Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 88
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 88, rok 1962. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Titulní strana – Heimatbrief, číslo 88
Titulní strana – Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald), sešit 88
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské horní města
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Rudolf Marterer, Erlangen / Bavorsko
Poštovní místo vydání: 852 Erlangen
Zeppelinstraße 40
14. ročník 5. září 1962 Sešit 88
Glockenberg
s kostelem sv. Jiří a zvonicí.
V popředí stará „stodola"
Zobrazit původní německý text
Titelseite – Heimatbrief Schlaggenwald, Folge 88
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Rudolf Marterer, Erlangen / Bayern
Postverlagsort: 852 Erlangen
Zeppelinstraße 40
14. Jahrgang 5. September 1962 Folge 88
Der Glockenberg
mit der St. Georgskirche und dem Glockenturm.
Im Vordergrund ein alter „Stodl"
Umění putování
TOULÁNÍ
Putování je také umění,
které nezvládne každý.
Ať slunce svítí, či mlha halí kraj,
tady se osvědčím.
Časně zrána, když se den probouzí,
žene mě to z domu ven,
večer, často za tmavé noci,
vracím se spokojeně domů.
Každý dělá něco jiného,
většina hrne peníze.
Já ale táhnu s dobrou náladou
skrz stráně, les a pole.
Schloßbauer
Zobrazit původní německý text
WANDERKUNST
Das Wandern ist auch eine Kunst,
Die nicht ein jeder kann.
Ob Sonnenschein, ob Nebeldunst,
Hier stell ich meinen Mann.
Frühmorgens, wenn der Tag erwacht,
Treibt mich es aus dem Haus,
Des Abends, oft bei dunkler Nacht,
Kehr ich vergnügt nachhaus.
Ein jeder was Besondres tut,
Die meisten scheffeln Geld.
Ich aber ziehe frohgemut
Durch Heide, Wald und Feld.
Schloßbauer
Slovo redaktora krajanům
Moji milí krajané!
Znovu vám předávám sešit našeho krajanského zpravodaje s množstvím příspěvků o rodném kraji, slovem i obrazem. Pokračování seriálu „Bývalé svobodné horní město Horní Slavkov (Schlaggenwald)" vyjde až v příštím čísle, protože tentokrát byly důležitější jiné příspěvky. Toto vydání obsahuje také pozvánku na posvícenské slavnosti v Auerbachu, Mnichově, Frankfurtu a Norimberku. Těší mě, že ve čtyřech městech Spolkové republiky se vzpomíná na naše nezapomenutelné slavkovské posvícení, a doufám, že tato setkání budou hojně navštívena a že na nich zavládne ta pravá posvícenská nálada.
Při hlášení rodinných zpráv prosím o úplné údaje a čitelné písmo, aby se předešlo dotazům a chybám při zveřejnění. Dále nezapomeňte hlásit narozeniny našich osmdesátiletých krajanů a zároveň mi zaslat jejich fotografii.
Příští číslo našeho krajanského zpravodaje vyjde koncem října. Uzávěrka pro zprávy a příspěvky je 15. října 1962. Posílejte mi především včas rodinné zprávy. Tím se s vámi pro dnešek loučím. Až do vydání 89. čísla zůstávám se srdečným krajanským pozdravem
Váš
Rudi Marterer
Zobrazit původní německý text
Meine lieben Landsleute!
Wieder überreiche ich euch ein Heft unseres Heimatblattes mit zahlreichen heimatlichen Beiträgen in Wort und Bild. Die Fortsetzung zu der Reihe „Die ehemals freie Bergstadt Schlaggenwald" erscheint im nächsten Heft, da diesmal andere Beiträge wichtiger waren. Die vorliegende Ausgabe enthält auch die Einladung zu den Kirchweihfeiern in Auerbach, München, Frankfurt und Nürnberg. Ich freue mich, daß in vier Städten der Bundesrepublik unserer unvergeßlichen Schlaggenwalder Kirchweih gedacht wird und hoffe, daß diese Zusammenkünfte gut besucht werden und daß dabei die richtige Kirwastimmung aufkommt.
Bei der Meldung von Familien-Nachrichten bitte ich um vollständige Angaben und deutliche Schrift, damit Rückfragen und Fehler in der Wiedergabe vermieden werden. Vergeßt ferner nicht darauf, mir die Geburtstage unserer 80jährigen Landsleute zu melden und mir gleichzeitig ein Bild von ihnen mit einzusenden.
Die nächste Ausgabe unseres Heimatblattes kommt Ende Oktober heraus. Einsendeschluß für Berichte und Nachrichten ist der 15. Oktober 1962. Sendet mir vor allem die Familien-Nachrichten rechtzeitig ein. Damit will ich mich für heute von euch verabschieden. Bis zum Erscheinen der 89. Ausgabe verbleibe ich mit herzlichen Heimatgrüßen
Euer
Rudi Marterer
Domov s novou tváří – zamyšlení k 17. výročí vyhnání
Domov s novou tváří
Malé zamyšlení k 17. výročí vyhnání
Mnohým z nás, kdo jsme v letech 1945/46 s krvácejícím srdcem a v zoufalství museli opustit domov, se jeho tehdejší podoba nesmazatelně vryla do paměti. Po 17 letech už ale zdaleka neodpovídá skutečnosti. Sice tu stále stojí stejné hory a vody tečou stejným směrem, ale to, co kdysi vytvořila lidská ruka, změnilo svou tvář.
Karlovarský kraj sice neprošel takovými změnami jako jiné oblasti v mnoha ohledech, přesto se i zde za půl generace leccos proměnilo. Právě na okrajích tohoto kraje jsou změny nejpatrnější. Tam, kde kdysi kvetla pole a přívětivé vesnice těšily srdce poutníka, dnes leží vojenské výcvikové prostory (Doupov, Kaiserwald). Jinde musely celé obce ustoupit těžbě uhlí a rud (Nová Ves u Sokolova [Neusattl], Habartov [Haberspirk]). V dalších oblastech se zase noví páni domnívají, že vylidněný kraj mohou využít stavbou rybníků nebo dokonce přehrad (Kladská u Chebu [Glassnitz bei Eger]). Jižně od Karlových Varů, kde dopravní poloha není nejpříznivější, se krajina mění ve step. Tam, odkud lázeňské město kdysi bralo velkou část kvalitních brambor (Trstěnice [Trossau], Lomnička [Leimgruben]), domy chátrají, z polí se staly pastviny a tento úpadek se ještě vydává za pokrok. Vyčerpávání půdy snížilo její výnos, předepsané výrobní normy se nikdy nedařilo splnit, a všude nově zakládaná jednotná zemědělská družstva všech stupňů (tam nazývaná JZD) jsou většinou jen vynuceným náhradním řešením, aby země úplně nezpustla. Chvályhodnou výjimkou jsou v tomto ohledu JZD v Hroznětíně [Lichtenstadt] a v Donawitz. To, že se lišky staly pohromou a divoká prasata (tam, kde dříve žádná nebyla) se objevují v celých stádech, možná nejlépe vystihuje proměnu a stav naší vlasti po roce 1945.
Veškeré snahy Čechů biologicky získat zemi pro sebe rozsáhlými osídlovacími akcemi přinesly jen poloviční úspěch. Všechny ty četné, většinou nedobrovolné vlny nových osídlenců, které se rozlily po celém Sudetsku (dnes nazývaném už jen Pohraniční území), většinou ztroskotaly. V naší užší vlasti se osídlení podařilo jen tam, kde byly zvlášť příznivé podmínky (např. dům za 5000 Kčs, dobré vlakové spojení atd.) nebo kde byly lákaným, většinou důchodcům, dávány zvlášť lákavé sliby, jak tomu bylo u Krásna [Töppeles] a Loket [Engelhaus] – pozn.: pravděpodobně míněny Krásno a okolí Loketu.
Tam, kde po staletí sídlili jen Němci, žijí dnes Češi, Slováci, Cikáni, Rumuni a Maďaři. Sudetští Němci tvoří všude jen zanedbatelné menšiny. Že ve Vejprtech [Weipert] je dokonce německý starosta, je unikát. Plánovitě a s velkou horlivostí se v uplynulých 17 letech usilovalo vymýtit vše, co připomíná německou minulost naší vlasti. Sudetští Němci, kteří zůstali v domově, smějí pro Prahu používat německé označení Prag. Avšak pro místa své sudetoněmecké vlasti tito – podle ústavy údajně rovnoprávní – obyvatelé nesmějí používat prastará označení jako Karlsbad, Schlaggenwald nebo Schlackenwerth, nýbrž Karlovy Vary, Horní Slavkov (Schlaggenwald) a Ostrov. Místa, která se do roku 1938 v češtině nazývala Falknov (Falkenau) nebo Funkštejn (Funkenstein), byla podruhé počeštěna na Sokolov a Háj. Stará říšská města Cheb, které je s německými dějinami spjato mnohem déle než například bývalé říšské hlavní město Berlín, dostávají místo starého městského znaku s německou říšskou orlicí v mřížovaném poli nový znak, který má připomínat husitskou minulost (!!!) tohoto města. I v nekapitalistickém Československu se ovšem ukazuje, že nejcitlivějším ze všech orgánů je peněženka. Protože „lázeňské město Karlovy Vary" nikoho nepřilákalo, zkouší se to teď nově s „lázeňským městem Karlsbad neboli Carlsbad" a je se ochoten kvůli případným západním hostům leccos z „socialistických vymožeností" škrtnout. Prvním krokem k tomu bylo přejmenování světoznámého bývalého hotelu Pupp, který se od roku 1945 z vděčnosti k „osvoboditelům" jmenoval Hotel Moskva, na Hotel Moskva-Pupp. Vedle toho si řada dříve vyhledávaných firem naší vlasti podržela staré firemní názvy, například ZKW (Zettlitzer Kaolinwerke – Sedlecké kaolinové závody), H & C (Haas & Czjzek, porcelánka Horní Slavkov), Moser (sklárny Mírová), EPIAG (porcelánky v okolí Karlových Varů).
Všude v širém kraji vtiskl „mír" od roku 1945 zemi svou pečeť. Celé obce zmizely z povrchu zemského, například Zlatá (Gfell), protože nikdo z nově příchozích – vlastními českými spoluobčany opovržlivě nazývaných „zlatokopové" – nechtěl vykonávat trvalou a tvrdou práci, a především pravděpodobně proto, že nikdo neví, jak dlouho rychle nabytý blahobyt v sudetoněmeckém území může trvat. „Tisíciletá říše" trvala jen 12 let, přátelství se Sovětským svazem mělo trvat „na věčné časy", a přitom se už od osvobozeneckého roku 1945 neustále marně přemýšlí, jak se od něho nejlépe osvobodit. Koho ještě může udivovat, že zbylí sudetští Němci, státní občané třetí kategorie, chtějí z nynějších strašidelných vesnic – kdysi upravených chebských obcí – přesídlit do Spolkové republiky?
Celostátní akce na zkrášlení (akce „Z"), nesčetné „dobrovolné" brigády po pracovní době, „socialistické závazky" a jakkoli se tyto úklidové komanda ještě nazývají, nedokážou ze zpustlé, tisíci troskami posetou zemi znovu učinit kdysi kvetoucí a obdivovanou krásnou vlast, protože noví osídlenci k ní prostě nemají potřebné pouto.
To, že náš karlovarský domov leží naštěstí nad průměrem stavu Sudet, má především dvě příčiny: Karlovy Vary a uran. Ne Praha, Plzeň nebo Brno jsou ve světě, především na Západě, tak známé jako bývalé sudetoněmecké světové lázně Karlovy Vary. Nesmírně propagandisticky zdatní Češi se proto brzy pokusili udělat z Karlových Varů privilegovanou výkladní skříň Československé republiky. Poté, co je nechali nejprve důkladně vyplenit, nechybí vážné snahy vrátit Karlovým Varům alespoň část jejich bývalého lesku. Doufá se, že prostřednictvím Karlových Varů se získají tolik potřebné západní devizy. Mezinárodním karlovarským filmovým festivalem, pořádaným už několik let, se doufá vyleštit od roku 1945 pošramocenou pověst Karlových Varů. Musíme být spravedliví a přiznat, že se jim podařilo tyto filmové slavnosti velkoryse rozjet a dát jim vysokou prestiž. Na několik dní v roce se skutečně každoročně na Poštovní louce a v hotelu Pupp scházejí filmové celebrity.
Uranová horečka, která se rozjela po roce 1948, přivedla podobně jako zlatá horečka pestrou směsici národností do jáchymovské a slavkovské oblasti. Desetitisíce horníků na uran bydlely v dřevěných barákových městečkách a vydělávaly si nešpatně. Naše vlast z toho ale měla nejmenší užitek a byla rychle oloupena o svůj cenný poklad. Místa jako Krásný Les (Rabensgrün), Horní Slavkov, Loket a Bečov nad Teplou [Petschau], stejně jako řada míst jižně od Krušných hor, zažila tehdy rychlou proměnu obyvatelstva. Rychlým nárůstem počtu obyvatel se úpadek trochu zabrzdil. Kromě toho některá místa dokonce zažila novou výstavbu. Nejlepším důkazem toho jsou Nový Horní Slavkov, Nové Sedlo [Neu-Schlackenwerth] a také Sokolov.
Lesnice [Leßnitz], kdysi čistě zemědělská vesnička, se stala ryze hornickým místem. Nové Sedlo, dříve známé jen jako železniční uzel, představuje dnes „socialistické město" se všemi svými silnými i slabými stránkami. Město dnes čítá už na 10 000 obyvatel. Jeho okázalý „kulturní dům", postavený v padesátých letech hlavně sudetoněmeckými retribučními vězni, je demonstrativní stavbou pro tehdy zvýhodněnou vrstvu horníků na uran. V Novém Slavkově je tomu podobně. Nepřejde ani jeden 1. máj nebo „Den horníků", aby v Novém Sedle nebo v Horním Slavkově nepronesl řeč jeden, nebo dokonce dva pražští ministři. Po přehnaně urychlené těžbě a rabování uranu se nyní uvažuje o industrializaci obou těchto hornických měst, přičemž přednost se dává strojírenství.
Od té doby, co Krušné hory a Slavkovský les [Kaiserwald] přestaly být vojenským zakázaným pásmem, ožívá znovu i dříve oblíbený zimní sport v tomto přírodou jako stvořeném zimním rekreačním ráji. I to přispívá k tomu, aby se zbrzdil všeobecný úpadek, a nutí to leccos investovat. Že s Karlovými Vary mají tam velké plány, dokazují různé uskutečněné, případně plánované projekty. V zákoně o československých lázních dostala karlovarská lázeňská čtvrť zvláštní status lázeňského města. Vedle tržnice byl už před lety postaven hokejový stadion. Za nově budovanou Vřídelní kolonádu byly právě uděleny ceny za předložené návrhy. Sem patří i filmový festival. Stále víc se ukazuje, že vyhnaní Karlovaráci si nechali ujít příležitost udělat totéž co Jablonečtí, totiž postavit někde v Německu nebo Rakousku něco rovnocenného Novému Jablonci. Dnes v celé Spolkové republice známé „karlovarské oplatky" nebo „dortíky karlovarského způsobu" jsou dost chabou náhradou za ohromnou pověst a skvělé výkony Karlových Varů coby lázeňského města. Toto zanedbání se ještě projeví.
I když si tam dávají největší práci zbavit náš starý domov jeho německého charakteru, přesto zůstane naším – tak dlouho, dokud budeme mít, jak nedávno vyjádřil poslanec Bundestagu Jaksch, historickou vůli považovat jej za svůj domov a při budoucím uplatnění práva na sebeurčení se tam vrátit.
Toni Herget
Zobrazit původní německý text
Heimat mit neuem Gesicht
Eine kleine Betrachtung zur 17. Wiederkehr der Vertreibung
Bei vielen von uns, die 1945/46 blutenden Herzens und voller Verzweiflung die Heimat verlassen mußten, hat sich ihr unverändertes Bild in die Erinnerung eingegraben. Nach 17 Jahren entspricht es aber bei weitem nicht mehr der Wirklichkeit. Zwar stehen noch dieselben Berge und die Wasser nehmen den gleichen Lauf, doch das einst von Menschenhand Geschaffene hat sein Gesicht gewandelt.
Nun hat gerade die Karlsbader Landschaft nicht jene Veränderung erfahren, wie sie andere Gebiete auf vielen Sektoren unterworfen waren, doch hat sich auch hier im Laufe einer halben Generation manches gewandelt. Gerade an den Randgebieten dieser Landschaft sind die Veränderungen am meisten festzustellen. Wo einst blühende Fluren und freundliche Dörfer dem Wanderer das Herz erfreuten, liegen heute Truppenübungsplätze (Duppau, Kaiserwald). Anderswo mußten wiederum ganze Orte dem Kohlen- und Erzbergbau weichen (Neusattl, Haberspirk). In weiteren Gegenden wiederum meinen die neuen Herren den entvölkerten Landstrich durch Anlagen von Teichen oder gar Talsperren für sich nutzbar machen zu können (Glassnitz bei Eger). Südlich von Karlsbad, wo die Verkehrslage nicht die günstigste ist, versteppt das Land. Woher die Kurstadt einst einen Großteil ihrer Qualitätskartoffeln bezog (Trossau, Leimgruben), verfallen die Häuser, aus Äckern wurden Weiden und man preist diesen Niedergang noch als Fortschritt an. Der Raubbau am Boden verminderte seinen Ertrag, die vorgeschriebenen Produktionsnormen konnten nie erreicht werden und die allerorts neu gegründeten Landwirtschaftlichen Produktions-Genossenschaften aller Grade (drüben JZD genannt) sind meist nur eine erzwungene Ersatzlösung, um das Land nicht noch mehr verwahrlosen zu lassen. Die JZD von Lichtenstadt und Donawitz sind dabei rühmenswerte Ausnahmen. Daß die Füchse zu einer Landplage wurden und Wildschweine (wo bisher keine lebten) in großen Herden auftreten, kennzeichnet vielleicht am besten den Wandel und Zustand unserer Heimat nach 1945.
Alle Anstrengungen der Tschechen, in großangelegten Besiedlungsaktionen das Land biologisch für sich zu gewinnen, zeigten nur halbe Erfolge. All die vielen, meist unfreiwilligen Neusiedlerwellen, die sich über das gesamte Sudetenland (heute nur noch Pohranicni uzemi = Grenzgebiet genannt) ergossen, sind meist gescheitert. In unserer engeren Heimat gelang nennenswerte Besiedlung nur dort, wo besonders günstige Bedingungen (z. B. ein Haus für Kc 5000, günstige Bahnverbindung usw.) oder besonders verlockende Versprechungen den Geköderten, meist Rentnern, gemacht wurden, wie es bei Töppeles und Engelhaus der Fall ist.
Wo durch Jahrhunderte nur Deutsche siedelten, leben heute Tschechen, Slowaken, Zigeuner, Rumänen und Ungarn. Die Sudetendeutschen bilden überall nur noch nicht ins Gewicht fallende Minderheiten. Daß es in Weipert sogar einen deutschen Bürgermeister gibt, ist ein Unikat. Planmäßig und mit viel Eifer hat man sich in den vergangenen 17 Jahren bemüht, all das auszumerzen, was an die deutsche Vergangenheit unserer Heimat erinnert. Für Prag dürfen die in der Heimat verbliebenen Sudetendeutschen die deutsche Bezeichnung Prag benützen. Aber für die Orte ihrer sudetendeutschen Heimat dürfen diese, nach der Verfassung angeblich gleichberechtigten Bewohner, nicht die uralten Bezeichnungen, wie z. B. Karlsbad, Schlaggenwald oder Schlackenwerth benützen, sondern Karlovy Vary, Horni Slavkov und Ostrov. Orte, die bis 1938 im Tschechischen etwa Falknov (Falkenau) oder Funkstejn (Funkenstein) hießen, wurden ein zweitesmal tschechisiert zu Sokolov und Haj. Die alte Reichsstadt Eger, die mit der deutschen Geschichte viel länger verbunden ist als z. B. die einstige Reichshauptstadt Berlin, erhält nun anstelle des alten Stadtwappens mit dem deutschen Reichsadler im vergitterten Feld ein neues Wappen, das an die hussitische Vergangenheit (!!!) dieser Stadt erinnern soll. Aber auch in der nichtkapitalistischen Tschechoslowakei zeigt es sich, daß das empfindsamste aller Organe der Geldbeutel ist. Da die „Badestadt Karlovy Vary" niemand angezogen hat, versucht man es nun neuerdings mit „Kurstadt Karlsbad oder Carlsbad" und erklärt sich bereit, zu Gunsten der etwaigen westlichen Gäste manche „Sozialistische Errungenschaft" zu streichen. Der erste Schritt dazu war die Neubenennung des in aller Welt bekannten ehemaligen Hotels Pupp, das ab 1945 in Ergebenheit vor den „Befreiern" Hotel Moskva hieß, in Hotel Moskva-Pupp. Daneben haben eine Reihe von einstmals gesuchten Firmen unserer Heimat weiterhin die alten Firmenbezeichnungen, wie z. B. ZKW (Zettlitzer Kaolinwerke), H & C (Haas & Czjzek, Porzellanfabrik Schlaggenwald), Moser (Glasfabriken Meierhöfen), EPIAG (Porzellanfabriken in der Karlsbader Umgebung).
Überall im weiten Lande hat der „Friede" seit 1945 dem Land seinen Stempel aufgedrückt. Ganze Ortschaften verschwanden vom Erdboden, wie z. B. Gfell, weil niemand von den Neuankommenden, von ihren eigenen tschechischen Mitbürgern nur verächtlich „Goldgräber" genannt, einer dauernden und harten Arbeit nachgehen wollte und vor allem wahrscheinlich, weil niemand weiß, wie lange der schnell erworbene Wohlstand im sudetendeutschen Gebiet dauern kann. Es hat das „Tausendjährige Reich" nur 12 Jahre gedauert, für „ewige Zeiten" wollte man die Freundschaft mit der Sowjetunion dauern lassen und stellt schon seit dem Befreiungsjahr 1945 ständig vergebliche Überlegungen an, wie man sich wohl am besten von ihr befreien kann. Wen läßt es noch erstaunen, wenn die restlichen Sudetendeut-
schen, die Staatsbürger dritter Klasse, aus den nun wie Gespensterdörfer aussehenden ehemaligen schmucken Egerländer Orten in die Bundesrepublik übersiedeln möchten? Ganzstaatliche Verschönerungsaktionen (akce „Z"), unzählige „freiwillige" Brigaden nach Feierabend, „sozialistische Verpflichtungen" und wie die Namen dieser Abräumkommandos immer heißen mögen, sind nicht imstande, aus dem verwahrlosten und mit Tausenden von Ruinen übersäten Land wieder die einstmals blühende und bewunderte schöne Heimat zu machen, weil die Neusiedler einfach die notwendige Bindung nicht zu ihr haben.
Daß unsere Karlsbader Heimat glücklicherweise über dem Durchschnitt des Zustandes des Sudetenlandes liegt, hat vor allem zwei Ursachen: Karlsbad und Uran. Nicht Prag, Pilsen oder Brünn sind in der Welt, vor allem der westlichen, so bekannt, wie der einstige sudetendeutsche Weltkurort Karlsbad. Die äußerst propagandatüchtigen Tschechen haben daher früh versucht, aus Karlsbad das bevorzugte und privilegierte Schaufenster der Tschechoslowakischen Republik zu machen. Nachdem sie es erst gründlich ausplündern ließen, fehlt es nicht an ernsten Bemühungen, Karlsbad wieder etwas von seinem ehemaligen Glanz zurückzugeben. Man hofft, durch Karlsbad in den Besitz der so notwendigen westlichen Devisen zu kommen. Mit dem seit einigen Jahren veranstalteten Internationalen Karlsbader Filmfestival hofft man das seit 1945 ramponierte Ansehen Karlsbads aufzumöbeln. Man muß der Wahrheit die Ehre geben und zugeben, daß es ihnen gelungen ist, diese Filmfestspiele groß aufzuziehen und ihnen hohes Ansehen zu verschaffen. Für wenige Tage im Jahr treffen sich nun alljährlich tatsächlich auf der Posthofwiese und im Hotel Pupp Prominente der Filmleinwand.
Der nach 1948 einsetzende Uranrun zog, ähnlich einem Goldrausch, ein buntes Völkergemisch in das St. Joachimsthaler und Schlaggenwalder Gebiet. Zehntausende Uranarbeiter hausten in Holzbarackenstädten und verdienten nicht schlecht. Unsere Heimat hatte aber davon den wenigsten Nutzen und wurde ihres wertvollen Schatzes rasch beraubt. Orte wie Rabensgrün, Schlaggenwald, Elbogen und Petschau ebenso wie eine Reihe Orte südlich des Erzgebirges erlebten ehemals einen schnellen bevölkerungsmäßigen Strukturwandel. Durch das rasche Anwachsen der Bevölkerung wurde der Verfall etwas gebremst. Darüber hinaus erfuhren manche Orte sogar einen Neuaufbau. Neu-Schlaggenwald, Neu-Schlackenwerth und auch Falkenau sind dafür die besten Beweise.
Leßnitz, einstmals ein rein landwirtschaftliches kleines Dörfchen, wurde zum reinen Bergbauort. Schlackenwerth, einstmals nur als Bahnknotenpunkt bekannt, stellt heute eine „sozialistische Stadt" dar, mit
all ihren Stärken und Schwächen. Die Stadt zählt heute schon gegen 10 000 Einwohner. Ihr pompöses „Kulturhaus", in den fünfziger Jahren hauptsächlich von sudetendeutschen Retributionsgefangenen errichtet, stellt einen Demonstrativbau für den zur Zeit bevorzugten Stand der Uranarbeiter dar. In Neu-Schlaggenwald verhält es sich ähnlich. Es vergeht kein 1. Mai oder „Tag der Bergarbeiter", an dem nicht ein oder gar zwei Prager Minister in Schlackenwerth oder Schlaggenwald eine Rede halten. Nach dem überhitzten Uranab- und -raubbau denkt man nun an eine Industrialisierung dieser beiden Bergbaustädte, wobei dem Maschinenbau der Vorzug gegeben wird.
Seitdem das Erzgebirge und der Kaiserwald nicht mehr militärische Sperrgebiete sind, lebt auch der schon früher beliebte Wintersport in diesem von der Natur wie geschaffenen Wintersportparadies wieder auf. Auch das trägt bei, dem allgemeinen Verfall zu steuern und zwingt manches zu investieren. Daß man drüben mit Karlsbad Großes vor hat, zeigen verschiedene verwirklichte bzw. geplante Projekte. Im Gesetz über die tschechoslowakischen Bäder hat man dem Kurviertel von Karlsbad ein besonderes Statut als Kurstadt verliehen. Ein Eishockey-Stadion neben der Markthalle wurde schon vor Jahren errichtet. Für die neu zu errichtende Sprudelkolonade wurden gerade die Preise für die eingereichten Entwürfe verliehen. Hierher gehören auch die Filmfestspiele. Mehr und mehr zeigt es sich, daß sich die vertriebenen Karlsbader etwas entgehen ließen, nämlich es den Gablonzern gleichzutun und irgendwo, in Deutschland oder Österreich, etwas Neugablonz Gleichwertiges auf die Beine zu stellen. Die überall heute in der Bundesrepublik bekannten „Karlsbader Oblaten" oder die „Törtchen nach Karlsbader Art" sind ein recht magerer Ersatz für das ungeheure Renomee und die großartigen Leistungen von Karlsbad als Kurstadt. Das Versäumnis wird sich erst noch auswirken.
Wenn man sich auch drüben die größte Mühe gibt, unsere alte Heimat ihres deutschen Charakters zu entkleiden, so wird sie doch unser bleiben, so lange, wie es kürzlich MdB Jaksch ausdrückte, wir den geschichtlichen Willen haben, sie als unsere Heimat zu betrachten und bei der künftigen Verwirklichung des Selbstbestimmungsrechtes dorthin zurückzukehren.
Toni Herget
Proč?
Proč?
Ano, proč jsi, milý krajane a milá krajanko, ještě nezískal(a) nového odběratele Heimatbriefu?
Zobrazit původní německý text
Warum?
Ja, warum hast Du, lieber Landsmann und liebe Landsmännin, noch keinen Heimatbrief-Bezieher gewonnen?
Proměněný Horní Slavkov
Proměněný Horní Slavkov (Schlaggenwald)
Dnes mohu ukázat dva nejnovější snímky starého Horního Slavkova. Horní snímek působí zcela cize, ale náš starý kostelní věž dokazuje, že jde skutečně o Horní Slavkov. Vlevo v popředí je vidět kavárna Café Reinhold, která se ještě nachází v dobrém stavu. Snímek byl pořízen z místa, kde dříve stál Rubeschův dům (Gareisova pekárna). Kamenné schody vpravo v popředí vedou ke vchodu do nové české školy, která už na snímku není vidět. Budova jatek zmizela, stojí už jen přístavba. Zmizely také domy Schmalz, Paulus, Reitzenstein (Wutschka), Kühnhackl, Ubl, Dietrich a celá slepá ulička až po Zehentplatz, takže je už z dálky vidět řadu domů bývalé Hlavní ulice (Pflughausův dům Fischer, Gareisův hostinec, Rudlhaus a spořitelna). Stromy u náhonu ještě stojí. Zcela neobvyklý pohled – tak moc se náš domovský kraj proměnil. Starý kostelní věž, po staletí symbol našeho rodného města, shlíží na tento obraz zarmouceně. Sama je sešlá, takže dveře k výstupu na věž byly zamčeny. Na věži je už vidět jen jeden ciferník, druhý zmizel a pozorovateli místo něj zeje tmavá díra.
Na druhém snímku vidíme radnici bez krásné výzdoby znaků na její přední straně, dále Sommerhaus, který je se svým vyhořelým krovem už napůl ruinou. K Sommerhausu přistavěný Pohlův dům se nachází ještě v dobrém stavu, neboť v něm zřejmě sídlí nějaký úřad a bydlí v něm funkcionáři. Všechny tři budovy nepůsobí upraveným dojmem a stěží mohou sloužit jako vizitka „pokrokového socialistického Horního Slavkova". V příštím čísle ukážu další snímky starého Horního Slavkova, pořízené v roce 1962, které nám názorně přibližují proměny našeho domovského kraje.
Zachovávat dědictví domova, bystřit pohled k Východu, informovat o dění v domovině a zpravovat o všech politických, kulturních a sociálních otázkách je úkolem největších vyhnaneckých novin jihoněmeckého prostoru
VOLKSBOTE
Týdeník za svobodu a právo v nerozdělené Evropě
München 23, Beichstraße 1
Měsíční předplatné včetně poštovného DM 1,70
Vyžádejte si bezplatná ukázková čísla!
Zobrazit původní německý text
Verändertes Schlaggenwald
Heute kann ich zwei neueste Aufnahmen vom alten Schlaggenwald zeigen. Das obige Bild mutet ganz fremd an, doch unser alter Kirchturm beweist, daß es sich um Schlaggenwald handelt. Links im Vordergrund ist das Café Reinhold zu erkennen, das sich noch in gutem Zustand befindet. Die Aufnahme erfolgte von dem Platz aus, wo früher das Rubesch-Haus (Gareis Bäckerei) gestanden hat. Die Steinstufen rechts im Vordergrund führen zum Eingang der neuen tschechischen Schule, die auf dem Bild nicht mehr zu sehen ist. Das Schlachthofgebäude ist weg, nur der Anbau steht noch. Auch die Häuser Schmalz, Paulus, Reitzenstein (Wutschka), Kühnhackl, Ubl, Dietrich sowie die ganze Sackgasse bis zum Zehentplatz sind verschwunden, so daß man die Häuserfront der ehemaligen Hauptstraße (Pflughaus Fischer, Gareis Gasthaus, Rudlhaus und Sparkasse) schon von weitem sehen kann. Die Bäume am Flutbach stehen noch. Ein völlig ungewohnter Anblick, so sehr hat sich unser Heimatort verändert. Der alte Kirchturm, seit Jahrhunderten das Wahrzeichen unserer Heimatstadt, blickt betrübt auf dieses Bild herab. Er selbst ist baufällig, so daß man die Tür zum Turmaufgang versperrt hat. Man sieht am Turm nur noch ein Zifferblatt, das zweite ist verschwunden und dem Beschauer gähnt ein dunkles Loch entgegen.
Auf dem zweiten Bild sehen wir das Rathaus ohne den schönen Wappenschmuck an seiner Frontseite, anschließend das Sommerhaus, das mit seinem abgebrannten Dachstuhl schon eine halbe Ruine ist. Das an das Sommer-Haus angebaute Pohl-Haus befindet sich noch in gutem Zustand, da es anscheinend eine Dienststelle beherbergt und von Funktionären bewohnt wird. Alle drei Gebäude machen keinen gepflegten Eindruck und können wohl kaum als eine Visitenkarte für das „fortschrittliche sozialistische Schlaggenwald" angesehen werden. Im nächsten Heft zeige ich weitere Aufnahmen vom alten Schlaggenwald, die 1962 gemacht wurden und die uns die Veränderungen in unserem Heimatort eindringlich vor Augen führen.
Das Erbe der Heimat zu erhalten, den Blick nach dem Osten zu schärfen, über die Vorgänge in der Heimat zu berichten und über alle politischen, kulturellen und sozialen Fragen zu informieren ist Aufgabe der größten Vertriebenen-Zeitung des süddeutschen Raumes
VOLKSBOTE
Wochenzeitung für Freiheit und Recht im ungeteilten Europa
München 23, Beichstraße 1
Monatsbezugspreis einschließlich Postzustellgebühr DM 1,70
Verlangen Sie kostenlose Probenummern!
Na Zvonovém vrchu
Na Zvonovém vrchu
Dnešní titulní obrázek nám ukazuje Zvonový vrch (Glockenberg) s kostelem svatého Jiří a zvonicí, k níž je přistavěn dům smutku. V popředí vidíme jednu ze dvou „stodol", které tam kdysi stály. Na „stodlovém plácku" na Zvonovém vrchu si na jaře a v létě hrávaly děti z blízkého Kounic (Kaunitz) a z Kostelní stráně. Občas se zde nahoře odehrávaly i válečné šarvátky mezi kluky ze Seifertsgrünu a z Lesnické uličky. Zvonový vrch byl dále výchozím bodem pro nejrůznější výpravy do přírody, které vedly až k Děkanskému rybníku a do Luční doliny. Ačkoli tehdy ještě nebylo známo reklamní heslo „Jezte více ovoce!", ovocné stromy na Ettnerově vrchu, který navazoval na Zvonový vrch, byly na konci léta a začátkem podzimu dost často navštěvovány některými kluky.
Ze Zvonového vrchu bylo také možné sledovat jedoucí vlak naší místní dráhy už od Stellerlova lesa nahoru, přes Peint na nádraží a odtud přes viadukty až za Kugelhof. Obzvlášť krásné bylo, když vláček vyjel z tunelu a pak u Farské výšiny kolem nás profuněl. Nevinná zábava pro nás kluky v době, kdy stará parní lokomotiva ještě platila za technický zázrak.
Nádherné panorama se nabízelo návštěvníkovi z výšky Zvonového vrchu. Sahalo od Šibeničního vrchu (Galgenberg) až ke Krudumu a Špičáku (Spitzberg). Z města ležícího v údolí bylo vidět Donner, Desátkové náměstí (Zehentplatz) s přilehlými uličkami a ulicemi, tak Nádražní ulici s nádražím, část Horní ulice, Peint a obě cvičiště, Schödlhof a dále vzadu obě kapličky. Z toho dnes mnohé zmizelo, na jejich místě vyrostly nové budovy, které je ze Zvonového vrchu dobře vidět.
Když obyvatelé Seifertsgrünu, Donneru nebo Horní ulice chtěli rychle do Lesnické uličky, volili krátkou, ale poněkud namáhavou cestu přes Zvonový vrch, vedoucí úzkou, strmou a poněkud zlověstnou Seidlovou uličkou. Také u Seifertsgrünského viaduktu se vinula úzká pěšina ke Zvonovému vrchu, který uzavíral území města v jihovýchodním směru. Zde nahoře se také nachází poslední místo odpočinku našich předků – zdí obehnaný hřbitov. Na Zvonovém vrchu se člověku před očima velmi zamyšleným způsobem odehrávaly život i smrt, neboť zde ležela přítomnost a minulost těsně vedle sebe. Jen budoucnost, tu ani na Zvonovém vrchu nebylo vidět. A bylo to tak dobře.
Marterer
Zobrazit původní německý text
Am Glockenberg
Das heutige Titelbild zeigt uns den Glockenberg mit der St. Georgskirche und dem Glockenturm, an dem das Totenhäusl angebaut ist. Im Vordergrund sehen wir einen der beiden „Stodl", die dort gestanden haben. Auf dem „Stodlplatzl" am Glockenberg tummelten sich im Frühling und Sommer die Kinder vom nahen Kaunitz und der Kirchstaffel. Zuweilen wurden hier oben auch kriegerische Fehden zwischen den Seifertsgrüner und Leßnitzgassner Buben ausgetragen. Der Glockenberg war ferner der Ausgangspunkt für allerhand Streifzüge in die Natur, die sich bis zum Dechantteich und das Wiesental erstreckten. Obwohl damals der Werbespruch „Eßt mehr Obst!" noch unbekannt war, wurden die Obstbäume am Ettner Berg, der sich an dem Glockenberg anschloß, im Spätsommer und Frühherbst oft genug von einigen Buben heimgesucht.
Vom Glockenberg aus konnte man auch den fahrenden Zug unserer Lokalbahn schon vom Stellerlwald an aufwärts, über die Peint zum Bahnhof und von hier über die Viadukte bis hinter den Kugelhof verfolgen. Besonders schön war es, wenn das Züglein aus dem Tunnel herauskam und dann bei der Pfarrhöhe an uns vorüberpfauchte. Ein harmloses Vergnügen für uns Buben in einer Zeit, in der eine alte Dampflok noch als ein technisches Wunder galt.
Ein herrliches Panorama bot sich dem Besucher von der Höhe des Glockenberges. Es reichte vom Galgenberg bis zum Krudum und Spitzberg. Von der im Tal liegenden Stadt sah man die Donner, den Zehentplatz mit den angrenzenden Gassen und Straßen, so die Bahnhofstraße mit dem Bahnhof, einen Teil der Oberen Gasse, die Peint und die beiden Turnplätze, den Schödlhof und weiter zurück die zwei Kapellen. Davon ist heute vieles verschwunden, neue Gebäude sind dort aus dem Boden gewachsen, die man vom Glockenberg aus deutlich sehen kann.
Wenn die Bewohner der Seifertsgrün, der Donner oder der Oberen Gasse schnell in die Leßnitzgasse wollten, dann wählten sie den kurzen, aber etwas beschwerlichen Weg über den Glockenberg, der durch das enge, steile und ominöse Seidlgassl führte. Auch beim Seifertsgrüner Viadukt schlängelte sich ein schmaler Pfad zum Glockenberg, der das Stadtgebiet in südöstlicher Richtung abschloß. Hier oben befindet sich auch die letzte Ruhestätte unserer Vorfahren, der von einer Mauer umsäumte Friedhof. Am Glockenberg bekam man Leben und Tod in einer recht besinnlichen Weise vor Augen geführt, denn hier lagen Gegenwart und Vergangenheit eng beisammen. Nur die Zukunft, die konnte man auch am Glockenberg nicht sehen. Und das war gut so.
Marterer
Houter Schorsch – slavkovský podivín
D'Houter Schorsch
Jako poctivý horní slavkovský (Schlaggenwald) originál si zaslouží místo v našem krajanském listě i Houter Schorsch. Schorscherl byl sice trochu prostoduchý, ale poctivý a hodný člověk, který by neublížil ani dítěti. V porcelánce si vydělával svůj skromný chléb pomocnými pracemi všeho druhu. V zimě vyhrabával popel z topných kamen v tiskárně, zatápěl a přes den se staral o dřevo a uhlí. Děvčata v tiskárně si s Schorscherlem často užila legrace. Do továrny přicházel jako první ráno a odcházel jako poslední večer. Osmihodinovou pracovní dobu neznal. Když se brzy ráno šouravým krokem plahočil do práce, na zadku mu poskakovala kávová konvice (baňatá hliněná láhev), kterou měl připnutou na opasku. Často si večer z mlýnice na hmotu (Massamühle) nosil domů pytlík s výplachovým pískem, o který měly zájem některé hospodyně.
Houter Schorsch byl klidný a tichý člověk. Jen když mu v továrně něco nebylo po chuti, začal hlasitě nadávat, což při jeho poněkud postižené výslovnosti působilo velice komicky. Dělníci, kteří byli poblíž, si pak vždycky říkali: „Da Schorsch referiert, dou gröign ma onnes Wetta" (Schorsch zase řeční, teď bude jiné počasí). Nenáročně prožíval své dny, až jednou najednou nebyl k vidění. Vytratil se z tohoto světa ještě předtím, než nás postihlo velké neštěstí ztráty domova.
Zobrazit původní německý text
D'Houter Schorsch
Als ein biederes Schlaggenwalder Original soll auch der Houter Schorsch in unserem Heimatblatt verewigt werden. Das Schorscherl war zwar etwas beschränkt, aber ein ehrlicher und braver Mann, der keinem Kind etwas zuleide tat. In der Porzellanfabrik verdiente er sein karges Brot mit Hilfsarbeiten aller Art. Im Winter räumte er die Asche aus den Heizöfen in der Druckerei, machte Feuer und sorgte tagsüber für Holz und Kohlen. Die Mädchen in der Druckerei hatten oft manchen Spaß mit dem Schorscherl. Er war früh der erste und abends der letzte in der Fabrik. Einen Acht-Stunden-Tag kannte er nicht. Wenn er am frühen Morgen knieschiebend zur Arbeitsstätte schlurfte, baumelte an seinem Hinterteil der Kaffee-Kuterer (bauchige Tonflasche), den er am Leibriemen festgeschnallt hatte. Oft schleppte er am Abend von der Massamühle ein Säckchen mit Spülsand nach Hause, für den einige Hausfrauen Abnehmer waren. Der Houter Schorsch war ein ruhiger und stiller Mensch. Nur wenn ihm in der Fabrik einmal etwas nicht paßte, fing er laut zu schimpfen an, das bei seiner etwas behinderten Sprechweise überaus belustigend wirkte. Die Arbeiter, die in seiner Nähe waren, sagten dann immer: „Da Schorsch referiert, dou gröign ma onnes Wetta." Anspruchslos verlebte er seine Tage, bis er auf einmal nicht mehr zu sehen war. Er hatte sich fortgeschlichen von dieser Welt, noch bevor das große Unglück der Heimatlosigkeit über uns hereinbrach.