Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 166
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 166, rok 1981. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Titulní strana Heimatbriefu č. 166 (prosinec 1981)
Heimatbrief hornického města Horní Slavkov (Schlaggenwald) (titulní strana, číslo 166)
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské hornické obce
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
33. ročník prosinec 1981 číslo 166
[obr] „Tichá noc, svatá noc…"
Zobrazit původní německý text
Heimatbrief der Bergstadt Schlaggenwald (Titelseite, Folge 166)
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
33. Jahrgang Dezember 1981 Folge 166
[obr] „Stille Nacht, heilige Nacht . . ."
Vánoční poselství andělů
„Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. A toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." (Lk 2,10–12).
V těchto třech verších Lukášova evangelia je vysloveno křesťanské vánoční tajemství o vtělení Božího Syna jako dítěte v jeslích. Tato dějinně spásná událost byla v lidovém umění zobrazována prostě a jednoduše, často i naivně, v nesčetných podobách našich betlémů. S těmito betlémy se setkáváme ve sbírkách jesliček, nacházíme je také v domovských světnicích chebských a krušnohorských krajanů v jejich patronátních městech. Jenom v mnoha domácnostech je už nenajdeme, protože hladina náboženského cítění poklesla. My ale v našich domech a bytech potřebujeme o Vánocích betlém a po celý ostatní rok Boží koutek, kde se rodina může scházet ke společné modlitbě a rozjímání. Při návštěvách domácností člověk i v moderních bytech, kde ještě žije věřící duch, najde krásný betlém z Grödenského údolí nebo z Oberammergau, anebo vlastnoručně zhotovený šikovnýma rukama, k tomu výrazný kříž s Ukřižovaným a obraz Madony. Vše vkusně uspořádané na vhodném místě. Pro dům a jeho obyvatele je tento Boží koutek jakousi vizitkou pro všechny, kdo sem přicházejí a odcházejí – dokladem, že zde bydlí věřící lidé. A teď otázka duchovního správce: Má i tvůj dům podobný náboženský střed?
Odhlédneme-li od vnějšího rámce a krajiny, do níž umělec betlém staví, vracejí se přece stále tytéž postavy. Jesle a v nich Boží dítě. Krmelec se slámou, chudé lůžko, ale připravené s velkou láskou. U jesliček Božího dítěte mnozí vzpomínají na to, jak sami nebyli ukládáni do drahých, módně se měnících kočárků, nýbrž do prosté, řemeslně zhotovené kolébky – kolébky, které se staly znamením života, mateřské péče a znamením návaznosti generací. Co by mnozí dali za to, kdyby se jim podařilo zachránit kolébku z rodného domu. Vedle jesliček stojí nám všem důvěrně známé postavy:
Maria, matka Ježíška: žena, která jako první věděla, kdo je toto dítě v jeslích. O tomto tajemství praví starý cisterciácký růženec: „Ježíši, jenž sis ji od věčnosti vyvolil za svou milou Matku, jenž jsi na zvěstování anděla sestoupil do jejího lůna a devět měsíců v něm přebýval, jenž ses nám narodil jako dítě a byl nám dán jako Syn, jehož jsi ty do plenek zavinula a do jeslí položila." Dítě v jeslích bylo počato zázračně, ale narozeno po lidsku z lidské matky, která tomuto dítěti řekla ano, milovala je, živila je a prožila mateřství se všemi jeho radostmi i strastmi od jeslí až po kříž. Pane, dej nám takové matky, potřebujeme je v době, kdy se mateřství a mateřská důstojnost ocitly v těžké krizi.
Josef, pěstoun Božího dítěte: tesař Josef, snoubenec Mariin, muž, který stál ve stínu, muž pomoci a služby, do jehož života stále znovu zasahovalo Boží vedení, muž, který jistě také hledal bezpečí v rodině, jíž chtěl sloužit jako pilný řemeslník, ale byl vtažen do nejistoty pochybností a sužovaného svědomí, do nehostinnosti chléva, na daleké útěky do cizí země. Velkým činem jeho života je poslušnost vůči Božímu příkazu a ochotná služba své ženě a dítěti, které mu bylo svěřeno. Jeho příklad je výzvou i pro muže a otce naší doby. Mnohým se vytratila ochota pečovat o ženu a dítě.
Andělé: andělé zvěstovali vánoční tajemství světu i pastýřům. Jejich poselství bylo vždy také oblažující vánoční vírou křesťanů. Jejich chvalozpěv: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle" nelze si od našich betlémů odmyslet. Teprve takzvaný osvícený svět položil otázku: „Existují andělé vůbec?" Na tuto otázku odpovídáme poselstvím Písma svatého a učením církve. Existují nebeské mocnosti, které jsou Bohu velmi blízké. Jejich úkolem je být služebníky a posly Božími. Jako Boží poslové zvěstují jeho rozhodnutí: Gabriel zvěstuje Marii tajemství vykoupení a jejího mateřství, andělé na betlémských pastvinách zvěstují narození Božího Slova. Jako znamení Boží péče jsou ochránci a průvodci lidí. Právě v naší ohrožené době potřebujeme ochranu svatých andělů.
Pastýři: vánoční zvěst byla nejprve dána prostým pastýřům, kteří bděli u svého stáda. Nemuseli to nutně být zrovna pastýři, ale muselo jít o lidi, jejichž srdce bylo ještě vřelé vzpomínkou na stará zaslíbení, o lidi, kteří byli ještě schopni zázraku. Jejich tajemstvím je zdraví jejich srdcí, které mnoha dnešním lidem chybí, když stojí před jesličkami.
Mudrcové: nikoli v Svaté noci, ale teprve později přišli mudrcové do Betléma, aby se dítěti poklonili a přinesli mu své dary. Je zcela vedlejší, zda šlo o skutečné krále, nebo o vážené astronomy, kteří ve svých královských srdcích nesli moudrost a touhu svých národů. Tuto moudrost nesli pod vedením hvězdy pouští, královským palácem, učeneckými světnicemi v Jeruzalémě, až nalezli dítě v Betlémě. Proto mudrcové nesmějí chybět na našich betlémech. Byl to také krásný zvyk, že jsme na počátku roku, o svátku Tří králů, žehnali svým domům a psali jejich znamení nad dveře bytů a domů: 19 + C + M + B 82. I když jsou tato znamení žehnací formulí – Christus Mansionem Benedicat: Kristus žehnej tomuto domu –, připomínají tato písmena přece také svaté mudrce, jimž lidová tradice dala jména Kašpar, Melichar a Baltazar. A znovu prosba duchovního správce: Napište tuto žehnací formuli nad dveře svého domu i na počátek nového roku 1982.
Přeji všem čtenářům našich domovských listů i mého vánočního dopisu milostiplné Vánoce a Bohem požehnaný nový rok.
Prelát Dr. Karl Reiß
Zobrazit původní německý text
Die Weihnachtsbotschaft der Engel
„Fürchtet Euch nicht! Denn seht, ich verkündige Euch eine große Freude, die allem Volke zuteil werden soll. Heute ist Euch in der Stadt Davids der Heiland geboren, der Messias und Herr. Und das soll Euch als Zeichen dienen: Ihr werdet ein Kind finden, das in Windeln gewickelt ist und in einer Krippe liegt." (Lk. 2,10 - 12).
In diesen drei Versen des Lukasevangeliums ist das christliche Weihnachtsgeheimnis von der Menschwerdung des Sohnes Gottes als Kind in der Krippe ausgesprochen. Dieses heilsgeschichtliche Ereignis ist besonders in der Volkskunst schlicht und einfach, oft auch einfältig, dargestellt worden in der Vielfalt unserer Weihnachtskrippen. Wir begegnen diesen Weihnachtskrippen in Krippensammlungen, wir finden sie wieder in den Heimatstuben der Egerländer und Erzgebirgler in ihren Patenstädten. Nur in vielen Häusern finden wir sie nicht mehr, weil der religiöse Grundwasserspiegel abgesunken ist. Wir brauchen aber in unseren Häusern und Wohnungen in der Weihnachtszeit die Weihnachtskrippe und das übrige Jahr hindurch den Herrgottswinkel, wo die Familie sich zum gemeinsamen Gebet und zu gemeinsamer Andacht versammeln kann. Bei Hausbesuchen findet man auch in modernen Wohnungen, wo noch gläubiger Geist lebendig ist, eine schöne Weihnachtskrippe aus dem Grödener Tal oder aus Oberammergau oder von geschickten Händen selbst gefertigt, ein ausdrucksvolles Kreuz mit dem Crucifixus, dazu das Bild der Madonna. Alles geschmackvoll geordnet an passender Stelle. Für das Haus und seine Bewohner ist dieser Herrgottswinkel für alle die hier aus- und eingehen, die Visitkarte, daß hier gläubige Menschen wohnen. Nun die Frage des Seelsorgers: Hat Dein Haus eine ähnliche religiöse Mitte?
Abgesehen vom äußeren Rahmen und der Landschaft, in die der Künstler die Krippe stellt, kehren doch folgende Gestalten immer wieder. Die Krippe und darin das göttliche Kind. Eine Futterkrippe mit Stroh, ein ärmliches Lager, aber mit viel Liebe bereitet. An der Krippe des göttlichen Kindes denken viele an uns zurück, daß sie nicht in teure, modisch wechselnde Kinderwagen, sondern in eine einfache handwerklich gefertigte Wiege gelegt wurden, Wiegen, die zu Zeichen des Lebens, der mütterlichen Sorge und zum Zeichen von Generationen geworden sind. Was würden viele wohl dafür geben, wenn sie die Wiege aus dem Elternhaus hätten retten können. Neben der Krippe stehen die uns allen vertrauten Gestalten:
Maria, die Mutter des Jesuskindes: Die Frau, die als erste wußte, wer dieses Kind in der Krippe ist. Über dieses Geheimnis sagt ein alter Zisterzienserrosenkranz: „Jesus, der dich von Ewigkeit her zu seiner lieben Mutter erwählt hat, der bei der Botschaft des Engels in deinen Schoß herabstieg und neun Monate dort Wohnung nahm, der uns als Kind geboren und als Sohn geschenkt ist, den du in Windeln gewickelt und in die Krippe gelegt hast." Das Kind in der Krippe wunderbar empfangen, aber nach Menschenweise geboren von einer menschlichen Mutter, die zu diesem Kinde Ja gesagt hat, es geliebt und genährt hat und das Muttersein ausgekostet hat mit allen Freuden und Leiden von der Krippe bis zum Kreuz. Herr, gib uns solche Mütter, wir brauchen sie in einer Zeit, da Muttersein und Mutterwürde in schwerste Krise geraten sind.
Josef, der Pflegevater des göttlichen Kindes: Der Zimmermann Josef, der Verlobte Mariens, der Mann, der im Schatten stand, der Mann der Hilfestellung und Hilfeleistung, in dessen Leben immer wieder Gottes Weisung eingriff, der gewiß auch Geborgenheit suchte in der Familie, der er dienen wollte als fleißiger Handwerker, der aber hineingezogen wurde in die Ungeborgenheit des Zweifels und des gequälten Gewissens, hineingezogen in die Unwirtlichkeit eines Stalles, auf weite Fluchtwege in ein fremdes Land. Die Großtat seines Lebens ist der Gehorsam gegenüber dem Auftrag Gottes und die dienstwillige Bereitschaft gegenüber seiner Frau und dem ihm anvertrauten Kind. Sein Beispiel ist ein Anruf an die Männer und Väter auch unserer Zeit. Vielen ist die Sorgebereitschaft für Frau und Kind verlorengegangen.
Die Engel: Engel verkündeten das Weihnachtsgeheimnis der Welt und den Hirten. Ihre Botschaft war immer auch der beglückende Weihnachtsglaube der Christen. Ihr Lobgesang: „Ehre sei Gott in der Höhe und Friede auf Erden den Menschen seiner Huld" ist von unseren Krippen her nicht wegzudenken. Erst eine sogenannte aufgeklärte Welt hat die Frage gestellt: „Engel, gibt es die?" Auf diese Frage antworten wir mit der Botschaft der Hl. Schrift und der Lehre der Kirche. Es gibt himmlische Mächte, die Gott sehr nahe stehen. Ihre Aufgabe ist es, Diener und Boten Gottes zu sein. Als Boten Gottes verkünden sie seine Ratschlüsse: Gabriel verkündet Maria das Geheimnis der Erlösung und ihrer Mutterschaft, die Engel auf den Fluren Betlehems verkünden die Geburt des Wortes Gottes. Als Zeichen der Sorge Gottes sind sie Schützer und Führer der Menschen. Gerade in unserer bedrohten Zeit brauchen wir den Schutz der heiligen Engel.
Die Hirten: Die Weihnachtsbotschaft wurde zuerst einfachen Hirten zuteil, die bei ihrer Herde wachten. Es hätten nicht unbedingt Hirten sein müssen, aber es mußten Menschen sein, deren Herz noch warm war bei der Erinnerung an alte Verheißungen, Menschen, die des Wunders noch fähig waren. Ihr Geheimnis ist die Gesundheit ihrer Herzen, die vielen Menschen unserer Tage abgeht, wenn sie vor der Krippe stehen.
Die Weisen: Nicht in der Heiligen Nacht, sondern erst zu einem späteren Zeitpunkt kamen die Weisen nach Betlehem, um das Kind anzubeten und ihre Geschenke zu bringen. Es ist ganz nebensächlich, ob es wirkliche Könige waren oder angesehene Astronomen, die die Weisheit und die Sehnsucht ihrer Völker in ihren königlichen Herzen trugen. Sie trugen diese Weisheit unter Führung des Sternes durch die Wüste, durch den Königspalast, die Gelehrtenstuben in Jerusalem und fanden das Kind in Betlehem. So dürfen die Weisen nicht auf unseren Weihnachtskrippen fehlen. Es war auch ein schöner Brauch, daß wir am Jahresbeginn, am Fest der Heiligen drei Könige, unsere Häuser segneten und ihre Zeichen über die Türen der Wohnungen und Häuser schrieben: 19 + C + M + B 82. Auch wenn diese Zeichen eine Segensformel sind: Christus - Mansionem Benedicat: Christus segne dieses Haus, so erinnern diese Buchstaben doch auch an die Heiligen Weisen, denen der Volksmund die Namen Caspar - Melchior - Baltasar gegeben hat. Nun wieder die Bitte des Seelsorgers: Schreibt diese Segensformel über die Türen Eures Hauses und über den Beginn des Neuen Jahres 1982.
Ich wünsche allen Lesern unserer Heimatblätter und meines Weihnachtsbriefes gnadenreiche Weihnacht und ein gottgesegnetes neues Jahr.
Prälat Dr. Karl Reiß
Vánoční sen
Vánoční sen
Jednou se mi zdálo, viděla jsem,
jak stromeček stojí na oblacích sám,
celý se jiskřil a třpytil se v dál
lametou ozdoben a světlem, jež plál.
Vysoko nahoře na špičce zářil
hvězdy zlaté třpyt, tak podivuhodný,
girlandy visely, prohnuté jemně,
z větve na větev vedené něžně.
Náhle se z nekonečna zjevilo
v dlouhých bílých šatech, jak se sluší,
Ježíšek, tak líbezný a krásný,
ve své čistotě na pohled jasný.
Vede jemnou rukou, útlou a bílou,
na stříbrném řetízku, tichou chvílí,
teď do nebe zlehka, beze spěchu,
saně s dárky ze slonoviny, k útěchu.
Na nich spalo, hedvábím zahaleno,
a tím nejkrásnějším šperkem ozdobeno,
mé panenka, jež mi při hře stále
netrpělivostí padala v dáli.
Chtěla jsem po ní ráda sáhnout,
abych ji už nikdy nemusela strádat,
však andílci mi v mžiku zavřeli
bránu do Božího království, jak chtěli.
Tu jsem se zamyšlená probudila
a poznávajíc, jsem přemýšlela,
že mi nikdy nemůže patřit,
co bych lehkovážně mohla zničit.
Hermine Walter, roz. Palm
Zobrazit původní německý text
Ein Weihnachtstraum
Einmal habe ich gesehen
den Weihnachtsbaum auf Wolken stehen,
vor Funken sprühend war er ganz
durch Lametta und viel Lichterglanz.
Hoch oben an der Spitze war
ein Stern aus Gold, so wunderbar,
Girlanden hingen durchgebogen
fein von Zweig zu Zweig gezogen.
Plötzlich aus der Unendlichkeit
erschien im langen, weißen Kleid
das Christuskind, gar hold und schön
in seiner Reinheit anzuseh'n.
Es führt mit der zarten Hand
an einem Silbergliederband
jetzt in den Himmel leis hinein
den Gabenschlitten von Elfenbein.
Darauf schlief gehüllt in Seide
und dem herrlichsten Geschmeide
mein Püppchen, das mir stets beim Spiel
durch Ungeduld herunterfiel.
Nach ihm wollt ich gerne fassen,
um es nicht mehr fortzulassen,
doch Englein schlossen mir im Nu
vor Gottes Reich die Pforte zu.
Da bin ich sinnend aufgewacht
und hab erkennend nachgedacht,
daß mir nimmer kann gehören
was ich achtlos werd zerstören.
Hermine Walter, geb. Palm
Vánoční pozdrav starosty Auerbachu obyvatelům Horního Slavkova
Milé Horní Slavkovanky a milí Horní Slavkované (Schlaggenwald)!
[obr] Auerbach
Auerbach v Horní Falci, 1. adventní neděle 1981
V září jsme měli velkou radost, že jsme s vámi mohli společně oslavit 25. výročí patronátního přátelství mezi vaším a naším městem. Mnozí z vás přijeli, ale velmi mnoha to bohužel nebylo možné.
Bylo to setkání lidí, které spojuje věrnost jejich domovu. To nás hluboce dojalo. My, Auerbašští, jsme mohli k vašemu shledání přispět svým skromným dílem a rádi tak budeme činit i v příštích letech.
Zbývá už jen několik dní a budeme slavit Svaté Vánoce. Jsem přesvědčen, že právě v tomto čase se vaše myšlenky vrací domů. Přeji vám ale, abyste zažili mnoho radosti i ve svém novém domově.
Přeji vám především Boží požehnání v adventních týdnech, o Svaté noci, o svátcích i po celý rok 1982.
Jménem městské rady a občanů města Auerbach i. d. OPf. i zcela osobně vás srdečně zdravím a zůstávám ve staré vzájemné sounáležitosti
Váš HANNI HABERBERGER, starosta
Zobrazit původní německý text
Liebe Schlaggenwalderinnen und liebe Schlaggenwalder!
[obr] Auerbach
Auerbach in der Oberpfalz, 1. Advent 1981
Wir hatten im September die große Freude, mit Ihnen zusammen 25jähriges Jubiläum der Patenschaft zwischen Ihnen und unserer Stadt begehen zu dürfen. Viele von Ihnen sind gekommen, aber sehr vielen war es nicht möglich, dabeizusein.
Es war das Treffen von Menschen, die die Treue zu Ihrer Heimat vereint. Davon waren wir tief beeindruckt. Wir Auerbacher konnten zu Ihrem Wiedersehen unseren bescheidenen Beitrag leisten und werden dies gerne auch in den kommenden Jahren tun.
Nur noch wenige Tage und wir feiern das Heilige Weihnachtsfest. Ich bin überzeugt, daß Sie gerade in dieser Zeit mit Ihren Gedanken daheim sind. Mögen Sie aber auch in Ihrer neuen Heimat viel Freude erleben dürfen.
Ich wünsche Ihnen vor allem Gottes Segen in den Wochen des Advents, zur Heiligen Nacht, zu den Festtagen und für das ganze Jahr 1982.
Stellvertretend für den Stadtrat, die Bürgerschaft der Stadt Auerbach i. d. OPf. und natürlich ganz persönlich, grüße ich Sie herzlich und verbleibe in alter Verbundenheit
Ihr HANNI HABERBERGER, 1. Bürgermeister
Vánoční poselství: vzpomínka na domov a starosti o dnešek
Milí krajané!
Opět se blíží Vánoce a naše myšlenky na chvíli spěchají zpět, „domů", chtělo by se říci. Stále se nedokážeme odpoutat od míst, kde jsme se narodili a vyrostli. Zvlášť o svatých svátcích si obzvlášť silně uvědomujeme, o co jsme byli připraveni. Domov znamená být doma. I když se nám dnes daří lépe než tehdy. Tenkrát se ostatním národům vedlo stejně bídně jako nám. Nouze byla tehdy všude. Ale my jsme měli domov, měli jsme svůj útulný domek, byli jsme spokojení, přestože k mnohým se nastěhovala chudoba. Naši přátelé, sousedé a blízcí příbuzní byli kolem nás. Dnes jsou rozptýleni do všech větrů, museli odejít téměř na všechny kontinenty. Ať tedy naše vzpomínka v těchto dnech patří všem krajanům, kteří byli zaneseni do Kanady, Severní a Jižní Ameriky, Švédska a především do NDR. Ty to postihlo nejtíže. My, kteří jsme našli přijetí ve spolkových zemích Německa a v Rakousku, to máme přece jen snazší, abychom se scházeli. Už naše setkání nám dávají příležitost k popovídání s přáteli a známými z bývalé domoviny. Nepociťujeme cizotu tak silně jako naši krajané, kteří se museli nejprve naučit jazyk své nové vlasti a přizpůsobit se mravům a zvykům cizího prostředí. Nedokážeme docenit stesk těchto krajanů po ztracené domovině. Předpokládám, že je ve smyslu všech čtenářů Heimatbriefu, když všem těmto krajanům v cizině vyřídím naše upřímné přání a srdečné pozdravy.
Když se zamyslíme nad dnešní dobou, u mnohých z nás asi klíčí obava, co nám přinese následující období. Když člověk čte noviny, poslouchá rozhlas nebo se dívá na televizi, mohou ho šířené zprávy svést k domněnce, že válka nevyhnutelně stojí přede dveřmi. Proč se šíří tolik strachu? Má to snad odvést pozornost lidu od mnoha krachů a hospodářského úpadku v naší zemi? Velká nezaměstnanost — brzy dosáhneme hranice dvou milionů — je nám, kdo jsme podobnou dobu už jednou zažili, ještě dobře v paměti. Tehdy jsme byli spoutáni a nemohli jsme dělat takový teror, jaký si dovoluje dnešní generace. Člověk se pak bezděky ptá, jak bude vypadat vnitřní mír u nás ve Spolkové republice. Přitom je německý národ obzvlášť štědrý a rozdává mnoho milionů do zahraničí, které jsou naléhavěji potřeba u nás. Poslanci nejsou schopni najít recept, jak odstranit současnou krizi. Musí se vyřešit i turecký problém. Pokud Spolková republika nechce být přistěhovaleckou zemí, měli by se vládnoucí konečně zamyslet, jak zastavit tento proud lidí. Neměl by se tak holdovat humanitárnímu blouznění, jak to vyjádřil ministr Baum ve svém repertoáru, když tvrdil: přivedli jsme je sem, tedy jsme odpovědní i za jejich blaho. To je přece veliká nepravda. Lid žádné hostující dělníky nepřivedl, to udělal průmysl, a tam, jak známo, sedí v dozorčích radách mnozí manažeři z ministerstev. Kdyby se práce v průmyslu správně rozdělila, měl by dnes německý lid ještě dost práce. Nyní bude německý daňový poplatník volán k pokladně za to, co bylo zameškáno, aby se zalátaly velké finanční díry ve státních financích. 4,6 milionu cizinců v malé Spolkové republice tvoří téměř 10 % německého obyvatelstva. Která země má tak vysoký podíl uchazečů o práci? Ne všichni tu žijí v emigraci z politických důvodů. Mnozí nikdy neopustili hitlerovské Německo a usadili se v jediné zemi. Nebyl by nejvyšší čas najít konečně cestu, jak zpomalit příliv hospodářských uprchlíků do Spolkové republiky Německo? Ještě nikdy nám — kromě Švýcarska — žádné příslušné místo nesdělilo, kolik cizinců našlo přijetí v ostatních evropských zemích. Byl by čas, aby se zákon o azylu bral trochu přesněji. Peněžní podpory pro tyto lidi jsou velmi značné a zatěžují spolkový rozpočet velmi vysokou měrou.
Vlastně jsou to smutné myšlenky ke „svátku míru", jak se nazývá doba adventní a vánoční. Ale i takové myšlenky musí být přípustné. Nejen terorismus s vraždami a těžkými škodami na majetku je nebezpečím pro naši svobodnou republiku, znepokojivé jsou i mnohé demonstrace, při nichž se vydovádí chaoti. Má-li se současný stav ve Spolkové republice skutečně přičítat Helmutu Schmidtovi, pak svou přísahu spolkového kancléře nedodržel zcela, neboť ta zní o rozmnožování blahobytu. No, se dvěma miliony nezaměstnaných už opravdu nelze mluvit o blahobytu národa. Bylo by pěkným vánočním dárkem, kdyby politici našli cestu ze současné bídy a vytvořili pracovní místa, a my se opět mohli stát spokojeným národem. Kéž Ježíšek daruje odpovědným politikům osvícení. To by bylo mé vánoční přání a předpokládám, že se mnou většina krajanů bude souhlasit.
Přeji tedy všem čtenářům našeho Heimatbriefu požehnané Vánoce a do nového roku všem hodně štěstí a zdraví.
Zvláštní dík vyslovuji všem dárcům, kteří přinášejí velké oběti k udržení našeho Heimatbriefu. Další dík patří paní Hermine Walter, která nás těší krásnými domovskými vzpomínkami v Heimatbriefu. Kéž nás i nadále svými myšlenkami vede do domoviny. Rodina Walterových mi dosud poukázala větší částku jako dárek na poštovné. Za to velmi děkuji. Není potřeba jen poštovné, ale i psací potřeby a psací stroj, papír atd. Takový dar je vždy velkou finanční úlevou a zajišťuje rozsáhlou korespondenci, která je s vydáváním HB nutně spojena.
Richard Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Wieder naht eine Weihnacht und unsere Gedanken eilen für eine kurze Zeit zurück, „heim" möchte man sagen. Noch immer können wir uns nicht lösen von den Orten, in denen wir geboren und aufgewachsen sind. Besonders an den heiligen Festtagen wird es uns besonders bewußt, um was wir beraubt worden sind. Heimat ist Zuhausesein. Auch wenn es uns heute besser ergeht als damals. Da ging es den anderen Völkern ebenso dreckig wie es uns ergangen ist. Die Not war damals überall. Aber wir hatten die Heimat, hatten das traute Heim, wir waren zufrieden, trotz der Armut, die bei vielen eingekehrt war. Unsere Freunde, Nachbarn und nahe Verwandte waren um uns. Heute sind diese in alle Winde zerstreut, fast in alle Erdteile mußten sie wandern. So soll unser Gedenken an diesen Tagen allen Landsleuten, die nach Kanada, Nord- und Südamerika, Schweden und vor allem in die DDR verschlagen worden sind, gewidmet werden. Sie hat es am schwersten getroffen. Wir, die wir in den deutschen Bundesländern und in Österreich Aufnahme fanden, haben es doch leichter zueinander zu kommen. Schon unsere Treffen geben uns Gelegenheit zu einer Plauderei mit Freunden und Bekannten aus dem ehemaligen Heimatland. Wir fühlen das Fremdsein nicht so, wie unsere Landsleute, die erst die Sprache ihrer Wahlheimat erlernen und sich den Sitten und Gebräuchen der fremden Umgebung anpassen mußten. Wir können die Sehnsucht dieser Landsleute nach der verlorenen Heimat nicht ermessen. Ich nehme an, es ist im Sinne aller Leser des Heimatbriefes, wenn ich allen diesen Landsleuten in der Fremde unsere guten Wünsche und herzlichen Grüße übermittle.
Wenn wir die jetzige Zeit betrachten, so dürfte bei vielen von uns die Sorge keimen, was wird uns die nächste Zeitperiode bescheren. Liest man die Zeitungen, hört den Rundfunk oder sieht fern, so können die verbreiteten Nachrichten einem dazu verführen, anzunehmen, der Krieg stehe unweigerlich vor der Tür. Weshalb wird soviel Angst verbreitet? Soll es das Volk von den vielen Pleiten und dem wirtschaftlichen Niedergang in unserem Land ablenken? Die große Arbeitslosigkeit — wir werden bald die Zweimillionengrenze erreichen — ist für uns, die wir schon einmal eine solche Zeit erlebt haben, noch in guter Erinnerung. Damals waren wir geknebelt und wir konnten keinen derartigen Terror machen, wie es die heutige Generation unternimmt. Da fragt man sich unwillkürlich, wie der innere Frieden denn bei uns in der Bundesrepublik aussehen wird. Dabei ist das deutsche Volk besonders spendenfreudig und gibt viele Millionen nach außerhalb, die dringender bei uns gebraucht werden. Die Parlamentarier sind nicht in der Lage ein Rezept zu finden, wie die jetzige Krise behoben werden könnte. Auch das Türkenproblem muß gelöst werden. Wenn die Bundesrepublik kein Einwandererland sein will, dann sollten sich die Regierenden endlich Gedanken machen, wie man diesen Menschenstrom einhalten kann. Man sollte dem Humanitätsdusel nicht so fröhnen, wie das der Minister Baum in seinem Repertoire zum Ausdruck brachte, in dem er behauptet: Wir haben sie reingeholt, also sind wir auch verantwortlich für ihr Wohlergehen. Das ist doch eine ganz große Unwahrheit. Das Volk hat keine Gastarbeiter geholt, das tat die Industrie und dort sitzen bekanntlich sehr viele Manager aus den Ministerien im Aufsichtsrat. Wenn man die Arbeit in den Industrien richtig eingeteilt hätte, so würde das deutsche Volk heute noch genug zu tun haben. Jetzt wird der deutsche Steuerzahler für Versäumtes zur Kasse gebeten werden, um all die großen finanziellen Löcher in den Staatsfinanzen stopfen zu können. 4,6 Mio. Fremde in der kleinen Bundesrepublik sind fast 10 % der deutschen Bevölkerung. Welches Land hat einen so hohen Anteil an Arbeitssuchenden? Es sind nicht alle, die aus politischen Gründen hier in der Emigration leben wollen. So viele haben niemals das Hitlerdeutschland verlassen und sind in einem einzigen Land untergekommen. Wäre es da nicht an der Zeit, endlich einen Weg zu finden, damit der Zustrom von Wirtschaftsflüchtlingen in die Bundesrepublik Deutschland verlangsamt wird? Noch nie wurde — außer von der Schweiz — uns von einer zuständigen Stelle gesagt, wieviele Ausländer in den anderen europäischen Ländern Aufnahme gefunden haben. Es wäre an der Zeit, daß das Asylantengesetz etwas genauer genommen werden sollte. Die geldlichen Zuwendungen für diese Menschen sind ganz erheblich und belasten den Bundeshaushalt sehr hoch.
Eigentlich sind es betrübliche Gedanken zu dem „Fest des Friedens", wie man die Advents- und Weihnachtszeit nennt. Aber auch darüber müssen Gedanken zulässig sein. Nicht nur der Terror, mit Morden und schweren Sachbeschädigungen sind eine Gefahr für unsere freiheitliche Republik, auch die vielen Demonstrationen, in denen sich die Chaoten austoben, sind beunruhigend. Sollte der jetzige Zustand in der Bundesrepublik tatsächlich Helmut Schmidt angelastet werden können, so hat er seinen Eid als Bundeskanzler nicht ganz gehalten, denn dort heißt es vom Wohlstand zu mehren. Nun, mit 2 Mio. Arbeitslosen kann man beileibe nicht mehr von einem Wohlstand der Nation sprechen. Es wäre ein gutes Weihnachtsgeschenk, wenn die Politiker einen Weg aus der gegenwärtigen Misere finden würden, Arbeitsplätze zu schaffen, und wir wieder ein zufriedenes Volk werden könnten. Möge das Christkind den verantwortlichen Politikern die Erleuchtung schenken. Das wäre mein Weihnachtswunsch und ich nehme an, daß die meisten Landsleute mir beistimmen werden.
So wünsche ich allen Lesern unseres Heimatbriefes ein gesegnetes Weihnachten und zum Jahreswechsel allen recht viel Glück und Gesundheit.
Einen ganz besonderen Dank sage ich allen Spendern, die zur Erhaltung unseres Heimatbriefes große Opfer bringen. Ein weiterer Dank gilt Frau Hermine Walter, die uns mit schönen heimatlichen Gedanken in dem Heimatbrief erfreut. Möge sie uns weiterhin mit ihren Gedanken in die Heimat leiten. Familie Walter hat bisher eine größere Summe als Portogeschenk an mich überwiesen. Dafür bedanke ich mich ganz besonders. Nicht nur Porto ist notwendig, auch Schreibmaterial und Schreibmaschine, Papier usw. Eine solche Spende ist stets eine große finanzielle Erleichterung und gewährleistet die umfangreiche Korrespondenz, die nun einmal mit der Herausgabe des HB verbunden ist.
Richard Brummeissl
Chtěla jsem vidět Ježíška
Chtěla jsem vidět Ježíška
Bylo mi pět let a pevně jsem si předsevzala, že jednou Ježíška opravdu uvidím. Celé týdny předtím se pořád mluvilo o Ježíškovi. Když nebudeš hodná, Ježíšek ti nic nepřinese – a podobné výhrůžky bylo slyšet stále dokola. Ale taky že může přinést něco pěkného. Že by mohl splnit nějaké přání. No a všechna tahle slova ve mně jen vzbudila touhu jednou toho Ježíška opravdu spatřit. Vždyť prý přichází o Svaté noci ke všem dětem na zemi.
Každý Štědrý večer se u nás scházelo pár sousedů. Bylo už tradicí podávat na závěr večera ruský čaj s rumem a vánoční cukroví. Ještě dnes vidím ty velké čajové sklenice se širokým zlatým okrajem. Sousedé Markof a Erich Rauscher sedávali s mými rodiči kolem velkého stolu a povídali si samozřejmě taky o Ježíškovi, co mi asi přinese a tak podobně. Ten večer byl slavnostní a tak se mi vryl do mé malé hlavičky. Pak přišel čas, kdy jsem měla jít spát. V zimě bylo v horním patře na spaní pro mě moc zima, a tak mi postavili postýlku s mřížkou do obývacího pokoje. Dala jsem si velkou práci, abych zůstala vzhůru, ale dělala jsem, že spím. Po chvíli řekl Rauscherův Erich: teď už asi spí, vaše Annerl, můžeme začít. Pro jistotu ale postýlku zakryjeme. Mezi matraci a čelo postýlky zastrčili násadu od koštěte a přes ni pověsili záclonu. Byla jsem zklamaná, protože přes záclonu jsem nic neviděla. Ale o to usilovněji jsem napínala uši. Tak jsem slyšela: přines stromek, tati, a jak maminka šramotila s krabicemi, které přinesla z půdy, kde byly dobře uschované. Maminka a paní Markofová měly přivazovat nitě na kostky cukru a na cukroví. Můj otec a Erich měli za úkol ozdobit stromek. Únavou jsem nakonec přece jen usnula. Uvědomila jsem si, že žádný opravdový Ježíšek vlastně neexistuje. Ale o vánočním ránu jsem se moc radovala z těch krásných věcí, které mi nachystali pod vánoční stromeček ozdobený světýlky. O tom jsem přece nic nevěděla.
Když mi bylo jedenáct let a poprvé jsem směla zůstat vzhůru, abych ozdobila stromek pro své mladší sourozence, řekla jsem mamince, jak dlouho už vlastně vím, jak to s tím Ježíškem doopravdy je. Divila se, že jsem o tom tak dlouho mlčela, a řekla: „No tohle, to jsme si daly takovou práci, a ty jsi to celou dobu už dávno věděla!"
A. Zimowski, roz. Wawersich
Zobrazit původní německý text
Ich wollte das Christkind sehen
Fünf Jahre war ich alt und ich nahm mir fest vor, einmal das Christkind wirklich zu sehen. Viele Wochen vorher wurde immer vom Christkind geredet. Wenn Du nicht brav bist, wird Dir das Christkind nichts bringen und viele andere Androhungen wurden da hörbar. Auch etwas Schönes kann es bringen. Manchen Wunsch würde es erfüllen. Nun, alle diese Worte erweckten in mir eben den Wunsch, einmal das Christkind sehen zu können. Es soll ja in der Heiligen Nacht zu allen Kindern auf Erden kommen.
Alle Hl. Abende kamen immer einige Nachbarsleute bei uns zusammen. Es war schon Tradition, als Abendabschluß russischen Tee mit Rum und Weihnachtsgebäck aufzutragen. Noch heute sehe ich die großen Teegläser mit dem breiten Goldrand. Die Nachbarn Markof und den Erich Rauscher mit meinen Eltern zusammen um den großen Tisch sitzend, redeten halt auch vom Christkind, was es mir bringen wird usw. Es war feierlich an diesem Abend, so prägte es sich in mein kleines Gehirn ein. Auch wurde es Zeit für mich, daß ich schlafen sollte. Nun war es zur Winterszeit im oberen Geschoß zu kalt für mich zum Schlafen und so hatte man mir das Gatterbettl in der Wohnstube aufgestellt. Ich gab mir große Mühe ja wach zu bleiben und tat aber so als schliefe ich. Da meinte nach einiger Zeit der Rauscher Erich, ich glaube, jetzt schläft sie, Euer Annerl, und wir können anfangen. Vorsichtshalber hängen wir aber das Bettchen zu. Ein Besenstiel wurde zwischen Matratze und Kopfteil gesteckt und ein Fenstervorhang drüber gehängt. Nun war ich doch enttäuscht, weil ich durch den Vorhang nichts sehen konnte. Aber meine Ohren lauschten dafür umso angestrengter. So hörte ich, baumreinholen Vater, wie die Mama kisterte mit den herbeigeholten Schachteln, die sie vom Boden, wo sie gut verwahrt waren, herunterbrachte. Die Mama und Frau Markof sollten die Fäden an die Zuckerstückln und dem Gebäck anbinden. Mein Vater und der Erich waren beauftragt den Baum zu schmücken. Vor Müdigkeit schlief ich dann doch ein. Mir wurde bewußt, daß es doch kein wirkliches Christkind gibt. Aber am Weihnachtsmorgen freute ich mich sehr über die schönen Sachen, die für mich unter dem mit Lichtern geschmückten Christbaum gelegt worden waren. Davon hatte ich doch nichts gewußt.
Als ich mit dem elften Lebensjahr zum erstenmal aufbleiben durfte, um den Baum für meine jüngeren Geschwister zu schmücken, habe ich meiner Mutter mitgeteilt, seit wann ich schon wußte, was es mit dem Christkindl auf sich hatte. Sie wunderte sich, daß ich so lange darüber geschwiegen habe und meinte dann: „Also so was, da haben wir uns solche Mühe gegeben, und du hast alles schon so lange gewußt!"
A. Zimowski, geb. Wawersich
Kniha „Vlci ve všech německých zemích"
„Vlci ve všech německých zemích"
Franz Berger
Obsahem knihy je vylíčení vlastních zážitků, které by nemělo chybět v žádné německé rodině. Podává svědectví o mnoha událostech od roku 1907 do roku 1978, tak jak se skutečně odehrály — především o průběhu obou světových válek až po vyhnání z domoviny. Od nejhlubšího míru až po mír, který je — ke škodě celého německého národa — v nedohlednu. Jde o náš národ, který svou pílí, schopnostmi a znalostmi vysoko převyšoval všechny ostatní národy, a tím u mnoha zahraničních mocností vzbudil nenávist a závist. Z toho důvodu bylo Německo dvakrát zcela záměrně uvrženo do katastrofální situace. 14 milionů Němců bylo vyhnáno, následovala okupace odvěkých německých území, americká „převýchova", rozdělení zbytku Německa na tři části a uznání okupovaných území, bezmezné darování miliard německých marek bez jakékoli protihodnoty.
Dalším tématem byla neutronová bomba, jaderné elektrárny až po vesmírné satelity a americká obranná linie uprostřed Spolkové republiky. Mým cílem bylo znovu připomenout to, co jsme prožili, aby si přicházející generace mohly udělat obrázek o tom, co se skutečně stalo — na rozdíl od historických lží vymyšlených od roku 1945 doma i v zahraničí. — ISBN 3-7053-0894-7, rozsah 350 stran, celoplátěná vazba, 28 DM černobíle, 38 DM barevně. K dostání u: Ing. grad. Franz Dörre, Wehefritz-Str. 5, 8500 Nürnberg 90.
Zobrazit původní německý text
„Wölfe in allen deutschen Landen"
Franz Berger
Der Inhalt des Buches ist ein Erlebnisbericht, der in jeder deutsche Familie Eingang finden sollte. Er gibt Einsicht vieler Ereignisse vom Jahre 1907 bis zum Jahre 1978, wie sie sich tatsächlich zugetragen haben, vor allem der Ablauf der beiden Weltkriege bis zur Vertreibung aus der Heimat. Vom tiefsten Frieden bis zu einem Frieden, der in weiter Ferne — zum Schaden des ganzen deutschen Volkes — liegt. Es handelt sich um unser Volk, das durch Fleiß, Können und Wissen allen anderen Völkern haushoch überlegen war und dadurch Haß und Mißgunst bei vielen ausländischen Mächten erzeugte. Aus diesem Grunde wurde Deutschland zweimal mit voller Absicht in eine katastrophale Lage gestürzt. 14 Millionen Deutsche wurden vertrieben, dann folgte die Besetzung urdeutscher Gebiete, amerikanische Umerziehung, Teilung des restlichen Deutschlands in drei Teile und Anerkennung der besetzten Gebiete, Verschenkung von Milliarden Deutscher Mark bis ins Uferlose, ohne Gegenleistung.
Ein weiteres waren die Neutronenbombe, Kernkraftwerke bis zu den Weltraumsatelliten und US-Verteidigungslinie inmitten der Bundesrepublik. Mein Ziel war, das Erlebte wieder in Erinnerung zu bringen, damit nach uns kommende Generationen sich ein Bild machen können, was im Gegensatz zu den im In- und Ausland seit 1945 erfundenen Geschichtslügen wirklich geschah. — ISBN 3 - 7053 - 0894 - 7, Umfang 350 Seiten Ganzleinen, DM 28,— schwarz/weiß, DM 38,— mehrfarbig. Erhältlich bei: Ing. grad. Franz Dörre, Wehefritz-Str. 5, 8500 Nürnberg 90.
Vzpomínky na Vánoce 1946, 1947 a 1981
Vzpomínky na Vánoce 1946, 1947 a 1981
Po skončení bojů, po uzavření jednání o příměří a po nabytí platnosti kapitulace jsme si sice na chvíli oddechli, ale hned se objevily nové starosti. Ty přišly s revoluční gardou Čechů, která do naší vlasti vtrhla jako plenící horda.
Já sám jsem byl v té době již kvůli zranění propuštěn z německého wehrmachtu, ale musel jsem za to také pykat. Kdo si ještě pamatuje na svatodušní sobotu a neděli roku 1945? To nebyla žádná garda, to byla luza a chátra, plenitelé národa, jemuž naši otcové od roku 1918 do roku 1938 poctivě a věrně platili daně, naši bratři sloužili v československé armádě a my všichni jsme byli věrnými občany státu. Když v roce 1938 došlo k Mnichovské dohodě, na jejímž základě byly Sudety připojeny k Německé říši, nebylo to nic jiného než náprava křivdy ze strany Anglie a Francie – vždyť obě tyto země byly rovněž signatáři dohod z roku 1918, na jejichž základě byly Sudety bez referenda vyňaty z rakousko-uherského státního svazku a přičleněny k nově vzniklému státnímu útvaru ČSR.
Žádná česká vláda až do roku 1936 ani náznakem nesignalizovala, že dohody z roku 1918 budou naplněny a že sudetští Němci obdrží slíbenou autonomii.
Proto byli sudetští Němci pro Čechy volnou kořistí – ti nyní přicházeli do naší vlasti a vraždili, plenili, mučili a každý den si vymýšleli nové šikany proti všemu, co bylo německé. Nevykrádaly se jen obchody, nebyly ušetřeny ani nábytek a jiné věci, dokonce ani rodinné památky. Sudetským Němcům už nepatřilo nic, všechno bylo zabaveno – i vklady v bankách a naspořené peníze.
Žádná země, žádná organizace, žádná církev si toho tehdy nevšimla a nepozvedla hlas proti bezpráví volajícímu do nebes. Byl to snad mír, byla to snad humanita, jak tomu říkali pánové v Postupimi? — Místo míru přišel do naší vlasti nemír, místo štěstí neštěstí. Bída rostla den ze dne a k tomu přibylo ještě nové strašidlo: my jsme tomu říkali vyhnání, Češi, Američané i Francouzi tomu říkali odsun. Rusové mlčeli, znásilňovali a brali si vše, co se jim zalíbilo. A dokonce se našlo i pár Němců – naštěstí jen málo – kterým dělalo potěšení, když byli lidé bezdůvodně odváženi na hrad do Lokte k výslechu a mučení.
Tak plynul čas, na Vánoce 1945 jsme byli konečně doma, ale byl to mír? — Ne. Bída a nejistota byly stálými hosty. Chtěli jsme důstojně prožít a oslavit náš rodinný svátek. Ale při pohledu na miliony zajatých, nezvěstných a na vyhánění, které už bylo v plném proudu – komu se chtělo slavit?
Tak jsme sedávali se starostlivými tvářemi u vánočního stolu, a to všechno bylo cokoli jiného než dobré zprávy a výhledy do budoucna. Na dlouhé lavici stály misky plné ovsa a šrotu, dokonce i malé krajíčky chleba tam byly na ozdobu položeny pro dobytek ve chlévě. I tam byl na počest narození Páně zvláštní dárek pro zvířata. Ani kočka a pes nepřišli zkrátka. Měly to být naše poslední Vánoce ve vlasti? Mohli jsme se jen modlit, abychom mohli zůstat doma – jídla bylo aspoň prozatím dost. Dárky? Nebylo snad darem z nebes, že jsme se z války vrátili domů živí a zdraví? Naše dcerunka se dívala na ten svět bezstarostně. Byla jistě – ať mladým, či starým z nás – v této době jedinou útěchou.
Protože nám Češi nedopřáli klidu, mnohým se domov mezitím stal cizinou!
Kam se mám obrátit, tak jsme zpívali při bohoslužbě, a cestou domů jsme se dozvěděli, že Češi odvezli toho či onoho na vysídlení – tedy na vyhnání. Pokoj lidem dobré vůle. Copak jsme my a naši otcové nebyli vždycky lidmi dobré vůle? Jeden český farář řekl ve svém kázání v čistě německém městě: „Němci ať při odsunu nezapomenou na rubáš!" A tomu se říkalo lidské, nebo to bylo snad křesťanské?
Tak přesto všechno čas ubíhal docela rychle, práce nechávala bouřím té doby málo prostoru k přemítání. Starost o budoucnost byla stálým průvodcem. Ještě v létě 1946 byli první lidé z naší obce vyzváni k transportu do neznáma. Vysídlení mělo být lidské – co si Češi představovali pod pojmem humanita, o tom mohou vyprávět všichni ti, kdo museli zažít bití, týrání, zabavování a plenění majetku. Nebylo by bývalo lepší jednoduše utéct? Ale my jsme se přece ničím neprovinili. Tak jsme seděli i o Vánocích 1945/46 u vánočního stolu. Stejné starosti, nejistota, některé domy už stály prázdné. Mnozí z nás už měli blízké příbuzné vyhnané do Bavorska. Beznadějný Štědrý večer. Toto měly teď být opravdu poslední Vánoce ve vlasti! Měli jsme skutečně vidět svůj betlém naposledy, naposledy zapálit světla na hrobech svých příbuzných? Žádné rádio, žádné noviny, špatné zprávy z Bavorska, ještě horší výpovědi od Němců, kteří přicházeli od jazykové hranice a dobrovolně opouštěli svůj domov, protože Češi byli čím dál hrozivější a nesnesitelnější. Může to takhle pokračovat, může svět připustit takové bezpráví, kam se mám obrátit? Člověk je v pokušení vykřiknout žalobně a s výčitkou! — Pak si ale zase řekne – mysli na rodinu, na ostatní, snad ještě přijde obrat. A vskutku, obrat přišel, naše obec se vylidňuje, v sousedním městě je to ještě horší. Práce pomáhá zapomenout na starosti, tak pracujeme, jako by nám vyhnání nemohlo ublížit, a přitom dobře víme, že i my jednoho dne dostaneme výzvu k vysídlení – tedy k vyhnání. Někdy si tu chvíli člověk přímo přeje. Jen ne do sovětské zóny, to bylo celé naše modlení. Skoro jako vysvobození nás zasáhla zpráva, že jsme nyní zařazeni do posledního transportu na Západ. Jaká to úleva, když prohlídky proběhly téměř v pořádku. Stodola plná sklizené úrody, chlév plný dobytka, pole sklizená až na pár brambor. A my jsme odcházeli jako lidé bez ničeho vstříc neznámu. Ještě jednou pohled do chléva, přes pole, zpět na naši milovanou obec, pohled ke kostelní věži, na hřbitov, ke Krudumu, a pak jsme se stali součástí velkého proudu vyhnanců.
Když jsme koncem října 1946 dorazili večer mezi 21. a 22. hodinou do tohoto města na Neckaru, skončili jsme samozřejmě ve škole – v hromadném ubytování. Pohled z okna, jen mnoho kamení a málo chleba, to byla první myšlenka. Pohled utkvěl na klášterním kostele. Ano, kam se mám obrátit? Žádný byt, žádný stůl, žádná židle, žádná postel, žádná práce a teď dokonce ani žádné povolání. Pohled dlouho spočíval na kříži na klášterním kostele. Nemuselo to tak být, že jsme přišli právě sem – nemusel snad utíkat i Ježíš jako dítě? Tedy žádný spor s osudem. Co Bůh činí, je dobře učiněno, a čemu nikdo nemohl uvěřit, se stalo – přišly Vánoce a všichni měli střechu nad hlavou. Bytem se to nazvat nedalo, ale měli jsme svobodu, byť v cizí místnosti, na bednách a pytlích, s málem majetku. Bylo nám teplo, byli jsme chudí, ale zase svobodní lidé. Samozřejmě, že v ten Štědrý večer naše myšlenky patřily domovu. Všechno je pryč. — Ne! Nezapomenout, nevzdávat se, nést svůj osud důstojně.
Dnes, o 35 let později, sedíme u slavnostně prostřených stolů. Vyplnily se naše modlitby? Přání z tehdejší doby by dnes vypadalo velmi skromně, a proto bychom neměli zapomínat, že jsme svůj osud dokázali zvládnout ve společenství a s Božím požehnáním. Tímto společenstvím je dnes náš Svaz vyhnanců (BdV), pro úřady a instituce jsme my vyhnaní vydavateli Heimatbriefů. Proto by tato spojení neměla zaniknout. Vánoce, svátek radosti a rodiny, nejen k oslavám, ale i trochu k zamyšlení.
Vzpomeňme na všechny naše drahé, kteří se bohužel této doby už nedožili, vzpomeňme na ty, kteří v duchu našeho společenství obětovali veškerou svou práci a úsilí, a vzpomeňme na mnohé, kteří nám v těžké době prokázali důvěru a pochopení. Všem jim buď dík!
Ernst Hess
Všem krajanům přeji radostné vánoční svátky a zdravý nový rok!
Zobrazit původní německý text
Gedanken zu Weihnachten 1946, 1947 und 1981
Nach Beendigung der Kampfhandlungen und nach Abschluß der Waffenstillstands-Verhandlungen und das Inkrafttreten der Kapitulation war zwar ein Aufatmen, aber schon zeigten sich neue Sorgen, und diese kamen mit der Revolutionsgarde der Tschechen wie plündernde Horden in unsere Heimat.
Ich war zwar zu diesem Zeitpunkt bereits wegen der Verwundung aus der Deutschen Wehrmacht entlassen, dafür mußte ich aber auch büßen. Wer kann sich an Pfingstsamstag und -sonntag 1945 erinnern? Das war keine Garde, das war Mob und Pöbel, Plünderer eines Volkes, dem unsere Väter von 1918 bis 1938 treu und brav die Steuern bezahlten, unsere Brüder den Dienst im Tschechischen Heer geleistet und wir alle treue Staatsbürger waren. Wenn es 1938 zum Münchner Abkommen kam, wodurch das Sudetenland dem Deutschen Reich angegliedert wurde, so war dies doch nichts anderes als eine Wiedergutmachung durch England und Frankreich, denn beide Länder waren auch mit die Unterzeichner der Abkommen von 1918, wonach das Sudetenland zum neuerstellten Staatsgebilde der ČSR, ohne Volksabstimmung aus dem K. u. K. Staatsverband herausgeschnitten wurde.
Keine tschechische Regierung hatte bis zu diesem Zeitpunkt 1936 auch nur annähernd signalisiert, daß die Abkommen von 1918 erfüllt werden, und die Sudetendeutschen die zugesagte Autonomie erhalten sollten.
Deshalb waren die Sudetendeutschen alle Freiwild für die Tschechen, welche nun mordend, plündernd, folternd in unsere Heimat kamen und sich jeden Tag neue Schikanen gegen alles, was deutsch war, ausdachten. Nicht nur Geschäfte wurden geplündert, auch vor Möbeln und anderen Gegenständen, selbst bei Erbstücken gab es keinen Einhalt. Den Sudetendeutschen gehörte nichts mehr, alles war enteignet. Auch die Spareinlagen und Sammlungen.
Kein Land, keine Organisation, keine Kirche, hat damals davon Notiz genommen und die Stimme gegen das himmelschreiende Unrecht erhoben. War dies der Friede, war dies Humanität, wie dies die Herren von Potsdam nannten? — Statt Frieden kam Unfrieden, statt Glück kam Unglück in unsere Heimat. Die Not wurde von Tag zu Tag größer und dazu kam noch das neue Gespenst: Vertreibung nannten wir es, Umsiedlung nannten es die Tschechen, die Amerikaner, die Franzosen. Die Russen, die schwiegen, vergewaltigten und nahmen alles was ihnen gefiel an sich. Sogar einige, zum Glück nur wenige Deutsche, hatten Gefallen daran, wenn Menschen ohne Grund auf die Burg nach Elbogen zum Verhör und Foltern gebracht wurden.
So ging die Zeit dahin, Weihnachten 1945 endlich daheim, aber Frieden? — Nein. Not und Unsicherheit waren ständiger Gast. Wir wollten unser Familienfest würdig begehen und feiern. Aber in Anbetracht der Millionen Gefangenen, Vermißten und der Vertreibung, die bereits in vollem Gange war; wer mochte da feiern?
So saßen wir mit sorgenvollen Gesichtern um den Weihnachtstisch, das war alles andere als gute Nachrichten und Aussichten für die kommende Zeit. Auf der langen Bank standen die Schüsseln, gefüllt mit Hafer und Schrot, ja sogar kleine Brotschnitten waren verzierend aufgelegt für das Vieh im Stall. Auch dort eine besondere Gabe für die Tiere aus Anlaß der Geburt unseres Herrn. Auch Katz und Hund waren nicht zu kurz gekommen. Sollte dies unsere letzte Weihnacht in der Heimat sein? Wir konnten doch nur darum beten, in der Heimat bleiben zu können, noch gab es zumindest genug zum Essen. Geschenke? War es nicht ein Geschenk des Himmels, aus dem Kriege heil nach Hause gekommen zu sein? Unbekümmert schaute unser Töchterchen in diese Welt. Sicher war sie für uns — ob jung oder alt — in dieser Zeit der einzige Trost.
Weil uns die Tschechen nicht in Frieden ließen, so ward manchen bereits die Heimat zur Fremde geworden!
Wohin soll ich mich wenden, so haben wir im Gottesdienst gesungen und beim Wege nach Hause haben wir vernommen, daß die Tschechen den oder jenen zur Aussiedlung — sprich Vertreibung — geholt hatten. Friede auf Erden die guten Willens sind. Waren wir und unsere Väter nicht schon immer guten Willens? Ein tschechischer Pfarrer sagte in seiner Predigt in einer rein deutschen Stadt: „Die Deutschen sollen das Totenhemd bei der Aussiedlung nicht vergessen!" Und dies nannte man human, oder ist dies christlich gewesen?
So verging die Zeit trotz allem recht schnell, die Arbeit ließ den Stürmen dieser Zeit wenig Raum zum Grübeln. Die Sorge um die Zukunft war ständiger Begleiter. Noch im Sommer 1946 wurden die ersten Leute unseres Dorfes zum Transport ins Ungewisse aufgefordert. Human sollte die Aussiedlung sein, was die Tschechen unter Humanität verstehen, davon können all jene sprechen, welche die Hiebe, die Mißhandlungen, das Beschlagnahmen und Ausplündern erleben mußten. Wäre es nicht besser gewesen, einfach fortzulaufen, aber wir hatten doch nichts verbrochen. So saßen wir auch Weihnachten 1945/46 um den Weihnachtstisch. Die gleichen Sorgen, Ungewißheit, einige Häuser standen bereits leer. Viele von uns hatten schon enge Verwandte durch die Vertreibung in Bayern. Ein trostloser Heiliger Abend. Dies sollte nun wirklich die letzte Weihnacht in der Heimat sein! Sollten wir wirklich unsere Krippe zum letzten Mal sehen, zum letzten Mal die Leuchten auf den Gräbern unserer Verwandten anzünden können? Kein Radio, keine Zeitung, schlechte Nachrichten aus Bayern, noch schlechtere Aussagen von Deutschen, die von der Sprachgrenze kamen und ihre Heimat freiwillig verließen, weil die Tschechen bedrohlicher und unerträglicher wurden. Kann dies so weitergehen, kann die Welt ein derartiges Unrecht zulassen, wohin soll ich mich wenden? Anklagend, vorwurfsvoll ist man versucht aufzuschreien! — Dann wieder — denk an die Familie, an andere, vielleicht gibt es noch eine Wende. Jawohl die Wende kommt, unser Dorf wird leer, in der Nachbarstadt ist dies noch schlimmer. Arbeit hilft Sorgen vergessen, also arbeiten wir, als ob uns die Vertreibung nichts anhaben kann und wissen genau, daß auch wir eines Tages die Aufforderung zur Aussiedlung — sprich Vertreibung — erhalten. Manchmal sehnt man diesen Zeitpunkt einfach herbei. Nur nicht nach der Ostzone, das war unser ganzes Beten. Fast wie eine Erlösung traf uns die Nachricht, daß wir nun mit dem letzten Transport nach dem Westen eingeteilt waren. Welch ein Aufatmen, als die Durchsuchungen beinahe gut verlaufen waren. Scheune mit eingebrachter Ernte, der Stall voller Vieh, die Felder abgeerntet bis auf wenige Kartoffeln. Und wir zogen als Habenichtse ins Ungewisse. Noch einmal einen Blick in den Stall, über die Felder, zurück über unser geliebtes Dorf, einen Blick zum Kirchturm, zum Friedhof, zum Krudum, und dann gehören wir zum großen Strom der Vertriebenen.
Als wir Ende Oktober 1946 in dieser Stadt am Neckar abends zwischen 21 und 22 Uhr eintreffen, landen wir natürlich in der Schule — Massenquartier. Ein Blick aus dem Fenster, nur viele Steine und wenig Brot, das war der erste Gedanke. Der Blick blieb an der Klosterkirche hängen. Ja, wohin soll ich mich wenden? Keine Wohnung, keinen Tisch, keinen Stuhl, kein Bett, keine Arbeit und nun auch keinen Beruf. Lange bleibt der Blick auf das Kreuz an der Klosterkirche hängen. Mußte es nicht so sein, daß wir nach hier kommen, mußte nicht Jesus als Kind auch fliehen? Also keinen Hader mit dem Schicksal. Was Gott tut, das ist wohlgetan und was niemand glauben konnte, es kam Weihnachten und alle hatten eine Unterkunft. Wohnung kann man nicht sagen, aber wir hatten die Freiheit, wenn auch in einem fremden Raum, auf Kisten und Säcken, mit wenig Habe. Wir hatten es warm, waren arm, aber wieder freie Menschen. Selbstverständlich waren an diesem Heiligen Abend unsere Gedanken daheim. Es ist alles vorbei. — Nein! Nicht vergessen, nicht aufgeben, unser Los mit Würde tragen.
Heute, 35 Jahre später, sitzen wir an festlich geschmückten Tischen. Hat sich unser Beten erfüllt? Ein Wunschzettel aus dieser Zeit würde heute sehr mager aussehen, deshalb sollten wir nicht vergessen, daß wir unser Schicksal in der Gemeinschaft mit Gottes Segen meistern konnten. Diese Gemeinschaft ist heute unser BdV, für die Verwaltungen und Behörden für uns Vertriebene die Herausgeber der Heimatbriefe. Deshalb sollten diese Verbindungen nicht abreißen. Weihnachten, das Fest der Freude und der Familie, nicht nur zum Feiern, auch ein wenig zum besinnlichen Nachdenken.
Denken wir an all unsere Lieben, die diese Zeit leider nicht mehr erleben konnten, denken wir an jene, welche im Geiste unserer Gemeinschaft ihr ganzes Schaffen und Tun geopfert haben, und denken wir an die vielen, welche uns Vertrauen und Verständnis in der bedrängten Zeit erbracht haben. Ihnen allen sei gedankt!
Ernst Hess
Allen Landsleuten ein frohes Weihnachtsfest und ein gesundes neues Jahr!








