Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 139
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 139, rok 1975. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Titulní strana – Heimatbrief, číslo 139
Titulní strana – Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald), sešit 139
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské horní města
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
27. ročník březen 1975 sešit 139
[obr] Mariánský boční oltář v kostele sv. Jiří v Horním Slavkově
Zobrazit původní německý text
Titelseite – Heimatbrief Schlaggenwald, Folge 139
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
27. Jahrgang März 1975 Folge 139
[obr] Marien-Seitenaltar in der St. Georgs-Kirche Schlaggenwald
Velikonoční poselství ve Svatém roce 1975
Velikonoční poselství ve Svatém roce 1975
Tvou smrt, Pane, zvěstujeme,
a tvé vzkříšení oslavujeme.
Milí krajané!
To, že většina našich krajanských listů přijala a otiskla mé kněžské slovo k vánočním svátkům, mě povzbudilo, abych totéž učinil i k nadcházejícím Velikonocům. I Velikonoce jsou dnes ohroženy tím, že se jim odcizuje jejich smysl, že jsou zbavovány svého křesťanského obsahu a přetvářeny v pouhý jarní svátek. Proto může být zamyšlení nad křesťanským velikonočním poselstvím jen užitečné.
K nejpůsobivějším novinkám liturgie v době po koncilu patří nové eucharistické modlitby, které nás uvádějí přímo doprostřed velikonočního tajemství utrpení, smrti a vzkříšení našeho Pána. Toto velikonoční tajemství je přitom obsahem křesťanských Velikonoc. Jádrem eucharistické modlitby je zpráva o ustanovení se slovy proměňování a s provoláním o smrti a vzkříšení: „Neboť večer, když byl zrazen a dobrovolně přijal utrpení, vzal chléb a vzdal díky, lámal jej a podával svým učedníkům se slovy: Vezměte a jezte z toho všichni: toto je mé tělo, které se za vás vydává. Podobně vzal po večeři i kalich, znovu vzdal díky a podal jej svým učedníkům se slovy: Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku!"
Tím jsme postaveni doprostřed dění posledního Zeleného čtvrtku a smrti na kříži na svatý Velký pátek. Co se tehdy skutečně odehrálo, můžeme si přečíst v příběhu utrpení, jak nám o něm podávají zprávu čtyři evangelisté. Tento historický spásný čin Boží se v liturgii církve stává kultickou přítomností. Tuto skutečnost však lze pochopit jedině vírou, proto také kněz volá do shromáždění: Tajemství víry! A shromáždění věřících odpovídá: „Tvou smrt, Pane, zvěstujeme a tvé vzkříšení oslavujeme, dokud nepřijdeš ve slávě!"
Nyní se máš podrobit velikonoční zkoušce. Je to ještě tvá neochvějná velikonoční víra? Věřím, že náš Pán Ježíš Kristus svou smrtí sňal hřích světa a zjednal smíření mezi Bohem a lidmi. Kříž a smrt na kříži zůstávají i pro věřícího tajemstvím, ale pro něj je v Kristově kříži útěcha, síla, spása a naděje. Je toto ještě tvá velikonoční víra: „Věřím v Ježíše Krista, který třetího dne vstal z mrtvých?" Od Velkého pátku do velikonočního rána bylo Ježíšovo tělo uloženo v hrobě a pak se, jak nám podávají zprávu biblické texty, podle tehdejšího počítání třetího dne, o velikonočním ránu, stalo Páně vzkříšení. Můžeme vyznávat obojí: Bůh vzkřísil svého Syna, anebo Bohočlověk Ježíš Kristus vstal z mrtvých vlastní mocí.
Poselství o vzkříšení bude i tentokrát pro mnohé domýšlivé lidi kamenem úrazu a najde své pochybovače. My se však nesmíme nechat svést a máme vyznávat to, co bylo po všechna staletí vírou církve: Resurrexit — Vstal z mrtvých, aleluja! Radostněji než jindy v roce máme o Velikonocích s věřícím a radostným srdcem modlit se: „Tvé vzkříšení oslavujeme, dokud nepřijdeš ve slávě."
Kde však leží zvláštní důrazy velikonoční slavnosti ve Svatém roce? Anno santo stojí pod velkými vůdčími myšlenkami: obnova, smíření, mír. Každá obnova musí začít nejprve v nás samých. Obnova, obrácení a pokání k sobě vnitřně patří. Mají se projevit v naplnění naší velikonoční povinnosti. Velikonoční zpověď je obrácením k milosrdnému Bohu a k Ježíši Kristu, který se za nás a za všechny vydal na odpuštění hříchů. Smířeni s Bohem pak budeme také připraveni ke smíření se všemi, od nichž nás ještě něco odděluje. Z ducha odpuštění vyrůstá smíření a smíření je základem míru. Sloužit těmto cílům, každý podle svých sil a na svém místě, to je náš příspěvek ke Svatému roku.
Ve znamení Svatého roku vydalo vedení Ackermannovy obce poselství k českým katolíkům v emigraci. Duchovní správci českých katolíků ve Spolkové republice na ně odpověděli: „Jsme přesvědčeni, že žádné časově podmíněné politické otázky mezi státy nesmějí rozdělovat ty, které spojuje Kristova láska. V duchu modlitby, které nás Pán naučil, prosíme o odpuštění, jako i my odpouštíme. Takto smíření pak přispějeme i ke smíření českého národa s německým. Tímto věrohodným křesťanstvím můžeme pomoci i těžce zkoušené církvi ve staré vlasti." Jménem svých sudetoněmeckých spolubratří mohu prohlásit, že ani nás nenaplňuje jiné smýšlení. Jsem přesvědčen, že naši krajané po všech trpkých zkušenostech vyhnání i 30 let poté půjdou touto cestou s námi.
Velikonoční poselství je stejně jako poselství vánoční poselstvím radosti a míru. Kříž a vzkříšení září do veškeré pozemské noci, a to platí i pro ty, kdo jsou ponořeni do utrpení a nouze. Kdo zná Velikonoce, nebude zoufat! Ať se sejdeme kdekoli – u hrobů apoštolů v Římě nebo na poutních místech nové vlasti – známe svůj cíl: obnovu, smíření a mír.
V předjaří velikonoční radosti zdravím všechny krajany, i jménem svých spolubratří v kněžské službě. Zakončuji velikonočním slovem papeže Pavla VI.: Všem platí naše velikonoční přání, které zní slovy Kristovými: Pokoj vám!
Prelát Dr. Karl Reiß
mluvčí sudetoněmeckých kněží
Radostné velikonoční svátky přejeme všem čtenářům našeho Heimatbriefu
Zobrazit původní německý text
Die Osterbotschaft im Hl. Jahr 1975
Deinen Tod, o Herr, verkünden wir,
Und deine Auferstehung preisen wir.
Liebe Landsleute!
Die Tatsache, daß die meisten unserer Heimatblätter mein priesterliches Wort zum Weihnachtsfest angenommen und veröffentlicht haben, hat mich ermutigt, auch zum kommenden Osterfest ein Gleiches zu tun. Auch Ostern ist in Gefahr, zweckentfremdet zu werden, seines christlichen Gehaltes entleert und zu einem Frühlingsfest umfunktioniert zu werden. Deshalb kann eine Besinnung auf die christliche Osterbotschaft nur nützlich sein.
Zu den eindrucksvollsten Neuerungen der Liturgie in nachkonziliarer Zeit gehören die neuen Hochgebete, die uns mitten hineinführen in das Paschamysterium vom Leiden, Sterben und der Auferstehung unseres Herrn. Dieses Paschamysterium aber ist der Inhalt des christlichen Osterfestes. Der Kern des Hochgebetes ist der Einsetzungsbericht mit den Wandlungsworten und der Akklamation vom Tod und der Auferstehung: „Denn am Abend, da er ausgeliefert wurde und sich dem Leiden unterwarf, nahm er das Brot und sagte Dank, brach es und reichte es seinen Jüngern mit den Worten: Nehmet und esset alle davon: das ist mein Leib, der für Euch hingegeben wird. Ebenso nahm er nach dem Mahl den Kelch, dankte wiederum und reichte ihn seinen Jüngern mit den Worten: Nehmet und trinket alle daraus: das ist der Kelch des ewigen Bundes: mein Blut, das für Euch und für alle vergossen wird zur Vergebung der Sünden. Tut dies zu meinem Gedächtnis!"
Damit sind wir mitten hineingestellt in das Geschehen des letzten Abendmahles am Gründonnerstag und des Kreuzestodes am heiligen Karfreitag. Was damals in geschichtlicher Wirklichkeit geschehen ist, können wir nachlesen in der Leidensgeschichte, wie uns die 4 Evangelisten berichten. Die geschichtliche Heilstat Gottes von damals wird in der Liturgie der Kirche zur kultischen Gegenwart. Diese Wirklichkeit kann aber nur im Glauben erfaßt werden, deshalb auch der Ruf des Priesters in die Gemeinde hinein: Geheimnis des Glaubens! Die Gemeinde der Glaubenden aber antwortet: „Deinen Tod, o Herr, verkünden wir und deine Auferstehung preisen wir, bis du kommst in Herrlichkeit!"
Nun sollst Du Dich einem österlichen Test unterziehen. Ist es noch Dein unangefochtener Osterglauben? Ich glaube, daß unser Herr Jesus Christus durch seinen Tod die Sünde der Welt hinweggenommen hat und Versöhnung stiftete zwischen Gott und den Menschen. Kreuz und Kreuzestod bleiben auch für den Glaubenden ein Geheimnis, aber für ihn liegt im Kreuze Christi Trost, Kraft, Heil und Hoffnung. Ist das noch Dein Osterglaube: „Ich glaube an Jesus Christus, der am dritten Tage von den Toten auferstanden ist?" Vom Karfreitag bis zum Ostermorgen war Jesu Leib im Grab geborgen und dann geschah nach antiker Zählung am 3. Tag, am Ostermorgen des Herren Auferstehung, wie uns die biblischen Texte berichten. Wir können beides bekennen: Gott hat seinen Sohn auferweckt oder der Gottmensch Jesus Christus ist von den Toten auferstanden aus eigener Kraft.
Die Botschaft der Auferstehung wird auch diesmal für viele Selbstherrliche anstößig sein und wird Zweifler finden. Wir sollen uns aber nicht irreführen lassen und das bekennen, was in allen Jahrhunderten der Glaube der Kirche war: Resurrexit — Er ist auferstanden, Alleluja! Freudiger als sonst im Jahr sollen wir an Ostern mit gläubigem und frohem Herzen beten: „Deine Auferstehung preisen wir, bis du kommst in Herrlichkeit."
Wo liegen aber die besonderen Akzente der Osterfeier im Heiligen Jahr? Das Anno santo steht unter den großen Leitgedanken: Erneuerung, Versöhnung, Frieden. Jede Erneuerung muß zuerst in uns selber beginnen. Erneuerung, Umkehr und Buße gehören innerlich zusammen. Sie sollen sichtbar werden in der Erfüllung unserer Osterpflicht. Osterbeichte ist Hinwendung zum barmherzigen Gott und zu Jesus Christus, der sich für uns und alle hingegeben hat zur Vergebung der Sünden. Ausgesöhnt mit Gott werden wir dann auch bereit sein zur Versöhnung mit allen, von denen uns noch etwas trennt. Aus dem Geist des Verzeihens wächst die Versöhnung und Versöhnung ist das Fundament des Friedens. Diesen Zielen zu dienen, jeder nach seiner Kraft und an seinem Platz, ist unser Beitrag zum Heiligen Jahr.
Im Zeichen des Heiligen Jahres hat die Leitung der Ackermann Gemeinde an die tschechischen Katholiken in der Emigration eine Botschaft gerichtet. Die Seelsorger der tschechischen Katholiken in der Bundesrepublik haben darauf geantwortet: „Wir sind überzeugt, daß keine zeitbedingten politischen Fragen zwischen den Staaten diejenigen trennen dürfen, die durch die Liebe Christi verbunden sind. Im Sinne des Gebetes, das uns der Herr gelehrt hat, bitten wir um Vergebung, wie auch wir vergeben. So versöhnt, werden wir dann auch zur Versöhnung des tschechischen mit dem deutschen Volk unseren Beitrag leisten. Durch dieses glaubwürdige Christentum können wir auch der schwergeprüften Kirche in der alten Heimat helfen." Namens meiner sudetendeutschen Mitbrüder darf ich erklären, daß auch uns keine andere Gesinnung erfüllt. Ich bin überzeugt, daß unsere Landsleute nach allen bitteren Erlebnissen der Vertreibung 30 Jahre danach uns auf diesem Wege folgen werden.
Die Osterbotschaft ist ebenso wie die Weihnachtsbotschaft eine Botschaft der Freude und des Friedens. Das Kreuz und die Auferstehung leuchten hinein in alle Erdennacht, das gilt auch jenen, die eingetaucht sind in Leid und Not. Wer Ostern kennt, wird nicht verzweifeln! Wo immer wir zusammenkommen werden: an den Gräbern der Apostel in Rom oder an den Gnadenstätten der neuen Heimat, wissen wir um das Ziel: Erneuerung, Versöhnung und Friede.
In der Vorfreude des Osterfestes grüße ich alle Landsleute auch namens meiner Mitbrüder im priesterlichen Amt. Ich schließe mit einem österlichen Wort Papst Paul VI.: Allen gilt unser Osterwunsch, der mit den Worten Christi lautet: Friede sei mit Euch!
Prälat Dr. Karl Reiß
Sprecher der sudetendeutschen Priester
Ein frohes Osterfest allen Lesern unseres Heimatbriefes
Velikonoční dopis vydavatele – Milí krajané!
Liebe Landsleute! – Velikonoční dopis vydavatele
Zase jsme prožili čtvrt roku z roku 1975. Nikdo asi nedokáže s jistotou říct, zda přání a přání šťastného roku, která nám na začátku roku poslali dobří přátelé, přinesla nějaký úspěch.
Máme všichni důvod hledět do budoucnosti s trochou obav. Kamkoli se člověk podívá na kterémkoli ze šesti světadílů, všude to vře. Lidé na Blízkém východě, v Africe i jinde jsou sužováni válečnými událostmi. I sama příroda způsobuje strašlivé katastrofy. Také technika ničí mnoho životů. Zdá se, jako by na lidstvo dolehla docela zvláštní pohroma – „neklid". Kdysi panovala u mnoha západních národů, jejichž jsme nyní spojenci, jednotná mínka, že Němce je třeba vyřadit z veškerého světového dění, aby na zemi mohl vzniknout rajský sad. Nyní se společnými silami podařilo národ zdecimovat a zemi rozdělit. Ale ráj vytvořen nebyl. Bez pilných Němců ze Spolkové republiky by ovšem nedošlo ani k evropskému hospodářskému rozmachu. Z tohoto hospodářského vzestupu jsme všichni něco získali. Tak se leccos vyvinulo jinak, než bylo plánováno. Nyní jsme my Němci směli zažít už 30 let míru. Ale my vyhnaní jsme si z lekce nuceného opuštění domoviny přece jen vzali ponaučení. Umíme – aspoň většina z nás – dobře rozeznat, co se to ve světě provádí. Jakou má hodnotu to, co vyjedná nějaký pan Kissinger, Kosygin nebo nějaký německý spolkový ministr. Jaké výhody, zaručující trvání národa, se rozdávají. Protože my, z domoviny vyhnaní východní Němci, se nevzdáváme myšlenky na domov a houževnatě se bráníme bezpráví, je tento pocit leckterému politikovi na Východě i na Západě trnem v oku a je pokoušen jej potlačit. Ale když se přesto každoročně o Letnicích na největším pokojném protestním shromáždění sejde několik set tisíc lidí, jsou tyto masy nepatrnou menšinou označovány za revanšisty. Co dnes dostane přiznáno každý domorodec z buše, to si vysoce civilizovaný národ nesmí žádat. A když říkám vysoce civilizovaný národ, mám na mysli i německé vyhnance, kteří se přece počítají k německému národu a cítí se k němu plně příslušet, i když jsou obecně stále ještě označováni za uprchlíky zpátečnickými domorodci. Musíme prokazovat prosté dobré chování, jinak by nás medvědí tlapa naučila mravům. Když se poctiví muži pokoušejí vyrovnat napjaté poměry, je jim od jistých novinářů a moderátorů podsouván revanšismus. Ano, je to podivný svět, ve kterém teď žijeme.
Sedm tučných let je nyní zřejmě na nějakou dobu za námi. My krajané, kteří jsme už za zenitem středního věku, jsme kdysi důkladně poznali dobu nezaměstnanosti. Dobu, kdy nebylo žádného příjmu a státní vláda měla jen almužnu pro nejchudší. Kdo by mohl zapomenout, jak si tehdy každou sobotu dopoledne vyzvedával poukázku ve výši 20 korun pro ženaté rodiny a 10 Kč pro svobodné. Děti se nebraly v úvahu. Kdo by mohl zapomenout na muže, kteří stávali na rozích a doufali, že jim někdo daruje cigaretu značky Zora. Kolik mladých lidí bylo mezi nimi. Mladých lidí, kteří vyrůstali ve slušné rodině a nebyli ochotni k žádným kriminálním činům. Je ale dnešní mládež na podobné časy připravena? Co jí všechno nebylo slibováno? Jistě jí bylo vyprávěno o tehdejší nouzové době. Ale když je člověk sytý a všude kolem vládne blahobyt, těžko si dokáže vyprávěné představit. Ale
[obr] Horní Slavkov – pohled od domu Reif-Fleischer (dnes)
co přišlo po této hořké době? Tehdy měl plný žaludek přece jen svou cenu. Kdo nám tedy sliboval, že jej naplní? Heslo „práce a chléb" tehdy také zabíralo a fascinovalo ty, kteří marně hledali práci. Kdo pracoval v jediné továrně, jaká byla v naší obci, měl velmi skromný výdělek. Budou dnes lidé ještě tak trpělivě čekat a hladovět? Běda, jestliže dnešní státní forma nedodrží své přijaté závazky a nezachová podporu v nezaměstnanosti v současné výši. Který krysař pak přijde a jakému dají masy důvěru, nemělo by být těžké uhodnout. Jak dlouho pak ještě bude mír v naší zeměpisné šířce, to prozradí zase jednou dějiny. Doufejme, že se vládě podaří najít prostředky, které náš národ ochrání před dalšími nezaměstnanými.
Nemělo by se ale ani zamlčet, že se v našem národě uchytila rozmařilost, jaká tu ještě nikdy nebyla. Jistě, každému člověku náleží dovolená a zábava. Dovolená má být odpočinkem, zábava má přinášet radost. Ale co se z těchto pojmů dělá? Nuže – „jedině Neckermann, Quelle atd. to umožnily". I když splátky bolely.
Ale jezdilo se do dalekých zemí a domů se člověk vracel většinou nemocný, protože několikadenní cesta autem z jižních zemí nezůstane bez následků na zdraví. Účet je teď předkládán. Staré přísloví „šetři v čase, budeš mít v nouzi" už dávno platí za nemoderní a zastaralé. Nemá už žádnou platnost, což ostatně není divu; vždyť německý střadatel musel zažít dvě inflace, při nichž přišel o své úspory. Mezi pracujícím obyvatelstvem vyvstala hluboká obava, odkud se jednou zajistí zaopatření na stáří. Odkud přijdou peníze na zajištění existence, jestliže lidé, kteří jsou dnes v plném rozkvětu života, budou léta bez práce, když si pak u nás hostující dělníci uplatní svůj právní nárok na výplatu důchodu.
Ostatně 2 miliony hostujících dělníků tu pobývaly řadu let. K oněm 2 milionům pracujících přibyl ještě stejný počet rodinných příslušníků. Snad by bylo bývalo vhodnější, kdyby se průmysl takto nenafoukl a výroba nenarostla do prostředku zisku jednotlivých podniků. Zisk z pilnosti dělníka plynul vydatně akcionářům, což ukazuje odčerpání miliardových částek. Ne nadarmo se snaží ropní šejkové z Orientu si teď také trochu odčerpat. Německý člověk vždy musel tvrdě zápasit, chtěl-li mít drobek z koláče hospodářského zázraku. Teprve stávka, která by přece také snížila zisk, mu přinesla jen malý kousek navíc. Nuže za veškerou věrnost, kterou dennodenně prokazujeme svému státu, nejsme chváleni. Daňové zatížení nemá žádný jiný stát tak výrazné, jako je to naše. Nechci zde zabíhat do podrobností, protože se v tom má vyznat jen vědecky vzdělaný odborník. Jen Flickové, Kruppové a další vědí, jak si nezdaněně nahrabat miliardy. K tomu přistupují ještě banky. Běda dělníkovi, který by si teď chtěl postavit domek. Nikdo mu při tom nesmí pomoci, protože by to byla černá práce, a ta se teď přísně trestá.
Před přijetím úvěru je třeba varovat, protože s úrokovou sazbou se žongluje jako s balancovací tyčí provazochodce. Nemluvě už o cenách pozemku, kde by chtěl člověk postavit domov. V dohledné době z toho nic nebude. Nuže, výškových domů, které stojí prázdné, je už dost. Nikdo se tam nechce nastěhovat. Normální občan si nemůže dovolit cenu za metr čtvereční obytné plochy. Ale nářek stavebníků není možné přeslechnout. Zda se budou takové stavební ruiny dál dotovat? Dnes už se dá říct: Ó krásný čase, kam jsi odešel? Kam nás asi zavane náš neklid? Jak mnozí přestojí nejistoty, jež leží nad veškerou existencí? Co zplodí nespokojenost? K čemu jsou nám nejlepší univerzity, když po studiu nelze najít místo. Provozovat řemeslo už není atraktivní, protože zátěže jsou drtivé. Vychovávat učně v řemeslných provozech je za nynějších povinností téměř nemožné. Při krátké pracovní době a vysokých sociálních odvodech, které je třeba na učně vynaložit, je pro mistry sotva možné náklady unést. Mladým lidem zůstává otevřena jen továrenská učba. Tovaryšem se ale nikdy nestane. Může dosáhnout jen kvalifikace kvalifikovaného dělníka. Ale v současné epoše už tyto staromódní zvyklosti nejsou potřeba.
O stabilitě se mnoho mluví. Ceny ale neustále stoupají. Komu se to připisuje, aby to snesl, opět mase. Není to žádná zábavná podívaná, kterou nám předvádí mzdová a cenová spirála. Doufejme, že se ponurost, jež nyní leží nad Spolkovou republikou, brzy rozplyne. Se stoupajícím sluncem výš a s přibývajícím teplem jeho paprsků stoupá i naše důvěra. Po temnotě, která teď zůstává za námi, prožíváme probouzení přírody a radost z toho nám leccos hořkého snáze snést. Tak bych chtěl znovu všem čtenářům našeho Heimatbriefu popřát „veselé Velikonoce". Vždyť tento vznešený svátek je pevně spjat s příchodem jara. Nejeden krajan si zase udělá srovnání dnešních Velikonoc s tím svátkem, jak jsme jej prožívali doma.
Jen u málokoho bude na stole velikonoční bochánek. Nebude slyšet žádnou ránu z hmoždíře nebo klíčovky, natožpak pořádný rachot z klapačky, jakou nám doma vyráběli naši řemeslníci. Není nádherné, že jsme všechny tyto vzácné zvyky mohli zažít a stále znovu si je oživovat v duchu? Nebyla tehdejší chudší doba přece jen naplněnější? Kdo dnes ještě přeje veselé svátky všem přátelům a známým dům od domu? Nuže, tak se mění časy. A obzvláště se mění sami lidé.
Tímto vyslovuji nejsrdečnější díky všem dárcům za jejich příspěvek na udržení Heimatbriefu, na dar pro staré lidi, na dar na hroby a pomníky. Došlé částky jsou uvedeny ve výkazu darů.
Za četné blahopřejné kartičky na konci roku, které mě zastihly, děkuji obzvlášť srdečně; neboť všichni, koho jsme potěšili vánočním pozdravem s darovaným balíčkem, přijali náš pozdrav s velkým dojetím.
Ti, kdo musí trávit podzim života v domovech, dovedou všem krajanům vysoce ocenit, že se necítí zapomenuti. Pro mnohé krajany to byl vůbec první vánoční balíček, jaký v životě dostali. Doufám jen, že toto gesto budeme moci zachovat i v nadcházející době.
Váš Richard Brummeissl
Vedoucím Domu setkání v Königsteinu/Taunus byl jmenován, jako nástupce v říjnu 1974 zesnulého biskupa Kindermanna, zemský předseda hesenské Ackermann-Gemeinde Richard Hackenberg. Dům představuje kulturní středisko, k němuž je připojeno několik institutů a kněžský seminář.
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute! – Osterbrief des Herausgebers
Nun haben wir schon wieder ein Vierteljahr von 1975 durchlebt. Es kann wohl keiner mit Bestimmtheit sagen, ob die Segens- und Glückwünsche, die uns gute Freunde zum Jahresbeginn geschickt haben, einen Erfolg brachten.
Wir haben alle Anlaß etwas sorgenvoller in die Zukunft zu blicken. Wohin man in den sechs Erdteilen auch schauen mag, überall gärt es. Die Menschen in Nahost, Afrika und auch anderswo werden von kriegerischen Handlungen heimgesucht. Selbst die Natur löst furchtbare Katastrophen aus. Auch die Technik vernichtet viel Leben. Es scheint als sei eine ganz besondere Plage über die Menschheit hergefallen. — „Die Unruhe". Man war sich einstmals bei vielen westlichen Völkern, deren Verbündete wir jetzt sind, einig in der Meinung, daß man die Deutschen aus dem gesamten Weltgeschehen ausschalten muß, damit der paradiesische Garten auf der Erde entstehen kann. Nun mit vereinten Kräften ist der Versuch gelungen, das Volk zu dezimieren und das Land zu teilen. Doch das Paradies wurde nie geschaffen. Aber ohne die fleißigen Bundesdeutschen hätte es aber auch keinen europäischen wirtschaftlichen Aufschwung gegeben. Von diesem wirtschaftlichen Erstarken haben wir alle einen Teil bekommen. Somit hat sich so manches anders gestaltet, als es geplant war. Nun haben wir Deutschen schon 30 Friedensjahre erleben dürfen. Aber wir Vertriebenen haben doch eine Lehre aus der Lektion des Verlassenmüssens des Heimatlandes gezogen. Wir können — wenigstens der größte Teil von uns — gut unterscheiden was man so in der Welt treibt. Welchen Wert es hat, was ein Herr Kissinger, Kossygin oder ein sonstiger deutscher Bundesminister aushandelt. Welche Vorteile, die den Fortbestand der Nation gewährleisten, verschenkt werden. Weil die aus ihrem Heimatland vertriebenen Ostdeutschen den Heimatgedanken nicht aufgeben und zäh sich gegen das Unrecht wehren, ist dieses Gefühl manchem Politiker in Ost und West ein Dorn im Auge und man ist versucht, es unterdrücken zu müssen. Wenn aber trotzdem alljährlich bei der größten friedlichen Protestversammlung zu Pfingsten sich mehrere Hunderttausend zusammenfinden, werden diese Massen von einer winzigen Minderheit als Revanchisten bezeichnet. Was heute jeder Buschmann zugestanden bekommt, das darf ein hochzivilisiertes Volk nicht fordern. Wenn ich hochzivilisiertes Volk sage, so meine ich auch die deutschen Vertriebenen, die sich doch zur deutschen Nation zählen und auch voll zugehörig fühlen, selbst wenn sie noch immer gemeinhin als Flüchtling von den rückschrittlichen Ureinwohnern bezeichnet werden. Wir müssen ein simples Wohlverhalten zeigen, sonst würde die Bärenpranke uns Mores lehren. Wenn aufrechte Männer versuchen die gespannten Verhältnisse auszugleichen, wird diesen von gewissen Presseleuten und Moderatoren Revanchismus unterstellt. Ja es ist schon eine sonderbare Welt in der wir jetzt leben.
Die 7 fetten Jahre dürften jetzt für eine Weile vorüber sein. Wir im überschrittenen Mittelalter stehenden Landsleute haben einst die Zeit der Arbeitslosigkeit gründlich kennengelernt. Eine Zeit, in der es kein Einkommen gegeben hat und die Staatsregierung nur ein Almosen für die Ärmsten hatte. Wer könnte es vergessen, der damals sich jeden Samstagvormittag den Bon von 20 Kronen für verheiratete Familien und 10 Kč für Ledige abgeholt hat. Kinder wurden nicht berücksichtigt. Wer könnte die Männer vergessen, die an den Ecken gestanden haben und hofften eine Zora von irgendjemand geschenkt zu bekommen. Wie viele Jugendliche waren darunter. Jugendliche, die ein anständiges Elternhaus erlebten und zu keinen kriminellen Handlungen bereit waren. Ist aber heute die Jugend auf derartige Zeiten vorbereitet? Was wurde ihr nicht alles versprochen? Gewiß hat man ihnen von der einstigen Notzeit berichtet. Aber wenn man satt ist und rundum Wohlstand sich ausbreitet, kann man sich kaum von dem Erzählten Vorstellungen machen. Aber
[obr] Schlaggenwald — Blick vom Reif-Fleischer-Haus (heute)
was kam nach dieser bitteren Zeit? Damals war ein gefüllter Magen doch auch etwas wert. Wer hat uns denn versprochen diesen zu füllen? Die Parole Arbeit und Brot hat damals auch gezündet und diejenigen fasziniert, die vergebens Arbeit gesucht haben. Hatte einer in der einzigen in unserem Ort befindlichen Fabrik gearbeitet, dann war der Verdienst sehr mäßig gewesen. Werden heute noch die Menschen so geduldig warten und hungern? Wehe, wenn die jetzige Staatsform ihre eingegangenen Verpflichtungen nicht einhalten und das Arbeitslosengeld in der jetzigen Höhe nicht beibehalten kann. Welcher Rattenfänger dann kommen wird, dem die Massen das Vertrauen geben werden, dürfte nicht schwer zu erraten sein. Wie lange dann noch Friede in unserem Breitengrade sein wird, dürfte ebenfalls die Geschichte einmal verkünden. Wollen wir hoffen, daß es der Regierung gelingen möge Mittel zu finden, die unsere Nation vor weiteren Arbeitslosen bewahrt.
Es soll aber auch nicht verschwiegen werden, daß in unserem Volke eine Verschwendungssucht Fuß faßte, wie sie noch nie Bestand hatte. Gewiß steht jedem Menschen Urlaub und Vergnügen zu. Urlaub soll Erholung sein, Vergnügen soll Freude machen. Aber was macht man aus diesen Begriffen? Nun — „NUR-Neckermann, Quelle usw. machten es möglich". Wenn auch die Ratenzahlungen weh taten.
Aber man hat ferne Länder bereist und kam meistens krank nach Hause, denn eine Autoreise von mehreren Tagen aus südlichen Ländern geht nicht spurlos an der Gesundheit vorbei. Die Quittung wird nun präsentiert. Das alte Sprichwort „Spare in der Zeit, dann hast du in Notzeiten" gilt schon lange als unmodern und veraltet. Es hat keine Gültigkeit mehr, was ja nicht verwunderlich ist; denn der deutsche Sparer hat zwei Inflationen erleben müssen, wo er um seine Ersparnisse gebracht wurde. Tiefe Besorgnis ist bei der arbeitenden Bevölkerung darüber aufgekommen, woher einmal die Altersversorgung gesichert werden wird. Woher die Gelder zur Sicherung der Existenz kommen, wenn die heute im blühenden Lebensalter stehenden Menschen jahrelang ohne Arbeit sein sollten, wenn dann die bei uns zu Gast gewesenen Arbeiter ihren Rechtsanspruch auf Rentenzahlung geltend machen.
Immerhin hatten 2 Millionen Gastarbeiter viele Jahre hier geweilt. Zu den 2 Millionen Arbeitenden kamen nochmals die gleiche Zahl Familienangehörige hinzu. Vielleicht wäre es angebrachter gewesen, wenn sich die Industrie nicht so aufgebläht hätte und die Produktion nicht zum Profitmittel einzelner Unternehmen ausgewachsen wäre. Der Gewinn vom Fleiß des Arbeiters floß reichlich den Aktionären zu, das zeigt die Abschöpfung der Milliardenbeträge. Nicht umsonst bemühen sich die Ölscheichs aus dem Morgenlande nun auch ein bißchen abzuschöpfen. Der deutsche Mensch mußte stets hart ringen, wenn er ein Krümchen von dem Wirtschaftswunderkuchen haben wollte. Erst der Streik, der ja auch den Gewinn geschmälert hätte, brachte ihm ein Quentchen ein. Nun für all die Treue, die wir zu unserem Staat alle Tage unter Beweis stellen, werden wir nicht gelobt. Die Steuerlast hat kein anderes Staatsgebilde so ausgeprägt, wie es das unsrige ausweist. Ich will hier nicht ins Detail eingehen, denn es gehört schon ein wissenschaftlich gebildeter Experte dazu, wenn man sich darinnen zurechtfinden soll. Nur Flicks, Krupp u. a. wissen wie man Milliarden unbesteuert heimsen kann. Hinzu kommen dann noch die Banken. Wehe dem Arbeiter, der jetzt ein Häuschen errichten möchte. Keiner dürfte ihm dabei helfen, denn das wäre Schwarzarbeit und die wird jetzt hoch bestraft.
Von der Aufnahme eines Kredites ist zu warnen, denn mit dem Zinssatz jongliert man wie ein Seiltänzer seine Balancestange. Abgesehen noch von den Preisen eines Plätzchens, wo man ein Heim errichten möchte. Es wird in absehbarer Zeit nichts mehr daraus werden. Nun, es gibt ja schon genug Hochhäuser, die leerstehen. Niemand will dort einziehen. Ein Normalbürger kann den Quadratmeterpreis der Wohnfläche unmöglich aufbringen. Aber das Lamento der Bauleute ist nicht zu überhören. Ob man weiterhin derartige Bauruinen subventioniert? Man kann heute schon sagen: Oh schöne Zeit, wohin bist du gegangen? Wohin uns Unrast wohl treiben mag? Wie werden viele die Unsicherheiten, die über aller Existenz lagert, überstehen. Was wird die Unzufriedenheit gebären? Was nützen uns die besten Universitäten, wenn nach dem Studium keine Stelle zu finden ist. Handwerk zu betreiben ist nicht mehr attraktiv, denn die Lasten sind erdrückend. Lehrlinge in Handwerksbetrieben auszubilden ist unter den jetztigen Verpflichtungen fast unmöglich. Bei der geringen Arbeitszeit und den hohen Sozialleistungen, die für einen Lehrling aufgewendet werden müssen, ist es den Handwerksmeistern kaum möglich die Unkosten aufzubringen. Nur die Fabrikslehre steht den jungen Menschen noch offen. Ein Geselle wird er aber niemals. Nur eine Facharbeiterausbildung kann er erlangen. Aber in der jetzigen Epoche braucht man diese altmodischen Gebräuche nicht mehr.
Von Stabilität ist viel Geschwätz. Doch die Preise klettern unentwegt. Wem mutet man zu, daß er es hinnimmt, wiederum der Masse. Es ist kein lustiges Treiben, was uns da mit der Lohn- und Preisspirale veranschaulicht wird. Hoffen wir, daß sich die Düsternis, die augenblicklich über der Bundesrepublik lagert, bald auflösen möge. Mit zunehmenden höher Steigens der Sonne und der Zunahme der Wärme ihrer Strahlen steigt auch unsere Zuversicht. Nach der Dunkelheit, die nun hinter uns zurückbleibt, erleben wir das Erwachen der Natur und die Freude darüber läßt uns gar manche Bitternis leichter ertragen. So möchte ich wiederum allen Lesern unseres Heimatbriefes ein „frohes Ostern" zurufen. Ist dieses hohe Fest doch mit dem Beginn des Frühlings fest verknüpft. So mancher Heimatfreund wird wieder einen Vergleich von dem jetzigen Ostern zu unserem daheim erlebten Fest anstellen.
Es wird nur bei wenigen das Osterlaibchen auf dem Tisch liegen. Kein Böller- oder Schlüsselbüchsenknall wird zu vernehmen sein, geschweige denn ein ordentlicher von unseren Handwerkern daheim erstellter Rumpelkasten wird zu hören sein. Ist es nicht wundervoll all diese köstlichen Bräuche miterlebt zu haben und sie immer wieder im Geiste erstehen lassen zu können. War die damalige ärmere Zeit nicht ausgefüllter? Wer wünscht denn heute hier noch allen Freunden und Bekannten von Haus zu Haus frohe Feiertage? Nun, so ändern sich die Zeiten. Ganz besonders aber die Menschen selbst.
Ich sage hiermit allen Spendern für ihre Gabe zur Erhaltung des Heimatbriefes, für die Altenspende, Grab- und Gedenksteinspende den allerherzlichsten Dank. Die eingegangenen Beträge sind aus dem Spendennachweis zu ersehen.
Für die zahlreichen Glückwunschkarten am Jahresende, die mich erreichten, bedanke ich mich ganz besonders; denn alle, die wir mit einem Weihnachtsgruß mit der Paketspende erfreuten, haben voll Rührung unseren Gruß an sie aufgenommen.
Sie, die in den Heimen den Lebensabend verbringen müssen, wissen es allen Landsleuten hochanzurechnen, weil sie sich nicht vergessen fühlen. Für viele Landsleute war es überhaupt das erste Weihnachtspaket, das sie in ihrem Leben bekommen haben. Ich hoffe nur, daß wir auch in der kommenden Zeit diese Geste beibehalten können.
Euer Richard Brummeissl
Zum Leiter des Hauses der Begegnung in Königstein/Taunus wurde in Nachfolge des im Oktober 1974 verstorbenen Bischofs Kindermann der Landesvorsitzende der hessischen Ackermann-Gemeinde, Richard Hackenberg, ernannt. Das Haus stellt einen kulturellen Mittelpunkt dar, dem mehrere Institute und ein Priesterseminar angeschlossen sind.
Slavkovské setkání v patronátním městě Auerbach a titulní obrázek
Slavkovské setkání v patronátním městě Auerbach
Další radostnou zprávou pro mnoho krajanů jistě bude, když teď mohu oznámit, že opět uspořádáme slavkovské setkání v našem patronátním městě Auerbach. Toni Kunzmann se uvolil nám tuto slavnost zorganizovat. Setkání se má konat 2. a 3. srpna 1975. Prosím využijte této příležitosti k domácímu podebrání. Možná to bude poslední. Chceme také dokázat, že nám pocit sounáležitosti stále ještě něco znamená. Kromě průvodu na hřbitov v Auerbachu na počest našich zemřelých nejsou žádné jiné oslavy naplánovány. Těch pár hodin společně strávených chceme naplnit povídáním s dobrými přáteli a krajany. Je vhodné — kdo by chtěl přijet dříve — aby si včas zajistil nocleh. Prosím neobtěžujte tím krajana Toniho Kunzmanna. Nabídka hostinců o tom podává přesnou informaci a objednávku si každý může zařídit sám. Prosím, přijeďte do Auerbachu!
R. Br.
Přehled ubytování ve městě Auerbach v Horní Falci a okolí
Telefonní předvolba (09643) — počet lůžek
Název hostince:
Hotel „Goldner Löwe", majitel: Alfons Ruder, Unterer Markt 9 — 352 — 30
Hotel „Federhof", majitelka: Anneliese Feder, Bahnhofstr. 37 — 269 — 30
Hostinec „Wilder Mann", majitel: K. Stürmer, Unterer Markt 6 — 227 — 20
Hostinec „Auerbach's Keller", majitelé: J. + I. Schreglmann, Oberer Markt 10 — 357 — 19
Hostinec „Hirschblick", v přírodním parku Veldensteiner Forst, Michelfeld u Auerbachu — 494 / 516 — 12
Horský hostinec, majitel: G. Benneck, Welluck 31 — 427 — 10
Hostinec „Hohe Tanne", majitelka: Anna Schertl, Hohe Tanne 1 — 307 — 4
Objednávky lůžek prosím vyřizujte přímo!
K našemu titulnímu obrázku
Je to pravý boční oltář v kostele svatého Jiří v našem rodném městě. Býval vždy v měsíci květnu zvlášť krásně vyzdoben a při májových pobožnostech působil na návštěvníky zvláště přitažlivě. Náš kostel měl mnoho skvostů. Kdo si nevzpomene na nádhernou malbu na sklech kostelních oken. Podobné umění jsem jinde vídal jen zřídkakdy. Dále vyřezávanou křížovou cestu od tyrolského řezbáře, pak nádherné bohoslužebné náčiní a podobně. Nevzpomínám si na všechno, je to už dávno, co jsem všechny tyto krásy mohl vidět. Snad by se ale našel nějaký krajan, který si vzpomíná ještě na víc a mohl by nám to sdělit.
Jak dnes vypadá naše kdysi krásné městečko, ukazuje několik novějších snímků. Heinzel-Schusterův dům — ach, jak smutné. Ale radost stále může udělat malé nádražíčko. Vždy bývalo takovou drobnou ozdůbkou. Snad čtenář pozná osoby vyfotografované tehdy na snímcích. Bohužel je nedokážu přesně určit.
R. Br.
Zobrazit původní německý text
Schlaggenwalder Treffen in der Patenstadt Auerbach
Eine weitere erfreuliche Nachricht dürfte es für viele Landsleute bedeuten, wenn ich nun mitteilen kann, daß wir wieder ein Schlaggenwalder Treffen in unserer Patenstadt Auerbach abhalten können. Kunzmann Toni hat sich bereit erklärt, uns dieses Fest zu arrangieren. Das Treffen soll am 2. und 3. August 1975 stattfinden. Bitte nehmt diese Gelegenheit zu einem heimatlichen Plausch wahr. Es könnte vielleicht die letzte sein. Auch wollen wir beweisen, daß uns das Gefühl des Zusammengehörens noch immer etwas bedeutet. Außer einem Gang zu Ehren unserer Toten auf dem Friedhof in Auerbach sind keine Feiern vorgesehen. Wir wollen die wenigen Stunden des Beisammenseins mit Plaudereien, mit guten Freunden und Landsleuten ausfüllen. Es ist angebracht — wer früher anreisen sollte — sich rechtzeitig um eine Übernachtung zu bemühen. Bitte nicht Lm. Toni Kunzmann damit beauftragen. Ein Angebot der Gaststätten gibt genau Aufschluß darüber und man kann die Bestellung selbst vornehmen. Bitte kommt nach Auerbach!
R. Br.
Unterkunftsbericht für die Stadt Auerbach i. d. Opf. und Umgebung
Telefon Vorwahl (09643) — Bettenzahl
Name des Gasthofes:
Hotel „Goldner Löwe", Inh.: Alfons Ruder, Unterer Markt 9 — 352 — 30
Hotel „Federhof", Inh.: Anneliese Feder, Bahnhofstr. 37 — 269 — 30
● Gasthof „Wilder Mann", Inh.: K. Stürmer, Unterer Markt 6 — 227 — 20
Gasthof „Auerbach's Keller", Inh.: J. + I. Schreglmann, Oberer Markt 10 — 357 — 19
Gasthof „Hirschblick", im Naturpark Veldensteiner Forst, Michelfeld bei Auerbach — 494 / 516 — 12
Berggaststätte, Inh.: G. Benneck, Welluck 31 — 427 — 10
Gastwirtschaft „Hohe Tanne", Inh.: Anna Schertl, Hohe Tanne 1 — 307 — 4
Bettenbestellungen bitte direkt vornehmen!
Zu unserem Titelbild
Es ist der rechte Seitenaltar in der St. Georgskirche in unserer Heimatstadt. Er war immer im Monat Mai ganz besonders schön geschmückt worden und hatte in den Maiandachten mit einer ganz besonderen Anziehung auf die Andachtbesucher gewirkt. Unsere Kirche hat über viele Kleinodien verfügt. Wer denkt nicht an die herrliche Glasmalerei der Kirchenfenster. Mir ist solche Kunst hier nur ganz selten aufgefallen. Der geschnitzte Kreuzweg von einem Tiroler Schnitzer erstellt, dann die herrlichen sakralen Geräte usw. Mir fällt nicht alles ein, denn es ist lange her, wo ich all diese Herrlichkeiten sehen konnte. Aber vielleicht findet sich ein Landsmann, der sich noch an mehr erinnert und es uns mitteilen könnte.
Wie es in unserem einstigen schönen Städtchen heute ausschaut, zeigen uns einige Aufnahmen jüngerer Zeit. Das Heinzel-Schuster-Haus — oh wie traurig. Aber erfreuen kann man sich noch immer an dem Bahnhöfchen. Es war stets ein kleines Schmuckstückchen gewesen. Vielleicht erkennt der Leser die abgebildeten Personen von damals. Leider kann ich sie nicht genau bestimmen.
R. Br.
Sudetoněmecký den 1975 v Norimberku
Sudetoněmecký den 1975 v Norimberku
[obr] 30 let po vyhnání: Stejné právo pro všechny. OSN, SLYŠ I NÁS. XXVI. SUDETONĚMECKÝ DEN 1975 NORIMBERK 16.–19. KVĚTNA
Navštivte Sudetoněmecký den 1975 v Norimberku
Protože do Sudetoněmeckého dne o letnicích v Norimberku už žádný Heimatbrief nevyjde, nechci opomenout na to upozornit už dnes. My, Horní Slavkov (Schlaggenwald), se setkáme v hale přidělené Chebsku (Egerland). Prosím některé norimberské krajany, aby nám zamluvili stoly. Vzhledem k velké vzdálenosti od místa setkání do města tentokrát nebudeme rezervovat žádnou schůzkovou hospůdku. Naposledy se ukázalo, že jen málokdo se rozhodl vypravit se do parku Hummelsteiner Park, a tak se i tehdy ztratila spojitost. Zůstaňme tedy pohromadě aspoň těch pár chvil, které nám zbývají. Doufám, že se akce zúčastníme v hojném počtu. My, kteří patříme ke starým časům, chceme přece dokázat, jakou věrnost domovu v sobě máme.
R. Br.
Sudetoněmecký den 1975
se opět koná na novém výstavišti v Norimberku.
Přináší mimo jiné tyto akce:
Sobota 17. 5. 1975, 11 hodin: Slavnostní zahájení se slavnostním aktem předání Evropské Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) a Sudetoněmecké kulturní ceny 1975 ve Velkém sále Meistersingerhalle.
Sobota 17. 5. 1975, 15 hodin: Sjezd funkcionářů, Malý sál Meistersingerhalle.
Sobota 17. 5. 1975, 19.30 hodin: Velký národopisný večer ve Velkém sále Meistersingerhalle (zvláštní vstupenky)
Neděle 18. 5. 1975, 10.45 hodin: Hlavní shromáždění.
Konečný program bude opět uveřejněn ve slavnostní brožuře.
● Rozdělení hal:
E Adlergebirge (Orlické hory)
E Altvaterland (Jesenicko)
I Beskiden (Beskydy)
G Böhmerwald (Šumava)
A, B, C Egerland (Chebsko)
K Elbetal (Polabí)
F Erzgebirge (Krušné hory)
G Kuhländchen (Kravařsko)
K Mittelgebirge (České středohoří)
I Polzen, Neiße, Niederland (Ploučnice, Nisa, Podlesí)
G Riesengebirge (Krkonoše)
G Schönhengstgau (Hřebečsko)
G Sprachinseln (jazykové ostrovy)
F Südmähren (Jižní Morava).
Zobrazit původní německý text
Der Sudetendeutsche Tag 1975 in Nürnberg
[obr] 30 Jahre nach der Vertreibung: Gleiches Recht für alle. UNO HÖRE AUCH UNS. XXVI. SUDETENDEUTSCHER TAG 1975 NÜRNBERG 16.–19. MAI
Besucht den Sudetendeutschen Tag 1975 in Nürnberg
Da bis zum Sudetendeutschen Tag zu Pfingsten in Nürnberg kein Heimatbrief mehr erscheint, möchte ich nicht versäumen schon heute darauf hinzuweisen. Wir Schlaggenwalder treffen uns in der dem Egerland zugeteilten Halle. Ich bitte einige Nürnberger für uns die Tische zu reservieren. Ein Trefflokal wollen wir wegen der großen Entfernung vom Treffplatz zur Stadt nicht belegen. Es hat sich das letzte Mal gezeigt, daß nur wenige sich entschließen konnten den Hummelsteiner Park aufzusuchen, und so war dann auch der Faden abgerissen. Bleiben wir die wenigen Lebensaugenblicke zusammen. Ich hoffe, daß wir uns recht zahlreich an der Veranstaltung beteiligen. Wir Gestrigen wollen doch beweisen, welche Heimattreue in uns ist.
R. Br.
Der Sudetendeutsche Tag 1975
findet wieder im neuen Messegelände in Nürnberg statt.
Er bringt u.a. folgende Veranstaltungen:
Samstag, 17. 5. 1975, 11 Uhr: Festliche Eröffnung mit Feierstunde zur Verleihung des Europäischen Karlspreises der SL und des Sudetendeutschen Kulturpreises 1975 im Großen Saal der Meistersingerhalle.
Samstag, 17. 5. 1975, 15 Uhr: Amtsträgertagung, Kleiner Saal der Meistersingerhalle.
Samstag, 17. 5. 1975, 19.30 Uhr: Großer Volkstumsabend im Großen Saal der Meistersingerhalle (Sondereintrittskarten)
Sonntag, 18. 5. 1975, 10.45 Uhr: Hauptkundgebung.
Das endgültige Programm erscheint wieder in der Festschrift.
● Halleneinteilung:
E Adlergebirge
E Altvaterland
I Beskiden
G Böhmerwald
A, B, C Egerland
K Elbetal
F Erzgebirge
G Kuhländchen
K Mittelgebirge
I Polzen, Neiße, Niederland
G Riesengebirge
G Schönhengstgau
G Sprachinseln
F Südmähren.
Píšťalka
Píšťalka
od Antona Lenkera, † 1930
Nedávno jsem tak o letním dni
sedával zasněně u kraje louky,
kousek od potoka,
když se do mě vrba pustí
a povídá mi: „Ty starý muži,
copak už neumíš dělat píšťalky?
Jako kluk jsi mě pěkně trápíval,
hezké píšťalky sis ze mě řezal.
To už teď určitě nedokážeš.“
„Cože?“ povídám na to, „To se uvidí!“
a pustím se do vrby,
abych našel tu nejhezčí větvičku.
Mám ji, řežu do ní sem a tam,
položím si ji na koleno, napříč,
tak jako za mlada.
Nožem do ní pilně poklepávám
a k tomu si odříkávám říkanku;
ani slovíčko nesmí vypadnout.
A jak to tak dělám pořád dokola,
kůra se uvolní a já se směju.
Vždyť jsem už vyhrál!
Ještě malou chvilku,
a píšťalku si už strkám do úst
a ona hraje! Není to zázrak?
Ale kdepak! Člověk si nejlíp pamatuje
to, co se naučil a dělal odmalička.
Řekne někdo: „Já už to neumím.
Úplně jsem zapomněl svou mateřštinu
tam v cizině, při dřině a starostech,“
pak tedy něco není v pořádku!
Krajané! Plaťte včas předplatné za „Heimatbrief“.
Zobrazit původní německý text
s' Pfeifl
von Anton Lenker, † 1930
Nåust bin i oa(nran Summatogh
am Wies'nrånd knapp oa(ran Booch
ganz tramvalauan g'sess'n,
dåu fängt da Felwa z'fischpan oa(n
u sågt za mia(r: „Du ålta Moa(n,
haust's Gungsa(n scho vagess'n?
Als Bou haust fei(n mi näi va(r)åcht,
haust schäina Pfeifla as mia(r g'måcht.
Dös wia(r)st hålt nimma kinna.“
„Wos? sogh i draf, „Dös wea(r)n ma seah!“
u mach mi üwa'n Felwa hea(r,
's schö(n)st Astl assa z'finna.
Dau how i's, schneid droa(n) hi(n u hear(r,
leg's hi(n af's Knöi, sua üwa quea(r),
grod wöi in gunga Gåuan.
Mi(t)'n Messa klopf i fleissi draf
u sogh dazou a Sprüchl af;
koa(n Würtl gäiht valåuan.
U wöi i dös recht oft sua måch,
dåu läist sich d' Rind'n u ich låch.
Dåu ho(b i ja scho gwunna!
Nea nu a kloina kurza Wal
u's Pfeifl steck i scho in's Mal
u gäiht! Is dös a Wunna?
A na(n! Ma mirkt si nex sua gout,
als wos ma kloa(n)weis red't u tout.
Sågt wea(r: „Ich koa(n se nimma.
Ho s' ganz valernt ma(n Hoimatsprouch
draß in da Fremd ba Möih u Plaugh,“
dåu mou(ß wos neat recht stimma!
Landsleute! Zahlt pünktlich die Bezugsgebühren für den „Heimatbrief"
Sázka byla vyhraná, ale přece jen...
Sázka byla vyhraná, ale přece jen…
Historka z Horního Slavkova (Schlaggenwald) — Je to vlastně pravda?
Napsal Alfred Hanig
Bylo tenkrát v Pinze u hornoslavkovského „Jahnheimu" tělocvičné slavnosti a ta sobota přivedla do městečka pěknou hromádku cvičenců a cvičenek, kteří se producírovali po dlažbě z kočičích hlav. K večeru se sice mnozí rozešli, ale pár těch nejveselejších zabloudilo i k „Krásnému měšťanovi", protože když je den dlouhý, člověk musí přece něco podniknout proti hladu a žízni. A tak se tam sešla taková veselá společnost, že by s ní měl potíže i sám čert, snad víc než s trakařem. Byl mezi nimi i Karl, karlovarský pekařský mistr. A s ním i jeho přítel Otto, taky pekařský mistr. Protože hornoslavkovské housky byly mnohem větší než karlovarské, sesypaly se najednou všechny housky z košíku na dvě hromádky — jednu pro Karla, druhou pro Otta — aby si oba mohli vzít domů ukázku. A pošťuchování bylo, že se oba sotva ubránili. Nejvíc si ale musel vzít na paškál Karl, protože Otto byl pěkný uličník.
A jak tak Karl kolem sebe mával oběma rukama, řekl mu „Krásný měšťan", ať mu tak neuhodí do kamen. „Není divu," řekl na to Karl, „s těmi dírami, co už mají!" Ale tady „Krásného měšťana" ještě dobře neznal. „Ta vydrží ještě dlouho, a rád bych viděl, co bys na moje kamna vytáhl!" „O co se vsadíme?" natáhl Karl ruku, „dostaneš tři sta korun, jestli ta kamna nerozbořím!" „To rád zaplatím," řekl na to „Krásný měšťan" a plácli si na to. Karl se ale jako pekař v kamnech trochu vyznal, obhlédl si ten velký, vysoký kachlový sporák ze všech stran, sáhl si nahoru k jednomu rohu, a jediným škubnutím už seděli všichni v místnosti uprostřed oblaku prachu, protože se kamna prostě sesypala. To byl ale randál! Všechno chytalo a otíralo se, foukalo se a dokonce se i nadávalo! Když se ten vír trochu usadil a prach také, měl Karl sice pořádně špinavé ruce, ale v nich už ležely ty tři sta korun, které mu „Krásný měšťan" hned na místě vyplatil.
Sázka byla vyhraná a později se o ní ještě párkrát mluvilo. Karl ale nerad, když ho na ni někdo upomínal. Ne každému to vyprávěl, ale přece jen se provalilo, že musel za postavení nových kamen zaplatit pět set korun.
Zobrazit původní německý text
Die Wette war gewonnen, aber halt . . .
Ein Histörchen aus Schlaggenwald — Ob es wahr ist?
Von Alfred Hanig
Woar dåu amål a Tuarnfest in da Pinga ban Schlaggawål(d)a „Jahnheim" u selln Såmsta håut dös Stadtl a schäins poar Turna u Turnerinnen af sein Katzekuapf-Pflåsta gseah. Geghan Åubmd håbm sich wuhl vül valoffm, a poar van Lustigstn san owa — r aa zan „Schäin Bürgha" ein, wal ma jå a wos gegha Hunga-r u Durscht tou(n mou(ß, wenn da Togh lång is. U sua is dona a schäina Gsellschaft zsåmmkumma, wöi sa da Teifl häit schänna-r am Schubkoarn zsåmmfahrn kinna. Da Koarl, a Bäckamaasta va Koarlsbod woar a dabaa. U aa sei(n Freund, da Otto. Aa ea(r woar a Bäckamaasta. Wal glau döi Schlaggawal(d)a Weckn vül gräißa woarn wöi d Kårlsboda, san af oa(n mål ålla Weckn asn Semmlkürwlan afzwäi(n Haffm vuarn Koarla u vuarn Otto zsammgschuabm wuarn, damit sie sich a Musta mit hoimnemma kinna. U gstichlt is woarn, daß döi Zwäi(n se schöia niat dafånga håbm künna. s' Meist owa håut möin dabaa da Koarl oowüahrn, wal hålt da — r Otto gaua sua — ra maalfaals Louda woar.
U wöi dåu da Koarl sua mit sein zwaia Händn ümfachiert, moint da „Schai(n Bürgha", ear sollat nan fei(n niat sein Uafm dabaa-r a(n)haua. „Wa(r jå koa(n Wunna", sagt da Koarl, „ba dian Löcharan, wos dear scho håut!" Owa dåu håut ear an „Schäin Bürgha" schlecht kennt. „Dear touts nuch wöi lång, a sua-r u dian mächt i(ch seah, wos dian Uafm a(n-schmeißat! „Wos wett ma?" hölt da Koarl d Händ hi(n, „du kröigst draahunnert Kronan, wenn i(ch dein Uafm niat a(n)reißn koa(n!" „Döi zohl i gearn", meint da „Schäina Bürgha" draf u a(n)gschlogn woar aa scho. Da Koarl owa håut se jå als Bäck mit Üafaran a weng askennt, schaut se dian gråußlukatn, håuchn Kachluafm va-r ålln Seitaran oa(n, långt åffi nåu(ch a-r an Eck doa(r u mit a-r an kloin Ruckala san ållzsåmm in da Stubm a scho mittn in a-r-a Roußwulkn gsessn, wal dea-r Uafm nea(r sua zsåmmgrumplt is. Leitla woar dös a Gewüargh. Ålls håut gråppt u gwischt, blåusn u suagåua gschimpft! Wöi se åffa da Wiarwl a weng glegt ghått håut u da Rouss aa, dau haut wuhl da Koarl hårt dreckata Händ ghått, owa-r in ihnest woarn aa scho döi draahundert Kronen glegn, wos nan da „Schäina Bürgha" uastaglei zohlt ghått håut.
D Wett woar gwunna u spata-r is äihmål nuch d Riad davoa(n gwest. Da Koarl wollt owa niat gearn drua(n darinnert wearn. Er håuts niat jedan gsågt, owa es is doch askumma, daß ear håut möin füars Setzn va-r an neia Uafm fünfhunnert Kronan zohln.
Na Kulm
Na Kulm
Napsal Rudolf Sabathil
Michl řekl Stoffelovi: „Víš co, teď je tak hezky, mohli bychom si spolu vyjít na pouť na Kulm."
Ten na to: „To bych já potřeboval už dávno, a moje ženská mi to taky pořád omílá. Hříchů se jí hned nasbírá pár dohromady. U tebe to bude asi podobné. Tak si říkám, uděláme to rovnou pořádně, ať to vydrží na delší dobu. Nasypeme si do bot hrách. Dvě hodiny přece nejsou daleko."
„Hm," říká Michl, „mně je to vhod, nějak to už zdoláme. Budeme přece jen u ‚Anděla' na Kulmu. Nezabije nás to."
A vskutku, v nejkrásnější všední den, bylo ještě brzy ráno, vydali se na cestu a fajfka jim chutnala, to byla čirá radost. Ještě neušli ani čtvrt hodiny, když Stoffel povídá: „Počkej, sednu si na chvíli tady na ten kámen. Krucinál, ten hrách je ale tvrdý!" A jak jdou dál ještě kus cesty, Stoffel se zastaví. Zalije ho studený pot, nemůže už ani chodit. „Ale Pane Bože! Takové pokání, já to už neunesu, a ty se odplížíš a ještě se tomu směješ, jako by to nic nebylo!" „Milý příteli," odpovídá na to Michl a poklepe si na botu, „já jsem si prostě svůj hrách napřed uvařil!"
Zobrazit původní německý text
Af Kulm
Von Rudolf Sabathil
Da Michl håut zan Stoffl gsagt: „Wåißt wos, öitza is's sua schäi(n, miar könntn mitanannä af Kulm wållfohrtn gäih(n."
Dear sagt: „Dös brauchat ich scho lång u s Wei(b redt miars soot a(n. Es klaubm sich glei a poar Sündn zsåmm. Ba diar wiards aa sua sa(n. Drüm moin ich, måch mas a glei recht, daß hülft af längara Zeit. Miar straan in d Stiefl Arwas ei(n. Zwou Stund is jå niat weit."
„Hm", sågt da Michl, „miar is's recht, miar wearns jå wuhl dazwinga. San miar near amål am „Engl" in Kulm. Es wiard uns niat ümbringa."
Richtigh, am schönstn Werkatogh, es woar scho fröih bazeit, Dåu gänga sie u s Pfeifal schmeckt, dös woar a hella Freud. Sie gänga nuh koa(n Vöierlstund, dåu sågt da Stoffl: „Woart, ich setz mich a wengal dåu am Stoa(n. Kreuz, san döi Arwas hoart!" U wöi sie gänga wieda-r a Waal, dåu bleibt da Stoffl stäih(n. Es treibt nan as an kåltn Schwitz, ear koa(n fåst nimma gäih(n. „No Herrghal du! A sua-r a Bouß, ich koa(n)s nimma datrogn, u du schleichst weg u låchst dazou, åls häit dös neks za sogn!" „Ma(n Löiwa", sågt da Michl draf u håut mi(t)n Stiefl afpocht. „Ich ho(b hålt äih ich gånga bin, mei(n Arwas zäierscht kocht!"











