Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 91
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 91, rok 1963. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Titulní strana – Heimatbrief č. 91
Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald) – číslo 91 (titulní strana)
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské horní města
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Rudolf Marterer, Erlangen / Bavorsko
Zeppelinstraße 40
Poštovní místo vydání: 852 Erlangen
15. ročník 20. února 1963 číslo 91
[obr] Starý kolovrat (k příspěvku na straně 6—7)
Zobrazit původní německý text
Heimatbrief Schlaggenwald – Folge 91 (Titelseite)
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Rudolf Marterer, Erlangen / Bayern
Zeppelinstraße 40
Postverlagsort: 852 Erlangen
15. Jahrgang 20. Feber 1963 Folge 91
[obr] Das alte Spinnrad (zum Beitrag auf Seite 6—7)
76 let – básně Schloßbauera k jeho narozeninám
76 LET
Těch šestasedmdesát je za mnou,
při ohlédnutí docela dlouhá doba.
Když listuji stránkami let,
nacházím v nich mnoho hoře a málo radosti.
Od prvního dne mého putování na zemi
mi byla věrnou přítelkyní jen chudoba,
i dnes jí ještě jsem milý
a zůstává po mém boku navždy.
Co říkají pomlouvačné jazyky, které škodí cti,
to mě nechává chladným, o to se nestarám.
Zlomyslnost nemůže zlomit hrdost muže,
pomlouvači jsou bezcharakterní a hloupí.
Žádné trápení mi nikdy nemohlo odepřít
let do říše zázraků fantazie,
procházet se ve světlých sférách Múz
a vzdávat hold bohyni poezii.
Múzy mi daly mnoho –
básní počítám na svém kontě na dvě stě,
a kdyby můj život nebyl zpackaným životem,
bylo by jich patrně ještě víc.
Dlouhá léta jsem marně hledal,
než jsem našel cestu do domu Múz,
teď naplňuji večer svého života
vinutím pestrých věnců písní.
Schloßbauer
Básníkův dík
Všem milým krajanským přátelům
pevně stisknu ruku,
těm, kdo mi k mým narozeninám
poslali pozdravy.
Vděčně se chci projevit
i nadále pilně,
psát krajanské básně
tak, jak si přejete.
Dokud budu prodlévat na zemi,
budu to považovat za povinnost –
posílat do Heimatbriefu
pro vás nejednu báseň.
Schloßbauer
[obr] Dnešní titulní snímek zachycuje lesnickou tetu Hessovou (manželku Rudolfa Hesse, r. Nob) u jejího kolovratu, který si přivezla z domova a s jehož pomocí po vyhnání pilným předením přispívala k překonání nouze a k vybudování nové životní základny. — Nádech dobrých starých časů přástek u nás doma na nás dýchne z příspěvku „Starý kolovrat" (str. 6–7).
Zobrazit původní německý text
76 JAHRE
Die Sechsundsiebzig sind bei mir zu Ende.
Rückschauend eine ziemlich lange Zeit.
Wenn ich die Jahresblätter lesend wende
Find ich darin viel Gram und wenig Freud.
Vom ersten Tag an meines Erdenwallen
War nur die Armut treue Freundin mir,
Auch heute noch hat sie an mir Gefallen
Und bleibt an meiner Seite für und für.
Was ehrabschneidend Lästerzungen sprechen
Das läßt mich kalt, ich scher mich nicht darum.
Boshaftigkeit kann Mannesstolz nicht brechen,
Verleumder sind charakterlos und dumm.
Kein Ungemach konnt jemals mir verwehren
Den Flug ins Wunderreich der Phantasie,
Zu wandeln in der Musen lichten Sphären
Und huldigen der Göttin Poesie.
Die Musen haben vieles mir gegeben
Gedichte, an zweihundert nenn ich mein,
Und wär mein Dasein kein verpfuschtes Leben
So würden es wahrscheinlich noch mehr sein.
Viel lange Jahre suchte ich vergebens
Bevor ich fand den Weg ins Musenhaus,
Nun fülle ich den Abend meines Lebens
Mit Winden bunter Liederkränze aus.
Schloßbauer
Des Poeten Dank
Allen lieben Heimatfreunden
Drück ich fest die Hand,
Die zu meinem Wiegenfeste
Grüße mir gesandt.
Dankbar will ich mich erweisen
Fleißig weiterhin,
Heimatlich, Gedichte schreiben,
Ganz nach eurem Sinn.
So lang ich auf Erden weile
Halt ich es als Pflicht,
An den Heimatbrief zu senden
Für euch manch Gedicht.
Schloßbauer
Das heutige Titelbild zeigt die Leßnitzer Mouhm Heß (Gattin von Rudolf Heß, Nob) an ihrem Spinnrad, das sie aus der Heimat mitbrachte und mit dem sie nach der Vertreibung durch fleißiges Spinnen dazu beitrug, die Not zu überwinden und eine neue Lebensgrundlage zu schaffen. — Ein Hauch der guten, alten Zeit der Rockenstuben in unserer Heimat weht uns aus dem Beitrag „Das alte Spinnrad" (Seite 6—7) entgegen.
Slovo redaktora: zdražení Zpravodaje a poděkování krajanům
Moji milí krajané!
Za nesmírně mnoho přání k Vánocům a Novému roku, která mě zastihla a která patřila i mým spolupracovníkům, vyslovuji na tomto místě dotyčným krajanům svůj nejsrdečnější dík. Z této pozornosti jsem měl velkou radost, především z uznalých slov, kterými byla ohodnocena má vlastenecká práce. Vaše spokojenost a vaše láska k domovu mi dávají sílu pokračovat v tomto díle.
Bohužel jsem musel kvůli nepředvídaným pracovním povinnostem odložit vydání 91. čísla, které bylo plánováno na začátek února, o 14 dní. Prosím všechny odběratele, aby toto zpoždění omluvili. Jako odškodnění za dlouhé čekání obsahuje toto číslo bohatství vlasteneckých příspěvků. Zpráva o našich krajanech v Kanadě jistě všechny čtenáře živě zaujme, neboť ukazuje, že naši Slavkované obstáli i v cizí zemi za zcela změněných životních podmínek a dokázali si pílí a energií vybudovat zajištěnou existenci.
Rok 1963 začal velmi slibně osmi novými odběrateli. Z těchto nových odběratelů se tři přihlásili sami a dalších pět získali níže jmenovaní krajané: Hermi Stern, Darmstadt; Anna a Gustl Mürlingovi, Reichenbach; Marie a Franz Krautzbergerovi, Selb; Johanna Pleyerová, Regelsmühle; a Hilde Schmiedlová, Hof. Všem těmto krajanům vyslovuji za jejich podporu srdečný vlastenecký dík. Byl bych rád, kdyby jejich příkladu následovali i další krajané.
Zvláštní radost mi udělala objednávka Slavkovského zpravodaje ze strany krajana Adama Kastla, který pocházel z Klášterce. Jeho rodiče však pocházeli ze Slavkova a on sám navštěvoval ve Slavkově v letech 1894 až 1897 měšťanskou školu, přičemž mimo jiné jeho dobrým spolužákem byl náš osmdesátiletý krajan Willibald Neidhart (Neustadt). Fotografie krajana Neidharta a ocenění k jeho 80. narozeninám ve vánočním čísle způsobily, že se po mnoha a mnoha letech znovu setkali dva mladistvý přátelé. Krajan Kastl je Slavkovem tak nadšen, že si obratem objednal Zpravodaj. Tím dává mnohému rodilému Slavkovanu dobrý příklad.
Dále musím dnes také oznámit, že už mi bohužel není možné vydávat Zpravodaj za jednu marku. Zvýšení poštovních poplatků za tiskoviny atd. od 1. 3. 1963 se projevuje především u rozesílání Zpravodaje. Všem odběratelům je jistě dostatečně známo, že v uplynulých deseti letech se ceny spotřebního a užitkového zboží, stejně jako mzdy a důchody, několikrát zvýšily, zatímco cena našeho Zpravodaje zůstala s jednou markou po více než deset let nezměněna. To bylo možné jen díky velké vstřícnosti tiskárny a díky idealismu vydavatele. Tak jako ostatní krajanské zpravodaje musely od roku 1963 zvýšit předplatné, jsem i já kvůli neustále rostoucím nákladům nyní nucen zvýšit od čísla 92 cenu výtisku z 1,– DM na 1,10 DM. Prosím o pochopení pro toto nepopulární opatření a doufám, že všichni odběratelé zůstanou Zpravodaji i nadále věrní. Pro toto vydání platí ještě stará cena jedné marky. Teprve od čísla 92 činí nová cena výtisku 1,10 DM.
Při této příležitosti chci s uznáním vyzdvihnout, že mnozí odběratelé odjakživa dobrovolně platili malé přeplatky, když za každý výtisk zaplatili navíc 10, 20, 30 nebo dokonce 50 feniků. Za to těmto krajanům zvlášť děkuji, protože jsem z těchto přeplatků mohl uhradit část dodatečných poštovních výdajů za korespondenci Zpravodaje.
Tak jako mne bude i mnohé krajany bolestně zasahovat, když v tomto čísle přečtou četná úmrtní oznámení a smuteční zprávy. Odchodem těchto krajanů byla do naší staré vlastenecké pospolitosti vytržena velká mezera. Kéž Bůh dá našim zesnulým krajanům věčný odpočinek. O setkání v Auerbachu už dnes projevují naši krajané velký zájem. Bohužel o něm ještě nemohu podat bližší údaje, protože kvůli těžké nemoci našeho milého Toniho Hofmanna bylo setkání dokonce zpochybněno. V příštím čísle pak zveřejním bližší podrobnosti. Bohudíky se náš Toni Hofmann opět nachází na cestě k uzdravení. Všichni mu přejeme brzké uzdravení, aby mohl být při setkání opět mezi námi.
Věnujte prosím pozornost také drobným zprávám v tomto čísle a při hlášení rodinných zpráv nezapomeňte na úplné údaje, aby se předešlo zpětným dotazům. Příští číslo vyjde k velikonočním svátkům. Příspěvky a zprávy pro 92. číslo mi tedy zašlete do 24. 3. 1963. S nejlepšími přáními a nejsrdečnějšími vlasteneckými pozdravy zůstávám
Váš Rudi Marterer
Zobrazit původní německý text
Meine lieben Landsleute!
Für die überaus vielen Glückwünsche, die mich zu Weihnachten und Neujahr erreichten und die auch für meine Mitarbeiter bestimmt waren, spreche ich an dieser Stelle den betreffenden Landsleuten meinen innigsten Dank aus. Über diese Aufmerksamkeit habe ich mich sehr gefreut, vor allem über die anerkennenden Worte, mit denen meine heimatliche Arbeit bedacht wurde. Eure Zufriedenheit und eure Heimatliebe geben mir die Kraft zur Fortführung dieses heimatlichen Werkes.
Leider mußte ich durch unvorhergesehene Terminarbeiten beruflicher Art die Herausgabe der 91. Folge, die für anfangs Feber vorgesehen war, um 14 Tage verschieben. Ich bitte alle Bezieher, diese Verzögerung entschuldigen zu wollen. Als Entschädigung für die lange Wartezeit enthält die vorliegende Ausgabe eine Fülle heimatlicher Beiträge. Der Bericht über unsere Landsleute in Kanada wird wohl alle Leser lebhaft interessieren, zeigt er doch, daß unsere Schlaggenwalder auch in einem fremden Land unter völlig veränderten Lebensbedingungen ihren Mann stellen und sich durch Fleiß und Tatkraft eine gesicherte Existenz schaffen konnten.
Das Jahr 1963 hat mit acht neuen Beziehern recht erfolgversprechend begonnen. Von diesen neuen Beziehern haben sich drei selbst gemeldet und die anderen fünf wurden von den nachstehend genannten Landsleuten gewonnen: Hermi Stern, Darmstadt; Anna und Gustl Mürling, Reichenbach; Marie und Franz Krautzberger, Selb; Johanna Pleyer, Regelsmühle; und Hilde Schmiedl, Hof. Allen diesen Landsleuten sage ich für ihre Unterstützung herzlichen Heimatdank. Ich wollte mich freuen, wenn andere Landsleute diesem Beispiel nacheifern würden.
Besonders gefreut habe ich mich über die Bestellung des Schlaggenwalder Heimatbriefes durch Ldm. Adam Kastl, der in Klösterle beheimatet war. Seine Eltern stammten jedoch von Schlaggenwald und er selbst hat in Schlaggenwald von 1894 bis 1897 die Bürgerschule besucht, wobei u. a. unser 80jähriger Landsmann Willibald Neidhart (Neustadt) sein guter Schulkamerad war. Das Bild von Ldm. Neidhart und die Würdigung zu seinem 80. Geburtstag im Weihnachtsheft brachten es zuwege, daß sich nach vielen, vielen Jahren zwei Jugendfreunde wieder gefunden haben. Ldm. Kastl ist von Schlaggenwald so begeistert, daß er umgehend den HB bestellt hat. Damit gibt er für manchen gebürtigen Schlaggenwalder ein Vorbild.
Ferner muß ich heute auch mitteilen, daß es mir nicht mehr möglich ist, den Heimatbrief für eine Mark abzugeben. Die Erhöhung der Portogebühren für Drucksachen usw. ab 1. 3. 1963 wirkt sich vor allem für den Versand des HB aus. Es ist wohl allen Beziehern zur Genüge bekannt, daß in den vergangenen zehn Jahren die Preise für Gebrauchs- und Verbrauchsgüter sowohl wie die Löhne und Renten mehrmals erhöht wurden, während der Heftpreis unseres Heimatbriefes mit einer Mark seit über zehn Jahren unverändert blieb. Dies war nur durch das große Entgegenkommen der Druckerei und durch den Idealismus des Herausgebers möglich. So wie die anderen Heimatbriefe ab 1963 die Bezugsgebühren erhöhen mußten, bin auch ich durch die ständig wachsenden Unkosten jetzt gezwungen, ab Folge 92 den Heftpreis von 1,— DM auf 1,10 DM zu erhöhen. Ich bitte um Verständnis für diese unpopuläre Maßnahme und hoffe, daß alle Bezieher dem Heimatbrief weiterhin die Treue halten. Für die vorliegende Folge gilt noch der alte Preis von einer Mark. Erst ab Folge 92 beträgt der neue Heftpreis 1,10 DM.
Bei dieser Gelegenheit will ich anerkennend hervorheben, daß viele Bezieher seit jeher kleine Überzahlungen geleistet haben, indem sie für jedes Heft freiwillig 10, 20, 30 oder sogar 50 Pfennig mehr bezahlten. Dafür danke ich diesen Landsleuten ganz besonders, weil ich von diesen Überzahlungen einen Teil der zusätzlichen Portoausgaben für die Heimatbrief-Korrespondenz decken konnte.
So wie mich wird es viele Landsleute schmerzlich berühren, wenn sie in diesem Heft die zahlreichen Sterbemeldungen und Todesanzeigen lesen werden. Mit dem Heimgang dieser Landsleute ist in unsere alte Heimatgemeinschaft eine große Lücke gerissen worden. Möge der Herrgott unseren verstorbenen Landsleuten die ewige Ruhe geben. Für das Treffen in Auerbach zeigt sich bei unseren Landsleuten schon heute großes Interesse. Leider kann ich darüber noch keine näheren Angaben machen, weil durch die schwere Erkrankung unseres lieben Hofmann Toni das Treffen überhaupt in Frage gestellt war. Im nächsten Heft werde ich dann nähere Einzelheiten darüber veröffentlichen. Gott sei Dank befindet sich unser Hofmann Toni wieder auf dem Wege der Besserung. Wir alle wünschen ihm baldige Genesung, damit er beim Treffen wieder in unserer Mitte sein kann.
Beachtet bitte auch die kleinen Berichte in dieser Nummer und vergeßt nicht, bei der Meldung von Familien-Nachrichten auf vollständige Angaben, damit Rückfragen vermieden werden. Das nächste Heft erscheint zum Osterfest. Beiträge und Nachrichten für die 92. Folge sind mir daher bis zum 24. 3. 1963 einzusenden. Mit den besten Wünschen und herzlichsten Heimatgrüßen verbleibe ich
Euer Rudi Marterer
Náš Heimatbrief v očích čtenářů
Náš Heimatbrief v očích čtenářů
V následujících řádcích přináším několik úryvků z nadšených dopisů, které mi přišly po rozeslání vánočního čísla:
„Vánoční Heimatbrief dorazil a stejně jako ostatní letošní čísla je to opravdu něco zvláštního. Jídlo i pití musí počkat, protože nejdřív se musí Heimatbrief přečíst. Že přitom občas přijdou i slzy, je pochopitelné, vždyť Heimatbrief nám nahrazuje kus domova, na který nikdy nemůžeme zapomenout . . ."
M. J., Hannover
„Zrovna jsem pekla vánočku, když k nám Heimatbrief dorazil. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se do něj nepodívám, dokud nebudu hotová. Ale Heimatbrief byl silnější než já. Jen rychle přečíst nadpisy, ale u toho to nezůstalo. Zkrátka a dobře, vánočka mi připálila. Heimatbrief je prostě vždycky tak krásný."
A. E., Frankfurt nad Mohanem
„Vánoční číslo jsem hned po doručení přečetla od začátku do konce. Hádanka mě moc bavila. Vždycky se těším, když mi pošťák Heimatbrief přinese. Pak nechám všechno ležet a jen v něm listuji."
F. K., Krottensee
„Jak rádi jsme chodívali do údolí Silberbachtal nebo na Krudum a v zimě si tam dělali pěkné lyžařské výlety. Titulní obrázek vánočního čísla tyto vzpomínky znovu probudil . . ."
R. H., Opladen
„Když přijdu ze služby domů a manželka řekne: ‚Heimatbrief přišel,' pak všechno ostatní počká, abych se nejdřív podíval do nového čísla našeho HB. I noviny pak zůstávají poněkud stranou."
T. M., Horrheim
„Vždycky se těšíme, když nám Heimatbrief přiletí do domu. Každý ho chce číst jako první. Dokonce se do toho zapojuje i můj muž, ačkoli není ze Slavkova, ale pochází z Landsberku nad Vartou."
H. St., Darmstadt
„V posledním Heimatbriefu na mě obzvlášť zapůsobil pohled na milý, starý Kreuzerův domek, který znám z nejranějších dětských let."
D. K., Vídeň
Už jen tato krátká svědectví jsou přesvědčivým důkazem, jak oblíbený je náš krajanský list a s jakou touhou se čeká na každé nové číslo, aby se čtenáři znovu dozvěděli něco o staré vlasti a našich krajanech. „Pro mě je vždycky svátek, když HB dorazí," píše jedna krajanka. Lépe se snad potřebnost našeho Heimatbriefu vyjádřit nedá. Nejvíc mě dojala slova jedné starší, osamělé krajanky: „. . . od té doby, co ke mně Heimatbrief chodí, necítím se už tak sama a opuštěná." — Pomozte tedy všichni získat pro Slavkovský Heimatbrief jako odběratele i ty krajany, kteří dosud stojí stranou.
M.
Zobrazit původní německý text
Unser Heimatbrief im Urteil der Leser
Nachstehend bringe ich einige Ausschnitte aus begeisterten Zuschriften, die nach dem Versand des Weihnachtsheftes bei mir eingingen:
„Der Weihnachts-Heimatbrief ist eingetroffen und wie die anderen Ausgaben im laufenden Jahr eine besondere Klasse. Essen und Trinken wird eingestellt, denn erst muß der Heimatbrief gelesen werden. Daß hierbei oft die Tränen kommen, ist verständlich, denn der Heimatbrief ersetzt uns einen Teil Heimat, die wir nie vergessen können . . ."
M. J., Hannover
„Ich habe gerade Stollen gebacken, als der Heimatbrief bei uns ankam. Ich hatte fest vor, nicht hineinzuschauen, bis ich fertig bin. Doch der Heimatbrief war stärker als ich. Nur die Überschriften schnell lesen, aber dabei blieb es nicht. Kurz und gut, ein Stollen ist mir angebrannt. Der Heimatbrief ist halt immer so schön."
A. E., Frankfurt am Main
„Das Weihnachtsheft habe ich gleich nach Erhalt von vorne bis hinten durchgelesen. Das Rätsel machte mir viel Spaß. Ich freue mich immer, wenn der Postbote den Heimatbrief bringt. Da lasse ich alles liegen und stehen und blättere ihn durch."
F. K., Krottensee
„Wie gern sind wir doch in das Silberbachtal oder zum Krudum gewandert und haben dort im Winter schöne Skitouren gemacht. Das Titelbild des Weihnachtsheftes hat diese Erinnerungen wieder wachgerufen . . .".
R. H., Opladen
„Wenn ich vom Dienst nach Hause komme und meine Frau sagt: „Der Heimatbrief ist eingetroffen", dann bleibt alles andere liegen, um zuerst einen Blick in die neue Ausgabe unseres HB zu werfen. Selbst die Tageszeitung wird dann stiefmütterlich behandelt."
T. M., Horrheim
„Wir freuen uns immer, wenn der Heimatbrief ins Haus geflattert kommt. Jeder will ihn zuerst lesen. Sogar mein Mann beteiligt sich daran, obwohl er kein Schlaggenwalder ist, sondern von Landsberg a. d. Warthe stammt."
H. St., Darmstadt
„Im letzten Heimatbrief hat mich der Anblick des lieben, alten Kreuzer-Häusels, das ich aus fernsten Kindheitstagen kenne, besonders berührt."
D. K., Wien
Schon diese wenigen Urteile sind ein überzeugender Beweis dafür, wie beliebt unser Heimatblatt ist und mit welcher Sehnsucht auf jede neue Ausgabe gewartet wird, um wieder etwas über die alte Heimat und unsere Landsleute zu erfahren. „Es ist für mich immer ein Festtag, wenn der HB eintrifft", schreibt eine Landsmännin. Besser könnte die Notwendigkeit unseres Heimatbriefes kaum zum Ausdruck gebracht werden. Am stärksten ergriffen haben mich die Worte einer älteren, alleinstehenden Landsmännin: „. . . seit der Heimatbrief zu mir kommt, fühle ich mich nicht mehr einsam und verlassen". — Helft daher alle mit, auch die noch abseits stehenden Landsleute als Bezieher für den Schlaggenwalder Heimatbrief zu gewinnen.
M.
Starý kolovrat
Starý kolovrat
Napsal Heinrich Heß, Gfell-Diendorf
Jako vysloužilý, sedřený kůň na jatkách, tak stál v komoře na haraburdí starý kolovrat: dětmi trápený, červotočem prožraný a starými lidmi zapomenutý. Jeho doba minula a jen z vyprávění stařenek občas zaplápolala – podobně jako jiskra dohasínajícího ohně – nějaká zmínka o kolovratu. Bývalo to hlavně tehdy, když se zpívala chvalozpěv na „staré dobré časy" vůbec a na přástky zvlášť. My děti jsme pak zbožně naslouchaly a litovaly jsme, že tuto večerní romantiku prý zavraždila postupující technika.
Pak přišla doba, kdy jsme přástky přece jen poznali na vlastní kůži. Bylo to za první světové války, kdy začaly být nedostatkové textilní suroviny. Vzpomnělo se na starý kolovrat a sáhlo se k svépomoci. Na polích všude stála modře kvetoucí rostlina, které se říkalo len. Do všech těch pracovních úkonů, od setí až po hotové plátno, se zde nemohu pouštět podrobněji – zaplnilo by to celý Heimatbrief. Jednoho pozdně podzimního dne pak na statku nastal nevšední ruch. Zpod starého harampádí se vylovily lamače, vochle a mykačky, z pece se vytáhly usušené svazky lnu a na mlatě lámaly len čtyři až pět žen. Babička se cítila mistryní oboru a poroučela pomocnicím jako šikovatel rekrutům. Na žebřinách a oj žebřiňáků pak visely stříbřitě lesklé svazky lnu.
Laika by mohlo zajímat, že jako přádní vlákno se počítal jen vnější plášť lnu. Stonek rozdrcený lamačem na koudel se nazýval „Ogna" (Anger). Byl to bezcenný odpad, který zlomyslná mládež využívala k tomu, aby tajně zasnoubené párečky vyzradila. Ráno na svatého Ondřeje se pak nacházely chodníky poznačené koudelí od statku ke statku, kterým se symbolicky říkalo „šibalské cestičky". Už časně zrána bylo možné pozorovat postižené vesnické dívky, jak s koštětem horlivě zametají zrádnou stopu nočního strašení, než si toho stačí povšimnout veřejnost. Byly ale i dívky, kterým nebylo proti mysli, že šibalská cestička upoutá pozornost na těžkopádného chasníka, kterému chyběla odvaha vydat se k okénku panny sám.
Krátce před Vánocemi se starý kolovrat vrátil z opravy, ještě se koupil nový, a po Novém roce nastal ten velký den, kdy přástky se vším všudy slavily své vzkříšení. Celá rodina stála kolem babičky, když si sedla ke kolovratu a s velkou obratností nechala běžet nit. Dodnes si dobře pamatuji, jak jí přitom hrdostí zářily oči. Často musela učednice kárat. „Za mých časů," vyprávěla, „bylo vesnické děvče, které neumělo příst, černou ovcí." Na vysvětlenou bych chtěl dodat, že u nás doma v kraji se až do konce první světové války používal takzvaný kolovrat na nožní pohon (Geisenrad). Teprve později se zavedl kozlík (Bockrad), jak ho vidíme na titulní kresbě dnešního Heimatbriefu.
Babička nám často vyprávěla, jak se jako mladá dívka zúčastnila divadelního představení v Horním Slavkově (Schlaggenwald), kde radní Salie (Rosalia) hrála selskou dívku. V jedné scéně si k obveselení vesnických děvčat dost neobratně počínala u kolovratu a při vstávání ho svou širokou biedermeierovskou sukní porazila. Služebná zase nemohla dost slyšet příběh o mladém rytíři Jindřichovi z Eichenfelsu, který si vzal za ženu svou chůvu. S pletením v klíně hleděla zasněně před sebe a jistě myslela na to, že by pro takového hrdého orla i ona skočila do studně, jen aby si ženicha získala. Prozatím se musela spokojit se Zenkovým Knechtlem, který od kamen jako lovec velké zvěře sypal jednu lež silnou jako pěst za druhou.
Ráda dodnes vzpomínám na bezstarostně prokecané přástevní večery, kořeněné vyprávěním starých lidí všeho druhu. Nádech minulosti prostupoval prostornou selskou jizbou. A když vítr klepal na okna, bylo to často, jako by duchové předků – hledajíce útočiště před shonem cizího a nepřátelského světa – žádali o vpuštění. Když dnes zvrhlý sportovní a sexuální rambajz probleskuje obrazovkou a kazí mi večer, zmocní se mě touha po době zasněných přástevních jizeb, dětství a pohádek předků.
Adresář všech gfellských krajanů sestavuje slečna Emma Schuster, která nešetří ani časem, ani námahou, aby zachytila současná bydliště (adresy), změny v rodinném životě, povolání atd. vysídlených Gfellanů a jejich potomků. Vydavatel Heimatbriefu proto prosí gfellské krajany, aby na všechny dotazy slečny Emmy Schuster důsledně odpovídali. Tato práce je totiž ku prospěchu všech gfellských krajanů.
Zobrazit původní německý text
Das alte Spinnrad
Von Heinrich Heß, Gfell-Diendorf
Wie ein ausgedienter, abgehalfterter Gaul am Schindanger, so stand in der Rumpelkammer ein altes Spinnrad: von den Kindern gequält, von den Holzwürmern zernagt und von den Alten vergessen. Seine Zeit war vorüber und nur aus den Erzählungen der Greisinnen flackerte — ähnlich wie der Funke eines verglimmenden Feuers — ein Wort über das Spinnrad auf. Das war vor allem dann der Fall, wenn ein Loblied auf die „gute, alte Zeit" im allgemeinen und die Rockenstube im besonderen gesungen wurde. Wir Kinder lauschten dann andächtig und bedauerten, daß diese Feierabendromantik von der fortschreitenden Technik gemeuchelt sein soll.
Dann kam eine Zeit, in der wir die Rockenstube doch noch kennenlernen sollten. Das war während des ersten Weltkrieges, als die Spinnstoffe knapp wurden. Man entsann sich des alten Spinnrades und griff zur Selbsthilfe. Auf den Feldern stand allenthalben ein blaublühendes Gewächs, das man als Flachs ansprach. Auf die vielen Arbeitsgänge, von der Saat bis zum fertigen Leinen, kann ich hier nicht näher eingehen; es würde den ganzen HB füllen. An einem Spätherbsttag gab es dann einen nicht alltäglichen Betrieb auf dem Hof. Unter altem Gerümpel wurden Brechen, Rüffel und Hecheln hervorgesucht, aus dem Backofen zog man die gedörrten Flachsbündel und auf der Tenne brachen vier bis fünf Frauen den Flachs. Die Großmutter fühlte sich als Meisterin des Faches und kommandierte unter den Helferinnen herum, wie ein Feldwebel unter den Rekruten. An den Leitern und Deichseln der Erntewagen hingen sodann die silberglänzenden Flachsbauschen.
Den Laien dürfte es interessieren, daß als Spinnstoffaser nur der äußere Mantel des Flachses in Frage kam. Der von der Breche zu Häcksel zerhackte Stengel wurde „Ogna" (Anger) genannt. Es war dies ein wertloser Abfall, den die boshafte Jugend dazu verwendete, um heimlich verlobte Liebespaare bloßzustellen. Am Morgen des Andreastages fand man mit Ogna gezeichnete Gehsteige von Hof zu Hof gestreut, welche symbolisch „Spitzbubenwege" genannt wurden. Schon in früher Morgenstunde konnte man die betroffenen Dorfmädchen beobachten, wie sie mit dem Besen eifrig am Werke waren, um die verräterische Spur des nächtlichen Spukes zu verwischen, bevor die Öffentlichkeit davon Kenntnis nehmen konnte. Es gab aber auch Mädchen, die es nicht ungern sahen, daß mit dem Spitzbubenweg die Aufmerksamkeit eines schwerfälligen Burschen geweckt wurde, dem die Courage fehlte, den Weg zum Kammerfenster der Jungfrau zu wagen.
Kurz vor Weihnachten kam das alte Spinnrad von der Reparatur, ein neues wurde noch dazu gekauft und nach Neujahr brach der große Tag an, an dem die Rockenstube mit allem Drum und Dran Auferstehung feierte. Die ganze Familie stand um die Großmutter herum, als sie sich zum Rad setzte und mit großer Fingerfertigkeit den Faden laufen ließ. Ich entsinne mich noch gut, wie ihr dabei voll Stolz die Augen leuchteten. Oft mußte sie die Anlernerinnen tadeln. „Zu ihrer Zeit", erzählte sie, „war ein Dorfmädchen, das nicht spinnen konnte, ein schwarzes Schaf." Zur Erläuterung möchte ich anführen, daß daheim in unserer Gegend bis nach dem ersten Weltkrieg das sogenannte Geisenrad üblich war. Erst später wurde das Bockrad eingeführt, wie wir es im Titelbild des heutigen HB sehen können.
Oft erzählte uns die Großmutter, wie sie als junges Mädchen einer Theatervorstellung in Schlaggenwald beiwohnte, in welcher die Ratgeber Salie (Rosalia) ein Bauernmädchen darstellte. In einer Szene werkelte sie, zur Gaudi der Dorfmädchen, recht ungeschickt an einem Spinnrad herum und fegte es beim Aufstehen mit ihrem weiten Biedermeierrock über den Haufen. Das Dienstmädchen wiederum konnte die Geschichte vom jungen Ritter Heinrich von Eichenfels, der sein Kindermädchen heiratete, nicht oft genug hören. Das Strickzeug im Schoß liegend, blickte sie verträumt vor sich hin und dachte wohl daran, daß sie für so einen stolzen Adler auch in den Brunnen springen würde, um den Hochzeiter zu gewinnen. Vorläufig mußte sie sich mit dem Zenken Knechtl begnügen, der von der Ofenbank her wie ein Großwildjäger seine faustdicken Lügen verzapfte.
Gerne denke ich heute noch an die sorglos verschwätzten Rockenabende zurück, die von den Alten mit Erzählungen aller Art gewürzt wurden. Ein Hauch der Vergangenheit durchzog die geräumige Bauernstube. Und wenn der Wind an den Fenstern rüttelte, war es oft, als ob die Geister der Ahnen — schutzsuchend vor dem Getriebe einer fremden und feindlichen Welt — Einlaß begehrten. Wenn heute das entartete Sport- und Sexgepolter über den Bildschirm huscht und mir den Feierabend verekelt, überkommt mich eine Sehnsucht nach der Zeit der verträumten Rockenstuben, der Kindheit und den Märchen der Ahnen.
Ein Anschriftenverzeichnis aller Gfeller Landsleute wird von Frl. Emma Schuster erstellt, die weder Kosten noch Mühe scheut, die jetzigen Wohnorte (Anschriften), die Veränderungen im Familienleben, im Beruf usw. der vertriebenen Gfeller und ihrer Nachkommen zu erfassen. Der Herausgeber des HB bittet daher die Gfeller Landsleute, alle Anfragen von Frl. Emma Schuster lückenlos zu beantworten. Diese Arbeit kommt ja sämtlichen Gfeller Landsleuten zugute.
Masopustní pochoutky ze starého Horního Slavkova
Starší lidé z Horního Slavkova (Schlaggenwald) byli a zůstávají přesvědčeni, že se masopust nikde neslavil tak krásně jako kdysi doma. Dnes ale nebude řeč o maškarách, tancovačkách a maskovaných plesích, nýbrž o kulinářských požitcích této doby.
Nejprve je třeba zmínit makové a solené preclíky, které po generace roznášeli hornoslavkovští „originálové" a večer je nabízeli hostům v hostincích, kteří tam přišli „na koukanou na maškary". Na „Ibscherova Girka" si vzpomenou už jen ti nejstarší obyvatelé Horního Slavkova. Ale dodnes koluje úsloví, když se v pochybnostech ještě jednou zeptáte: „Kdo? No kdo?" — „No přece Ibscherův Girch!" Pak tu byla ještě jedna specialita: perníčky, po domácku zvané také „pusinky". Ty se dal koupit v době masopustu u Vinzenze Reifa. Nebyly drahé, za pár krejcarů člověk dostal velký kornout plný. Velmi dobře kořeněné pusinky prý dělal starý Mürling na Novém Městě. Bydlel v domě, který naposledy patřil panu Maxi Gareisovi a jeho ženě, Resi Siartové. Na cukráře Mürlinga si také vzpomene už jen málokdo.
Korunou masopustu ale přece jen byly masopustní koblihy. V domácím nářečí se jim říkalo „Kraoppen". Proč se f nahradilo dvěma p, zůstane asi navždy tajemstvím hornoslavkovského nářečí. Zato ale byly tyhle „Kraoppen" znamenité – opravdu prvotřídní. Zaposloucháte-li se trochu zpátky do oné doby, uslyšíte, jak horké sádlo Ceres a vepřový tuk syčí na pánvi. V každém domě se na masopust pekly koblihy a dobrá vůně horkého koláčového tuku pronikala až do sousedství a lákala pár „mlsounů". Protože tenkrát, na rozdíl od dnešní doby, nebylo možné koupit koblihy v pekařství každý den, natož je jíst. Proto byly naše masopustní koblihy jen jednou do roka vzácností a mimořádnou specialitou. Recept na „Kraoppen" se dědil z matky na dceru, takže se koblihy pečou dodnes stejně jako před sto lety, kdy byly náhodou objeveny ve Vídni. Už samo těsto je mnohem jemnější než jiné kynuté těsto. K tomu je třeba všechno udržovat pěkně v teple. Při vyvalování těsta se na kruhy vyznačené sklenicí dá lžička dobré marmelády. Pak se přiklopí víčko z těsta, přitiskne se a znovu se vykrojí sklenicí. Zbylé těsto mezi kolečky se opět vyválí, aby se do posledního kousku všechno využilo.
Ne všechny kuchařky ale tehdy tohle zužitkování zbytků znaly. Prozradil to rozhovor jedné malířky porcelánu na Fabriksweg brzy ráno, když byla řeč o „pečení Kraoppen". Ta dobrá duše prostoduše prohlásila (v domácím nářečí): „Ach, letos na to nemám chuť. Myslím, že si trochu upeču do pánvičky. Takový pěkný holý koláč je taky dobrý ke kávě. S těmi Kraoppen má člověk vždycky moc odpadu. Škoda toho na vyhození." Tento výrok jedné dobře známé osobnosti z Horního Slavkova se pro svou originalitu zachoval dodnes. Lidé rádi poslouchají a smějí se těmto domáckým zvukům, když se dvě hornoslavkovské ženy baví o pečení koblih. „Pečou se letos na masopust Kraoppen?" — „Ale ne, holka, s tím je moc odpadu...!"
Anna Neidhart, Auerbach/Opf.
Zobrazit původní německý text
Faschingsschmankerln
Ältere Leute aus Schlaggenwald sind und bleiben der Ansicht, daß der Fasching nirgends so schön gefeiert wird, als vor Jahren daheim. Doch nicht vom Maschkern oder der Tanzerei und den Maskenbällen soll heute die Rede sein, sondern von den kulinarischen Genüssen zu dieser Zeit.
Da wären zuerst die Mohn- und Salzbrezen zu erwähnen, die durch Generationen von Schlaggenwalder Originalen zur Faschingszeit ausgetragen und abends in den Gasthäusern den anwesenden Gästen, die zum „Maschkererschauen" da waren, angeboten wurden. An den „Ibscher Girch" werden sich nur noch die ältesten Einwohner von Schlaggenwald erinnern können. Aber noch heute kursiert der Ausspruch, wenn im Zweifelsfalle nochmals gefragt wird: „Wer? Nu wer?" — „Da Ibscher Girch!" Dann gab es noch eine Spezialität: Die Pfeffernüßla! In der heimatlichen Sprache auch „Busserln" genannt. Diese gab es während der Faschingszeit beim Reif Vinzenz zu kaufen. Sie waren nicht teuer, für wenig Geld bekam man eine große „Guggern" (Tüte) voll. Sehr gut gewürzte Busserla soll der alte Mürling in der Neustadt hergestellt haben. Er wohnte in dem Haus, das Herrn Gareis Max und seiner Frau, der Siart Resi, zuletzt gehört hat. An den Mürling Zuckerbäcker werden sich ebenfalls nur noch wenige erinnern können.
Die Krönung des Faschings waren halt doch die Faschingskrapfen. Im heimatlichen Dialekt hießen sie „Kraoppen". Warum man das f durch ein zweites p ersetzt hat, wird wohl für immer ein Geheimnis unserer Schlaggenwalder Mundart bleiben. Dafür aber waren diese „Kraoppen" aus dem ff so gut. Also mit zwei ff. Lauscht man ein wenig zurück in die damalige Zeit, so hört man das heiße Ceres und's schweinerne Fett'n im Tiegl spruzln. In jedem Haus wurden zum Fasching Krapfen gebacken und der gute Geruch nach heißem Küchlfett drang bis in die nächste Nachbarschaft und lockte ein paar „Glustriche" an. Denn so wie heute, gab es in der damaligen Zeit nicht jeden Tag Krapfen in den Bäckereien zu kaufen, geschweige denn zu essen. Deshalb waren unsere Faschingskrapfen nur einmal im Jahr eine Rarität und besondere Spezialität. Das Rezept für die „Kraoppen" ging von der Mutter auf die Tochter über, so daß die Krapfen heute noch so gebakken werden wie vor hundert Jahren, als sie in Wien durch einen Zufall entdeckt wurden. Schon der Teig ist viel feiner, als ein anderer Hefeteig. Dazu muß alles schön warm gehalten werden. Beim Auswalken des Teiges gibt man auf die mit einem Glas vorgezeichneten Kreise ein Löfferl voll gute Marmelade. Dann wird ein Teigdeckel darüber gelegt, angedrückt und wieder mit einem Glas fertig ausgestochen. Der dazwischen liegende Teig wird wiederum mit ausgerollt, damit alles bis zum Letzten seine Verwendung findet.
Aber nicht alle Köchinnen scheinen damals diese Resteverwertung gekannt zu haben. Dies verriet das Gespräch einer Porzellanmalerin auf dem Fabriksweg am frühen Morgen, als vom „Kraoppenbachn" die Rede war. Die Gute meinte treuherzig: „Ach, ich ho heier ka Lust dazou. Ich denk, ich mach a bißl ins Pfannl nei. Sura gouta nackata Kouchn is fei a gout zan Kaffee. Mit diarn Kraoppen hout man allawal za vül Abfall. Is ja schod üm diarn Tag zan wegschmeißn." Dieser Ausspruch einer wohlbekannten Persönlichkeit aus Schlaggenwald hat sich wegen seiner Originalität bis zum heutigen Tag erhalten. Gerne hört und lacht man über diese heimatlichen Klänge, wenn sich zwei Schlaggenwalderinnen über das Krapfenbacken unterhalten. „Bacht san heier Kraoppen za der Fasching?" — „Na, Madl, dou hout man zu vül Abfall...!"
Anna Neidhart, Auerbach/Opf.
35 krajanů se sešlo v Bayreuthu
35 krajanů se sešlo 6. 1. 1963 v Bayreuthu
v hostinci našeho krajana Alberta Kreise k příjemnému posezení. Prostřednictvím Heimatbriefu srdečně zdraví všechny krajany. Návštěvníci byli z Bayreuthu a okolí. Příští setkání se koná na masopustní úterý. Z těchto setkání v Bayreuthu mám radost, protože udržují starou vlasteneckou sounáležitost krajanů.
M.
Zobrazit původní německý text
35 Landsleute trafen sich am 6. 1. 1963 in Bayreuth
im Gastlokal unseres Landsmannes Albert Kreis zu einem gemütlichen Beisammensein. Sie grüßen über den HB alle Landsleute recht herzlichst. Die Besucher waren aus Bayreuth und Umgebung. Die nächste Zusammenkunft findet am Faschingsdienstag statt. Über diese Treffen in Bayreuth freue ich mich, weil sie die alte heimatliche Zusammengehörigkeit der Landsleute aufrechterhalten.
M.
Naši Slavkovští v Kanadě
Naši Slavkovští v Kanadě
Napsal Rudi Marterer — I. díl
Mezi mnoha sudetskými Němci, kteří v roce 1938 z politických důvodů opustili domov, byl i náš krajan z Horního Slavkova (Schlaggenwald) Josef Weinhart „od Donnera" se svou ženou Emmou, rozenou Siartovou (Horní ulice – Obere Gasse), a oběma syny Josefem a Ernstem. Byl to takový hugenotský motiv odmítnutí přizpůsobit se, který postavil tisíce sudetských Němců před těžkou volbu mezi domovem a svobodou. Loučení s domovem jistě nebylo sudetským Němcům lehké. Aby však unikli hrozícímu pronásledování ze strany nacionálních socialistů, vydali se cestou do svobody – ovšem s vyhlídkou na žebrácký úděl v emigraci. Když se krajan Josef Weinhart s těžkým srdcem se svou rodinou vydával do ciziny, netušil, že o pár let později bude muset domov opustit i většina jeho slavkovských krajanů.
Krajan Weinhart se svou rodinou zamířil nejprve do Anglie, odkud pak roku 1939 odjel se 150 sudetoněmeckými rodinami do Kanady, která pro své rozlehlé a neosídlené kraje ještě potřebovala farmáře-průkopníky. Usídlení sudetoněmeckých rodin proběhlo zcela na západě Kanady. Každý osadník dostal 160 arů půdy, dvě krávy, dva koně, deset slepic a jednu chovnou svini. Kromě toho vždy čtveřice osadníků dostala potřebné zemědělské stroje, které si navzájem půjčovali. Osídlení financoval anglický fond, přičemž se nemuselo nic splácet. První rok pracovali osadníci společně, kolektivně. Nejprve se pro každou rodinu postavil malý dřevěný domek. Na další výstavbu dostal každý osadník úvěr se splatností deset let. Většina osadníků však byla bez dluhů už po pěti až šesti letech. Kanaďané se k sudetoněmeckým osadníkům chovali velmi vstřícně.
Tak sudetoněmeckou pílí vznikla osada Tomslake nedaleko města Dawson Creek, na počátku Aljašské silnice. Dawson Creek nelze zaměňovat s Dawson City na Yukonu, na hranici s Aljaškou. Řemeslníci mohli v osadě provozovat svá řemesla. Krajan Josef Weinhart si zařídil řeznictví. Kdo nemohl v osadě vykonávat své povolání a zároveň nechtěl farmařit, odešel do města.
Kanada je panenská země, která má před sebou ještě velkou budoucnost. Rozloha Kanady činí 9 960 000 km² (ve Spolkové republice jen 247 906 km²) se 14 miliony obyvatel (ve
[obr] První slavkovská rodina, která se roku 1939 vystěhovala do Kanady a našla tam nový domov. Josef Weinhart (vlevo), jeho žena Emma, rozená Siartová, a syn Ernst (vpravo).
Spolkové republice přes 50 milionů). Obyvatelstvo se v Kanadě soustřeďuje především na jihu země, směrem na sever hustota osídlení z klimatických důvodů stále klesá. Ačkoli se zemědělsky využívá jen osm procent plochy, je Kanada největší obilnicí světa. Rozsáhlá lesní území dělají z Kanady také největšího dodavatele suroviny pro papírenský průmysl na světě.
I v Kanadě však pečení holubi nelétají sami do úst. Naši sudetoněmečtí osadníci si museli svůj vzestup vydobýt tvrdě a těžce. Už jen klimatické podmínky kladly na jejich tělesnou odolnost neslýchané nároky. Krajan Josef Weinhart mi napsal: „Ne každý snese zdejší podnebí, protože teplotní rozdíly mezi létem a zimou jsou zde velmi velké. Zima je velmi studená (30 až 40 stupňů pod nulou) a velmi dlouhá. Trvá sedm měsíců, přičemž tma padá už v pět odpoledne a trvá až do devíti hodin ráno. Několik málo letních měsíců je naopak velmi horkých s krátkými nocemi, takže úroda dozrává mnohem rychleji než v Německu. Od setí po sklizeň potřebuje zdejší ječmen jen 100 dní. Ovoce se v těchto šířkách nedaří. Krajina je podobná té naší domácí (viz obrázek), jen je tu mnohem více lesa.
[obr] Skoro jako silnice na Krudumu nebo na Heidě – tak klamně podobná je scenérie této lesní cesty v kraji našich krajanů v Kanadě.
Bohužel jsme utrpěli i těžkou ránu osudu. Náš nejstarší syn Josef 24. 11. 1943 smrtelně zahynul, když ho při pokládání vodovodních trub zasypala zemina. Kvůli tomu jsem musel své řeznictví vzdát. Já i můj druhý syn Ernst jsme prodali své farmy a přestěhovali se do Dawson Creeku. Tam má každý z nás svůj vlastní dům, a vzhledem k velkým vzdálenostem, které se tu musí urazit, má také každý auto. Životní podmínky jsou velmi uspokojivé. Já i má žena pobíráme státní starobní důchod, který dostane každý, i kdyby byl milionář. Musí však dosáhnout 70 let věku a být práce neschopný. Ceny potravin jsou vzhledem ke mzdám poměrně nízké. Hostince jako u nás doma zde nejsou. Přesto se v naší osadě Tomslake velmi pěstuje společenský život."
O pár let později se do Kanady vystěhovali i bratr a obě sestry krajana Josefa Weinharta, stejně jako dcera krajana Morize Starka (ředitele spořitelny). O tom vyjde podrobná zpráva v příštím čísle.
Zobrazit původní německý text
Unsere Schlaggenwalder in Kanada
Von Rudi Marterer — I. Teil
Unter den vielen Sudetendeutschen, die 1938 aus politischen Gründen die Heimat verließen, befand sich auch unser Schlaggenwalder Landsmann Josef Weinhart von der Donner mit seiner Frau Emma, geborene Siart (Obere Gasse) und seine beiden Söhne Josef und Ernst. Es war das Hugenotten-Motiv der Nichtgleichschaltung, die tausende Sudetendeutsche vor die schwere Wahl zwischen Heimat und Freiheit stellte. Der Abschied von der Heimat fiel den Sudetendeutschen bestimmt nicht leicht. Doch um der drohenden Verfolgung durch die Nationalsozialisten zu entgehen, wählten sie den Weg in die Freiheit, freilich mit der Aussicht auf ein Bettlerdasein in der Emigration. Als Landsmann Josef Weinhart mit seiner Familie schweren Herzens in die Fremde zog, ahnte er nicht, daß wenige Jahre später der größte Teil seiner Schlaggenwalder Landsleute ebenfalls die Heimat verlassen mußte.
Landsmann Weinhart kam mit seiner Familie zunächst nach England, von dort ging es dann 1939 mit 150 sudetendeutschen Familien nach Kanada, das für seine weiten und unerschlossenen Räume noch Pionier-Farmer brauchte. Die Ansiedlung der sudetendeutschen Familien erfolgte ganz im Westen Kanadas. Jeder Siedler erhielt 160 Ar Land, zwei Kühe, zwei Pferde, zehn Hühner und eine Zuchtsau. Außerdem bekamen immer je vier Siedler die erforderlichen landwirtschaftlichen Maschinen, die gegenseitig ausgeliehen wurden. Finanziert wurde die Ansiedlung durch einen englischen Fond, wobei keine Rückzahlung zu erfolgen brauchte. Das erste Jahr arbeiteten die Siedler im Kollektiv. Man errichtete zunächst für jede Familie ein kleines Holzhaus. Für den weiteren Aufbau erhielt jeder Siedler einen Kredit, für dessen Rückzahlung eine Frist von zehn Jahren eingeräumt wurde. Die meisten Siedler waren aber schon nach fünf bis sechs Jahren schuldenfrei. Die Kanadier zeigten sich gegenüber den sudetendeutschen Siedlern sehr entgegenkommend.
So entstand durch sudetendeutschen Fleiß die Siedlung Tomslake in der Nähe der Stadt Dawson Creek am Ausgangspunkt der Alaskastraße. Dawson Creek ist nicht zu verwechseln mit Dawson City am Yukon an der Grenze von Alaska. Die Handwerker konnten in der Siedlung ihr Gewerbe ausüben. Landsmann Josef Weinhart richtete sich eine Fleischerei ein. Wer seinen Beruf in der Siedlung nicht ausüben konnte und auch nicht farmen wollte, zog in die Stadt.
Kanada ist ein jungfräuliches Land, das noch eine große Zukunft vor sich hat. Die Bodenfläche Kanadas beträgt 9 960 000 qkm (in der Bundesrepublik nur 247 906 qkm) mit 14 Millionen Einwohnern (in der
[obr] Die erste Schlaggenwalder Familie, die 1939 nach Kanada auswanderte und dort eine neue Heimat fand. Josef Weinhart (links), seine Frau Emma, geborene Siart, und Sohn Ernst (rechts).
Bundesrepublik über 50 Millionen). Die Bevölkerung konzentriert sich in Kanada hauptsächlich im Süden des Landes, nach Norden zu wird aus klimatischen Gründen die Bevölkerungsdichte immer dünner. Obwohl nur acht Prozent der Bodenfläche landwirtschaftlich genutzt werden, ist Kanada die größte Weizenkammer der Erde. Die riesigen Waldgebiete machen Kanada auch zum größten Rohstofflieferanten für die Papierindustrie auf der Erde.
Allerdings kommen auch in Kanada die gebratenen Tauben nicht in den Mund geflogen. Unsere sudetendeutschen Siedler mußten sich ihren Aufstieg hart und schwer erkämpfen. Schon allein die klimatischen Verhältnisse stellten an ihre körperliche Widerstandskraft unerhörte Anforderungen. Landsmann Josef Weinhart schrieb mir: „Nicht jeder verträgt das Klima hier, weil die Temperaturunterschiede zwischen Sommer und Winter sehr groß sind. Der Winter ist sehr kalt (30 bis 40 Grad Minus) und sehr lang. Er dauert sieben Monate, wobei um 17 Uhr schon die Dunkelheit hereinbricht und bis neun Uhr morgens anhält. Die wenigen Sommermonate wiederum sind sehr heiß mit kurzen Nächten, so daß die Ernte viel schneller reift als in Deutschland. Vom Säen bis zum Schnitt braucht die Gerste hier nur 100 Tage. Obst gedeiht in diesen Breiten nicht. Die Landschaft ist ähnlich wie in unse-
[obr] Fast wie eine Straße am Krudum oder auf der Heide, so täuschend ähnlich ist die Szenerie dieser Waldstraße in der Gegend unserer Landsleute in Kanada.
rer Heimat (siehe Bild), nur viel mehr Wald ist hier. Leider haben wir auch einen schweren Schicksalsschlag erlitten. Unser ältester Sohn Josef verunglückte am 24. 11. 1943 tödlich, indem er beim Legen der Wasserleitungsrohre verschüttet wurde. Dadurch mußte ich meine Fleischerei aufgeben. Ich und mein zweiter Sohn Ernst verkauften unsere Farmen und übersiedelten nach Dawson Creek. Da besitzt jeder von uns sein eigenes Haus und durch die weiten Entfernungen, die hier zurückzulegen sind, hat auch jeder sein Auto. Die Lebensverhältnisse sind sehr zufriedenstellend. Ich und meine Frau beziehen die staatliche Altersrente, die jeder erhält, selbst wenn er Millionär ist. Aber man muß das 70. Lebensjahr erreicht haben und arbeitsunfähig sein. Die Lebensmittelpreise sind dem Lohn entsprechend ziemlich niedrig. Gasthäuser wie in unserer Heimat gibt es hier nicht. Dennoch wird in unserer Siedlung Tomslake die Geselligkeit sehr gepflegt."
Wenige Jahre später sind auch der Bruder und die beiden Schwestern von Ldm. Josef Weinhart nach Kanada ausgewandert, ebenso eine Tochter von Ldm. Moriz Stark (Sparkassendirektor). Darüber folgt im nächsten Heft ein ausführlicher Bericht.












