Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 171
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 171, rok 1983. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Titulní strana – Heimatbrief č. 171
Titulní strana – Heimatbrief č. 171
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské hornické Horní Slavkov (Schlaggenwald)
Horní Slavkov a okolí
Vydává RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60
35. ročník březen 1983 č. 171
[obr] Velikonoční zajíček byl pilný.
Sbírání vajíček dělalo Henningovi a Rüdigerovi obrovskou radost.
Zobrazit původní německý text
Titelseite – Heimatbrief Folge 171
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald und Umgebung
Herausgegeben von RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main
Seligenstädter Weg 60
35. Jahrgang März 1983 Folge 171
[obr] Der Osterhase war fleißig.
Das Einsammeln der Eier machte Henning und Rüdiger eine Riesenfreude.
Postní a velikonoční doba 1983
Postní a velikonoční doba 1983
Milí krajané, milí přátelé!
Redakce našich krajanských listů mi opět nabídly příležitost promluvit o obou velkých svátcích, Vánocích a Velikonocích, kněžské slovo k našim sudetoněmeckým krajanům. Za tuto vstřícnost bych chtěl na tomto místě poděkovat.
Postní a velikonoční doba: Na jejím počátku stojí Popeleční středa a mnozí z nás se jistě už postavili pod toto znamení posvěceného popela jako symbolu lidské pomíjivosti. Nezapomínejme, že už více než jedna generace vyhnanců z domova zemřela v nové vlasti. Všichni sice víme, kolik let už jsme prožili, ale nevíme, kolik let nám ještě bylo dopřáno. Popelcový kříž na čele je i dnes pro mnohé působivým obřadem po ruchu masopustu. Na Popeleční středu roku 1946 jsem jako vězeň v karlovarské soudní věznici žehnal novinový popel a udílel spoluvězňům popelcový kříž. V té době nám obzvlášť došlo, jak málo člověk vlastně potřebuje – vždyť v našem vězeňském pytlíku jsme měli jen jednu soupravu prádla, dva páry ponožek a kapesníky. Jako kněz jsem měl u sebe ještě růženec, Nový zákon, breviář a umíráček. A tak jsme v následující postní době večer modlívali růženec a ráno, než jsme šli na práci, jsme drželi čtení z Písma a meditaci. Mnozí mi později potvrdili, že to pro ně byly dny nábožensky plodné, i když strava byla skrovná a tábor velmi primitivní. My, lidé dnešního blahobytu, bychom si měli častěji promýšlet, jak málo vlastně potřebujeme jako železnou zásobu pro svůj život.
I v duchovně proměněné době zůstávají modlitba, půst a almužna základními akordy předvelikonoční doby pokání. Pro mnohé to možná jsou zastaralé pojmy, se kterými si moc neví rady, ale pro nábožensky založeného člověka jsou životně důležitými výrazy víry. Modlitbou zde míním osobní modlitbu jednotlivce jako prosbu, díkůvzdání a chválu Boha, společnou modlitbu rodiny a farní obce a modlitební bouři mnohých v nesnázích doby. Mluvíme mnoho o nebezpečí války, o ohroženém míru a hrozících katastrofách, ale ve všech těchto záležitostech se modlíme příliš málo.
Když před 300 lety (1683) stáli Turci před Vídní a půlměsíc ohrožoval Evropu a Říši, tehdy se rytířstvo pod velením Karla Lotrinského seřadilo na Kahlenbergu k otevřené polní bitvě, po boku i polský král Sobieski se svým osvobozujícím vojskem. Muži Vídně stáli na hradbách městských zdí a v kostelích se ženy a děti modlily za vítězství křesťanského vojska. Vídeň, Říše i křesťanská Evropa byly zachráněny. Dnes jde o stejné hodnoty, zbrojí se donekonečna, ale modlitebníci na mnoha místech chybí. Od Reinholda Schneidera pochází výrok: „Jen modlitebníkům se ještě může podařit odvrátit od nás neštěstí."
Postit se dnes znamená umět se mnohého vzdát a neplýtvat statky života. Neměli bychom však přeslechnout ty, kdo napomínají ke skromnosti a vážnému odříkání, protože bez takového odříkání nezvládneme nouzi, do níž jsme se po letech blahobytu dostali. Dosavadní půst z nábožensko-asketických důvodů získal novou motivaci, totiž odpovědnost za hladovějící a trpící ve třetím světě. Misereor a Adveniat se stále rostoucími výsledky jsou toho důkazem.
Almužna: Už nejde o polévku pro chudé nebo o haléře pro žebráka u dveří, nýbrž o tvou osobní oběť pro celosvětovou nouzi dnešních dnů a o skutečné bratrské sdílení a darování.
Přeji vám tedy postní dobu, v níž jsou i dnes modlitba, půst a almužna vážnými požadavky naší víry.
Vrcholem velikonoční přípravy je doba postní (pašijová) a Svatý týden, v němž v liturgii slavíme tajemství utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista. Máme tuto dobu využít k opravdovému prožití liturgie ve farním společenství. Ale ani osobní zbožnost, která byla v naší domovině výraznou pašijovou zbožností, by neměla přijít zkrátka. Viditelným výrazem toho byly četné pašijové pobožnosti, bolestný růženec, křížové cesty a úcta k pěti svatým ranám, k tomu procítěné pašijové písně (srov. přílohu písní ke Gotteslobu). Naše domovina byla ozdobena kříži na horách, v domech i u cest, křížovými cestami na poutních cestách, kalvárskými a getsemanskými výjevy a skupinami Ukřižování v našich kostelích. V Hořicích na Šumavě obyvatelé této malé obce ztvárnili utrpení našeho Pána v pašijové hře. Mnohé z toho bylo zničeno a znesvěceno. Mnohé věřící krajané, často za velkých obětí, znovu vybudovali na svých pamětních místech, protože zakusili, jak silná víra v kříž jim pomohla šťastně přestát utrpení jejich vyhnání. Zvláště působivá je křížová cesta z žuly a bronzu na Pfaffenbühlu u kostela sv. Anny v Mähringu/Opf.
Velikonoce jsou svátkem svátků: ne svátkem velikonočních zajíčků a malovaných vajíček, nýbrž oslavou ústředních tajemství naší víry: „Tvou smrt, Pane, zvěstujeme a tvé vzkříšení oslavujeme, dokud nepřijdeš ve slávě."
Chci skončit opět vzpomínkou na svůj vězeňský čas roku 1946 v Karlových Varech. Po čtyřiceti dnech postní doby, kdy jsme sice nebyli týráni, ale mučírna ve sklepě a stopy krve na zdech připomínaly spáchané krutosti, jsem dostal povolení sloužit na Boží hod velikonoční v soudní síni velikonoční bohoslužbu. Zvony sousedního redemptoristického kostela nám zvonily do Velikonoc. Soudcovský stůl byl naším oltářem, s láskou vyzdobeným. Jeden spoluvězeň z Božího Daru nás na vypůjčených houslích doprovázel při mešních a velikonočních zpěvech. Nakonec jsme všichni nadšeně zazpívali starou velikonoční píseň se střídavým refrénem: „Spasitel žije, aleluja, Vykupitel žije, aleluja" a po třetí sloce: „Vůdce žije, aleluja."
Tento poslední refrén nám vynesl hlasitý protest vězeňského dozorce a stálo mě to jisté úsilí přesvědčit dozorce, že jde o velmi starou velikonoční píseň. Tento protest ale naši velikonoční radost nezkalil a s pohnutými srdci jsme si přáli: požehnané Velikonoce a radostné aleluja. Mnozí mi později po propuštění ústně i písemně dosvědčili, že nikdy nezažili působivější velikonoční bohoslužbu.
Tak i já vám všem přeji, ať už Velikonoce 1983 prožijete v radosti nebo v bolesti, celou velikonoční radost: „Neboť kdo zná Velikonoce, nemůže nikdy zoufat." (Dietrich Bonhoeffer ve svém posledním vězení před smrtí). Naší velikonoční písní je aleluja.
Prelát Dr. K. Reiß
Zobrazit původní německý text
Fasten- und Osterzeit 1983
Liebe Landsleute, liebe Freunde!
Die Redaktionen unserer Heimatblätter bieten mir die günstige Gelegenheit, zu den beiden Hochfesten Weihnachten und Ostern ein priesterliches Wort an unsere sudetendeutsche Landsleute zu richten. Für dieses Entgegenkommen möchte ich hier Dank sagen.
Fasten- und Osterzeit: Am Anfang steht der Aschermittwoch, und viele von uns haben sich wohl unter dieses Zeichen der geweihten Asche als Symbol menschlicher Vergänglichkeit gestellt. Vergessen wir nicht, daß schon mehr als eine Generation der Heimatvertriebenen in der neuen Heimat verstorben ist. Wir alle wissen zwar, wie viele Jahre wir schon gelebt, aber nicht, wie viele Jahre uns noch beschieden sind. Das Aschenkreuz auf der Stirn ist auch heute für viele noch ein beeindruckender Ritus nach dem Trubel des Karnevals. Am Aschermittwoch 1946 habe ich als Häftling im Karlsbader Gerichtsgefängnis Zeitungsasche gesegnet und den Kameraden das Aschenkreuz erteilt. In dieser Zeit ist uns besonders aufgegangen, wie wenig ein Mensch eigentlich braucht, denn in unserem Gefängnisbeutel hatten wir nur 1 Garnitur Wäsche, 2 Paar Socken und Taschentücher. Als Priester hatte ich noch dabei meinen Rosenkranz, das Neue Testament, mein Brevier und mein Sterbekreuz. So haben wir in der folgenden Fastenzeit am Abend Rosenkranz gebetet und am Morgen, bevor es zur Arbeit ging, Schriftlesung und Meditation gehalten. Viele haben mir bestätigt, daß es für sie religiös fruchtbare Tage waren, auch wenn die Kost spärlich und das Lager sehr primitiv war. Als Menschen des heutigen Wohlstandes sollten wir öfter überdenken, wie wenig wir als eiserne Ration für unser Leben brauchen.
Auch in einer geistig gewandelten Zeit sind Gebet, Fasten und Almosen die Grundakkorde der vorösterlichen Bußzeit, für viele mögen es veraltete Begriffe sein, mit denen sie nicht viel anfangen können, es sind aber für den religiösen Menschen lebenswichtige Ausdrucksformen des Glaubens. Unter Gebet meine ich hier das persönliche Gebet des Einzelnen als Bitte, Dank und Gotteslob, das gemeinsame Gebet der Familie und Gemeinde und den Gebetssturm vieler in den Nöten der Zeit. Wir reden viel von Kriegsgefahr und gefährdetem Frieden und drohenden Katastrophen, aber wir beten zuwenig in all diesen Anliegen.
Als vor 300 Jahren (1683) die Türken vor Wien standen und der Halbmond Europa und das Reich bedrohte, da formierte sich die Ritterschaft unter Karl von Lothringen am Kahlenberg zur offenen Feldschlacht, auch der Polenkönig Sobieski mit seinem Entsatzheer war dabei. Die Männer Wiens standen auf den Wehrgängen der Stadtmauern, und in den Kirchen beteten die Frauen und Kinder für den Sieg des christlichen Heeres. Wien und das Reich und das christliche Europa wurden gerettet. Heute geht es um die gleichen Werte, gerüstet wird ins Unermeßliche, aber die Beter fehlen vielerorts. Von Reinhold Schneider stammt das Wort: „Nur den Betern kann es noch gelingen, das Unheil von uns abzuwenden."
Fasten heißt in unseren Tagen, auf vieles verzichten können und die Güter des Lebens nicht vergeuden. Wir sollten aber die Mahner nicht überhören, die zu Sparsamkeit und ernstem Verzicht mahnen, weil wir ohne solche Verzichte die Not nicht bewältigen können, in die wir nach Jahren des Wohlstandes geraten sind. Das bisherige Bußfasten aus religiös-asketischen Gründen hat eine neue Motivation erfahren, nämlich die Verantwortung für die Hungernden und Notleidenden der Dritten Welt. Misereor und Adveniat mit immer noch steigenden Ergebnissen sind der Beweis dafür.
Almosen: Es geht nicht mehr um das Armensüppchen oder die Groschen für den Bettler an der Tür, sondern um dein persönliches Opfer für die weltweite Not unserer Tage und um ein wirkliches brüderliches Teilen und Weggeben.
So wünsche ich Euch eine Fastenzeit, in der auch heute noch Beten, Fasten und Almosen ernste Forderungen unseres Glaubens sind.
Höhepunkt der österlichen Vorbereitung ist die Passionszeit und die Karwoche, in der wir in der Lithurgie die Geheimnisse des Leidens und Sterbens unseres Herrn Jesus Christus feiern. Wir sollen diese Zeit zur rechten Mitfeier der Liturgie in der Gemeinde nutzen. Aber auch die persönliche Frömmigkeit, die in unserer Heimat eine ausgeprägte Passionsfrömmigkeit war, soll nicht zu kurz kommen. Sichtbarer Ausdruck dafür waren die vielen Passionsandachten, der schmerzhafte Rosenkranz, die Kreuzwegandachten und die Verehrung der hl. fünf Wunden, dazu die ergreifenden Passionslieder (vgl. dazu den Liedanhang zum Gotteslob). Unsere Heimat war geschmückt mit den Kreuzen auf den Bergen, in den Häusern und an den Wegen, mit Kreuzwegstationen auf den Wegen zu den Wallfahrtsorten, mit Kalvaria- und Ölbergdarstellungen und Kreuzigungsgruppen in unseren Kirchen. In Höritz im Böhmerwald haben die Bewohner dieses kleinen Ortes das Leiden unseres Herrn im Passionsspiel dargestellt. Vieles davon ist zerstört und geschändet. Vieles haben gläubige Landsleute oft unter großen Opfern an ihren Gedächtnisstätten wieder errichtet, weil sie es erfahren haben, wie ein starker Glaube an das Kreuz sie die Passion ihrer Vertreibung glücklich überstehen ließ. Besonders beeindruckend der Kreuzweg aus Granit und Bronze auf dem Pfaffenbühl bei der St. Anna-Kirche in Mähring/Opf.
Ostern ist das Fest der Feste: nicht Fest der Osterhasen und der gefärbten Ostereier, sondern die Feier der zentralen Geheimnisse unseres Glaubens: „Deinen Tod o Herr verkünden wir und Deine Auferstehung preisen wir, bis Du kommst in Herrlichkeit."
Ich will schließen wieder mit einer Erinnerung an meine Haftzeit 1946 in Karlsbad. Nach den 40 Tagen der Fastenzeit, wo wir zwar nicht mißhandelt wurden, aber der Folterblock im Keller und Blutspuren an den Wänden an geschehene Grausamkeiten erinnerten, erhielt ich die Erlaubnis, am Ostersonntag im Gerichtssaal Ostergottesdienst zu feiern. Die Glocken der benachbarten Redemptoristenkirche läuteten für uns Ostern ein. Der Richtertisch war unser Altar, mit viel Liebe geschmückt. Ein Kamerad aus Gottesgab begleitete auf einer geliehenen Violine unsere Meß- und Ostergesänge. Zum Schluß sangen wir alle begeistert ein altes Osterlied mit einem wechselnden Refrain: „Der Heiland lebt, Alleluja, der Retter lebt, Alleluja" und nach der dritten Strophe: „Der Führer lebt, Alleluja".
Dieser letzte Refrain hat uns den lauten Protest des Gefängnisaufsehers eingebracht, und es kostete mich einige Mühe, den Aufseher zu überzeugen, daß es sich um ein sehr altes Osterlied handelte. Dieser Protest hat aber unsere Osterfreude nicht getrübt, und wir wünschten uns mit bewegten Herzen: Ein gesegnetes Ostern und ein frohes Alleluja. Viele haben mir später nach der Entlassung mündlich und schriftlich versichert, daß sie noch nie einen beeindruckenderen Ostergottesdienst erlebt hätten.
So wünsche auch ich Euch allen, ganz gleich ob Ihr Ostern 1983 in Freude oder Leid erlebt, die ganze Osterfreude: „Denn wer Ostern kennt, kann nie verzweifeln." (Dietrich Bonhoeffer in seiner Todeshaft). Unser Osterlied ist das Alleluja.
Prälat Dr. K. Reiß
Velikonoční pozdrav a pozvání na setkání krajanů v Kahlu
Milí krajané!
Všem čtenářům našeho Heimatbriefu přejeme já i má žena opravdu „veselé Velikonoce".
Jak rychle uplývají svaté dny. Stejně rychle se krátí i náš vlastní život. Nechtějme si však dělat chmurné myšlenky, ale s nadějí hledět do budoucnosti. Slunce hřeje a příroda nás zase potěší svou flórou a faunou. Kočičky ozdobí nejednu světnici a barvená vajíčka nebudou chybět nikde. Velikonoční bochánek bude nakrojen a naše myšlenky se přitom na chviličku zase vrátí do bývalého domova.
Ne vždy o velikonočních svátcích svítilo slunce. Člověk byl rád, když se mu podařilo najít teplou světnici. Ale naše Velikonoce jsme přesto považovali za krásné. Zvlášť my kluci jsme si užívali střílení z bouchaček. Karbidová bouchačka nemohla být nikdy dost velká. Bohužel tehdy vycházely z módy klíčové bouchačky. Bylo také dost pracné natřít sirky do dutého vousu klíče, nasadit na to hřebík a pak najít vhodný roh na zdi, o který se poutkem přivázaný nástroj s vervou udeřil.
Ano, tehdy nebyla žádná činnost příliš namáhavá, šlo-li o to „vystřílet" Velikonoce. Tento zvyk zřejmě pochází ještě z pohanských dob, kdy se věřilo, že se tím dají zahnat zlí duchové. Ale pak přišlo i jaro.
Také po vyhnání slavíme Velikonoce jako kdysi doma. Hledání vajíček se dodnes udržuje v mnoha rodinách s dětmi. Co by byly Velikonoce bez červených, modrých, zelených, žlutých či jinak barevných vajíček. Tak jsem to dodržoval se svými dětmi a ty zase se svými, i když dva vnuci dnes žijí v Americe. Ten zvyk stále dodržují, a to ukazuje, že chtějí zůstat ve spojení jak se starým, tak s novým domovem. Doufám tedy, že se naši krajané na Velikonoce těší, vždyť zima je již překonána a jdeme vstříc teplejším dnům.
Ještě jednou se mnozí krajané sejdou k příjemnému posezení v Kahlu. Termín 16. a 17. července 1983 by neměl nikomu dělat potíže, protože v tuto dobu ještě nejsou v jihoněmeckém prostoru prázdniny a silniční provoz by neměl být překážkou k účasti na tomto setkání. S výletními a víkendovými cestami, které leckdo podniká, musí jinak počítat i s různými nesnázemi, a tak doufám, že naše úsilí nebylo marné a že budu moci na setkání přivítat slušný počet krajanů. Měli bychom mít na paměti, že my čtenáři Heimatbriefu jsme desítky let v cizině zachovávali věrnost domovu a stále to znovu dokazujeme odběrem Heimatbriefu. Taková setkání, jako jsou ta naše, ukazují naši soudržnost. Společně poukazujeme na bezpráví, které bylo na nás spácháno. Tak jsme v uplynulých letech obyvatelům našeho patronátního města Auerbach, ale i v Goldbachu, Roßhauptenu a v Kahlu, kde se taková setkání konala, poskytli názornou lekci o tom, co znamená být násilím vyhnán ze svého po staletí obývaného domova, s kufrem a pytlem, které obsahovaly jen to nejnutnější, co stačilo právě tak k přežití. Pak nejistota, kam cesta povede. Mnozí měli to štěstí, že je Američané poslali do vykrváceného západního Německa. Co jsme tam pak zastihli — často žádná kamna a žádná lůžka, měsíce se spalo na podlaze. Člověk musel být rád, když nad hlavou našel alespoň těsnou střechu. Na to srdečné přijetí, kterého se nám tehdy dostalo, bych raději ani nechtěl být upomínán. Dnes už sice není zcela na místě připomínat tehdejší nouzové časy, ale podle mého názoru se takový pohled zpátky vyplácí, protože pak je člověk zase ochoten být trochu spokojenější. Ačkoli to naší generaci ani nemusím připomínat, naši potomci už mnohdy zapomněli, za jakých obětí a strádání byl vydobyt jejich dnešní způsob života. Proto by mladí lidé, navzdory dnešní zlé době, kdy má západní Německo opět milionové vojsko nezaměstnaných, neměli vzdávat naději na zlepšení. Ať tedy zní naše velikonoční přání: „Kéž Pán odvrátí od našeho lidu nouzi, ať už politickou, nebo hmotnou." Jen píle a schopnost přizpůsobit se nám zjednaly vážnost a uznání. A naše soudržnost k tomu přispívá ještě dalším dílem.
Doufám tedy, že se na setkání 16. a 17. 7. 1983 sebere opravdu hodně krajanů a svou účastí dokáže, že nás stará vlast stále ještě drží ve svém kouzlu.
První starosta Kahlu, pan Helmut Röll, kterého většina z vás jistě ještě zná z posledního setkání, mi přislíbil, že opět pronese krátký uvítací proslov, a bude mezi námi. Nijak velký program se konat nebude. Všechna dosavadní setkání krajanů prokázala, že se lidé raději oddávají povídání s dávno neviděnými přáteli a vystoupením věnují jen málo pozornosti. Přesto nám v sobotu večer zahraje kapela. Pro mladší krajany to bude veselá a svižná zábava.
Setkání se opět koná v hostinci u kostela. Tam jsme vždy vítanými a srdečně přijímanými hosty. O jídlo a pití je tam dobře postaráno, o tom jsme se tam už jednou přesvědčili. Ani žádné ošizení nebude připuštěno.
Kdo se chce zúčastnit bohoslužby, může se řídit termíny bohoslužeb oznámenými v Heimatbriefu. Vlastní bohoslužbu bohužel nebudeme moci uspořádat.
Pokud by ohledně setkání došlo ještě k nějakým změnám, budou zveřejněny v červnovém Heimatbriefu.
Váš Richard Brummeissl
Všem našim čtenářům přejeme opravdu veselé Velikonoce!
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Allen Lesern unseres Heimatbriefes wünschen meine Frau und ich recht „frohe Ostern".
Wie schnell die heiligen Zeiten dahingleiten. Genauso rasch wird unsere Lebenszeit verkürzt. Nun wollen wir aber keine trüben Gedanken hegen, sondern mit Hoffnung in die Zukunft schauen. Die Sonne wärmt und die Natur wird uns wieder mit Flora und Fauna beglücken. Die Palmkätzchen werden so manche Stube zieren und die gefärbten Eier nirgendwo fehlen. Das Osterlaibchen wird angeschnitten sein und dabei werden unsere Gedanken wieder eine kleine Weile in der einstigen Heimat sein.
Nicht immer war an den Ostertagen Sonnenschein. Man war froh, eine warme Stube zu erhaschen. Aber schön fanden wir unsere Ostern. Besonders wir Buben hatten unseren Spaß an dem Böllerschießen. Da konnte die Karbidbüchse nicht groß genug sein. Leider kamen damals die Schlüsselbüchsen ab. Es war auch zu umständlich, die Zündhölzchen in den hohlen Bart des Schlüssels zu streifen, den Nagel darauf zu stecken und dann einen geeigneten Eckstein zu haben, an dem man mit Wucht das an einem Bindfaden befindliche Knallinstrument schlug.
Ja, damals war keine Tätigkeit zu beschwerlich, wenn es galt das Osterfest einzuschießen. Dieser Brauch dürfte noch aus der Heidenzeit gestammt haben, wo man annahm, daß man damit die bösen Geister vertreiben konnte. Aber dann war auch der Frühling gekommen.
Auch nach der Vertreibung feiern wir das Osterfest wie einst daheim. Das Eiersuchen wird noch in vielen Familien mit Kindern gepflegt. Was wäre Ostern ohne rote, blaue, grüne, gelbe oder andersfarbige Eier. So habe ich es mit meinen Kindern gehalten und diese wieder mit den ihren, auch wenn zwei Enkel davon heute in Amerika leben. Den Brauch halten sie noch immer, und das zeigt, daß sie mit der alten und der neuen Heimat in Verbindung bleiben wollen. So hoffe ich, daß sich unsere Landsleute auf das Osterfest freuen, denn nun ist der Winter überwunden und wir gehen wärmeren Tagen entgegen.
Noch einmal werden sich viele Landsleute zu einer gemütlichen Plauderei in Kahl zusammenfinden. Der Termin des 16. und 17. Juli 1983 dürfte niemandem Probleme bereiten, denn in dieser Zeit sind im Süddeutschen Raum noch keine Ferien und der Straßenverkehr dürfte kein Hindernis sein, um an dieser Zusammenkunft teilzunehmen. Mit Urlaubs- und Wochenendfahrten, die so mancher unternimmt, muß er sonst auch manche Hindernisse in Kauf nehmen, so erwarte ich, daß unser Mühen nicht umsonst war und ich eine stattliche Zahl Landsleute zum Treffen begrüßen kann. Man sollte bedenken daß wir Heimatbriefleser jahrzehntelang der Heimat in der Fremde die Treue gehalten haben und dies immer aufs neue unter Beweis stellen durch den Bezug des Heimatbriefes. Solche Zusammenkünfte, wie unsere Treffen, zeigen unseren Zusammenhalt. Gemeinsam weisen wir auf das an uns begangene Unrecht hin. So haben wir in den vergangenen Jahren der Bevölkerung unserer Patenstadt Auerbach, aber auch in Goldbach, Roßhaupten und in Kahl, in denen solche Zusammenkünfte stattfanden, den rechten Anschauungsunterricht erteilt, was es heißt, gewaltsam aus seiner jahrhundertalten Wohnstatt mit Gewalt vertrieben worden zu sein, mit Kiste und Sack, die nur das allernotwendigste enthielten, was zum Überleben gerade noch ausreichte. Dann die Ungewißheit, wohin die Reise ging. Viele hatten das Glück, von den Amerikanern in das ausgeblutete Westdeutschland geschickt worden zu sein. Was haben wir dann angetroffen — oft keinen Herd und keine Schlafstellen, monatelang wurde auf dem Fußboden gelagert. Froh mußte man sein, wenn man ein dichtes Dach über dem Kopfe gefunden hatte. An die herzliche Aufnahme, die uns damals zuteil geworden war, möchte ich lieber gar nicht erinnert werden. Es ist zwar heute nicht mehr fair, an die damalige Notzeit zu erinnern, aber meiner Meinung nach lohnt sich so ein Rückblick, denn dann ist man wieder gewillt etwas zufriedener zu sein. Obwohl ich das unserer Generation gar nicht erst ins Bewußtsein bringen muß, aber unsere Nachkommen haben schon vielfach vergessen, unter welchen Opfern und Entbehrungen ihre jetzigen Lebensweisen errungen worden waren. Darum sollten die jungen Menschen, trotz der jetzigen bösen Zeit, in der Westdeutschland wieder ein Millionenheer von Arbeitslosen hat, die Hoffnung auf Besserung nicht aufgeben. Es soll daher unser Osterwunsch sein: „Der Herr möge die Not, ob politische oder materielle, von unserem Volke abwenden." Nur der Fleiß und die Anpassungsfähigkeit hat uns Ansehen und Geltung verschafft. Und unser Zusammenhalten tut ein übriges dazu.
Somit hoffe ich, daß sich zu dem Treffen am 16. und 17. 7. 1983 recht viele Landsleute aufraffen und durch ihre Teilnahme beweisen, daß uns die alte Heimat noch immer in ihrem Bann hält.
Der 1. Bürgermeister von Kahl, Herr Helmut Röll, die meisten kennen ihn ja noch vom letzten Treffen her, hat mir zugesagt, wieder eine kurze Begrüßungsansprache zu halten, und er wird unter uns weilen. Ein besonders großes Programm wird es nicht geben. Es haben alle bisherigen Zusammenkünfte der Landsleute bewiesen, daß man sich den Plaudereien mit lange nicht gesehenen Freunden hingeben möchte, und den Darbietungen wenig Beachtung schenkte. Trotzdem wird am Samstagabend eine Musikkapelle für uns aufspielen. Für die jüngeren Landsleute wird es eine frohe und beschwingte Unterhaltung sein.
Das Treffen ist wieder in dem Lokal an der Kirche. Dort sind wir gern gesehene Gäste und herzlich willkommen. Für Speisen und Getränke ist bestens gesorgt, das haben wir schon einmal dort erfahren. Auch kein Nepp wird zugelassen.
Wer an dem Kirchgang teilnehmen möchte, der kann sich nach dem im HB bekanntgegebenen Gottesdiensten richten. Einen eigenen Gottesdienst werden wir nicht feiern können.
Sollten sich noch Änderungen bezüglich des Treffens ergeben, so wird es im Juni-HB veröffentlicht.
Euer Richard Brummeissl
Allen unseren Lesern ein recht frohes Osterfest!
Město Auerbach zve na oslavy
Město Auerbach zve
Následujícímu pozvání pro nás, rodáky z Horního Slavkova (Schlaggenwald), a přidružené obce, bychom měli věnovat velkou pozornost a chápat je jako poctu. Apeluji na všechny krajany, aby podle možností pozvání vyhověli a dokázali tak svou sounáležitost jako kmotřenci a že se cítíme být také součástí našeho patronátního města. Bylo by vhodné zúčastnit se slavnostního průvodu v chebském kroji. Prosím proto zájemce, kteří se hodlají zúčastnit městského jubilea, aby mi zaslali krátké oznámení.
Místní setkání krajanů v Kahlu by nemělo být důvodem k tomu, abychom se níže uvedené slavnosti nezúčastnili. Vždyť se přece podnikají i nedělní výlety. Neměly by tedy existovat žádné výmluvy a měli bychom pozvání vyhovět. — Vzhůru do Auerbachu, to musí být naše heslo pro 25. a 26. červen!
„Město Auerbach v Horní Falci má už 20 let patronát nad rychlým minolovkovým člunem Spolkového námořnictva. Tento člun kotví v Baltském moři v Olpenitz u Kappeln. Ve dnech 25.–26. června 1983 se v Auerbachu v Horní Falci koná velká jubilejní slavnost, spojená rovněž s občanskou slavností na náměstí. V sobotu 25. června 1983 se v jednacím sále naší radnice koná v 15 hodin slavnostní zasedání. V neděli 26. června 1983 v 9 hodin polní bohoslužba na náměstí, kterou celebruje čestný občan našeho města pan děkan Dr. Josef Kraus, Bamberg, a ve 13.30 hodin velký slavnostní průvod ulicemi našeho města.
Byli bychom rádi, kdyby k nám přijelo také mnoho kmotřenců z našeho patronátního města Horního Slavkova.
Zvu Tebe, Tvou paní manželku, a všechny z Horního Slavkova a okolí co nejsrdečněji. Byli bychom vděční, kdybyste mohli přijet.
Doporučuje se toto naše pozvání zveřejnit v příštím vydání Heimatbriefu.
S přátelským pozdravem ve staré sounáležitosti
Tvůj Hanni Haberberger, 1. starosta
Zobrazit původní německý text
Die Stadt Auerbach ladet ein
Der nachstehenden Einladung an uns Schlaggenwalder und den dazugehörigen Ortschaften, sollten wir große Beachtung beimessen und diese als eine Ehrung empfinden. Ich appelliere an alle Landsleute, nach Möglichkeit der Einladung zu folgen, um damit unsere Zugehörigkeit als Patenkinder zu beweisen, und daß wir uns auch als ein Teil unserer Patenstadt fühlen. Es wäre angebracht, an dem Festzug in der Egerländer Tracht mitzuwirken. Ich bitte daher die Interessenten, die an dem Stadtjubiläum teilzunehmen gedenken, mir eine kurze Mitteilung zu senden.
Das lokale Treffen der Landsleute in Kahl sollte kein Grund sein von der u. a. Feier fernzubleiben. Es werden sonst ja auch Sonntagsfahrten unternommen. Deshalb dürfte es keine Ausreden geben und wir sollten der Einladung Folge leisten. — Auf nach Auerbach, das muß unsere Losung zum 25. und 26. Juni sein!
„Die Stadt Auerbach in der Oberpfalz hat seit 20 Jahren eine Patenschaft mit einem schnellen Minensuchboot der Bundesmarine. Dieses Boot liegt in der Ostsee in Olpenitz bei Kappeln. Am 25./26. Juni 1983 findet die große Jubiläumsfeier in Auerbach in der Opf. statt, verbunden damit ist auch ein Bürgerfest auf dem Marktplatz. Am Samstag, dem 25. Juni 1983, findet im Sitzungssaal unseres Rathauses eine Festsitzung um 15 Uhr statt. Sonntag, 26. Juni 1983, um 9 Uhr Feldgottesdienst auf dem Marktplatz, gehalten von dem Ehrenbürger unserer Stadt, Herrn Domdekan Dr. Josef Kraus, Bamberg, und um 13.30 Uhr großer Festzug durch die Straßen unserer Stadt.
Wir würden uns freuen, wenn dazu auch viele Patenkinder unserer Patenstadt Schlaggenwald kommen könnten.
Ich lade Dich, Deine Frau Gemahlin, und alle aus Schlaggenwald und Umgebung dazu recht herzlich ein. Wir wären dankbar, wenn Ihr kommen könntet.
Es empfiehlt sich, diese unsere Einladung in der nächsten Ausgabe des Heimatbriefes bekanntzugeben.
Mit freundlichen Grüßen in alter Verbundenheit
Dein Hanni Haberberger, 1. Bürgermeister
Stesk
Stesk
Ještě včera jsem byla dítě,
tak od té doby čas uplynul,
nejnadějnější léta bývají
až příliš rychle minulostí.
Právě jsem si hrála, smála se
u vesnice před okrajem lesa,
trochu dne, trochu noci,
brzy z toho zůstal jen sen.
Z něj se mírně, dobrotivě usmívá
stále matčina tvář,
v očích však unavené,
pomalu už hasne světlo.
Často mě chce něžně hladit
teplou, měkkou rukou,
ale pak odpočívá bledá v růžích
pod smutečním páskem.
Když teď před slunečními paprsky
sníh a led v jaru mizí,
znovu se staré bolesti
protáhnou napříč mou duší.
Pak musím naslouchat stesku,
který mě bolí rudou žhavostí,
neboť dozněné tóny stále
zní v mé krvi dál.
Hermine Walter, roz. Palm
Zobrazit původní německý text
Wehmut
Erst gestern noch war ich ein Kind,
so verrann seither die Zeit,
die hoffnungsreichsten Jahre sind
allzu schnell Vergangenheit.
Eben hab ich gespielt, gelacht
bei dem Dorf vorm Waldessaum,
ein bißchen Tag, ein bißchen Nacht,
bald geblieben ist ein Traum.
Aus ihm lächelt mild vor Güte
stets der Mutter Angesicht,
in den Augen aber müde,
lischt allmählich schon das Licht.
Oft will sie mich zärtlich kosen
mit der warmen, weichen Hand,
doch dann ruht sie bleich in Rosen
unter einem Trauerband.
Wenn jetzt vor den Sonnenstrahlen
Schnee und Eis im Lenz vergeh'n,
werden neu die alten Qualen
quer durch meine Seele zieh'n.
Dann muß ich der Wehmut lauschen,
die mich schmerzt mit roter Glut,
denn verhallte Klänge rauschen
immer noch in meinem Blut.
Hermine Walter, geb. Palm
Usnesení Sudetoněmecké rady k ničení přírody v pohraničí
Usnesení Sudetoněmecké rady
Sudetoněmecká rada přijala na svém plenárním zasedání dne 16. října 1982 následující usnesení:
„Všem návštěvníkům sudetských oblastí, rodné domoviny více než 3,5 milionu vysídlených sudetských Němců z Čech, Moravy a Sudetského Slezska, je zřejmé:
- nadměrné drancování přírodních a nerostných zdrojů,
- nedostatečná rekultivace těžebních oblastí a
- rychlý úpadek přírody a krajiny.
Odumírání lesů dosáhlo v Krušných horách, Krkonoších a dalších sudetských pohořích takového rozsahu, jaký nemá obdoby v žádné jiné evropské zemi. Zároveň neobvykle vysoké znečištění životního prostředí v ČSSR ohrožuje poslední kulturní a stavební památky sudetského němectví, které unikly plánovité ideologicko-politické likvidaci.
Sudetoněmecká rada naléhavě žádá vládu Spolkové republiky Německo, aby v přímých jednáních i prostřednictvím všech příslušných mezinárodních orgánů působila na vládu ČSSR s cílem:
- omezit těžbu přírodních a nerostných zdrojů na přijatelnou míru,
- provést rekultivaci vytěžených oblastí,
- neprodleně přijmout veškerá opatření odpovídající současnému stavu techniky ke snížení emisí a
- důrazně čelit ohrožení kulturních a stavebních památek způsobenému stavem životního prostředí.
Sudetoněmecká rada vznáší tyto požadavky z lásky k rodné domovině sudetských Němců, ze starosti o lidi žijící dnes v sudetoněmeckých oblastech, včetně sousedních evropských států, a z odpovědnosti za budoucnost této přírodní a kulturní krajiny v srdci Evropy."
Zobrazit původní německý text
Entschließung des Sudetendeutschen Rates
Der Sudetendeutsche Rat hat in seiner Plenarsitzung am 16. Oktober 1982 folgende Entschließung gefaßt:
„Sichtbar für alle Besucher der Sudetengebiete, der angestammten Heimat der über 3,5 Millionen vertriebenen Sudetendeutschen aus Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien ist
- der übermäßige Raubbau an Natur- und Bodenschätzen,
- die mangelnde Rekultivierung der Abbaugebiete sowie
- der rapide Natur- und Landschaftsverfall.
Das Baumsterben hat im Erzgebirge, Riesengebirge und den anderen Sudetengebirgen einen Umfang erreicht, der größer ist als in irgendeinem anderen europäischen Land. Gleichzeitig bedroht die ungewöhnlich hohe Umweltverschmutzung in der ČSSR die letzten — von der planvollen ideologisch-politischen Vernichtung verschont gebliebenen — Kultur- und Baudenkmäler des Sudetendeutschtums.
Der Sudetendeutsche Rat bittet die Regierung der Bundesrepublik Deutschland eindringlich, in direkten Verhandlungen und über alle zuständigen internationalen Gremien auf die Regierung der ČSSR mit dem Ziel einzuwirken,
- den Abbau an Natur- und Bodenschätzen auf ein vertretbares Maß zu begrenzen,
- die Rekultivierung der Abbaugebiete vorzunehmen,
- alle dem derzeitigen technischen Stand entsprechenden Maßnahmen zur Minderung der Immissionen sofort zu ergreifen und
- der umweltbedingten Gefährdung der Kultur- und Baudenkmäler nachdrücklich entgegenzuwirken.
Der Sudetendeutsche Rat erhebt diese Forderungen aus Liebe zur angestammten Heimat der Sudetendeutschen, aus Sorge um die heute in den sudetendeutschen Gebieten, auch in den europäischen Nachbarstaaten lebenden Menschen und aus Verantwortung für die Zukunft dieser Natur- und Kulturlandschaft im Herzen Europas."
Atmosféra bývalých učňovských kurzů na setkání zemědělské školy
Někdejší atmosféra učňovských kurzů na setkání zemědělské školy
Již tradiční výroční setkání západočeského společenství absolventů zemědělské školy se letos konalo od 6. do 8. listopadu v pohostinném domě chebského krajana Theisingera ve Wiesbadenu a díky obvyklému srdečnému průběhu se opět stalo pro všechny účastníky krásným zážitkem.
Podle zvyku byl program setkání přizpůsoben bývalým kurzům – s úvodním slovem a modlitbou před jídlem, s nedělní návštěvou kostela a dvěma společenskými večery – jen ranní rozcvička a nácvik lidových tanců odpadly kvůli věku bývalých žáků a žákyň, z nichž většině je přes 70 let.
Cechmistr 13. kurzu Rudolf Püchner z Prösau u Schrobenhausenu, který od obnovení společenství pověřuje pořádáním všech setkání sám sebe, opět vše výborně připravil – od sobotního odpoledního procházky podzimně barevným městským a lázeňským parkem za nádherného slunečního svitu až po prohlídku karlovarského archivu s muzeem pod vedením krajana Franze Krause (Camberg). První společenský večer výtečně zpestřili dva členové wiesbadenského citerového klubu lidovými vystoupeními. Dojemná vzpomínka na zesnulé, zejména na členy společenství zemřelé v posledních letech, se dotkla všech stejně jako nedělní odpolední návštěva hrobu zakladatele Gustava Hackera, kde Alois Führling pronesl krátkou řeč, položil květinovou vazbu a všichni vzpomněli modlitbou zakladatele společenství. Následná káva u Anni Hackerové byla zamyšlená i útulná zároveň. Na druhém společenském večeru si přítomní z magnetofonového pásku vyslechli Hackerovu řeč, kterou pronesl na 2. setkání v Ansbachu. – Tyto chvíle patřily vedle vzpomínek i veselí – zpívaly se dobře známé lidové písně a probíhalo veselé posezení... přičemž píseň „Wahre Freundschaft" (Opravdové přátelství), společně zazpívaná na začátku i na závěr, skutečně vyjádřila smysl a účel setkání a podtrhla věrnost a společenského ducha bývalého venkovského mládežnického předvoje. Svědčí o tom i rozhodnutí sejít se znovu od 12. do 14. listopadu 1983 v hotelu „Köhler" ve Wiesbadenu-Sonnenbergu.
Dr. Ow. Jesse
Zobrazit původní německý text
Einstige Lehrgangsatmosphäre beim Bauernschultreffen
Das nun schon traditionelle Jahrestreffen der westböhmischen Bauernschulgemeinschaft fand heuer vom 6. bis 8. Nebelung im gastfreundlichen Hause des egerländer Landsmannes Theisinger in Wiesbaden statt und wurde durch den gewohnt herzlichen Verlauf wieder zu einem schönen Erlebnis für alle Teilnehmer.
Brauchgemäß war die Tagungsfolge den einstigen Lehrgängen mit Vorspruch und Tischgebet bei den Mahlzeiten, dem Kirchgang am Sonntag und zwei Heimabenden angeglichen — nur die Frühsport- und Volkstanzübungen entfielen wegen des zumeist über 70 Jahre liegenden Alters der Altschüler(-innen).
Der seit der Neubelebung der Gemeinschaft mit der Durchführung aller Treffen betraute Gildenmeister des 13. Lehrganges, Rudolf Püchner aus Prösau/Schrobenhausen, hatte wieder alles bestens vorbereitet, wie den Spaziergang am Samstagnachmittag durch den herbstlich-bunten Stadt- und Kurpark bei herrlichstem Sonnenschein und die Besichtigung des Karlsbader Archivs mit Museum unter Führung von Lm. Franz Kraus (Camberg). Der erste Heimabend wurde durch zwei Mitglieder des Wiesbadener Zitherclubs mit volkstümlichen Darbietungen trefflich umrahmt. Das ergreifende Totengedenken, besonders für die in den letzten Jahren verstorbenen Angehörigen der Gemeinschaft, war für alle ebenso zu Herzen gehend, wie der Besuch des Grabes von Altmeister Gustav Hacker am Sonntagnachmittag, wo Alois Führling mit einer kurzen Ansprache und Niederlegung eines Blumengebindes und alle mit einem Gebet des Gründers der Gemeinschaft gedachten. Die anschließende Kaffeestunde bei Anni Hacker war besinnlich und gemütlich zugleich. Im zweiten Heimabend hörten die Anwesenden von Tonband Hackers Rede, die er beim 2. Treffen in Ansbach gehalten hatte. — Diese Stunden waren neben der Erinnerung auch der Fröhlichkeit mit dem Singen der altbekannten Volkslieder und der Unterhaltung gewidmet ... wobei das Lied „Wahre Freundschaft" — am Beginn und beim Abschluß gemeinsam gesungen — so richtig den Sinn und Zweck des Beisammenseins ausdrückte und den Treue- und Gemeinschaftsgeist des ehemaligen Landjugendvortrupps unterstrich. Dies bezeugt auch der Beschluß, sich vom 12. bis 14. November 1983 im Hotel „Köhler" in Wiesbaden/Sonnenberg wieder zusammenzufinden.
Dr. Ow. Jesse
34. sudetoněmecký sjezd o letnicích ve Vídni
34. sudetoněmecký sjezd o letnicích ve Vídni
od Dietera Maxe, jednatele sudetoněmeckého sjezdu
Letos se potřetí od roku 1959 a 1977 koná sudetoněmecký sjezd ve Vídni. Na toto 34. letniční setkání, které se ponese v duchu hesla „Zachovávat právo – být mostem", se očekává jen ze Spolkové republiky Německo přes 100 000 sudetských Němců.
Mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, státní tajemník Franz Neubauer, i oba spolkoví předsedové Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku a v Německu, Dr. Josef Koch a Jörg Kudlich, vyzvali sudetské Němce na celém světě k účasti na tomto sudetoněmeckém sjezdu ve Vídni.
Už teď vše nasvědčuje tomu, že se akce stane pro všechny účastníky nezapomenutelným zážitkem.
Ačkoli se celkový program sotva liší od sudetoněmeckých sjezdů pořádaných ve Spolkové republice Německo, bude mít toto velké setkání národnostní skupiny ve Vídni přesto svůj vlastní ráz.
Na sudetoněmecký sjezd do Norimberku, Mnichova, Stuttgartu nebo Frankfurtu přijíždí většina účastníků brzy v neděli ráno a večer zase odjíždí zpět. Ve Vídni budou naši krajané ovládat obraz města po několik dní.
Velké setkání krajanů se bude konat na výstavišti u vídeňského Prátru, kde je pro setkání jednotlivých krajanských oblastí k dispozici 10 velkých výstavních hal. Okolí výstaviště se opět promění v obrovské autobusové nádraží. Už teď je přihlášeno přes 300 autobusů a denně přicházejí nové přihlášky.
K bohatému doprovodnému a předběžnému programu patří několik výstav, přednášek a kulturních akcí.
Slavnostní zahájení 34. sudetoněmeckého sjezdu se koná o letniční sobotě v 11 hodin za přítomnosti rakouského spolkového prezidenta Dr. Rudolfa Kirchschlägera ve vídeňské Stadthalle.
Protože se už v sobotu bude ve Vídni zdržovat desetitisíce sudetských Němců, uspořádá Sudetoněmecká mládež se svými krajanskými soubory večer v 19 hodin ve vídeňské Stadthalle, která pojme 12 000 lidí, velký sudetoněmecký národopisný večer s asi 400 účinkujícími.
Hlavní shromáždění v neděli dopoledne na Heldenplatzu před vídeňskou Hofburgem bude bezpochyby vrcholem sudetoněmeckého sjezdu.
Rovněž na Heldenplatzu se koná o letniční neděli v 21.30 hodin slavnostní chvíle Sudetoněmecké mládeže, na niž naváže velký průvod s pochodněmi vídeňským vnitřním městem.
Přípravné práce na této velké akci sudetských Němců v roce 1983 jsou v plném proudu ve všech složkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Všichni zájemci se vyzývají, aby se neprodleně spojili s místními organizacemi SL, kde získají bližší informace.
Samozřejmě i kancelář sudetoněmeckého sjezdu, Arnulfstraße 71, 8000 München 19, poskytne informační materiál za zaslání zpětného poštovného (1,30 DM ve známkách).
Krajané z Rakouska se mohou obrátit také na spolkovou kancelář Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, Hegelgasse 19/4, 1010 Wien.
Také letos znovu velký sudetoněmecký národopisný večer ve vídeňské Stadthalle
V roce 1977 se velký národopisný večer, který připravila Sudetoněmecká mládež, stal zážitkem pro 12 000 návštěvníků vídeňské Stadthalle. Protože se i letos budou už o letniční sobotě zdržovat ve Vídni a blízkém okolí desetitisíce sudetských Němců, připravujeme i tentokrát ve Stadthalle takový národopisný večer se 400 účinkujícími. Ačkoli akce ještě nebyla oficiálně vyhlášena a nebyly známy ani ceny vstupenek, je již objednáno 2000 lístků.
Předprodej vstupenek začne začátkem března. Objednávky je třeba zasílat na adresu Sudetoněmecké krajanské sdružení — Sudetoněmecký sjezd — Arnulfstraße 71, 8000 München 19. Lístky jsou k dostání v cenových kategoriích 16 DM, 12,50 DM, 11 DM a 7,50 DM.
Zájemce prosíme, aby k objednávce buď přiložili zúčtovací šek, nebo poukázali peníze na účet „Sudetendeutscher Tag", číslo účtu 28 66 63 u Deutsche Bank München, kód banky 700 700 10.
U každé objednávky prosíme o poukázání paušálu za dopravu ve výši 3 DM navíc k vypočtené celkové ceně vstupenek.
Zájemci mají možnost si po přiložení ofrankované obálky vyžádat plánek sálu a bližší informace u Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Mnichově.
Zprostředkování ubytování pro sudetoněmecký sjezd ve Vídni a okolí
Ubytování návštěvníků letošního sudetoněmeckého sjezdu věnují organizátoři letničního setkání svou hlavní pozornost. Stejně jako již v roce 1977 se podařilo pro zprostředkování ubytování získat velkou mezinárodní cestovní kancelář INTROPA, Kärntner Straße 38, A-1015 Wien. Zájemci o ubytování se mají obracet přímo na tuto cestovní kancelář.
Objednávky pokojů zaslané na kancelář Sudetoněmeckého krajanského sdružení tam ovšem nemohou být vyřízeny, nýbrž budou pouze předány cestovní kanceláři. Protože Vídeň je vyhledávanou a většinou přeplněnou turistickou oblastí, působí rezervace pokojů nejméně potíží tehdy, jsou-li ubytování objednávána alespoň na dvě až tři noci.
Zobrazit původní německý text
34. Sudetendeutscher Tag zu Pfingsten in Wien
von Dieter Max, Geschäftsführer des Sudetendeutschen Tages
Zum dritten Mal nach 1959 und 1977 findet heuer ein Sudetendeutscher Tag in Wien statt. Zu diesem 34. Pfingsttreffen, welches unter dem Leitgedanken „Recht wahren – Brücke sein" stehen wird, werden allein aus der Bundesrepublik Deutschland weit über 100.000 Sudetendeutsche erwartet.
Der Sprecher der sudetendeutschen Volksgruppe, Staatssekretär Franz Neubauer, sowie die beiden Bundesvorsitzenden der Sudetendeutschen Landsmannschaft in Österreich und Deutschland, Dr. Josef Koch und Jörg Kudlich, haben die Sudetendeutschen in aller Welt zur Teilnahme an diesem Sudetendeutschen Tag in Wien aufgerufen.
Schon jetzt sprechen alle Anzeichen dafür, daß die Veranstaltung für alle Teilnehmer zu einem eindrucksvollen Erlebnis wird.
Obwohl sich der allgemeine Programmablauf kaum von den Sudetendeutschen Tagen in der Bundesrepublik Deutschland unterscheidet, wird das große Volksgruppentreffen dennoch in Wien ein eigenes Gepräge haben.
Zu einem Sudetendeutschen Tag in Nürnberg, München, Stuttgart oder Frankfurt reist ein Großteil der Teilnehmer am frühen Sonntagmorgen an und fährt am Abend wieder zurück. In Wien werden unsere Landsleute mehrere Tage hindurch das Stadtbild beherrschen.
Das große Heimattreffen wird im Messegelände beim Wiener Prater stattfinden, wo 10 große Messehallen für die Treffen der Heimatlandschaften zur Verfügung stehen. Wiederum wird die Umgebung des Messegeländes in einen riesigen Omnibusbahnhof verwandelt. Schon jetzt sind über 300 Omnibusse angemeldet, und täglich treffen neue Anmeldungen ein.
Zum umfangreichen Vor- und Rahmenprogramm gehören mehrere Ausstellungen, Vorträge und Kulturveranstaltungen.
Die offizielle Eröffnung des 34. Sudetendeutschen Tages findet am Pfingstsamstag um 11 Uhr in Anwesenheit des österreichischen Bundespräsidenten, Dr. Rudolf Kirchschläger, in der Wiener Stadthalle statt.
Weil sich bereits am Samstag Zehntausende von Sudetendeutschen in Wien aufhalten, gestaltet die Sudetendeutsche Jugend mit ihren Heimatspielscharen am Abend um 19 Uhr in der Wiener Stadthalle, die 12.000 Menschen faßt, einen großen Sudetendeutschen Volkstumsabend mit ca. 400 Mitwirkenden.
Die Hauptkundgebung am Sonntagvormittag am Heldenplatz vor der Wiener Hofburg wird ohne Zweifel der Höhepunkt des Sudetendeutschen Tages sein.
Ebenfalls am Heldenplatz findet am Pfingstsonntag um 21.30 Uhr eine Feierstunde der Sudetendeutschen Jugend statt, an die sich ein großer Fackelzug durch die Wiener Innenstadt anschließt.
Die Vorbereitungsarbeiten für dieses Großereignis der Sudetendeutschen im Jahre 1983 sind in allen Gliederungen der Sudetendeutschen Landsmannschaft im vollen Gange. Alle Interessenten sind aufgerufen, sich umgehend mit den örtlichen SL-Gliederungen in Verbindung zu setzen, wo nähere Informationen eingeholt werden können.
Selbstverständlich stellt auch die Geschäftsstelle des Sudetendeutschen Tages, Arnulfstraße 71, 8000 München 19, gegen Einsendung des Rückportos (DM 1,30 in Briefmarken) Informationsmaterial zur Verfügung.
Landsleute aus Österreich können sich auch mit der Bundesgeschäftsstelle der Sudetendeutschen Landsmannschaft in Österreich, Hegelgasse 19/4, 1010 Wien, in Verbindung setzen.
Auch heuer wieder Großer Sudetendeutscher Volkstumsabend in der Wiener Stadthalle
1977 wurde der von der Sudetendeutschen Jugend gestaltete Große Volkstumsabend den 12.000 Besuchern der Wiener Stadthalle zum Erlebnis. Weil sich auch heuer wieder bereits am Pfingstsamstag Zehntausende von Sudetendeutschen in Wien und der näheren Umgebung aufhalten, bereiten wir auch diesmal wieder in der Stadthalle einen derartigen Volkstumsabend mit 400 Mitwirkenden vor. Obwohl die Veranstaltung offiziell noch nicht bekanntgegeben und nicht eimal die Eintrittspreise bekannt waren, liegen bereits 2.000 Kartenbestellungen vor.
Mit dem Vorverkauf der Eintrittskarten wird Anfang März begonnen. Bestellungen sind an die Sudetendeutsche Landsmannschaft — Sudetendeutscher Tag — Arnulfstraße 71, 8000 München 19, zu richten. Karten sind in den Preislagen DM 16,—, DM 12,50, DM 11,— und DM 7,50 erhältlich.
Interessenten werden gebeten, bei der Bestellung entweder einen Verrechnungsscheck beizulegen oder das Geld auf das Konto „Sudetendeutscher Tag", Konto-Nr. 28 66 63 bei der Deutschen Bank München, BLZ 700 700 10, zu überweisen.
Bei jeder Bestellung bitten wir, eine Versandkostenpauschale in Höhe von DM 3,— zusätzlich zum errechneten Gesamtpreis der Eintrittskarten zu überweisen.
Interessenten haben die Möglichkeit, unter Beifügung eines Freiumschlages einen Sitzplan und nähere Informationen bei der Sudetendeutschen Landsmannschaft in München anzufordern.
Zimmervermittlung für den Sudetendeutschen Tag in Wien und Umgebung
Der Unterbringung der Besucher des diesjährigen Sudetendeutschen Tages schenken die Organisatoren des Pfingsttreffens ihr Hauptaugenmerk. Wie bereits 1977, konnte für die Quartiervermittlung das große Internationale Reisebüro INTROPA, Kärntner Straße 38, A-1015 Wien, gewonnen werden. Quartiersuchende werden gebeten, sich direkt an dieses Reisebüro zu wenden.
Zimmerbestellungen, die an die Geschäftsstelle der Sudetendeutschen Landsmannschaft gerichtet werden, können dort allerdings nicht bearbeitet, sondern lediglich an das Reisebüro weitergegeben werden. Da Wien ein begehrtes und meist überfülltes Fremdenverkehrsgebiet ist, bereitet die Zimmerreservierung dann am wenigsten Schwierigkeiten, wenn die Quartiere für mindestens zwei bis drei Nächte belegt werden.