Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 87
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 87, rok 1962. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Titulní strana Heimatbriefu č. 87
Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald) – titulní strana (číslo 87)
Heimatbrief
staré, kdysi císařsky svobodné hornické město
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Rudolf Marterer, Erlangen / Bavorsko
Zeppelinstraße 40
Poštovní místo vydání: 852 Erlangen
14. ročník 26. července 1962 číslo 87
Vrcholné léto v domovině
[obr] Pohled na Sandhof a lesní revír Heide.
V popředí „lesní ženuška" se svým těžkým nákladem na zádech.
Zobrazit původní německý text
Heimatbrief Schlaggenwald – Titelseite (Folge 87)
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Rudolf Marterer, Erlangen / Bayern
Zeppelinstraße 40
Postverlagsort: 852 Erlangen
14. Jahrgang 26. Juli 1962 Folge 87
Hochsommer in der Heimat
Blick zum Sandhof und Waldrevier Heide.
Im Vordergrund ein „Waldweibl" mit ihrer schweren Last am Rücken
Milí krajané!
Milí krajané!
Ne méně než osm spolupracovníků se v tomto čísle podílelo domovskými příspěvky. Z této bohatosti se jistě budete radovat. V dopisech odběratelů se stále znovu zmiňuje, jak chudý by byl náš život i přes hospodářský zázrak, kdyby Heimatbrief neexistoval.
Postarejte se proto o další šíření našeho domovského listu, především mezi mladšími krajany ve věku 30 až 40 let. Tato věková skupina vyrůstala ve staré vlasti ještě až do ukončení školní docházky. Její příslušníci opouštěli domov se silnými dojmy z dětství. Právě tito mladí krajané, kteří dnes stojí v nejlepších letech, by tedy měli Heimatbrief číst, protože je vrací na místa jejich dětství. Bylo by politováníhodné, kdyby příslušníci zmíněné věkové skupiny zapomněli na domov svých rodičů a prarodičů.
V mnoha případech tito mladí krajané ztratili spojení s naší domovskou obcí. Prosím proto všechny odběratele, aby mi ze svého okruhu známých sdělili adresy 30 až 40letých krajanů, abych je mohl s Heimatbriefem seznámit.
Při hlášení rodinných zpráv prosím o úplné údaje, aby se předešlo zpětným dotazům. Zprávy v rodinné rubrice našeho domovského listu vám přece ukazují, jaké údaje jsou potřeba při svatbách, narozeních, úmrtích atd. Šikovní krajané, kteří to vlastními silami k něčemu přivedli, by měli své úspěchy rovněž oznámit Heimatbriefu.
Pro příští číslo mám již k dispozici několik zajímavých příspěvků, tak o Rabensgrünu, dále o horách naší domoviny s fotografií Kämpf-Warte na Krudumu a další články. Také jeden originál z Horního Slavkova (Schlaggenwald) nám bude v příštím vydání představen na obrázku. Následující číslo je 88. HB, který vyjde počátkem září. Příspěvky a zprávy pro toto číslo mi zašlete nejpozději do 20. srpna 1962.
Nezapomeňte včas poukázat předplatné, abych i já mohl bez prodlení uhradit účty za HB. Přeji všem odběratelům a čtenářům našeho domovského listu radostné čtení a klidné léto a zůstávám v domovské sounáležitosti
Váš
Rudi Marterer
Zobrazit původní německý text
Meine lieben Landsleute!
Nicht weniger als acht Mitarbeiter sind in diesem Heft mit heimatlichen Beiträgen vertreten. Über diese Reichhaltigkeit werdet ihr euch bestimmt freuen. Immer wieder wird in den Zuschriften der Bezieher erwähnt, wie arm unser Leben trotz des Wirtschaftswunders wäre, wenn es den Heimatbrief nicht geben würde.
Sorgt daher für eine weitere Verbreitung unseres Heimatblattes, vor allem bei den jüngeren Landsleuten im Alter von 30 bis 40 Jahren. Diese Altersgruppe ist bis zur Schulentlassung noch in der alten Heimat aufgewachsen. Die Angehörigen dieser Altersgruppe verließen die Heimat mit den starken Eindrücken ihrer Kinderzeit. Daher sollten gerade diese jungen, heute im besten Lebensalter stehenden Landsleute den Heimatbrief lesen, da er sie an die Stätten ihrer Kindheit zurückführt. Es wäre bedauerlich, wenn die Angehörigen der genannten Altersgruppe die Heimat ihrer Eltern und Großeltern vergessen würden.
In vielen Fällen haben diese jungen Landsleute die Verbindung zu unserer Heimatgemeinschaft verloren. Ich bitte daher alle Bezieher, mir aus ihrem Bekanntenkreis die Anschriften der 30- bis 40jährigen Landsleute mitteilen zu wollen, damit ich sie mit dem Heimatbrief bekanntmachen kann.
Bei den Meldungen von Familien-Nachrichten bitte ich um vollständige Angaben, damit Rückfragen vermieden werden. Die Nachrichten im Familienteil unseres Heimatblattes zeigen doch euch, welche Angaben bei Eheschließungen, Geburten, Sterbefällen usw. erforderlich sind. Tüchtige Landsleute, die es aus eigener Kraft zu etwas gebracht haben, sollen ihre Erfolge auch dem Heimatbrief mitteilen.
Für das nächste Heft habe ich bereits einige interessante Beiträge vorliegen, so über Rabensgrün, dann über die Berge unserer Heimat mit Foto der Kämpf-Warte am Krudum und andere Artikel mehr. Auch ein Schlaggenwalder Original wird uns in der nächsten Ausgabe im Bilde vorgestellt werden. Die nächste Folge ist der 88. HB, der anfangs September erscheint. Beiträge und Nachrichten für die genannte Ausgabe sind mir bis längstens 20. August 1962 einzusenden.
Vergeßt nicht darauf, die Bezugsgebühr pünktlich zu überweisen, damit auch ich die Rechnungen für den HB ohne Aufschub begleichen kann. Indem ich allen Beziehern und Lesern unseres Heimatblattes eine genußreiche Lektüre sowie einen erholsamen Sommer wünsche, verbleibe ich in heimatlicher Verbundenheit
Euer
Rudi Marterer
400 000 sudetských Němců přijelo do Frankfurtu
400 000 sudetských Němců přijelo do Frankfurtu
Tím jsme na letošním Sudetoněmeckém dni ve Frankfurtu nad Mohanem daleko překročili očekávaný počet návštěvníků 250 000 a ukázali doma i v zahraničí, že 17 let po násilném vyhnání z naší domoviny jsme stále tady a že se hlásíme o právo na domov a sebeurčení. Naše sudetoněmecká národní skupina žije a naše mládež ji rok od roku omlazuje, takže sudetský problém není problémem jedné generace. Sudetoněmecký landsmanšaft proto bude svůj hlas pozvedat tak dlouho, dokud nám nebude přiznáno právo na domov a sebeurčení.
Vzhledem k 400 000 účastníkům, významným čestným hostům z tuzemska i ze zahraničí, zástupcům spolkové vlády i zemských vlád a jejich vstřícným slovům vůči sudetským Němcům umlkly hlasy těch, kdo se nás už léta v rozhlase i v tisku snažili očerňovat jako budiče nepokojů. Nejsme žádní revanšisté ani rušitelé míru. Většina listů ve Spolkové republice letos o Sudetoněmeckém dni přinesla pozitivní zprávy.
Jak aktivní naše sudetoněmecká národní skupina je, dokázaly četné akce a výstavy, v neposlední řadě velký stanový tábor sudetoněmecké mládeže s téměř 4000 dívkami a chlapci. Slavnostní shromáždění mládeže před „Römerem" s následným pochodem s pochodněmi v sobotu večer vyvrátilo řeči o tom, že naše mládež zapomněla na domovinu svých otců. I letos byla na Sudetoněmeckém dni udělena zvláštní vyznamenání. Vrcholem byla mohutná manifestace na výstavišti, která účastníkům nabídla barvitou podívanou, když nastoupily krojované skupiny a mládež se svými praporky a znakovými vlajkami.
Náš mluvčí, Dr. Ing. Seebohm, vyhlásil budoucí cíle sudetoněmecké národní skupiny: aktivní účast na budování sjednocené Evropy, boj za právo a proti nelidskosti a zachování podstaty sudetoněmecké národní skupiny. Toto jsou stanice na cestě k návratu do domoviny a k dosažení práva na sebeurčení. Účelem setkání je znovu upozornit světovou veřejnost na osud sudetských Němců. Doslova řekl: „Jen na základě práva může vzniknout trvalý mír, jen na základě uznání práva na domov a sebeurčení lze překonat bezpráví a násilí, může vzniknout jednotná Evropa. Naše heslo proto zní: Právem k míru!"
Uznalá a chápavá slova pro sudetské Němce našel hesenský ministerský předseda Dr. Zinn ve svém uvítacím projevu, kde mimo jiné řekl: „Jsem pevně přesvědčen, že se ve druhé polovině dvacátého století prosadí toto lidské a národní právo i ve staré Evropě. Pak bude moci i právo sudetských Němců, jejich právo na domovinu, znovu nalézt smysl a uznání. Za právo na sebeurčení přinesli sudetští Němci 4. března 1919 krvavou oběť. Byl to výkřik zoufalé národní skupiny. Kdyby tehdy našel sluchu, možná by se v Evropě předešlo nejednomu neštěstí."
Tak jsme v roce 1962 zažili velkou manifestaci naší národní skupiny na Sudetoněmeckém dni v mohanské metropoli a starém říšském hlavním městě Frankfurtu nad Mohanem. Že se z toho zároveň stala slavnost shledání, je samozřejmé. Pevným stiskem ruky se zdravili naši krajané ze slavkovského (schlaggenwaldského) farního obvodu, přičemž jsem zjistil, že se sešli návštěvníci ze všech okolních obcí, jako Gfell, Leßnitz, Rabensgrün, Stirn, Schönwehr, Töppeles a dalších. Jmenný záznam byl možný jen v sobotu, v neděli už ne. Nával v hale 17 byl tak velký, že jsem od tohoto záměru musel upustit. Podle mých osobních poznámek bylo z našeho farního obvodu ve Frankfurtu celkem asi 200 krajanů. Děkuji na tomto místě všem za jejich příjezd, a tím i za jejich vyznání k naší národní skupině. Dokonce i z Vídně přijeli dva krajané, a to Ldm. Bernt a Ldm. Foucek. Těmto dvěma mužům děkuji obzvlášť.
Srdečně bych chtěl poděkovat i naší milé patronátní obci Auerbach za pozdravy, které nám Slavkovským (Schlaggenwalderům) předala ve slavnostním vydání „Sudetoněmeckých novin" (Sudetendeutsche Zeitung). Ukázalo to znovu stále se prohlubující sepětí obou měst a milou vzpomínku našeho váženého starosty Auerbachu.
Na závěr ještě několik čísel, která dávají názornou představu o hromadné návštěvě našich krajanů. Nebyly to stovky autobusů, které způsobily dopravní tíseň, nýbrž nesčetná soukromá vozidla. Sčítání nařízené dopravní policií muselo být u čísla 6000 zastaveno. Počet osobních automobilů odhadovala policie v neděli v poledne na 16 000. Dále přijelo na hlavní nádraží 24 zvláštních vlaků. Vzhledem k nepřetržitému zástupu lidí nařídil ministerský předseda Dr. Zinn osobně posílení všech dopravních stanovišť, aby účastníci byli bezpečně dopraveni na výstaviště. Díky kázni našich krajanů naštěstí nedošlo k žádné nehodě. Nával v restauracích na výstavišti i ve městě byl obrovský. Jen na výstavišti se prodalo 310 000 lahví ovocných šťáv a 285 000 lahví Coca-Coly, k tomu 60 tun lahvového piva, 80 000 litrů sudového piva a 90 000 lahví mléka. 170 000 párků a 32 000 porcí kuřete putovalo vedle mnoha dalších jídel do žaludků „bramborových brouků".
I přes velký nával to bylo přece jen krásné. V neděli odpoledne se větší část našich krajanů sešla u rodiny Gruberových ve Schützenhausu, kde jsme za nádherného svatodušního počasí ve velké zahradě pod stinnými stromy strávili poslední hodiny našeho shledání. Na letošní Sudetoněmecký den můžeme být hrdí. Zachovejte i nadále věrnost naší národní skupině a přijeďte, až nás mluvčí příští rok znovu zavolá.
Otto
---
[obr] Dnešní titulní obrázek nám ukazuje krajinu u Sandhofu s hřebenem Heide (vřesoviště) uprostřed léta. Vpravo stojí na poli u okraje lesa „Houtmannla" (kupky sena). Shrbená pod těžkým nákladem dřeva na zádech se po cestě domů vrací „Waldweibl" (žena z lesa). Na ochranu proti oslnivému slunci si hluboko přes čelo posunula bílý šátek. Ještě neznala žádný hospodářský zázrak, jen dřinu a strasti. Za vřesovištěm stoupají bílé mraky vzhůru; možná brzy „zahřmí". Tento letní obraz domoviny v nás probouzí mnoho milých vzpomínek.
Zobrazit původní německý text
400000 Sudetendeutsche kamen nach Frankfurt
Damit haben wir beim diesjährigen Sudetendeutschen Tag in Frankfurt am Main die erwartete Besucherzahl von 250 000 weit überschritten und dem In- und Ausland gezeigt, daß wir 17 Jahre nach der gewaltsamen Vertreibung aus unserer Heimat noch da sind und für das Heimatrecht und die Selbstbestimmung eintreten. Unsere sudetendeutsche Volksgruppe lebt und wird durch unsere Jugend von Jahr zu Jahr verjüngt, so daß das Sudetenproblem kein Generationsproblem ist. Die Sudetendeutsche Landsmannschaft wird daher so lange ihre Stimme erheben, bis auch uns Heimatrecht und Selbstbestimmung zuerkannt werden.
Angesichts der 400 000 Teilnehmer, der prominenten Ehrengäste aus dem In- und Ausland, der Vertreter der Bundesregierung sowie der Länderregierungen und deren Bekenntnis zu den Sudetendeutschen, sind die Stimmen derer verstummt, die uns im Rundfunk und in der Presse seit Jahr und Tag als Unruhestifter zu diffamieren versuchten. Wir sind keine Revanchisten und Friedensstörer. Die meisten Blätter in der Bundesrepublik brachten heuer positive Berichte über den Sudetendeutschen Tag.
Wie aktiv die sudetendeutsche Volksgruppe ist, bewiesen die zahlreichen Veranstaltungen und Ausstellungen, nicht zuletzt das große Zeltlager der Sudetendeutschen Jugend mit nahezu 4000 Mädel und Jungen. Die Jugendfeierstunde vor dem „Römer" mit anschließendem Fackelzug am Samstagabend widerlegte das Gerede, unsere Jugend hätte die Heimat ihrer Väter vergessen. Auch beim diesjährigen Sudetendeutschen Tag wurden wieder besondere Auszeichnungen verliehen. Höhepunkt war die machtvolle Großkundgebung am Messegelände, das den Teilnehmern ein farbenprächtiges Bild bot, als die Trachtengruppen und Jugendlichen mit ihren Wimpeln und Wappenfahnen aufmarschierten.
Unser Sprecher, Dr. Ing. Seebohm, verkündete die künftigen Ziele der sudetendeutschen Volksgruppe: Tatkräftige Mithilfe am Aufbau eines vereinigten Europas, Kampf für Recht und gegen Unmenschlichkeit, sowie Erhaltung der Substanz der sudetendeutschen Volks-
Das heutige Titelbild zeigt uns die Landschaft beim Sandhof mit dem Höhenrücken der Heide im Hochsommer. Rechts stehen auf einem Feld am Waldrand die „Houtmannla". Gebeugt unter der schweren Holzlast am Rücken, befindet sich ein „Waldweibl" am Heimweg. Zum Schutz gegen die gleißende Sonne hat sie das weiße Kopftuch tief über die Stirn geschoben. Sie kannte noch kein Wirtschaftswunder, sondern nur Mühe und Plage. Hinter der Heide steigen weiße Wolken auf; vielleicht „rumpelt" es bald. Dieses sommerliche Bild der Heimat weckt in uns viele liebe Erinnerungen.
gruppe. Dies seien die Stationen auf dem Weg zur Rückkehr in die Heimat und zur Erlangung des Selbstbestimmungsrechtes. Zweck des Treffens sei es, die Aufmerksamkeit der Weltöffentlichkeit erneut auf das Schicksal der Sudetendeutschen zu lenken. Wörtlich sagte er: „Nur auf der Grundlage des Rechts kann dauerhafter Friede entstehen, nur auf der Grundlage der Anerkennung von Heimatrecht und Selbstbestimmung können Unrecht und Gewalt überwunden werden, kann ein einiges Europa entstehen. Daher lautet unsere Losung: Durch Recht zum Frieden!"
Anerkennende und verständnisvolle Worte für die Sudetendeutschen fand der hessische Ministerpräsident Dr. Zinn in seiner Begrüßungsrede, in der er u. a. ausführte: „Ich bin des festen Glaubens, daß in der zweiten Hälfte des zwanzigsten Jahrhunderts sich auch in dem alten Europa dieses Menschen- und Völkerrecht durchsetzen wird. Dann wird auch das Recht der Sudetendeutschen, ihr Recht auf die Heimat, wieder Sinn und Anerkennung finden können. Für das Recht auf Selbstbestimmung haben die Sudetendeutschen am 4. März 1919 Blutopfer gebracht. Es war der Notschrei einer verzweifelten Volksgruppe. Hätte er Gehör gefunden, wäre vielleicht manches Unheil in Europa verhütet worden."
So erlebten wir 1962 die große Demonstration unserer Volksgruppe beim Sudetendeutschen Tag in der Mainmetropole und alten Reichshauptstadt Frankfurt am Main. Daß es gleichzeitig ein Fest des Wiedersehens wurde, ist ja selbstverständlich. Mit festem Händedruck begrüßten sich unsere Landsleute aus dem Schlaggenwalder Kirchsprengel, wobei ich feststellen konnte, daß sich aus allen Nachbarorten, wie Gfell, Leßnitz, Rabensgrün, Stirn, Schönwehr, Töppeles usw., Besucher eingefunden hatten. Eine namentliche Aufzeichnung war nur am Samstag, nicht aber am Sonntag möglich. Der Andrang in der Halle 17 war derart groß, daß ich dieses Vorhaben aufgeben mußte. Nach meinen persönlichen Aufzeichnungen waren aus unserem Kirchsprengel insgesamt an die 200 Landsleute in Frankfurt anwesend. Ich danke an dieser Stelle allen für ihr Kommen und damit für ihr Bekenntnis zu unserer Volksgruppe. Sogar aus Wien fanden sich zwei Landsleute ein, und zwar Ldm. Bernt und Ldm. Foucek. Diesen beiden Männern danke ich besonders.
Recht herzlich danken möchte ich auch unserer lieben Patenstadt Auerbach für die in der Festausgabe der „Sudetendeutschen Zeitung" übermittelten Grüße an uns Schlaggenwalder. Zeigte dies doch wieder die immer enger werdende Verbundenheit der beiden Städte und das liebe Gedenken unseres verehrten Bürgermeisters von Auerbach.
Zum Schluß noch einige Zahlen, die ein anschauliches Bild von dem Massenbesuch unserer Landsleute geben. Nicht die hunderte von Au-
tobussen waren es, die eine Bedrängnis im Verkehr schufen, sondern die zahllosen Privatwagen. Die von der Verkehrspolizei angeordnete Zählung mußte bei 6000 aufgegeben werden. Die Zahl der Personenkraftwagen schätzte sie am Sonntagmittag auf 16 000. Weiters liefen 24 Sonderzüge am Hauptbahnhof ein. Angesichts der ununterbrochenen Menschenschlange gab Ministerpräsident Dr. Zinn persönlich Anordnung, daß alle Verkehrsposten verstärkt wurden, um die Teilnehmer ungefährdet zum Messegelände zu bringen. Durch die disziplinierte Haltung unserer Landsleute kam es erfreulicher Weise zu keinem Unfall. Der Andrang in den Restaurants im Messegelände und in der Stadt war enorm. Allein im Ausstellungsgelände wurden 310 000 Flaschen Fruchtsäfte und 285 000 Flaschen Coca-Cola verkauft, dazu 60 Tonnen Flaschenbier, 80 000 Liter Faßbier und 90 000 Flaschen Milch. 170 000 Paar Würstchen und 32 000 Portionen Hähnchen gingen neben den vielen anderen Gerichten in die Mägen der „Kartoffelkäfer".
Trotz des großen Andrangs war es doch wieder schön. Am Sonntagnachmittag fand sich ein größerer Teil unserer Landsleute bei der Familie Gruber im Schützenhaus ein, wo wir bei schönstem Pfingstwetter in einem großen Garten unter schattigen Bäumen die letzten Stunden unseres Wiedersehens verbrachten. Auf unseren heurigen Sudetendeutschen Tag können wir stolz sein. Haltet auch weiterhin unserer Volksgruppe die Treue und kommt, wenn der Sprecher uns im nächsten Jahr wieder ruft.
Otto
Ó, krásná domovino Horní Slavkov (Schlaggenwald)
O, schöne Heimat Schlaggenwald
Starý Horní Slavkov byl kdysi mým rodným místem.
Je tomu už dávno, co jsem musel odejít
z krásného Chebska, kde stála má kolébka.
Ó, milá vlasti má, ještě jednou bych chtěl spatřit
hrdou věž kostela nahoře a postát u hrobů rodičů,
zavolat radostně, jak je to doma krásné.
Ó, kéž bychom mohli obrátit kroky domů,
všichni bychom se snažili a drželi slovo věrnosti,
aby znovu povstal náš milý rodný kraj.
Nezoufejme a modleme se:
ó, milý Pane Bože na nebesích, dej nám
brzy zpět starou domovinu, náš Horní Slavkov!
Zobrazit původní německý text
O, schöne Heimat Schlaggenwald
Das alte Schlaggenwald war einst mein Heimatort.
Es ist schon lange her, daß ich mußte fort
Aus dem schönen Egerland, wo meine Wiege stand.
O, liebe Heimat mein, noch einmal möcht' ich seh'n
Den stolzen Kirchturm oben, und bei den Elterngräbern steh'n,
Möcht' rufen freudig aus, wie schön ist's doch zuhaus.
O, könnten wir die Schritte heimwärts lenken,
Wir alle würden schaffen und halten das Treuewort,
Damit er neu ersteht unser lieber Heimatort.
Verzagt nicht und laßt uns bitten:
O, lieber Herrgott oben, gibt uns doch bald
Die alte Heimat wieder, unser Schlaggenwald!
Ročenka Chebanů 1963
Ročenka Chebanů 1963
V srpnu vyjde „Ročenka Chebanů 1963" (Jahrbuch der Egerländer 1963) v obvyklé úpravě a stejném rozsahu jako v předchozích letech (160 stran a 4 barevné umělecké obrazy) za cenu 2,50 DM včetně poštovného. Je to domácí kniha Chebanů a i ve svém 10. ročníku ji Otto Zerlik sestavil velmi pestře a rozmanitě. Ročenka by proto neměla chybět v žádné chebské rodině. Protože krajan Oskar Otto ze zdravotních důvodů již není schopen zajišťovat distribuci, převzal jsem rozesílání já.
Všem dosavadním odběratelům bude tedy ročenka v srpnu zaslána z Erlangen. Prosím všechny příjemce, aby si ročenku ponechali a neodmítali její přijetí, jak se to v mnoha případech stalo loni. Vrácením zásilky mi vzniká ztráta, kterou mi nikdo nenahradí. Vždyť stojí jen 2,50 DM. Tuto nepatrnou částku si dnes jistě může dovolit každý na domovský kalendář. K ročence je přiložena poukázka, kterou mohou odběratelé částku uhradit.
Marterer
[obr] 150 LET Karlovarské Becherovky (Karlsbader Becherbitter) CHUTNÁ A SVĚDČÍ — výhradní výrobce: Johann Becher oHG. - Kettwig/Ruhr
Zobrazit původní německý text
Jahrbuch der Egerländer 1963
Im August erscheint das „Jahrbuch der Egerländer 1963" in der gewohnten Aufmachung und im gleichen Umfang wie in den Vorjahren (160 Seiten und 4 farbige Kunstdruckbilder) zum Preise von 2,50 DM einschließlich Porto. Es ist das Hausbuch der Egerländer und auch in seinem 10. Jahrgang von Otto Zerlik überaus abwechslungsreich gestaltet. Das Jahrbuch darf daher in keiner egerländer Familie fehlen. Da Landsmann Oskar Otto aus gesundheitlichen Gründen nicht mehr in der Lage ist, den Vertrieb durchzuführen, habe ich den Versand übernommen.
Alle bisherigen Bezieher erhalten daher das Jahrbuch im August von Erlangen aus zugeschickt. Ich bitte alle Empfänger, das Jahrbuch zu behalten und nicht — wie es voriges Jahr in vielen Fällen geschehen ist — die Annahme zu verweigern. Durch die Rücksendung entsteht für mich ein Verlust, den mir niemand ersetzt. Es kostet ja nur 2,50 DM. Diesen geringen Betrag wird wohl heute jeder für einen Heimatkalender übrig haben. Dem Jahrbuch liegt eine Zahlkarte bei, mit der die Bezieher die Überweisung des Betrages vornehmen können.
Marterer
[obr] 150 JAHRE KARLSBADER Becherbitter SCHMECKT UND BEKOMMT — Alleinhersteller: Johann Becher oHG. - Kettwig/Ruhr
Můj první rozhlasový pořad o Horním Slavkově
Moje první rozhlasové vysílání o Horním Slavkově (Schlaggenwald)
Napsal inženýr Ernst Horner
Už před první světovou válkou a také během ní probíhaly na různých místech a u několika národů nejrůznější pokusy s bezdrátovým přenosem. Protože se tehdy soudilo, že takové přenosy fungují nejlépe nad hladkými plochami, prováděly se rády u moře. Pokud si dobře vzpomínám na přednášky svého váženého učitele fyziky na Německé technické vysoké škole v Praze, profesora Dr. Tumy, i on se na podobných výzkumech podílel. Své pracoviště měl dole u Jadranu, mezi dvěma ostrovy.
K zavedení skutečného vysílacího provozu v dnešním slova smyslu ale došlo teprve v první polovině dvacátých let. Tehdy vyrůstaly vysílače ve všech kulturních zemích jeden vedle druhého jako houby po teplém letním dešti. Samozřejmě se i pro tehdejší Československo postavil v okolí Prahy rozhlasový vysílač, který přebíral program k vysílání z Prahy. Je jasné, že se v první řadě vysílalo česky. Po různých jednáních s pražskými místy se ale nakonec podařilo prosadit i pro německá vysílání denně nejprve čas v délce 45 minut.
Pražský lidovýchovný spolek „Urania", jehož vedoucím byl gymnaziální profesor Dr. Frankl, byl pověřen sestavováním programu. Kancelář „Uranie" se tehdy nacházela v budově „Řemeslnického domu" v pražské Smečkově ulici, boční ulici Václavského náměstí. Jako člen této „Uranie" jsem do její kanceláře stále docházel a průběžně se dozvídal o sestavování vysílacího programu. Tak ve mně uzrál nápad přinést jednou něco o naší vlastní domovině. Protože se samotné pohledy na města příliš neoblibovaly a dávala se přednost spíš uceleným krajinným obrazům s krátkým popisem měst a jiných sídel v nich ležících, rozhodl jsem se pro téma Císařský les se zvláštním zřetelem na sopečné jevy tohoto území, četné kyselky a konečně i staré hornické město, mezi nimiž Horní Slavkov hrál ve středověku zcela zvláštní roli jako město cínové těžby. Celý hornický provoz řídil císařský hormistrovský úřad a slavkovský cín putoval do celého světa. Nyní těžba leží ladem. Horní Slavkov má ale nádhernou krajinnou polohu a lze jej vřele doporučit jako letní sídlo.
Bohužel dnes už nedokážu uvést datum tohoto vysílání, ba ani rok, protože všechny podklady mi propadly při vyhnání z domoviny. Bylo to prostě někdy ve dvacátých letech. Jedno je ale jisté: při tomto vysílání byl Horní Slavkov v rozhlase zmíněn poprvé. Jako externí spolupracovník pražského německého vysílání jsem pak měl ještě několik dalších pořadů. Kdykoli to šlo a odpovídalo to tématu, vždy jsem zmínil i naše rodné městečko Horní Slavkov. Jednou, o vánočním čase, jsem v 45minutovém pořadu pojednal o jesličkách v děkanském kostele.
Ještě rychle něco k technickému provedení vysílání. Nejméně 4 týdny před vysíláním bylo nutné zaslat vedení vysílání text ve trojím vyhotovení, psaný na stroji, v rozsahu odpovídajícím délce řečnického času. Krátce před prvním vysíláním se bylo třeba přihlásit v kanceláři „Uranie". Odtud šel „hlasatel" spolu se mnou do „vysílacího sálu", hostinského sálu střední velikosti v pražských Vinohradech, patrně v Palackého ulici. Ve srovnání s pozdějším rozhlasovým domem, který postavili v Jungmannově ulici, to tam vypadalo nesmírně provizorně. Na hostinském stole stál mikrofon a vedle něj dvě žárovky jako signální světla. Rozsvítila-li se žlutá žárovka, znamenalo to: pozor, všichni se připravte. Brzy nato se rozsvítilo červené světlo a začal čas k mluvení. V celém sále jinak nebylo nic než pár prázdných hostinských stolů a koncertní křídlo, které se používalo při hudebních přenosech. Toto bylo moje jediné vysílání z tohoto provizoria, ostatní pořady se pak už uskutečnily z nového a na tehdejší poměry moderně zařízeného rozhlasového domu.
Zobrazit původní německý text
Meine erste Rundfunksendung über Schlaggenwald
Von Ingenieur Ernst Horner
Bereits vor dem ersten Weltkrieg und auch während desselben fanden an verschiedenen Stellen und von mehreren Nationen allerlei Versuche für drahtlose Übertragungen statt. Da man zu jener Zeit der Ansicht war, daß derartige Übertragungen über glatte Flächen die besten Resultate ergeben, versuchte man solche Sendungen gerne an der See. Soviel mir aus den Vorlesungen meines verehrten Physiklehrers an der Deutschen Technischen Hochschule in Prag, Prof. Dr. Tuma, in Erinnerung ist, beteiligte dieser sich ebenfalls an derartigen Forschungsarbeiten. Sein Arbeitsfeld hatte er unten an der Adria zwischen zwei Inseln eingerichtet.
Zur Aufnahme eines regelrechten Sendebetriebes in unserem heutigen Sinn kam es aber erst in der ersten Hälfte der zwanziger Jahre Da wuchsen dann die Sender in allen Kulturländern hintereinander und nebeneinander wie die Pilze nach einem warmen Sommerregen aus der Erde. Selbstverständlich baute man auch für die damalige Tschechoslowakei in der Umgebung von Prag einen Rundfunksender, der von Prag aus das Programm zur Ausstrahlung übernahm. Es ist klar, daß man in erster Linie tschechische Sendungen brachte. Nach verschiedenen Verhandlungen mit den Prager Stellen ist es dann doch gelungen, auch für deutsche Sendungen jeden Tag zunächst eine Zeit von 45 Minuten zu erreichen.
Der Prager Volksbildungsverein „Urania", dessen Leiter der Gymnasialprofessor Dr. Frankl war, wurde mit der Zusammenstellung des Programms betraut. Die Kanzlei der „Urania" befand sich damals im Gebäude des „Handwerkers" in der Prager Smeckagasse, einer Seitengasse zum Wenzelsplatz. Als Mitglied dieser „Urania" kam ich immer wieder in deren Kanzlei und erfuhr auch ständig die Zusammenstellung des Sendeprogramms. Dabei reifte in mir der Gedanke, einmal etwas über unsere eigene Heimat zu bringen. Da man Städtebilder allein nicht besonders liebte, sondern mehr geschlossene Landschaftsbilder mit kurzer Beschreibung der darin liegenden Städte und sonstigen Siedlungen bevorzugte, entschloß ich mich für das Thema über den Kaiserwald unter besonderer Berücksichtigung der vulkanischen Erscheinungen dieses Gebietes, der zahlreichen Säuerlinge und schließlich auch der alten Bergstädte, unter denen Schlaggenwald eine ganz besondere Rolle als Zinnbergbaustadt im Mittelalter spielte. Ein kaiserliches Bergoberamt regelte den ganzen Bergbaubetrieb und Schlaggenwalder Zinn ging in die ganze Welt. Nunmehr liege der Bergbau still. Schlaggenwald hat aber eine wunderschöne landschaftliche Lage und sei nun als Sommerfrische sehr zu empfehlen.
Leider kann ich heute nicht mehr das Datum dieser Sendung, ja nicht einmal das Jahr angeben, da mir alle Unterlagen durch die Vertreibung aus der Heimat verloren gingen. Es war eben in den zwanziger Jahren. Das eine aber steht fest: Schlaggenwald wurde bei dieser Sendung erstmalig im Rundfunk erwähnt. Als freier Mitarbeiter der Prager deutschen Sendung hatte ich dann anschließend noch mehrere andere Sendungen. Wenn es ging und wenn es dem Stoff entsprach, erwähnte ich auch immer unser Heimatstädtchen Schlaggenwald. Einmal zur Weihnachtszeit behandelte ich in der 45-Minuten-Sendung die Krippe der Dekanalkirche.
Nun noch rasch etwas von der technischen Durchführung der Sendung. Mindestens 4 Wochen vor der Sendung mußte der Text in dreifacher Ausführung in Maschinenschrift, der Länge der Redezeit entsprechend, an die Sendeleitung eingeschickt werden. Kurz vor der ersten Sendung mußte man sich in der Kanzlei der „Urania" melden. Von dort ging der „Ansager" mit in den „Sendesaal", einem Gasthaussaal mittlerer Größe in den Prager Weinbergen, vermutlich in der Palackystraße gelegen. Da sah es im Vergleich zum späteren Funkhaus, das man in der Jungmannstraße errichtete, äußerst primitiv aus. Auf einem Gasthaustisch stand ein Mikrofon und daneben zwei Glühbirnen als Signallampen. Leuchtete die gelbe Birne auf, hieß es: Achtung, alles fertig machen. Bald darauf kam das rote Licht und die Sprechzeit begann. Im ganzen Saal war sonst nichts vorhanden, als einige leere Gasthaustische und ein Konzertflügel, der bei musikalischen Übertragungen benutzt wurde. Dies war meine einzige Sendung von diesem Provisorium aus, die anderen Sendungen erfolgten dann schon vom neuen und für die damaligen Verhältnisse modern eingerichteten Funkhaus.
Také jeden školní výlet
Také jeden školní výlet
Napsala Ernestine Müller, učitelka
V minulých letech jsem ve Heimatbriefu už vyprávěla o mnoha vzpomínkových školních výletech – do Chebu a Františkových Lázní, na Glatzen, Keilberg a do Kyselky (Gießhübl-Sauerbrunn). To byly na tehdejší poměry pozoruhodné podniky, které u žákyň vyvolávaly vděčné nadšení. Byla ale i doba, kdy vedení školy vidělo raději, když se s dětmi nechodilo příliš daleko a spokojilo se s polodenními výlety. Nemyslím tím ještě dřívější dobu, kdy velkou událostí byla vycházka k Pinku se hrami, básničkami a podobně. Ne, muselo to být na počátku třicátých let, kdy jsem tehdy s ředitelkou učila sama na dívčí měšťanské škole, zatímco
obě další třídy byly kvůli malému počtu žáků dočasně sloučeny s chlapci na chlapecké škole.
Tehdejší ředitelka Ida Heintz tedy navrhla, abychom s děvčaty navštívily „zuřící kameny" u Donawitzova mlýna. Z toho měly obzvláštní radost, protože si směly čvachtat ve vodě. V lese mezi Donawitzem a Schneidmühlem se totiž na jednom místě tyčí mohutné kameny, kolem nichž se pění potok. Odpočinuli jsme si tam, děti si jásavě zouvaly boty a punčochy a brodily se čirou vodou nebo šplhaly po kamenech. Paní Heintz i já jsme se s úsměvem dívaly na tu veselou vřavu a nechaly děvčata řádit, protože v tom parném horku jim osvěžení jen prospělo. Zatímco cestou tam jsme šly za Gfell přímo dolů ke Kohlmühlu a odtud na druhé straně Teplé silnice vzhůru směrem k Donawitzu, na zpáteční cestu jsme zvolily oklikou přes Töppeles. Děti by se rády zastavily tam u nádraží ve stinné hostinské zahrádce, ale ředitelka nás pobízela k spěchu, protože se v dálce ohlásila bouřka svým hřměním. Skutečně se u Bečova (Petschau) stahovaly temné mraky. V tomto dusném a hrozivém rozpoložení jsme musely zdolat strmý Töppeleský vrch. Část děvčat, která ještě nebyla unavená, se přidala ke mně a spěchala rychleji vpřed, zatímco ostatní zůstávaly s paní Heintz, jež je následovala pomaleji. Bouřka se blížila stále víc, děti mi rozrušeně hlásily každý další blesk a přitom se křižovaly; zdálo se ale, že se nad námi nespustí, nýbrž zůstane viset v horách. Jak jsme byly rády, když jsme dosáhly velké borovice (stojí ještě dnes?) a mohly jsme pak už bez překážek pokračovat po hřebeni. Pokud si dobře vzpomínám, dorazily jsme suchou nohou do našeho milého Horního Slavkova (Schlaggenwald); i opozdilkyně s paní ředitelkou Heintz přišly ještě včas domů. Snad si na tuto školní vycházku vzpomene některá z bývalých žákyň, které se dnes staly ženami a matkami. Byl to ročník, k němuž patřila tehdejší Paula Koch.
Zobrazit původní německý text
Auch ein Schulausflug
Von Ernestine Müller, Lehrerin
In den vergangenen Jahren hatte ich im Heimatbrief von manchem erinnerungsreichen Schulausflug erzählt, so nach Eger und Franzensbad, auf die Glatzen, den Keilberg und nach Gießhübl-Sauerbrunn. Das waren für die damaligen Verhältnisse schon beachtenswerte Unternehmungen, die bei den Schülerinnen dankbare Begeisterung auslösten. Es gab aber eine Zeit, da sah es die Schulleitung lieber, wenn man mit den Kindern nicht gar zu weit in die Ferne schweifte und sich mit Halbtagswanderungen begnügte. Ich meine aber hier nicht jene noch weiter zurückliegende Epoche, in der ein Gang zur Pinge mit Spielen, Gedichten etc. das große Ereignis bildete. Nein, es muß zu Beginn der dreißiger Jahre gewesen sein, da ich damals mit der Direktorin allein an der Mädchenbürgerschule unterrichtete, während die
beiden anderen Klassen wegen der geringen Schülerzahl vorübergehend mit den Jungen an der Knabenschule vereinigt wurden.
So schlug die seinerzeitige Direktorin Ida Heintz vor, die „wütenden Steine" bei der Donawitzer Mühle mit den Mädchen aufzusuchen. Da freuten diese sich besonders, weil sie im Wasser plantschen durften. Im Walde zwischen Donawitz und Schneidmühl türmen sich nämlich an einer Stelle mächtige Steine empor, an denen vorbei ein Bach schäumt. Wir rasteten hier, die Kinder zogen jubelnd ihre Schuhe und Strümpfe aus und wateten durch das klare Wasser oder kletterten über die Steine. Lächelnd sahen Frau Heintz und ich dem fröhlichen Treiben zu und ließen die Mädchen gewähren, denn eine Erfrischung tat ihnen bei der drückenden Hitze wohl. Während wir auf dem Hinweg hinter Gfell direkt zur Kohlmühle hinab und von da jenseits der Tepltalstraße aufwärts gegen Donawitz gegangen waren, wählten wir heimzu den Umweg über Töppeles. Die Kinder wären gerne dort beim Bahnhof im schattigen Wirtsgarten eingekehrt, aber die Direktorin trieb zur Eile an, da sich ein Gewitter durch fernes Grollen ankündigte. Tatsächlich schoben sich bei Petschau dunkle Wolken zusammen. In dieser schwülen und bedrohlichen Stimmung mußten wir nun den steilen Töppeleser Berg erklimmen. Ein Teil der Mädchen, die noch nicht müde waren, schlossen sich mir an und eilten rascher voran, während die anderen bei Frau Heintz zurückblieben, die langsamer nachfolgte. Das Gewitter kam immer näher, die Kinder meldeten mir aufgeregt jeden neuerlichen Blitz, wobei sie sich bekreuzigten; doch schien es sich nicht über uns entladen zu wollen, sondern blieb in den Bergen hängen. Wie froh waren wir, als wir die große Kiefer erreicht hatten (sollte sie heute noch stehen?) und nun auf der Höhe ungehindert weiterschreiten konnten. Soweit ich mich erinnern kann, gelangten wir trockenen Fußes in unserem lieben Schlaggenwald an; auch die Nachzügler mit Frau Direktorin Heintz kamen noch rechtzeitig nach Hause. Vielleicht entsinnt sich die eine oder andere der ehemaligen Schülerinnen, die heute Frauen und Mütter geworden sind, dieser Schulwanderung. Es war der Jahrgang, dem die seinerzeitige Paula Koch angehörte.
Nová kniha: Když jsem ještě nosila školní tašku
NOVINKA!
Když jsem ještě nosila školní tašku
Napsala Margareta Pschorn
Příběhy z dětských let. Ilustroval akademický malíř Toni Schönecker. 96 stran, plátěná vazba, 6,65 DM plus poštovné.
Tyto půvabné příběhy známé chebské (egerlandské) spisovatelky probouzejí v čtenáři milé vzpomínky na vlastní dětství v rodném kraji. Je potěšením putovat s autorkou dny jejího dětství.
K objednání u: Rudolf Marterer, 852 Erlangen, Zeppelinstraße 40
Zobrazit původní německý text
NEUERSCHEINUNG! Als ich noch das Schulränzel trug
NEUERSCHEINUNG!
Als ich noch das Schulränzel trug
Von Margareta Pschorn
Geschichten aus Kindheitstagen. Illustriert von akadem. Maler Toni Schönecker. 96 Seiten, Leinen 6,65 DM plus Porto.
Diese köstlichen Geschichten der bekannten Egerländer Schriftstellerin wecken beim Leser liebe Erinnerungen an die eigene Kindheit in der Heimat. Es bereitet stille Freude, mit der Autorin durch die Tage der Kindheit zu wandern.
Zu beziehen von: Rudolf Marterer, 852 Erlangen, Zeppelinstraße 40









