Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 172
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 172, rok 1983. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Titulní strana Heimatbriefu č. 172
Heimatbrief Folge 172 (titulní strana)
1 Z 21102 F
Heimatbrief
staré, kdysi císařské svobodné hornické Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60
35. ročník červen 1983 číslo 172
[obr] Chlapecká škola v Horním Slavkově dnes
Zobrazit původní německý text
Heimatbrief Folge 172 (Titelseite)
1 Z 21102 F
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60
35. Jahrgang Juni 1983 Folge 172
[obr] Die Knabenschule in Schlaggenwald heute
Milí krajané – zvěme na 8. slavkovské setkání v Kahlu nad Mohanem
Milí krajané!
Za došlé dary na další vydávání Heimatbriefu a na podporu našich starých krajanů přijměte prosím mé nejsrdečnější poděkování. I letos bude o vánočním čase možné udělat radost zasláním balíčku nebo kytice jako znamení, že se s nimi cítíme spojeni a že na naše staré krajany, i na ty žijící v NDR, nezapomínáme.
Letnice jsou za námi. Pro mnohé byly ty dny kvůli počasí zklamáním. Na počasí se však nedá nic změnit. Nejeden záměr tak zůstal nesplněn. To by nás ale nemělo odradit, neboť už za krátkou dobu se naši krajané sejdou na slavkovském setkání v Kahlu a popovídají si v přátelské náladě. Radost ze shledání zavládne u všech. Člověk zase uvidí nejednoho krajana či krajanku, kterou hned nepozná. Proto se nestyďte zeptat: Kdo jsi? Výmluva „už stejně nikoho neznám, a proto se těmto setkáním vyhýbám" není vůči krajanům fér. Každý se raduje ze stisku ruky dávno neviděného krajana. Nejedno zapomenuté přátelství se při tom znovu obnovilo.
Zdá se nám, jako by to bylo nedávno, co jsme byli spolu v patronátním městě Auerbachu, a přece jsme o dva roky starší. Proto bychom měli využít čas, který nám setkání poskytuje. Mluvit s přáteli a známými, vyprávět o kdysi domovském kraji a oživovat staré vzpomínky – to stojí za to. Jen z minulosti čerpáme sílu obstát. Prožité nám dalo zkušenost, ta nám pomohla mnohé zvládnout, a z ní vzešla síla vybudovat si znovu existenci. Nemělo by proto být pro mnohé krajany velkou materiální obětí vydat se na cestu do Kahlu. Radost ze shledání se bohatě vyplatí. Uvažte, že by to mohlo být poslední setkání. My, kteří se většinou scházíme, už nejsme tak mladí, abychom mohli podnikat velké cesty. Proto by se všichni měli zúčastnit kahlského setkání, dokud v nás ještě je síla a vůle.
Místo našeho setkání je hned vedle kostela. Ačkoli jsem to opakovaně oznamoval, stále se na to ptáte. To mi ukazuje, že Heimatbrief nečtete. Kdo se chce zúčastnit bohoslužby, může navštívit hlavní mši v 10 hodin.
Vydavatel
Richard Brummeissl
Milí krajané! Přijďte v hojném počtu na
8. slavkovské setkání v Kahlu nad Mohanem
16. a 17. července 1983 ve farním domě
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Liebe Landsleute!
Für die eingegangenen Spenden zum Fortbestand des Heimatbriefes und für unsere alten Landsleute nehmt bitte mein herzlichstes Dankeschön entgegen. Es wird wieder möglich sein in der Weihnachtszeit recht viel Freude zu bereiten durch die Zusendung eines Paketes oder Blumenstraußes, als ein Zeichen, daß wir uns mit ihnen verbunden fühlen und unsere alten Landsleute, auch die in der DDR lebenden, nicht vergessen wollen.
Pfingsten ist vorbei. Für viele waren die Tage des Wetters wegen eine Enttäuschung. Nun am Wetter läßt sich nichts ändern. So manches Vorhaben dürfte unausgeführt geblieben sein. Nun das sollte uns nicht entmutigen, denn in nur noch kurzer Frist werden sich unsere Landsleute beim Schlaggenwalder Treffen in Kahl einfinden und eine gemütliche Plauderei halten. Freude über das Begegnen wird bei allen aufkommen. Man wird wieder manchen Landsmann oder eine Landsmännin sehen, die man nicht sofort erkennen wird. Darum geniert Euch nicht ja zu fragen: Wer bist Du? Die Ausrede, ich kenne ja niemand mehr und deshalb bleibe ich diesen Zusammenkünften fern, ist nicht fair gegen die Landsleute. Jeder freut sich über den Händedruck eines lange nicht gesehenen Landsmanns. So manche vergessene Freundschaft wurde dabei wieder erneuert.
Es dünkt einem, als wäre es erst gewesen, wo wir in der Patenstadt Auerbach beisammen waren, und doch sind wir um zwei Jahre älter geworden. Darum sollte man die Zeit nutzen, die uns eine Zusammenkunft gewährt. Mit Freunden und Bekannten zu reden, vom einstigen Daheim zu erzählen und alte Erinnerungen aufzufrischen, macht es wert, dabei zu sein. Nur aus dem Vergangenen nehmen wir die Kraft uns zu behaupten. Das Erleben gab uns die Erfahrung, diese ließ vieles meistern, und aus ihr kam die Kraft den Aufbau einer Existenz zu gewährleisten. Es dürfte daher bei vielen Landsleuten kein großes materielles Opfer sein, die Reise nach Kahl anzutreten. Die Wiedersehensfreude lohnt reichlich dafür. Bedenkt, daß es vielleicht das letzte Treffen sein könnte. Wir, die wir uns ja meistens zusammenfinden, sind nicht mehr so jung noch große Wege machen zu können. So sollten sich alle am Kahler Treffen beteiligen, solange Kraft und Wille noch in uns sind.
Das Lokal unserer Zusammenkunft ist unmittelbar neben der Kirche. Obwohl ich es wiederholt bekanntgegeben habe, wird immer noch angefragt. Das zeigt mir, daß man den HB nicht liest. Wer an den Gottesdiensten teilnehmen möchte, kann die Hauptmesse um 10 Uhr besuchen.
Der Herausgeber
Richard Brummeissl
Liebe Landsleute! Besucht zahlreich das
8. Schlaggenwalder Treffen in Kahl am Main
am 16. und 17. Juli 1983 im Pfarrheim
Poschitzau – vzpomínka Amalie Fechterové na rodnou ves
Poschitzau
Amalie Fechter, roz. Frech, vzpomíná na svůj rodný kraj
Z naší malé vesničky Poschitzau nezůstalo mnoho krajanů, od doby, kdy jsme před více než 35 lety museli násilím opustit svou ves. Na každém setkání zjišťujeme, jak se naše řady prořídly. Mnohý dobrý soused a přítel už není mezi námi. Bohužel dnešní dorůstající generace – tedy naši potomci – už o staré domovině nechtějí příliš vědět. Mladí lidé prostě vyrostli tady, sami nezažili tvrdý boj o existenci, kterému jsme my tehdy byli vystaveni pod Čechy, který jsme museli snášet kvůli tomu, že jsme byli Němci, a z lásky ke svým domovům. Proto u nich cit pro domovinu asi není tak výrazný, jak bychom si přáli. Nesmíme jim to ale mít za zlé, když se přizpůsobili novému prostředí, do něhož byli s námi přesazeni. Ani jim to tu nebylo lehké. Vždyť pořád slyšeli: To je uprchlická holka nebo uprchlický kluk. Ještě dnes se ve zlosti používá slovo uprchlík, a co znamená, je každému jasné. Je to ponížení lidské důstojnosti. Nikdy jsme nebyli uprchlíci, jen násilí nás vyhnalo z našich domovů. Přesto je s podivem, že toto ponižování na nás všech – a zvlášť na našich mladých – nezanechalo žádnou duševní újmu.
Ale teď jsem odbočila od své vlastní myšlenky. Chtěla jsem přece něco povědět o naší vesničce a jejím okolí. Často v duchu procházím celou obec. Přitom mi vytanou názvy cest a pozemků. Úplně dole, v „Dolní vsi", začínám svou procházku obcí. Nechávám před sebou projít dům za domem. Kdysi tam stály domy Josefa Langa, Haselbauer, Grießen-Steinbruch, pak Grießen-Louch, Muckerberg, Hirtwiesel, Schwarzenhübel – to byl lyžařský ráj – Steinmetz Stodl, přes Huofacker, Samel-Dürrwies, Melcher-Steinbruch, Buchenhöhe, což byl geometrický bod; z třicetileté války se dochoval ještě Saomel-hřbitov. V Triftu, Schmiedel am Berg, Steffelhügel, u Hrušky, u Bříz, Hubl-Wallerl, Haidkneck, na křižovatce Seidelův domek, Schindler-Steinbruch, u Suttel, pak k hájovně Frech. Další názvy byly na cestě do Karlových Varů: u Rybníka, Kaspar Wies, Útulna, Erlenwied, Červený kříž, Mehlsäckchen a ještě mnoho dalších cestních označení.
Kolem hájovny Heid, dala se dát vpravo do Ziegelhütten a rovně přes vlakovou zastávku Aich, Pirkenhammer, kolem restaurace ve Zvěřinci přes Svatého Linharta do Karlových Varů, anebo po silnici přes Aich a Donitz do Karlových Varů. Šlo-li se za hájovnou Heid vlevo, přišlo se přes takzvané Peklo k Hans Heilingovi. Lesní revír se jmenoval Rostkamm. Rostly tam nejkrásnější modré smrky a tento revír měl na starosti můj dědeček, hajný Frech. Dětství jsem strávila v hájovně u svých prarodičů. Samozřejmě mým nejvroucnějším přáním bylo mít jednou takový krásný modrý smrk jako vánoční stromeček. Ale dědeček měl o Vánocích plné ruce práce s hlídáním tohoto lesního úseku. Jednou jsem se ale domluvila se svým bratrancem Josefem Starkem, že si modrý smrk přece jen přineseme. Tak jsme se vypravili. Když jsme usoudili, že vzduch je čistý, přinesli jsme si za soumraku, ještě než se úplně setmělo, vysněné vánoční stromky. Ale na dědečkovu bouři hněvu jsme dlouho nezapomněli, když po obchůzce zjistil, že mu dva z nejlépe hlídaných stromků chybí. My jsme se samozřejmě ani nehnuli, že bychom byli ti provinilci. Jiné Vánoce jsme si zase vánoční stromky přinesli z lesního majetku Gfellerů nebo Hüefl Karla. Ale dědeček Frech se přesto nikdy nedozvěděl, kdo mu ty modré smrky sebral.
Šlo-li se kolem Sandhofu, přišlo se k lesnímu majetku Steffla Heinricha. Byla to krásná procházková cesta a bylo tam možné potkat leckterou zamilovanou dvojici. Dále pokračovala cesta do Steffl-Louch, k Buchteichu, Taler, Höfl-Rang, Katzensteig a k zastávce v Teplském údolí.
Jiná cesta vedla od Sandhofu přes Josefn, Šibenici, do Horního Slavkova (Schlaggenwald), ale také ke Gfellerovu kříži a k Hohlwegu, k Bräuerwies do Sicheluo. To by nemělo zůstat nezmíněno.
Jistě by se našel ještě nejeden koutek, ale pro tuto chvíli ať to, co bylo řečeno, postačí.
Doufám, že se na setkání v Kahlu podaří přivítat co nejvíce Poschitzauanů.
Zobrazit původní německý text
Poschitzau
Poschitzau
Amalie Fechter, geb. Frech, erinnert sich an ihren Heimatort
Nicht viele Landsleute sind aus unserem Dörfchen Poschitzau übrig geblieben, seit wir vor mehr als 35 Jahren gewaltsam das Dörfchen verlassen mußten. An jedem Treffen stellt man fest, daß sich die Reihen sehr gelichtet haben. So manchen guten Nachbarn und Freund gibt es nicht mehr. Leider will die jetzige heranwachsende Generation — also unsere Nachkommen — von der alten Heimat nicht mehr viel wissen. Die jungen Leute sind nun mal hier aufgewachsen, sie haben den harten Existenzkampf, den wir damals unter den Tschechen ausgesetzt waren, den wir wegen unseres Deutschseins und aus Liebe zu unseren Wohnstätten erdulden mußten, nicht selbst erfahren. Daher dürfte die Gefühl für die Heimat nicht so ausgeprägt sein, wie wir es gerne sehen würden. Aber wir dürfen es ihnen nicht verdenken, wenn sie sich in der jetzigen Umgebung, in die sie mit uns verpflanzt wurden, angepaßt haben. Auch ihnen wurde es hier nicht leicht gemacht. Hieß es doch stets: Das ist ein Flüchtlingsmädchen oder ein Flüchtlingsbub. Noch heute wird bei Unmut das Wort Flüchtling gebraucht, und was es bedeutet, ist jedem klar. Es ist eine Herabsetzung der menschlichen Würde. Wir waren niemals Flüchtlinge, nur die Gewalt vertrieb uns aus unseren Wohnstätten. Man muß sich trotzdem wundern, daß die Herabwürdigung bei uns allen — besonders aber bei unseren Jungen — keinen seelischen Schaden angerichtet hat.
Aber jetzt bin ich von meinem eigentlichen Gedanken abgekommen. Ich will doch von unserem Dörfchen und der Umgebung etwas sagen. Oft gehe ich in Gedanken den ganzen Ort ab. Da fallen mir die Wege- und Grundstücksnamen ein. Ganz im „Unteren Dorf" fange ich an den Ort zu durchwandern. Haus für Haus lasse ich passieren. Einst standen dort die Häuser von Josef Lang, Haselbauer, Grießen-Steinbruch, dann die Grießen-Louch, Muckerberg, Hirtwiesel, Schwarzenhübel — das war das Skiparadies — Steinmetz Stodl, übern Huofacker, Samel-Dürrwies. Melcher-Steinbruch, die Buchenhöhe, das war ein geometrischer Punkt; aus dem 30jährigen Krieg war noch der Saomel-Friedhof überliefert gewesen. In der Trift, Schmiedel am Berg, der Steffelhügel, beim Birnbaum, bei den Birken, Hubl-Wallerl, Haidkneck, auf der Kreuzung das Seidelhäuschen, der Schindler-Steinbruch, bei der Suttel, dann zum Hegerhaus Frech. Weitere Benennungen gab es auf dem Weg nach Karlsbad, beim Teich, Kaspar Wies, die Schutzhütte, Erlenwied, das rote Kreuz, die Mehlsäckchen und noch viele andere Wegkennzeichnungen.
Am Heider Forsthaus vorbei, kam man rechts nach Ziegelhütten und geradeaus über die Bahnstation Aich, Pirkenhammer, am Wildparkrestaurant vorbei über St. Leonhard nach Karlsbad oder die Straße entlang über Aich, Donitz nach Karlsbad. Ging man hinter dem Forsthaus Heid links ab, so kam man über die sogenannte Hölle zum Hans Heiling. Das Waldrevier hieß Rostkamm. Da standen die schönsten Blaufichten und dieses Revier unterstand meinem Großvater, dem Heger Frech. Meine Kindheit verbrachte ich im Hegerhaus, bei meinen Großeltern. Natürlich war es mein sehnlichster Wunsch auch einmal eine so schöne Blaufichte als Christbaum zu haben. Aber der Großvater war unermüdlich in der Weihnachtszeit mit der Überwachung dieses Waldteiles gefordert. Aber einmal habe ich mich mit meinem Vetter Josef Stark abgesprochen, daß wir uns eine Blaufichte holen. Nun, so zogen wir auch los. Als wir merkten, die Luft könne rein sein, holten wir uns zwischen Dämmerung und Dunkelheit die gewünschten Christbäume. Aber wir haben das Donnerwetter des Großvaters lange hinterher nicht vergessen, als er nach einem Rundgang merkte, daß zwei der bestgehüteten Stämmchen fehlten. Natürlich mucksten wir uns nicht, daß wir die Frevler waren. An anderen Weihnachten haben wir ja unsere Weihnachtsbäume aus dem Waldbesitz der Gfeller oder des Hüefl Karl geholt. Aber der Großvater Frech hat trotzdem nie erfahren, wer ihm die Blaufichten gemopst hat.
Ging man am Sandhof vorbei, kam man zu Steffl Heinrich seinem Waldbesitz. Es war ein schöner Spazierweg und manches Liebespaar konnte man dort begegnen. Weiter ging es in die Steffl-Louch, dem Buchteich, Taler, Höfl-Rang, Katzensteig und zur Haltestelle im Tepl-Tal.
Ein anderer Weg führte vom Sandhof aus über den Josefn, den Galgen, nach Schlaggenwald, aber auch zum Gfeller Kreuz und Hohlweg, die Bräuerwies in die Sicheluo. Dies sollte nicht unerwähnt bleiben.
Bestimmt gäbe es noch so manches Winkelchen, aber im Augenblick soll das Aufgezeigte genügen.
Ich hoffe, daß recht viele Poschnitzauer beim Treffen in Kahl begrüßt werden können.
Poděkování mluvčího
Poděkování mluvčího
34. sudetoněmecký sjezd ve Vídni byl událostí, která postavila naši národnostní skupinu do středu dění. Tisk, rozhlas i televize věnovaly setkání krajanů v císařském městě rozsáhlou pozornost, zčásti vstřícnou, zčásti kritickou. Pro dobrých 130 000 krajanů, kteří se tohoto sudetoněmeckého sjezdu zúčastnili, zůstane – stejně jako v roce 1977 – zážitkem zvláštního druhu.
Široko daleko slyšitelné vyznání sudetských Němců k právu na domov a sebeurčení a k svobodné sjednocené Evropě národů a národnostních skupin ukázalo světu, že sudetoněmecká národnostní skupina žije i ve čtvrtém desetiletí po svém brutálním vyhnání a zachovala si své sebepojetí.
Vedle oficiálních velkých akcí – slavnostního zahájení ve vídeňské Stadthalle a hlavní manifestace na vídeňském Náměstí hrdinů (Heldenplatz) po předchozí bohoslužbě – byly doprovodné výstavy o Franzi Metznerovi a Hansi Kudlichovi, přednášky doprovodného programu a velkolepý národopisný večer a pochodňový průvod sudetoněmecké mládeže svědectvím o duchovní rozmanitosti a životaschopnosti sudetského Němectví, které kořeny má ve velké tradici a zároveň staví mosty do budoucnosti. Svědčí o tom i výkony letošních nositelů kulturní ceny z řad naší národnostní skupiny.
Mírová přehlídka sudetských Němců, která se konala o letnicích 1983 v metropoli starého i nového Rakouska, naplňuje všechny, kdo v rámci sudetoněmeckého krajanského sdružení a národnostní skupiny nesou odpovědnost, uspokojením a důvěrou, ale i hrdostí a vděčností.
34. sudetoněmecký sjezd byl společným dílem, na němž se podíleli mnozí. Dík patří na prvním místě spolkovému prezidentovi Rakouské republiky Dr. Rudolfu Kirchschlägerovi, který nás ve Vídni přivítal, a v čele s bývalým spolkovým kancléřem Dr. Brunem Kreiskym a spolkovým kancléřem Dr. Sinowatzem, kteří nám umožnili konání akce navzdory masivním protestům z Prahy.
Dík patří hlavnímu městu Vídni, spolkové zemi Dolní Rakousy, vídeňským výstavním společnostem, tiskovému klubu „Concordia" a všem institucím a osobám, které nám ve Vídni poskytly pomoc, v neposlední řadě krajanům v Sudetoněmeckém krajanském sdružení v Rakousku (SLÖ) v čele se spolkovým předsedou Msgre. prof. Dr. Kochem. Jejich kamarádská spolupráce spojená se znalostí místních poměrů byla pro zdar 34. sudetoněmeckého sjezdu nepostradatelná.
Můj dík patří neméně členům vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, stálým pracovníkům naší spolkové kanceláře, statečné skupině kolem jednatele sudetoněmeckého sjezdu, krajana Dietera Maxe, tiskovému oddělení a sudetoněmecké mládeži, jejíž slavnostní chvíle na Náměstí hrdinů v neděli letnic zůstane všem
[obr] Hlavní manifestace na Náměstí hrdinů (Heldenplatz) ve Vídni
účastníkům v dobré paměti. Můj dík patří celebrantovi mše svaté na Náměstí hrdinů, arcibiskupu Dr. Jachymovi, a slavnostním kazatelům obou vyznání.
Zvláštní slovo díků patří spolkovému prezidentovi Dr. Kirchschlägerovi, vládnoucímu knížeti z a na Lichtenštejnsku a mnoha čestným hostům za jejich účast a věrnou spjatost s věcí sudetských Němců.
Za realizaci doprovodného programu děkuji všem organizátorům a řečníkům, hudebníkům, pěveckým a hráčským souborům i mužům a ženám z organizačního a technického zajištění.
Množství spolupracovníků a pomocníků znemožňuje jmenovitě uvést všechny, kdo přispěli ke zdaru setkání.
Dík patří tisku, rozhlasu a televizi, které nám umožnily, abychom náš hlas učinili slyšitelným pro každého.
Se zvláštní vděčností a spjatostí zdravím ještě jednou desetitisíce krajanů, kteří nešetřili časem, penězi ani námahou, aby byli ve Vídni při tom.
Učinili z Vídně pro nás skutečný zážitek a zachovali věrnost sobě i své národnostní skupině. Chceme jít vstříc budoucnosti s důvěrou a energií.
Na shledanou v roce 1984 v Mnichově!
Váš
Franz Neubauer, státní tajemník
mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny
Zobrazit původní německý text
Der Dank des Sprechers
Der Dank des Sprechers
Der 34. Sudetendeutsche Tag in Wien war ein Ereignis, das unsere Volksgruppe in den Mittelpunkt des Geschehens rückte. Presse, Funk und Fernsehen widmeten dem Treffen der Landsleute in der Kaiserstadt eine umfangreiche teils wohlwollende, teils kritische Aufmerksamkeit. Für die gut 130 000 Landsleute, die an diesem Sudetendeutschen Tag teilnahmen, bleibt er, nicht anders als 1977, ein Erlebnis besonderer Art.
Das weithin vernehmbare Bekenntnis der Sudetendeutschen zum Heimat- und Selbstbestimmungsrecht und zu einem freien vereinigten Europa der Völker und Volksgruppen führte der Welt vor Augen, daß die sudetendeutsche Volksgruppe auch im vierten Jahrzehnt nach ihrer brutalen Austreibung lebt und ihr Selbstverständnis bewahrt hat.
Neben den offiziellen Großveranstaltungen, der feierlichen Eröffnung in der Wiener Stadthalle und der Hauptkundgebung auf dem Wiener Heldenplatz nach vorangegangenem Gottesdienst, waren die begleitenden Ausstellungen über Franz Metzner und Hans Kudlich, die Vorträge des Rahmenprogamms und der großartige Volkstumsabend und Fackelzug der Sudetendeutschen Jugend, Zeugnisse für geistige Vielfalt und Lebendigkeit des Sudetendeutschtums, das in einer großen Tradition wurzelt und gleichzeitig Brücken in die Zukunft schlägt. Hierfür zeugen auch die Leistungen der diesjährigen Kulturpreisträger aus der Mitte unserer Volksgruppe.
Die friedliche Heerschau der Sudetendeutschen, die zu Pfingsten 1983 in der Metropole des alten und des neuen Österreich stattfand, erfüllt all jene, die innerhalb der Sudetendeutschen Landsmannschaft und Volksgruppe Verantwortung tragen, mit Befriedigung und Zuversicht, aber auch mit Stolz und Dankbarkeit.
Der 34. Sudetendeutsche Tag war eine Gemeinschaftsleistung, an der viele ihren Anteil hatten. Dank gebührt an erster Stelle dem Bundespräsidenten der Republik Österreich, Dr. Rudolf Kirchschläger, der uns in Wien begrüßte, an der Spitze Altbundeskanzler Dr. Bruno Kreisky und Bundeskanzler Dr. Sinowatz, die uns die Durchführung trotz massiver Proteste aus Prag ermöglichten.
Dank gebührt der Bundeshauptstadt Wien, dem Lande Niederösterreich, den Wiener Messegesellschaften, dem Presseclub „Concordia" und allen Instanzen und Personen, die uns in Wien ihre Hilfe angedeihen ließen, nicht zuletzt den Landsleuten in der Sudetendeutschen Landsmannschaft in Österreich (SLÖ) mit Bundesobmann Msgre. Prof. Dr. Koch an der Spitze. Ihre kameradschaftliche Mitarbeit in Verbindung mit der Kenntnis der örtlichen Gegebenheiten war für das Gelingen des 34. sudetendeutschen Tages unentbehrlich.
Mein Dank gilt nicht minder den Vorstandsmitgliedern der Sudetendeutschen Landsmannschaft, den hauptamtlichen Mitarbeitern unserer Bundesgeschäftsstelle, der wackeren Schar um den Geschäftsführer des Sudetendeutschen Tages, Lm. Dieter Max, der Pressestelle und der Sudetendeutschen Jugend, deren Feierstunde am Pfingstsonntagabend am Heldenplatz allen
[obr] Die Hauptkundgebung am Heldenplatz in Wien
Teilnehmern in guter Erinnerung bleiben wird. Mein Dank gilt dem Zelebranten der Heiligen Messe auf dem Heldenplatz, Erzbischof Dr. Jachym, und den Festpredigern beider Konfessionen.
Ein besonderes Wort des Dankes sei Bundespräsident Dr. Kirchschläger, dem regierenden Fürsten von und zu Liechtenstein und den vielen Ehrengästen für ihre Teilnahme und treue Verbundenheit mit der Sache der Sudetendeutschen gewidmet.
Für die Durchführung des Rahmenprogrammes danke ich allen Organisatoren und Rednern, den Musikern, den Sing- und Spielscharen und den Männern und Frauen von Organisation und Technik.
Die Vielzahl der Mitarbeiter und Helfer macht es unmöglich, alle jene namentlich aufzuführen, die das Ihre zum Gelingen des Treffens beigetragen haben.
Dank gebührt Presse, Funk und Fernsehen, die es uns ermöglichten, unsere Stimme für jedermann vernehmbar zu erheben.
In besonderer Dankbarkeit und Verbundenheit grüße ich noch einmal die Zehntausende von Landsleuten, die weder Zeit noch Geld noch Strapazen scheuten, um in Wien dabei zu sein.
Sie haben Wien für uns so recht zum Erlebnis werden lassen und sich und ihrer Volksgruppe die Treue gehalten. Wir wollen mit Zuversicht und Tatkraft in die Zukunft gehen.
Auf Wiedersehen 1984 in München!
Ihr
Franz Neubauer, Staatssekretär
Sprecher der Sudetendeutschen Volksgruppe
Právo na domov – nárok a jeho naplnění
Právo na domov – nárok a jeho naplnění
Na rozdíl od vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) na sebe generační výměna mezi návštěvníky Sudetoněmeckých dnů (Sudetendeutsche Tage) stále nechává čekat. Naprostá většina těch, kdo přijeli, zná domov Sudety ještě z vlastního prožitku. Nedá se ani popřít, že setkání našich krajanů mají čím dál více charakter setkání než charakter protestní demonstrace. Nevede nás k tomuto konstatování škodolibost, nýbrž starost o další existenci naší národní skupiny.
Byli bychom ovšem na omylu, kdybychom se snažili získat pro sudetoněmeckou věc ty, kdo se narodili zhruba od roku 1940, pomocí povrchních opatření vycházejících vstříc duchu doby. Ani církvím se dlouhodobě nepodaří něco podobného pouze pomocí rockových koncertů. Klíč, kterým můžeme otevřít dveře k následujícím generacím, spočívá spíše ve věrohodném a nade vši pochybnost povzneseném udržování našeho nároku na domov, na Sudety. Pokud naše mládež ve výjimečných případech reaguje ústupně, není to způsobeno nedostatkem, nýbrž spíše přílišnou vlastní flexibilitou – lépe řečeno ohebností – a nekompromisností protivníků.
V budoucnu si nevystačíme s v konečném důsledku defenzivním a poměrně abstraktním prohlášením, že se práva na domov nevzdáváme. Musíme přejít do ofenzivy a konkrétně vysvětlit, že chceme právo na domov naplnit. Srozumitelně pro každého, pro mladé i staré, pro zahraničí a především pro Čechy, to nemůže znamenat nic jiného než: Požadujeme navrácení Sudet sudetským Němcům.
Tak například Poláci – od politiků přes umělce až po duchovenstvo – při tisíci příležitostech požadovali uznání linie Odra–Nisa, ačkoli současně označovali vyhnání Němců z východních území za neměnnou realitu. Uznání nedotknutelnosti této svévolně stanovené hranice ve východních smlouvách bylo úspěchem jejich vytrvalého požadavku. Egypťané by nezískali zpět Sinaj, kdyby ho nepožadovali zpět, ale hovořili pouze o právu na sebeurčení jeho obyvatel. Také Jásira Arafata svět v podstatě poslouchá jen proto, že neúnavně požaduje návrat Palestinců do jejich domoviny, a nespokojuje se pouze s odkazy na právo na domov zakotvené ve stanovách OOP. Židé po celém světě se však již 2000 let, kdykoli se někde setkali o svátcích, loučili slovy: „Příští rok v Jeruzalémě!" Dnes jsou u cíle svých přání – jaký je to pro nás příklad!
Bezpochyby nám územní nárok na domov přinese hněv, urážky a hrozby. Ani zdánlivá beznadějnost prosazení vzhledem k současné globální politické konstelaci nás této námahy nezbavuje. Požadavek sudetských Němců a všech vyhnanců na návrat do domoviny se opírá o elementární právo a stejně tak nepodléhá opotřebení jako obdobný požadavek Palestinců a jiných národů. Pokud ho necháme padnout, nebude později nikdo, kdo by dokázal využít případné změny globálního mocenského uspořádání.
Neměli bychom hledat náhradu a útěchu ve formulích, jako je ta, která hovoří o sudetských Němcích jako o čtvrtém kmeni v Bavorsku. Může být míněna dobře, stojí však na příliš vratkých nohou. My, sudetští Němci, jsme staletími formované společenství osudu, složené z příslušníků několika německých kmenů. Rozptýleni po všech zemích ztratíme po třech nebo čtyřech generacích svůj vlastní jazyk (nářečí) i – až na muzeálně uchované zbytky – své kulturní dědictví a splyneme s hostitelskými kmeny (Bavory, Šváby, Franky atd.). Zachránit nás před tím může jen návrat do vlastní osídlovací oblasti, do naší domoviny. Nemylme se. Nenajdeme spásu ani ve vícenárodnostním státě, jako byla stará podunajská monarchie, ani – podle dosavadních zkušeností – nebude pro nás existovat autonomie v rámci Československé republiky. Zůstala nám teze, propagovaná ze všech stran už 25 a více let, o znovusjednocení a osvobození starého Evropy, v jejímž rámci – a jedině v jejím rámci – bychom mohli své právo hledat a nalézt. Odhlédneme-li od toho, že i v západní Evropě je dodnes některým národnostním skupinám urputně odpíráno právo na sebeurčení,
[obr] Idylka z Gfell (Kfely): „Baumannův domek" s návesním rybníkem
muselo by se sjednocené Německo jevit Sovětskému svazu tváří v tvář svobodné Evropě sahající až k jeho státním hranicím a obávaným dopadům na jeho území ještě jako snesitelnější zlo. Pohled na mapu s nezvratnou jasností ukazuje, že k znovuzískání Sudet může dojít pouze v rámci obnovení Německa v jeho historických hranicích. Pouze touto cestou lze naplnit naše právo na domov a zajistit existenci naší národní skupiny. Je to úkol téměř nadlidsky těžký, který mohou vyřešit jen všichni Němci společně a k němuž skutečně není žádná alternativa. Naše dnešní situace nevyžaduje změnu kurzu tím směrem, jaký očekávají naši protivníci a falešní přátelé, nýbrž právě popsaným směrem. Chceme-li zachovat existenci sudetského němectví, nesmíme podřizovat nebo přizpůsobovat naše existenční zájmy silám, jejichž nejvyšším cílem je udržení či dosažení vládní moci ve zbylém torzu Německa. Nikoli jim, nýbrž jedině německému národu a 25 generacím našich předků, kteří naši zemi zúrodnili a přivedli k rozkvětu, jsme my, sudetští Němci, zavázáni a odpovědni.
Gerhard Reithmeier
Zobrazit původní německý text
Heimatrecht – Anspruch und Verwirklichung
Heimatrecht – Anspruch und Verwirklichung
Anders als bei der Führungsspitze der Sudetendeutschen Landsmannschaft läßt der Generationenwechsel bei den Besuchern der Sudetendeutschen Tage noch auf sich warten. Die große Masse derer, die kamen, kennt die Heimat Sudetenland noch aus eigenem Erleben. Auch ist nicht zu widerlegen, daß die Treffen unserer Landsleute immer mehr den Charakter der Begegnung als den der fordernden Demonstration annehmen. Uns läßt nicht Schadenfreude, sondern die Sorge um den Fortbestand unserer Volksgruppe diese Tatsachen feststellen.
Nun wären wir freilich falsch beraten, wenn wir die seit etwa 1940 Geborenen durch vordergründige, dem Zeitgeist entgegenkommende Maßnahmen für die sudetendeutsche Sache zu gewinnen trachteten. Auch den Kirchen wird ähnliches auf die Dauer nicht allein mit Rock-Konzerten gelingen. Der Schlüssel, mit dem wir die Tür zu den Folgegenerationen öffnen können, liegt vielmehr in der über jeden Zweifel erhabenen, glaubhaften Aufrechterhaltung unseres Anspruches auf die Heimat, das Sudetenland. Wenn unsere Jugend in Ausnahmefällen nachgiebig reagiert, so liegt dies nicht an mangelnder, sondern eher an zu großer eigener Flexibilität — besser Biegsamkeit — und an der Kompromißlosigkeit der Gegner.
Wir werden in der Zukunft nicht mehr mit der letztlich defensiven und reichlich abstrakten Aussage auskommen, daß wir das Recht auf die Heimat nicht aufgeben. Wir werden in die Offensive gehen und konkret erklären müssen, daß wir das Heimatrecht verwirklichen wollen. Für jedermann verständlich, für die Jungen und die Alten, für das Ausland und vor allem für die Tschechen, kann dies nichts anderes heißen als: Wir fordern die Rückgabe des Sudetenlandes an die Sudetendeutschen.
So forderten zum Beispiel die Polen, von den Politikern über die Künstler bis zum Klerus, obwohl sie gleichzeitig die Vertreibung der Deutschen aus den Ostgebieten als unabänderliche Realität bezeichneten, bei tausend Gelegenheiten die Anerkennung der Oder-Neiße-Linie. Die Anerkennung der Unverletzlichkeit dieser Willkürgrenze in den Ostverträgen war der Erfolg ihrer beständigen Forderung. Die Ägypter hätten den Sinai nicht zurückerhalten, wenn sie ihn nicht zurückgefordert, sondern lediglich vom Selbstbestimmungsrecht seiner Bewohner gesprochen hätten. Auch Yassir Arafat wird im Grunde nur deshalb von der Welt gehört, weil er nicht müde wird, die Rückkehr der Palästinenser in ihre Heimat zu fordern, und sich nicht mit Hinweisen auf ein in der Satzung der PLO verankertes Heimatrecht begnügt. Die Juden in aller Welt aber haben sich seit 2000 Jahren, wenn sie sich irgendwo an Festtagen getroffen hatten, mit den Worten verabschiedet: „Nächstes Jahr in Jerusalem!" Heute sind sie am Ziel ihrer Wünsche — welch ein Beispiel für uns!
Ohne Zweifel wird uns der territoriale Anspruch auf die Heimat Ärger, Schimpf und Drohungen einbringen. Auch die scheinbare Aussichtslosigkeit der Durchsetzung aufgrund der gegenwärtigen weltpolitischen Konstellation enthebt uns dieser Mühe nicht. Die Forderung der Sudetendeutschen und aller Vertriebenen nach Rückkehr auf die Heimat beruht auf einem Elementarrecht und unterliegt ebensowenig der Abnützung wie das gleichgeartete Verlangen der Palästinenser und anderer Völker. Lassen wir sie fallen, wird später niemand mehr da sein, der eine Änderung der globalen Machtverhältnisse zu nutzen vermag.
Wir sollten nicht Ersatz und Trost in Formeln suchen wie jener, der von den Sudetendeutschen als 4. Stamm in Bayern spricht. Sie mag gut gemeint sein, steht jedoch auf allzu tönernen Füßen. Wir Sudetendeutschen sind eine durch Jahrhunderte geprägte Schicksalsgemeinschaft, die aus Angehörigen mehrerer deutscher Stämme besteht. Verstreut über alle Lande, werden wir nach drei oder vier Generationen unsere eigene Sprache (Dialekte) sowie bis auf museal bewahrte Reste auch unser Kulturerbe verloren haben und in den gastgebenden Stämmen (Bayern, Schwaben, Franken usw.) aufgegangen sein. Nur die Rückkehr in ein eigenes Siedlungsgebiet, in unsere Heimat, kann uns davor retten. Täuschen wir uns nicht. Wir werden weder in einem Vielvölkerstaat wie der alten Donaumonarchie unser Heil finden, noch wird es nach den bisher gemachten Erfahrungen eine Autonomie in einer Tschechoslowakischen Republik für uns geben. Übriggeblieben ist die seit 25 und mehr Jahren von allen Seiten propagierte These einer Wiedervereinigung und Befreiung des alten Europas, innerhalb und nur innerhalb derer wir unser Recht suchen und finden könnten. Abgesehen davon, daß auch in Westeuropa einigen Volksgruppen bis heute das Selbstbestimmungsrecht hartnäckig vorenthalten
[obr] Idyll aus Gfell: „Das Baumann-Häusl" mit Dorfteich
wird, müßte der Sowjetunion ein wiedervereinigtes Deutschland gegenüber einem bis an ihre Staatsgrenzen reichenden freien Europa und den auf ihr Land zu befürchtenden Auswirkungen noch als das erträglichere Übel erscheinen. Ein Blick auf die Landkarte zeigt mit unwiderlegbarer Deutlichkeit, daß es eine Rückgewinnung des Sudetenlandes nur im Rahmen einer Wiederherstellung Deutschlands in seinen geschichtlichen Grenzen geben kann. Ausschließlich auf diesem Wege läßt sich unser Heimatrecht realisieren und der Bestand unserer Volksgruppe sichern. Eine schier unmenschlich schwere Aufgabe, die nur von allen Deutschen gemeinsam gelöst werden kann, und zu der es nun wirklich keine Alternative gibt. Nicht eine Kurskorrektur in der von unseren Gegnern und falschen Freunden erwarteten, sondern in der eben beschriebenen Richtung verlangt unsere heutige Situation. Wenn wir den Bestand des Sudetendeutschtums erhalten wollen, dürfen wir unsere existenziellen Interessen nicht den Kräften unterordnen oder anpassen, deren höchstes Ziel die Erhaltung oder Erstrebung der Regierungsmacht im verbliebenen Rumpfdeutschland ist. Nicht ihnen, sondern allein dem deutschen Volk und den 25 Generationen unserer Vorfahren, die unser Land urbar gemacht und zur Blüte gebracht haben, sind wir Sudetendeutschen verpflichtet und verantwortlich.
Gerhard Reithmeier
1. zemské setkání SL v Hesensku / Dregger blahopřál Dr. Walteru Becherovi ke Karlově ceně
1. zemské setkání SL v Hesensku
Dómové město Limburg an der Lahn s 30 000 obyvateli se ve dnech 27. a 28. srpna 1983 stane cílem tisíců krajanů, kteří se sjedou na 1. zemské setkání sudetských Němců v Hesensku. Limburg se svým historickým starým městem má podobně jako menší „Sudetoněmecký den" nabídnout jak místo setkání našich krajanů, tak – podle hesla „Hesensko-Sudety, ruku v ruce" – v řadě akcí sudetoněmeckých a hesenských skupin předvést široké veřejnosti dobrou práci na poli lidové kultury. Oběma dějišti jednání jsou „Stadthalle" (Městská hala) v centru města a 10 minut chůze vzdálená „Markthalle" (Tržní hala). Velké volné prostranství před Tržní halou bude při pěkném počasí ideálním místem pro bohoslužbu, veřejné shromáždění a vystoupení souborů lidových tanců. Již v sobotu večer se bude ve Stadthalle konat akce věnovaná lidové kultuře, stejně jako v neděli odpoledne tamtéž hudba, tanec a zpěv. Hlavním řečníkem na shromáždění bude bývalý mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) Dr. Walter Becher. Bohoslužbu bude sloužit prelát Dr. Karl Reiß z Offenbachu. Nedostatek parkovacích míst nehrozí. — Veškeré další informace o společných autobusových jízdách a účasti podávají hesenské místní, okresní a zemské skupiny SL a BdV. Zemské setkání se koná za každého počasí.
Dregger blahopřál Dr. Walteru Becherovi ke Karlově ceně
Předseda frakce CDU/CSU v Německém spolkovém sněmu Dr. Alfred Dregger telegraficky poblahopřál bývalému mluvčímu Sudetoněmeckého krajanského sdružení Dr. Walteru Becherovi k udělení Evropské Karlovy ceny na 34. Sudetoněmeckém dni ve Vídni:
„Milý pane doktore Bechere! K udělení Evropské Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení Vám posílám své srdečné blahopřání. Toto ocenění vzdává hold nejen Vašemu desetiletí trvajícímu nasazení pro Vaše sudetoněmecké krajany, ale i Vašemu často nedoceněnému úsilí vytvořit základy pro nové vybudování poctivého partnerství mezi Němci, Čechy a Slováky v jejich společné vlasti uprostřed Evropy. Přeji Vám i nadále vše dobré a zůstávám s nejlepšími pozdravy
Váš Alfred Dregger."
Zobrazit původní německý text
1. SL-Landestreffen in Hessen / Dregger gratulierte Dr. Walter Becher zum Karlspreis
1. SL-Landestreffen in Hessen
Die Domstadt Limburg a. d. Lahn mit ihren 30.000 Einwohnern wird am 27. und 28. August 1983 Ziel tausender Landsleute zum 1. Landestreffen der Sudetendeutschen in Hessen sein. Einem kleinen „Sudetendeutschen Tag" gleich soll Limburg mit seiner historischen Altstadt sowohl Stätte der Begegnung unserer Landsleute als auch nach dem Motto „Hessen-Sudetenland, Hand in Hand" in vielen Veranstaltungen sudetendeutscher und hessischer Gruppen gute Volkstumsarbeit einer breiten Öffentlichkeit vorführen. Die beiden Tagungsstätten sind die im Zentrum der Stadt gelegene „Stadthalle" und die 10 Minuten Fußweg entfernte „Markthalle". Eine große Freifläche vor der Markthalle wird bei schönem Wetter idealer Ort für den Gottesdienst, die Kundgebung und für Vorführungen der Volkstanzgruppen sein. Bereits am Samstag-Abend findet in der Stadthalle eine Volkstumsveranstaltung statt, sowie auch dort am Sonntag-Nachmittag Musik, Tanz und Singen. Hauptredner bei der Kundgebung wird der Altsprecher der SL Dr. Walter Becher sein. Den Gottesdienst hält Prälat Dr. Karl Reiß / Offenbach. Parkplatznot wird es keine geben. — Alle weiteren Auskünfte über Bus-Gemeinschaftsfahrten und Teilnahme erteilen die hessischen SL- und BdV-Orts-, Kreis- und Landesgruppen. Das Landestreffen findet bei jedem Wetter statt.
Dregger gratulierte Dr. Walter Becher zum Karlspreis
Der Vorsitzende der CDU/CSU-Fraktion im Deutschen Bundestag, Dr. Alfred Dregger, beglückwünschte den Altsprecher der Sudetendeutschen Landsmannschaft, Dr. Walter Becher, telegrafisch zur Verleihung des Europäischen Karlspreises auf dem 34. Sudetendeutschen Tag in Wien:
„Lieber Dr. Becher! Zu der Verleihung des Europäischen Karlspreises der Sudetendeutschen Landsmannschaft übermittle ich Ihnen meine herzliche Gratulation. Mit dieser Verleihung wird nicht nur Ihr jahrzehntelanger Einsatz für Ihre sudetendeutschen Landsleute gewürdigt, sondern auch Ihr oft verkanntes Bemühen, Grundlagen für den Neuaufbau einer ehrlichen Partnerschaft zwischen Deutschen, Tschechen, Slowaken in ihrem gemeinsamen Heimatgebiet im Zentrum Europas zu schaffen. Ich wünsche Ihnen weiterhin alles Gute und verbleibe mit den besten Grüßen
Ihr Alfred Dregger".
Slavnost Božího Těla v Horním Slavkově (Schlaggenwald)
Slavnost Božího Těla v Horním Slavkově
[obr] Oltář ke slavnosti Božího Těla z roku 1945 na hornoslavkovském náměstí
Slavnost Božího Těla v Horním Slavkově
Posílám tímto do Heimatbriefu fotografii druhého oltáře, postaveného u domu č. 42 na náměstí (Kluckhennův dům), obuvnictví Geyer. Poslední průvod se konal v roce 1945. Po dlouhém dohadování – Češi nejprve řekli ne, Američané ale nakonec na poslední chvíli souhlas dali. První oltář u Pflughausu (u Dörflů), který stával nad chodníkem, dokázala rodina Dörflova postavit jen s pomocí odborníků, a tak byl v roce 1945 vztyčen jen provizorní náhradní oltář v podobě stolu s křížem a dalším vybavením. Třetí oltář stál u kupce März a čtvrtý tam, kde bydlela známá „policejní diva" (paní Shetevi) – dům Pohl, pod kupcem Endischem.
Na rozdíl od zdejších poměrů bylo nám děvčatům dovoleno účastnit se průvodu Božího Těla už od školky – ozdobené věnečky z květin na hlavě a kolem paže, s košíčky plnými květin. Šly jsme před Nejsvětější svátostí, umístěnou v přední části průvodu, směrem k presbytáři kostela svatého Jiří. Cesta byla vyznačena rákosím a trávou, a proto to byla i pořádně kluzká záležitost dolů po strmém Kirchbergu
až na náměstí. Pilně jsme také sypaly květiny ze svých košíčků. Ke slavnosti Božího Těla patřily mochna husí, kociánek a kopretiny, a samozřejmě i vzácné pivoňky.
Výzdoba oltáře patřila k domácímu inventáři a každý obyvatel se musel zavázat, že o Božím Těle oltář postaví. Ve zvláštní komoře byl uložen velký olejomalovaný obraz, dvě velké sochy, malá kaplička, opravdové hornoslavkovské cínové svícny, prostírání, koberec a další věci.
Náš Horní Slavkov nebyl tehdy tak bohatě vybaven květinářstvími, jak je to obvyklé dnes. Proto se pilně nosila domů mochna husí a kociánek a z nich se pletly věnečky kolem šesti svícnů. Kromě toho se ještě omotávaly kolem svíček kvítkové ozdobné copánky. Předtím byla po celém městě okna vyzdobena kytičkami v květináčích.
(Fotografii i zprávu zaslala Isolde Riedel, rozená Geyer.)
Zobrazit původní německý text
Fronleichnamsfest in Schlaggenwald
[obr] Fronleichnams-Altar 1945 am Schlaggenwalder Marktplatz
Fronleichnamsfest in Schlaggenwald
Anbei sende ich an den Heimatbrief ein Foto vom 2. Altar, aufgebaut beim Haus Nr. 42 am Marktplatz (Kluckhenn-Haus), Schuhhaus Geyer. Der letzte Umzug fand 1945 statt. Nach langem Hin und Her — die Tschechen sagten nein, die Amerikaner gaben schließlich im letzten Moment die Zustimmung. Der erste Altar beim Pflughaus (Dörfl), welcher über dem Bürgersteig gebaut war, konnte die Familie Dörfl nur mit Fachleuten aufstellen, deshalb wurde ein Notbehelf 1945 in Form eines Tisches mit Kreuz usw. errichtet. Der 3. Altar war beim März-Kaufmann und der vierte dort, wo die bekannte Polizei-Diva (Frau Shetevi) einquartiert war (Haus Pohl, unterhalb vom Endisch-Kaufmann).
Im Vergleich zu hier war es uns Mädchen gestattet, bereits im Kindergartenalter, beschmückt mit Blumenkränzchen am Kopf und um den Arm, mit Blumenkörbchen am Fronleichnamszug teilzunehmen. Wir zogen vor dem Allerheiligsten, aufgestellt im vorderen Teil, zum Altarraum der Kirche St. Georg. Der Weg war mit Schilf und Gras markiert und somit auch eine äußerst rutschige Angelegenheit den steilen Kirchberg
hinunter bis zum Marktplatz. Wir streuten auch fleißig Blumen aus unseren Körbchen. Trauermantel, Katzenpfötchen und Margareten, natürlich auch die kostbaren Pfingstrosen gehörten zum Fronleichnamsfest.
Die Ausstattung des Altars gehörte zum Hausinventar und jeder Einwohner mußte sich verpflichten, den Altar an Fronleichnam aufzustellen. Eine eigene Kammer enthielt ein großes Ölgemälde, zwei große Figuren, eine kleine Kapelle, echt Schlaggenwalder Zinnleuchter, Gedecke, Teppich usw.
Unser Schlaggenwald war nicht so aufwendig mit Blumenläden, wie es jetzt so üblich ist, bestückt. So wurden fleißig Trauermanteln und Katzenpfötchen heimgetragen, Kränzchen um die 6 Kerzenständer gebunden. Außerdem wurden noch Blumen-Schwänzchen zur Verzierung der Kerzen umgewickelt. Vorher waren in der ganzen Stadt die Fenster mit Blumenstöckchen geschmückt.
(Isolde Riedel, geb. Geyer, sandte das Foto und den Bericht ein).
Nemoderná vyznání
Nemoderná vyznání
Odpovědi jednoho současníka
Dnes víc než kdy jindy platí, že si každý z nás musí na mnohé výzvy doby najít vlastní odpověď, dokázat ji formulovat a také ji statečně zastávat. Masová média vytvořila možnost – ať už je za tím kdokoli – řízeně ovlivňovat hodnotové představy každého jednotlivého občana, jeho životní návyky a jeho očekávání do budoucna, a to v míře, jakou před námi nezažila žádná generace. Jsem přesvědčen, že moje „Nemoderná vyznání" skončí ve většině redakcí v koši, protože se posuzovatelům nebudou zdát dost „pokrokové" v dnešním slova smyslu. Kašlu na to, zda budu počítán mezi „pokrokáře za každou cenu", kteří jsou vždy ochotni přesednout na další módní vlnu, jen aby zůstali „u kormidla" – aniž by přitom chtěli rezignovat na skutečný pokrok. Ten se ale „nedělá", nýbrž je zralým plodem dlouhého procesu proměny.
Vyznávám, že se německý spisovatel má vyjadřovat ve své vlastní mateřštině. Ta nabízí tak velké bohatství možností, jak nejjemnější odstíny nějakého jevu jazykově vyjádřit až do nejmenších detailů, že toto bohatství nelze nikdy zcela vyčerpat. Zároveň se ale bráním tomu, aby mě kvůli tomuto názoru házeli do jednoho pytle s onou sektou jazykových čistitelů, kteří se domnívají, že prokazují svému jazyku službu tím, že pro pojmy, jež jsme spolu s vynálezy převzali z cizího jazyka, nabízejí místy komické, ošklivé poněmčené tvary, které předmětu úvahy vůbec neodpovídají. Tak živý jazyk, jako je němčina, je dostatečně silný na to, aby do sebe znovu a znovu přijímal cizí pojmy a osvojoval si je. Ostře se však stavím proti oněm polovzdělancům, kteří na veřejnosti jen tak plýtvají cizími slovy tam, kde by bez potíží mohli volit silná, obrazná a výrazná německá slova. To platí zejména pro politiky všech odstínů, rozhlasové a televizní reportéry, učitele, studenty a gymnazisty, kteří si ve stále větší míře libují v hrůzném žargonu, jímž sice na chvíli ohromí naivní duše, ale z dlouhodobého hlediska jazykově neobstojí. Vyznávám se k manželství a rodině, protože se domnívám, že představují nejen podle Základního zákona naší země, ale i podle mravního zákona uznávaného velkou – byť stále ještě mlčící – většinou našeho národa, nejlepší formu soužití dvou lidí a zdravého vyrůstání našich dětí v jejich bezpečí. Měli bychom mít odvahu i veřejně konstatovat, že naše masová média věnují takzvaným okrajovým skupinám naší společnosti ve svých pořadech příliš velký prostor a zanedbávají vylíčení způsobu života a chování velké většiny. Vyznávám se k tomu, že naše generace, poznamenaná hrůzami války a hladem poválečné doby, by se měla postavit
na odpor proti zesměšňování „ideálního světa", jako by to bylo pouhou lží a pokrytectvím. Je nám jasné, že nežijeme v „ideálním", nýbrž ve značně zničeném světě, ale neměli bychom připustit, aby se už naše děti ve škole učily zlehčovat si takové hodnoty jako láska, dobrota, slušnost, úcta, víra, důvěra, statečnost, smysl pro pospolitost, věrnost, čest – abych jmenoval jen některé – a místo toho byly seznamovány s realitou, v níž podle představ leckterých skvěle formulujících politických fanatiků tyto pojmy už nemají mít místo. Vyznávám se k tomu, že zdravý člověk usiluje o výkon, jehož je schopen, a v tom nachází uspokojení. Společenští vědci naší doby, kteří zavrhují výkonovou společnost a špičkami prstů ukazují na snahu o výkon jako příčinu většiny poruch v našem soužití, říkají jen polovinu pravdy. Přání podat dobrý výkon je třeba uvést do souladu s přirozeným ohledem na sociálně slabší. K tomu patří i to, aby byl obnoven narušený řád mezi generacemi a aby fetiš „mládí za každou cenu" nevedl ke stále novým mylným odhadům přirozených danosti. Žádný národ si nemůže dovolit odhodit generaci nad 40 let na smetiště svého vývoje. Napětí mezi generacemi, které se – pokud není neustále přiživováno a stylizováno do trvalého štvaní – časem samo znovu vyrovná a lze je zúročit ve prospěch celku, by mělo být viděno a posuzováno jako to, čím skutečně je, a nemělo by sloužit k budování nepřátelského obrazu napříč naším národem.
Vyznávám se k historickému vývoji a k tíži rozdělení německého národa, k němuž se cítím spjat a v jehož sílu k duševnímu a duchovnímu překonání jeho dnešního osudu v budoucnu věřím. Považuji za samozřejmost hlásit se ke kontinuitě kulturního dědictví tohoto národa a pomáhat je nedotčené předat příští generaci.
Vyznávám se k úctě před životem a věřím, že na tomto světě existuje něco vyššího, než nám dnes chce namluvit materialistické společenské učení. Vyznávám se k tomuto životu v našem světě a k tomu, že může být krásný, pokud to všichni budeme chtít.
Hans Bahrs
Zobrazit původní německý text
Unzeitgemäße Bekenntnisse
Unzeitgemäße Bekenntnisse
Antworten eines Zeitgenossen
Es gilt heute mehr denn je für einen jeden von uns, auf die vielen Herausforderungen unserer Zeit seine eigene Antwort zu finden, zu formulieren und sie auch beherzt zu vertreten. Die Massenmedien haben die Möglichkeit einer — von wem auch immer — gelenkten Beeinflussung der Wertvorstellungen jedes einzelnen Bürgers, seiner Lebensgewohnheiten und seiner Zukunftserwartungen geschaffen, wie sie vor uns noch keine Generation erlebt hat. Ich bin überzeugt davon, daß meine „Unzeitgemäßen Bekenntnisse" bei den meisten Redaktionen in den Papierkorb wandern werden, weil sie den Prüfern nicht „progressiv" im Sinne des heutigen Sprachgebrauchs erscheinen mögen. Ich pfeife darauf, zu den „Progressiven um jeden Preis", die stets bereit sind, auf die nächste Modewelle umzuschwenken, wenn sie dadurch „am Drücker" bleiben können, gerechnet zu werden, ohne auf einen echten Fortschritt verzichten zu wollen. Dieser aber wird nicht „gemacht", sondern ist die reife Frucht eines langen Wandlungsprozesses.
Ich bekenne mich dazu, daß sich ein deutscher Schriftsteller in seiner eigenen Muttersprache ausdrücken sollte. Sie bietet einen so großen Schatz an Möglichkeiten, einen Vorgang in den feinsten Unterschieden sprachlich bis in die kleinsten Verästelungen sichtbar zu machen, daß dieser nie voll ausgeschöpft werden kann. Dabei wehre ich mich zugleich, wegen dieser meiner Auffassung in einen Topf mit jener Sekte der Sprachreiniger geworfen zu werden, die meinen, sie dienten ihrer Sprache dadurch, daß sie für Begriffe, die wir etwa mit Erfindungen zugleich aus einer fremden Sprache übernommen haben, teilweise urkomische, häßliche Eindeutschungen anbieten, die dem Gegenstand der Betrachtung nicht angemessen sind. Eine so lebendige Sprache wie die deutsche ist kräftig genug, um immer wieder fremde Begriffe in sich aufzunehmen und sich zu eigen zu machen. Ich wende mich aber in aller Schärfe gegen jene Halbgebildeten, die da in der Öffentlichkeit mit Fremdwörtern nur so um sich werfen, wo sie ohne weiteres kräftige, bildhafte und ausdrucksstarke deutsche wählen könnten. Das gilt besonders für Politiker aller Schattierungen, Funk- und Fernsehreporter, Lehrer, Studenten und Gymnasiasten, die sich in zunehmendem Maße darin gefallen, ein schauderhaftes Kauderwelsch zu sprechen oder zu schreiben, mit dem sie zwar vorübergehend naive Gemüter verblüffen, auf die Dauer gesehen aber sprachlich nicht bestehen werden. Ich bekenne mich zu Ehe und Familie, weil ich meine, daß sie nicht nur nach dem Grundgesetz unseres Landes, sondern auch nach dem von einer großen, allerdings immer noch schweigenden Mehrheit unseres Volkes anerkannten Sittengesetz als die beste Form des Zusammenlebens zweier Menschen und das gesunde Aufwachsen in ihrer Geborgenheit für unsere Kinder darstellt. Wir sollten den Mut haben, auch öffentlich festzustellen, daß unsere Massenmedien den sogenannten Randgruppen unserer Gesellschaft einen viel zu breiten Raum in ihren Sendungen einräumen und die Darstellung der Lebens- und Verhaltensweise der großen Mehrheit vernachlässigen. Ich bekenne mich dazu, daß unsere Generation, die durch die Schrecken des Krieges und den Hunger der Nachkriegszeit gezeichnet wurde, aufstehen
sollte gegen die Verhöhnung der „heilen Welt", als sei diese die Lüge und Heuchelei schlechthin. Wir sind uns darüber klar, daß wir nicht in einer „heilen", sondern in einer weitgehend zerstörten Welt leben, aber wir sollten es nicht zulassen, daß schon unsere Kinder in der Schule Wertbegriffe wie Liebe, Güte, Anständigkeit, Ehrfurcht, Glaube, Vertrauen, Tapferkeit, Gemeinschaftssinn, Treue, Ehre, um nur einige zu nennen, belächeln lernen und dafür mit den Realitäten vertraut gemacht werden, in denen nach den Vorstellungen mancher glänzend formulierender Politfanatiker diese Begriffe nicht mehr vorkommen dürfen. Ich bekenne mich dazu, daß ein gesunder Mensch nach der ihm möglichen Leistung strebt und darin seine Befriedigung findet. Die Gesellschaftswissenschaftler unserer Tage, die die Leistungsgesellschaft verdammen und mit spitzen Fingern auf das Leistungsstreben als Ursache für die meisten Störungen in unserem Zusammenleben zeigen, sagen nur die halbe Wahrheit. Der Wunsch, eine gute Leistung zu vollbringen, muß in Einklang gebracht werden mit der natürlichen Rücksicht auf die sozial Schwächeren. Dazu gehört auch, daß die gestörte Ordnung zwischen den Generationen wieder hergestellt und nicht der Fetisch „Jugend um jeden Preis" zu immer neuen Fehleinschätzungen der natürlichen Gegebenheiten führt. Kein Volk kann es sich leisten, die Generation über 40 auf den Müllhaufen seiner Entwicklung zu werfen. Die Spannungen zwischen den Generationen, die sich, wenn sie nicht dauernd aufgeheizt und zu einer ständigen Verhetzung hochstilisiert werden, mit der Zeit immer wieder von selbst auspendeln und für die Gesamtheit fruchtbar gemacht werden können, sollten als das, was sie sind, gesehen und behandelt werden und nicht zum Aufbau eines Feindbildes quer durch unser Volk dienen.
Ich bekenne mich zu der geschichtlichen Entwicklung und der Not der Spaltung des deutschen Volkes, dem ich mich verbunden fühle und an dessen Kraft zur seelischen und geistigen Überwindung seines heutigen Schicksals in der Zukunft ich glaube. Ich halte es für eine Selbstverständlichkeit, mich zur Kontinuität des kulturellen Erbes dieses Volkes zu bekennen und mitzuhelfen, es der kommenden Generation unversehrt zu übergeben.
Ich bekenne mich zur Ehrfurcht vor dem Leben und glaube daran, daß es Höheres auf dieser Welt gibt, als die materialistische Gesellschaftslehre uns heute weismachen will. Ich bekenne mich zu diesem Leben in unserer Welt und dazu, daß es schön sein kann, wenn wir es nur alle wollen.
Hans Bahrs