Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 177
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 177, rok 1984. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Titulní strana – Heimatbrief č. 177
Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald) – titulní strana, číslo 177
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské hornické město
Horní Slavkov
a okolí
Vydává RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60
36. ročník září 1984 číslo 177
[obr] Toto krásné zákoutí zůstane nám, rodákům ze Slavkova, nezapomenutelné. Dnes je již zcela zničené. Ti, kdo nás vyhnali, odvádějí ve svém ničitelském běsnění dobrou práci – vždyť sami žádné kulturní hodnoty nemají, čím by se mohli vykázat.
Zobrazit původní německý text
Heimatbrief Schlaggenwald – Titelseite Folge 177
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60
36. Jahrgang September 1984 Folge 177
[obr] Unvergeßlich bleibt uns Schlaggenwaldern dieses schöne Fleckchen. Nun ist es vollständig zerstört. Die Vertreiber leisten gute Arbeit in ihrer Zerstörungswut, denn sie haben ja keine Kulturgüter aufzuweisen.
Milí krajané! Vzpomínky, vděčnost i pohled na dnešní svět
Milí krajané!
Léto, které vlastně ani žádným létem nebylo, je už za námi. Dny už znatelně zkrátily. Chladná rána nám ukazují blížící se podzim. Tak plyne i naše pozemské putování. Brzy bude vzpomínka na někdejší domov minulostí. Ze starších krajanů už mnoho nezůstává. Po 38 letech vyhnání je vlastně stále zázrak, že my, Horní Slavkov (Schlaggenwald) a bývalé venkovské obce farního obvodu, ještě tak věrně držíme při našem starém hornickém městě. Vždyť nám tam bylo způsobeno veliké utrpení, které jsme však v sobě nenechali zatrpknout.
Zvláštní vzpomínkový den na náš svátek posvěcení kostela (kirchweih) jsme oslavili v patronátním městě Auerbach. K tomu se ještě vrátím později, protože tyto myšlenky se dávají na papír poměrně brzy.
38 let už uplynulo a mnozí krajané žijí zčásti už déle v dnešním domově než v tom bývalém. Leckterým krajanům se podařilo zde vybudovat pevnou existenci. Předsevzetí, že potomkům se má jednou vést lépe, než jak se vedlo nám v domově, bylo při všem konání na mysli. Nyní si přejeme, aby ti, kdo přišli po nás, dokázali to vytvořené zachovat. Ať i mír zde ještě dlouho vydrží.
My, tedy dosud žijící krajané, kteří jsme na přelomu století spatřili světlo světa, jsme si nemohli užít tak dlouho trvající dobu míru. Dlouholeté války připravily leckoho o mládí, které je vlastně tím nejkrásnějším v celém životě. Ale ani tak materiálně zaměřenou a k blahobytu vedoucí dobu naši předkové nezažili. Ve starém domově se muselo tvrdě pracovat a způsob života byl skromný – téměř nuzný. Zato však ve všech rodinách panovala spokojenost a nenáročnost. To, co bylo k dispozici, se dobře rozdělovalo, a tak se ono tehdejší období zvládalo. Kuchařské umění žen bylo nepřekonatelné. Co všechno se dokázalo vykouzlit z brambor, to se poznalo teprve po skončení války, když k nám nastoupili „Sprovci" (Správci, tj. čeští správci majetku). Tehdy už pro německé obyvatelstvo nebylo v obchodech vůbec nic k jídlu. Přesto se nacházely cesty, jak něco sehnat, aby se dalo přežít. Nejeden násilně internovaný krajan a krajanka v internačních táborech Elbogen (Loket) a Neurohlau by tuto dobu nepřežili, kdyby jim jejich blízcí neodstoupili z toho mála, co jim zbylo, ještě část – a to pravděpodobně tu lepší nebo větší část. Kdo by mohl zapomenout na útrapné pěší cesty, které musely manželky nebo příbuzní denně absolvovat, aby donesli jídlo zajatým otcům či matkám, kteří museli často velmi těžce pracovat? Muselo se s námahou vypátrat, kde se jim dá jídlo přistrčit. Při pohledu zpět na tuto dobu si ti, kdo takové oběti podstoupili, i dnes zaslouží náš vděk.
Nyní naše děti onen hrůzný osud nepotkal. Vrátily se do země, z níž kdysi předkové odešli, aby zúrodnili a zabydleli zemi pozdějšího vyhnání. Další vyhnání odtud už asi nebude. Dnešní obydlí už nebude možné násilně vyklidit. Kéž se jen udělá vše pro zachování zdejšího míru. Kéž svůdní ideologové nezpůsobí žádné ničivé následky a včas přivedou zbloudilé zpět. Je to velmi bouřlivě kupředu spěchající doba. Problémy se hromadí. Nedbalost minulých desetiletí nutí zvládat velké, již neodkladné úkoly, má-li lidstvo díky nim nezaniknout. Ekologická technika vyžaduje největší úsilí a nejedna oběť bude vyžadována. Je na čase přestat dávat sliby a mluvit prázdná slova. S odvahou je třeba přistoupit k problémům zachování přírody, aby bylo zajištěno přežití lidstva. Neměla by se však břemena nakládat jen na obecnost – původci znečišťujících látek, tedy ti, kdo z toho mají zisk, by měli být přizváni k úhradě škod. Bohužel ale i v dozorčích radách těchto životní prostředí znečišťujících podniků sedí ti, kdo mají prospěch ze zisků – politici, odboráři a mnozí další, kteří se těchto vedlejších příjmů sotva chtějí vzdát. Nemělo by se ani po řidičích automobilů žádat tak vysoké ekologické nároky, neboť takové vozidlo je dnes pro pracujícího člověka nepostradatelné. Proč nemyslet i na letadla? Kde jsou v blízkosti letiště obydlí, tam se dá vyprávět, jaké svinstvo tito dopravci vypouštějí. Slunce se přitom zatmívá. Ale i v tom mají prsty státníci, a o tom se nesmí komentovat. Zelené plochy vysázené podél dálnice už po desetiletí ukazují jen málo poškození výfukovými plyny. Takže úhyn lesů pochází jen z komínů kouřících baronů. Jak se proti nim postupuje, ukázala aféra Buschhaus. Neměl by na tom náhodou i pan Albrecht spoluvydělávat? Jen tisk a Zelení to zatím nevyšetřili. Tento podnik má prostě co nejdříve vynášet kapitál. Kam to spějeme? Nezaměstnaných neubývá. Stávky už nemají úspěch, protože člověka nahrazují robotem. Pracovní místa se racionalizují pryč a provoz se modernizuje. Proti tomu nic nezmůže ani odbory. Strany se hašteří samy mezi sebou. Skandály jsou na denním pořádku. Všichni státníci chtějí ukázat mnoho úspěchů, a tak se čas využívá k vylepšení vlastního obrazu. Volby přece musí být zajištěné. Volební sliby ještě nikdo nedodržel. Člověk je už rád, když se splní alespoň část, byť sebemenší. Tak se slíbené daňové úlevy jistě budou odsouvat tak dlouho, aby je pak bylo možné předložit lidu jako volební dárek. Pan Stoltenberg jistě ví, jak se takové věci dělají. Žádat oběti od malého prostého lidu je laciné, sám si přitom chce zajistit příjem formou zvýšení diet. Ale o tom bych raději pomlčel.
Hlavní břemeno odříkání se nakládá na důchodce a válečné oběti. Vyrovnání životních nákladů zvýšením důchodů jde velmi ztěžka. Mzdy se zvyšují jen nepatrně, ale zdražování se nebrzdí. Dalo by se zaznamenat ještě mnoho negativního. Přesto máme být vděční, že mír v naší životní oblasti zůstává zachován. Kéž zachmuřené politické mraky přejdou a hřmění, které k nám doléhá z východu, nás nevyděsí. I tam je mír životní nutností.
Návštěva předsedy Státní rady NDR Honeckera byla v uplynulých dnech v novinách hodně nafukována. Co vlastně bude moci dát německým lidem obou německých států? To málo je stejně nařízeno z Moskvy. Přesto by se nemělo poskytnout žádné lidské ulehčení. Vlastně je s podivem, jaký velký povyk se z této politické návštěvy dělá. Není snad právě on tím, kdo nese odpovědnost za rozkaz střílet a ostnatý drát? Ale tady je zase vidět: malý, který rozkaz vykoná, je v Salzgitteru veden jako zločinec. Zde je ale skvělé uctění. Člověk může být zvědavý, jaký státní dar mu bude předán. Nu, několik miliard už bylo, a další ještě od Západního Německa budou následovat.
Na závěr svých myšlenek bych chtěl všem krajanům vyslovit nejsrdečnější dík za dary na zachování Heimatbriefu a pro naše staré krajany. Zvláště bych chtěl znovu poděkovat za příspěvky k tvorbě tohoto listu. Můj osobní dík patří všem krajanům, kteří mi pogratulovali k mým narozeninám.
Richard Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Ein Sommer, der eigentlich keiner war, ist nun vorbei. Die Tage sind schon merklich kürzer geworden. Die kühlen Morgen zeigen uns den beginnenden Herbst an. So geht auch unser Erdenwandeln dahin. Bald ist die Erinnerung an das einstige Daheim Vergangenheit. Von den älteren Landsleuten sind nicht mehr viel übrig. Nach 38 Jahren Vertreibung ist es überhaupt noch ein Wunder, daß wir Schlaggenwalder und die einstigen Landgemeinden des Kirchensprengels noch so treu zu unserer alten Bergstadt halten. Ist uns doch dort sehr großes Leid angetan worden, das wir aber in uns nicht zur Verbitterung werden ließen.
Den besonderen Gedenktag an unsere Kirchweih haben wir in der Patenstadt Auerbach gefeiert. Darauf werde ich noch später zurückkommen, denn diese Gedanken werden recht früh zu Papier gebracht.
38 Jahre sind schon vergangen und zum Teil leben viele Landsleute schon länger in der jetzigen Heimat als in der ehemaligen. So manchen Landsleuten ist es gelungen hier eine gefestigte Existenz zu erringen. Das Vornehmen, den Nachkommen solle es einmal besser ergehen als es uns in der Heimat gegeben war, war bei allem Tun in aller Sinn. Nun wünschen wir auch, daß die nach uns Gekommenen nun ihrerseits das Geschaffene erhalten mögen. Auch der Frieden hier möge noch recht lange anhalten.
Wir, das sind die noch jetzt lebenden Landsleute, die um die Jahrhundertwende das Licht der Welt erblickten, haben keine so lange anhaltende Friedenszeit erleben dürfen. Lange Jahre dauernde Kriege haben so manchen um die Jugendzeit gebracht, die ja eigentlich das Schönste des gesamten Lebens ist. Aber auch keine so materiell ausgerichtete Periode und zum Wohlstand führende Zeit haben unsere Ahnen erleben dürfen. Hart mußte in der alten Heimat gearbeitet werden und mäßig — fast dürftig — war die Lebensweise. Aber dafür war Zufriedenheit und Genügsamkeit in allen Familien. Man teilte das zur Verfügung Vorhandene gut ein und meisterte so die damalige Zeit. Die Kochkünste der Frauen waren unübertrefflich. Was wurde da nicht alles aus den Erdäpfeln gezaubert, das mekrte man nach Kriegsende, als die „Sprovce" bei uns Einzug hielten in unserem Lebensraum. Da gab es für die deutsche Bevölkerung nichts mehr Eßbares in den Geschäften. Trotzdem wurden Wege gefunden, auf denen etwas zu bekommen war, um überleben zu können. So mancher zwangsfestgesetzte Landsmann und manche Landsmännin in den Internierungslagern Elbogen und Neurohlau würden diese Zeit nicht überlebt haben, wenn sie nicht von dem Wenigen, das den Angehörigen blieb, noch einen Teil und wahrscheinlich sogar den besseren oder größeren Anteil abbekommen hätten. Wer würde die beschwerlichen Fußwege vergessen können, die täglich von den Ehefrauen oder Angehörigen zurückgelegt werden mußten, das Essen den gefangenen Vätern oder Müttern zu bringen, die oft sehr schwer arbeiten mußten. Unter Mühen mußte oft ausgekundschaftet werden, wo man ihnen die Nahrung zustecken konnte. Im Rückblick an diese Zeit dürften die, welche solche Opfer auf sich nahmen, noch heute des Dankes gewiß sein.
Nun wird unseren Kindern jenes grauenhafte Geschick nicht widerfahren. Sie sind in das Land zurückgekehrt, aus dem einstens die Vorfahren auszogen, um das Land der späteren Vertreibung urbar und bewohnbar zu machen. Eine abermalige Vertreibung daraus wird es wohl nicht mehr geben. Die jetzigen Wohnstätten werden nicht mehr zwangsgeräumt werden können. Möge nur alles getan werden, um den Frieden hier zu bewahren. Mögen verlockende Ideologen keine zerstörerischen Folgen zeitigen und rechtzeitig die Verirrten zur Umkehr veranlassen. Es ist eine sehr stürmisch vorwärtsdrängende Zeit. Die Probleme überstürzen sich. Die Nachlässigkeit vergangener Jahrzehnte zwingt zur Bewältigung großer nicht mehr aufschiebbarer Aufgaben, wenn die Menschheit daran nicht zugrunde gehen soll. Die Umwelttechnik verlangt größte Anstrengungen und so manches Opfer wird abverlangt werden. Es ist an der Zeit keine Versprechungen zu machen und leere Worte zu reden. Mit Mut müssen die Probleme zur Erhaltung der Natur angepackt werden, um den Fortbestand der Menschheit zu gewährleisten. Man sollte aber die Lasten nicht allein der Allgemeinheit aufbürden, die Verursacher der Schadstofferzeuger, denn diese sind ja die Profitnehmer, sind zur Begleichung der Schäden heranzuziehen. Aber leider sitzen in den Aufsichtsräten dieser Umwelt verschmutzenden Unternehmen auch Nutznießer aus den Gewinnen, Politiker, Gewerkschaftler u. v. a., die auf diese Nebeneinkünfte kaum verzichten wollen. Man sollte auch nicht an die Autofahrer so hohe Umweltanforderungen stellen, denn ein solches Vehikel ist heute für den arbeitenden Menschen unentbehrlich. Weshalb nicht auch an die Flugzeuge denken? Wo in der Nähe eines Flugplatzes Wohnstätten sind, kann davon ein Liedchen gesungen werden, welchen Dreck diese Transporter ablassen. Die Sonne verdunkelt dabei. Aber auch da sind Staatsmänner beteiligt und darüber darf kein Kommentar abgegeben werden. Die an der Autobahn seit Jahrzehnten bepflanzten Grünflächen haben noch wenig Schaden durch die Abgase aufgezeigt. Also kommt die Verelendung der Wälder nur aus den Schornsteinen der Schlotbarone. Wie man gegen diese vorgeht, zeigte die Buschhaus-Affäre. Sollte da Herr Albrecht Mitverdiener sein? Nur die Presse und die Grünen haben da noch nicht recherchiert. Dieses Werk soll eben sobald wie möglich Kapital einbringen. Wohin steuern wir? Die Arbeitslosen werden nicht weniger. Streiks haben keinen Erfolg mehr, denn man ersetzt den Menschen durch einen Roboter. Die Arbeitsplätze werden wegrationalisiert und der Betrieb modernisiert. Dagegen kann auch eine Gewerkschaft nicht ankommen. Die Parteien hadern mit sich selber untereinander. Skandale sind an der Tagesordnung. Alle Staatenlenker wollen viele Erfolge vorzeigen und so wird die Zeit genutzt, um sein Image aufzuwerten. Die Wahlen sollen ja gesichert werden. Wahlversprechen wurden noch von niemanden eingehalten. Man ist schon froh, wenn ein Teil, und sei er noch so klein, erfüllt werden kann. So werden die steuerlichen versprochenen Erleichterungen bestimmt so lange hinausgeschoben, um sie dem Volke dann als ein Wahlgeschenk unterbreiten zu können. Stoltenberg weiß bestimmt, wie man so etwas macht. Opfer von dem kleinen niederen Volk zu verlangen ist billig, selbst will man das Einkommen in Form von Diätenerhöhung erzielen. Aber darüber möchte ich schweigen.
Man bürdet die Hauptlast des Verzichts den Rentnern und Kriegsopfern auf. Der Ausgleich der Lebenhaltungskosten durch Aufstockung der Rente ist sehr schleppend. Die Löhne werden nur geringfügig angehoben, aber die Teuerung nicht gebremst. Es ließe sich noch viel Negatives verzeichnen. Trotzdem sollen wir dankbar sein, daß der Frieden in unserem Lebensraum erhalten bleibt. Die trüben politischen Wolken mögen vorbeiziehen und das Grollen, das aus dem Osten herüberschallt, uns nicht verängstigen. Auch dort ist der Frieden eine Lebensnotwendigkeit.
Der Besuch des DDR-Staatsratsvorsitzenden Honecker wurde in den vergangenen Tagen in den Zeitungen sehr hochgespielt. Was wird er denn für die deutschen Menschen der beiden deutschen Staaten geben können? Das wenige ist eh von Moskau in Auftrag gegeben. Es dürften trotzdem keine menschlichen Erleichterungen gewährt werden. Eigentlich ist es verwunderlich, daß man ein so großes Geschrei um diesen politischen Besuch macht. Ist es denn nicht er, der den Schießbefehl und den Stacheldraht zu verantworten hat? Aber da sieht man es wieder, der kleine, der den Befehl ausführt, wird in Salzgitter als Verbrecher erfaßt. Aber hier gibt es eine großartige Ehrung. Man kann neugierig sein welches Staatsgeschenk überreicht wird. Nun einige Milliarden gab es schon und weitere werden von West-Germany noch folgen.
Zum Schluß meiner Gedanken möchte ich allen Landsleuten herzlichsten Dank für die Spenden zum Fortbestand des Heimatbriefes und für unsere alten Landsleute sagen. Besonders bedanken möchte ich mich wieder für die Beiträge zur Gestaltung dieses Blättchens. Mein persönlicher Dank gilt allen Landsleuten, die mir zu meinem Geburtstage gratuliert haben.
Richard Brummeissl
Egerländer Gmoi z Mnichova zve na posvícenskou zábavu
Egerländer Gmoi z' München
Pozvánka na „posvícenský tanec" s lidovými dožínkami!
V sobotu 20. října 1984 v 19 hodin se ve velkém sále „Mathäser" — vchod z Zweigstraße — koná již řadu let známá a všude oblíbená „Eghalanda Kirwa". O lidové dožínkové slavnosti s tanci, písněmi a folklorními vystoupeními se postarají skupiny Egerland-Jugend a folklorní soubor Egerländer Gmoi z Mnichova. Přátelé pořádné egerlandské dechovky, kteří si rádi zatančí a zachovali si smysl pro lidovou pohodu, si jistě přijdou na své. Mladší návštěvníky, i ty, kteří by jimi ještě rádi byli, naladí rytmická kapela. Samozřejmě se opět uskuteční i velké losování o posvícenské husy. Účast v něm je zajištěna vstupenkou. — Vstupenky k číslovaným stolům: sál 12 DM, na galerii 8 DM lze zajistit u pana Ernsta Schultese, Haberlandstraße 3/II, 8000 München 60, tel. (089) 887265.
Zobrazit původní německý text
Egerländer Gmoi z' München
Einladung zum „Kirchweih-Tanz" mit volkstümlichem Erntedank!
Am Samstag, dem 20. Oktober 1984, um 19 Uhr findet im großen Festsaal des „Mathäser" — Eingang Zweigstraße — die seit vielen Jahren bekannte und vielseits beliebte „Eghalanda Kirwa" statt. Den volkstümlichen Erntedank mit Tänzen, Liedern und Brauchtumseinlagen bestreiten die Gruppen der Egerland-Jugend und die Volkstumsgruppe der Egerländer Gmoi in München. Die Freunde einer zünftigen Egerländer Blasmusik, die gerne das Tanzbein schwingen und die sich den Sinn für volkstümliche Gemütlichkeit erhalten haben, werden sicher auf ihre Kosten kommen. Die jungen Besucher und die, die es noch sein wollen, wird eine Rhythmus-Kapelle in Stimmung bringen. Die große Verlosung von Kirchweihgänsen findet natürlich auch wieder statt. Die Teilnahme daran ist durch die Eintrittskarte gewährleistet. — Karten für numerierte Tische: Saal 12,— DM, auf der Galerie 8,— DM sind zu beziehen durch Ernst Schultes, Haberlandstraße 3/II, 8000 München 60, Tel. (089) 887265.
Zkoumejte všechno, dobrého se držte
Zkoumejte všechno, dobrého se držte.
(Martin Luther)
Naše doba nedává příliš důvodů k oslavám. Zvlášť domov vyhnaní východní Němci — a k nim patří i Chebané (Egerländer) — se cítí více než sklíčeni. Podle názoru fyzika a filozofa Carla Friedricha von Weizsäckera je nebezpečí atomové války v nadcházejícím desetiletí větší než kdykoli předtím od vzniku jaderného odstrašení. Stále více „ďáblova náčiní" (jak je nazývají Honecker i Dregger) v podobě raket se rozmisťuje na osídleném území německého národa i střední Evropy. Odzbrojovací rozhovory jsou — jako ostatně vždy — bez výsledku. Zbrojení eskaluje. Nebezpečí války na německé půdě, umírání lesů spolu s 93 000 legálními potraty na pojišťovnu a pravděpodobně stejně tolika ilegálními ročně neopravňují k příznivým prognózám, spíše připomínají apokalypsu. Naše zadlužení, které vzrostlo na 600 miliard marek a výše, krach Evropského společenství, strukturální nezaměstnanost přesahující 2 miliony lidí jako důsledek i robotů a automatů, ohrožení důchodů, zakládání nových stran, bojovné výzvy odborů s požadavkem 35hodinového pracovního týdne — to vše naznačuje kritický vývoj. Není snad sebezničující válka Palestinců mezi sebou navzájem špatným znamením pro vyhnance z domova po celém světě, a tedy i pro nás? Nebudou naše záležitosti přehlceny mnoha mnohem důležitějšími nevyřešenými otázkami naší doby? Nerozplývají se cíle a úkoly svazů vyhnanců stále více v mlze budoucího vývoje? Z tohoto pohledu to vypadá spíše na konec než na obrat k lepšímu. Nebo musela tato krize přijít, aby se Němci znovu zamysleli sami nad sebou? Máme se smířit s politicko-státním uspořádáním, jaké vítězové zavedli ve střední Evropě v roce 1945? Sovětské úřady nepřipustily žádné svazy vyhnanců vůbec, NDR dodnes také ne, v západním Německu se mohly rozvíjet. Svoboda totiž skýtá více možností než nesvoboda. Musí být proto bezpodmínečně zachována. To ale zároveň znamená neohrozit mír, což zase vyžaduje obranyschopnost. Vyhnanci musí učinit všechny aktuální otázky doby svými vlastními, chtějí-li přežít. AEK k tomu vyslal svůj signál.
Dr. Josef Suchy
Zobrazit původní německý text
Prüfet alles, das Gute behaltet
Prüfet alles, das Gute behaltet.
(Martin Luther)
Unsere Zeitläufe bieten zum Jubilieren keinerlei Anlaß. Besonders die heimatvertriebenen Ostdeutschen — und dazu gehören auch die Egerländer — fühlen sich mehr als bedrückt. Nach Meinung des Physikers und Philosophen Carl Friedrich von Weizsäcker ist die Gefahr eines atomaren Krieges im kommenden Jahrzehnt größer als jemals zuvor seit der Entstehung der nuklearen Abschreckung. Immer mehr von dem „Teufelszeug" (so Honecker wie Dregger) in Gestalt von Raketen wird im Siedlungsboden des deutschen Volkes und Mitteleuropas aufgestellt. Die Abrüstungsgespräche sind — wie übrigens sie und je — ohne Ergebnis. Die Rüstung eskaliert. Die Gefahr eines Krieges auf deutschem Boden, das Wäldersterben samt 93.000 legaler Abtreibungen auf Krankenschein und vermutlich noch einmal soviel illegale jährlich berechtigen nicht zu günstigen Prognosen, sie lassen eher an die Apokalypse denken. Unsere auf 600 Milliarden DM und darüber gestiegene Verschuldung, die Pleite der Europäischen Gemeinschaft, die strukturelle Arbeitslosigkeit mit mehr als 2 Millionen als Folge auch der Roboter und Automaten, die Gefährdung der Renten, die Gründung neuer Parteien, die Kampfansage der Gewerkschaften mit der Forderung der 35-Stunden-Woche deuten kritische Entwicklungen an. Ist nicht der Selbstausrottungskrieg der Palästinenser untereinander ein schlechtes Omen für die Heimatvertriebenen in aller Welt und auch für uns? Werden wir nicht mit unseren Anliegen von den vielen weit wichtigeren ungelösten Fragen unserer Zeit überrollt? Lösen sich die Ziele und Aufgaben der Vertriebenenverbände zunehmend nicht immer mehr im Nebel einer künftigen Entwicklung auf? So gesehen, schaut es eher nach Ende als einer Wende aus. Oder mußte diese Krise kommen, damit sich die Deutschen neu besinnen? Sollen wir uns mit den politisch-staatlichen Zuständen, wie sie die Sieger 1945 in Mitteleuropa einführten, abfinden? Die Sowjetbehörden ließen überhaupt keine Vertriebenenverbände zu, die DDR bis heute nicht, im westlichen Deutschland konnten sie sich entfalten. Freiheit läßt eben mehr Chancen als Unfreiheit. Sie muß daher unbedingt erhalten werden. Das heißt aber auch, den Frieden nicht gefährden, was wieder Verteidigungsbereitschaft verlangt. Die Vertriebenen müssen alle Zeitanliegen zu den ihrigen machen, wenn sie überleben wollen. Der AEK hat dafür Signale gesetzt.
Dr. Josef Suchy
„Sudetští Němci v Bavorsku — čtvrtý kmen"
„Sudetendeutsche in Bayern — der vierte Stamm"
Ke kmenům Altbavorska, Franků a Švábska přibyli po svém vyhnání sudetští Němci jako „čtvrtý kmen" Bavorska, kteří zde našli nový domov, aniž by přitom museli духovně a politicky opustit svůj rodný kraj. Připomněl to státní ministr Dr. Fritz Pirkl, který byl v květnu 1984 ještě příslušný pro vyhnance a uprchlíky, v předvečer Sudetoněmeckého dne, jenž se o letnicích konal v Mnichově.
Téměř každý čtvrtý obyvatel Bavorska je vyhnanec nebo uprchlík, z toho polovina — téměř milion — jsou sudetští Němci, řekl Dr. Pirkl. I když jejich hospodářské začlenění je už dávno dokončeno, zůstává i nadále důležitým úkolem Svobodného státu Bavorsko udržovat, pěstovat a podporovat kulturní dědictví vysídleneckých oblastí.
Svobodný stát podle slov ministra podstatnou měrou přispěl ke vzniku v roce 1973 otevřeného Chebského kulturního domu (Egerland-Kulturhaus) v Marktredwitz a především „Východoněmecké galerie" s grafickým traktem v Řezně (Regensburg), jakožto nejvýznamnějšího uměleckého muzea svého druhu. Kromě řady různých organizací a institucí jsou jako vědecká pracoviště státními prostředky podporovány Sudetoněmecký archiv a Collegium Carolinum v Mnichově. Se schválenou obnovou předhradí hradu Hohenberg nad Ohří (an der Eger) by měla sudetským Němcům v dohledné době sloužit další důležitá instituce pro vzdělávání dospělých a práci s mládeží. Prostorovým a duchovním středobodem by se nakonec mohl stát budovaný „Sudetoněmecký dům" v Mnichově. Tento dům, jehož stavební náklady Svobodný stát dotuje až do poloviny a na nějž přispívá i Bavorská zemská nadace, má sloužit ke sjednocení nejdůležitějších kulturních a vědeckých zařízení sudetoněmecké národnostní skupiny, k dokumentaci jejích kulturních výkonů, k péči o její kulturní dědictví a k duchovně-kulturnímu vyzařování dovnitř národnostní skupiny i navenek.
Bavorská zemská vláda nikdy nechápala záštitu nad sudetoněmeckou národnostní skupinou, kterou převzala v roce 1954, jako jednostranné dávání, nýbrž vždy jako plodný, všem prospěšný vztah a jako podstatný politický prvek, a tím i jako součást tradiční bavorské liberality. Třicet let bavorské záštity ukázalo, že tato cesta byla správná v zájmu sudetských Němců, v zájmu Bavorska i v zájmu mírového uspořádání v Evropě, prohlásil ministr Dr. Pirkl.
Zobrazit původní německý text
„Sudetendeutsche in Bayern — der vierte Stamm"
Zu den Stämmen Altbayerns, Frankens und Schwabens sind nach ihrer Vertreibung die Sudetendeutschen als Bayerns „Vierter Stamm" hinzugekommen, die hier eine neue Heimat gefunden haben, ohne die angestammte Heimat dabei geistig und politisch preisgeben zu müssen. Daran erinnerte der für die Vertriebenen und Flüchtlinge im Mai 1984 noch zuständige Staatsminister Dr. Fritz Pirkl im Vorfeld des Sudetendeutschen Tages, der an Pfingsten in München stattfand.
Nahezu jeder vierte Bewohner Bayerns sei Vertriebener oder Flüchtling, die Hälfte davon — fast eine Million — seien Sudetendeutsche, sagte Dr. Pirkl. Auch wenn ihre wirtschaftliche Eingliederung längst abgeschlossen sei, so bleibe es weiterhin eine wichtige Aufgabe des Freistaates Bayern, das Kulturgut der Vertreibungsgebiete zu erhalten, zu pflegen und zu fördern.
Der Freistaat hat nach den Worten des Ministers wesentlich zum Entstehen des 1973 eröffneten Egerland-Kulturhauses in Marktredwitz und vor allem der „Ostdeutschen Galerie" mit Grafiktrakt in Regensburg als bedeutendstem Kunstmuseum seiner Art beigetragen. Neben einer Fülle verschiedener Organisationen und Institutionen würden als wissenschaftliche Einrichtungen das Sudetendeutsche Archiv und das Collegium Carolinum in München durch staatliche Mittel gefördert. Mit dem beschlossenen Wiederaufbau der Vorburg der Burg Hohenberg an der Eger würde den Sudetendeutschen in absehbarer Zeit eine weitere wichtige Einrichtung für Erwachsenenbildung und Jugendarbeit zur Verfügung stehen. Zum räumlichen und geistigen Mittelpunkt endlich könne das im Bau befindliche „Sudetendeutsche Haus" in München werden. Dieses Haus, dessen Baukosten der Freistaat bis zur Hälfte fördere und auch die Bayerische Landesstiftung bezuschusse, solle der Zusammenfassung der wichtigsten kulturellen und wissenschaftlichen Einrichtungen der Sudetendeutschen Volksgruppe, der Dokumentation ihrer kulturellen Leistungen, der Pflege ihres Kulturgutes sowie der geistig-kulturellen Ausstrahlung in die Volksgruppe und nach außen dienen.
Die Bayerische Staatsregierung habe die 1954 übernommene Schirmherrschaft über die Sudetendeutsche Volksgruppe nie als ein einseitiges Geben angesehen, sondern stets als ein fruchtbares, allen nützliches Verhältnis und als ein wesentliches politisches Element und damit als Teil der traditionellen Liberalität Bayerns empfunden. 30 Jahre bayerische Schirmherrschaft hätten gezeigt, daß dieser Weg der richtige war im Interesse der Sudetendeutschen, im Interesse Bayerns und im Interesse einer friedlichen Ordnung in Europa, erklärte Minister Dr. Pirkl.
Citát měsíce
CITÁT MĚSÍCE
Nejhorším porušením lidských práv však je, když je lidem upřeno právo na jejich domov a jsou nuceni opustit svá obydlí.
ALBERT SCHWEITZER
Zobrazit původní německý text
ZITAT DES MONATS
Dies aber ist die schlimmste Verletzung der Menschenrechte:
wenn man Menschen das Recht auf ihre Heimat nimmt, und sie zwingt,
ihre Heimstätten zu verlassen.
ALBERT SCHWEITZER
Co je to vlastně mír
Co je to vlastně mír
Otázka to na první pohled zvláštní, když jde o pojem, který se zdá tak jasný. Ale stačí se pokusit a zeptat se lidí různého věku a různého sociálního původu, jaký na to mají názor. Odpovědi pak budou stejně rozmanité jako lidé sami – i když si dotazovaní předtím mysleli, že existuje jen jedna odpověď, přičemž každý věří, že správná je právě ta jeho.
Tak může i u tématu, které je samo o sobě to nejmírumilovnější, jaké vůbec existuje, dojít k nesváru – a přesně tak to chodí i na velkém světovém jevišti.
Zkusme jednou stanovit ty nejpodstatnější znaky míru. Mír by tedy byl tam, kde panuje klid a shodný přístup k otázkám každodenního života. Kde to ale skutečně funguje bez nátlaku shora? A pokud tam takový nátlak je, dá se spíše mluvit o hřbitovním klidu, protože mír bez osobní svobody je v nejlepším případě jen vynucený klid. Opravdový mír zahrnuje i to, že se člověk zřekne prosazování „svého míru" na úkor druhých.
Bohužel existuje bezpočet příkladů, jak mír vlastně vypadat nemá. Trvalý mír může panovat jen tehdy, když si ho všichni přejí a jsou také ochotni ho dodržovat. Ne však tam, kde existují síly, které v dodržování míru ostatními vidí příležitost rozšířit svou mocenskou sféru.
To všechno je třeba mít na paměti, když se člověk dívá na aktivity rozvíjené ve jménu zajištění míru.
Žádný rozumně uvažující a odpovědný člověk nemůže chtít válku. Téměř za nezodpovědné je ale třeba označit přesvědčení, že se jí lze vyhnout tím, že se člověk sám učiní bezbranným. To by jen vedlo k tomu, že by agresivní soused, kterému jde o uplatňování či rozšiřování moci, dosáhl svého cíle.
Co všichni potřebujeme a o co musíme usilovat, je trvalý mír ve svobodě – jen díky němu totiž bude možné uchránit svět před jadernou katastrofou. Za to se musíme zasazovat, jakkoli zvláštně to zní, i se zbraní v ruce. Ne abychom jí použili, ale abychom ukázali, že je nám mír tak vzácným statkem, že jsme za něj ochotni i bojovat.
Karsten Eder
</invoke>
Zobrazit původní německý text
Was ist Frieden
Eine an sich sehr sonderbare Frage zu einem scheinbar ganz klaren Begriff. Aber man kann sich ja einmal die Mühe machen und Menschen verschiedenen Alters und sozialer Herkunft um ihre diesbezügliche Meinung ersuchen. Die Antworten werden dann genau so unterschiedlich sein wie es die Menschen nun einmal selbst sind; auch wenn die Befragten vorher der Meinung waren, daß es nur eine Antwort gäbe, von der aber jeder glaubt, daß nur die seine die richtige sei.
So kann es selbst beim friedlichsten Thema, das es eigentlich gibt, zu Unfrieden kommen, und so geht es auf der großen Weltbühne zu.
Versuchen wir einmal, die wesentlichsten Merkmale des Friedens festzustellen. Friede wäre also, wenn Ruhe und gleiche Einstellung zu den Fragen des Alltags herrschen. Wo geht es aber wirklich ohne Druck von oben, und wenn dieser vorhanden ist, so kann man doch eher von Friedhofsruhe sprechen, denn Frieden ohne persönliche Freiheit ist bestenfalls erzwungene Ruhe. Echter Frieden schließt den Verzicht ein, auf Kosten anderer „seinen Frieden" zu verwirklichen.
Leider gibt es eine Unzahl von Beispielen, wie Frieden eigentlich nicht sein soll. Ein dauernder Frieden kann nur dann herrschen, wenn alle ihn wüschen und auch einzuhalten bereit sind. Nicht aber, wenn es Kräfte gibt, die in der Einhaltung des Friedens von anderen eine Chance sehen, ihren Herrschaftsbereich auszudehnen.
Man muß dies alles bedenken, wenn man die Aktivitäten, die zur Friedenssicherung entfaltet werden, betrachtet.
Kein vernünftig denkender und verantwortungsvoller Mensch kann den Krieg wollen. Es ist aber beinahe verantwortungslos zu nennen, wenn man glaubt, daß man ihn vermeiden kann, indem man sich selbst wehrlos macht. Dies würde nur dazu führen, einen aggressiven und auf Machtausübung bzw. Machterweiterung bedachten Nachbarn zu seinem Ziel zu bringen.
Was wir alle brauchen und auch anstreben müssen, ist ein dauerhafter Frieden in Freiheit, denn nur durch ihn wird es möglich sein, die Welt vor der atomaren Katastrophe zu bewahren. Dafür haben wir, so sonderbar es klingen mag, auch mit der Waffe in der Hand einzutreten. Nicht aber, um sie zu gebrauchen, sondern um zu zeigen, daß uns der Friede ein so wertvolles Gut ist, daß wir dafür sogar zu kämpfen bereit wären.
Karsten Eder
Usnesení Sudetoněmecké rady a spolkového výboru SL k desátému výročí Pražské smlouvy
Usnesení Sudetoněmecké rady a spolkového výboru Sudetoněmeckého krajanského sdružení k 10. výročí Pražské smlouvy
U příležitosti desátého výročí podpisu smlouvy mezi Spolkovou republikou Německo a Československou socialistickou republikou dne 11. prosince 1973 vydávají Sudetoněmecká rada a spolkový výbor Sudetoněmeckého krajanského sdružení následující prohlášení:
1.
Smlouva s Prahou nezmírnila vnitropolitický tlak v ČSSR; v poslední době byly represe ještě zesíleny, například vůči občanskému hnutí „Charta 77" a vůči katolické církvi.
2.
Smlouva mezi Spolkovou republikou Německo a ČSSR změnila vztahy mezi oběma státy a jejich národy jen podmíněně:
Hospodářské vztahy mezi Spolkovou republikou Německo a ČSSR — po určitém růstu v letech 1979 až 1981 — v loňském a letošním roce citelně poklesly, přičemž obchodní bilance vykazuje československý přebytek.
Sudetoněmecká rada a Sudetoněmecké krajanské sdružení vyjadřují hluboké zděšení a znepokojení nad ničením krajiny a kulturních památek v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku — zejména v Poohří a Polabí, v Šumavě, Krušných horách, Krkonoších, Jizerských horách, Orlických horách, Jeseníkách a v Beskydech. Vyzývají ČSSR, aby podnikla vše pro zesílení boje proti emisím poškozujícím životní prostředí.
Kulturní dohoda mezi Spolkovou republikou Německo a ČSSR, podepsaná v návaznosti na Pražskou smlouvu, nepřinesla žádný citelný pokrok ve vývoji kulturních vztahů; především kvůli nekompromisnímu postoji ČSSR ve věci zahrnutí Berlína chybí prováděcí dohoda. V důsledku toho existuje v kulturní výměně jednostranná československá převaha, zatímco silnější kulturní přítomnosti Spolkové republiky Německo v ČSSR brání organizační a finanční překážky, ale také dominantní vliv NDR a jejích kulturních aktivit.
Cestovní ruch mezi Spolkovou republikou Německo a ČSSR se v posledních letech rozvíjel jen pomalu, přičemž — navzdory finančním překážkám — cestovalo z Německa do ČSSR více než třikrát tolik Němců, než tomu bylo naopak.
Sudetoněmecká rada a Sudetoněmecké krajanské sdružení se ohrazují proti jakémukoli bránění nebo odmítání sudetoněmeckých umělců či cestujících ze strany ČSSR.
Nadále neuspokojivé je vyřizování vystěhování občanů ČSSR německé národnosti, kteří chtějí — aby si mohli zachovat svou národní identitu — opustit svou vlast. Nátlak vyvíjený na žadatele o vystěhování je nedůstojný člověka a odporuje výměně dopisů o úpravě humanitárních otázek, spojené s Pražskou smlouvou.
Neboť přibližně 60 000 až 90 000 občanům německé národnosti je i tam, kde žijí soustředěně pohromadě, navzdory ujištěním v ústavním zákoně o postavení národností z roku 1968 odpírána možnost zachovat si svou národní identitu, vychovávat děti v mateřském jazyce a účastnit se bohoslužeb v německém jazyce.
Sudetoněmecká rada a Sudetoněmecké krajanské sdružení proto vyzývají ČSSR, aby všem svým občanům přiznala základní lidská práva přislíbená v Helsinkách.
3.
Smlouva s Prahou ponechala sudetoněmeckou otázku otevřenou. Sudetoněmecká rada a Sudetoněmecké krajanské sdružení zdůrazňují právo sudetoněmecké národnostní skupiny na její odvěkou vlast v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku a její právo na sebeurčení — nezávisle na dohodách a smlouvách. Obnovují nárok Sudetských Němců na jim odňatý soukromý i veřejný majetek. Tyto požadavky na nápravu protiprávního vyhnání nemohou být považovány za méně závažné jen proto, že jsou vždy prosazovány bez hrozby násilím, natožpak jeho použití.
Vztah mezi Německem a Československem lze považovat za normalizovaný teprve tehdy, až budou respektována i práva a nároky Sudetských Němců.
Sudetoněmecká rada a Sudetoněmecké krajanské sdružení znovu potvrzují přání proměnit německo-český vztah na základě práva a spravedlnosti v dobré sousedství a nakonec ve skutečné partnerství. Dobru obou národů neslouží rozdělení, nýbrž nové setkání.
Sudetoněmecká rada a Sudetoněmecké krajanské sdružení se hlásí k myšlence svobodné a sjednocené Evropy, která opět spojí i odvěké národy v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku. Nová Evropa, vzniklá na základech práva a svobody, umožní mírové soužití všech národů a národnostních skupin v jejich domovském prostoru a především dá mladým lidem šanci učinit ze Sudet znovu zdravou a vzkvétající součást střední Evropy.
Zobrazit původní německý text
Entschließung des Sudetendeutschen Rates und des SL-Bundesvorstandes zum 10. Jahrestag des Prager Vertrages
Anläßlich der zehnjährigen Wiederkehr der Unterzeichnung des Vertrages zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Tschechoslowakischen Sozialistischen Republik am 11. Dezember 1973 geben der Sudetendeutsche Rat und der Bundesvorstand der Sudetendeutschen Landsmannschaft folgende Erklärung ab:
1.
Der Vertrag mit Prag hat den innenpolitischen Druck in der ČSSR nicht gemildert; in jüngster Zeit wurden die Repressionen z.B. auf die Bürgerbewegung „Charta 77" und auf die katholische Kirche sogar verstärkt.
2.
Der Vertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der ČSSR hat die Beziehungen zwischen den beiden Staaten und ihren Völkern nur bedingt verändert:
Die Wirtschaftsbeziehungen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der ČSSR sind — nach gewissen Zuwächsen in den Jahren 1979 bis 1981 — im vergangenen und laufenden Jahr spürbar zurückgegangen, wobei die Handelsbilanz einen tschechoslowakischen Uberschuß aufweist.
Der Sudetendeutsche Rat und die Sudetendeutsche Landsmannschaft äußern ihre tiefe Erschütterung und Betroffenheit über die Zerstörung der Landschaft und der Kulturdenkmäler in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien — insbesondere im Eger- und Elbetal, im Böhmerwald, Erzgebirge, Riesengebirge, Isergebirge, Adlergebirge, Altvatergebirge und in den Beskiden. Sie fordern die ČSSR auf, alles zu unternehmen, um die Bekämpfung der umweltschädigenden Emissionen zu verstärken.
Das — in der Folge des Prager Vertrages — unterzeichnete Kulturabkommen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der ČSSR hat keinen spürbaren Fortschritt in der Entwicklung der kulturellen Beziehungen bewirkt; vor allem fehlt wegen der unnachgiebigen Haltung der ČSSR in der Frage der Einbeziehung Berlins ein Durchführungsabkommen. Infolgedessen gibt es im Kulturaustausch ein einseitiges tschechoslowakisches Übergewicht, während einer stärkeren kulturellen Präsenz der Bundesrepublik Deutschland in der CSSR organisatorische und finanzielle Hürden, aber auch der dominierende Einfluß der DDR und mit ihren kulturellen Aktivitäten entgegenstehen.
Der Reiseverkehr zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der CSSR hat sich in den letzten Jahren nur langsam fortentwickelt, wobei — trotz der finanziellen Hürden — mehr als dreimal so viele Deutsche aus der Bundesrepublik Deutschland in die ČSSR reisten als umgekehrt.
Der Sudetendeutsche Rat und die Sudetendeutsche Landsmannschaft verwahren sich gegen jede Behinderung oder Ablehnung sudetendeutscher Kulturschaffender oder Reisender von Seiten der ČSSR.
Unbefriedigend ist nach wie vor die Abwicklung der Aussiedlung der ČSSR-Bürger deutscher Nationalität, die — um ihr Volkstum bewahren zu können — ihre Heimat verlassen wollen. Die auf Ausreisewillige ausgeübten Pressionen sind menschenunwürdig und widersprechen dem — mit dem Prager Vertrag verbundenen — Briefwechsel über die Regelung humanitärer Fragen.
Denn etwa 60.000 - 90.000 Bürgern deutscher Nationalität werden auch dort, wo sie konzentriert zusammenleben, trotz der Zusicherungen im Verfassungsgesetz über die Stellung der Nationalitäten von 1968 die Erhaltung ihrer nationalen Identität, die Erziehung der Kinder in der Muttersprache und die Teilnahme an deutschsprachigen Gottesdiensten verwehrt.
Der Sudetendeutsche Rat und die Sudetendeutsche Landsmannschaft fordern deshalb die ČSSR auf, die — in Helsinki zugesagten — grundlegenden Menschenrechte allen Staatsbürgern zu gewähren.
3.
Der Vertrag mit Prag hat die sudetendeutsche Frage offengelassen. Der Sudetendeutsche Rat und die Sudetendeutsche Landsmannschaft unterstreichen das Recht der sudetendeutschen Volksgruppe auf ihre angestammte Heimat in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien und ihr Selbstbestimmungsrecht — unabhängig von Abkommen und Verträgen. Sie erneuern den Anspruch der Sudetendeutschen auf das ihnen entzogene private und öffentliche Eigentum. Diese Forderungen nach Wiedergutmachung der rechtswidrigen Vertreibung können nicht deshalb von minderem Gewicht sein, weil sie stets ohne Androhung oder gar Anwendung von Gewalt vertreten werden.
Das Verhältnis zwischen Deutschland und der Tschechoslowakei kann erst dann als normalisiert gelten, wenn auch die Rechte und Ansprüche der Sudetendeutschen beachtet worden sind.
Der Sudetendeutsche Rat und die Sudetendeutsche Landsmannschaft bekräftigen erneut den Wunsch, das deutsch-tschechische Verhältnis auf der Grundlage des Rechtes und der Gerechtigkeit in eine gute Nachbarschaft und schließlich in eine echte Partnerschaft zu verwandeln. Nicht Trennung, sondern Wiederbegegnung dient dem Wohl beider Völker.
Der Sudetendeutsche Rat und die Sudetendeutsche Landsmannschaft bekennen sich zur Idee eines freien und geeinten Europa, das auch die angestammten Völker in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien wieder zusammenführen wird. Ein auf den Grundlagen des Rechts und der Freiheit entstandenes neues Europa wird ein friedliches Zusammenleben aller Völker und Volksgruppen in ihrem Heimatraum möglich machen und vor allem jungen Menschen die Chance geben, das Sudetenland wieder zu einem gesunden und blühenden Teil Mitteleuropas zu machen.