Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 173

📖 Als Buch lesen

Sudetendeutsche Landsmannschaft · Heimatbrief

Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 173, rok 1945. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.

Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.

← zurück zu Heimatbriefe

Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Titulní strana: Heimatbrief Horní Slavkov a okolí

Titulní strana: Heimatbrief Horní Slavkov a okolí

Heimatbrief

staré, kdysi svobodné královské hornické město Horní Slavkov (Schlaggenwald)

Horní Slavkov a okolí

Vydává RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60

[obr] Kdysi „Seifertsgrün" — dům kožešníka Dörfla. Vlevo dům rodiny Böhmovy.

Zobrazit původní německý text

Titelseite: Heimatbrief Schlaggenwald und Umgebung

Heimatbrief

der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt

Schlaggenwald und Umgebung

Herausgegeben von RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60

[obr] Einst die „Seifertsgrün" — Haus des Kürschners Dörfl. Links das Haus der Familie Böhm.

Scan des Originals Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Milí krajané! Vzpomínky na kirvaj, brambory a starou domovinu

Milí krajané!

Já i moje žena bychom rádi co nejsrdečněji pozdravili všechny krajany. Všem dárcům patří naše srdečné poděkování! Zvlášť bych chtěl poděkovat gratulantům, kteří si vzpomněli na mé 70. narozeniny. Děkuji také paní Walterové a Ottu Hofmannovi, kteří opět připravili pěkné příspěvky pro Heimatbrief, z nichž jsme se všichni radovali.

O našem setkání v Kahlu není třeba mnoho říkat. Kdo tam byl, jistě nebyl zklamán. Mohli jsme si spolu příjemně popovídat. Přes velké horko se mnoho krajanů cesty nezaleklo. Znovu jsme dokázali svou sounáležitost. Kéž naše soudržnost vydrží ještě dlouho. Bylo by ale načase, aby se našel nějaký mladší krajan, který by chtěl Heimatbrief pro krajany i nadále vytvářet. Netřeba připomínat můj věk. Otázkou je, jak dlouho ještě budu schopen Heimatbrief sestavovat.

V tomto měsíci, v září, bychom doma zase slavili náš nejkrásnější svátek – kirvaj (posvícení). O tom už bylo napsáno mnoho. Dnes už není žádný „providlkuchen", ale švestkový koláč. Zda nás tato náhrada odškodní za tehdejší slavení, nechme otevřené. Chci jen připomenout tu dobu, protože už není mnoho krajanů, kteří tehdejší svátek zažili. Bývalo krásně, i když se na to muselo dlouho dopředu šetřit, aby si člověk mohl pořádně užít. Peněz jsme tenkrát neměli tolik jako dnes. Jen porcelánáři měli prachy. Ti, co často pracovali v úkolové mzdě, měli slušný výdělek, a tak leckterá koruna padla snáz. Důležité bylo, že člověk byl veselý. A to my Slavkováci (Schlaggenwalďáci) při slavnostních příležitostech vždycky byli.

Léto je teď zase pryč – letos přineslo slunečné počasí, kterého jsme si mohli dlouho užívat, i dovolenou jsme si užili. Jak bychom se doma mohli radovat u našich rybníků, jenže ani ty už nejsou. Žádný Velký rybník, žádná Ebnet, i vody Lešnické strouhy zmizely. Jak velká byla tehdy naše svoboda! Žádný tlačenice na okrajích koupacích vod. Ale ani tahle idyla už neexistuje. Obraz bývalé domoviny pomalu bledne, a přesně to zapadá do plánu vyhánějících.

Vůbec je kolem vyhnaných ticho. Co dnes ještě znamená slovo domov a vlast – vůbec nic. Prý je taková doba, říká se. Ale jaké hodnoty se tím opouštějí, se jednou hořce vymstí. Odbýváním minulosti člověk zahyne a německý národ je už na cestě k zániku. Když se podíváme na množství cizinců mezi naším národem, musíme už mluvit o více kulturách. Jaká směsice z toho může vzniknout, nám ukázaly dějiny Říma. Co si počne masa lidí, když nebude moci čerpat příjmy, na které má nárok? Když se dnes už mluví o prázdných pokladnách, odkud pak mají přijít peníze, které je třeba vynaložit na uspokojení mas přijatých ve jménu humanity? Nikdo přece nebude předpokládat, že by se tito cizí lidé jednou postavili na naši stranu, kdybychom se museli bránit a kdyby se naše demokracie ocitla v ohrožení. Spíš je třeba předpokládat opak. Bohužel se vždy zvedne pokřik davu, když nějaký státník pohlédne o něco dál a předloží své teze na zastavení přistěhovalectví. My, milí krajané, jsme už v takovém věku, kdy si člověk řekne: mnoho z toho, co přijde, už asi nezažijeme. Naši potomci se s tím ale budou muset vypořádat. My máme prozatím všichni své živobytí a nikdy se nám nevedlo tak dobře jako teď. Proto jsme spokojeni, a to je důležité. Na obnově jsme se pevně podíleli. Uchovat to, co bylo vybudováno, je teď věcí druhých. Kéž se podaří dát práci všem, kdo ji chtějí. Kdo kdysi zažil dobu nezaměstnanosti, ví, jak tvrdý může být život. Podpory v dnešní podobě nebude možné navždy zajišťovat. —

Kdysi doma po naší kirvaji začínal čas vykopávání brambor. Pilně vyhrabávaly ohnuté ruce žen plody a sbíraly je do košů. Velké brambory do jednoho koše, malé a nahnilé do druhého. Společně pak nosily koše k vozíku. Nebyla to lehká práce, ale kopalo se s veselou myslí. Jak se pak člověk těšil na kávu a krátkou přestávku! Konvice byla pěkně zabalená do šátků, aby káva k lidem dorazila teplá. Sedávalo se na mezi u pole a s chutí se pojídala velká houska. Čtvrtka chleba se vždycky nosila i domů, a k tomu ještě trochu brambor. Tak si tehdy naše matky a příbuzní shromažďovali zásoby na zimu. V té době bylo většinou už přinesené i chrastí na „bramborové knedlíčky" – otýpky byly srovnané v řadě a kolem nich ovinuté slaměné pásky se leskly. To byly tehdy těžké časy, ale kdo z nás, co jsme zůstali, by je chtěl zapomenout? Dnes už nad poli nestoupá kouř z doutnajících bramborových ohňů. Žádné děti už neochutnávají vůni pečených brambor. Všude duní stroje a příroda je prázdná. Lidé už nejsou potřeba. Kde dřív bylo třeba mnoho rukou na sklizeň Božích darů, dnes stačí jen málo. Pokrok odvane veškerý tradicemi vázaný život. Nejednomu z nás unikne povzdech. Uplynulý čas je nenávratně pryč.

Někteří krajané, slyším, říkají, že v Heimatbriefu se zase přinášejí staré šos. Ano, milí krajané, jsou i mezi námi tací, kdo si stěžují, že se v Heimatbriefu vždy jen přinášejí staré příběhy. Těmto vševědoucím bych doporučil, ať si radši drží „Playboye" nebo nějaký vzrušující ilustrovaný časopis. V denním tisku se přece dost píše o nové době. Nepřejde den, aby se nepsalo o vraždách, válce, znásilněních a jiných novinkách. Heimatbrief není žádný senzacechtivý zpravodajský list. Je smutné, když se taková slova pronášejí vůči krajanům, kteří se snaží přiblížit nám své krásné vzpomínky na domovinu a tím udržovat naše vzpomínky na ni při životě. Lidstvo přece žije jen z minulosti. Na ní staví vše, co má cenu žít. Kdo se vzdá naslouchání minulosti, je odsouzen k zániku. Denně můžeme vidět, co se stane, když se národu vezme jeho historie. V posledních desetiletích nebylo ve školách dovoleno učit mladé lidi minulosti. Dnes naříkáme nad neklidem mladé generace. Musíme se ptát, odkud to pochází. Udělali jsme všechno tak špatně, že se to musí zbourat, jen aby se postavilo něco úplně nového? Ti, kdo chtějí měnit, sami ještě nevědí, jak to má vypadat! Odbývá se to slovy: „Dnes je prostě jiná doba." My starší už tuhle novou dobu dávno pozorujeme – přináší tolik nezaměstnaných. Tak nová nám to ovšem nepřipadá, protože jsme něco podobného už zažili. Bohužel se z minulosti nevyvodilo žádné poučení a bída se zdá opakovat. Na východě jsou lidé ve střehu a mnozí hledí jako králíci na hada a nenacházejí odstup od tohoto systému. I to jsme poznali v letech 1945 až 1946. Kéž je to od našeho národa vzdáleno.

Váš Richard Brummeissl

Předmluva

Záleží na tom, jak se člověk postaví
k problémům tohoto světa.
Život je i přes všechno krásný,
umí-li se tomu člověk správně rozumět.

Kdo umí ještě bezstarostně se smát,
nemusí si dělat starosti.
Ten i v nejtěžších hodinách
v sobě vždy najde úsměv.

Kdo se podívá na tuhle knížečku
a ještě se z ní dokáže radovat,
pro toho je tato kniha udělána,
ať mu je přátelsky věnována.

Zobrazit původní německý text

Liebe Landsleute!

Meine Frau und ich möchten alle Landsleute recht herzlich grüßen. Wir sagen allen Spendern recht herzlichen Dank! Mein ganz besonderer Dank soll den Gratulanten gehören, die sich an meinen 70. Geburtstag erinnert haben. Bedanken möchte ich mich bei Frau Walter und Otto Hofmann, die wiederum schöne Beiträge für den Heimatbrief erstellt haben, über die wir uns wieder alle freuten.

Zu unserem Treffen in Kahl ist wenig zu sagen. Wer dabei gewesen ist, dürfte nicht enttäuscht gewesen sein. Wir haben schöne gemütliche Plaudereien pflegen können. Trotz des sehr warmen Tages haben viele Landsleute den Weg nicht gescheut. Wieder haben wir unsere Zusammengehörigkeit bewiesen. Möge unser Zusammenhalt noch recht lange fortbestehen. Es wäre aber an der Zeit, daß sich ein junger Landsmann bereitfinden möchte, der den HB auch weiterhin für die Landsleute erstellt. Ich brauch ja nicht an mein Alter zu erinnern. Wie lange noch, ist die Frage, bin ich in der Lage, den Heimatbrief zu gestalten?

In diesem Monat, September, hätten wir daheim wieder unser schönstes Fest — die Kirwa — gefeiert. Nun darüber ist ja schon viel berichtet worden. Jetzt gibt es eben keinen Providlkuchen, sondern Zwetschgenkuchen. Ob uns dieser Ersatz für das einstige Feiern entschädigt, ist dahingestellt. Ich möchte auch nur an diese Zeit erinnern, denn es gibt ja doch nicht mehr viele Landsleute, die das damalige Fest erlebt haben. Schön war es immer, denn man mußte ja schon lange vorher darauf sparen, um dann richtig auf die Pauke hauen zu können. So reichlich wie heutzutage waren unsere Mittel damals nicht. Nur die Porzelliener hatten die Moneten. Sie, die oft im Akkordlohn standen, hatten einen guten Verdienst und so konnte manche Krone leichter springen. Wichtig war, daß man fröhlich sein konnte. Und das waren wir Schlaggenwalder stets bei festlichen Anlässen.

Jetzt ist der Sommer wieder vorbei, der in diesem Jahr den Sonnenschein brachte, den wir sehr lange genießen konnten, auch die Urlaubszeit wurde genossen. Wie hätten wir uns daheim an unseren Teichen vergnügen können, aber auch diese sind nicht mehr. Kein Großer Teich, keine Ebnet mehr, und die Leßnitzgasser Wasser sind auch verschwunden. Wie groß war damals unsere Freiheit. Kein Gedränge an den Rändern der Badewasser. Doch ist auch diese Idylle nicht mehr vorhanden. Das Bild der einstigen Heimat verblaßt langsam, und das paßt genau in das Programm der Vertreiber.

Überhaupt ist es still geworden um die Vertriebenen. Was bedeutet heute noch das Wort Heimat und Vaterland — schon gar nichts mehr. Es sei halt die Zeit so, sagt man. Aber welche Werte da aufgegeben werden, wird sich einmal bitter rächen. Mit dem Abtun der Vergangenheit wird man sterben und das deutsche Volk ist bereits auf dem Weg des Unterganges. Wenn man die vielen Fremden unter unserem Volk besieht, so muß man schon von mehreren Kulturen sprechen. Was für ein Mischmasch daraus entstehen kann, hat uns die Geschichte Roms vorgeführt. Was wird die Masse Mensch beginnen, wenn sie die ihm zustehenden Einkommen nicht mehr in Anspruch nehmen kann. Wenn man jetzt schon von leeren Kassen redet, woher sollen dann die Gelder kommen, die man aufwenden muß, um die im Sinne der Humanität aufgenommenen Massen zu befriedigen. Man wird doch nicht annehmen wollen, daß sich diese fremden Menschen einmal mit zur Wehr setzen würden, wenn wir uns zu verteidigen hätten, und wenn unsere Demokratie in Gefahr geräte. Eher das Gegenteil ist anzunehmen. Leider geht stets ein Aufschrei durch die Menge, wenn ein Staatsmann etwas weiter blickt und seine Thesen zum Einhalt der Zuwanderung preisgibt. Wir, meine lieben Landsleute, haben ja bereits ein Alter, wo man sagt: Wir werden wohl nicht mehr viel wahrnehmen, was da kommen wird. Unsere Nachkommen müssen aber damit fertig werden. Wir haben ja zur Zeit alle unser Auskommen, und es ist uns auch noch nie so gut gegangen. Darum sind wir zufrieden und das ist wichtig. Am Aufbau haben wir feste mitgeholfen. Das zu erhalten, was erarbeitet wurde, ist jetzt der Anderen Sache. Möge es gelingen, allen Willigen einen Arbeitsplatz zu geben. Wer die Arbeitslosenzeit einst erlebt hat, der weiß, wie hart das Leben sein kann. Immer werden die Unterstützungen in der jetzigen Form nicht gewährleistet werden können. —

Einst begann daheim nach unserer Kirchweih die Zeit des Erdäpfelgrabens. Fleißig haben die Hände der gebuckelten Frauen die Früchte ausgegraben und diese aufgeklaubt in die Körbe geworfen. Die großen Erdäpfel in den einen Korb, die kleinen und angehackten in einen anderen. Gemeinsam schleppten sie dann die Körbe zum Hudlwagen. Es war keine leichte Tätigkeit. Aber frohgemut wurde gegraben. Wie freute man sich dann auf den Kaffee und die kurze Pause. Schön in Tücher eingepackt wurde die Blesch, damit der Kaffee ja warm die Leute erreichte. Da saß man dann am Feldrain und verzehrte mit Genuß die große Semmel. Das Viertel Brot wurde ja immer mit heimgetragen, dazu noch ein kleiner Teil Erdäpfel. So sammelten damals unsere Mütter und Verwandten den Wintervorrat ein. Zu dieser Zeit war auch meistens das Reisig für die „Bachenenknödeln" schon eingebracht, die Büschelchen waren geschlichtet aufgereiht und die darum gewickelten Strohbänder leuchteten hervor. Das waren damals schwere Zeiten, aber wer wollte sie von uns Übriggebliebenen vergessen. Heute zieht kein Rauch der schwelenden Kartoffelfeuer mehr über die Felder. Keine Kinder schmecken mehr den Duft der gebratenen Erdäpfel. Überall dröhnen die Maschinen und die Natur ist leer. Menschen werden nicht mehr benötigt. Wo früher viele Hände erforderlich waren, die Gaben Gottes einzubringen, benötigt man heute nur noch wenige. Der Fortschritt verweht alles traditionsgebundene Leben. Manchem von uns entrinnt ein Seufzer. Die vergangene Zeit ist unwiederbringlich vorbei.

Manche Landsleute höre ich sagen, wieder so alte Schinken werden im HB gebracht. Ja, liebe Landsleute, auch solche gibt es unter uns, die monieren, daß im HB immer nur so alte Geschichten gebracht würden. Ich rate diesen Immerklugen, sich doch den „Playboy" zu halten oder eine aufputschende „Illustrierte". In den Tageszeitungen steht ja genug von der neuen Zeit. Da vergeht kein Tag, wo nicht von Morden, Krieg, Vergewaltigungen und sonstigen Neuigkeiten berichtet wird. Ein Heimatbrief ist kein sensationsverbreitendes Nachrichtenblatt. Es ist betrüblich, wenn solche Äußerungen gegenüber Landsleuten gemacht werden, die sich bemühen, uns ihre schönen Erinnerungen aus der Heimat nahe zu bringen und dabei unser Gedenken an die Heimat wachhalten. Die Menschheit lebt ja nur aus dem Vergangenen. Auf diesem baut sie alles auf, was lebenswert ist. Wer es aufgibt, auf die Vergangenheit zu hören, ist dem Untergang geweiht. Wir können es täglich sehen, was daraus wird, wenn man einem Volk seine Geschichte nimmt. In den letzten Jahrzehnten war es in den Schulen nicht erlaubt, jungen Menschen die Vergangenheit zu lehren. Heute beklagen wir die Unruhe unter der jungen Generation. Da muß man sich fragen, woher das denn kommt. Haben wir alles so falsch gemacht, daß man es zerstören muß, nur um etwas ganz Neues zu errichten. Die Veränderer wissen selbst noch nicht, wie das aussehen soll! Man tut es ab mit den Worten: „Heute ist eben eine andere Zeit." Wir Älteren merken schon lange diese neue Zeit, die so viele Arbeitslose hervorbringt. So neu kommt uns das allerdings nicht vor, weil wir schon so etwas Ähnliches erleben durften. Leider hat man aus dem Vergangenen keine Lehren gezogen, und die Misere scheint sich zu wiederholen. Im Osten ist man wach und manche schauen wie die Kaninchen auf die Schlange und finden keinen Abstand zu diesem System. Auch das haben wir 1945 bis 1946 kennengelernt. Möge es von unserem Volke ferngehalten werden.

Euer Richard Brummeissl

Vorwort

Es kommt drauf an wie man sich stellt
Zu den Problemen dieser Welt
Das Leben ist trotz allem schön
Kann man sich richtig drauf verstehn.

Wer unbekümmert noch kann lachen
Braucht sich auch keine Sorgen machen
Der hat auch in den schwersten Stunden
In sich ein Lächeln stets gefunden.

Wer sich dies Büchlein schauet an
Und sich daran noch freuen kann
Für den ist dieses Buch gemacht
Ihm sei es freundlich zugedacht.

Scan des Originals Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Ohlédnutí za krajanským setkáním roku 1983 v Kahlu

Ohlédnutí za krajanským setkáním roku 1983 v Kahlu

„Kdopak zná ta místa, jejich jména, odkud se sem všichni sjeli?" – tak by se dala parafrázovat Schillerova slova, když člověk prožíval to shledání rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald), na které pozval náš věrný krajan Richard Brummeissl. A přijeli, přestože nad krajinou žhnulo horko, přestože se po dálnicích táhly houževnaté rozpálené hadi plechu, přestože vlaky o prázdninách praskaly ve švech a přestože je to leckdy stálo nemalou tělesnou i duševní námahu.

Co je tedy tak posílilo, že na sebe s radostí brali taková strádání, že si možná mnozí dokonce sáhli citelně do peněženky? Jistě to byla hluboká láska k domovu spolu s celoživotní touhou po zaniklém dětství a mládí. Člověk chtěl znovu pohlédnout do očí, které kdysi také viděly obrazy našeho malého města, které rovněž znaly jeho nádherné okolí s malebnými vesnicemi a staly se svědky našeho mladého života. Navzájem si v očích, poznamenaných bohužel až příliš často ranami osudu a nejednou slzou, hledali společnou minulost a byli šťastní za každou jiskřičku, která odtud přeskočila do přítomnosti.

Seděla jsem v kruhu povídajících lidí na balkoně blízko dokořán otevřeného okna, kterým dovnitř s průvanem vál štiplavý kouř z blízkého grilovacího ohně. Sálem to hučelo hlasy jako v úlu. Hrdla byla čím dál chraplavější a rty čím dál sušší. Obsluha spěchala s plnými džbány a sklenicemi, aby se dala uhasit ta zdánlivě nekonečná žízeň.

Když se pak později večer k tanci rozezněla hudba z dob našeho mládí, měla jsem ze svého místa u zábradlí pěkný výhled na parket. Viděla jsem, jak se navzdory ochromujícímu horku znaveným zádům náhle narovnala páteř a těžké nohy zase ožily. Zpříma a mladistvě vodili páni své usměvavé tanečnice po hladké ploše a společně předváděli, jak krásně a půvabně se kdysi tančilo do melodických tónů. Hned mi hlavou proběhlo, že při moderní diskotékové hudbě s jejími světelnými varhanami se taková harmonická jednota mezi páry nemůže nikdy vytvořit tak, jako tehdy při lichotivém tangu, rozjařeném valčíku nebo dokonce kolébavém pomalém valčíku. Ten blažený pocit vznášení se v oblacích se s neúprosnými zesilovači zřejmě někam vytratil. —

V neděli ráno jsem sice na mši svatou nešla, ale seděla jsem s manželem poblíž otevřených dveří kostela na staré kamenné zídce, v chladivém průvanu mezi kostelem a farou. Zavřela jsem oči a viděla sama sebe, jak sedím v našem kostele svatého Jiří vedle babičky. Měla ovinutý slonovinový růženec kolem svých svraštělých rukou a rty jí šeptaly modlitbu. Z toho, co se dělo u oltáře, jsem nechápala nic a čemu farář mluvil, jsem nerozuměla, protože mluvil většinou latinsky, a proto jsem jen zřídka byla zbožná. Šikmý pohled staré ženy mě pak tu a tam přivedl k pořádku. Teď, v tomto okamžiku, jsem si přála, abych ještě jednou mohla sedět v vrzající lavici a poděkovat milému Bohu, že jsem se narodila do tak nezapomenutelného domova a že jsem směla mít takovou dobrou babičku.

Po odchodu z kostela pak přišlo ještě tolik krajanů, že s mnohými z nich se dalo prohodit jen pár slov. Radost ze shledání byla mnohdy nadmíru srdečná, ačkoli se stále znovu probíjel i smutek nad rostoucím počtem přátel, kteří již odešli na věčnost. Když jsem si povídala se svou spolužačkou Ernou – jednou ze „Zenkn-Moidlan" z Gfellu – vklouzla mezi nás jedna vzpomínka. Byl slunný den Božího těla. Šla jsem v hloučku veselých děvčat přes vyvýšeninu gfellské silnice na procesí do Horního Slavkova. Byly jsme hrdé na naše bílé, růžové a nebesky modré šatičky s jemnými sametovými stuhami a s radostí jsme nesly své kytice. Vesele jsme štěbetaly jedna přes druhou, smály se z celého srdce, poskakovaly a tancovaly, až nám vlály copy. A přitom vzpomínám zejména na plavovlasé „Zenkn-Moidla", které tam byly tři. Vidím ještě Gräfn-Miezi, Marianne od Weinhart-Schustera, Lenk-Moidlu a nakonec i děvče z Windhofu, které bylo u příbuzných v Gfellu. Jak nás jen osud rozehnal do všech koutů světa! Než jsem však stačila své přítelkyni Erně o tomto krásném vzpomínkovém obrázku vyprávět, už si ji zase od stolu odvedli.

Ještě pozdě odpoledne, když se většina hostů už chystala na cestu domů, mi jeden krajan z mého rodiště Poschitzau srdečně stiskl ruce. Teprve tak pozdě se dozvěděl, že jsem přítomna. Neznala jsem ho, ale jeho upřímná radost mě potěšila.

Večer zbyla už jen hrstka Slavkovanů. Náš přítel Brummeissl se svou paní je všechny na závěr pozvali do svého stinného zahradního zákoutí. Nad malou skupinkou se snesl večerní klid, nastalo ticho. Nikdo už nemluvil o svém osudu, nikdo o svých bolestech a nikdo o svých starostech. Byl to zamyšlený závěr. Ještě se vyprávělo o „Seifertsgröi", o Löissnatzgoss, o „Kirchstafferlan", o Sandwirtshausu a o „Putztani". Ale pak někdo rozezpíval domovskou píseň a brzy zpívali s ním teskně i ostatní.

Když se soumrak vkrádal do zahrady, loučil se jeden po druhém s upřímným přáním brzkého shledání ve zdraví. Úsměv, který se přitom draly na rty, byl poznamenán vážnými myšlenkami. Rychle jsme nechali našeho dobrého přítele a jeho milou paní s prázdnými stoly a židlemi v pohostinné zahradě samotné a tiše zamířili do svého noclehu.

Hermine Walter, roz. Palm

[obr] Náš krajan Karl Bräutigam — nejvěrnější návštěvník všech krajanských setkání se svou paní (vpravo na snímku)

Zobrazit původní německý text

Eine Nachlese auf das Heimattreffen 1983 in Kahl

„Wer kennt die Orte, ihre Namen, von wo sie hier zusammen kamen?" könnte man Schillers Worte abwandeln, wenn man das Wiedersehen der Schlaggenwalder, zu dem unser treuer Heimatfreund Richard Brummeissl eingeladen hatte, miterlebte. Und sie kamen trotz der glühenden Hitze, die über dem Land brütete, trotz der zähen, aufgeheizten Blechschlangen auf den Autobahnen, trotz der randvollen Ferienzüge und trotz so mancher Mühsal an Leib und Seele.

Was hatte sie denn so gestärkt, daß sie freudig solche Strapazen auf sich nahmen, daß vielleicht gar manch einer einen empfindlichen finanziellen Aderlaß auf sich nahm? Sicher war es die tiefe Heimatliebe zusammmen mit der lebenslangen Sehnsucht nach der versunkenen Kindheit und der Jugendzeit. Man wollte gern wieder in Augen blicken können, die die Bilder unserer kleinen Stadt von einstmals auch gesehen haben, die ebenfalls sein herrliches Umland mit den malerischen Dörfern kannten und die Zeugen unseres jungen Lebens geworden waren. Man suchte gegenseitig in den Augen, die leider auch allzuoft von Schicksalsschlägen und manchen Tränen gezeichnet sind, nach der gemeinsamen Vergangenheit und war glücklich über jeden Funken, der von dort in die Gegenwart sprang.

Ich saß im Kreise plaudernder Menschen auf der Empore nahe dem weitoffenen Fenster, durch das mit einem Zugwind der beißende Rauch vom nahen Grillfeuer herein wehte. Durch das Stimmengewirr summte es im Saal wie in einem Bienenhaus. Die Kehlen wurden immer heiserer und die Lippen immer trockener. Die Bedienungen eilten mit vollen Krügen und Gläsern herbei, damit man den schier endlosen Durst löschen konnte.

Als später am Abend zum Tanz Musik aus unseren Jugendtagen aufgespielt wurde, hatte ich von meinem Platz an der Balustrade einen erfreulichen Ausblick auf das Parkett. Ich erkannte, wie trotz der lähmenden Hitze die müden Rücken plötzlich gerade wurden und die schweren Beine wieder flott. Aufrecht und jugendlich führten die Herren ihre lächelnden Tänzerinnen über die glatte Fläche, und sie zeigten gemeinsam, wie schön und gefällig man sich einstmals zu melodischen Klängen bewegte. Es ging mir augenblicklich durch den Sinn, daß sich bei der modernen Disco-Musik mit ihren Lichtorgeln unmöglich eine solche harmonische Einheit zwischen den Paaren entwickeln kann, wie damals bei einem schmeichelnden Tango, einem beschwingten Walzer oder gar einem wiegenden „Langsamen Walzer". Das beglückende Gefühl des Wolkenschwebens muß wohl mit den unbarmherzigen Verstärkern verloren gegangen sein. —

Am Sonntagmorgen bin ich zwar nicht mit zur Hl. Messe gegangen, aber ich saß mit meinem Mann nahe der offenen Kirchenpforte auf einer alten Steinmauer im kühlenden Windkanal zwischen dem Gotteshaus und der Pfarrei. Ich schloß die Augen und sah mich in unserer St. Georgskirche neben meiner Großmutter sitzen. Sie hatte den elfenbeinernen Rosenkranz um die welken Hände geschlungen, und ihre Lippen wisperten im Gebet. Von dem, was am Altar geschah, begriff ich nichts, und was der Priester redete, verstand ich nicht, weil er meistens lateinisch sprach, darum war ich selten andächtig. Ein schiefer Blick der alten Frau rief mich dann und wann zur Ordnung. Jetzt, in diesem Augenblick, hätte ich mir gewünscht, daß ich noch einmal in der knarrenden Bankreihe sitzen könnte, um den lieben Gott zu danken, daß ich in eine so unvergeßbare Heimat geboren worden war, und daß ich eine solch gute Großmutter haben durfte.

Nach dem Kirchgang kamen dann noch so viele Landsleute, daß man mit manchen von ihnen nur wenige Worte wechseln konnte. Die Freude über das Wiedersehen war oftmals überaus herzlich, obzwar Trauer über die steigende Zahl der bereits heimgegangenen Freunde immer wieder durchschlug. Als ich mich mit meiner Schulfreundin Erna - eine von den „Zenkn-Moidlan" aus Gfell - unterhielt, schob sich eine Erinnerung dazwischen. Es war ein sonnenheller Fronleichnamstag. Ich ging in einer Schar fröhlicher Mädchen über die Höhe der Gfeller Straße zur Prozession nach Schlaggenwald. Wir waren stolz auf unsere weißen, rosa und himmelblauen Kleidchen mit ihren zarten Samtbändern, und wir trugen voller Freude unsere Blütensträuße. Wir schnatterten munter durcheinander, lachten aus ganzem Herzen und hüpften und tanzten, daß die Zöpfe flatterten. Und da denke ich besonders an die blonden der „Zenkn-Moidla", die zu dritt dabei waren. Dabei sehe ich noch die Gräfn-Mieze, die Marianne vom Weinhart-Schuster, die Lenk-Moidla und schließlich auch die Moidla vom Windhof, die bei ihren Verwandten in Gfell gewesen waren. Wie hat uns doch das Geschick in alle Winde verschlagen! Ehe ich nun meiner Freundin Erna von diesem schönen Erinnerungsbild erzählen konnte, wurde sie mir bereits wieder vom Tisch geholt.

Noch am späten Nachmittag, als die meisten Gäste schon zur Heimfahrt rüsteten, drückte mir ein Landsmann aus meinem Geburtsort Poschitzau herzlich die Hände. Er hatte erst so spät erfahren, daß ich anwesend sei. Ich kannte ihn nicht, aber seine ehrliche Freude machte mich froh.

Am Abend war nur noch ein Häuflein Schlaggenwalder übrig geblieben. Unser Freund Brummeissl und seine Frau hatte sie alle zum Ausklang in seinen schattigen Garten eingeladen. Die Abendruhe senkte sich über die kleine Gruppe, es war still geworden. Keiner sprach mehr von seinem Schicksal, keiner von seinen Schmerzen und keiner von seinen Sorgen. Es wurde ein besinnlicher Ausklang. Da wurde noch von der „Seifertsgröi", von der Löissnatzgoss, von den Kirchstafferlan", vom Sandwirtshaus und vom „Putztani" erzählt. Aber dann ließ jemand ein Heimatlied anklingen, und bald sangen die anderen schwermütig mit.

Als die Dämmerung durch den Garten schlich, verabschiedete sich einer nach dem anderen mit aufrichtigen Wünschen für ein baldiges Wiedersehen in Gesundheit. Das Lächeln, das sich dabei um die Lippen quälte, war von ernsten Gedanken gezeichnet. Schnell ließen wir unseren guten Freund und seine liebe Frau mit den leeren Tischen und Stühlen im gastlichen Garten allein und gingen still unserer Bleibe zu.

Hermine Walter, geb. Palm

[obr] Unser Lm. Karl Bräutigam — der treueste Besucher aller Heimattreffen mit seiner Frau (rechts im Bild)

Scan des Originals Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Marie si vyvolila ten lepší díl. My také?

Zkrácené znění slavnostního kázání na svátek sv. Markéty, dne 17. 7. 1983, při příležitosti setkání rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) v Kahlu am Main.

Evangelium dne:

Ježíš přišel do jedné vesnice. Žena jménem Marta ho přátelsky přijala. Měla sestru jménem Marie. Marie si sedla Pánu k nohám a poslouchala jeho slova. Marta se však plně věnovala obsluze. Přišla tedy k němu a řekla: Pane, nezáleží ti na tom, že mě sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí, ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: Marto, Marto, děláš si mnoho starostí a rozruchu. Ale jen jedno je třeba. Marie si vyvolila ten lepší díl, který jí nebude odňat.

(Lk 10, 38-42)

Ve Svatém roce vykoupení je toužebným přáním každého věřícího člověka spatřit Svatou zemi, kde se odehrálo vykoupení (= vysvobození lidstva z jeho hříchů), s ústředními místy jako Jeruzalém (chrám Božího hrobu, Golgota, Svatý hrob, Olivová hora), Betlém, Nazaret, Genezaretské jezero a Betanie.

V Betanii měl Ježíš přátele: Marii, Martu a Lazara.

Lazar zemřel a byl již čtyři dny mrtev.

Ježíš plakal a řekl Martě: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?" a probudil Lazara z mrtvých.

Toto svaté vyprávění může mít pro dnešní lidi zcela zvláštní význam:

Byla tu Marta, pilná, obsluhující, starostlivá, které dáváme za pravdu, a Marie, docela jiná, jež naslouchala Pánu;

přesto se Martě dostalo od Ježíše nečekané výtky:

Marto, Marto, děláš si mnoho starostí a rozruchu. Ale jen jedno je třeba!

Co to všechno znamená?

Ježíš zde stanovuje priority a ukazuje, co je nejdůležitější:

Nejprve mít čas pro Boha, být tu pro něj, ztišit se a slyšet a přijímat Boží slovo.

Naslouchat Bohu, otevřít mu dveře a z osobního vztahu s ním utvářet svůj život i vztah k bližním.

Dnes je svátek sv. Markéty. Markéta je patronkou naší farní obce, světice!

Znamená nám to ještě dnes něco, nám, lidem 20. století, kteří si připadáme tak chytří, vzdělaní, technizovaní a moderní? A přece nikdy nebyla lidská společnost tak dezorientovaná, neklidná, nejistá, bezcitná, sobecká a vzdálená Bohu jako ta naše!

Nemusíme si stále více uvědomovat: Společnost proti Bohu je společností proti člověku!

Ptám se znovu: Co je to svatý?

Odpověď je jednoduchá. Svatý je člověk, který uskutečnil obě hlavní přikázání Nového zákona:

Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí, ze všech svých sil a miluj svého bližního jako sám sebe.

Kdo se denně snaží naplňovat Boží zákony, Desatero přikázání, nemusí být jako Maxmilián Kolbe, ani jako svatá Markéta. Ale tento postoj a smýšlení podle obou hlavních přikázání je důležité a rozhodující.

Marto, Marto, jen jedno je třeba!

Svátek sv. Markéty by mohl být pro každého jednotlivce podnětem k zamyšlení, ke změně a k novému začátku. Zamysleme se:

Kolik času denně věnuji svému vztahu k Bohu (modlitba, rozjímání, Písmo svaté)?

Jaký je můj vztah ke svaté mši, k nedělní mši? Jak se jí účastním? Jak se angažuji pro farní obec? Žiji s ní? Vydávám svědectví o své víře? Co dělám pro šíření radostné zvěsti o Božím království?

Které televizní programy, které časopisy si vybírám? Užívám je bez rozmyslu, nebo si vybírám to nejprospěšnější, jako z jídelního lístku? Vyhýbám se špatnému, zlému, rozkladnému?

Jaký je můj vztah k bližnímu? K míru? Přináším naději? Vím, že v církvi záleží právě i na mně? Vyvolil jsem si ten lepší díl? Boha na první místo!

„Marie si vyvolila ten lepší díl" – to vše sem patří. A doufám a přeji si, abyste dokázali toto poselství radostné zvěsti uvést ve svém životě ve skutek. Amen. —

My lidé jsme hříšní lidé. Také ti, kdo nás vyhnali, se těžce provinili, a dnes doléhá na naši starou vlast Boží soud. Kdyby čeští obyvatelé zemí Čech, Moravy, Slezska a Slovenska nezanedbali obě hlavní přikázání, o nichž mluvil slavnostní kazatel, nikdy by nedošlo k tomuto nedůstojnému vyhnání se všemi jeho hanebnými výstřelky. Z těch, kdo v zemi zůstali, nesou dobří lidé tíhu těchto hříchů.

Na nás vyhnaných však záleží, abychom ve svém životě a zejména při našich setkáních přes všechny protivenství hledali především Boha a jeho spravedlnost! Máme přece veškerý důvod děkovat Bohu za milost, že nám stál po boku ve vší nouzi a neopustil nás v hlubokém ponížení.

Když se účastníme bohoslužby na našich krajanských setkáních, jistě jsme si vyvolili ten lepší díl a plody druhého hlavního přikázání se při shledání s našimi bratry a sestrami ze staré vlasti projeví ve větší radosti a trvalé věrnosti!

Proto chceme v vděčnosti vůči Bohu při našich setkáních a shromážděních, jako Marie z Betanie, volit ten lepší díl, naslouchat Kristovu slovu a přijímat je a plnit Boží zákony.

Zaznamenal Alois Schwarzer (Horní Slavkov, Seifertsgrüngasse 469), 8905 Mering, Parsevalstr. 16

[obr] Praví Chebané jsou naši krajané Lois Schwarzer a manželka

Zobrazit původní německý text

Maria hat den besten Teil erwählt. Wir auch?

Gekürzte Wiedergabe der Festpredigt am Margarethentag, dem 17. 7. 1983, gelegentlich des Schlaggenwalder Treffens in Kahl am Main.

Evangelium des Tages:

Jesus kam in ein Dorf. Eine Frau namens Martha nahm ihn freundlich auf. Sie hatte eine Schwester, die Maria hieß. Maria setzte sich dem Herrn zu Füßen und hörte seinen Worten zu. Martha aber war ganz davon in Anspruch genommen, für ihn zu sorgen. Da kam sie zu ihm und sagte: Herr, kümmert es dich nicht, daß meine Schwester die ganze Arbeit mir überläßt? Sag ihr, sie soll mir helfen! Der Herr antwortete ihr: Martha, Martha, du machst dir viele Sorgen und Umstände. Aber nur eines ist notwendig. Maria hat das Bessere erwählt, das soll ihr nicht genommen werden.

(Lk 10, 38-42)

Im Heiligen Jahr der Erlösung ist die Sehnsucht eines jeden gläubigen Menschen das heilige Land, in dem sich die Erlösung (=Rettung der Menschheit von ihren Sünden) ereignet hat mit den zentralen Gebieten wie Jerusalem (Grabeskirche, Golgatha, Hl. Grab, Ölberg), Bethlehem, Nazareth, See Genezareth und Bethanien.

In Bethanien hatte Jesus Freunde: Maria, Martha und Lazarus.

Lazarus war gestorben und bereits 4 Tage tot.

Jesus weinte und sagte zu Martha: „Habe ich dir nicht gesagt, daß du die Herrlichkeit Gottes sehen wirst, wenn du glaubst?" und er weckte Lazarus von den Toten auf.

Dieser heilige Bericht dürfte für die Menschen von heute von ganz besonderer Bedeutung sein:

Da war Martha, die Fleißige, Dienende, Sorgende, der wir Recht geben und Maria, die ganz Andere, hörte dem Herrn zu;

doch Martha erhielt von Jesus den fürchterlichen Verweis:

Martha, Martha, du machst dir viele Sorgen und Umstände. Aber nur eines ist notwendig!

Was heißt das alles?

Jesus setzt hier die Priorität und zeigt, was das Wichtigste ist:

Zuerst einmal Zeit für Gott haben, für ihn da sein, ruhig werden und Gottes Wort hören und aufnehmen.

Auf Gott hören, ihm die Tür öffnen, aus der persönlichen Beziehung mit ihm das Leben und das Verhältnis zum Mitmenschen gestalten.

Heute ist Margarethentag. Margaretha ist die Schutzpatronin unserer Ortskirche, eine Heilige!

Sagt das uns noch etwas, uns Menschen des 20. Jahrhunderts, die wir uns so gescheit, gebildet, technisiert und modern vorkommen? Und doch war diese menschliche Gesellschaft noch niemals so desorientiert, friedlos, unsicher, lieblos, egoistisch und gottfern wie die unsere!

Müssen wir nicht immer mehr erkennen: Eine Gesellschaft gegen Gott ist eine Gesellschaft gegen den Menschen!

Ich frage erneut: Was ist ein Heiliger?

Die Antwort ist einfach. Ein Heiliger ist ein Mensch, der die beiden Hauptgebote des Neuen Testamentes verwirklichte:

Du sollst den Herrn, deinen Gott lieben, aus deinem ganzen Herzen, aus deinem ganzen Gemüte, mit allen deinen Kräften und du sollst deinen Nächsten lieben wie dich selbst.

Wer Gottes Gesetze, die Zehn Gebote täglich zu verwirklichen sucht, muß nicht wie Maximilian Kolbe sein, auch nicht wie die hl. Margaretha. Aber diese Gesinnung und Haltung der 2 Hauptgebote ist wichtig und entscheidend.

Martha, Martha, nur eines ist notwendig!

Der Margarethentag könnte für jeden Einzelnen ein Anlaß zur Besinnung, zur Änderung und zum Neuanfang sein. Überlegen wir:

Wieviel Zeit verwende ich täglich für meine Beziehung zu Gott (Gebet, Betrachtung, Heilige Schrift)?

Wie ist mein Verhältnis zur hl. Messe, zur Sonntagsmesse? Wie feiere ich sie mit? Wie ist mein Egagement für die Pfarrgemeinde? Lebe ich mit ihr? Gebe ich Zeugnis für meinen Glauben? Was tue ich für die Verbreitung der frohen Botschaft vom Reiche Gottes?

Welche Fernsehprogramme, welche Zeitschriften wähle ich aus? Benutze ich sie wahllos oder wähle ich das Bekömmlichste wie aus einer Speisekarte aus? Vermeide ich das Üble, das Böse, das Zersetzende?

Wie ist meine Beziehung zum Nächsten? Zum Frieden? Gebe ich Hoffnung? Weiß ich, daß es in der Kirche ja gerade auch auf mich ankommt? Habe ich den besten Teil erwählt? Gott zuerst!

„Maria hat den besseren Teil erwählt", das alles gehört hier mit hinein. Und ich hoffe und wünsche, daß sie das Fazit dieser Frohen Botschaft für Ihr Leben in die Tat umzusetzen vermögen. Amen. —

Wir Menschen sind sündige Menschen. Auch unsere Vertreiber haben schwer gefehlt und heute lastet auf unserer alten Heimat Gottes Gericht. Hätten die tschechischen Bewohner der Länder Böhmen, Mähren, Schlesien und der Slowakei nicht die beiden Hauptgebote, von denen der Festprediger sprach, mißachtet, es wäre nie zu dieser menschenunwürdigen Vertreibung mit allen ihren niederträchtigen Auswüchsen gekommen. Von denen, die im Lande geblieben sind, tragen die Guten schwer an diesen Sünden.

An uns Vetriebenen aber liegt es, in unserem Leben und besonders bei unseren Treffen, daß wir trotz aller Widerwärtigkeiten zuerst Gott suchen und seine Gerechtigkeit! Denn wir haben doch allen Grund Gott zu danken für die Gnade, daß er uns in aller Not beigestanden und in tiefer Erniedrigung nicht verlassen hat.

Wenn wir am Gottesdienst bei unseren Heimattreffen teilnehmen, haben wir bestimmt den besseren Teil erwählt, und die Früchte des zweiten Hauptgebotes werden sich beim Wiedersehen mit unseren Brüdern und Schwestern aus der alten Heimat äußern in größerer Freude und bleibender Treue!

Daher wollen wir in Dankbarkeit gegenüber Gott bei unseren Treffen und Zusammenkünften wie Maria aus Bethanien den besseren Teil erwählen und Christi Wort hören und annehmen und Gottes Gesetze erfüllen.

Aufgezeichnet von Alois Schwarzer (Schlaggenwald, Seifertsgrüngasse 469) 8905 Mering, Parsevalstr. 16

[obr] Echte Egerländer sind unsere Landsleute Lois Schwarzer u. Ehefrau

Scan des Originals Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Otto Hofmann vzpomíná na setkání krajanů v Kahlu

Otto Hofmann z Rabensgrünu píše o setkání krajanů v Kahlu

Už dlouho jsem si přál navštívit setkání rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a přidružených obcí Rabensgrün, Leßnitz, Gfell a všech dalších, které k nim patří. Nejkrásnější pro mě bylo přivítání s mým přítelem „Drollen Edwinem". Pořádně jsme si poplácali záda a jsem přesvědčen, že někteří návštěvníci, kteří tu scénu zahlédli, si mysleli, že jsme dva blázni. Ale, milí krajané, byla to jen radost ze shledání dvou přátel po třiceti letech.

U jednoho stolu jsem od krajanů zaslechl, že je tu i Hofmann Otto, zvaný „Spieß Ottl". Nevěděl jsem, u koho s vítáním začít. Bohužel mě návštěvníci poznali dřív, než já je. Když jsem měl podávání rukou tak nějak za sebou, vběhl mi přímo do náruče můj bývalý učitel z měšťanky, Zintel Franz. Musel jsem se ho hned zeptat, jestli má s sebou zase svůj lískový prut. Rabensgrünští se mě ptali, jestli si od mě zase přečtou pár řádků v příštím Heimatbriefu.

Když už mě příbuzní nazývají básníkem, rád jim to udělám. Drollen Edwina jsem se ptal, jestli už dozrály tvrdé hrušky, ale ani on to nevěděl. Kolik jsme tam jen naházeli kamenů, protože na lezení byly stromy příliš vysoké.

Vyprávění bylo dost a dost, den by musel být klidně dvakrát tak dlouhý. Potěšilo mě setkání s příbuznými, Neudorferovou Traudl a Ellou. Nechci zapomenout ani na Franka Karla, Ellu a Doru. Od Franka jsme kdysi dostávali nejeden koš jablek.

Na Leßnitzské pouti nám dědeček „Eckl Josef" vždycky dal korunu (Kč). To bylo na Leßnitzské pouti pro nás to nejkrásnější. Doufám, že se na mě Leßnitzští nebudou zlobit, že o nich píšu pár řádků.

Moje přání zůstává: každý rok jedno setkání krajanů, a abych u toho mohl být!

Ve Würzburgu jsem pak ještě pár dní pobyl u své matky a sourozenců.

Milí krajané z Horního Slavkova a okolí! Bylo by krásné, kdyby těch pár řádků udělalo trochu radost a kdyby si někdo jednou vzpomněl dopisem i na mě. —

P. S. Milý krajane Otto Hofmanne! Tvé přání konat každý rok setkání našich krajanů se pravděpodobně splní v roce 1984 v našem patronátním městě Auerbach.

Stesk po Gfellu

(báseň v chebském nářečí od Luise Morgenstern z Gfellu — volný převod smyslu)

Když v lese ty stromy šumí,
sedávám sám často u nich.
Rád bych si s nimi popovídal,
o tom, jak vzpomínám na domov.

Táhne mě to pořád tam,
kde jsem si jako děcko hrával.
Chtěl bych vidět naše pole,
kde jsme míval plné pytle.

Sedával jsem často pod hrušní
a díval se do údolí Teplé.
Nemůžu na Gfell zapomenout,
vídám ho ve snu snad stokrát.

Když všechno kolem zaniklo
a já nic doma nenacházím,
přesto mě to tam táhne,
kde jsem kdysi býval jako dítě.

Luise Morgenstern (Gfell)

[obr] Na krásné viadukty, po kterých tak často jezdila „mašinka" z Loktu do Krásna, budeme rádi vzpomínat. Nejeden z nás potají využíval cestu od Gaunitzu k Trübu jako zkratku. I když se muselo projít tunelem, bylo lákavé jít po vysokých mostech. — Dnes je zasypaná odklizeným hlušinovým materiálem z dolů.

[obr] Horní Slavkov, Horní ulice

[obr] Tak krásně to kdysi vypadalo doma —
Čisté domy a uličky v místní části „Horní ulice".

Zobrazit původní německý text

Otto Hofmann aus Rabensgrün schreibt über das Treffen der Landsleute in Kahl

Schon lange war es mein Wunsch ein Schlaggenwalder Heimattreffen mit den dazugehörigen Ortschaften Rabensgrün, Leßnitz, Gfell und was sonst noch alles dazugehört, zu besuchen. Für mich war das Schönste die Begrüßung mit meinem Freund „Drollen Edwin". Wir klopften uns recht kräftig den Rücken und ich bin überzeugt, daß manche Besucher, die diese Szene mitbekommen haben, dachten, das sind ein paar Verrückte. Aber, liebe Landsleute, es war nur die Wiedersehensfreude von zwei Freunden nach dreißig Jahren.

An einem Tisch hörte ich von Landsleuten, der Hofmann Otto, genannt der „Spieß Ottl", ist auch da. Ich wußte nicht, wo ich mit dem Begrüßen anfangen sollte. Leider erkannten die Besucher mich früher als ich sie. Als ich mit dem Händeschütteln so ungefähr fertig war, lief mir mein ehemaliger Bürgerschullehrer, der Zintel Franz, direkt in die Arme. Ich mußte ihn gleich fragen, ob er auch den Haselnußstecken dabei habe. Von den Rabensgrünern wurde ich gefragt, ob im nächsten Heimatbrief von mir wieder einige Zeilen zu lesen wären.

Wenn mich meine Verwandtschaft schon einen Poeten nennt, so will ich es gerne tun. Den Drollen Edwin fragte ich, ob die Lederbirnen schon reif wären, aber er wußte es auch nicht. Wieviel Steine haben wir da hinaufgeworfen, denn zum Klettern waren die Bäume zu hoch.

Zum Erzählen gab es genug, und der Tag hätte noch einmal so lang sein sollen. Gefreut habe ich mich über das Zusammentreffen mit meiner Verwandtschaft, der Neudorfer Traudl und Ella. Vergessen möchte ich auch nicht den Franken Karl, die Ella und Dora. Vom Franken haben wir so manchen Korb Äpfel bekommen.

Zum Leßnitzer Fest bekamen wir vom Großvater „Eckl Josef" immer eine Krone (Kč). Das war für uns das Schönste am Leßnitzer Fest. Ich hoffe, daß mir die Leßnitzer nicht böse sind, wenn ich einige Zeilen über sie schreibe.

Mein Wunsch bleibt: Jedes Jahr ein Heimattreffen und ich kann dabei sein!

In Würzburg machte ich nachher noch einige Tage Station bei meiner Mutter und meinen Geschwistern.

Meine lieben Schlaggenwalder Landsleute und Umgebung! Schön wäre es, wenn diese wenigen Zeilen etwas Freude bereiten sollten, und wenn einmal mit einem Brief auch an mich gedacht würde. —

N. B. Lieber Landsmann Otto Hofmann! Dein Wunsch, alle Jahre ein Treffen unserer Landsleute durchzuführen, wird wahrscheinlich im Jahre 1984 in unserer Patenstadt Auerbach gegeben sein.

Heimweh nach Gfell

Wenn im Wold döi Bäima rauschn,
sitz alloa i oft am Sam.
Möcht mit ihnan gern mål plauschn,
döi wöi i denk on daham.

's zöiht mit hi(n), 's immer dösselwa,
wåu åls Möiderl i ho(b) gspü(l)t.
Seah möcht i a unnara Feller,
wau mir ham döi Säck vollgfü(ll)t.

Bin am Birnbaum oft druam gsessn
u ho(b) gschaut ins Tepltåål.
Nöi kua i ma Gfell vergessn,
siahs im Traum jå hundertmål.

Wenn a åls za grund is gånga
u i nex dahoim måih find,
is oft durthi(n) ma Verlånga,
wau i gwesn bi(n) åls Kind.

Luise Morgenstern (Gfell)

[obr] An die schönen Viadukte, die so oft das „Bähnlein" von Elbogen nach Schönwehr befahren mußte, werden wir uns noch gern erinnern. So mancher hat den Weg vom Gaunitz zur Trüb verstohlen als Abkürzung benutzt. Obwohl man ein Tunnel durchgehen mußte, war es doch verlockend die hohen Brücken zu gehen. — Heute ist sie mit Bergabraum zugeschüttet.

[obr] Schlaggenwald, Ob. Gasse

[obr] So schön war es einst daheim —
Saubere Häuser und Gäßchen im Ortsteil „Obere Gasse".

Scan des Originals Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Těží se nová ložiska cínové rudy

Těží se nová ložiska cínové rudy

Těžba cínové rudy v Horním Slavkově (Schlaggenwald) sahá až do dávné minulosti. Po celá staletí se tu cínová ruda dolovala, až v roce 1870 došlo k úplnému zastavení hornické činnosti.

Už za první světové války, kdy se suroviny staly nedostatkovým zbožím, se však s dolováním znovu začalo. V šedesátých letech pak vládní usnesení Československa rozhodlo o zřízení rudného dolu, respektive o rozšíření již existujících důlních zařízení, neboť byla objevena rozsáhlá ložiska cínové rudy. Je třeba dodat, že hornictví v Horním Slavkově je podmíněno mimořádně příznivými geologickými poměry. Těžební oblast sahá od Neudorfu až po Gabhorn. Spočívá na žulové kře, na níž je uložena rula. V současné době se v Horním Slavkově dokončují poslední stavební objekty nového dolu „Stannum" (název podniku „Stannum" je odvozen z latinského pojmenování pro cín).

Nové důlní zařízení se skládá z těžní věže, těžní jámy, strojovny, kompresorové stanice, dílen, budovy šachty, mlecího čili drticího zařízení a rmutovny (šlichovny). Stará šlichovna byla přestavěna a zrenovována.

Před hutním zpracováním cínové rudy vždy předchází obohacení obsahu cínu. Toto obohacování probíhá v Horním Slavkově takzvaným rmutovacím (šlichovacím) postupem. Tím se rozumí oddělování nejjemnějších pevných částic ze zrnitého materiálu (rozdrceného vytěženého materiálu) usazováním těžších složek ve vodním prostředí. Poté následuje magnetické oddělení, při němž se od cínové rudy odděluje wolframová a železná ruda. Konkrétně se při šlichování v Horním Slavkově oddělují světlé kalové vody s meziprodukty wolframu a železa od černých pruhů, které obsahují cínovou rudu, a následně ještě probíhá zmíněné magnetické třídění rud.

V současné době se v Horním Slavkově vytěží 130 000 tun cínové rudy. Díky novému zařízení má být v roce 1985 vytěženo 300 000 tun obohacené cínové rudy.

Gerald Deistler

Životní moudrost

Od Margarety Pschorn

Prší a hřmí,
když to Pánbůh chce.
Zlatíčko, chlapečku, nebreč přece,
buď zas potichoučku.
Sukénka zas uschne,
chlapečku, vždyť nejsi z cukru!

Život je tvrdý, ach, tvrdý a moc těžký,
ještě tě často potrápí
a jednou snad i tvé vlastní srdíčko
dostane nějakou tu ránu?
Drž se a nepolevuj!
Chlapečku, vždyť nejsi z cukru!

Pojď, ty slzičky ti utřu!
Pláč je pryč!
Mraky jsou zas jasné
a hned zase vysvitne slunce!
Pamatuj si: nebuď zbabělý! Nejsme žádní srabi!
Chlapečku, vždyť nejsi z cukru!

(Z: „Hetschapetsch" od M. Pschornové. — Rukopis připravený k vydání. — Chebská nářeční poezie / okres Karlovy Vary)

[obr] Hrad Loket s řetězovým mostem

Při pohledu na tento snímek si člověk možná vzpomene na dobré i zlé časy. Mnozí tam v letech 1945/46 museli prožít peklo. Přesto to bývalo naše okresní město, kde člověk stával před soudem nebo byl obtěžován berním úřadem. Často se tam podnikala takzvaná „řeznická cesta", když bylo třeba vyřídit něco na úřadech.

Zobrazit původní německý text

Neue Zinnerzlager werden abgebaut

Die Zinnerzförderung in Schlaggenwald reicht bis in graue Vorzeiten zurück. In allen Jahrhunderten wurde hier nach Zinnerz gegraben, bis im Jahre 1870 eine gänzliche Einstellung des Bergbaus erfolgte.

Doch bereits während des I. Weltkrieges, als die Rohstoffe knapp wurden, begann man abermals mit dem Bergbau. In den sechziger Jahren wurde durch Regierungsbeschluß der Tschechoslowakei über eine Errichtung einer Erzgrube, bzw. Ausbau der bereits vorhandenen Bergwerkseinrichtungen entschieden, da man umfangreiche Zinnerzlager entdeckte. Es muß dazu erwähnt werden, daß der Bergbau zu Schlaggenwald durch die außerordentlich guten geologischen Verhältnisse bedingt ist. Das Bergbaugebiet reicht von Neudorf bis Gabhorn. Es ruht auf einer Granitscholle, der Gneis aufgelagert ist. Gegenwärtig werden in Schlaggenwald die letzten Bauobjekte des neuen Bergwerks „Stannum" fertiggestellt. (Der Name des Betriebes „Stannum" ist vom lateinischen Namen für Zinn abgeleitet).

Die neue Bergwerkseinrichtung besteht aus Förderturm, Fördergrube, Maschinenhaus, Kompressorstation, Werkstätten, Schachtgebäude, Mahl- bzw. Zerkleinerungsanlage und Schlämmerei. Die alte Schlämmerei wurde ausgebaut und renoviert.

Vor der Verhüttung der Zinnerze geht stets eine Anreicherung des Zinngehaltes voran. Diese Anreicherung erfolgt in Schlaggenwald durch das sogenannte Abschlämmverfahren. Man versteht darunter die Trennung feinster Feststoffteilchen aus einem körnigen Gut (zerkleinertes Fördermaterial) durch Sedimentieren der schweren Bestandteile im Medium Wasser. Darauf erfolgt eine magnetische Entfernung, wo Wolfram- und Eisenerze vom Zinnerz getrennt werden. Konkret werden beim Schlämmen in Schlaggenwald die lichten Schlämmwasser mit den Zwischenprodukten Wolfram und Eisen von den schwarzen Streifen, die Zinnerz mitführen getrennt, anschließend erfolgt noch die bereits erwähnte magnetische Trennung der Erze.

Gegenwärtig werden in Schlaggenwald 130.000 Tonnen Zinnerz gewonnen. Durch die neue Anlage sollen im Jahr 1985 300.000 Tonnen angereichertes Zinnerz gewonnen werden.

Gerald Deistler

Lebenslehre

Von Margareta Pschorn

Renga touts u Gwitta is
wenn's der Herrgott wüll.
Herzighs Böiwearl grein doch neat
u sa(n wieda stüll.
S Frackerl wiard scho(n wieda trucka,
Böiwearl, bist doch neat as Zucker!

S Lebm is hårt, åch hårt väl schwaa(r,
wiard dich oft nuch plaugn
u da(n eigha(n)s Herzerl aa
kröigt amend nuch Schnaugn?
Åffa hålts u lau(ß neat lucker!
Böiwearl, bist jå neat as Zucker!

Kumm, döi Zahrla wisch ma o(b!
S Greina is vabei!
D Wulkn san scho(n wieda hell
u aa d Sunn scheint glei(ch!
Miarks: nöi feig sa(n! Wiar koa(n Ducker!
Böiwearl, bist jå neat as Zucker!

(Aus: „Hetschapetsch" v. M. Pschorn. — Verlagsfertiges Manuskript. — Egerländer Mundartdichtung/Krs. Karlsbad)

[obr] Burg Elbogen mit der Kettenbrücke

Beim Betrachten des Bildes dürfte es an gute und ungute Zeiten erinnern. Viele haben dort 1945/46 die Hölle erleben müssen. Trotzdem — es war einst unsere Bezirksstadt, in der man vor Gericht gestellt war oder vom Steueramt traktiert wurde. Oft wurde da ein sogenannter Metzgersgang gemacht, wenn man auf den Ämtern vorsprechen mußte.

Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Nový hotel v Praze

Nový hotel v Praze

G. P. — Jugoslávsko-rakouské sdružení firem nedávno v rekordním čase pouhých 21 měsíců dokončilo výstavbu hotelu Panorama v Praze, který je považován za v současnosti nejmodernější hotel v Československu a patří k nejmodernějším v Evropě.

Stavební práce provedla firma Union Inzenjering (Bělehrad) spolu s jugoslávskými podniky Ivan Lučič-Lavčevič (Split), Tempo a Monter (obě ze Záhřebu). Technologické vybavení (výtahy, ozvučení, prádelnu, kuchyňské zařízení, dispečerské zařízení a fasádu) dodala rakouská firma Warimpex AG (Vídeň), na niž připadlo asi 25 procent hodnoty zakázky. Objednatelem tohoto 38milionového dolarového díla byl zahraničně-obchodní podnik Strojexport. Hotel Panorama má 23 pater a tři suterény, 863 lůžek, několik restaurací, konferenční sály, plavecký bazén a garáže.

Zobrazit původní německý text

Neues Hotel in Prag

G. P. — Von einer jugoslawisch-österreichischen Arbeitsgemeinschaft in der Rekordzeit von nur 21 Monaten fertiggebaut wurde kürzlich das Panorama-Hotel in Prag, das als das derzeit modernste Hotel in der Tschechoslowakei gilt und zu den modernsten in Europa gehört.

Die Hochbauarbeiten sind von Union Inzenjering (Belgrad) mit den jugoslawischen Unternehmen Ivan Lucic-Lavecvic (Split), Tempo und Monter (beide aus Zagreb) durchgeführt worden. Die technologischen Einrichtungen (Liftanlagen, Beschallung, Wäscherei, Kücheneinrichtung, Dispatcheranlage und die Fassade) sind von der österreichischen Warimpex AG (Wien) geliefert worden, auf die rund 25 Prozent des Auftragswertes entfielen. Auftraggeber dieses 38-Millionen-Dollar-Objektes ist die Strojexport-Außenhandelszentrale gewesen. Das Panorama-Hotel hat 23 Stockwerke und drei Keller, 863 Betten, mehrere Restaurants, Konferenzsäle, Swimming Pool und Garagen.

Scan des Originals Scan des Originals Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Dopisy čtenářů – vzpomínky na sport v Horním Slavkově a jubileum porcelánky

Co píší čtenáři

Milý krajane Brummeissle!

Po našem setkání 16./17. července v Kahlu bych Vám po našem krátkém rozhovoru rád poslal několik fotografií, které by mohly někdy vyjít v Heimatbriefu. Bohužel už znám jména jen ze školních fotografií, a to z poslední školní třídy, konkrétně 3. měšťanské školy, ročníku 1925. K fotografiím z Dělnického tělocvičného a pěveckého spolku Horní Slavkov (Schlaggenwald) z dvacátých let už téměř nedokážu uvést jména.

Jak si mnozí ještě pamatují, byl můj otec léta cvičitelem a předcvičitelem ve spolku, a mnozí se na setkání ještě dokázali rozpomenout na jeho působení.

Chtěl bych ještě zmínit, že sotva někdo z bývalých obyvatel Horního Slavkova ví, že můj otec zůstal sportu věrný i v nové vlasti po vyhnání. Tak jsme s ním a s řadou dalších vysídlenců založili v Ziertheimu u Lauingen sportovní spolek, jehož předsedou byl můj otec po řadu let. Já sám jsem byl deset let vedoucím mládeže ve spolku a trénoval jsem dorost a žákovská mužstva. Protože jsem za války provozoval atletiku, zatímco v Ziertheimu se hrál výhradně fotbal, nechtěl jsem atletiku zanedbat a stal jsem se vášnivým vytrvalostním běžcem.

V roce 1958 jsem odešel z Ziertheimu, abych se profesně usadil v Giengen an der Brenz, a vstoupil jsem tam do místní TSG. Působil jsem v tělocvičném oddílu, několik let jsem hrál faustball a pak jsem se vrátil zpět k atletice. Léta jsem působil jako rozhodčí na okresní, oblastní i zemské úrovni a stále se účastním i tělovýchovných slavností, například Zemské tělovýchovné slavnosti v Bádensku-Württembersku nebo Německé tělovýchovné slavnosti ve Stuttgartu atd. Jsem také milovníkem běhu na lyžích, více než tucetkrát jsem se zúčastnil okresních a oblastních závodů a běžel jsem na akcích jako Mnichovský dětský běh z Bad Tölzu do Mnichova nebo Král Ludvík běh v Oberammergau atd. V roce 1975 jsem si mohl převzít od Bavorského zemského sportovního svazu stříbrnou čestnou jehlici a letos stříbrnou čestnou jehlici Württemberského atletického svazu. V roce 1972 jsem byl u příležitosti olympijských her v Mnichově zařazen do olympijského štafetového běhu s pochodní na jednom úseku v Augsburgu, což pro mě byla zvláštní čest. Viděl jsem v tom vrchol své sportovní činnosti. Těmito řádky se nechci nijak stavět do popředí, chci jen naznačit, že jsem – formován sportovním duchem, který jsem přijal z působení svého otce a ze své vlastní činnosti jako chlapec v Německém tělocvičném spolku doma pod vedením Toniho Stöhra a Josefa Taubera – zůstal sportu věrný a chci mu zůstat věrný ještě nějakou dobu, pokud mi to zdraví dovolí. Chci tím udržovat živého ducha sportu, jaký u nás v Horním Slavkově panoval.

Setkání v Kahlu pro mě znamenalo pár krásných hodin s dávno neviděnými spolužáky, přáteli a známými – nádherné shledání, a doufám, že se budu moci při zdraví zúčastnit i některého z příštích setkání.

S přátelským pozdravem
Karl Kämpf,
Hossenriedstr. 36, 7928 Giengen/Brenz

Na 190 let tradice

může pohlédnout zpět nejstarší porcelánka „Haas u. Czjcek" v Horním Slavkově. V „Leipziger Nachrichten" (červen 1982) vyšla tato zpráva: „Na 190 let tradice může pohlédnout zpět nejstarší porcelánový závod ČSSR v Horní Slavkově, kde se dnes vyrábějí zejména konvice." – Na to lze jen říci: Horní Slavkove, co se z tebe stalo? Vždyť před 190 lety patřil náš rodný kraj k rakousko-uherské monarchii, tehdy ještě neexistovala žádná ČSSR, ani žádný Horní Slavkov. Do celého světa se už tehdy dodával jen ten nejlepší porcelán!

[obr] Dělnický tělocvičný a pěvecký spolek horního města Horního Slavkova. Nejedna matka nebo otec se v něm možná pozná.

[obr] Početné tělocvičné společenství Dělnického tělocvičného spolku v Horním Slavkově

[obr] Dělnická tělocvičná slavnost z 9. 8. 1933 v Horním Slavkově (zaslal Karl Kämpf ml.)

Zobrazit původní německý text

Was Leser schreiben

Lieber Landsmann Brummeissl!

Auf unser Zusammentreffen hin am 16./17. Juli in Kahl möchte ich nach unserem kurzen Gespräch einige Fotos einsenden, die irgendwann im Heimatbrief erscheinen könnten. Leider sind mir nur noch von den Schulbildern alle Namen der letzten Schulklasse, und zwar der 3. Bürgerschule des Jahrgangs 1925, geläufig. Von den Bildern vom Arbeiter-, Turn- und Gesangverein Schlaggenwald (aus den Zwanziger Jahren) kann ich fast keine Namensangaben mehr machen.

Wie ja noch vielen bekannt sein dürfte, war mein Vater jahrelang Turnwart und Vorturner im Verein, und es konnten sich viele am Treffen noch an seine Tätigkeit erinnern.

Ich möchte auch noch erwähnen, daß kaum ein ehemaliger Schlaggenwalder erfahren hat, daß mein Vater auch in der neuen Heimat nach der Vertreibung dem Sport treu blieb. So gründeten er und ich mit einer Menge anderer Vertriebenen in Ziertheim bei Lauingen einen Sportverein, dessen Vorstand mein Vater jahrelang war. Ich selbst war zehn Jahre Jugendleiter im Verein und trainierte die Jugend und die Schülermannschaften. Da ich im Krieg Leichtathletik betrieb, in Ziertheim aber ausschließlich Fußball gespielt wurde, wollte ich die Leichtathletik nicht zu kurz kommen lassen und wurde ein begeisterter Langstreckenläufer.

1958 verließ ich Ziertheim, um mich beruflich in Giengen an der Brenz niederzulassen und trat der dortigen TSG bei. In der Turnabteilung tätig, spielte ich einige Jahre Faustball und kam dann wieder zur Leichtathletik. Jahrelang bin ich als Kampfrichter auf Kreis-, Bezirks- und Landesebene tätig und nehme auch noch an Turnfesten teil, z. B. Landesturnfest in Baden-Württemberg, Deutsches Turnfest in Stuttgart u. s. w. Auch bin ich Liebhaber des Skilanglaufes, nahm mehr als ein dutzendmal an Kreis- und Bezirkswettkämpfen teil und lief bei Veranstaltungen wie Münchner-Kindl-Lauf von Bad Tölz nach München oder König-Ludwig-Lauf in Oberammergau u. s. w. 1975 konnte ich vom Bayrischen Landessportverband die silberne Ehrennadel in Empfang nehmen und dieses Jahr die silberne Ehrennadel des Württembergischen Leichtathletikverbandes. 1972 wurde ich anläßlich der Olympischen Spiele in München zum Olympischen Fackellauf auf einer Teilstrecke in Augsburg eingeteilt, was für mich eine besondere Ehre war. Ich sah darin den Höhepunkt meiner sportlichen Tätigkeit. Mit diesen Ausführungen möchte ich mich nicht irgendwie in den Vordergrund stellen, will aber andeuten, daß ich, geprägt vom Sportgeist, den ich durch die Tätigkeit meines Vaters und durch meine Tätigkeit als Junge im Deutschen Turnverein zu Hause unter Stöhr Toni und Tauber Josef, dem Sport treu blieb und noch einige Zeit treu bleiben will, soweit es meine Gesundheit erlaubt. Den Sportgeist, der bei uns in Schlaggenwald herrschte, möchte ich damit wachhalten.

Für mich war das Treffen in Kahl — ein paar schöne Stunden mit lange nicht gesehenen Schulkameraden, Freunden und Bekannten — ein herrliches Wiedersehen und ich hoffe, daß bei einem der nächsten Treffen ich bei Gesundheit wieder teilnehmen kann.

Mit freundlichen Grüßen
Karl Kämpf,
Hossenriedstr. 36, 7928 Giengen/Brenz

Auf 190 Jahre Tradition

kann das älteste Porzellan-Werk „Haas u. Czjcek" in Schlaggenwald zurückblicken. In den „Leipziger Nachrichten" (Juni 1982) erschien folgende Notiz: „Auf 190 Jahre Tradition kann das älteste Porzellan-Werk der ČSSR in Horni Slavkov, wo heute insbesondere Kannen erzeugt werden, zurückblicken." - Da kann man nur sagen: Schlaggenwald, was ist aus dir geworden? Denn vor 190 Jahren gehörte unser Heimatort zur Österreich-ungarischen Monarchie, da gab es noch keine ČSSR, und auch kein Horni Slavkov. In die ganze Welt wurde schon damals nur bestes Porzellan geliefert!

[obr] Arbeiter-Turn- und Gesangverein der Bergstadt Schlaggenwald. Manche Mutter oder Vater dürfte sich in Erinnerung bringen.

[obr] Eine stattliche Turngemeinschaft des Arbeiter-Turnvereins in Schlaggenwald

[obr] Arbeiter-Turnfest vom 9. 8. 1933 in Schlaggenwald (eingesandt von Karl Kämpf jr.)