Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 138
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 138, rok 1974. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Titulní strana – obálka čísla 138
Titulní strana – obálka čísla 138
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské horní obce
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
26. ročník prosinec 1974 číslo 138
[obr] „Ve vánoční radosti" — Cornelia, dcera Waltera Zeidlera
Zobrazit původní německý text
Titelseite – Umschlag der Folge 138
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
26. Jahrgang Dezember 1974 Folge 138
[obr] In vorweihnachtlicher Freude" — Cornelia, die Tochter von Walter Zeidler
Vánoční slovo Richarda Brummeissla krajanům
Milí krajané!
Zbývá už jen krátký čas a máme za sebou další rok. Snad stojí za to trochu se ohlédnout zpátky. Byl to 28. rok od vyhnání z domova a stále je v nás, rodácích z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a krajanech z přifařených obcí, živá láska k naší bývalé domovině. Heimatbrief nám dosud nedovolil, aby toto pouto zmrzlo.
Chtěl bych zde vyslovit uznání a dík všem odběratelům Heimatbriefu za jejich věrnost tomuto plátku. Bez řádně placeného předplatného a bez darů by nebylo možné tento nás všechny stále spojující list vydávat. Umírání krajanských zpravodajů začalo už dávno. Jen ještě docela málo větších míst – a na to jsem obzvlášť hrdý, že my Slavkované a naši věrní bývalí vesničané k nim patříme – bylo dosud schopno vydávat vlastní Heimatbrief. Je skličující, když mi přijde zpráva: „Prosím, nezasílejte už výměnný výtisk. Heimatbrief naší staré domoviny už nemůže vycházet, protože se nepodařilo pokrýt náklady." Jako důvod zastavení se pokaždé uvádí neuhrazené předplatné. Skoro polovina odběratelů Heimatbrief nezaplatila! Tak musel svůj Heimatbrief vzdát i náš bývalý okresní Loket. Člověk by nevěřil, že takové velké místo s jistě dobře situovanými občany se vzdá zpráv z domoviny jen proto, že prostě nedokážou zaplatit tiskové náklady. Pomalu se teď rozvolňují pouta mezi vyhnanci z domova navzájem. Účel vyhnání se brzy naplní. Ti, kdo nás vyhnali, si mnou ruce.
Nuže, já sám se občas ptám, jak dlouho ještě budu moci předávat pozdrav našich krajanů z opuštěné domoviny. Přitom nerozhodují ani finanční ohledy, neboť z darů a řádně placeného předplatného jsem schopen nechat Heimatbrief vytisknout a rozeslat. Máme v současnosti dobré podporovatele naší věci. Chybí ale písemný materiál. Pomalu vysychají prameny, které nám oživují to krásné, co jsme kdysi v domovině zažili. Všichni si dobře uvědomujeme, že pro nás už není návratu. I když tato pravda bolí. Ale opuštěný kraj přece zůstává živý v našich srdcích. Nemusíme se stydět za náš smutek nad tím, co bylo ztraceno – zde nechci použít přesnější výraz. Ale uloupený majetek ještě nikdy nikoho neučinil šťastným. Náš bývalý sousední národ nám k tomu dává tu nejlepší názornou lekci.
Při důkladném přemýšlení a zkoumání by si člověk mohl uvědomit, nebo si položit otázku: Koho osud potrestal tvrději? Okradené, nebo lupiče? V každém případě šlo o loupež, ať už byla tato hanebnost páchána pod jakoukoli záminkou. Nebo snad někdo z nás dostal na svůj majetek smluvní záruky? Na těchto skutcích nespočíval žádný požehnaný osud. Ať už kdo věří v Boha jakkoli, kdo se statečně chopil svého osudu a v těžkých dobách nouze – jako Kristus vzal na sebe svůj kříž – tomu bylo s boží pomocí umožněno toto soužení překonat. Když člověk projíždí krajem – a mnozí z nás to dělají – a přitom navštěvuje staré přátele a známé, je vidět, jak velkých výkonů byli schopni. Každý může být hrdý na skromnější či větší blahobyt, který si vybudoval. Všichni krajané museli začínat s ničím. V přinesených pytlích a bednách bylo jen to nejnutnější, protože před odsunem se důkladně prohledávalo a nejedné matce byl sebrán oblek, který doufala přivézt svému dosud nezvěstnému synovi. To, co si přinesli, sotva stačilo k obživě. Ale zato měli jasnou hlavu a šikovné ruce.
My v Chebsku, obzvlášť ti, kdo žili na hranici Slavkovského lesa, jsme odjakživa nebyli obdařeni hmotným bohatstvím. Příroda od nás vyžadovala všechno a nerozmazlovala nás, a tak leckdo správně využil svého ducha a svých rukou ve svůj prospěch i ve prospěch obecného dobra. Hospodářský zázrak 50. let by bez vyhnanců sotva byl možný. Zda se dá zopakovat hospodářský rozmach v naší nynější oblasti bydliště, je velmi pochybné. Ta generace, která tento zázrak vykonala, je – mírně řečeno – vyčerpaná. Lidé vyrostlí za posledních 20 let poznali jen blahobyt. Namačkání do obytných silo, výškových domů způsobilo, že lidé zchladli – dá se to už nazvat velmi chladnými. Pomáhat druhým je pomalu cizí slovo. Náboženství a blízkost Bohu se odmítá. Lidé věří, že se bez toho obejdou. Co z toho jednou může vzejít? Biblický příběh uvádí několik příkladů a je přece nejstarší tradicí o životě raných obyvatel Země. Neměli bychom na to zapomínat.
Proto bychom měli alespoň naší mládeži pečlivě předávat staré dědictví z domova k uchování. Je radost při všech setkáních vidět, kolik mladých lidí ještě stojí v našich řadách. Troufám si říct, že z tohoto ražení naší mládeže vychází určitá jistota do budoucna.
Srovnejme toto mladé společenství, které ještě ztělesňuje ideály, s demonstranty naší doby. Co máme čekat od oněch výtržníků, kteří bezdůvodně ničí zdraví a majetek našich spoluobčanů, kdyby se těmto divokým chasníkům podařilo zničit náš společenský řád?
My sami jsme dav už jednou zažili. Musí nás proto uklidňovat vědomí, že přece jen ještě existuje něco slušného, co slouží dobru.
Nicméně státní orgány by se měly pro tuto mládež o něco víc angažovat a poskytnout jí plnou podporu. Bohužel se ukazuje opak. Člověk má skoro dojem, jako by si přál východoněmeckou mládež vyhnat ze země. Nuže, kdo má rád ty, co varují? Přesto se plné podpory v leckterých německých spolkových zemích dostává raději Chilanům nebo jiným extrémním socialistům. K čemu je německému národu ta nejlepší profesorská garnitura a dobré školy, když se v nich nedá učit? Když se doba studia promarní protesty a výtržnostmi? Ve vlastní zemi by se jistě dalo poukázat na mnoho nešvarů, místo aby se u nás vyhrocovaly všechny extrémní zahraniční politické události a kvůli tomu se chodilo do ulic a chovalo se tam jako výtržníci. Proč se nedemonstruje proti nedůstojnému zacházení s lidmi v zemích východního bloku – v Sovětském svazu, Polsku, NDR a Československu – kde násilím zadržují naše krajany a propouštějí je jen za vysokou cenu? Tam musí slezský krajan, jakmile projeví úmysl vystěhovat se do Spolkové republiky, co nejlevněji rozprodat všechen svůj zbylý majetek, aby si vůbec mohl dovolit poplatek za žádost.
Většinou přitom hned přijde o zaměstnání. Od Spolkové republiky se požadují vysoké částky, jakmile diplomatické jednání sejde na sloučení rodin. Za každého údajně politického vězně z NDR platí spolková vláda z daní 40 000 marek. Přitom se často jedná o kriminálního zločince, kterého k nám odsouvají.
Není to snad obchod s lidmi? Nekupovali si tak Američané před 200 lety černošské otroky? Je to ještě humánní svět, jaký se chtěl vybudovat po té hrozné válce? Brzy zažijeme, kolik je dělník ve Spolkové republice hoden, bude-li delší dobu nezaměstnaný. Zda se i pro tohoto občana v naší vlastní zemi vynaloží tolik prostředků?
Dalo by se uvést ještě mnoho nedostatků. Naším hlavním zájmem zůstává naše soudržnost. Dokud bude existovat náš Heimatbrief, bude v nás živá i naše sounáležitost. Prosím proto všechny krajany, aby mě podporovali a průběžně mi dodávali materiál, který vypráví o domově. Snad se vyplatí jednou se přehrabat ve starých věcech. Jistě se mezi kdysi přivezenými věcmi ještě najde leccos zajímavého.
Stále znovu mě zastihují dopisy, v nichž je vyjadřována velká radost z našeho Heimatbriefu. Zvlášť krajané zavlečení do ciziny – do Rakouska, Kanady, Ameriky – čekají na zprávu od nás, kteří jsme zůstali zde. Měli bychom se těmto krajanům vždy cítit zavázáni. —
Existuje velká naděje, že nám náš Kunzmann Toni znovu umožní setkání v našem patronátním městě Auerbach. Termín se ještě nepodařilo stanovit. V úvahu přicházejí zřejmě jen letní měsíce. Proto by se na to měl každý účastník připravit už dnes. V příštím Heimatbriefu bude jistě možné sdělit přesný termín. Takové setkání – lépe řečeno slavnost, neboť tím pro nás skutečně je – představuje pro pořadatele velký úkol spojený s mnoha prací. Někdy se přitom objeví i nepříjemnosti. Ale my sami můžeme přispět k tomu, aby k nim nedocházelo. Kdo si přeje nocleh a má jej pevně objednaný, musí uhradit náklady i v případě, že jej nevyužije. Nechceme své hostitele v patronátním městě rozzlobit a nechceme, aby jim vznikla škoda.
Snad je toto oznámení i malým vánočním dárkem pro všechny, kdo se těší na shledání v příštím roce. Přeji si už dnes, aby se ho zúčastnilo co nejvíce krajanů.
Jedna mladá krajanka opustila v létě Evropu, totiž Spolkovou republiku. Poté napsala dopis několika přátelům. Protože mnozí byli ve stejném věku jako ona, když jsme my museli opustit svou domovinu a z korby náklaďáku patřil náš poslední pohled slavkovské kostelní věži, mohly naše tehdejší pocity být stejné jako pocity oné krajanky. Její dojemné řádky se mi zdály tak šité na míru nám všem, že se domnívám, že by se v nich mohl poznat každý z odběratelů našeho Heimatbriefu.
Moje vánoční a novoroční přání všem čtenářům Slavkovského Heimatbriefu: Přeji vám požehnané vánoční svátky, bohatě prostřený dárkový stůl a mnoho radosti.
Na prahu nového roku 1975 vám přeji hodně štěstí, zdraví a spokojenosti. Kéž se mnohá tajná i vyslovená přání vyplní a velká zklamání ať se vám všem vyhnou.
Váš Richard Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Nur noch eine kurze Zeitspanne und wieder haben wir ein Jahr durchlebt. Es lohnt sich vielleicht ein bißchen Rückschau zu halten. Es war das 28. Jahr nach der Vertreibung aus der Heimat und noch immer ist bei uns Schlaggenwaldern und den Landsleuten des dazugehörigen Kirchsprengels die Liebe zu unserem alten einstigen Wohnsitz lebendig. Der Heimatbrief hat bisher die Bindung nicht einfrieren lassen.
Ich möchte hier an dieser Stelle allen Beziehern des Heimatbriefes für ihre Treue zum Bezug dieses Blättchens Anerkennung und Dank aussprechen. Ohne den pünktlich zu leistenden Bezugspreis und den Spenden wäre es nicht möglich, diese uns alle noch verbindende Schrift herauszubringen. Das Sterben der Heimatbriefe hat schon lange eingesetzt. Nur noch ganz wenige größere Orte — und da bin ich besonders stolz darauf, daß wir Schlaggenwalder und unsere treuen Dorfbewohner von einst dazu gehören — waren bisher noch in der Lage einen HB herauszugeben. Es ist deprimierend, wenn mir die Nachricht zugeht: „Bitte kein Austauschexemplar mehr zuschikken. Der HB unserer alten Heimat kann nicht mehr herausgegeben werden, weil die Unkosten nicht mehr gedeckt werden konnten." Als Einstellgrund werden immer die nichtentrichteten Bezugsgebühren angegeben. Fast die Hälfte der Bezieher haben den HB nicht bezahlt! So mußte auch unsere einstige Kreisstadt Elbogen den HB aufgeben. Man sollte es nicht für möglich halten, daß so ein großer Ort mit bestimmt gut situierten Bürgern auf seine heimatliche Nachrichten verzichtet, weil sie einfach die Druckkosten nicht aufbringen. So langsam lösen sich jetzt die Bindungen der Heimatvertriebenen zueinander. Der Zweck der Vertreibung ist bald erfüllt. Die Vertreiber reiben sich die Hände.
Nun, ich selbst frage mich manchmal, wie oft wird es mir noch möglich sein, den Gruß unserer Landsleute aus der verlassenen Heimat weitergeben zu können. Dabei mögen nicht einmal die finanziellen Belange den Ausschlag geben, denn aus den Spenden und den pünktlichen Bezugsgebühren bin ich in der Lage, den HB drucken zu lassen und zu verschicken. Wir haben zur Zeit gute Förderer unserer Sache. Aber es fehlt an schriftlichen Gedankengut. Langsam versiegen die Quellen, die uns das lebendig machen, was uns die Heimat an Schönem erleben ließ. Wir alle sind uns wohl bewußt, daß es für uns keine Rückkehr mehr gibt. Wenn auch diese Wahrheit schmerzt. Aber es bleibt nun einmal die verlassene Gegend in unseren Herzen lebendig. Wir brauchen uns unserer Trauer um das Verlassene — ich möchte hier an dieser Stelle den rechten Ausdruck nicht verwenden — nicht zu schämen. Aber geraubtes Gut hat noch nie jemand glücklich gemacht. Unser einstiges Nachbarvolk gibt uns den besten Anschauungsunterricht dafür.
Bei gründlichem Nachdenken und Prüfen, könnte man feststellen, oder die Frage aufwerfen: Wen hat das Schicksal härter gestraft? Die Beraubten oder die Räuber? Raub war es in jedem Falle. Ganz gleich unter welchem Motto diese Schändlichkeit vollzogen wurde. Oder hat jemand unter uns für sein Haben und Gut vertragliche Garantien bekommen? Es lag kein Segen auf diesen Handlungen. Man mag zu seinem Herrgott stehen wie man will, wer tapfer sein Geschick in die Hand nahm und in den schweren Notzeiten — wie Christus sein Kreuz auf sich genommen hat — dem war auch das Überwinden dieser Drangsal mit Gotteshilfe möglich gewesen. Wenn man durch die Lande reist, und das tun gar viele von uns, dabei die alten Freunde und Bekannten aufsucht, da wird es sichtbar, welcher großartigen Leistungen sie fähig waren. Ein jeder kann auf mehr oder bescheidenen Wohlstand stolz sein, den er sich geschaffen hat. Es haben alle Landsleute mit nichts anfangen müssen. In den mitgebrachten Säcken und Kisten war nur das Allernotwendigste drinnen, denn vor dem Abschub wurde gründlich gefilzt und so mancher Mutter wurde der Anzug weggenommen, den sie hoffte, ihrem noch vermißten Sohne mitbringen zu können. Das Mitgebrachte reichte kaum aus, das Existieren möglich zu machen. Aber dafür waren der Kopf klar und die Hände regsam.
Wir im Egerland, ganz besonders an der Grenze des Kaiserwaldes Lebenden, waren von jeher nicht mit materiellen Gütern gesegnet gewesen. Die Natur hat uns alles abverlangt und deshalb nicht verwöhnt und so hat mancher seinen Geist und seine Hände zum eigenen Nutzen und für die Allgemeinheit richtig eingesetzt. Ein Wirtschaftswunder in den 50iger Jahren wäre ohne die Vertriebenen wohl kaum möglich geworden. Ob sich eine Wiederholung eines wirtschaftlichen Aufschwungs in unserem jetzigen Wohngebiet ermöglichen läßt, ist sehr stark zu bezweifeln. Jene Generation, die dieses Wunder vollbrachte, ist — gelinde gesagt — aufgebraucht. Die in den letzten vergangenen 20 Jahren aufgewachsene Menschheit hat nur Wohlstand kennengelernt. Die Zusammenpferchung in den Wohnsilos, Hochhäusern hat die Menschen kühl — ja man kann es schon als sehr kalt bezeichnen — werden lassen. Anderen helfen ist bald eine Fremdwort geworden. Religion und Gottesnähe wird abgelehnt. Man glaubt ohne damit auskommen zu können. Was aus dieser Lage einmal entstehen kann? Die biblische Geschichte hat einige Beispiele aufgeführt und sie ist nun einmal die älteste Überlieferung von dem Leben der frühen Erdenbewohner. Man sollte es nicht vergessen.
Darum sollten wir wenigstens unserer Jugend sorgsam das alte Erbgut von daheim zum Bewahren vermitteln. Es ist eine Freude bei allen Treffen zu erleben, wie viele junge Menschen noch in unseren Reihen stehen. Ich glaube sagen zu dürfen, daß von diesem Schlage unserer Jugend eine gewisse Sicherheit für die Zukunft ausgeht.
Vergleichen wir diese junge Gemeinschaft, die noch Ideale verkörpert, mit den Demonstrierern unserer Epoche. Was haben wir von jenen Randalierern, die die Gesundheit und das Eigentum unserer Mitbürger grundlos zerstören, zu erwarten, wenn es diesen wüsten Gesellen gelänge, unsere Gesellschaftsordnung zu zerstören?
Wir haben den Mob schon selbst alle einmal erlebt. Es muß daher beruhigend für uns sein, zu wissen, daß da doch noch etwas Anständiges existiert, das dem Guten dient.
Allerdings sollten sich die staatlichen Stellen etwas mehr für diese Jugend arrangieren und ihr volle Unterstützung gewähren. Leider ist das Gegenteil festzustellen. Man hat fast den Eindruck, als würde man die Ostdeutsche Jugend zum Lande hinaus wünschen. Nun, wer hat schon Mahner gern? Doch lieber Chilenen oder sonstige extreme Sozialisten die volle Unterstützung in so manchem deutschen Bundesland teilhaftig werden. Was nützen dem deutschen Volke die besten Professoren und guten Schulen, wenn darinnen nicht gelehrt werden kann? Wenn die Studienzeit zum Protestieren und Randalieren vertan wird. Es gäbe im eigenen Lande sicher auf viele Mißstände hinzuweisen und nicht alle extremen, ausländischen, politischen Ereignisse bei uns hochzuspielen und dafür auf die Straße zu gehen und sich dort als Rabauken zu betätigen. Warum wird nicht gegen die unwürdige Menschenbehandlung in den Ostblockländern Sowjetunion, Polen, DDR und die Tschechoslowakei demonstriert, die unsere Volksgenossen mit Gewalt zurückhalten und nur gegen einen teuren Preis abschieben? Drüben muß der schlesische Landsmann, sobald er seine Absicht äußert in die Bundesrepublik ausreisen zu wollen, sein ganzes Hab und Gut, das ihm noch verblieben ist, billigst verscheuern, um den Preis für den Antrag zu erschwingen.
Meistens verliert er sofort seinen Arbeitsplatz. Von der Bundesrepublik werden große Kapitalien gefordert, sobald das Dipl. Gespräch auf Familienzusammenführung gelenkt wird. Für jeden angeblich politischen Gefangenen aus der DDR bezahlt die Bundesregierung aus Steuergeldern 40.000 DM. Dabei handelt es sich oft um einen kriminellen Verbrecher, den man zu uns abschiebt.
Ist das nicht ein Menschenhandel? Haben nicht die Amerikaner vor 200 Jahren so die Negersklaven aufgekauft? Ist das noch eine humane Welt, die man nach dem schrecklichen Krieg aufbauen wollte? Bald werden wir es erleben wieviel ein Arbeiter in der Bundesrepublik wert ist, wenn er längere Zeit arbeitslos sein wird. Ob für diesen Bürger in unserem eigenen Land auch so viel Kapital angewendet werden wird?
Es ließe sich ja noch viel Unzulängliches anführen. Unser Hauptanliegen bleibt unser Zusammenhalt. Solange unser HB existieren wird, ist auch unsere Zusammengehörigkeit in uns lebendig. Ich bitte daher alle Landsleute mich zu unterstützen und mir laufend Material zu geben, das von daheim berichtet. Vielleicht lohnt es sich einmal in den alten Sachen zu kramen. Bestimmt ist noch manches Wissenswerte unter den einst mitgebrachten Dingen.
Immer wieder erreichen mich Zuschriften, in denen die große Freude über unseren HB geäußert wird. Ganz besonders die ins Ausland — Österreich, Kanada, Amerika — verschlagenen Landsleute warten auf eine Nachricht von uns Hiergebliebenen. Wir sollten uns diesen Landsleuten stets verpflichtet fühlen. —
Es besteht die große Aussicht, daß uns unser Kunzmann Toni wieder eine Zusammenkunft in unserer Patenstadt Auerbach ermöglicht. Der Zeitpunkt konnte noch nicht festgelegt werden. Es kommen dafür wohl nur die Sommermonate in Betracht. Darum sollte ein jeder Teilnehmer sich schon heute darauf einrichten. Im nächsten HB ist es bestimmt möglich, den Termin genau mitzuteilen. So ein Treffen — besser gesagt ein Fest, ein solches ist es ja wohl für uns — ist für den Arrangeur eine große Aufgabe und mit viel Arbeit verbunden. Es gibt auch manchmal Ärger. Aber da können wir mit beitragen, daß er ausbleibt. Wer eine Übernachtung wünscht und eine solche festgebucht hat, muß auch die Kosten übernehmen, wenn er sie nicht in Anspruch nehmen kann. Wir wollen unsere Gastgeber in der Patenstadt nicht verärgern und sie sollen keinen Schaden haben.
Vielleicht ist diese Ankündigung auch ein kleines Weihnachtsgeschenk für alle, die sich auf ein Wiedersehen im kommenden Jahre freuen. Ich wünsche mir heute schon, daß recht viele Landsleute daran teilnehmen.
Eine junge Landsmännin hat Europa, das heißt die Bundesrepublik im Sommer verlassen. Sie schrieb danach einen Brief an einige Freunde. Da viele im gleichen Alter waren wie sie, als wir unsere Heimat verlassen mußten, und vom Lastwagen aus unser letzter Blick dem Schlaggenwalder Kirchturm galt, dürften unsere damaligen Empfindungen mit denen der Landsmännin wohl die gleichen gewesen sein. Ich fand ihre ergreifenden Zeilen so auf uns zugeschnitten, daß ich der Auffassung bin, es könnte ein jeder von unseren HB-Beziehern sich angesprochen fühlen.
Mein Weihnachts- und Neujahrswunsch an alle Leser des Schlaggenwalder Heimatbriefes: Ich wünsche ein gesegnetes Weihnachtsfest, einen reichen Gabentisch und viel Freude.
An der Schwelle des neuen Jahres 1975 wünsche ich viel Glück, Gesundheit und Zufriedenheit. Es mögen viele heimliche und offene Wünsche in Erfüllung gehen und große Enttäuschungen von Euch allen fernbleiben.
Euer Richard Brummeissl
Štědrý večer v proměnách času
Anna Neidhart
Žádný svátek v roce nás nepohltí tak radostně jako Vánoce. Jaké je to vlastně kouzlo, které nás tak potěší a osloví srdce lidí? I dospělý si o Štědrém večeru uchová kousek dětství.
Ačkoli se kolem vánočních svátků mnohé změnilo, Štědrý večer stále prožíváme jako přinašeče radosti. Někdy vůbec nejde o to hmotné, o dárky, které hrají tu největší roli, ale o jedinečnost a slavnostnost tohoto dne. Všechno začíná už přípravami. Kromě nákupu dárků a mnoha dalších pochůzek je totiž třeba myslet i na sváteční večeři Štědrého večera.
Nová doba přinesla i zde v rodinách změnu. Lahůdek je dost k dostání. K čemu tolik práce v kuchyni? S vařením a pečením, s mytím nádobí a úklidem po něm? Přesto se držíme starých zvyků, jinak by byl Štědrý večer dnem jako každý jiný.
Podívejme se tedy zpět, jak vypadala sváteční večeře na Štědrý večer dříve.
24. prosinec, tedy narozeniny Páně, byl kdysi postním dnem. Proto se názory rozcházely, zda ryba, nebo maso. — Vánoční kapr byl tradicí. Zatímco jinde se drželi svíčkové na kyselo se „sladkokyselou" omáčkou. Protože ryba není každému po chuti a manželství s sebou přineslo leccos nového, musím se přiznat, že jsem se podle zvyklostí manžela dodnes držela „sladkokyselé" (též zvané polská) omáčky a svíčkové.
Sestavme si tedy tentokrát v Heimatbriefu sváteční menu Štědrého večera:
Několik dní předem se vloží dobře uleželý kus hovězího masa do octového nálevu, do kterého se přidá všelijaká zelenina a koření. Časně na Štědrý večer se maso vloží do vody a dobře změkne provaří. Jaká dobrá vůně se přitom už šíří celým bytem! Omáčka se připravuje tak, že se namočí perník na omáčku (medovník). Z toho vznikne hustá omáčka dochucená sirupem, po prosetí přes cedník se do ní přidají rozinky a nasekané mandle. K tomu se podávají bramborové knedlíky (syrové) nebo naše dobré české moučné knedlíky.
Ke kaprovi se připravuje tatáž omáčka — známá „rybí polévka" (Fischbröih). Moje babička — výtečná kuchařka — tuto rybí omáčku dochucovala douškem tmavého piva.
Také „kapr namodro" je velmi žádaný a je to něco pro labužníky. Polévky bývaly různé. Kdo měl rád ryby, tomu chutnala vynikající rybí polévka. Jinak byla samozřejmostí obvyklá hrachová polévka s opraženou houskou nakrájenou na kostičky.
Den předem se pekl jako moučník jablečný závin a na kompot se vařily sušené švestky a hrušky. Připravovaly se také jemné saláty k rybím řízkům.
Na Štědrý večer se má, jak známo, jíst „devatero jídel". Toho se pak nasčítá dost, počítáme-li k tomu i jablka a ořechy, které se okusují.
Před půlnoční mší ještě kousek štóly s máslem a medem — i to chutná skvěle. Jako zahřátí žaludku k tomu horký punč nebo sklenka svařeného vína. Takto dobře nasyceni a zevnitř prohřátí, mohli lidé i v tom nejtužším mrazu jít do studeného kostela na půlnoční.
Jak krásná byla cesta domů sněhem! Mnozí kostelníci to měli hodně daleko do vesnic. Tehdy ještě před kostelem nečekalo žádné dobře vytopené auto, které by je odvezlo domů.
Když jsme teď do jídelního lístku zařadili i tu „rybí polévku" (Fischbröih), chtěla bych ještě povědět, jak město Krásno (Schönfeld) přišlo ke své přezdívce.
Tak jako nám, Horním Slavkovákům (Schlaggenwalderům), říkali „Kachní omáčka" (Antensoß), tak zase obyvatelé sousedního města byli ti „Rybí polévka" (Fischbröih).
Jak známo, Horní Slavkovští a Krásenští se navzájem neměli rádi. Hned to bylo „ty Rybí polévko" — nebo jako odplata — „vy Kachní omáčko".
Jak k těmto jménům došlo? Bylo to takto:
Horní slavkovští radní se rozhodli založit v Ebnetském rybníce, který ležel mezi Horním Slavkovem a Krásnem, chov kaprů. Ačkoli byl Ebnetský rybník v létě oblíbeným koupacím místem, dařilo se kaprům i línům náramně dobře. Na podzim se mělo lovit. Ale ten velký plán s výlovem ryb bohužel nevyšel... Krásenští byli o chlup dřív u vypouštění rybníka a vypráví se o tom tato posměšná písnička (v původním nářečí):
Amäl woll'n döi va Schlaggawal' sei Üanetteicherl fischen,
da kumma sa u toun durt grod d' Schönfeller Herrn dawischen.
Wöi'n döi Lump'n töif im Schluam drin san u d' Fisch ausraub'n . . .
„Manna höi'jatz, iss an su ra Frechheit z'glaub'n".
(Volně: Jednou si chtěli Horní Slavkovští svůj Ebnetský rybníček vylovit, a hle, právě tam na ně nachytali krásenské pány. Prý ti lumpové jsou hluboko v bahně a okrádají je o ryby... „Lidičky, copak se má věřit takové drzosti!")
Tahle písnička měla ještě mnoho slok. Bohužel mi vypadly z paměti. Melodii ještě znám.
Takže Krásenští byli „Rybí polévka" — my Horní Slavkovští „Kachní omáčka" — muselo jít o odplatu a souviset to s krádeží kachen. Loketští byli „Vši-pálenci" (Lausbrenner) — protože jeden radní a drobný zemědělec polil svého vola, který měl vši, petrolejem a pak ho zapálil.
Karlovarští byli „Zajícovaři" (Hasenbrüher). Pod horkým přepadem vřídla spařovali divoké zajíce, místo aby jim stahovali kůži přes uši...
Nechme však teď tyhle posměšné písničky být a raději zůstaňme věrni našim krásným vánočním koledám.
„Leise rieselt der Schnee – still und starr ruht der See.
Weihnachtlich glänzet der Wald – freue Dich, s' Christkind kommt bald."
(Tiše sněží sníh – tiše a nehnutě leží jezero. Vánočně se leskne les – raduj se, Ježíšek už brzy přijde.)
Doufejme, že letos budou bílé Vánoce, a připravme si vánoční svátky co nejslavnostněji. Předejme to dál svým dětem. Jistě za to jednou budou vděčné. Brzy se z rádia znovu ozvou všechny známé vánoční melodie, prozpěvujme si s nimi a zůstaňme veselí a šťastní i u písničky „Heitschi bobeitschi bum bum – aber Heitschi bobeitschi bum bum...."
Zobrazit původní německý text
Der heilige Abend im Wandel der Zeit
Anna Neidhart
Kein Fest im Jahr nimmt uns so freudig gefangen, als Weihnachten. Welcher Zauber ist das wohl, der uns da so freudig umfängt und die Herzen der Menschen anspricht? Auch der Erwachsene bewahrt ein Stück Kindheit um den heiligen Abend.
Obgleich sich Vieles um das Weihnachtsfest gewandelt hat, den heiligen Abend erleben wir immer noch als Freudenbringer. Manchmal ist es gar nicht das Materielle, die Geschenke, welche die größte Rolle spielen, sondern das Einmalige, Feierliche dieses Tages. Mit den Vorbereitungen fängt schon alles an. Nicht zuletzt außer Einkauf von Geschenken und vielen Besorgungen, so muß auch an das festliche Mahl des hl. Abends gedacht werden.
Die neue Zeit brachte auch hier eine Umstellung in den Familien. Es gibt genug Leckerbissen zu kaufen. Wozu die viele Arbeit in der Küche? Mit Kochen und Braten, mit Abwaschen und Aufräumen hinterher. Doch wir halten fest am Alten, sonst wäre der hl. Abend ein Tag wie jeder andere auch.
Wollen wir einmal zurückblicken wie früher das festliche Essen am hl. Abend gewesen ist.
Der 24. Dezember, also der Geburtstag des Herrn, war einmal ein Fasttag gewesen. Deshalb war man geteilter Meinung, ob Fisch oder Fleisch. — Der Weihnachtskarpfen war Tradition. Während auch am Sauerbraten mit der „süß-sauren" Soße festgehalten wurde. Da Fisch nicht jedermanns Geschmack ist und die Ehe manche Umstellung mit sich brachte, muß ich gestehen, nach den Gewohnheiten des Mannes an der „süß-sauren" (auch polnischen Soße) und am Sauerbraten festzuhalten bis zum heutigen Tage.
So wollen wir also diesesmal im Heimatbrief das Festessen zum hl. Abend zusammenstellen:
Man legt einige Tage vorher ein gutabgehangenes Stück Rindfleisch in einen Essigsud, dem allerlei Grünzeug und Gewürze beigegeben wurde. Zeitig am hl. Abend wird das Fleisch zugesetzt und gut weich gekocht. Welch' guter Geruch verbreitet sich da schon in der ganzen Wohnung. Die Soße bereitet man, indem man Soßenlebkuchen (Pfefferkuchen) einweicht. Das ergibt die sämige Soße mit Sirup abgeschmeckt und die so fertiggekochte Soße durchpassiert, dann werden Rosinen und gehackte Mandeln hineingegeben. Dazu gibt es Kartoffelknödel (rohe) oder unsere guten böhmischen Mehlknödel.
Beim Karpfen bereitet man dieselbe Soße — die bekannte „Fischbröih". Meine Großmutter — eine ausgezeichnete Köchin — verfeinerte diese Fischsoße mit einem Schuß dunklen Bieres.
Auch „Karpfen blau" ist sehr gefragt und etwas für Feinschmecker. Suppen waren verschieden. Wer Fisch liebte, dem schmeckte die ausgezeichnete Fischsuppe. Sonst war die übliche Erbsensuppe obligat, mit gerösteten Semmelbröcklein darin.
Einen Tag vorher wurde als Nachspeise der Apfelstrudel gebacken und für Kompott getrocknete Zwetschken und Birnen gekocht. Feine Salate zum Backfisch wurden auch vorbereitet.
Man soll bekanntlich am hl. Abend „Neunerlei" essen. Es läppert sich schon zusammen, wenn man auch noch die Äpfel und Nüsse dazu rechnet, die man knabbert.
Vor der Christmette noch ein Stück Stollen mit Butter und Honig, auch das schmeckt herrlich. Als Magenwärmer ein heißes Punschgetränk oder ein Glas Glühwein dazu. So wohlgesättigt und von innen gut eingeheizt, konnte man selbst im strengsten Winter in die kalte Kirche zur Christmette gehen.
Wie schön war der Nachhauseweg im Schnee. Viele Kirchenbesucher hatten sehr weit in die Dörfer hinaus. Damals wartete noch kein gutgeheiztes Auto vor der Kirche zum Heimfahren.
Weil wir nun auch die „Fischbröih'" in den Speisezettel einbezogen haben, so möchte ich noch erzählen, wie die Stadt Schönfeld zu ihrem Spitznamen kam.
So wie man uns Schlaggenwalder die „Antensoß" geheißen hat, so waren unsere Nachbarstadtbewohner eben die „Fischbröih".
Bekanntlich konnten sich die Schlaggenwalder und die Schönfelder nicht riechen. Es hieß gleich „döi Fischbröih'" — oder die Retourkutsche — „dirts Antensoß".
Wie es zu diesen Namen kam? — das war so:
Die Schlaggenwalder Ratsherren beschlossen in ihrem Ebnetteich der zwischen Schlaggenwald und Schönfeld lag, eine Karpfenzucht anzulegen. Trotzdem der Ebnetteich im Sommer der beliebte Badeweiher war, gediehen die Karpfen und Schleien recht prächtig. Im Spätherbst sollte gefischt werden. Aber die große Rechnung mit dem Fischfang ging leider nicht auf . . . . Die Schönfelder waren um eine Nasenlänge früher dran beim Zapfenziehen und folgendes Spottliedchen wird davon berichtet:
Amäl woll'n döi va Schlaggawal' sei Üanetteicherl fischen,
da kumma sa u toun durt grod d' Schönfeller Herrn dawischen.
Wöi'n döi Lump'n töif im Schluam drin san u d' Fisch ausraub'n . . .
„Manna höi'jatz, iss an su ra Frechheit z'glaub'n".
Dieses Liedchen hätte noch viele Strophen. Leider sind sie mir entfallen. Die Melodie ist mir nur noch bekannt.
So waren die Schönfelder die „Fischbröih" — wir Schlaggenwalder die „Antensoß" — es muß sich hierbei um Revanche gehandelt haben und mit Entendiebstahl zusammenhängen. Die Elbogner waren die „Lausbrenner" — weil ein Stadtrat und kleiner Landwirt seinen Ochsen, der Läuse hatte, mit Petroleum übergossen hat und dann anzündete.
Die Karlsbader waren die „Hasenbrüher". Unter dem siedendheißen Sprudelüberlauf brühten sie die Feldhasen ab, statt ihnen das Fell über die Ohren zu ziehen . . . .
Doch wollen wir diese Spottliedchen jetzt sein lassen und lieber unseren schönen Weihnachtsliedern treu bleiben.
„Leise rieselt der Schnee – still und starr ruht der See.
Weihnachtlich glänzet der Wald – freue Dich, s' Christkind kommt bald."
Wollen wir hoffen, daß es heuer eine weiße Weihnacht wird und gestalten wir unser Weihnachtsfest so feierlich wie möglich. Geben wir es unseren Kindern weiter. Sie werden gewiß einmal dankbar dafür sein. Bald ertönen im Radio wieder alle bekannten Weihnachtsmelodien, summen wir mit und bleiben heiter und fröhlich beim „Heitschi bobeitschi bum bum – aber Heitschi bobeitschi bum bum . . . ."
Zábor půdy, máslo a reparace
Zábor půdy, máslo a reparace
[obr] Zima doma – Hostinec Kolb-Gustla na Hubu
Nestačí, že současná bonnská vláda, bez ohledu na vysídlené, smluvně stvrdila ve Varšavě a v Praze zábor cenné německé půdy bez jakékoli protihodnoty – státy, které nás vyhnaly, teď za tuto křivdu dostávají odměnou ještě naše peníze. Zatímco Jugoslávie se spokojí s bonnským příslibem „pouhé" jedné miliardy marek jako takzvaným úvěrem, jenž je ve skutečnosti zastřenou reparací, Varšava a Praha se s tak „malými" sumami nespokojí. Moskva svoje nároky prozatím maskuje jako hospodářskou pomoc a nechává si od Spolkové republiky dodávat 40 000 tun másla za cenu asi 1,33 marky za kilogram, zatímco naše hospodyně za stejné množství musí zaplatit kolem 8 marek. A naše rozvojová pomoc slouží alespoň zčásti barevným revolucionářům v zámoří (v Africe) jako podpora teroru a masových vražd. Přesto u nás lidé stále věří, že bývalý spolkový kancléř Brandt „jen zakopl o komunistického špiona", zatímco hlubší příčinu jeho odstoupení je třeba hledat i v jeho ztroskotané východní a finanční politice. – Nesmíme se bát to jednou otevřeně vyslovit, vždyť jsou to i naše daně, jimiž se takové odměňování těch, kdo nás vyhnali, spolufinancuje!
Zobrazit původní německý text
Landraub, Butter und Reparationen
[obr] Winter daheim – Das Wirtshaus des Kolb-Gustl auf der Hub
Nicht genug damit, daß die jetzige Bonner Regierung, über die Vertriebenen hinweggehend, den Raub wertvollen deutschen Landes in Warschau und Prag ohne jede Gegenleistung vertraglich fixierte, erhalten die Austreiberstaaten zur Belohnung für dieses Unrecht nun auch noch unser Geld. Während Jugoslawien mit der Bonner Zusage von „nur" einer Milliarde DM als sogenannte Kredite getarnter Reparation zufrieden ist, begnügen sich Warschau und Prag nicht mit so „kleinen" Summen. Moskau tarnt vorläufig seine Ansprüche als Wirtschaftshilfe und läßt sich von der Bundesrepublik einstweilen 40.000 Tonnen Butter zum Preis von etwa 1,33 DM je Kilogramm liefern, während unsere Hausfrauen rd. 8,– DM für die gleiche Menge zahlen müssen. Und unsere Entwicklungshilfe dient wenigstens teilweise farbigen Revolutionären in Übersee (Afrika) als Beihilfe zu Terror und Massenmord. Trotzdem glauben bei uns immer noch Leute daran, daß Ex-Bundeskanzler Brandt „nur über einen kommunistischen Spion stolperte", während der tiefere Grund seines Abtretens auch in seiner gescheiterten Ost- und Finanzpolitik zu sehen ist. – Wir dürfen uns nicht fürchten, so etwas einmal offen auszusprechen, denn es sind auch unsere Steuergelder, mit denen solche Belohnungen unserer Austreiber mitfinanziert werden!
Ondřejský večer (Anneresenabend) v rodném kraji
Ondřejský večer („Anneresenabend") v rodném kraji
Jedním z nejvíce dodržovaných zvyků ve staré vlasti bylo řádění o ondřejském večeru (Andreasabend). Toho večera – vlastně už spíš noci – bylo mezi mladými lidmi, ať dívkami nebo chlapci, pozorovat zvláštní, tajemné dění. Ne příliš hlasitě vedené rozhovory a významná gesta nevěstily leckterému spoluobčanovi nic dobrého. Nejeden žertík, který se tehdy vymýšlel, totiž nebyl tak úplně nevinný. Ten, na koho si mládenci vzali, měl pak před sebou pořádnou dřinu, a nezřídka i nemalou škodu, o vzteku ani nemluvě. Proto byl leckdo poučen už z předchozích ondřejských večerů.
Také v Poschitzau se tento večer hojně využíval k žertům. Tak si všimli, že vdova Stiefelová a její syn Karl – přezdívaní „u Klixů" – chodívali každý večer „na drby" k sousedům. Než ale opustili svůj domek, ještě pořádně přiložili do velkých zděných kamen – bylo to pěkně naštípané, pryskyřičné špalkové dřevo, které se na jaře pracně dobývalo z kamenité lesní půdy – aby bylo, až se z povídání vrátí, hezky teplo. U nás doma v tuto dobu už často pořádně mrzlo a ležel i sníh.
Toho zmíněného večera oba, jak bylo popsáno, opustili dům po ošetření kamen. Sotva ale zmizeli v sousedním domě, vylezli tři mladí muži na střechu, což jim nedělalo velké potíže, protože domek stál na svahu a střecha sahala hluboko dolů. Vytáhli s sebou skleněnou tabuli, kterou nahoře pěkně úhledně položili na komín.
Jak se pak podivili obyvatelé domu, když se po návratu z povídání místo příjemného tepla přivítali s hustým, štiplavým kouřem! Nezbylo než dokořán otevřít všechna okna a dveře, aby kouř mohl unikat. Kamna prostě přestala fungovat. Ani kominík, kterého druhého dne přivolali a který prošel „rusovou kuchyní" – takovou míval skoro každý dům u nás – a prohlédl komín, přičemž skrze skleněnou tabuli dokonce zahlédl kousek nebe, nedokázal zjistit příčinu, proč kamna nechtějí hořet.
Teprve po několika dnech se podařilo v kamnech znovu zažehnout oheň a užít si tolik postrádané teplo. Zjistilo se totiž, že se na skleněné tabuli usadily sazí, a příčina té bídy byla na světě.
Ale ta pěkná slova, kterými „Stieflová" pak častovala viníky, tady raději opakovat nebudu.
Jinému vesničanovi zase provedli obzvlášť oblíbený žertík. Jako všude na venkově stály i tady domky se srdíčkem ve dveřích trochu stranou od obytného stavení, u pořádné hnojné hromady. Právě na tyhle dvířka si brousili zuby další tři mladíci. Rozhodně je chtěli té noci získat a uschovat na bezpečném místě. Tak se v pozdní večerní hodinu plížili jako indiáni k cíli. Když už se chtěli dvířek se srdíčkem zmocnit, ozval se zevnitř domku rozzlobený mužský hlas, který se bránil tomu, aby byla přerušena právě započatá činnost tím, že by zůstal takto nekrytý. Leknutím, které viníkům vjelo do všech údů, se dali na útěk rychlostí rychlíku. Přesto se jim ale podařilo kýženou trofej ukořistit, neboť druhého dne visela před domkem místo dveří koňská houně. Dvířka zůstala dlouho pryč. Poškozený si nechal nasadit nové dveře. Ale jednoho dne se stará dvířka se srdíčkem zase objevila opřená na svém místě.
Bylo by možné vyprávět ještě mnohé klukoviny: o zamilovaných párech, kterým se sypala „pilinová cestička" a tím se prozradilo jejich tajemství, o lití olova a o dalších věcech.
A. F.
Zobrazit původní německý text
Der „Anneresen"-Abend in der Heimat
Einer der am meisten beachteten Bräuche in der alten Heimat war das Treiben am Anneresenabend (Andreasabend). An diesem Abend — eher schon die Nacht gemeint — war unter den jungen Leuten ob Weiblein oder Männlein ein seltsames geheimnisvolles Wirken zu beobachten. Die nicht allzulaut geführten Gespräche und das Gebärdenspiel ließen für manchen Mitbewohner nichts Angenehmes verheißen. So mancher Ulk, der da ausgeheckt wurde, war nicht so harmlos. Derjenige, der aufs Korn genommen war, hatte nachher Schwerstarbeit zu leisten und oftmals auch einen nicht geringen Schaden zu ertragen, abgesehen von dem Ärger noch dazu. Darum war so mancher bereits gewarnt durch die schon vorhergegangenen Anneresenabende.
Auch in Poschitzau wurde dieser Abend ausgiebig für Schabernacke ausgenutzt. So hatte man beobachtet, daß die Wtw. Stiefel und ihr Sohn Karl — der Hausname war „beim Klixen" — jeden Abend „hutzen" in die Nachbarschaft gingen. Bevor sie aber die Heimstatt verließen, legten sie nochmals tüchtig Brennmaterial — es war schön gespaltenes kieniges Stockholz, das man im Frühjahr mühsam aus dem steinigen Waldboden herausgeholt hatte — in den großen gemauerten Herd, damit es recht schön warm sein sollte, wenn sie von ihrem Plausch wieder nach Hause kamen. Bei uns daheim war es oftmals um diese Zeit schon hart gefroren und es lag auch Schnee.
An diesem besagten Abend verließen nun beide ihre Behausung nach der vorher beschriebenen Ofenbetreuung. Aber kaum waren sie im Nachbarhaus verschwunden, da kletterten drei junge Männer das Dach hinauf, was ihnen keine großen Schwierigkeiten bereitete, weil das Häuschen an einem Hang stand und das Dach tief herunterreichte. Sie schleppten eine Glasplatte mit, die sie oben fein säuberlich auf den Rauchfang legten.
Wie verwundert waren da die Hausbewohner nach Rückkehr von ihrem Plausch, als ihnen statt der molligen Wärme ein beißender dicker Qualm entgegenschlug. Es half nichts, alle Fenster und Türen mußten sperrangelweit aufgerissen werden, damit der Rauch freien Abzug hatte. Der Ofen funktionierte einfach nicht mehr. Auch der am nächsten Tag herbeigerufene Schornsteinfeger, der durch die Rußküche — eine solche gab es bei uns fast in allen Häusern — den Rauchfang prüfte und durch die Glasplatte das Stückchen Himmel erspähen konnte, war nicht in der Lage die Ursache des nichtbrennen wollenden Ofens festzustellen.
Erst nach einigen Tagen gelang es wieder ein Feuerchen im Ofen zu entfachen und die sehr vermißte Wärme zu genießen. Man hatte doch festgestellt, daß sich an der Glasplatte Rußfäden angesiedelt hatten und das Übel war erkannt.
Aber die schönen Worte der „Stieflin" über die Missetäter möchte ich hier nicht wiedergeben.
Einem anderen Dorfbewohner bewies man einen besonders üblichen Schabernack. Wie überall in der ländlichen Gegend standen die Häuschen mit dem Herzchen in der Tür etwas abseits vom Wohngebäude bei einem stattlichen Misthaufen. Auf dieses Türchen hatten es ebenfalls drei junge Männer abgesehen. Das wollten sie unbedingt an diesem Abend in Besitz nehmen und es an einem sicheren Ort aufbewahren. So schlichen sie zu vorgerückter Abendstunde wie die Indianer auf das Objektchen zu. Als man sich nun des Türchens mit dem Herzchen annehmen wollte, da ertönte im Häuschen drinnen eine böse Männerstimme, die sich dagegen zur Wehr setzte so entblößt die gerade begonnene Beschäftigung fortzusetzen. Vor Schreck, der den Übeltätern in die Glieder fuhr, ergriffen sie im D-Zugtempo das Hasenpanier. Aber trotzdem war es ihnen gelungen, dieses begehrte Souvenir zu ergattern, denn anderentags hing eine Pferdedecke als Türersatz vor dem Häuschen. Lange Zeit blieb das Türchen fort. Der Geschädigte ließ eine neue Tür anbringen. Aber da lehnte eines Tages auch das alte Herzchentürchen wieder an seinem Platz.
So gäbe es noch so manches Bubenstückchen zu berichten: Über die heimlichen Paare, denen man das Sägemehlsträßchen bereitete und so ihr Geheimnis verriet, über das Bleigießen u.a.m.
A. F.
Krajský pověřenec podává zprávu
Krajský pověřenec podává zprávu
Milí krajané z jižní části našeho chebského kraje (Hkr. Elbogen)!
Rok se opět rychle chýlí ke konci a je na místě jak ohlédnutí zpět, tak pohled dopředu. Sudetoněmecký sjezd v Norimberku byl i letos hojně navštíven, a to zejména krajany z našeho užšího domovského regionu; ostatně i v roce 1975 se má konat opět tam! I přes toto mohutné shromáždění, které umožňuje jen opravdová láska k domovu a věrnost k němu, není pochyb, že vedle starší generace pamětníků už mezitím vyrostla nová, mladá generace, která má sama zčásti děti školního věku a v mnohém smýšlí a cítí jinak.
Přesto se i mezi mladšími stále znovu najdou jednotlivci, kteří zděděné dědictví pečlivě opatrují a uchovávají pro budoucnost. Dokud bude existovat svobodné uspořádání a dokud zůstane živé vědomí, že jsme lidé jednoho kořene, nebude o myšlenku domova špatně postaráno.
V letech od roku 1972 se podařilo rozjet několik záměrů:
1. Buduje se ARCHIV CHEBSKÉHO KRAJE (Elbogener Kreis) s odděleními Altsattl, Chodov, Dotterwies (Dolní Žďár), Loket, Lauterbach, Nová Role, Horní Slavkov (Schlaggenwald) a Schönfeld.
Co je k tomu potřeba? Kromě darů (účet viz níže!) — celkem od roku 1972 přišlo 40 DM, a to jen od dvou osob — hledáme:
2. Čísla a celé ročníky SLAVKOVSKÉHO HEIMATBRIEFU (Schlaggenwalder Heimatbrief); duplicitní kusy mohou posloužit jako výměnný materiál s jinými krajanskými archivy.
Hledají se také zejména slavnostní tisky (Festschriften), např. z příležitosti slavnosti patronátu v roce 1956 v Auerbachu/Opf. a z jubileí Gmoi.
3. Také j i n é chebské (egerlandské) Heimatbriefy (i jednotlivá čísla) jsou kdykoli vítány.
Samozřejmě i jiná krajanská literatura, pokud se s ní nakonec někdo dokáže ve stáří rozloučit, přičemž zde má zároveň jistotu, že tyto kulturní statky budou i nadále užitečné!
4. Obrázky (pohlednice), fotografie, náčrty z domoviny s dostatečným popiskem. Sám jsem mezitím byl už pětkrát v ČSSR a pokaždé jsem přivezl spoustu fotografií.
5. Rozjeta byla KARTOTÉKA všech přátel chebského kraje (stav 1974: 2000).
6. GENEALOGICKÁ SBÍRKA s opisy z rodokmenových průkazů (Ahnenpässe) a podobně existuje od roku 1963 a každoročně se ještě značně rozšiřuje. Pokud by si někdo myslel, že by k ní mohl ještě něco přispět, měl by to udělat brzy. Informace a poradenství kdykoli k dispozici.
7. Od roku 1945 nevznikla pro chebský kraj žádná KRONIKA DOMOVA (Heimatbuch). Mezitím však existuje tolik podkladů, že by z toho měla vzniknout přinejmenším brožura. Náměty k tomu rád přijímám.
Že všechny tyto věci stojí a stály peníze, není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat.
DARY pro krajskou správu prosíme zasílat na účet č. 412021 u Kreissparkasse Tübingen.
Všem chebským (egerlandským) krajanům a přátelům našeho kraje, zejména zde slavkovským rodákům, přeje ŠŤASTNÉ SVÁTKY a mnoho štěstí a zdaru v NOVÉM ROCE 1975
V á š krajan Herbert SCHNEIDER
vědecký učitel (Wissenschaftl. Lehrer)
7 4 T ü b i n g e n
Hechinger Straße 18
Zobrazit původní německý text
Der Kreisbetreuer berichtet
Liebe Landsleute aus dem Südteil unseres Hkr. Elbogen!
Rasch neigt sich wieder ein Jahr, es gilt Rückschau und Ausschau zu halten. Der Sudetendeutschen Tag in Nürnberg war erneut und gerade von Landsleuten aus unserem engeren Heimatgebiet recht gut besucht, im übrigen soll er auch 1975 wieder dort stattfinden! Trotz dieser machtvollen Kundgebung, die nur echte Heimatliebe und -treue möglich werden lassen, gibt es keinen Zweifel, daß inzwischen neben der älteren Erlebnisgeneration nun schon eine neue und junge Generation herangewachsen ist, die selbst schon teilweise Kinder im schulpflichtigen Alter hat und in manchen Dingen anders denkt und empfindet.
Immer wieder und immer noch gibt es aber auch unter den Jüngeren einzelne, die das überkommene Erbe sorgsam hüten und für die Zukunft erhalten. Solange es eine freiheitliche Ordnung geben kann und das Bewußtsein wach bleibt, Menschen einer Wurzel zu sein, wird es um die Heimatidee nicht schlecht bestellt sein.
In den Jahren seit 1972 konnten einige Vorhaben begonnen werden:
1. Ein ARCHIV des ELBOGENER KREISES mit den Abteilungen Altsattl, Chodau, Dotterwies, Elbogen, Lauterbach, Neurohlau, Schlaggenwald und Schönfeld ist im Aufbau begriffen.
Was wird dazu benötigt? Neben Spenden (Konto siehe unten!) — im ganzen sind seit 1972 DM 40,— eingegangen — und das nur von zwei Personen suchen wir:
2. Hefte und ganze Jahrgänge des SCHLAGGENWALDER HEIMATBRIEFES, Doppelstücke können als Tauschgut mit anderen Heimatarchiven Verwendung finden.
Gesucht auch besonders Festschriften, z. B. anläßlich der Patenschaftsfeier 1956 in Auerbach/Opf. und Gmoi-Jubiläen.
3. Auch a n d e r e Egerländer Heimatbriefe (auch Einzelhefte) werden jederzeit entgegengenommen.
Selbstverständlich auch andere Heimatliteratur, falls sich jemand schließlich im Alter davon trennen kann, zugleich aber hier die Gewißheit hat, daß diese Kulturgüter auch zukünftig noch genützt werden!
4. Bilder (Postkarten) Fotos, Skizzen aus der Heimat mit ausreichender Beschriftung. Ich selbst war schon fünfmal in der CSSR inzwischen und brachte jedes Mal eine Menge Fotos mit.
5. Eine KARTEI aller Freunde des Hkr. Elbogen ist in Angriff genommen (Stand 1974: 2000).
6. Eine GENEALOGISCHE SAMMLUNG mit Abschriften aus Ahnenpässen und dgl. besteht seit 1963 und wird jährlich noch stark erweitert. Sollte jemand glauben, hier noch etwas beitragen zu können, sollte er es bald tun. Auskünfte u. Beratung jederzeit möglich.
7. Seit 1945 ist kein HEIMATBUCH für den Kr. Elbogen entstanden. Doch liegen inzwischen derart viele Unterlagen vor, daß zumindest eine Broschüre darüber entstehen sollte. Anregungen nehme ich gerne dafür entgegen.
Daß alle diese Vorgänge Geld kosten und schon gekostet haben, bedarf wohl keiner besonderen Erwähnung.
S P E N D E N für die Kreisbetreuung erbeten auf Konto 412021 bei der Kreissparkasse Tübingen.
Allen Egerländer Landsleuten und Freunden unseres Kreises, insbesondere hier den Schlaggenwaldern ein FROHES FEST und viel Glück und Wohlergehen im NEUEN JAHR 1975 wünscht
E u e r Lm. Herbert SCHNEIDER
Wissenschaftl. Lehrer
7 4 T ü b i n g e n
Hechinger Straße 18
Krudumský Zemberer z Horního Slavkova
„Krudumzemberer" z Horního Slavkova (Schlaggenwald)
[obr] Zima doma — chlapci s lopatami na sníh
„Počkej, až přijde Zemberer." Nebo: „To povím Zemberovi." Kolikrát jen matky u nás v Horním Slavkově těmito výhrůžkami strašily děti v době od Dušiček až do Mikuláše.
K dětem v Horním Slavkově a okolí Mikuláš nechodil. Kdepak, ten byl na to příliš vznešený a bylo prý pod jeho důstojnost nechat se ve svých zlatých saních táhnout do zchudlého hornického městečka. Rozhodně ne proto, že by tamní děti, chlapci i děvčata, byly zlobivější než jinde.
A tak k nám onoho večera přicházel do světnic pěkně divoký chlapík z temného lesa od Krudumu. Byl to opravdu strašidelný zjev — nohy i ruce omotané slámou a na hlavě nějaká nepopsatelná ozdoba. Obličej neměl, nebo se aspoň nedal rozeznat. Celkově byl Zemberer skutečně postava vzbuzující hrůzu, s hlubokým — samozřejmě jen předstíraným — hlasem.
Jeho příbytek prý byl na Krudumu. Starší čtenáři vědí, kde to bylo; mladším, kteří domov nepoznali, bych rád vysvětlil, že to byla nejvyšší vyvýšenina západně od našeho města, hustě porostlá zelenými jedlemi. Odtud tedy k nám dětem místo Mikuláše přicházel Zemberer. Neposlušné děti prý v takové večery brával s sebou tam nahoru, jak nám vyprávěli předkové. Ale žádné se nikdy nevrátilo, a tak se nikdo nikdy nedozvěděl, jak to u Zemberera vlastně chodí. A přece nikdy ve městě žádný chlapec ani děvče nechyběli.
Vždycky s sebou vláčel velký pytel. Ale dobroty v něm nebyly. Ty se daly sehnat jen u cukráře Reifa, Meixnera nebo Heße.
Svůj příchod ohlašoval mohutným řinčením řetězů a hlasitým dupotem. Milé cinkání zvonečků by nám chlapcům v uších znělo mnohem raději. Silně udeřil svým březovým proutím o dveře světnice a pak tam najednou stál. Ale než vešel, vklouzl jsem pod stůl a schoval se pod babiččiny sukně. Bohužel to moc nepomohlo. Přesně věděl, kolik dětí je v domě, a tak si i mě vytáhl z úkrytu. Společně jsme se museli pomodlit Otčenáš. Kdo se z rozčilení zadrhl, hned na něj mávl svým proutím, které bylo spíš svazkem metel. Poté co vyjmenoval některé naše celoroční prohřešky a většímu chlapci jednou přetáhl proutím přes záda, my jsme zase slíbili polepšení — a on pak vysypal svůj pytel doprostřed světnice. To bylo podívání, jak se jablka kutálela po čerstvě vydrhnuté dřevěné podlaze a za nimi vesele rachotily ořechy. Jiné pochoutky v pytli neměl. To byl zároveň signál, že se máme na tu dobrotu vrhnout. Každý se snažil urvat z těch lahůdek co nejvíc. Zápal, který jsme my děti při tom předváděli, byl pro rodiče, prarodiče i další tety a strýce, kteří ještě patřili k rodině, pěknou zábavou.
Tenkrát nebylo jablek a ořechů tolik a tak hojně jako dnes. Jen o Vánocích, jak si aspoň pamatuji, se tohle ovoce objevovalo. Zatímco jsme se my děti váleli po podlaze světnice a snažili se ostatním sourozencům ukrást ořech nebo jablko, nepozorovaně se na stůl ještě položil „pfeferajtr" nebo „pfeferdoka", jak jsme u nás doma říkali perníkovým jezdcům a panenkám, a k tomu pár „pumperniklů" — tak jsme doma říkali perníku — pro dospělé.
Zemberer mezitím zase opustil světnici. Ale pak se většinou objevil opozdilý strýček. Tehdy v nás vyvstalo úplně nekalé podezření. Teď si člověk vzpomněl, že ty velké boty, co Zemberer nosil, nám vlastně nebyly tak úplně neznámé. Brzy jsme také přišli na to, kdo Zemberer vlastně byl. Moudře jsme to ale nedávali najevo a ani jsme se dál nevyptávali, protože pro nás teď začínalo hodování. S rozkoší jsme se zakusovali do takového červenolícího tyrolského jablka. Pumpernikl se babičce lichocením vylákal. A zatímco venku při každém kroku vrzal sníh, ve světnici s vyzděnými kamny, z jejichž velké roury proudilo tak příjemné teplo, bylo útulno a člověk se cítil doopravdy v bezpečí uprostřed velké rodiny, jaká tehdy u nás ještě existovala. Vůně jablek a praskání ořechových skořápek dodávaly tomu večeru zvláštní kouzlo.
Tenkrát byli lidé skromní. Bohaté dárky, jaké jsou módou dnes, tehdy nebyly. Zato ale zářily dětské oči, radostná a spokojená dětská srdce.
R. B.
Zobrazit původní německý text
Der „Krudumzemberer" von Schlaggenwald
[obr] Winter daheim — Die Schneeschaufler
„Wart nur, wenn der Zemberer kommt". Oder: „Ich werde es dem Zemberer sagen". Wie oft haben Mütter diese Drohworte in der Zeit von Allerseelen bis zum Nikolaustag bei uns in Schlaggenwald den Kindern gegenüber verwendet.
Zu den Kindern in und um Schlaggenwald kam kein Nikolaus. O nein, der war viel zu vornehm und vermutlich war es unter seiner Würde, sich in das verarmte Bergstädtchen in seinem goldenen Schlitten ziehen zu lassen. Nicht etwa weil die Kinder dieser Stadt Buben wie Mädchen schlimmer gewesen waren als anderswo.
So kam denn an dem besagten Abend ein ganz wüster Geselle aus dem finstern Walde vom Krudum her in die Stuben. Er war wirklich zum Fürchten mit seinen strohumwickelten Beinen, Armen und dem undefinierbaren Kopfschmuck. Ein Gesicht hatte er nicht oder man konnte wenigstens ein solches nicht erkennen. Im großen und ganzen war der Zemberer wirklich eine furchterregende Gestalt mit einer tiefen — natürlich nur verstellten — Stimme.
Seine Behausung soll am Krudum gewesen sein. Die älteren Leser wissen ja wo das war; für die jüngeren, die Heimat nicht gesehen haben, möchte ich erklären, daß es die höchste Erhebung westlich unserer Stadt war, mit dichten grünen Tannen bewachsen. Also von dorther kam der Zemberer zu uns Kindern statt des Nikolaus. Ungezogene Kinder soll er an solchen Abenden dorthin mitgenommen haben, so sagten uns die Ahnen. Aber nie kam eines zurück und so hat man nie erfahren wie es beim Zemberer zugeht. Es fehlte auch nie ein Bube oder Mädel aus der Stadt.
Einen großen Sack schleppte er stets mit. Aber Leckereien waren da nicht drinnen. Die gab es nur beim Reif-, beim Meixner- und Heßkonditor.
Die Ankunft kündigte er mit gewaltigem Kettenrasseln und lautem Getrampel an. Das liebliche Klingeln der Glöcklein hätte da uns Buben auch lieber in den Ohren geklungen. Kräftig schlug er mit seinem Rutenbesen gegen die Stubentür und dann stand er plötzlich da. Aber bevor er hereinkam, huschte ich unter den Tisch und verkroch mich unter den Kitteln der Großmutter. Leider half das nicht viel. Er wußte genau wie viele Kinder im Haus waren, und so holte er auch mich aus meinem Versteck hervor. Gemeinsam mußte das Vaterunser gebetet werden. Blieb man vor lauter Aufregung stecken, winkte er gleich mit seiner Rute, die schon mehr ein Reiserbesen war. Nachdem er dann einige unserer im Jahre begangenen Missetaten aufgezählt und den größeren Buben mit der Rute eines übergezogen hatte, wir wiederum gute Besserung versprochen hatten, leerte er seinen Sack mitten in die Stube. Hei, wie polterten da die Äpfel über den frisch gescheuerten Holzfußboden und die Nüsse sprangen mit munterem Gerassel hinterher. Andere Leckereien hatte er nicht im Sack. Das war auch das Zeichen, daß wir uns auf diese Delikatesse stürzen sollten. Jeder versuchte soviel wie nur möglich von den Köstlichkeiten zu erwischen. Den Eifer, den wir Kinder da anzeigten, war für die Eltern, Großeltern und sonstige Tanten und Onkels, die noch zur Familie gehörten, eine Belustigung.
Damals waren Äpfel und Nüsse nicht so häufig und reichlich vorhanden wie das heute der Fall ist. Nur in der Weihnachtszeit, so jedenfalls ist mir in Erinnerung, gab es diese Früchte. Während wir Kinder uns am Stubenboden herumbalgten und versuchten, doch von anderen Geschwistern eine Nuß oder einen Apfel zu stibitzen, wurde unbemerkt am Tisch noch ein „Pfefferreiter" oder eine „Pfefferdocke" gelegt, dazu einige „Pumpernickel", wie wir daheim zu den Lebkuchen gesagt haben, für die Erwachsenen.
Der Zemberer hat unterdessen wieder die Stube verlassen. Aber dann tauchte meistens ein verspäteter Onkel auf. Daraufhin stieg in uns ein ganz grimmiger Verdacht auf. Nun erinnerte man sich daran, daß die großen Stiefel, die der Zemberer trug, uns gar nicht so unbekannt waren. Bald fanden wir auch heraus, wer der Zemberer gewesen war. Wohlweislich ließen wir das nicht merken und erkundigten uns auch gar nicht weiter, denn für uns begann nun das Schmausen. Mit Wonne biß man in so einen rotbäckigen Tiroler Apfel. Der Pumpernickel wurde der Großmutter mit Schmeichelei abgeschwatzt. Und während draußen bei jedem Schritt der Schnee knirschte, war es in der Stube mit dem gemauerten Herd, aus dessen großer Röhre so schöne Wärme strömte, urgemütlich und man fühlte sich richtig geborgen inmitten der Großfamilie, wie sie damals noch bei uns bestand. Der Duft der Äpfel, das Knacken der Nußschalen gaben diesem Abend eine besondere Note.
Damals waren die Menschen bescheiden. Die reichen Beschenkungen, wie sie heute Mode sind, gab es damals nicht. Aber dafür strahlende Kinderaugen, frohe und zufriedene Kinderherzen.
R. B.
Dík a pozdrav naší Else LOOSOVÉ!
Dík a pozdrav naší Else LOOSOVÉ!
Ještě před svátky, 13. prosince, jsme mohli srdečně poblahopřát slečně učitelce ve výslužbě Else LOOSOVÉ k jejím 76. narozeninám. Dnes žije v patronátním městě rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald), 8572 Auerbach, Bulagstraße 8. Veřejné ocenění jejího díla vyšlo v říjnovém čísle roku 1973 časopisu SUDETENDEUTSCHER ERZIEHERBRIEF. Není bez zajímavosti ani původ naší vážené krajanky – otcovští předkové pocházejí z Neundorfu an der Biela, okres Chomutov, a po několik generací byli zedníky, z matčiny strany jde o obchodníky s mušelínem a krajkami ze středního Krušnohoří (Frühbuß a Sauersack).
Slečna LOOSOVÁ věnovala Loketskému okresnímu archivu mimo jiné i řadu čísel Slavkovského krajanského zpravodaje (Heimatbrief). Upřímný krajanský dík a ať jí ještě mnoho let vydrží obvyklá svěžest.
Za redakci: Herbert SCHNEIDER/Tübingen
Zobrazit původní německý text
Dank und Gruß an unsere Else LOOS!
Noch vor dem Fest, am 13. Dezember, dürfen wir Frl. Oberlehrerin a. D. Else LOOS, heute in der Patenstadt der Schlaggenwalder, 8572 Auerbach, Bulagstraße 8 lebend, zum 76. Geburtstag herzlichst gratulieren. Eine öffentliche Würdigung findet sich im Oktoberheft 1973 des SUDETENDEUTSCHEN ERZIEHERBRIEFES. Nicht uninteressant ist die Herkunft unserer verehrten Landsmännin, die väterlichen Vorfahren stammen aus Neundorf an der Biela, Kreis Komotau und waren durch mehrere Generationen Maurer, mütterlicherseits sind es Musselin- und Spitzenhändler aus dem mittleren Erzgebirge (Frühbuß und Sauersack).
Frl. LOOS verdankt das Elbogener Kreisarchiv u. a. auch eine Reihe des Schlaggenwalder Heimatbriefes. Herzlichen Heimatdank und noch viele Jahre gewohnter Rüstigkeit.
I. A.: Herbert SCHNEIDER/Tübingen










