Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 148
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 148, rok 1977. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Titulní strana čísla 148
Titulní strana čísla 148
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné horní královské města
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
29. ročník červen 1977 číslo 148
[obr] „Slavkovský cín" (z dílny Oswalda Haniky)
Zobrazit původní německý text
Titelseite der Folge 148
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
29. Jahrgang Juni 1977 Folge 148
[obr] „Schlaggenwalder Zinn"
(aus der Werkstatt von Oswald Hanika)
Staré cínařské řemeslo v Horním Slavkově (Schlaggenwald)
Staré cínařské řemeslo v Horním Slavkově (Schlaggenwald)
Zaznamenal Wilhelm Neidhart
Nejen staré říšské město Norimberk, které bylo baštou cínařského řemesla a s nímž naše rodné město Horní Slavkov udržovalo čilé hospodářské styky, ale i město Bayreuth se může ohlédnout za staletou tradicí zpracování cínu.
Už v roce 1443 otevřel jistý Ullrich Kanelgisser — už samo jméno napovídá, jaké řemeslo provozoval — první cínařskou dílnu v Bayreuthu, a v následující době se k tomuto vznešenému řemeslu, k tomuto váženému cechu, přidávaly další cínařské dílny. Důvodem rychlého rozšíření tohoto řemesla bylo zřejmě to, že ve Fichtelgebirge se těžil kvalitní cín. Listinně je doloženo, že od roku 1230 se ve Fichtelgebirge, tedy v oblastech kolem Weißenstadtu a Wunsiedelu, nacházela bohatá ložiska tehdy vzácné rudy a že se využívala a těžila až do 19. století (do roku 1826).
I v Chebsku, které kolem roku 1077 zahrnovalo celé Fichtelgebirge až po Radenzgau a klášterní panství Waldsassy, se zejména v oblasti Horního Slavkova a Krásna těžil cín a cínařské řemeslo i u nás v rodném kraji zažívalo nejvyšší rozkvět. „Hornoslavkovský cín" byl díky vysokému obsahu stříbra obzvlášť oblíbený a ceněný; rád se kupoval, protože díky obsahu stříbra si hotové výrobky dlouho udržely lesk.
Samozřejmě mezi cínaři z Norimberku, Bayreuthu a Horního Slavkova existovaly úzké vazby. Dokazuje to už jen skutečnost, že cínařský řád, který si příslušní řemeslníci z Bayreuthu a Wunsiedelu dali v roce 1464, platil i v Horním Slavkově a Krásně. Podle tohoto „řádu" muselo být například k devíti librám cínu přimícháno jedna libra olova. V roce 1689 potvrdil markrabě braniborsko-bayreuthský tento starý cínařský řád cínařům z Bayreuthu, Kulmbachu a Hofu.
Od roku 1755 sídlila v Bayreuthu „hlavní cechovní schránka" pro cínařský cech Bayreuthu, Kulmbachu, Hofu, Wunsiedelu, Neustadtu an der Aisch a Erlangenu.
Nejspíše i cínaři naší staré vlasti tento cínařský řád přijali za vlastní, ačkoli i historické události — na které zde nelze podrobněji vstupovat — způsobily, že přímé spojení s řemeslníky jejich cechu ve Fichtelgebirge už neexistovalo. Rovněž v roce 1755 potvrdil markrabě Friedrich starý cínařský řád, včetně zkoušky a značky, ve znění z roku 1689.
V tomto řádu z roku 1755 se mimo jiné praví: „…každý, jakmile se stane mistrem, si má nechat zhotovit železnou značku a nechat ji předložit před otevřenou cechovní schránku, aby ji ke klamání nemohl používat nikdo jiný. Každý mistr má na svou značku nechat vyrazit letopočet, kdy se stal mistrem, a rovněž zkoušku číslem 8…".
Jako říšský zákon má tento starý cínařský řád vlastně platnost dodnes (!), i když dnešní podniky už nepoužívají olovo jako přísadu (dříve 9 liber cínu a 1 libra olova!). Dnes se k 96 % cínu přidávají 4 % mědi a antimonu, čímž se cín kalí a ztrácí svou pórovitost. Všechny dnešní podniky, které už olovo jako přísadu nepoužívají, opatřují své zboží červenou pečetí. Surový cín se dnes už nedobývá přímo ve Fichtelgebirge; pochází z Malajsie a Bolívie a huť se provádí v Anglii. Místní cínařské dílny (v Horních Francích obě firmy — Sturm v Bayreuthu a Schmidt v Marktleuthenu) odebírají cín v blocích. V slévárně se roztaví v tavicím kotli (teplota tání 230 stupňů). Tavenina smíchaná s mědí a antimonem se ohřívá v ocelových formách (teplota lití kolem 350 stupňů). Když jsou formy vyčištěné, sestavené ve formovacím lisu a upnuté, nalije se do nich cín. Hned poté se formy zchladí mokrým hadrem a rozklepnou kladivem. Na pracovním stole se pak na odlitém kusu odstraní švy: „odjehluje" se a opiluje. Poté kus putuje na soustruh, kde se osoustruží ručním nožem, obrousí a vyleští. U kusů složených z více jednotlivých dílů se díly odlijí, obrousí a nakonec spájí dohromady v jeden kus. Dobrý cín musí mít
[obr] Cínový svícen
zvonivý zvuk. Čím více olova se přidá, tím více se barva zvuku ztrácí. Bohužel zahraniční cínové zboží, které se dnes nabízí na německém trhu, obsahuje 60 a více procent olova. To byla krátká procházka dějinami cínařského řemesla, na němž naši předkové v Horním Slavkově a Krásně měli jistě nemalý podíl.
V příštím Heimatbriefu budu moci o cínařském řemesle v Horním Slavkově referovat podrobněji, neboť mi bývalý cínař a občan našeho rodného města, který letos dovršuje 87 let života, poskytl cenné záznamy a podklady.
[obr] Cínové mísy
Dodatek od Anny Neidhartové
Na závěr ještě několik zvláštních údajů o těžbě cínu v Horním Slavkově, převzatých z dopisu, který jeden z posledních hornoslavkovských cínařů, pan Oswald Hanika, napsal mému zesnulému manželovi dne 3. 2. 1976.
Pan Hanika mimo jiné píše: „Hornoslavkovský cín byl vždy trochu obsahující stříbro. Proto si déle udržel lesk a jemnost, než tomu bylo u anglického cínu. Tehdy se ještě nedovedlo oddělit stříbro od cínu, a to byl důvod, proč byl hornoslavkovský cín u znalců tak žádaný.
V pražském muzeu se nachází velmi mnoho cínových předmětů z Horního Slavkova, které byly ještě za císařsko-královských dob přeloženy z Vídně do Prahy a dnes spolu se sbírkou kamenů (křemen, wolfram, cínovec a další) zaplňují dva velké sály."
Dále: „…v Krásně bylo na přelomu století 4 cínaři: Josef Floth, Ignaz Lochner, Franz Josef Lochner, Götzl a Ott. V Karlových Varech se rodina Heilingpöllerova zabývala už před rokem 1850 výrobou barokních tabulových aranžmá, octových a olejových stojánků a polévkových mís, zvlášť upravených pro přepravu. Tento obchod byl po první světové válce zastaven…"
Pan Hanika dále píše: „…Můj otec a můj strýc Rudolf Hanika (dříve řezač prken na pile nad viaduktem směrem na Krásno) mi vyprávěli, že v dřívějších dobách chodili horníci od výtažního zařízení (Mariánská šachta) pěšky v dřevěných pantoflích (!) z Horního Slavkova do Norimberku na cechovní setkání… Od výtažního zařízení až do Horního Slavkova bylo 8 stoup, které stoupami drtily rudonosné kameny. Kromě toho tam prý stávala i tavicí huť."
Zobrazit původní německý text
Das alte Zinngewerbe in Schlaggenwald
Aufgezeichnet von Wilhelm Neidhart
Nicht nur die alte Reichsstadt Nürnberg, die eine Hochburg des Zinngießerhandwerks war, und zu der unsere Heimatstadt Schlaggenwald rege wirtschaftliche Beziehungen unterhielt, sondern auch die Stadt Bayreuth kann auf eine jahrhundertealte Zinngießertradition zurückblicken.
Schon im Jahre 1443 hatte ein gewisser Ullrich Kanelgisser — schon der Name macht sein ausgeübtes Handwerk deutlich — die erste Zinngießerei in Bayreuth eröffnet, und in der folgenden Zeit schlossen sich weitere Zinngießereien diesem edlen Gewerbe, dieser angesehenen Zunft an. Der Grund zu der schnellen Ausbreitung dieses Handwerkszweiges lag wohl darin, daß im Fichtelgebirge gutes Zinn abgebaut wurde. Urkundlich ist nachgewiesen, daß seit dem Jahre 1230 im Fichtelgebirge, d. h. in den Gebieten um Weißenstadt und Wunsiedel reiche Lagerstätten des damals wertvollen Erzes vorhanden waren und bis ins 19. Jahrhundert (bis 1826) auch genutzt und abgebaut wurden.
Auch im Egerland, das um das Jahr 1077 auch das gesamte Fichtelgebirge bis zum Radenzgau und das Stiftsland Waldsassen umfaßte, insbesondere aber im Raume Schlaggenwald und Schönfeld wurde Zinn gefördert und das Zinngießerhandwerk stand auch in unserer Heimat in höchster Blüte. Das „Schlaggenwalder Zinn" war durch den hohen Silbergehalt besonders beliebt und geschätzt; es wurde gerne gekauft, da durch den Silbergehalt der Glanz der fertigen Produkte lange Zeit anhielt.
Selbstverständlich bestanden zwischen den Zinngießern aus Nürnberg, Bayreuth und Schlaggenwald enge Verbindungen. Das beweist allein schon die Tatsache, daß die Zinngießerordnung, die sich die einschlägigen Handwerker aus Bayreuth und Wunsiedel im Jahre 1464 gaben, auch in Schlaggenwald und Schönfeld gültig war. Nach dieser „Ordnung" mußte z. B. zu neun Pfund Zinn ein Pfund Blei beigemengt werden. Im Jahre 1689 bestätigte der Markgraf zu Brandenburg-Bayreuth diese alte Zinngießerordnung den Zinngießern von Bayreuth, Kulmbach und Hof.
Seit 1755 befand sich in Bayreuth die „Hauptlade" für die Zinngießerzunft von Bayreuth, Kulmbach, Hof, Wunsiedel, Neustadt an der Aisch und Erlangen.
Höchstwahrscheinlich werden sich auch die Zinngießer unserer alten Heimat diese Zinngießerordnung zu eigen gemacht haben, obwohl auch geschichtliche Ereignisse — auf die hier nicht näher eingegangen werden kann — die direkte Verbindung mit den Handwerkern ihrer Zunft im Fichtelgebirge nicht mehr bestand. Ebenfalls im Jahre 1755 bestätigte Markgraf Friedrich die alte Zinngießerordnung, auch Probe und Zeichen, in der Form von 1689.
In dieser Ordnung von 1755 heißt es unter anderm: „. . . ein jeder, sobald er Meister ist worden, soll sich ein eisernes Zeichen verfertigen, solches vor offene Lade legen lassen, damit nicht zum Betrug ein anderer dergleichen Zeichen führen kann. Es soll ein jedweder Meister auf sein Zeichen die Jahrzahl, wann er Meister geworden, wie auch die Prob mit der Zahl 8 stechen lassen . . .".
Als Reichsgesetz hat diese alte Zinngießerordnung eigentlich auch heute noch Gültigkeit (!), wenn auch die heutigen Betriebe kein Blei mehr als Zusatz verwenden (früher 9 Pfund Zinn und 1 Pfund Blei!). Heute kommen zu den 96 % Zinn 4 % Kupfer und Antimon, wodurch das Zinn gehärtet wird und seine poröse Eigenschaft verliert. Alle heutigen Betriebe, die kein Blei als Zusatz mehr verwenden, versehen ihre Ware mit einem roten Siegel. Das Roh-Zinn wird heute nicht mehr im Fichtelgebirge selbst angebaut; es kommt aus Malaysien und Bolivien und wird in England verhüttet. Die einheimischen Zinngießereien (in Oberfranken die beiden Firmen Sturm in Bayreuth und Schmidt in Marktleuthen) beziehen das Zinn in Blöcken. In der Gießerei wird es in einem Schmelzkessel eingeschmolzen (Schmelzpunkt bei 230 Grad). Die mit Kupfer und Antimon versetzte Schmelzmasse wird in Stahlformen erwärmt (Gießtemperatur um 350 Grad). Wenn diese gereinigt, in der Formenpresse zusammengesetzt und eingespannt sind, wird das Zinn eingegossen. Gleich anschließend kühlt man mit einem nassen Lappen die Formen ab und schlägt sie mit einem Hammer auf. Auf der Werkbank werden dann die Nahtstellen des gegossenen Stückes entfernt: es wird „entgratet" und gefeilt. Dann kommt das Stück auf die Drehbank, wird dort mit dem Handstahl abgedreht, geschliffen und poliert. Bei Stücken, die aus mehreren Einzelteilen bestehen, werden die Teile gegossen, geschliffen und schließlich zu einem Stück zusammengelötet. Gutes Zinn muß einen
[obr] Zinnleuchter
Glockenklang haben. Je mehr Blei als Zusatz verwendet wird, um so mehr geht die Klangfarbe herunter. Leider enthalten ausländische Zinnwaren, die heute auf dem deutschen Markt angeboten werden, 60 % und mehr Prozent Bleizusätze. Das war ein kurzer Streifzug durch die Geschichte des Zinngießerhandwerks, an der unsere Vorfahren in Schlaggenwald und Schönfeld bestimmt einen nicht zu geringen Anteil hatten.
Im nächsten Heimatbrief werde ich über das Zinngießerhandwerk in Schlaggenwald ausführlicher berichten können, da mir ein ehemaliger Zinngießer und Bürger unserer Heimatstadt, der in diesem Jahr sein 87. Lebensjahr vollendet, wertvolle Aufzeichnungen und Unterlagen zur Verfügung gestellt hat.
[obr] Zinnschüsseln
Nachtrag von Anna Neidhart
Zum Schluß noch einige spezielle Angaben über den Zinnbergbau in Schlaggenwald, die einem Brief entnommen sind, den einer der letzten Zinngießer in Schlaggenwald, Herr Oswald Hanika, an meinen verstorbenen Mann am 3. 2. 1976 geschrieben hat.
Herr Hanika schreibt unter anderem: „Das Schlaggenwalder Zinn war immer etwas silberhaltig. Deshalb hat es länger den Glanz und die Feinheit behalten, als dies beim englischen Zinn der Fall ist. Man verstand damals noch nicht das Silber vom Zinn zu trennen, und dies war der Grund, warum das Schlaggenwalder Zinn von Kennern so begehrt war.
Im Prager Museum befinden sich sehr viele Zinngegenstände aus Schlaggenwald, die noch während der K. und K. Zeit von Wien nach Prag verlagert wurden und heute mit einer Steinsammlung (Bergkristall, Wolfram, Zinnkrampen u.a.m.) zwei große Sääle füllten."
Weiteres „. . . in Schönfeld gab es zur Jahrhundertwende 4 Zinngießer: Josef Floth, Ignaz Lochner, Franz Josef Lochner, Götzl und Ott. In Karlsbad war die Familie Heilingpöller bereits vor 1850 mit der Anfertigung Barocker Tafelaufsätze, Essig- und Ölständer sowie von Suppenterinen speziell für den Transport beschäftigt. Dieses Geschäft wurde nach dem ersten Weltkrieg stillgelegt . . ."
Herr Hanika schreibt unter anderem „ . . . Mein Vater und mein Onkel Rudolf Hanika (ehemals Brettschneider auf der Brettsäge oberhalb des Viaduktes nach Schönfeld) haben mir erzählt, daß zu früheren Zeiten die Bergknappen vom Hubwerk (Marienschacht) zu Fuß in Holzpantoffeln (!) von Schlaggenwald nach Nürnberg zu den Zunfttreffen gelaufen sind . . . Vom Hubwerk bis Schlaggenwald gab es 8 Pochwerke, die mit Stempeln die metallhaltigen Steine zerkleinerten. Außerdem soll eine Schmelzhütte dort gestanden haben."
Bůh jednou vynese svůj soud
Bůh jednou vynese svůj soud
V krásném Chebsku jsem se narodil a tam jsem prožil své dětství. Teď už dávno jsem domov ztratil, často vzpomínám na minulost.
Už nemohu chodit starými cestami
jako tenkrát s rodiči, ruku v ruce.
Láska a touha ve mně zůstávají,
i když jsem tu našel nový domov.
Vždyť vzpomínka mi zůstala
na ony dny plné štěstí a radosti,
kdy jsem jako dítě v kruhu svých milých
netušil nic o krutosti osudu.
Nejistotu se těžko snáší,
trápí mě to rok co rok,
můj syn se mě jednou zeptá
na můj původ a rodný dům.
Půjdu s ním pak putovat domovem,
krásným chebským údolím, od místa k místu.
Na rozloučenou mu ještě ukážu — hrob,
tam, kde leží můj otec, v posvěcené zemi,
povím synovi, jak to všechno bylo…
jak nám bylo upřeno právo na domov
a mnoha lidem vzali jejich domovy.
Nemluvím s nenávistí o tom zločinu,
neboť na to je jiný soudce povolán!
Bůh jednou vynese svůj soud
za všechno zlo, které se tehdy stalo!
Werner Georg
Zobrazit původní německý text
Der Herrgott wird einmal das Urteil sprechen
Im schönen Egerland bin ich geboren und dort verbrachte ich meine Kinderzeit. Jetzt habe ich die Heimat längst verloren, ich denke oft an die Vergangenheit.
Ich kann nicht mehr die alten Wege gehen
wie damals mit den Eltern, Hand in Hand.
Die Liebe und die Sehnsucht bleibt bestehen,
wenn ich auch hier die neue Heimat fand.
Denn die Erinnerung ist mir geblieben
an jene Tage voller Glück und Freud,
wo ich als Kind im Kreise meiner Lieben
nichts ahnte, von der Schicksals Grausamkeit.
Das Ungewisse läßt sich schwer ertragen,
es quält mich oft, jahrein, jahraus,
Mein Sohn, der wird mich einmal fragen
nach meiner Herkunft und dem Elternhaus.
Ich werd mit ihm dann durch die Heimat wandern,
durchs schöne Egertal, von einem Ort zum andern.
Beim Abschied zeige ich ihm noch — ein Grab,
Dort wo mein Vater liegt, in der geweihten Erde,
erzähle ich dem Sohn wie alles kam . . . .
wie man für uns das Heimatrecht verwehrte
und vielen Menschen ihr Zuhause nahm.
Ich spreche nicht mit Haß von dem Verbrechen,
denn dazu ist ein andrer Richter da!
Der Herrgott wird einmal das Urteil sprechen,
für alles Böse, was damals einst geschah!
Werner Georg
Malá okresní silnice
Malá okresní silnice
K mým vzpomínkám na Gfell patří i úzká, hrbolatá okresní silnice, která spojovala vesnici s Horním Slavkovem (Schlaggenwald). Musela na sobě nést takříkajíc osud Gfellských, neboť po ní rachotil kočárek s nemluvnětem k křtu, po ní jezdil svatební kočár a po ní se vezl i pohřební vůz. A chodil po ní jak hříchem obtížený hříšník, tak veselé dítě.
Silnice se táhla v dlouhých zákrutách přes malou vysočinu, nebyla vyasfaltovaná ani vydlážděná. Když pršelo, brzy se tvořily velké kaluže a zvláště po stranách zem rozmokla. Když naopak za sucha zavál vítr, vířil před sebou jemný písek. Po obou stranách silnice stály ve nepravidelných rozestupech stromy a všechny byly sehnuté bouří, neboť na pozdní podzim a v zimě se přes ně nemilosrdně a ledově přehnal vítr.
Když se v té době Gfellští chystali na cestu do kostela, tak se zachumlali natolik, že jim často bylo vidět jen oči. Dech jim v mrazu okamžitě mrznul a před obličejem se brzy usadil hustý jíní. Ale když krajinou táhlo jaro a když léto nechalo dozrát klasy, dováděli jsme my děti se zpěvem a smíchem po malé silnici. Trhali jsme na mezích chrpy, kopretiny a červené vlčí máky. A dívali jsme se doprava do sníženiny, kde stály osekané vrby, ve měsíčním světle vzbuzující strach, a viděli jsme cestu na Poschitzau a cestu k hostinci U Písku (Sandwirtshaus), která se ztrácela výše v lese. Vždy jsme se trochu vylekaně dívali přes k Šibeničnímu vrchu (Galgenberg), kolem něhož tak často kroužili krákající havrani. Ach, a pak jsme zahlédli poněkud vlevo před sebou Krudum, o němž mi babička nemohla dost vyprávět. Dívali jsme se přes k Windhofu se schönfeldskou vyhlídkovou věží, přes strakatý koberec polí směrem k Lesnicím (Leßnitz). Když jsme se otočili dozadu, naskytl se nám krásný pohled na tmavozelené hory Slavkovského lesa (Kaiserwald) se světlou Donawitzskou výšinou a za ní kužely Doupovských hor (Duppauer Gebirge). Znovu a znovu jsme zpívali píseň o jaru, které přichází do údolí a má pozdravit Lóru. Nad poli poletovali skřivani a přidávali se k našemu zpěvu, zatímco koroptve poplašeně vzlétaly.
Tam, kde Poschitzauská cesta narazila na Gfellskou silnici, a ta zároveň v pravoúhlé zatáčce ústila do Nové ulice (Neue Straße), se nám otevřel půvabný výhled na malé město s jeho velkým kostelem uprostřed hřbitova.
Většinou jsme po dětsku poskakovali dolů po strmé silnici, protože jsme se nemohli dost rychle dostat k cukráři Reifovi. Přitom jsme si často způsobili zranění, když jsme se při rostoucím tempu zapotáceli.
Jednoho dne se ta malá okresní silnice stala osudovou i pro mě, neboť přišla chvíle, kdy jsem po ní v dlouhém smutečním průvodu doprovázela svou zemřelou babičku až na hornoslavkovský hřbitov. Byla tehdy neděle v červenci, slunce žhavě pálilo, na obilném poli cvrkali cvrčci a já jsem viděla silnici svého dětství už jen rozmazaně.
To je teď už dávno tomu. Hrbatá silnička je snad už zarostlá trávou. — Nevím to, ale cítím, že pro mě mnoho znamenala.
Hermine Walter, roz. Palm
Zobrazit původní německý text
Die kleine Landstraße
Zu meinen Erinnerungen an Gfell gehört auch die schmale, holprige Landstraße, die das Dorf mit Schlaggenwald verband. Sie mußte sozusagen das Schicksal der Gfeller tragen, denn auf ihr ratterte das Wägelchen mit dem Täufling, auf ihr fuhr die Hochzeitskutsche, und auf ihr zog man den Leichenwagen. Und es gingen auf ihr der beladene Sünder und das fröhliche Kind.
Die Straße zog sich in langen Windungen über die kleine Hochfläche, sie war nicht geteert und auch nicht gepflastert. Wenn es regnete, dann bildeten sich bald große Pfützen, und besonders seitlich war das Erdreich aufgeweicht. Wenn dagegen bei Trockenheit ein Wind aufkam, dann wirbelte er den feinen Sand vor sich her. An beiden Straßenrändern standen Bäume in unregelmäßigen Abständen, und sie waren alle vom Sturm gebeugt, denn im Spätherbst und im Winter fegte er unbarmherzig und eisig über sie hinweg.
Wenn in dieser Zeit die Gfeller sich zum Kirchgang rüsteten, dann mummten sie sich derartig ein, daß man oft nur ihre Augen sehen konnte. Ihr Atem erstarrte in der Kälte sofort, und dicker Reif lag bald vor dem Gesicht. Aber wenn der Frühling durch das Land zog, und wenn der Sommer die Ähren reifen ließ, dann tollten wir Kinder mit Singen und Lachen die kleine Straße entlang. Wir pflückten am Feldrain Kornblumen, Margareten und roten Mohn. Und wir schauten rechts hinüber in die Senke, wo gestutzte Weiden, die im Mondlicht zum Fürchten waren, standen, und wir sahen den Weg nach Poschitzau und den Weg zum Sandwirtshaus, der sich weiter oben im Wald verlor. Wir blickten immer ein wenig verängstigt hinüber zum Galgenberg, um den so oft die krächzenden Raben kreisten. Ach, und wir erspähten dann etwas links vor uns den Krudum, über den mir meine Großmutter nicht genug erzählen konnte. Wir schauten hinüber zum Windhof, mit Schönfelder Aussichtsturm, über den Fleckerlteppich der Felder nach Leßnitz. Wenn wir uns nach rückwärts wendeten, dann bot sich uns das schöne Bild der dunkelgrünen Berge des Kaiserwaldes mit der lichten Donawitzer Höhe und dahinter die Kegel des Duppauer Gebirges. Wir sangen immer wieder das Lied vom Frühling, der in das Tal kommt und die Lore grüßen soll. Über den Feldern flatterten die Lerchen und stimmten in unseren Gesang mit ein, während die Rebhühner erschrocken aufflogen.
Dort, wo der Poschitzauer Weg auf die Gfeller Straße traf, und diese gleichzeitig in einer rechtwinkligen Kurve in die Neue Straße einmündete, eröffnete sich uns der reizvolle Ausblick auf die kleine Stadt mit ihrer großen Kirche mitten auf dem Gottesacker.
Wir hüpften meistens nach Kinderart die steile Straße hinab, denn wir konnten nun nicht schnell genug zum Reif-Konditor kommen. Dabei trugen wir oftmals Verletzungen davon, wenn wir nämlich bei steigendem Tempo ins Stolpern gerieten.
Eines Tages ist die kleine Landstraße auch für mich schicksalsschwer geworden, denn es kam die Stunde, da ich auf ihr in einem langen Trauerzuge meine tote Großmutter bis zum Schlaggenwalder Friedhof begleitete. Es war damals ein Sonntag im Juli, die Sonne brannte heiß hernieder, die Grillen zirpten im Kornfeld, und ich sah die Straße meiner Kindheit nur noch verschwommen.
Das ist nun alles schon lange her. Das bucklige Sträßchen ist vielleicht schon vom Gras überwachsen. — Ich weiß es nicht, aber ich fühle, daß es mir viel bedeutet hat.
Hermine Walter, geb. Palm
Veselá posměšná říkanka z dětství
Veselá posměšná říkanka z dětství
Kdo ji ještě zná?
Na Tröibě byli holubi,
na Donnertu je chytili,
na Grobě je zbili,
na Paintě – naříkal...
a u Turmu... zemřel.
A nyní jedna zamyšlená básnička:
Kdo se ráno třikrát usměje,
v poledne čelo nemračí,
večer zpívá, až se všechno rozléhá...,
ten se dožije sta let!
Anna Neidhart
Zobrazit původní německý text
Ein lustiges Spottverslein aus der Kinderzeit
Wer kennt es noch?
Aff da Tröib' da wår'a Döib',
Aff da Donnert ham' san g'fonga,
am Grob'n ham san g'schlog'n.
Aff da Paint' — hout a graint . . .
u am Turm . . . is a g'sturb'n.
Und nun ein besinnliches Verslein:
Wer des Morgens dreimal schmunzelt,
Mittag nicht die Stirne runzelt,
abends singt, daß alles schallt . . . ,
der wird hundert Jahre alt!
Anna Neidhart
Výzva k básníkům: úvodní slovo k Egerlandtagu 1977
Vorspruch zum Egerlandtag 1977
[obr] Smutný pohled: „Napůl zničené náměstí v Horním Slavkově (Schlaggenwald)" (pohled od domu Müller-Kaufmann)
Na zasedání chebských kulturních pracovníků, které se konalo od 15. do 17. 4. 1977 ve Stuttgartu, vzešel také podnět, aby byla prostřednictvím výzvy našim básníkům vyzvána tvorba úvodního slova (Vorspruch) ke kulturnímu večeru v rámci letošního Egerlandtagu 1977. Tento podnět se setkal s radostným souhlasem. Prosíme tedy tímto způsobem naše básníky, aby se tohoto úkolu ujali. Úvodní slovo má být psáno spisovnou němčinou, případně nanejvýš s nářečními citacemi. Rozumí se samo sebou, že základní myšlenkou úvodního slova má být věrnost domovu a že má vyniknout letošní Egerlandtag.
Příspěvky zasílejte do 25. srpna 1977 na adresu spolkového kulturního referenta Alberta Reicha, Robert-Leicht-Str. 1, 7000 Stuttgart 80.
Zobrazit původní německý text
Vorspruch zum Egerlandtag 1977
[obr] Ein trauriger Anblick:
„Der halb zerstörte Marktplatz in Schlaggenwald"
(vom Müller-Kaufmann-Haus gesehen)
Bei der Tagung der Egerländer Kulturschaffenden vom 15. bis 17. 4. 1977 in Stuttgart ergab sich auch die Anregung, durch einen Aufruf an unsere Dichter einen Vorspruch zum Kulturabend im Rahmen des Egerlandtages 1977 zu ermitteln. Diese Anregung fand freudige Zustimmung. So bitten wir auf diesem Wege unsere Dichter, sich dieser Aufgabe zu widmen. Der Vorspruch soll schriftdeutsch sein. evtl. höchstens mit mundartlichen Zitierungen. Daß in dem Vorspruch die Heimattreue den Grundgedanken bilden und der diesjährige Egerlandtag hervortreten soll, versteht sich.
Einsendungen erbeten bis 25. August 1977 an den Bundeskulturwart Albert Reich, Robert-Leicht-Str. 1, 7000 Stuttgart 80.
Jedna polední hodinka
JEDNA POLEDNÍ HODINKA
Sladce jsem snila na pestrém kraji louky,
a jemně mě probudila dobrá ruka. —
Cítím ji ještě stále.
Nad vesnicí zazněl malý zvon,
mezi chladným listím zpíval kos. —
Slyším ho ještě stále.
Slunce stálo vysoko a horké v poledne,
modře se chvěl vzduch nad krajinou. —
Vidím to ještě stále.
Plná lahodnosti mi tehdy u stolu
protékala hrdlem čerstvá pramenitá voda. —
Chutná mi to ještě stále.
Žertování a smích ve veselém kruhu,
zbožné slovo z tvých milých úst. —
Nezapomenu na to nikdy.
Hermine Walter, roz. Palm
Zobrazit původní německý text
EINE MITTAGSSTUNDE
Süß träumte ich am bunten Wiesenrand,
und sanft weckte mich eine gute Hand. —
Ich fühle sie noch immer.
Über das Dorf die kleine Glocke klang,
zwischen dem kühlen Laub die Drossel sang. —
Ich höre sie noch immer.
Die Sonne hoch und heiß im Mittag stand,
blau flimmerte die Luft über dem Land. —
Ich sehe es noch immer.
Voll Köstlichkeit mir am Tische dann,
quellfrisches Wasser durch die Kehle rann. —
Ich schmecke es noch immer.
Scherzen und Lachen in fröhlicher Rund,
das fromme Wort aus deinem lieben Mund. —
Ich vergesse es nimmer.
Hermine Walter, geb. Palm
Jarní pracovní týden na Heiligenhofu
Jarní pracovní týden na Heiligenhofu
Je to krásný zvyk Heiligenhofu, že na začátku každého roku pořádá pracovní týden. Tak se od 16. do 21. 1. 1977 sešlo 28 účastnic z celé Spolkové republiky – podle původu 20 sudetských Němek, 7 Slezanek a Hornoslezanek a 1 Gdaňanka. Byly mezi nimi nováčkyně i mnoho „starých mazaček", které si na Heiligenhofu už mnohokrát doplnily své řemeslné vybavení.
Tento pracovní týden opět vedla paní Gerda Benzová z Herne, rodačka z kraje Vratislav (Breslau). Paní Benzová je vynikající znalkyní slezských lidových zvyků a folkloru. Věrna svojí zásadě „Nepracovat pro muzeum, ale pro každodenní život" dokáže mimořádně obratně přizpůsobit zděděné dědictví dnešní době. A tak se s velkým nadšením malovaly staré slezské, sudetoněmecké a šumavské lidové malby – s ohledem na starou barevnou skladbu – na dřevěné destičky, dřevěné talíře, dýhové krabičky a podobně. Některé účastnice si přivezly výšivkové vzory ze svých krojů, které se pak jako lidové malby přenášely na dřevo.
Pak přišla řada na velikonoční vajíčka. I zde se používaly staré barvicí techniky, vyrývaly se staré vzory, vajíčka se zdobila voskem nebo sítinou. Vzorů z domoviny bylo dost a fantazii se meze nekladly.
Při všech těchto pracích byly ženy velmi horlivé a nad tím, co vytvořily, se stále znovu rozhořelo nadšení. S každým výrobkem rostla zručnost i lítost nad tím, že kurz se už chýlí ke konci.
Ani lidské setkávání ale nepřišlo zkrátka. Pod osvědčeným vedením Traudl Kukukové se zpívalo „za časného jitra" nebo v soumraku u plápolajícího krbu. Mezitím se předčítalo z děl východoněmeckých básníků. Hospodář, Erich Kukuk, promítal večer diapozitivy o východoněmeckých krojích a výšivkách, o českém skle nebo o Frankách. Při výletu do Würzburgu ukázal ženám „Kabinet Tillmanna Riemenschneidera" a udělal jim zvláštní radost návštěvou Muzea lidové kultury. Tam viděly mnoho známého a samozřejmě si hned zase odnesly nové podněty.
Večery bývaly obvykle dlouhé, neboť bylo co vyprávět o práci ve skupinách. A pak si navzájem vyměňovaly zkušenosti z oboru ručních prací, ukazovala se „díla" a samozřejmě se muselo skicovat a zapisovat.
Se srdečným poděkováním rodině Kukukových a Gerdě Benzové se ženy z Heiligenhofu rozloučily s pevným slibem, že se příští rok vrátí.
R. Seeliger, Hans-Böckler-Str. 73, 5630 Remscheid-Lüttringhausen
Zobrazit původní německý text
Frühjahrswerkwoche am Heiligenhof
Es ist ein schöner Brauch des Heiligenhofes, zu Beginn jedes Jahres eine Werkwoche zu veranstalten. So trafen sich vom 16. — 21. 1. 1977 28 Teilnehmerinnen aus dem ganzen Bundesgebiet, ihrer Abstammung nach 20 Sudetendeutsche, 7 Schlesierinnen und Oberschlesierinnen und 1 Danzigerin. Es waren Neulinge und viele „Altgediente", die sich schon oft am Heiligenhof ihr Rüstzeug geholt haben.
Geleitet wurde diese Werkwoche wieder von Frau Gerda Benz, Herne, gebürtig aus dem Kreis Breslau. Frau Benz ist eine ausgezeichnete Kennerin des schlesischen Brauchtums und der Volkskunde. Getreu ihrem Grundsatz: „Nicht für's Museum, sondern für den Alltag arbeiten" versteht sie es, außerordentlich geschickt das Ererbte für die heutige Zeit zu arbeiten. Und so wurden alte schlesische, sudetendeutsche und böhmerwäldler Bauernmalereien unter Berücksichtigung der alten Farbzusammenstellung mit viel Begeisterung auf Holzbretter, Holzteller, Spanschachteln usw. gemalt. Einige Teilnehmerinnen hatten Stickmuster von ihrer Heimattracht mitgebracht, die nun als Bauernmalerei auf Holz übertragen wurden.
Dann kamen die Ostereier an die Reihe. Auch hier wurden die alten Farbtechniken angewandt, alte Muster eingeritzt, Eier mit Wachs oder Binsenmark verziert. Vorlagen aus der Heimat gab es genug und der Phantasie waren keine Grenzen gesetzt.
Bei all diesen Arbeiten waren die Frauen mit viel Eifer dabei und immer wieder gab es Begeisterung über das Geschaffene. Mit jedem Stück wurde die Fingerfertigkeit größer und ebenso das Bedauern darüber, daß der Lehrgang schon zu Ende ging.
Aber auch die menschliche Begegnung kam nicht zu kurz. Unter bewährter Leitung von Traudl Kukuk wurde „in der Morgenfrühe" oder in der Dämmerstunde am flackernden Kamin gesungen. Zwischendurch wurde aus Werken ostdeutscher Dichter gelesen. Der Hausherr, Erich Kukuk, zeigte abends Lichtbilder über ostdeutsche Trachten und Stickereien, böhmisches Glas oder aus dem Frankenland. Bei einer Fahrt nach Würzburg zeigte er den Frauen das „Tillmann Riemenschneider Kabinett" und machte ihnen eine besondere Freude durch den Besuch des Volkskundemuseums. Dort sahen sie viel Vertrautes und fanden natürlich sofort wieder neue Anregungen.
Die Abende wurden gewöhnlich lang, denn es gab viel zu erzählen von der Arbeit in den Gruppen. Und dann wurden Erfahrungen auf dem Bastelgebiet ausgetauscht, „Werke" wurden gezeigt und dann mußte natürlich skizziert und notiert werden.
Mit herzlichem Dank an Familie Kukuk und Gerda Benz schieden die Frauen vom Heiligenhof mit dem festen Versprechen im nächsten Jahr wiederzukommen.
R. Seeliger, Hans-Böckler-Str. 73, 5630 Remscheid-Lüttringhausen