Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 169
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 169, rok 1982. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Titulní list – Heimatbrief č. 169, září 1982
Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald) a okolí – Folge 169
Heimatbrief
starého císařsky svobodného horního města
Horní Slavkov a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
34. ročník Září 1982 Folge 169
[obr] Johann Fechter – egerlandský sedlák z Gfellu.
Patrně si klepal kosu na sečení.
Dýmka mu zřejmě zhasla, protože z ní nestoupal žádný obláček, jaký by vytvářel doutnající tabák.
Zobrazit původní německý text
Heimatbrief Schlaggenwald und Umgebung – Folge 169
Heimatbrief
der alten mit kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
34. Jahrgang September 1982 Folge 169
[obr] Johann Fechter – Egerländer Bauer aus Gfell.
Vermutlich hat er die Sense für den Schnitt gedengelt.
Die Pfeife dürfte ausgegangen sein, weil sich kein Wölkchen zeigte, die der glimmende Tabak erzeugt hätte.
Vzpomínky na koupání, kirchweih a poválečné vyhnání
Milí krajané!
Léto je za námi. Naše myšlenky se toulají po lukách bývalého domova. Krásné teplé počasí nás vodilo po cestách, které vedly ke koupalištím. Zvlášť mnohým z nás asi utkvěl v paměti „Ebnetteich" (Ebnetský rybník) v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Pro nás, tehdy povětšinou nezaměstnané kluky, nebylo tak snadné oddávat se tam koupacím radovánkám. „Ebnet" měli v nájmu hostinští manželé Dietrichovi, a tak bylo pochopitelné, že člověk musel zaplatit poplatek, chtěl-li se tam bavit. Ale hodná paní Dietrichová často přimhouřila obě oči, když jsme se tam vplížili. Měla pro nás pochopení a věděla, že naše finanční prostředky jsou velmi skrovné. Kdo měl tehdy nějaké kapesné! Byla to strašná doba nezaměstnanosti, kdy otec rodiny dostával týdně podporu ve výši 20 Kč a svobodný 10 Kč. Co si člověk mohl za tuto částku pořídit? To si asi ještě všichni pamatujeme. Přesto jsme se nenechali zlomit a zvládli jsme i tuto těžkou dobu, která se tehdy snesla na Němce v tehdejší ČSR. Závist tehdy neexistovala. Všichni Němci táhli za jeden provaz, ba spíš na něm viseli.
Nyní se zdá, že se opět blíží těžká doba. A je dost důvodů, aby to vyvolávalo mezi lidmi neklid. Kéž nás milý Bůh ochrání, aby náš národ nemusel podobnou nouzi znovu zakusit. Neklid po celém světě je ostatně znepokojivý. Zločinnost roste den ze dne. Z nouze se může zrodit katastrofa. Teroristické útoky jsou dnes na denním pořádku. Nouze je dobrým semenem, jehož vzejití by nám mohlo přinést hrozné plody. Profesionální teroristé by měli přísun nových stoupenců a ani celý národ by nenesl zátěž tak snadno. Bohužel Německo, a s ním i my, tehdy hledalo spásu v politickém světě, který nám sliboval vymýtit bídu a strádání. Byl to však v dějinách jen krátký okamžik rozmachu a následoval pád do nejhlubší propasti. Chceme doufat, že se něco podobného nebude opakovat. Dnešní generaci, která zná jen blahobyt a zcela propadla materialismu, nebude taková změna snadná. Dnešní politici nedávají dobré vzory. Svým dílem k tomu přispívá i technika. Je to prostě neklidná doba. Ani ti, kdo chtějí dnešní stav změnit, nemají recept na to, co by po té změně mělo být lépe podle jejich představ.
Doma bychom v září znovu slavili náš posvícení (kirchweih), kdybychom ještě byli v našem starém Horním Slavkově. Slyšel jsem, že krajané, kteří tam ještě žijí, tento svátek slaví. Ovšem docela skromně a nenápadně. Prý se ještě peče koláč a je i pečeně. Ale kolotoče a jiné zábavy už žádné nejsou. Není už procházení se po náměstí, kde se odehrával ten pestrý rej. Kdo by nerad vzpomínal, jak si zajel pár kol na „Nolliho tunelové dráze"? Také obřímu kolu se dostávalo návštěvy. V dětství jsme ještě sami stavěli řetízkové kolotoče nebo kolotoče s koníčky a jiné atrakce, směli jsme je roztáčet a brzdit. Během jízdy jsme se mohli posadit na vzpěry a takto se svézt. O takové místo k roztáčení se často strhla mela. Ale to nejdůležitější na posvícení byl koláč. Protože se u nás ve městě podával jen v podobě proužků (Stramerl), byli jsme dobře známí u okolních vesničanů. U nich se o posvícení podávaly velké trojúhelníkové kusy, které měly pořádnou velikost. Oni mohli zasunout své kulaté plechy s koláčem do vlastní pece, zatímco u nás se hodně koláčů peklo doma na plotně v pánvi. Odtud asi pochází to dělení na proužky. Aby si člověk mohl posvícenský koláč pořádně vychutnat, musela hospodyně otevřít i svou plechovku s kávou. Na kávových zrnkách nešetřila a vůně tohoto nápoje se linula celým domem. Tehdy se člověku sbíhaly sliny už předtím, než si směl dopřát hrníček kávy a koláč. Byl tam tvarohový, povidlový a drobenkový koláč. Když si člověk dal z každého jeden proužek, nebo i dva, uznal posvícení za zdařilé a přál si, aby se co nejčastěji opakovalo. Tehdy to byla vskutku lahůdka. Co je proti tomu dnešní taková slavnost tady? Člověk si jí sotva všimne. Domov s jeho zvyky nelze ničím nahradit.
Všem dárcům na udržování našeho Heimatbriefu bych chtěl srdečně poděkovat. Můj dík patří i krajanům, kteří svými příspěvky pomáhají Heimatbrief utvářet. Zvláště děkuji paní Hermine Walter, která nám svými krásnými vzpomínkami na domov vždy dělá radost.
Příspěvek o „Palestincích" od Wenzla Peterlika vypovídá o tom, jak západní mocnosti — Amerika, Francie a Anglie — dvojím metrem posuzují svět a národy. Zatímco jsme žili v uzavřeném osídleném území — rovněž po staletí — byli jsme se souhlasem vítězných mocností odtud vyhnáni. Kdyby už tehdy Wilson prosadil svou tezi a byla nám přiznána samospráva, nedošlo by k tak krutému vyhnání milionů lidí, kteří předtím směli být oloupeni. Bohužel jsme od těchto mocností nemohli očekávat žádnou podporu, jaké se dnes dostává Palestincům. My jsme byli prostě mírumilovní a nikdo nás nezásoboval kapitálem ani zbraněmi. Ani náš bratrský národ nás nechtěl mít, a často se podařilo najít nějaké ubytování jen díky zásahu americké vojenské správy. Člověk by mohl skutečně dostat závist, uváží-li dnešní podpory, jichž se dostává každému cizinci, který sem přijde. Ale to bohužel nezměníme. Zbývá jen doufat, že problém Izraelců a Palestinců, který byl nyní jaksi slepen dohromady, vydrží. Světové mínění se však přiklání k tomu, že se tím vytvořil ještě větší problém, který by mohl mít hrozné následky. Chceme doufat, že se vlny neklidu utiší a mír nám ještě dlouho zůstane zachován.
Váš Richard Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Der Sommer ist vorbei. Unsere Gedanken schweifen über die Fluren der einstigen Heimat. Das schöne warme Wetter ließ uns die Wege schreiten, die uns zu den Badewassern führten. Besonders dürfte bei vielen der „Ebnetteich" in der Erinnerung sein. Es war für uns zumeist arbeitslose Jungens nicht so einfach, dort den Badefreuden zu fröhnen. Die „Ebnet" hatten die Gastwirtseheleute Dietrich in Pacht und so war es verständlich, daß man einen Opulus entrichten mußte, wenn man sich dort vergnügen wollte. Aber die gute Frau Dietrich drückte oft beide Augen zu, wenn wir uns eingeschlichen hatten. Sie hatte Verständnis und wußte, daß unsere Barmittel nur sehr spärlich waren. Wer hatte damals ein Taschengeld! Es war eine gräßliche Arbeitslosenzeit, in der ein Familienvater einen 20 Kč — und der Ledige einen 10 Kč-Bon wöchentlich als Unterstützung erhielt. Was bekam man für diesen Betrag? Wir werden uns wohl alle noch daran erinnern können. Trotzdem, wir ließen uns nicht unterkriegen und meisterten auch diese schwere Zeit, die über die Deutschen in der damaligen ČSR heraufgezogen war. Neider hat es damals keine gegeben. Alle Deutschen zogen am gleichen Strang, vielmehr, sie hingen daran.
Nun scheint wieder eine schwere Zeit im Anzug zu sein. Ursache genug, um Unruhe unter den Menschen hervorzurufen. Möge uns der liebe Gott davor bewahren, noch einmal eine solche Not unserem Volk zuzumuten. Die Unruhe im gesamten Erdenrund ist eh bedenklich. Die Verbrechen mehren sich von Tag zu Tag. Was aus einer Not gebären kann, könnte eine Katastrophe werden. Terroranschläge sind ja jetzt an der Tagesordnung. Die Not ist eine gute Saat, deren Aufgehen uns furchtbare Frucht bringen könnte. Die Profi-Terroristen hätten Zulauf und auch das ganze Volk würde die Lasten nicht ohne weiteres auf sich nehmen. Leider hat Deutschland, und mit ihm auch wir, damals das Heil in einer politischen Welt gesucht, die uns versprochen hatte Not und Elend auszulöschen. Aber es war in der Geschichte nur ein kurzer Augenblick des Aufschwunges gewesen, und der Fall folgte ins tiefste Tief. Wir wollen hoffen, daß sich ähnliches nicht wiederholt. Der jetzigen Generation, die nur den Wohlstand kennt und ganz dem Materialismus erlegen ist, wird eine Umstellung nicht leicht fallen. Von den jetzigen Politikern wurden keine guten Leitbilder gegeben. Die Technik trägt ihren Teil dazu bei. Es ist eben eine unruhige Zeit. Auch die Veränderer des jetzigen Zustandes haben kein Rezept, was nach der Veränderung nach ihrem Sinn besser werden würde.
Daheim hätten wir im September wieder unsere Kirchweih gefeiert, wenn wir noch in unserem alten Schlaggenwald wären. Ich habe mir sagen lassen, daß die noch dort lebenden Landsleute dieses Fest feiern. Allerdings ganz bescheiden und unauffällig. Kuchen würde noch gebacken und auch den Braten gebe es. Allerdings keine Ringelspiele und keine Vergnügen mehr. Es gibt kein Schlendern mehr über den Marktplatz, wo sich ja das bunte Treiben abgespielt hat. Wer denkt nicht gerne daran, wie er auf „Nollis Tunnelbahn" einige Runden mitmachte. Auch dem Riesenrad wurde eine Visite zuteil. In der Kinderzeit, da haben wir noch die Kettenkarussels oder die Ringelspiele mit den Pferdchen und sonstiges aufgebaut, anschieben und bremsen dürfen. Während des Laufens könnten wir uns auf die Streben setzen und so mitfahren. Um einen solchen Schiebeplatz zu bekommen, gab es oftmals ein Gerangel. Aber das allerwichtigste an der Kirwa war der Kuchen. Da dieser in unserem Städtchen nur in Stramerln dargereicht wurde, waren wir bei den umliegenden Dörflern bekannt geworden. Bei diesen gab es an Kirchweih große dreieckige Stücke, die eine beachtliche Größe hatten. Sie konnten ihre runden Kuchenbleche in die eigenen Backofen schieben, während bei uns sehr viel Kuchen in den heimischen Herden in der Pfanne gebacken wurde. Daher dürfte die Zerteilung in Stramerlform hergerührt haben. Um den Kirwakuchen richtig genießen zu können, mußte die Hausfrau auch ihre Kaffeebüchse öffnen. Da sparte sie nicht an den Kaffeebohnen und der Duft dieses Gebräues durchzog das ganze Haus. Damals konnte einem schon das Wasser im Munde zusammenlaufen, bevor man ein Tipl Kaffee und den Kuchen verzehren durfte. Es gab da Quark-, Powidl- und Streußelkuchen. Wenn man von jedem ein Stramerl verzehrt hatte oder auch zwei, fand man die Kirwa gelungen und wünschte sich eine recht ofte Wiederholung. Es war schon eine Köstlichkeit in der damaligen Zeit. Was ist dagegen heute hier eine derartige Festlichkeit! Man nimmt sie kaum wahr. Die Heimat mit ihren Bräuchen kann nicht ersetzt werden.
Allen Spendern für die Erhaltung unseres Heimatbriefes möchte ich recht herzlich danken. Mein Dank geht auch an die Landsleute, die mit Beiträgen den Heimatbrief gestalten helfen. Besonders danke ich Frau Hermine Walter, die uns mit schönen Heimaterinnerungen immer Freude bereitet.
Der Beitrag über die „Palästinenser" von Wenzl Peterlik gibt Aufschluß darüber, wie die Westmächte — Amerika, Frankreich und England — mit zweierlei Maß die Welt und Völker beurteilen. Während wir in einem geschlossenen Siedlungsraum ansässig waren — ebenfalls Jahrhunderte lang — wurden wir mit Zustimmung der Siegermächte daraus vertrieben. Hätte Wilson schon damals seine These wahrgemacht, und wäre uns die Selbstverwaltung gewährt worden, hätte es eine so grausame Vertreibung von Millionen Menschen, die vorher ausgeraubt werden durften, nicht gegeben. Leider hatten wir keine Unterstützung von diesen Mächten zu erhoffen, wie es heute den Palästinensern zuteil wird. Wir waren eben friedlich und niemand versorgte uns mit Kapital und Waffen. Selbst unser Brudervolk wollte uns nicht haben, und es gelang oft nur durch Eingreifen der amerik. Militärregierung irgendwo ein Unterkommen zu finden. Man könnte wirklich in Neid geraten, wenn man heute die Zuwendungen bedenkt, die jedem Ausländer zuteil werden, der hier ankommt. Aber leider ändern wir daran nichts. Es bleibt nur zu hoffen, daß das jetzt zusammengeflickte Problem der Israelis und Palästinenser hält. Aber die Weltmeinung geht davon aus, daß man ein noch größeres Problem geschaffen hat, das furchtbare Folgen haben könnte. Wir wollen hoffen, daß sich die Unruhewogen glätten mögen und uns noch recht lange der Frieden erhalten bleibt.
Euer Richard Brummeissl
Krajanské zpravodaje – malý tisk s velkým významem
Krajanské zpravodaje
V hustém houští německého tiskového lesa se rodí téměř nesčetné a nejrůznější produkty mocného média, jakým je tisk: deníky, týdeníky, odborné časopisy, stranické listy, obrázkové magazíny, umělecké revue a podobně. Mezi nimi zaujímá zvláštní místo jedna kategorie: krajanské zpravodaje vysídlenců. Tištěny v malém, ba nejmenším nákladu, sestavované a redigované novinářskými laiky, bývají většinou širokou veřejností nebrány vážně.
To je jistě omyl, protože si vážnost naopak plně zaslouží. V naší době odhazovací společnosti bývá i existence a vliv běžných novin obvykle jen krátkodobá. Po rychlém přelétnutí očima skončí v koši, v kamnech nebo na záchodě. Malé krajanské listy jsou naproti tomu čteny pozorně, čteny znovu a znovu, většinou uschovávány a opakovaně vytahovány. Senzace pomíjivých denních celebrit v nich nemají místo – Sophia Loren a Rolling Stones jsou tomuto tisku naprosto lhostejní. Zaznamenávají se tu události a jmenují se lidé, kteří stojí mimo dosah reflektorů veřejnosti. Narození, úmrtí, sňatky a výročí známých a spřátelených lidí, s nimiž kdysi člověk žil v těsném sousedství a které dnes lze zastihnout už jen oklikou přes vzpomínky – a právě přes tyto krajanské listy. Zdánlivě zaniklý svět, který navzdory všem chmurným předpovědím žije i 37 let po vyhnání, si zde uhajuje svou živou existenci, přetrvávající všechny zmatky doby. Krajanský zpravodaj je hlasem skupiny, která se nevzdala sebe sama ani svého práva na rodnou vlast a která se neprojevuje ve slovnatých politických řečech, nýbrž v zrcadlení všedního dne – dne, který odpovídá realitě dnešního žití v nové vlasti, ale svými kořeny sahá do rodné země za hranicemi.
Kromě toho mají tyto krajanské zpravodaje nezanedbatelný kulturně-politický úkol. Téměř v každém čísle přinášejí zprávy a vyprávění o starých zvycích, ochotnických divadelních představeních, slavnostech a písních, pro jejichž zachování jsou často jedinou šancí. Ani nářečí nepřichází zkrátka, většinou v žertovné podobě, ale pro každého jazykozpytce, který by si udělal čas tyto příspěvky přečíst, je to skutečná pokladnice.
Je jistě náhoda, že velká část těchto krajanských zpravodajů nese v titulu právě slovo „zpravodaj" (Heimatbrief, tedy doslova „domovský dopis"): na rozdíl od „velkého" tisku s vysokými náklady, který se obrací k anonymní mase, je krajanský zpravodaj produktem cíleným, přizpůsobeným individuálním potřebám svých čtenářů, který se dotýká mnohem hlouběji a má mnohem trvalejší a hlubší účinek než obvyklí zprostředkovatelé pomíjivých a proměnlivých denních událostí. Je to dopis adresovaný zcela konkrétním příjemcům – a dopis, který s jistotou dorazí.
Margarete Kubelka
Zobrazit původní německý text
Heimatbriefe
Im dichten Gestrüpp des deutschen Blätterwaldes gedeihen nahezu zahllose und höchst unterschiedliche Produkte des mächtigen Mediums Presse: Tageszeitungen, Wochenblätter, Fachzeitungen, Parteizeitungen, Jllustrierte, Kunstzeitschriften und dgl. Unter ihnen nimmt eine Kategorie eine Sonderstellung ein: die Heimatbriefe der Vertriebenen. In kleiner und kleinster Auflage gedruckt, von journalistischen Laien zusammengestellt und redigiert, werden sie zumeist von der breiten Öffentlichkeit nicht ernstgenommen.
Dies ist ganz gewiß falsch, denn sie sind durchaus ernstzunehmen. In unserem Zeitalter der Wegwerfgesellschaft ist auch Existenz und Einfluß einer Zeitung im allgemeinen nur von kurzer Dauer. Nach kurzem Überfliegen landet sie im Müll, im Feuerofen oder auf der Toilette. Die kleinen Heimatblätter hingegen werden genau gelesen, immer wieder gelesen und zumeist aufgehoben und immer wieder hervorgeholt. Die Sensationen kurzlebiger Tagesberühmtheiten haben darin keinen Raum — Sophia Loren und die Rolling Stones sind dieser Presse ganz und gar gleichgültig. Hier werden Ereignisse gemeldet und Namen genannt, die jenseits des Scheinwerferlichts der Öffentlichkeit stehen. Geburt, Tod, Heirat und Jubiläen bekannter und befreundeter Menschen, mit denen man einmal eng zusammenlebte und die jetzt nur noch auf dem Umweg der Erinnerung und eben dieser Heimatblätter zu erreichen sind. Eine scheinbar versunkene Welt, die entgegen allen düsteren Prognosen auch 37 Jahre nach der Vertreibung noch immer lebt, behauptet hier ihre lebendige und alle Zeitwirren überdauernde Existenz. Der Heimatbrief ist das Sprachrohr einer Gruppe, die sich und ihr Recht auf die angestammte Heimat nicht aufgegeben hat und die sich nicht in wortreichen politischen Reden manifestiert, sondern in der Spiegelung eines Alltags, der der Realität des Tagesgeschehens in der neuen Heimat gerecht wird, aber seine Wurzeln im Geburtsland hinter den Grenzen hat.
Darüberhinaus haben diese Heimatbriefe eine nicht zu unterschätzende kulturpolitische Aufgabe. Fast in jeder Ausgabe werden Hinweise und erzählende Texte über alte Bräuche, Laientheateraufführungen, Feste und Lieder gebracht, für deren Überlieferung sie oft die einzige Chance darstellen. Auch die Mundart kommt nicht zu kurz, meist in heiterer Form, aber für jeden Philologen, der sich die Zeit nähme, diese Beiträge zu lesen, eine wahre Fundgrube.
Es ist sicher kein Zufall, daß ein großer Teil dieser Heimatnachrichtenblätter den Titel „Heimatbrief" trägt, denn im Gegensatz zu der „großen" Presse mit hohen Auflagen, die sich an die anonyme Masse wendet, ist der Heimatbrief ein gezieltes und auf den individuellen Bedarf seiner Leser abgestimmtes Produkt, das weitaus mehr anrührt und eine viel länger andauernde und tiefere Wirkung hat als die üblichen Übermittler flüchtiger und wandelbarer Tagesereignisse. Ein Brief, der an ganz bestimmte Adressaten gerichtet ist und der mit Sicherheit ankommt.
Margarete Kubelka
Libanon – ze štvance se stal štváč
Libanon
Z pronásledovaného pronásledovatelem – Begin rozbombardoval národ na útěk!
V Libanonu vládla válka, přepadení bylo předem připravené, šlo o nesmírně brutální postup Izraelců bez ohledu na civilní obyvatelstvo. Cíl: Palestinci měli být znovu jednou vyhnáni. Bezohledné násilí, zahynuly desetitisíce lidí, mezi nimi i Libanonci.
Pro nás sudetské Němce je to o to pobuřující, že jsme byli podobně „vyhnáni", takzvaně „odsunuti". Pro všechny Němce je těžké pochopit, že jsou to právě Izraelci – tedy Židé –, kterým bylo za druhé světové války způsobeno tak nekonečně velké utrpení. Přitom se nebere v úvahu, že lidská práva jsou nedělitelná a že palestinské muže a ženy s dětmi nelze roku 1982 hromadně zabíjet o nic méně, než se to dělo Židům v takzvané Třetí říši.
Beginovo bezohledné počínání v Libanonu nelze ničím omluvit. Chce vyřešit problém Palestinců po svém – vyhlazením národa proto, že si činí nárok na svou vlast. Tuto ničivou válku je třeba odsoudit právě kvůli její krutosti. Palestina byla v letech 1923 až 1971 britským mandátním územím. Spojené národy chovaly plán zřídit na tomto území židovský a arabský stát. V tehdejším území Palestinců žilo asi 600 000 Židů a 1,5 milionu Arabů. Se západní pomocí Židé prosadili založení státu. Arabská liga byla proti tomuto státu. V roce 1948 došlo poprvé v jeruzalémském předměstí Dajr Jásín k masakru, při němž bylo zavražděno 250 Arabů – téměř výhradně žen a dětí. Stále více Arabů prchalo před Izraelci ze svých obydlených oblastí. Podle arabské historiografie, a ojediněle i podle izraelských historiků, byli Palestinci vyháněni s nejbrutálnějším násilím, jejich vesnice srovnány se zemí a jejich úrodná pole zasypána pískem. Palestinci uprchli na Západní břeh Jordánu, tehdy patřící Jordánsku. V roce 1967 Izraelci připojili ke svému státu i toto území. Znovu následovala vlna útěku do různých arabských zemí, kde tito lidé tráví život natěsnaní v táborech. Tak tomu bylo i v Libanonu. Takto pronásledovaní Palestinci založili OOP (Organizaci pro osvobození Palestiny). Jejím cílem je znovuzískání ztracené vlasti.
Begin si s podporou velmoci Ameriky může dovolit vést tuto ničivou válku proti Arabům, a svět se znovu jen dívá. Bylo by na místě, aby se lidé tváří v tvář tomuto dění nedívali jen na naši minulost, ale konečně se vážně postavili proti vyhánění lidí z jejich odvěké vlasti a ukončili tuto ničivou válku.
Wenzl Peterlik
Zobrazit původní německý text
Libanon
Vom Gejagten zum Jäger – Begin bombte ein Volk in die Flucht!
Im Libanon herrschte Krieg, der Überfall war vorbereitet, ein ungeheuer brutaler Vormarsch der Israelis, ohne Rücksicht auf die Zivilbevölkerung. Das Ziel: die Palästinenser sollten wieder einmal vertrieben werden. Gnadenlose Gewalt, Zehntausende werden umgebracht, darunter auch Libanesen.
Für uns Sudetendeutsche ist es deshalb so empörend, weil wir gleichfalls „vertrieben", sogenannt „ausgesiedelt" wurden. Für alle Deutsche ist es erschwerend zu verstehen, daß es Israelis — also Juden — sind, denen im Zweiten Weltkrieg so unendlich viel Leid zugefügt wurde. Dabei wird nicht bedacht, daß Menschenrechte unteilbar sind, und daß man palästinensische Männer und Frauen mit Kindern 1982 genausowenig in Massen töten darf, wie es im sogenannten Dritten Reich an den Juden getan wurde.
Begins rücksichtsloses Vorgehen im Libanon ist durch nichts zu entschuldigen. Er will das Problem der Palästinenser auf seine Art lösen. Ausrottung eines Volkes, weil es Ansprüche auf ihre Heimat geltend macht. Wenn man diesen Vernichtungskrieg verdammen muß, so der Grausamkeit wegen. Das Palästina war von 1923 bis 1971 britisches Mandatsgebiet. Die Vereinten Nationen hegten den Plan, auf diesem Gebiet einen jüdischen und einen arabischen Staat zu errichten. In dem damaligen Gebiet der Palästinenser lebten etwa 600.000 Juden und 1 1/2 Millionen Araber. Mit westlicher Hilfe setzten die Juden die Staatsgründung durch. Die arabische Liga war gegen diesen Staat. 1948 kam es erstmals in dem Vorort von Jerusalem —Deir Yassin — zu einem Massaker, bei dem die 250 Araber — fast nur Frauen und Kinder — ermordet wurden. Immer mehr Araber flohen vor den Israelis aus ihren Wohngebieten. Nach arabischer Geschichtsschreibung und auch vereinzelten israelischen Historikern wurden die Palästinenser mit brutalster Gewalt vertrieben, ihre Dörfer niedergewalzt und ihre fruchtbaren Felder mit Sand zugeschüttet. Die Palästinenser flüchteten auf die Westbank, damals zu Jordanien gehörig. 1967 gliederten die Israelis auch dieses Gebiet ihrem Staat an. Wieder folgte eine Fluchtwelle in verschiedene arabische Länder, wo sie in Lagern zusammengedrängt ihr Leben verbringen. So auch im Libanon. Die so verfolgten Palästinenser gründeten die PLO (Palästinensische Befreiungs-Organisation). Ihr Ziel ist die Wiedergewinnung der verlorenen Heimat.
Begin kann es sich mit Unterstützung der Großmacht Amerika erlauben, diesen Vernichtungskrieg gegen die Araber zu führen, und die Welt sieht wieder einmal zu. Es wäre angebracht, angesichts dieses Geschehens nicht nur auf unsere Vergangenheit zu schauen, sondern endlich dem Vertreiben von Menschen aus ihrer angestammten Heimat ernsthaft entgegenzutreten und mit dem Vernichtungskrieg aufzuhören.
Wenzl Peterlik
„Opuštěný" nebo „ztracený" domov?
„Opuštěný" nebo „ztracený" domov
Stále častěji slýcháme a čteme o „opuštěném" nebo dokonce o „ztraceném domově". To je omyl! My jsme domov neztratili tak, jako temní chlapíci ztrácejí něco z děravých kapes – byl nám vzat, vyrván, uloupen! Byli jsme z něj vyhnáni, vystrčeni nebo odvezeni jako dobytek. Přitom krvácela nesčetná srdce z nejhlubších ran, přitom naše oči plakaly proudem nejtrpčích slz. Tak, a jen tak to bylo!
Proto platí neochvějně: tento vzácný statek jsme neztratili lehkomyslně, jako hazardéři prohrávají hru. Nesluší se proto ani mluvit o ztraceném domově, z něhož jsme byli vysídleni – byť i „hedvábnými rukavičkami".
Ne, ne! My jako vyhnanci nejsme žádní lehkomyslní hráči, kteří prohráli! Náš řádně spravovaný majetek se stal kořistí. To lze doložit tisícerým způsobem! Proto se máme zastávat jen svého uloupeného, nikoli ztraceného domova – tak velí staré dobré právo!
Otto Zerlik
Zobrazit původní německý text
Die „verlassene" oder „verlorene" Heimat
Immer öfter hört und liest man von der „verlassenen" oder gar von der „verlorenen Heimat". Das ist falsch! Wir haben nicht, wie dunkle Gesellen aus ihren löcherigen Taschen etwas verlieren, die Heimat verloren, sondern sie wurde uns genommen, entrissen, geraubt! Wir wurden aus ihr vertrieben, gestoßen oder wie Tiere verfrachtet. Dabei bluteten ungezählte Herzen aus tiefsten Wunden, dabei weinten unsere Augen einen Strom bitterster Tränen. So, und nur so war es!
Somit gilt unumstößlich: Wir haben dieses kostbare Gut nicht leichtsinnig verloren, wie Hasardeure ein Spiel verlieren. Daher geziemt es sich auch nicht, von der verlorenen Heimat zu reden, aus der wir — auch noch mit Seidenhandschuhen angefaßt — ausgesiedelt wurden.
Nein, Nein! Wir sind als Vertriebene kein leichtsinniger Verlierer! Unsere wohlbestellte Habe ist Raubgut geworden. Das läßt sich tausendfältig bezeugen! Daher haben wir auch nur für unsere geraubte, nicht für eine verlorene Heimat einzutreten, das gebietet das gute, alte Recht!
Otto Zerlik
Poděkování všem Pošicovanům
Všem Pošicovanům díky!
Velkou radost bylo vidět na tvářích všech návštěvníků z vesničky Pošice (Poschitzau), kteří se na svatodušní setkání sudetských Němců v Norimberku sešli v hustém houfu na malém prostoru. Kdo by čekal, že se tam sejde tolik krajanů. Objímání a podávání rukou svědčilo o srdečnosti a pocitu sounáležitosti. Někteří Pošicovani se neviděli přes 36 let. Nebylo tedy divu, že padala otázka: „A kdo vlastně jsi?" Člověk se s léty prostě mění. Leckoho jsme si ještě pamatovali jako urostlého mládence a ji jako krasavici. Ale jakmile došlo k představení a překvapení odeznělo, poznání se hned dostavilo. Hned se člověku vybavil někdejší domov a chvilku se u něj v duchu zastavil. Na takových akcích se bohužel dají vést jen krátké rozhovory, protože člověka pořád vyrušují další přicházející krajané. No, já jsem si to pořádně užila, poznala jsem to ale až druhý den, kdy jsem už skoro neměla hlas. Sešlo se 25 krajanů z bývalé vesničky.
Vytvořili jsme pěknou hloučku a všichni jsme se drželi na jednom místečku. Mohli jsme si tak pěkně vesele „popošicovat". Leckdo měl s sebou fotky nepřítomné rodiny. Obdivovali jsme vnoučata a pravnoučata. Mnozí jsou už také v důchodu a někteří si pořídili vlastní domov. Asi to bylo všem jako mně – člověk se cítil zase jednou jako doma. Ještě dlouho mi tyto společné chvíle zůstanou v paměti. Svou radost teď upínám k příštímu roku, kdy se pro nás bude konat setkání rodáků v Kahlu, kam očekávám opravdu hodně z vás. Do Vídně, kde se má konat svatodušní setkání sudetských Němců, asi tolik krajanů nepojede. Tak se, milí Pošicovani, už teď připravujte na naše příští shledání.
Amalie Fechter, Kahl am Main
Zobrazit původní německý text
Allen Poschitzauern ein Dankeschön!
Große Freude hat von allen Besuchern des Pfingsttreffens in Nürnberg gestrahlt, die aus dem Dörfchen Poschitzau sich zum Sudetendeutschen Tag dicht gedrängt auf engem Platz einfanden. Wer hätte erwartet, daß so viele Landsleute dort ankommen würden. Die Umarmungen und das Händeschütteln zeigten von einer Herzlichkeit und von einem Zusammengehören. Manche Poschitzauer hatten sich mehr als 36 Jahre nicht gesehen. So war es nicht verwunderlich, daß gefragt wurde, wer bist denn Du? Der Mensch ändert halt sein Aussehen mit den Jahren. So manchen hat man noch in Erinnerung als er ein stattliches Mannsbild war und Sie's Schönheiten waren. Aber sofort war das Erkennen wieder da, wenn die Vorstellung geschehen und das Erstaunen überwunden war. Sofort fiel einem eine einstige Heimstätte ein, und man verweilte ein kurzes Weilchen dort. Leider kann man bei solchen Veranstaltungen nur kurze Gespräche führen, weil man immer von neu hinzukommenden Landsleuten unterbrochen wird. Nun, ich habe es richtig ausgekostet, das merkte ich aber erst am anderen Tag, als ich fast keine Stimme hatte. 25 Landsleute aus dem einstigen Dörflein waren zusammengekommen.
Wir haben ein hübsches Häuflein gebildet und befanden uns alle auf einem Fleckchen. So konnten wir recht munter „poschitzauerisch" reden. So mancher hatte Bilder von der abwesenden Familie dabei. Enkel und Urenkel wurden bestaunt. Viele sind ja auch schon im Ruhestand, und manche nennen ein Heim ihr Eigentum. Es wird wohl allen so ergangen sein wie mir, man fühlte sich wieder einmal daheim. Noch lange werden mir diese Stunden der Gemeinsamkeit im Gedächtnis bleiben. Meine Freude richte ich auf das kommende Jahr, denn dann wird es ein Heimattreffen für uns in Kahl geben, wo ich dann recht viele von Euch erwarte. Nach Wien, wo das Pfingsttreffen der Sudetendeutschen stattfinden soll, werden wohl nicht so viele Landsleute fahren. Also, meine lieben Poschitzauer, bereitet Euch jetzt schon auf unser nächstes Beisammensein vor.
Amalie Fechter, Kahl am Main
Vzpomínky dvou rodaček z Rabensgrünu
Dvě rodačky z Rabensgrünu napsaly:
V čísle 167 vyšla zpráva o vesničce Rabensgrün. Protože jsem tam vyrostla, ráda bych si o ní trochu popovídala. Vachmistra Otta – míněn je náš krajan Otto Hofmann (pozn. red.) – jsem znala z domova dobře. Jsem Julie Richter, doma mi říkali Huaf Milla. Narodila jsem se v Neudeku, ale vyrostla jsem v Rabensgrünu. Tehdejším učitelem byl pan Kollert.
Nezapomenutelný pro mě zůstává čas, který jsem prožila v Rabensgrünu. Ráda si v duchu promítám letní časy. Přitom myslím na všechny dobré kamarádky, které mě provázely mládím. Byla to Steffl Anna, Saler Erna, Neudorfer Anna, Rosa Heinrich, Kilian Maria a mnoho dalších z rabensgrünské mládeže. Krásně bylo u „Drolln". Tam bylo útulno a člověk se cítil v bezpečí. Nejraději jsme chodívaly prostřední cestou, přičemž z našich hrdel zněly všechny známé lidové písně.
Zvlášť často mi přichází na mysl leßnitzská slavnost. Nikdy jsme ji nevynechaly. Tancovalo se celou noc a teprve když poslední muzikant sbalil nástroj, vydaly jsme se na cestu domů. Bylo už za bílého dne. Zbyl jen čas se převléknout a hurá do chléva, protože zvířata nečekala. Hlasité bučení dobytka člověka rychle probralo. Únavu jsme si tehdy nesměly dát znát, jinak by nám příští výlet a návrat v ranní hodinu rychle zatrhli.
Po krásném létě následoval podzim s mnoha pracemi na sklizni. Musely se sklidit brambory, byl čas na trhání „Duasch(n" a bylo třeba udělat spoustu další práce. Čas jen letěl a najednou byla zima. Naším velkým potěšením bylo sáňkování na velkých saních u „Drolln". Ujížděl s nimi celou vsí s příliš velkým nákladem. Teprve po dojezdu do cíle se zjistilo, že při té rychlé jízdě někteří cestou vypadli. Nikdy se ale nikdo nezranil. Bylo to krásné mládí.
Mým mužem byl Emil Richter, soused vachmistra Otta. Bohužel jsem si ho musela navždy odžít v roce 1966. Jsem tedy už 15 let vdovou. Nejednou bych mohla vstoupit do druhého svazku. Moje lpění na staré domovině a tamních někdejších zážitcích je ale příliš živé. Ta věrnost žádnou změnu nedovolí. Mým koníčkem je práce pro Sudetoněmecký krajanský spolek. Jsem vedoucí ženské skupiny a starám se o 80 žen. Ze 150 členů je to značný ženský přebytek. Každý rok se účastním 5 až 6 autobusových zájezdů. Také je třeba spoluorganizovat mnoho oslav, jako Den matek, posvícení, vánoční besídky. Tak se mi těžký úděl, který mi byl přisouzen, snáší lépe.
Moje dcera vlastní rodinný domek a tam bydlím. Jen mě často trápí velký stesk po mém Rabensgrünu. Vachmistru Ottlovi to bude jistě podobné, jinak by nemohl tak krásně psát o naší domovské vesničce. Bohužel na mou rodinu dolehl velký zármutek. Dva vnuci ve věku 17 a 19 let zahynuli při dopravní nehodě.
Julie Richter, Goethestr. 8, Neumarkt – St. Veit
Prosím, milý krajane Hofmanne, napiš paní Richterové pár řádků, bude Ti vděčná (redakce).
Druhou rodačkou z Rabensgrünu je Resi Harbauer, Rupertistr. 11 v 8268 Garching/Alz.
V Heimatbriefu, čísle 167, napsal Otto Hofmann článek o mé milé rodné vesnici. S upřímnou radostí, že Rabensgrün má tak milého básníka, srdečně děkuji za tento veselý příspěvek, ostatně i za celé pojetí Heimatbriefu. Je zajímavý ve všech svých rubrikách, často se hltá vestoje a pak si ho člověk v klidu vychutná ještě jednou. Zvlášť my starší. Tehdy domovina a minulost znovu opravdu ožijí. I přes těžkou práci a skromnost jsme dokázali získat víc vnitřního bohatství než dnešní lidé, na které se denně valí příliš mnoho nového, mnohdy zbytečného.
Ještě jednou srdečné díky Vám i všem spolupracovníkům.
Zdraví v domovské sounáležitosti
Resi Harbauer.
Vydavatel Heimatbriefu vám, milí krajané, děkuje za milá slova, kterých je často třeba, aby člověk u této práce vydržel. Není to lehká činnost. Nejen čas, který na ni musíme s manželkou vynakládat, dává některým krajanům podnět k nevoli. Zvlášť mrzuté je, když se Heimatbriefy stále vracejí, protože krajané zemřeli nebo se odstěhovali, aniž by nás o tom uvědomili. Jsou i nedbalí plátci poplatků, kteří jsou po několika neuhrazených platbách za odběr Heimatbriefu vyřazeni z kartotéky.
Prosím, mějte na paměti, že kdybychom mezi sebou neměli štědré dárce, musel by být Heimatbrief už dávno zastaven. Poštovní poplatky neustále rostou. Ani náklady na papír a tisk nemohou zaostávat. Proto patří můj zvláštní dík všem, kdo na Heimatbrief přispívají.
Zobrazit původní německý text
Zwei Rabensgrüner Landsmänninnen schrieben:
In der Folge 167 stand ein Bericht über das Dörflein Rabensgrün. Da ich dort aufgewachsen bin, möchte ich gerne ein bißchen von dort plaudern. Den Spieß Otto — gemeint ist unser Lm. Otto Hofmann (Anm. der Red.) — kannte ich daheim gut. Ich bin die Julie Richter, daheim nannte man mich die Huaf Milla. Geboren bin ich in Neudek, aber aufgewachsen in Rabensgrün. Der ehemalige Lehrer war Herr Kollert.
Unvergessen bleibt mir die Zeit, die ich in Rabensgrün gelebt habe. Gerne lasse ich mir die Sommerzeit durch den Sinn gehen. Dabei denke ich an alle guten Freundinnen, die mich durch die Jugendzeit begleitet haben. Da war die Steffl Anna, Saler Erna, Neudorfer Anna, Rosa Heinrich, Kilian Maria u. v. a. der Rabensgrüner Jugend. Schön war es beim „Drolln". Dort war es heimlich und man fühlte sich geborgen. Am liebsten sind wir den mittleren Weg gegangen, wobei aus unseren Kehlen alle bekannten Volksweisen klangen.
Besonders fällt mir das Leßnitzer Fest oft in den Sinn. Nie haben wir es versäumt. Die ganze Nacht wurde getanzt und erst wenn der letzte Musikant das Instrument verpackt hatte, machten wir uns auf den Heimweg. Es war dann heller Morgen. Es blieb gerade noch Zeit sich umzukleiden und husch in den Stall zu laufen, denn die Tiere warteten nicht. Das laute Muhen der Rindviecher machte einen schnell munter. Nun, Müdigkeit durfte keine gezeigt werden, sonst wäre der nächste Ausflug und die Rückkehr zur morgendlichen Stunde schnell eingestellt worden.
Nach der schönen Sommerzeit folgte der Herbst mit den vielfältigen Erntearbeiten. Die Kartoffeln mußten eingebracht werden, die Duasch(n waren fällig und viele andere Arbeit gab es zu tun. Die Zeit segelte nur so dahin, dann war es auch schon Winter. Unser großes Vergnügen war das Schlittenfahren auf dem „Drolln" seinem großen Schlitten. Durchs ganze Dorf sauste er dahin mit seiner viel zu großen Ladung. Erst als man am Ziel ankam, wurde bemerkt, daß einige unter der schnellen Fahrt verlorengegangen waren. Aber nie wurden Verletzungen verursacht. Es war eine schöne Jugendzeit.
Mein Mann war der Richter Emil, der Nachbar vom Spieß Otto. Leider habe ich ihn 1966 für immer hergeben müssen. So bin ich seit 15 Jahren Witwe. Schon oft hätte ich eine zweite Verbindung eingehen können. Meine Anhänglichkeit an die alte Heimat und die dortigen Erlebnisse von einst sind zu lebendig. Sie lassen eine Veränderung nicht zu. Mein Hobby ist es, für die Sudetendeutsche Landsmannschaft tätig zu sein. Ich bin Frauenschaftsführerin und betreue 80 Frauen. Von 150 Mitgliedern ist es ein erheblicher Frauenüberschuß. Jedes Jahr nehme ich an 5 bis 6 Busausflügen teil. Auch gibt es sehr viele Feiern mitzugestalten, wie Muttertag, Kirchweihen, Weihnachtsfeiern. So ist das schwere Los, das mir zuteil wurde, leichter zu ertragen.
Meine Tochter besitzt ein Eigenheim und dort bin ich untergebracht. Nur viel Sehnsucht nach meinem Rabensgrün plagt mich oft. Dem Spieß Ottl wird es genauso ergehen, sonst könnte er nicht so schön über unser Heimatdörfchen berichten. Leider kam großes Leid über meine Familie. Zwei Enkelbuben im Alter von 17 und 19 Jahren sind bei einem Verkehrsunfall tödlich verunglückt.
Julie Richter, Goethestr. 8, Neumarkt — St. Veit
Bitte, lieber Lm. Hofmann, schreibe Frau Richter einige Zeilen, sie wird Dir dankbar sein (Redakt.).
Die zweite Rabensgrüner Landsmännin ist Resi Harbauer, Rupertistr. 11 in 8268 Garching/Alz.
Im HB, Folge 167 hat Otto Hofmann einen Artikel über mein liebes Heimatdorf geschrieben. In ehrlicher Freude, daß Rabensgrün einen so liebenswerten Poeten hat, danke ich herzlich für diesen heiteren Beitrag, wie überhaupt für die ganze Gestaltung des HB. Er ist in allen seinen Rubriken interessant, wird oft im Stehen verschlungen und später mit Muse genossen. Besonders von uns Älteren. Da wird die Heimat und die Vergangenheit wieder richtig lebendig. Trotz harter Arbeit und der Einfachheit konnten wir mehr an innerem Reichtum gewinnen, als die Menschen von heute, auf die täglich viel zu viel neues, oft Nichtiges hereinstürmt.
Nochmals herzlichen Dank an Sie und alle Mitarbeiter.
Es grüßt in heimatlicher Verbundenheit
Resi Harbauer.
Der Heimatbrief-Herausgeber dankt Euch, liebe Landsleute, für die lieben Worte, die man oftmals braucht, um weiter an dieser Arbeit zu bleiben. Es ist nicht leicht mit dieser Tätigkeit. Nicht nur der Zeitaufwand, den meine Frau und ich dafür aufbringen müssen, geben manchen Landsleuten Anlaß zum Unmut. Besonders bedauerlich ist es, wenn immer Heimatbriefe zurückkommen, weil Landsleute verstorben oder verzogen sind, ohne daß man uns verständigt. Auch nachlässige Gebührenzahler gibt es, die nach mehreren nicht beglichenen Heimatbriefbezugsgebühren aus der Kartei entfernt werden.
Ich bitte zu bedenken, wenn wir nicht die spendenfreudigen Landsleute unter uns hätten, der Heimatbrief hätte längst eingestellt werden müssen. Die Postgebühren steigen unentwegt. Auch die Kosten für Papier und Druck können nicht zurückbleiben. Darum gilt mein besonderer Dank allen Spendern des Heimatbriefes.
Církevní historik Kurt A. Huber slaví 70. narozeniny
Kirchengeschichtler Kurt A. Huber – 70. Geburtstag
Emeritní profesor církevních dějin a vedoucí Institutu pro církevní dějiny Čech — Moravy — Slezska v Königsteinu/Ts., Dr. theol. Kurt A. Huber, přišel na svět 21. června 1912 v Altsattlu (Staré Sedlo) v Chebsku, vstoupil do premonstrátského kláštera v Teplé a v roce 1940 byl v Praze promován na doktora teologie. Na Filozoficko-teologické vysoké škole v Königsteinu/Taunus, kterou založil a vedl světící biskup Dr. Adolf Kindermann, se v roce 1961 stal docentem a v roce 1965 profesorem. Od roku 1967 je členem Collegium Carolinum a jako vedoucí Institutu pro církevní dějiny zemí Čechy — Morava — Slezsko vydává „Veröffentlichungen" (Publikace) tohoto institutu. V řadě sborníků a časopisů uveřejnil své práce z církevních dějin věnované premonstrátskému řádu a sudetským zemím. Napsal také knihu „Goethe v česko-moravských klášterech". — Svá mladá léta strávil v Horním Slavkově (Schlaggenwald) a naposledy bydlel se svými rodiči — otec byl úředníkem u firmy Haas & Czjzek — na náměstí, v tzv. März-Hausu (Márcově domě).
Zobrazit původní německý text
Kirchengeschichtler Kurt A. Huber – 70. Geburtstag
Der emeritierte Professor für Kirchengeschichte und Leiter des Instituts für Kirchengeschichte von Böhmen — Mähren — Schlesien in Königstein/Ts., Dr. theol. Kurt A. Huber, kam am 21. Juni 1912 in Altsattl im Egerland zur Welt, trat in das Prämonstratenserstift Tepl ein und wurde 1940 in Prag zum Dr. theol. promoviert. An der von Weihbischof Dr. Adolf Kindermann gegründeten und geleiteten Philosophisch-Theologischen Hochschule in Königstein/Taunus wurde er 1961 zum Dozenten, 1965 zum Professor ernannt. Seit 1967 ist er Mitglied des Collegium Carolinum und gibt als Leiter des Instituts für Kirchengeschichte der Länder Böhmen — Mähren — Schlesien die „Veröffentlichungen" des Instituts heraus. In einer Reihe von Sammelwerken und Zeitschriften hat er seine kirchengeschichtlichen Arbeiten über den Prämonstratenserorden und die Sudetenländer veröffentlicht. Er schrieb auch „Goethe in böhmisch-mährischen Klöstern". — Seine Jugendjahre hat er in Schlaggenwald verbracht und zuletzt mit seinen Eltern — der Vater war Beamter bei Haas & Czjzek — am Marktplatz im März-Haus gewohnt.