Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 175

📖 Číst jako knihu

Sudetendeutsche Landsmannschaft · Heimatbrief

Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 175, rok 1984. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.

Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.

← zpět na Heimatbriefy

Sken originálu
originál — klik zvětší

Obálka čísla 175 – Veselé Velikonoce

Obálka čísla 175

Heimatbrief

staré, kdysi svobodné horní královské města

Horní Slavkov (Schlaggenwald)

a okolí

Vydává RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60

36. ročník březen 1984 číslo 175

[obr] Veselé Velikonoce!

Zobrazit původní německý text

Umschlag der Folge 175

Heimatbrief

der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt

Schlaggenwald

und Umgebung

Herausgegeben von RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60

36. Jahrgang März 1984 Folge 175

[obr] Fröhliche Ostern!

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Velikonoce ve svatém roce vykoupení 1983/84 – V kříži je naděje a spása

Velikonoce ve svatém roce vykoupení 1983/84

V kříži je naděje a spása

Na vídeňském Heldenplatzu, jednom z nejkrásnějších náměstí světa, kde se sudetští Němci při svém svatodušním setkání ve Vídni roku 1983 shromáždili k mohutné bohoslužbě a velkému shromáždění, sloužil Svatý otec papež Jan Pavel II. v rámci rakouského katolického sjezdu a své návštěvy Vídně s mnoha desítkami tisíc katolíků působivé evropské nešpory. Protože tyto velkolepé slavnosti od 10. do 12. září spadaly zároveň do jubilejního roku vykoupení 1983/84, zvolili jako symbol a odznak znamení kříže spočívajícího na kotvě. Dělníci ze Steyrových závodů odlili 400 000 těchto křížků, které se pak při slavnostech rozdávaly.

V průběhu evropských nešpor byl na tomto historickém náměstí vztyčen velký bronzový kříž, přičemž Svatý otec symbolicky pomáhal při jeho vztyčení; dnes se mu už říká „papežský kříž". Papežova promluva při této slavnosti byla poselstvím míru a teologií kříže jako znamení naděje a spásy. Začal Pánovým pozdravem pokoje: „Pokoj vám! Pokoj tomuto městu! Zemi rakouské a všem jejím sousedům na severu, jihu, východě i západě! Pokoj všem křesťanským církvím! Pokoj všem lidem, kteří ctí jednoho Boha a pokorně mu svěřují své dějiny." Měl na mysli pokoj, který vychází z toho, jenž byl na kříži povýšen a všechny přitahuje k sobě.

A papež ve své řeči dále řekl: „Tyto evropské nešpory obracejí náš pohled přes všechny přirozené národní i svévolné hranice na celou Evropu a všechny národy tohoto kontinentu, uprostřed něhož leží Rakousko." Ve svém dalším výkladu rozvinul papež teologii kříže v pěti důležitých tezích: Kříž znamená nasadit život za bratra, aby byl zachráněn spolu s tím vlastním. Kříž znamená: láska je silnější než nenávist a pomsta. Nasadit sám sebe znamená víc než pouhé požadování. Kříž znamená: láska nezná hranic, začni u nejbližšího a nezapomeň na vzdáleného. Kříž znamená: není ztroskotání bez naděje. Kříž znamená: Bůh je vždy větší než my lidé, život je silnější než smrt. A papež zakončil napomenutím: „Milí bratři a sestry! Modlete se, jako se modlili křesťané v tureckém ohrožení roku 1683! Modlete se za mír světa! Duchovní zápas o přežití v míru a svobodě vyžaduje stejné nasazení a hrdinství, stejnou obětavost a odolnost, jakou naši otcové tehdy zachránili Vídeň a Evropu."

Až se můj velikonoční dopis dostane do vašich rukou v Heimatblätter, budou už Velikonoce 1984 a svatý rok vykoupení bude končit. Chtěl bych proto zakončit několika otázkami, které jsou zároveň hřebíky svědomí. Jsou to prosté otázky faráře a duchovního pastýře, neboť mým posláním vůči krajanům je poslání duchovní péče. Dovolím si proto ve svých otázkách použít osobní oslovení „ty"!

Jaké místo měl kříž v tomto svatém roce kříže ve tvé zbožnosti, v tvé modlitbě, v tvém křesťanském příkladu života? Začínáš každý den, který ti Bůh daruje, a končíš každý den znamením kříže? Má kříž ve tvém bytě a ve tvém domě ještě čestné místo, kde se tam můžeš modlit sám nebo se svou rodinou? Křesťanský dům potřebuje kout s Božím obrázkem! Žehnáš svým dětem, malým i velkým, znamením kříže? Žehnáš ještě svůj dům znamením kříže, jak to dělávali tvoji rodiče na Tři krále nebo o Velikonocích při obvyklém žehnání domu? Jaký význam má dnes v duchovně proměněné době svátost pokání, jež čerpá svou moc odpouštět hříchy z obětní smrti Krista na kříži. Byla to přece mocná zbožnost, když otec klekal před matkou a matka před otcem, klekali i před dětmi a prosili o odpuštění, než šli k velikonoční zpovědi. Dokážeš si ještě zachovat věřící postoj, když tě postihne nemoc, bolest a utrpení, a říci: Přijímám to jako svůj vlastní kříž a chci ho nést spolu s Pánem, který nesl kříž, za mír a záchranu světa? Zdobí i v nové vlasti kříž hroby tvých zesnulých a dává tak najevo, že zde je pohřben křesťan, který očekává vzkříšení?

A ještě jedna poslední otázka: Jsi ochoten zastávat se kříže i na veřejnosti tam, kde byl kříž odstraněn ze škol a soudních síní, nebo kde stojí jako památník na náměstích a na křižovatkách cest, často pomazaný a znesvěcený, anebo kde se mlčky přihlíží tomu, jak je v naší zemi či v zemích Evropy tiše nebo revolučně kříž vytlačován půlměsícem nebo kladivem a srpem? Nedejme se zahanbit svými spolubratry ve víře, kteří dnes v mnoha zemích trpí pronásledování kvůli své víře v kříž a pro své náboženské přesvědčení a přinášejí mnohé oběti.

Chtěl bych však skončit slovem díků svým krajanům, kteří v uplynulých desetiletích na mnoha místech vztyčili uprchlické kříže jako znamení své víry a jako znamení veškeré prožité nouze, a kteří je dnes často s velkými oběťmi obnovují, když utrpěly škodu vlivem počasí. Žijme a jednejme z víry: Stat Crux — dum volvitur Orbis! Kříž stojí, i když se zemský okrsek otřásá.

Přeji vám tedy i přes veškerý strach a nejistotu naší doby „Požehnané Velikonoce a radostné Aleluja!"

Prelát Dr. Karl Reiß
Apoštolský protonotář

Zobrazit původní německý text

Ostern im heiligen Jahr der Erlösung 1983/84

Im Kreuz ist Hoffnung und Heil

Auf dem Heldenplatz in Wien, einem der schönsten Plätze der Welt, auf dem die Sudetendeutschen bei ihrem Pfingsttreffen in Wien 1983 zu einem machtvollen Gottesdienst und zu einer großen Kundgebung versammelt waren, feierte der Heilige Vater Papst Johannes Paul II. im Rahmen des österreichischen Katholikentages und seines Besuches in Wien mit vielen zehntausenden Katholiken eine beeindruckende Europavesper. Da diese mächtigen Feiern vom 10. bis 12. September auch in das Jubeljahr der Erlösung 1983/84 fielen, hatte man als Symbol und Abzeichen das Zeichen des Kreuzes im Anker stehend gewählt. Die Arbeiter der Steyrwerke hatten 400.000 dieser Kreuze gegossen, die dann bei den Feiern verteilt wurden.

Im Ablauf der Europavesper wurde auf diesem geschichtsträchtigen Platz ein großes Bronzekreuz errichtet, wobei der Heilige Vater symbolisch bei der Aufrichtung mitgeholfen hat; heute schon wird es das „Papstkreuz" genannt. Die Ansprache des Papstes bei dieser Feier war eine Botschaft des Friedens und eine Theologie des Kreuzes als Zeichen der Hoffnung und des Heiles. Er begann mit dem Friedensgruß des Herrn: „Der Friede sei mit Euch! Friede dieser Stadt! Dem Lande Österreich und allen seinen Nachbarn im Norden, Süden, Osten und Westen! Friede allen christlichen Kirchen! Friede allen Menschen, die den einen Gott verehren und ihm ihre Geschichte demütig anvertrauen." Er meinte den Frieden, der aus der Seite dessen kommt, der am Kreuze erhöht, alle an sich zieht.

Und der Papst sagte in seiner Ansprache weiter: „Diese Europavesper lenkt unseren Blick über alle natürlichen nationalen und willkürlichen Grenzen hinweg auf ganz Europa und alle Völker dieses Kontinents, in dessen Mitte Österreich liegt." Die weiteren Ausführungen des Papstes über eine Theologie des Kreuzes in 5 wichtigen Thesen: Kreuz besagt, das Leben für den Bruder einsetzen, um es zusammen mit dem seinen zu retten. Kreuz besagt: Liebe ist stärker als Haß und Rache. Sich selbst einsetzen bewirkt mehr als bloßes Fordern. Kreuz besagt: Liebe kennt keine Grenzen, beginne mit dem Allernächsten und vergiß nicht den Fernsten. Kreuz besagt: Es gibt kein Scheitern ohne Hoffnung. Kreuz besagt: Gott ist immer größer als wir Menschen, Leben ist stärker als der Tod. Und der Papst schließt mit der Mahnung: „Liebe Brüder und Schwestern! Betet, wie es die Christen in der Türkennot des Jahres 1683 getan haben! Betet für den Frieden der Welt! Der geistige Kampf für ein Überleben in Frieden und Freiheit verlangt den gleichen Einsatz und Heldenmut, die gleiche Opferbereitschaft und Widerstandskraft, durch die unsere Väter damals Wien und Europa gerettet haben."

Wenn mein Osterbrief in den Heimatblättern in Ihre Hände kommt, wird es Ostern 1984 sein und dann geht das Heilige Jahr der Erlösung zu Ende. Ich möchte deshalb schließen mit einigen Fragen, die auch Nägel ins Gewissen sind. Es sind die einfachen Fragen eines Pfarrers und Seelsorgers, denn mein Auftrag für die Volksgruppe ist ein Auftrag der Seelsorge. Ich darf deshalb wohl das persönliche Du der Anrede bei meinen Fragen gebrauchen!

Welchen Stellenwert hatte das Kreuz in diesem Heiligen Jahr des Kreuzes in Deiner Frömmigkeit, in Deinem Beten, in Deinem christlichen Lebensbeispiel? Beginnst Du jeden Tag, den Gott Dir schenkt und beendest Du jeden Tag im Zeichen des Kreuzes? Hat das Kreuz in Deiner Wohnung und in Deinem Haus noch einen bevorzugten Platz, an dem Du dort allein oder mit Deiner Familie beten kannst? Das christliche Haus braucht den Herrgottswinkel! Segnest Du Deine Kinder, die kleinen und die großen, mit dem Zeichen des Kreuzes? Segnest Du noch Dein Haus im Zeichen des Kreuzes, wie es Deine Eltern an Dreikönig oder an Ostern getan haben bei der üblichen Haussegnung? Welche Bedeutung hat heute in einer geistig gewandelten Zeit das Bußsakrament, das seine sündenvergebende Kraft aus dem Opfertod Christi am Kreuze schöpft. Es war doch eine kraftvolle Frömmigkeit, wenn der Vater vor der Mutter und die Mutter vor dem Vater niederkniete, auch in Gegenwart der Kinder niederkniete und um Verzeihung bat, bevor sie zur Osterbeichte gingen. Kannst Du noch die gläubige Haltung aufbringen, wenn Dich Krankheit, Schmerz und Leid treffen, zu sagen: Ich nehme es an als mein persönliches Kreuz und will es tragen gemeinsam mit dem kreuztragenden Herrn für den Frieden und die Rettung der Welt? Schmückt auch in der neuen Heimat das Kreuz die Gräber Deiner Toten und macht so deutlich, daß hier ein Christ bestattet ist, der der Auferstehung entgegenharrt?

Und noch eine letzte Frage: Bist Du bereit auch in der Öffentlichkeit für das Kreuz einzutreten, wo man das Kreuz aus den Schulen und Gerichtssälen entfernt hat oder wo es als Denkmal auf Plätzen und Wegkreuzungen steht, oft beschmiert und geschändet wird, oder wo man stillschweigend zuschaut, wie in unserem Land oder in den Ländern Europas still oder revolutionär das Kreuz durch den Halbmond oder Hammer und Sichel verdrängt wird? Lassen wir uns nicht beschämen durch unsere Glaubensbrüder, die heute in vielen Ländern wegen ihres Glaubens an das Kreuz und für ihre religiöse Überzeugung Verfolgung leiden und viele Opfer bringen.

Schließen aber möchte ich mit einem Wort des Dankes an meine Landsleute, die in den rückliegenden Jahrzehnten an vielen Orten Flüchtlingskreuze als Zeichen ihres Glaubens und als Zeichen aller erlittenen Not aufgerichtet haben und diese heute oft unter großen Opfern erneuern, wenn sie unter den Unbilden der Witterung Schaden gelitten haben. Leben und handeln wir aus dem Glauben: Stat Crux — dum volvitur Orbis! Das Kreuz steht, auch wenn der Erdkreis erschüttert wird.

So wünsche ich Euch auch bei aller Angst und Unsicherheit unserer Zeit „Gesegnete Ostern und ein frohes Alleluja!"

Prälat Dr. Karl Reiß
Apostolischer Protonotar

Sken originálu
originál — klik zvětší

Stesk na jaře

Stesk na jaře

Pupeny praskly, jaro vešlo v svůj čas.
Venku na poli tiše bzučí včelí hlas.
Skřivani trylkují a už zpívá i špaček,
a rozmary přírody jsou vskutku podivuhodné.
Teď je tu jaro se vší svou nádherou
a než se nadějeme, přes noc,
léto vejde do svého panství.
Není snad příroda na tomto světě nádherná?
Člověk vnímá všechnu tu krásu a hned v příštím okamžiku
se v myšlenkách, ponořen do vzpomínek, se steskem vrací domů.
Pořád ještě myslí na to, jak to tenkrát bývalo,
to přicházení a odcházení rok co rok.
A ať tě stesk tíží sebevíc —
tak, jak to tenkrát bývalo, už nikdy nebude!

Anni Zimowski, roz. Wawersich

Zobrazit původní německý text

Wehmut im Lenz

Die Knospen sind gesprungen, der Frühling seinen Einzug hielt.
Man hört die Bienen leise summen draußen im Gefield.
Die Lerchen trillern und schon singt der Star,
und die Launen der Natur sind einfach wunderbar.
Nun ist er da — der Lenz mit seiner Pracht
und über Nacht, ehe wir's gedacht,
der Sommer seinen Einzug hält.
Ist sie nicht herrlich die Natur auf dieser Welt?
Man nimmt wahr all das Schöne und im nächsten Augenblick
kehrt man in Gedanken versunken mit Wehmut in die Heimat zurück.
Man denkt immer noch daran, wie es damals einst war,
das Kommen und Gehen Jahr für Jahr.
Und drückt Dich die Wehmut noch so sehr —
so wie es damals einst war, wird's nimmermehr!

Anni Zimowski, geb. Wawersich

Sken originálu Sken originálu Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Velikonoční pozdrav krajanům a vzpomínka na masopust v Horním Slavkově (Schlaggenwald)

Milí krajané!

Všem čtenářům Schlaggenwaldského Heimatbriefu přejeme opravdu radostné velikonoční svátky. Nyní zavítalo i jaro. Jistě si ještě vzpomínáme, jak těžko se u nás v staré vlasti někdy snášela zima a jak jsme se těšili na teplé dny. Tehdy jsme často museli překonávat nouzi. Obstarávání jídla a tepla nám dělalo velké starosti. Dnes už tyto starosti nejsou naléhavé. Měli bychom to brát jako spravedlivou náhradu za vyhnání a být vděční za to, že jsme těchto starostí zbaveni.

Upřímné poděkování patří všem dárcům. Jejich štědrost umožňuje Heimatbrief vydávat a nemuseli jsme zvyšovat cenu předplatného. Dokazuje nám to, že si lidé Heimatbrief oblíbili. Tenhle pocit člověka vždycky znovu povzbudí, když ho trápí malomyslnost. Není totiž vždycky lehké se tomuto úkolu věnovat, protože nedostávám jen potěšující dopisy. Často se pohybují až na hranici urážky. Ale pak mě zase potěší, když si při psaní připomínám jména dárců, kteří tím dokazují, že jsou s námi spokojeni. Budeme se dál snažit o soudržnost a Heimatbriefem krajanům dělat radost. Za všechny pozdravy a přání, které nám velmi mnoho krajanů poslalo o Vánocích a na přelomu roku, touto cestou srdečně děkujeme. Poděkovat všem osobně není možné a znamenalo by to velké výdaje. Pro mě i mou ženu bylo velkou radostí zjistit, kolik krajanů na nás myslí. Naši vděčnost chceme prokázat další věrností krajanům.

Dnes už mohu oznámit přesný termín setkání v Auerbachu. Koná se 8. a 9. září. Je to také doba, kdy jsme doma slavívali naši kirvu. I letos bude jistě zase kirvový koláč. Náš krajan Rippl nás jím jistě překvapí. Akce se tentokrát bude konat v nově postaveném sále. Prosím už dnes všechny krajany, kteří to mohou zařídit, aby nezapomněli namířit svou cestu do našeho patronátního města Auerbach. Chceme patronátnímu městu dokázat, že je nás stále mnoho, kdo své myšlenky obracíme do staré vlasti, a že patronátní město bylo a je důležitým bodem naší existence. Už dnes děkuji panu 1. starostovi Hannimu Haberbergerovi za péči, kterou nám, svým kmotřencům, věnuje a která toto setkání zajišťuje. Jsme hrdí na naše patronátní město Auerbach. Málokterá obec z Čech měla tolik štěstí najít si patronátní město, kde jsou krajané vždy rádi vídáni.

Chtěl bych poděkovat i našemu Kunzmannu Tonimu a jeho příbuzným, kteří musí vynaložit značné úsilí, aby se tyto dny vydařily. Už teď se těšíme na shledání s dobrými přáteli a známými. Nemějte zábrany, pokud někoho hned nepoznáte, jděte k němu a zeptejte se: „Kdo jsi?" Nezůstávejte trčet na místě a nečekejte, až za vámi krajané sami přijdou. Každý má radost, když se mu přihlásí tvář, kterou už si přesně nepamatoval. Radost je pak veliká. Je to nesmysl, když se krajané vymlouvají: „Vždyť stejně nikoho neznám." To není důvod se vylučovat ze společenství.

Milí krajané, včas si zajistěte ubytování. Auerbach a okolí jich nabízejí dostatek. Strávit tam pár dní dovolené se vyplatí. —

Nebylo by na místě nezmínit se o tom, jak se kdysi doma slavil masopust. K tomu mě přiměla vyprávění paní Richterové z Rabensgrünu. I my v Slavkově jsme tento zvyk drželi obzvlášť pořádně. Letos bychom museli slavit dlouhý masopust, kdybychom ho prožívali doma. Padla by na to poslední koruna, protože u toho člověk musel být. 4 dny v týdnu by naše městečko muselo snášet ten veselý ruch. Fotografie nám ukazují, jak vesele a radostně to tehdy bylo. Vždycky se našli veselí lidé, kteří dokázali sestavit skupinu, a člověk se s nadšením účastnil maškarního reje. Na přehlídku branců zachycenou na obrázku si ještě velmi dobře vzpomínám. Pokud se nemýlím, nápad vzešel od krajana Mürrlinga z Neustadtu, protože z této čtvrti tehdy bylo zapojeno velmi mnoho lidí. Nepotřebovali jsme žádná „hellaus" a „alaf", nám stačilo naše „hollo" a „KR", které vycházelo z veselého srdce. Preclík a slaneček i bajazzové s prasečími měchýři byli mnohem přirozenější než upravené publikum, které se blyští v lesku uniforem. Chytat preclík, který visel na tyči, bylo pro nás kluky vždycky hezčí než dnešní sbírání bonbonů. Samozřejmě maškarník s tyčí a slanečky byl ještě zajímavější. Bohužel jste pak sami páchli jako slanečkář, když jste se párkrát netrefili, protože pak vám slaneček pořádně zasvištěl kolem uší a rozprášil svou vůni. Ale co na tom v tom ruchu záleželo, bylo to přece krásné. Měli jsme krásný zvyk a pěstovali jsme ho. Možná právě tato přirozenost slavení svátků nedopouštěla vzniknout takové životní úzkosti, jakou potkáváme dnes. O drogách jsme neměli ani ponětí a nikdo po nich netoužil. Do kostela jsme sice nechodili, ale pravidla předepsaná křesťanům jsme vždy dodržovali. Nebylo u nás žádných „11. 11. v 11 hodin", což už skoro spadá do adventu. Před Hromnicemi nebyl žádný masopust. Jen když tento den připadl na neděli, tak se maškarníci neudrželi, a pak už byl den ze tří čtvrtin pryč a čekalo se na hostinské maškarníky. Dnes jsou všechny krásné hostince našeho města zničeny a i ten zvyk je pryč. Nikdo nikdy nevěděl, odkud maškarní chození pochází a proč se tak provozovalo po staletí. Naši potomci už tenhle bujarý a veselý ruch nepoznali.

Nyní jsou Velikonoce. Kdo by při tom nemyslel na tu dobu kdysi doma. Přišlo jaro, které u nás v tomto drsném kraji bylo vždy srdečně vítáno. Tak se mnozí krajané v myšlenkách vrátí zpět a vyvolají vzpomínky. Kam se poděli chlapci s rumplem, klapačkami a řehtačkami? Ten zvuk už tady nikoho nebudí v ranní hodinu a ani k večerní modlitbě už neslyšíme rumlování, klapání a řehtání. Nejsou to velikonoční slavnosti jako kdysi a člověk cítí chlad této doby, která je opravdu chudá a nedokáže zprostředkovat tu pravou velikonoční radost. Staré zvyky a obyčeje se v dnešní uspěchané době příliš rychle opouštějí. Takové staré lidové dědictví už není žádané. Jak je při tom člověk chudý. Naříká se jen na osamělost. Ale odkud tato osamělost pramení, tím se nikdo nezabývá. Mluví se o péči o staré lidi. Nikdo už neví, kam je umístit, protože všechny existující domovy jsou přeplněné. Když vzpomínám zpět, i v našem městě byl špitál, který platil za domov pro staré lidi. Ale ve skutečnosti tam téměř nikdy nebyli umístěni místní občané potřebující péči a opuštění příbuznými, byli to velmi chudí lidé, pro které jinde nebylo místo. Kam vlastně směřuje cesta dnešních lidí? Rodinná pouta se rozpadají. Jen zřídka ještě člověk cítí opravdové srdečné teplo, věří se, že se z něj lze vykoupit. Skandály jsou na denním pořádku, válečné konflikty lze pozorovat po celém světě. Naříká se na nedostatek peněz, a přesto je vidět nákupní horečka. Mluví se o hospodářském vzestupu a přitom rostou počty nezaměstnaných. Ani 35hodinový pracovní týden je nezastaví, protože už před podnikem stojí roboti a čekají na nasazení. Ve sjednocující se Evropě je nezaměstnaných více než 10 milionů, z toho ve Spolkové republice 2,5 milionu. Každá lobby křičí o podporu a daňové peníze mizí v nejrůznějších nejasných kanálech. Kam vede tahle cesta? Přesto chceme doufat, že mír vydrží. Kéž je našim potomkům ušetřeno utrpení, které nám přinesly dvě světové války a které nás připravilo o domov.

Richard Brummeissl

Všem čtenářům našeho Heimatbriefu přejeme opravdu radostné velikonoční svátky!

[obr] Tak mnozí krajané si ještě vzpomenou na tento masopustní průvod. My, Slavkovští, jsme masopust slavili opravdu s radostí.

[obr] Slavkovský masopust

[obr] Obchod Schmidt v Horním Slavkově na hlavní ulici byl impozantní stavba. Vinárnu v této budově rádi navštěvovali znalci dobré kapky. Jen ji v obci mnoho lidí neznalo. Pan Schmidt nepotřeboval dělat žádnou reklamu.

Zobrazit původní německý text

Liebe Landsleute!

Allen Lesern des Schlaggenwalder Heimatbriefes wünschen wir ein recht frohes Osterfest. Nun ist auch der Frühling eingekehrt. Wir erinnern uns bestimmt noch daran, wie hart manchmal der Winter in unserer alten Heimat ertragen werden mußte und man sich auf die warmen Tage freute. Damals war oftmals Not zu überwinden. Die Nahrung- und Wärmebeschaffung hat große Sorgen bereitet. Nun sind diese Probleme nicht mehr akut. Das dürften wir als gerechten Ausgleich zur Vertreibung erkennen und dafür, daß wir dieser Sorgen enthoben sind, dankbar sein.

Ein recht herzliches Dankeschön soll allen Spendern gesagt sein. Diese Großzügigkeit erlaubt es, den Heimatbrief zu erstellen und keine Bezugspreiserhöhung zu veranlassen. Es beweist uns, daß man an dem Heimatbrief Gefallen hat. Dieses Gefühl richtet einen immer wieder auf, wenn man von Verzagtheit geplagt wird. Denn es ist nicht immer leicht sich dieser Aufgabe hinzugeben, zumal ich ja nicht immer nur Schreiben bekomme, die erfreulich sind. Oftmals bewegen sich diese hart an der Grenze der Beleidigung. Aber dann erfreut man sich beim Niederschreiben der Namen der Spender, die doch damit beweisen, daß sie mit uns zufrieden sind. Wir werden uns weiter um den Zusammenhalt bemühen und mit dem Heimatbrief die Landsleute erfreuen. Für alle Grüße und guten Wünsche, die uns sehr viele Landsleute zu Weihnachten und dem Jahreswechsel sandten, sagen wir auf diesem Wege herzlichen Dank. Allen persönlich zu danken ist nicht möglich und würde sehr große Auslagen bedeuten. Es war für mich und meine Frau eine große Freude so viel Gedenken von den Landsleuten zu erfahren. Unsere Dankbarkeit wollen wir durch weitere Treue zu den Landsleuten beweisen.

Heute bin ich in der Lage den genauen Termin für das Treffen in Auerbach bekanntgeben zu können. Es findet am 8. und 9. September statt. Es ist auch die Zeit, wo wir daheim unsere Kirwa feierten. Auch in diesem Jahr wird es bestimmt wieder Kirwa-Kouchen geben. Unser Landsmann Rippl wird bestimmt uns damit überraschen. Die Veranstaltung soll diesesmal in dem neuerbauten Saal abgehalten werden. Ich bitte heute schon alle Landsleute, die es ermöglichen können, nicht zu versäumen, ihr Reiseziel in unsere Patenstadt Auerbach auszurichten. Wir wollen der Patenstadt beweisen, daß wir noch Viele sind, die ihre Gedanken in die alte Heimat lenken und daß die Patenstadt ein wichtiger Punkt in unserem Dasein war und ist. Heute schon danke ich Herrn 1. Bürgermeister Hanni Haberberger für seine Fürsorge, die er uns Patenkindern gewährt und diese Begegnung sichert. Wir sind stolz auf unsere Patenstadt Auerbach. Nicht viele Gemeinden aus dem böhmischen Raum hatten so viel Glück eine Patenstadt zu finden, in der die Landsleute immer gerne gesehen werden.

Danken möchte ich auch unserem Kunzmann Toni und seinen Angehörigen, die doch einen beträchtlichen Beitrag für das Gelingen dieser Tage leisten müssen. Schon jetzt genießen wir die Vorfreude auf das Wiedersehen mit guten Freunden und Bekannten. Habt keine Hemmungen, wenn jemand nicht gleich zu erkennen ist, geht darauf zu und fragt: „Wer bist du?" Bleibt nicht am Platz kleben und wartet bis die Landsleute auf Euch zukommen. Jeder freut sich, wenn ein ihm erst nicht mehr vertrautes Gesicht sich zu erkennen gibt. Die Freude ist dann groß. Es ist ein Schmarrn, wenn Landsleute sich damit ausreden: „Ich kenne ja doch niemand." Das ist kein Grund sich von der Gemeinsamkeit auszuschließen.

Liebe Landsleute, tut Euch rechtzeitig um Quartiere um. Auerbach und die Umgebung bieten solche reichlich an. Einige Tage dort Urlaub zu machen lohnt sich. —

Es wäre nicht angebracht, wenn man nicht von der Faschingszeit einst daheim Erwähnung täte. Dazu hatten mich die Ausführungen der Rabensgrüner Frau Richter veranlaßt. Auch wir in Schlaggenwald haben diesen Brauch besonders deftig gehalten. In diesem Jahr hätten wir eine lange Faschingszeit bestreiten müssen, wenn wir diese in der Heimat erlebt hätten. Da wäre die letzte Krone draufgegangen, denn man mußte doch dabei sein. 4 Tage in jeder Woche hätte unser Städtchen das fröhliche Treiben erdulden müssen. Die Bilder zeigen uns, wie froh und fröhlich man dabei war. Es gab immer frohgestimmte Leute, die eine Gruppe zusammenstellen konnten und man begeistert den Mummenschanz mitmachte. An die auf dem Bild dargestellte Rekrutenmusterung kann ich mich noch sehr gut erinnern. Wenn ich nicht irre, ging die Idee von Lm. Mürrling in der Neustadt aus, denn aus diesem Stadtteil waren damals sehr viele engagiert gewesen. Wir brauchten keine Hellaus und Alafs, uns genügte das Hollo und das KR, das aus fröhlichem Herzen kam. Die Brezel und Hering sowie die Bajazzo mit ihren Schweinsblasen waren viel natürlicher als das aufgeputzte und im Glanz von Uniformen aufziehende Publikum. Nach der Brezel haschen, die an einer Stange herabbaumelte, war für uns Buben allemal schöner als heute das Aufklauben der Bonbons. Natürlich der Stangenmaschkerer mit seinen Heringen war noch interessanter. Leider stank man nachher selbst wie ein Heringsfischer, wenn man einige Male danebengerappt hatte, denn dann flog einem der Hering ordentlich um die Ohren und ließ seinen Duft herabrieseln. Aber was machte das schon in dem Trubel aus, schön war es doch. Wir hatten ein schönes Brauchtum und haben dieses gepflegt. Vielleicht hat dieses Natürlichsein des Festefeierns keine Lebensangst aufkommen lassen, wie sie heute anzutreffen. Von Rauschgift hatten wir keine Ahnung, und es war auch nicht gefragt. Wir waren zwar keine Kirchengänger, aber die den Christen vorgeschriebenen Regeln haben wir stets eingehalten. Da gab es keinen 11. 11. 11. 11 Uhr, der schon fast in der Adventszeit liegt. Vor Maria Lichtmeß gab es keinen Fasching. Nur wenn dieser Tag auf einen Sonntag gefallen ist, dann konnte man sich als Maschkerer nicht zurückhalten und da war der Tag auch schon 3/4 vorbei, die Wirtshausmaschkerer wurden erwartet. Nun sind alle die schönen Wirtshäuser unserer Stadt vernichtet und auch der Brauch ist dahin. Man wußte nie woher das Maschkernlaufen gekommen war, und weshalb es jahrhundertelang so getrieben wurde. Unsere Nachkommen haben dieses tolle und fröhliche Treiben nicht kennengelernt.

Nun ist Osterzeit. Wer denkt da nicht an die Zeit einst daheim. Der Frühling war da, der uns in dieser rauhen Region ganz herzlich willkommen war. So werden viele Landsleute ihre Gedanken zurückwenden und Erinnerungen wachrufen. Wo sind die Rumpel-, Klappern- und Ratschenbuben geblieben? Dieses Geräusch weckt hier niemanden mehr zu früher Stunde und auch zum Abendgebet hört man kein Rumpeln, Klappern und Ratschen. Es sind nicht die Osterfeierlichkeiten von einst und man spürt das Frösteln dieser Zeit, die doch sehr arm ist und nicht die rechte Osterfreude vermitteln kann. Es werden eben zu schnell die alten Bräuche und Ususe in der jetzigen schnellebigen Zeit aufgegeben. So altes Volksgut ist nicht mehr gefragt. Wie arm ist der Mensch dabei. Man beklagt nur die Einsamkeit. Woher diese aber ihren Ursprung nimmt, darum kümmert man sich nicht. Über die Pflege der alten Leute wird geredet. Man weiß nicht mehr wo diese untergebracht werden sollen, da alle bestehenden Heime überfüllt sind. Wenn ich zurückdenke, es gab auch in unserer Stadt ein Spital, das als ein Altenheim Geltung hatte. Aber eigentlich waren dort fast nie Ortsbürger untergebracht, die pflegebedürftig waren und als verlassen von den Angehörigen galten, es waren sehr arme Menschen, für die es kein anderes Unterkommen gegeben hat. Wohin geht eigentlich die Reise der jetzigen Menschen? Familienbande lösen sich auf. Selten spürt man noch echte Herzenswärme, man glaubt sich davon loskaufen zu können. Skandale sind an der Tagesordnung, kriegerische Auseinandersetzungen können in aller Welt beobachtet werden. Über die Geldknappheit wird lamentiert und trotzdem ist eine Kaufwut zu sehen. Vom Aufschwung schwafelt man und dabei wachsen die Arbeitslosenzahlen. Auch die 35-Stundenwoche wird sie nicht eindämmen, denn da stehen schon die Roboter vor dem Betrieb und warten auf den Einsatz. In dem zusammengeschmolzenen Europa sind mehr als 10 Millionen arbeitslos, davon in der Bundesrepublik 2 1/2 Millionen. Jede Lobby schreit nach Unterstützung und die Steuergelder verschwinden in so manche undefinierbare Kanäle. Wohin führt der Weg? Wir wollen aber trotzdem hoffen, daß der Frieden erhalten bleibt. Möge unseren Nachkommen das Leid erspart bleiben, das uns zwei Weltkriege gebracht hat und uns die Heimat nahm.

Richard Brummeissl

Allen Lesern unseres Heimatbriefes ein recht frohes Osterfest!

[obr] Bild:
So manche Landsleute werden sich an diesen Faschingszug noch erinnern. Wir Schlaggenwalder haben recht froh den Fasching gefeiert.

[obr] Schlaggenwalder Fasching

[obr] Der Kaufladen Schmidt in Schlaggenwald an der Hauptstraße war ein imposanter Bau. Die Weinstube in diesem Gebäude wurde von den Kennern eines guten Tropfens gerne aufgesucht. Nur war sie nicht vielen im Ort bekannt. Herr Schmidt brauchte keine Werbung zu machen.

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Slavkovská kachní omáčka a krásenská rybí polévka

Slavkovská kachní omáčka a krásenská rybí polévka

V naší domovině bývala dvě sousední města, která k sobě chovala vztah lásky a nenávisti zároveň, a přesto byla k sobě těsně poutána – provdaná, spřízněná sňatky a příbuzná přes devatero řek.

V minulém Heimatbriefu jsem se zájmem četl o vydání „Krásenské vlastivědné knihy" (Schönfelder Heimatbuch).

Pozdě, ale přece si člověk vzpomene, že jsme byli sousední města. Vždyť „my drazí" jsme chodili raději nahoru do Krásna než dolů směrem k Loketu. Tam byly totiž jen „úřady a nadutci".

Větší nákupy se dělaly v Krásně. Kde například kluci sháněli pevné zimní boty? U ševce Spitzla! Kde se kupovaly zimní kabáty, manšestrové kalhoty a flanelové košile? U „Poschatze", protože obchodní dům Ruppert byl tehdejší malý „Hertie" (obdoba dnešního obchodního domu). Kam nosily slavkovské ženy své nastříhané pruhy látky? Do krámků v Krásně, aby si je nechaly utkat na koberečky.

Na posezení se chodilo do hostince „U Potherrů", když se v neděli konal výlet s dětmi a celou rodinou. O Krásenských se ale nedá říct, že by chodili na posezení k nám. Hostinští byli toho názoru, že Krásenští jen tak pro nic za nic nespadnou z lavice, tedy že jsou skoupí. Později ale rádi chodili do slavkovského kina „U Rudého vola" (Roter Ochsen).

Protože u nás bývá na Štědrý večer na jídelníčku jako specialita rybí polévka, chci teď prozradit, jak vlastně „krásenská rybí polévka" přišla ke svému posměšnému jménu... bylo to takto:

Jednou si Slavkovští chtěli zarybařit v rybníčku Übernetteich.
Přišli tam a zrovna přistihli krásenské pány,
jak se ti darebáci brodí hluboko v bahně a kradou ryby —
no tohle, řekněte sami, kdo by věřil takové drzosti?

Když se hlídač rozčílil a spustil nadávky,
Krásenští se tomu ještě smáli,
a tak se vydal do Krásna
a přivedl s sebou představeného obce.

Ten nejdřív klel jako sám satan:
„Spoluobčané, nedělejte mi ostudu!"
Nakonec ho ale popadla křeč –
strčil si pěkného štičáka do svých šatů.

Ze Slavkova přišel četník,
zamkl je a odvedl do arestu.
To se stalo vzadu u pekárny,
a tak to bylo s tou rybí polévkou...

Ale příští rok Krásenští pomýšleli na „pomstu", protože Slavkovští si vymysleli žertík a ukradli v Krásně kachny – a chtěli uspořádat oslavu odplaty... a bylo to takto:

Jednou slavkovští pánové
ukradli v Krásně kachny,
utekli jako blesk
a nedalo se je dostihnout.

Příští neděli se okradení
vypravili rovnou do Slavkova
a šli tam přímou cestou
do velkého sálu radnice.

Tam byla pro slavkovské pány
prostřena dlouhá tabule.
Mlask, mlask – každý mlaskal a olizoval se:
„Ještě nikdy nám to tak nechutnalo!"

Starosta si hladí břicho:
„To byla ale nádherná hostina...
Ta kachní omáčka nám chutnala víc,
než kdyby se doma vařila treska!"

Najednou zbledne jako stěna,
přeruší svou řeč
a strne, jako když zajíc
spatří obrovského hada.

Vešli dovnitř Krásenští,
naklonili nosy dopředu
a ptají se: Copak jste měli kachnu?
A kde jste ji sehnali?

Tu starosta zrudne
a koktá: Ale kdepak!
My jsme od naší pouti
neviděli ani husu, ani kachnu.

Tu mu jeden z Krásenských
přejel prstem pod nosem,
očichal ho, zasmál se a řekl:
„Copak to není – kachní omáčka?"

Kdo dnes potká někoho ze Slavkova,
přejede si prstem pod nosem
a přátelsky se ho zeptá: Kamaráde,
jak ti chutná ta kachní omáčka?

Anna Neidhart

Zobrazit původní německý text

Schlaggawalla Antensooß und die Schöifeller Fischbröih

In der Heimat hat es zwei Nachbarstädte gegeben, die in Haßliebe, doch innig ineinander verbunden — verheiratet, verschwägert und über drei Ecken verwandt gewesen sind.

Im letzten Heimatbrief habe ich mit großem Interesse von einer Herausgabe des „Schönfelder Heimatbuches" gelesen.

Spät, aber doch erinnert man sich darauf, daß wir Nachbarstädte waren. Denn, „mei Tooch" ging man lieber hinaufzou — als runter gegen Ellbuogn. Dort waren nämlich nur „Ämter und Groußkopfeta".

Größere Einkäufe besorgte man in Schönfeld. Wo bekamen zum Beispiel die „Boum" die festen Winterschuhe her? Vom Spitzl-Schousta! Wo kaufte man Wintermäntel „Gatterhousen und Flanelhemd'n? Beim „Poschatz", denn Kaufhaus Ruppert war ein kleines „Hertie" von heute. Wo trugen die Schlaggawalla Weiwer ihre z'samm g'schnittana Bandla hin? In die Staun'n nach Schönfeld zan Bandlploarrn wirken.

Eingekehrt wurde beim „Potherrn-Gasthaus", wenn Sonntag ein Ausflug mit Kind und Kegel stattfand. Von den Schönfeldern kann man das Einkehren bei uns nicht gerade behaupten. Die Wirtsleit' waren der Auffassung, daß die Schöifeller niat imsinst va da Benk ro fall'n. Aber später kamen sie gerne im „Roten Ochsen" ins Schlaggenwalder Kino.

Da bei uns die Fischbröih am Hl. Abend als Spezialität am Speisezettel steht, so will ich einmal preisgeben, warum eigentlich die „Schöifelder Fischbröih" zu ihrem Spottnamen gekommen ist ... das war so:

Amal woll'n döi va Schlaggawal im Übennetteicherl fischen.
Sie kumma doaar u tou'n durt grod d'Schöifeller Herrn dawischen.
Wöi döi Lumpa töif im Schloumm rimm woh'n u d'Fisch ausraub'n —
nu sua wos — manna höi'ats, iss a setta Frechheit z'glaub'n?

Wöi sich da Wachta dahoust u daschimpft
hab'n döi va Schöifeld nuch g'lacht,
derathalbm iss er af Schönfeld ei
u hout an Vüarstäiha bracht.

Der hout vannäih wöi a Satan g'floucht:
„Mitbürgha, machts ma koa Schand!
Z'letzt owa hout er an Döisskrampf kröigt,
pascht an Hecht, an schöin, in sei G'wandt.

Va Schlaggawal kinnt da Schandarm dazou,
schlöißt u föihat sie ei ins Arrest.
Dös iss hintn in der Broutbönk g'west
Aa's iss mit da Fischbröih — g'weest...

Doch das Jahr darauf haben die Schönfelder auf „Rache" g'sunna, denn die Schlaggawalla hab'n sich an Streich ausdenkt und hab'n in Schönfeld Annten g'stulln — und wollten halten ein Vergeltungsfest... und das kam so:

Amal hab'n d Schlaggawalla Herrn
in Schönfeld Antn gstuhln,
san wöi da Blitz entloffm u
woarn nimma a'zahuln.

Am Sunnta draf san d Bstuhlana
ins gnauchta Schlaggawal
u gänga dona kirzagrod
in grouss'n Routhaussaal.

Don war für d'Schlaggawalla Herrn
a langa Tafel deckt.
ffpft — ffpt — hout jedera g'schmatz u g'leckt:
uns hout's nuch nöi sua g'schmeckt" ...

Der Bürgermeister streicht sein Bauch:
„Des war a büiilich's Fest...
Döi Antnsooß san ma löib'a nuh
als wöi daham kocht Duarschn gwest!"

Af amal wiard er weiß — wöi Kaas,
unterbricht sa Riad
u stoart grodaas, wöi wenn a Hoos
a Riesenschlanga siaht.

Va Schöifeld döi san einmaschiert,
habm d'Nosn vürabuagn
u fräign: Dirts houts latt Antn ghatt?
Wou houts den döi bezuag'n?

Dou wird der Burgamoasta rout
u dottert: A wauher!
Miar hab'n seit unnera Kirwa
koa Goahns u koa Ant niat g'sehar."

Dou fuahrt'n sua ra Schöifeller
mit'n Finga unta d Noos
u schnufflt droa u lacht u sagt:
iss dös niat — Antensooß? —

Wer heit an Schlaggawalla siaht,
der strafft sich unta d Noos
u fräigt nen freindlich: Freinderl häi,
wöi schmeckt enk d'Antensoosss? —

Anna Neidhart

Sken originálu
originál — klik zvětší

Místa na praxi pro dívky

Praktikum ve velkoprovozu na „Heiligenhofu"

Stejně jako už 25 let i v roce 1984 přijímáme od 1. srpna nebo 1. září dívky na praktický rok hospodyňské praxe ve velkoprovozu. Tato praxe je určena především dívkám se středoškolským vzděláním (Mittlere Reife), které ji potřebují jako přípravnou praxi pro další školy a odbornou přípravu (zdravotní sestry, dietní asistentky, hospodyně apod.).

Přihlásit se ale mohou i dívky, které chtějí tento rok využít osobně jako přemostění. Nabízíme veškeré předpoklady potřebné pro tuto přípravu. Dívky dostanou odborné vedení ve všech oblastech domácího hospodářství a měsíční kapesné 230 DM vedle plné stravy a bydlení a sociálního pojištění.

Volný čas a dovolená jsou upraveny; ubytování probíhá v jedno- a dvoulůžkových pokojích na vlastním patře pro praktikantky s koupelnou, sprchou atd. (vlastní společenská místnost s televizí). Samozřejmostí je vystavení odpovídajícího závěrečného vysvědčení, které lze předložit u všech škol a míst.

Přihlášky se životopisem (pokud možno s údajem o původu rodičů nebo prarodičů) a fotografií zasílejte na adresu: Bildungsstätte „Der Heiligenhof", Postfach 1480, 8730 Bad Kissingen.

„Haus Sudetenland" ve Waldkraiburgu přijímá praktikantky do domácnosti

Haus Sudetenland, známé mezinárodní vzdělávací zařízení pro mládež v mladém, rozvíjejícím se městě Waldkraiburg v Horním Bavorsku, nabízí mladým dívkám příležitost absolvovat mezi ukončením školy a odbornou přípravou praktický rok v domácnosti. V rozmanitém provozu ubytovacího a domácího zařízení s moderním vybavením jsou dívky nasazovány ve všech oblastech. Dům má státní uznání jako vzdělávací zařízení pro městské hospodářství.

Pracovní doba, dovolená a volný čas jsou upraveny tarifně. K dispozici je vlastní bydlení. Ubytování, strava a všechny sociální dávky jsou zdarma. Měsíční kapesné činí 300 DM. Nástupní termín je vždy 1. září. Přihlášky s obvyklými podklady zasílejte na adresu: Haus Sudetenland, 8264 Waldkraiburg, Postfach 1225, telefon (08638) 3376.

Zobrazit původní německý text

Praktikumsplätze für Mädchen

Großbetriebs-Praktikum am „Heiligenhof"

Wie schon seit 25 Jahren, so stellen wir auch im Jahr 1984 vom 1. August oder 1. September Mädchen für ein praktisches, hauswirtschaftliches Großbetriebsjahr ein. Dieses Praktikum ist vorrangig für Mädchen mit Mittlerer Reife gedacht, die es als Vorschulpraktikum für weiterführende Schulen und Berufsausbildung benötigen (Krankenschwestern, Diätassistentinnen, Wirtschafterinnen usw.).

Es können sich aber auch Mädchen melden, die dieses Jahr für sich persönlich als Überbrückungsjahr nutzen wollen. Wir bieten alle Voraussetzungen, die für diese Ausbildung nötig sind. Die Mädchen bekommen eine fachgerechte Anleitung auf sämtlichen hauswirtschaftlichen Gebieten und ein monatliches Taschengeld von 230,— DM neben freier Station und Sozialversicherung.

Freizeit und Urlaub sind geregelt; die Unterbringung erfolgt in Ein- und Zweibettzimmern auf einem eigenen Praktikantinnenflur mit Bad, Dusche usw. (eigener Aufenthaltsraum mit Fernsehapparat). Ein entsprechendes Schlußzeugnis, das bei allen Schulen und Stellen vorgelegt werden kann, wird selbstverständlich ausgestellt.

Bewerbungen mit Lebenslauf (wenn möglich, mit Herkunft der Eltern oder Großeltern) und Lichtbild sind zu richten an: Bildungsstätte „Der Heiligenhof", Postfach 1480, 8730 Bad Kissingen.

Das „Haus Sudetenland" in Waldkraiburg stellt Haushaltspraktikantinnen ein

Das Haus Sudetenland, bekannte internationale Jugendbildungsstätte in der jungen, aufstrebenden Stadt Waldkraiburg in Oberbayern, bietet jungen Mädchen Gelegenheit, zwischen Schulabschluß und Berufsausbildung ein praktisches Haushaltsjahr zu absolvieren. In einem vielseitigen Heim- und Haushaltsbetrieb mit moderner Einrichtung werden die Mädchen in allen Bereichen eingesetzt. Das Haus hat die staatliche Anerkennung als Ausbildungsbetrieb für die städtische Hauswirtschaft.

Arbeitszeit, Urlaub und Freizeit sind tariflich geregelt. Eigene Wohnung vorhanden. Unterkunft, Verpflegung und alle Sozialleistungen sind frei. Das monatliche Taschengeld beträgt 300,— DM. Einstellungstermin ist jeweils der 1. September. Bewerbungen mit den üblichen Unterlagen sind zu richten an: Haus Sudetenland, 8264 Waldkraiburg, Postfach 1225, Telefon (08638) 3376.

Sken originálu
originál — klik zvětší

Fašank v Rabensgrünu

Fašank v Rabensgrünu

Bylo to pestré veselí a fašank v Rabensgrünu byl opravdu nádherný. Tehdy bylo všechno na nohou. Šilo se, shánělo se, co se dalo, a velká část toho se pořizovala i docela nová – nové šaty, boty, blůzy a sukně pro děvčata. V celé vesnici bylo znát čilé shánění. Vždyť každý chtěl být u toho o fašankové neděli, pondělí a úterý.

Pak konečně nastala ta očekávaná fašanková neděle. Večer se konal ples hasičů. V tanečním sále se nebavila jen starší generace – ne, i my, tehdy ještě velmi mladí lidé, jsme si při tanci přišli na své. Hlídal mě sice bratr Emil, ale moji radost to nijak neumenšilo.

Nejkrásnější to však bylo o fašankovém úterý. V pondělí předtím se taneční sál důkladně vyčistil, podlaha se drhla kartáčem na kořeny. Stoly a sedací nábytek se pečlivě umyly, sklenice a ostatní nádobí se muselo blýskat. Slavnosti se konaly střídavě v hostincích „u Drolla" nebo „u Spießfleischera".

Pak přišlo vytoužené fašankové úterý. Kolem 14. hodiny se sestavoval fašankový průvod. Sešli se v Horní vsi. My děvčata jsme si všechny připravily malé kytičky, protože pak následoval takzvaný „Press". Odkud toto slovo a ten zvyk pocházejí, to bohužel nevím. Každé děvče si během roku vybralo určitého chlapce, kterému chtělo tento den projevit svou náklonnost.

Nadšení fašankoví příznivci tedy táhli z Horní vsi k hostinci vybranému pro tento den. V Rabensgrünu jsme měli i vlastní muzikanty, ale hráli nám i muzikanti z Horního Slavkova (Schlaggenwald). Zvlášť si vzpomínám na pana Gustava Kerna. Nebyl to jen dobrý trumpetista, ale i pořádný pivař. Každé děvče pak připnulo kytičku na kabát tomu partnerovi, který se jí líbil. Nešlo přitom jen o projevení sympatie – musela také zaplatit celý útratu. Ale kdo by to nerad udělal, když si tím mohla získat vysněného partnera na celý život. Nezůstalo jen u zaplacení útraty, byly potřeba i cigarety, a to jen ty nejlepší. Tady se člověk nesměl zesměšnit stokusovou krabičkou cigaret Zora. Ten den byly žádané jen cigarety Memphis nebo egyptské. Bylo to nádherné veselí a leckterý vážný vztah z toho vzešel. Ruch v sále byl nepopsatelně veselý. Tanec, zpěv a hudba k tomu dodávaly celému průběhu švih.

O půlnoci jsme my děvčata zmizela a rychle utíkala domů. Tam jsme se převlékly. Fašankové oblečení jsme odložily, ale v sukni a blůze jsme se zase vrátily ke svým partnerům. Vydržely jsme tam až do brzkého rána. Pak přinesli slaměnou figurínu. Chlapci ji posadili na márách. Pak jsme táhli k vesnickému rybníku. Po proslovu tam figurínu, představující fašank, spálili. Pomalu se do nálady vracelo vystřízlivění. Kdo by tehdy nepocítil ten stesk, který se pak zmocnil všech myslí. Někteří, kterým bylo obzvlášť líto loučit se s veselým reji, se vraceli zpět do hostinců. My děvčata jsme však musela dbát na slušnost a odebrat se domů, protože na nás už čekala každodenní práce v domě a ve chlévě. Všední den si nás opět chytil.

Ale už jsme se těšily na příští rok, abychom mohly znovu uspořádat pořádný „Press". Vždyť to byl přece nejkrásnější zvyk v naší vesnici. Doufám, že mi to moji krajané z Rabensgrünu potvrdí.

Julie Richter

Zobrazit původní německý text

Der Fasching in Rabensgrün

Es war ein buntes Treiben und wunderschön war es beim Fasching in Rabensgrün. Alles war damals auf den Beinen. Es wurde genäht, alles Mögliche hergesucht zum größten Teil auch ganz neu angeschafft. Neue Kleider, Schuhe, Blusen und Röcke für die Mädchen. Man konnte ein geschäftliches Tun im ganzen Dorfe wahrnehmen. Es wollte ja jeder dabei sein an dem Faschingssonntag, -montag und -dienstag.

Dann war er endlich da dieser erwartete Faschingssonntag. Am Abend war der Feuerwehrball. Nicht nur die ältere Generation vergnügte sich im Tanzsaal, nein, auch wir damals noch sehr jungen Leute fanden am Tanzen unsere Lust. Ich wurde von meinem Bruder Emil behütet, aber deshalb war meine Freude nicht gemindert.

Am schönsten war es wohl am Faschingsdienstag. Am Montag zuvor wurde der Tanzsaal gründlich gereinigt, mit der Wurzelbürste wurde der Fußboden bearbeitet. Die Tische und Sitzgelegenheiten gründlich gesäubert, die Gläser und das andere Geschirr mußten blinken. Die Veranstaltungen wurden abwechselnd in den Gastwirtschaften beim „Drollen" oder beim „Spießfleischer" abgehalten.

Nun kam der ersehnte Faschingsdienstag. Gegen 14 Uhr wurde der Faschingszug zusammengestellt. Im Oberen Dorf fand man sich ein. Wir Mädchen hatten alle kleine Blumensträußchen vorbereitet, denn es folgte darauf die sogenannte „Press". Woher dieses Wort und der Brauch stammt, ich weiß leider nicht. Jedes Mädchen hatte sich das Jahr über einen bestimmten Burschen ausgewählt, dem sie an diesem Tag ihre Zuneigung zeigen wollte.

Also zogen die begeisterten Faschingsanhänger vom Oberdorf zu den für diesen Tag ausgesuchten Wirt. Wir hatten in Rabensgrün auch einige Musikanten, aber auch aus Schlaggenwald haben wir Musiker dabei gehabt. Da erinnere ich mich ganz besonders an Herrn Gustav Kern. Er war nicht nur ein guter Bläser der Trompete, sondern auch ein fester Biertrinker. Nun heftete jedes Mädchen den ihm genehmen Partner das Sträußchen an den Rock. Nicht nur daß man die Sympathie zeigte, man mußte auch die gesamte Zeche begleichen. Aber wer hätte das nicht gerne getan, wenn man sich dadurch den gewünschten Partner fürs Leben erringen konnte. Es blieb nicht nur bei der Bezahlung der Zeche, sondern auch Zigaretten waren fällig und dabei nur die besten. Da durfte man sich nicht mit einer 100 Stück fassenden Zora-Schachtel blamieren. Nur Memphis oder Ägyptische Zigaretten waren an diesem Tag gefragt. Es gab ein herrliches Treiben und so manche ernste Bindung ist daraus geworden. Das Treiben im Saal war unbeschreiblich lustig. Tanzen, Singen und die Musik dazu gaben einen beschwingten Verlauf.

Um Mitternacht verschwanden wir Mädchen und liefen schnell heim. Dort kleideten wir uns um. Das Faschingszeug wurde abgelegt, doch mit Rock und Bluse kehrten wir wieder zu unseren Partnern zurück. Bis zum frühen Morgen hielten wir dort aus. Dann wurde eine Strohpuppe gebracht. Diese setzten die Burschen auf eine Bahre. Dann zogen wir zum Dorfweiher. Nach einer Ansprache wurde dort die Puppe, die den Fasching darstellte, verbrannt. So langsam kam die Nüchternheit ins Gemüt zurück. Wer verspürte da nicht die Wehmut, die daraufhin die Gemüter erfaßt hat. Einige, denen es arg weh tat vom lustigen Treiben Abschied zu nehmen, kehrten in die Gasthäuser wieder zurück. Wir Mädchen mußten der Sittsamkeit Rechnung tragen und uns heimbegeben, denn auf uns wartete schon die täglich zu leistende Arbeit im Haus und Stall. Der Alltag hatte uns wieder eingefangen.

Aber wir freuten uns bereits auf das nächste Jahr, um wieder eine zünftige „Press" gestalten zu können. Denn das war doch der schönste Brauch in unserem Dorfe gewesen. Ich hoffe, daß mir meine Rabensgrüner Landsleute zustimmen.

Julie Richter

Sken originálu
originál — klik zvětší

Hledáme kamarády z II. oddílu dělostřeleckého pluku 114

Kamarádství bývalého II./dělostřeleckého pluku 114

Hledáme kamarády ze 4., 5., 6. a štábní baterie dělostřeleckého pluku 114 – posledním posádkovým místem v míru byl Cheb. Pište prosím na adresu: August Zeeb, Wertstr. 9, D-7301 Deizisau.

Zobrazit původní německý text

Kameradschaft ehem. II./A. R. 114

Wir suchen Kameraden der 4./5./6. und der Stabsbatterie des Art. Reg. 114 — letzter Friedensstandort Eger. Schreibt bitte an: August Zeeb, Wertstr. 9, D-7301 Deizisau.