Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 131

📖 Read as a book

Sudetendeutsche Landsmannschaft · Heimatbrief

Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 131, rok 1973. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.

Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.

← back to Heimatbriefs

Scan of the original
original — click to enlarge

Titulní strana Heimatbriefu č. 131 – pohled od Zeilerova domu ke „Trojici"

Heimatbrief staré, kdysi císařsky svobodné horní město Horní Slavkov (Schlaggenwald) a okolí (titulní strana, číslo 131)

staré, kdysi císařsky svobodné horní město

Horní Slavkov (Schlaggenwald)

a okolí

Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11

25. ročník březen 1973 číslo 131

[obr] Pohled od Zeilerova domu k „Trojici"

Každý, kdo chodíval do kostela, nebo občan bydlící na Kaunici,
si tento kout jistě ještě dobře
pamatuje.

Zobrazit původní německý text

Heimatbrief der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt Schlaggenwald und Umgebung (Titelseite, Folge 131)

der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt

Schlaggenwald

und Umgebung

Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11

25. Jahrgang März 1973 Folge 131

[obr] Blick vom Zeilerhaus zur „Dreifaltigkeit"

Jeder Kirchgänger oder am Kaunitz wohnende Bürger
wird diesen Winkel noch gut
in Erinnerung haben

Scan of the original
original — click to enlarge

Velikonoční zamyšlení Richarda Brummeissla o masopustu, postu a naději

Milí krajané!

Masopustní čas je opět za námi. Bohužel jsme neslyšeli naše tak důvěrně známé „Hollo-lo" a „Gr. Gr." Ale co by to také dnes v tomto moderním světě znamenalo. Smysl to má už jen jako vzpomínka pro ty, kdo to kdysi sami provolávali.

Byl to veselý, bujarý čas v našem městečku. Preclíkáři chodili s dobrým pečivem od hospody k hospodě a lidé si nechávali chutnat tento zázrak za 20 haléřů za kus. Zjistilo se totiž, že nejlepší preclíky měl Kühnhackl Seff. Aspoň my jsme to tak vždycky poznali, my, kdo jsme v nejedno časné ráno po hospodském maškarování vpadli do jeho pekárny. Ach, jak nám ty věci chutnaly a už zase v nás probouzely chuť na další doušek. Jak se Seff potil, když hnětl těsto na preclíky, které nám pak, hezky teplé přímo z pece, náramně chutnaly. Při tomto vzpomínání se mi teď sbíhají sliny, ale bohužel taková lahůdka je navždy ztracena. Co se dnes nabízí?

Nyní jsme opět v postní době. Brzy se rozezvoní zvony k Zmrtvýchvstání. Zvony, které teď vnímáme, ovšem nemají takový slavnostní zvuk jako ty, které jsme zanechali v domově – pokud je ovšem nesundali z kostelních věží a nepoužili k nelidskému účelu. Vždyť pro koho by také měly znít? Kdo je tam ještě vůbec rád slyší? Hodiny, které nám odbíjely, by neměly žádný smysl pro lidi, kteří tam žijí teď. Kdo by ještě věděl, proč Kreuzer Schorsch zvonil v 5 a v 6 hodin ráno, proč Turm Hanni nechávala zvonek zpívat v 11 hodin dopoledne, v 12 hodin v poledne a v 7 hodin večer?

Nyní ke Zmrtvýchvstání:

Velikonoce jsou svátkem předjaří. Kdo by se neradoval z toho, jak slunce stoupá výš? Světlo, které nás opět obklopuje, zvyšuje naši životní sílu a my čile vykračujeme s novými očekáváními vstříc dalším ročním obdobím. Jak rychle čas plyne, jsme si všimli za uplynulá léta od vyhnání. Kam se poděly ty roky — 27 let? Tak se ptá každý, kdo zápasil o svou existenci. Vždyť nikomu nic nespadlo do klína samo. Často myslím na to, jak těžké tehdy bylo obstarat si jen denně kousek chleba. Proto — přes veškerou lásku ke staré vlasti — nechceme být nevděční vůči té současné. Tady největší úsilí mnoha krajanů přineslo pěkné plody. Kéž nám tedy zvýšená životní úroveň pomůže překonat velký stesk po domově, který v nás přece jen tu a tam znovu ožívá. I když o velikonočních svátcích nepraskají žádné hmoždíře, barvená velikonoční vajíčka tu také jsou. A nejedna krajanka si připraví i velikonoční bochánek. Nebude možná tak velký jako kdysi doma, protože pekaře, který by něco takového upekl, tu sotva kdo najde. Ledaže by se o to náš krajan Rippl v Pressath, který tam vlastní cukrárnu a pekárnu, nechal některou z krajanek požádat. Jinak to musí vyjít i v elektrické troubě. Přeji tedy všem svým krajanům velmi příjemné velikonoční svátky.

Váš Richard Brummeissl

Zobrazit původní německý text

Liebe Landsleute!

Die Faschingszeit ist nun wieder einmal vorbei. Leider haben wir das uns so vertraute „Hollo-lo" und „Gr. Gr." nicht vernommen. Aber was tut das auch heute noch in dieser modernen Welt. Nur als Erinnerung für die, die es einst selbst ausgerufen haben, hat es einen Sinn.

Es war die fröhliche ausgelassene Zeit in unserem Städtchen gewesen. Da gingen die Bretzelmänner mit dem guten Backwerk von Wirtsstube zu Wirtsstube, und man ließ sich dieses Wunderwerk zu 20 Heller das Stück gut schmecken. Ja, man hatte herausgefunden, daß dem Kühnhackl Seff seine Bretzn die besten waren. So fanden wir jedenfalls, die in so mancher frühen Morgenstunde nach dem Wirtshausmaschkern in seine Backstube eingefallen waren. Oh wie schmeckten da diese Dinger und sie gaben uns schon wieder den Appetit auf einen neuen Trunk. Wie schwitzte der Seff beim Walken der Talgteilchen für die Bretzen, die schön warm aus dem Ofen kommend uns recht herzhaft schmeckten. Bei dieser Rückschau läuft mir im Augenblick das Wasser im Munde zusammen, aber leider ist eine solche Köstlichkeit für immer verlorengegangen. Was wird heutzutage geboten.

Nun sind wir wieder in der Fastenzeit. Bald werden die Glocken zur Auferstehung läuten. Natürlich haben die Glocken, die wir jetzt wahrnehmen, keinen solchen feierlichen Klang, wie die in der Heimat zurückgelassenen, soweit man sie nicht von den Kirchtürmen genommen hat und diese zu einem menschenfeindlichen Zweck verwendet wurden. Für wen sollten sie auch läuten. Wer hört sie dort überhaupt noch gerne? Die Stunden, die sie uns geläutet haben, hätten keinen Sinn für die jetzt dort lebenden Menschen. Wer wüßte schon weshalb der Kreuzer Schorsch um 5 Uhr und um 6 Uhr morgens die Glocken läutete, warum die Turm Hanni um 11 Uhr mittags, um 12 Uhr mittags und um 7 Uhr abends das Glöcklein singen ließ?

Nun zur Auferstehung:

Ostern ist ein Vorfrühlingsfest. Wer freut sich nicht auf das Höhersteigen der Sonne. Das Licht, das uns wieder umgibt, erhöht unsere Lebenskraft und munter gehen wir mit neuen Erwartungen den anderen Jahreszeiten entgegen. Wie schnell die Zeit dahinfließt merkten wir an den vergangenen Jahren seit der Vertreibung. Wo sind die 27 Jahre hingegangen? So fragt sich jeder, der um seine Existenz gerungen hat. Es fiel ja keinem etwas in den Schoß. Ich denke oft daran, wie schwer es damals war, nur um sich täglich ein Stück Brot zu beschaffen. Darum — trotz aller Liebe zur alten Heimat — wollen wir nicht undankbar gegen die jetzige sein. Es haben hier die größten Anstrengungen vieler Landsleute schöne Früchte gebracht. So möge der gehobene Lebensstandard uns über das große Heimweh — das doch hin und wieder in uns aufkommt — hinweghelfen. Wenn auch an den Ostertagen keine Böllerschüsse krachen, aber gefärbte Ostereier, die gibt es auch hier. Und so manche Landsmännin wird auch das Osterlaibchen zubereiten Es wird vielleicht nicht so groß sein wie damals daheim, denn ein Bäcker dürfte sich hier kaum finden ein solches zu backen. Es sei denn, unser Landsmann Rippl in Pressath, der dort eine Konditorei und Bäckerei besitzt, würde von einer Bürgerin darum angegangen. Ansonsten muß es im elektrischen Herd auch gelingen. Somit wünsche ich all meinen Landsleuten ein recht angenehmes Osterfest.

Euer Richard Brummeissl

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Úvahy k 4. březnu

Myšlenky k 4. březnu

4. březen není jen dnem, kdy vzpomínáme mrtvých roku 1919, ale je i dnem, který nám mnoho dává i pro přítomnost a budoucnost. Čtyřiapadesát mrtvých a několik set raněných a zraněných, kteří 4. března 1919 padli pod kulkami československého vojska, byli prvními oběťmi myšlenky, jež právě dnes zachvátila celý svět: práva na sebeurčení.

V souvislosti s jednáními s Prahou o normalizaci německo-československých vztahů se často mluví o tom, že Mnichovská dohoda z 29. září 1938 vznikla nespravedlivě, a proto už neplatí. S pojmem „nespravedlivý" bychom měli zacházet opatrněji, neboť takové morální hodnocení smlouvy je přinejmenším velmi relativní a jednostranné. Když my sudetští Němci mluvíme o historické nespravedlnosti, máme na mysli především násilné začlenění naší vlasti do Československé republiky, vyhlášené 28. října 1918. Deset měsíců předtím vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson svých čtrnáct bodů pro budování lepšího světa po skončení první světové války. Mezi nimi byl i ten, který říká, že každý národ a každá národní skupina si může sama určit svůj osud. Vůdcové české emigrace na Západě, Tomáš Masaryk a Edvard Beneš, se s odvoláním na právo na sebeurčení domáhali zřízení vlastního československého státu. Uzavřeli se zástupci Slováků žijících v Americe v Pittsburghu smlouvu, podle níž měli Češi a Slováci společně vytvořit vlastní stát, v němž byla Slovákům přislíbena plná autonomie. Dvacet let museli čekat, než byl tento slib splněn — a i to jen pod silným tlakem zvenčí.

Němci z Čech a Moravy-Slezska se díky staletému příslušenství k vídeňské císařské koruně cítili být občany podunajské monarchie a chtěli i po násilném obsazení své vlasti českým vojskem zůstat u Rakouska. Nešlo o zájem jediné politické strany, nýbrž všech, a tedy celé národní skupiny. Dne 6. října 1918 přijali všichni němečtí poslanci rakouské říšské rady usnesení, v němž se konstatovalo: „Uznáváme právo na sebeurčení slovanských a románských národů Rakouska a nárokujeme totéž právo pro německý lid v Rakousku. Jsme ochotni s představiteli českého a jihoslovanského národa na tomto základě jednat o přeměně Rakouska ve federaci svobodných národních společenství. Odmítnou-li zástupci slovanského národa toto jednání, prohlašujeme, že se německý lid Rakouska všemi prostředky postaví proti tomu, aby o jeho státoprávním postavení nebo o postavení kterékoli jeho části bylo rozhodováno přes jeho hlavu státní mocí nebo mečem cizího dobyvatele. Proti každému takovému pokusu bude německý lid v Rakousku hájit své neomezené právo na sebeurčení všemi prostředky."

Toto bylo právním základem demonstrací 4. března 1919, tedy dne, kdy se poprvé sešla nově zvolená Německo-rakouská národní rada. Sudetoněmečtí zástupci se jí nesměli zúčastnit, neboť volby do tohoto grémia jim byly násilím znemožněny českou vojenskou okupační mocí. Proto vyhlásila sudetoněmecká sociálně demokratická strana generální stávku a společně se všemi ostatními politickými stranami uspořádala ve všech větších sudetoněmeckých místech protestní shromáždění, na nichž bylo požadováno právo na sebeurčení pro sudetské Němce.

Přes mrtvé a raněné tohoto dne přešla mezinárodní politika k dennímu pořádku. O půl roku později byl mírovou smlouvou ze Saint-Germain osud sudetoněmecké národní skupiny definitivně zpečetěn. Právo na sebeurčení zůstalo stranou.

Této skutečnosti je třeba vzpomínat, abychom si z ní vzali ponaučení pro budoucnost. Ve znamení atomové rovnováhy představuje právo více než kdy jindy politickou zbraň. My sudetští Němci nemáme důvod nechat si toto právo vzít. Protiprávní a veškeré morálce se příčící vyhnání sudetoněmecké národní skupiny na tom nic nemění.

Češi na vlastní kůži pocítili pohrdání svým právem na sebeurčení 21. srpna 1968, kdy sovětská vojska obsadila jejich vlast. Uznáváme, že jim toto právo náleží stejně jako nám sudetským Němcům. Toto právo je ale zároveň základem, na němž se s nimi můžeme setkat v duchu svobodného partnerství.

Letošní 4. březen nemá otvírat nové rány, nýbrž má přispět k tomu, aby se národy českomoravského prostoru sblížily v duchu práva na sebeurčení a spolupodílely se na budování sjednocené a svobodné Evropy.

E. M.

Sudetoněmecký sněm v Mnichově

9. — 11. června 1973

Motto:

25 let Sudetoněmeckého krajanského sdružení — Osud jedné národní skupiny

Zobrazit původní německý text

Gedanken zum 4. März

Der 4. März ist nicht nur ein Tag, an dem wir der Toten des Jahres 1919 gedenken, sondern der uns auch viel für die Gegenwart und Zukunft gibt. Die 54 Toten und mehrere Hundert Verletzte und Verwundete, die am 4. März 1919 unter den Kugeln des tschechischen Militärs zusammenbrachen, waren die ersten Opfer einer Idee, die gerade heute die ganze Welt erfaßt hat: Das Recht auf Selbstbestimmung.

Im Zusammenhang mit den Verhandlungen mit Prag über die Normalisierung der deutsch-tschechoslowakischen Beziehungen wird vielfach davon gesprochen, daß das Münchener Abkommen vom 29. September 1938 ungerecht zustande gekommen und daher nicht mehr gültig sei. Man sollte mit dem Begriff „ungerecht" vorsichtiger umgehen, denn eine solche moralische Wertung eines Vertrages ist zumindest höchst relativ und einseitig. Wenn wir Sudetendeutschen von historischer Ungerechtigkeit sprechen, dann meinen wir in erster Linie die zwangsweise Eingliederung unserer Heimat in die am 28. Oktober 1918 ausgerufene Tschechoslowakische Republik. Zehn Monate zuvor hatte der amerikanische Präsident Woodrow Wilson seine vierzehn Punkte für den Aufbau einer besseren Welt nach Beendigung des ersten Weltkrieges verkündet. Darunter befand sich auch jener, der besagt, daß jedes Volk und jede Volksgruppe ihr Schicksal selbst bestimmen kann. Die Führer der tschechischen Emigration im Westen, Thomas Masaryk und Edvard Beneš, forderten unter Berufung auf das Selbstbestimmungsrecht die Errichtung eines eigenen tschechoslowakischen Staates. Sie hatten mit den Vertretern der in Amerika lebenden Slowaken in Pittsburg einen Vertrag geschlossen, demzufolge Tschechen und Slowaken gemeinsam einen eigenen Staat bilden sollten, in dem den Slowaken die volle Autonomie zugesprochen wurde. Zwanzig Jahre mußten diese warten, bis dieses Versprechen — und dies auch nur unter starkem Druck von außen — erfüllt wurde.

Die Deutschen Böhmens und Mähren-Schlesiens fühlten sich aufgrund ihrer jahrhundertelangen Zugehörigkeit zur Wiener Kaiserkrone als Bürger der Donaumonarchie, und sie wollten auch nach der gewaltsamen Besetzung ihrer Heimat durch das tschechische Militär weiter bei Österreich bleiben. Es war dies nicht das Anliegen einer einzigen politischen Partei, sondern aller und damit der gesamten Volksgruppe. Am 6. Oktober 1918 faßten alle deutschen Abgeordneten des österreichischen Reichsrates eine Entschließung, in der festgestellt wurde: „Wir erkennen das Selbstbestimmungsrecht der slawischen und romanischen Nationen Österreichs an und nehmen das gleiche Recht für das deutsche Volk in Österreich in Anspruch. Wir sind bereit, mit den Vertretern des tschechischen und des südslawischen Volkes auf dieser Grundlage über die Umwandlung Österreichs in eine Föderation freier nationaler Gemeinwesen zu verhandeln. Lehnen die Vertreter der slawischen Nation diese Verhandlung ab, so erklären wir, daß sich das deutsche Volk Österreichs mit allen Mitteln dagegen wehren wird, daß seine staatsrechtliche Stellung oder diejenige eines seiner Teile über seinen Kopf hinweg durch die Staatsgewalt oder das Schwert eines fremden Eroberers bestimmt wird. Jedem solchen Versuch gegenüber wird das deutsche Volk in Österreich sein unbeschränktes Selbstbestimmungsrecht mit allen Mitteln verteidigen."

Dies war die rechtliche Grundlage für die Demonstrationen des 4. März 1919, d. h. des Tages, an dem der neugewählte Deutsch-österreichische Nationalrat zum ersten Mal zusammentrat. Die sudetendeutschen Vertreter durften nicht daran teilnehmen, denn die Wahlen in dieses Gremium wurden ihnen von der tschechischen militärischen Besatzung mit Gewalt verwehrt. Deshalb rief die sudetendeutsche Sozialdemokratische Partei zum Generalstreik auf und veranstaltete, gemeinsam mit allen anderen politischen Parteien, in allen größeren sudetendeutschen Orten Protestkundgebungen, auf denen das Selbstbestimmungsrecht für die Sudetendeutschen gefordert wurde.

Über die Toten und Verwundeten dieses Tages ging die internationale Politik zur Tagesordnung über. Ein halbes Jahr später wurde durch den Friedensvertrag von St. Germain das Schicksal der sudetendeutschen Volksgruppe endgültig besiegelt. Das Selbstbestimmungsrecht blieb auf der Strecke.

Man muß dieser Tatsache gedenken, um die Lehre für die Zukunft daraus zu ziehen. Im Zeichen des atomaren Gleichgewichts stellt das Recht mehr denn je eine politische Waffe dar. Wir Sudetendeutschen haben keinen Grund, uns dieses Recht nehmen zu lassen. Die rechtswidrige und wider jegliche Moral erfolgte Vertreibung der sudetendeutschen Volksgruppe ändert daran nichts.

Die Tschechen haben am 21. August 1968 mit der Besetzung ihrer Heimat durch die Sowjettruppen die Mißachtung ihres Selbstbestimmungsrechtes zu spüren bekommen. Wir erkennen an, daß ihnen dieses Recht ebenso zusteht wie uns Sudetendeutschen. Dieses Recht ist aber auch die Basis, auf der wir uns mit ihnen im Geiste der freien Partnerschaft treffen können.

Der 4. März dieses Jahres soll keine neuen Wunden aufreißen, sondern dazu beitragen, daß sich die Völker des böhmisch-mährischen Raumes im Geiste des Selbstbestimmungsrechtes näher kommen und am Aufbau eines geeinten und freien Europas mithelfen.

E. M.

Sudetendeutscher Tag in München

9. — 11. Juni 1973

Motto:

25 Jahre Sudetendeutsche Landsmannschaft — Schicksal einer Volksgruppe

Scan of the original Scan of the original Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Rumpelbubové a velikonoční střílení

Rumpelbubové a velikonoční střílení

V ulici je ještě šero. Obrysy domů jsou jako černé linky nakreslené do prostoru. Ale tu se čile míhají po hrbolaté dlažbě — podobné stínům — malé postavičky. Slyšíte je podle neklidných kroků, které jejich hrubá obuv nechává v ulici jako ozvěnu.

Jinak je toho časného rána naprosté ticho. Někde se otevírá okenice a ženský hlas volá: „Dejte si pozor!" Volání patrně platilo několika skřítkovsky vyhlížejícím postavičkám, které se rychle přesouvaly. Podél domovní fronty se plíží kočka, její mňoukání zní žalostně. Zdali ji opustil partner, nebo se chce dostat dovnitř? Ráno je svěží a teplý koutek u kamen se jí při zvuku ženského hlasu možná vybavil v paměti.

Pomalu se rozjasňuje, ale mlha časného jitra se ještě nerozplynula! Tu náhle ticho v ulici protne povel, vydaný chlapeckým hlasem. Spustí se rachot, klapání, řehtání a rumpelové bedny spojují své tóny do svérázného zvuku, který se ovšem s jinými hudebními nástroji nedá srovnat. Pak zapískání a je zase ticho.

Náhle znovu tentýž povel jako předtím a znovu se rozjede to hřmění a rachot. Teď už je slyšet o něco blíž. I venku se už rozednilo. Mlha a šero se rozplynuly.

Tu chlapci zahýbají v uspořádaném průvodu za roh. V čele velcí kluci s rumpelovými bednami. Nejeden bedna se zdá být těžká na tahání a působí tomu, kdo klikou otáčí, značné potíže. Ale takt otáčení, údery klapacího kladívka a otáčení řehtaček jsou bezchybné, ačkoli nejmenší na konci průvodu se musí hodně snažit, aby udrželi krok s těmi vpředu.

Ano, je přece velikonoční týden, svatý týden — Velký pátek. Budík na komodě ukazuje šestou hodinu ranní. Venku se už tak rozjasnilo, že je vidět obličeje pod štítky čepic. Všichni chlapci pocházejí ze stejné ulice. Ve stejném kroku a v rytmu svých otáčejících se a bušících nástrojů se úctyhodný průvod blíží k soše Nejsvětější Trojice. Třikrát ji obejdou. To se otevře leckteré okno a leckterá okenice. Vidíte za nimi stát matky s nejmenšími dětmi v náručí. Znovu zazní ostré zapískání a náhle je ticho. V tu chvíli přeletí náměstí a střechu hostince „U tří lip" pár holubů, jako by chtěli shromáždění pozdravit. Slyšet je jen šum jejich křídel, tak je v těch vteřinách ticho. Jako na tajné znamení sundávají všichni chlapci čepice z hlav a všichni současně klekají na kolena. Nato zazní jasně a čistě do rána „Otčenáš". Cítíte tu slavnostnost, která vyzařuje z této klečící a modlící se skupiny, a náhle je v člověku jakoby mír. Je to tajná radost z velikonočních svátků. Všechny tíže, které vás v posledních dnech trápily, jsou najednou pryč. Byla to modlitba chlapců?

Ta přirozená bohoslužba časného velkopátečního rána? Vlastně je to zahanbující, že se člověk jako dospělý musí nechat dovést dětmi, aby znovu našel sám sebe, aby se dozvěděl, kde hledat a nacházet útěchu. Náhlý pohyb skupiny, která se zvedá a znovu seřazuje, mě vytrhává z mého vnitřního rozjímání zpět do skutečnosti. Vůbec jsem si nevšiml, že hlasy po modlitbě umlkly. V duchu jsem byl zase chlapcem.

Po povelu se průvod, jak už bylo popsáno, znovu dal do pohybu. Obcházejí třikrát kolem „Trojice". Je opravdovou radostí poslouchat to nadšené rachocení, řehtání a klepání. Po pár minutách průvod zmizel za rohem Ettnerova domu směrem k Lesnické ulici. Ztišuje se rachot, řehtání a klepání i hlasy chlapců, kteří připomínají Ave Maria. Sousedské okenice se zavírají. Nyní už i první sluneční paprsky svítí do ulice a dopadají na pozlaceného holuba nad Poštmistrovým domem, který se vznáší nad sloupem Nejsvětější Trojice, a posílají svůj třpyt a jiskření do rána. I já zavírám svou okenici. Dnes jsem opravdu prožil Velikonoce, tak mi to prochází myslí toho velkopátečního rána.

Nikde v uplynulých letech jsem nesměl prožít tak krásné Velikonoce jako v našem městečku. V žádném jiném místě se tak nerachotilo, neklepalo a neřehtalo jako u nás doma. Město bylo rozděleno na rajóny a běda té rumpelové skupině, která to nerespektovala. Navzdory křesťanskému zvyku a zázraku vzkříšení se přitom často vedly velmi vzrušené šarvátky, když si Marktenerové nebo Obergaßnerové vzali do hlavy vniknout na území Bräuhausgassenerů. Ale i naopak se tvrdě bránilo. Zvláště na Bílou sobotu ráno se dávalo pozor a hlídalo se, aby na území nevstoupil žádný nepovolaný. Před vzkříšením zvonů, v 9 hodin, se nesmělo začít se sbíráním u obyvatel. Odkud tato dohoda vlastně pocházela, to nikdo neví. Běda tomu, kdo by chtěl tento zvyk porušit. Nutno ale říct, že obyvatelstvo se ukazovalo velmi chápavé a odškodňovalo rumpelové chlapce štědrými dary. Bratrsky se dělily peníze, vejce a ostatní dary. Jako capart — který přece jen mával řehtačkou — jste peníze potřebovali na to, abyste si na příští Velikonoce mohli pořídit rumpelovou bednu. Nejkrásnější a nejhlasitější rumpelové bedny dokázal vyrobit pan Pimpl na Desátkovém náměstí (Zehntplatz). Vím, že v naší skupině jich hodně pocházelo z jeho dílny. Ovšem docházelo i k opravám těchto zázračných výtvorů, které se rovněž musely hradit z rumpelových peněz. Takovou zátěž jsme nemohli přenášet na naše rodiče, ti byli rádi, že měli na stole každodenní chléb pro nás. Ale byla to pýcha opravdového rumpelového chlapce mít i opravdovou rumpelovou bednu. Kvůli tomu podstoupil jakoukoli oběť. Také se považovalo za krásnou a dobrou věc dělat něco se stejně smýšlejícími ve společenství pro obecné blaho. Řehtání, klapání a rachocení dělalo radost všem.

V našem městě nebyla žádná pobožnůstkářskost — jak se u nás doma říkalo — ale na velké svátky se všichni hrnuli do kostela a hledali Pána Boha. Tak se také zachovalo mnoho starých zvyků a ty byly pečlivě udržovány. Jedním z nich bylo „velikonoční jízda na koních" venkovské mládeže z farního obvodu. Švarně seděli všichni na velikonoční neděli ráno na svých krásně ozdobených koních, když přijížděli do města. Pokud si dobře vzpomínám, byli to Gfellerové, kteří tento zvyk velmi ctili.

Zvláštní zábavou bylo „velikonoční střílení", zejména s klíčovými pistolkami (Schlüsselbüchsen), svérázným střeleckým nástrojem. Vlastně se tím nestřílelo, vytvářela se tím rána. Patřilo k tomu i určité umění, jak s tím správně zacházet. Hledal se klíč s dutým brkem. Takové klíče se tehdy používaly na velké truhly, které byly téměř ve všech domech, a na skříňové zámky, které byly zasazeny všude ve dveřích. Nesměl být příliš hluboký, protože se s náplní na výbuch muselo šetřit, protože i ta stála peníze a peníze byly tehdy vzácné. Vzal se tedy klíč, k němu se přivázal kousek provázku a odpovídající hřebík. Předtím si člověk zásobil dostatek zápalek. Nejlepší byly ty s červenou hlavičkou ze síry. Pak se síra ze zápalek nastrouhala do dutého klíčového brka, do klíče se vsunul hřebík, obojí se pěkně drželo ve vodorovné poloze a plnou silou se udeřilo hlavičkou hřebíku o kamenný roh (rohový kámen), čímž zazněla pořádná rána.

[obr] Krásný pohled na zbytky Horního Slavkova (Rest-Schlaggenwald) s kostelem a Zvonovým vrchem

Nejednu hospodyni to poděsilo. Nadávající ženský hlas ale žádného chlapce od jeho „střílení" neodradil. Nikoho by však nenapadlo považovat tuto zábavu za neplechu. Tento zvyk v našem městě, střílení a rachocení, patřil k Velikonocům. Bohužel později síranky vymizely. Zápalky s hnědou hlavičkou se pro klíčovou pistolku už nehodily, a tak se od ní ve dvacátých letech upustilo. Ale přišli jsme na jinou skvělou věc, protože velikonočního střílení jsme se v žádném případě nechtěli vzdát.

Náhle se objevily plechovky, plechovky od Maggi nebo od barev. Hlavní bylo, aby se víčko dalo zamáčknout a plechovku pevně uzavřelo. Do takové plechovky, na velikosti nezáleželo, jsme hřebíkem prorazili malou dírku do dna. Dovnitř se dal malý kousek karbidu, na ten kousek karbidu jsme plivli a plechovku pevně uzavřeli. Teď se chvíli počkalo. Nohou se plechovka přidržela u země a k proraženému otvoru se přiblížila hořící zápalka.

Byla to opravdová radost, jak to bouchlo a víčko odletělo z plechovky. Teď jsme si velikonoční střílení zase zachránili. Při tomto pumpování se ale muselo dávat pozor, aby se v plechovce vzniklý karbidový plyn nestal příliš silným, protože pak nedošlo k žádné ráně, ale k ústí otvoru vyšlehl plamen, a nedáte-li pozor, mohli jste si při tom pěkně popálit prsty. Ale nikdy nedošlo ke zranění. Byli jsme už zkušení.

Když jsme toto pumpování úspěšně prováděli s našimi půl- až jednokilovými plechovkami, chtěli jsme to zkusit i s většími plechovkami a slyšet mohutnější rány. Najít vhodnou plechovku nebylo tehdy vůbec snadné. Těch pár plechovek od maggiho kostek v domácnostech hospodyně střežily jako oko v hlavě. Uchovávaly v nich všechno možné, jen ne maggi. A plechovky od barev také nebyly, protože co se tehdy vlastně malovalo.

Jednoho kamaráda, rovněž nadšeného pro pumpování, jsme my chlapci obdělávali tak dlouho, až nemohl jinak, a jednoduše ukradl matčinu tak pečlivě střeženou pěti- nebo desetikilovou plechovku od maggiho kostek. Ještě dnes vidím tu plechovku, jak se skvěla na příborníku ve svém žlutém a červeném lesku. Mnoho let tam měla čestné místo. Nyní jsme s touto plechovkou vyrazili. Ale tady už nepomohly sliny, tady musela přijít na řadu láhev s vodou. Nebylo nám úplně jedno, když jsme to monstrum plechovky poprvé naplnili karbidem a přilili k tomu pořádnou dávku vody. Neměli jsme totiž tušení, kolik plynu je zapotřebí, aby vznikla pořádná rána. Nakonec se ten nejodvážnější odvážil zapálit náš nový přírůstek. Plechovku jsme vzepřeli mezi dva kameny a ten, kdo zapaloval, na ni ještě postavil nohu. Pak přiložil — přeci jen trochu bázlivě — zápalku z boku k otvoru v plechovce. Ale ani se k tomu nedostal, protože se ozvala ohlušující rána a víčko plechovky odletělo velkým obloukem do terénu Zvonového vrchu směrem k faře. Ještě dnes vidím, jak náš „střelmistr" udělal skok do vzduchu a nám na okamžik zůstalo srdce stát. Ale pak propukl jásot nad tímto prvním povedeným úspěchem a začalo se s tou věcí střílet, že to byla opravdová radost pro všechny.

Mezitím se sešlo i pár dospělých, kteří nešetřili povzbuzujícím voláním. Protože jsme tušili, že tato plechovka nemůže mít dlouhé trvání, rádi bychom měli náhradu. Takové monstrum plechovky se ale nedalo tak snadno sehnat.

Kdo ví, co našeho kolegu ještě čekalo, když se doma přišlo na jeho provinění. Tak přišel brzy i konec plechovky. Při jednom zapalování vypustila duši. Zřejmě jsme příliš dlouho poslouchali zvuk v útrobách plechovky; vždycky jsme naslouchali, jestli se karbid uvnitř plechovky pořádně pere s vodou, a byl to podivný bublavý zvuk. Asi se vytvořilo trochu příliš mnoho páry, protože když se plamen zápalky přiblížil k otvoru, ozvala se tlumená rána a z naší plechovky se z boku vyvalil bílý obláček dýmu. Šev už nekladl žádný odpor. Tak jsme trochu smutně střílení ukončili.

Nevzpomínám si, že bychom později ještě jednou byli tak nadšeně dychtiví po pumpování. Ani naše obyvatelstvo tehdy toto pumpování neleželo v žaludku, necítilo se rušeno ve svém klidu. Byla to prostě útulná doba doma a kdo by na ni nerad vzpomínal.

Br—

Zobrazit původní německý text

Die Rumpelbuben und das Osterschießen

Noch ist es dämmerig in der Gasse. Die Umrisse der Häuser sind wie schwarze Striche in den Raum gezeichnet. Aber da huschen emsig — wie Schatten ähnlich — kleine Wesen über das holperige Pflaster. Man hört sie an den zappeligen Schritten, die durch das grobe Schuhwerk ein Echo in der Gasse hinterlassen, dahineilen.

Sonst ist es ganz still an diesem frühen Tag. Irgendwo wird ein „Guzerl" geöffnet und eine Frauenstimme ruft: „Daßt ma fei(h) afpaßt!" Der Zuruf galt vermutlich einigen koboltartigen Gestalten, die sich rasch dahinbewegten. Eine Katze streicht die Häuserflur entlang, ihr Miauen hört sich kläglich an. Ob sie der Partner verlassen hat, oder ob sie eingelassen werden will? Der Morgen ist frisch und das warme Plätzchen am Ofen dürfte beim Klang der Frauenstimme in der Katzenerinnerung aufgetaucht sein.

Langsam wird es heller, aber der Dunst der frühen Morgenstunde hat sich noch nicht aufgelöst! Da plötzlich durchbricht ein Kommando, von einer Bubenstimme gegeben, die Stille in der Gasse. Ein Getöse beginnt, ein Klappern, Ratschen und die Rumpelkasten vereinigen ihre Töne zu einem eigentümlichen Geräusch, das allerdings mit anderen instrumentarischen Klängen nicht zu vergleichen ist. Da ein Pfiff und still ist es wieder.

Plötzlich wieder das gleiche Kommando wie vorher und von neuem setzt das Geknatter und Getöse ein. Jetzt ist es schon etwas näher zu vernehmen. Auch ist es schon hell geworden. Dunst und Dämmerung haben sich aufgelöst.

Da biegen die Buben in einem geordneten Zug um die Ecke. Voran die großen Buben mit den Rumpelkästen. Mancher Kasten scheint sich schwer schleppen zu lassen und verursacht dem Leiernden größere Schwierigkeiten. Aber der Takt des Leierns, das Schlagen des Klapperhammers und das Drehen der Ratschen ist einwandfrei, obwohl die Kleinsten am Schluß des Zuges sich sehr bemühen müssen, um den Vorangehenden folgen zu können.

Richtig, es ist ja Osterwoche, die Karwoche — Karfreitag. Die Weckeruhr auf der Komode zeigt die 6. Tagesstunde an. Draußen ist es schon so hell geworden, daß man die Gesichter unter den Mützenschirmen erkennen kann. Alle Buben stammen aus derselben Gasse. Im gleichen Tritt und im Rhythmus ihrer drehenden und schlagenden Instrumente bewegt sich der ansehnliche Zug auf die Dreifaltigkeitsstatue zu. Dreimal marschieren sie um diese herum. So manches Fenster und „Guzerl" wird geöffnet. Man kann die Mütter mit den Kleinsten am Arm dahinter stehen sehen. Wieder ertönt ein scharfer Pfiff und plötzlich ist es still. Einige Tauben fliegen in diesem Augenblick über den Platz und dem Dach des „Drei Linden-Gasthauses" hinweg, als wollten sie die Versammlung begrüßen. Nur das Flügelgeräusch ist wahrzunehmen, so still ist es in diesen Sekunden. Wie auf ein geheimes Zeichen werden alle Mützen von den Bubenköpfen heruntergenommen und alle lassen sich zugleich auf die Knie nieder. Darauf hört man das „Vater unser" deutlich und rein in den Morgen erklingen. Man spürt das Feierliche, das von dieser knieenden und betenden Gruppe ausstrahlt und plötzlich ist es wie Frieden in einem. Es ist eine heimliche Freude auf das Osterfest. Alle Bedrängnisse, die einem in den letzten Tagen bedrückten, sind auf einmal nicht mehr da. War es das Gebet der Buben?

Diese natürliche Gottesverehrung an dem frühen Karfreitagmorgen? Eigentlich ist es beschämend, daß man als Erwachsener erst von den Kindern hingeführt werden muß, um sich selbst wiederzufinden, um zu erfahren, wo Trost zu suchen und zu erhalten ist. Die plötzliche Bewegung der Gruppe, die sich erhebt und wieder aufstellt, reißt mich von meinem Nachinnenschauen in die Wirklichkeit zurück. Ich hatte gar nicht bemerkt, daß die Stimmen nach dem Gebet verstummt sind. In meinen Gedanken war ich auch wieder ein Bub gewesen.

Nach dem Kommando setzte sich der Zug, wie schon beschrieben, wieder in Bewegung. Man marschiert dreimal um die „Dreifaltigkeit". Es ist eine wahre Freude, das begeisternde Rumpeln, Ratschen und Hämmern anzuhören. Nach einigen Minuten ist der Zug um die Ecke des Ettner-Hauses in Richtung Leßnitzgasse verschwunden. Leiser werden die Rumpeln, Ratschen und Hämmer, auch die Stimmen der Buben, die zum Ave Maria mahnen. Die Guzerln-Fenster der Nachbarn schließen sich. Nun leuchten auch die ersten Sonnenstrahlen in die Gasse, die über dem Postmeisterhaus auf die vergoldete Taube fallen, die über der Dreifaltigkeitssäule schwebt und ihr Blitzen und Funkeln in den morgentlichen Tag hineinschickt. Auch ich mache mein Guzerl zu. Heute habe ich wirklich Ostern erlebt, so geht es mir an diesem Karfreitagmorgen durch den Sinn.

Nirgendwo in den vergangenen Jahren habe ich so schöne Ostern erleben dürfen, wie die in unserem Städtchen. In keinem anderen Ort wurde so gerumpelt, gehämmert und geratscht wie bei uns daheim. Die Stadt war in Rayone eingeteilt und wehe der Rumpelgruppe, die das nicht beachtet hat. Trotz des christlichen Brauches und dem Auferstehungswunder wurden dabei oft sehr hitzige Gefechte ausgetragen, wenn es den Marktenern oder Obergaßnern eingefallen war, in das Gebiet der Bräuhausgassener einzudringen. Aber auch umgekehrt wurde hart verteidigt. Besonders am Karsamstagmorgen war man aufmerksam und wachte darüber, daß ja kein Unbefugter das Terrain betrat. Vor der Auferstehung der Glocken, um 9 Uhr, durfte nicht mit dem Sammeln bei den Einwohnern begonnen werden. Woher diese Vereinbarung eigentlich stammte, weiß keiner. Wehe dem, der diesen Brauch durchbrechen wollte. Nun muß aber gesagt werden, daß sich die Einwohnerschaft sehr verständnisvoll zeigte und durch reichliche Gaben die Rumpelbuben entschädigte. Brüderlich wurde das Geld, die Eier und sonstige Gaben aufgeteilt. Man brauchte als Knirps — der ja nur eine Ratsche schwang — das Geld, um sich für die kommenden Ostern einen Rumpelkasten anschaffen zu können. Die schönsten und lautesten Rumpelkästen konnte Herr Pimpl am Zehntplatz herstellen. Ich weiß, daß in meiner Gruppe sehr viele aus seiner Werkstatt mitgeführt wurden. Freilich gab es auch Reparaturen an diesen Wunderwerken, die auch vom Rumpelgeld bestritten werden mußten. Unseren Eltern konnte man solche Belastungen nicht zumuten, die waren froh, das tägliche Brot für uns auf den Tisch zu haben. Es war aber der Stolz eines richtigen Rumpelbuben, auch einen richtigen Rumpelkasten zu haben. Dafür nahm er jedes Opfer auf sich. Auch galt es als eine schöne und gute Sache mit Gleichgesinnten in einer Gemeinschaft für die Allgemeinheit etwas zu tun. Das Ratschen, Klappern und Rumpeln erfreute alle.

In unserer Stadt gab es keine Bigotterie — wie man daheim sagte — aber an den hohen Feiertagen strömte alles in die Kirche und suchte den Herrgott. So erhielten sich auch viele alte Bräuche und diese wurden sehr gepflegt. Einer davon war das „Osterreiten" der Dorfjugend aus dem Kirchensprengel. Schmuck saßen sie alle am Ostersonntagmorgen auf ihren wunderschön hergeputzten Pferden, wenn sie in die Stadt geritten kamen. Wenn ich mich noch recht erinnere, waren es die Gfeller, die diesen Brauch sehr hoch hielten.

Ein besonderer Spaß war das „Osterschießen", vor allem mit Schlüsselbüchsen, einem eigentümlichen Schießwerkzeug. Eigentlich schoß man damit nicht, man erzeugte einen Knall. Es gehörte auch etwas Geschick dazu, richtig damit umzugehen. Man suchte sich einen Schlüssel mit einem hohlen Bart. Diese Schlüssel benutzte man damals für die großen Laden, die fast in allen Häusern waren und für die Kastenschlösser, die überall in den Türen eingelassen waren. Er durfte nicht zu tief sein, denn man mußte ja mit dem Knallmaterial sparsam umgehen, weil dieses ja wiederum Geld kostete und Geld war eben zu damaliger Zeit rar. Also nahm man den Schlüssel, band an diesen ein Stückchen Spagat und einen entsprechenden Nagel. Zuvor hatte man sich reichlich mit Streichhölzern versehen. Am besten waren die rotköpfigen Schwefelhölzchen. Dann wurde der Schwefel von den Hölzchen in den hohlen Schlüsselbart gestreift, steckte in den Schlüssel den Nagel, hielt beides schön in der Wage und schlug mit voller Kraft den Nagelkopf gegen einen Schleuderstein (Eckstein), wodurch ein ganz zünftiger Knall ertönte.

[obr] Ein schöner Blick von Rest-Schlaggenwald mit Kirche und dem Glockenberg

So manche Hausfrau wurde erschreckt. Die scheltende Frauenstimme konnte aber keinen Buben von seinem „Knallen" abbringen. Es wäre aber niemanden eingefallen, den Zeitvertreib als Unfug abzutun. Dieser Brauch in unserer Stadt, das Böllern und Knallen gehörte zum Osterfest. Leider kamen später die Schwefelhölzer ab. Die braunköpfigen Streichhölzer eigneten sich nicht mehr für die Schlüsselbüchse und so kam man von ihr in den zwanziger Jahren ab. Aber wir kamen auf eine andere großartige Sache, denn das Osterschießen wollten wir auf keinen Fall einstellen.

Plötzlich tauchten nun Büchsen auf, Büchsen von Maggi oder Farbbüchsen. Hauptsache der Deckel ließ sich eindrücken und verschloß die Büchse dicht. In so eine Büchse, die Größe spielte keine Rolle, schlugen wir mit einem Nagel ein kleines Loch in den Boden. Es kam ein kleines Stückchen Karbid hinein, auf dieses Stückchen Karbid spuckten wir, und verschlossen die Büchse fest. Nun wurde einen Augenblick gewartet. Mit dem Fuß hielt man die Büchse am Boden fest und brachte an das eingeschlagene Loch ein brennendes Streichholz heran.

Es war eine wahre Freude, wie das losknallte und der Deckel von der Büchse flog. Nun hatten wir das Osterschießen wieder gerettet. Allerdings mußte bei dieser Böllerei darauf geachtet werden, daß das sich in der Büchse entwickelte Karbidgas nicht zu stark war, denn dann gab es keinen Knall, sondern eine Stichflamme leckte zum Zündloch heraus, und man konnte sich dabei ganz schön die Finger verbrennen, wenn man nicht aufpaßte. Aber es gab nie eine Verletzung. Wir waren schon gewitzt.

Als wir nun dieses Knallen erfolgreich mit unseren 1/2 bis 1 kg-Büchsen durchführten, da wollten wir es auch einmal mit größeren Büchsen versuchen und heftigere Böllerschüsse hören. Eine passende Büchse zu finden war damals gar nicht so einfach. Die wenigen Maggiwürfel-Büchsen in den Haushalten wurden von den Hausfrauen mit Argusaugen gehütet. Darinnen bewahrten sie alles andere als Maggi auf. Und Farbbüchsen gab es auch keine, denn was wurde denn schon damals angestrichen.

Ein ebenfalls knallfreudiger Kamerad wurde von uns Buben bearbeitet, bis er nicht mehr anders konnte, und die von seiner Mutter so wohlbehütete 5 oder 10 kg-Maggiwürfel-Büchse einfach stibitzte. Ich sehe die Büchse noch heute auf der Geschirrbank in ihren gelben und roten Glanze prangen. Viele Jahre hatte sie dort den Ehrenplatz inne. Nun zogen wir mit dieser Büchse los. Aber da half jetzt keine Spucke mehr, da mußte schon eine Wasserflasche herhalten. So ganz einerlei war es uns nun dabei doch nicht, als wir das Monstrum von Büchse zum ersten Mal mit Karbid füllten und einen reichlichen Guß Wasser hineinschütteten. Wir hatten ja noch gar keine Ahnung wieviel Gas verbraucht wurde, um einen ordentlichen Böller zu erzeugen. Nun der Mutigste wagte sich an die Zündung der Neuerwerbung. Wir hatten die Büchse zwischen zwei Steine geklemmt und der Zündende stellte seinen Fuß noch darauf. Dann führte er — doch etwas zaghaft — das Streichholz seitlich an das Büchsenloch heran. Er kam aber gar nicht so weit heran, denn es tat einen ohrenbetäubenden Knall und der Deckel der Büchse flog im weiten Bogen in das Gelände des Glockenberges in Richtung Pfarrei. Noch heute sehe ich unseren Schützenmeister einen Luftsprung machen und uns stand für einen Augenblick das Herz still. Aber dann setzte ein Jubel ein über diesen ersten gelungenen Erfolg, und eine Knallerei mit diesem Ding begann, daß es eine wahre Freude für alle war.

Inzwischen hatten sich auch einige Erwachsene eingefunden, die es an ermunternden Zurufen nicht mangeln ließen. Da wir ahnten, daß diese Büchse keine lange Lebensdauer haben konnte, hätten wir gerne Ersatz gehabt. Doch solche Monstrums von Büchsen waren nicht so leicht aufzutreiben.

Wer weiß was unseren Kollegen noch bevorstand, als daheim seine Missetat entdeckt wurde. So kam auch bald das Ende der Büchse. Bei einer Zündtätigkeit gab sie den Geist auf. Vermutlich hatten wir etwas zulange dem Geräusch im Bauch der Büchse gelauscht; wir horchten immer ob das Karbid sich im Innern der Büchse richtig mit dem Wasser raufte, und das war ein sonderbares Gequirrl. Wahrscheinlich hatte sich ein bißchen zuviel Dampf entwickelt, denn als die Streichholzflamme an das Zündloch kam, tat es einen dumpfen Knall, und aus unserer Büchse qualmte seitlich eine weiße Wolke. Die Naht hatte keinen Widerstand mehr geleistet. So stellten wir etwas traurig das Schießen ein.

Ich kann mich nicht mehr erinnern, daß wir später noch einmal mit gleicher Begeisterung so knallwütig waren. Auch unserer Einwohnerschaft ging die Knallerei nicht auf die Nerven, sie fühlte sich auch nicht in ihrer Ruhe gestört. Es war eben eine gemütliche Zeit daheim und wer denkt da nicht gerne daran zurück.

Br—

Scan of the original
original — click to enlarge

Slavkovské setkání 1973 v Goldbachu a sudetoněmecká pouť do Altöttingu

Slavkovské setkání 1973 v Goldbachu a sudetoněmecká pouť do Altöttingu

Slavkovské setkání 1973 v Goldbachu

Milí rodáci z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a okolí!

Slavkovské setkání se letos koná 7. a 8. července 1973 v Goldbachu u Aschaffenburgu, v hostinci „Grüner Baum", Aschaffenburger Straße 70. Doufáme, že se na toto setkání sejde mnoho lidí z celé farní obce Horní Slavkov. Vynasnažíme se, aby oba dny přinesly všem radost.

V sobotu večer se v sále koná přátelské posezení. Oba svátečné dny nám zpříjemní dechová kapela z Dachau. Spolu s ní se přihlásila i Egerländer Gmoi z Dachau se svým předsedou, naším krajanem Josefem Gareisem.

Ubytování hostů je zajištěno v hostincích a hotelích. Prosíme proto, abyste s přihláškou příliš neotáleli. Počítáme s hojnou účastí.

Do Goldbachu se snadno dostanete po dálnici München — Würzburg — Aschaffenburg, dále ze směru Kolín nad Rýnem — Frankfurt — Aschaffenburg, jakož i ze směru Stuttgart. Sjezd je vždy Aschaffenburg Ost, a tím jste již v Goldbachu.

Z hlavního nádraží v Aschaffenburgu jezdí každých 30 minut autobusy do Goldbachu. Na nádraží v Aschaffenburgu stojí i taxíky, jízda stojí 5,50 DM. Sál „Grüner Baum" se nachází uprostřed obce, na Aschaffenburger Straße.

Rádi bychom upozornili, že již došlé objednávky pokojů byly přijaty. Abychom ušetřili poštovné, neposíláme z naší strany žádnou odpověď. Adresu vašeho hotelu obdržíte u pokladny. Máte-li ještě nějaká přání, zavolejte prosím na telefon (0 60 21) 5 15 95 Aschaffenburg.

S krajanským pozdravem Slavkovští z Goldbachu

SUDETONĚMECKÁ POUŤ 1973 do ALTÖTTINGU

Velká sudetoněmecká pouť do Altöttingu se letos koná v sobotu a neděli 23./24. června. Pouť se nese v duchu tématu „1000 let pražského biskupství".

Pouť začíná v sobotu světelným průvodem. Na neděli je připraven tento program:

8.00 hodin Poutní mše v bazilice.

10.00 hodin Hlavní bohoslužba v bazilice s následnou manifestací víry.

14.00 hodin Kladení věnce u hrobu sudetoněmeckých rodáckých kněží; poté závěrečná pobožnost v bazilice.

Pouti se zúčastní náš pomocný biskup prof. dr. A. Kindermann spolu s opaty Wolfgangem Böhmem, O. Praem., a Virgilem Kinzelem, OSB. Konají se také oblíbená krajanská setkání v různých hostincích.

Všichni jste srdečně zváni na tuto pouť do Altöttingu. Poznamenejte si termín a včas zorganizujte společné autobusové zájezdy. Nocleh je možný v poutních domech a levných hostincích.

Informace podává diecézní úřad Ackermann-Gemeinde, 8390 Pasov, Postf. 10.

Zobrazit původní německý text

Schlaggenwalder Treffen 1973 in Goldbach und Sudetendeutsche Wallfahrt nach Altötting

Schlaggenwalder Treffen 1973 in Goldbach

Liebe Schlaggenwalder und Umgebung!

Das Schlaggenwalder Treffen findet nun am 7. und 8. Juli 1973 in Goldbach bei Aschaffenburg im Gasthaus „Grüner Baum", Aschaffenburger Straße 70 statt. Wir hoffen, daß sich viele von der ganzen Pfarrgemeinde Schlaggenwald zu diesem Treffen einfinden werden. Wir geben uns Mühe, damit die zwei Tage allen Freude bereiten.

Samstagabend findet im Saale eine gemütliche Zusammenkunft statt. Eine Blaskapelle aus Dachau wird uns die beiden Festtage verschönern. Zusammen mit dieser hat sich die Egerländer Gmoi aus Dachau mit ihrem Vorsteher, unserem Landsmann Josef Gareis, angemeldet.

Die Unterbringung der Gäste erfolgt in Gasthäusern und Hotels. Bitte daher nicht zu lange mit der Anmeldung zögern. Wir rechnen mit einem guten Besuch.

Goldbach ist sehr gut zu erreichen durch die Autobahn München — Würzburg — Aschaffenburg und aus Richtung Köln — Frankfurt — Aschaffenburg sowie aus Richtung Stuttgart. Die Ausfahrt ist immer Aschaffenburg Ost und somit sind Sie schon in Goldbach.

Ab Aschaffenburg Hauptbahnhof gehen alle 30 Minuten Autobusse nach Goldbach. Autotaxi stehen auch am Bahnhof Aschaffenburg und kosten DM 5,50. Der Saal „Grüner Baum" befindet sich mitten im Ort, an der Aschaffenburger Straße.

Wir wollen darauf hinweisen, daß die bereits eingegangenen Zimmerbestellungen aufgenommen wurden. Um Porto zu sparen, erfolgt von uns keine Antwort. An der Kasse erhalten Sie dann die Adresse für Ihr Hotel. Haben Sie noch Wünsche, dann bitte Telefon (0 60 21) 5 15 95 Aschaffenburg anrufen.

Mit heimatlichen Grüßen Die Schlaggenwalder aus Goldbach

SUDETENDEUTSCHE WALLFAHRT 1973 nach ALTÖTTING

Die große Sudetendeutsche Wallfahrt nach Altötting findet in diesem Jahr am Samstag/Sonntag, 23./24. Juni statt. Die Wallfahrt steht unter dem Thema „1000 Jahre Bistum Prag".

Die Wallfahrt beginnt am Samstag mit einer Lichterprozession. Für Sonntag ist folgendes Programm vorgesehen:

8.00 Uhr Pilgermesse in der Basilika.

10.00 Uhr Hauptgottesdienst in der Basilika mit anschließender Glaubenskundgebung.

14.00 Uhr Kranzniederlegung am Grab der Sudetendeutschen Heimatpriester; anschließend Schlußandacht in der Basilika.

An der Wallfahrt wird unser Weihbischof Prof. Dr. A. Kindermann mit den Äbten Wolfgang Böhm, O. Präm. und Virgil Kinzel, OSB, teilnehmen. Auch finden die beliebten Heimattreffen in verschiedenen Lokalen statt.

Sie sind alle recht herzlich eingeladen zu dieser Wallfahrt nach Altötting. Merken Sie sich den Termin vor und organisieren Sie rechtzeitig Omnibusgemeinschaftsfahrten. Übernachtung ist in Pilgerheimen und preisgünstigen Gaststätten möglich.

Auskunft erteilt die Diözesanstelle der Ackermann-Gemeinde, 8390 Passau, Postf. 10.

Scan of the original
original — click to enlarge

Gebauerova jalovcová šťáva (inzerát)

Gebauerova jalovcová šťáva (inzerát)

I vy byste měli včas něco udělat pro své zdraví. Kúra na čištění krve Gebauerovou jalovcovou šťávou (sirup k vnitřnímu užívání), reg. č. G 957, jen za 29,— DM.

1 kúra = 5 sklenic (obsah na sklenici 350 ml), zásilka bez poštovného.

Tento oblíbený domácí prostředek se používá při revmatismu, zažívacích potížích, nadýmání, žaludečních obtížích a kožních onemocněních, které vznikly z nečisté krve.

Gebauerova jalovcová šťáva podporuje tvorbu žaludeční šťávy, a tím povzbuzuje žaludek k rychlejšímu a důkladnějšímu trávení.

Johann Gebauer, majitel Bruno Weber
Palírna jalovcové šťávy
8721 Marktsteinach 76, tel. 0 97 27 / 3 34

Zobrazit původní německý text

Gebauer's Wacholderbeersaft (Anzeige)

Auch Sie sollten für Ihre Gesundheit rechtzeitig etwas tun. Eine Blutreinigungskur mit Gebauer's Wachholderbeersaft (Syrup zum Einnehmen), Reg.-Nr. G 957, für nur 29,— DM.

1 Kur = 5 Gläser (Inh. pro Glas 350 ml), Versand portofrei.

Dieses beliebte Hausmittel findet Anwendung bei Rheuma, Verdauungsstörungen, Blähungen, Magenbeschwerden und Hautkrankheiten, die durch unreines Blut entstanden sind.

Gebauer's Wachholderbeersaft fördert die Bildung von Magensaft und regt dadurch den Magen zu schnellerer und gründlicherer Verdauung an.

Johann Gebauer, Inh. Bruno Weber
Wachholderbeersaftbrennerei
8721 Marktsteinach 76, Tel. 0 97 27 / 3 34

Scan of the original
original — click to enlarge

Jubilejní pouť do Říma k tisíciletí pražského biskupství

Jubilejní pouť do Říma

DŮM SETKÁNÍ (Haus der Begegnung) pořádá společně se SUDETONĚMECKÝM KNĚŽSKÝM DÍLEM (Sudetendeutsches Priesterwerk) v 624 Königstein/Taunus jubilejní pouť do ŘÍMA u příležitosti tisíciletého výročí pražského biskupství — s návštěvou Assisi — od 6. do 14. září 1973 (zvláštní vlak s lehátkovými vozy).

Nástupní stanice: Frankfurt nad Mohanem (425 DM); Darmstadt, Heidelberg (418,60 DM); Bruchsal (416,20 DM); Kornwestheim (411,40 DM); Ulm (405 DM); Augsburg (401,20 DM); Mnichov (397,60 DM); Rosenheim (389,40 DM); Kufstein (383,40 DM).

Plánovaný program:

Čtvrtek 6. 9. 1973
Odjezd zvláštním vlakem z Frankfurtu nad Mohanem, hlavní nádraží, kolem 19. hodiny.

Pátek 7. 9. 1973
Přesun do hotelů. Večeře.

Sobota až středa, 8.—12. 9. 1973
Řím s následujícími prohlídkami:

1. Papežská audience, pravděpodobně v Castel Gandolfo.
2. Svatopetrská bazilika (společný vstup, koncelebrace všech přítomných kněží, poté výklad ve skupinách).
Světící biskup Dr. Kindermann: promluva k poutníkům.
3. Lateránská bazilika – Santa Maria Maggiore – Santa Croce in Gerusalemme – San Lorenzo.
4. Piazza Venezia – Kapitol – Ara Coeli – Forum Romanum – Santa Francesca Romana – Kosma a Damián – Koloseum – Sv. Petr v okovech (San Pietro in Vincoli).
5. Piazza Navona – Anima (německý národní kostel) – Pantheon – Santa Maria sopra Minerva – Sant'Ignazio – Il Gesù.
6. Domitillini katakomby (koncelebrace s promluvou k poutníkům) — Sv. Pavel za hradbami – Aventin, Sant'Anselmo, Santa Sabina — Trastevere.
7. Celodenní výlet do Montecassina (koncelebrace s promluvou k poutníkům), poté návštěva německého vojenského hřbitova. Zpáteční cesta přes Frascati s krátkou zastávkou v tomto typickém albánském vinařském městečku.
8. Vatikánská muzea.
9. Jeden večer: SLAVNOSTNÍ VEČER K TISÍCILETÍ PRAŽSKÉHO BISKUPSTVÍ se slavnostní přednáškou.

Čtvrtek 13. 9. 1973
Po snídani přesun na nádraží Tiburtina. Zvláštní vlak odjíždí do Assisi. V bazilice Santa Maria degli Angeli: koncelebrace s promluvou.
Po obědě návštěva kostela sv. Kláry a baziliky sv. Františka. Kolem 17. hodiny odjezd zvláštního vlaku z Assisi.

Pátek 14. 9. 1973
Příjezd do Frankfurtu, hlavní nádraží, kolem 13. hodiny.

Doplňkový program a přihlašovací formuláře si prosím vyžádejte u Sudetoněmeckého kněžského díla nebo Domu setkání v 624 Königstein/Taunus, Bischof-Kaller-Straße 3.

Zobrazit původní německý text

Jubiläumsfahrt nach Rom

Das HAUS DER BEGEGNUNG veranstaltet zusammen mit dem SUDETENDEUTSCHEN PRIESTERWERK in 624 Königstein/Taunus eine Jubiläumswallfahrt nach ROM anläßlich der Tausendjahrfeier des Bistums Prag — mit Besuch von Assisi — vom 6. bis 14. September 1973 (Sonderzug mit Liegewagen).

Zusteigestationen: Frankfurt/Main (DM 425,—); Darmstadt, Heidelberg (DM 418,60); Bruchsal (416,20); Kornwestheim (DM 411,40); Ulm (DM 405,—); Augsburg (DM 401,20); München (DM 397,60); Rosenheim (DM 389,40); Kufstein (DM 383,40).

Vorgesehenes Programm:

Donnerstag, 6. 9. 1973
Abfahrt mit Sonderzug ab Frankfurt/Main, Hbf, etwa 19 Uhr.

Freitag, 7. 9. 1973
Transfer in die Hotels. Abendessen.

Samstag—Mittwoch, 8.—12. 9. 1973
Rom mit folgenden Führungen:

1. Papstaudienz, voraussichtlich in Castelgandolfo.
2. Petersdom (gemeinsamer Einzug, Konzelebration aller teilnehmender Priester, nachher gruppenweise Erklärung).
Weihbischof Dr. Kindermann: Pilgeransprache.
3. Lateran-Maria Maggiore-S. Croce in Gerusalemme-S. Lorenzo.
4. Piazza Venezia-Kapitol-Ara, Coeli-Forum, Romanum-S., Francesca Romana-S., Cosmas u. Damian-Kolosseum-St. Peter in den Ketten.
5. Piazza Navona-Anima (Deutsche Nationalkirche)-Pantheon-Maria sopra Minerva-S. Ignazio-Al Gesu.
6. Domitillakatakombe (Konzelebration mit Pilgeransprache) — St. Paul vor den Mauern-Aventin S. Anselmo, S. Sabina) — Trastevere.
7. Tagesausflug nach Montecassino (Konzelebration mit Pilgeransprache), anschließend Besuch des Deutschen Soldatenfriedhofes. Heimfahrt über Frascati mit kurzem Aufenthalt in diesem typischen Albaner Weinort.
8. Vatikanische Museen.
9. An einem Abend: FEIERSTUNDE 1000 JAHRE BISTUM PRAG mit Festvortrag.

Donnerstag, 13. 9. 1973
Nach dem Frühstück Transfer zum Bahnhof Tiburtina. Der Sonderzug fährt nach Assisi. In Maria degli Angeli: Konzelebration mit Ansprache.
Nach dem Mittagessen Besuch der Kirche der Hl. Klara und der Basilika des hl. Franziskus. Gegen 17 Uhr Abfahrt des Sonderzuges in Assisi.

Freitag, 14. 9. 1973
Ankunft in Frankfurt, Hbf. etwa 13 Uhr.

Rahmenprogramm und Anmeldeformulare bitte beim Sudetendeutschen Priesterwerk oder Haus der Begegnung in 624 Königstein/Taunus, Bischof-Kaller-Straße 3, anzufordern.

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Jak to bývalo doma

Jak to bývalo doma

Doufám, že jste všichni dobře vklouzli do nového roku a že se vám vyplní všechna přání. Na začátku roku si člověk vždycky dělá myšlenky. Co to přinese? Dobré i zlé, musíme brát, jak to přijde, a náš Pán Bůh na nás nenaloží víc, než uneseme. I když si člověk občas myslí, že už to dál nejde – ono to jde dál.

Vzpomeňte si jen tak 25 až 30 let zpátky. Vypadalo to tehdy pro mnohé úplně černo, ale slunce pak zase svítilo. My Slavkované jsme ostatně houževnatá rasa a doma jsme taky neleželi zrovna v peří. A to bylo tak dobře. Zaťali jsme zuby a prosadili jsme se i v té takzvané nové vlasti. Kdo pěkně sleduje náš Heimatbrief, může zjistit, že se už mnozí znovu postavili na nohy a dopracovali se k vlastním domečkům. Ani naši mladí se nedají jen tak srazit. Dokázali, že umí obstát – ať už za pracovním pultem, u psacího stolu nebo kdekoli jinde, prostě jsou tam, ta naše mladá chasa. A to mě upřímně těší od srdce.

Pokračujte tak dál a nezapomínejte na svůj Horní Slavkov (Schlaggenwald), pak na vás můžeme být hrdí. To jsem vám chtěl už dávno jednou říct, a co člověk má na srdci, to si má taky ulevit, pak je člověku zase líp.

Teď bych ale chtěl přejít k jinému tématu. Měli jsme přece masopust. Doma jsme tomu říkali fašank. Před pár dny jsem stál před výlohou – byl to obchodní dům – a bylo tam vystaveno kdeco na převlékání. Stál jsem tam chvíli a tak jsem si to prohlížel, a asi jsem přitom neudělal zrovna nejchytřejší obličej. Tu najednou za mnou stojí jedna známá teta a ptá se mě: „No, bratránku, čemu tak vrtíš hlavou?" Otočil jsem se, zasmál se na ni a povídám:

„Milá teto, stojím tu jako vůl před novými vraty, už se v tom vůbec nevyznám. Patří ty věci tam uvnitř dneska na převlékání pro každý den, nebo patří na fašank?" Nato se zasmála a povídá: „Mně je to taky tak, člověk už neví, jestli to patří do postele, nebo na ulici. Podívej se támhle na to, člověk už neví, jestli je to mužské, nebo ženské." Tady se nedá nic dělat, člověk musí brát dobu takovou, jaká je.

Ach, jak to bylo doma pěkné, když se vytahovaly ven ty staré kroje z dob prababiček – ty aspoň ještě něco představovaly. Nedávno jsem byl na jednom takzvaném maškarním plese, a co to bylo? Pár lidí pobíhalo jako trestanci v pruhovaných trikotech. Ani jednu pořádnou maškaru jsem tam neviděl. Odkud by to taky měli brát? Co už není podle nejnovější módy, to se vyhodí, a skříně jsou prázdné. U nás se o fašanku hezky trochu slavívalo a mluvilo se o „těch bláznivých dnech". My zůstáváme u svého: „Ó ty milý fašanku, přicházíš už zase, loni jsme tě pochovali, letos tě pochováme zas. Hollolo, hollolo, vzadu ještě visí fašank!" Vždyť ten rok trvá fašank dlouho, od Hromnic až do Popeleční středy. Vy staří maškaráci, letos byste na to fakt měli hodně času, jen si představte, jak často byste tu mohli chodit maškarovat.

Než se k vám dostane tento Heimatbrief, bude už postní doba jistě pryč a u nás doma bylo s tím dovádění konec. Teď je čas se zamyslet a myslet na náš pěkný velikonoční zvyk, na Polerlweiher, na náš pěkný kostel se svatým hrobem a Olivetskou horou. I na chození s řehtačkami a střílení z klíčových pušek. Hry jako uaradln, tschegern, patscheckn, spieswerfn a rafln jsem tu u dětí ještě neviděl. Jak to bylo pěkné a jak to bylo levné – dnes nemůže být nic dost drahé a jeden druhému závidí.

Pro tentokrát to musí stačit, i při nejlepší vůli mě už nic víc nenapadá. Jsou mezi námi Slavkováky a v celé té naší farnosti jistě mnozí chytřejší než já, kteří byli doma déle a vědí víc. Co kdyby se ti taky jednou trochu snažili, nemusí to být přece pořád titíž.

Přeji vám všem ještě pěkné velikonoční svátky, váš Steinwasser Albin

Zobrazit původní německý text

Wöis daham woar

Hoffentlich sad's alle gout ins neie Gouja neigrutscht u enkera Wünsche gänge in Erfüllung. Ba sua an Gouauafång mecht ma sich hålt ållemål Gedankn. Wos wiards bringa? Gouts u Schlechts, mia möins nemma wöis kinnt u unna Herrgott lädt uns schu niat mäija auf als ma trogn kinna. Wenn ma a månchmål denkt, es gäiht nimma weita; es gäiht fei du.

Denkts nua amål sua 25 bis 30 Gouja zaruck. Kuhlschwårz houts dou füa vüll ausgschaut u die Sunn hout du wieda gscheint. Mia Schlaggawåla san ja a zaache Schloch u wårn daham jå a niat grod aff Daunen bett. U dös woa fei gout sua. Mia håbm die Ziah zsåmmbissn u håbm uns a in de sogenånntn neija Heimat durchgesetzt. Wenn ma unarn Heimatbröif schöi vafolgt kua ma feststölln, daß sich schu vüll wieder a naia Existenz aufbaut u za ran eichene Häisla brächt håbm. A unara Gunga loun sich niat schmeißn. Sie håbm bewiesn, daß sie ihrn Mua stölln kinna. Egal, ob hinta da Werkbänk, Schreibtisch u wous nua imma is, sie san dou — döi gunga Antnsooss. U dös fraat mich fei van Herzn.

Måchts weita sua u valäignts enka Schlaggewål niat, donn kinna ma aff enk stolz sei(n). Dös hob ich ens wolln schu long amål sogn u wos ma am Herzn hout, dös soll ma sich fei a runterriadn, donn is an wieda bessa.

Öitza wüll ich owa amål za ran onarn Thema kumma. Mia håbm ja Fasching ghat. Dahåm håbm mia ja Fosnat gsagt. Vua a paar Togn war ich vua ra ra Ausläch gstondn — a Kaufhaus — es war allehånd Zeich zan Uazöja ausgstellt. Ich wår a wal gstondn, hob mia dös sua betråcht u wåhrscheinlich niats gscheitesta Gsicht dabei gmåcht. Dou stäiht aff amål a bekånnte Mouhm hinta mia u fröigt mich: „Nu, Vetta, wos schüttlst denn sua mit dein Kuapf?" Ich drah mich üm, lach sie ua u sooch:

„Löiwa Mouhm, ich stäij dou, wöi a Ochs vuarn neija Touja, ich kenn mich dou fei nimma aus. Ghäijart dös Zeich dou drinna öitza zan uazöja füa ålla Tooch oder ghäiarts für die Fosnat." Dou lacht sie u sågt: „Mia gäihts fei a sua, ma was nimma, ghäiart's fürs Bett ode aff d Strouß. Schau döi duatt ua, ma was du nimma obs a Mannl ode a Weiwl is." Dou kua ma halt nix måchn, ma mou die Zeit nemma wöi sie is.

Ows, wöi schöi wår dös daham, wenn döi åltn Garderobn als Urgroßmutters Zeiten viahraghult wua(r)dn san, döi håbm wenigstns nuch wos vüagstöllt. Unlängst war ich af sua an ångeblichn Maschkeraball, wos woa denn? A påår san rümmgrennt als Sträflinge in sua querstraftn Trikots. Niat amål a Schlamml hout ma gseah. Wou solln sie a wos hernemma? Wos niat nouch da neiestn Modi is, wiard weggschmissn u die Schrank san laar. Ba uns is hålt za da Fosnat a wing schöi g'ollwert wua(r)d u dou red ma „Von den tollen Tagen", Mia bleibm ba unarn;" Oh du löiwa Fosnat, kinnst denn du schu wieda, feern håbm ma Grüa grobm, haia grobm ma wieda. Hollolo, hollolo, hintn hängt die Fosnat no! „Dös Goua dauert ja die Fosnat long, va Löichtmaß bis Åschemittmich. Ös åltn Maschkera, heia häits fei vüll Zeit, stellt's enk a mål vüa, wöi oft's dou häits kinna maschkern renna.

Bis dea H. B. za enk kinnt, wiad wul schu die Fåstnzeit vabei sei u dou wårs ba uns daham aus mit'n rümm olwern. Öitza is Zeit sich za besinna u ua unara schöin Ousterbraich za denkn, uas Polerlweiha, una schöina Kirchn mit'n haalichn Grob un Ölberch. A us Ratschngöih u Schlüsslbüchsschöiß. Uaradln, tschegern, patscheckn, spieswerfn u rafln ho ich dou nuch kaane Kinna gseah. Wöi schöi wår dös u wår billich, Öitza kua nix taia gnouch sei u oina is an onarn neidisch.

Füa dösmål mouß longa, mia föllt ban bestn Willn nix mäia ei. Es san du unter uns Schlaggewalern u deanan asn Kirchsprengl bestimmt vüll Gscheitera dabei als ich, sie warn a allewal daham u wissn möia. Wöi was denn, wenn sich döi a amål a wing uastrenga te(t)n, es möin du niat allewal döiselbm sei(n),

Ich wünsch enk alln nuch a schöins Ouste(r)fest enka Steinwasser Albin