Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 167
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 167, rok 1981. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Obálka čísla 167 – Heimatbrief březen 1981
Obálka čísla 167
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské hornické Horní Slavkov (Schlaggenwald)
Horní Slavkov (Schlaggenwald) a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Siedlungsstraße 11
34. ročník březen 1981 číslo 167
[obr] „Velikonoční kříž" z farnosti Eckerberg-Fort u Norimberku
Zobrazit původní německý text
Umschlag der Folge 167
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Siedlungsstraße 11
34. Jahrgang März 1981 Folge 167
[obr] „Osterkreuz" aus der Pfarrei Eckerberg-Fort bei Nürnberg
Velikonoční slovo o síle kříže
Svatý kříži, buď vysoce ctěn, tvrdé lůžko odpočinku mého Pána!
Milí krajané a přátelé!
I mé letošní velikonoční slovo z roku 1982 k vám, mým krajanům a přátelům, má být opět slovem zvěsti v prosté řeči duchovního pastýře. Zároveň zde chci poděkovat všem redakcím, které můj vánoční příspěvek otiskly bez krácení.
Úvodní heslo je převzato z „Přílohy ke zpěvníku Gotteslob" se sto vzácnými duchovními písněmi z našich rodných diecézí. Naše domácí zpěvníky byly bohaté na písně pašijové a písně o kříži. Kříž, kdysi znamení nejpotupnější smrti, se pro nás křesťany stal rozpoznávacím znamením, které nás provází od kolébky až po hrob. Už při křtu kněz označuje křtěnce znamením kříže a vyzývá rodiče a kmotry: „I vy žehnejte svým dětem znamením kříže." Vždy na mě hluboce zapůsobilo, když mi otec při každém loučení posvěcenou vodou udělal na čele křížek a prostě řekl: Chlapče, jdi teď s Pánem Bohem!
Kříže na křesťanských hrobech jsou doloženy už od 2. století. Tak tomu bylo po staletí. Teprve v naší době zažíváme, že se stavějí nákladné kamenné pomníky, často bez tohoto křesťanského znamení. Z kamenů, které promlouvají, jsou náhrobky ty nejvýmluvnější. Napomenutí duchovního pastýře: Na rakev, na parte i na náhrobek křesťana kříž patří.
Kříž má mít čestné místo i v křesťanském domě. Před křížem v „koutku Páně" nebo na jiném vhodném místě se má rodina scházet k modlitbě a rozjímání. Ale kupuje-li si člověk kříž pro sebe nebo jako dárek pro druhé, musí vždy pamatovat na to, že ztvárnění Ukřižovaného prošlo v dějinách proměnou. Náboženský umělecký obchod dnes nabízí za dostupné ceny kvalitní reprodukce velkých uměleckých děl. Mám na mysli například Ukřižování z Isenheimského oltáře od Matthiase Grünewalda, s Kristem v jeho smrtelné úzkosti. Nebo vznešené Ukřižování Tilmana Riemenschneidera z dettwangského křížového oltáře. Ale i kříže řezbářů z Grödnertalu nebo z Oberammergau nabízejí dobré umělecké zpracování. Každý ať si zvolí zobrazení kříže, které odpovídá jeho zbožnosti.
Kříž kdysi zdobil ve staré domovině často štíty selských statků. Nejeden dvůr měl svůj vlastní boží muka s pěknou úpravou, o kterou se s oddaností pečovalo. Mnohé z nich byly od té doby zničeny rouhavýma rukama nebo prostě odstraněny při scelování polí do kolchozů. Vždyť už neexistují ani polní procesí, při nichž se u těchto božích muk vyprošovalo Boží požehnání pro dvůr a pole. Jistě není náhoda, že vysídlenci z domoviny po překonání prvotní nouze na mnoha místech vztyčili kříže, kterým se říkalo kříže východní země nebo kříže uprchlíků. Ve víře v Ukřižovaného lidé přestáli utrpení vyhnání.
Jako diecézní duchovní pastýř vysídlenců mohučské diecéze jsem v průběhu let posvětil 12 takových památných křížů. Po téměř 25 letech musím ovšem konstatovat, že některé z těchto křížů utrpěly škody a některá úprava kolem nich mezitím zpustla, ale mohu také říci, že o nejeden kříž a jeho okolí se dodnes láskyplně pečuje a že se tam vysídlenci z domoviny scházejí k bohoslužbám a rozjímání, zejména v Den domoviny. Většina takových křížů byla vztyčena v diaspoře, kde takové památníky, kříže a boží muka po staletí chyběly. I jinověrci, ba i nevěřící tyto památníky přijali, protože sami zažili, s jakými oběťmi byly tyto kříže postaveny, jak se u nich modlí a s jakou péčí je vysídlenci z domoviny udržují. Zde bych rád oslovil všechny odpovědné: Kde kříž zpuchřel, má být obnoven, kde úprava zarostla plevelem, má být znovu ošetřena. Co první generace vytvořila s velkými oběťmi, má druhá generace opatrovat a udržovat, jinak tato památná místa nebudou ke cti Bohu ani nám.
Ještě k jednomu památnému kříži, Ostenkreuzu na Eckerbergu: Postavil ho náš krajan, farář Adolf Schrenk z Horní Lipové, na Eckerbergu, uprostřed své nynější farnosti Eckenthal-Forth, ve franské diaspoře u Norimberku. Kristovo tělo je dílem řezbáře z Grödnertalu, kříž byl posvěcen o svátku Povýšení svatého Kříže roku 1978 jako náhrada a smíření za mnohé zneuctěné kříže domoviny. Pro ilustraci cituji z dopisu faráře Schrenka: „Doma na Hrubém Jeseníku jsme provozovali malý hostinec. Cesta vedla kouskem lesa kolem kříže. Tam jsme se zastavovali a modlili se. V zimě 1967 jsem přišel na to místo s jedním českým přítelem. Kříž tam už nebyl, přesto jsme se modlili. Cestou na Hrubý Jeseník nás ještě potěšil vidlicový kříž mezi Waldenburgem a Karlsbrunnem, kříž ze starých časů. O dva roky později tam už ani tento kříž nebyl. Během Pražského jara byl, patrně bez úředního povolení, znovu vztyčen. Když jsme tam přišli roku 1974, byl sekerou skácen. Pahýl ještě trčel v betonovém soklu, ramena kříže ležela v blízké jámě v lese. Vzal jsem si s sebou malou dřevěnou třísku. Znovu a znovu týraný kříž – kolik asi týraných lidí? Myslím na koncentrační kláštery Králíky a Broumov, na slzy trýzněných lidí, Němců i Čechů, kteří tam plakali a modlili se a s pohledem na Ukřižovaného znovu nacházeli útěchu a sílu."
Mnoho křížů bylo postaveno, zničeno a znovu vztyčeno. Stále znovu se lidé pokoušeli na místo kříže postavit jiná znamení, která se s Kristovým křížem neslučují. Ale jen o Kristově kříži platí zaslíbení: Stat Crux — dum volvitur orbis: Kříž stojí, dokud se země točí.
Přeji všem čtenářům tuto důvěřivou víru v sílu Kristova kříže v době pašijové i velikonoční a po celý rok. Kříž ať je nám živou nadějí i ve dnech temných!
Prelát Dr. Karl Reiß
Zobrazit původní německý text
Heiliges Kreuz, sei hoch verehret, hartes Ruhbett meines Herrn!
Liebe Landsleute und Freunde!
Auch mein österliches Wort 1982 an meine Landsleute und Freunde soll wieder ein Wort der Verkündigung in der einfachen Sprache des Seelsorgers sein. Hier auch ein Wort des Dankes an alle Redaktionen, die meinen Weihnachtsbeitrag ungekürzt gebracht haben.
Das obige Leitwort ist dem „Beiheft zum Gotteslob" mit 100 wertvollen Kirchenliedern unserer Heimatdiözesen entnommen. Unsere heimischen Liederbücher waren reich an Passions- und Kreuzliedern. Das Kreuz, einst Zeichen des schmählichsten Todes, ist für uns Christen zum Erkennungszeichen geworden, das uns begleitet von der Wiege bis zum Grabe. Schon bei der Taufe bezeichnet der Priester den Täufling mit dem Zeichen des Kreuzes, mit der Aufforderung an Eltern und Paten: „Segnet auch ihr eure Kinder mit dem Zeichen des Kreuzes". Ich war immer tief beeindruckt, wenn mir mein Vater bei jedem Abschied mit Weihwasser ein Kreuz auf die Stirne zeichnete und dann ganz einfach sagte: Bub, nun geh in Gottes Namen!
Seit dem 2. Jahrhundert sind Kreuze auf christlichen Gräbern nachgewiesen. So blieb es durch Jahrhunderte. Erst in unserer Zeit erleben wir es, daß aufwendige steinerne Denkmäler gesetzt werden, oft ohne dieses christliche Zeichen. Von den Steinen, die reden, sind die Grabsteine die beredtesten. Eine Mahnung des Seelsorgers: Auf den Sarg, auf die Todesanzeige und das Grabmal eines Christen gehört das Kreuz.
Das Kreuz soll auch den Ehrenplatz im christlichen Haus haben. Vor dem Kreuz im Herrgottswinkel oder an anderer passender Stelle, versamme sich die Familie zu Gebet und Andacht. Wenn du aber ein Kreuz kaufst für dich oder als Geschenk für andere, muß immer bedacht werden, daß die Darstellung des Gekreuzigten in der Geschichte eine Wandlung durchgemacht hat. Im religiösen Kunsthandel werden heute zu erschwinglichen Preisen gute Reproduktionen großer Kunstwerke angeboten. Ich denke etwa an das Kreuzbild vom Isenheimer Altar des Matthias Grünewald, mit Christus in seiner Todesnot. Oder an das erhabene Kreuzbild Till Riemenschneiders vom Dettwanger Kreuzaltar. Aber auch die Kreuze der Bildschnitzer im Grödnertal oder in Oberammergau bieten gute Kunst. Jeder wähle das Kreuzbild, das seiner Frömmigkeit entspricht.
Das Kreuz schmückte in der alten Heimat oft die Giebel der Bauernhäuser. Mancher Hof hatte sein eigenes Wegkreuz mit schöner Anlage, die hingebungsvoll gepflegt wurde. Viele wurden seitdem von frevlerischen Händen zerstört oder bei der Zusammenlegung der Äcker zu Kolchosen einfach beseitigt. Es gibt ja keine Flurprozession mehr, wo man vor diesen Wegkreuzen Gottes Segen über Hof und Felder erflehte. Es ist sicher nicht zufällig, daß die Heimatvertriebenen nach Überwindung der ersten Not an vielen Orten Kreuze errichteten, die man Ostland- oder Flüchtlingskreuze nannte. Im Glauben an den Gekreuzigten hatten die Menschen die Passion der Vertreibung überstanden.
Als Diözesanvertriebenenseelsorger der Diözese Mainz habe ich im Laufe der Zeit 12 solcher Gedenkkreuze geweiht. Nach nahezu 25 Jahren muß ich allerdings feststellen, daß manche dieser Kreuze Schaden gelitten haben und manche Anlage inzwischen verwildert ist, aber ich darf auch sagen, daß manches Kreuz und die dazugehörige Anlage bis heute liebevoll gepflegt wird und daß sich die Heimatvertriebenen zu Gottesdienst und Andacht, zumal etwa am Tage der Heimat, dort versammeln. Die meisten solcher Kreuze wurden in der Diaspora errichtet, wo solche Denkmäler, Kreuze und Wegkapellen seit Jahrhunderten verschwunden waren. Auch Andersgläubige, ja auch Nichtgläubige haben diese Denkmäler angenommen, weil sie selbst erlebten, unter welchen Opfern diese Kreuze errichtet, wie dort gebetet und mit welcher Sorgfalt sie von Heimatvertriebenen gepflegt werden. Hier darf ich ein Wort an alle Verantwortlichen richten: Wo ein Kreuz morsch geworden ist, soll es erneuert werden, wo eine Anlage verunkrautet ist, soll sie neu gepflegt werden. Was die erste Generation unter großen Opfern geschaffen hat, soll die zweite Generation pflegen und erhalten, sonst gereichen diese Gedächtnisstätten Gott und uns nicht zur Ehre.
Über ein Gedenkkreuz, das Ostenkreuz vom Eckerberg noch folgendes: Errichtet hat es unser Landsmann, Pfarrer Adolf Schrenk aus Oberlindewiese, auf dem Eckerberg, inmitten seiner jetzigen Pfarrei Eckenthal-Forth, in der fränkischen Diaspora von Nürnberg. Der Christuscorpus ist das Werk eines Bildhauers aus dem Grödnertal, geweiht wurde es am Feste Kreuzerhöhung 1978, als Ersatz und zur Sühne für die vielen geschändeten Kreuze der Heimat. Zur Verdeutlichung zitiere ich aus einem Brief von Pfarrer Schrenk: „Wir betrieben daheim im Altvater eine kleine Wirtschaft. Ein Weg führte durch ein Waldstück an einem Kreuz vorbei. Dort blieben wir stehen und beteten. Im Winter 1967 kam ich mit einem tschechischen Freund an die Stelle. Das Kreuz war nicht mehr da, wir beteten trotzdem. Auf dem Weg zum Altvater erfreute uns noch das Gabelkreuz zwischen Waldenburg und Karlsbrunn, ein Kreuz aus alter Zeit. Zwei Jahre später war auch dieses Kreuz nicht mehr da. Während des Prager Frühlings wurde es, wohl ohne behördliche Erlaubnis, wieder aufgerichtet. Als wir 1974 dorthin kamen, war es mit einer Axt umgeschlagen worden. Ein Stumpf steckte noch im Betonsockel, die Kreuzbalken lagen in einer nahen Grube im Wald. Ich nahm einen kleinen Holzsplitter mit. Ein immer wieder geschundenes Kreuz, wie viele geschundene Menschen? Ich denke an die KZ-Klöster Grulich und Weißwasser, an die Tränen gequälter Menschen, Deutsche, Tschechen, die dort geweint und gebetet haben und mit dem Blick auf den Gekreuzigten wieder Trost und Kraft fanden".
Viele Kreuze wurden errichtet, zerstört und wieder aufgerichtet. Immer wieder hat man versucht, an Stelle des Kreuzes andere Zeichen zu setzen, die sich mit dem Kreuze Christi nicht vertragen. Aber nur Christi Kreuz gilt die Verheißung: Stat Crux — dum volvitur orbis: Das Kreuz steht, solange die Erde sich dreht.
Ich wünsche allen Lesern diesen zuversichtlichen Glauben an die Kraft des Kreuzes Christi in der Passions- und Osterzeit und das ganze Jahr hindurch. Das Kreuz sei auch in dunklen Tagen unsere lebendige Hoffnung!
Prälat Dr. Karl Reiß
Veselé Velikonoce a báseň Víra
Veselé Velikonoce a báseň Víra
Všem našim krajanům veselé Velikonoce
Víra
To duní tupě mezi řádky
novinové džungle,
dolar není víra
a duch je také otupělý.
Zůstaň věrný své domovině,
pak ti zůstane navěky,
pak duch nemravnosti
nevnikne ti do srdce.
Oni věří v dolar,
my věříme v ducha,
jen zřídka však oslovíme Boha,
naslouchá, kam ukazuje jeho prst.
Ukazuje na jedno místo,
a to je tvé vlastní srdce —
a bez citu pro domovinu
je víra jen žertem.
(z dnešní doby)
Frieda Weinhart (Kanada)
Zobrazit původní německý text
Fröhliche Ostern und das Gedicht Glaube
Allen unseren Landsleuten Fröhliche Ostern
Glaube
Das geistert durch die Blätter
des Zeitungs-Dschungels dumpf,
der Dollar ist kein Glaube
und auch der Geist ist stumpf.
Steh treu zu Deiner Heimat,
dann bleibt sie ewig Dein,
dann kommt der Geist der Unzucht
nicht in Dein Herz hinein.
Sie glauben an den Dollar,
wir glauben an den Geist,
doch selten spricht man Gott an,
horcht was sein Finger weist.
Er weist auf eine Stelle,
die ist Dein eigen Herz —
und ohne Sinn für Heimat
ist Glaube nur ein Scherz.
(aus jetziger Zeit)
Frieda Weinhart (Kanada)
Velikonoční pozdrav a 190 let porcelánky Haas & Czjzek
Milí krajané!
K blížícím se velikonočním svátkům bych vám všem chtěl poslat co nejsrdečnější přání. Znovu jsme překonali tu ponurou dobu. Tuto uplynulou zimu jsme si zvlášť silně museli vzpomenout na domov. Mnoho sněhu pro nás nebylo žádným překvapením. Také chlad jsme snad dobře snesli. Ale něco nám všem asi chybělo: praskající oheň v kamnech, který doma šířil teplo. Nyní je tato doba za námi.
Ani doba masopustu už pro mnohé z nás asi nemá ten význam, jaký měla kdysi doma. Co nám dnes říká to tady tak hlasité „Helau a Alaaf"? Člověk je jen divákem toho pestrého veselí. Jak důvěrně nám naproti tomu znělo naše „Hollo, Hollo" a „KrKr". Nu, je to pryč. Hostinské maškarní veselí už neexistuje.
Protože letos by mohla porcelánka Haas a Czjzek, která byla symbolem našeho města, oslavit 190 let svého trvání, dovolil jsem si u příležitosti této události zveřejnit v našem Heimatbriefu obrazovou dokumentaci. Fotografie jsem dostal od naší krajanky paní Friedy Erhard (Kühnhackl Frieda). Pokud by popis toho či onoho obrázku nebyl zcela přesný, prosím o shovívavost, neboť takový výrobní provoz, jakým H & C byl, jsem nikdy neviděl zevnitř. Popisky jsem tedy sestavil podle dřívějších rozhovorů o jednotlivých výrobních činnostech. Z každého obrázku na nás promlouvá píle a zručnost tam zaměstnaných krajanů. Některé činnosti hraničí s uměním, ba jsou uměním. Neboť to, co je nám dnes nabízeno pod tímto označením, je někdy nesrozumitelné. Obrázky mají být upomínkou a mají našim potomkům ukázat, jak velkolepé výkony byly doma podávány. Protože tato továrna po úpadku dolování zajišťovala našemu městu největší obživu, stojí za to dnes se ohlédnout zpět. Nejeden krajan se tam vyučil svému oboru a vykonával ho až do stáří. Mnohé rodiny vděčily tomuto podniku za svou existenci. Předpokládám, že se ještě nejeden žijící krajan, který tam pracoval, bude radovat, že se mu ještě jednou připomene jeho pracoviště. Bohužel mnozí už mezi námi nejsou. Ale nezapomeneme na ně ani my. Pro nejednoho potomka je zajímavé vidět, co bylo vykonáno.
Za mnohá vánoční přání, kterých se mi osobně dostalo, srdečně děkuji. Moje radost byla veliká. Chtěl bych poděkovat krajanům, kteří svými dary pomáhají, abychom mohli dále vydávat Heimatbrief. Zvlášť také děkuji všem, kteří svými příspěvky pomáhají dobře utvářet náš HB. Momentálně mám ještě mnoho podání, která jsem musel kvůli jubileu porcelánky odložit. Prosím o pochopení. Doufám, že budu moci HB ještě nějakou dobu vytvářet, a v příštích Heimatbriefech vše zpracuji.
Mám jednu prosbu: Dbejte prosím při placení předplatného přes spořitelny na to, aby ten, kdo vyplňuje doklad, čitelně napsal jméno a adresu. Od peněžních ústavů přicházejí doklady, na kterých nelze rozluštit, kdo je plátcem. Ušetřilo by to mně i vám mnoho starostí, kdyby vše bylo v pořádku. Kam pak má člověk nečitelné doklady zařadit?
Setkání krajanů letos nebude. Já sám nejsem zdravotně schopen uspořádat v Kahlu nějakou akci. Kdo by se chtěl setkat, měl by navštívit Sudetoněmecký den 1982 o letnicích v Norimberku. Využijte té příležitosti. Nejsme mladší a mnozí naši potomci se o tyto záležitosti nezajímají. Pro to musíme v dnešní době mít pochopení. Naše ohlížení zpět je pro nás ještě prožitkem. Ještě jednou v myšlenkách procházet mládím v domovině, věnovat v duchu přátelům pozdrav, procházet všemi uličkami a náměstími. To je prožívání domova, které naši potomci prožívají zase v nové domovině, jež jim byla vytvořena, ve svém dnešním domově. Zda ale budou jednou tak věrni domovu, jako zvláště my Egerlanďané? Doufáme a přejeme si to! Dnes se mnoho nedrží na tradici, domov nebo vlast; jsou to už jen slova, jejich smysl se zdá být ztracen. My ale věrně a pevně stojíme za naším starým Horním Slavkovem (Schlaggenwald), tak jak jsme ho zažili.
Váš Richard Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Zum bevorstehenden Osterfest möchte ich allen die herzlichsten Ostergrüße senden. Wieder einmal haben wir die triste Zeit überwunden. In diesem vergangenen Winter dürften wir ganz besonders an die Heimat erinnert worden sein. Der viele Schnee war für uns keine Überraschung gewesen. Auch die Kälte dürften wir gut ertragen haben. Aber etwas dürften wir alle vermißt haben: das prasselnde Feuer in den Öfen, die daheim Wärme spendeten. Nun ist diese Zeit vorbei.
Auch die Faschingszeit dürfte vielen von uns nicht mehr diese Bedeutung abringen, wie wir sie einst daheim gehabt haben. Was sagt uns heute das hier so laute „Helau und Alaaf"? Man ist nur Zaungast des bunten Treibens. Wie klang doch unser „Hollo, Hollo" und „KrKr" vertraut. Nun, es ist vorbei. Das Wirtshausmaschkern gibt es nicht mehr.
Da in diesem Jahr die Porzellanfabrik Haas und Czjzek, die ein Wahrzeichen unserer Stadt war, ihr 190jähriges Bestehen feiern könnte, habe ich mir erlaubt, als Anlaß dieses Ereignisses, eine Bilddokumentation in unserem Heimatbrief zu veröffentlichen. Die Bilder bekam ich von unserer Landsmännin Frau Frieda Erhard (Kühnhackl Frieda). Sollte die Bezeichnung des einen oder anderen Bildes nicht genau sein, so bitte ich mir das nachsehen zu wollen, denn ich habe eine derartige Produktionsstätte, wie es H & C war, nie von innen gesehen. So habe ich nach früheren Gesprächen über die einzelnen Fabrikationstätigkeiten meine Beschriftung gemacht. Aus jedem Bild wird uns der Fleiß und die Tüchtigkeit der dort beschäftigten Landsleute vorgestellt. Manche Tätigkeit grenzt ans Künstlerische, ja, es ist Kunst. Denn was uns heute angeboten wird unter dieser Bezeichnung ist manchmal unverständlich. Die Bilder sollten ein Andenken sein und unseren Nachkommen zeigen, welch großartige Leistungen daheim erbracht worden sind. Da diese Fabrik nach dem Niedergang des Bergwerkes unserer Stadt den größten Broterwerb sicherte, lohnt es sich heute einen Rückblick zu halten. So mancher Landsmann hat dort sein Fach erlernt und bis ins Alter ausgeübt. Viele Familien dankten diesem Objekt ihre Existenz. Ich nehme an, daß noch manche lebende, dort tätig gewesenen Landsleute, sich darüber freuen, noch einmal ihren Arbeitsplatz in Erinnerung gebracht zu bekommen. Leider sind viele nicht mehr unter uns. Aber vergessen werden sie von uns auch nicht. Für manchen Nachkommen ist es interessant zu sehen, was geleistet worden war.
Für die vielen Weihnachtsglückwünsche, die mir persönlich zuteil wurden, sage ich herzlichen Dank. Meine Freude war groß. Bedanken möchte ich mich bei den Landsleuten, die mit ihren Spenden dazu helfen, weiter den Heimatbrief herausgeben zu können. Ganz besonders bedanke ich mich auch bei allen, die mit ihren Beiträgen helfen, unseren HB gut ausgestalten zu können. Mir liegen zur Zeit noch viele Eingaben vor, die ich anläßlich des Jubiläums der Porzellanfabrik zurückstellen mußte. Ich bitte um Verständnis. Ich hoffe den HB noch eine Weile erstellen zu können und werde in den folgenden Heimatbriefen alles aufarbeiten.
Eine Bitte habe ich: Schaut doch bei der Begleichung der Bezugsgebühren durch die Sparkassen darauf, daß der Belegausfüllende den Namen und die Adresse deutlich schreibt. Es kommen von den Geldinstituten Belege an, auf denen nicht entziffert werden kann, wer der Einzahler ist. Es würde mir und Euch viel Ärger ersparen, wenn alles seine Richtigkeit hätte. Wo soll man unleserliche Belege unterbringen?
Ein Treffen der Landsleute wird es in diesem Jahr nicht geben. Ich selbst bin gesundheitlich nicht dazu in der Lage, in Kahl eine Veranstaltung durchzuführen. Wer sich begegnen möchte, der sollte den Sudetendeutschen Tag 1982 zu Pfingsten in Nürnberg besuchen. Nehmt die Gelegenheit wahr. Wir werden nicht jünger und viele unserer Nachkommen interessieren sich nicht für diese Belange. Wofür wir in der jetzigen Zeit Verständnis haben müssen. Unser Zurückschauen ist noch Erleben. Noch einmal die Jugend in der Heimat gedanklich zu durchstreifen, den Freunden im Gedanken einen Gruß zu widmen, alle Gäßchen und Plätze durchwandern. Das ist das Erleben der Heimat, das unsere Nachkommen alles in der für sie geschaffenen neuen Heimat ebenfalls in ihrem jetzigen Zuhause erleben. Ob aber sie einmal so treu zur Heimat stehen, wie besonders wir Egerländer? Wir hoffen und wünschen es! Heutzutage hält man nicht viel von Tradition, Heimat oder Vaterland; es sind nur noch Wörter, der Sinn scheint verlorengegangen zu sein. Wir halten aber treu und fest an unserem alten Schlaggenwald, so wie wir es erlebt haben.
Euer Richard Brummeissl
Moje milovaná rodná ves Rabensgrün
Moje milovaná rodná ves Rabensgrün
Nedovedu si představit hezčí vesnici, a tak mě to táhne o ní něco napsat, i když to jsou jen klukoviny. Jako důchodce má člověk hodně času na přemýšlení, a tak je tomu i u mě. Manželka už říkala, teď se z tebe ještě stane básník, ale tak to není, protože většinou říká: ty starý ośle, ani ve stáří moudřejší nebudeš, a na to jsem hrdý.
Chci se teď pokusit něco z toho sepsat, jestli se mi to podaří, si netroufám doufat. Ano, abych nezapomněl – autorem těchto řádků je Hofmann Otto, zvaný Spies Ottl, a v naší vsi mě znal každý.
Na svůj první klukovský kousek si dobře pamatuji. Bydleli jsme tehdy ještě ve staré kovárně a já byl ještě malý kluk. Jednoho dne, byl jsem sám doma, přišel mi k zábavě právě vhod strýček Sola, který opravoval plot za naším domem. Navedl mě, ať vystřelím ze šindelové pušky strýčkovi Zintelovi na záda. Nenechal jsem si to říkat dvakrát a přinesl jsem šindelovou pušku svého bratra Heinricha. Sám jsem ji ještě mít nesměl, byl jsem na to ještě malý. Zkrátka – proplížil jsem se s ní na Erlaplatz u Trollnů. Na svou oběť jsem nemusel dlouho čekat, strýček Zintel se totiž objevil na svém dvoře. Zamířeno a trefeno, to bylo jedna věc. Večer se z mých kalhot pořádně prášilo, protože můj otec měl krásný rukopis nejen perem na papíře, ale i v zápěstí. Mou bolest to však nezmenšilo a strýček Sola se ještě druhý den smál na celé kolo. Mimochodem, tvůrcem mé první šindelové pušky byl Hanrech Dolf. K němu vedla vždycky moje cesta, když jsem chtěl mít něco vyřezaného.
Milá teta Hanrechová pekla skoro každou sobotu kynuté knedlíky a nejednou mi jeden kousek přistrčila, a já ho pak spořádal v koutě, aby na něj nepřišli ostatní.
Ano, milá Kempen Walli, zapomenout na tebe by pro mě byl hřích. U vás jsme byli skoro jako doma. První třešně a jiné ovoce jsme prostě museli mít. Nejkrásnějším zaměstnáním u vás pro mě bylo sbírání vajec. Jako odměnu jsem večer vždycky dostal vejce. Znal jsem každý kout, a tak pro mě nebylo těžké najít každé slepičí hnízdo. Moje dvě děti si něco takového vůbec neumí představit. Jak dobře u vás chutnal hrnec podmáslí a kus chleba.
Milého strýčka Kempena prosím ještě dodatečně, ať mi odpustí tu věc s hráběmi, dnes bych to určitě už neudělal. Škádlil mě slovem „krejčík" a já měl zrovna náhodou v ruce hrábě.
Kde bych měl teď pokračovat, snad jen u svého nejlepšího přítele Harbauer Edwina. Po 30 letech jsme se v roce 1981 znovu setkali a myslím, že jsme oba koukali jako z jara, protože poznat někoho po 30 letech je asi těžké. Nejkrásnější pro mě bylo pasení krav u Trollnů s mým přítelem Edwinem. Každý pořádný kus chleba v kapse kalhot a hůl v ruce, tak jsme se táhli po prostřední cestě. Každý den jsme zkoumali, jestli švestky už dozrály, ale jedli jsme je i zelené, navzdory bolestem břicha, které jsme měli druhý den. Nejkrásnější bylo pást v Greimu, kolem dokola les i lískové keře a k tomu ohníček. Nic hezčího nebylo, kromě Erlaplatzu u Trollnů.
Bylo by toho k vyprávění ještě mnoho, ale nesměl by chybět starý vrchní učitel Schneider se svými hrdličkami. Ti ubozí ptáci byli úplně zkrocení a za každý odevzdaný kus jsem dostal 20 haléřů. No, nebyl to výhodný obchod? Také z jeho stromu s ranými třešněmi u plotu nedostal ty první on, ale vždycky ostatní.
Hezky bylo i každý večer v mlékárničce. Bauern Elfe se div nezalkla vzteky, dokud nepřišla její matka, Bauern Resi. Tehdy jsme zmizeli, ale ne na dlouho. Když Resi odešla, byli jsme zase tam i my. Teď si vzpomínám na jednu věc, je to čistá pravda. My, tedy rabensgrünští uličníci, jsme jednou večer stáli u staré mlékárničky v horní části vsi a čekali, co přijde. Rabensgrünské krásky stály dole na silnici. Jeden z nás, nevím kdo, měl v kapse foukací píšťalky a praskavky, a my jsme jich pár vypustili směrem k silnici. Můj přítel Edwin dodnes určitě tvrdí, že nikdy neslyšel dívky tak křičet, a to je i můj názor. Dívky hledaly útočiště u tety Huaf a jsem přesvědčen, že nám nikdo neuvěřil, že jsme nebyli původci.
Bylo by toho k vyprávění ještě hodně, ale teď mě už nic dalšího nenapadá.
Ano, ještě něco. Ve druhé třídě měšťanské školy v Horním Slavkově (Schlaggenwald) byl mým třídním Zintl Franz a já nevěděl, jak mu mám říkat, ale dobrý Franz mi přišel na pomoc sám. První školní den jsem šel za Trolln Edwinem vyměnit si novinky. Cestou tam mě Franz zastavil, vzal mě za ucho a řekl: „Ty uličníku, pro tebe jsem ve škole pan odborný učitel a doma Zintl Franz." Spadl mi kámen ze srdce.
Na poslední masopustní průvod v Rabensgrünu si dobře vzpomínám. Na velkých saních bylo postaveno velké rádio, v něm seděl Schloßbauer a hrál hudbu. Vždycky po pár domech bylo slyšet nejnovější zprávy. Mimo jiné: „Hanrech, ten Musterbauer, umí kravám nahlédnout přímo do žaludku, strýček Steffel je chytrák, celý den pobíhá a má na sobě boty Baťa."
O mnoho let později jsem měl příležitost jet do ČSSR. Milí Rabensgrünští, věřte mi, stál jsem na silnici u mlékárničky a musel jsem hledat, kde jsem kdysi bydlel doma. Ano, to je hořké, když člověk už nepozná svůj domov.
Hezky bylo taky vždycky o Velikonocích při „chození s řehtačkou". Každý byl hrdý, že má tu největší rachotičku. Na Velký pátek jsme vždycky chodili k polním křížům a běda, kdybychom nějaký vynechali. Pak toho o Bílé sobotě dopoledne při sbírání vajíček určitě moc nebylo. Pro nás byla v té době koruna menším jměním.
O pár let později, už jsem chodil do učení, jsem u Trollnů často hrával karty, a doma jsem za to schytal vynadáno. Ale strýček Prikner, strýček Ontl a strýček Strobel hráli většinou taky a ti mi nenadávali. I rabensgrünské dívky pro mě přestaly být nezajímavé.
Tady v bavorsko-švábském kraji, kde dnes žiji se svou milou ženou sami, mívám často stesk po Rabensgrünských, a moje přání by bylo zajet do Hesenska, kde mnozí moji známí našli druhý domov.
Ano, milí Rabensgrünští, jsem teprve od nedávna odběratelem Slavkovského Heimatbriefu, a byl bych rád, kdyby se moje psaníčko mohlo objevit v Heimatbriefu. Pro dnešek chci skončit, abych své krajany nechválil ani nehanil. Už se těším na příští Heimatbrief.
Otto Hofmann (Rabensgrün 30)
Zobrazit původní německý text
Mein liebes Heimatdorf Rabensgrün
Ich kann mir kein schöneres Dorf vorstellen und es drängt mich, einfach dazu etwas darüber zu schreiben, auch wenn es nur Lausbubenstreiche sind. Als Rentner hat man viel Zeit zum Nachdenken und so geht es auch mir. Meine Frau sagte schon, jetzt wirst du noch Dichter, aber dem ist nicht so, denn meistens sagt sie, du alter Esel wirst auch nicht mehr gescheiter, und ich bin stolz darauf.
Ich will nun versuchen, etwas davon aufzuschreiben, ob es mir gelingt, ich wage es nicht zu hoffen. Ja, damit ich es nicht vergesse, der Verfasser dieser Zeilen ist der Hofmann Otto, genannt der Spies Ottl und jeder im Dorf kannte mich.
An meinen ersten Lausbubenstreich kann ich mich noch gut erinnern. Wir wohnten damals noch in der alten Schmiede, und ich war noch ein kleiner Bub. Eines Tages, ich war allein daheim, kam mir der Sola Vetter, der gerade den Zaun hinter unserem Haus reparierte, gerade recht zur Unterhaltung. Er lernte mir an, ich soll mit der Schindelflinte dem Zintelvetter hinten drauf schießen. Ich ließ mir das nicht zweimal sagen und holte die Schindelflinte von meinem Bruder Heinrich. Selber durfte ich noch keine haben, da ich noch zu klein war. Kurzum — ich schlich mich damit auf den Erlaplatz vom Trolln. Ich brauchte nicht lange auf mein Opfer zu warten und der Zintelvetter erschien in seinem Hof. Gezielt und getroffen, das war eins. Am Abend hat die Hose von mir ganz schön gestaubt, denn mein Vater hatte eine gute Handschrift mit der Feder auf dem Papier und im Handgelenk. Aber deshalb wurden meine Schmerzen nicht geringer, und der Sola Vetter hat sich am nächsten Tag noch den Bauch vollgelacht. Übrigens, der Erbauer meiner ersten Schintelflinte war der Hanrech Dolf. Zu ihm führte mich immer mein Weg, wenn ich etwas geschnitzt haben wollte.
Die liebe Hanrech Mouhm hat fast jeden Samstag Germkniedla gebacken und so manches Mal hat sie mir ein Stück zugesteckt, und ich habe es in einem Winkel verdrückt, damit es die anderen nicht haben konnten.
Ja, liebe Kempen Walli, dich zu vergessen wäre für mich eine Sünde. Bei euch waren wir so gut wie zu Hause. Die ersten Kirschen und sonstiges Obst, das mußten wir haben. Die schönste Beschäftigung bei euch war für mich das Eierabnehmen. Als Lohn bekam ich immer am Abend ein Ei. Jeden Winkel kannte ich ja, und so war es auch für mich nicht schwer, jedes Hühnernest zu finden. Meine beiden Kinder können sich so etwas garnicht vorstellen. Wie gut schmeckte bei euch ein Topf Buttermilch und ein Stück Brot.
Den lieben Kempen Vetter bitte ich noch nachträglich, mir die Sache mit dem Rechen zu verzeihen, ich würde es heute bestimmt nicht mehr machen. Er ärgerte mich mit dem Wort »Schneiderlein« und ich hatte eben einmal zufällig gerade einen Rechen in den Händen.
Wo soll ich jetzt weitermachen, nur bei meinem besten Freund Harbauer Edwin. Nach 30 Jahren trafen wir uns 1981 wieder und ich glaube, beide haben wir dumm geschaut, denn nach 30 Jahren jemand zu erkennen, ist wohl schwierig. Am schönsten war für mich das Kühehüten beim Trolln mit meinem Freund Edwin. Jeder ein tüchtiges Stück Brot in der Hosentasche und einen Stecken in der Hand, so zogen wir den mittleren Weg entlang. Jeden Tag prüften wir, ob die Pflaumen schon reif wären, aber wir aßen sie auch grün, trotz des Bauchwehs, das wir am nächsten Tag hatten. Am schönsten zu hüten war es im Greim, ringsum Wald sowie Haselnußstauden und ein Feuerl dazu. Etwas schöneres gab es nicht außer dem Erlaplatz beim Trolln.
Noch sehr viel gäbe es darüber zu erzählen, aber da käme der alte Oberlehrer Schneider mit seinen Turteltauben zu kurz. Die armen Viecher waren ganz zahm und für jedes abgelieferte Stück bekam ich 20 Heller. Na, war das kein Geschäft? Auch von seinem Frühkirschbaum nahe am Zaun bekam nicht er die ersten, sondern immer die anderen.
Schön war es auch jeden Abend im Milchhäusl. Die Bauern Elfe hat sich grün und blau geärgert, bis ihre Mutter, die Bauern Resi kam. Da suchten wir das Weite, aber nicht lange. Wenn die Resi fort war, waren auch wir wieder da. Da fällt mir gerade etwas ein, das ist die reine Wahrheit. Wir, das heißt die Rabensgrüner Lausbuben, standen eines Abends beim alten Milchhäusl im oberen Dorf und warteten der Dinge, die da kommen mögen. Die Rabensgrüner Schönheiten standen unten auf der Straße. Einer von uns, ich weiß nicht wer, hatte Luftheuler und Kracher in der Tasche, und wir ließen einige in Richtung Straße los. Mein Freund Edwin sagt bestimmt heute noch, daß er Mädels noch nie so schreien hörte, was auch meine Meinung ist. Bei der Huaf Mouhm suchten die Mädels Zuflucht und ich bin überzeugt, daß uns niemand geglaubt hat, daß wir nicht die Urheber waren.
Viel gäbe es noch zu erzählen, aber mir fällt momentan nichts mehr ein.
Ja, noch etwas. In der zweiten Klasse der Bürgerschule in Schlaggenwald war der Zintl Franz mein Klassenvorstand und ich wußte nicht, wie ich zu ihm sagen sollte, aber da kam mir der gute Franz zu Hilfe. Am ersten Schultag ging ich zum Trolln Edwin, um Neuigkeiten auszutauschen. Auf dem Weg dorthin hielt mich der Franz auf, nahm mich beim Ohr und sagte: „Du Lausbub, für dich bin ich in der Schule der Herr Fachlehrer und daheim der Zintl Franz". Mir fiel ein großer Stein vom Herzen.
An den letzten Faschingsumzug in Rabensgrün kann ich mich noch gut erinnern. Auf einem großen Schlitten war ein großes Radio aufgebaut, darin saß der Schloßbauer und machte Musik. Immer nach einigen Häusern konnte man die neuesten Nachrichten hören. Darunter: „Der Hanrech, der Musterbauer, kann den Kühen in den Magen rein schauen, der Steffel Vetter ist ein gescheiter Mann, er läuft den ganzen Tag rum und hat Bata Stiefel an".
Viele Jahre später hatte ich Gelegenheit, in die ČSSR zu fahren. Liebe Rabensgrüner, ihr dürft es mir glauben, ich stand beim Milchhäusl auf der Straße und mußte sehen, wo ich einmal zu Hause war. Ja, das ist bitter, wenn man seine Heimat nicht mehr kennt.
Schön war es auch immer zu Ostern beim „Ratschen gehn". Jeder war stolz darauf, den größten Rumpelkasten zu haben. Am Karfreitag gingen wir immer zu den Feldkreuzen und wehe wir ließen eines aus. Dann gab es am Karsamstag vormittags beim Eiersammeln bestimmt nicht viel. Für uns war zur damaligen Zeit eine Krone ein kleineres Vermögen.
Einige Jahre später, ich ging schon in die Lehre, habe ich beim Trolln oft Karten gespielt, und daheim wurde ich geschimpft. Aber der Prikner Vetter, Ontl Vetter, Strobel Vetter haben meist gespielt und die haben mich nicht geschimpft. Auch die Rabensgrüner Mädels waren für mich nicht mehr uninteressant.
Hier im bayerisch-schwäbischen Raum, wo ich heute mit meiner lieben Frau allein bin, habe ich oft Sehnsucht nach den Rabensgrünern, und mein Wunsch wäre es, nach Hessen zu fahren, wo viele Bekannte von mir eine zweite Heimat gefunden haben.
Ja, meine lieben Rabensgrüner, ich bin erst seit kurzem Bezieher des Schlaggenwalder Heimatbriefes, und ich würde mich freuen, wenn mein Geschreibsel im Heimatbrief erscheinen könnte. Für heute will ich Schluß machen, meine Landsleute gut und schlecht zu machen. Ich freue mich schon auf den nächsten Heimatbrief.
Otto Hofmann (Rabensgrün 30)
Stesk po domově na jaře
Stesk po domově na jaře
Milované jaro, jak jsem rád,
žes rozehnal ledový vítr pryč!
Teď jsi tu a činíš mě zas
skoro znovu dítětem.
Jak tvé slunce stoupá výš
v své kráse každým dnem
a svět se stále pestřeji halí tam,
kde včera ještě ležel sníh.
Až daleko pod modrým nebem
zní všude muzicírování,
v temném lese, na světlé louce
zaznívá něžné trylkování.
S radostí, s tímto životem
v líbezné jarní touze,
však záhy se už krade vedle
stesk po domově, bodavý v prsou.
Ani květiny, ani úponky,
ani ptačí šťastný zpěv
nekvetou tak bohatě jako v myšlenkách,
jež mají ten starý jásavý zvuk.
Hermine Walter, roz. Palm
Zobrazit původní německý text
Heimweh im Frühling
Geliebter Lenz, wie bin ich froh,
verweht hast Du den Eiseswind!
Nun bist Du da und machst mich so,
als sei ich fast noch mal ein Kind.
Wie Deine Sonne höher steigt
in ihrer Schönheit jeden Tag,
die Welt sich stetig bunter zeigt,
wo gestern noch im Schnee sie lag.
Bis weithin unterm Himmelsblau
hallt ringsum Musizieren,
im dunklen Wald, auf lichter Au
tönt zärtlich Tirilieren.
Mit der Freude, diesem Leben
in der holden Frühlingslust,
schleicht jedoch schon bald daneben
Heimweh bohrend durch die Brust.
Weder Blumen, weder Ranken,
noch der Vögel Glücksgesang,
blüh'n so reich wie in Gedanken,
hat den alten Jubelklang.
Hermine Walter, geb. Palm
Slavkovský porcelán
SLAVKOVSKÝ PORCELÁN
Před 190 lety se v Horním Slavkově (Schlaggenwald) poprvé vyrábělo porcelán. Tehdy šlo ještě o nenápadné užitkové nádobí, které tato výroba vytvářela. Ale už brzy si tato produkce vysloužila uznání na výstavách. Snímky otištěné v Heimatbriefu zachycují některé z pracovních postupů. Nejeden porcelánář, který je dosud naživu, se jistě potěší, když na fotografiích pozná sám sebe nebo bývalého kolegu. I když toto výročí už nemůžeme oslavit ve staré vlasti, nebude zapomenuto, dokud budou žít Slavkované a krajané z okolí – vždyť právě v tomto podniku nacházeli obživu.
[obr] Porcelánová hmota: kaolin, živec a křemen
[obr] Mlýn na hmotu; příprava kaolinové směsi.
Složení hmoty bylo nejdůležitějším základem pro použitelné nádobí.
[obr] Dělníci mlýna na hmotu Hampl a Hans Ertl vyjímají z lisu hmotu prolisovanou přes plátna.
[obr] Příprava hmoty k odvozu k soustružičům (Hans Ertl).
[obr] Franz Hahn zde rydlem vytváří jemné chloupky na porcelánovém psu. Tuto jemnou ruční práci charakterizovala trpělivost a přesnost.
[obr] Všeobecně oblíbený modelér Stefan při zhotovování uměleckých figur z porcelánu podle vlastního návrhu.
[obr] Langhammer stříká a zdobí porcelánovou plastiku.
[obr] Josef Lang z Poschitzau maluje figurky. Vlevo vedle nich známý „Chebský selský tanec".
[obr] Wilhelm Götzl připevňuje figurkám podle modelu údy.
[obr] Modelér Rudolf Wirlitsch modeluje ucho na vzácnou polévkovou mísu, patřící k jídelnímu servisu.
[obr] Alois Rippl při soustružení talíře.
[obr] Impozantní glazovací práce Wenze Hahna. Zpracování tak velkých a nikoli lehkých desek vyžadovalo zručnost.
Zobrazit původní německý text
SCHLAGGENWALDER PORZELLAN
Vor 190 Jahren wurde zum erstenmal in Schlaggenwald Porzellan hergestellt. Es war damals noch unscheinbares Brauchgeschirr, was die Produktion hervorbrachte. Aber schon bald genoß die Erzeugung auf den Ausstellungen Anerkennung. Durch die im HB gezeigten Bilder sind einige Arbeitsvorgänge dargestellt. So mancher Porzelliener, der heute noch am Leben ist, wird seine Freude daran haben, sich selbst oder einen ehemaligen Kollegen zu erkennen. Wenn wir dieses Jubiläum in der alten Heimat nicht mehr feiern können, so wird es doch nicht vergessen sein, so lange Schlaggenwalder und Landsleute aus der Umgebung noch leben; denn sie fanden in diesem Unternehmen ihre Existenzgrundlage.
[obr] Porzellanmasse: Kaolin, Spat und Quarz
[obr] Massemühle; Herstellung des Kaolingemisches.
Die Zusammensetzung der Masse war der wichtigste Grundstoff für brauchbares Geschirr.
[obr] Massemühlearbeiter Hampl und Hans Ertl entnehmen der Preßmaschine die durch Tücher gepreßte Masse.
[obr] Vorbereitung zum Transport der Masse zu den Drehern (Hans Ertl).
[obr] Franz Hahn ritzt hier dem Porzellanhund die feinen Haare ein. Geduld und Genauigkeit zeichnete die feine Handarbeit aus.
[obr] Der allseits beliebte Modelleur Stefan bei Erstellung der von ihm selbst entworfenen Kunstfiguren aus Porzellan.
[obr] Langhammer spritzt und verziert eine Porzellanplastik.
[obr] Josef Lang aus Poschitzau bemalt die Figuren. Links daneben der bekannte „Egerländer Bauerntanz".
[obr] Wilhelm Götzl bringt die Gliedmaßen modellgerecht an die Figuren.
[obr] Modelleur Rudolf Wirlitsch modelliert den Henkel an eine wertvolle zum Speiseservice gehörende Suppenterrine.
[obr] Alois Rippl beim Tellerdrehen.
[obr] Imposante Glasurarbeit des Wenz Hahn. Es erforderte Geschicklichkeit so große und nicht leichte Platten weiter zu bearbeiten.
Další výzva ke srazu spolužáků z ročníků 1924–1927
Ještě jednou výzva ke srazu spolužáků z ročníků narození 1924 až 1927
Milé spolužačky a milí spolužáci,
dnes vás ještě jednou zvu na třídní, respektive ročníkový sraz. Vždyť jsme spolu sedávali ve školních lavicích, společně se učili a hráli si, a později jsme společně prožívali svá mladá léta v rodném kraji Horní Slavkov (Schlaggenwald). Než se pak naše cesty rozdělily. Chlapci museli narukovat do té neblahé války a i my dívky jsme musely přiložit ruku k dílu. Nejprve povinný pracovní rok, v osmnácti letech RAD (Říšská pracovní služba) a poté nasazení pro válečné účely.
Po prohrané válce přišla naše nejtěžší životní zkouška. Museli jsme opustit majetek i milovaný domov. Bylo to největší stěhování národů všech dob. Byli jsme od sebe odděleni a rozeseti kdekoli. Každý musel svůj osud zvládat sám. Nebyl už tu přítel ani soused jako doma. Naše společenství a sounáležitost byly násilně roztrhány. Bez sil a se zlomeným srdcem jsme stáli v pro nás cizí zemi. Ale jak jsme byli a jsme houževnatí, s vůlí žít dál a s velkou pílí a potem jsme si opět vybudovali nový životní standard. S velkou hrdostí se dnes můžeme ohlédnout za tím, co jsme znovu vytvořili a nově získali. Přitom jsme však zestárli o mnoho let.
Nepřichází vám teď někdy na mysl, že vlastně pořád stojíme sami v jiném světě, do kterého jsme se nenarodili? Vždyť jsme tu pořád sami v nejužším kruhu své vlastní rodiny, se svými potomky. Všichni ostatní příbuzní, jako sourozenci a další, už nejsou v naší blízkosti jako kdysi doma, a chybí nám tu naši milí sousedé a přátelé.
Teď, když jsme zestárli a naše ratolesti jdou svými vlastními cestami, teprve si člověk uvědomí, že nás přepadá pomalu se plížící osamělost. Člověk vzpomíná mnohem častěji na dětství a mladá léta.
Co se asi stalo z toho či onoho? Jistě, máme ještě svá krajanská setkání, ale vždy je tam jen málo lidí z těchto ročníků, a většinou jsou to pořád titíž, kdo zůstávají věrni naší domovině.
Setkání mezi školními přáteli by bylo skutečným projevem oné naší tehdejší sounáležitosti, z domova.
V tomto smyslu vyzývám dnes ještě jednou všechny výše jmenované ročníky – zapojte se ještě letos do třídního srazu. Třeba v září? Kdo má návrhy, kdy a kde bychom se nejlépe mohli sejít? Stačí mi poslat pohlednici, abyste dali najevo svou ochotu! Především potřebuji vaše adresy, zvláště adresy dívek, protože jste si sňatkem změnily jméno. Kvůli tomu je pro mě velmi těžké vás znovu najít. Obracím se hlavně také na rodiče, příbuzné a známé vyzývaných ročníků. Prosím, předejte mou výzvu dál, protože ne všichni odebírají Heimatbrief.
Je štěstí, že náš Heimatbrief ještě máme, díky němuž si vyměňujeme zprávy, dozvídáme se dobré i smutné věci a hlavně si tak udržujeme a dále zachováváme věrnost domovu a vzájemnou sounáležitost. Ostatně právě tyto právě napsané řádky mě vedou k další výzvě. Nenechte domovskou sounáležitost usnout kvůli lhostejnosti. Doporučujte náš Heimatbrief dál těm, kdo si ho sami neodebírají a čtou ho jen u příbuzných nebo známých. Měli by si ho všichni předplatit sami, aby nemusel být kvůli příliš nízkému nákladu zastaven. Chceme přece zůstat i nadále spojeni se svým domovem!
Nyní doufám, že jsem tentokrát svou výzvou lépe probudila váš zájem o třídní sraz, a proto od vás očekávám četné projevy účasti.
Vaše školní přítelkyně Anni Wawersich
Moje poštovní adresa: Anni Zimowski, Somborner Straße 32, 8755 Alzenau i. Ufr.
Vy milé dívky a chlapci „z dřívějška"!
Ano, je to už velmi dávno, naše dětství a mládí.
Ach, leží to daleko za námi – tak daleko.
Zvládli jsme už dobrou půlku života,
mnohé jsme vytvořili a dali svým potomkům.
Ale teď je čas, abychom zase víc mysleli na sebe
a nasměrovali svůj život do vlastních a klidnějších kolejí.
Můžeme na chvíli zapomenout na svá trápení a strasti
a vzpomenout si na svá školní a mladá léta.
Proto dejte svým srdcím pořádný impuls,
vytrhněte se na pár hodin ze svého všedního dne,
přijďte na třídní sraz, zvu vás.
Budou to jistě krásné, nezapomenutelné chvíle!
Chceme si vyprávět o tehdejších časech, o domově,
co jsme zažili, než nás odehnali pryč, ven!
Roztrhána byla naše krásná společná pouta,
rozehnáni jsme byli po zemi zpustošené válkou.
Ať byl osud k nám sebetvrdší.
Nouze a bída nás znovu posílily.
Každý zvládal nový začátek úplně sám,
proto chceme konečně být zase pohromadě!
I kdyby jen na pár hodin,
obnovme naše stará pouta.
Nebuďte mrzutí a nepohodlní –
zapojte se všichni do velkého shledání!
Vaše školní přítelkyně Anni Wawersich
Zobrazit původní německý text
Nochmaliger Aufruf zu einem Klassentreffen der Geburtsjahrgänge 1924 bis 1927
Liebe Schulkameradinnen und -kameraden,
Heute rufe ich Euch noch einmal auf zu einem Klassen- bzw. Jahrgangstreffen. Haben wir doch zusammen auf der Schulbank gesessen, miteinander gelernt und gespielt und später gemeinsam unsere Jugendjahre in der Heimat erlebt. Bis dann unsere Wege getrennt wurden. Die Buben mußten hinaus in den unseligen Krieg ziehen und auch wir Mädels mußten unseren Beitrag leisten. Zuerst ins Pflichtjahr und mit 18 Jahren zum RAD und anschließend kriegsdienstverpflichtet.
Nach dem verlorenen Krieg kam unser schwerster Leidensweg. Wir mußten Hab und Gut und unsere geliebte Heimat verlassen. Es war dies die größte Völkerwanderung aller Zeiten. Voneinander getrennt wurden wir angesiedelt. Jeder mußte sein Schicksal alleine meistern. Es gab nicht mehr den Freund oder Nachbarn wie zuhause. Unsere Gemeinschaft und Verbundenheit war gewaltsam zerrissen worden. Kraftlos und mit gebrochenem Herzen standen wir in einem für uns fremden Lande. Doch strebsam wie wir waren und sind, haben wir mit unserem Willen zum Weiterleben und mit viel Fleiß und Schweiß wieder einen neuen Lebensstandard geschaffen. Mit viel Stolz können wir heute herabblicken auf unser Wiedergeschaffenes und Neuerworbenes. Dabei sind wir aber um viele Jahre älter geworden.
Kommt Euch jetzt doch nicht manchmal der Gedanke, daß wir im Grunde genommen immer noch alleine dastehen in einer anderen Welt, in die wir nicht hineingeboren wurden? Wir sind doch immer noch alleine hier im engsten Kreis mit unserer eigenen Familie, mit unseren Nachkommen. Alle anderen Angehörigen, wie Geschwister und andere Verwandte, sind nicht mehr in unserer Nähe wie es einst zuhause war, und unsere lieben Nachbarn und Freunde fehlen uns hier.
Jetzt, wo wir älter geworden und unsere Sprößlinge ihre eigenen Wege gehen, merkt man es erst, daß uns eine schleichende Einsamkeit überkommt. Man denkt eben viel öfters an die Kindheit und Jugendjahre zurück.
Was ist wohl aus dem einen oder anderen geworden? Gewiß, wir haben noch unsere Heimattreffen, aber es sind immer nur wenige der Jahrgänge dabei, und meistens sind es auch immer nur dieselben, die unserer Heimat die Treue halten.
Eine Zusammenkunft unter Schulfreunden wäre doch eine wahre Bereitschaft zu unserer Gemeinsamkeit von damals, von zuhaus.
In diesem Sinne rufe ich heute nochmals alle der oben genannten Jahrgänge auf — macht mit bei einem Klassentreffen noch in diesem Jahr. Vielleicht im September? Wer hat Vorschläge, wann und wo wir uns am besten treffen können? Eine Postkarte an mich genügt, um Eure Bereitschaft zu bekunden! Vor allem brauche ich Eure Anschriften, besonders die der Mädels, denn Ihr habt ja durch eine Heirat Euren Namen geändert. Dadurch ist es für mich sehr schwer, Euch wiederzufinden. Ich wende mich in der Hauptsache auch an die Eltern, Verwandten und Bekannten der aufgerufenen Geburtsjahrgänge. Gebt bitte meinen Aufruf weiter, denn es haben nicht alle den Heimatbrief.
Ein Glück, daß es unseren Heimatbrief noch gibt, über den wir Nachrichten austauschen, Gutes und Trauriges erfahren und vor allem unsere Heimattreue u. Verbundenheit bewahren und weiter erhalten können. Übrigens veranlassen mich, diese soeben geschriebenen Zeilen zu einem weiteren Aufruf. Laßt die heimatliche Verbundenheit nicht durch Gleichgültigkeit einschlafen. Empfehlt unseren Heimatbrief weiter an jene, die ihn nicht selbst beziehen und nur bei Verwandten oder Bekannten mitlesen. Sie sollten ihn alle selbst abonnieren, damit er nicht wegen zu geringer Auflage eingestellt werden muß. Wir wollen doch noch weiterhin heimatlich verbunden bleiben!
Nun hoffe ich, daß ich dieses Mal mit meinem Aufruf Euer Interesse an einem Klassentreffen besser geweckt habe, und somit erwarte ich von Euch zahlreiche Teilnahmebekundungen.
Eure Schulfreundin Anni Wawersich
Meine Postanschrift: Anni Zimowski, Somborner Straße 32, 8755 Alzenau i. Ufr.
Ihr lieben Mädel und Buben „von einst"!
Ja, das ist sehr lange her, unsere Kinder- und Jugendzeit.
Ach sie liegt zurück soweit — soweit.
Wir haben gemeistert schon ein gutes halbes Leben,
unseren Nachkommen vieles geschaffen und gegeben.
Aber nun ist es an der Zeit, daß wir wieder mehr an uns selber denken
und unser Dasein in eigene und ruhigere Bahnen lenken.
Wir können mal vergessen unsere Mühen und Plage
und zurückdenken an unsere Schul- und Jugendtage.
Darum gebt Euren Herzen einen kräftigen Stoß,
reißt Euch für ein paar Stunden von Eurem Alltag los,
kommt zum Klassentreffen, ich lade Euch ein.
Es werden bestimmt schöne unvergeßliche Stunden sein!
Wir wollen uns erzählen, von damals, von Zuhaus,
was wir erlebten, bevor man uns wegtrieb, fort, hinaus!
Zerrissen wurden unsere schönen gemeinsamen Bande,
verteilt wurden wir in einem vom Krieg geschundenen Lande.
War das Schicksal für uns auch noch so hart.
Not und Elend machten uns wieder stark.
Jeder meisterte den neuen Anfang so ganz allein,
darum wollen wir endlich mal wieder beisammen sein!
Wenn auch nur für ein paar Stunden.
unsere alten Bande neu bekunden.
Seid nicht mürrisch und unbequem —
macht alle mit beim großen Wiedersehn!
Eure Schulfreundin Anni Wawersich





















