Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 144
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 144, rok 1976. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Titulní strana – Heimatbrief č. 144
Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald) – číslo 144 (titulní strana)
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské hornické město
Horní Slavkov
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
28. ročník červen 1976 číslo 144
[obr] Kostel svatého Jiří kdysi — hrdý symbol hornického města Horní Slavkov
Zobrazit původní německý text
Heimatbrief Schlaggenwald – Folge 144 (Titelseite)
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
28. Jahrgang Juni 1976 Folge 144
[obr] Die St. Georgskirche einst — das stolze Wahrzeichen der Bergstadt Schlaggenwald
Svatodušní vzpomínky na Horní Slavkov (Schlaggenwald)
Milí krajané!
Zase jsme prožili svatý čas – svatodušní svátky. Doufal jsem, že vydám Heimatbrief ještě před svátky. Bohužel se to nepodařilo.
Přeji tedy všem čtenářům aspoň dodatečně krásné dny a posílám opožděný svatodušní pozdrav.
Na svatodušním srazu ve Stuttgartu jsme mohli přivítat opět pěknou řádku krajanů. Toto setkání bylo jedinou příležitostí popovídat si s krajany, kteří se sjeli z blízka i z daleka. Protože vlastní hornoslavkovský sraz pořádat nemůžeme, byla to dobrá příležitost k pokecu s přáteli a známými. Bohužel při takových velkých akcích se to nedá zařídit příliš útulně. Ale člověk se přesto raduje ze setkání se starými důvěrně známými tvářemi. Za uplynulých 30 let od vyhnání se toho hodně změnilo a leccos se přihodilo. Ani my jsme přitom nezůstali mladí.
Letnice, to byla doma opravdové jaro. Kvetl šeřík a nad krajinou jásali skřivani. Svatodušní dny byly dny rozjímání a radosti z blížících se teplých dnů, obzvlášť když letnice připadly na červen. Tehdy už bylo koupací počasí a na Ebnetu se to hemžilo plavci. Dalo se tam podniknout i vyjížďka na loďce. My jako mladí kluci jsme pana Hirlitzera, kterého si paní Dietrichová najala jako výpomoc, nejednou napálili o pěkných pár čtvrthodin, když jsme si u něj půjčili loďku. Mohl pískat a volat, jak nejhlasitěji uměl, my jsme ho na druhém konci Ebnetu neslyšeli, nebo jsme jeho signály slyšet nechtěli. Kolikrát za námi poslal městského strážníka pana Stowassera, aby nás přivedl. Ten pak docela pohodově projel loďkou po Ebnetu a napomínal nás, ať už konečně veslujeme zpátky. Ach, to byly krásné časy. Byli jsme mladí, byli jsme chudí, ale byli jsme spokojení a byla v nás radost ze života. Bylo to snad také štěstí? Srovnání s dneškem není možné. Snad jsme jen zbohatli, ale šťastnými bychom se nazvat nemohli. Život si s námi zacházel příliš tvrdě. Válka, vyhnání, budování nového a přizpůsobování se neznámé krajině a hostitelskému národu byly tvrdé zkoušky. Nu, všichni jsme to dobře zvládli. Kéž je nám dopřáno ještě mnoho let míru, který tak nutně potřebujeme. To by mělo být naše svatodušní přání. Mnozí krajané nechají své myšlenky zatoulat se do bývalé domoviny a v duchu navštíví nejedno místečko ve vzpomínkách, v tehdejších pokojných místech. Nejednou se v myšlenkách hornoslavkovští vydají na procházku k Dreihäuser, do Wiesentalu nebo na Pinku. Vzpomínka na Wiesental, kde dělnická mládež obvykle stavěla máj s následným veselým tancem, je jistě u mnoha pamětníků ještě živá. Setkáváme se ve vzpomínkách s mnoha starými přáteli a známými, kteří už dávno nejsou mezi námi. Mnohým válka už nedovolila znovu spatřit domov a mnozí nás v uplynulých 30 letech navždy opustili. Doba už není tak vzdálená a už nikdo nebude mluvit o vyhánění německých osadníků z korunních zemí bývalé Svaté říše římské národa německého – Čech, Moravy a Slezska. Všude budou lidé stydlivě zavírat oči, měl by se přece připomínat i největší zločin, jaký lze na lidech spáchat. A byl to zločin – takto lidi zbavit důstojnosti a zacházet s celým národem jako s dobytkem. Také náš dnešní silný západní spojenec by měl být stále upomínán na tento jím schválený zavrženíhodný čin.
Amerika už dosud přivedla do neštěstí mnoho národů. Evropa, Asie – Vietnam musely 30 let snášet válečné útrapy, a co to přineslo tomuto národu? Přesto je opět sjednocen, bohužel v nesvobodě. My Němci ale nemůžeme ani doufat, že bychom kdy znovu byli jednotným národem. Na dlouhou dobu bude existovat západní a východní polokoule. Svět je rozdělen do takzvaných stávajících ideologií (světonázorů). Tento stav nedovolí ještě dlouho žádnou změnu.
Stálo by za to Heimatbrief přečíst. Krajané zase obohatili náš Heimatbrief krásnými vzpomínkami. Kdo by nerad vzpomínal na železniční vláček? Ledaskomu ještě zní v uších jeho hvízdnutí, když měl za sebou Stöllerwald. Od Lokte po Windhof musel také překonat pěkné stoupání. Později nahradila trojvagonový vláček „Dreysine", jak se u nás tomuto dopravnímu prostředku říkalo. Idyla skončila. Ale vlak byl velmi čistým dopravním prostředkem. Ještě mi v nose utkvěla ta jemná vůně laku, která člověka obklopila, když se usadil na čistých dřevěných lavicích dvoumístných vagonů. Mnoho cestovatelů z Horního Slavkova (Schlaggenwald) nevozil dál než do Krásna (Schönwehr). Přestupování v Krásně na Karlovy Vary nebo na Mariánské Lázně bylo příliš složité. Tak se raději šlo pěšky do Töppeles nebo přes Rabensgrün dolů Goglerem do Bečova (Petschau), pokud chtěl někdo jet do Teplé (Theusing) nebo do Mariánských Lázní. Tam byl člověk přesně tak včas a nemusel snášet čekání na nádraží v Krásně. Kromě toho ušetřil peníze, kterých bylo v tehdejší době u mnohých velmi poskrovnu. V polovině 30. let pak zřídil autobusovou linku Dr. Roßmeißl (Potherr) z Krásného Údolí (Schönfeld), která vedla z Krásného Údolí přes Horní Slavkov do Karlových Varů a z Krásného Údolí dál do Mariánských Lázní. To byl sice velký pokrok, ale autobus využívali jen zámožnější občané. Pokud vím, došlo v Horním Slavkově k jedné smrtelné nehodě mezi autobusem a dítětem. Řidiči těchto kolosů museli být opravdovými virtuosy. Průjezd naším městem, s úzkou Hlavní ulicí a Novým Městem s jeho hrbolatou dlažbou, s takovým vozidlem nebyl snadný. Úzké Zechtal s bezpočtem zatáček vyžadovalo naprostou soustředěnost a velkou zručnost. Jen dobře, že se tehdy po této silnici ještě neodehrával žádný jiný provoz. Vozovka ještě nebyla vyasfaltovaná. To přišlo až později. Jako cyklista nebo chodec musel člověk pořádně polykat prach, když kolem prosvištělo motorové vozidlo. Cestář Eckel z Leßnitzgasse vůbec nestíhal zasypávat spoustu výmolů, které vyryla rychle jedoucí vozidla. Ale i na železničním tělese se bez přestání kladlo a kopalo, jen s tím rozdílem, že cestář Eckel musel sám udržovat v pořádku tuto komunikaci od Lokte po Krásné Údolí. Později mu pomáhal syn. Na kolejích ale pracovala pořádná parta silných mladých mužů. Nemohu ale posoudit, zda se po železnici z Nového Sedla (Neusattl) do Krásna přepravovalo víc nákladu a zboží, nebo zda větší část nákladní dopravy nesla silnice. Každopádně ve dvacátých letech přijelo na naše nádraží mnoho vagonů uhlí.
Ještě dnes vidím před sebou ženy, které nosily velké kovové putny plné uhlí z vagonu do skladu firmy Schenk, Potaschak a spol. Chci jen říct, jakou hodinovou mzdu dostávaly ženy — obvykle to byly 4 ženy — za vyprázdnění vagonu. Jeden nebo dva muži nakládali uhlí lopatou do putny. Dopravní pásy nebo jiná zařízení, která by tuto práci vykonávala, tehdy neexistovaly. V uhelných skladech se dalo obdivovat mnoho druhů uhlí. Velké kusy a malé drobky, lesklé — to byly takzvané „Grünlasser" — a další. Já sám jsem jako kluk musel nejednu čtvrtku (25 kg) donést domů v koši na zádech. Tehdy ještě v Horním Slavkově nejezdili žádní uhlíři od domu k domu, kteří by tento nezbytný palivo nosili do bytů. To přišlo až v době nezaměstnanosti. Ještě si někdy vzpomenu na pana Hubla (Hubl Paß), když zvedal lopatu a z hrudi mu vycházel sípavý, chrčivý dech. Díval se na nás kluky velmi nedůvěřivě, abychom si náhodou neodnesli kousek uhlí nezváženého. Mezi kolejemi jsme rychle sesbírali každou drobečku uhlí. My kluci jsme tehdy pečlivě kontrolovali všechno vyhozené, jestli by se to přece jen ještě nedalo použít. Nejeden starý valchovací hrnec nebo valcha se odnesl k cínaři panu Hanikovi, protože to všechno bylo z cínu. Pan Hanika nám za to vždycky dal slušnou cenu. Naše kapesné bylo skromné, vlastně žádné nebylo. Ale jak jsme měli slavit kirvaj, když člověk neměl nic naspořeno? Musel se prostě snažit sám něco vydělat a byl spokojený s každým halířem, který dostal za nějakou pochůzku nebo jinou výpomoc. Nebylo to jako dnes, kdy děti chodí bohatě vybaveny penězi. Naši reálkoví žáci neměli mopedy ani auta, aby jimi dojížděli do školy v Lokti. Zřídkakdy měli kolo. Není tedy divu, že jsme dodnes velmi šetrní a nedovolíme si mnohý luxus. Rádi ještě jíme naši bramborovou polévku a nedáme dopustit na vepřové s knedlíky (jakýmikoli) a se zelím. I pečené knedlíky, jak jsem slyšel, mají mnozí krajané ještě rádi.
Ty si oblíbili i jiní místní lidé. Jenže neumí vyslovit „Kniadla" a říkají jim bramborák. Nu ano, rozdíl v chuti tam přesto je.
„Krudum!" Kdo by mohl zapomenout na tento symbol naší užší domoviny. I sousední „Spitzberg" jistě máme všichni ještě velmi dobře v paměti. Vedle něj „Bílý vrch", kde rostlo nejvíc borůvek. Děkuji všem krajanům, Anně Kempfové, krajanu Jakobovi, Hermíně Walterové a Albinu Steinwasserovi, ze srdce za jejich příspěvky.
Váš Richard Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Wieder haben wir eine heilige Zeit, das „Pfingstfest" gefeiert. Ich hatte gehofft, den HB noch vor den Feiertagen herauszubringen. Leider ist das Vorhaben nicht geglückt.
So wünsche ich dennoch nachträglich allen Lesern eine frohe Zeit, und sende einen verspäteten Pfingstgruß.
Auf dem Pfingsttreffen in Stuttgart, konnten wir wieder eine ganz schöne Menge Landsleute begrüßen. Nun es war dieses Treffen die einzige Gelegenheit mit Landsleuten zu plaudern, die aus nah und fern herbeigeströmt waren. Da wir ja kein eigenes Schlaggenwalder Treffen veranstalten können, war dies eine gute Gelegenheit mit Freunden und Bekannten einen Plausch zu halten. Leider kann man es bei diesen großen Veranstaltungen nicht sehr gemütlich einrichten. Aber man freut sich doch über die Begegnung mit alten vertrauten Gesichtern. In den vergangenen 30 Jahren nach der Austreibung hat sich doch vieles verändert und manches ereignet. Auch wir sind dabei nicht jung geblieben.
Pfingsten, das war daheim echter Frühling. Der Flieder blühte und die Lerchen jubilierten in den Lüften. Die Pfingsttage waren Tage des Besinnens und der Freude über die warmen kommenden Tage, überhaupt wenn Pfingsten in den Monat Juni fiel. Da war es ja schon Badewetter und auf der Ebnet tummelte man sich als Strandbader. Eine Kahnfahrt konnte man dort unternehmen. Wir als junge Burschen haben den Herrn Hirlitzer, den Frau Dietrich zu ihrer Unterstützung angeheuert hatte, diesen um manche 1/4 Stunde ausgeschmiert, wenn wir bei ihm den Kahn geliehen hatten. Er konnte pfeifen und rufen so laut er es nur vermochte, wir hörten ihn am anderen Ende der Ebnet nicht oder wollten seine Signale nicht hören. Wie oft schickte er den Herrn Stadtpolizisten Stowasser nach uns, um uns zu holen. Dieser ist dann ganz gemütlich im Kahn die Ebnet entlang gefahren und ermahnte uns, doch zurückrudern zu wollen. Ach, es war eine schöne Zeit. Jung war man, arm war man, aber zufrieden waren wir und Lebensfreunde war da. War das vielleicht auch Glück? Ein Vergleich mit heute ist nicht möglich. Nur dürften wir wohlhabender geworden sein, aber glücklich wird man es nicht nennen können. Das Leben hat uns zu hart angepackt. Der Krieg, die Vertreibung, der Aufbau und die Anpassung an die ungewohnte Landschaft und an das Gastvolk waren harte Prüfungen. Nun, wir haben es alle gut gemeistert. Mögen uns noch recht viele Jahre des Friedens, den wir bitter nötig haben, beschieden sein. Das sollte unser Pfingstwunsch sein. Es werden viele Landsleute ihre Gedanken in die ehemalige Heimat schweifen lassen und manches Plätzchen in der Erinnerung aufsuchen, in den damaligen friedlichen Orten. Manchesmal wird der Spazierweg nach Dreihäuser, Wiesental oder die Pinge im Geiste von den Schlaggenwaldern zurückgelegt werden. Die Erinnerung an das Wiesental, den dort meist von der Arbeiterjugend aufgestellten Maibaum, mit anschließendem fröhlichen Tanz, dürfte bei vielen, die dabei waren, noch lebendig sein. Viele alte Freunde und Bekannte lassen wir uns begegnen, die schon lange nicht mehr unter uns weilen können. Viele hat der Krieg nicht mehr die Heimat wieder sehen lassen und viele haben uns in den vergangenen 30 Jahren für immer verlassen. Die Zeit ist nicht mehr ferne und niemand wird mehr von den Vertreibungen der deutschen Siedler aus den Kronländer des einstigen röm. Reiches deutscher Nation Böhmen, Mähren und Schlesien sprechen. Man wird allenthalben beschämt die Augen schließen, sollte doch an das größte Verbrechen, was an Menschen begangen werden kann, noch erinnert werden. Und es war ein Verbrechen, den Menschen so seiner Würde zu berauben und ein ganzes Volk wie Vieh zu behandeln. Auch der jetzige starke westliche Verbündete sollte an die von ihm zugestandene verwerfliche Handlung stets erinnert werden.
Bisher hat Amerika viele Völker unglücklich gemacht. Europa, Asien-Vietnam mußten 30 Jahre Kriegshandlungen erdulden und was brachte es diesem Volk? Trotzdem, es ist wieder vereint, leider in Unfreiheit. Wir Deutschen können aber nicht einmal hoffen jemals wieder ein einiges Volk zu sein. Auf lange Zeit gibt es eine westliche und östliche Hemisphäre. Die Welt ist geteilt in sogenannte bestehende Ideologien (Weltanschauungen). Dieser Zustand wird noch eine längere Weile keine Änderungen zulassen.
Es dürfte sich lohnen den Heimatbrief zu lesen. Wieder haben Landsleute mit schönen Erinnerungen unseren Heimatbrief bereichert. Wer denkt nicht gerne an den Eisenbahnzug. Hat doch sein Häschen noch mancher im Ohr, wenn er den Stöllerwald hinter sich hatte. Von Elbogen bis zum Windhof hatte er auch eine ganz schöne Steigung überwinden müssen. Später hat den 3-Wagerlzug die Dreysine, wie bei uns dieses Gefährt genannt wurde, ersetzt. Das Idyl ging ein. Aber der Zug war ein sehr sauberes Verkehrsmittel. Noch steckt mir der feine Lackgeruch in der Nase, der einem umfing, wenn man sich auf den sauberen Holzbänken der 2-Personenwaggons niedergelassen hatte. Viele Reiselustige hat er ab Schlaggenwald nach Schönwehr nicht befördert. Die Umsteigerei in Schönwehr nach Karlsbad oder nach Marienbad war zu umständlich. Da lief man lieber nach Töppeles oder über Rabensgrün den Gogler hinab nach Petschau, wollte man nach Theusing oder Marienbad fahren. Da war man genau so zeitgerecht da und brauchte keine Wartezeit am Bahnhof in Schönwehr erdulden. Außerdem hatte man noch Geld gespart, das doch in der damaligen Zeit bei vielen sehr knapp gewesen ist. In der Mitte der 30iger Jahre wurde dann eine Autobuslinie von Dr. Roßmeißl (Potherr) in Schönfeld eingerichtet, die von Schönfeld über Schlaggenwald nach Karlsbad führte und von Schönfeld bis Marienbad weiterging. Das war zwar ein großer Fortschritt, aber benutzt wurde der Autobus auch nur von wohlhabenderen Bürgern. So viel ich weiß, hat es ein Todesopfer in Schlaggenwald zwischen dem Autohaus und einem Kind gegeben. Nun, die Fahrer dieser Monstrums mußten wahre Kunstfahrer sein. Die Durchfahrt durch unsere Stadt, mit der engen Hauptstraße und die Neustadt mit dem holperigen Pflaster, und mit so einem Gefährt, war nicht leicht. Das enge Zechtal mit den ungezählten Kurven erforderte ganze Konzentration und viel Geschick. Nur gut, daß damals sich kein Verkehr auf dieser Straße abwickelte. Es war noch keine geteerte Fahrbahn. Diese kam erst später. Als Radfahrer und Fußgänger mußte man gehörig Staub schlucken, wenn ein Kraftfahrzeug vorbeibrauste. Der Straßenwärter Eckel aus der Leßnitzgasse kam gar nicht nach, die vielen Schlaglöcher wieder zuzustopfen, die von den schnellfahrenden Fahrzeugen aufgerissen wurden. Aber auch an dem Bahnkörper war man ununterbrochen am Hämmern und Schaufeln, nur mit dem Unterschied, der Straßenwärter Eckel mußte allein diesen Verkehrsweg von Elbogen bis Schönfeld in Ordnung halten. Später half sein Sohn. Aber am Bahngleis arbeitete eine ansehnliche Rotte mit kräftigen jungen Leuten. Nur kann ich nicht darüber berichten ob mit der Eisenbahn von Neusattl bis Schönwehr mehr Lasten und Güter transportiert wurden, oder ob die Straße den größten Teil des Lastentransportes tragen mußte. Allerdings sind viele Waggon Kohlen in den zwanziger Jahren auf unserem Bahnhof angekommen.
Ich sehe heute noch die Frauen vor mir, die die großen Metallbutten, mit Kohlen gefüllt, vom Waggon zum Schuppen der Fa. Schenk Potaschak und Cie trugen. Ich will nur sagen, welchen Stundenlohn die Frauen — es waren meistens 4 Frauen — für die Entleerung des Waggons bekamen. Ein oder zwei Mann schaufelten die Kohlen in die Putten. Transportbänder oder Backer, die diese Arbeiten verrichten, gab es damals nicht. Viele Sorten Kohlen konnte man in den Lagerschuppen bestaunen. Große Trümmer und kleine Bröckelchen, Glänzende — das waren die Grünlasser — und andere. Ich selbst habe als Bub so manches Viertel (25 kg) mit dem Buckelkorb heimtragen müssen. Damals sind in Schlaggenwald noch keine Kohlenhändler von Haus zu Haus gefahren, die dieses notwendige Brennmaterial in die Wohnungen getragen haben. Das kam erst in der Arbeitslosenzeit auf. Ich denke noch manchmal an den Herrn Hubl (Hubl Paß), wenn er die Schaufel hob und sein rasselnder Atem keuchend seine Brust verließ. Er schaute gar mißtrauisch auf uns Buben, daß wir ja nicht einen Brocken Kohle ungewogen mitgehen ließen. Zwischen den Geleisen wurde jedes Bröckelchen Kohle schnell eingesammelt. Wir Buben haben damals alles Weggeworfene gut kontrolliert, ob es doch nicht noch zu gebrauchen sei. So manche alte Wäscherumpel oder ein Waschtopf wurde zum Zinngießer Hanika getragen, denn das alles war aus Zinn. Herr Hanika hat uns stets einen anständigen Preis dafür gegeben. Unser Taschengeld war knapp, denn es gab keines. Aber wie sollten wir Kirwa feiern, wenn man nichts Gespartes hatte? Man mußte eben sehen selbst etwas zu verdienen und war mit jedem Heller zufrieden, den man für einen Weg oder andere Handreichung bekam. Es war nicht wie heute, wo die Kinder reichlich mit Geldmittel ausgestattet herumflanieren. Unsere Realschüler hatten keine Mopeds oder gar Autos, um damit die Schule in Elbogen zu erreichen. Selten hatten sie ein Fahrrad. So sollte man sich nicht über uns wundern, wenn wir heute noch sehr sparsam sind, und uns manchen Luxus nicht erlauben. Wir essen noch gerne unsere Erdäpfelbrühe und lassen vom Schweinernem mit Knödeln (jeder Sorte) und Sauerkraut nicht ab. Auch die Bachenen Kniadle hörte ich, gibt es bei vielen Landsleuten noch.
Die haben auch bei anderen einheimischen Leuten Eingang gefunden. Nur können sie „Kniadla" nicht aussprechen und nennen sie Kartoffelpuffer. Nun ja, einen Unterschied im Geschmack gibt es da trotzdem.
„Krudum!" Wer könnte dieses Wahrzeichen unserer engeren Heimat vergessen. Auch den Nachbarn „Spitzberg" dürften wir alle noch sehr gut in Erinnerung haben. Daneben der „Weiße Hügel", der die meisten Schwarzbeeren zeitigte. Ich sage allen Landsleuten, Anna Kempf, Lm. Jakob, Hermine Walter und Albin Steinwasser recht herzlichen Dank für ihre Einsendungen.
Euer Richard Brummeissl
Biskup Jan Nepomuk Neumann: syn Šumavy a biskup ve Philadelphii
Z Říma přichází dobrá zpráva. Pravděpodobně ještě v roce 1976 dojde ke svatořečení našeho velkého krajana, biskupa Jana Nepomuka Neumanna – šťastný den pro katolíky Ameriky, pro vyhnané katolíky ze Sudet, zejména ze Šumavy, i pro české katolíky ve staré vlasti.
Protože blahořečení biskupa Jana Nepomuka Neumanna už uplynulo 13 let, připomeňme si zde nejdůležitější data jeho života. Jan Nepomuk Neumann se narodil na Zelený čtvrtek 28. března 1811 v Prachaticích na Šumavě a téhož dne byl pokřtěn v tamním kostele sv. Jakuba.
Jeho rodiče: punčochář Philipp Neumann z Obernburgu v Bavorsku a měšťanská dcera Agnes Lebischová z Prachatic. Místa jeho vzdělání: tehdy ještě německé biskupské město České Budějovice a Praha, hlavní město Českého království. Dne 6. července 1835 opouští svou českou vlast a 25. června 1836 je v kostele sv. Patrika v New Yorku vysvěcen na kněze. Dne 16. 1. 1842 skládá slavnostní sliby a stává se členem řádu redemptoristů, působí jako farní duchovní, lidový misionář a představený řádu. Na Smrtelnou neděli, 28. března 1852, je vysvěcen na biskupa ve Philadelphii, jeho heslo zní: Passio Christi – conforta me: Utrpení Kristovo, posilni mě. Stává se biskupem a zůstává redemptoristou. Je vážený v kruhu amerických biskupů, jako biskup své diecéze je velkým duchovním pastýřem, zbožným modlitebníkem a zakladatelem škol. Při své návštěvě Říma v roce 1854 je 8. prosince mezi biskupy a kardinály při slavnostním vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí. Jeho zpáteční cesta vedla přes Vídeň a Prahu do jeho rodného města Prachatic. Dne 4. února 1855 se syn Šumavy, malý redemptorista, který se nechtěl stát biskupem, vrátil do svého rodného města. Na titulní straně alba, které bylo navrátivšímu se biskupovi předáno, stojí slova: „Janu Nepomuku Neumannovi, biskupovi ve Philadelphii, nejlepšímu synu, pýše a cti svého rodného města, věnují tento pamětní list na památku jeho radostného návratu na místo, kde stála jeho kolébka, a na památku jeho odchodu jako skromný projev úcty občané Prachatic."
Dne 9. února 1855 opustil své rodné město s požehnáním: „Bůh ti žehnej, milé Prachatice! Bůh žehnej, má vlasti! Bůh žehnej, můj dobrý lide!" Po návratu do své diecéze ve Philadelphii mu zbylo už jen 5 let obětavého biskupského působení – bylo to působení zbožného redemptoristy a svatého biskupa. V předvečer svátku Tří králů, 5. ledna 1860, zemřel ve věku pouhých 49 let. Dne 9. ledna mu jeho biskupské město Philadelphie připravilo velký pohřeb. V kostele sv. Petra, kostele jeho řádu ve Philadelphii, nalezl svůj poslední odpočinek – o tomto místě lze říci: jeho hrob bude slavný.
V roce 1921 byla ukončena první část procesu blahořečení, týkající se života a ctností Božího služebníka. Papež Benedikt XV. prohlásil: „Jan Nepomuk Neumann projevoval božské a mravní ctnosti opravdu hrdinským způsobem a jeho život může být všem křesťanům předkládán jako vzor." Dne 13. listopadu 1957 podali 4 američtí kardinálové a 167 arcibiskupů a biskupů žádost Svatému otci papeži Piu XII. o blahořečení. Jako důvody pro blahořečení biskupové uváděli mimo jiné tyto body: 1. Chtějí splnit povinnost vděku vůči misionářům, kteří opustili svou vlast v Evropě, aby upevnili víru v Americe. 2. Biskup Neumann se narodil v Čechách, v zemi, která je nyní postižena církevním pronásledováním.
V Německu byli dvěma největšími zastánci blahořečení světící biskup Kindermann z Königsteinu a P. Augustin Reimann.
Rok eucharistického světového kongresu 1960 v Mnichově, tedy 100 let po smrti biskupa Neumanna, byl také „rokem biskupa Neumanna" s vyvrcholením 2. srpna při velké slavnosti v mnichovské Bayernhalle, jež pojme 5000 lidí. Následovala velká akce 100 000 podpisů s peticí sudetoněmeckých katolíků Svatému otci a triennium modliteb a poutí za blahořečení. Co si mnozí přáli a za co se modlili, se stalo skutečností v roce 1963. Slavnostní blahořečení papežem Pavlem VI., první blahořečení jeho pontifikátu, 23. června 1963, bylo velkým dnem pro americké i sudetoněmecké katolíky. Pro všechny však zůstávalo velkým cílem svatořečení. Světící biskup Kindermann se tohoto dne již nedožil – pro nás přichází tento den rychleji, než jsme věřili.
Při návštěvě Říma dne 23. února 1976 mi postulátor svatořečení, italský redemptorista páter Ferrante, sdělil, že po uznání požadovaných zázraků stojí proces svatořečení před ukončením a že si američtí katolíci přejí slavnost svatořečení uspořádat ještě v tomto roce 1976, neboť Spojené státy slaví 200. výročí svého založení a ve Philadelphii se koná eucharistický světový kongres. Potvrdil mi to i arcibiskup, kardinál Krol, v dopise z 25. března 1976: „Biskupové naší Národní konference, kněží i laici se velmi snaží oslavit svatořečení v co nejbližším možném termínu. Bylo by velmi vhodné a prospěšné pro církev ve Spojených státech, kdyby se svatořečení mohlo uskutečnit v roce dvoustého výročí založení našeho národa... uznání jeho života a jeho zásluh by bylo skvělým světlem, v němž naše země oslaví 200. narozeniny svého založení. Máme zájem spolupracovat s Vámi a se všemi, za které stojíte, a velmi si přejeme Vaši účast na slavnostech, v něž doufáme, podřízeni vůli Boží prozřetelnosti." Vicepostulátor P. Litz z kláštera sv. Petra ve Philadelphii píše dne 24. března 1976: „Vítáme Váš zájem o svatořečení v ne příliš vzdáleném termínu.
Kéž svatořečení biskupa Neumanna přinese útěchu a radost lidu jeho rodné země. Kéž jim Bůh brzy skrze přímluvu blahoslaveného Johna Neumanna dopřeje rychlý návrat k jejich dřívějšímu a svobodnému životu... Jako redemptoristé jsme velmi šťastní z prvního neitalského redemptoristy, svatého Klementa Marii Hofbauera z Moravy, stejně jako z prvního redemptoristy Nového světa, blahoslaveného Johna Neumanna z Prachatic, a z biskupa Frederica Barragy, Slovince, jehož proces svatořečení je zde v diecézi Marquette podporován: tři svatí synové starých Čech (přesněji starého Rakouska)."
V Königsteinu nyní probíhají přípravy na svatořečení naplno. Sudetoněmecké kněžské dílo, Dům setkání a Ackermannova obec připraví poutní zájezd i římský program. V königsteinských publikacích i v krajanských listech budeme průběžně informovat. My všichni bychom se však měli modlit, aby Boží prozřetelnost uspíšila den, kdy budeme moci slavnostně slavit svatořečení. Kéž je svatý roku 1976, který jistě patří třem národům i celé církvi, velkým přímluvcem zejména pro ty, kdo jsou dětmi jeho rodné země.
Prelát Dr. Karl Reiß, mluvčí sudetoněmeckých kněží
Krajané! Plaťte včas předplatné za „Heimatbrief"
Zobrazit původní německý text
Bischof Johann Nepomuk Neumann: Böhmerwaldsohn und Bischof von Philadelphia
Aus Rom kommt gute Nachricht. Voraussichtlich wird noch im Jahre 1976 die Heiligsprechung unseres großen Landsmannes, Bischof Johann Nepomuk Neumann, sein, ein glückhafter Tag für die Katholiken Amerikas, für die heimatvertriebenen Katholiken des Sudetenlandes, besonders des Böhmerwaldes, und für die tschechischen Katholiken der alten Heimat.
Da die Seligsprechung Bischof Johann Nepomuk Neumanns schon 13 Jahre zurückliegt, seien hier die wichtigsten Lebensdaten in Erinnerung gebracht. Johann Nepomuk Neumann, geb. am Gründonnerstag, den 28. März 1811 in Prachatitz/Böhmerwald und am gleichen Tag in der dortigen St. Jakobskirche getauft.
Seine Eltern: der Strumpfwirker Philipp Neumann aus Obernburg in Bayern und die Bürgerstochter Agnes Lebisch aus Prachatitz. Orte seiner Ausbildung: die damals noch deutsche Bischofsstadt Budweis und Prag, die Hauptstadt des Königreiches Böhmen. Am 6. Juli 1835 verläßt er seine böhmische Heimat und wird am 25. Juni 1836 in der St. Patrickkirche in New York zum Priester geweiht. Am 16. 1. 1842 legt er die feierliche Profeß ab und wird Mitglied des Redemptoristen Ordens, er wird Stadtseelsorger, Volksmissionar und Ordensoberer. Am Passionssonntag, den 28. März 1852, wird er zum Bischof von Philadelphia geweiht, sein Wahlspruch: Passio Christi - coforta me: Leiden Christi stärke mich. Er wird Bischof und bleibt Redemptorist. Er ist angesehen im Kreis der amerikanischen Bischöfe, als Bischof seiner Diözese der große Seelsorger, fromme Beter und Schulgründer. Bei seinem Rombesuch 1854 ist er am 8. Dezember unter den Bischöfen und Kardinälen bei der feierlichen Verkündigung des Dogmas der Unbefleckten Empfängnis. Seine Rückreise führte über Wien und Prag in seine Heimatstadt Prachatitz. Am 4. Februar 1855 kehrte der Böhmerwaldsohn, der kleine Redemptorist, der nicht Bischof werden wollte, in seine Vaterstadt zurück. Auf der Titelseite seines Albums, das man dem heimkehrenden Bischof überreichte, stehen die Worte: „Johann Nepomuk Neumann, Bischof von Philadelphia, dem besten Sohne, dem Stolz und der Ehre seiner Vaterstadt widmen dieses Gedenkblatt zur Erinnerung an seine hocherfreuliche Wiederkehr an den Ort, wo seine Wiege stand, und zum Andenken an sein Scheiden als ein schwaches Zeichen ihrer Verehrung, die Bürger von Prachatitz."
Am 9. Februar 1855 verließ er seine Heimatstadt mit den Segensworten: „Gott segne dich mein liebes Prachatitz! Gott segne dich, meine Heimat! Gott segne dich, mein gutes Volk!" In seine Diözese Philadelphia zurückgekehrt, blieben ihm nur mehr 5 Jahre aufopfernden bischöflichen Wirkens, es war das Wirken eines frommen Redemptoristen und eines heiligen Bischofs. Am Vorabend des Dreikönigfestes am 5. Januar 1860 starb er erst 49 Jahre alt. Am 9. Januar bereitete ihm seine Bischofsstadt Philadelphia ein großes Begräbnis. In der St. Peterskirche, der Kirche seines Ordens in Philadelphia, fand er seine letzte Ruhestätte, von diesem Orte kann man sagen: Sein Grab wird glorreich sein.
Im Jahre 1921 wurde der erste Teil des Seligsprechungsprozesses über das Leben und die Tugenden des Gottesdieners abgeschlossen. Papst Benedikt XV. erklärte: „Johann Nepomuk Neumann hat die göttlichen und sittlichen Tugenden in einem wahrhaft heroischen Grade geübt und sein Leben kann allen Christen als Vorbild hingestellt werden." Am 13. November 1957 richteten 4 amerikanische Kardinäle und 167 Erzbischöfe und Bischöfe eine Bittschrift an den Heiligen Vater Papst Pius XII. um die Seligsprechung. Als Gründe für die Seligsprechung führten die Bischöfe, unter anderen Punkte an: 1. Sie wollen eine Pflicht des Dankes an die Missionare erfüllen, die ihre Heimat in Europa verlassen haben, um den Glauben in Amerika zu festigen. 2. Bischof Neumann ist in Böhmen geboren, in einem Land, das jetzt von der Kirchenverfolgung heimgesucht ist.
In Deutschland waren die beiden größten Botschafter der Seligsprechung Weihbischof Kindermann, Königstein und P. Augustin Reimann.
Das Jahr des eucharistischen Weltkongresses 1960 in München, also 100 Jahre nach dem Tode Bischof Neumanns, war auch ein „Bischof Neumann-Jahr", mit dem Höhepunkt am 2. August mit einer großen Feier in der 5000 Menschen fassenden Bayernhalle in München. Es folgte die Großaktion der 100.000 Unterschriften mit der Petition der sudetendeutschen Katholiken an den Heiligen Vater und ein Triennium des Betens und Wallfahrens um die Seligsprechung. Was viele herbeisehnten und herbeibeteten wurde im Jahre 1963 Wirklichkeit. Die feierliche Seligsprechung durch Papst Paul VI., die erste Seligsprechung seines Pontifikates am 23. Juni 1963, war ein großer Tag für die amerikanischen und die sudetendeutschen Katholiken. Für alle aber blieb die Heiligsprechung das große Ziel. Weihbischof Kindermann hat diesen Tag nicht mehr erlebt, für uns kommt der Tag schneller als wir glaubten.
Bei einem Besuch in Rom, am 23. Februar 1976, erklärte mir der Postulator der Heiligsprechung, der italienische Redemptoristenpater Ferrante, daß nach Anerkennung der geforderten Wunder der Heiligsprechungsprozeß vor dem Abschluß stünde und daß die amerikanischen Katholiken die Feier der Heiligsprechung noch in diesem Jahre 1976 wünschten, da die Vereinigten Staaten das 200-Jahrjubiläum der Gründung feiern und in Philadelphia der eucharistische Weltkongreß stattfindet. Dies bestätigte mir auch Erzbischof, Kardinal Krol, in einem Schreiben vom 25. März 1976: „Die Bischöfe unserer Nationalen Konferenz, die Priester und die Laienschaft sind sehr darum bemüht, die Heiligsprechung zum frühest möglichen Zeitpunkt zu feiern. Es wäre sehr passend u. vorteilhaft für die Kirche in den Vereinigten Staaten, wenn die Heiligsprechung im Jahre der Zweihundertjahrfeier unserer Nation stattfinden könnte. . . die Würdigung seines Lebens und seiner Verdienste würde ein Glanzlicht sein, in dem unser Land den 200. Geburtstag seiner Gründung begeht. Wir sind daran interessiert, mit Ihnen und mit allen, für die Sie stehen, zusammenzuarbeiten und wünschen überaus ihre Teilnahme an den Feierlichkeiten, auf die wir hoffen, unterworfen dem Willen der göttlichen Vorsehung." Der Vicepostulator P. Litz vom Kloster St. Peter in Philadelphia schreibt unter dem 24. März 1976: „Wir begrüßen Ihr Interesse an der Heiligsprechung zu einem nicht allzufernen Zeitpunkt.
Möge die Heiligsprechung Bischof Neumanns Trost und Freude dem Volk seines Geburtslandes bringen. Gott gewähre ihnen bald durch die Fürsprache des Seligen John Neumann eine rasche Rückkehr zu ihrem früheren und freien Leben. . . Als Redemptoristen sind wir sehr glücklich über den ersten nichtitalienischen Redemptoristen, den hl. Clemens Maria Hofbauer aus Mähren, ebenso wie über den ersten Redemptoristen der Neuen Welt, den Seligen John Neumann aus Prachatitz und über den Bischof Frederic Baraga, einen Slowenen, dessen Prozeß der Heiligsprechung hier in der Diözese von Marquette gefördert wird: drei heilige Söhne des alten Böhmen (richtiger des alten Österreich)."
In Königstein laufen nun die Vorbereitungen für die Heiligsprechung auf vollen Touren. Das sudetendeutsche Priesterwerk, das Haus der Begegnung und die Ackermann Gemeinde wird den Pilgerzug vorbereiten und das römische Programm. In den Königsteiner Publikationen und in den Heimatblättern werden wir laufend berichten. Wir alle aber wollten beten, daß Gottes Versehung den Tag beschleunige, an dem wir die Heiligsprechung festlich begehen können. Möge der Heilige des Jahres 1976, der gewiß 3 Nationen und der ganzen Kirche gehört, besonders denen ein großer Fürbitter sein, die Kinder seiner Heimat sind.
Prälat Dr. Karl Reiß, Sprecher der sudetendeutschen Priester
Landsleute! Zahlt pünktlich die Bezugsgebühren für den „Heimatbrief"
Poutě Domu setkávání 1976
Poutě Domu setkávání 1976
[obr] Horní Slavkov (Schlaggenwald), Horní ulice (dnes)
9. až 19. června 1976:
Mariazell (ještě několik málo volných míst): Salcburk (dvě noci), St. Wolfgang, Bad Ischl, Mariazell (tři dny), Vídeň (čtyři noci), s Burgenlandem, Wachau s Dürrnsteinem, Maria Taferl, klášter Melk a klášter St. Florian, Salcburk (jedna noc). Cena 495 DM.
5. až 22. září 1976:
Velká pouť do Fatimy: přes Lyon, Carcassonne do Lourd (tři noci), Biarritz, San Sebastián, Burgos, Salamanca, Guardu, Coimbru, Batalhu; Fatima (tři noci), Ávila, Escorial, Údolí padlých, Zaragoza (Madona del Pilar), Montserrat (dvě noci), Avignon a Annecy (František Saleský). Autobusem, bez nočních jízd. Cena 1150 DM.
9. až 19. října 1976:
Letecký zájezd do Svaté země: Cesarea, Haifa, Stella Maris, Akko, Nazaret, Kána; Genezaretské jezero, Kafarnaum, hora Tábor, Jeruzalém, Betanie, Jericho, Kumrán, Masada. Se Swiss-Air. Cena 1675 DM.
Zobrazit původní německý text
Wallfahrten des Hauses der Begegnung 1976
[obr] Schlaggenwald Obere Gasse (heute)
9. bis 19. Juni 1976:
Mariazell (einige wenige Plätze noch verfügbar): Salzburg (zwei Übernachtungen), St. Wolfgang, Ischl, Mariazell (drei Tage), Wien (vier Übernachtungen), mit Burgenland, die Wachau mit Dürrnstein, Maria Taferl, Stift Melk und Stift Florian, Salzburg (eine Übernachtung). Preis DM 495,—.
5. bis 22. September 1976:
Großwallfahrt nach Fatima: über Lyon, Carassonne nach Lourdes (drei Übernachtungen), Biarritz, S. Sebastian, Burgos, Salamanca, Guarda, Coimbra, Batalha; Fatima (drei Übernachtungen), Avila, Escorial, Tal der Gefallenen, Saragossa (Madonna del Pilar), Montserrat (zwei Übernachtungen), Avignon und Annecy (Franz von Sales). Autobus, keine Nachtfahrten. Preis DM 1.150,—.
9. bis 19. Oktober 1976:
Flugreise ins Hl. Land: Cäsarea, Haifa, Stella Maris, Akko, Nazareth, Kana; See Genesareth, Kapharnaum, Berg Tabor, Jerusalem, Bethanien, Jericho, Qumram, Massada. Mit Swiss-Air. Preis DM 1.675,—:
Ještě jednou o smírčím kříži v Rabensgrünu
Ještě jednou o smírčím kříži v Rabensgrünu
Ve vašem lednovém Heimatbriefu vyšel zajímavý článek o Rabensgrünu, ve kterém byl zmíněn i „provrtaný kámen" na rozcestí Horní Slavkov (Schlaggenwald)–Leßnitz. Jde o horní část smírčího kříže, který dnes stojí v travnatém porostu otočený o 90 stupňů. Jako důvod jeho vztyčení uvádí zmíněný článek ztrátu nemluvněte při cestě domů z Horního Slavkova.
Během svého desetiletého působení jako učitel v Rabensgrünu jsem však o takové události nikdy neslyšel. Naproti tomu mi ředitel měšťanské školy Prosch, který se staral o muzeum na horníslavkovské radnici, zaslal písemný výpis ze staré kroniky uchovávané v tamním archivu, z něhož vyplývá, že zmíněný smírčí kříž byl postaven proto, že na tomto rozcestí byl v hádce ubit člověk.
V dřívějších staletích se takové smírčí kříže stavěly tam, kde člověk zemřel sice násilnou, ale nezamýšlenou smrtí – tedy při zabití, nikoli při vraždě. Pokud se pachatel dokázal dohodnout s pozůstalými, stanovilo se smlouvou, co má jako smír vykonat: uhradit náklady na pohřeb a smuteční hostinu, nechat sloužit mše za spásu duše zemřelého, zaplatit pozůstalým takzvané „wehr- und mannsgeld" (odškodné), podniknout určité poutě, věnovat kostelu určité množství vosku, po několik let se pozůstalým vyhýbat, nenavštěvovat veřejné zábavy, opustit hostinec, jakmile do něj vstoupí někdo z pozůstalých, zaplatit soudní výlohy a na místě činu postavit kamenný smírčí kříž.
Podařilo-li se zabijákovi splnit všechna tato pokání, byla jeho krevní vina odčiněna. Pokud však ke smírčí smlouvě nedošlo, nastoupila na její místo krevní msta pozůstalých, vykonaná na rodu pachatele. Často se tělo zemřelého nepohřbívalo do země, dokud nebyla vykonána pomsta. Při smírném narovnání zůstával pachatel ušetřen dalšího trestu, pokud k zabití došlo v afektu, tedy v okamžitém vzrušení. Tehdy to byla soukromá záležitost, kterou se soudy zabývaly jen podmínečně.
Jaká pokání na sebe zabiják u Rabensgrünu vzal, o tom horníslavkovská kronika nic neuvádí. Snad postačil už samotný smírčí kříž u rabensgrünské cesty.
K výrobě smírčího kříže se používala silnější kamenná deska, obvykle o průměru pod jeden metr, kterou obrousili do kruhového tvaru. Poté do ní v pravidelných odstupech vysekali čtyři větší otvory, po dvou nahoře a dole, čímž vznikl kříž obklopený kruhem.
O příčině zabití, které vedlo ke zřízení smírčího kříže, jsem se kdysi bavil s ředitelem měšťanské školy Proschem, který vyslovil následující teorii: Silnice Rabensgrün–Horní Slavkov byla dříve součástí velmi důležité solné stezky, která začínala v Reichenhallu/Berchtesgadenu, vedla přes Bavorsko a přes Zlatou stezku (přechod přes Šumavu) do Českých Budějovic a dál přes Plzeň do Mariánských Lázní a odtud Teplým údolím do Karlových Varů. Severně od Bečova nad Teplou odbočovala jedna ze solných stezek – takových bylo tehdy v zemi mnoho – doleva a vedla přes Müllersgrün, Rabensgrün do Horního Slavkova a dál do Lokte a Falknova (dnešní Sokolov). Na těchto solných stezkách a v cílových místech, kde se sůl skladovala v solných skladech, se v dřívějších staletích čile obchodovalo s tak důležitým „bílým zlatem". Několik plachtových vozů za sebou nebo deset až dvacet těžce naložených soumarských koní, doprovázených stejným počtem ozbrojenců (solných pacholků), přepravovalo pytle se solí po místy velmi špatných cestách. Občas se stalo, že prasklo kolo u vozu a vůz se převrhl, nebo že klopýtl kůň. Pak ležely pytle se solí na cestě a... patřily majiteli pozemku podle zákona „grundruh", který stanovil, že zboží cizích kupců, které se dotkne země (grund), náleží příslušnému majiteli pozemku.
Taková nehoda se mohla přihodit solným pacholkům na rozcestí Horní Slavkov/Leßnitz, avšak solní pacholci, většinou pořádně drsní chlapíci, nechtěli majiteli pozemku přenechat svůj cenný náklad soli. Došlo ke sporu, k boji a k nezamýšlenému usmrcení. O tuto velmi žádanou obchodní komoditu se tehdy vedlo mnoho sporů, ba dokonce i válek.
Že by polní kříž stojící šikmo naproti smírčímu kříži na druhé straně cesty, lemovaný dvěma mohutnými stromy, dnes bohužel zničený, mohl s prvně jmenovaným souviset, je čistá spekulace. Byl totiž postaven mnohem později.
Josef Floßmann
</invoke>
Zobrazit původní německý text
Nochmals „Sühnekreuz" in Rabensgrün
In Ihrem Heimatbrief vom Januar erschien ein interessanter Artikel über Rabensgrün, in welchem auch der „durchlochte Stein" an der Weggabelung Schlaggenwald-Leßnitz erwähnt ist. Es ist der Oberteil eines Sühnekreuzes, der, um 90 Grad gedreht, im Wiesengras steht. Als Grund seiner Aufstellung wird der Verlust eines Täuflings bei der Heimkehr aus Schlaggenwald in obigem Artikel angegeben.
Während meiner 10jährigen Unterrichtszeit in Rabensgrün hörte ich aber niemals von einem solchen Ereignis. Hingegen hat mir Bürgerschuldirektor Prosch, der das Museum im Schlaggenwalder Rathaus betreute, einen schriftlichen Auszug aus einer dort aufbewahrten alten Chronik übersandt, woraus ersichtlich ist, daß das obige Sühnekreuz deshalb erstellt wurde, weil an dieser Weggabelung ein Mann im Streit erschlagen wurde.
In früheren Jahrhunderten wurden solche Sühnekreuze dort erstellt, wo ein Mensch eines zwar gewaltsamen aber nicht beabsichtigten Todes starb, also bei Totschlag, nicht aber bei Mord. Wenn sich der Täter mit den Hinterbliebenen einigen konnte, wurde durch Vertrag festgelegt, was er als Sühne zu erfüllen habe: Für die Begräbniskosten und die des Leichenschmauses aufkommen, für das Seelenheil des Toten, Messen lesen lassen, den Hinterbliebenen das sogenannte Wehr- und Mannsgeld bezahlen, verschiedene Wallfahrten unternehmen, eine bestimmte Menge Wachs der Kirche stiften, den Hinterbliebenen etliche Jahre aus dem Wege gehen, keine öffentlichen Lustbarkeiten besuchen, das Wirtshaus verlassen, sobald ein Hinterbliebener dieses betritt, Gerichtskosten bezahlen, am Tatort ein steinernes Sühnekreuz errichten.
Konnte der Totschläger alle diese Bußen erfüllen, dann war seine Blutschuld gesühnt. Kam jedoch ein solcher Sühnvertrag nicht zustande, dann trat an seine Stelle die Blutrache der Hinterbliebenen, die an der Sippe des Täters vollzogen wurde. Vielfach wurde der Körper des Toten solange nicht der Erde übergeben, bis er gerächt war. Bei gütlicher Einigung war der Täter vor weiterer Strafe frei, wenn der Totschlag im Affekt, also in momentaner Erregung, geschah. Solches war damals eine Privatangelegenheit, um die sich die Gerichte nur bedingt kümmerten.
Welche Bußen nun der Totschläger bei Rabensgrün auf sich nahm, berichtet die Schlaggenwalder Chronik nicht. Vielleicht genügte schon das Sühnekreuz am Rabensgrüner Weg.
Zur Herstellung eines Sühnekreuzes verwendete man eine dickere Steinplatte, meist unter einem Meter Durchmesser, die man kreisförmig abrundete. Dann meißelte man vier größere Löcher in regelmäßigen Abständen, je zwei oben und unten, heraus, wodurch man ein Kreuz erhielt, das von einem Ring umschlossen ist.
Über die Ursache des Totschlages, der zur Erstellung des Sühnekreuzes führte, unterhielt ich mich einmal mit Bürgerschuldirektor Prosch, der folgende Theorie entwickelte: Die Straße Rabensgrün-Schlaggenwald war früher ein Teil einer sehr wichtigen Salzstraße, die in Reichenhall/Berchtesgaden begann, durch Bayern und über den Goldenen Steig (Böhmerwaldübergang) nach Budweis und weiter über Pilsen nach Marienbad und von dort durch das Tepltal nach Karlsbad führte. Nördlich von Petschau zweigte eine Salzstraße — deren gab es früher in den Landen ja viele — links ab und ging über Müllersgrün, Rabensgrün nach Schlaggenwald und weiter nach Elbogen und Falkenau. Auf diesen Salzstraßen und in den Zielorten, wo das Salz im Salzstadel gelagert wurde, wurde in früheren Jahrhunderten ein schwungvoller Handel mit dem so wichtigen „weißen Gold" getrieben. Gleich einige Plachenwagen hintereinander oder zehn bis 20 schwerbeladene Saumpferde, begleitet von ebensoviel Schützen (Salzknechten), beförderten die Salzsäcke auf den freilich oft recht schlechten Wegen. Da geschah es so manches Mal, daß ein Wagenrad brach und der Wagen umkippte oder ein Pferd stürzte. Dann lagen die Salzsäcke auf der Straße und . . . gehörten dem Grundbesitzer, gemäß dem Gesetze der „Grundruh", welches besagt, daß Waren fremder Kaufleute, die den Boden (Grund) berühren, dem betreffenden Grundbesitzer gehören.
Eine solche Panne könnte nun den Salzknechten an der Weggabelung Schlaggenwald/Leßnitz passiert sein, aber die Salzknechte, meist recht rauhe Burschen, wollten dem Grundstückseigentümer ihre wertvolle Salzladung nicht überlassen. Es kam zum Streit, zum Kampf und zur unbeabsichtigten Tötung. Um diesen sehr begehrten Handelsartikel gab es ja früher viel Streit und sogar Kriege.
Daß das am anderen Wegrand dem Sühnekreuz schräg gegenüberstehende Feldkreuz, flankiert von 2 mächtigen Bäumen, aber leider jetzt demoliert, mit ersterem in Zusammenhang gebracht werden könnte, ist reine Spekulation. Es wurde ja viel später aufgestellt.
Josef Floßmann
Zprávy z Československa
Zprávy z Československa
Vztahy mezi Československem a Spojenými státy zůstávají nadále zamrzlé. Hlavním bodem sporu je odmítání USA vrátit komunistické vládě zlato bývalého Československa, zabavené po válce v Německu, protože Československo odmítá plně odškodnit ty americké občany, kteří znárodněním svého majetku v ČSSR utrpěli finanční ztráty. Mezitím však na úrovni velvyslanců probíhají jednání o kulturní a vědecké výměně mezi oběma zeměmi.
Aby zmírnilo chronický nedostatek pracovních sil, který je částečně důsledkem špatné organizace a nedostatečného využívání schopností, má být 1500 kyperských Řeků na rok zaměstnáno v československém stavebnictví. Mezi oběma vládami byla uzavřena odpovídající dohoda. I když tito doma nezaměstnaní Řekové jsou jen kapkou v moři, přece jen zaráží, že se ČSSR nepodařilo uzavřít podobnou smlouvu s některou komunistickou zemí trpící nezaměstnaností, například s Jugoslávií nebo Polskem. Pět tisíc jugoslávských dělníků, které Praha najala v roce 1973, plnilo pouze zakázky, jež převzaly jejich firmy, a do československého hospodářství nebyli začleněni. Polsko, které poskytuje 20 000 pracovních sil převážně v těšínské oblasti, nejeví zájem podíl gastarbeitrů zvyšovat, což zřejmě souvisí i s vystěhovalci do Německa. Polské noviny naznačují, že se ČSSR nyní pokusí získat gastarbeitry z Alžírska a Indie, bez ohledu na jazykové a jiné potíže, které z toho vyplynou.
Taktika pražských úřadů, jak se zbavovat nepohodlných intelektuálů, spočívá v tom, že jim doporučí a povolí alespoň dvouletý pobyt v zahraničí. Tak naložily s Otomarem Krejčou a Milanem Kunderou a pokusily se o totéž u Pavla Kohouta, který proti tomu ovšem protestoval, neboť úřady mají kdykoli možnost odepřít nepohodlnému člověku pod nějakou záminkou návrat domů. Rozhodnou-li se intelektuálové pro omezený odjezd, musí za to zaplatit vysokou cenu: chtějí-li se vrátit, musí se zdržet jakéhokoli vyjadřování k dění doma. Tím se vzdávají solidarity s těmi, jejichž osud dosud sdíleli. Toto odsolidarizování je bezpochyby hlavním účelem velkorysosti pražského ministerstva vnitra.
Zobrazit původní německý text
Nachrichten aus der Tschechoslowakei
Die Beziehungen zwischen der Tschechoslowakei und den Vereinigten Staaten sind weiterhin eingefroren. Hauptpunkt des Konflikts ist die Weigerung der USA, das nach dem Kriege in Deutschland beschlagnahmte Gold der ehemaligen Tschechoslowakei der kommunstischen Regierung zurückzugeben, da diese es ablehnt, jene US-Bürger, welche durch die Verstaatlichung ihrer Vermögenswerte in der ČSSR finanzielle Verluste erlitten, voll zu entschädigen. Inzwischen laufen aber Verhandlungen auf Botschafterebene über kulturellen und wissenschaftlichen Austausch zwischen beiden Ländern.
Um den chronischen Mangel an Arbeitskräften zu mildern, der z. T. auf schlechte Organisation und mangelhaft genutzte Fähigkeiten zurückzuführen ist, sollen 1500 cypriotische Griechen für ein Jahr in der tschechischen Bauindustrie beschäftigt werden. Ein entsprechendes Abkommen wurde zwischen den beiden Regierungen abgeschlossen. Wenn diese daheim arbeitslosen Griechen auch nur ein Tropfen auf den heißen Stein sind, so berührt doch eigenartig, daß es der ČSSR nicht gelang, einen solchen Vertrag mit einem kommunistischen Land abzuschließen, das an Arbeitslosigkeit leidet, z. B. Jugoslawien oder Polen. Die 5000 jugoslawischen Arbeiter, die Prag im Jahre 1973 angeheuert hatte, erfüllten nur Aufträge, die ihre Firmen übernommen hatten und waren in die tschechische Wirtschaft nicht eingegliedert worden. Polen, das vorwiegend im Teschner Gebiet 20000 Arbeitskräfte stellt, scheint nicht daran interessiert zu sein, den Gastarbeiteranteil zu erhöhen, was vermutlich auch mit den Aussiedlern nach Deutschland zusammen hängt. Polnische Zeitungen deuten an, daß die ČSSR nun versuchen werde, aus Algerien und Indien Gastarbeiter zu bekommen, ungeachtet der sprachlichen und sonstigen Schwierigkeiten, die sich dabei ergeben werden.
Die Taktik der Prager Behörden, sich mißliebender Intellektueller zu entledigen, läuft darauf hinaus, ihnen einen mindestens zweijährigen Auslandsaufenthalt nahezulegen und zu bewilligen. So verfuhren sie mit Otoman Krejči und Milan Kundera und versuchten es mit Pavel Kohout, der indessen dagegen protestierte, da die Behörden ja jederzeit die Möglichkeit besitzen, dem Mißliebenden unter einem Vorwand die Heimkehr zu verweigern. Entschließen sich Intellektuelle zur begrenzten Ausreise, müssen sie dafür einen hohen Preis entrichten; sie müssen sich jeglicher Stellungnahme zu Vorgängen daheim enthalten, wenn sie wieder zurückkehren wollen. Damit verzichten sie auf die Solidarität mit denen, deren Los sie bisher geteilt haben. Diese Entsolidarisierung ist zweifellos der Hauptzweck der Großzügigkeit des Prager Innenministeriums.
Hasičský krajský den ve Gfellu
Hasičský krajský den ve Gfellu
[obr] Gfellští hasiči s velitelem Franzem Weinhartem
Dne 22. července 1934 zažil Gfell pozoruhodnou slavnost.
Slavil se hasičský krajský den (Feuerwehrgautag) pod vedením tehdejšího předsedy hasičů Franze Weinharta (Weinhart-Schuster).
Moje vzpomínky na tuto slavnost sahají do dětských let, takže nedokážu podat chronologickou zprávu, ale jen záblesky z tehdejšího dětského pohledu.
Moje babička shromáždila na prázdniny svá vnoučata a oznámila jim, že za pár týdnů bude místní hasičský sbor slavit velkou slavnost, na kterou přijedou jako hosté i hasiči z okolí. Všichni Gfellané prý byli vyzváni, aby vložili své síly a schopnosti do důstojné a krásné podoby slavnostního dne. Moje teta Maria, která byla Gfellankou tělem i duší a přijela z Chemnitz, podporovala babičku v úsilí, abychom i my děti museli přiložit ruku k dílu, i když jsme byli vlastně jen prázdninoví hosté. Babička s tetou tím ale otevíraly dveře, které byly už dokořán, protože jsme byli touto výzvou nadšeni.
Odpovědní za pořádání slavnosti si skutečně nemohli stěžovat na nedostatek ochoty Gfellanů. Celou vesnicí zmocnila se horečka pilnosti, zatímco slunce žhavě pálilo nad střechami. Přes horko a polní práce nebyl večer nikdo tak unavený, aby se nechtěl podílet na zdaru hasičského krajského dne.
Už nevím, jak se stalo, že jsem byla přidělena ke sboru zpěváků. Scházeli jsme se po večerech u „Gräfn-Bauera", kde ve světnici stálo piano, na které hrál sám pan Gräf jako hudební doprovod. Vedení měl pan Koschek, který jako penzionovaný lázeňský hudebník bydlel v půvabném domku v Tepelském údolí. Přicházel zvlášť nahoru do vesnice, aby se sborem nastudoval Beethovenovu hymnu „Die Himmel rühmen" (Nebesa hlásají). Já jsem drzou dětskou pusou vždy znovu naznačovala, že se už druhým rokem učím hrát na klavír. Z toho se usoudilo, že bych tedy měla umět i zpívat, což ale nikdy nebyla pravda. Pan Koschek mě zařadil mezi zvonivě čisté hlásky. Tak jsem tam stála s horečnatě rozpálenými tvářemi a nechtěla se ztrapnit. Skutečně se mi podařilo nezpůsobit žádný nepříjemný rozruch, neboť jsem otvírala rty beze zvuku, a tak jsem ani nemohla zpívat falešně. Buď mě pan Koschek snášel jako němý přívěsek, nebo si toho skutečně nevšiml. Nikdy jsem se to nedozvěděla.
Moje druhé zapojení do hasičského krajského dne spočívalo ve společném vystoupení se stejně starými děvčaty a chlapci. I zde se angažoval pan Koschek a nastudoval s námi veselou etudu z taneční gymnastiky a akrobacie. Za to jsme k naší největší radosti dostaly krásné, hoblované, metr dlouhé hůlky. Pan Koschek musel být idealista, neboť jeho trpělivost s námi byla téměř bezmezná, zatímco po jeho tváři stékaly krůpěje potu.
Nádherné hůlky nás samozřejmě sváděly k tomu, abychom je zkoušely jako bojové zbraně, proto jsme je po cvičných hodinách vždy musely znovu odevzdat. Jinak jsme to ale braly velmi vážně. Na okraji našeho čilého ruchu jsme slýchaly, jak čestné dámy mluví o svých slavnostních šatech, ale to nás tehdy ještě příliš nezajímalo.
[obr] Gfellské děti při svých vystoupeních s hůlkami
[obr] Gfellská hasičská slavnost (krajský den) — půvabná děvčata u kávy; zleva doprava: paní Neumannová, paní Weinhartová, paní Kosteková, paní Jehmlichová a paní Frischová.
Zatímco Gfellané horečně očekávali svou slavnost, ve vesnici se zároveň uklízelo, pralo a zametalo, dokonce se bílilo a natíralo. Pekly se koláče velké jako kolo od vozu s tvarohem, drobenkou, mákem a povidly, poráželo se, smažilo a vařilo, a chladilo se pivo.
Pak konečně nastal ten den. Nebe seslalo nad Gfell slunečný den.
Časně přijely delegace hasičů z okolí. Byly ve Gfellu přivítány s tušem a bubnováním, a pan Weinhart, jeho pomocníci a čestné dámy měli plné ruce práce, aby hosty náležitě přivítali. Doprovodili delegace k pomníku padlých, kde pod starými stromy a mezi pestrými letními květinami byl postaven oltář k polní bohoslužbě. Pan Koschek, stojící ve fraku, seskupil svůj sbor kolem sebe do půlkruhu. Sešlo se mnoho lidí, kteří v širokém kruhu tvořili pestrobarevnou kulisu. Když pan Koschek zvedl taktovku k zahájení, uvědomila jsem si svou důležitost. Nadechla jsem plíce plné vzduchu a bezhlasně se přidala do velkého chorálu. A když letní vítr odvál mohutné finále, upřímně jsem věřila, že i můj hlas byl u toho.
Běžela jsem domů k babičce a viděla ji, jak z trouby vytahuje křupavou pečínku, aby ji polila šťávou. U okna seděl „Taddes" a blaženě hrál na foukací harmoniku, kterou mu darovala moje teta. Velmi jsem spěchala, protože jsem se musela převléknout. Pro taneční akrobatickou etudu byly děvčatům opatřeny půvabné červené sukénky s bílými halenkami a zástěrkami.
K tomu se do vlasů zapichoval věneček z letních květin. Chlapci to měli jednodušší, k černým gymnastickým kalhotám bílou košili. Takto vystrojeni jsme se znovu setkali u pomníku padlých, kde jsme si vyzvedli své hůlky a nesli je pak jako voják pušku. Poté jsme se seřadili s hasiči a čestnými dámami do slavnostního průvodu. Když jsem viděla růžové šaty a pestré šerpy čestných dam, začala jsem být přece jen trochu závistivá a předsevzala jsem si, že při příštím krajském dnu vystoupím i já v takových slavnostních šatech. Zůstalo to jen snem! —
Ale zpět ke slavnosti. Konečně se s elánem, švihem a dechovou hudbou vydal průvod vesnicí. Na krajnici stálo jen málo diváků. Většina se už shromáždila na slavnostní louce u „Untern Wetzstua" a zajistila si místečko. Když jsme tam dorazily, začal pro nás děti vrchol dne. Pan Koschek zavedl své hůlkové děti doprostřed louky a seskupil je kolem sebe do kruhu. Protože byl stále ještě ve svém černém fraku, ale slunce nemilosrdně pálilo na celou scénu, stékaly ubohému muži skutečné potůčky potu z čela přes tvář a dál za sněhobílý límec. Přesto statečně dirigoval naši taneční akrobacii a jen občas trochu sebou trhl, když jsme se k němu se svými hůlkami přiblížily příliš blízko. Vrcholem naší produkce byla pyramida, kterou chlapci postavili sice s roztřesenými koleny, ale přece jen s pevností. My děvčata jsme je značně rušila, když jsme jako malé čarodějnice pobíhaly se svými hůlkami kolem stavby. Pan Koschek si oddechl, protože naše číslo přes všechna nebezpečí skončilo šťastně, takže mohl dát startovní znamení ke skákání v pytlích. Vlezly jsme do bramborových pytlů a víceméně se kutálely k cíli. K uklidnění našich rozohněných myslí byl mezi všechny děti rozdělen nádherný krémový dort, který byl vlastně určen vítězi. Tak jsme stály u kávového stánku, kde moje teta se čtyřmi přítelkyněmi vykonávala svou činnost, a divoce jsme se překřikovaly. Brzy nás také odehnali. Tak jsem se odplížila k samaritánskému stanu, kde pan Weinhart a slečna Fechterová (porodní asistentka) ošetřovali na nosítkách ležící „pivní mrtvolu". Tu jsem pocítila, že jsem vlastně taky úplně vyčerpaná.
Jak jsem se dostala domů k babičce, už nevím, protože slavnost byla opravdu dost namáhavá — ale nádherná!
Zobrazit původní německý text
Feuerwehr-Gautag in Gfell
[obr] Gfeller Feuerwehr mit Hauptmann Franz Weinhart
Am 22. Juli 1934 erlebte Gfell ein bemerkenswertes Fest.
Es feierte den Feuerwehrgautag unter der Leitung des damaligen Feuerwehrobmannes Franz Weinhart (Weinhart-Schuster).
Meine Erinnerung an das Fest reicht in die Kinderzeit zurück, so daß ich keinen chronologischen Bericht zu geben vermag, sondern nur Streiflichter aus meiner damaligen Perspektive.
Meine Großmutter hatte ihre Enkelkinder für die Ferienzeit um sich versammelt und ihnen eröffnet, daß in wenigen Wochen die Ortsfeuerwehr ein großes Fest feiern würde, zu dem auch die Feuerwehren aus dem Umland als Gäste kämen. Alle Gfeller seien aufgerufen, ihre Kräfte und ihr Können für eine würdige und schöne Ausgestaltung des Festtages einzusetzen. Meine Tante Maria, die mit Leib und Seele Gfellerin war und aus Chemnitz angereist kam, unterstützte meine Großmutter in dem Bemühen, daß wir Kinder mit zum Einsatz kommen müßten, auch wenn wir nur quasi Feriengäste wären. Großmutter und Tante rannten offene Türen ein, denn wir waren von dieser Aufforderung begeistert.
Die Verantwortlichen für die Ausrichtung des Festes brauchten sich tatsächlich über mangelnde Einsatzbereitschaft der Gfeller nicht zu beklagen. Das ganze Dorf fiel in ein Fieber von Emsigkeit, währenddessen die Sonne sengend über den Dächern brütete. Trotz Hitze und Feldarbeit war am Abend kaum jemand so müde, daß er nicht zum Gelingen des Feuerwehrgautages hätte mitwirken wollen.
Ich weiß nicht mehr, wie es dazu kam, daß ich dem Chor zugeteilt wurde. Er fand sich an den Abenden beim „Gräfn-Bauern" ein, wo in der Stube ein Klavier stand, an dem Herr Gräf selbst saß und die musikalische Untermalung spielte. Die Leitung hatte Herr Koschek, der als pensionierter Kurmusiker in einem reizenden Häuschen im Tepltal wohnte. Er kam eigens ins Dorf hinauf, um mit dem Chor die Hymne von Beethoven „Die Himmel rühmen" einzustudieren. In vorwitziger Weise hatte ich immer wieder durchblicken lassen, daß ich nun bereits das zweite Jahr das Klavierspielen erlernen würde. Daraus schloß man, daß ich auch singen können müßte, was aber niemals der Fall war. Herr Koschek teilte mich den glockenhellen Stimmen zu. Da stand ich nun mit fiebernden Wangen und wollte mich nicht blamieren. Es gelang mir auch wirklich, nicht unangenehm aufzufallen, denn ich öffnete tonlos meine Lippen und konnte auf solche Weise auch gar nicht falsch singen. Entweder duldete Herr Koschek mich als stummes Anhängsel, oder er hatte es tatsächlich nicht bemerkt. Ich habe es nie erfahren.
Mein zweiter Einsatz beim Feuerwehrgautag bestand in einer gemeinsamen Darbietung mit gleichaltrigen Mädchen und Buben. Auch hier wurde Herr Koschek tätig und studierte mit uns eine lustige Studie aus tänzerischer Gymnastik und Akrobatik ein. Hierfür bekamen wir zu unserem größten Gaudium schöne, gehobelte, ein Meter lange Stöcke. Herr Koschek muß ein Idealist gewesen sein, denn seine Geduld mit uns war nahezu grenzenlos, während viele Schweißtropfen über sein Gesicht rannen.
Die wunderbaren Stöcke luden natürlich dazu ein, daß wir sie als Kampfwaffen ausprobierten, weshalb wir sie auch immer nach den Übungsstunden wieder abliefern mußten. Aber sonst waren wir sehr ernst bei der Sache. Am Rande unseres geschäftigen Treibens hörten wir, wie die Ehrendamen über ihre Festkleider sprachen, aber wir interessierten uns noch nicht so sehr dafür.
[obr] Die Gfeller Kinder bei ihren Stockvorführungen
[obr] Gfeller Feuerwehrfest (Gautag) — Die hübschen Kaffeemädchen; Von links nach rechts: Frau Neumann, Frau Weinhart, Frau Koschek, Frau Jehmlich und Frau Frisch.
Während die Gfeller ihrem Fest entgegenfieberten, wurde gleichzeitig im Dorf geputzt, gewaschen und gefegt, sogar geweißt und gestrichen. Es wurden wagenradgroße Kuchen mit Quark, Streusel, Mohn und Powidl gebacken, es wurde geschlachtet, gebraten und gekocht, und es wurde das Bier kühl gestellt.
Dann war es endlich so weit. Der Himmel schickte über Gfell einen Sonnentag.
Frühzeitig kamen die Abordnungen der Feuerwehren aus dem Umkreis. Sie wurden mit Tschinderabumbum in Gfell willkommen geheißen, und Herr Weinhart, seine Helfer und die Ehrendamen hatten alle Hände voll zu tun, die Gäste gebührend zu empfangen. Sie geleiteten die Abordnungen zum Kriegerdenkmal, wo unter alten Bäumen und zwischen bunten Sommerblumen der Altar für den Feldgottesdienst aufgebaut war. Herr Koschek, der im Frack dastand, gruppierte seinen Chor in einem Halbkreis um sich. Es waren viele Menschen gekommen, die in weiter Runde eine farbenfrohe Kulisse bildeten. Als Herr Koschek den Dirigentenstab zum Einsatz hob, wurde ich mir meiner Wichtigkeit bewußt. Ich pumpte meine Lungen voll Luft und fiel tonlos in den großen Choral mit ein. Und als der Sommerwind das gewaltige Finale verweht hatte, glaubte ich ehrlichen Herzens, daß auch meine Stimme dabeigewesen war.
Ich lief heim zur Großmutter und sah, wie sie aus der Ofenröhre das knusprige „Schweinerne" holte, um es zu begießen. Am Fenster saß der „Taddes" und spielte glückselig auf der Mundharmonika, die ihm meine Tante geschenkt hatte. Ich war sehr in Eile, denn ich mußte mich umkleiden. Für die Tanz-Akrobatik-Studie hatte man den Mädchen reizende, rote Röckchen mit weißen Blüschen und Schürzchen besorgt.
Dazu wurde ein Sommerblumenkränzchen ins Haar gesteckt. Die Buben bekamen es einfacher, zu einer schwarzen Turnhose ein weißes Hemd. So angetan trafen wir uns wieder beim Kriegerdenkmal, wo wir unsere Stöcke in Empfang nahmen und sie sodann wie ein Soldat das Gewehr trugen. Nachher formierten wir uns mit den Feuerwehren und den Ehrendamen zum Festumzug. Als ich die rosafarbenen Kleider und bunten Schärben der Ehrendamen sah, begann ich doch ein wenig neidisch zu werden und nahm mir vor, beim nächsten Gautag auch in einem solchen Festgewand aufzutreten. Dies ist ein Traum geblieben! —
Aber nun zurück zum Fest. Endlich ging es mit Schmiß und Schwung und Blasmusik durch das Dorf. Nur wenige Zuschauer standen am Straßenrand. Die meisten hatten sich schon auf der Festwiese beim „Untern Wetzstua" eingefunden und ein Plätzchen gesichert. Als wir dort eintrafen, begann für uns Kinder der Höhepunkt des Tages. Herr Koschek führte seine Stockkinder in die Mitte der Wiese und gruppierte sie in einem Kreis um sich. Da er immer noch in seinem schwarzen Frack steckte, die Sonne aber unbarmherzig auf die Szenerie niederbrannte, rannen dem armen Mann echte Schweißsturzbäche von der Stirn über das Gesicht und weiter hinter den blütenweißen Kragen. Trotzdem dirigierte er tapfer unsere Tanz-Akrobatik und zuckte nur manchmal ein wenig, wenn wir mit unseren Stöcken ihm zu nah kamen. Das I-Tüpfelchen unserer Vorführung bildete eine Pyramide, die von den Buben zwar mit wackligen Knien, aber dennoch mit Standhaftigkeit aufgebaut wurde. Wir Mädchen irritierten sie beträchtlich, als wir wie kleine Hexen mit unseren Stöcken um das Bauwerk rasten. Herr Koschek atmete auf, denn unsere Nummer kam trotz aller Gefahren zu einem glücklichen Ende, so daß er das Startzeichen zum Sackhüpfen geben konnte. Wir steckten in Kartoffelsäcken und purzelten mehr oder weniger dem Ziel entgegen. Zur Besänftigung unserer erhitzten Gemüter wurde eine wunderbare Buttercremetorte, die eigentlich für den Sieger bestimmt war, an alle Kinder verteilt. So standen wir an der Kaffeebude, wo meine Tante mit vier Freundinnen ihren aktiven Einsatz verrichtete und brüllten wild durcheinander. Wir wurden auch bald vertrieben. So schlich ich mich an das Samariterzelt, wo Herr Weinhart und Fräulein Fechter (Hebamme) eine Bierleiche, die auf der Bahre lag, behandelten. Da spürte ich daß ich eigentlich auch ganz erschöpft war.
Wie ich zur Großmutter heimkam, weiß ich nicht mehr, denn das Fest war doch recht anstrengend gewesen — aber wunderschön!
Věrni staré vlasti!
Nad naší zemí táhly temné mraky.
„Musíš pryč!" — znělo ze všech úst.
Nejeden z nás seděl u kraje cesty,
srdce plné té zprávy.
Přesto nikdo nechtěl doopravdy uvěřit,
že mu lze vzít domov.
Těžké chvíle už jsou skoro zapomenuty,
tolik věcí v našem životě je znovu nové.
Našli jsme si i nový domov,
přesto srdce zůstává věrné staré vlasti.
Frieda Erler (Idstein/Ts.)
Zobrazit původní německý text
Der alten Heimat treu!
Dunkle Wolken zogen über unser Land.
„Du mußt fort!" — kam es aus aller Munde.
So mancher saß am Straßenrand,
sein Herz erfüllt von dieser Kunde.
Doch keiner wollte es recht glauben,
daß man ihm kann die Heimat rauben.
Fast schon vergessen sind die schweren Stunden,
so vieles ist in unserm Leben wieder neu.
Auch eine neue Heimat haben wir gefunden,
doch das Herz bleibt der alten Heimat treu.
Frieda Erler (Idstein/Ts.)