Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 178

📖 Číst jako knihu

Sudetendeutsche Landsmannschaft · Heimatbrief

Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 178, rok 1984. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.

Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.

← zpět na Heimatbriefy

Sken originálu
originál — klik zvětší

Titulní strana Heimatbriefu č. 178, prosinec 1984

Titulní strana: Heimatbrief hornického města Horní Slavkov (Schlaggenwald), číslo 178

Heimatbrief

starého, kdysi svobodného královského horního města

Horní Slavkov

a okolí

Vydává RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60

36. ročník prosinec 1984 číslo 178

[obr] Tento betlém postavil krajan Josef Wawersich v Elsenfeldu podle vzoru našeho někdejšího betlému z kostela sv. Jiří v Horním Slavkově

Zobrazit původní německý text

Titelseite: Heimatbrief der Bergstadt Schlaggenwald, Folge 178

Heimatbrief

der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt

Schlaggenwald

und Umgebung

Herausgegeben von RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60

36. Jahrgang Dezember 1984 Folge 178

[obr] Diese Krippe baute Lm. Josef Wawersich in Elsenfeld nach dem Vorbild unserer einstigen Krippe der St. Georgskirche in Schlaggenwald

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Betlém patřil k náboženské identitě naší domoviny

Betlém patřil k náboženské identitě naší domoviny

Vánoce 1984

Milí krajané!

Ke křesťanským symbolům Vánoc patří betlém a vánoční stromek. Betlém je obrazným ztvárněním narození Vykupitele ve stájové jeskyni v Betlémě. Naše ztracená domovina Čechy a Morava — Slezsko byla skutečným rájem betlémů v celém německy mluvícím prostoru. Vzpomínám na svůj bližší domov Chebsko, Šumavu a Krušné hory, na velkolepé kostelní betlémy, na domácí betlémy ve světnicích, na stavění a řezbaření betlémů v adventním čase, na betlémskou pouť do Maria Sorg u Jáchymova a na návštěvy selských statků na svahu Klínovce, kvůli prohlídce betlémů — statky patřily k naší farnosti Horní Slavkov (Schlaggenwald). Tento betlémský ráj se ve vyhnání ztratil, jen několik domácích betlémů se podařilo zachránit v zavazadlech uprchlíků, z kostelních betlémů zůstaly většinou jen fotografie.

Betlém patří k náboženské identitě naší domoviny, proto vzniklo hnutí za obnovu betlémů; znovu se staví betlémy s pěknými figurkami od našich řezbářů a dává se jim kulisa domovského kostela nebo domovské vesnice. V nových domech se také staví boží koutky, jako syntéza betlému a kříže. Příkladem toho jsou betlémy v mnoha rodáckých světnicích našich patronátních měst. I v betlému zůstává kus domova živý a i zde platí, že jen to nejlepší je dost dobré. Raduji se ze svého betlému s červeným lucerničkovým světýlkem, které svítí v mé pracovně dnem i nocí, od Štědrého večera až do svátku Uvedení Páně do chrámu.

V německy mluvícím prostoru je vánoční stromek nejrozšířenějším vánočním symbolem. Tento strom je patrně starý předkřesťanský symbol života, dnes je ale stromeček se světly neoddělitelně spjatý s Vánocemi a už sto let rozšířený takřka po celém světě. Ozdobený strom s jablky, ořechy, baňkami a svíčkami, znamení života, radosti a světla, opěvované v mnoha našich krásných vánočních písních. Přinést domů vánoční stromek ze státních lesů nebývalo doma bez rizika. V letech obou válek byla výzdoba často dost skromná.

Nezapomenutelné pro mě zůstává, jak ve třetím roce první světové války nebyly k dostání žádné svíčky a jak jsem naléhal na matku, až mi z jejího voskového provázku ustřihla pět kousků na ozdobu stromečku. Ale smělo se je zapalovat jen jednu minutu denně, měly-li vydržet až do Tří králů. Vánoční písně jsme si zpívali sami, k tomu jsme nepotřebovali žádné kazetové magnetofony jako dnes. K mé radosti mi moje farní obec Heilig Kreuz zpívá nezapomenutelnou vánoční píseň z mého domova, ze Starého Sedla: „Neslýchaný zázrak, jejž jsem spatřil o půlnoci; a andělé zpívají, přinesli nám poselství: Boží Syn přišel na svět, leží u Betléma ve chlévě. Chce nás učinit šťastnými, ó pojďte a poděkujte mu všichni."

Betlém a vánoční stromek dobyly i Řím. O vánočních svátcích stojí pod obeliskem na Svatopetrském náměstí velký betlém a poblíž velký vánoční stromek — ne z Krušných hor, tam už les zahynul, ale z česko-bavorského lesa, jako dar naší patronátní země Bavorska.

Křesťanským Vánocům hrozí velké nebezpečí, nejen vyprazdňováním křesťanských svátků ve všeobecném zesvětštění, ale ještě více záplavou dárků, která se o Vánocích valí přes naše rodiny a naši zemi. Počátky toho leží v době, kdy Martin Luther vytlačil svaté i betlémy z kostelů a místo svátku svatého Mikuláše učinil Vánoce svátkem obdarovávání. Obdarovávat se o Vánocích je smysluplné a dobré, jen by dárky neměly být znamením ješitnosti, nýbrž znamením lásky a vděčnosti. Dospělí i děti, ano my všichni se musíme vážně zamyslet nad tím, co a jak chceme darovat. Přitom ale nesmíme zapomenout na toho, kdo nám v Dítěti v jesličkách dokázal svou lásku: „Bůh se stal člověkem"; proto nesmíme zapomínat ani na všechny bratry lidi, kteří budou prožívat Vánoce 1984 v hladu a nouzi, ve válce a nesvobodě. V Božím Dítěti byl ohlášen pokoj všem lidem dobré vůle. Proto chceme právě o Vánocích přemýšlet, jak by tento pokoj mohl zapůsobit ve velkém světě, ale i v menším okruhu našich rodin a obcí.

Přeji vám a vyprošuji vám tedy navzdory veškeré nesvornosti a nepokoji ve světě pokoj a radost, které přicházejí od Dítěte v jesličkách.

Prelát Dr. Karl Reiß

Všem čtenářům našeho Heimatbriefu a jejich blízkým přejeme radostné vánoční svátky a požehnaný nový rok!

Zobrazit původní německý text

Die Weihnachtskrippe gehörte zur religiösen Identität unserer Heimat

Weihnachten 1984

Liebe Landsleute!

Zu den christlichen Symbolen der Weihnacht gehören die Weihnachtskrippen und der Christbaum. Die Krippe ist die bildliche Darstellung der Geburt des Erlösers in der Stallhöhle von Bethlehem. Unsere verlorene Heimat Böhmen und Mähren — Schlesien war ein wirkliches Krippenparadies im ganzen deutschsprachigen Raum. Ich denke an meine nähere Heimat Egerland, Böhmerwald und Erzgebirge, an die großartigen Kirchenkrippen, an die Hauskrippen in den Wohnstuben, an das Krippenbauen und Krippenschnitzen in der Adventszeit, an die Krippenwallfahrt nach Maria Sorg bei Joachimsthal und die Hausbesuche zur Krippenbesichtigung in den Bauernhöfen am Hang des Keilberges, die zu unserer Pfarrei Schlackenwerth gehörten. Dieses Krippenparadies ist in der Vertreibung verlorengegangen, nur einige Hauskrippen konnten im Flüchtlingsgepäck gerettet werden, von Kirchenkrippen liegen meist nur Fotos vor.

Die Weihnachtskrippe gehört zur religiösen Identität unserer Heimat, deshalb ist eine Krippenbewegung zustandegekommen; man baut wieder Krippen mit guten Krippenfiguren unserer Bildschnitzer und gibt ihnen die Krippenkulisse der Heimatkirche oder des Heimatdorfes. Man baut auch in neuen Häusern Herrgottswinkel in einer Synthese von Krippe und Kreuz. Beispiel dafür sind die Krippen in vielen Heimatstuben unserer Patenstädte. Auch in der Krippe bleibt ein Stück Heimat lebendig und auch hier ist das Beste gerade gut genug. Ich freue mich über meine Krippe mit dem roten Laternenlichtlein, das in meinem Arbeitszimmer Tag und Nacht leuchtet, vom Heiligen Abend bis zum Mariae Lichtmeßtag.

Im deutschen Sprachraum ist der Christbaum das weitverbreitete Weihnachtssymbol. Dieser Baum ist wohl ein altes vorchristliches Lebenssymbol, heute aber ist der Lichterbaum untrennbar mit Weihnachten verbunden und seit 100 Jahren fast über die ganze Erde verbreitet. Der geschmückte Baum mit Äpfeln, Nüssen, Kugeln und Kerzen, Zeichen für Leben, Freude und Licht, viel besungen in unseren schönen Weihnachtsliedern. Den Christbaum aus den staatlichen Wäldern zu holen, war daheim oft nicht ohne Risiko. In den

Jahren der beiden Kriege war der Schmuck oft recht bescheiden. Es ist mir unvergeßlich, wie im 3. Jahr des ersten Weltkrieges es keine Kerzenlichter gab und wie ich dann die Mutter bedrängte, bis sie mir von ihrem Wachsstock 5 Stücklein zum Schmuck des Christbaums abschnitt. Aber nur 1 Minute durften sie täglich brennen, wenn sie bis zum Dreikönigstag reichen sollten. Die Weihnachtslieder haben wir selber gesungen, dazu brauchten wir keine Kassettenrecorder wie heute. Mir zur Freude singt meine Gemeinde Heilig Kreuz das unvergeßliche Weihnachtslied meiner Heimat Altzedlisch: „Unerhörtes Wunder, das ich sah bei Mitternacht; und die Engel singen, haben uns die Botschaft bracht: Gottes Sohn sei auf die Welt gekommen, liegt bei Bethlehem in einem Stall. Will uns glücklich machen, o so kommt und dankt ihm all."

Krippe und Christbaum haben auch Rom erobert. In den Weihnachtstagen steht unter dem Obelisken auf dem Petersplatz eine große Krippe und in der Nähe ein großer Christbaum, nicht aus dem Erzgebirge, denn dort ist der Wald gestorben, aber er kommt aus dem böhmisch-bayerischen Wald als ein Geschenk unseres Schirmlandes Bayern.

Dem christlichen Weihnachtsfest ist eine große Gefahr entstanden nicht nur durch die Entleerung der christlichen Feste in der allgemeinen Verweltlichung, sondern mehr noch durch die Flut von Geschenken, die sich an Weihnachten über unsere Familien und unser Land ergießt. Die Anfänge dafür liegen dort, wo Martin Luther die Heiligen und auch die Krippen aus den Kirchen verdrängte und anstelle des Nikolaustages Weihnachten zum Fest des Schenkens machte. Sich an Weihnachten beschenken, ist sinnvoll und gut, nur dürften die Geschenke nicht Zeichen der Renommiersucht sondern Zeichen der Liebe und Dankbarkeit sein. Erwachsene und Kinder, ja wir alle müssen uns ernstlich Gedanken machen, was und wie wir schenken wollen. Dabei dürfen wir aber den nicht vergessen, der uns im Kind in der Krippe seine Liebe bewiesen hat: „Gott ist Mensch geworden"; deshalb dürfen wir auch alle Menschenbrüder nicht vergessen, die Weihnachten 1984 in Hunger und Not, in Krieg und Unfreiheit erleben werden. Im göttlichen Kind ist allen Friede angesagt worden, die guten Willens sind. Deshalb wollen wir gerade an Weihnachten nachsinnen, wie dieser Friede in der großen Welt, aber auch im kleineren Bereich unserer Familien und Gemeinden wirksam werden kann.

So wünsche und erbete ich Euch trotz allen Unfriedens und aller Friedlosigkeit in der Welt den Frieden und die Freude, die vom Kind in der Krippe kommen.

Prälat Dr. Karl Reiß

Allen Lesern unseres Heimatbriefes und ihren Angehörigen ein frohes Weihnachtsfest und ein gesegnetes neues Jahr!

Sken originálu
originál — klik zvětší

Vánoční pozdrav krajanům od Richarda Brummeissla

Milí krajané! (Vánoční pozdrav od Richarda Brummeissla)

Brzy budou zase Vánoce a zároveň končí rok. Naplnil nám všechny naděje a očekávání? To se asi nedá říct o všech. Nejeden milý člověk nás navždy opustil a nahradit ho už nelze.

Přeji tedy všem čtenářům Heimatbriefu požehnané vánoční svátky. Do nového roku 1985 mnoho štěstí, zdraví a Božího požehnání.

Zvlášť srdečně děkuji všem dárcům, kteří pomáhají udržet Heimatbrief při životě. Kéž tato obětavost vydrží i nadále. Krajanům, kteří náš Heimatbrief obohacují krásnými vzpomínkovými příspěvky z bývalého domova – zde myslím zvlášť na naši paní Walter, na Waltera Zeidlera, který nám pro Heimatbrief připravuje obrázky, a na všechny ostatní – vyslovuji jménem všech krajanů srdečné díky. Můžeme být hrdí na to, že my Slavkované a bývalá vesnická společenství stále dokážeme vydávat pro naše malé společenství vlastní Heimatbrief. Kéž je mi ještě chvíli dána síla, abych pro své krajany v tomto ohledu mohl dále působit.

V našich Heimatbriefech z posledních let už bylo hodně napsáno o vánočním čase z domova. Bohužel v dnešní hektické době už není taková důvěrná pohoda jako kdysi. Tehdy to byly dny radosti a odpočinku od každodenní dřiny. Člověk se zamyslel nad tím, co Vánoce vlastně znamenají. V našem domovském kostele jsme si to zvlášť silně uvědomili při půlnoční mši a Kristus byl mezi námi. Nikoho by tehdy ani nenapadlo o svátcích opustit svůj domov a trávit tyto dny někde v cizině. Zůstávalo se v důvěrně známém prostředí a sousedům i příbuzným se přálo veselé Vánoce. Dnes je tento zvyk pryč. I letos bude opět mnoho lidí podnikat dlouhé cesty autem, přičemž na našich silnicích znovu přibude mrtvých a zraněných. Neklid dnešního člověka ho žene pryč z domova, ale svůj díl na tom má i honba za zábavou, kterou se člověk snaží setřást ze sebe vše nepříjemné. Ačkoli právě v této době se hodně mluví o míru, prožít ho lze jen tehdy, když si ho člověk pěstuje sám v sobě. Je to zvláštní a podivuhodná rostlinka, která potřebuje péči. Štěstí je mír ve vlastním srdci a náklonnost k celému okolí svého životního prostoru. Přitom by se nemělo zapomínat na víru, neboť z ní se odedávna vždy čerpaly síly potřebné k tomu, aby člověk zvládl život. Proč je dnes v našem národě tak silný neklid, mohl by se člověk ptát. Je to snad blahobyt? Velká část lidí toto slovo nemůže vůbec použít a nejedna rodina, i u nás, vlastní jen to nejnutnější k živobytí. Ale takzvaní pochodující za mír nám mír určitě nepřinesou. Ten už máme i bez nich celá desetiletí a v Evropě ho ohrožuje a zpochybňuje jen jedna mocnost. Tam demonstrovat není možné. To už museli zakusit někteří nenapravitelní a nepoučitelní, kteří se tam zasadili za mír. Měli bychom být proto vděční svým vládám, dřívějším i současné, že jsme mohli zažít tak dlouho trvající mír ve střední Evropě. I když je možné vytýkat leckterý skandál, jde přece jen o pár vyvrhelů, kteří sledují sobecké cíle a z politického mandátu si opatřují osobní výhody. To je prostě lidské. Tyto slabosti jsou vždy politováníhodné, ale úplně je vymýtit nelze. Pokušení jsou velká a příležitostí se nabízí mnoho.

Chtějme tedy doufat, že nám mír zůstane zachován i v příštím roce 1985. Kéž Bůh vnukne vládcům států ducha zachovat mír pro všechny lidi. To ať je vánoční přání a přání pro rok 1985 od nás všech. Kéž v příštím roce zůstane naše soudržnost pevná, aby bylo možné i v roce 1985 uskutečnit setkání našich krajanů.

Richard Brummeissl

Naše vánoční přání:
Zůstaňte i nadále věrni Heimatbriefu rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald)!

Zobrazit původní německý text

Liebe Landsleute! (Weihnachtsgruß von Richard Brummeissl)

Bald ist es wieder Weihnachten und zugleich geht das Jahr zu Ende. Ob es uns alle Hoffnungen und Erwartungen gegeben hat? Das dürfte nicht bei allen gewesen sein. So mancher liebe Mensch hat uns für immer verlassen und zu ersetzen ist er nicht mehr.

So wünsche ich allen Lesern des Heimatbriefes ein gesegnetes Weihnachtsfest. Zum neuen Jahr 1985 recht viel Glück, Gesundheit und Gottes Segen.

Mein ganz besonderer Dank geht an alle Spender, die den Fortbestand des Heimatbriefes aufrecht erhalten helfen. Möge diese Opferfreudigkeit weiterhin anhalten. Den Landsleuten, die unseren Heimatbrief mit schönen Erinnerungsbeiträgen aus der einstigen Heimat bereichern, da denke ich ganz besonders an unsere Frau Walter, an Walter Zeidler, der uns die Bilder für den Heimatbrief erstellt und all den anderen, spreche ich im Namen aller Landsleute herzlichen Dank aus. Wir können stolz sein, daß wir Schlaggenwalder und die einstigen Dorfgemeinschaften noch in der Lage sind einen eigenen Heimatbrief für unsere kleine Gemeinschaft herausgeben zu können. Möge mir noch eine Weile die Kraft gegeben sein, für meine Landsleute diesbezüglich zu wirken.

In unseren Heimatbriefen der letzten Jahre wurde ja schon viel über die Weihnachtszeit von daheim berichtet. Leider gibt es in der jetzigen hektischen Zeit keine solche Traulichkeit mehr wie einst. Damals waren es Tage der Freude und des Ausruhens von den Alltagsmühen. Man hatte sich besonnen, was Weihnachten eigentlich bedeutete. In unserer Heimatkirche wurde es uns in der Mette ganz besonders bewußt und Christus war unter uns. Es wäre niemandem eingefallen über diese Festtage seine Behausung aufzugeben, um irgendwo in der Fremde diese Tage zu verleben. Man blieb in der vertrauten Umgebung und wünschte den Nachbarn und Verwandten recht frohe Weihnachten. Heute ist dieser Brauch aus. Es wird auch in diesem Jahr wieder viele Menschen geben, die weite Autofahrten unternehmen, wobei es wieder viele Tote und Verletzte auf unseren Straßen geben wird. Die Unruhe in den heutigen Menschen hetzt ihn aus seinem Heim, aber auch die Vergnügungssucht trägt einen Teil bei, alles Widerwärtige abzustreifen. Obzwar gerade in dieser Zeit sehr viel vom Frieden die Rede ist, man kann diesen aber nur erleben, wenn man ihn in sich selber pflegt. Das ist gar ein seltsames und wunderliches Pflänzchen, das Hege braucht. Glück ist der Friede im eigenen Herzen und die Zuneigung zur gesamten Umgebung seines Lebensraumes. Dabei sollte der Glaube nicht vergessen sein, denn aus diesem wurden von altersher immer die Kräfte geschöpft, die erforderlich sind, um das Leben zu meistern. Warum ist heute die Unruhe so stark in unserem Volke, möchte man fragen. Ist es der Wohlstand etwa? Ein Großteil der Menschen kann dieses Wort nicht in Anspruch nehmen, und so manche Familie, auch bei uns, besitzt nur das Nötigste, um bestehen zu können. Aber die sogenannten Friedensmarschierer bringen uns bestimmt keinen Frieden. Den haben wir ja ohne sie schon einige Jahrzehnte und in Europa wird er nur von einer Macht bedroht und in Frage gestellt. Dort zu demonstrieren ist unmöglich. Das haben schon einige Unverbesserliche und Unbelehrbare erfahren müssen, die dort für den Frieden eingetreten sind. Wir sollten daher unseren Regierungen, den früheren und der jetzigen, dankbar dafür sein, daß wir einen so lange anhaltenden Frieden in Mitteleuropa erleben durften. Mögen auch manche Skandale zu beanstanden sein, handelt es sich doch nur um einige Außenseiter, die egoistische Ziele im Auge haben und sich persönliche Vorteile aus dem politischen Mandat beschaffen. Das ist eben menschlich. Bedauerlich sind diese Schwächen allemal, aber ganz auszumerzen sind sie nicht. Die Versuchungen sind groß und Gelegenheiten werden zahlreich geboten.

Wollen wir die Hoffnung darauf richten, daß uns der Friede auch im kommenden Jahr 1985 erhalten bleibt. Möge Gott den Staatenlenkern den Geist eingeben, Frieden für alle Menschen zu erhalten. Das soll der Weihnachtswunsch und der Wunsch für das Jahr 1985 von uns allen sein. Möge im kommenden Jahr unser Zusammenhalt gefestigt bleiben, damit eine Wiederbegegnung unserer Landsleute auch 1985 möglich sein kann.

Richard Brummeissl

Unser Weihnachtswunsch:
Steht weiterhin treu zum Schlaggenwalder Heimatbrief!

Sken originálu Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Betlémská hvězda svítí znovu a znovu

Betlémská hvězda svítí znovu a znovu

Bylo to v tom uplakaném roce 1945. Do Štědrého večera zbýval už jen jeden den. Držela jsem své dítě za ruku a stála před cizími domovními dveřmi. Už deset dní jsme byli na cestě po zasněžených silnicích, pořád hladoví a pořád hledající teplý koutek na noc. Byli jsme špinaví, pomačkaní a otlučení, pohled na nás nebyl nijak příjemný. U plotu zahrady se opíralo veškeré naše bohatství: staré kolo naložené dvěma taškami, dekou a dětskou sedačkou. S těmito skromnými věcmi jsme se vykradli z domova a zachránili se přes hranici.

Co nás teď čeká? Zmáčkla jsem zvonek. Čekali jsme skromně a trpělivě. Domovní dveře byly kdysi natřeny na zeleno, ale teď byly zvětralé a otlučené. Zvláštní, že si člověk takové věci pamatuje. Dům patřil k dělnické čtvrti, táhnoucí se podél úzké uličky. Byla pustá a prázdná. Naproti se pohnula záclona, cítila jsem, že nás někdo pozoruje. Mezi holými větvičkami jabloněk na předzahrádce žhnulo zapadající slunce. Hrdlo mě pálilo jako oheň, dýchání mi dělalo potíže a měla jsem starost o vyčerpané dítě.

Čekali jsme dlouho. Čekali jsme, až se ty ošuntělé domovní dveře otevřou a s nimi přátelský domov, kde bychom si mohli odpočinout a dostat najíst a napít. Pak se konečně uvnitř domu otevřely dveře, a chodbou se ozvaly šouravé kroky. Rudi, můj chlapeček, se ke mně úzkostlivě přitiskl, a já jsem ho ochranitelsky objala. Prudkým trhnutím se domovní dveře otevřely. Ze tmy pozadí se vynořila vysoká žena širokých boků na svých sloupovitých nohou. Malýma přimhouřenýma očima si nejprve prohlédla mě, pak dítě a nakonec naše kolo. Co chci, zeptala se hrubě. Polkla jsem svůj strach a klidným hlasem se zeptala, jestli bych si mohla pronajmout pokoj, který prý má volný. Slyšela jsem to ve vesnici od jedné ženy. Paní A. se tehdy vypjala do celé své výšky a její úzké rty se úsměvně zvlnily. Vlastně, protáhla, nepronajímá ráda lidem s dětmi, ti prý vždycky všechno zničí. Nikdo jí škodu nenahradí, všichni jen zneužívají její dobrotu. Ale protože už jsme tu jednou jsou, zkusí to s námi – ovšem za toho malého bych musela zaplatit příplatek, jinak by zase ona byla ta poškozená.

Viděla jsem nastupující noc, k smrti unavené dítě a cítila jsem vlastní vyčerpání. Dýchání mi dělalo potíže. Už jsem se nemohla vrátit. Byli jsme v domě rychleji, než jsem čekala. Paní A. nás strčila do kuchyně. Přivítala nás teplá pára a zatuchlý vzduch. Vonělo to uhelným ohněm, ječnou kávou, potem a špatně vypraným prádlem. Na rohové lavici, v záři zapadajícího slunce, seděl pan A., tichý, hezký muž. Oči mu ale horečnatě zářily a pokašlával do kapesníku. Naproti němu líně a rozvalený seděl třináctiletý syn manželů. Jeho tvář nebylo vidět, byla ve stínu. Před sebou měl na stole talíř s kouřící krupicovou kaší, na ní skořici, cukr a hnědé máslo, a vedle misku s třešňovým kompotem. Cítila jsem, jak se ručička mého syna v té mé zachvěla, viděla jsem, jak jeho drobné hrdélko polklo naprázdno a dětské oči se zalily slzami. Podlomila se mi kolena a před očima mi tančily černé tečky. Ten kluk se tím nenechal rušit, dál seděl u stolu, mlaskavě polykal kaši a lusknutím palce a ukazováčku odstřeloval třešňové pecky až do uhláku. Paní A. natáhla ruku, chtěla peníze, aspoň zálohu. Úkosem hodila panu A. poznámku, že mi pronajala ložnici. Muže tehdy popadl tak prudký záchvat kašle, že hrozilo, že se udusí. Paní A. nás rychle strčila do vedlejší „ložnice". Byla to malá místnost s dusným vzduchem. Lampa svítila jen sotva sotva nad nesourodými postelemi. Do úzkých uliček mezi nimi byly ještě vmáčknuty dva noční stolky a u dveří stála stará vojenská skříň. Na mytí jsme prý měli chodit do prádelny a na „záchod", jak to paní A. nazvala, stačilo přejít přes dvůr. Kromě toho mi prý může uvolnit jen polovinu skříně, druhou potřebuje sama. Ale prý stejně nemám tolik zavazadel, abych je musela někam ukládat. Každý se prý v dnešních zlých časech musí uskrovnit a přinášet oběti. Udělalo se mi zle. Do jakého domu jsem se to dostala? Přála jsem si, aby ta žena už konečně zmizela z místnosti. Ale musela jsem ještě něco udělat pro svého chlapce, potřeboval do prázdného žaludku něco teplého. Vyprosila jsem si trochu kávy. K tomu jedl suchý chléb. V kapse jsem sice ještě měla americký vánoční sáček, ale ten jsem chtěla dítěti dát až na Štědrý večer. Při útěku jsme prošli přes Trockau. Soucitný hostinský nás nechal přenocovat v komůrce pro služebnictvo. Dostali jsme dokonce polévku a chléb. Pak nám hostinský řekl, že Američané pořádají v jeho sále vánoční nadílku pro vesnické děti. Ať prý svého chlapce jednoduše pošlu tam, vůbec to nebude nápadné. A tak se stalo, že se můj syn později vrátil do naší teplé komůrky s americkým vánočním sáčkem. Radovala jsem se s dítětem a vůbec jsem si nevzpomněla, že teprve rok předtím vykrvácel můj jediný bratr zásahem americké střepiny. Nouze přece dokáže umlčet mnohé pochybnosti.

Nyní jsem sladkosti a sáček cukru, který jsem přivezla z domova, schovala úplně nahoru do skříně. Poté, co jsme ještě jednou přešli průvanem protkaný dvůr, jsme se konečně vplížili do postele. Vonělo to zatuchle a nevypraně, přikrývka na nás ležela jako olovo. Přitiskli jsme se k sobě a snažili se zahřát. Pak jsem dítě hladila a sama se uplakala do spánku, přestože mnou pořád znovu procházely záchvěvy zimy.

Příštího rána – ještě byla tma – se paní A. s rachotem vřítila dveřmi, prudce otevřela svou část skříně a hlučně se v ní přehrabovala, až Rudiho probrala ze spánku. A vůbec – spustila paní A. – jestli chceme mít na Vánoce co jíst, musím hned zajet do mlýna v G. sehnat mouku. Kdo chce něco dostat, musí brzy vstávat. Uprchlíci prý mají u mlynářů pořád ještě dobré vyhlídky, zatímco domácí už dávno nic nedostanou. Když nad Knoblauchslandem u Norimberku pomalu vycházelo slunce, jela jsem už na kole podél starého kanálu Dunaj–Mohan, osm kilometrů k mlýnu. Dítě sedělo, chvějíc se zimou, na svém zmrzlém sedátku. Těžce jsem lapala po dechu a bodalo mě v zádech. Mlynářka sice nebyla nadšená, když jsme před ní tak žebravě stáli, ale pak se slitovala a vzala nás dovnitř. Postavila na stůl horké mléko a přinesla čerstvý chléb. Rudimu to báječně chutnalo, konečně se zase jednou mohl pořádně najíst. Já jsem ale nespolkla ani sousto. Bylo mi tak zle, že jsem nevěděla, jak zvládnu ujet celou tu dlouhou cestu zpátky. Mlynářka to na mně poznala a řekla, že musím bezpodmínečně do postele. Pak mi zabalila sáček mouky, krajíc chleba a ještě kus slaniny.

Když jsme dorazili k paní A., sama nevím jak, vzala mi hned u dveří moje poklady a rukou ukázala do tmavé chodby, kde stál škopek s páchnoucím prádlem. Prý toho není moc, do poledne bych mohla být s prací hotová. Prý je v prádelně zamrzlá voda, proto je vana na chodbě. Vzala jsem tehdy svou dobrou deku, zabalila do ní Rudiho a posadila ho na schodišťový odpočívadlo blízko sebe. Pak jsem se u otevřených domovních dveří sklonila nad špinavým prádlem rodiny A. a s posledními silami se do něj pustila. Se sténáním jsem se narovnala, bodání bylo čím dál nesnesitelnější a záchvěvy zimy mi projížděly po zádech. Postupně jsem si přiznávala, že jsem opravdu vážně nemocná. Co se tady, mezi cizími a bezcitnými lidmi, stane s mým dítětem, kdybych musela odejít?

Nakonec jsem se vzchopila a rozhodla se, že hned půjdu k lékaři. Okamžitě jsem nechala špinavé prádlo prádlem, vzala dítě a doklopýtala k lékaři, skoro celý kilometr daleko. Byl ještě velmi mladý a teprve nedávno přišel z univerzity, aby převzal praxi po svém starším a neodnacifikovaném kolegovi. Hned poznal, že mám zápal plic a pohrudnice, a dal mi penicilin, což byla úplná novinka od Američanů. Pak mi předepsal klid na lůžku. Jak jsem se se svým chlapcem dostala až do našeho bídného přístřeší, to dodnes nevím. Sousedé mě našli ležet na chodníku, vedle mě mého malého Rudiho. Plakal a já jsem mluvila z cesty. Někdo ho chtěl odvést, ale on křičel a ze všech sil se mě držel. Jednalo se o tom, co se má stát. Paní A., která přišla také, odmítla vzít mě pod svou střechu. Tehdy se ke mně sklonila drobná žena středních let a řekla: „Pojďte ke mně do domu!" Byl to ten domek v osadě, u kterého se při mém příchodu hnula záclona. Paní Knauerová, tak se jmenovala ta dobrá duše, odvedla dítě i mě do čisté světničky a uložila mě do čisté postele. Pak jsem upadla do hlubokého bezvědomí. Celé týdny jsem musela bojovat o život, bez paní Knauerové a bez toho mladého lékaře bych to nezvládla. Pan Knauer byl dělník v nedalekém závodě. Byl trochu hrubý, ale jinak srdcem dobrý člověk. Manželé se o mě a mé dítě starali vzorně.

Knauerovi měli čtrnáctiletého syna, kterého poslali na vyšší školu. Tehdy ale byly ještě všechny školy zavřené, takže si rodiče dělali starosti, že jejich děti mohou hodně zapomenout z učiva. Uviděla jsem tu možnost, jak Knauerovým aspoň trochu poděkovat.

Od té doby jsem se s Herbertem učila každý den a měla jsem radost, že později bez obtíží ve škole navázal.

Prostřednictvím paní Knauerové jsem také dostala pokojík, kde jsem se mohla se svým dítětem zařídit. Ještě než mi došly peníze, sehnala jsem si i práci a pro Rudiho denní péči. Paní Knauerová nás často zvala na víkendy, měla ovoce a zeleninu ze zahrady a k tomu spoustu králíků. Bylo tam dost jídla, i pro nás.

Mimochodem, pan Knauer tehdy na Štědrý večer ještě vyzvedl mé věci od paní A. Chyběl ovšem sladký vánoční sáček a cukr. Pan A. se o pár týdnů později kvůli tuberkulóze dostal do léčebny, kde se přece jen podařilo ho vyléčit. Při úřední prohlídce, na kterou jsem musela s dítětem jít, se ukázalo, že jsme měli velké štěstí. Infekci, kterou Rudi tam všude nachytal, dokázal vlastními silami přemoci a byla už zahojená.

Na závěr chci ještě povědět, že jak dobrá paní Knauerová, tak zlá paní A. zemřely téhož podzimu. V tom řízení jsem nedokázala vidět žádný smysl, připadalo mi to nespravedlivé. My lidé prostě často nedokážeme pochopit Boží úradky. Někdy je ani pochopit nechceme.

Nakonec bych vám, milí krajané, chtěla popřát ještě mnoho radosti o Vánocích a Boží požehnání do nového roku!

Hermine Walter, roz. Palm

Zobrazit původní německý text

Der Stern von Bethlehem leuchtet immer wieder

Es war im tränenreichen Jahr 1945. Ein Tag war nur noch bis zum Hl. Abend. Ich hielt mein Kind an der Hand und stand vor einer fremden Haustüre. Seit zehn Tagen waren wir schon auf verschneiten Straßen unterwegs gewesen, immer hungrig und immer auf der Suche nach einem warmen Plätzchen für die Nacht. Verdreckt waren wir, zerknittert und verbeult, kein freundlicher Anblick. Am Gartenzaun lehnte unser ganzer Reichtum: Ein altes Fahrrad, mit zwei Taschen, einer Decke und einem Kindersitz beladen. Mit diesen Habseligkeiten hatten wir uns aus der Heimat fortgestohlen und über die Grenze gerettet.

Was würde jetzt auf uns zukommen? Ich drückte die Klingel. Wir warteten in Bescheidenheit und Geduld. Die Haustüre war einmal grün gestrichen worden, aber nun war sie verwittert und abgestoßen. Seltsam, daß man sich so etwas merkt. Das Haus gehörte zu einer Arbeitersiedlung, die sich an einer schmalen Gasse langzog. Sie war öd und leer. Gegenüber wurde eine Gardine bewegt, ich fühlte uns beobachtet. Zwischen dem mageren Geäst der Apfelbäumchen im Vorgarten glühte die untergehende Sonne. Mir brannte die Kehle wie Feuer, das Atmen fiel mir schwer und ich sorgte mich um das erschöpfte Kind.

Wir warteten lange. Wir warteten darauf, daß sich diese schäbige Haustüre auftun würde und mit ihr eine freundliche Heimstatt, in der wir uns ausruhen könnten und Essen und Trinken bekämen. Da wurde endlich im Innern des Hauses eine Tür geöffnet, dann schleiften Schritte über den Gang. Rudi, mein kleiner Junge, drängte sich ängstlich an mich, und ich umklammerte ihn schützend. Mit heftigem Ruck wurde die Haustüre aufgestoßen. Vor dem Dunkel des Hintergrundes stand eine große, breithüftige Frau auf ihren pfostigen Beinen. Aus kleinen verkniffenen Augen prüfte sie erst mich, dann das Kind und schließlich unser Fahrrad. Was ich wolle, fragte sie barsch. Ich schluckte meine Angst hinunter und fragte mit ruhiger Stimme, ob ich das Zimmer mieten könne, das sie angeblich frei hätte. Ich hatte es im Dorf von einer Frau gehört. Da reckte sich Frau A. zu ihrer ganzen Größe hoch und ihre schmalen Lippen ringelten sich lächelnd. Eigentlich, antwortete sie gedehnt, vermiete sie nur ungern an Leute mit Kindern, diese würden immer alles kaputt machen. Niemand würde ihr den Schaden ersetzen, alle würden nur ihre Gutmütigkeit ausnützen. Da wir aber nun einmal hier seien, wolle sie es mit uns versuchen, allerdings müßte ich für den Kleinen einen Aufpreis entrichten, denn sonst hätte sie wieder das Nachsehen.

Ich sah die aufsteigende Nacht, das todmüde Kind und ich fühlte meine eigene Erschöpfung. Das Atmen fiel mir schwer. Da konnte ich nicht mehr umkehren. Wir waren schneller im Haus, als ich erwarten durfte. Frau A. schob uns in die Küche. Warmer Dunst und miefige Luft schlug uns entgegen. Es roch nach Kohlenfeuer, Malzkaffee, Schweiß und schlecht gewaschener Wäsche. Auf der Eckbank, im Schein der untergehenden Sonne, saß Herr A., ein stiller gutaussehender Mensch. Seine Augen glänzten jedoch fiebrig, und er hüstelte in sein Taschentuch. Ihm gegenüber hockte faul und breit der dreizehnjährige Sohn des Ehepaars. Sein Gesicht konnte man nicht erkennen, es war im Schatten. Vor sich auf dem Tisch hatte er einen Teller mit dampfendem Grießbrei, darauf Zimt, Zucker und braune Butter und daneben ein Schüsselchen mit Kirschenkompott. Da fühlte ich, wie die kleine Hand meines Sohnes in der meinen zuckte, ich sah die winzige Knabenkehle schlucken und die Kinderaugen in Tränen schwimmen. Mir wurden die Knie weich und vor den Augen tanzten mir schwarze Punkte. Ungerührt blieb der Bengel weiter am Tisch sitzen, schmatzte seinen Brei hinunter und schnalzte mit Daumen und Zeigefinger die Kirschenkerne bis in den Kohlekasten. Frau A. streckte die Hand aus, sie wollte ihr Geld, mindestens eine Anzahlung. Mit einem Seitenblick warf sie Herrn A. die Bemerkung hin, daß sie das Schlafzimmer an mich vermietet hätte. Da bekam der Mann einen solch heftigen Hustenanfall, daß er zu ersticken drohte. Schnell schob uns Frau A. in das angrenzende „Schlafzimmer". Es war ein kleiner Raum mit dumpfer Luft. Die Lampe leuchtete nur notdürftig über den ungleichen Betten. Zwei Nachtkästchen waren noch in die schmalen Gänge gequetscht worden, und ein alter Militärspind stand neben der Türe. Zum Waschen müßten wir in die Waschküche und „aufs WC", wie es Frau A. nannte, bräuchten wir nur über den Hof zu gehen. Außerdem könne sie mir nur die Hälfte des Spindes freimachen, die andere brauche sie selber. Aber ich hätte ja ohnehin nicht so sehr viel Gepäck unterzubringen. Jeder müsse sich bei den heutigen schlechten Zeiten einschränken und hätte Opfer zu bringen. Mir wurde übel. In welches Haus war ich hier geraten? Ich wünschte mir, daß diese Frau endlich aus dem Raum verschwinden würde. Aber ich mußte wenigstens noch etwas für meinen Jungen tun, er brauchte Warmes in seinen leeren Magen. Ich bettelte um ein wenig Kaffee. Dazu aß er trockenes Brot. Ich hatte zwar in der Tasche noch eine amerikanische Weihnachtstüte, aber die wollte ich dem Kind erst am Hl. Abend geben. Bei unserer Flucht waren wir über Trockau gekommen. Ein mitleidiger Wirt ließ uns im Dienstbotenkämmerchen übernachten. Wir bekamen sogar Suppe und Brot. Dann sagte der Wirt, daß die Amerikaner in seinem Saal eine Weihnachtsbescherung für die Dorfkinder veranstalten würden. Ich solle meinen Buben doch einfach mit hinschicken, das würde überhaupt nicht auffallen. So kam es, daß später mein Sohn mit einer amerikanischen Weihnachtstüte in unser warmes Kämmerchen kam. Ich freute mich mit dem Kind und dachte überhaupt nicht daran, daß erst ein Jahr zuvor mein einziger Bruder an einem amerikanischen Granatsplitter verblutet war. Die Not erstickt eben viele Bedenken.

Nun versteckte ich die Süßigkeiten und eine Tüte Zucker, die ich aus der Heimat mitgebracht hatte, ganz oben im Spind. Nachdem wir noch einmal über den zugigen Hof gegangen waren, krochen wir endlich ins Bett. Es roch muffig und ungewaschen, die Zudecke lag bleischwer auf uns. Da kuschelten wir zusammen und suchten uns zu erwärmen. Dann streichelte ich das Kind und weinte mich selbst in den Schlaf, obwohl mich immer wieder Kälteschauer überfielen.

Am nächsten Morgen — es war noch finster — stürzte Frau A. mit Gepolter zur Türe herein, riß ihren Spindteil auf und kramte so lärmend herum, daß Rudi aus dem Schlaf aufgeschreckt wurde. Und überhaupt — so schmetterte Frau A. los — wenn wir zu Weihnachten etwas essen wollten, dann müßte ich sofort in die Mühle nach G. fahren, um dort Mehl zu ergattern. Wer etwas haben will, muß früh aufstehen. Flüchtlinge hätten bei den Müllersleuten immer noch gute Aussichten, während die Einheimischen leider schon lange nichts mehr bekämen. Als die Sonne langsam über dem Knoblauchsland bei Nürnberg hochging, radelte ich bereits am alten Donau-Main-Kanal entlang, 8 km bis zur Mühle. Das Kind saß vor Kälte zitternd auf seinem gefrorenen Sattel. Ich rang schwer nach Atem und hatte stechende Schmerzen im Rücken. Die Müllerin war zwar nicht erfreut, als wir so bettelnd vor ihr standen, aber dann hatte sie Mitleid und holte uns ins Haus. Sie stellte heiße Milch auf den Tisch und brachte frisches Brot. Rudi schmeckte es wunderbar, er durfte sich sattessen, endlich wieder einmal. Ich aber bekam keinen Bissen herunter. Mir war so elend zumute, daß ich nicht wußte, wie ich den weiten Weg zurückradeln sollte. Die Müllerin sah es mir an, sie sagte, daß ich unbedingt ins Bett müßte. Dann packte sie eine Tüte Mehl, einen Kanten Brot und noch einen Streifen Speck ein.

Als wir bei Frau A. ankamen, ich weiß nicht wie, nahm sie mir bereits an der Haustüre meine Schätze weg und wies mit der Hand in den dunklen Hausgang, wo ein Trog mit dampfender Wäsche aufgestellt war. Es wäre nicht viel, bis Mittag könnte ich mit der Arbeit fertig sein. In der Waschküche sei das Wasser gefroren, weswegen die Wanne im Gang sei. Da holte ich meine gute Decke, wickelte Rudi darin ein und setzte ihn auf den Treppenabsatz in meine Nähe. Nachher beugte ich mich neben der offenen Haustüre über die Dreckwäsche der Familie A. und begann mit letzter Kraft zu rumpeln. Stöhnend richtete ich mich auf, das Stechen wurde immer unerträglicher und kalte Schauer jagten mir über den Rücken. Allmählich gestand ich mir ein, daß ich ernstlich krank war. Was würde hier unter fremden, lieblosen Menschen mit meinem Kind geschehen, wenn ich fort müßte?

Endlich bäumte ich mich auf und beschloß, sofort zum Arzt zu gehen. Augenblicklich ließ ich die Dreckwäsche fallen, nahm mein Kind und wankte zum Arzt, fast einen Kilometer weit. Er war noch sehr jung und erst von der Universität gekommen, um die Praxis seines älteren und nicht entnazifizierten Kollegen zu übernehmen. Gleich erkannte er, daß ich Lungen- und Rippenfellentzündung hatte und gab mir Penicillin, was ganz neu von den Amerikanern gekommen war. Dann verordnete er mir Bettruhe. Wie ich mit meinem Buben bis zu unserem miserablen Quartier kam, weiß ich heute noch nicht. Nachbarn fanden mich auf dem Gehsteig liegend, daneben mein kleiner Rudi. Er weinte, und ich redete wirres Zeug. Jemand wollte ihn mitnehmen, aber da schrie er und klammerte sich mit aller Kraft an mich. Es wurde verhandelt, was nun geschehen sollte. Frau A., die hinzugekommen war, weigerte sich, mich unter ihr Dach zu nehmen. Da beugte sich eine zierliche Frau in mittleren Jahren zu mir herab und sagte: „Kommen Sie zu mir ins Haus!" Es war das Siedlungshäuschen, wo bei meinem Kommen die Gardinen bewegt worden waren. Frau Knauer, so hieß die gute Seele, brachte das Kind und mich in ein sauberes Stübchen und legte mich in ein frisches Bett. Dann fiel ich in tiefe Bewußtlosigkeit. Wochenlang mußte ich um mein Leben kämpfen, ohne Frau Knauer und ohne den jungen Arzt hätte ich es nicht geschafft. Herr Knauer war Arbeiter in einem nahegelegenen Werk. Er war ein wenig polternd, aber sonst ein herzensguter Mensch. Das Ehepaar betreute mein Kind und mich in vorbildlicher Weise.

Die Knauers hatten einen vierzehnjährigen Sohn, den sie auf die Höhere Schule geschickt hatten. Damals waren aber immer noch alle Schulen geschlossen, weswegen sich die Eltern sorgten, ihre Kinder könnten viel an Lernstoff vergessen. Da sah ich eine Möglichkeit, wie ich meinen Dank bei den Knauers abstatten konnte, wenigstens ein wenig.

Ich lernte von nun an mit Herbert jeden Tag und freute mich, daß er später den Anschluß in der Schule ohne Schwierigkeiten fand.

Durch Frau Knauers Vermittlung bekam ich auch ein Zimmerchen, wo ich mich mit meinem Kind einrichten konnte. Noch ehe mein Geld aufgebraucht war, erhielt ich auch einen Arbeitsplatz und für Rudi die Tagesbetreuung. Von Frau Knauer wurden wir oft zum Wochenende eingeladen, sie hatte Obst und Gemüse aus ihrem Garten und außerdem viele Kaninchen. Da gab es genug zu essen, auch noch für uns.

Übrigens hatte damals am Hl. Abend Herr Knauer noch meine Habseligkeiten bei Frau A. geholt. Es fehlte allerdings die süße Weihnachtstüte und der Zucker. Herr A. ist wenige Wochen später wegen Tuberkulose in eine Heilstätte gekommen, wo er doch noch geheilt werden konnte. Bei der amtlichen Untersuchung, zu der ich mit dem Kind gehen mußte, stellte sich heraus, daß wir großes Glück gehabt hatten. Eine Infektion, die Rudi allenthalber abbekommen hatte, vermochte er aus eigener Kraft zu überwinden, sie war bereits ausgeheilt.

Abschließend will ich aber noch erzählen, daß sowohl die gute Frau Knauer als auch die böse Frau A. im folgenden Herbst starben. Ich konnte in dieser Fügung keinen Sinn sehen, ich fand sie ungerecht. Wir Menschen können eben Gottes Weisungen oft nicht verstehen. Manchmal wollen wir auch nicht.

Nun möchte ich Ihnen, meine lieben Landsleute, noch viel Freude zum Weihnachtsfest und Gottes Segen für das neue Jahr wünschen!

Hermine Walter, geb. Palm

Sken originálu Sken originálu Sken originálu Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Na uvítanou! – 12. krajanské setkání v Auerbachu

Na uvítanou! – 12. krajanské setkání v Auerbachu

Na uvítanou!

Vy milí krajané z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a okolí,
vezměte Ualaf a dejte se do pohybu,
přijeďte v hojném počtu na naše setkání.
Tady se přece neváhá a dlouho nerozmýšlí,
chceme být prostě u toho, ať v Kahlu nebo v Auerbachu,
my přece držíme spolu a zůstáváme bdělí,
chceme se zase vidět se sousedy a přáteli,
objímáme se a pláčeme slzy radosti.
Pak si sedneme spolu a vypravujeme si z domova
a co se jinak od té doby přihodilo,
protože jsme se přece tak daleko rozprchli,
na západ, na východ, na sever i na jih
a do zemí za velkou vodou.
Ale když spolu držíme,
je slyšet hlas domova po celém světě.

Auerbach/Opf., 8. a 9. září 1984 Anni Zimowski, roz. Wawersich

V minulém Heimatbriefu jsem nemohl o našem setkání v patronátním městě Auerbach v září 1984 nic napsat, protože Heimatbrief už byl v tisku. Tamní noviny o průběhu podrobně informovaly. Jeden článek z Niederbayerischer Kurier Bayreuth-Pegnitz mohu nyní do Heimatbriefu zařadit. Setkání bylo hezkým úspěchem a ukázalo, jak věrně naši krajané drží pohromadě a že na starou domovinu nezapomínají. Jen bůh počasí nám tentokrát ukázal chladné rameno, ale my jsme nezdolně program odbyli. Odškodnil nás pak krásný velký nový sál Kolpingovy rodiny, kde nám bylo velmi útulno.

Chtěl bych už teď upozornit, že patronátní město bude v příštím roce 1985, ve dnech 13. a 14. července, slavit městské slavnosti. Jsme na ně pozváni.

Slavnostní program k 12. krajanskému setkání v Auerbachu

AUERBACH. Dvanácté krajanské setkání přivedlo o víkendu Slavkovské z blízka i z dáli do patronátního města Auerbach. Slavnostním večerem v Kolpingově domě byla tato příležitost oslavena. V neděli dopoledne setkání pokračovalo bohoslužbami v katolickém farním kostele a v evangelickém Kristově kostele, po nichž následovalo kladení věnce u pomníku vyhnaných krajanů na hřbitově. Své vyznění našlo v příjemném společném posezení v neděli odpoledne v Kolpingově domě. Samo patronátní město na uvítanou svých kmotřenců vyvěsilo vlajky a na radnici obrovským transparentem vzkazovalo vítání.

Franz Hofmann, který patří k iniciátorům tohoto krajanského setkání, připomněl převzetí patronátu před 28 lety. Bylo tehdy stvrzeno jeho otcem Antonem Hofmannem a Antonem Kunzmannem s tehdejším starostou Fritzem Finstererem.

Vedle mnoha krajanů patřil Hofmannův pozdrav i patronovi tohoto krajanského setkání, starostce Hanni Haberbergerové.

Heimatbrief jako pojítko

Starostka Hanni Haberbergerová přivítala kmotřence i jménem městské rady a celého obyvatelstva. Připomněla 25. výročí převzetí patronátu v roce 1981. Protože Heimatbrief představuje silné pojítko mezi Slavkovskými, předala vydavateli Richardu Brummeisslovi městský džbán. Poděkování a uznání si podle Haberbergerové zaslouží i Franz Hofmann a Anton Kunzmann za podporu při přípravách.

Pro Slavkovské byl tento víkend ještě dalším důvodem k oslavě. V domovině totiž byla pouť (Kirwa). A jako pravý „poutní kluk" (Kirwabou) spatřil Anton Kunzmann světlo světa právě v neděli posvícení. Zítra, v úterý, může oslavit své 80. narozeniny.

[obr] Walter Zeidler hrdě nese při auerbašském setkání starou vlajku bývalé Egerlandské Gmoi Horního Slavkova.

[obr] Cesta na hřbitov při setkání v Auerbachu byla tentokrát pěkně mokrá.

[obr] Naši krajané při vzpomínkovém aktu na hřbitově patronátního města. Proslovy pronesli: 1. starostka Hanni Haberbergerová a Richard Brummeissl.

„Cítíte se tu jako doma," zvolala Haberbergerová na všechny Slavkovské. Ujistila, že Auerbach je s vyhnanými krajany úzce spjat. Slavkovští – po nichž je pojmenována i jedna ulice – se prý těší velké oblibě, v neposlední řadě díky svému přátelskému vystupování. Auerbach a vyhnanci si prý příkladně podali ruce ke společné práci. „Slavkovští jsou v Auerbachu pevnou součástí našeho města."

Protiprávně vyhnáni

Druhý starosta a předseda městského svazu Rudolf Weber uznale vyzdvihl nasazení Slavkovských, kteří byli před desítkami let ze své rodné domoviny protiprávně vyhnáni. Přes všechny útrapy a strasti všedního dne přinesli se zápalem a nadšením nové nápady do místních spolků. Za to jim patří dík více než 70 spolků ve velkoobci.

Kmotřenci ve spolcích nebyli jen řadovými členy, často byli i členy výborů. Za všechny jmenoval Weber Franze Hofmanna, který stojí v čele mnoha spolků.

Richard Brummeissl vyjádřil potěšení nad velkým počtem krajanů, kteří na dvanácté krajanské setkání přicestovali. To, že se toto setkání mohlo uskutečnit, je prý mimo jiné zásluhou starostky Hanni Haberbergerové. Soudržnost je podle něj vždy znovu úžasná.

Dary pomáhají

Brummeissl poděkoval za dary, které umožňují další vydávání Heimatbriefu. „Domov v nás zůstane vždy živý, i když se z něj ještě tolik zničí," zdůraznil Brummeissl za potlesku svých krajanů. „Snad se nám podaří tuto povinnost uložit i potomkům."

Na znamení uznání a účasti nad osudem Slavkovských, kteří byli vyhnáni ze své domoviny, předal Brummeissl Hanni Haberbergerové listinu vyhotovenou dvěma umělci. Kromě toho jí věnoval cínem rytý znak patronátního města Auerbach a slavkovskou porcelánovou figurku.

Za Sudetoněmecký krajanský spolek (Sudetendeutsche Landsmannschaft) tlumočil pozdravy Franz Rippl. Zákonodárce prý ve spolkovém zákoně o vyhnancích zakotvil péči o kulturní dědictví jako povinnost. Z toho tato patronátní pouta vznikla. Že je v Auerbachu toto pouto naplněno životem, dokazuje už jen skutečnost, že se od roku 1956 uskutečnilo jedenáct krajanských setkání. První krajanské setkání bylo uspořádáno již v roce 1952.

Péče o pietní místo

Také Franz Rippl poděkoval Antonu Kunzmannovi za péči o pietní místo. Anton Kunzmann jako auerbašský Slavkovský předal z vděčnosti Hanni Haberbergerové ručně malovaný talíř s věnováním.

Po prologu k tomuto krajanskému setkání a ohlédnutí za osudem vyhnaného lidu, které přednesla Anni Wawersich-Zimowski, se přešlo k příjemné části večera. O hudební doprovod se postarala tříčlenná kapela.

Smuteční průvod na hřbitov

Po bohoslužbách v neděli ráno se dlouhý smuteční průvod, veden hornickou kapelou (Bergknappenkapelle) a vlajkonošskou delegací patronátního města, vydal na hřbitov. Starostka Hanni Haberbergerová položila u pomníku vyhnaných krajanů věnec. „Co pro nás žijící znamenají naši zesnulí krajané, jsme vždy dokazovali poctou na tomto hřbitově. Nikde jinde si na ně nemůžeme tak vzpomenout jako zde, v našem patronátním městě. Není ve všech spolkových zemích hřbitov, který by přijal tolik krajanů z naší domoviny."

„Proto patří zvláštní dík městu Auerbach a jeho občanům, kteří i nám, zde shromážděným vyhnancům, dali místo klidu," řekl Richard Brummeissl při vzpomínkovém aktu.

C.S.

(Z „Nordbayrischer Kurier" Bayreuth-Pegnitz, Auerbach Stadt und Land)

Zobrazit původní německý text

Zur Begrüßung! – 12. Heimattreffen in Auerbach

Zur Begrüßung!

Ihr laibn Londsleit as Schloggawoal und Umgebung,
hoabts Ualaf gnumma u eich gsetzt in Bewegung,
sads zahlreich kumma za unsrer Begegnung.
Jä dou gibts a kua Zaudern u groußa Überlegung,
ma wül eben dabei sein, ob in Kahl oder Auerboach,
mir hoalten ebn zsomma u bleibn woach,
wolln wiedaseah unerer Noachbarn und Freunde,
man umoarmt sich u graint Tränen der Freude.
Doann setzt ma sich zsoamma u dazült va daham
u woas sunst nuch gscheah is in derer Zeit,
wal ma hoalt san goua sua weit vastreit,
nouchm Westn, nouch Osten, nouch Norden u Süden
u nouch Ländern übern groußn Woasser drüben.
Doch wenn ma hoalt zsommahält,
höiert ma dean Ruf da Huimat af da gonzn Wält.

Auerbach/Opf., am 8. und 9. Sept. 1984 Anni Zimowski, geb. Wawersich

Im letzten Heimatbrief konnte ich über unser Treffen in der Patenstadt Auerbach im September 1984 nichts berichten, weil der HB bereits in Druck war. Die dortigen Zeitungen haben ausführlich über den Verlauf berichtet. Einen Artikel aus dem Niederbayerischen Kurier Bayreuth-Pegnitz kann ich jetzt im Heimatbrief einschalten. Das Treffen war ein schöner Erfolg und zeigte wie treu unsere Landsleute zusammenhalten und daß sie die alte Heimat nicht vergessen. Nur der Wettergott zeigte uns diesesmal die kalte Schulter, aber unverdrossen haben wir das Programm abgewickelt. Entschädigt hat uns dann der schöne große neue Saal der Kolpingsfamilie, wo wir es sehr gemütlich fanden.

Ich möchte schon jetzt darauf aufmerksam machen, daß die Patenstadt im kommenden Jahr 1985 am 13. und 14. Juli ein Bürgerfest feiert. Wir sind dazu eingeladen.

Festliches Programm zum 12. Heimattreffen in Auerbach

AUERBACH. Schlaggenwalder aus nah und fern führte das zwölfte Heimattreffen am Wochenende in die Patenstadt Auerbach. Mit einem Festabend im Kolpinghaus wurde dieser Anlaß gefeiert. Am Sonntag vormittag wurde das Treffen mit Gottesdiensten in der katholischen Pfarrkirche und der evangelischen Christuskirche mit anschließender Kranzniederlegung am Ehrenmal der Heimatvertriebenen im Friedhof fortgesetzt. Seinen Ausklang fand es mit einem gemütlichen Beisammensein am Sonntag nachmittag im Kolpinghaus. Die Patenstadt selbst hatte zur Begrüßung ihrer Patenkinder die Fahnen gesetzt und mit einem riesigen Transparent am Rathaus die Willkommensgrüße entboten.

Franz Hofmann, der zu den Initiatoren dieses Heimattreffens gehört, erinnerte an die Patenschaftsübernahme vor 28 Jahren. Dies war durch seinen Vater Anton Hofmann und Anton Kunzmann mit dem damaligen Bürgermeister Fritz Finsterer beurkundet worden.

Neben vielen Landsleuten galt der Gruß Hofmanns dem Schirmherrn dieses Heimattreffens, Bürgermeister Hanni Haberberger.

Heimatbrief als Bindeglied

Bürgermeister Hanni Haberberger begrüßte die Patenkinder auch im Namen des Stadtrats und der ganzen Bevölkerung. Er erinnerte an das 25jährige Jubiläum der Patenschaftsübernahme im Jahre 1981. Da der Heimatbrief ein starkes Bindeglied unter den Schlaggenwaldern darstelle, überreichte er an Richard Brummeissl, den Herausgeber, den Stadtkrug. Dank und Anerkennung, so sagte Haberberger, verdienten auch Franz Hofmann und Anton Kunzmann für die Unterstützung bei den Vorbereitungen.

Für die Schlaggenwalder bestand an diesem Wochenende noch ein weiterer Anlaß zum Feiern. In der Heimat war Kirwa. Und als echter Kirwabou erblickte Anton Kunzmann am Kirchweihsonntag auch das Licht der Welt. Er kann am morgigen Dienstag seinen 80. Geburtstag begehen.

[obr] Walter Zeidler trägt beim Auerbacher Treffen stolz die alte Fahne der ehem. Egerländer Gmoi von Schlaggenwald.

[obr] Der Gang zum Friedhof beim Treffen in Auerbach war sehr feucht gewesen.

[obr] Unsere Landsleute bei der Totenehrung am Friedhof der Patenstadt. Ansprachen hielten: Der 1. Bgm. Hanni Haberberger und Richard Brummeissl.

„Fühlen Sie sich hier wie daheim", rief Haberberger allen Schlaggenwaldern zu. Er versicherte, daß Auerbach mit den Heimatvertriebenen eng verbunden sei. Die Schlaggenwalder — auch eine Straße ist nach ihnen benannt — erfreuten sich großer Beliebtheit, nicht zuletzt wegen ihres freundlichen Wesens. Auerbach und Vertriebene hätten sich vorbildlich verhalten und sich zur gemeinsamen Arbeit die Hand gereicht, hieß es. „Die Schlaggenwalder sind in Auerbach ein fester Bestandteil unserer Stadt".

Widerrechtlich vertrieben

Zweiter Bürgermeister und Stadtverbandsvorsitzender Rudolf Weber hob anerkennend das Engagement der Schlaggenwalder hervor, die vor Jahrzehnten von ihrer angestammten Heimat widerrechtlich vertrieben wurden. Über die Mühen und Plagen des Alltags hinaus hätten sie mit Schwung und Begeisterung in die heimischen Vereine neue Ideen hineingetragen. Dafür gelte ihnen der Dank der über 70 Vereine in der Großgemeinde.

Nicht nur als Mitglieder gehörten die Patenkinder den Vereinen an, sondern oft seien sie Vorstandsmitglieder. Stellvertretend für alle benannte Weber Franz Hofmann, der in zahlreichen Vereinen mit an der Spitze stehe.

Erfreut zeigte sich Richard Brummeissl über die große Anzahl von Landsleuten, die zum zwölften Heimattreffen angereist waren. Daß dieses Treffen möglich wurde, sei mit ein Verdienst von Bürgermeister Hanni Haberberger. Der Zusammenhalt sei immer wieder erstaunlich, sagte er.

Spenden helfen

Brummeissl bedankte sich für die Spenden, die den Fortbestand des Heimatbriefes ermöglichen. „Die Heimat wird immer lebendig in uns bleiben, auch wenn man noch soviel von ihr zerstört", unterstrich Brummeissl unter dem Beifall seiner Landsleute. „Vielleicht gelingt es uns, den Nachkommen diese Verpflichtung aufzuerlegen".

In Anerkennung und Anteilnahme an dem Schicksal der Schlaggenwalder, die aus ihrer Heimat vertrieben worden waren, übergab Brummeissl an Hanni Haberberger eine von zwei Künstlern angefertigte Urkunde. Außerdem gab er ein in Zinn graviertes Wappen der Patenstadt Auerbach und eine Schlaggenwalder Porzellanfigur.

Für die Sudetendeutsche Landsmannschaft entbot Franz Rippl die Willkommensgrüße. Der Gesetzgeber habe im Bundesvertriebenengesetz die Pflege kulturellen Gutes als Verpflichtung festgehalten. Daraus seien diese Patenschaften entstanden. Daß in Auerbach diese Patenschaft mit Leben erfüllt sei, zeige allein die Tatsache, daß seit 1956 elf Heimattreffen stattfanden. Das erste Heimattreffen wurde bereits 1952 arrangiert.

Pflege der Gedenkstätte

Auch Franz Rippl dankte Anton Kunzmann für die Pflege der Gedenkstätte. Anton Kunzmann überreichte als Auerbacher Schlaggenwalder aus Dankbarkeit an Hanni Haberberger einen handgemalten Teller mit Widmung.

Nach einem Prolog auf dieses Heimattreffen und dem Rückblick eines heimatvertriebenen Volkes, vorgetragen von Anni Wawersich-Zimowski, wurde zum gemütlichen Teil des Abends übergeleitet. Für die musikalische Untermalung sorgte eine Drei-Mann-Kapelle.

Trauerzug zum Friedhof

Im Anschluß an die Gottesdienste am Sonntagmorgen bewegte sich ein langer Trauerzug zum Friedhof, angeführt von der Bergknappenkapelle und einer Fahnenabordnung der Patenstadt. Bürgermeister Hanni Haberberger legte am Ehrenmal der Heimatvertriebenen einen Kranz nieder. „Was uns Lebenden unsere toten Landsleute bedeuten, haben wir stets durch die Ehrung auf diesem Friedhof bewiesen. Nirgendwo können wir ihrer so gedenken, wie hier in unserer Patenstadt. Es gibt keinen Gottesacker im ganzen Bundesgebiet, der so viele Landsleute aus unserer Heimat aufgenommen hat."

„Daher gelte der besondere Dank der Stadt Auerbach und seinen Bürgern, die auch uns hier versammelten Vertriebenen einen Ruhepol gegeben haben", sagte Richard Brummeissl bei der Gedenkfeier.

C.S.

(Aus „Nordbayrischer Kurier" Bayreuth-Pegnitz, Auerbach Stadt und Land)

Sken originálu
originál — klik zvětší

Ohlédnutí vyhnaného lidu za dobovými událostmi

Ohlédnutí vyhnaného lidu za dobovými událostmi

Před lety zuřila zhoubná válka,
pevně jsme věřili ve velké vítězství.
Vše však dopadlo docela jinak,
válka došla ke strašlivému konci.
Všude v každé zemi bylo vzhůru nohama,
než se utišila první bouře, dělo se leccos.
Uprchlíci z východu táhli napříč zeměmi,
než se první bouře utišila a uhladily se vlny.

Pak nám ale byla odňata práva v sudetské zemi,
byli jsme vyhnáni, biti a zotročeni,
odvezli nás domů k našim bratrům do říše.
Chudí a opuštění, vyhublí a bledí
jsme byli nastěhováni do jejich příbytků, dokonce za pomoci policie,
nejeden z našich německých bratrů proti nám zaťal pěsti.
Seděli jsme tam jako ubozí hříšníci na svých bednách.
Lidé se ptali: „Copak naši němečtí bratři nejsou křesťané?"
Opovrhovali námi a nazývali nás mandelinkami bramborovými,
tady jsme teď měli žít, v této nové zemi?
To bezpráví bylo možné vykřičet do světa,
abychom se zbavili hanby a tíhy.
Co ale bylo platné volání nad vším tím utrpením,
jen na okamžik to ulevilo naší duši od tlaku.

Postupně jsme v této zemi zdomácněli
a každý znovu našel práci,
neboť obnova země postupovala mílovými kroky,
tak nás postupně přijali a strpěli.
Šlo to s námi i s touto novou zemí nahoru,
vždyť k životu je přece potřeba leccos.
Společně jsme s námahou a pílí vybudovali
tuto zpustošenou zemi, i když zprvu s hladem a potem.
Museli jsme zase začínat od začátku,
nakonec se nám ale brzy vedlo lépe.
Byli jsme snaživí a dokázali jsme to,
vynaložili jsme úsilí s novou silou,
mnohé jsme si pořídili a koupili novou půdu
a opatřili si vše, co je k životu potřeba.
Řemeslničili jsme, kutili, nejeden si znovu postavil domek,
teď žijeme spolu docela blízko a důvěrně.
Byla to naše píle a činorodost, a nejeden by si za to zasloužil vyznamenání,
tak se nová země stala pro nás druhým domovem.

A ať přijde, co přijde,
ona nezapomene:
„Starý domov, naši rodnou hroudu."

Anni Zimowski, roz. Wawersich

Alzenau/Ufr., 4. září 1984

Zobrazit původní německý text

Rückblick eines vertriebenen Volkes auf das Zeitgeschehen

Vor Jahren, da tobte ein verheerender Krieg,
man glaubte fest an den großen Sieg.
Doch alles ist ganz anders gekommen,
der Krieg, er hat ein schreckliches Ende genommen.
Es ging drunter und drüber in jedem Land,
bis sich der erste Sturm legte, tat sich allerhand.
Die Flüchtlinge vom Osten sind quer durch die Lande gezogen,
bis sich gelegt hat der erste Sturm und glättete die Wogen.
Doch dann wurden wir aus dem Sudetenland entrechtet,
man hat uns vertrieben, gepeitscht und geknechtet,
man schaffte uns heim zu unseren Brüdern ins Reich.
Arm und verlassen, abgemagert und bleich
wurden wir in ihre Behausung gesetzt, sogar mit Polizeigewalt,
so mancher unserer deutschen Brüder hat gegen uns die Fäuste geballt.
Wir saßen da wie die armen Sünder auf unseren Kisten.
Man hat sich gefragt: „Sind unsere deutschen Brüder denn keine Christen?"
Man hat uns verachtet und Kartoffelkäfer genannt,
hier sollten wir nun leben, in diesem neuen Land?
Das Unrecht konnte man in die Welt hinaus schreien,
um sich von der Schmach und der Last zu befreien.
Doch was nützte ein Aufschrei über all dieses Leid,
nur im Augenblick hat er den Druck von unserer Seele befreit.
Wir sind halt bieder geworden in diesem Land,
und jeder wieder eine Arbeit fand,
denn der Wiederaufbau kam mit großen Schritten,
so allmählich hat man uns anerkannt und gelitten.
Es ging aufwärts mit uns und diesem neuen Land,
denn zum Leben braucht man halt doch allerhand.
Gemeinsam aufgebaut haben wir mit Mühe und Fleiß
das verwüstete Land, wenn auch anfangs mit Hunger und Schweiß.
Wir mußten halt wieder von vorne anfangen,
schließlich ist es uns dann bald wieder besser ergangen.
Wir waren strebsam und haben es geschafft,
haben uns angestrengt mit neuer Kraft,
haben vieles erworben und Neuland gekauft
und alles herbeigeschafft, was zum Leben man braucht.
Haben gewerkelt, gebastelt, mancher hat wieder ein Häuschen gebaut,
nun leben wir miteinander ganz eng und vertraut.
Unser Tatendrang war es, und mancher verdient dafür sogar einen Orden,
so ist das neue Land für uns die zweite Heimat geworden.
Und komme, was auch immer kommen wolle,
sie wird nicht vergessen:
„Die alte Heimat, unsere angestammte Scholle."

Anni Zimowski, geb. Wawersich

Alzenau/Ufr., 4. September 1984

Sken originálu Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Člověk míní, Pán Bůh mění...

Člověk míní, Pán Bůh mění...

Hermine Walter, roz. Palm

Ježíšek už stál přede dveřmi. Domem se linula vánoční vůně a předvánoční očekávání. Naše babička ale pořád nebyla na místě. Přitom už týdny bylo domluveno, že bude na Štědrý večer a o svátcích u nás. V zimních měsících sice raději zůstávala doma ve svých čtyřech stěnách, ale my děti jsme ji o návštěvu tak prosily, že nám to přání nedokázala odmítnout. Pořád jsme běhaly k oknu vyhlížet babičku. Ale nepřijela. Místo toho přišla smutná zpráva, že při odnášení vody upadla na ledu před studnou a hodně se přitom potloukla. Jedna noha měla být tak oteklá, že se do ní nevešla žádná bota, rameno a záda plná modřin a přes spánek se táhla hluboká odřenina.

Byli jsme všichni smutní, dokonce hodně smutní. Naše maminka musela s lítostí přihlížet, jak Heini a já sklíčeně a bez chuti do čehokoli chodíme po bytě. Hledala proto hned nějaký způsob, jak by tu smutnou náladu proměnila zase ve sváteční. A najednou nás zavolala a usmívala se. Řekla, že když už babička nemůže na Vánoce k nám, pojedeme my na první svátek za ní. Na takové řešení jsme vůbec nepomysleli, o to větší radost jsme z maminčina návrhu měly.

Časně ráno na Boží hod jsme vyšli z domu. Nad námi se klenula temně modrá obloha. Ležel hodně sníh, ale zvlášť velká zima nebyla. Maminka nesla dvě plné tašky. Heini nesl v batohu novou stavebnici, kterou dostal od Ježíška. Já jsem hrdě tiskla k hrudi svou spící panenku Mamapuppe. Otec zůstal doma.

Když jsme dorazili do Aichu, začínalo se rozednívat. Na nádraží kromě nás nebyla živá duše. V Töpples jsme z vlaku vystoupili jen my. Lokomotiva odsupěla se skřípěním dál směr Schönwehr, jejím pronikavým hvízdáním se rozléhalo údolí.

Maminka zvolila cestu do Horního Slavkova (Schlaggenwald) přes Gfeller Kreuz. Nad „Ochsengromem" ležel led a hluboký sníh, tudy jsme jít nemohli. My děti jsme stejně několikrát uklouzly a padly na břicho. Maminka s námi měla svých starostí dost. Nakonec jsme přece jen dorazili ke kříži, kde se cesta odbočovala do Gfellu. Pod nízko visícími mraky kroužili krákající havrani. Od Leßnitz sem doléhalo štěkání psů. Brzy jsme byli na kopci, odkud už bylo vidět na střechy vsi. Ležela pod námi poklidně. Z komínů se vinul kouř. Tu a tam kdákaly slepice. Vonělo dřevěným ohněm a chlévskou mrvou. Kradmo jsme se blížili k domku a pak kolem pece nahoru po schodech, kde jsme si ve „Vürheisla" na chvíli oddechli a naslouchali. Ze světnice bylo slyšet praskání chrastí a řinčení nádobí. Maminka zaklepala na dveře, tiše se ozvala zevnitř odpověď mé babičky. Tu už nás s Heinim nic neudrželo, s rachotem jsme okamžitě naplnili místnost. Maminka musela babičku z našeho bouřlivého uvítání vyprostit, jinak bychom ji snad ještě porazily, zvlášť když následky nehody ještě zdaleka neodezněly.

S hlubokým povzdechem si naše babička sedla na kamenná lavici u kamen. Byla tak zaskočená, že si nejdřív musela srovnat myšlenky a pocity. Ale pak maminka přinesla obě tašky a vybalila naše dárky. Nejdřív velký šátek na ramena z měkké černé kašmírové vlny, pak hnědě kostkované „Táutschn", pak vánočku a skořicové hvězdičky a ještě mák a tmavočervená vánoční jablíčka od tety Emilie z Čech. Dívali jsme se, jak babiččiny malé, svraštělé ruce všechno vybalují a jak se jí ty milé staré oči zalévají slzami.

Maminka řekla, že teď převezme vaření, něco na to prý přivezla s sebou. My děti jsme měly zatím být hodné a obejít všechny sousedy s přáním veselých Vánoc. Hned jsme vyrazily, nejdřív k Dicklovi, pak ke Schönhanslovi, ke strýci Franzovi a tetě Agnes, k dědečkovi Weinhartovi, k paní Gräfové a k prastaré tetě Baumannové. V každém domě jsme obdivovaly vánoční stromek a dostávaly jsme sladkosti, jablka a ořechy. Když zazvonil polední zvonek, běžely jsme domů. Mezitím začalo mrholit. Mraky visely až ke střechám. Ve světnici bylo šero. Už na nás čekali. Na stole se kouřilo jídlo. Vzrušeně jsme ukazovaly poklady, které jsme dostaly darem. Pak jsme vyprávěly o nejkrásnějším stromečku paní Gräfové s jeho nádhernými modrozelenými skleněnými koulemi a lesklými perlovými girlandami. Naše babička kvůli svému pádu nemohla postavit stromeček, ale v koutku s obrázky svatých bylo čerstvé chvojí a za mnoha rodinnými fotografiemi a zrcadlem byly zastrčené smrkové větvičky. V oknech ležely tlusté polštáře mechu s větvičkami.

Už brzy odpoledne prostřela maminka stůl ke kávě, protože jsme měly stihnout vlak do Töppeles včas, abychom nebyly na cestě za tmy. Babička zapálila vonné svíčky a olejovou lampičku v koutku s obrázky svatých, pak přinesla vánočku, máslo a sirup. Venku za oknem se táhla ponurá mlha. Děsila jsem se cesty domů. Muset teď ven z té útulné světničky, kde tak hezky praskal oheň v kamnech, kde to vonělo Vánocemi, kde bylo co dobrého k mlsání, kde jsem se cítila nekonečně v bezpečí, — to se mi vysloveně příčilo. „Milý Bože, nemohl bys udělat něco, abychom dnes ještě nemusely pryč?" myslela jsem si tak asi několikrát. Ale pak maminka najednou vstala a chystala se k odchodu. Chtěla ale ještě ke studni, aby babičce naplnila zásobní nádoby vodou. Heini a já jsme běželi napřed dolů po schodech. Sotva jsme vkročily na dvůr, ujela nám půda pod nohama tak rychle, že jsme upadly plnou délkou na záda. Kňučely jsme a sténaly, a než jsme stačily varovat naši dobrou maminku, vkročila i ona nic netušíc na zrádný led, kde ji potkala stejná nehoda jako nás. Konvice na vodu vyletěly vysokým obloukem do vzduchu a pak drnčely přes lesklou ledovou plochu. Zcela nám v klidném ústraní babiččiny světničky uniklo, že hodiny trvající mrholení zmrzlo v led.

Teď jsem měla, co jsem chtěla. Za daných okolností nebylo vůbec myslitelné dostat se do Töppeles. Heini se o to pokusil, ale došel jen k Schönhanselově zahradě, pak sklouzl po zadku do příkopu. Maminka nevěděla kudy kam. Otce nemohla zastihnout. Myslím, že tehdy v Gfellu ještě nebyl telefon, vždyť ani ne všechny domy měly elektrické světlo. Do Horního Slavkova se také nedalo, leda po čtyřech. I kdyby bylo posypáno, moc by to nepomohlo, protože kvůli neustálému dešti by se hned znovu vytvořila nová ledová plocha. Maminka se strašně rozčilovala. To, že nemohla dát otci vědět, vnímala jako osobní selhání. Nakonec babička omotala naše boty vystřiženými hadry ze starých pytlů. Ale ani to nepomohlo. Maminka nakonec uznala, že se nedostaneme pryč, a pomalu se uklidnila. Všichni jsme jí to domlouvaly. A byl z toho nádherný večer. Na stole hořela petrolejová lampa, Heini stavěl ze svých kostek, já jsem si hrála se svou panenkou Mamapuppe a obě ženy vyprávěly ze svého života.

Po večeři jsme se brzy zavrtaly pod tlustou peřinu v ložnici. Byly jsme unavené po tom událostmi nabitém dni. Než mi ale zavřely oči, přála jsem si ještě vroucně, aby dešť nepřestal tak brzy pršet.

Když jsem se druhý den ráno probudila, byla okna tak zavátá sněhem, že skoro nebylo vidět ven. Ze světnice jsem slyšela maminčin rozrušený hlas. Že prý když jsou silnice a cesty tak zaváté a zaváté sněhem, tím spíš se nedostaneme pryč, naříkala. Babička uklidňujícím tónem odpověděla, že muži ze vsi jistě brzy odklidí silnici, a pak že bychom mohli stihnout v Ziegelhütten odpolední vlak.

Přestalo sněžit. Co chvíli jsme se dívaly na oblohu, visela nad námi šedá a těžká. Já jsem už dávno svého přání vzdala, protože jsem viděla, jak je maminka sklíčená. Teď jsem pro ni doufala, že se brzy dostaneme domů. Kolem poledne přišel Dickl-Pepp. Oznámil nám, že silnice je teď průjezdná a že se dostaneme na nádraží. Prý pak zapřáhne koně před saně a doveze nás do Ziegelhütten.

A tak se to také skutečně stalo. Babička nás ještě zabalila do teplých dek a dala nám pro otce srdečné pozdravy. Pak Pepp práskl bičem a jelo se. Když jsme později zabočili do silnice na Ziegelhütten, slyšeli jsme už náš vlak, jak píská někde v Tepltálu. U stanice se Pepp rychle otočil a pobízel koně, protože zase začalo sněžit. V Aichu, u Deischlu, v Meierhöfen — všude bojovalo mnoho mužů s obrovskými masami sněhu, které blokovaly silnice a cesty. Slyšeli jsme později, že i železniční trať byla zavátá sněhem. Náš vlak byl první, který mohl znovu projet. Náš otec byl samozřejmě moc rád, když jsme byli zase doma. Sice si dělal starosti, ale zároveň si říkal, že jsme při tak katastrofálním počasí musely zůstat v Gfellu. Po tomto sněžení brzy následovalo tání s ničivou povodní v Meierhöfen.

Zobrazit původní německý text

Der Mensch denk, aber Gott lenkt ...

Hermine Walter, geb. Palm

Das Christkind stand bereits vor der Tür. Durch das Haus zog Weihnachtsduft und Vorfreude. Meine Großmutter war aber noch immer nicht angekommen. Dabei war es schon seit etlichen Wochen besprochen worden, daß sie zum Hl. Abend und zu den Feiertagen bei uns sein würde. Zwar blieb sie in den Wintermonaten am liebsten in der Vertrautheit ihrer eigenen vier Wände, aber wir Kinder hatten so um ihren Besuch gebettelt, daß sie uns diesen Wunsch nicht abzuschlagen vermochte. Nun liefen wir immer wieder an das Fenster, um Ausschau nach unserer Großmutter zu halten. Aber sie kam nicht. Statt dessen kam die betrübliche Nachricht, daß sie beim Wasserholen auf dem Eis vor dem Brunnen gestürzt wäre und sich dabei sehr schlimm aufgeschlagen hätte. Der eine Fuß sei so geschwollen, daß kein Schuh mehr passe, Schulter und Rücken seien voller blauer Flecke und über die eine Schläfe ziehe sich ein tiefer Kratzer.

Wir waren alle traurig, sehr traurig sogar. Unsere Mama mußte bekümmert zusehen, wie Heini und ich plötzlich lustlos und flügellahm durch die Wohnung schlichen. Sie suchte deshalb sofort nach einer Möglichkeit, mit der sie die augenblickliche trübselige Stimmung wieder in eine festliche verwandeln könnte. Da auf einmal rief sie uns und lächelte. Sie meinte, wenn Großmutter schon nicht zum Weihnachtsfest zu uns kommen könne, dann würden wir eben am ersten Feiertag zu ihr fahren. An diesen Ausweg hatten wir überhaupt nicht gedacht, so waren wir nun umso beglückter über Mamas Vorschlag.

Zeitig am Morgen des Weihnachtstages verließen wir das Haus. Nachtblau spannte sich der Himmel über uns. Es lag viel Schnee, aber es war nicht besonders kalt. Mama schleppte an zwei vollgepackten Taschen. Heini trug in seinem Rucksack den neuen Baukasten, den er vom Christkind bekommen hatte. Ich drückte stolz meine schlafende Mamapuppe an die Brust. Vater blieb daheim.

Als wir nach Aich kamen, wurde es allmählich hell. Auf dem Bahnhof wartete außer uns keine Menschenseele. In Töpples stiegen nur wir aus dem Zug. Die Lokomotive stampfte ächzend nach Schönwehr, durch das Tal hallten ihre schrillen Pfiffe.

Mama wählte den Weg nach Schlaggenwald über das Gfeller Kreuz. Über dem „Ochsengrom" lag Eis und tiefer Schnee, wir konnten dort unmöglich gehen. Wir Kinder rutschten ohnehin einige Male aus und fielen auf den Bauch. Mama hatte ihre liebe Not mit uns. Schließlich erreichten wir doch das Kreuz, wo der Weg nach Gfell abzweigte. Unter tiefhängenden Wolken kreisten krächzende Raben. Von Leßnitz her hallte das Gebell der Hunde. Bald waren wir auf der Kuppe, von wo man bereits auf die Dächer des Dorfes schauen konnten. Friedlich lag es unter uns. Aus den Schornsteinen kreiselte der Rauch. Da und dort gackerten die Hühner. Es roch nach Holzfeuer und Stalldung. Wir pirschten uns vorsichtig zum Häuschen und dann am Backofen vorbei die Stiege hinauf, wo wir im „Vürheisla" verschnauften und lauschten. Aus der Stube hörten wir Reisigknistern und Geschirrklappern. Mama klopfte an die Türe, leise kam von drinnen die Antwort meiner Großmutter. Da konnte Heini und mich nichts mehr halten, mit Getöse füllten wir augenblicklich den Raum. Mama mußte Großmutter aus unserer stürmischen Begrüßung befreien, sonst hätten wir diese vielleicht noch umgeworfen, zumal die Folgen des Unfalles noch längst nicht abgeklungen waren.

Mit einem tiefen Schnaufer setzte sich unsere Großmutter auf die Ofenbank. Sie war so sehr überrumpelt worden, daß sie zunächst ihre Gedanken und Gefühle ordnen mußte. Aber dann holte Mama ihre beiden Taschen herbei und packte unsere Geschenke aus. Da war erstmal ein großes Schultertuch aus weicher schwarzer Kaschmirwolle, dann braunkarierte „Táutschn", dann Striezl und Zimtsternchen und dann noch Mohn und dunkelrote Schlatteräpfel von Tante Emilie aus Böhmen. Wir schauten zu, wie die kleinen runzeligen Hände unserer Großmutter alles auspackten und wie die lieben alten Augen in Tränen schwammen.

Mama sagte, daß sie nun die Kocherei übernehmen würde, einiges dazu hätte sie mitgebracht. Wir Kinder sollten inzwischen brav sein und reihum allen Nachbarn ein frohes Weihnachtsfest wünschen. Da rannten wir gleich los, erst zum Dickla, dann zum Schönhansl, zum Onkel Franz und zur Tante Agnes, zum Weinhart-Großvater, zur Frau Gräf und zur steinalten Baumann-Mouhm. In jedem Haus bestaunten wir den Christbaum, und wir bekamen Naschwerk, Äpfel und Nüsse. Als das Mittagsglöckerl läutete, liefen wir heim. Es hatte inzwischen zu nieseln begonnen. Die Wolken hingen bis zu den Dächern herunter. In der Stube war es duster. Wir wurden bereits erwartet. Auf dem Tisch dampfte schon das Essen. Aufgeregt zeigten wir die Schätze, die wir geschenkt bekommen hatten. Dann erzählten wir von Frau Gräfs allerschönstem Christbaum mit seinen herrlichen blaugrünen Zauberkugeln und den schimmernden Perlengirlanden. Unsere Großmutter hatte wegen ihres Sturzes keinen Christbaum mehr aufstellen können, aber im Herrgottswinkel war frisches Reisig und hinter den vielen Familienbildern und dem Spiegel steckten Fichtenzweige. In den Fenstern lagen dicke Moospolster mit Reisern darin.

Schon bald am Nachmittag deckte Mama den Tisch zum Kaffeetrinken, denn wir sollten zeitig zum Zug nach Töppeles, wenn wir nicht in die Dunkelheit kommen wollten. Großmutter zündete Räucherkerzen an und das Öllämpchen im Herrgottswinkel, dann brachte sie den Striezel, Butter und Sirup. Draußen vor dem Fenster quoll trüber Dunst. Mir graute vor dem Heimweg. Jetzt hinaus müssen aus dem gemütlichen Stübchen, wo das Feuer so schön im Ofen knisterte, wo es nach Weihnachten duftete, wo es Gutes zu naschen gab, wo ich mich unendlich geborgen fühlte, — das war mir ausgesprochen zuwider. „Lieber Gott, kannst du nicht etwas tun, daß wir heute noch nicht fort müssen?" so ungefähr dachte ich mehrmals. Doch da stand Mama plötzlich auf und rüstete zum Aufbruch. Sie wollte aber noch zum Brunnen, um für Großmutter die Vorratsgefäße mit Wasser zu füllen. Heini und ich liefen voraus die Stiege herunter. Kaum waren wir auf den Hof getreten, rutschte der Boden unter unseren Füßen so schnell hinweg, daß wir der Länge nach mit der gesamten Hinterfront aufprellten. Wir wimmerten und stöhnten, und bevor wir unsere gute Mama noch warnen konnten, war sie ebenfalls ahnungslos auf das tückische Eis getreten, wo ihr das gleiche Mißgeschick widerfuhr wie uns. Die Wasserkannen flogen im hohen Bogen durch die Luft und schepperten sodann über die spiegelnde Eisfläche. Es war uns in der friedlichen Abgeschiedenheit von Großmutters Stübchen völlig entgangen, daß der stundenlange Nieselregen zu Eis erstarrt war.

Nun hatte ich, was ich wollte. Unter den gegebenen Umständen war überhaupt nicht daran zu denken, daß man bis Töppeles kommen konnte. Heini machte einen Versuch, er kam aber nur bis zu Schönhansels Hausgarten, dann rutschte er auf dem Hosenboden in den Graben. Mama war ratlos. Sie konnte Vater nicht erreichen. Ich glaub, es gab damals in Gfell noch kein Telefon, denn es hatten noch nicht einmal alle Häuser elektrisches Licht. Nach Schlaggenwald konnte man ebenfalls nicht, höchstens kriechend. Selbst wenn gestreut worden wäre, hätte das nicht viel genützt, denn wegen des ständigen Regens hätte sich sofort ein neuer Eisspiegel gebildet. Mama regte sich schrecklich auf. Daß sie Vater nicht verständigen konnte, empfand sie als persönliche Schwäche. Zum Schluß wickelte Großmutter ausgeschnittene Lappen von alten Säcken um unsere Schuhe. Aber auch das half nichts. Mama sah endlich ein, daß wir nicht weg konnten, langsam beruhigte sie sich. Wir redeten ihr alle gut zu. Und es wurde ein wundervoller Abend. Auf dem Tisch brannte die Petroleumlampe, Heini baute seine Steine auf, ich spielte mit meiner Mamapuppe und die beiden Frauen erzählten aus ihrem Leben.

Nach dem Abendessen krochen wir bald unter das dicke Federbett in der Schlafkammer. Wir waren müde nach diesem ereignisreichen Tag. Bevor mir jedoch die Augen zufielen, wünschte ich mir noch innig, daß es nicht so schnell zu regnen aufhören sollte.

Als ich am nächsten Morgen aufwachte, waren die Fenster so schneeverweht, daß man kaum raussehen konnte. Ich hörte aus der Stube Mamas aufgeregte Stimme. Da nun die Straßen und Wege derart zugeschneit und zugeweht seien, könnten wir erst recht nicht weg, so jammerte sie. Großmutter antwortete beruhigend, daß die Männer aus dem Dorf sicher bald die Straße freischaufeln würden, dann könnten wir in Ziegelhütten den Nachmittagszug erreichen.

Es hatte aufgehört zu schneien. Wir schauten alle Augenblicke nach dem Himmel, er hing grau und schwer über uns. Ich hatte schon längst auf die Erfüllung meines Wunsches verzichtet, da ich meine Mama so bedrückt sah. Ich hoffte nun für sie, daß wir bald heim konnten. Da kam gegen Mittag der Dickl-Pepp. Er berichtete uns, daß nun die Straße passierbar sei und wir zum Bahnhof könnten. Er würde nachher die Rösser vor den Schlitten spannen und uns nach Ziegelhütten bringen.

So wurde es dann auch wirklich gemacht. Großmutter packte uns noch in warme Decken und gab uns herzliche Grüße für den Vater mit. Dann ließ der Pepp die Peitsche knallen, und ab ging die Post. Als wir später in die Straße nach Ziegelhütten einbogen, hörten wir schon unseren Zug irgendwo durch das Tepltal pfeifen. Bei der Station machte der Pepp eiligst kehrt und trieb die Rösser an, denn es hatte wieder zu schneien begonnen. In Aich, am Deischl, in Meierhöfen, überall kämpften viele Männer gegen die gewaltigen Schneemassen, die Straßen und Wege blockierten. Wir hörten später, daß auch die Bahnstrecke eingeschneit gewesen war. Unser Zug war der erste, der wieder passieren konnte. Mein Vater war natürlich sehr froh, als wir wieder daheim waren. Er hatte sich zwar gesorgt gehabt, aber er sagte sich andererseits, daß wir bei solch katastrophalen Wetterverhältnissen in Gfell bleiben mußten. Nach diesem Schneefall folgte bald das Tauwetter mit einer verheerenden Überschwemmung in Meierhöfen.

Sken originálu
originál — klik zvětší

Jak je ten svět malý!

Jak je ten svět malý!

I když od té doby uplynulo už několik let, stále nám připadá, že tenhle zážitek stojí za to vyprávět.

Jezdili jsme s manželkou Margarete a naší dcerou Sonjou už řadu let stanovat do Korutan v Rakousku, k jezeru Keutschacher See.

Mezitím jsme si s několika stanujícími rodinami dobře porozuměli, takže jsme se nemuseli bát, že bychom nesehnali místo na tomhle vždy dobře obsazeném kempu. I letos nám dobří známí místo podrželi.

Všechno bylo v pořádku, jenom naše „malá" neměla v bezprostředním okolí žádnou kamarádku na hraní. To se ale mělo změnit. Asi po týdnu se uvolnilo místo šikmo naproti nám a my jsme byli rádi, když jsme uviděli rodinu s malou holčičkou.

Manželka se s naší dcerou vydala k novým sousedům a nabídla se, že si s jejich holčičkou bude hrát, dokud si nepostaví stan. Rychle se rozproudil rozhovor a tak jsme se dozvěděli, že tahle rodina je z Pappenheimu a už dva dny čekala před kempem na volné místo. Jak to tak s dětmi bývá, brzy jsme se dali do řeči i my rodiče.

Po 8 dnech skončila dovolená našim přátelům z Augsburgu a místo vedle nás se uvolnilo. Rodině z Pappenheimu jsme navrhli, aby kvůli našim dětem přestěhovali stan na uvolněné místo vedle nás.

Řečeno, uděláno. Stan se rozebral a znovu postavil. Hned příští ráno u snídaně, kdy jsme teď seděli stůl vedle stolu, někoho napadlo, že by se večer mohlo grilovat. Protože tehdy bylo na kempu ještě dovoleno rozdělávat malé ohníčky, padl návrh, že bychom dnes večer mohli pro naše dvě malé u ohýnku opéct párky. Všichni byli nadšení.

Protože nedaleko od kempu byl les, řekla naše nová známá: „Tak si na oheň můžeme jít nasbírat ‚moggeln'." Manželce, rodačce z Hesenska, bylo tohle slovo naprosto neznámé. Zeptala se, co jsou to „moggeln". Známý na to řekl: „Když tomu nerozumíte, tak si teda dojdeme pro ‚koustln'" – a přivedl ji do ještě většího zmatku.

Ještě než došlo k vysvětlení, řekl jsem tomu známému, že výraz „koustln" znám i já a že pochází z Chebska. „No jistě, odtamtud jsem taky," řekl na to.

Teď jsem chtěl vědět úplně přesně, odkud pochází. Na tuhle otázku mi odpověděl: „Jsem odněkud od Karlových Varů." Řekl jsem: „Já taky – a odkud přesně?" Odpověděl: „Z okresu Loket." Zvolal jsem: „Já taky, a jak se ta obec jmenuje?" Řekl: „Schlaggenwald (Horní Slavkov)." Vyskočil jsem, židle se převrátila, a já zvolal: „To není možné, já taky!" a padli jsme si kolem krku. Nastala velká radost, vyptávání a zmatek. Vyšlo přitom najevo, že jsme spolu chodili do slavkovské školky. Byl to Ernst Lenk (syn ševce Lenka), který je teď ženatý a žije v Pappenheimu.

Večer se nejdřív konala grilovací slavnost pro děti a potom následovalo dlouhé, veselé a náležitě zvlhčené shledání Slavkovanů i s manželkami. Mezitím jsme se ještě několikrát sešli a prožili spolu moc pěkné chvíle. Gery Lugner (syn Franze Lugnera / Peint), který žije se svou rodinou ve Forchheimu, byl se svou manželkou na taková setkání už také pozván.

P. S.: Moggeln nebo koustln jsou šišky.

Zobrazit původní německý text

So klein ist die Welt!

Wenn auch schon einige Jahre vergangen sind, so finden wir es immer noch wert, dieses Erlebnis zu schildern.

Ich fuhr mit meiner Frau Margarete und unserer Tochter Sonja schon seit einigen Jahren zum Campen nach Kärnten / Österreich zum Keutschacher-See.

Mittlerweile hatten wir mit einigen Camperfamilien guten Kontakt, so daß wir um einen Zeltplatz auf dem immer gut belegten Campingplatz nicht bangen mußten. Es war auch in diesem Jahr der Fall, daß gute Bekannte uns einen Stellplatz freihielten.

Alles war o. k. Nur für unsere „Kleine" war in unmittelbarer Nähe keine Spielgefährtin zu finden. Dieses sollte aber anders werden. Nach ca. einer Woche wurde ein Stellplatz schräg gegenüber frei, und es war für uns erfreulich, eine Familie mit einem kleinen Mädchen zu sehen.

Meine Frau spazierte mit unserer Tochter zu den neuen Nachbarn und bot sich an, mit ihrem kleinen Mädchen zu spielen, bis sie das Zelt aufgebaut hatten. Schnell ergab sich ein Gespräch und so erfuhren wir, daß diese Familie aus Pappenheim war und schon seit zwei Tagen vor dem Campingplatz auf einen freien Platz wartete. Wie es durch die Kinder so kommt, kamen wir Eltern auch gleich ins Gespräch.

Nach 8 Tagen war der Urlaub unserer Freunde aus Augsburg zu Ende und der Platz neben uns wurde frei. Wir machten der Familie aus Pappenheim den Vorschlag, ihr Zelt wegen unserer Kinder auf den neben uns freigewordenen Platz zu stellen.

Gesagt, getan. Das Zelt wurde ab- und wieder aufgebaut. Gleich am nächsten Morgen beim Frühstück, wir saßen nun Tisch an Tisch, kam einer auf die Idee, abends zu grillen. Da es damals noch erlaubt war auf dem Campingplatz kleine Lagerfeuer anzuzünden, kam der Vorschlag, heute abend für unsere zwei Kleinen am Lagerfeuer Würstchen zu rösten. Alle waren begeistert.

Da nicht weit vom Campingplatz ein Wald war, sagte die Bekannte: „Da können wir ja zum Feuer machen 'Moggeln' holen." Meiner Frau als Hessin war dieses Wort total fremd. Sie fragte was „Moggeln" sind. Der Bekannte sagte: „Wenn Sie das nicht verstehen, dann gehen wir eben „Koustln" holen und brachte sie noch mehr in Verwirrung.

Doch ehe eine Aufklärung erfolgte, sagte ich zu dem Bekannten, daß dieser Ausdruck „Koustln" mir auch bekannt ist und aus dem Egerland stammt. „Ja natürlich, da komm ich ja auch her", sagte er.

Nun wollte ich es ganz genau wissen, wo er herkomme. Auf diese Frage sagte er mir: „Ich komme aus der Nähe von Karlsbad." Ich sagte: „Ich auch; und wo genauer?" Er antwortete: „Aus dem Kreis Elbogen". Ich rief: „Ich auch und wie heißt der Ort?" Er sagte: „Schlaggenwald". Ich sprang auf, der Stuhl flog um, und ich rief: „Das gibt es nicht, ich auch", und wir fielen uns um den Hals. Es herrschte ein großes Freuen und Fragen und Durcheinander. Auch kam dabei heraus, daß wir zusammen in den Schlaggenwalder Kindergarten gegangen sind. Es war der Ernst Lenk (Sohn des Schuhmacher Lenk) und ist jetzt in Pappenheim verheiratet.

Abends gab es erst das Grillfest für die Kinder und anschließend ein langes feucht-fröhliches Wiedersehen der Schlaggenwalder mit Frauen. Mittlerweile haben wir uns schon einige Male getroffen und sehr schöne Stunden verlebt. Gery Lugner (Sohn von Franz Lugner / Peint), der mit seiner Familie in Forchheim lebt, wurde zu solchen Treffen mit seiner Frau auch schon eingeladen.

P. S.: Moggeln oder Koustln sind: Tannenzapfen.