Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 135
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 135, rok 1974. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Titulní strana – Heimatbrief, číslo 135
Titulní strana – Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald), číslo 135
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské horní města
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
26. ročník březen 1974 číslo 135
[obr] „Kristus na hoře Olivetské"
(kostel sv. Jiří v Horním Slavkově)
Zobrazit původní německý text
Titelseite – Heimatbrief Schlaggenwald, Folge 135
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
26. Jahrgang März 1974 Folge 135
[obr] „Christus am Ölberg"
(St. Georgs-Kirche in Schlaggenwald)
Požehnané Velikonoce – radostné Aleluja!
Požehnané Velikonoce – radostné Aleluja!
Milí krajané!
Vánoční slovo, které jsem směl za našeho pana světícího biskupa Kindermanna napsat pro Heimatblätter, se u redakcí i u mnoha čtenářů setkalo s dobrým ohlasem. V mnoha dopisech jsem byl požádán, abych i k velikonočním svátkům napsal kněžské slovo. Této prosbě rád vyhovuji.
Církev slaví Velikonoce jako svátek svátků nikoli jen jako historickou a zbožnou vzpomínku na utrpení, smrt a vzkříšení našeho Pána, nýbrž jako kultickou přítomnost. Velikonoce jsou prasvátkem křesťanstva. Církev není spolkem vzpomínek, nýbrž dnes v kultické skutečnosti slaví smrt a vzkříšení našeho Pána. Velikonoce slavíme jako událost spásy dnes, ohlížíme se zpět na to, co se jednou stalo s Kristem, a tím zvládáme budoucnost. Vzpomínka se stává nadějí.
„Kristus vstal z mrtvých! Ano, vpravdě vstal z mrtvých!"
Tak se modlí a zdraví křesťané východní církve o velikém velikonočním dni. Tím vyslovují to, co dnes v jazyce liturgie nazýváme velikonočním tajemstvím (paschální mysterium), ústřední spásnou událost smrti a vzkříšení. Toto velikonoční tajemství smrti a vzkříšení však neslavíme jen o Velikonocích, nýbrž při každém svátku a každou neděli jako Pánově dni. Každý, kdo se ve víře účastní, blaženě zakusí to, čím se chlubí církev jako celek: „Chlubíme se křížem svého Pána † V NĚM je vzkříšení, spása a život † Skrze NĚHO jsme zachráněni a vykoupeni."
Velikonoce zůstávají samozřejmě hluboce tajemstvím naší víry. Vzkříšení Ježíšovo sahá do oněch dimenzí, které nelze osvětlit lidským rozumem ani vědeckými metodami, nýbrž lze je zvládnout jen ve víře. Velikonoční evangelia uvádějí několik faktů, které naši víru usnadňují: prázdný hrob, zjevení Vzkříšeného, proměnu učedníků z lidského zoufalství v přesvědčení víry: Ježíš žije! To je přesvědčení víry apoštolů a nejstarší církve, ale i věřících po všechny časy: Ježíšovo vzkříšení je dílem Otce, který svého Syna potvrdil jako zaslíbeného Vykupitele a Spasitele. Dílo vykoupení, jež začalo na kříži, se vzkříšením dovršuje. I dnes platí Pavlovo slovo (1 Kor 15,14): „Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, marné by bylo naše kázání a marná by byla vaše víra, byli bychom falešnými svědky Božími."
Prázdný hrob: Podle všech evangelií byl Ježíšův hrob ráno velikonočního dne nalezen prázdný. Toto zjištění samo o sobě ještě nedokazuje vzkříšení, ale učedníci a ženy tuto zprávu o prázdném hrobě zvěstovali po celém Jeruzalémě a ani nepřátelé Páně jejich zprávě neodporovali. Prázdný hrob uvádí učedníky nejprve do zmatku. Jejich zklamání z Ježíšovy smrti bylo příliš veliké, než aby prázdný hrob sám mohl probudit víru ve vzkříšení. Potřebovali setkání se Vzkříšeným, museli se dotknout jeho ran, aby se přesvědčili, že je to týž Ježíš, který zemřel na kříži a vítězně opustil hrob. Tato zjevení nejsou produktem velikonočního nadšení učedníků, nýbrž teprve tato zjevení probouzejí velikonoční víru apoštolů a činí z nich svědky velikonoční zvěsti o Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném. Jakmile je tato víra v obci zajištěna, zjevení ustávají.
Tento Ježíš, jenž se svým učedníkům zjevuje v proměněné tělesnosti, je jiný než ten, s nímž chodili a žili v prostoru a čase, v Galileji a na jiných místech. Ale ani proměněné tělo nepostrádá nic z toho, co bylo na Pánu důvěrně známé, nese proměněné rány Velkého pátku. V tom spočívá pro všechny, kdo v tomto životě nesou stigmata, rány utrpení, veliká naděje. I my smíme pro sebe očekávat Ježíšovo proměnění, neboť Bůh je věrný a Bůh je dobrý.
I Velikonoce obklopil zbožný zvyk naší domoviny slavnostním rámcem: palmové ratolesti Květné neděle v Božím koutku a na osetých polích, barvená vejce jako symboly života, velikonoční beránek na velikonočním stole, velikonoční jízda na velikonoční ráno. Především však slavnostní vzkříšení o Bílé sobotě večer, po němž se nám v obnovené liturgii a v nové domovině tolik stýská. Boží hrob ozdobený s láskou a světly, obraz Ukřižovaného v hrobě, nad ním Nejsvětější svátost v monstranci, před ním celá obec v pobožnosti a klanění. A pak ten veliký okamžik, kdy kněz žehnaje pozvedl monstranci nad lidem a jásavě zvěstoval: Kristus vstal z mrtvých. A pak se průvod pohyboval večerními ulicemi: hořící svíce, znějící varhany, znějící zvony, nejkrásnější věci, jaké kdy lidský duch stvořil, ke cti Vzkříšeného. Nad vším se však nesl zvuk nadšeného chvalozpěvu, velikonoční Aleluja: Bůh budiž pochválen! Tímto radostným pozdravem se lidé v mnoha krajích staré domoviny zdravili o velikonočním ránu:
„Požehnané Velikonoce! Radostné Aleluja!"
Tak se chceme zdravit i my o svatých Velikonocích 1974.
Msgr. Dr. Karl Reiß,
vedoucí sudetoněmeckého kněžského díla.
Všem čtenářům „Slavkovského domovského listu" (Schlaggenwalder Heimatbrief) a jejich příbuzným přejeme veselé velikonoční svátky.
Redakce
Karlovarské oplatkové výrobky
přímo od výrobce, zasíláme celoročně soukromým osobám
GEORG BAYER, 8907 Ziemetshausen/Schw.
Obsah 25markového balíčku: 1 karton oplatkového dortu (8 dílků s nugátovým krémem) v plastové kulaté dóze, 4 cukrovo-máslovo-vanilkovo-ořechové oplatky, 9 oplatek Bayer s dezertním krémem a 9 oplatek Bayer s dezertní náplní, 5 oplatkových dortíčků, 7 oplatek s nugátovým krémem, 7 delikátních oplatek, 4 dílky oplatek s ořechovým krémem, 3 dílky dortu a 3 oplatky s kávovým krémem
</invoke>
Zobrazit původní německý text
Gesegnete Ostern - Ein frohes Alleluja!
Liebe Landsleute!
Das weihnachtliche Wort, das ich stellvertretend für unseren Herrn Weihbischof Kindermann für die Heimatblätter schreiben durfte, hat bei den Redaktionen und vielen Lesern gute Aufnahme gefunden. In vielen Briefen wurde ich gebeten, auch für das Osterfest ein priesterliches Wort zu schreiben. Gerne entspreche ich dieser Bitte.
Die Kirche feiert Ostern als das Fest der Feste nicht einfach als geschichtliche und fromme Erinnerung an unseres Herren Leiden, Tod und Auferstehung, sondern als kultische Gegenwart. Ostern ist das Urfest der Christenheit. Die Kirche ist kein Erinnerungsverein, sondern sie feiert heute in kultischer Wirklichkeit den Tod und die Auferstehung unseres Herrn. Wir feiern Ostern als ein Ereignis des Heiles heute, wir schauen rückblickend auf das, was einmal an Christus geschah und bewältigen damit die Zukunft. Die Erinnerung wird zur Hoffnung.
„Christus ist erstanden! Ja, er ist wahrhaft auferstanden!"
So beten und grüßen sich die Christen der Ostkirche am hohen Ostertag. Damit sprechen sie aus, was wir heute in der Sprache der Liturgie das Paschamysterium nennen, das zentrale Heilsgeschehen von Tod und Auferstehung. Dieses österliche Geheimnis von Tod und Auferstehung feiern wir aber nicht nur Ostern, sondern an jedem Fest und jeden Sonntag als Herrentag. Jeder, der gläubig mitfeiert, wird beglückend erfahren, was die Kirche als Ganzes rühmt: „Wir rühmen uns im Kreuz unseres Herrn † In IHM ist die Auferstehung, Heil und Leben † Durch IHN sind wir gerettet und erlöst."
Ostern bleibt natürlich zutiefst ein Geheimnis unseres Glaubens. Die Auferstehung Jesu reicht in jene Dimensionen, die nicht mit der menschlichen Ratio und nach wissenschaftlichen Methoden ausgeleuchtet werden können, sondern nur im Glauben bewältigt werden können. Die Osterevangelien nennen einige Fakten, die unseren Glauben erleichtern: das leere Grab, die Erscheinungen des Auferstandenen, die Wandlung der Jünger aus menschlicher Verzweiflung in die Glaubensüberzeugung: Jesus lebt! Das ist die Glaubensüberzeugung der Apostel und der ältesten Kirche, aber auch der Glaubenden zu aller Zeit: Jesu Auferstehung das Werk des Vaters, der seinen Sohn als den verheißenden Erlöser und Retter bestätigt. Das Erlösungswerk, das am Kreuze begonnen hat, wird durch die Auferstehung vollendet. Auch heute gilt das Paulus Wort (1 Kor. 15,14): „Wäre Christus nicht auferstanden, wäre hinfällig unsere Predigt und töricht Euer Glaube, wir wären falsche Zeugen Gottes."
Das leere Grab: Nach allen Evangelien wurde das Grab Jesu am Morgen des Ostertages leer aufgefunden. Diese Feststellung begründet zwar noch keine Auferstehung, aber Jünger und Frauen verkünden diese Botschaft vom leeren Grab in ganz Jerusalem und auch die Feinde des Herrn haben ihrer Botschaft nicht widersprochen. Das leere Grab bringt die Jünger zuerst in Bestürzung. Ihre Enttäuschung über Jesu Tod war zu groß, als daß ein leeres Grab hätte den Glauben an die Auferstehung wecken können. Sie brauchen Begegnungen mit dem Auferstandenen, sie müssen seine Wunden berühren, um sich zu überzeugen, daß es der gleiche Jesu ist, der am Kreuze starb und der siegreich das Grab verließ. Diese Erscheinungen sind nicht Produkt des Osterenthusiasmus der Jünger, sondern erst die Erscheinungen wecken den Osterglauben der Apostel und machen sie zu Zeugen der Osterbotschaft von Jesus dem Gekreuzigten und dem Auferstandenen. Sobald dieser Glaube in der Gemeinde gesichert ist, hören die Erscheinungen auf.
Dieser Jesus der seinen Jüngern erscheint in verklärter Leiblichkeit, ist anders als der, mit dem sie gingen und lebten in Raum und Zeit, in Galiläa und an den anderen Orten. Aber auch der verklärte Leib entbehrt nichts des am Herrn Vertrauten, er trägt die verklärten Wundmale des Karfreitag. Darin liegt für alle, die in diesem Leben die Stigmen, die Wundmale des Leidens, tragen, eine große Hoffnung. Wir dürfen auch für uns Jesu Verklärung erwarten, denn Gott ist treu und Gott ist gut.
Auch Ostern hat das fromme Brauchtum unserer Heimat mit festlichem Rahmen umgeben: die Palmzweige des Palmsonntag im Herrgottwinkel und auf den Saatfeldern, die gefärbten Ostereier als Symbole des Lebens, das Osterlamm auf dem Ostertisch, der Osterritt am Ostermorgen. Vor allem aber die festliche Auferstehungsfeier am Karsamstagabend, die wir in der erneuerten Liturgie und in der neuen Heimat so sehr vermissen. Das heilige Grab mit Liebe und Lichtern geschmückt, das Bild des Gekreuzigten im Grab, darüber das Allerheiligste in der Monstranz, davor die ganze Gemeinde in Andacht und Anbetung. Und dann der große Augenblick, wenn der Priester die Monstranz segnend über das Volk erhob und es jubelnd verkündete: Christus ist erstanden. Und dann bewegte sich die Prozession durch die abendlichen Straßen: brennende Kerzen, klingende Orgel, schwingende Glocken, die schönsten Dinge, die die Menschen Geist jemals geschaffen, zur Ehre des Auferstandenen. Über allen aber lag der Klang des enthusiastischen Lobrufes, das österliche Alleluja: Gott sei gelobt! Mit diesem Freudenruf grüßten sich die Menschen in vielen Gegenden der alten Heimat am Ostermorgen:
„Gesegnete Ostern! Ein frohes Alleluja!"
So wollen auch wir uns grüßen am Heiligen Osterfest 1974.
Msgr. Dr. Karl Reiß,
Leiter des sudetendeutschen Priesterwerkes.
Allen Lesern des „Schlaggenwalder Heimatbriefes" und deren Angehörigen wünschen wir ein frohes Osterfest
Die Schriftleitung
Karlsbader Waffelerzeugnisse
direkt vom Hersteller, versendet ganzjährig an Privat
GEORG BAYER, 8907 Ziemetshausen/Schw.
Inhalt des 25-DM-Paketes: 1 Karton Oblaten-Torte (8 Ecken mit Nougatcreme) in Plastik-Runddose, 4 Zucker-Butter-Vanille-Nuß-Oblaten, 9 Bayer-Oblaten mit Dessertcreme und 9 Bayer-Oblaten mit Dessertfüllung, 5 Oblaten-Törtchen, 7 Nougatcreme-Waffeln, 7 Delicat-Waffeln, 4 Nußcreme-Waffeln-Ecken, 3 Torten-Ecken und 3 Cafécreme-Waffeln
Drazí krajané! – vzpomínka na masopust a báseň Chebsku
Milí krajané!
Masopustní čas je za námi a nejeden z nás Horoslavkovanů (Schlaggenwalderů) si jistě se stesknem vzpomněl na veselé dění v našich domácích hostincích a na leckterou veselou rozjařenost. Ale čas nestojí na místě. Za pár dní budeme slavit Velikonoce. Toto období nám ohlašuje jaro, a kdo by se nezatoužil po teplém sluníčku. Jarní slunce nám přece znovu dává novou sílu, kterou všichni nutně potřebujeme ke zvládnutí úkolů, jež nás čekají.
Člověk ve stálém zápase s dnešním pokrokem a technikou nejen zlepšuje svůj životní styl – pokud vůbec lze mluvit o tom, že takový styl ještě existuje – ale ničí i to, co se stalo cenným společným statkem. Jen málokdo se ještě zajímá o to, co je odedávna dané. Staré zvyky pomalu upadají v zapomnění a udržují je jen jednotlivé skupiny. A ti, kdo to dělají, platí za zpátečnické a jsou znevažováni. Přitom tolik národů dokázalo svým lpěním na starých tradicích, že další trvání je možné jen tehdy, když lze čerpat sílu z minulosti. Mnohé kulturní národy zanikly jen proto, že se bezhlavě oddaly novotám.
I my vděčíme za svou soudržnost (která je ostatně dodnes velmi obávaná) jen svému lpění na staré domovině. Z toho, co jsme kdysi doma prožili, pramení tato síla. Stále se svými city vracíme do minulosti a srovnáváme tehdejší dobu s dnešní. Ačkoli se mnohým z nás dnes materiálně daří velmi dobře a starost o denní chléb by měla být zapuzena, přece věřím, že u leckoho hlodá cosi v koutku srdce. Člověk cítí, že něco chybí. Něco, co nemá nic společného s majetkem a výdělkem. Chybí pocit bezpečí a domova. Člověk je prostě v cizině. Navzdory veškerému hledání tepla cítí ten chladný vánek, který ho odmítá. S vyhnáním bohužel zaniklo velké množství vzájemné sounáležitosti. Naši krajané jsou rozptýleni široko daleko po světě. Každý se raduje, když znovu zahlédne dobře známou tvář. Dojemné je přivítání, když člověk náhodou navštíví krajany. Tu člověk cítí – tady jsi na pár hodin doma. Ten hlodavý stesk je pak zapomenut. Tak se také stává, že se mnozí krajané podrobují té námaze a zapisují své nálady ve verších a básních vztahujících se ke staré domovině.
Když mi je někdo pošle, rád bych je zprostředkoval našim krajanům prostřednictvím Heimatbriefu. Vždyť tyto básně vyjadřují právě to, po čem mnozí touží – po domově, který mnozí z nás už nikdy nespatří. Přesto nám zůstává nezapomenutelný!
Váš Richard Brummeissl
Chebsku!
Chci, až můj život dohoří
a duše se od bytí odpoutá,
ještě jednou v poslední noci říci:
jak jsi mě, Chebsko mé, obohatilo!
Od dětství jsi mi dávalo jen krásné.
S celou láskou jsem k tobě, země, rostla.
A kdybych se znovu narodila do života,
chtěla bych být opět jen tvým dítětem!
A znovu bych chtěla skrze květy, krev a bol
ti patřit až na věčnost!
Margarete Pschorn
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Die Faschingszeit ist vorbei und so mancher unter uns Schlaggenwaldern wird mit Wehmut an das fröhliche Treiben in unseren Gasthäusern daheim gedacht und sich so mancher lustigen Ausgelassenheit erinnert haben. Aber die Zeit bleibt nicht still stehen. In wenigen Tagen feiern wir Ostern. Diese Zeit kündet uns den Frühling an und wer sehnt sich nicht nach dem warmen Sonnenschein. Gibt die Frühlingssonne uns doch wieder neue Kraft, die wir alle zur Bewältigung der Aufgaben, die auf uns zukommen, notwendig brauchen.
Der Mensch im steten Kampf mit dem heutigen Fortschritt und der Technik verbessert nicht nur seinen Lebensstil — soweit man überhaupt davon sprechen kann, daß es einen solchen Stil noch gibt — sondern zerstört auch wertvoll gewordenes Gemeingut. Nur noch wenige sind an dem Althergebrachten interessiert. Die alten Bräuche geraten langsam in Vergessenheit und werden nur noch von einzelnen Gruppen gepflegt. Und die das tun, gelten als rückschrittlich und werden abgewertet. Dabei haben doch so viele Völker durch ihr Festhalten an den alten Überlieferungen bewiesen, daß es nur einen Fortbestand gibt, wenn man die Kraft aus der Vergangenheit schöpfen kann. Viele Kulturvölker sind nur daran zugrunde gegangen, weil sie spontan dem Neuen zugetan waren.
Auch wir haben unseren Zusammenhalt (der übrigens noch immer sehr gefürchtet ist) nur unserem Festhalten an der alten Heimat zu danken. Aus dem daheim Erlebten kommt diese Kraft. Stets schweifen wir mit unseren Empfindungen in die Vergangenheit und stellen Vergleiche mit dem Damals und dem Heute an. Obwohl es vielen von uns heute materiell sehr gut geht und die Sorge um das tägliche Brot verbannt sein dürfte, so glaube ich, daß bei so manchen in einem Winkel des Herzens etwas nagt. Man spürt, es fehlt etwas. Etwas das mit Besitz und Erwerb nichts gemein hat. Es fehlt die Geborgenheit. Man ist eben in der Fremde. Trotz allen Suchens nach der Wärme spürt man die Brise, die sie abweist. Mit der Vertreibung ging leider ein großer Teil der Zusammengehörigkeit verloren. Weit verstreut in die Welt sind unsere Landsleute. Jeder freut sich, wenn er wieder ein altvertrautes Gesicht erspäht. Rührend ist die Aufnahme, wenn man plötzlich bei Landsleuten einen Besuch macht. Da spürt man, hier bist du für einige Stunden daheim. Das nagende Weh ist dann vergessen. So kommt es wohl auch, daß sich viele Landsleute der Mühe unterziehen und ihre Stimmungen in Vers- und Gedichtform an die alte Heimat niederschreiben.
Wenn mir solche zugeschickt werden, so möchte ich sie unseren Landsleuten durch den HB vermitteln. Sagen diese Gedichte doch das aus, wonach manche suchen — nach der Heimat — die viele von uns nicht mehr wiedersehen werden. Trotzdem bleibt sie uns unvergessen!
Euer Richard Brummeissl
Dem Egerland!
Ich möchte, wenn mein Leben niederbrennt
Und meine Seele sich vom Dasein trennt,
Noch einmal sagen in der letzten Nacht:
Wie du, mein Egerland, mich reich gemacht!
Von Kindheit an gabst du nur Schönes mir.
Mit ganzer Liebe wuchs ich, Land, zu dir.
Und kehrte ich aufs neu ins Leben ein,
So möcht ich wiederum dein Kind nur sein!
Und wieder möcht durch Blumen, Blut und Leid
Ich dir gehören bis zur Ewigkeit!
Margarete Pschorn
XXV. Sjezd sudetských Němců 1974 v Norimberku – 20 let pod bavorskou záštitou
XXV. Sudetendeutscher Tag 1974 v Norimberku
20 let pod bavorskou záštitou
Milí krajané,
XXV. sjezd sudetských Němců se téměř na den přesně kryje s 20. výročím setkání příslušníků národnostní skupiny v Norimberku, na němž tehdejší bavorský ministerský předseda Wilhelm Högner udělil sudetoněmecké organizaci národnostní skupiny za uznání jejího odpovědného státně-politického postoje záštitu Bavorské svobodné země a prohlásil sudetské Němce čtvrtým kmenem Bavorska.
Od té doby panoval mezi jednotlivými bavorskými zemskými vládami a Sudetoněmeckým krajanským sdružením (Sudetendeutsche Landsmannschaft) ku prospěchu obou stran nezkalený a důvěryplný vztah.
Spolkové vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení proto rozhodlo, že XXV. sudetoněmecký sjezd bude probíhat pod heslem „20 let záštity – dík Bavorsku", aby vyjádřilo vděčnost a důvěru vůči zemi, jež nad ním drží ochrannou ruku.
Sudetoněmecká organizace národnostní skupiny nezměnila svůj stanovami vymezený postoj od dne, kdy jí Wilhelm Högner právě v Norimberku, v plné znalosti jejích cílů, udělil bavorskou záštitu.
Při svém opakovaně projevovaném smířlivém postoji a nabídkách partnerství vyjádřených v evropském duchu vůči svým historickým sousedům musela také rozhodně odmítnout, že by snad byla rušivým faktorem mírových vztahů s národy sousední země, o něž sama usiluje.
Mezitím bylo s vedením norimberské výstavní společnosti dosaženo dohody o konání XXV. sudetoněmeckého sjezdu. Při této příležitosti nám bylo ujištěno, že společnost návštěvu našich krajanů upřímně vítá a hodlá pokračovat ve stále nezkalené, přímo tradičně přátelské spolupráci s vedením sudetoněmeckého sjezdu. Rovněž technická spolupráce s městskými úřady příslušnými pro pořádání velkých akcí byla vždy vzorná.
Můžeme proto mít oprávněnou naději, že se nám společnými silami podaří uspořádat jeden z nejkrásnějších sudetoněmeckých sjezdů.
Tato naděje se zakládá především na nádherném novém výstavišti, které v pozitivním smyslu nesnese žádné srovnání se starými výstavními halami, na něž mnozí z našich krajanů vzpomínají s mírným zamrazením.
Také velkorysost nově uspořádaných dopravních spojení a možnosti příjezdu a parkování na tomto areálu v krásné krajině u Dutzendteich, restaurace, technická zařízení (např. mateřská školka), uzavřenost průchozích velkých a moderních hal, které zahrnují i shromažďovací plochu, dávají naději na dosud nejkrásnější setkání národnostní skupiny.
Právě obavy, že ustanovení smlouvy s Prahou neodstraňují všechna ohrožení státoprávního postavení našich krajanů, nás sudetské Němce nutí zůstat jako dosud v plné jednotě ostražití. Úkol a cíl krajanského sdružení, zavázaného vůči našim krajanům, zůstává touto smlouvou nedotčen.
Vyzýváme proto všechny naše krajany, aby na tomto XXV. sudetoněmeckém sjezdu projevili pozornost a jednotu ještě větším počtem návštěvníků a aby jím srdečně poděkovali bavorské zemské vládě za nedávno opět projevenou vůli i do budoucna zaručit pokračování kulturního dědictví svého čtvrtého kmene.
Zvýšení rizika pořadatele, vyplývající z vývoje cen, nás vede k prosbě, aby byl „předprodeji našich slavnostních odznaků" věnován ještě větší zájem než dosud. Tato prosba se obrací i na krajany, kteří se z nevyhnutelných důvodů musí návštěvy sudetoněmeckého sjezdu vzdát. Prodej odznaků již byl zahájen ve složkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení.
Prosíme vás, milí krajané, abyste ze všech sil přispěli k tomu, aby XXV. sudetoněmecký sjezd 1974 v Norimberku vešel do dějin Sudetoněmeckého krajanského sdružení jako jedna z největších akcí vaší národnostní organizace!
S přátelským krajanským pozdravem
Váš
Dr. Franz Böhm
předseda spolkového výboru Sudetoněmeckého krajanského sdružení a zmocněnec pro sudetoněmecký sjezd 1974
Rozdělení hal
Sudetoněmecký sjezd 1974 Norimberk
Hala A + B – Chebsko (Egerland)
Hala C – Schönhengstgau, Beskydy, jazykové ostrovy
Hala E – Altvater, Orlické hory, Kravařsko (Kuhländchen)
Hala F – Krušné hory – Žatecko
Hala G – Šumava, jižní Morava
Hala I – Polzen-Nisa-Niederland, Krkonoše
Hala K – Polabí, Středohoří
Zobrazit původní německý text
XXV. Sudetendeutscher Tag 1974 in Nürnberg
20 Jahre unter Bayerns Schirmherrschaft
Liebe Landsleute,
Der XXV. Sudetendeutsche Tag trifft fast auf den Tag genau mit der 20. Wiederkehr des Volksgruppentreffens in Nürnberg zusammen, auf dem der damalige Bayerische Ministerpräsident Wilhelm Högner der sudetendeutschen Volksgruppenorganisation in Würdigung ihrer verantwortungsbewußten staatspolitischen Haltung die Schirmherrschaft des Freistaates Bayern schenkte und die Sudetendeutschen zum vierten Stamme Bayerns erklärte.
Seit diesem Zeitpunkt herrschte zwischen den jeweiligen bayerischen Staatsregierungen und der Sudetendeutschen Landsmannschaft zum beiderseitigen Nutzen ein ungetrübtes, vertrauensvolles Verhältnis.
Der Bundesverband der Sudetendeutschen Landsmannschaft hatte deshalb beschlossen, den XXV. Sudetendeutschen Tag unter das Motto „20 Jahre Schirmherrschaft — Dank an Bayern" zu stellen, um die Dankbarkeit und das Vertrauen zum Schirmland zum Ausdruck zu bringen.
Die sudetendeutsche Volksgruppenorganisation hat ihre satzungsmäßig vorgezeichnete Haltung seit dem Tage, als ihr Wilhelm Högner gerade in Nürnberg in voller Kenntnis ihrer Ziele die Schirmherrschaft Bayerns verlieh, nicht geändert.
Bei ihrem immer wieder bekundeten Versöhnungswillen und ihren im europäischen Geiste bekundeten Partnerschaftsangeboten an die Adresse ihrer historischen Nachbarn mußte sie es auch energisch zurückweisen, daß sie etwa ein störender Faktor der auch von ihr gewünschten friedlichen Beziehungen zu den Völkern des Nachbarlandes sei.
Inzwischen wurde mit der Leitung der Nürnberger Messegesellschaft eine Vereinbarung über die Durchführung des XXV. Sudetendeutschen Tages getroffen. Bei dieser Gelegenheit wurde uns versichert, daß die Gesellschaft den Besuch unserer Landsleute aufrichtig begrüße und die stets ungetrübte, geradezu traditionell freundschaftliche Zusammenarbeit mit der Geschäftsführung des Sudetendeutschen Tages fortzusetzen gedenke. Auch die technische Zusammenarbeit mit den für die Abhaltung von Großveranstaltungen zuständigen städtischen Behörden war stets mustergültig.
Wir können deshalb die begründete Hoffnung haben, mit vereinten Kräften einen der schönsten Sudetendeutschen Tage zu gestalten.
Diese Hoffnung gründet sich vor allem auf das herrliche neue Messegelände, das in positivem Sinne keinen Vergleich mit den alten Messehallen, an die viele unserer Landsleute mit gelindem Schaudern zurückdenken, verträgt.
Auch die Großzügigkeit der neugestalteten Verkehrsverbindungen und die Anfahrts- und Parkmöglichkeiten dieses Geländes in der schönen ‚Dutzendteich-Landschaft', die Restaurants, technischen Einrichtungen (z. B. Kindergarten), die Geschlossenheit der durchgängig passierbaren großen und modernen Hallen, die auch das Kundgebungsgelände umschließen, lassen auf das bisher schönste Volksgruppentreffen hoffen.
Gerade die Bedenken, daß die Bestimmungen des Vertrages mit Prag nicht alle Gefährdungen der staatsrechtlichen Stellung unserer Landsleute ausräumen, zwingt uns Sudetendeutsche wie bisher in voller Geschlossenheit aufmerksam zu bleiben. Die unseren Landsleuten verpflichtete Aufgabe und Zielsetzung der Landsmannschaft bleibt von diesem Vertrage unberührt.
Wir rufen deshalb alle unsere Landsleute auf, Aufmerksamkeit und Geschlossenheit auf diesem XXV. Sudetendeutschen Tage durch noch größere Besucherzahlen zu bekunden und durch sie der Bayerischen Staatsregierung für den erst in neuester Zeit wiederum bekundeten Willen, das Weiterleben des kulturellen Erbes ihres vierten Stammes auch für die Zukunft zu garantieren, herzlich zu danken.
Aus der Preisentwicklung resultierende Erhöhungen des Veranstalterrisikos veranlassen uns zu der Bitte, dem „Vorverkauf unserer Festabzeichen" noch mehr Aufmerksamkeit als bisher zu schenken. Diese Bitte richtet sich auch an die Landsleute, die aus unabwendbaren Gründen auf den Besuch des Sudetendeutschen Tages verzichten müssen. Der Verkauf der Abzeichen hat in den Gliederungen der Sudetendeutschen Landsmannschaft bereits begonnen.
Wir bitten Sie, liebe Landsleute, mit allen Kräften dazu beizutragen, daß der XXV. Sudetendeutsche Tag 1974 in Nürnberg als eine der größten Veranstaltungen Ihrer Volksgruppenorganisation in die Geschichte der Sudetendeutschen Landsmannschaft eingeht!
Mit freundlichen landsmannschaftlichen Grüßen
Ihr
Dr. Franz Böhm
Vorsitzender des Bundesvorstandes der Sudetendeutschen Landsmannschaft und Beauftragter des Sudetendeutschen Tages 1974
Hallenverteilung
Sudetendeutscher Tag 1974 Nürnberg
Halle A + B Egerland
Halle C Schönhengstgau Beskiden Sprachinseln
Halle E Altvater Adlergebirge Kuhländchen
Halle F Erzgebirge-Saazerland
Halle G Böhmerwald Südmähren
Halle I Polzen-Neiss-Niederland Riesengebirge
Halle K Elbetal Mittelgebirge
Zlatý čestný prsten pro rodáka Josefa Gareise
Udělení Zlatého čestného prstenu našemu krajanovi Josefu Gareisovi
[obr] Na novém výstavišti v Norimberku se roku 1974 koná „Sudetoněmecký den"
Velké okresní město Dachau má dva nové nositele Zlatého čestného prstenu – touto vzácnou poctou byl mimo jiné vyznamenán i náš krajan Josef Gareis. Slavnostního aktu se vedle hejtmana Dr. Huberta Pestenhofera zúčastnil i jediný dosud žijící nositel Zlatého čestného prstenu, August Peter Waldenmaier. Dosud byli nositeli čestného prstenu bývalý starosta Hans Zauner, státní ministr Josef Schwalber a okresní vlastivědný pracovník Karl-Max Küppers.
Starosta Dr. Lorenz Reitmeier ve své laudaci ocenil nezapomenutelné zásluhy našeho komunálního politika, který více než dvě desetiletí sloužil městu. Jeho zásluhy v těžké době – od konce války až po poměrnou konsolidaci na počátku sedmdesátých let – jsou obecně známé. Komunální politika je úzce spjata se jménem Josefa Gareise. Podílel se nejen na mnoha velkých dílech, ale v politickém protivníkovi také „nikdy neviděl nepřítele". Přitom se, jak řekl Dr. Reitmeier, bojovalo vždy s ostrými zbraněmi, avšak vždy s velkou férovostí.
Bylo by nošením dříví do lesa, kdyby se v Dachau ještě vynakládalo mnoho slov o nositeli čestného prstenu. Kdo sledoval zprávy v místním vydání Münchner Merkur v uplynulých desetiletích, ví, za co se Gareis zasazoval.
Dr. Reitmeier tak také chválil: „Bylo štěstím a výhodou pro všechny naše občany, že Josef Gareis stál ve správný čas a ve správnou hodinu u páky rozdělování moci v rámci naší demokratické obce."
Na závěr Dr. Reitmeier konstatoval: „Odchodem předsedy frakce SPD v roce 1972 ztratilo město zastupitelstvo mnoho barvitosti a živosti.
Také důkladné zkušenosti zkušeného komunálního politika Josefa Gareise budou ještě dlouho chybět."
Jak skvělým řečníkem předseda frakce byl – a stále je – ukázala se v děkovných slovech oceněného. „I když jsme trochu ze cviku," jak Josef Gareis poznamenal.
(Převzato z „Dachauer Nachrichten" ze dne 21. prosince 1973. Text jsem mírně upravil.)
Erich Häuser
Zobrazit původní německý text
Goldener Ehrenring-Verleihung an unseren Landsmann Josef Gareis
[obr] Auf dem neuen Messegelände in Nürnberg findet der „Sudetendeutsche Tag" 1974 statt
Die große Kreisstadt Dachau hat zwei neue Träger des Goldenen Ehrenringes, unter anderen unseren Landsmann Josef Gareis mit dieser seltenen Auszeichnung bedacht. Neben Landrat Dr. Hubert Pestenhofer nahm an der Feierstunde der einzige lebende Träger des Goldenen Ehrenringes, August Peter Waldenmaier, teil. Bisher waren noch Altbürgermeister Hans Zauner, Staatsminister Josef Schwalber und Kreisheimatpfleger Karl-Max Küppers Ehrenringträger.
Oberbürgermeister Dr. Lorenz Reitmeier würdigte in einer Laudatio die unvergessenen Verdienste unseres Kommunalpolitikers, der mehr als zwei Jahrzehnte im Dienste der Stadt stand. Sein Verdienst in einer schweren Zeit, vom Kriegsende bis zu einer verhältnismäßigen Konsolidierung zu Beginn der 70er Jahre, sind weithin bekannt. Die Kommunalpolitik ist eng verbunden mit dem Namen Josef Gareis. Er hat nicht nur bei vielen großen Werken mitgewirkt, sondern auch stets im politischen Gegner „nie den Feind gesehen". Dabei wurde, so Dr. Reitmeier, immer mit scharfen Klingen, aber stets mit großer Fairneß gefochten.
Es hieße Eulen nach Athen tragen, würde man in Dachau noch viele Worte über den Ehrenringträger verlieren. Wer die Berichte in der Lokalausgabe des Münchner Merkur in den vergangenen Jahrzehnten verfolgte, weiß wofür sich Gareis einsetzte.
So lobte auch Dr. Reitmeier: „Es war ein Glück und zum Vorteil aller unserer Bürger, daß Josef Gareis zur rechten Zeit und zur rechten Stunde an den Schalthebeln unserer demokratischen Machtverteilung innerhalb der Gemeinde stand."
Abschließend stellte Dr. Reitmeier fest: „Mit dem Ausscheiden des SPD-Fraktionsvorsitzenden im Jahre 1972 verlor der Stadtrat manches an Farbe und Lebendigkeit.
Auch die gründlichen Erfahrungen des routinierten Kommunalpolitikers Josef Gareis fehlen sicherlich noch lange.
Welch blendender Redner der Fraktionsvorsitzende war — und noch immer ist — zeigt sich in den Dankworten des Geehrten. „Auch wenn wir etwas aus der Übung sind", wie Josef Gareis feststellte.
(Entnommen aus den „Dachauer Nachrichten" vom 21. Dezember 1973. Der Text wurde von mir etwas umgeformt).
Erich Häuser
Jarní povídání
Jarní povídání
Napsala Anna Neidhart
„Led pouští řeky, potoky se ženou..." — opěvuje ve své hymně velký básník Goethe příchod jara.
Letos se ale zdá, že příroda jde jinou cestou.
Navzdory všem předpovědím počasí se meteorologové zmýlili. Předpovídaná tuhá zima nepřišla. A to zrovna ve chvíli, kdy ceny ropy dosáhly vrcholu a každá nádrž byla pro jistotu naplněná až po okraj. — Zima ale stávkovala a přidala se k všeobecné vlně stávek.
Dokonce i svatý Matěj 24. února stávkoval, i když stará selská pranostika praví: Matěj led láme — a když žádný nenajde, tak ho udělá!
I to byl blaf! Právě v posledních únorových dnech už vykukovaly z čerstvé půdy bílé sněženky.
Tu hrozivou krizovou zimu jsme tedy málem přečkali. Březnové bouře ani vrtošivý duben nás už nerozhodí.
Velikonoce se blíží mílovými kroky.
Žáci i učitelé se těší na velikonoční prázdniny a děti na velikonočního zajíčka. Ve výlohách už stojí zlatí a stříbrní velikonoční zajíčci v obrovském množství a všelijakých velikostech.
Naše děti se ve škole učily básničku o velikonočním zajíčkovi:
U cukráře za sklem stojí,
velký zajíc velikonoční.
Kabátek má hnědý jak káva,
ouška vzhůru natahuje.
Dnes je jen málo dětí, které ještě věří na velikonočního zajíčka. Jednou jsem své vnučce Gabi darovala opravdového živého velikonočního zajíčka. Byl černý jako uhel, protože hnědého jsem nikde nesehnala. Radost dítěte byla obrovská, když v zahradě našla košíček se živým zajíčkem. Náš „Blaky" se pak mnoho let těšil ze života — a kdyby neumřel, žil by pravděpodobně dodnes. Nikdo neměl srdce ho zabít.
S časem mizí mnoho krásných starých zvyků. Lidé s nimi už nevědí, co si počít. Třeba ten veselý zvyk „posílání na apríla". Kolikrát na to člověk 1. dubna naletěl.
Brzy ráno, když kamna nechtěla vůbec hořet a kuchyň byla plná kouře, jen proto, že muž poslal ženu na apríla a ucpal kouřovod papírem.
Které dítě by se dnes ještě nechalo poslat dospělými do lékárny koupit „semínko na plotové kolíky"?
I ve fabrické kanceláři u firmy Haas u. Cjcek se našli takoví žertéři a hrdinové. Starší pány se rádi posílalo na apríla. Vyměnili mu snídaňové vejce za „porcelánové" a královsky se bavili, když takto podvedený pán vztekle vtrhl do ředitelské kanceláře a vrátil se s vedoucím kanceláře, aby to domnělé falešné vejce před ním praštil na stůl. Jenže to „porcelánové" vejce bylo dávno zase vyměněné... Zbyl jen žloutkem potřísněný stůl, udivený vedoucí kanceláře a protáhlý obličej oběti.
Ano, kdo má škodu, o posměch nemá nouzi.
Tak bychom se zase octli u staré dobré doby v našem slavkovském městečku.
[obr] Kostel sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald) — pohled k hlavnímu oltáři (snímek z roku 1973)
Ale ještě dnes stejně jako tehdy jaro těší všechny lidi, dokud se bude Země točit. I za sto let bude zase jaro.
Jedna teplá březnová neděle nás zavedla do lesa ke Stříbrnému potoku (Silberbach). Na svazích Rainbachu kvetl červený vřes.
Tak jsme si domů přinesli první jarní kytici.
I doma se s zimou skoncovalo. Nejdřív se vynesla kamínka, po nich zdvojená okna. V bytech hned bylo víc světla a víc prostoru. Pak začal každoroční jarní úklid, od půdy až po sklep. Tehdejší hadrové koberečky (Bandlbloarn) visely čerstvě vyprané na šňůrách na prádlo nebo na zahradních plotech.
O co lépe se dnes daří moderní ženě.
Všechny technické pomůcky jako klepače a vysavače stojí k dispozici pro luxusní koberce.
Jedné tradici jsem zůstala věrná — velikonoční bochánky (Osterlaibln) si peču vždycky ještě sama. Těsto na ně se dělá o něco lehčí než na těžký štolový, ale s velkým množstvím másla a vajec. Naši místní pekaři zaříznou do vykynutých bochánků palmovou ratolístku. Vypadá to hezky. Samozřejmě se velikonoční bochánky nechávají dopéct u pekaře. Když jsou hotové, člověk se sotva dočká, aby nakrojil ty vanilkovým cukrem posypané, vonící bochánky a ochutnal.
Velikonoční snídaně je stejně veselá na pěkně vyzdobeném stole. Kočičky vprostřed jako kytice. Šťavnatá velikonoční šunka a barevná vejce chutnají výborně.
I tady v Oberpfalzu je zvykem velikonoční procházka. Na velikonoční pondělí se tedy chodí do „Emauz", kde se kdysi vzkříšený Spasitel setkal se svými učedníky. Všichni lidé, které potkáte, mají přátelské sváteční tváře a jsou radostní v Pánu.
Na jedno bych ze svého dětství nechtěla zapomenout — na „velikonoční kůzlečí čas".
Ženy, tehdy ještě v dlouhých sukních a s šátky na hlavě, nosily v náručí ta roztomilá kůzlátka, která musela k řezníkovi. To žalostné „mééé, mééé" mi ještě dnes bolestně zní v uších. Přesto co naplat. Na velikonoční neděli chutnala pečená kůzlečí s dobrými moučnými knedlíky výborně.
Prostě všechno má své dobré i špatné stránky. — Velikonočního beránka nevyjímaje...
Specialitou pro znalce byly i zelené jarní polévky. Sbíraly se na ně úplně mladé bylinky. Řeřicha potoční, smetánka lékařská (pampeliška), kopřiva a jiné. Tyto polévky prý byly velmi zdravé a bohaté na vitamíny.
Mé babičce se u toho vždycky vybavily její vídeňské historky. Jako mladá dívka byla ve Vídni kuchařkou.
Jednou na týdenním trhu při nakupování si už nemohla vzpomenout, co jí „milostivá paní" objednala.
Trhovkyně jí nabízela: „Podívejte, slečno Pepperl — dneska bysme měly hezký kedlubnový karfiolek — nebo máslově měkkou kedlubnu, pěkný roketový salát" — ale kuchařce nic nenapadalo, co má koupit. Trhovkyně pak ztratila trpělivost, protože i jiní zákazníci chtěli přijít na řadu. Málem jí praskl límec: „Koukej se hnout, ty hloupá huso, ty saurampl!" Ano, to bylo ono — Saurampl. Šťovík měla kuchařka, Pepperl, koupit na jarní polévku. To jí ta „milostivá" objednala!
Babiččino tlusté břicho se při vyprávění třáslo smíchy. Smáli jsme se s ní, ať už kvůli tomu šťovíku nebo kvůli tlustému babiččinu bříšku.
Naše babička Schmellerová ale uměla být i velmi přísná. Když zavolala, museli jsme běžet.
„Anno, dones mi džbánek vody!"
Tak Anna hnala a nechala ležet i tu nejhezčí hru s kuličkami (Scherberlspiel).
U studny se musela nabrat voda, ale „stočená v proudu". Často mě popadla neposlušnost. Nechala jsem nejdřív džbán nechat protéct, pak jsem vodu zase vylila a nabrala znovu — jen tak trochu. Ale babička si toho naštěstí nikdy nevšimla.
U pana Waldert Maniho, v obchodě s likéry, jsem musela často nakoupit lahvičku kořalky. Zvědavě jsem ochutnávala každou. Alaš (Allasch) chutnal lépe než obyčejná kmínka.
V uličce jsem si vždycky trochu upila. Protože ale nesmělo nic chybět, u studny jsem opatrně dolila vodou. Díky čemuž se pan Waldert Mani v očích mé babičky dostal do špatné pověsti šidiče kořalky.
Protože i tehdy bývalo na jaře obvyklé „nastuzení" — rýma — musela jsem nemocné babičce chodit kupovat šňupací tabák k obchodníkovi zvanému Samml-Jude. Naštěstí na to ještě nebyly žádné tabletky. Anna tedy musela jít koupit za tři krejcary „Rabbe". Tato nevábná hnědá věc se sypala do samotně stočeného sáčku.
I tady mi seděl šibal na krku. Ve své uličce jsem si šňupla jednu dávku. Panečku, to mělo účinek — myslela jsem, že mi hlava praskne! — Hepčík! Desetkrát hepčík, dvacetkrát hepčík. Oči mi slzely. Dlouho jsem nemohla jít domů — moje červený nos by mě prozradil.
Nu, a co ještě patří k jarnímu probuzení? Samozřejmě píseň a zpěv. Jak krásně zase zpívají kosi a skřivan zase stoupá s trylkováním do vzduchu, aby chválil Stvořitele.
I pro nás je to dost důvodů, abychom se přidali a jásali s nimi. Ožívají v nás staré, dávno zapomenuté písně: „Jak dědoušek byl dvacet let" z Ptáčníka (Vogelhändler) — a pak dál zpívá „— a bylo mu sedmdesát! Podívá se jednou tak k potoku — nejdéle za dívkou hledí — a pak si povzdechl ach, ach..."
Nebo „Víš, maminko, co se mi zdálo?" Třetí sloka se teď brzy hodí na nás: „Ve snu jsem viděla nebe — byla jsem tak mladá, tak hezká a čilá — a ty jako kdysi tak krásná — co ještě děláme na tomto světě?"
Ale nechceme být teskní. Srdce je tak mladé, jak se člověk cítí! Přece rádi slýcháme naše důvěrně známé písně; i když jsou u mládeže odsuzovány jako „přesládlé". Ale i naše staré krásné lidové písně se občas vracejí. Slyšíme je v rozhlasových a televizních pořadech a dnes se nahrávají jako „folklor" na zlaté desky.
Proto mě obzvlášť potěšilo, že sám pan ministr zahraničí Walter Scheel v Cáchách (Aachen), ve veselé chvíli, zazpíval starou lidovou píseň: „Vysoko na žlutém voze — sedím vpředu u švagra..." Naše stará píseň z knih pro mládež a poutnických spolků (Wandervogel)...
„Slyším flétny a housle — veselé bručení basy, mladí lidé v kole tancují okolo lípy. Vířící listí ve větru, vše jásá a směje se a dovádí. Tak ráda bych zůstala u té lípy — ale vůz jede dál..."
Tak jednou pro každého z nás udeří hodina, kdy z této písně musí zazpívat poslední sloku...
„Jednou sedí kostlivec vysoko na voze vpředu, místo biče drží kosu, přesýpací hodiny místo trubky. Říkám vám sbohem, milí, kteří nechcete jet se mnou. Tak ráda bych zůstala — ale vůz jede dál." —
Zobrazit původní německý text
Frühlings-Plaudereien
Von und mit Anna Neidhart
„Vom Eise befreit sind Strom und Bäche . . ." — besingt der große Dichterfürst Goethe in seiner Hymne den Frühling.
Doch in diesem Jahr scheint es in der Natur anders zu sein.
Allen Wettervorhersagen zum Trotz irrten sich die Propheten. Der vorausgesagte strenge Winter blieb aus. Gerade zur richtigen Zeit, als die Ölpreise ihren Höhepunkt erreicht hatten. Jeder Tank war zur Vorsorge bis an den Rand gefüllt. — Doch dann streikte der Winter und schloß sich der allgemeinen Streikwelle an.
Sogar der Hl. Matheis streikte am 24. Feber, denn einer alten Bauernregel nach heißt es: Matheis bricht's Eis — wenn er keines findet, so macht er eins!
Auch das war Bluff! Gerade in diesen letzten Februartagen spitzten schon die weißen Schneeglöckchen aus dem frischen Erdboden.
So hätten wir also den bedrohlichen Krisenwinter beinahe geschafft. Die Märzenstürme und der launische April wird uns auch nicht umwerfen.
Es geht mit Riesenschritten auf Ostern zu.
Schüler und Lehrer freuen sich auf die Osterferien und die Kinder auf den Osterhasen. In den Schaufenstern stehen sie schon, die goldenen und silbernen Osterhasen in Riesenmassen und Dimensionen.
Unsere Kinder lernten noch in der Schule das Gedichtchen vom Osterhasen:
Beim Zuckerbäcker hinterm Glas,
da steht ein großer Osterhas'. —
Sein Rock ist braun wie der Kaffee,
die Ohren streckt er in die Höh'.
Es gibt heute nur noch wenige Kinder, die an den Osterhasen glauben. Einmal schenkte ich meinem Enkerl Gabi einen richtigen lebendigen Osterhasen. Er war kohlschwarz, weil ich keinen braunen auftreiben konnte. Die Freude des Kindes war riesengroß, als sie im Garten das Körbchen mit dem lebendigen Osterhäslein fand. Viele Jahre erfreute sich „Blaky" seines Lebens — und wenn er nicht gestorben wäre, würde er wahrscheinlich heute noch leben. Niemand hatte das Herz, ihn zu töten.
Es kommen viele schöne alte Bräuche ab mit der Zeit. Man weiß nichts mehr mit ihnen anzufangen. So, das lustige in den „April schicken". Wie oft fiel man am 1. April darauf hinein.
Am frühen Morgen, wenn der Ofen gar nicht brennen wollte, und die Küche voll Qualm und Rauch war, nur weil der Mann seine Frau in den April schickte und das Ofenrohr mit Papier verstopfte.
Welches Kind ließe sich heute noch von Erwachsenen in die Apotheke schicken, um „Zaunstecken-Samen" zu kaufen?
Im Fabriksbüro waren auch solche Marken und Helden bei der Fa. Haas u. Cjcek. So wurden ältere Herren gerne in den April geschickt. Man vertauschte das Frühstücksei gegen ein „porzellinernes" und ergötzte sich königlich, wenn der so geprellte Herr wütend in die Direktionskanzlei stürmte und mit dem Bürochef zurückkam, und dieses vermeintliche falsche Ei dann hinknallte. Doch das „porzellinerne" war längst wieder ausgetauscht . . . Es gab einen eigelben Schreibtisch, einen erstaunt blickenden Bürochef und ein langes Gesicht des Opfers.
Ja, wer den Schaden hat, braucht für den Spott nicht zu sorgen.
So wären wir also wieder bei der guten alten Zeit in unserem Schlaggenwalder Städtchen angelangt.
[obr] St. Georgs-Kirche in Schlaggenwald — Blick zum Hauptaltar (Aufnahme 1973)
Aber noch heute wie damals beglückt der Frühling alle Menschen, so lange sich die Erde drehen wird. Es wird auch in hundert Jahren wieder Frühling sein.
Ein warmer Märzsonntag führte uns hinaus in den Wald zum Silberbach. An den Hängen des Rainbaches blühte die rote Heide-Erika.
So holte man sich den ersten Frühlingsstrauß ins Haus.
Dort wurde ebenfalls mit dem Winter Schluß gemacht. Zuerst räumte man das Kanonenöferl hinaus, dem folgten die Doppelfenster. Schon war in den Wohnungen mehr Licht geschaffen, und es wurde räumlicher. Dann begann der alljährliche Hausputz, vom Dachboden bis zum Keller. Die damaligen Fleckerlteppiche (Bandlbloarn) hingen frisch gewaschen an den Wäschestangen oder Gartenzäunen.
Um wieviel besser hat es heute die moderne Frau.
Alle technischen Hilfsmittel wie Klopf- und Staubsauger stehen für die luxuriösen Teppichböden bereit und zur Verfügung.
Einer Tradition bin ich treu geblieben — ich backe meine Osterlaibln immer noch selbst. Der Teig dazu wird etwas leichter gehalten, als der schwere Stollenteig, aber mit viel Butter und Eiern. Unsere hiesigen Bäcker schneiden in die aufgegangenen Laibln einen Palmzweig. Sieht gut aus. Selbstverständlich läßt man die Osterlaibln noch beim Bäcker backen. Sind sie dann fertig, so kann man es schier nicht erwarten, die vanilleüberzuckerten duftenden Osterlaibln anzuschneiden, um ein Kosterl zu versuchen.
Das Osterfrühstück ist ebenso lustig auf einem schön geschmückten Tisch. Die Palmkatzerln als Strauß in der Mitte. Der saftige Osterschinken und die bunten Ostereier schmecken sehr lecker.
Auch hier in der Oberpfalz ist der Osterspaziergang Brauch und Sitte. So geht man am Ostermontag nach „Emaus", wo einst der auferstandene Heiland dort seinen Jüngern begegnete. Alle Menschen, die man antrifft, haben freundliche Feiertagsgesichter und sind fröhlich im Herrn.
Eines will ich aus meiner Kindheit nicht vergessen — „die Osterzicklzeit."
Frauen, damals noch mit langen Röcken und Kopftücher umgebunden, trugen sie im Arm, die herzigen kleinen Zicklein, die zum Fleischer mußten. Dem Tierchen sein jämmerliches „Määh Määh" klingt mir noch heute schmerzlich in den Ohren. Trotzdem was soll's. Am Ostersonntag schmeckte ein Zickleinbraten mit guten Mehlknödeln köstlich.
Es hat eben alles seine guten und schlechten Seiten. — Das Osterlamm inbegriffen ...
Eine Spezialität für Kenner waren auch die grünen Frühlingssuppen. Dazu wurden ganz junge Kräuter gesammelt. Brunnenkresse, Löwenzahn, Brennessl und andere mehr. Diese Suppen sollen sehr gesund sein und vitaminreich.
Meiner Großmutter fielen dabei ihre Wiener G'schichten ein. Sie war als junges Mädchen Köchin in Wien.
Einmal am Wochenmarkt beim Einkaufen fiel ihr nicht mehr ein, was die „Gnädige" ihr angeschafft hatte.
Die Marktfrau offerierte ihr: „Schaun's Fraln Pepperl — a scheen's Karfiolerl häät ma heit — oder butterwache Kohlrabi, an schön Rapunzel-Salat" — aber dem Kocherl fiel nichts ein, was es bringen sollte. Da verlor die Marktfrau die Geduld, weil andere Kundschaft auch drankommen wollte. Jetzt platzte ihr fast der Kragen: „Schau, daß d' weiter kimmst, Urschl damische, Sautrammpl —!" Ja, das war's — Saurampl. Sauerampfer sollte das Kocherl, die Pepperl, kaufen für die Frühlingssuppe. Das hat ihr die „Gnädige" ang'schafft!
Der Großmutter ihr dicker Bauch hetschte beim Erzählen vor Lachen. Wir lachten mit, ob über den Saurampl oder den dicken Großmutterbauch.
Doch unsere Schmeller Großmutter konnte auch sehr streng sein. Wenn sie rief, mußten wir rennen.
„Anna, hol mir a Kanderl Wasser!"
Da sauste die Anna und ließ das schönste Scherberlspiel im Stich.
Beim Brunnen mußte das Wasser geholt werden, aber „gerinneltes". Oft packte mich der Übermut. Ich ließ das Kanderl zuerst einrinnln, dann schüttete ich das Wasser wieder aus und schöpfte ein — nur grad so. Aber die Großmutter merkte das zum Glück nie.
Beim Waldert Mani, einem Likörgeschäft, mußte ich des öfteren in einem Flascherl Schnaps holen. Neugierig verkostete ich jeden. Der Allasch schmeckte besser als der gewöhnliche Kümmelschnaps.
Im Gaßl hab ich immer ein wenig verkostet. Weil aber nichts fehlen durfte, füllte ich beim Brunnen vorsichtig mit Wasser wieder auf. Wodurch der Herr Waldert Mani in den Augen meiner Großmutter in den schlechten Ruf eines Schnapspantschers geriet.
Da es im Frühling auch damals schon die übliche „Strauchen" — den Schnupfen — gab, mußte ich meiner kranken Großmutter beim Samml-Juden Schnupftabak holen. Es gab Gottseidank noch keine Tabletten für so etwas. Die Anna mußte also um drei Kreuzer „Rabbe" holen. Dieses unappetitliche braune Zeug wurde in ein selbstgedrehtes Spitztüterl gefüllt.
Da saß mir auch der Schalk im Nacken. In meinem Lastergassl schnupfte ich eine Brise. Donnerwetter gab das eine Wirkung — ich glaubte meinen Kopf zerreißt es! — Hatschiii! Zehnmal Hatschi, zwanzigmal Haatschi. Meine Augen tränten. Ich konnte lange nicht heimgehen — meine rote Nase hätte alles verraten.
Nun, und was gehört wohl noch zum Frühlingserwachen? Natürlich Lied und Gesang. Wie schön singen die Amseln wieder und die Lerche steigt auch wieder trillernd in die Luft, um den Schöpfer zu preisen.
Auch für uns Grund genug um einzustimmen und mit zu jubilieren. Alte längst vergessene Lieder werden in uns wach: „Wie das Ahnerl zwanzig Jahr" aus dem Vogelhändler — und dann als er weiter singt „und — siebzig war! Schaut er amal so am Bach — d'längste Zeit an Dianderl nach — hat dann g'seufzt o mein o mein . . ."
Oder „Weißt du Muatterl was i träumt hab?" Die dritte Strophe paßt jetzt bald zu uns: „Ich hab im Himmel eine g'sehg'n — ich war so jung, so fesch und munter — und du wie einst so wunderschön — was tun wir denn auf dieser Welt noch?"
Doch wir wollen nicht wehmütig werden. Das Herz ist so jung wie man sich fühlt! Wir hören sie doch alle gerne wieder, unsere vertrauten Lieder; wenn sie auch für „sehr schmalzig" verschrien sind bei der Jugend. Aber selbst unsere alten schönen Volkslieder kommen manchmal wieder zurück. Man hört sie in Rundfunk- und Fernsehsendungen und werden halt jetzt als „Folklore" auf goldene Schallplatten aufgenommen.
Deshalb freute es mich ganz besonders, daß selbst der Herr Außenminister Walter Scheel in Aachen, in froher Stunde, das alte Volkslied sang: „Hoch auf dem gelben Wagen — sitz ich beim Schwager vorn . . ." Unser altes Jugendbuch- und Wandervogellied . . .
„Flöten hör ich und Geigen — lustiges Baßgebrumm, junges Volk im Reigen tanzt um die Linde herum. Wirbelnde Blätter im Winde, es jauchzt und lacht und tollt. Ich bliebe so gern bei der Linde — aber der Wagen, der rollt . . ."
So wird für Jeden von uns einmal die Stunde schlagen, wo er von diesem Lied die letzte Strophe anstimmen muß . . .
„Sitzt einmal ein Gerippe hoch auf dem Wagen vorn, hält statt der Peitsche die Hippe, Stundenglas statt das Horn. Sag ich Ade nur ihr Lieben, die ihr nicht mitfahren wollt'. Ich wäre so gerne geblieben — aber der Wagen, der rollt". —
Jak to bývalo doma – vzpomínka na masopust a kachlová kamna
Ach ty milá Fašanko, to jsi tu zas;
loni jsme tě pohřbívali, letos tě zas slavíme.
Holohou, holohou, vzadu ještě visí maškary.
Poslouchal jsem všechny stanice a sledoval všechny karnevalové průvody v televizi, ale slavkovskou národní hymnu jsem teda nikde neslyšel. Ty maškarní průvody se všemi těmi ropnými šejky a další věci o ochraně životního prostředí nebyly vůbec špatné. I politici si od nich pěkně schytali. Ty šprýmovní písničky se mi taky líbily, ale celá ta záležitost mě přece jen trochu zamyslela.
Ať chceme nebo nechceme, v myšlenkách jsme doma, v Horním Slavkově (Schlaggenwald). I u nás totiž vystupovali jako lázeňští hosté šejkové s velkým harémem. Jenže na ropu tehdy nikdo nemyslel. My jsme přece měli svá krásná kachlová kamna. Do nich jsme mohli jako děti lézt a světnice byla krásně teplá. Jak nádherné to bylo, když člověk přišel domů promrzlý od sáňkování a mohl se pěkně zahřát na kamnovém výstupku a usušit si mokré věci. Ale nic proti takovým starým, dobrým kamnům. V každých byla zabudovaná pec a většinou měly ještě dvě trouby, ve kterých se dalo vždycky upéct třeba bramborové knedlíky. Protože byla vyzděná, držela teplo dlouho, ne jako dnešní plechové skříně, které vychladnou hned, jak oheň zhasne.
Ovšem ústřední topení je taky pěkná věc, jenže ne každý si ho může dovolit. O znečišťování životního prostředí jsme dřív taky nepřemýšleli. Leckdo měl hnojiště a když se vyváželo hnojůvka, taky to nevonělo. Tak jsme si trochu zacpali nos a řekli: „venkovský vzduch". Bralo se to jako samozřejmost a ta trocha hnoje, co při vožení spadla na cestu, taky nikoho netrápila.
Každopádně z toho nikdo neonemocněl. Když člověk šel na procházku do lesa, neviděl nic, co by tam nepatřilo. A dnes? Obalový materiál, staré jízdní kola a auta, ba i takové kusy nábytku hyzdí krajinu. Říká se tomu „odpad blahobytu". A pak ta voda. Brzy nebudeme vědět, kde vzít pitnou vodu. Zkuste se jednou vykoupat v Mohanu, Rýnu nebo nějaké jiné říčce. Čisté vejde a špinavé vyjde. Jak krásně čisté bývaly naše potůčky a rybníky, z těch se dalo pít. Ale dost už těch hospodských řečí. Dnes je Popeleční středa a právě čtu v knížce „Abriß der Geschichte der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt Schlaggenwald" (Nástin dějin starého, kdysi svobodného královského horního města Slavkova), kterou sestavil náš ředitel měšťanské školy Rudolf Prosch, že i u nás doma se už odedávna slavil masopust. Chci vám z ní jednu pasáž opsat: Rada sama velmi ráda slavila veselý masopust. K masopustu roku 1542 se očekával jako host urozený pan Kaspar Pflug a byl sestaven tento pořádek:
Masopustní lístek
Seznam osob:
Hans Beer, purkmistr
Heinrich Wintweber
Bartel Trötscher
Peter Notz
Nickel Pfeffer
Paul Richter
a dalších šest členů rady
Dále: farář Mates Fischer, špitální farář Gregor Pfannkuch, Hans Portner z Kugelhofu, Hanns Niedermann, Hans Elbogner z Dolního Schönfeldu, Hans Zerer z Rambsentalu, Sebastian Huzelmann z Wolfshofu, Georg Mulz z Waldau jako desátkář, Georg Kestel, hormistr, dva horní přísežní (Berggeschworene), doktor, učitel, výběrčí dávek (Umgelder) a asi 20 dalších pánů.
U stolu měli službu: Hans Trötscher, Seb. Niedermann, Balzer, Valtin a Kaspar Mulz, Endres Olhans a další.
O nápoje se měli starat: Albert Simon, Heinrich Wihan, Hans Hammerschmid.
Byla podávána tato jídla: v neděli k večeři: první jídlo žluté slepice. Druhé telecí, vepřová a hovězí pečeně; kapoun a slepice. Třetí černá polévka se zvěřinou. Čtvrté smažená ryba. Páté kus hovězího masa.
V pondělí k večeři: první jídlo slepice na kmínu. Druhé vepřová a hovězí pečeně, jazyky, zajíci, kapoun, slepice. Třetí zelí s vepřovým masem. Čtvrté huspenina (rosol).
V úterý k snídani: první slepice a hovězí maso v křenu. Druhé jídlo štika na slanině. Třetí to nejlepší pečené ze zvěřiny. Čtvrté černá polévka se zvěřinou. Páté rýže. Šesté smažená ryba. K večeři přišlo pět chodů: horká štika a kapr, pečené maso, švestkové knedlíky, špikovaná slepice, smažená ryba.
Ve středu večer: první jídlo horká ryba, štika a kapr; druhé zelí se smaženými sledi a mihulemi.
Z toho je jasně vidět, že páni radní uměli žít dobře a že jim v tom lid nezůstával nic dlužen. Ale těchto hodů se neúčastnili jen muži, nikoli, ani na své ženy nezapomínali. Na masopustní úterý musely od rána do večera vydržet s manžely v hostinci.
Tak uměli moudří a přísní otcové města ve správnou dobu a na správném místě oddělit vážnost od žertu; hrubé chlapíky trestali přísně, veselé masopustní žerty měli rádi a jen v nejkrajnějším případě je trestali mírnou pokutou za bláznovství.
Doprostřed této radostné doby udeřil jako blesk z čistého nebe výskyt moru v roce 1582. Tolik z kroniky.
Bláznivé dny jsou zase jednou pryč. Masopustní čas. Na setkání v Goldbachu jsem mohl zjistit, že leckomu z nás by trochu postění neuškodilo. Pomyslete na to, karlovarský Sprudel je teda daleko.
Nic ve zlém.
Váš Albin Steinwasser
Zobrazit původní německý text
Wöis daham woar
Oh du löiwa Fosnat, kinnst denn du schu wieda;
Fearn håbm ma Krüa grobm, heija grobm ma wieda.
Holloho, holloho, hintn hängt die Fasching no.
Ich ho(b) ålle Sender oghurcht u alle Karnevalszüch im Fernseh uagschaut, owa una Schlåggewåla Nationalhymne ho(b) ich fei nirchetz ghäiart. Döi Maschkerazüch mit dean vülln Ölscheichs u a die onarn Dinga üwa Ümweltschutz wårn ja niat schleecht. A die Politiker håbm sie gånz schöi durchn Kakau zuagn. Döi Tschumpaliedla habm ma a gout gfålln, owa dös gonza Zeich hout mich a wing nouchdenklich gstimmt.
Ob ma wüll ode(r) niat, is ma in Gedånkn daham in Schlåggewål. A ba uns san Scheich mit an groussn Harem als Kurgäst auftret(n). Owa uas Öl hout dou nuch nöimatz denkt. Mia håbm ja unara schöin Kachlöafn ghått. In döi haut ma kinna åls neischiern u die Stubn woar schöi wårm. Wöi schöi woar dös, wenn ma van Ruschln ausgfrouarn hamkumma is u ma hout sich am Uafnbankla schöi auswürma u sei nåß Zeich trückna kinna. Ja nix üwa sua an åltn, goutn Kachluafn. In jedran woar a Hofn einbaut u meistens hout er nuch zwa Röiarn ghått, in deanan hout ma åls båchn kinna suagoua Båchena-Kniadla. Wal sie gmauert woarn, habm sie a long die Wüarm ghåltn, niat wöi die öitzrichn Blechkastn, döi glei kålt san wenns Feia ausgäiht.
Ja mei, Zentralheizing is ja a gonz schöi, nua kinna sich sa niat ålle Leit leistn. Za da Ümweltverschmutzung, ua suawos håbm ma fröia a niat Denkt. Wul habm månche Misthaufn u wenn Odl ausgfåhrn is a niat gout grochn. Ma hout hålt a wing die Nos zuagn u gsågt: „Låndluft". Dös hout ma åls selbstverständlich hi(n)gnumma u dös bissl Mist wos ban Mistfåhrn runter gfålln is, dös hout a kan Menschn gstöiart.
Jednfålls krank wuardn is nöimatz davua. Is ma in Wåld spaziern gonga, hout ma nix gseah wos niat zan Wåld ghäiart häit. U heint, Verpåckungsmaterial, ålte Fåhrradle u Auto, ja suagaua Einrichtungsgegenständ våschandeln die Gechnd. Ma nennt dös „Wohlststandsmüll". U gaua s Wåsser. Bal(d) wiard ma nimma wissen, wou mas Trinkwåsser he(r)nimmt. Vasouchts amål im Main, Rhein oder an onarn Flüssle za bo(d)n. Sauve(r) getts nei u drecked kummts raus. Wöi schöi sauwe(r) woarn dou unara Bachle u Teich, dou hout ma kinna draus trinkn. Owa öitza Schluss mit dean Böiatischdischkursch. Es is heint Aschemitmich u grod les ich in dean Böichla „Abriß der Geschichte der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt Schlaggenwald", zusammengestellt von unserem Bürgerschuldirektor Rudolf Prosch, daß sie a ba uns daham schu fröia habm Fosnat feiern kinna. Ich wüll enk dös amål oschreibn: Der Rat feierte selber sehr gerne eine fröhliche Fasnacht. Man erwartete zur Fasnacht 1542 den edlen Herrn Kaspar Pflug als Gast und stellte folgende Ordnung auf:
Fasnachtszettel
Verzeichnis der Personen: Hans Beer, Bürgermeister, Heinrich Wintweber, Bartel Trötscher, Peter Notz, Nickel Pfeffer, Paul Richter und noch sechs Ratsherren. Ferner: Pfarrer Mates Fischer, Spitalpfarrer Gregor Pfannkuch, Hans Portner aufm Kugelhof, Hanns Niedermann, Hans Elbogner vom Unteren Schönfeld, Hans Zerer von Rambsental, Sebastian Huzelmann vom Wolfshof, Georg Mulz von Waldau als Zehender, Georg Kestel Bergmeister, zwei Berggeschworene, Doktor, Schulmeister, Umgelder und etwa 20 andere Herrn. Bei Tisch hatten Dienst zu tun: Hans Trötscher, Seb. Niedermann, Balzer, Valtin und Kaspar Mulz, Endres Olhans u. a. Für den Trunk hatten zu sorgen: Albert Simon, Heinrich Wihan, Hans Hammerschmid.
An Speisen wurden gereicht: am Sonntag zum Nachtmahl: „Das erste Essen gelbe Hühner. — Das andere Kälberbraten, Schweine- und Rinderbraten; Kaphan und Huhn. — Das dritte ein schwarz Brühe mit Wildpret. — Das viert Bratfisch. — Das fünft ein Stück Rindfleisch."
Am Montag zum Nachtmahl: Das erste Essen Hühner in der Würz. — Das andere Schweine-, Rinderbraten, Zungen, Hasen, Kaphan, Hühner. Das dritt ein Sauerkraut mit schweinen Fleisch. Das viert ein Gestandenes (Sulz).
Am Dienstag zum Frühmahl: Das erst Hennen und Rindfleisch in einem Kren. — Das andere Essen Hecht im Speck. — Das dritt ein gebratenes aufs allerbest vom Wildpret. — Das viert ein schwarz mit Wildpret. — Das fünft ein Reis. — Das sechst Bratfisch. — Zum Nachtessen kamen fünf Gänge: Heiß Hecht und Karpfen, Gebratenes, Quetschka, eingespickte Hühner, Bratfisch.
Am Mittwoch zu Abend: das erst Essen heiß Fisch, Hecht und Karpf; das andere ein Kraut mit Bratherigen und Neunegen.
Man sieht daraus ganz deutlich, daß die Herren vom Rate wohl zu leben verstanden und daß Ihnen das Volk darin nicht nachstand. Doch nicht nur Männer nahmen an solchen Gelagen teil, nein, auch ihrer Frauen vergaßen sie nicht. Am Faschingsdienstag mußten sie von früh bis abend mit ihren Männern im Gasthause aushalten.
So haben die weisen und gestrengen Stadtväter zur rechten Zeit und am rechten Ort Ernst und Scherz zu trennen gewußt; wüste Gesellen straften sie hart, frohe Fastnachtsscherze liebten sie und nur im äußersten Notfall ahndeten sie solche durch eine leichte Narrenbuße.
Mitten in diese lebensfrohe Zeit fiel wie ein Blitz aus heiterem Himmel das Auftreten der Pest im Jahre 1582. Soweit die Chronik.
Die narrischen Toch san wiede(r) amål vabei. Fåstnzeit. Ban Goldbåcher Treffen ho(b) ich kinna feststelln, daß månchern va uns a wing Fasten nix schodn kennt. Denkts drua, da Karlesboda Sprudl is fei weit.
Nix füa ungout.
Enka Albin Steinwasser
Všichni pohromadě to musíme být!
Všichni pohromadě to musíme být!
Vezmeš slabou sirku mezi prsty,
trochu zmáčkneš, trochu křupneš – a hned je přeraštěná;
protože takové dřívko je pro stisk tvých prstů
příliš slabé, moc slabé, a už se nedokáže narovnat.
Vezmeš ale dvě, nebo tři, nebo čtyři,
hned uvidíš, že se to už sotva podaří.
Vezmeš ale celou krabičku a stiskneš ještě mnohem víc,
zažiješ, že už ani jedna nepovolí.
Ty a já, ten a ten a mnoho jiných,
dejme se dohromady ve své nouzi;
hned poznáš, že když jeden pomůže druhému,
třetímu rázem zajde chuť i odvaha.
Jeden je žádný, to si dobře zapamatuj,
málo je málo, to říkám co den;
všichni pohromadě to musíme být, ano, to dává sílu!
Proti tomu je i sám čert ještě příliš slabý!
Josef Weitzer, Sokolov
Zobrazit původní německý text
Allzomm möins sa!
Nimmst a schwåchs Zündhölzl zwischn dei Finga,
Druckst a weng, knackst's a weng, scho is entzwoa;
Wal sua ra Hölzl fürn Druck deine Finga
z'schwoch is, vüll z'schwoch u neat widastöih(n) koa.
Nimmst owa zwoa oda dra oda vöiara,
Affa wiast seah, daß dös kaum möia glückt.
Nimmst owa ra gonza Schåchtl u druckst nuch vüll möiara,
Wiast es dale(b)n, daß niat oins möia knickt.
Du u ich, der u der u döi vüll onan,
Tou ma du zsommstöi in unara Nout;
Wirst's ja glei mirkn, wenn oins hilf an onarn
Affa vagåiht fei dean drittn da Mout.
Oina is koina, dös moußt da gout mirkn,
Wenich san za wenich scho all mei(n) Tooch;
Allzamm möins sa, ja dös gi(b)t a Stirkn!
Gecha döi is hålt affa da Teifl nuch za schwooch!
Josef Weitzer, Falkenau













