Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 133
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 133, rok 1973. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Titulní strana Heimatbriefu č. 133
Titulní strana – Heimatbrief Schlaggenwald, číslo 133
1 Z 21102 F
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské horní města
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
25. ročník září 1973 číslo 133
[obr] Kostel sv. Anny v Horním Slavkově
Zobrazit původní německý text
Titelseite – Heimatbrief Schlaggenwald, Folge 133
1 Z 21102 F
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
25. Jahrgang September 1973 Folge 133
[obr] St. Anna-Kirche in Schlaggenwald
Setkání rodáků v Goldbachu 1973
Milí krajané!
Dny v Goldbachu (7. a 8. července 1973) jsou za námi.
Všichni, kdo jsme tam byli, musíme přiznat, že to bylo vydařené setkání našich krajanů z farnosti Horní Slavkov (Schlaggenwald). Byly to zase nádherné dny. A když říkám dny, nezapírám, že se malá skupinka z nás sešla už v pátek večer a těšila se na sobotu a neděli. Tak mnohého milého přítele a známého jsme po dlouhém odloučení znovu spatřili.
Setkání našich krajanů v obou dnech bylo úspěchem pro všechny, kdo se ho zúčastnili. Jako vždy při takových příležitostech se projevilo překvapení a radost nad dávno neviděným krajanem. Dlouhé podávání rukou nebo objetí vyjadřovaly radost ze shledání.
Je s podivem, že po 27 letech od vyhnání z rodného bydliště jsou svazky s domovem a jeho bývalými obyvateli stále tak silné, navzdory tomu, co hlásají některé organizace, totiž že začlenění vyhnanců je dokonáno. Po hmotné stránce na tom možná něco je. Ale ideologicky to tato setkání pokaždé vyvracejí. Dokud bude existovat naše generace, tak dlouho v nás bude žít myšlenka na domov. Jen docela málo lidí se k tomuto společenství už nehlásí – ať už proto, že rezignovali, nebo že jsou ochotni schvalovat bezpráví, totiž bezpráví vyhnání. Ale dokud žijeme ve svobodném demokratickém systému, můžeme se scházet kdy, kde a jak se nám zlíbí.
Kéž nikdy nenastanou takové poměry, jaké jsou nám předváděny ve východní části naší vlasti, neboť tam neexistují setkání krajanů v podobě, v jaké je pořádáme my.
Do Goldbachu se sjelo asi 500 krajanů. Hned při vstupu do sálu nás z pódia pozdravil obraz kostela sv. Jiří, kdysi namalovaný Eugenem Rottem. Při pohledu na to krásné vzpomínkové dílo se člověk hned cítil jako doma. Pak nás obklopilo hučení a šumění mnoha hlasů a člověk nechal těkat očima, aby zahlédl dobrého známého. Když se to podařilo, následovalo mávání a volání, dokud si lidé nepadli do náruče. Trvalo poměrně dlouho, než jsme pozdravili všechny krajany.
Bohužel je třeba říci, že tak nejedna milá tvář už nebyla přítomna. Naši starší krajané po sobě zanechali velkou mezeru – uveřejněný snímek to ukazuje zcela zřetelně, a nejeden se od nás navždy odloučil.
Sobotní večer byl zahájen dvěma pořádnými egerlandskými pochody. Po přivítání vydavatelem HB pronesl krajan Josef Gareis z Dachau krátký proslov a předal starostovi Goldbachu rytinu s vyobrazením města Dachau – neboť na naše setkání přijel s 87 členy egerlandské Gmoi (krajanského spolku).
Po slovech díků od starosty Goldbachu promluvil ještě několik slov Gmoivüastäiha (předseda spolku) Brandner z Goldbachu. Ale pak už naše krajany nebylo možné udržet na uzdě, jak se u nás říkávalo. Následujícím vystupujícím egerlandským umělcům se za jejich krásná vystoupení bohužel dostalo málo pozornosti. Prostě si měli lidé příliš mnoho co vyprávět a čas, kdy byli spolu, byl vskutku krátký. Zato egerlandská kapela z Dachau vyhrávala zvesela.
Bylo potěšitelné, že mezi námi pobýval důstojný pan farář Wommes a náš krajan, gymnaziální profesor Völkl. V neděli pak ještě přijel krajan prof. dr. Kurt Huber. Společně tito tři duchovní pánové sloužili pro nás, Slavkovské, v neděli mši svatou v novém kostele „Maria Immaculata" v Goldbachu. Krajan Huber k nám promluvil dojemnými slovy. Každý potvrdí, že jen zřídka bylo možné vidět v Božím chrámu tak krásnou, zbožnou slavnost, jako byla ta v Goldbachu, konaná jen pro nás.
Bude jistě ve smyslu všech účastníků mše, když na tomto místě vyjádřím díky všem třem duchovním pánům. Kéž nám bude brzy znovu dopřáno zúčastnit se takto uspořádané slavnosti a mše svaté.
Ve výtahu zveřejňuji v tomto Zpravodaji kázání našeho krajana prof. dr. Hubera.
Po obědě hrála dachauská kapela zase svižné melodie a tak nejeden – už ne zcela mladý – krajan se odvážil zatančit si. Ubytování i strava byly všeobecně chváleny. Hodiny plynuly opravdu příliš rychle a pozdě v neděli odpoledne začal odjezd.
Bylo dáno tak mnohé slíbení, že se budeme vzájemně navštěvovat častěji. Doufejme, že to nejsou jen sliby, neboť kdo by se netěšil z návštěvy svých krajanů.
Pan starosta našeho patronátního města se bohužel tohoto setkání nemohl zúčastnit. Zato nám poslal pozdravné poselství, které rád dodatečně zveřejňuji.
Nedostává se mi jen chvály za podobu HB, docházejí i jiné duchovní výlevy. Chci proto jednou zveřejnit, co mi napsal jeden Slavkovák ohledně úpravy našeho HB. Tyto řádky prozrazují ducha, který se pohybuje mimo naše společné zájmy. Rád budu věčně včerejším, pokud se mi bude i nadále dařit svým krajanům vydáváním HB udělat malou radost a zprostředkovat trochu vzpomínek na krásné časy doma. Že tomu tak je, nám znovu dokázalo setkání v Goldbachu. Že i vysoce vzdělané osobnosti a mnozí Slavkováci soudí o našem HB jinak než pisatel dopisu, mě obzvlášť těší. Právě my Slavkováci – a tím myslím i všechny z okolních vesnic, kteří jsou věrnými odběrateli našeho HB – jsme velmi obdivováni za to, že jsme ještě schopni vydávat HB, který obstojí ve srovnání s jinými tiskovinami tohoto druhu. Vlastně se za tohoto krajana stydím – nebo jsou to snad dva – ale nemohl jsem přenést přes srdce, že nás někdo označuje za věčně včerejší, jen proto, že pokračujeme v tradici, z níž čerpáme veškerou sílu k dalšímu trvání.
Pokud si někdo myslí, že už HB nepotřebuje, nikdo ho nenutí ho odebírat. Ale při odhlášení by si měl takové komentáře – jaké se dostaly mně – odpustit.
Měli jsme v plánu v září letošního roku uspořádat u krajana Alberta Kreise ve Friedrichsthalu u Bayreuthu setkání, abychom vzpomněli a oslavili náš slavkovský posvícení (kirchweih). Jenže právě v tu dobu se koná slavnostní otevření Egerlandhausu v Marktredwitzu a mnozí krajané se ho zúčastní jako členové egerlandské Gmoi, proto se domnívám, že to odložíme až na zemské posvícení v říjnu, na které také máme velmi pěkné vzpomínky. Tím chceme
Momentky ze setkání 1973 v Goldbachu
vyjít vstříc mnoha krajanům z farnosti. Bylo by to 19. a 20. října 1973. Mělo by se tak jednou dát příležitost i našim krajanům, kteří se tam usadili, zažít příjemné posezení.
Prosím všechny krajany, kteří mají zájem, aby dali zprávu hostiteli Albertu Kreisovi, 8581 Gasthof Friedrichsthal über Bayreuth. Musí se přece umět připravit na množství lidí, kteří by u něj případně chtěli přenocovat. Já jsem už jednou – aniž bych věděl, kdo je hostitelem – přespal v tom krásném výletním hostinci, který už byl vyobrazen v Heimatbriefu. Byl jsem službami velmi příjemně překvapen. Protože v tomto ročním období je tam nahoře už poněkud chladněji, bylo by vhodné zajistit si nocleh včas; slamník totiž po vydatné posvícenské oslavě není namístě. Tedy vzhůru na zemské posvícení do Friedrichsthalu!
Krajan Gareis z Dachau nám, Slavkovákům, složil „Hymnu na naše město", kterou jeden krajan zhudebnil. My v Goldbachu jsme slyšeli premiéru a zpívali jsme s ním refrén. Pro každého Slavkováka by mělo být samozřejmostí mít toto dílo ve svém vlastnictví.
Je vytištěno ve formátu pohlednice. Kdo si je chce objednat, ať se obrátí na: Josef Gareis, 806 Dachau-Süd, Waldschweigestraße 7. Jako příspěvek na náklady je třeba uhradit 1 DM a poštovné.
Váš Richard Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleüte!
Die Tage in Goldbach (7. u. 8. Juli 1973) sind vorüber.
Alle, die wir dabei waren, müssen gestehen, daß es ein gelungenes Heimattreffen unserer Landsleute aus dem Kirchsprengel gewesen ist. Wieder waren es herrliche Tage. Wenn ich Tage sage, so will ich nicht verhehlen, daß wir ein kleines Trüppchen schon am Freitagabend zusammengesessen haben und uns auf den kommenden Samstag und Sonntag freuten. So manchen lieben Freund und Bekannten hatte man nach langer Trennung wiedergesehen.
Das Zusammenkommen unserer Landsleute an den beiden Tagen war ein Erfolg für alle, die daran teilgenommen haben. Wie immer bei solchen Gelegenheiten, war Überraschung und Freude über einen lange nicht gesehenen Landsmann zum Ausdruck gekommen. Langes Händeschütteln oder Umarmung drückten die Wiedersehensfreude aus.
Es ist erstaunlich, daß nach 27jähriger Vertreibung vom angestammten Wohnsitz die Bindungen zur Heimat und seinen einstigen Bewohnern noch immer so stark vorhanden sind, trotz des Verkündens von gewissen Organisationen, daß die Eingliederung der Vertriebenen vollzogen sei. In materieller Hinsicht mag diese These stimmen. Aber ideologisch wird sie stets durch diese Zuammenkünfte widerlegt. Solange unsere Generation noch besteht, so lange wird der Gedanke an die Heimat in uns lebendig bleiben. Nur ganz Wenige schließen sich dieser Gemeinschaft nicht mehr an. Sei es, weil sie resignieren oder ein Unrecht — das Unrecht der Vertreibung — gut heißen mögen. Aber solange wir in einem freiheitlichen demokratischen System leben, können wir uns zusammenfinden wann, wo und wie es uns gefällt.
Mögen nie solche Verhältnisse eintreten, wie sie uns im östlichen Teil unseres Vaterlandes demonstriert werden, denn dort gibt es keine Treffen von Landsleuten in Form wie wir sie gestalten.
In Goldbach haben sich etwa 500 Landsleute eingefunden. Gleich nach dem Betreten des Saales grüßte uns von der Bühne herab die einst von Rott Eugen gemalte St. Georgskirche. Sofort fühlte man sich daheim beim Betrachten des schönen Erinnerungswerkes. Dann umfing einem das Summen und Rauschen der vielen Stimmen und man ließ die Augen herumschweifen, um einen guten Bekannten zu erspähen. War dies geglückt, gab es ein Winken und Zurufen, bis man sich in die Arme fiel. Es dauerte eine längere Zeit ehe man alle Landsleute begrüßt hatte.
Leider muß gesagt werden, daß so manches liebe Gesicht nicht mehr anwesend war. Unsere älteren Landsleute haben schon eine große Lücke hinterlassen — das veröffentlichte Bild zeigt dies ganz deutlich, und mancher ist für immer von uns geschieden.
Der Samstagabend wurde mit zwei zünftigen Egerländer Märschen eröffnet. Nach der Begrüßung durch den Herausgeber des HB hielt Landsmann Josef Gareis aus Dachau eine kurze Ansprache und überreichte dem Bürgermeister von Goldbach einen Stich — Bildnis der Stadt Dachau darstellend — denn er war mit 87 Mitgliedern der Egerländer Gmoi zu unserem Treffen gekommen.
Nach den Dankesworten des Bürgermeisters von Goldbach sprach noch Gmoivüastäiha Brandner von Goldbach einige Worte. Aber dann waren unsere Landsleute nicht mehr im Zaum zu halten, wie man bei uns zu sagen pflegte. Den folgenden vortragenden Egerländer Künstlern wurde leider wenig Aufmerksamkeit zuteil für die schönen Darbietungen. Man hatte sich eben zuviel zu erzählen, und die Zeit war ja auch wirklich kurz wo man beisammen war. Dafür spielte die Egerländer Musikkapelle von Dachau kräftig auf.
Erfreulich war es, daß in unserer Mitte Hochw. Herr Pfarrer Wommes und unser Landsmann Oberstudienrat Völkl weilten. Am Sonntag kam dann noch Landsmann Prof. Dr. Kurt Huber. Gemeinsam haben die drei geistlichen Herren für uns Schlaggenwalder in der neuen Kirche „Maria Immaculata" in Goldbach am Sonntag ein Hochamt gehalten. Landsmann Huber hat mit ergreifenden Worten zu uns gesprochen. Jeder wird es bestätigen, daß selten so eine schöne andächtige Feier in einem Gotteshaus zu beobachten war, wie die in Goldbach nur für uns bestimmte.
Es dürfte im Sinne aller Messebesucher sein, wenn ich an dieser Stelle den drei geistlichen Herren unseren Dank übermittle. Möge es uns bald wieder beschieden sein, an einer derartig gestalteten Feier und hl. Meßopfer teilnehmen zu können.
Auszugsweise veröffentliche ich in diesem Gemeindebrief die Predigt unseres Landsmannes Prof. Dr. Huber.
Nach dem Mittagessen spielte die Dachauer Musik wieder flotte Weisen und so manche — nicht mehr ganz junge Landsleute — wagten ein Tänzchen. Die Unterkünfte und die Verpflegung wurde allgemein gelobt. Die Stunden vergingen halt gar zu schnell und am späten Sonntagnachmittag begann der Aufbruch.
So manches Versprechen wurde gegeben, daß man sich gegenseitig wieder öfter besuchen wolle. Hoffentlich sind es nicht nur Versprechungen, denn wer freut sich nicht über einen Besuch seiner Landsleute.
Der Herr Bürgermeister unserer Patenstadt konnte leider an diesem Treffen nicht teilnehmen. Dafür hat er uns eine Grußbotschaft geschickt, die ich nachträglich gerne bekanntgebe.
Nicht nur Lob wird mir wegen der Gestaltung des HB zuteil, auch andere Geistesergüsse treffen ein. So will ich denn einmal veröffentlichen, was mir ein Schlaggenwalder bezüglich der Aufmachung unseres HB schrieb. Die Zeilen dürften den Geist verraten, der sich außerhalb unserer gemeinsamen Interessen bewegt. Ich will gerne ein ewig Gestriger sein, wenn es mir weiterhin gelingen sollte, meinen Landsleuten mit dem Erscheinen des HB eine kleine Freude zu bereiten und ein wenig Erinnerung an die schönen Zeiten daheim übermitteln kann. Daß dem so ist, hat uns wieder einmal das Zusammenkommen in Goldbach bewiesen. Daß selbst hochgebildete Persönlichkeiten und viele Schlaggenwalder anders über unseren HB urteilen als der Briefschreiber, befriedigt mich ganz besonders. Gerade wir Schlaggenwalder, und da meine ich auch alle aus den umliegenden Dörfern, die treue Bezieher unseres HB sind, werden sehr bewundert, daß wir noch in der Lage sind einen HB zustande zu bringen, der sich überall mit anderen Druckerzeugnissen dieser Art messen kann. Eigentlich schäme ich mich für diesen Landsmann oder sind es deren zwei — aber ich konnte es nicht hinnehmen, daß man uns als ewig Gestrige bezeichnet, nur weil wir eine Tradition weiterverfolgen aus der wir unsere ganze Kraft zum Fortbestand entnommen haben.
Wenn einer meint den HB nicht mehr gebrauchen zu müssen, so zwingt ihn niemand diesen zu beziehen. Aber bei der Abbestellung sollte er sich solche Kommentare — wie die mir erteilten — ersparen.
Wir hatten vor, im Sept. d. J. bei Landsmann Albert Kreis in Friedrichsthal bei Bayreuth eine Zusammenkunft, um unserer Schlaggenwalder Kirchweih zu gedenken und diese zu feiern. Da aber gerade zu dieser Zeit die Einweihung des Egerlandhauses in Marktredwitz stattfindet und viele Landsleute als Gmoimitglieder der Egerländer daran teilnehmen werden, meine ich, wir verschieben es bis zur Landkirchweih im Oktober, die wir ja auch in sehr guter Erinnerung haben. Damit wollen wir
Schnappschüsse vom Treffen 1973 in Goldbach
vielen Landsleuten aus dem Kirchsprengel entgegenkommen. Es wäre dies der 19. und 20. Oktober 1973. Es soll einmal unseren Landsleuten, die sich dort niedergelassen haben, Gelegenheit gegeben sein, ein gemütliches Beisammensein mitzuerleben.
Ich bitte alle daran interessierten Landsleute, den Gastgeber Albert Kreis, 8581 Gasthof Friedrichsthal über Bayreuth Nachricht zu geben. Er muß sich doch auf die Massen einstellen können, die eventuell bei ihm Aufnahme finden wollen. Ich habe schon einmal — ohne zu wissen wer der Gastgeber ist — in dem schönen Ausflugslokal, das bereits im Heimatbrief abgebildet war, übernachtet. Ich war über den Service sehr überrascht. Da es um diese Jahreszeit dort oben schon etwas kühler ist, wäre es angebracht, sich rechtzeitig ein Nachtquartier besorgen zu lassen; denn ein Strohlager ist nach einer ausgiebigen Kirchweihfeier nicht angebracht. Also auf zur Landkirwa nach Friedrichsthal! —
Landsmann Gareis in Dachau hat für uns Schlaggenwalder eine „Hymne an unsere Stadt" gedichtet, die ein Landsmann vertont hat. Wir in Goldbach haben die Uraufführung vernommen und den Refrain mitgesungen. Es müßte für jeden Schlaggenwalder eine Selbstverständlichkeit sein, dieses Werk in seinen Besitz zu haben.
Es ist in Postkartenformat gedruckt. Wer es bestellen will, wende sich an: Josef Gareis, 806 Dachau-Süd, Waldschweigestraße 7. Als Unkostenbeitrag wäre 1 DM und das Porto zu entrichten.
Euer Richard Brummeissl
Valčík o Císařském lese
Kaiserwald-Walzer (Valčík o Císařském lese)
Text: Gareis Josef
Hudba: Heinrich Dengler
1. Ty, moje rodné město, milý Horní Slavkove (Schlaggenwalde),
jsi nejkrásnější perlou našeho Císařského lesa,
tam stál dům mého otce, tam bylo největší štěstí dětství,
na to všechno vzpomínám často a rád se tam v myšlenkách vracím.
Refrén:
Nádherný Slavkove, jak jsi byl krásný,
chtěl bych se ještě jednou projít po tvých kopcích,
ty jsi domov, kolem dokola obklopený lesem,
ty jsi mé nejmilejší, nejmilejší místo z celého Císařského lesa.
2. Kde u lesní kapličky pramení Stříbrný potok
a dlouhým Stříbrným údolím teče do naší Ohře,
kde se vyprávělo tolik pohádek a starých pověstí
o Vřesové ženušce a starém trpaslíkovi.
Refrén:
Nádherný Slavkove . . .
3. Kde v trpasličím domku bydlí Krudumská Bárka,
kde podle pověsti ještě dnes trůní král,
tahle krásná pohádka je stará mnoho tisíc let,
zůstává vzpomínkou na krásný Císařský les.
Refrén:
Nádherný Slavkove . . .
4. Kde na nejvyšší hoře ještě stojí stará věž,
odkud je vidět do dálky, jak krásný je domov,
kde stojí jedle a smrky, kde vane tak studený vítr,
to je starý Krudum z Císařského lesa.
Refrén:
Nádherný Slavkove . . .
Zobrazit původní německý text
Kaiserwald-Walzer
Text: Gareis Josef
Musik: Heinrich Dengler
1. Du meine Heimatstadt, mein trautes Schlaggenwald,
Die schönste Perle bist von unsrem Kaiserwald,
Dort war mein Vaterhaus, der Kindheit höchstes Glück
Ich denke oft daran und gern zurück.
Refr.:
Herrliches Schlaggenwald, wie warst Du doch so schön,
Möchte wieder einmal auf Deine Berge gehn,
Du bist die Heimat, ringsum umgeben von Wald,
Du bist mein liebstes, liebstes vom Kaiserwald.
2. Wo bei der Waldandacht der Silberbach entspringt,
Durchs lange Silbertal zu unserer Eger rinnt,
Wo man viel Märchen und alte Sagen spann
Vom Heideweiberl und vom alten Zwergenmann.
Refr.:
Herrliches Schlaggenwald . . .
3. Wo in dem Zwergenhaus das Krudumbärbel wohnt,
Wo einer Sage nach noch heut ein König thront,
Dies schöne Märchen ist viel tausend Jahre alt,
Es bleibt Erinnerung an schönen Kaiserwald.
Refr.:
Herrliches Schlaggenwald . . .
4. Wo auf dem höchsten Berg der alte Turm noch ist,
Wo weit man schauen kann wie schön die Heimat ist,
Wo Tannen, Fichten stehn, wo weht der Wind so kalt,
Das ist der alte Krudumberg vom Kaiserwald.
Refr.:
Herrliches Schlaggenwald . . .
Dobrovolní hasiči z Horního Slavkova (Schlaggenwald)
Dobrovolní hasiči z Horního Slavkova!
Kdo si ještě vzpomíná na náš hasičský sbor, který doma cvičíval vždy u úřednického domu (chlapecké školy)? Všechno šlo přesně podle tempa, vzadu na cvičišti stála cvičná věž; tam se zkoušelo a šplhalo. Jedním obzvlášť horlivým hasičem a šplhavcem byl Saml Fritz. Když tento vylezl na cvičnou věž, celá dřevěná stavba se zachvěla; Fritzovi se třásly nohy a pot mu stékal po čele. Saml Fritz byl mimo jiné také zapisovatelem. Na výroční závěrečné schůzi musel přečíst roční protokol, a tak vyšlo najevo následující:
V tomto roce hořelo jen jedinkrát. Naneštěstí byl oheň uhašen hned v zárodku!
Zobrazit původní německý text
Freiwillige Feuerwehr Schlaggenwald!
Wer kann sich zurückerinnern an unsere Feuerwehr, die daheim immer beim Amthaus (Knabenschule) Übungen abhielt. Alles ging nach Tempo, am Turnplatz hinten stand das Steigerhaus; da wurde geprobt und gekraxelt. Ein ganz eifriger Feuerwehrmann und Steiger war der Saml Fritz. Wenn dieser das Steigerhaus bestieg, da wackelte das ganze Holzhaus; dem Fritz zitterten die Beine und der Schweiß lief ihm über die Stirne. Der Saml Fritz war auch unter anderem Schriftführer. Zu der Jahresschlußversammlung mußte dieser das Jahresprotokoll vorlesen und da ergab sich folgendes:
In diesem Jahr brannte es nur einmal. Leider wurde das Feuer im Keime erstickt!
Z „kázání" v Goldbachu – o obou slavkovských kostelích
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
. . . K zachráněným věcem, které nám nikdo nemohl vzít, patří duchovní obrazy domova: domu, obce, krajiny a především lidí.
Jako rodáci ze Slavkova si dnes společně připomeňme obraz obou našich kostelů.
Děkanský kostel se svou vysokou střechou a mohutnou věží tyčil nad městem. Byl naším symbolem, často malovaným i fotografovaným. Byl zasvěcen svatému Jiří, patronu rytířů a bojovníků. Prastará legenda o něm vypráví, jak zabíjí draka. Symbolizuje tak statečnost a odvahu, s níž má křesťan vzdorovat zlu. Zlo přichází zvenčí i zevnitř. Zvenčí, když nás něco nebo někdo chce svést k tomu, abychom odepřeli náležitou službu Bohu a bližním. Zevnitř, když nás od správné cesty chce odvést naše sobectví nebo pohodlnost. V takové chvíli je třeba obstát a s Boží milostí říci „ne", i když je to spojeno s obětí. Tak k nám promlouvá svatý Jiří.
Špitální kostel v Novém Městě byl skromný, nenárokoval si žádné zvláštní místo; stačilo mu stát v jedné řadě s ostatními měšťanskými domy. Byl zasvěcen svaté Anně, matce přesvaté Panny Marie a babičce našeho Pána. Naše matky a hospodyně dávaly přednost právě tomuto kostelu, byl také snáze dostupný než děkanský kostel, k němuž vedla strmá cesta. Svatá Anna je vzorem každodenního plnění povinností, které bývá často přehlíženo a málo doceňováno. A přece by náš svět bez služby Anny a jejích nesčetných sester neobstál. Učí nás konat správné věci, aniž bychom o tom rozhlašovali na všechny strany. Stačí, když vše, co jsme chtěli a mysleli dobře, zná jen Bůh – a když je čisté naše svědomí!
Zásada pruských vojáků zněla: „Více být než se zdát!" Svatá Anna a všichni, kdo ji následují, tuto ctnost vždy znali a uplatňovali. Tak k nám dodnes „káží" oba kostely, horní i dolní. Ne však tak, jako by muži měli svůj vzor jen ve svatém Jiří a ženy jen ve svaté Anně. Oba patroni mají důležité poselství pro všechny . . .
Dr. A. K. Huber
Zobrazit původní německý text
Aus der „Predigt" in Goldbach (Kurzfassung)
. . . Zu den geretteten Dingen, die uns niemand wegnehmen konnte, gehören die geistigen Bilder von der Heimat: von Haus, Ort, Landschaft, den Personen vor allem.
Als Schlaggenwalder vergegenwärtigen wir uns heute einmal das Bild unserer beiden Kirchen.
Die Dekanalkirche überragte mit ihrem hohen Dach und kräftigen Turm die Stadt. Sie war unser Wahrzeichen, oft gemalt und fotografiert. Dem hl. Georg, dem Patron der Ritter und Kämpfer war sie geweiht. Die uralte Legende läßt ihn einen Drachen töten. Er symbolisiert die Tapferkeit und den Mut, mit denen der Christ dem Bösen widerstehen soll. Das Böse kommt von außen und von innen. Von außen, wenn uns irgendetwas oder irgendwer verführen will, Gott und den Mitmenschen den schuldigen Dienst zu verweigern. Es kommt von innen, wenn unsere Ichsucht oder Trägheit uns vom Rechten abbringen wollen. Da gilt es standzuhalten und mit Gottes Gnade „nein" zu sagen, auch wenn dies opfervoll ist. So spricht St. Georg zu uns.
Die Spitalkirche in der Neustadt war bescheiden, sie beanspruchte keinen besonderen Platz; ihr genügte es, mit den übrigen Bürgerhäusern in einer Front zu stehen. Sie war der hl. Anna geweiht, der Mutter der seligsten Jungfrau Maria, der Großmutter unseres Herrn. Unsere Mütter und Hausfrauen bevorzugten diese Kirche, sie war auch leichter zugänglich als die auf steilem Wege erreichbare Dekanalkirche. St. Anna ist das Vorbild der alltäglichen Pflichterfüllung, die oft übersehen wird und wenig Anerkennung findet. Und doch bestünde unsere Welt nicht ohne den Dienst Annas und ihrer unzähligen Schwestern. Sie lehrt uns, das Rechte zu tun, ohne diese Leistung an die große Glocke zu hängen. Wenn nur Gott alles kennt, was wir gewollt und gut gemeint haben, wenn nur unser Gewissen rein ist!
Der Grundsatz der preußischen Soldaten hieß: „Mehr sein als scheinen!" Die hl. Anna und alle, die ihr nachfolgen, haben diese Tugend immer gekannt und geübt. So „predigen" die beiden Kirchen, die obere und die untere, immer noch. Doch nicht so, als ob die Männer nur in St. Georg und die Frauen nur in St. Anna ihr Vorbild hätten. Beide Schutzpatrone haben allen Wichtiges zu sagen . . . "
Dr. A. K. Huber
Jeden odběratel odhlašuje odběr Heimatbriefu
Vydavateli Heimatbriefu Richardu Brummeisslovi, Kahl am Main.
Věc: Výpověď odběru.
„Tímto ruším odběr Heimatbriefu, a to i jménem svého bratra Franze P., Pfronten im Allgäu, Bahnhofplatz 194/1/11, neboť Heimatbrief se podle našeho názoru stal zbytečným; navíc je vlastně jen orgánem věčně včerejších, kteří zapomněli, co sami zavinili.
(podpis)
Ponechávám na svých krajanech a věrných odběratelích, co k takovému mizernému postoji řeknou.
Zobrazit původní německý text
Ein Bezieher kündigt den Bezug des HB!
An den Herausgeber des Heimatbriefes Richard Brummeissl, Kahl am Main.
Betreffs: Kündigung.
„Ich bestelle hiermit den Heimatbrief ab, das gleiche auch im Auftrag meines Bruders, Franz P., Pfronten im Allgäu, Bahnhofplatz 194/1/11, da der Heimatbrief nach unserer Auffassung überflüssig geworden ist; zudem er im Grunde nur ein Organ von ewig Gestrigen ist, die vergessen haben, was sie selbst verschuldet haben.
(Unterschrift)
Ich möchte es meinen Landsleuten und treuen Beziehern überlassen, was sie auf eine derartige miese Einstellung zu sagen haben.
Pozdrav starosty Auerbachu
Pozdrav starosty Auerbachu
Všem
bývalým obyvatelům
Horního Slavkova (Schlaggenwald)
u příležitosti krajanského setkání
v Goldbachu u Aschaffenburgu
Moji milí Slavkované!
Především bych vám chtěl srdečně poděkovat za vaše pozvání. Byl bych velmi rád, kdybych se mohl vašeho setkání zúčastnit. Kéž bychom se opět mohli sejít a povyprávět si tolik věcí. Kromě toho jsem byl při dosavadních setkáních krajanů vždy velmi dojat věrností domovu, která se při nich projevovala. Scény radostného shledání mi zůstávají nezapomenutelné.
K mé velké lítosti nemohu přijet, protože 7. a 8. července 1973 máme poprvé po 15 letech opět primicianta, kterého v sobotu osobně přivítám a slavnosti potrvají sobotu i neděli. Jistě chápete, že tuto primici musím upřednostnit před všemi ostatními termíny.
Přeji vám všem, aby toto setkání krajanů bylo znovu důkazem vaší věrnosti domovu, abyste si mohli vyměnit nové zkušenosti, které jste od minula nasbírali, a aby se neslo ve znamení příjemného společného setkání v duchu domova.
Se srdečným pozdravem váš
Emil Kreuzer
1. starosta
patronátního města Auerbach
Zvláště srdečné pozdravy patří panu Richardu Brummeisslovi, vydavateli „Schlaggenwalder Heimatbriefu". S velkým zájmem čtu Heimatbrief a vždy mě potěší tak skvěle napsaný obsah.
Zobrazit původní německý text
Grußwort des Bürgermeisters von Auerbach
An alle
ehemaligen Schlaggenwalder
beim Heimattreffen in
Goldbach b. Aschaffenburg
Meine lieben Schlaggenwalder!
Zunächst möchte ich mich für Euere Einladung recht herzlich bedanken. Zu gerne wäre ich bei Eurem Heimattreffen dabei gewesen. Hätten wir uns doch wieder zusammensetzen können, um vieles zu erzählen. Außerdem war ich bei den bisherigen Heimattreffen immer sehr beeindruckt von der Heimattreue, die dabei zum Ausdruck gekommen ist. Szenen der Wiedersehensfreuden bleiben mir unvergessen.
Zu meinem großen Bedauern kann ich nicht kommen, da wir am 7. und 8. Juli 1973 seit 15 Jahren wieder erstmalig einen Primizianten haben, der am Samstag von mir begrüßt wird und die Feiern Samstag und Sonntag andauern. Sie haben sicherlich Verständnis, daß ich diese Primiz allen anderen Terminen vorziehen muß.
Ich wünsche Euch allen, daß dieses Heimattreffen wieder ein erneuter Beweis Euerer Heimattreue wird, daß ihr die inzwischen wieder neuen Erfahrungen austauschen könnt und unter dem Stern eines heimatlichen gesellschaftlichen Zusammenseins steht.
In aller Herzlichkeit Euer
Emil Kreuzer
1. Bürgermeister
der Patenstadt Auerbach
Besondere herzliche Grüße an Herrn Richard Brummeissl, dem Herausgeber des „Schlaggenwalder Heimatbriefes". Mit großem Interesse lese ich den Heimatbrief und freue mich immer über den so fantastisch geschriebenen Inhalt.
Ke krajanskému setkání v Goldbachu (dodatek)
Pro mnohé rodáky z Horního Slavkova (Schlaggenwald) to bylo jistě radostné překvapení, že se letos začátkem července má v Goldbachu konat krajanské setkání.
Poslední setkání v tomto městě proběhlo už před mnoha lety a tehdejší účastníci od té doby o hodně zestárli. Někteří dokonce už nejsou mezi živými – jako oba vydavatelé Heimatbriefu, Oskar Otto a Rudi Marterer.
I u nás v městečku Auerbach se od té doby uskutečnilo několik krajanských setkání. Každé z nich bylo zážitkem. To poslední, před dvěma lety, bylo prý – jak se všeobecně shodli – nejkrásnější.
Právě z této vzpomínky vzešlo rozhodnutí několika rodáků ze Slavkova znovu uspořádat setkání, tentokrát v Goldbachu. V čele stojí pánové Richard Brummeissl a Hermann Häuser.
Goldbach se tedy chystá přivítat všechny bývalé Slavkovany, roztroušené po celém širém světě, a dopřát jim několik hodin sounáležitosti s domovem.
Naše rodné městečko Horní Slavkov ostatně už stejně neexistuje. Těch pár domů, co tam ještě stojí, jen stěží dovoluje představit si, jaká svérázná útulnost v tomto městečku kdysi panovala.
Bylo to tak, že se lidé znali od dětství. Zdravili se veselým „dobré jitro" a přáli si „dobrou noc"! Kamarádské „servus" létalo sem a tam a „mám tu čest" se zkracovalo na „d'Ehre". Většina lidí ale měla na rtech spíš důvěrné „pozdrav pánbůh". Potkávali se všude – na náměstí a v ulicích, u kašny, u Röijakasten a v uličkách, nebo přede dveřmi domu, cestou do práce brzy ráno do porcelánky v Zeche, nebo po směně stinnou novou cestou domů.
Dopoledne kolem jedenácté se rozjel rachot, protože dolů Fabrikstraße k továrně se řítila spousta malých vozíků s obědem pro porcelánkáře. Nosičky jídla si přitom měly co povídat o tom, co se dnes vaří – jestli lívance, nebo bramborové knedlíky.
Jako děti se scházely cestou do školy a hned se do sebe pustily. Pro kluky byla důležitým místem srazu Broutbänk za radnicí, kde se hrálo „uonradln" s barevnými kuličkami, pro holky zase Tschekerlöchla, kde se hrálo na fazole.
Podvečerní procházka po náměstí, od Putzecku až k Heinzelschusterovi, byla mezi mladými lidmi velmi oblíbená. Když se mladí lidé díky opakovaným setkáním na chodníku poznali, přišel na řadu Galgenberg, kde si zamilované páry rády povídaly. Se štěstím v očích se přitom dívaly dolů na kvetoucí městečko.
Malý svět mladých lidí.
I na májovou pobožnost lidé rádi chodili do našeho krásného farního kostela. Poté se zalévaly hroby s kvetoucími maceškami, voda se musela nosit od Kugelhofu. Fronta se tam tvořila jako u svatého pramene.
Kolem dokola se rozkládaly louky a pole, takže se lidé potkávali i při práci.
Jedno pozdravení stíhalo druhé a mezi malými i velkými hospodáři panoval čilý zájem – jestli se otelila kráva, okotila koza, jestli byly zasazeny brambory a zasetý oves.
K tomu si každý přál pěkné počasí. Stačilo, kdyby pršelo jen v noci.
Na náměstí ale naštěstí byla jedna obchodnice, která pro město i venkov sestavovala nejspolehlivější předpověď počasí. Když stála ve dveřích svého krámku, ptali se jí: „Tak paní Völklová, jaké bude v neděli počasí?" – „Ojoj, ojoj, špatné, špatné. Kuří oko mě trhá jako pominuté – v neděli bude pršet!" Předpověď počasí přes vlny éteru tenkrát ještě neexistovala, ale kuří oko paní Völklové ukazovalo vždycky správně.
Malé krámky v Horním Slavkově byly také oblíbeným místem setkávání hospodyň. Zatímco se odvažovala mouka a cukr, byl čas na otázku: „Tak co, holka, jak to teď všechno jde?" Jako dítě jsem nechápala, proč všechny matky oslovují jedna druhou „holka". V těchhle krámcích se dalo koupit prostě všechno. I když samozřejmě ne tolik, co v dnešních moderních supermarketech. Šetřilo se. Peníze byly vzácné a musely se pár, než se utratily, ještě otočit. Přesto matka při každém nákupu dostala od obchodnice darem malý pytlíček bonbonů. Doma se pak poctivě dělil se sourozenci.
Snímky z dřívějších setkání Slavkovanů
Přesto se konaly veselé spolkové slavnosti, v létě i v zimě. Střelci táhli do Pingy za veselé pochodové hudby. Konala se tělocvičná slavnost i divadelní představení pěveckých spolků. A nesmíme zapomenout na naši jedinečnou zářijovou pouť. Do našeho městečka se tehdy sjíždělo plno návštěvníků zblízka i zdaleka. Brzy nato se ve stodolách a stájích ozýval veselý čtyřdobý rytmus cepů. I ženy při mlácení si měly co vyprávět a nejedna historka z toho, co se ve stodolách provedlo, žije v paměti dodnes. Když v některé rodině nastala neshoda,
Horní Slavkov
Narodil jsem se v Horním Slavkově,
píšu to – a vím, že je to ztraceno.
Po staletí v němčině zněl ten název,
copak brzy dozní docela?
Od východu se sem line vítr
a chytá se do korun stromů.
Ani jediné slovo se neozve,
které by znělo podobně jako Schlaggenwald.
Přes všechna nám uložená trápení
jsme to unesli
a každý si to nese – hlasitě nebo tiše –
v hrudi jako tajný cíl.
Jsme doma v nové zemi;
přece však hluboko v srdci s tím zárodkem
touhy po milém obraze,
z něhož nám plyne útěcha a naděje.
Dokud budeme chovat vzpomínku,
dokud budou žít naše děti,
naše domovina potrvá dál
a Horní Slavkov se nerozplyne. A. K.
protože muž vypil trochu víc, než měl, útěchou bylo, že pouť s sebou nese leccos všude na světě.
Ale v našem městečku to chodilo i vznešeně. „Creme a la Creme" měla u Sachera svůj kávový dýchánek, a to uprostřed týdne, kde se scházely jen takzvané lepší dámy. Byl to zvláštní kruh. Ještě se dbalo na společenské postavení.
Dnes už taková vrstva neexistuje. Jezdí se autem bez šoféra a svět je už brzy malý na to, jak se všude valí vlna dovolených.
Přesto ne každý si může dovolit karavan, ale kdo ho má, projíždí s ním celou Spolkovou republikou a všude vyhledává Slavkovany. Je to Hermann Häuser se svou milou ženou, dobře známou Ilse Köpplovou. Člověk se pak nestačí divit, když jednoho dne zazvoní u dveří bytu a manželská dvojice se objeví nečekaně na prahu. Jak důvěrně se pak povídá a kolik věcí se přitom oživí. Člověk se dozví, kde ten či onen vězí – je to prostě kousek nezapomenutého Horního Slavkova.
Nyní je jedinou možností setkání pro nás tak oblíbené krajanské setkání. Kdo ještě aspoň trochu může, ať využije čas těch pár hodin důvěrného pobytu spolu. Pro mnohé bude znovu ten poslední!
Ať v nás ale nevzejde smutek, nýbrž s naším odjakživa svérázným humorem chceme letošní shledání oslavit.
Vaše Anna Neidhart
Zobrazit původní německý text
Zum Heimattreffen in Goldbach (Ein Nachtrag)
Es war sicher für viele Schlaggenwalder eine freudige Überraschung, daß dieses Jahr, anfangs Juli ein Heimattreffen in Goldbach stattfinden soll.
Das letzte Treffen in dieser Stadt liegt schon viele Jahre zurück und die Teilnehmer von damals sind um viele Jahre älter geworden. Zum Teil sind sie gar nicht mehr am Leben, wie die zwei Herausgeber des Heimatbriefes — Oskar Otto und Rudi Marterer.
Auch in unserem Städtchen Auerbach sind seitdem schon mehrere Heimattreffen über die Bühne gegangen. Jedes Treffen war ein Erlebnis. Das letzte vor zwei Jahren soll, wie allgemein festgestellt wurde, das schönste gewesen sein.
Aus dieser Erinnerung heraus, haben es wieder einige Schlaggenwalder auf sich genommen, ein Heimattreffen, diesmal in Goldbach zu arrangieren. Allen voran die Herren Richard Brummeissl und Hermann Häuser.
Goldbach rüstet sich also, alle, in der weiten Welt zerstreuten ehemaligen Schlaggenwalder zu empfangen, um ihnen einige Stunden Heimatverbundenheit zu schenken.
Unser Heimatstädtchen Schlaggenwald existiert sowieso nicht mehr. Die wenigen Häuser, die dort noch stehen, lassen nur schwer ein Bild formen, welch urwüchsige Gemütlichkeit gerade in diesem Städtchen zu Hause gewesen ist.
Es war doch so, daß man sich von Kindheit auf kannte. Man grüßte sich mit einem fröhlichen guten Morgen — wünschte sich — eine gute Nacht! Das kameradschaftliche Servus" flog hin und her und „Habe die Ehre" — wurde abgekürzt auf „d' Ehre". Doch die meisten Leute hatten das vertraute „Grüß Gott" auf den Lippen. — Man traf sich überall. — Auf dem Marktplatz und Straßen, beim Brunnen der Röijakasten und Gasseln oder vor der Haustür, zum Arbeitsgang in der Frühe zur Porzellanfabrik in die Zech, oder nach Feierabend über den schattigen neuen Weg nach Hause.
Am Vormittag gegen elf ging ein Gerumpel los, denn viele kleine Wägelchen rollten das Mittagessen für die Porzelliner die Fabrikstraße hinunter zur Fabrik. Die Essenträgerinnen hatten sich dabei viel zu erzählen, was heute gekocht wurde — ob Liwanzeln oder boachene Kniödla.
Als Kinder traf man sich am Schulweg und raufte sich zusammen. Für die Buben war die Broutbänk hinter dem Rathaus ein wichtiger Treffpunkt zum Uonradln mit bunten kleinen Kugeln und für die Mädchen die Tschekerlöchla zum Bohnenspiel.
Der Marktbummel am Abend, vom Putzeck bis zum Heinzelschuster, war für junge Leute sehr beliebt. Hatte man sich durch öfteres Begegnen am Trottoir kennengelernt, so war als nächstes der Galgenberg dran, wo sich die Liebespaare sehr gern miteinander unterhielten. Selig sah man dabei ins blütenreiche Städtchen hinunter.
Die kleine Welt für junge Leute.
Auch zur Maiandacht ging man in unsere schöne Pfarrkirche gerne. Anschließend wurden die Gräber mit den blühenden Stiefmütterchen gegossen, das Wasser mußte vom Kugelhof geholt werden. Es gab dann ein Anstehen, wie beim heiligen Brunnen.
Ringsumher lagen die Wiesen und Felder, so traf man sich auch bei der Arbeit.
Ein Grußwort gab das andere und reges Interesse herrschte bei kleinen und großen Landwirten. Ob die Kuh gekalbt — oder die Ziege gekitzt hat — Kartoffel gesteckt und der Hafer gesät war.
Dazu wünschte sich wohl jeder schönes Wetter. Es hätte nur nachts regnen brauchen.
Doch am Marktplatz gab es zum Glück eine Geschäftsfrau, die für Stadt und Land die sicherste Wetterprognose aufstellte. Stand sie unter der Ladentür — so wurde sie befragt: „Nu Frau Völkl, wöi wird's Wetter am Sunntag?" — „O je — o je — schlecht — schlecht. „Moi Höihneraug reißt wöi narrisch — am Sunntag — dau rengts!" Es gab damals noch keine Wettervorhersage über die Ätherwellen, aber Frau Völkl ihr Hühnerauge hat immer richtig angezeigt.
Die kleinen Kaufladln in Schlaggenwald waren auch ein beliebtes Zusammentreffen der Hausfrauen. Während Mehl und Zucker abgewogen wurden, war Zeit zur Frage: „Nu Madl — wöi göiths denn allewail?" Als ich noch ein Kind war — mir unbegreiflich, daß sich alle Mütter mit Madl anredeten. In diesen Kramerladen bekam man einfach alles. Doch soviel wie in unseren heutigen modernen Supermärkten gab es freilich nicht. Es wurde gespart. Das Geld war rar und mußte ein paarmal umgedreht werden, bevor es ausgegeben wurde. Doch ein kleines Tüterl Zuckerln bekam die Mutter bei jedem Einkauf geschenkt. Zuhause wurde redlich geteilt mit den Geschwistern.
Bilder von früheren Schlaggenwalder Treffen
Trotzdem gab es fröhliche Feste der Vereine, im Sommer wie im Winter. Die Schützen zogen in die Pinge mit fröhlicher Marschmusik. Es gab Turnerfeste und Theaterspiele der Gesangvereine. Vergeßt da nicht unsere einmalige Kirchweih im September. Da wimmelte es von Besuchern aus nah und fern in unserem Städtchen. Gar bald nachher, hörte man den lustigen Vierertakt der Dreschflegeln in den Stadln und Scheunen. Auch diese Dreschweiblein wußten sich viel zu erzählen und manches Histörchen lebt heute noch in Erinnerung weiter, was so alles in den Stadln gewaft wurde. Hing einmal irgendwo in der Familie der Haussegen schief,
Schlaggenwald
Ich bin in Schlaggenwald geboren
schreib ich — und weiß, es ist verloren.
Jahrhundertlang in deutschen Zungen
ist auch der Name bald verklungen?
Aus Ost der Wind herüberstreift
und in der Bäume Wipfel greift.
Kein einzig Wort, das widerhallt,
das ähnlich klingt wie Schlaggenwald.
Trotz all der aufgetragnen Plagen,
wir haben es herausgetragen
und jeder hälts — laut oder still
in seiner Brust als heimlich Ziel.
Wir sind im neuen Land daheim;
doch tief im Herzen mit dem Keim
der Sehnsucht nach dem lieben Bild,
aus dem uns Trost und Hoffnung quillt.
Solange wir Erinn'rung hegen,
solange unsre Kinder leben,
wird unsre Heimat fortbestehen
und Schlaggenwald auch nicht verwehen. A. K.
weil der Mann etwas zu viel über den Durst getrunken hatte, so tröstete man sich, daß es eben überall einmal Kirwa gäbe.
Aber es ging auch vornehm zu in unserem Städtchen. Die „Creme a la Creme" hatte beim Sacher ihr Kaffeekränzchen und das mitten in der Woche, wo sich nur die sogenannten besseren Damen zusammenfanden. Es war dies ein besonderer Kreis. Man hielt noch auf Stand und Gesellschaft.
Heutzutage gibt es diese Klasse nicht mehr. Man fährt Auto ohne Chauffeur und die Welt ist bald zu klein, wo die Urlaubswelle überall hinrollt.
Nicht jedermann kann sich trotzdem einen Wohnwagen leisten, aber wer ihn hat, der kutschiert in der ganzen Bundesrepublik herum und sucht überall die Schlaggenwalder auf. Es ist Hermann Häuser mit seiner lieben Frau, der altbekannten Köppl Ilse. Man staunt nicht schlecht, wenn es eines Tages an der Wohnungstür läutet und das Ehepaar taucht unverhofft auf. Wie heimlich plaudert es sich dann und wievieles wird dabei aufgefrischt. Man erfährt wo der und jener steckt, es ist eben ein Stück unvergessenes Schlaggenwald.
Nun ist die einzige Möglichkeit des Zusammenfindens das für uns so beliebte Heimattreffen. Wer noch halbwegs kann, benütze die Zeit der wenigen Stunden des trauten Beisammenseins. Für viele wieder das letztemal!
Doch es soll keine Traurigkeit in uns aufkommen, sondern mit unserem allzeit urwüchsigen Humor, wollen wir das diesjährige Wiedersehn feiern.
Eure Anna Neidhart