Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 151
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 151, rok 1978. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Titulní strana — Heimatbrief č. 151
Titulní strana — Heimatbrief Schlaggenwald, číslo 151
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské hornické Horní Slavkov (Schlaggenwald)
Schlaggenwald
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Siedlungsstraße 11
30. ročník březen 1978 číslo 151
[obr] „Nové město" v Horním Slavkově — dnes
Zobrazit původní německý text
Titelseite — Heimatbrief Schlaggenwald, Folge 151
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
30. Jahrgang März 1978 Folge 151
[obr] Die „Neustadt" von Schlaggenwald — heute
Musíme nést kříž, dřív než on ponese nás
Musíme nést kříž, dřív než on ponese nás!
Jeruzalém ukrývá svatyně tří náboženství: Židé se modlí u Zdi nářků, základů starého Chrámu. Na bývalém Chrámovém prostranství stojí Skalní dóm mohamedánů. Na konci Via dolorosa se zvedají kopule Chrámu Božího hrobu, který dnes uprostřed města spojuje pod jednou střechou místo ukřižování i místo hrobu a vzkříšení. Jistě se v nadcházejících velikonočních dnech na těchto místech mnozí modlí za totéž: „Modlete se za pokoj Jeruzaléma!" Kéž by v zemi, kde „žil Bůh", zavládl mír.
Golgota a Boží hrob, na historicky doloženém místě, místo ukřižování a vzkříšení tak těsně vedle sebe. Nemohlo by to být znamením, že Kristovu smrt a vzkříšení musíme vždy vidět a věřit společně? Možná jsme ve své osobní zbožnosti obojí až příliš oddělovali, dokud nás obnovená liturgie při každé eucharistické slavnosti nenechává modlit se a volat: „Tvou smrt, Pane, zvěstujeme, a tvé vzkříšení vyznáváme, dokud nepřijdeš ve slávě."
Ke křesťanskému velikonočnímu poselství tedy patří kříž, na němž za nás zemřel a tím vymohl odpuštění hříchů, milost a nový život. Proto bychom neměli na kříž hledět jen ze zvyku – pokud ještě vůbec má čestné místo v domácnostech a rodinách – nýbrž s vírou a důvěrou, jak jsme se kdysi jako děti modlili: „Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, žes za mě zemřel." A ve velkopáteční liturgii se modlíme: „Tvůj kříž, Pane, uctíváme a tvé vzkříšení oslavujeme, neboť smrtí na kříži přišla radost do celého světa!"
A toto je naše velikonoční víra: On vstal z mrtvých, čili Bůh vzkřísil svého ukřižovaného Syna. O tom vypovídají čtyři evangelisté, Skutky apoštolů a časově nejstarší zpráva o vzkříšení od apoštola Pavla (1 Kor 15,3n): „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Ukázal se Petrovi, potom Dvanácti, poté více než pěti stům bratřím, ukázal se Jakubovi a pak všem apoštolům a naposledy i mně." Po tomto setkání se Vzkříšeným a svém obrácení hlásá toto poselství: „Zvěstuji vám Krista, ukřižovaného a vzkříšeného." Ani velikonoční kázání tedy nesmí hlásat nic jiného než velikonoční protiklad: od smrti k životu, od Velkého pátku k neděli vzkříšení, utrpením ke slávě.
Pod tímto velikonočním protikladem se ponesou i letošní Velikonoce. I o letošních Velikonocích budou lidé procházet zastaveními křížové cesty a nést svůj kříž, ale mohou to činit s jistotou, že patnáctým zastavením této cesty jsou Velikonoce. Kříž bude i letos spočívat na ramenou našich pronásledovaných spolubratří ve víře. Církev na Východě jde už desítky let křížovou cestou našeho Pána. Snad je tam ale velikonoční aleluja zpíváno věřícněji a radostněji než ve svobodném světě. Kdo o velikonočních dnech stojí u hrobů, ať ví: Resurrecturi – vstanou z mrtvých. A pokud je u tebe nebo ve tvé rodině o Velikonocích Velký pátek s nedělí vzkříšení pod jednou střechou, drž se toho, který nám svým vzkříšením dává záruku, že se pro věřícího každé utrpení promění v radost, smrt v život a Velký pátek ve Velikonoce. Ovšemže je k tomu potřeba neochvějná velikonoční víra.
Smím tedy zakončit dobrými přáními požehnaných Velikonoc. Zároveň smím spojit poděkování redakcím našich krajanských listů, které mi přijetím mého velikonočního příspěvku umožňují splnit pověření od německých biskupů a pronést široce rozšířené velikonoční slovo. Zvu vás, milí krajané, srdečně na četné mimořádné poutě pro vysídlené z domova, které začnou už brzy po Velikonocích. Zvolili jsme pro ně motto Světového dne míru 1978: Ne násilí – ano míru!
Požehnané Velikonoce a radostné aleluja!
Prelát Dr. Karl Reiß
Apoštolský protonotář
Zobrazit původní německý text
Wir müssen das Kreuz tragen, ehe es uns trägt!
Jerusalem birgt die Heiligtümer dreier Religionen: die Juden beten an der Klagemauer, den Fundamenten des alten Tempels. Auf dem früheren Tempelplatz steht der Felsendom der Mohammedaner. Am Ende der Via dolorosa erheben sich die Kuppeln der Grabeskirche, die heute mitten in der Stadt gelegen, die Stätte der Kreuzigung und den Ort des Grabes und der Auferstehung unter einem Dach vereinigt. Sicher beten in den kommenden Ostertagen an diesen Stätten viele in dem gleichen Anliegen: „Betet für den Frieden Jerusalems!" Möchte es doch Friede werden in dem Land, in dem „Gott gelebt hat".
Golgotha und Grabkapelle, an geschichtlich gesicherter Stelle, Ort der Kreuzigung und der Auferstehung so eng nebeneinander. Könnte es nicht als Zeichen gedeutet werden, daß Christi Tod und Auferstehung immer miteinander gesehen und geglaubt werden müssen. Vielleicht haben wir in unserer persönlichen Frömmigkeit beide allzusehr voneinander getrennt, bis eine erneuerte Liturgie bei jeder Eucharistiefeier uns beten und rufen läßt: „Deinen Tod, o Herr, verkünden wir und Deine Auferstehung preisen wir, bis Du kommst in Herrlichkeit".
Zur christlichen Osterbotschaft gehört also das Kreuz an dem er für uns starb und dadurch Sündenvergebung, Gnade und neues Leben erwirkte. Deshalb sollten wir nicht nur gewohnheitsmäßig auf das Kreuz schauen, wenn es überhaupt noch den Ehrenplatz in den Häusern und Familien hat, sondern glaubend und vertrauend, wie wir einmal als Kinder gebetet haben: „Ich danke Dir, Herr Jesu Christ, daß Du für mich gestorben bist". Und in der Karfreitagsliturgie beten wir: „Dein Kreuz, o Herr, verehren wir und Deine Auferstehung rühmen wir, denn durch den Tod am Kreuz ist Freude gekommen in alle Welt!"
Und dies ist unser Osterglaube: Er ist auferstanden von den Toten oder Gott hat seinen gekreuzigten Sohn auferweckt. Darüber berichten die 4 Evangelisten, die Apostelgeschichte und der zeitlich älteste Auferstehungsbericht des Apostels Paulus (1 Kor. 15,3 ff): „Christus ist gemäß der Schrift für unsere Sünden gestorben. Er wurde begraben und ist der Schrift gemäß am dritten Tage auferstanden. Er ist dem Kephas erschienen, dann den Zwölfen, hierauf über 500 Brüdern, er ist dem Jakobus erschienen und darauf sämtlichen Aposteln und zuletzt auch mir." Nach dieser Begegnung mit dem Auferstandenen und seiner Bekehrung ist dies seine Botschaft: „Ich verkündige Euch Christus, den Gekreuzigten und Auferstandenen". So darf auch die Osterpredigt nichts anderes verkündigen als den österlichen Kontrast: vom Tod zum Leben, vom Karfreitag zum Ostertag, durch Leiden zur Herrlichkeit.
Unter diesem österlichen Kontrast wird auch das Ostern dieses Jahres stehen. Auch an Ostern werden Menschen die Stationen des Kreuzweges gehen und ihr Kreuz tragen müssen, aber sie können es tun in der Gewißheit, daß die 15. Station dieses Weges Ostern ist. Das Kreuz wird auch in diesem Jahr auf den Schultern unserer verfolgten Glaubensbrüder lasten. Die Kirche des Ostens geht seit Jahrzehnten den Kreuzweg unseres Herrn. Vielleicht wird aber dort das Osteralleluja gläubiger und froher gesungen als in der freien Welt. Wer in den Ostertagen an Gräbern steht soll wissen: Resurrecturi — Sie werden auferstehen. Und wenn bei Dir oder in Deiner Familie am Ostertag Karfreitag und Ostern unter dem gleichen Dache ist, dann halte Dich an den, der uns in seiner Auferstehung die Garantie gibt, daß sich für den Glaubenden jedes Leid in Freude, der Tod in Leben und der Karfreitag in Ostern wandelt. Freilich ein unbeirrbarer Osterglaube gehört dazu.
So darf ich schließen mit guten Wünschen für ein gnadenreiches Osterfest. Ich darf damit auch den Dank verbinden an die Redaktionen unserer Heimatblätter, die durch die Aufnahme meines österlichen Beitrages mir die Möglichkeit geben, in Erfüllung meiner Beauftragung durch die deutschen Bischöfe, ein weitgestreutes österliches Wort zu sagen. Ich lade Euch, liebe Landsleute, sehr herzlich ein zu den vielen Sonderwallfahrten für Heimatvertriebene, die schon bald nach Ostern wieder beginnen werden. Wir haben dafür das Leitwort des Weltfriedenstages 1978 gewählt: Nein zur Gewalt — Ja zum Frieden!
Gesegnete Ostern und ein frohes Alleluja!
Prälat Dr. Karl Reiß
Apostolischer Protonotar
Minulost – báseň Friedy Erlerové a výzva k účasti na sudetoněmeckém sjezdu 1978
MINULOST
[obr] Vjezd do Horního Slavkova (Schlaggenwald) od Lokte — dnes
Jaro jako dnes,
kvetoucí máj,
bohatá byla kořist pro druhé,
neboť Ty jsi byl psancem.
Válka skončila,
vysoká byla cena,
co vytvořily Tvé ruce,
Tvá píle byla marná.
Mnoho Ti vzali,
domov byl poslední kus,
dlouhá cesta pro Tebe začala,
neboť nebylo návratu.
Uplynulo mnoho let,
leccos je, jak se Ti líbí,
však ať i ty nejkrásnější květy zápolily,
marně hledáš onen dávný svět.
Frieda Erlerová
Krajané ze Slavkova!
Připravte se na
29. sudetoněmecký sjezd 1978
NORIMBERK
Zobrazit původní německý text
VERGANGENHEIT
[obr] Ortseinfahrt von Schlaggenwald aus Richtung Elbogen — heute
Ein Frühling wie heute,
ein blühender Mai,
reich war für die Andern die Beute,
denn Du warst vogelfrei.
Der Krieg war zu Ende,
hoch war der Preis,
was geschafft Deine Hände,
umsonst war Dein Fleiß.
Vieles haben sie Dir genommen,
die Heimat war das letzte Stück,
ein weiter Weg, der für Dich begonnen,
denn es gab kein Zurück.
Viele Jahre sind vergangen,
manches ist was Dir gefällt,
doch wo auch die schönsten Blüten rangen,
vergebens suchst Du die einstige Welt.
Frieda Erler
Schlaggenwalder Landsleute!
Rüstet für
29. Sudetendeutscher Tag 1978
NÜRNBERG
Dopis vydavatele: poděkování, sbírka na pomník v Auerbachu a vzpomínky na fašank a Velikonoce
Milí krajané!
Děkuji všem, kdo mi poslali vánoční přání a přáli mi vše dobré. Bylo jich tolik, že není v mých silách odpovědět každému osobně. Prosím, přijměte mé poděkování touto cestou. Dobrá přání jsem vzhledem ke svému chatrnému zdraví velmi potřeboval. Že se Heimatbrief podařilo poslat všem čtenářům už na Vánoce, je zásluha mé ženy a naší 81leté tety, která u nás bydlí. Já sám jsem ležel těžce nemocný.
Přichází mi mnoho přátelských dopisů, v nichž mi všichni vyjadřují spokojenost s mou prací. Ale občas přijde i dopis s neoprávněnými výtkami. Nu, u této věci je to tak, že se vždycky najde někdo, komu se člověk nemůže zavděčit. Přesto to člověku leze na nervy. Byl jsem tedy blízko tomu Heimatbrief vzdát, tedy že bych ho už nevydával. Ale jak jsem řekl, nechci zklamat ty krajany, kteří mi vždy znovu vyjadřují svou vděčnost za to, že pro ně Heimatbrief připravuji. Na mé opakované dotazy, zda by ho nechtěl převzít někdo jiný, jsem nedostal žádnou odezvu. Doufám jen, že mi zdravotní stav dovolí Heimatbrief i nadále vydávat.
Na náklady spojené s obnovou památníku v Auerbachu už není třeba dále vybírat příspěvky. Přišla mi částka 695,50 DM. Tuto částku převedu Tonimu Kunzmannovi do Auerbachu. Tonimu Kunzmannovi jsem již odeslal částku 1 590,– DM, kterou se podařilo vybrat sbírkou přímo v Auerbachu.
Přispěli: pan starosta města Auerbach Kreuzer částkou 500,– DM, pan hejtman okresu částkou 200,– DM a spořitelna v Auerbachu částkou 100,– DM.
Zbytek vybrali krajané a občané města Auerbach. Tento pomník bude nyní po velmi dlouhou dobu a po mnoho generací připomínat, že miliony lidí byly připraveny o svá obydlí a že díky velkému porozumění soucitných občanů této země opět nalezly domov. Tonimu Kunzmannovi patří dík nás všech za to, že se obětavě a stále zasazoval o naše záležitosti. I štědrým dárcům chceme všichni upřímně poděkovat. Všichni, kdo známe Auerbach – naše patronátní město –, si na něj vždy budeme rádi vzpomínat a chovat k němu ty stejné domovské city, jaké jsme si uchovali i k tomu starému – k někdejšímu Horní Slavkovu (Schlaggenwald).
Letos byl fašank krátký. Který rodák z Horního Slavkova, jenž zažil ty bujaré časy, si v tomto období nevzpomene na domov? Jaké tajné shánění panovalo tenkrát ve městečku! Šily se, žehlily a půjčovaly maškarní kostýmy. A vše potají – vždyť ani manželé neměli vědět, pod jakou maskou se skrývá jejich manžel či manželka. Ba, často se oba nepoznali, když se setkali v některé z hospod. Jaké napjaté hádání panovalo v hospodských místnostech mezi diváky maškarního reje! Čtyři dny v týdnu jsme jako maškary chodívali večer od hospody k hospodě – a bylo jich v našem městečku opravdu mnoho. Byly už jednou v Heimatbriefu vyjmenovány. Kdo by mohl na tyto zážitky někdy zapomenout. Staré „šmoly" sice nejednomu mladému děvčeti ubraly na půvabu, zato to byla maska, pod kterou se dalo jen velmi těžko uhodnout, kdo se skrývá. Tato maska byla velmi žádaná a nejeden mladý pán se do ní oblékl a přivedl tím nejednoho staršího pána do rozpaků. Dnes je tento zvyk pryč. Už se v ulicích našeho rodného města neozývá žádné KRR-KRR, protože tam už nikdo z nás nežije. Noví obyvatelé tento zvyk nepřevzali. Ale zůstává otázka, zda naše řádění, které vyvolávalo přirozenou veselost – naše maškarní obchůzky – nebylo lidovější než dnešní strojené plesy s velkou parádou a bubnováním? To, milí čtenáři, posuďte sami. Škoda, že naše mládež už z této veselosti nic nezažila tak, jak jsme ji prožívali my.
A teď je opět velikonoční čas! Letos velmi brzké Velikonoce. Od jara jsme ještě asi kousek vzdáleni, i když první jarní den 21. března ohlašuje jeho příchod. Mírného vánku si ještě chvíli počkáme. Doma býval i v tomto ranném období roku ještě pořádný sněhopád. A přesto oves v míse pěkně vzešel a mastná šťavnatá zeleň zářila dolů z pece. Snad nebylo domu, kde by nebyla zaseta miska ovsa, do níž se pak posadil velikonoční zajíček. Seděl uprostřed ovsa a kolem něj ležela pestrobarevná červená, modrá, žlutá, fialová a zelená velikonoční vajíčka. Jak zářila ta pestrá nádhera z leckterého okna! Barvení vajec patřilo k nejkrásnějším velikonočním zvykům, stejně jako pečení velikonočních bochánků. Dnes lze všechno bez velké námahy koupit v obchodech. A i tyto zvyky vymizely. Lidé se dnes leckde tváří nostalgicky – ale jen pokud jde o cennosti. To přece nedá žádnou práci, když se to dá koupit. Kdo by dnes ještě chtěl ze svého drahocenného volného času věnovat aspoň kousek starým zvykům?
Dnešní mládež vyrůstá za docela jiných poměrů, než tomu bylo v naší době. Ani rodinná pouta už nejsou tak pevná jako tehdy a výchovné metody jsou volnější. Kdo by dnes ještě dostal takový výprask za nějaký kousek, jaký jsme dostávali my – a musím přiznat, že to někdy dokázalo zázraky. V každém případě v minulých generacích nebylo tolik vzpoury, která by zvrhla v teror, jako je tomu dnes. Byla to pro mnohé z nás doba klidná, ale i chudá, a přesto na ni rádi vzpomínáme. Míšení krajanů z různých krajů je dalším důvodem, proč staré zvyky upadají. Ale kdo může zastavit čas. Jsme prostě na cestě pokroku a odtud není návratu. Doufejme jen, že velké činy jaderného výzkumu se jednou nezvrhnou v katastrofu. Spadlá ruská družice by měla dát všem politikům podnět k zamyšlení.
Nechci tu ale předoucí nit táhnout dál. Neboť velikonoční čas je čas vzkříšení, a na to bychom měli tady na zemi myslet. Je to svátek, který by nás měl nechat s nadějí hledět do budoucnosti. Neboť s vystupováním slunce výš pociťujeme jeho blahodárné teplé paprsky. A ty nám zase dodávají sílu k novým počinům.
Přeji všem krajanům – spolu s milými velikonočními přáními –, aby se to poslední u všech čtenářů Heimatbriefu znatelně projevilo.
Váš Richard Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Ich bedanke mich bei allen, die mir Weihnachtsgrüße und gute Wünsche übermittelt haben. Sie waren so zahlreich und darum ist es mir nicht möglich, diese jedem persönlich zu erwidern. Ich bitte meinen Dank dafür auf diesem Wege entgegennehmen zu wollen. Die guten Wünsche habe ich wegen meiner angeschlagenen Gesundheit sehr nötig. Daß der HB zu Weihnachten an alle Leser geschickt werden konnte, war das Verdienst meiner Frau und der bei uns wohnenden 81 Jahre alten Tante. Ich selbst lag schwer erkrankt darnieder.
Viele freundliche Zuschriften erhalte ich, die alle ausdrücken, wie zufrieden man mit meiner Tätigkeit ist. Aber auch so manches Schreiben kommt an, in dem ungerechtfertigte Maßregelungen enthalten sind. Nun, man weiß ja bei dieser Sache, daß es immer welche gibt, denen man es nicht recht machen kann. Aber es zehrt doch an den Nerven. So war ich nahe daran den Heimatbrief abzugeben, d. h. ich wollte keinen mehr herausbringen. Aber wie schon gesagt, die mir gutgesinnten Landsleute, die mir immer wieder ihre Dankbarkeit versichern, weil ich für sie den Heimatbrief erstelle, will ich nicht enttäuschen. Auf meine wiederholten Anfragen, ob nicht ein anderer den HB übernehmen wolle, fand ich keine Resonanz. Ich hoffe nur, mein Gesundheitszustand möge es mir möglich machen, weiterhin den Heimatbrief bearbeiten zu können.
Für die Unkosten, die die Erneuerung der Gedenkstätte in Auerbach erfordert, brauchen in Zukunft keine Spenden mehr aufgebracht werden. Bei mir ging ein Spendenbetrag von 695,50 DM ein. Diesen Betrag werde ich an Toni Kunzmann in Auerbach überweisen. Toni Kunzmann werde ich bereits den Betrag von DM 1.590,— durch eine Sammlung in Auerbach selbst aufgebracht.
Gespendet haben der Herr 1. Bürgermeister Kreuzer der Stadt Auerbach 500,— DM, der Herr Landrat des Kreises DM 200,— und die Sparkasse in Auerbach DM 100,—.
Den Rest haben die Landsleute und die Bürger der Stadt Auerbach aufgebracht. Nun wird dieser Gedenkstein eine sehr lange Zeit und viele Generationen daran erinnern, daß man Millionen von Menschen ihrer Wohnstätten beraubt und daß durch großes Verständnis mitfühlender Bürger dieses Landes sie wieder eine Heimstätte gefunden haben. Toni Kunzmann gebührt unser aller Dank, weil er sich aufopfernd für unsere Belange stets eingesetzt hat. Auch den großzügigen Spendern wollen wir alle ein herzliches „Dankeschön" sagen. Alle, die wir Auerbach — unsere Patenstadt — kennen, werden immer eine schöne Erinnerung empfinden und dieser Stadt die heimatlichen Gefühle entgegenbringen, die wir auch noch der alten — dem einstigen Schlaggenwald — bewahrt haben.
Kurz war in diesem Jahr die Faschingszeit. Welche Schlaggenwalder, die diese tolle Zeit erlebt haben, denken nicht in dieser Zeit an daheim. Welch ein heimliches Treiben gab es da im Städtchen? Es wurde an den Faschingskleidern genäht, gebügelt und geborgt. Das alles in heimlichem Tun, denn nicht einmal die Ehegatten sollten wissen, unter welcher Maske die oder auch der Angetraute sich dahinter verbarg. Ja, oft erkannten sich beide nicht beim Zusammentreffen in einem der Gasthäuser. Welches gespannte Raten stand in den Geschichtern der Maschkererschauer in den Wirtsstuben. An vier Tagen in der Woche liefen wir als Maschkerer verkleidet am Abend von Wirtshaus zu Wirtshaus und es gab deren sehr viele in unserem Städtchen. Sie wurden schon einmal in einem Heimatbrief aufgezählt. Wer könnte dieses Erlebte jemals vergessen. Die alten „Schlommeln" haben ja manchen jungen Mädchen den Reiz genommen, aber dafür war es eine Maske, die sehr schwer erraten werden konnte, wer sich darunter verbarg. Diese Maske war sehr begehrt und mancher junge Herr ist in sie hineingeschlüpft und hat dadurch manchen älteren Herrn in Verlegenheit gebracht. Nun ist dieser Brauch dahin. Jetzt erschallt kein KRR-KRR mehr in den Gassen unserer Heimatstadt, weil es schon gar keine mehr gibt. Die neuen Bewohner haben diesen Brauch nicht ererbt. Aber es bleibt die Frage im Raum „War unser Treiben, das eine natürliche Fröhlichkeit auslöste, unser Maschkernlaufen", volksnäher als die heutigen steifen Sitzungen mit viel Prunk u. Paukenschlag? Das, liebe Leser, beurteilt selbst. Schade, daß unsere Jugend nichts mehr von dieser Heiterkeit erlebte, wie wir das intensiv getan haben.
Nun ist wieder Osterzeit! Ein sehr frühes Ostern in diesem Jahr. Vom Frühling dürften wir noch ein Weilchen entfernt sein, wenngleich der 1. Frühlingstag am 21. März die Ankunft anzeigt. Man wird doch noch die linden Lüfte missen. Daheim hat es oftmals in der frühen Jahreszeit noch einen heftigen Schneefall gegeben. Aber trotzdem war der Hafer in der Schüssel kräftig aufgegangen, und das fette saftige Grün leuchtete vom Ofen herab. Es gab wohl kein Haus, in dem nicht eine Haferschale angesät war, der den Osterhasen aufgenommen hätte. Da saß er nun in der Mitte des Hafers und rundherum lagen die bunten roten, blauen, gelben, violetten und grünen Ostereier. Wie leuchtete diese bunte Pracht aus manchem Fenster heraus? Das Eierfärben gehörte mit zu den schönsten Österbräuchen, genau wie das Osterlaibchen-Backen. Heute kann man das alles ohne viel Mühe in den Geschäften erwerben. Und auch diese Bräuche sind ausgelöscht. Man gibt sich vierlerorts nostalgisch — aber nur in Wertsachen. Das gibt keine Arbeit, weil man sie kaufen kann. Wer will denn heute noch von der kostbaren Freizeit ein wenig für die alten Bräuche abzweigen?
Die Jugend von heute ist unter ganz anderen Verhältnissen groß geworden, als es zu unserer Zeit gewesen ist. Auch sind die Familienbande nicht mehr so fest geknüpft wie damals und die Erziehungsmethoden sind lockerer. Wer bekommt heute noch solche Prügel für einen Streich, wie wir sie gefaßt haben und ich muß gestehen, diese haben manchmal Wunder gewirkt. Auf alle Fälle gab es in den letzten Generationen nicht so ein großes Aufmucken, das zum Terror ausgeartet ist, wie heutzutage. Es war eine friedlich aber auch eine arme Zeit für viele von uns, und trotzdem denken wir gerne daran zurück. Die Vermischung der Landsleute ist ein weiterer Grund, die das Versinken der alten Bräuche vorantreiben. Aber wer kann schon die Zeit aufhalten. Wir sind eben auf dem Wege des Fortschritts und da gibt es kein zurück. Hoffentlich werden die großen Taten der Atomforschung nicht einmal zur Katastrophe. Der herabgefallene Russensatelit sollte allen Politikern zu denken geben.
Ich will aber hier den Faden nicht zu weit spinnen. Denn Osterzeit ist Auferstehung und daran sollten wir hier auf Erden denken. Es ist ein Fest, das uns hoffnungsvoll in die Zukunft schauen lassen sollte. Denn mit dem Höhersteigen der Sonne verspüren wir die wohltuenden warmen Strahlen. Diese wiederum geben uns die Kraft zu neuen Unternehmungen.
Daß sich Letzteres bei allen Lesern des HB recht bemerkbar machen möchte, wünsche ich – nebst recht freundlichen Ostergrüßen – allen Landsleuten.
Euer Richard Brummeissl
Sudetoněmecké hudební dny 1978
Sudetoněmecké hudební dny 1978
Od velikonočního pondělí 27. března 1978 (den příjezdu) do soboty 1. dubna 1978 (den odjezdu) se poprvé konají Sudetoněmecké hudební dny v benediktinském opatství v Rohru v Dolním Bavorsku.
Zváni jsou všichni milovníci hudby, vedoucí zpěváckých, sborových a orchestrálních těles, hudební pedagogové, studenti a žáci (minimální věk 16 let).
Na hudebních dnech se mimo jiné každodenně konají přednášky renomovaných hudebních vědců a hudebníků, se svými díly se představí několik sudetoněmeckých skladatelů a ve společné praktické práci se bude nastudovávat stará i nová sborová a orchestrální literatura. Přesný program bude účastníkům zaslán po přihlášení. Celkové vedení má skladatel a hudební pedagog Widmar Hader.
Ubytování je zajištěno v internátu opatství a v blízkých hostincích. Cestovní náklady 2. třídou Spolkových drah (Bundesbahn) budou proplaceny s přihlédnutím ke všem slevám (např. seniorský průkaz, žákovské a skupinové jízdy apod.). Ubytování a strava jsou zdarma. Účastnický poplatek činí 50 DM na osobu. V sociálně tíživých případech a při účasti více členů jedné rodiny je možná sleva.
Přihlášky s uvedením povolání, hlasového oboru, resp. nástroje, a s údajem, zda se zájemce chce zapojit do sborového nebo nástrojového kroužku, zasílejte nejpozději do 1. března 1978 na adresu:
Sudetendeutsche Landsmannschaft — Bundesverband
Kultur- und Volkstumspflege — Arnulfstraße 71, 8000 München 19.
Zobrazit původní německý text
Sudetendeutsche Musiktage 1978
Vom Ostermontag, dem 27. März 1978 (Anreisetag) bis zum Samstag, den 1. April 1978 (Abreisetag) finden zum erstenmal Sudetendeutsche Musiktage in der Abtei der Benediktiner in Rohr/Niederbayern statt.
Eingeladen sind alle Musikliebhaber, Sing-, Chor- und Orchesterleiter, Musikpädagogen, Studenten und Schüler (Mindestalter 16 Jahre).
Auf den Musiktagen werden u. a. täglich Referate namhafter Musikwissenschaftler und Musiker gehalten, mehrere sudetendeutsche Komponisten werden sich mit ihren Werken vorstellen, in gemeinsamer praktischer Arbeit werden alte und neue Werke der Chor- und Orchesterliteratur erarbeitet. Das genaue Programm wird den Teilnehmern nach erfolgter Anmeldung zugeschickt. Die Gesamtleitung hat der Komponist und Musikerzieher Widmar Hader.
Die Unterbringung findet im Internat der Abtei und in nahegelegenen Gasthöfen statt. Fahrtkosten 2. Klasse Bundesbahn werden unter Berücksichtigung aller Ermäßigungen (z. B. Seniorenpaß, Schüler- und Gruppenfahrten u.ä.) ersetzt. Unterkunft und Verflegung sind frei. Der Teilnehmerbeitrag beträgt DM 50,— pro Person. In sozialen Härtefällen und bei mehreren Teilnehmern aus einer Familie ist Ermäßigung möglich.
Anmeldung mit Angabe des Berufs, der Stimmlage, bzw. Instruments und Angabe, ob Mitwirkung in Chor- oder Instrumentenkreis bitten wir bis spätestens 1. März 1978 zu richten an:
Sudetendeutsche Landsmannschaft — Bundesverband
Kultur- und Volkstumspflege — Arnulfstraße 71, 8000 München 19.
Bylo nebylo, na řece Teplé...
Bylo nebylo, na řece Teplé...
Kdo nikdy neviděl naše půvabné údolí Teplé, nemůže vědět, o co všechno jsme přišli, když nám vzali domov.
Ještě dnes vidím zcela zřetelně ten nádherný obraz, který se naskytl, když člověk stál na příkré výšině „Katzasteigu" a díval se dolů do malého klikatého údolí. Teplá si tam v mnoha zákrutech hledá svou cestu, aby nakonec zmizela za vyčnívajícím „Cihelenským vrchem" (Ziegelhüttener Berg). A když tehdy od Karlových Varů přijížděla vstříc říčce malá železnice se svou funící, syčící a hvízdající parní lokomotivou, byl jsem pevně přesvědčen, že na celém širém světě nemůže existovat nic krásnějšího.
Státní silnice, která rovněž vede úzkým údolím, byla za mého dětství ještě velmi málo frekventovaná. Kromě automobilů po ní bylo vidět nejvíc výletní drožky lázeňských hostů, ale nejvíc přece jen koňské a volské potahy sedláků. Provoz byl každopádně díky Bohu ještě tak řídký, že jsme si my děti mohly po koupeli ve studené vodě Teplé lehnout na horký dehtový povrch státní silnice, abychom se osušily a zahřály. Občas bylo dokonce možné klidně podřimovat na slunci až čtvrt hodiny. Blížící se vozidlo bylo slyšet už zdálky, a tak jsme měli dost času uvolnit vozovku.
Ale vlastně jsem v souvislosti s Teplou nechtěl stavět do popředí ani tak své vlastní vzpomínky na ni, jako spíš vyprávět skutečný příběh, v němž hrál roli můj otec, osudově spjatý s domácí říčkou. Tuto příhodu znám z několika zdrojů.
Jindřich, tak se jmenoval můj otec, znal Teplou od pramene až po ústí jako málokdo jiný a stejně tak ji i miloval. Tato hluboká náklonnost jistě pramenila z toho, že jeho kolébka stála v Töppeles docela blízko toku řeky, a že mu do vínku byla dána i záliba v rybaření. Jeho nejranějšími myšlenkami a sny se už od útlého věku prokmitávala křišťálově čistá voda Teplé, v níž se nejkrásnější pstruzi jako šipky míhali přes lesklé oblázky.
Sotva se Heiner – jak mu říkali – dokázal postavit na vlastní nohy, hledal stále znovu cestu k břehu, aby si tam sedl a pozoroval ryby. Když má babička poznala, jaké nebezpečné hře se její synáček věnuje, přísně mu zakázala chodit k říčce. Ale nepomohlo ani dobré domlouvání, ani hrozby trestem, chlapec byl pořád znovu u vody. Matka mu proto brzy začala dávat drobné práce a nechala ho hlídat jeho o dva roky mladší sestřičku Marerl.
Jednou, byl to krásný jarní den a Heinerovi mohlo být tak pět let, musela má babička kvůli neodkladné záležitosti do Horního Slavkova (Schlaggenwald). Jak je známo, cesta z Töppeles do městečka byla velmi obtížná a také dlouhá. Děti ji ještě nedokázaly ujít samy, a jejich matka je nemohla ani vézt na vozíku, ani je střídavě nosit. Musela se tedy rozhodnout nechat Heinera a Marerl doma. Napomínajícím tónem svému synovi řekla: „Musím teď do Slavkova. Vy tu buďte oba hezky hodní, a ty, Heinere, na Marerl dobře dávej pozor! Drž ji pevně za ruku a nepouštěj ji!" Chlapec přikývl a slíbil, že udělá vše, jak mu matka řekla. Pak ještě rychle zaběhla k sousedce – myslím, že to byla „Lindnerová" – a se starostí ji poprosila, aby se mezitím na děti přišla podívat.
Děti zůstaly pěknou chvíli u sousedčina domu, dívaly se na slepice a husy, pošťuchovaly psa a krátily si čas nejrůznějšími hrami, přičemž Heiner ani na okamžik nepustil Marerl z ruky.
Když ho ale pak přece jen přepadla nuda a uviděl vodu Teplé, jak se tak blízko třpytí ve slunečním světle, neodolal a odtáhl sestřičku s sebou k okraji břehu, kde se strachy dala do pláče.
Bratr se ji však snažil uklidnit a stále volal: „Buď zticha, Marerl, ukážu ti rybičky! Podívej, tvoje krásné rybičky!" Ale malá dívenka jen ještě víc vzlykala, když ji chlapec dokonce vtáhl s sebou do mělké vody. Přitom pořád ukazoval na pstruhy plovoucí kolem. Krůček po krůčku táhl naříkající Marerl s sebou hlouběji do Teplé, až jí vlny sahaly přes bříško a ona v prapůvodní hrůze křičela tak hlasitě, že sousedka vyběhla k smrti vyděšená z domu a s tušením neštěstí běžela k břehu. Bez váhání vytáhla děti z vody, přičemž nezapomněla chlapci hned na pevné zemi jednu pořádně vrazit – jak se říkalo v Chebsku, „Trumm Watschn".
Heiner i Marerl samozřejmě řvali, zvlášť když jim hodná sousedka strhávala z těla mokré šaty, aby je pověsila k usušení přes tyč u kamen. Potom zabalila drobná, roztřesená tělíčka do teplých přikrývek a posadila je na lavici vedle kamen. Velkým hrnečkem horkého mléka oba ubožátka uklidnila.
Ale když má drahá babička unavená a plná starostí přišla domů ze Slavkova a uviděla své děti tak podezřele sedět na lavici u kamen, hned tušila, co se muselo stát, a byla tak vyděšená, že i ona, dřív než se stačila vzpamatovat, dala Heinerovi jednu „Trumm Watschn". Ten ovšem už vůbec nechápal svět, protože byl přesvědčen, že má čisté svědomí – vždyť sestřičku nikdy a nikde nepustil z ruky.
Ale láska k říčce jeho domova se stávala jen hlubší, takže později trávil každou volnou chvíli jen sezením u břehu a brzy se naučil chytat hladká, štíhlá rybí těla holýma rukama.
Za mého dětství měl pak můj otec revír na Teplé u Einsiedelu, kam ho to táhlo každý víkend.
Krátce před svou smrtí – zemřel v osmdesáti dvou letech v Bavorsku – vytáhl ještě jednou obřího štiku z Altmühle. Silná ryba by starého rybáře div nestáhla za sebou do vody, ale nakonec přece jen byla přemožena.
Hermine Walter, roz. Palm
[obr] V „Seifertsgrünu" dnes – vpravo Hahnhaus, vlevo Kürschnerova chaloupka. Údolí za viaduktem je dnes zcela zasypané.
Zobrazit původní německý text
Es war einmal an der Tepl ...
Wer unser liebliches Tepltal nie gesehen hat, kann nicht wissen, was wir hergeben mußten, als man uns die Heimat nahm.
Heute noch sehe ich genau das herrliche Bild vor mir, das sich bot, wenn man auf der steilen Höhe des „Katzasteigs" stand und in das kleine geschwungene Tal sah. In vielen Windungen sucht sich dort die Tepl ihren Weg, um schließlich hinter dem vorstehenden „Ziegelhüttener Berg" zu verschwinden. Und kam damals von Karlsbad her die kleine Eisenbahn mit ihrer fauchenden zischenden und pfeifenden Dampflokomotive dem Flüßchen entgegen gefahren, hatte ich den festen Glauben, daß es auf der ganzen, weiten Welt nichts Schöneres geben könnte.
Die Staatsstraße, die ebenfalls durch das schmale Tal führt, wurde zu meiner Kinderzeit noch sehr wenig frequentiert. Neben den Automobilen waren am meisten die Ausflugsdroschken der Kurgäste, aber am meisten die Pferde- und Ochsengespanne der Bauern auf ihr zu sehen. Jedenfalls war das Verkehrsaufkommen gottlob noch so gering, daß wir Kinder uns immer nach dem Bad im kalten Teplwasser zum Trocknen und Aufwärmen auf die heiße Teerdecke der Staatsstraße legen konnten. Mitunter war es sogar möglich, bis zu einer Viertelstunde ungestört in der Sonne dösen zu können. Ein nahendes Fahrzeug war schon von weitem zu hören, und wir hatten genug Zeit, um die Fahrbahn frei zu machen.
Aber eigentlich wollte ich in Verbindung mit der Tepl nicht so sehr meine Erinnerungen an sie in den Vordergrund rücken, als vielmehr eine wahre Geschichte erzählen, in der mein Vater, schicksalverbunden mit dem heimatlichen Flüßchen, gewirkt hatte. Mir ist diese Begebenheit aus mehreren Quellen bekannt geworden.
Heinrich, so hieß mein Vater, kannte die Tepl von der Quelle bis zur Mündung wie selten jemand, und er liebte sie ebenso sehr. Ganz gewiß rührte diese tiefe Zuneigung von der Tatsache her, daß seine Wiege in Töppeles ganz nahe dem Flußlauf stand, und daß ihm außerdem die Freude am Fischen mit auf den Lebensweg gegeben wurde. Durch seine frühesten Gedanken und Träume glitzerte bereits das glasklare Wasser der Tepl, worin die schönsten Forellen pfeilschnell über die blanken Kieselsteine huschten.
Kaum konnte Heiner — wie er genannt wurde — auf eigenen Beinen gehen, suchte er immer wieder den Weg zum Uferrand, um dort zu sitzen und den Fischen zuzusehen. Als meine Großmutter erkannte, welchem gefährlichen Spiel sich ihr kleiner Sohn zugewendet hatte, verbot sie ihm mit aller Strenge, an das Flüßchen zu gehen. Aber es halfen weder gutes Zureden noch drohende Strafen, der Bub war immer wieder am Wasser zu finden. Schon bald ließ ihm die Mutter kleine Arbeiten verrichten und auf sein um zwei Jahre jüngeres Schwesterchen Marerl achten.
Einmal, es war an einem schönen Frühlingstag, Heiner mochte fünfjährig gewesen sein, mußte meine Großmutter in einer unaufschiebbaren Angelegenheit nach Schlaggenwald. Wie man weiß, war der Weg von Töppeles bis in das Städtchen sehr beschwerlich und auch weit. Die Kinder konnten ihn noch nicht gehen, ihre Mutter vermochte sie weder in einem Wägelchen zu fahren oder sie sogar abwechselnd zu tragen. So mußte sie sich dazu entschließen, den Heiner und das Marerl daheim zu lassen. Sie sagte ermahnend zu ihrem Sohn: „Ich mou itza aff Schlaggawall. Ihr satz alla zwoa schej brav, und Du, Heiner, paßt af's Marerl gout af! Haltst's fest ba da Hend u läßt's neat as!" Der Bub nickte und versprach, daß er alles tun wolle, wie es die Mutter gesagt hatte. Dann rannte diese noch schnell zu ihrer Nachbarin — ich glaube, es war die „Lindner-Moum" — und bat diese voller Sorge, zwischendurch mal nach den Kindern zu sehen.
Die Kinder blieben eine gute Weile beim Haus der Nachbarin, schauten den Hühnern und Gänsen zu, neckten den Hund und vertrieben sich mit allerlei Spielen die Zeit, wobei der Heiner das Marerl keinen Augenblick von seiner Hand ließ.
Als ihn aber nun doch die Langeweile ankam, und er das Wasser der Tepl so nah im Sonnenlicht funkeln sah, konnte er nicht widerstehen und zog sein Schwesterchen mit an den Uferrand, wo es vor Angst zu weinen begann.
Doch der Bruder versuchte es zu beschwichtigen und rief immer wieder: „Sei stad Marerl, ich zeig da Fischala! Schau her, dei schejn Fischala!" Aber das kleine Mädchen schluchzte nur noch mehr, als es der Bub nun sogar mit sich in das seichte Wasser zerrte. Dabei wies er dauernd nach den vorbeischwimmenden Forellen. Schrittchen für Schrittchen zog er das jammernde Marerl mit sich in die tiefere Tepl, bis diesem die Wellen bis über den Bauch schlugen, und es in seiner Urangst so laut schrie, daß die Nachbarin zu Tode erschrocken aus dem Haus gestürzt kam und ahnungsvoll zum Ufer lief. Ohne Zögern holte sie die Kinder aus dem Wasser, wobei sie nicht vergaß, am sicheren Land dem Buben gleich eine "Trumm Watschn" — wie man im Egerland sagte — zu geben.
Natürlich brüllten der Heiner und das Marerl, besonders als die gute Moum ihnen die nassen Kleider vom Leibe riß, um diese zum Trocknen über die Ofenstange zu hängen. Nachher hüllte sie die kleinen, zitternden Körper in wärmende Decken und setzte sie auf die Bank neben dem Herd. Mit einem großen Tüpperl heißer Milch beruhigte sie die beiden Hascherln.
Aber als meine liebe Großmutter abgejagt und voller Sorge von Schlaggenwald heim kam und ihre Kinder so verräterisch auf der Ofenbank sitzen sah, ahnte sie sofort, was geschehen sein mochte, und sie war so erschrocken, daß auch sie, ehe sie sich besinnen konnte, dem Heiner eine "Trumm Watschn" gab. Der jedoch verstand Gott und die Welt nicht mehr, da er ein reines Gewissen zu haben glaubte, denn er hatte sein Schwesterchen nie und nirgends von der Hand gelassen.
Aber die Liebe zu dem Flüßchen seiner Heimat wurde immer inniger, so daß er später in jeder freien Minute nur noch am Uferrand saß und bald verstand, die glatten, schlanken Fischleiber mit der bloßen Hand zu fangen.
Zu meiner Kinderzeit hatte mein Vater dann ein Fischwasser an der Tepl bei Einsiedel, wohin es ihn an jedem Wochenende zog.
Kurz vor seinem Tode, er starb zweiundachtzigjährig in Bayern, holte er noch einmal einen Riesenhecht aus der Altmühl. Der starke Fisch hätte den greisen Angler beinahe zu sich in das Wasser gezogen, aber er wurde letzten Endes doch besiegt.
Hermine Walter, geb. Palm
[obr] In der „Seifertsgrün" heute — rechts Hahnhaus, links Kürschner Dörfl. Das Tal hinter dem Viadukt ist heute vollkommen zugeschüttet.
Kdysi a dnes
KDYSI a DNES
Když v dlouhých zimních nocích často nemohu spát, putují mé myšlenky, ať chci nebo ne, domů, do mé milé vesničky Leßnitz, a vybaví se mi lecos, co stojí za to zapsat.
Ve vsi měla všechna pole a louky svá jména. Například Hofacker nebo Spitzacker a podobně. Měli jsme pole, kterému se říkalo Hackerfeld. Bylo mi tak patnáct nebo šestnáct let, když jsem otci, který na tomto poli oral, nosila odpoledne teplou kávu a chleba s máslem, protože byl podzim a už dost zima. Sedli jsme si na pluh a já čekala, až se nají.
Tehdy jsem se zeptala: „Tati, proč se tomu poli říká Hackerfeld? Vždyť je to vlastně příjmení." Otec odpověděl: „Ano, to ti vysvětlím, ale teď na to nemám čas; jestli tě to zajímá, povím ti to po skončení práce." Byla jsem velmi zvědavá a už se těšila, a proto jsem mu při práci pomáhala.
A když přišel ten čas, sedla jsem si k otci na lavici a on vyprávěl: „Víš, dítě moje, před mnoha lety, ještě když žil můj dědeček, byly ve vsi dva menší statky, Schafferhof a Hackerhof. Hackerhof se jednoho dne dostal na prodej, z jakého důvodu, to nevím. Dědeček se tehdy rozhodl ten statek koupit, protože jeho pozemky sousedily s jeho vlastními. Šel proto do Gfellu za svými příbuznými a poradil se s nimi. Ti to považovali za dobrý nápad a nabídli mu peněžitou pomoc. Dědeček se spokojeně vrátil a statek koupil.
Příbuzný mu chybějící peníze donesl až ke Gfellerskému kříži a předal je dědečkovi bez svědků, bez advokáta či notáře, platilo jen podání ruky. „Budeš mi ročně dávat 20 zlatých jako úrok, víc nechci; Pán Bůh tady na kříži ať je naším svědkem." Pak se rozešli.
Dědeček tedy vzal do obytného domu nájemníky. Louky a pole obhospodařoval sám. Ale po několika letech mu to bylo přece jen příliš, a tak si ponechal sousedící pozemky a ostatní, i s domem a stodolou, prodal ke Schafferhofu.
Dědeček se pak se svým příbuzným znovu setkal u Gfellerského kříže a vrátil mu tehdy vypůjčené peníze.
„Tak jednoduché to bývalo v dobrých starých časech. Co by to dnes stálo běhání a peněz," řekl můj otec, „a proto se tomu dodnes říká Hackerfeld."
Tehdy, po rozhovoru s otcem, by mě ani ve snu nenapadlo, že budeme jednou vyhnáni z dědictví našich předků. Když jsem se konečně po dvaceti letech odhodlala, abych se na to všechno ještě jednou podívala, byla jsem velmi zklamaná.
Naše pole byla téměř všechna zavezena, protože tam byl nalezen uran. „Louchwiese", kde tekly tři čilé prameny, jež nás při senoseči osvěžovaly dobrou vodou; od Hofackeru až po Bergfeld, kde ležela hromada kamení, je dnes všude jen rovina s mrtvou zemí a kamením. Už není vidět „Schofferlouch" ani „Hackerfeld" a já se s tesknem v srdci vracela domů.
Anna Kämpf
Zobrazit původní německý text
EINST und JETZT
Wenn ich in den langen Winternächten oft nicht schlafen kann, da wandern halt, ob ich will oder nicht, meine Gedanken heim in mein liebes Dörferl Leßnitz und mir fällt dann so manches ein, das Wert ist es niederzuschreiben.
Im Dorf hatten alle Äcker und Wiesen ihre Namen. So z. B. Hofacker oder Spitzacker usw. Wir hatten ein Feld, das hieß Hackerfeld. Ich war so 15 oder 16 Jahre, da trug ich meinem Vater, der auf diesem Feld ackerte, warmen Kaffee und Butterbrot zum Nachmittag hin, denn es war Herbst und schon ziemlich kalt. Wir setzten uns auf den Pflug und ich wartete, bis er gegessen hatte.
Da sagte ich: „Vater, wieso heißt dieses Feld Hackerfeld? Das ist doch eigentlich ein Familienname". Da antwortete er: „Ja, das will ich dir erklären, aber dazu habe ich jetzt nicht die Zeit; wenn es dich interessiert, so will ich dir das nach Feierabend erzählen". Ich war sehr wißbegierig und freute mich schon, deshalb half ich ihm bei der Arbeit.
Nun, als es soweit war, setzte ich mich zum Vater auf die Bank und er erzählte: „Weißt du, mein Kind, vor vielen Jahren als mein Großvater noch lebte, da gab es zwei kleinere Höfe im Dorf, der Schafferhof und der Hackerhof. Der Hackerhof kam eines Tages zum Verkauf, aus welchem Grund, das weiß ich nicht. Da entschloß sich der Großvater diesen Hof zu kaufen, weil dessen Grundstücke an seine eigenen grenzten. Er ging deshalb nach Gfell zu seinen Verwandten und holte sich dort Rat. Dieser hielt es für gut und bot ihm geldliche Hilfe an. Zufrieden kehrte Großvater zurück und kaufte den Hof.
Der Verwandte brachte ihm das fehlende Geld bis zum Gfeller Kreuz und übergab es dem Großvater ohne Zeugen, ohne Rechtsanwalt oder Notar, nur der Handschlag hatte Geltung. „Gibst mir im Jahr 20 Gulden als Zins, mehr will ich nicht; der Herrgott hier am Kreuz soll unser Zeuge sein". Dann trennten sie sich.
So nahm der Großvater in das Wohnhaus Mieter. Die Wiesen und Felder wurden von ihm mit bewirtschaftet. Aber nach einigen Jahren wurde es ihm doch zuviel, er behielt die angrenzenden Grundstücke für sich, die andern mit Haus und Scheuer wurden an den Schafferhof verkauft.
Großvater traf seinen Verwandten wieder beim Gfeller Kreuz und gab ihm das damals geliehene Geld zurück.
„So einfach war das in der guten alten Zeit. Was würde das heute kosten an Lauferei und Geld", sagte mein Vater, „und deshalb heißt es heute noch das Hackerfeld".
Damals, nach dem Gespräch mit meinem Vater, wäre es mir im Traum nicht eingefallen, daß wir einmal von dem Erbe unserer Vorfahren vertrieben werden. Als ich mich schließlich nach 20 Jahren aufraffte, um dies alles noch einmal zu sehen, war ich sehr enttäuscht.
Unsere Felder waren fast alle verschüttet, weil dort Uran gefunden wurde. Die „Louchwiese", wo drei muntere Quellen rieselten, und die uns beim Heuernten mit dem guten Wasser erfrischten; vom Hofacker bis zum Bergfeld, wo der Steinhaufen lag, ist alles eine Ebene mit toter Erde und Gestein. Man sieht nicht mehr die „Schofferlouch" und nicht mehr das „Hackerfeld" und mit Wehmut im Herzen fuhr ich wieder zurück.
Anna Kämpf
Karlovarské oplatky – nabídka výrobce
Karlovarské oplatkové výrobky
Poštovné a doručení zdarma v tuzemsku, od 26,- DM výše, přímo od výrobce, zasíláno celoročně soukromým osobám:
GEORG BAYER - 8907 Ziemetshausen/Bay., Schw.
Obsah balíčku za 26,- DM:
1 krabice oplatkového dortu (8 dílků s nugátovým krémem) v plastové kulaté dóze, 4 cukrovo-máslovo-vanilkovo-oříškové oplatky, 6 Bayerových oplatků s dezertním krémem, 6 Bayerových oplatků s dezertní náplní, 6 karlovarských dortíčků, 5 delikátních oplatků, 4 nugátové oplatky, 3 kávové oplatky, 4 oříškové oplatkové rohy a 3 neapolské oplatky
(celkem 55 kusů různých oplatků)
Zobrazit původní německý text
Karlsbader Waffelerzeugnisse
Portofrei und Zustellgebührenfrei im Inland, von 26,— DM an aufwärts, direkt vom Hersteller, versendet ganzjährig an Privat:
GEORG BAYER - 8907 Ziemetshausen/Bay., Schw.
Inhalt des 26,- DM Paketes:
1 Karton Waffel-Torte (8 Ecken mit Nougatcreme) in Plastik-Runddose, 4 Zucker-Butter-Vanille-Nuß-Oblaten, 6 Bayer-Oblaten mit Dessertcreme, 6 Bayer-Oblaten mit Dessertfüllung, 6 Karlsbader Törtchen, 5 Delikat-Waffeln, 4 Nougatcreme-Waffeln, 3 Cafécreme-Waffeln, 4 Nußcreme-Waffel-Ecken u. 3 Napolitaner-Waffeln
(insgesamt 55 Stück verschiedene Waffeln)








