Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 112
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 112, rok 1966. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Titulní strana Heimatbriefu č. 112 – oslava 10 let patronátu Auerbach–Horní Slavkov
Heimatbrief staré hornické Horní Slavkov (Schlaggenwald) a okolí – číslo 112 (titulní strana)
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské hornické obce
Horní Slavkov (Schlaggenwald) a okolí
Vydává Rudolf Marterer, Erlangen/Bavorsko
Poštovní místo vydání: 852 Erlangen — Paulistraße 12
18. ročník — 25. listopadu 1966 — číslo 112
[obr] Vzpomínková slavnost k 10. výročí trvání patronátu Auerbach–Horní Slavkov dne 11. září 1966 ve slavnostně vyzdobeném Rudersaalu v Auerbachu. Snímek zachycuje vydavatele „Slavkovského Heimatbriefu" při jeho projevu. Poté se svérázně slavila slavkovská „Kirwa" (posvícení).
Zobrazit původní německý text
Heimatbrief der alten Bergstadt Schlaggenwald und Umgebung – Folge 112 (Titelseite)
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald und Umgebung
Herausgegeben von Rudolf Marterer, Erlangen/Bayern
Postverlagsort: 852 Erlangen — Paulistraße 12
18. Jahrgang — 25. November 1966 — Folge 112
[obr] Gedenkfeier zum 10jährigen Bestehen der Patenschaft Auerbach-Schlaggenwald am 11. September 1966 im festlich geschmückten Rudersaal in Auerbach. Das Bild zeigt den Herausgeber des „Schlaggenwalder Heimatbriefes" bei seiner Ansprache. Anschließend wurde die Schlaggenwalder „Kirwa" zünftig gefeiert.
Staří lidé / Sdělení a pozdrav vydavatele
Alte Leut (Staří lidé)
My staří lidé rádi vzpomínáme
na minulost, co za námi je,
kde v dálné dálce časů dřímá
ztracené štěstí domoviny.
Uplynulo mnoho let,
utonulých ve věčnosti,
a když stáří začalo,
byl pryč nejkrásnější čas života.
Stáří už není dán
mladistvý svěží elán,
je se příliš starý na radostný život,
ale na umírání ještě příliš mladý.
Jednou nás donesou tam,
kde nás navěky opatruje smrt.
Pak mládí s pláčem řekne:
Spěte sladce, vy milí staří lidé.
Schloßbauer
Naléhavě hledáme čísla Heimatbriefu 1, 3, 4, 5, 6, 8, 9, 12, 41, 46, 108 a 109. Kdo by tyto sešity mohl poskytnout? Zasílejte prosím vydavateli. Částka za dodané sešity bude připsána k dobru.
Boží muka na domovském obrázku k hádance ve 111. čísle Heimatbriefu, na straně 7, stála v lesním revíru „Kiefernspitze", lidově zkráceně zvaném „Spitz" nebo „af da Spitz". Potěšilo mě, že tato boží muka i název tamního lesního území zůstaly mnoha krajanům v dobré paměti. Jména pisatelů se správným řešením budou zveřejněna v příštím čísle.
Vlastivědná kniha pod vánoční stromeček. Věnujte prosím pozornost přiloženému prospektu o sudetoněmeckých vlastivědných knihách, z nichž mnohé se hodí jako vánoční dárek. Uvedené knihy lze objednat prostřednictvím Hornoslavkovského Heimatbriefu (Schlaggenwalder Heimatbrief). Uschovejte si tento prospekt i pro pozdější dobu, neboť vlastivědná kniha je vždy vítaným dárkem, který udělá radost.
Ztratily se čtecí brýle. Při patronátní a posvícenské slavnosti dne 11. září v Auerbachu ztratil náš Toni Kunzmann své čtecí brýle. Prohlížel si s několika krajany fotografie, přičemž mu je někdo jiný v roztržitosti omylem strčil do kapsy. Kdo to byl? Prosíme, ohlaste se, pokud brýle ještě nebyly vráceny.
Moji milí krajané!
Dnes se musím vyjádřit stručně, neboť mi kvůli množství příspěvků v tomto čísle zbývá jen málo místa. Z tohoto důvodu jsme museli řadu příspěvků odložit na 113. číslo, tak i poslední část příspěvku „Ročník 1906" a závěrečnou zprávu o Dělnickém tělocvičném spolku Horní Slavkov (Schlaggenwald).
Doufám, že se mi podaří 113. číslo vydat ještě do Vánoc. Do té doby vás všechny zdraví ve věrném přátelství
váš Rudi Marterer
Zobrazit původní německý text
Alte Leut / Mitteilungen und Grußwort des Herausgebers
Alte Leut
Wir alten Leute denken gerne
An die Vergangenheit zurück,
Wo in der Zeiten weiten Ferne
Liegt das verlorne Heimatglück.
Viele Jahre sind dahin gegangen
Versunken in der Ewigkeit,
Und als das Altern angefangen,
War fort des Lebens schönste Zeit.
Dem Alter ist nicht mehr gegeben
Der jugendliche flotte Schwung,
Man ist zu alt fürs frohe Leben,
Fürs Sterben aber noch zu jung.
Einst werden wir dorthin getragen
Wo ewig uns der Tod betreut.
Dann wird die Jugend weinend sagen:
Schlaft wohl! ihr lieben alten Leut.
Schloßbauer
Dringend gesucht werden die HB-Folgen 1, 3, 4, 5, 6, 8, 9, 12, 41, 46, 108 und 109. Wer kann diese Hefte abgeben? Zusendung an den Herausgeber erbeten. Der Betrag für die gelieferten Hefte wird gutgeschrieben.
Der Bildstock auf dem heimatlichen Quizbild im 111. HB, Seite 7, stand im Waldrevier „Kiefernspitze", vom Volksmund kurz „Spitz" oder „af da Spitz" genannt. Gefreut habe ich mich, daß dieser Bildstock und die Bezeichnung des dortigen Waldgebietes vielen Landsleuten in guter Erinnerung geblieben ist. Die Namen der Einsender von richtigen Lösungen werden im nächsten Heft bekanntgegeben.
Ein Heimatbuch auf den Weihnachtstisch. Beachtet bitte den beiliegenden Prospekt über sudetendeutsche Heimatbücher, von denen sich viele als Weihnachtsgeschenk eignen. Die angekündigten Bücher können durch den Schlaggenwalder Heimatbrief bezogen werden. Hebt diesen Prospekt auch für später auf, denn ein Heimatbuch ist immer ein willkommenes Geschenk, das Freude bereitet.
Lesebrille ging verloren. Bei der Patenschafts- und Kirchweihfeier am 11. September in Auerbach ist unserem Kunzmann Toni seine Lesebrille abhanden gekommen. Mit mehreren Landsleuten besichtigte er Fotos, wobei ein anderer in Gedanken die Brille vom Toni eingesteckt hat. Wer war es? Bitte melden, falls die Rückgabe der Brille noch nicht erfolgt ist.
Meine lieben Landsleute!
Ich muß mich heute kurz fassen, da mir durch die Fülle der Beiträge in diesem Heft nur wenig Platz zur Verfügung steht. Aus diesem Grund mußten auch eine Reihe von Beiträgen für die 113. Folge zurückgestellt werden, so der letzte Teil des Beitrages „Jahrgang 1906" und ein abschließender Bericht über den Arbeiter-Turnverein Schlaggenwald.
Hoffentlich gelingt es mir, die 113. Folge noch bis zum Weihnachtsfest herauszubringen. Bis dorthin grüßt Euch alle in treuer Verbundenheit
Euer Rudi Marterer
10 let partnerství měst Auerbach – Horní Slavkov
10 let partnerství Auerbach-Schlaggenwald
Před 10 lety, na svém zasedání dne 19. ledna 1956, se městská rada hornického města Auerbach v Horní Falci jednomyslně usnesla převzít patronát nad hornickým městem Horní Slavkov (Schlaggenwald) v Chebsku. Slavnostní akt převzetí patronátu se konal 11. srpna 1956 na farním sále v Auerbachu. Této slavnosti, spojené se 6. slavkovským krajanským setkáním, se zúčastnilo na 1100 krajanů! Ony povznášející chvíle onoho sobotního večera před 10 lety zůstaly jistě všem návštěvníkům nezapomenutelné. Jméno „Schlaggenwald" toho památného večera prožilo jakési nové vzkříšení. My Slavkované jsme si nemohli přát lepší patronátní město, neboť Auerbach je stejně jako Slavkov hornickým městem a navíc mají auerbašští a slavkovští občané téměř totožné nářečí. Také historický vývoj obou hornických měst vykazuje mnohé paralely.
To vše, a v neposlední řadě i srdečně pronesený projev tehdejšího prvního starosty Auerbachu Fritze Finsterera, který nám při převzetí patronátu zvolal: „Cítíte se v Auerbachu jako doma!", nám dalo blažitou jistotu, že jsme v Auerbachu nalezli místo, kde můžeme být celým srdcem doma. Znovu a znovu jsem později od krajanů slýchal, že je v Auerbachu obklopuje domácká atmosféra, jakou jinde nenacházejí. Tím je asi vysloven ten nejlepší chvalozpěv na naše patronátní město.
Mezitím uplynulo 10 let, což v naší uspěchané době mnoho neznamená, přesto však představuje zkoušku pro toto partnerství. S radostí můžeme konstatovat, že vztah patronátu nezůstal jen platonický, nýbrž byl znovu a znovu naplňován životem. Během uplynulých 10 let jsme se tak několikrát sešli v patronátním městě Auerbachu na větších setkáních, která nám nejenže přinesla radostné chvíle shledání s krajany, ale také přiblížila k sobě lidi obou hornických měst.
Na oživování patronátního vztahu měl velký podíl zejména první starosta Auerbachu Fritz Finsterer. Znovu a znovu se ukazoval jako přítel Slavkovanů, k nimž byl srdečně nakloněn. Připomínám, že nás navštívil i na setkáních v Goldbachu a v Norimberku a přinesl nám pozdravy z patronátního města. Při každé slavnostní příležitosti myslel na své kmotřence a nezapomínal ani na náš velikonoční dar. Protože na jaře odstoupil z úřadu, vyslovuji mu i na tomto místě jménem bývalých obyvatel slavkovského farního obvodu ten nejsrdečnější dík za jeho podporu a jeho oddanost nám. Kéž je mu dopřán ještě pěkný a dlouhý podzim života. Těší nás obzvlášť, že nám i nadále zůstává v přátelství nakloněn.
Byla to dobrá myšlenka spojit letošní posvícenskou slavnost v patronátním městě Auerbachu, která se konala 11. září odpoledne ve slavnostně vyzdobeném Rudersaale, se vzpomínkovou slavností k 10. výročí trvání partnerství Auerbach-Schlaggenwald. Franz Hofmann přivítal jménem svého otce Toniho Hofmanna, který kvůli nemoci své ženy přijel až později, přítomné hosty a krajany. Zvláště přivítal nynějšího prvního starostu patronátního města Auerbachu Emila Kreuzera i druhého starostu Karla Fickera, dále prvního starostu sousední obce Nitzlbuch-Welluk Franze Rippla, a v neposlední řadě hudební kapelu Peclinovsky-Kunzmann.
Poté pronesl starosta Emil Kreuzer srdečná přivítací slova k přítomným, přičemž se žertovným způsobem představil slavkovským kmotřencům, k nimž je i on od srdce nakloněn. Z jeho „vizitky" jsme mohli vyčíst, že je vyřezán ze stejného dřeva jako my Slavkované. Radujeme se z toho a děkujeme nynějšímu starostovi našeho patronátního města Auerbachu, že bude pěstovat stejně dobrý vztah ke slavkovským kmotřencům jako jeho ctěný předchůdce v úřadu. Na závěr svého projevu popřál veselou posvícenskou náladu a pořádné pobytí ve společnosti.
Také starosta Rippl, domovský soused ze Schneidmühlu, popřál rovněž pěkné chvíle v patronátním městě. Poté podal vydavatel Heimatbriefu Rudi Marterer krátký přehled 10 let partnerství, přičemž vyslovil přání v roce 1967 opět
[obr] Před 10 lety: Krajan Anton Hofmann přebírá z rukou prvního starosty Auerbachu patronátní listinu.
[obr] Před 10 lety: Krajan Oskar Otto předává prvnímu starostovi patronátního města Auerbachu znak našeho starého hornického města Horní Slavkov.
uspořádat větší setkání v patronátním městě Auerbachu, aby tak dal nynějšímu starostovi příležitost prohloubit osobní kontakty. S několika vzpomínkami na slavkovské posvícení ukončil vydavatel Heimatbriefu svůj projev. Po projevech začala posvícenská slavnost, na níž byla podávána káva a koláč. Hudební kapela hrála až do pozdního večera, tančilo se a u stolů panovala veselá zábava, dokud ručičky hodin nepřipomněly čas rozloučení. Skončila tak pěkná domovská slavnost, na níž se v malém, ale slavnostním rámci a důstojnou formou vzpomínalo na převzetí patronátu před 10 lety.
V této souvislosti mi jako vydavateli Slavkovského Heimatbriefu leží na srdci vřele poděkovat hudební kapele Peclinovsky-Kunzmann, která dosud hudebně doprovázela naše setkání v patronátním městě Auerbachu, za její spolupráci a věrnost, přičemž vyjadřuji naději, že tato kapela bude ještě mnohokrát hrát při našich setkáních v Auerbachu a potěší nás svými tóny. Nakonec nezůstane nezmíněno, že s mým vysloveným přáním uspořádat příští rok v patronátním městě Auerbachu opět větší slavkovské setkání první starosta Emil Kreuzer spontánně souhlasil.
Společné setkání dne 11. září 1966 v Auerbachu ukázalo, že partnerství Auerbach-Schlaggenwald zůstane živé i do budoucna
a naplní úkol, který mu byl svěřen. Na závěr bych ještě rád poukázal na to, že toto partnerství nesmíme vnímat jen jako místně omezené spojení, nýbrž jako součást celoněmeckého osudu. Musíme je pozvednout do soudržnosti našeho národa. Jsem pevně přesvědčen, že partnerství měst ještě zažijí svou velkou hodinu, a to v nové, Západ sjednocující Evropě, která už nebude znát hranici opevněnou ostnatým drátem a poseto strážními věžemi. V této Evropě dojde právo na domov svého naplnění a i německý národ, tak těžce zkoušený osudem, zaujme místo, jež mu náleží. M.
Zobrazit původní německý text
10 Jahre Patenschaft Auerbach-Schlaggenwald
Vor 10 Jahren hat der Stadtrat der Bergstadt Auerbach in der Oberpfalz in seiner Sitzung am 19. Januar 1956 einstimmig beschlossen, die Patenschaft über die Bergstadt Schlaggenwald im Egerland zu übernehmen. Der feierliche Festakt der Patenschaftsübernahme fand am 11. August 1956 im Pfarrsaal von Auerbach statt. An dieser Feier, die mit dem 6. Schlaggenwalder Heimattreffen verbunden war, nahmen rund 1100 Landsleute teil! Die erhebenden Stunden an jenem Samstagabend vor 10 Jahren sind wohl allen Besuchern unvergeßlich geblieben. Der Name „Schlaggenwald" hat an jenem denkwürdigen Abend eine neue Auferstehung erlebt. Wir Schlaggenwalder hätten keine bessere Patenstadt finden können, denn Auerbach ist eine Bergstadt wie Schlaggenwald, hinzu kommt noch der fast gleiche Dialekt der Auerbacher und Schlaggenwalder Bürger. Ebenso weist die geschichtliche Entwicklung der beiden Bergstädte manche Parallelen auf.
Dies alles und nicht zuletzt die herzlich gehaltene Ansprache, die der damalige 1. Bürgermeister von Auerbach, Fritz Finsterer, bei der Patenschaftsübernahme hielt, wobei er uns zurief: „Fühlt Euch in Auerbach wie zu Hause!", gab uns die beglückende Gewißheit, daß wir in Auerbach einen Ort gefunden haben, in dem wir mit ganzem Herzen daheim sein können. Immer wieder konnte ich später von Landsleuten hören, daß sie in Auerbach eine heimatliche Atmosphäre umfängt, die sie sonst nirgends vorfinden. Damit ist wohl das beste Lob über unsere Patenstadt ausgesprochen.
Inzwischen sind 10 Jahre ins Land gegangen, die in unserer schnellebigen Zeit wenig bedeuten, die aber doch einen Prüfstein für die Patenschaft abgeben. Mit Freude können wir feststellen, daß das Patenschaftsverhältnis nicht platonisch blieb, sondern immer wieder mit Leben erfüllt wurde. So haben wir uns während der vergangenen 10 Jahre mehrmals in der Patenstadt Auerbach zu größeren Treffen eingefunden, die uns nicht nur frohe Stunden des Wiedersehens mit Landsleuten bescherten, sondern die auch die Menschen der beiden Bergstädte einander näherbrachten..
An der Verlebendigung des Patenschaftsverhältnisses hatte besonders der 1. Bürgermeister von Auerbach, Fritz Finsterer, großen Anteil. Er zeigte sich immer wieder als ein Freund der Schlaggenwalder, denen er von Herzen zugetan war. Ich erinnere daran, daß er uns auch bei den Treffen in Goldbach und Nürnberg besuchte und uns die Grüße der Patenstadt überbrachte. Er dachte bei jedem festlichen Anlaß an seine Patenkinder und vergaß auch unsere Ostspende nicht. Da er im Frühjahr aus dem Amt geschieden ist, spreche ich ihm auch an dieser Stelle im Namen der ehemaligen Bewohner des Schlaggenwalder Kirchsprengels, für seine Unterstützung und seine Verbundenheit mit uns den allerherzlichsten Dank aus. Möge ihm ein recht langer und schöner Lebensabend beschieden sein. Daß er uns nach wie vor in Freundschaft zugetan bleibt, freut uns besonders.
Es war ein guter Gedanke, die diesjährige Kirchweihfeier in der Patenstadt Auerbach, die am 11. September in den Nachmittagsstunden im festlich geschmückten Rudersaal stattfand, mit einer Gedenkfeier zum 10jährigen Bestehen der Patenschaft Auerbach-Schlaggenwald zu verbinden. Franz Hofmann begrüßte im Auftrag seines Vaters Toni Hofmann, der wegen der Erkrankung seiner Frau erst später kam, die erschienenen Gäste und Landsleute. Besonders begrüßte er den jetzigen 1. Bürgermeister der Patenstadt Auerbach, Emil Kreuzer, sowie den 2. Bürgermeister Karl Ficker, des weiteren den 1. Bürgermeister der Nachbargemeinde Nitzlbuch-Welluk, Franz Rippl, und nicht zuletzt die Musikkapelle Peclinovsky-Kunzmann.
Dann richtete Bürgermeister Emil Kreuzer herzliche Begrüßungsworte an die Anwesenden, wobei er sich in launiger Weise den Schlaggenwalder Patenkindern vorstellte, denen auch er von Herzen zugetan ist. Seinem „Steckbrief" konnten wir entnehmen, daß er aus dem gleichen Holz geschnitzt ist wie wir Schlaggenwalder. Darüber freuen wir uns und danken dem jetzigen Bürgermeister unserer Patenstadt Auerbach, daß er dasselbe gute Verhältnis zu den Schlaggenwalder Patenkindern pflegen wird, wie sein verehrter Amtsvorgänger. Zum Schluß seiner Ausführungen wünschte er eine fröhliche Kirchweihstimmung und ein zünftiges Beisammensein.
Auch Bürgermeister Rippl, ein heimatlicher Nachbar aus Schneidmühl, wünschte ebenfalls recht schöne Stunden in der Patenstadt. Anschließend gab der HB-Herausgeber Rudi Marterer einen kurzen Rückblick auf 10 Jahre Patenschaft, wobei er den Wunsch äußerte, im Jahre 1967 wieder
[obr] Vor 10 Jahren: Landsmann Anton Hofmann nimmt aus der Hand des Ersten Bürgermeisters von Auerbach den Patenbrief entgegen.
[obr] Vor 10 Jahren: Landsmann Oskar Otto überreicht dem Ersten Bürgermeister der Patenstadt Auerbach das Wappen unserer alten Bergstadt Schlaggenwald.
ein größeres Treffen in der Patenstadt Auerbach zu veranstalten, um so dem jetzigen Bürgermeister Gelegenheit zu geben, die persönlichen Kontakte zu vertiefen. Mit einigen Reminiszenzen an die Schlaggenwalder Kirchweih schloß der HB-Herausgeber seine Ausführungen. Nach den Ansprachen begann die Kirchweihfeier, bei der es Kaffee und Kuchen gab. Die Musikkapelle spielte bis in den späten Abend, das Tanzbein wurde geschwungen und an den Tischen herrschte frohe Unterhaltung, bis die Zeiger der Uhr zum Abschied gemahnten. Eine schöne heimatliche Feier ging zu Ende, bei der man in kleinem, aber festlichem Rahmen und in würdiger Form der Patenschaftsübernahme vor 10 Jahren gedachte.
In diesem Zusammenhang ist es mir als Herausgeber des Schlaggenwalder Heimatbriefes ein Bedürfnis, der Musikkapelle Peclinovsky-Kunzmann, die bisher unsere Treffen in der Patenstadt Auerbach musikalisch umrahmte, für ihre Mitwirkung und Treue recht herzlich zu danken, wobei ich der Hoffnung Ausdruck gebe, daß diese Kapelle noch recht oft bei unseren Zusammenkünften in Auerbach aufspielen und uns mit ihren Klängen erfreuen möge. Schließlich soll nicht unerwähnt bleiben, daß dem von mir geäußerten Wunsch, im nächsten Jahr in der Patenstadt Auerbach wieder ein größeres Schlaggenwalder Treffen zu veranstalten, vom 1. Bürgermeister Emil Kreuzer spontan zugestimmt wurde.
Das Beisammensein am 11. September 1966 in Auerbach hat gezeigt, daß die Patenschaft Auerbach-Schlaggenwald auch in Zukunft lebendig bleiben
und die ihr gestellte Aufgabe erfüllen wird. Zum Schluß möchte ich noch darauf hinweisen, daß wir diese Patenschaft nicht nur als eine örtlich begrenzte Verbindung sehen dürfen, sondern als einen Teil des gesamtdeutschen Schicksals. Wir müssen sie hineinheben in die Zusammengehörigkeit unseres Volkes. Ich bin der festen Überzeugung, daß die Städtepatenschaften noch ihre große Stunde erleben werden und zwar in einem neuen, das Abendland einigenden Europa, das keine stacheldrahtbewehrte und mit Wachtürmen bespickte Grenze mehr kennt. In diesem Europa wird das Recht auf Heimat seine Erfüllung finden und auch das vom Schicksal so schwer geprüfte deutsche Volk den Platz einnehmen, der ihm zusteht M.
Dva nejstarší porcelánáři z Horního Slavkova (Schlaggenwald)
Dva nejstarší porcelánáři z Horního Slavkova
Je mi zvláštním potěšením, že mohu dnes svým milým krajanům představit dva nejstarší porcelánáře z Horního Slavkova, kteří kdysi svou prací pomáhali šířit do světa dobré jméno hornoslavkovského porcelánu. Jsou to Emil Bräuer starší a Barbara Kalnoky, rozená Kämpf.
Náš krajan Emil Bräuer (Leßnitzgasse), který 17. prosince 1966 dovršil 87 let a se svou ženou Josefou, rozenou Schlee, bydlí u svého syna Emila v 6953 Gundelsheim am Neckar, Finkenweg 14, byl po celá desetiletí zaměstnán jako porcelánový malíř v hornoslavkovské porcelánce Haas & Czjzek. Díky své rychlé a přesné práci, především jako „obtahovač okrajů" („Ränderer"), patřil k nejlepším odborníkům. Jeho šikovné ruce dekorovaly linkami a okraji obrovské „partie" talířů, šálků, mís a podobně. Emil Bräuer starší je dodnes jediným žijícím příslušníkem staré gardy hornoslavkovských porcelánových malířů a vůbec nejstarším hornoslavkovským porcelánářem. Kromě toho zůstal mnoha krajanům v dobré paměti i jako hostinský. Jeho hostinec ve vlastním domě v Leßnitzgasse byl místem setkávání mnoha stálých hostů.
Nyní k nejstarší porcelánářce, paní Barbaře Kalnoky, která tráví podzim života spolu se svým bratrem Karlem Kämpfem v 8881 Ziertheim 39, přes Dillingen (Donau), a 13. září letošního roku mohla v dobrém zdraví oslavit své 80. narozeniny. Její známí a bývalé kolegyně z práce si ji dodnes dobře pamatují jako „Kämpf Wawi". Byla keramickou tiskařkou a tuto činnost — kterou se naučila od základů — vykonávala mnoho let v hornoslavkovské porcelánce Haas & Czjzek (předtím u firmy Sommer & Matschak). Díky svým dlouholetým zkušenostem ovládala se všemi jemnostmi ocelotisk, respektive deskový tisk, i barevný tisk, takže byla jako odbornice velmi ceněna. Během svého dlouhého působení zaučila jako tiskařky mnoho mladých dívek.
Oběma zde jmenovaným krajanům, kteří byli úzce spjati s porcelánovým průmyslem v naší domovině, přejeme i nadále pevné zdraví, abychom je měli ještě dlouho mezi sebou. Marterer
Zobrazit původní německý text
Die zwei ältesten Schlaggenwalder Porzelliner
Es bereitet mir eine besondere Freude, meinen lieben Landsleuten heute die zwei ältesten Schlaggenwalder Porzelliner vorstellen zu können, die einst durch ihre Arbeit mitgeholfen haben, den guten Ruf des Schlaggenwalder Porzellans in die Welt hinauszutragen. Es sind dies Emil Bräuer sen. und Barbara Kalnoky, geb. Kämpf.
Unser Landsmann Emil Bräuer (Leßnitzgasse), der am 17. Dezember 1966 sein 87. Lebensjahr erreicht und mit seiner Frau Josefa, geb. Schlee, bei seinem Sohn Emil in 6953 Gundelsheim am Neckar, Finkenweg 14, wohnt, war jahrzehntelang in der Schlaggenwalder Porzellanfabrik Haas & Czjzek als Porzellanmaler beschäftigt. Durch seine flotte und exakte Arbeitsweise, vor allem als „Ränderer", zählte er mit zu den besten Fachkräften. Riesige „Partien" an Tellern, Tassen, Schüsseln usw. wurden von seinen geschickten Händen mit Linien und Rändern dekoriert. Emil Bräuer sen. ist heute noch der einzige von der alten Garde der Schlaggenwalder Porzellanmaler und der älteste Schlaggenwalder Porzelliner überhaupt. Daneben ist er auch als Gastwirt vielen Landsleuten in guter Erinnerung geblieben. Sein Gastlokal im eigenen Haus in der Leßnitzgasse war Treffpunkt vieler Stammgäste.
Nun zu der ältesten Porzellinerin, Frau Barbara Kalnoky, die ihren Lebensabend zusammen mit ihrem Bruder Karl Kämpf in 8881 Ziertheim 39, über Dillingen (Donau), verbringt und am 13. September dieses Jahres bei gutem Befinden ihr 80. Wiegenfest feiern konnte. Ihre Bekannten und Arbeitskolleginnen haben sie noch als „Kämpf Wawi" in bester Erinnerung. Sie war keramische Druckerin und übte diese Tätigkeit — die sie von der Pike auf gelernt hatte — viele Jahre in der Schlaggenwalder Porzellanfabrik Haas & Czjzek aus (vorher bei Sommer & Matschak). Auf Grund ihrer langen Erfahrungen beherrschte sie den Stahl- bzw. Plattendruck und den Buntdruck mit allen Finessen, so daß sie als Fachkraft sehr geschätzt war. Im Laufe ihrer langen Tätigkeit hat sie viele junge Mädchen als Druckerinnen angelernt.
Den beiden hier genannten Landsleuten, die mit der Porzellanindustrie in unserer Heimat eng verbunden waren, wünschen wir weiterhin Gesundheit, damit wir sie noch recht lange in unserer Mitte haben. Marterer
Sbírka pro krajany z východu (Ostspende)
Sbírka pro krajany z východu
HORNÍ SLAVKOV (SCHLAGGENWALD)
Schmieger Anton, Bayreuth 8,— DM
Heß Anton, Kaufbeuren 3,— DM
Rippl Ernst, Marktoberdorf 3,— DM
Schöberl Ernst, Landsberg a. Lech 5,— DM
Krautzberger Resi, Eggenthal 3,— DM
Kämpf Anton, Maisach 2,— DM
Anderson, Terry, Failsworth, Anglie 5,— DM
Hanika Gustav, Herdecke (Ruhr) 2,— DM
Hofmann Berta, Walsum 3,70 DM
Slavkovské setkání, Norimberk 112,— DM
Hellmich Marie, Dieburg 5,— DM
Simon Anna, Wolfsburg 5,— DM
Ullmann Julia, Dachau 3,— DM
Schröck Franz, Frankfurt nad Mohanem 6,80 DM
Schwarzer Alois, Augsburg 3,20 DM
Schröck Hermann, Mnichov 10,70 DM
GFELL
Ehret Anna, Frammersbach 2,— DM
Hess Heinrich, Diendorf 5,— DM
Jehmlich Maria, Hannover 10,— DM
POSCHITZAU
Neuvedeno 5,80 DM
RABENSGRÜN
Hoffmann Aurelia, Obereglfing 3,60 DM
SCHÖNWEHR
Kraus Willibald, Walburg 3,— DM
TÖPPELES
Lochschmidt Helene, Ruhpolding 4,50 DM
Celkem 214,30 DM
Stav sbírky po 111. čísle 490,46 DM
Celkem 704,76 DM
3 Richter Bitter 433
z léčivých bylin
Robert Richter, 8670 Hof (Saale), Königstraße 66
Zobrazit původní německý text
Ostspende
OSTSPENDE
SCHLAGGENWALD
Schmieger Anton, Bayreuth DM 8,—
Heß Anton, Kaufbeuren „ 3,—
Rippl Ernst, Marktoberdorf „ 3,—
Schöberl Ernst, Landsberg a. Lech „ 5,—
Krautzberger Resi, Eggenthal „ 3,—
Kämpf Anton, Maisach „ 2,—
Anderson, Terry, Failsworth, England „ 5,—
Hanika Gustav, Herdecke (Ruhr) „ 2,—
Hofmann Berta, Walsum „ 3,70
Schlaggenwalder Treffen, Nürnberg „ 112,—
Hellmich Marie, Dieburg „ 5,—
Simon Anna, Wolfsburg „ 5,—
Ullmann Julia, Dachau „ 3,—
Schröck Franz, Frankfurt a. Main „ 6,80
Schwarzer Alois, Augsburg „ 3,20
Schröck Hermann, München „ 10,70
GFELL
Ehret Anna, Frammersbach „ 2,—
Hess Heinrich, Diendorf „ 5,—
Jehmlich Maria, Hannover „ 10,—
POSCHITZAU
Ungenannt „ 5,80
RABENSGRÜN
Hoffmann Aurelia, Obereglfing „ 3,60
SCHÖNWEHR
Kraus Willibald, Walburg „ 3,—
TÖPPELES
Lochschmidt Helene, Ruhpolding „ 4,50
DM 214,30
Spendenausweis 111. Folge „ 490,46
DM 704,76
3 Richter Bitter 433
aus heilsamen Kräutern
Robert Richter, 8670 Hof (Saale), Königstraße 66
Život ve Gfellu – ohlédnutí za děním ve vsi (9. pokračování)
Život ve Gfellu
Ohlédnutí za děním ve vsi
Napsala Emma Schuster †, Gfell/Kaufbeuren-Neugablonz
9. pokračování
Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, právě o annenské pouťové neděli. Můj otec byl tehdy obecním starostou. Dodnes si dobře pamatuji, jak toho osudného dne vjel na náš dvůr kočár se dvěma úředníky z okresního hejtmanství v Lokti. Otec nám řekl: „Teď je tu válka." Úředníci přivezli povolávací rozkaz pro vojáky v aktivní službě a první záložníky. Byli jsme z toho úplně vyděšení. Přesto povolaní tuto annenskou pouť oslavovali až do časného rána. Někteří ani nešli domů; nechali si k nám do hostince přinést kufříky. Po povzbudivém rozloučení, které pronesl první radní Franz J. Lenk, vykročili ven na silnici a volali: „Za čtyři týdny jsme zase doma!"
Dopadlo to však bohužel úplně jinak. Následovaly další odvody, povolávali dokonce muže až do 50 let a nejmladší odváděli už v 18 letech. Zavedly se potravinové lístky a přídělový systém na tabák, obuv a textil. Sklizené obilí bylo nutné odevzdávat. Z Polska přišli židovští uprchlíci, které ubytovali v sále hostince U Schusterů. V Horním Slavkově (Schlaggenwald) zřídili na jaře 1915 záložní lazaret, který ale na podzim téhož roku zase zrušili. Nedostatek potravin se stupňoval až k nesnesitelnosti, chléb se míchal s bramborami a kukuřičnou moukou, pilo se jen náhražkové pivo. V roce 1917 se muselo obyvatelstvu vydávat treska a řepa, aby se alespoň trochu zmírnila velká hladová nouze. Měšťané se hrnuli do vesnic, aby tam sháněli potraviny na melouch. V roce 1918 došlo v Horním Slavkově kvůli katastrofálnímu nedostatku potravin ke vzbouření.
Úřady nařídily na vesnicích domovní prohlídky, které prováděl válečný obilní komisař Weidl (zvaný Federer) za asistence vojska. Tímto způsobem byla pokryta i potřeba pro Gfell. Akce odsunu dětí na venkov do Uher se Gfell nezúčastnil. Přesto některé mladé dívky odešly kvůli lepším životním podmínkám do Uher do služby, ale hned po skončení války se zase vrátily. Na podzim 1918 vypukla ještě chřipková epidemie, která si vyžádala oběti i ve Gfellu. Navzdory hrdinnému boji našich vojáků, navzdory upsaným válečným půjčkám a akci „Zlato jsem dal za železo" skončila první světová válka porážkou centrálních mocností Německa a Rakousko-Uherska. Gfell oplakával 25 padlých, což byl vzhledem k počtu obyvatel vysoký krvavý odvod (viz 62. HB, strana 19). Jejich jména byla zvěčněna na pomníku padlých, který byl postaven v roce 1924. Na slavnostní odhalení si jistě ještě mnozí Gfellané vzpomínají. Pomník vytvořil sochař Herzog z Horního Slavkova. Mezi padlými byli tři vzdělanci: správce statku Karl Fechter, vrchní učitel Karl Heß a učitel měšťanské školy Adolf Heß.
Po rozpadu Rakouska-Uherska byla 28. října 1918 v Praze vyhlášena Československá republika, do níž bylo neprávem začleněno sudetoněmecké osídlené území. Z tohoto důvodu došlo 4. března 1919 ve všech větších městech Sudet k demonstracím sudetoněmeckého obyvatelstva. Do těchto pokojných projevů vůle zazněly výstřely české soldatesky. Byli mrtví, první oběti za sudetoněmecké právo na domov. První Československá republika sice měla demokratickou formu vlády, ale Němci byli znevýhodňováni v národnostním i hospodářském ohledu. Starou rakouskou měnu vystřídala
československá měna. Do tohoto období spadalo také okolkování rakousko-uherských bankovek se ztrátou 50 procent. Jednu polovinu jste dostali zpět s nalepenými známkami. Po dlouhých letech války dostal hospodářský život vzpruhu a znatelně se zlepšoval. Kolem roku 1925 panovala konjunktura, která ale netrvala dlouho. Ve třicátých letech hospodářský život stále více stagnoval, čímž zvláště v sudetské oblasti nastala velká nouze. Nezaměstnaní dostávali týdně jen 10 korun československých podpory, takže si tito lidé prakticky nemohli dovolit žádné nové nákupy, a tím také silně klesaly tržby obchodů. To vše vedlo k rostoucí nespokojenosti obyvatelstva a projevilo se i v politickém životě. (Pokračování příště)
Oprava k 8. pokračování této zprávy ve 111. HB
Na straně 20 jsou uvedena povolání některých gfellských krajanů. K tomu mi krajan Albert Rohm z Wieschershöfen sděluje, že není mistrem, nýbrž strojním důlním technikem (Maschinen-Fahrsteiger) u uhelné společnosti Steinkohlenbergbau A. G. De Wendel, jáma Heinrich Robert v Herringenu. Je tedy přece jen jeden Gfellan zaměstnán v hornictví, a to ještě na odpovědném a vyšším místě jako vrchní úředník.
Naposledy narozený Gfellan byl vysídlen
Heinz Lauterbach, kterému je dnes 18 let, je poslední německý Gfellan, který se ještě narodil doma ve Gfellu. Přišel se svými rodiči letos v létě jako pozdní vysídlenec do Spolkové republiky. Po vyhnání Gfellanů v letech 1945/46 zůstali rodiče a prarodiče Heinze Lauterbacha jako jediní z dřívějších obyvatel ještě moci zůstat ve vsi. Byli svědky naprostého úpadku a zkázy naší rodné obce Gfell. Poslední dobu před vysídlením pak bydleli v Horním Slavkově.
Na vánoční dárkový stůl
Kniha, o níž se mluví a která vzbudila rozruch!
Sudetoněmecká obrazová bílá kniha
Úpadek a zkáza sudetoněmecké rodné krajiny od roku 1945
S mnoha snímky z Chebska, z Horního Slavkova 6 fotografií
Dílo nevyvratitelné dokumentární hodnoty. Otřesné důsledky česko-bolševické vyháněcí politiky. 182 stran velkoplošných obrázků, 56 úvodních textových stran, k tomu mapy Sudet s vyznačením zpustlých, zničených a se zemí srovnaných míst. Cena 20 DM a 1 DM poštovné.
K dostání u Schlaggenwalder Heimatbrief, 852 Erlangen, Paulistraße 12
Zobrazit původní německý text
Das Leben in Gfell – Ein Rückblick auf das Dorfgeschehen (9. Fortsetzung)
Das Leben in Gfell
Ein Rückblick auf das Dorfgeschehen
Von Emma Schuster †, Gfell/Kaufbeuren-Neugablonz
9. Fortsetzung
Am 28. Juli 1914 erfolgte die Kriegserklärung Österreich-Ungarns an Serbien, gerade am Annafest-Sonntag. Mein Vater war damals Gemeindevorsteher. Ich kann mich noch gut erinnern, wie an jenem schicksalsschweren Tag eine Kutsche mit zwei Beamten von der Bezirkshauptmannschaft Elbogen im Hofe einfuhr. Mein Vater sagte zu uns: „Jetzt ist der Krieg da." Die Beamten brachten den Einberufungsbefehl für die aktiven Soldaten und die ersten Reservisten. Wir waren ganz erschrocken. Trotzdem feierten die Einberufenen dieses Annafest bis zum frühen Morgen. Manche gingen gar nicht erst heim; sie ließen sich das Köfferchen zu uns ins Gasthaus bringen. Nach der ermutigenden Verabschiedung durch den ersten Gemeinderat Franz J. Lenk schritten sie hinaus auf die Straße und riefen: „In vier Wochen sind wir wieder daheim!"
Es kam aber leider ganz anders. Weitere Einberufungen folgten, sogar die Männer bis zum 50. Lebensjahre wurden eingezogen und die Jüngsten mit 18 Jahren assentiert. Es kam zur Einführung von Lebensmittelkarten und zur Bewirtschaftung von Rauchwaren, Schuhen und Textilien. Die Getreideernte mußte abgeliefert werden. Aus Polen trafen jüdische Flüchtlinge ein, die im Saal des Gasthauses Schuster untergebracht wurden. In Schlaggenwald richtete man im Frühjahr 1915 ein Reservelazarett ein, das aber im Herbst desselben Jahres wieder aufgelassen wurde. Der Lebensmittelmangel stieg ins Unerträgliche, das Brot war mit Kartoffeln und Maismehl vermengt, es gab nur Ersatzbier. Im Jahre 1917 mußte man, um die große Lebensmittelnot etwas zu lindern, Dorschen und Rüben an die Bevölkerung ausgeben. Die Städter überfluteten die Dörfer, um Nahrungsmittel zu hamstern. Im Jahre 1918 kam es in Schlaggenwald infolge der katastrophalen Lebensmittelknappheit zu einer Revolte.
Die Behörde ordnete auf den Dörfern Hausdurchsuchungen an, die vom Kriegsgetreidekommissar Weidl (Federer) mit Militärhilfe durchgeführt wurden. Auf diese Weise wurde auch der Bedarf für Gfell gedeckt. An der Aktion der Kinderlandverschickung nach Ungarn beteiligte sich Gfell nicht. Doch gingen einige junge Mädchen wegen der besseren Lebensverhältnisse nach Ungarn in Stellung, kamen aber gleich nach Kriegsende wieder zurück. Im Herbst 1918 brach noch eine Grippeepidemie aus, die auch in Gfell ihre Opfer forderte. Trotz des heldenmütigen Kampfes unserer Soldaten, trotz der gezeichneten Kriegsanleihe und der Aktion „Gold gab ich für Eisen", endete der Erste Weltkrieg mit der Niederlage der Mittelmächte Deutschland und Österreich-Ungarn. Gfell hatte 25 Gefallene zu beklagen, ein hoher Blutzoll im Verhältnis zu seiner Einwohnerzahl (siehe 62. HB, Seite 19). Ihre Namen wurden auf dem Kriegerdenkmal verewigt, das im Jahre 1924 zur Aufstellung kam. An die feierliche Enthüllung werden sich gewiß noch viele Gfeller erinnern. Geschaffen hat das Denkmal der Bildhauer Herzog in Schlaggenwald. Unter den Gefallenen befanden sich drei Intellektuelle: Gutsverwalter Karl Fechter, Oberlehrer Karl Heß und Bürgerschullehrer Adolf Heß.
Nach dem Zusammenbruch Österreich-Ungarns wurde am 28. Oktober 1918 in Prag die tschechoslowakische Republik ausgerufen, in die man das sudetendeutsche Siedlungsgebiet widerrechtlich einverleibt hat. Aus diesem Grunde kam es am 4. März 1919 in allen größeren Städten des Sudetenlandes zu Demonstrationen der sudetendeutschen Bevölkerung. In diese friedlichen Willenskundgebungen krachten die Schüsse der tschechischen Soldateska. Es gab Tote, die ersten Opfer für das sudetendeutsche Heimatrecht. Zwar hatte die erste tschechoslowakische Republik eine demokratische Regierungsform, doch waren die Deutschen in nationaler und wirtschaftlicher Hinsicht benachteiligt. Die alte österreichische Währung wurde
durch die tschechoslowakische Währung abgelöst. In diese Zeit fiel auch die Abstempelung der österreichisch-ungarischen Banknoten mit einem Verlust von 50 Prozent. Eine Hälfte bekam man mit aufgeklebten Marken wieder zurück. Nach den langen Jahren des Krieges erhielt das Wirtschaftsleben Auftrieb und besserte sich zusehends. Um das Jahr 1925 herrschte Hochkonjunktur, die aber nicht lange anhielt. In den dreißiger Jahren stagnierte das Wirtschaftsleben immer mehr, wodurch besonders im Sudetengebiet eine große Notlage eintrat. Die Arbeitslosen erhielten wöchentlich nur 10 Tschechenkronen an Unterstützung, so daß diese Leute praktisch keine Neuanschaffungen mehr tätigen konnten und daher auch der Umsatz der Geschäfte stark zurückging. Dies alles führte zu einer wachsenden Unzufriedenheit der Bevölkerung und wirkte sich auch im politischen Leben aus. (Fortsetzung folgt)
Berichtigung zur 8. Fortsetzung dieses Berichtes im 111. HB.
Auf Seite 20 werden die Berufe einiger Gfeller Landsleute genannt. Dazu teilt mir Ldm. Albert Rohm in Wieschershöfen mit, daß er nicht Werkmeister ist, sondern Maschinen-Fahrsteiger bei der Steinkohlenbergbau A. G. De Wendel, Schacht Heinrich Robert in Herringen. Damit ist also doch ein Gfeller im Bergbau beschäftigt, noch dazu in verantwortungsvoller und gehobener Stellung als Oberbeamter.
Der letztgeborene Gfeller ausgesiedelt.
Heinz Lauterbach, der heute 18 Jahre zählt, ist der letzte deutsche Gfeller, der noch daheim in Gfell geboren wurde. Er kam mit seinen Eltern im Sommer dieses Jahres als Spätaussiedler in die Bundesrepublik. Nach der Vertreibung der Gfeller im Jahre 1945/46 waren die Eltern und Großeltern von Heinz Lauterbach die einzigen von den früheren Bewohnern, die noch im Dorf bleiben konnten. Sie sind Augenzeugen des totalen Verfalls und der Zerstörung unseres Heimatortes Gfell gewesen. Die letzte Zeit vor der Aussiedlung wohnten sie dann in Schlaggenwald.
Auf den Weihnachtsgabentisch
Das Buch, das Tagesgespräch geworden ist und Aufsehen erregt!
Das Sudetendeutsche Bilder-Weißbuch
Verfall und Zerstörung der sudetendeutschen Heimatlandschaft seit 1945
Mit vielen Bildern aus dem Egerland, von Schlaggenwald 6 Aufnahmen
Ein Werk von unwiderlegbarem dokumentarischem Wert. Die erschütternden Auswirkungen der tschechisch-bolschewistischen Austreibungspolitik. 182 Seiten großflächige Bilder, 56 einleitende Textseiten, dazu Karten des Sudetenlandes mit Kennzeichnung der verfallenen, zerstörten und dem Erdboden gleichgemachten Orte. Preis 20 DM und 1 DM Versandspesen.
Zu beziehen durch den Schlaggenwalder Heimatbrief, 852 Erlangen, Paulistraße 12
Sousedská výpomoc
Sousedská výpomoc
Napsal Heinrich Hess, Gfell-Diendorf
Statek na venkově byl vcelku soběstačný, protože se tam v průběhu času vyrobilo nebo spotřebovalo skoro všechno, co bylo potřeba. Jen u některých úkonů se tato soběstačnost trochu prolamovala. Mám tu na mysli neplacené služby, které spadaly pod pojem „sousedská výpomoc". Tato pomoc, založená na vzájemnosti, byla požehnaným rysem venkovských zvyklostí a projevovala se při telení krávy, půjčování chleba, zabijačce a v nesčetných dalších podobách. Lidé si tak byli navzájem blíž, poznávali povahu souseda a nevědomky pěstovali pospolitost v užším kruhu.
Takové nezištné přátelství panovalo i mezi mnou a mým sousedem, panem Zenkem. Nechci tu vzbudit dojem, že tato sousedská výpomoc byla dost jednostranná, jen proto, že tu poněkud častěji používám slovo „já". Chci předeslat, že v tomto ohledu Zenkovi vděčím za mnohé a nemám sebemenší důvod smlouvat se u „má dáti a dal". Ochota mého souseda pomáhat byla nevyčerpatelná a skoro každý ve vsi ji v té či oné podobě už využil.
Málokterý obor hospodářské vědy jsme spolu neobdělali. Pronikli jsme dokonce až do veterinárně-chirurgické fakulty a dosáhli přitom praktických úspěchů. Zenkovi se jednou tak přejedla kráva na mladém jeteli, že každou chvíli hrozilo, že jí to rozvalí. Poté co selhaly všechny prostředky proti nadmutí, zbýval nám už jen zákrok nebo nouzová porážka. Zvolili jsme zákrok a operace se povedla, zvíře se porážet nemuselo.
Zenk byl pokrokový sedlák, a proto na něm stále viselo břemeno úřadů a byl často na cestách, takže hospodářství vedlo výhradně ženské osazenstvo. Není divu, že za těchto okolností musela sousedská výpomoc často zaskočit. Následek byl ten, že jsem se já, coby nejbližší souvěrec cechu, dostával do styku i se sousedovými zvířaty.
Z jeho čtyřnohých spolubydlících zmíním zejména Moritze, Sentu a Mohlera, protože jsem si jejich nevraživost vychutnal ve zcela zvláštní míře. Moritz byl kůň, který by při jakékoli soutěži krásy dopadl žalostně. Na normálním trupu seděla malá hlava, kterou nesly nezkrotně dlouhé nohy s neohrabanými kopyty. Kdo chtěl Moritzovi diktovat tempo chůze, zjistil, že začal dupat na místě, mrskal ocasem a za žádný oves na světě ho nebylo možné přimět udělat byť jediný krok vpřed. Teprve když z dálky zaslechl křik svého pána a mistra, ožil a rozvinul síly, jaké by se od něj sotva čekaly.
Senta byla honicí fenka, která mě už dvakrát zákeřně kousla do zadku. Při třetím pokusu jsem jí stačil zasadit cílenou ránu špičkou boty do brady. Z pomsty mi pak odmítala aportovat zajíce a koroptve na honu. Její zlomyslně přimhouřený pohled, který na mě přitom vrhala, měl vyjadřovat: „Víš, co si se mnou můžeš vzít? Ano, přesně to si se mnou můžeš vzít!"
Mohler byl obecní býk, jehož chov měl na starosti Zenk. V kravíně se choval jako mravnostní zločinec, a proto ho museli přestěhovat do malé koňské stáje. Při tomto stěhování jsem byl nucen zlomit jeho vzdorovitost volským bičem. To a vynucené odloučení od jeho harému mi velmi zazlíval. Jakmile mě totiž zahlédl, začal zuřivě řvát a nejraději by mi zabodl rohy do břicha. Vlasy se mi tedy vždycky zježily, když přišla některá ze Zenkových dcer k mému oknu a bez dechu mi hlásila, že mám rychle přijít,
protože: „Býk je volný!" Okna a dveře stáje pak byly zvenčí obležené ženskými poradkyněmi, ale v boji se zuřící bestií jsem stál v aréně sám.
Můj příspěvek by byl neúplný, kdybych kritice nepodrobil i sousedova dvounohá „zvířátka" — i ta uměla být pořádně zlomyslná. Byly to Zenkovy dcery, kterých bylo pět a s nimiž jsem se občas zapletl do škádlivé slovní přestřelky. Volnou mládeneckou svobodu — které jsem se tehdy ještě těšil — dcery Eviny nemohly snést, takže jsem se jejich popichování často musel bránit i rukama. S křikem a pištěním pak opouštěly bojiště, o něco později mi ukazovaly modré otisky prstů na svých pažích a nadávaly mi do hrubých kovářů.
Ale se Zenkovými dcerami se dalo probírat i mnohé smysluplné. Prosté ženské založení a zdravý selský rozum byly nejcennějším věnem Zenkových děvčat. Arogantní povýšenost, kvůli které někteří lidé působí tak nesympaticky, u Zenků nebyla doma. Jako sen mi teď připadá, když vzpomínám na dobré sousedské vztahy a na ty tak příjemné chvíle strávené ve světnici u Zenků, které v roce 1946 skončily jako pověstné hornberské střílení – naprázdno, bez ničeho.
Zobrazit původní německý text
Die Nachbarschaftshilfe
Von Heinrich Hess, Gfell-Diendorf
Im großen und ganzen war ein Bauernhof auf dem Lande unabhängig, nachdem so ziemlich alles da war, was man im Laufe der Zeit verbrauchte oder verzehrte. Nur bei den Leistungen wurde diese Autarkie mitunter durchlöchert. Ich meine hier die unbezahlten Leistungen, die unter den Begriff „Nachbarschaftshilfe" fallen. Auf Gegenseitigkeit fußend, war diese Hilfe ein segensreicher Zug im ländlichen Brauchtum, der beim Kuhkalben, beim Brotborgen, beim Schweineschlachten und in unzähligen anderen Variationen zum Ausdruck kam. Die Menschen gelangten auf diese Weise in nähere Beziehung zueinander, lernten den Charakter des Nachbarn kennen und pflegten unbewußt Volksgemeinschaft im engeren Rahmen.
Eine solche uneigennützige Kameradschaft bestand auch zwischen mir und meinem Nachbar, dem Zenk. Es soll hier nicht der Eindruck erweckt werden, als ob diese Nachbarschaftshilfe sehr einseitig gehandhabt wurde, wenn ich das „Ich" etwas öfter gebrauche. Ich möchte vorwegnehmen, daß ich dem Zenk in dieser Hinsicht sehr viel Dank schulde und nicht den geringsten Anlaß habe, über „Soll und Haben" zu feilschen. Die Hilfsbereitschaft meines Nachbarn war unerschöpflich und fast jeder im Dorfe hat sie schon in dieser oder jener Form in Anspruch genommen.
Es gab kaum ein Feld der ökonomischen Wissenschaft, das wir nicht gemeinsam beackert hätten. Bis in die veterinär-chirurgische Fakultät sind wir vorgedrungen und erzielten damit praktische Erfolge. Beim Zenk hatte sich eine Kuh mit Jungklee dick gefressen, so daß sie jeden Moment zu platzen drohte. Nachdem alle Mittel gegen Blähung versagten, blieb uns nur noch der Eingriff oder die Notschlachtung. Wir wählten den Eingriff und die Operation gelang, das Tier mußte nicht geschlachtet werden.
Als fortschrittlicher Bauer war der Zenk stets mit einer Bürde von Ämtern belastet und daher häufig unterwegs, so daß das Hauswesen ausschließlich vom weiblichen Anhang gemeistert wurde. Kein Wunder, daß unter diesen Umständen die Nachbarschaftshilfe oft einspringen mußte. Die Folge war, daß ich als der näheste Zünftler auch mit den Tieren des Nachbarn in Berührung kam.
Von seinen vierbeinigen Hausgenossen erwähne ich besonders den Moritz, die Senta und den Mohler, weil ich deren Abneigung in ganz speziellem Ausmaß genoß. Der Moritz war eine Roßinande, die bei jeder Schönheitskonkurrenz kläglich abgeschnitten hätte. Ein kleiner Kopf saß auf einem normalen Rumpf, der von unbändig langen Stelzen mit klobigen Hufen getragen wurde. Wollte man dem Moritz das Tempo der Gangart diktieren, fing er am Platz zu treten an, leierte mit dem Schweif und war um allen Hafer der Welt nicht zu bewegen, auch nur einen Schritt nach vorn zu tun. Erst wenn er von weitem den Schrei seines Herrn und Meisters vernahm, tauchte er an und entwickelte dann Kräfte, die man ihm kaum zugemutet hätte.
Die Senta war eine Jagdhündin, die mich schon zweimal heimtückisch in die fünf Buchstaben gezwickt hatte. Beim 3. Versuch konnte ich ihr einen gezielten Kinnhaken mit der Stiefelspitze verpassen. Aus Rache verweigerte sie mir das Apportieren der Hasen und Rebhühner auf der Jagd. Ihr boshaft schielender Blick, den sie mir dabei zuwarf, sollte dann ausdrücken: „Weißt du, was du mich kannst? Jawohl: Das kannst du mich!"
Der Mohler war der Gemeindestier, dessen Haltung dem Zenk oblag. Im Kuhstall benahm er sich wie ein Sittlichkeitsverbrecher, weshalb er in einen kleinen Pferdestall umgesiedelt werden mußte. Bei diesem Umzug war ich gezwungen, seine Störrigkeit mit dem Ochsenziemer zu brechen. Dies und die erzwungene Trennung von seinem Harem nahm er mir sehr übel. Denn sobald er meiner ansichtig wurde, fing er wutschnaubend zu gröhlen an, wobei er mir am liebsten die Hörner in den Bauch gerannt hätte. Die Haare standen mir daher immer zu Berge, wenn ein Zenkenmädel an mein Fenster kam und mir atemlos meldete, daß ich schnell kommen
möchte: „Der Stier sei ledig!" Die Fenster und Tür des Stalles waren dann von außen mit weiblichen Ratgebern belagert, doch im Kampf mit der tobenden Bestie stand ich allein in der Arena.
Mein Beitrag wäre unvollständig, wenn ich nicht auch die zweibeinigen „Tierchen" des Nachbarn — die ebenfalls sehr boshaft sein konnten — einer Kritik unterziehen wollte. Es waren dies die fünf Töchter des Zenken, mit denen ich mitunter in ein neckisches Wortgeplänkel verwickelt war. Freie Burschenherrlichkeit — deren ich mich damals noch erfreute — konnten die Evastöchter nicht ertragen, so daß ich mich ihren Sticheleien oft handgreiflich erwehren mußte. Unter Kreischen und Quieksen räumten sie dann das Schlachtfeld, zeigten mir wenig später die blauen Fingerabdrücke in ihren Oberarmen und schimpften mich einen Grobschmied.
Aber auch sinnreiche Gedanken konnte man mit den Zenkentöchtern wälzen. Schlichtes frauliches Wesen und ein gesunder Menschenverstand waren die wertvollste Mitgift der Zenkenmädel. Arrogante Überheblichkeit, die manche Leute so unsympathisch erscheinen läßt, war beim Zenk nicht daheim. Wie ein Traum mutet es mich an, wenn ich an das gutnachbarliche Verhältnis und an die in Zenkens Stube so unterhaltsamen Stunden denke, die 1946 wie das Hornberger Schießen endeten.
Nové knihy a inzerát na Alpe-Franzbranntwein
Nové knihy
Ty, země mého dětství. Sudetoněmečtí básníci vyprávějí o svém dětství. Vydal Erhard J. Knobloch. 208 stran, ilustrováno, plátěná vazba 12,80 DM. Nakladatelství Aufstieg-Verlag, Mnichov. Lze objednat prostřednictvím Slavkovského Heimatbriefu, Erlangen. — V kouzlu vzpomínek na dětství mnoha známých básníků se před námi jasně vynořuje obraz domova. S příspěvky od Bruna Brehma, Emila Franzela, Gertrud Fussenegger, Marie von Ebner-Eschenbach, Margarety Kubelky, Lea Hanse Mallyho, Roddericha Menzela, Emila Merkera, Josefa Mühlbergera, Franze Spundy, Adalberta Stiftera, Karla Hanse Strobla, Hanse Watzlika a dalších. V drobných zážitcích, dobrodružstvích a zkušenostech dětských let ožívá ten pocit bezpečí, který má člověk vždy na mysli, když později mluví o svém domově. Kniha, která probouzí milé vzpomínky na vlastní dětství. M.
Veselé srdce, klidný dům. Veršované nápisy na domech ze sbírky Josefa Hofmanna, vybral a znovu vydal Otto Zerlik, doplněno 7 dřevoryty Ludwiga Richtera. 88 stran, brožováno, 3,90 DM. Nakladatelství Aufstieg-Verlag, Mnichov. Lze objednat prostřednictvím Slavkovského Heimatbriefu, Erlangen. — Nápisy na domech a veršíky v nářečí i ve spisovné němčině, obsažené v této sbírce, svědčí o pestrosti a svébytnosti německy mluvících zemí, o životní moudrosti a lidovém humoru. Vesele zamyšlená, půvabná a cenově dostupná dárková knížka. M.
Kluci z Geyerflury. Dětská kniha od Hanse Watzlika. Krásně ilustrováno, barevná lesklá vazba 8,50 DM. Nakladatelství Aufstieg-Verlag, Mnichov. Lze objednat prostřednictvím Slavkovského Heimatbriefu, Erlangen. — V této veselé, dobrodružně pestré dětské knize vypráví známý český lesní básník příběh prázdninového léta tří kluků v pověstmi opředeném Šumavském lese. Tajemné lesy, horské jezero, starý venkovský dům, zarostlá pískovna a rozpadající se důl lákají k neustále novým dobrodružstvím a lumpárnám. Kniha, která jistě nadchne všechny mladé i v duchu mladé milovníky knih a znovu jim otevře domov. M.
Inzerát
UDRŽTE si svou SVĚŽEST..., UDRŽTE si své ZDRAVÍ..., UDRŽTE si svou SÍLU..., UDRŽTE si svou KRÁSU... s ALPE-FRANZBRANNTWEINEM, originálním výrobkem bývalých závodů ALPA, BRNO, samozřejmě v osvědčeném světle-tmavě modrém balení se žlutou hvězdou nad písmenem „A".
Rok co rok, po více než půl století, se tento osvědčený domácí prostředek udržoval jako blahodárné, povzbuzující mazání a lék vždy po ruce. Napište firmě ALPE-CHEMA, 849 CHAM/Bay., P. O. Box 105, pokud si přejete zdarma VZOREK, a pamatujte také: ALPE posiluje svaly! ALPE povzbuzuje nervy! ALPE — vaše zdraví!
Zobrazit původní německý text
Neue Bücher
Du Land meiner Kindheit. Sudetendeutsche Dichter erzählen aus ihrer Kinderzeit. Herausgegeben von Erhard J. Knobloch. 208 Seiten, illustriert, Leinenband 12,80 DM. Aufstieg-Verlag, München. Zu beziehen durch den Schlaggenwalder Heimatbrief, Erlangen. — Im Zauber der Kindheitserinnerungen vieler bekannter Dichter steigt das Bild der Heimat leuchtend empor. Mit Beiträgen von Bruno Brehm, Emil Franzel, Gertrud Fussenegger, Marie von Ebner-Eschenbach, Margareta Kubelka, Leo Hans Mally, Roderich Menzel, Emil Merker, Josef Mühlberger, Franz Spunda, Adalbert Stifter, Karl Hans Strobl, Hans Watzlik und anderen. In den kleinen Erlebnissen, Abenteuern und Erfahrungen der Kinderzeit wird jene Geborgenheit spürbar, die der Mensch späterhin immer meint, wenn er von seiner Heimat spricht. Ein Buch, das liebe Erinnerungen an die eigene Kindheit weckt. M.
Ein fröhlich Herz, ein friedlich Haus. Hausspruchdichtungen aus der Sammlung von Josef Hofmann, ausgewählt und neu an den Tag gegeben von Otto Zerlik, geschmückt mit 7 Holzschnitten von Ludwig Richter. 88 Seiten, kartoniert 3,90 DM. Aufstieg-Verlag, München. Zu beziehen durch den Schlaggenwalder Heimatbrief, Erlangen. — Die in dieser Sammlung enthaltenen Hausinschriften und Sprüche in Mundart und Hochdeutsch geben Zeugnis von der Vielfalt und Eigenart der deutschsprachigen Länder, von Lebensweisheit und Volkshumor. Ein heiter-besinnliches, reizendes und preiswertes Geschenkbändchen. M.
Die Buben von der Geyerflur. Ein Jugendbuch von Hans Watzlik. Schön illustriert, bunter Glanzeinband 8,50 DM. Aufstieg-Verlag, München. Zu beziehen durch den Schlaggenwalder Heimatbrief, Erlangen. — In diesem heiteren, abenteuerlich bunten Jugendbuch erzählt der bekannte Böhmerwalddichter die Geschichte eines Feriensommers dreier Buben im sagenumwobenen Böhmerwald. Die geheimnisvollen Wälder, der Bergsee, das alte Landhaus, eine verwilderte Sandgrube und das verfallende Bergwerk verlocken zu immer neuen Abenteuern und Streichen. Ein Buch, das sicher alle jungen und junggebliebenen Bücherfreunde begeistern wird und ihnen die Heimat neu erschließt. M.
ERHALTEN Sie Ihre FRISCHE..., ERHALTEN Sie Ihre GESUNDHEIT..., ERHALTEN Sie Ihre KRAFT..., ERHALTEN Sie Ihre SCHÖNHEIT... mit ALPE-FRANZBRANNTWEIN, dem Original-Erzeugnis der ehem. ALPA-Werke, BRÜNN, natürlich in der wirkungsvollen hell-dunkel-blauen AUFMACHUNG mit gelbem Stern überm „A".
Jahraus, jahrein, in mehr als einem halben Jahrhundert hielt man dieses bewährte HAUSMITTEL als wohltuende, belebende Einreibung und Arznei stets griffbereit. Schreiben Sie an die Fa. ALPE-CHEMA, 849 CHAM/Bay., PF 105, wenn Sie eine Gratis-PROBE wünschen und denken Sie auch daran: ALPE stählt die Muskeln! ALPE belebt die Nerven! ALPE — Ihre Gesundheit!