Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 146

📖 Číst jako knihu

Sudetendeutsche Landsmannschaft · Heimatbrief

Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 146, rok 1976. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.

Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.

← zpět na Heimatbriefy

Sken originálu
originál — klik zvětší

Titulní strana (obálka čísla 146)

Titulní strana (obálka čísla 146)

Heimatbrief

staré, kdysi svobodné královské horní města

Horní Slavkov (Schlaggenwald)

a okolí

Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Siedlungsstraße 11

28. ročník prosinec 1976 číslo 146

[obr] Vyznamenání na slavkovském setkání 1976 v Auerbachu

Zobrazit původní německý text

Titelseite (Umschlag der Folge 146)

Heimatbrief

der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt

Schlaggenwald

und Umgebung

Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Siedlungsstraße 11

28. Jahrgang Dezember 1976 Folge 146

[obr] Ehrungen beim Schlaggenwalder Treffen 1976 in Auerbach

Sken originálu
originál — klik zvětší

Vánoční poselství: Boží Syn se stal člověkem, aby člověk měl domov v Bohu

Boží Syn se stal člověkem, aby člověk měl domov v Bohu

(sv. Hildegarda z Bingenu)

Milí krajané!

Jako pověřenec Německé biskupské konference pro duchovní péči o vyhnance z domova, německy mluvící z Čech a z Moravy-Slezska, obracím se následujícím vánočním slovem na všechny naše krajany.

V nadcházejících vánočních dnech se zraky mnoha lidí, věřících i nevěřících, znovu obracejí k malému městu v judském pohoří, kde se v plnosti času ve skalní jeskyni narodil Spasitel světa, Kristus Pán. Tam se naplnilo starozákonní prorocké slovo: „A ty, Betléme Efrato, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládnout v Izraeli."

Ve svatých textech vánočních evangelií je pro nás vysloveno cosi útěšného. Spasitel světa má rodiště jako každé lidské dítě. Narodí se, byť podivuhodným způsobem, z pozemské matky. K nepatrnosti Betléma se přidává prostota matky a chudoba skalní jeskyně. Ale pak přichází to zcela nové poselství: bude nazýván Synem Božím, neboť jeho původ leží v pradávnu, v nepamětných časech, v lůně trojjediného Boha. Při takovém poselství je vyzkoušena naše vánoční víra.

Ale Vánoce pokračují dál. Ohrožena nepřáteli, prchá Svatá rodina do Egypta a vede tam život rodiny cizích dělníků. Po návratu do Izraele se usazují v Nazaretě, ve svém domovském místě. Tam prožívá Ježíš své dětství, o němž víme jen to, že prospíval věkem, moudrostí a milostí u Boha i u lidí a byl poslušen svých rodičů. Tam platil za syna tesaře Josefa a žil životem prostého řemeslníka. Když pak vystoupil veřejně, zažil, že žádný prorok nic neplatí ve své vlasti. Protože lidé v Kafarnaum u Genezaretského jezera byli jeho učení otevřenější, zvolil si tam svůj pobyt a Kafarnaum se stává „jeho městem". Miluje i Jeruzalém, hlavní město svého národa se svatyní chrámu, přestože je před hradbami tohoto města ukřižován. Boží Syn, jenž se stal člověkem, nám tak dal příklad, jak máme milovat svůj domov a svůj národ a vnímat to jako úkol. Tomu neodporuje ani to, když ve svém kázání zvěstuje, že zde nemáme trvalý domov, že jsme poutníci a cizinci a že nebe je náš nepomíjivý domov. Náš život musí mít vždy dvojí rozměr vánočního poselství: Boží čest a jeho království, ale také mír a smíření lidí, jednotu mezi sebou a službu bratřím.

Tak máte v těchto vánočních dnech věřícně předstoupit před jesličky božského dítěte a žasnout nad zázrakem, že Boží Syn se stal člověkem, abychom my měli domov v Bohu. A když se pak tvé myšlenky vrátí do dnů dětství, k jesličkám v rodném domě, k místu, kde byl tvůj domov, když si vzpomeneš na Vánoce v těžké době války a útěku, a když v novém domově ještě leccos zůstává nesplněno, pak slyš hlas dítěte v jesličkách, které ti říká: Bratře, sestro, neměl jsem to lepší než ty.

S Vánocemi opět končí jeden rok. Při mnoha bohoslužbách a zbožných poutích jsme byli spolu ve velkém počtu. Mnohým je to nepochopitelné, jak je to možné ještě 31 let poté. Prostě nevědí, jaká svazující síla spočívá ve věrnosti domovu a víře. Chtěli jsme letos být hlasem němých, a nebylo nás přeslechnuto. Mnoho modliteb a dobrých darů zamířilo na druhou stranu, a tak to má zůstat i nadále. Poděkujme Bohu za vše, co nám tento rok dal, a modleme se za všechny, které nám vzala smrt.

Nový rok má pro nás stát ve znamení nového svatého. Připravujeme se na den svatořečení našeho krajana, biskupa Jana Nepomuka Neumanna, z Prachatic na Šumavě. Jakmile bude den svatořečení stanoven, budete pozváni na pouť do Říma. Pro naši národní skupinu a pro zemi, z níž pochází, to bude v řeči naší doby událostí století. Tak s radostí očekáváme chvíli, kdy se poprvé budeme moci modlit: Svatý biskupe Jene Nepomuku Neumanne, oroduj za nás!

Milost a radost k svatým vánočním svátkům,
Boží požehnání a pomoc pro dobrý nový rok

přeje prelát Dr. Karl Reiß

Zobrazit původní německý text

Gottes Sohn wurde Mensch, damit der Mensch Heimat habe in Gott

(hl. Hildegard v. Bingen)

Liebe Landsleute!

Als Beauftragter der Deutschen Bischofskonferenz für die Seelsorge der Heimatvertriebenen deutscher Zunge aus Böhmen und Mähren-Schlesien richte ich das folgende weihnachtliche Wort an alle unsere Landsleute.

In den kommenden Weihnachtstagen richten sich die Blicke vieler Menschen, gläubiger und ungläubiger, wieder auf die kleine Stadt im judäischen Bergland, wo in der Fülle der Zeit in einer Felshöhle der Heiland der Welt geboren wurde, Christus der Herr. Dort hat sich das alttestamentliche Prophetenwort erfüllt: „Du Bethlehem Ephrata, du kleinste unter den Gauen Judas, aus dir wird hervorgehen, der herrschen wird in Israel".

In den heiligen Texten der Weihnachtsevangelien ist für uns Trostvolles ausgesagt. Der Heiland der Welt hat einen Geburtsort wie jedes Menschenkind. Er wird, wenn auch auf wunderbare Weise, von einer irdischen Mutter geboren. Zur Kleinheit von Bethlehem kommt die Niedrigkeit der Mutter und die Armut der Felshöhle. Aber dann kommt das ganz Neue der Botschaft: Er wird Sohn Gottes genannt werden, denn sein Ursprung liegt in der Vorzeit, in unvordenklichen Zeiten, im Schoße des dreifaltigen Gottes. Bei solcher Botschaft ist unser Weihnachtsglaube gefordert.

Aber Weihnachten geht weiter. Von Feinden bedroht, flieht die Heilige Familie nach Ägypten und führt dort das Leben einer Fremdarbeiterfamilie. Nach Israel zurückgekehrt nehmen sie Wohnung in Nazaret, ihrem Heimatsort. Dort verlebt Jesus seine Kindheit, von der wir nur wissen, daß er zunahm an Alter, Weisheit und Gnade vor Gott und den Menschen und seinen Eltern untertan war. Dort galt er als Sohn des Zimmermanns Josef und lebte das Leben eines einfachen Handwerkers. Als er dann öffentlich auftrat, erlebte er daß kein Prophet in seiner Heimat etwas gilt. Weil die Menschen in Kapharnaum am See Genesaret für seine Lehre aufgeschlossener waren, wählte er dort seine Bleibe und Kapharnaum wird „seine Stadt". Er liebt auch Jerusalem, die Hauptstadt seines Volkes mit dem Heiligtum des Tempels, auch wenn er vor den Mauern dieser Stadt gekreuzigt wird. Der menschgewordene Gottessohn hat uns also ein Beispiel gegeben, wie wir unsere Heimat und unser Volk lieben und als Aufgabe erkennen sollen. Dem widerspricht auch nicht, wenn er in seiner Predigt verkündet, daß wir hier keine bleibende Heimat haben, daß wir Pilger und Fremdlinge sind und daß der Himmel unsere unverlierbare Heimat ist. Unser Leben muß immer die doppelte Dimension der Weihnachtsbotschaft haben: Gottes Ehre und sein Reich, aber auch Friede und Versöhnung der Menschen, die Einheit untereinander und der Dienst an den Brüdern.

So sollt ihr in diesen weihnachtlichen Tagen gläubig vor die Krippe des göttlichen Kindes treten und staunen über das Wunder, daß Gottes Sohn Mensch geworden ist, damit wir Heimat haben in Gott. Und wenn dann deine Gedanken zurückgehen in die Tage der Kindheit, zur Krippe im Elternhaus, zum Ort, wo deine Heimat war, wenn du dich erinnerst an Weihnachten in notvoller Zeit des Krieges und der Flucht, und wenn in der neuen Heimat noch mancher Wunsch offen ist, dann höre auf die Stimme des Kindes in der Krippe, das dir sagt: Bruder, Schwester, ich habe es nicht besser gehabt als du.

Mit Weihnachten geht wieder ein Jahr zu Ende. Bei vielen Gottesdiensten und frommen Wallfahrten sind wir beisammen gewesen in großer Zahl. Vielen ist dies unbegreiflich, wie das 31 Jahre danach noch möglich ist. Sie wissen eben nicht, welche bindende Kraft in der Treue zur Heimat und zum Glauben liegt. Wir wollten in diesem Jahr die Stimme der Stummen sein, und man hat uns nicht überhört. Viele Gebete und gute Gaben sind nach drüben gegangen, und so soll es auch weiterhin bleiben. Danken wir Gott für alles, was dieses Jahr uns gegeben und geben wir für alle, die der Tod uns genommen hat.

Das Neue Jahr soll für uns im Zeichen eines neuen Heiligen stehen. Wir bereiten uns auf den Tag der Heiligsprechung unseres Landsmannes, Bischof Johann Nepomuk Neumann, aus Prachatitz im Böhmerwald vor. Wenn der Tag der Heiligsprechung feststehen wird, dann seid ihr eingeladen zur Pilgerfahrt nach Rom. Für unsere Volksgruppe und für das Land, aus dem er kommt, wird es in der Sprache unserer Zeit ein Jahrhundertereignis sein. So sind wir in freudiger Erwartung der Stunde, da wir zum erstenmal beten dürfen: Heiliger Bischof Johann Nepomuk Neumann, bitte für uns!

Gnade und Freude zum heiligen Christfest,
Gottes Segen und Hilfe für ein gutes neues Jahr

wünscht Prälat Dr. Karl Reiß

Sken originálu
originál — klik zvětší

Vánoční příběh

Vánoční příběh

Na Boží hod vánoční roku 1926 vykročily babička, matka a její malá dcerka ze dveří chráněného a vyhřátého domu do prvního sněžení té zimy. Bojovaly s kvílejícím větrem podél poschitzauské návesní cesty a musely se naklánět tělem dopředu, zatímco jim zima pronikala vlajícími kabáty a šátky.

Malá skupinka ještě ani nenechala za sebou poslední domky obce, když dítě už začalo naříkat. Sněhové vločky mu šlehaly do obličeje a ostrými hroty píchaly do kůže. Chvíli obě ženy dívku konejšivě přemlouvaly a slibovaly jí krásnou perníkovou panenku, chvíli ji zase kárali a hrozily jí, že večer Ježíšek určitě nepřijde, když teď nebude hned hodná. Mezi sliby a domluvami děvčátko pokaždé statečně kráčelo dál. Tak trojice lidí konečně dosáhla návrší, kde se Gfellerova cesta a poschitzauská cesta setkávaly a ústily do nové silnice na Horní Slavkov (Schlaggenwald).

Na tom místě se náhle otevřel pohled na městečko s kostelem svatého Jiří a hřbitovem. Čerstvý sníh je měkce přikryl a z komínů starých domů se kroutil kouř. Vítr už nekvílel a sněžení ustalo. Dítě se uklidnilo a nechalo se poklidně vést za ruku. Čím blíž byli tři lidé městečku, tím veselejší byli. Ale pak se dolů novou silnicí řítily veselé děti na saních a s křikem si razily cestu. Malá dívenka by se tak ráda svezla, a protože nemohla, znovu začala naříkat.

U „Starého trhu" udělaly obě ženy s dítětem malou odbočku přes „Kolb-Beckn", aby je uklidnily preclíkem. Pak společně prošly klikatými uličkami až k Trojičnímu sloupu. Ale do té doby dívenka cukrový preclík už snědla a znovu se rozplakala, zatímco cupitala vzhůru po kostelních schůdcích za teplou ruku matky. Slzy jí tekly po tvářích tak hojně, že jí obě ženy musely znovu a znovu utírat umazanou tvářičku. Tak konečně došly na hřbitov. Na některých hrobech byl sníh už trochu odhrnutý a zapálena olejová lampička. Červeně zářící světýlka ve studeném sněhu se dítěti moc líbila, takže ztichlo, rozhlíželo se na všechny strany a radostně tleskalo ručičkama, kdykoli objevilo další světýlko.

Tu náhle na zadní straně kostela spatřilo veliký kříž. A vidělo, jak je na něm strašlivě přibit člověk, jak z jeho ran teče krev a jak tlustá trnová koruna hluboko ryje brázdy do jeho čela.

Dítě se od nás žen vytrhlo a rozběhlo se k Ukřižovanému. Poprvé ve svém malém životě je zachvátilo velké otřesení a hluboký soucit. Chtělo tomu ztrápenému člověku, který byl v mrazu, ledu a sněhu přibit na kříž skoro nahý, pomoci dolů a vzít ho s sebou domů do teplé světnice. Ale síly toho drobného človíčka byly tak malé, že se ani nedostalo až ke kříži. Matka s babičkou za ním vyděšeně přiběhly a stáhly je zpátky na cestu. Ale dívenka se velmi vzpírala, začala nahlas plakat a křičet a tvrdila, že se tomu ubohému muži přece musí pomoci. Žádné domlouvání ani napomínání nepomáhalo. Dítě nemohlo pochopit, že všichni lidé, dokonce i matka a babička, se tu mohou nečinně dívat, jak člověk trpí. Tak se do malého srdíčka vrylo první velké zklamání. Dítě vzlykalo a celým tělem se třáslo. Matka je vzala vřele a láskyplně do náruče a odešla s ním ze hřbitova. Zatímco babička zapálila na dědečkově hrobě „věčné světlo", matka nesla dítě po kostelních schůdcích dolů do města. Když u cukráře Reifa koupila „perníkovou panenku", dívenka už jen tu a tam vzdychala v polospánku. Později nesly matka s babičkou střídavě spící dítě dlouhou cestou domů do Poschitzau.

Když večer jemný zvuk zvonku probudil dívenku ze spánku, ležela jí v náručí krásná „perníková panenka". Teplou světnicí se linula vůně sladkých dobrot a zlatý svit hořících svíček na vánočním stromku ležel na dobrotivé tváři matky. Vedle hlubokého zármutku, který se usadil v duši dítěte, cítilo teď i radost a štěstí Štědrého večera.

Hermine Walter, roz. Palm

Zobrazit původní německý text

Eine Weihnachtsgeschichte

Am Weihnachtstag des Jahres 1926 schritten die Großmutter, die Mutter und ihr kleines Mädchen durch die Tür des schützenden und wärmenden Hauses in das erste Schneetreiben des Winters. Sie kämpften gegen den heulenden Wind die Poschitzauer Dorfstraße entlang, und sie mußten ihren Oberkörper vornüber beugen, während die Kälte durch die flatternden Mäntel und Kopftücher drang.

Die kleine Gruppe hatte noch nicht die letzten Häuser des Ortes hinter sich gelassen, als das Kind schon zu klagen begann. Die Schneeflocken peitschten an sein Gesicht und stachen mit scharfen Zacken in seine Haut. Bald redeten die beiden Frauen dem Mädchen tröstend zu und versprachen ihm eine wunderschöne Pfefferdocken, bald aber tadelten sie es auch und drohten ihm, daß am Abend das Christkind ganz sicher nicht käme, wenn es jetzt nicht sofort brav sein würde. Zwischen den Versprechungen und den Ermahnungen schritt die Kleine jedesmal tapfer weiter. Auf solche Weise erreichten die drei Menschen endlich die Anhöhe, auf der die Gfeller Straße und der Poschitzauer Weg zusammenstießen und in die neue Straße nach Schlaggenwald einmündeten.

An dieser Stelle wurde plötzlich der Blick auf die kleine Stadt mit der St. Georgskirche und dem Friedhof frei. Der frische Schnee hatte sie weich zugedeckt und aus den Schornsteinen der alten Häuser kräuselte sich der Rauch. Der Wind heulte nicht mehr und das Gestöber hatte aufgehört. Das Kind war ruhiger geworden und ließ sich friedlich an der Hand führen. Je näher die drei Menschen dem Städtchen kamen, um so heiterer wurden sie. Aber dann tollten fröhliche Kinder mit ihren Schlitten die neue Straße herunter und schrieen sich den Weg frei. Das kleine Mädchen wäre so gern mitgefahren, und weil es nicht konnte, begann es wieder zu jammern.

Beim „Alten Markt" machten die beiden Frauen mit dem Kind den kleinen Umweg über den „Kolb-Beckn", um es mit einer „Brezen" friedlich zu stimmen. Dann gingen sie zusammen durch die winkligen Gassen bis zur Dreifaltigkeitssäule. Aber bis dahin hatte die Kleine die Zuckerbrezen verzehrt und auf's neue zu weinen begonnen, während sie an der wärmenden Hand der Mutter die Kirchstafferln hinauftrippelte. Die Tränen rannen ihr so reichlich über die Wangen, daß die beiden Frauen ein um das andere Mal das verschmierte Gesichtchen sauber wischen mußten. So kamen sie endlich auf den Kirchhof. Auf manchen Gräbern war bereits der Schnee ein wenig beiseite geräumt und ein Öllämpchen angezündet worden. Die rotschimmernden Lichter im kalten Schnee gefielen dem Kinde sehr, so daß es still wurde, nach allen Seiten spähte und voll Freude in seine Hände klatschte, wenn es wieder ein Licht entdeckte.

Da sah es ganz plötzlich an der Rückseite des Gotteshauses das große Kreuz. Und es sah, wie ein Mensch fürchterlich daran genagelt war, und wie dieser Mensch aus seinen Wunden blutete, und eine dicke Dornenkrone tiefe Risse in seine Stirne grub.

Das Kind riß sich von uns Frauen los und lief zu dem Gekreuzigten. Es war in seinem kleinen Leben zum ersten Male von einem großen Erschütterung und einem tiefen Mitleid erfaßt worden. Es wollte diesem gequälten Menschen, der in der Kälte bei Eis und Schnee fast nackt ans Kreuz genagelt war, herunterhelfen und ihn mit heimnehmen in die warme Stube. Aber die Kraft dieses kleinen Menschenkindes war so gering, daß es nicht einmal bis zu dem Kreuz kam. Die Mutter und die Großmutter liefen ihm erschrocken nach, und zogen es auf den Weg zurück. Aber das Mädchen sträubte sich sehr, es begann laut zu weinen und zu schreien, und meinte, daß man diesem armen Mann doch helfen solle. Alles Zureden und Ermahnen half nichts. Das Kind konnte nicht verstehen, daß alle Menschen, sogar die Mutter und die Großmutter, hier tatenlos zusehen konnten, wie ein Mensch leidet. So grub sich in ein kleines Herz die erste große Enttäuschung. Das Kind schluchzte und am ganzen Leibe zitterte es. Die Mutter nahm es warm und liebevoll in die Arme und verließ mit ihm den Friedhof. Während die Großmutter an Großvaters Grab das „Ewige Licht" entzündete, trug die Mutter ihr Kind die Kirchstafferln in die Stadt hinunter. Als sie beim Reif-Konditor eine „Pfefferdocken" kaufte, da seufzte das kleine Mädchen nur noch hin und wieder im Halbschlaf. Später trugen die Mutter und die Großmutter abwechselnd das schlafende Kind den weiten Weg heim nach Poschitzau.

Als am Abend ein zarter Glockenton das kleine Mädchen aus seinem Schlaf holte, da ruhte eine wunderschöne „Pfefferdocken" in seinem Arm. Durch die warme Stube zog der Duft von süßen Köstlichkeiten, und der goldene Schein der brennenden Kerzen auf dem Christbaum lag über dem gütigen Gesicht der Mutter. Neben dem tiefen Kummer, der in die Seele des Kindes eingezogen war, fühlte es jetzt die Freude und das Glück des Hl. Abends.

Hermine Walter, geb. Palm

Sken originálu
originál — klik zvětší

Vánoce jsou nadějí

Vánoce jsou nadějí!

Je tomu už tolik let,
stal se z toho dávný sen,
jak mě jako dítě dokázal potěšit
překrásný vánoční stromek.

Občas se pomalu točil v kruhu
a přitom z něj něžně zaznívala
stará píseň o Ježíškovi
a o jeho nebeském klidu.

Mezi lametou a girlandami
táhla stovka zázraků kolem,
světle růžoví ptáci s třpytkami
usedali na větvičky.

Kolem bílých a červených svíček
se vinuly andělské vlásky,
schované perníkové srdíčka
a nádherná mikulášská jablíčka.

Čokoládový jezevčík
ozdobený zelenou stužkou,
i cínový vojáček v přehlídce
mi udělali celé srdce šťastné.

Byla jsem blažená, uchvácená
tou nádherou a slávou –
ach, jak rychle uplynul
ten milý pohádkový dětský čas!

Vánoční kolovrátek kdesi mlčí,
třpytivé kouzlo už nesvítí –
přesto mi teď teplé světlo
radostně ukazuje návrat vánočního zázraku.

Hermine Walter, roz. Palm

Zobrazit původní německý text

Weihnachten ist Hoffnung!

Es ist jetzt manches Jahr nun her
und wurde mir schon längst ein Traum,
als Kind erfreute mich so sehr
ein wunderschöner Weihnachtsbaum.

Er drehte sich manchmal im Kreise,
dabei erklang ganz zart dazu
vom Jesukind die alte Weise
und von seiner himmlischen Ruh.

Zwischen Lametta und Girlanden
hundert Wunder vorüberzogen,
hellrosa Vögel mit Brillanten
waren auf's Geäst geflogen.

Um die weißen, roten Kerzen
ringelte sich das Engelhaar,
verschleierte Lebkuchenherzen
und Nikolausäpfel wunderbar.

Der Dackel aus Schokolade
mit einem grünen Band geschmückt,
auch ein Zinnsoldat in Parade
haben mein ganzes Herz beglückt.

Ich war selig eingefangen
von dieser Pracht und Herrlichkeit —
ach, wie war sie schnell vergangen
die liebe Kindermärchenzeit!

Zwar schweigt die Christbaumorgel irgendwo,
der Glitzerzauber strahlt nun nicht mehr —
doch weist jetzt ein warmes Licht mir froh
des Weihnachtswunders Wiederkehr.

Hermine Walter, geb. Palm

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Vánoční lampička u jesliček a mnichovské historky

Vánoční „lampička u jesliček"

Dříve, když se doma na Štědrý večer stavěly jesličky, nikdy nechyběla ta malá lampička u jesliček. Věšela se volně ze stropu světnice a rozsvěcela se tak, aby její světlo dopadalo přímo do chléva u jesliček.
Jesličky bývaly postaveny tak, aby se vešly do rohu pokoje, a lemovaly se zelenými jedlovými větvičkami. Tam pak jesličky zůstávaly viset až do svátku Hromnic (Maria Lichtmeß). Tím vánoční doba končila.
V dřívějších dobách se s velkou úctou drželo přesvědčení, že masopust nezačíná dřív než o Hromnicích. Maškary nesměly tančit, dokud nebyly jesličky uklizeny.
Lampička u jesliček byla z dobrého starého cínu, ručně vyrobená v cínařské dílně, a byla to malé umělecké dílko. V této cínové nádobce bylo červené sklíčko – to bylo vlastní lampičkou. Naplnilo se řepkovým olejem, nasadil se knot, ten se zapálil a hořel pak mnoho hodin. Takové červené sklíčko se dnes už jen zřídka dá koupit. Když nám kdysi jedno prasklo, dlouho jsme hledali nové. Nakonec jsme v Mnichově na Domplatzu našli obchod se sakrálními předměty a tam se nám podařilo znovu koupit červené sklíčko. Nyní naše cínová lampička visí zase po celý rok v koutku s obrázkem Pána Boha a rozsvěcí se o některých vzpomínkových dnech jako světlo Dušiček. Jsme šťastní a vděční, že se nám tento dobrý rodinný odkaz podařilo zachránit i přes naše vysídlení. Nejdomáčtěji však lampička u jesliček působí právě o Vánocích.
Když jsme byli ještě dětmi a doma ještě svítila petrolejka, rozsvěcela se lampička u jesliček už za soumraku. Jemné světlo bylo jako stvořené ke snění. Tomuto časnému večeru se říkalo „při rozsvěcení lampiček". Chodili sousedé na posezení a poslouchalo se vyprávění dospělých. Když pak matka ještě sáhla po kytaře a zazpívala své krásné písně, bylo to náramně útulné a veselé. Ani elektrické světlo nám nemohlo tyto podvečerní chvíle vzít, protože moderní světlo stálo mnoho peněz a šetřilo se. Tak dál hořela naše lampička u jesliček.

Nyní k vlastnímu smyslu mé vzpomínky na cínovou lampičku u jesliček. Můj zesnulý manžel napsal článek o cínařském řemesle v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Bohužel jej pro svou náhlou smrt nestihl sám ve Heimatbriefu zveřejnit. Chci proto v duchu svého zesnulého manžela jeho dílo postupně dokončit. Existují cenné podklady, z nichž je patrné, že cínařské řemeslo mělo v Horním Slavkově domov po mnoho set let.

Poslední cínařská dílna patřila panu Oswaldu Hanikovi, který ji převzal po svém zesnulém otci. Podnik, který s velkou pílí spolu se svým švagrem, panem Griessem, přivedl k rozkvětu, musel kvůli vysídlení opustit a zanechat. Cínařská dílna stála v Horní ulici, byla to předposlední dům před železničním mostem. Tomuto mostu jsme říkali „viadukt".

Ještě si vzpomínám, jak jsem se svou dcerkou chodila do této cínařské dílny nakupovat cínové lžíce. Ještě dnes máme před očima ty modré plaménky, když se tavil cín, aby se pak nalil do formiček. Zvláštně to vonělo po salmiaku a ledku.

Ty cínové předměty, které se vyráběly v Hanikově cínařské dílně, by dnes měly velmi vysokou cenu. Byly to umělecké předměty velké hodnoty, protože byly ručně vyráběné, což se dnes už jen zřídka vidí. V naší moderní době jsou takové starožitnosti velmi žádané a mají sběratelskou hodnotu.

Nechť nám ale teplý svit lampičky u jesliček, tam kde se ještě na Štědrý večer rozsvěcí, přinese domácké a radostné Vánoce.

Mnichovské historky

Zcela zvláštní pohostinnosti se dostává krajanovi, který přijede na návštěvu do Mnichova a je zvaný z domu do domu. Naplánováno je i jedno odpoledne u dachauského stolu stálých hostů. Tam je vždycky veselo. Hostinská je také rodačka z Horního Slavkova a hosta čeká domácí strava. V Mnichově se zve k opravdu milým manželským párům, a k čemu jinému by to mělo být, než k „bavorskému knedlíčkobraní". A tak se hned vyšle Erich, aby koupil pěkně jemný slaninový bok. Tato vepřová slanina se nakrájí a vyškvaří se z ní „škvarkové sádlo". S tímto škvarkovým sádlem se pak bavorské knedlíčky opékají a chutnají potom obzvlášť dobře.

Jednou, když se u tohoto pohostinného manželského páru zase ohlásil host na bavorské knedlíčky, došlo k malému malérku. Zatímco žena ještě šla ještě něco nakoupit, při návratu domů stávkoval výtah. Nezastavil ani ve třetím patře, ani jinde. Dveře se neotevřely a ona zůstala uvězněná – k tomu ještě s docela cizím pánem. Nezbylo než čekat, až přijde záchranná četa, aby uvězněné vysvobodila. Erich byl doma celý „nesvůj" a netušil, co se děje a co všechno se mohlo stát.

Sice se zpožděním, ale host z Horního Slavkova se přece jen dočkal svých na škvarkovém sádle opečených bavorských knedlíčků a mohl utišit svou „mlsnou chuť".

Ano, to jsou hornoslavkovské historky, které se stále a všude znovu přihodí. Nad takovými svéráznými příhodami by se člověk mohl potrhat smíchy, když se vypráví. Jak rádi na krajanských setkáních posloucháme takové zážitky, které vytvářejí tolik osobního kontaktu a dobrou náladu. Na hlasitou hudbu se přitom klidně dá zapomenout. – Proč si na těchto domáckých večerech aspoň jednou nezazpíváme naše krásné staré egerlandské lidové písně? –

Takový starý zvyk by byl jistě dobře přijat i v nové vlasti.

Anna Neidhart

Zobrazit původní německý text

Das „Krippenlamperl"

Früher, wenn daheim am Hl. Abend die Krippe aufgebaut wurde, fehlte das Krippenlamperl nie. Es wurde freihängend von der Stubendecke herab, angemacht, so daß der Lichtschein direkt in den Stall der Krippe geleuchtet hat.
Die Krippe war meist so gebaut, daß sie in eine Zimmerecke paßte und mit grünen Tannenzweigen umrandet wurde. Dort blieb die Krippe dann hängen bis zum Fest Maria Lichtmeß. Die Weihnachtszeit war dann zu Ende.
Es wurde in früheren Zeiten an den ehrfurchtsvollen Glauben festgehalten, daß die Faschingszeit nicht vor Maria Lichtmeß begann. Die Maschkera durften nicht tanzen, so lange die Krippe nicht aufgeräumt war.
Das Krippenlamperl war aus gutem alten Zinn, handgefertigt aus der Zinngießerei und ein kleines Kunstwerk. In diesem Zinngefäß war ein rotes Glas — das eigentliche Lamperl. Es wurde mit Rüböl gefüllt und der Docht daraufgesetzt, der angezündet wurde und dann viele Stunden brannte. Dieses rote Glaslämpchen gibt es selten mehr zu kaufen. Als es uns zerbrach, suchten wir lange, nach einem neuen. Endlich fanden wir in München am Domplatz ein Geschäft für sakretale Artikel und konnten dort wieder ein rotes Glaslämpchen kaufen. Nun hängt unser Zinnlamperl wieder das Jahr über im Herrgottswinkel, und es wird an manchen Gedenktagen als Allerseelenlicht angezündet. Wir sind froh und glücklich dieses gute Erbstück durch unsere Aussiedlung gerettet zu haben. Am heimlichsten wirkt das Krippenlamperl zur Weihnachtszeit.
Als wir noch Kinder waren, die Petroleumlampe noch brannte, wurde in der Dämmerung erst das Krippenlamperl angezündet. Der milde Schein war zum Träumen wie geschaffen. „Untern Löichtzünden" hat man diesen frühen Abend benannt. Es kamen Nachbarn zum „Hutschen" und man lauschte den Erzählungen der Erwachsenen. Griff die Mutter dann noch zur Gitarre und sang ihre schönen Lieder, so war es urgemütlich und lustig. Selbst das elektrische Licht konnte uns diese Dämmerstunden nicht rauben, denn das moderne Licht kostete viel Geld und es wurde gespart. So brannte auch weiterhin unser Krippenlamperl.

Nun zum eigentlichen Sinn meines Gedenkens an das zinnerne Krippenlamperl. Mein verstorbener Mann hatte über das Zinngewerbe in Schlaggenwald einen Artikel geschrieben. Leider konnte er denselben durch seinen schnellen Tod nicht selbst im Heimatbrief veröffentlichen. So will ich im Sinne meines verstorbenen Mannes sein Werk nach und nach vollenden. Es sind wertvolle Unterlagen vorhanden, worin das Zinngewerbe viele Hundert Jahre im Schlaggenwald beheimatet war.

Die letzte Zinngießerei gehörte Herrn Oswald Hanika, der diese von seinem verstorbenen Vater übernommen hatte. Das Geschäft, das er mit großem Fleiß mit seinem Schwager, Herrn Grieß, zur Blüte brachte, mußte er durch die Aussiedlung verlassen und aufgeben. Die Zinngießerei war auf der oberen Gasse das vorletzte Haus vor der Bahnbrücke. Wir sagten „Viadukt" zu dieser Brücke.

Ich kann mich noch erinnern, wenn ich mit meinem Töchterchen zum Einkaufen nach Zinnlöffel in diese Zinngießerei ging. Noch heute glauben wir die blauen Flammen zu sehen, wenn das Zinn geschmolzen wurde, um in die Formen gefüllt zu werden. Es roch eigenartig nach Salmiak und Salpeter.

Diese Zinnsachen, die in der Zinngießerei Hanika hergestellt wurden, hätten heute einen sehr stolzen Preis. Es waren Kunstgegenstände von großem Wert, da sie handgefertigt waren, was es heute nur noch selten gibt. In unserer modernen Zeit sind solche Altertümer sehr gefragt, und haben Sammlerwert.

Uns aber möge der warme Schein des Krippenlamperls, da wo es noch am Hl. Abend angezündet wird, heimatliche frohe Weihnachten bringen.

Ganz besondere Gastfreundschaft wird dem Landsmann zu Teil, der in München zu Besuch weilt und reihum eigeladen wird. Ein Nachmittag beim Dachauer Stammtisch ist eingeplant. Dort geht es lustig zu. Die Wirtin ist auch eine Schlaggenwalderin und heimische Kost erwartet den Besucher. In München wird man zu recht netten Ehepaaren eingeladen und zu was könnte es anders sein — als zum „Bachanan Kniödlaessen". Also gleich wird der Erich ausgeschickt einen ganz zarten Speck einzukaufen. Dieser Schweinespeck wird geschnitten und zu „Kröipalan" ausgelassen. Mit diesen Kröipalfett werden die Bachanan Knöidla herausgebacken und schmecken dann besonders gut.

Einmal, als sich bei diesem gastfreundlichen Ehepaar wieder ein Bachana Knöidl-Esser angesagt hatte, passierte ein kleines Malheur. Als die Frau noch etwas einholen ging, streikte beim Nachhausekommen der Lift. Er hielt weder im dritten Stock, noch sonstwo. Die Türen öffneten sich nicht, und die Arme war eingeschlossen — noch dazu mit einem ganz ihr fremden Mannsbild. Nun es hieß eben warten, bis der Störtrupp anmarschiert kam, um die Eingeschlossenen zu befreien. Der Erich wurde daheim ganz „hopalat" und ahnte nicht was da los war und was alles hätte passieren können.

Zwar verspätet, aber der Schlaggenwalder Gast kam doch noch zu seinem mit Kröiplfett herausgebachenen Bachanan Kniödlan und konnte seinen „Glusterer" stillen.

Ja das sind Schlaggenwalder Geschichten, die noch immer und überall passieren. Über solche originellen Histörchen könnte man sich „kroppat" lachen, wenn sie erzählt werden. Wie gerne hört man beim Heimattreffen solche Erlebnisse, die so viel persönlichen Kontakt schaffen und gute Laune herstellen. Auf laute Musik kann man wohl verzichten. — Warum singen wir nicht einmal unsere schönen, alten Egerländer Volkslieder an diesen Heimatabenden? —

Solches alte Brauchtum würde auch in der neuen Heimat bestens aufgenommen werden.

Anna Neidhart

Sken originálu
originál — klik zvětší

Vánoční čas

Vánoční čas

Rok se opět chýlí ke konci,
nic na zemi netrvá navěky.
Mnohým přinesl nový obrat v životě,
jednomu radost, druhému žal.

A ty to musíš přijmout tak,
jak je to pro tebe určeno,
i když leckdy ne bez slz,
když se ti sen o štěstí rozplyne.

Dny už nejsou daleko,
kdy budeš zdobit vánoční stromek.
Rád si vzpomeneš na své dětství,
ale Ježíšek zůstává dětským snem.

Frieda Erler

Zobrazit původní německý text

Weihnachtszeit

Ein Jahr neigt sich wieder zu Ende,
nichts auf Erden ist von Ewigkeit.
Für viele brachte es eine neue Lebenswende,
dem Einen Freud dem Anderen Leid.

Und Du mußt es nehmen
wie es für Dich bestimmt,
wenn auch oft nicht ohne Tränen,
wenn Dein Traum vom Glück zerrinnt.

Die Tage sind nun nicht mehr fern,
wo Du schmückst den Tannenbaum.
Erinnerst Dich Deiner Kindheit gern,
doch das Christkind bleibt ein Kindertraum.

Frieda Erler

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Ohlédnutí za setkáním v Auerbachu a přání do nového roku

Milí krajané!

Jistě už netrpělivě čekáte na zprávu o setkání v našem patronátním městě Auerbach. Sám k tomu už mnoho dodat nemusím, protože oba zpravodajské články v Nordbayerische Nachrichten to popisují dost podrobně. Chtěl bych ale jménem všech krajanů co nejsrdečněji poděkovat panu starostovi Emilu Kreuzerovi za skvělé uspořádání tohoto jubilejního setkání. Prosím ho, aby tlumočil poděkování všem spoluúčinkujícím spolkům, které s námi společně uctily naše zemřelé na hřbitově patronátního města. Všem, kdo se této slavnosti zúčastnili, zůstane nezapomenutelná. Kéž je dopřáno mnoha krajanům prožít i 25. výročí převzetí patronátu, až přijde výzva oslavit tuto událost za pět let.

Přece jen je tu ale i pár trpkých kapek. Trochu jsem si zalistoval v záznamech tehdejšího převzetí patronátu a pomáhá mi i vlastní paměť. Tenkrát v patronátním městě našlo ubytování více než 1100 krajanů. Bylo to úctyhodné číslo a pro všechny, kdo tu dalekou cestu podstoupili, to byla i finanční oběť. Tenkrát mělo jen málokdo vlastní auto a útrapy cesty byly asi podstatně horší, protože ještě neexistovaly dálnice a silnice v takovém stavu, v jakém je dnes potkáváme všude u nás ve spolkové republice. Jízda autobusem z Frankfurtu přes Hanau a Aschaffenburg jen po silnicích nižších tříd – abych jmenoval jen jednu z těch útrap – byla sice velmi zajímavá, ale pro leckterého krajana přece jen obětí. Ale co na tom záleželo, radost ze shledání se sousedy z dřívějška a se starými přáteli to všechno vyvážila.

Jak to vypadá dnes? Skoro se mi zdá, že nám už schází pouto k minulosti, když se na setkáních dívám na stále se zmenšující hlouček z našeho bývalého rodného města. Jistě, smrt vytrhla velkou mezeru. Ani na stáří nesmíme zapomínat. Nejeden starší krajan by do Auerbachu přijel, kdyby ho tam dovezli mladší členové rodiny. Znovu a znovu slýchám: Jak se tam máme dostat, naši mladí lidé pro to nemají pochopení a jen se tam ty dva dny nudí. Tyhle výmluvy se mi nelíbí. Na všech setkáních jsem potkal i hodně mladých lidí, kteří své příbuzné k této jedinečné příležitosti, k příjemnému posezení s milými lidmi, přivezli. Okolí našeho patronátního města nabízí spoustu příjemných věcí a mladí by tam mohli poznat kousek domova víc, než jen z pohledu diskotéky.

I když se v patronátním městě sešel pěkný hlouček krajanů, mohlo jich být klidně víc. Podle sdělení Toniho Kunzmanna se zúčastnilo asi 350 krajanů. Věřím, že mohu jménem všech zúčastněných potvrdit, že toto setkání patřilo k nejkrásnějším, jaká jsme kdy pořádali. Je politováníhodné, že většina mladých lidí z našeho bývalého Horního Slavkova (Schlaggenwald) svůj původ – jak se mi zdá – zapírá, a proto se drží stranou od všech projevů vztahu k domovu. Nejlépe je to vidět na našich vnitřních krajanských setkáních v patronátním městě Auerbach. I tam materialismus zřejmě vytlačil věrnost původu a domovu. Politováníhodné zjištění, které by se mělo týkat všech Slavkovských. Nemluvě o každoročním velkém svatodušním setkání, kde u nás skoro nepotkáte žádného mladého krajana, ačkoli se nespočet mladých lidí z řad našich krajanů znovu a znovu ochotně sejde, aby tomuto dni dodali zvláštní nádech věrnosti domovu.

Je ovšem třeba brát v úvahu, že žijeme už 30 let daleko od svého rodiště a naši potomci nemají žádný vztah k tehdejší kultuře a způsobu života. Přesto si myslím, že by nám, starším a starým krajanům, měli umožnit přinést jim jednou malou oběť, aby se den společného pobytu mohl uskutečnit. Ale kdo ví, jestli to ještě bude vůbec zapotřebí. Bude další setkání? To se musí teprve ukázat. I když by to mohlo být docela lákavé – pan starosta Kreuzer totiž oznámil, že při 25. výročí převzetí patronátu bude postaven stan, který se má rozdělit na část k zábavě a část k přespání. Nemuseli bychom se pak vydávat na dalekou cestu domů a pro mnohé by to bylo velmi příjemné.

Fotografie dokazují, jak vesele jsme naše setkání uspořádali. Děkuji za zaslané snímky. Zvlášť bych chtěl poděkovat našemu mladému krajanovi Dieteru Paulusovi, který nás v neděli odpoledne obzvlášť potěšil a zaujal svou promítačkou. I když podle snímků se v našem rodném městě mnohé změnilo, staré uličky a náměstí nám přesto zůstávají živě v paměti. Snad se někomu z krajanů podaří jednou zachytit celé okolí i s okolními obcemi na fotografiích a pak nám je ukázat. I když je bolestné, že tolik cestiček, stezek a zákoutí už neexistuje – kdo by chtěl zastavovat pokrok. I zde, v novém domově, se krajina mění téměř každý den. Podívejme se jen na stavby tyčící se k nebi v našich obcích. Člověk by si mohl myslet, že chceme budovat zmenšenou Ameriku. Bohužel nám tu chybí místo. Jen chladnokrevnost je všude cítit, kterou nám tento systém přináší. Takový už je pokrok. Co je na této době příjemné, žádá si svou daň v podobě toho, že se musíme vzdávat toho, na co jsme byli zvyklí. Pro nás starší je to trochu smutné, pro mladé lidi moderní a doba přiměřené. Kdo by jim to chtěl brát. Nesmí přece nastat stagnace v životním prostoru, který si lidé sami utvářejí.

Bohužel jsme na našem letošním setkání nemohli přivítat žádné zahraniční hosty. Předpokládám, že toto setkání bylo pro krajany žijící v zámoří oznámeno příliš pozdě. Mezi námi byly jen paní Sattek a paní Luise Kabicher z Rakouska, žádní krajané z NDR. Pokud se ještě jednou uskuteční setkání Slavkovských, prosím příbuzné, kteří mají příbuzné tam za hranicemi, aby je pozvali. Určitě se nám podaří, stejně jako tehdy, uhradit jim náklady.

Příští rok 1977 se má konat svatodušní setkání sudetských Němců ve Vídni. Od mnoha krajanů jsem slyšel, že chtějí této příležitosti využít a zúčastnit se. Protože máme ve Vídni a v celém rakouském prostoru mnoho krajanů, bylo by společné setkání pěknou věcí. Apeluji proto na naše krajany v Rakousku, aby mi dali vědět, zda se ti, kdo pojedou do Vídně, budou moci ubytovat a kde bychom mohli ohlásit místo setkání. Doufám, že se najde pár krajanů ochotných ukázat nám vídeňské pamětihodnosti. Těšíme se na seznámení a na společné posezení. V příštím Heimatbriefu pak oznámím, co si o tomto záměru myslí naši rakouští krajané.

A nyní přeji všem čtenářům Heimatbriefu

krásné vánoční svátky
a šťastný nový rok!

Váš vydavatel
Richard Brummeissl

Zobrazit původní německý text

Liebe Landsleute!

Gewiß werdet Ihr schon ungeduldig auf den Bericht über das Treffen in unserer Patenstadt Auerbach warten. Nun, ich habe da gar nicht mehr viel selbst zu sagen, denn die beiden Zeitungsberichte der Nordbayerischen Nachrichten beschreiben es ganz ausführlich. Ich möchte mich aber im Namen aller Landsleute bei dem Herrn Bürgermeister Emil Kreuzer recht herzlich für die großartige Ausgestaltung dieses Jubiläumstreffens bedanken. Ich bitte ihn, den Dank an alle mitwirkenden Vereine zu entrichten, die unsere Toten am Friedhof der Patenstadt mit uns gemeinsam geehrt haben. Es wird allen, die an dieser Feierlichkeit teilgenommen haben, unvergeßlich bleiben. Möge es noch vielen Landsleuten vergönnt sein, eine 25jährige Übernahme der Patenschaft miterleben zu dürfen, wenn der Aufruf ergehen solle, in 5 Jahren dieses Ereignis zu begehen. Einige Wehrmutstropfen sind aber doch gegeben. Ich habe in der Aufzeichnung der damaligen Patenschaftsübernahme etwas herumgeblättert, auch meine Erinnerung unterstützt mich dabei. Damals haben mehr als 1100 Landsleute in der Patenstadt Aufnahme gefunden. Es war eine stattliche Zahl, und es war ein finanzielles Opfer für alle, die diese weite Reise bewältigt haben. Damals hatten sehr wenige einen fahrbaren Untersatz und die Beschwernisse der Reise dürften erheblich schwerer gewesen sein, denn es gab noch keine ausgebauten Autobahnen und Straßen wie sie heutzutage überall in unserer Bundesrepublik anzutreffen sind. Die Autobusfahrt von Frankfurt über Hanau, Aschaffenburg nur über Landstraßen, um nur eine dieser Beschwernisse herauszugreifen, war zwar sehr interessant, aber für manche Landsleute doch ein Opfer. Aber was machte das schon aus, die Freude über das Wiedersehen mit Nachbarn von einst und alten Freunden, wog das alles auf. Wie sieht das heute aus? Fast meine ich, uns fehlt schon die Bindung zur Vergangenheit, wenn ich mir auf den Treffen das immer mehr zusammenschrumpfende Häuflein aus unserer ehemaligen Heimatstadt ansehe. Gewiß, der Tod hat eine große Lücke gerissen. Auch das Alter darf man nicht vergessen. So manche ältere Landsleute würden nach Auerbach kommen, wenn sie die jüngeren Familienmitglieder dorthin brächten. Immer wieder höre ich: Wie sollen wir dorthin kommen, unsere jungen Leute haben dafür kein Verständnis und sie langweilen sich ja nur die 2 Tage dort. Schön finde ich diese Ausreden nicht. Ich habe auf allen Treffen auch sehr viele junge Leute angetroffen, die ihre Angehörigen zu dieser einmaligen Gelegenheit, zu einem Plauderstündchen mit lieben Menschen hingebracht haben. Die Umgebung unserer Patenstadt bietet sehr viele Annehmlichkeiten, und sie könnten dabei ein Stückchen mehr Heimat kennen lernen, als aus der Sicht der Diskothek. Obwohl wir ein hübsches Häuflein Landsleute in der Patenstadt zusammenkamen, es hätten aber etliche mehr sein können. Nach Mitteilung von Toni Kunzmann nahmen etwa 350 Landsleute teil. Ich glaube im Namen aller Beteiligten versichern zu können, daß dieses Treffen mit das schönste gewesen ist, seit wir diese Veranstaltungen pflegen. Es ist bedauerlich, daß die meisten jungen Leute aus unserem ehemaligen Schlaggenwald ihre Herkunft verleugnen — wie es mir scheint — und deshalb von allen heimatlichen Bekundungen fern bleiben. Man kann das am besten bei unseren internen heimatlichen Treffen in unserer Patenstadt Auerbach immer wieder feststellen. Auch da scheint der Materialismus die Treue zur Herkunft und zur Heimat beseitigt zu haben. Eine bedauerliche Feststellung, die alle Schlaggenwalder angehen dürfte. Ganz zu schweigen von dem alljährlichen großen Pfingsttreffen, wo man bei uns fast gar keinen jungen Landsmann treffen kann, obwohl sich eine nicht abschätzbare hohe Beteiligung anderer Jugendlicher unserer Landsleute immer wieder bereitfinden, diesem Tage die besondere Note der Heimattreue zuzugestehen. Allerdings ist zu berücksichtigen, daß wir 30 Jahre fern unserem Geburtsorte leben und unsere Nachkommenschaft keine Beziehungen zur damaligen Kultur und Lebensweise hat. Trotzdem meine ich, daß sie es uns älteren und alten Landsleuten möglich machen müßten, einmal für sie ein kleines Opfer zu bringen, um einen Tag des gemeinsamen Zusammenseins zu ermöglichen. Aber wer weiß ob es noch einmal dazu erforderlich ist. Ob es ein nächstes Treffen geben wird? Da muß erst einmal abgewartet werden. Obwohl es schon recht verlockend sein könnte; denn Herr Bürgermeister Kreuzer kündigte an, daß beim 25jährigem Jubiläum der Patenschaftsübernahme ein Zelt aufgestellt werde, das man dann unterteilen will in einen Vergnügungsteil und Schlafgelegenheit. Man hätte dann nicht den weiten Heimweg zurückzulegen, und für viele wäre das recht angenehm. Die Bilder beweisen es, wie fröhlich wir unser Treffen gestaltet haben. Ich bedanke mich für die Einsendungen. Besonders möchte ich mich bei unserem jungen Landsmann Dieter Paulus bedanken, der uns mit seinem Lichtbildervortrag am Sonntagnachmittag besonders erfreute und beeindruckt hat. Wenn den Aufnahmen nach, sich auch sehr viel in unserer Heimatstadt verändert hat, so bleiben uns die alten Gäßchen und Plätze doch noch lebhaft in Erinnerung. Vielleicht gelingt es einem Landsmann auch einmal die gesamte Umgebung mit den umliegenden Gemeinden im Bild einzufangen und dann diese uns zu zeigen. Wenn es auch schmerzlich ist, daß es so manches Wegelchen, Steigchen und Plätzchen nicht mehr gibt. Wer wollte schon den Fortschritt aufhalten. Es verändern sich auch hier in der neuen Heimat fast täglich die Landschaften. Schauen wir uns nur einmal die zum Himmel strebenden Bauwerke in unseren Gemeinden an. Man könne annehmen, daß wir ein verkleinertes Amerika aufbauen wollen. Leider mangelt es uns hier am Platz. Nur die Kaltherzigkeit ist allenthalben zu spüren, die uns dieses System bringt. So ist nun einmal der Fortschritt. Das Angenehme, das uns diese Zeit bereitet, verlangt halt seinen Tribut, in dem wir Althergebrachtes aufgeben müssen. Für uns Älteren ist das etwas wehmuthaft, für die jungen Leute modern und zeitgemäß. Wer will ihnen das verwehren. Es darf keinen Stillstand in dem von Menschen beherrschenden Lebensraum geben.
Leider konnten wir bei unserem Treffen diesmal keine ausländischen Gäste begrüßen. Ich nehme an, daß dieses Treffen für die in Übersee lebenden Landsleute zu kurz angekündigt war. Nur Frau Sattek und Frau Luise Kabicher aus Österreich weilten in unserer Mitte, keine Landsleute aus der DDR. Sollte es wieder einmal ein Schlaggenwalder Treffen geben, so bitte ich doch die Angehörigen, die Verwandte drüben haben, sie einzuladen. Es wird uns besimmt gelingen, wie damals, ihnen die Unkosten zu erstatten.

Es soll im kommenden Jahr 1977 das Pfingsttreffen der Sudetendeutschen in Wien stattfinden. Von vielen Landsleuten habe ich vernommen, daß sie diese Gelegenheit wahrnehmen wollen und daran teilnehmen werden. Da wir in Wien und im gesamten Österreichischen Raum viele Landsleute haben, so wäre eine gemeinsame Zusammenkunft eine feine Sache. Ich appelliere daher an unsere Landsleute in Österreich mich zu unterrichten, ob die Wienfahrer Aufnahme finden, und wo wir einen Treffpunkt bekanntgeben könnten. Ich hoffe, daß sich einige Landsleute bereitfinden, die uns die Sehenswürdigkeiten Wiens zeigen. Wir freuen uns auf ein Kennenlernen und auf das gemeinsame Beisammensein. Im nächsten HB will ich dann bekanntgeben, was unsere österreichischen Landsleute zum vorstehenden Anliegen meinen.

Und nun wünsche ich allen Lesern des Heimatbriefes

ein frohes Weihnachtsfest
und ein glückliches neues Jahr!

Euer Herausgeber
Richard Brummeissl

Sken originálu
originál — klik zvětší

Vánoce

VÁNOCE

Malá vesnička v Chebsku,
je vám všem dobře známá.
Není velká, ale je prastará
a leží nejblíže Horního Slavkova (Schlaggenwald).
Kaple tam ještě stojí uprostřed obce,
ale pracovité lidi odtud vyhnali.
Museli opustit dům i dvůr,
vyhnali je do nejhorší bídy.
Leckdo se vrací zpět, to dovedu pochopit,
chtějí ještě jednou spatřit svůj rodný dům.
Se slzami v očích však zase odcházejí.
Našli tam jen suť a popel,
na místě, kde bývali
s ženou a dětmi spokojení a šťastní.
Ale teď je zase čas vánoční,
jsme ochotni zapomenout a odpustit.
Ježíšek nás navštíví i v Bavorsku,
v Hesensku, Bádensku i v Porýní.
Zaklepe na naše dveře docela tiše a jemně
a já vám teď všem přeji
„požehnané vánoce".

A. Kempf, Lettgenbrunn

Zobrazit původní německý text

WEIHNACHT

Ein kleines Dörfchen im Egerland,
es ist Euch allen wohlbekannt.
Es ist nicht groß, jedoch uralt
und liegt am nächsten zu Schlaggenwald.
Die Kapelle, sie steht noch mitten im Ort,
doch die fleißigen Menschen trieb man fort.
Sie mußten verlassen Haus und Hof,
man jagte sie in bitterste Not.
So mancher kehrt wieder, ich kann es versteh'n,
sie wollen noch einmal ihr Elternhaus seh'n.
Doch mit tränenden Augen geh'n sie wieder fort.
Nur Schutt und Asche fanden sie an jenem Ort,
wo sie mit Frau und Kind
zufrieden und glücklich gewesen sind.
Doch nun ist wieder Weihnachtszeit,
zu vergessen und vergeben sind wir bereit.
Das Christkind besucht uns auch im Bayernland,
in Hessen, Baden und im Rheinland.
Es klopft an unsere Türen ganz leise und sacht
und nun wünsche ich Euch allen
eine „gesegnete Weihnacht".

A. Kempf, Lettgenbrunn