Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 168
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 168, rok 1982. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Titulní strana – Heimatbrief, číslo 168
Titulní strana – Heimatbrief hornického města Horní Slavkov (Schlaggenwald), číslo 168
Heimatbrief
starého, kdysi svobodného horního královského města
Horní Slavkov
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Siedlungsstraße 11
34. ročník
Červen 1982
Číslo 168
Jak dnes v duchu vzpomínky se snesou,
na vše, co jsi s námi prožila,
k milému Bohu sladké rty se nesou,
»Dej štěstí dětem, měj je v ochraně svou«.
Díky ti, naše dobrosrdečná maminko,
i tobě dá Bůh svoje požehnání,
a za tvou velkou lásku
ráj na celý život bez ustání.
Zobrazit původní německý text
Titelseite – Heimatbrief der Bergstadt Schlaggenwald, Folge 168
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Siedlungsstraße 11
34. Jahrgang
Juni 1982
Folge 168
Wie Dir heut im Geist Erinnerungen schweben,
an alles was Du mit uns durchgemacht,
zum lieben Gott die süßen Lippen flehen,
»Gib Glück den Kindern, nimm sie wohl in Acht«.
Vielen Dank unser herzensgutes Mütterlein,
Gott wird auch Dir den Segen geben,
und für Deine große Liebe,
das Paradies für's ganze Leben.
Letos o svatodušních svátcích: dopis krajanům
Milí krajané!
Svatodušní svátky jsou za námi, a přesto si dovoluji vás všechny co nejsrdečněji pozdravit. Znovu patří mé díky za dary na další vydávání Heimatbriefu a na podporu našich starých krajanů. Pro všechny musí být radostí vidět z výše darovaných částek, k jakým obětem jsou krajané ochotni.
Svatodušní svátky: V myšlenkách si tak nejeden Horní Slavkovan (Schlaggenwald) jistě v duchu prošel rodným krajem. Jak nádherně krásně vše stálo v květu. Země voněla tak svěže a jemná zeleň mladých listů na stromech a keřích zářila do přírody. Doma nastalo jaro. Potůčky – a bylo jich tam vskutku hodně – nesly čirou vodu a vše se v ní zrcadlilo. Skřivan se zvedal ze země a jeho jásot bylo slyšet daleko. Byl to krásný čas na oslavu svatodušních svátků. Ve staré vlasti zima trvala déle než tady, v mnoha krajích, kam nás osud zavál. Ačkoliv jsou krajané v Horní Falci (Oberpfalz) blíže domovu, přesto tak krásné svatodušní svátky jako doma prožívat nebudou. Květen či červen byl krásný roční čas. Bylo teplo, a to nejen v přírodě – i lidé otevírali svá srdce. Dnes je v srdcích chladněji. Lidská povaha se změnila. Radost je už vzácným zbožím. Je třeba větší duševní síly, aby člověk nepropadl smutku nad dnešní dobou. Úpadek starých zvyků a mravů, jako je neúcta ke starším lidem, je bolestný. Zřídkakdy mladí lidé pozdraví starého člověka. Ničí se to, co člověk sám nevybudoval, a přitom není ochoten postavit nic nového. Tímto způsobem chce člověk demonstrovat svou vyspělost. Výkony starší generace se prohlašují za zbytečné. Otázka je, zda to ale bude stačit k životu. Že se taková proměna projevuje u našeho německého národa, není divu. Je to důsledek desetiletí trvajícího zanedbávání ideálů. Jen hlasité volání po svobodě a blahobytu snadno vede k zapomínání na povinnosti a ochotu k obětem. Jen neustálé žvanění o hitlerovském fašismu nemá žádný historický význam, pokud se zároveň pravdivě nepoukáže na příčinu této epochy. Je velmi snadné označit za neofašistu každého Němce, který zdůrazňuje svou národní příslušnost a své němectví. Bohužel mezi dnešními literáty nenajdeme žádného Fichta ani jiné podobné osobnosti, kteří by znovu rozdmýchali jiskru myšlenky svobody a vyvedli nás z neofašismu. Materialismus nás všechny ovládl. K tomu přistupuje strach, který se zmocnil mladých lidí, kteří věří, že nemají žádné vyhlídky do budoucna. Bylo by opravdu na čase, aby se stal svatodušní zázrak a vše prostoupil duchem tohoto zázraku.
Jakou sílu má ale v sobě náš lidový kmen ještě dnes, to se znovu ukázalo na Sudetoněmeckém dni v Norimberku (Nürnberg). Jen ten, kdo se ho sám zúčastní, dokáže posoudit, jak grandiózní tyto akce jsou. Znovu a znovu je úžasné, jak se naše sudetské kmeny scházejí a jednotně se zasazují za práva lidí. Žádná oběť není příliš těžká a ani stáří nikomu nebrání zastat se svých práv. Norimberk byl opět důkazem naší duševní síly, kterou jsme kdykoli ochotni nasadit pro svou spravedlivou věc. Snad to jednou přece jen otevře oči světu a ten bude muset uznat, jaká křivda byla na nás vyhnaných spáchána.
Nemohu uvést počet krajanů, ale mohu říci, že nás byla pěkná hrstka, kteří jsme si v Norimberku dopřáli shledání s přáteli a známými. Bohužel davy nedovolují si s každým poklidněji popovídat. Tlačenice a bloudění hledajících lidí k tomu nedávají mnoho prostoru. Přesto to byl zážitek.
Pokusím se i příští rok umožnit v Kahlu setkání nás, horno-slavkovských krajanů. Zvláštní radostí pro nás bylo, že jsme mezi sebou mohli přivítat pana starostu naší patronátní obce Auerbach. U něho nejsme zapomenuti, a za to mu děkujeme.
Váš Richard Brummeissl
Harry Hochfelder
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Das Pfingstfest ist vorbei und doch erlaube ich mir Euch alle recht herzlich zu grüßen. Wiederum gilt mein Dank für die Spenden für den Fortbestand des HB und für unsere alten Landsleute. Es dürfte für alle eine Freude sein aus den Spendenbeträgen zu ersehen, zu welchen Opfern die Landsleute bereit sind.
Pfingsten: In den Gedanken dürfte so mancher Schlaggenwalder im Geiste einen Spaziergang über die heimatlichen Fluren getan haben. Wie herrlich schön stand alles in der Blütenpracht. Die Erde roch so frisch und das zarte Grün der jungen Blätter an Baum und Strauch strahlte Helligkeit in die Natur. Nun war es daheim Frühling geworden. Die Bächlein — und deren gab es gar etliche, führten klares Wasser und alles spiegelte sich darinnen. Die Lerche erhob sich vom Boden und ihr Jubilieren war weithin vernehmbar. Es war eine schöne Jahreszeit in der das Pfingstfest gefeiert werden konnte. In der alten Heimat hat der Winter länger verweilt als hier in mancher Gegend, wo es uns verschlagen hat. Obwohl die Landsleute in der Oberpfalz der Heimat näher sind, aber so schöne Pfingsten wie daheim werden sie auch nicht erleben. Mai- oder Junimonat war eine schöne Jahreszeit. Es gab Wärme und diese gab es nicht nur die Natur, auch die Menschen öffneten die Herzen. Heutzutage ist es in den Herzen kühler geworden. Das menschliche Wesen veränderte sich. Freude ist schon Mangelware. Es bedarf größerer seelischer Stärke, um nicht in Trauer zu verfallen über die jetzige Zeit. Der Verfall alter Gewohnheiten und Sitten, wie die Mißachtung älterer Menschen gegenüber ist schmerzlich. Selten ist ein Grüßen von jungen Leuten eines alten Menschen abgetan. Man zerstört, was man nicht selbst aufgebaut hat, und ist auch gar nicht gewillt Neues zu errichten. Man möchte auf diese Weise seine Reife demonstrieren. Die von der älteren Generation erbrachten Leistungen werden als nicht notwendig gewesen bezeichnen. Ob das aber zum Leben ausreichen wird? Das sich eine solche Wandlung in unserem deutschen Volke zeigt, ist nicht verwunderlich. Es ist das Ergebnis der jahrzehntelangen Vernachlässigung von Idealbildern. Nur lautes Rufen nach Freiheit und Wohlstand lassen leicht Pflichten und Opferbereitschaft vergessen machen. Nur immer vom Hitlerfaschismus zu schwätzen hat keine geschichtliche Bedeutung, wenn man nicht gleichzeitig auf die Ursache dieser Epoche wahrheitsgetreu hinweist. Es ist sehr einfach jeden Deutschen der seine Volkszugehörigkeit und sein Deutschsein hervorhebt, als Neofaschist zu bezeichnen. Leider findet man unter den jetzigen Literaten keinen Fichte u. a., die den Funken des Freiheitsgedanken neu entfachen und uns aus dem Neofaschismus neu entfachen. Der Materialismus hat uns alle in seinen Bann. Dazu kommt die Angst, die junge Menschen erfaßt hat, die keine Zukunftschanzen zu haben glauben. Es wäre wirklich an der Zeit, daß ein Pfingstwunder geschieht, und alles mit dem Geist des Pfingstwunders durchdringen könnte.
Welche Kraft aber in unserem Volksstamm noch vorhanden ist, das zeigte sich wiederum bei der Veranstaltung des Sudetendeutschen Tages in Nürnberg. Nur wenn man selbst daran teilnimmt, kann man ermessen wie grandios diese Veranstaltung sind. Immer wieder ist es erstaunlich wie unsere Sudetenvolksstämme sich zusammenfinden und in Einigkeit für die Rechte der Menschheit einstehen. Keine Opfer sind zu schwer, und auch das Alter hindert nicht daran, wenn es darum geht für seine Rechte einzustehen. Nürnberg war wieder ein Beweis, für unsere seelische Kraft, die wir jederzeit sind für unsere gerechte Sache einzusetzen. Vielleicht wird es doch einmal der Welt die Augen öffnen, und sie wird erkennen müssen, welches Unrecht an uns Vertriebenen begangen worden ist.
Ich kann die Anzahl der Landsleute nicht nennen, aber ich kann sagen, daß wir ein ganz schönes Häuflein gewesen sind, die sich in Nürnberg ein Wiedersehen mit Freunden und Bekannten gefallen ließen. Leider lassen es die Massen nicht zu, etwas gemütlicher mit allen zu plaudern. Das Gedränge und das Hin und Her der suchenden Menschen lassen da nicht viel Raum. Trotzdem, es war ein Erlebnis.
Ich werde mich bemühen, im nächsten Jahr in Kahl wieder ein Treffen unserer Schlaggenwalder Landsleute zu ermöglichen. Eine besondere Freude dürfte für uns gewesen sein, als wir den 1. Herrn Bürgermeister unserer Patenstadt Auerbach in unserer Mitte begrüßen konnten. Wir sind bei ihm nicht vergessen und dafür danken wir.
Euer Richard Brummeissl
Harry Hochfelder
Falklanďané a sudetští Němci
Falklanďané a sudetští Němci
(z „Sudetenboten", Kanada)
V době, kdy vznikají tyto řádky, je konflikt o Falklandy ještě nerozhodnutý. Nás jako sudetské Němce na něm zajímá, že se Angličané zasazují za právo 1800 britských obyvatel Falkland na domov a sebeurčení, ačkoli žijí 13 000 km od mateřské země, a že jsou dokonce ochotni vést válku proti Argentině, aby práva Falklanďanů hájili. A stejně tak nás zajímá, že Argentina požaduje zpět Falklandy, které jsou už sto padesát let obsazeny Brity, protože kdysi — alespoň nějakou dobu — patřily Argentině, respektive byly spravovány provincií Buenos Aires.
Sudetských Němců není 1800, nýbrž přes tři miliony, a Sudety jim patřily už několik set let, když byly Falklandy objeveny. Sudetská oblast není vzdálena ani tisíce, ani stovky kilometrů od německé jazykové oblasti; bezprostředně s ní sousedí a patří k ní. Jestliže území jako Falklandy o rozloze asi 12 000 čtverečních kilometrů — méně než polovina rozlohy Sudet — s počtem obyvatel jedné z našich vesnic není ani 150 let po jeho zabrání Brity ještě sňato z pořadu světových dějin, oč oprávněnější je náš nárok na navrácení Sudet, které nám bylo před 37 lety násilím vzato? Na obhajobu svého nároku můžeme uplatnit jak argumenty Britů, tak argumenty Argentinců. Náš nárok se neopírá jen o právo na domov a sebeurčení, obstojí stejně dobře i před historií. Nelze jej vyvrátit ani argumenty geografie. Pokud náš nárok na Sudety není oprávněný, pak by neobstál ani nárok Britů, ani Argentinců — ani žádného jiného národa na svou vlast.
Ať nám je prominuto, jsme-li nakloněni posuzovat dění ve světě subjektivně. Vzchopí se německý národ k tomu, aby se před světovou veřejností zastal práva sudetských Němců na domov a sebeurčení, tak jako to dělají Britové pro práva Falklanďanů? Podpoří historický nárok sudetských Němců na navrácení Sudet, tak jako Argentinci požadují navrácení Falkland? Postaví se Evropský parlament za sudetské Němce stejně loajálně jako za Brity?
Britové i Argentinci prohlašují, že jde o zásady. I v našem případě jde o zásadu. A i náš nárok nikdy nepromlčí.
Tento konflikt nás — kromě svého sudetoněmeckého rozměru — učí ještě mnohému jinému, především tomu, že je nebezpečné ignorovat nevyřešené problémy po desetiletí. Pokus Argentiny rozhodnout spor nasazením vojenské síly je jistě třeba odsoudit. Lze však mít pochopení jak pro stanovisko Britů, tak pro stanovisko Argentinců. Bylo by velmi žádoucí, aby oba národy našly mírové řešení. V Anglii je vůči Argentině mnoho dobré vůle a Velká Británie měla v Argentině vždy dobré jméno. Jde tu o spor mezi dvěma národy, z nichž jeden je evropský a druhý evropského původu. Oba stojí v západním táboře. Jejich společné zájmy by měly převážit.
Podivné je stanovisko britské levice. Argentina bývá z její strany obvykle označována jako „fašistická diktatura". Britská labouristická strana zprvu ochotně podpořila vyslání válečné flotily do jižního Atlantiku. Není bez jisté ironie, že vášnivý propagátor mírových pochodů a jednostranného odzbrojení Michael Foot přednesl bojovný projev vlády, jímž měl být zabráněn útok argentinských ozbrojených sil na Falklandy. Choval se přitom tak bojovně, že bylo možné nabýt dojmu, že by nejraději sám stanul v čele armády vyplouvající „na Argentinu". Kdyby snad Kubánci přistáli na Grenadě, lze s jistotou předpokládat, že by Labour Party reagovala podstatně méně bojovně. Mezitím se levé křídlo Labour Party pod vedením Tonyho Benna — věrno levicové tradici podrazit vlastní zemi vždy, když se ocitne v nouzi — vyslovilo proti veškerým vojenským protiopatřením Velké Británie. A i Michael Foot se
chová méně bojovně a v poslední době se od vojenských akcí distancoval. Britská vláda by se prý měla obrátit na Organizaci spojených národů, a britská flotila, pro jejíž vyslání se sám vyslovil, by mezitím měla křižovat po jižním Atlantiku — jako Bludný Holanďan, poznamenal jeden komentátor. Že Argentinci jsou přece vlastně „zlí fašisté", se teď zřejmě náhle zapomnělo.
Sovětský svaz samozřejmě od samého počátku neřídil svou zahraniční politiku podle šablonovitého myšlení levicových intelektuálů. Kreml má koneckonců dlouhou tradici v podpoře jak domnělých, tak skutečných fašistů. V ruských úvahách hrají argentinské dodávky obilí větší roli než barva argentinské vlády, stejně jako okolnost, že Sovětský svaz zřejmě věří, že podporou argentinského stanoviska může způsobit více škody než podporou britského.
Snad falklandský konflikt pomůže některým lidem na Západě rozpoznat rozdíl mezi dálkově řízenou kremelskou propagandou a pravdou. Argentinci by mezitím měli při vší své machistické hrdosti uvážit, že na světě existuje mnoho ostrovů, které leží k pevnině mnohem blíže než Falklandy k Argentině, a přesto zdaleka ne vždy jsou z pevniny spravovány.
Britové a Falklanďané musí zase brát v úvahu, že Falklandy jsou v praxi každodenního života velmi odkázány na dobré vztahy s Argentinou. Jsou příliš malé a příliš vzdálené od Anglie, než aby se mohly etablovat jako samostatná země nebo být spravovány z Anglie. Vznik nových malých a nejmenších státečků bývá obvykle lákadlem pro Sovětský svaz a jeho satelity, aby lovily v kalných vodách. Ze všech těchto důvodů doufáme, že se Britové a Argentinci brzy zase dohodnou. — I jeden Slavkovák (Schlaggenwalder) našel v této zemi nový domov.
Zobrazit původní německý text
Falkländer und Sudetendeutsche
(aus „Sudetenboten", Canada)
Während diese Zeilen geschrieben werden, ist der Konflikt um die Falklandinseln noch unentschieden. Uns als Sudetendeutsche interessiert daran, daß die Engländer für das Heimat- und Selbstbestimmungsrecht der 1800 britischen Bewohner der Falklandinseln eintreten, die 13.000 km entfernt vom Mutterland leben, und daß sie sogar bereit sind, einen Krieg gegen Argentinien zu führen, um die Rechte der Falkländer zu verteidigen. Und ebenso interessiert uns, daß Argentinien die seit hundertfünfzig Jahren von den Briten besetzten Falklandinseln zurückverlangt, weil sie damals — zumindest einige Zeit — argentinisch gewesen waren, bzw. von der Provinz Buenos Aires verwaltet wurden.
Es gibt nicht 1800, sondern über drei Millionen Sudetendeutsche und das Sudetengebiet gehörte ihnen bereits ein paar hundert Jahre, als die Falklandinseln entdeckt wurden. Das Sudetengebiet ist weder tausende noch hunderte Kilometer vom deutschen Sprachgebiet entfernt; es grenzt unmittelbar daran und gehört dazu. Wenn ein Territorium wie die Falklandinseln von etwa 12.000 Quadratkilometern — weniger als die Hälfte der Fläche des Sudetengebietes — mit der Einwohnerzahl eines unserer Dörfer 150 Jahre nach seiner Besitznahme durch die Briten noch nicht auf der Tagesordnung der Weltgeschichte steht, um wieviel berechtigter sind wir, unseren Anspruch auf die Rückgabe des Sudetengebietes zu erheben, das uns vor 37 Jahren gewaltsam entrissen worden ist? Wir können zur Begründung unseres Anspruchs sowohl die Argumente der Briten wie die der Argentinier ins Feld führen. Unser Anspruch beruht nicht nur auf dem Heimat- und Selbstbestimmungsrecht, er besteht ebenso vor der Geschichte. Er läßt sich auch nicht mit Argumenten der Geographie verneinen. Wenn unser Anspruch auf das Sudetengebiet nicht zu Recht besteht, dann würde weder der Anspruch der Briten noch der der Argentinier zu Recht bestehen — noch der eines jeden anderen Volkes auf seine Heimat.
Man möge uns verzeihen, wenn wir geneigt sind, Geschehnisse in der Welt einer subjektiven Betrachtung zu unterziehen. Wird sich das deutsche Volk dazu aufraffen, vor der Weltöffentlichkeit für das Recht der Sudetendeutschen auf Heimat und Selbstbestimmung einzutreten, wie es die Briten für die Rechte der Falkländer tun? Wird es den historischen Anspruch der Sudetendeutschen auf die Rückgabe des Sudetengebietes unterstützen, wie die Argentinier die Rückgabe der Falklandinseln verlangen? Wird das Europaparlament den Sudetendeutschen so loyal zur Seite stehen wie den Briten?
Sowohl Briten wie Argentinier erklären, es ginge um Prinzipien. Auch in unserem Fall geht es um ein Prinzip. Und auch unser Anspruch wird niemals verjähren.
Der Konflikt lehrt uns — abgesehen von seinem sudetendeutschen Aspekt — noch viel anderes, vor allem, daß es gefährlich ist, ungelöste Probleme Jahrzehnte lang zu ignorieren. Natürlich ist der Versuch Argentiniens zu verurteilen, den Konflikt durch den Einsatz militärischer Gewalt zu entscheiden. Aber man kann sowohl für den Standpunkt der Briten wie für den der Argentinier Verständnis haben. Es wäre sehr zu wünschen, daß es den beiden Völkern gelänge, einen friedlichen Ausweg zu finden. Es gibt in England viel guten Willen gegenüber Argentinien und Großbritannien hatte immer in Argentinien einen guten Namen. Es geht hier um einen Streit zwischen zwei Völkern, von denen das eine europäisch und das andere europäischer Herkunft ist. Beide stehen im westlichen Lager. Ihre gemeinsamen Interessen sollten überwiegen.
Merkwürdig ist der Standpunkt der britischen Linken. Gewöhnlich wird Argentinien von ihr als eine „faschistische Diktatur" bezeichnet. Die britische Arbeiterpartei hat anfangs bereitwillig die Entsendung einer Kriegsflotte in den Südatlantik unterstützt. Es entbehrt nicht einer gewissen Ironie, daß der eingefleischte Friedensmarschierer und einseitige Abrüstungsprotestierer Michael Foot die Brandrede der Regierung hielt, um den Angriff der argentinischen Streitkräfte auf die Falklandinseln zu verhindern. So kriegerisch gebärdete er sich, daß man den Eindruck gewinnen konnte, daß er am liebsten selbst an der Spitze einer Armada „gen Argentinien" gefahren wäre. Wären etwa die Kubaner in Grenada gelandet, so darf man mit Sicherheit annehmen, daß die Labour Party wesentlich weniger kriegerisch reagiert hätte. Inzwischen hat der linke Flügel der Labour Party, geführt von Tony Benn, — getreu der linken Tradition, auf jeden Fall dem eigenen Land, wenn es sich in einem Notstand befindet, in den Rücken zu fallen — sich gegen alle militärischen Gegenmaßnahmen Großbritanniens ausgesprochen. Und auch Michael Foot gebärdet
sich weniger kriegerisch und hat sich neuerdings von militärischen Aktionen distanziert. Die britische Regierung solle sich an die Vereinten Nationen wenden und die britische Flotte, für deren Entsendung er sich ausgesprochen hatte, solle inzwischen im Südatlantik umherkreuzen — wie der fliegende Holländer, meinte ein Kommentator. Daß die Argentinier doch eigentlich „böse Faschisten" sind, hat man jetzt anscheinend plötzlich vergessen.
Die Sowjetunion hat ihre Außenpolitik natürlich von allem Anfang an nicht nach dem Schablonendenken der Linksintellektuellen ausgerichtet. Der Kreml hat schließlich eine alte Tradition in der Unterstützung sowohl vermeintlicher wie auch wirklicher Faschisten. Bei den russischen Überlegungen spielen die argentinischen Getreidelieferungen eine größere Rolle als die Farbe der argentinischen Regierung, auch der Umstand, daß die Sowjetunion offensichtlich glaubt, sie könne durch Unterstützung des argentinischen Standpunkts mehr Unfug stiften als durch Unterstützung des britischen.
Vielleicht hilft der Falklandinselkonflikt manchen Menschen im Westen, den Unterschied zwischen ferngesteuerter Kremlpropaganda und der Wahrheit zu entdecken. Inzwischen sollten die Argentinier bei allem Machismo bedenken, daß es in der Welt viele Inseln gibt, die viel näher von einem Festland liegen als die Falklandinseln von Argentinien, aber keineswegs immer vom Festland her regiert werden.
Die Briten und die Falkländer müssen ihrerseits in Rechnung stellen, daß die Falklandinseln in der Praxis des täglichen Lebens sehr auf gute Beziehungen zu Argentinien angewiesen sind. Sie sind ein wenig zu klein und zu fern von England, um sich als selbständiges Land zu etablieren oder von England aus regiert zu werden. Die Errichtung von neuen Klein- und Kleinstaaten ist gewöhnlich eine Verlockung für die Sowjetunion und ihre Trabanten, im trüben zu fischen. Aus all diesen Gründen hoffen wir, daß sich Briten und Argentinier bald wieder vertragen. — Auch ein Schlaggenwalder hat in diesem Land eine neue Heimat gefunden.
Goethe miloval náš kraj
Goethe miloval náš kraj
Napsal Harry Hochfelder, Londýn
Dne 22. března před sto padesáti lety zavřel Johann Wolfgang Goethe navždy oči. Starší z nás si vzpomenou na četné oslavy, které se konaly v roce 1932 při příležitosti stého výročí jeho úmrtí v Sudetech.
Ve čtvrtletníku „Sudetenland" (sešit 1, 1982) uveřejnil Dr. Viktor Aschenbrenner svou stať „Goethe a Čechy", která předtím vyšla již v Sudetendeutsche Zeitung dne 8. ledna. Nyní byla s několika úpravami a doplňky a bohatě ilustrovaná vydána jako zvláštní otisk („Goethe v Čechách" – pracovní dopis Dr. V. Aschenbrennera) Referátem kultury a péče o lidové tradice Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Arnulfstraße 71, 8000 München 19) a lze ji tam objednat. Dr. Aschenbrenner jako pramen použil především knihu chebského rodáka, pražského spisovatele Johannese Urzidila „Goethe v Čechách" (Artemis-Verlag, Curych a Stuttgart 1962).
Spis Dr. Aschenbrennera je zajímavý zejména tím, že líčí Goethovy vztahy k Čechám a dochází k závěru, že jejich význam byl dosud podceňován. Goethe podnikl v letech 1785 až 1823 sedmnáct cest do Čech a strávil zde celkem 1 114 dní, tedy více než tři roky. Jeho mnohem známější italská cesta trvala jen 683 dní, tedy méně než dva roky. Vliv italské cesty na jeho tvorbu nelze nijak zlehčovat – proměna, kterou vyvolala, byla rychlá a šla do hloubky. Naproti tomu vliv jeho cest do Čech byl pomalý, ale přesto významný. Zpočátku jezdil Goethe do Karlových Varů jen kvůli svému zdraví – trpěl ledvinovými kolikami. Postupem času však rostly jak jeho znalosti Čech, tak jeho zájem o tuto zemi. Znal nejen západočeská města jako Cheb, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Horní Slavkov (Schlaggenwald) a Aš, ale i Teplice a Krkonoše, kde vystoupil na Sněžku. Opakovaně mluvil a psal o svých „milovaných Čechách". Zajímal se o lidi, krajinu a geologii, průmysl, dějiny, architekturu a kulturu. Dr. Aschenbrenner upozorňuje, že Goethe sice cestoval jen po německy mluvící části Čech, přesto však velmi dobře věděl, že v Čechách žijí dva národy. Problémy, které z toho vyplývaly, vzbuzovaly jeho zájem a měl styky s předními Čechy. Zájem o historii Čech ho upoutal zejména v posledním desetiletí jeho života a četl o tom příslušná díla.
Goethův vztah ke katolickým způsobům života byl utvářen jeho zážitkem katolických zvyklostí v Chebsku a poutí do Mariánské Kulmy (Chlum svaté Maří) a odrazil se ve „Wilhelmu Meisterových létech tovaryšských", ve „Spřízněných volbou" i na začátku a na konci „Fausta". O rozkvětu německé kultury v Čechách ve 14. a 15. století měl přesný přehled a pražskou Karlovu univerzitu považoval za vědecké centrum Německa. V Čechách viděl kus Německa, a to i po složení německé císařské koruny císařem Františkem v roce 1806.
Dr. Aschenbrenner prokázal svým spisem sudetoněmecké národní skupině cennou službu, když shrnul Urzidilovu knihu, doplnil ji vlastními postřehy a úvahami a zpřístupnil širokému okruhu čtenářů. Tím pevně zasadil naši sudetoněmeckou domovinu do německé kulturní krajiny a posílil kulturní sebevědomí národní skupiny. Tento spis by neměl chybět v žádné sudetoněmecké rodině. Z četných citátů z Goethových děl, které jsou v něm obsaženy, vybíráme jeden – ten, který stál na Prométheově kašně na Staroměstském náměstí v Liberci, dílo sudetoněmeckého sochaře, a který byl po roce 1945 Čechy odstraněn:
Bázlivé myšlenky,
úzkostné vrávorání,
zbabělé chvění,
ustrašené nářky –
tím bídu nezažehnáš,
svobodu nezískáš.
Všem mocnostem
vzepři se vzdorně;
nikdy se nesehni,
ukaž svou sílu,
přivolej k sobě
paže bohů.
Zničením radnice byla zničena i pamětní deska „Goethův pobyt v Horním Slavkově".
Zobrazit původní německý text
Goethe liebte unsere Heimat
Von Harry Hochfelder, London
Am 22. März vor hundertfünfzig Jahren schloß Johann Wolfgang Goethe seine Augen für immer. Die älteren von uns erinnern sich an die zahlreichen Feiern, die 1932 anläßlich des hundertsten Todestages im Sudetengebiet stattfanden.
In der Vierteljahresschrift „Sudetenland" (Heft 1, 1982) veröffentlichte Dr. Viktor Aschenbrenner seinen bereits in der Sudetendeutschen Zeitung vom 8. Januar erschienenen Aufsatz „Goethe und Böhmen", der jetzt mit einigen Änderungen und Zusätzen, reich illustriert, als Sonderdruck („Goethe in Böhmen") ein Arbeitsbrief von Dr. V. Aschenbrenner) vom Referat Kultur und Volkstumspflege der Sudetendeutschen Landsmannschaft (Arnulfstraße 71, 8000 München 19) herausgegeben worden ist und von dort bezogen werden kann. Dr. Aschenbrenner benützte als Quellenmaterial hauptsächlich das Buch des aus dem Egerland stammenden Prager Schriftstellers Johannes Urzidil „Goethe in Böhmen" (Artemis-Verlag, Zürich und Stuttgart 1962).
Die Schrift Dr. Aschenbrenners ist von besonderem Interesse, weil sie die Beziehungen Goethes zu Böhmen schildert und zu dem Schluß kommt, daß ihre Bedeutung bisher unterschätzt worden ist. Goethe unternahm zwischen 1785 und 1823 siebzehn Reisen nach Böhmen und verbrachte dort insgesamt 1.114 Tage, also mehr als drei Jahre. Seine weit mehr bekannte italienische Reise dauerte nur 683 Tage, also weniger als zwei Jahre. Der Einfluß der italienischen Reise auf sein Schaffen soll nicht verkleinert werden. Die Wandlung, die sie auslöste, erfolgte rasch und ging tief. Demgegenüber war der Einfluß seiner Reisen nach Böhmen langsam, aber nichtsdestoweniger bedeutsam. Anfangs ging Goethe nach Karlsbad nur wegen seiner Gesundheit — er litt an Nierenkolik. Mit der Zeit jedoch wuchs sowohl seine Kenntnis von Böhmen wie auch sein Interesse an diesem Land. Er kannte nicht nur die Städte Westböhmens wie Eger, Karlsbad, Marienbad, Franzensbad, Schlaggenwald und Asch, sondern auch Teplitz und das Riesengebirge, wo er die Schneekoppe bestieg. Er sprach und schrieb wiederholt von seinem „geliebten Böhmen". Er interessierte sich für die Menschen, Landschaft und Geologie, Industrien, Geschichte, Architektur und Kultur. Dr. Aschenbrenner weist darauf hin, daß Goethe zwar nur den deutschsprechenden Teil Böhmens bereiste, jedoch sehr gut wußte, daß es in Böhmen zwei Völker gab. Die sich daraus ergebenden Probleme erweckten sein Interesse und er hatte Kontakte zu führenden Tschechen. Das Interesse an der Geschichte Böhmens fesselte ihn insbesondere in seinem letzten Lebensjahrzehnt und er hat darüber einschlägige Werke gelesen.
Goethes Haltung gegenüber katholischen Lebensformen wurde durch sein Erlebnis katholischen Brauchtums im Egerland und der Wallfahrten nach Maria Kulm geprägt und fand ihren Niederschlag in „Wilhelm Meisters Wanderjahre", in den „Wahlverwandtschaften" und am Beginn und Ende des „Faust". Über die Blütezeit der deutschen Kultur in Böhmen im 14. und 15. Jahrhundert wußte er genau Bescheid und er betrachtete die Prager Karls-Universität als den wissenschaftlichen Mittelpunkt von Deutschland. Er sah in Böhmen ein Stück von Deutschland, auch nach der Niederlegung der deutschen Kaiserkrone im Jahre 1806 durch Kaiser Franz.
Dr. Aschenbrenner hat mit seiner Schrift der sudetendeutschen Volksgruppe einen wertvollen Dienst erwiesen, indem er Urzidils Buch zusammengefaßt und durch eigene Beobachtungen und Gedankengänge ergänzt und einem großen Leserkreis zugänglich gemacht hat. Er hat damit unsere sudetendeutsche Heimat fest in die deutsche Kulturlandschaft hineingestellt und das kulturelle Selbstbewußtsein der Volksgruppe gestärkt. Die Schrift sollte in keiner sudetendeutschen Familie fehlen. Aus den zahlreichen darin enthaltenen Zitaten aus Goethes Werken wollen wir eins herausgreifen, das auf dem von einem sudetendeutschen Bildhauer geschaffenen Prometheus-Brunnen am Altstädter Platz in Reichenberg stand, der nach 1945 von den Tschechen abgetragen wurde:
Feiger Gedanken,
Bängliches Schwanken,
Weibisches Zagen,
Ängstliches Klagen,
Wendet kein Elend,
Macht dich nicht frei.
Allen Gewalten
Zum Trotz sich erhalten;
Nimmer sich beugen,
Kräftig sich zeigen,
Rufet die Arme
Der Götter herbei.
Durch die Vernichtung des Rathauses wurde auch die Gedenktafel „Goethes Aufenthalt in Schlaggenwald" vernichtet.
Svévolné zásahy na československé hranici
Waidhaus (dpa). O „svévolných zásazích" vůči občanům Spolkové republiky Německo na hranici s Československem nyní hovořila bavorská policie z Waidhausu. Tak například jednatel jedné cestovní kanceláře zajišťující zahraniční zájezdy byl pohraničními orgány ČSSR zadržen kvůli údajnému devizovému přestupku. Třiadvacetiletý mladík měl údajně pašovat pornografické časopisy, a byl proto vězněn a odsouzen k peněžitému trestu. Kromě toho bylo podle waidhauské pohraniční policie na hraničním přechodu Rozvadov v březnu odmítnuto osm transportů humanitární pomoci pro Polsko, a to „s uvedením nepodložených důvodů".
(„Main-Echo" č. 82 z 8. 4. 1982)
Zobrazit původní německý text
Willkürakte an der tschechoslowakischen Grenze
Waidhaus (dpa). Von „Willkürakten" gegen Bundesdeutsche an der Grenze zur Tschechoslowakei hat jetzt die bayerische Polizei von Waidhaus gesprochen. So sei zum Beispiel der Geschäftsführer eines Unternehmens für Auslandsreisen wegen angeblicher Devisenvergehen von den Grenzorganen der ČSSR festgenommen worden. Ein 23jähriger sollte angeblich Pornohefte geschmuggelt haben und war deshalb inhaftiert und zu einer Geldstrafe verurteilt worden. Außerdem seien am Grenzübergang Rozvadov — so die Waidhauser Grenzpolizei — im März acht Hilfsgütertransporte für Polen „unter Angabe von fadenscheinigen Gründen" zurückgewiesen worden.
(„Main-Echo" Nr. 82 vom 8. 4. 1982)
Památník obětem vysídlení v Peitingu vzniká i s odkazem na poutní místa Sudet
Památník obětí vyhnání krajanů v Peitingu/Obb., Pfaffenwinkel
S vyhnáním z domova, které si vyžádalo tolik obětí, se vytratila i řada milovaných tradic. I naše poutní kostely, kdysi zdroj víry a duchovní posily, ale i pomoci nemocným a sklíčeným, tak dnes chátrají.
Se záměrem udržet pro budoucí generace živou vzpomínku na oběti vyhnání i náboženskou tradici byl v bavorském Oberlandu, v 8922 Peiting, založen spolek „Förderverein Gedenkstätte der Heimatvertriebenen e. V." (Podpůrný spolek Památníku vyhnaných krajanů). Rozhodl se postavit kapli s modlitebnou, která má sloužit k uctění památky všech obětí vyhnání. Při výzdobě tohoto památníku má být zvlášť udržována vzpomínka na poutní kostely Sudet a Slezska – od Chlumu svaté Maří přes Bohosudov a Filipov až po Horu Matky Boží u Králík.
Městys Peiting, v jehož čele stojí vstřícný starosta pan Clement Sesar, k tomuto účelu jednomyslným usnesením obecního zastupitelstva věnoval nádherně položený stavební pozemek na Kalvárii a zavázal se, že po vybudování památníku převezme péči o něj.
Plánování se ujal architekt z Chebska, přislíbena je i další aktivní pomoc a dodávka stavebního materiálu. S důvěrou ve vstřícnost a štědrost vyhnaných krajanů byla zahájena sbírka a prosíme i vás o pomoc.
Vděční jsme i za podněty k výzdobě památníku. Dary prosíme zasílat na účet: Förderverein Gedenkstätte der Heimatvertriebenen e. V., 8922 Peiting, číslo účtu 370601 u Kreissparkasse Peiting (kód banky 73451450). Na přání bude zasláno potvrzení o daru pro daňové účely. Cílem podpůrného spolku je vybudovat vyhnaným krajanům ze všech německých zemí místo vzpomínky a ztišení, a uchovat tak vzpomínky a tradice.
Zobrazit původní německý text
Gedenkstätte der Opfer der Heimatvertriebenen in Peiting/Obb., Pfaffenwinkel
Mit der Vertreibung aus der Heimat, die so viele Opfer forderte, ging auch manche liebgewordene Tradition verloren. So sind auch unsere Wallfahrtskirchen, in früherer Zeit Quelle des Glaubens und der geistigen Stärkung, aber auch der Hilfe für Kranke und Bedrückte, dem Verfall ausgesetzt.
In der Absicht, die Erinnerung an die Vertriebenenopfer und die religiöse Tradition für die kommenden Generationen wachzuhalten, wurde im bayerischen Oberland 8922 Peiting ein „Förderverein Gedenkstätte der Heimatvertriebenen e. V." gegründet. Er beschloß, eine Kapelle mit Andachtsraum zu errichten, die dem Gedächtnis aller Opfer der Vertreibung dienen soll. Bei der Ausgestaltung dieser Gedenkstätte soll im besonderen auch die Erinnerung an die Wallfahrtskirchen des Sudetenlandes und Schlesiens, von Maria Kulm über Mariaschein und Philippsdorf bis zum Hl. Berg in Grulich wachgehalten werden.
Die Marktgemeinde Peiting, mit ihrem aufgeschlossenen Bürgermeister, Herrn Clement Sesar, an der Spitze, hat zu diesem Zweck, durch einstimmigen Beschluß des Marktgemeinderates, einen herrlich gelegenen Bauplatz auf dem Kalvarienberg gewidmet und sich verpflichtet, die Betreuung der Gedenkstätte nach ihrer Errichtung zu übernehmen.
Ein Architekt aus dem Egerland hat die Planung übernommen, weitere Zusagen für tätige Mithilfe und Beistellung von Baumaterial sind gegeben. Im Vertrauen auf die Aufgeschlossenheit und Gebefreudigkeit der Heimatvertriebenen wurde eine Spendenaktion eingeleitet und wir bitten auch um Ihre Mithilfe.
Auch für Anregungen für die Ausgestaltung der Gedenkstätte sind wir dankbar. Spenden sind auf das Konto: Förderverein Gedenkstätte der Heimatvertriebenen e. V., 8922 Peiting, Konto-Nr. 370601 bei der Kreissparkasse Peiting (BLZ 73451450) erbeten. Auf Wunsch wird eine Spendenbescheinigung zur steuerlichen Verwendung zugesandt. Das Ziel des Fördervereins ist es, den Heimatvertriebenen aus allen deutschen Landen eine Gedenk- und Andachtsstätte zu errichten und damit Erinnerungen und Traditionen zu bewahren.
Zprávy krajanského zpravodaje pro Loket a 20 let Egerlandské domovské kartotéky
Zprávy krajanského zpravodaje pro Loket (Elbogen)
Herbert Schneider, 7401 Dußlingen, Goethestraße 3.
Glück auf 1982!
Všem svým krajanům přeji zdraví a pohodu a také úspěchy jak v soukromém životě, tak i ve veřejném působení. Přítomnost sice nevypadá nijak růžově, avšak jako společenství osudu jsme už zvládli mnoho zvratů historického vývoje a zůstali jsme až dodnes silným společenstvím. Všem rodákům z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a přátelům Chebska i patronátního města Auerbach v Horní Falci posílám své nejlepší přání!
20 let Egerlandské domovské kartotéky
Ve Wendlingen nad Neckarem, patronátním městě Chebanů ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, bylo v roce 1972 rozhodnuto založit domovskou evidenci – sbírku, která by měla zahrnovat všechna vědomá chebská společenství a osoby zabývající se národopisnými úkoly i veřejnými funkcemi. Dosavadní výsledek se může směle ukázat, dohromady se sešlo přes 5 000 adres. Mnoho adres se mezitím změnilo, přibyly nové osoby a okruhy, a to je třeba stále znovu zpracovávat. Vedle adres nabyly na významu i obrázky, například staré pohlednice našich domovských míst, která dnes všechna změnila svou tvář, nebo dokonce z velké části vůbec už neexistují. — Kdo by zde ještě mohl pomoci, ať tak učiní brzy.
Zuleger – významný chebský rod
Toto jméno bylo v Chebsku hojně rozšířeno, už v roce 1492 se s ním setkáváme u falknovského (sokolovského) starosty, o něco později lze četné rodiny s tímto jménem najít v celém Chebsku, od Chebu až po Jáchymov. Znalci a jmenovci ať se ozvou a pomohou sbírku rozšířit. Zvláště hledány jsou opisy nebo kopie rodokmenových (předkovských) průkazů, vyobrazení dvorů, erby a podobně. Zamýšlena je kronika.
Zobrazit původní německý text
Mitteilungen des Heimatkreisbetreuers für Elbogen
Herbert Schneider, 7401 Dußlingen, Goethestraße 3.
Glück auf 1982!
Allen meinen Landsleuten Gesundheit und Wohlergehen wie auch Erfolge im privaten Bereich wie auch im öffentlichen Schaffen. Mag die Gegenwart auch nicht sehr rosig aussehen, so haben wir als Schicksalsgemeinschaft schon viele Wechsel im geschichtlichen Ablauf gemeistert und sind bis heute eine starke Gemeinschaft geblieben. Allen Schlaggenwaldern und Freunden des Egerlandes wie auch der Patenstadt Auerbach in der Oberpfalz meine besten Wünsche!
20 Jahre Egerländer Heimatkartei
In Wendlingen a. N., Patenstadt der Egerländer im Bundesland Baden-Württemberg, wurde 1972 beschlossen, eine Heimaterfassung ins Leben zu rufen, eine Sammlung, die alle bewußten Egerländer Gemeinschaften und Personen mit Volkstumsaufgaben und öffentlichen Beamtungen beinhalten soll, in Gang zu bringen. Das bisherige Ergebnis kann sich blicken lassen, es sind über 5.000 Adressen zusammengekommen. Viele Anschriften haben sich verändert, neue Personen und Kreise sind hinzugetreten, das gilt es immer wieder aufzuarbeiten. Neben den Anschriften sind auch Bilder wichtig geworden, so alte Postkarten unserer Heimatorte, die allesamt ja heute ihr Gesicht gewandelt haben oder teilweise gar nimmer bestehen. — Wer hier noch mithelfen kann, soll es bald tun.
Zuleger – eine bedeutende Egerländer Sippe
Dieser Name war im Egerland weitverbreitet, schon 1492 begegnet uns ein Falkenauer Bürgermeister mit diesem Namen, wenig später sind zahlreiche Familien in ganzen Egerland von Eger bis Joachimsthal mit diesem Namen zu finden. Wissensträger und Namensvettern mögen sich rühren, die Sammlung zu erweitern. Besonders gesucht sind Ahnenpaß-Abschriften oder -Kopien, Hofabbildungen, Wappen u. ä. m. Beabsichtigt ist eine Chronik.
Slavkovský porcelán
SLAVKOVSKÝ PORCELÁN
Před 190 lety se v Horním Slavkově (Schlaggenwald) poprvé vyrobil porcelán. Šlo tehdy ještě o nenápadné užitkové nádobí, které tato výroba přinášela. Ale už brzy si tato produkce vysloužila uznání na výstavách. Snímky otištěné v Heimatbriefu zachycují některé pracovní postupy. Nejeden porcelánář, který je dosud naživu, se jistě potěší, když na nich pozná sám sebe nebo bývalého kolegu. I když toto výročí už nemůžeme oslavit ve staré vlasti, nebude zapomenuto, dokud budou žít Slavkovští a krajané z okolí – vždyť právě v tomto podniku nacházeli obživu.
[obr] Litograf Stanka při navrhování vzoru
[obr] Strojovna
[obr] Kontrola vzorů
[obr] Tisk vzorů
[obr] Josef Zeidler nasazuje ucho
[obr] Walter Gröschl při formování šálků
[obr] Plnění pece při vypalování
[obr] Resi Salomon, Schröck a Tyll v glazovně
[obr] Fred Suttner se svým kolegou při tavení
[obr] Edi Herzog a Tschammler v tavírně
[obr] V balírně: Rudi Paulus, Oskar Kraus, Bräuer a Kreiss
Zobrazit původní německý text
SCHLAGGENWALDER PORZELLAN
Vor 190 Jahren wurde zum erstenmal in Schlaggenwald Porzellan hergestellt. Es war damals noch unscheinbares Brauchgeschirr, was die Produktion hervorbrachte. Aber schon bald genoß die Erzeugung auf den Ausstellungen die Anerkennung. Durch die im HB gezeigten Bilder sind einige Arbeitsvorgänge dargestellt. So mancher Porzelliener, der heute noch am Leben ist, wird seine Freude daran haben, sich selbst oder einen ehemaligen Kollegen zu erkennen. Wenn wir dieses Jubiläum in der alten Heimat nicht mehr feiern können, so wird es doch nicht vergessen sein, so lange Schlaggenwalder und Landsleute aus der Umgebung noch leben; denn sie fanden in diesem Unternehmen ihre Existenzgrundlage.
[obr] Der Lithograf Stanka beim Musterentwerfen
[obr] Das Maschinenhaus
[obr] Überprüfen der Muster
[obr] Die Muster werden gedruckt
[obr] Josef Zeidler bringt den Henkel an
[obr] Walter Gröschl beim Becherformen
[obr] Beim Brennofenfüllen
[obr] Resi Salomon, Schröck und Tyll in der Glasiererei
[obr] Fred Suttner mit seinem Kollegen beim Schmelzen
[obr] Edi Herzog und Tschammler in der Schmelze
[obr] In der Packerei: Rudi Paulus, Oskar Kraus, Bräuer und Kreiss