Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 84

📖 Číst jako knihu

Sudetendeutsche Landsmannschaft · Heimatbrief

Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 84, rok 1962. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.

Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.

← zpět na Heimatbriefy

Sken originálu
originál — klik zvětší

Titulní list – Heimatbrief č. 84, únor 1962

Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald) a okolí – titulní strana (číslo 84)

Heimatbrief

starého, kdysi svobodného královského horního města

Horní Slavkov

a okolí

Vydává Rudolf Marterer, Erlangen/Bavorsko
Zeppelinstraße 40
Poštovní místo vydání: Erlangen

14. ročník 28. února 1962 číslo 84

[obr] Pohled z kostelní věže na Horní Slavkov

Zobrazit původní německý text

Heimatbrief Schlaggenwald und Umgebung – Titelseite (Folge 84)

Heimatbrief

der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt

Schlaggenwald

und Umgebung

Herausgegeben von Rudolf Marterer, Erlangen/Bayern
Zeppelinstraße 40
Postverlagsort: Erlangen

14. Jahrgang 28. Februar 1962 Folge 84

[obr] Blick vom Kirchturm auf Schlaggenwald

Sken originálu
originál — klik zvětší

Slovo redaktora: o zpoždění vánočního čísla a nových odběratelích

Moji milí krajané!

Velmi mě mrzelo, že se vánoční číslo k mnohým odběratelům dostalo až po svátcích, přestože všechny výtisky byly 19. 12. 1961 předány na poštovní úřad v Erlangenu a už následujícího dne byly veškeré zásilky Heimatbriefu na cestě. Vím, že právě vánoční číslo je očekáváno s velkou touhou. Příští vánoční vydání proto vydám mnohem dříve, aby je všichni odběratelé dostali ještě před svátky.

Z mnoha přání, která mi k Vánocům a Novému roku přišla od čtenářů, jsem měl velkou radost. Děkuji proto na tomto místě co nejsrdečněji všem krajanům, kteří mi o Vánocích a Novém roce napsali. Tyto dopisy, v nichž se odrážela spokojenost čtenářů s mou prací, mi také ukázaly, jak velmi je většina krajanů k našemu domovskému listu připoutána.

Doufám tedy, že i toto číslo, které vám předkládám jako první letošní výtisk, vám opět přinese hodně radosti. Obsah je pestrý a zcela naladěný na domov. V tomto čísle vzpomínáme především na krásné masopustní období ve staré vlasti. I v roce 1962 vydám sedm čísel našeho Heimatbriefu. Placení předplatného se proto neřídí kalendářními měsíci, nýbrž čísly jednotlivých výtisků.

Od Vánoc do dnešního dne se některým krajanům podařilo získat opět pět nových odběratelů HB. Vyzývám proto i ostatní krajany, aby se ve svém okruhu známých a přátel zeptali, kdo Heimatbrief ještě nemá. Dobrým slovem a ukázáním několika čísel se ve většině případů podaří získat nového odběratele. Je přece vaším přáním, aby náš Heimatbrief vycházel ještě mnoho let. To je ale možné jen tehdy, když úbytek odběratelů bude vyrovnán přírůstky nových. Čím více nových odběratelů získáme, tím déle bude náš domovský list vycházet.

Věnujte prosím pozornost i oddílu „Důležité zprávy" na straně 17. Příští číslo našeho domovského listu vyjde o Velikonocích. Příspěvky a zprávy pro 85. vydání mi zašlete do 1. dubna 1962. Protože v době vydání tohoto čísla vrcholí masopust, loučím se s vámi tentokrát naším domovským masopustním pokřikem „Hollolo, hollolo…" a zůstávám i nadále ve vlasteneckém spojení

Váš Rudi Marterer

Zobrazit původní německý text

Meine lieben Landsleute!

Ich habe es sehr bedauert, daß die Weihnachtsausgabe bei vielen Beziehern erst nach den Festtagen eingetroffen ist, obwohl sämtliche Hefte am 19. 12. 1961 beim Postamt in Erlangen aufgeliefert wurden und am nächsten Tag alle Heimatbrief-Sendungen bereits unterwegs waren. Ich weiß, daß gerade das Weihnachtsheft mit großer Sehnsucht erwartet wird. Die nächste Weihnachtsausgabe bringe ich daher viel früher heraus, damit alle Bezieher das Weihnachtsheft vor dem Fest erhalten.

Über die vielen Glückwünsche, die mir zu Weihnachten und Neujahr aus dem Leserkreis zugingen, habe ich mich sehr gefreut. Ich danke daher an dieser Stelle allen Landsleuten recht herzlichst, die mir zu Weihnachten und Neujahr geschrieben haben. Diese Zuschriften, in denen die Zufriedenheit der Leser mit meiner Arbeit zum Ausdruck kam, haben mir auch gezeigt, wie sehr die meisten Landsleute an unserem Heimatblatt hängen.

Ich hoffe daher, daß die vorliegende Ausgabe, die ich euch als erstes Heft in diesem Jahr überreiche, wieder viel Freude bereitet. Der Inhalt ist abwechslungsreich gehalten und ganz auf die Heimat abgestimmt. In dieser Nummer gedenken wir vor allem der schönen Faschingszeit in der alten Heimat. Auch 1962 werde ich von unserem Heimatbrief sieben Ausgaben herausbringen. Die Bezahlung der Bezugsgebühr richtet sich daher nicht nach den Kalendermonaten, sondern nach den Heftnummern.

Von Weihnachten bis heute wurden von einigen Landsleuten wieder fünf neue HB-Bezieher gewonnen. Ich rufe daher auch die anderen Landsleute auf, in ihrem Bekannten- und Freundeskreis einmal nachzufragen, wer den Heimatbrief noch nicht hat. Mit einem guten Wort und durch Vorzeigen einiger Hefte wird man in den meisten Fällen einen neuen Bezieher gewinnen können. Es ist doch euer Wunsch, daß unser Heimatbrief noch viele Jahre erscheint. Das ist aber nur möglich, wenn der Ausfall an Beziehern durch Neuzugänge ausgeglichen wird. Je mehr Bezieher wir neu hinzugewinnen, desto länger kann unser Heimatblatt erscheinen.

Beachtet bitte auch den Abschnitt „Wichtige Nachrichten" auf Seite 17. Das nächste Heft unseres Heimatblattes erscheint zu Ostern. Beiträge und Nachrichten für die 85. Ausgabe sind mir bis zum 1. April 1962 einzusenden. Da beim Erscheinen des vorliegenden Heftes der Fasching seinen Höhepunkt erreicht, verabschiede ich mich diesmal von euch mit unserem heimatlichen Faschingsruf „Hollolo, hollolo . . ." und verbleibe weiterhin in heimatlicher Verbundenheit

Euer Rudi Marterer

Sken originálu Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Vzpomínky na masopust v Horním Slavkově

Vzpomínky na masopust

V nové vlasti právě vrcholí bujaré masopustní veselí, které letos zasahuje až do března. Už na začátku tohoto bláznivého období byly ve všech větších městech volby princezpárů, sestavovaly se princovské gardy a konaly se slavnostní plesová zasedání. Nic z toho jsme u nás doma neznali. Také jsme s tou šaškárnou nezačínali už 11. 11., jak se to dělá tady, ale počkali jsme si, až betlém opustí své místo a vánoční doba se uzavře na Hromnice. Pravý masopust jsme dodržovali přesně tak, jak jej ukazoval kalendář.

I přes toto omezení si u nás příznivci škádlení a žertu užili dost. Masopustní zvyky, které se dodržovaly u nás doma v Horním Slavkově (Schlaggenwald), přinášely zúčastněným možná víc radosti a potěšení než tady konané karnevalové oslavy, kde často převažuje jen vnější parádnost. Jak krásné bývalo, když u nás v úterý, ve čtvrtek, v sobotu a v neděli – v hlavní dny maškarního reje – táhly masky ve večerních hodinách od hostince k hostinci. Hudba v hospodě spustila, jakmile se venku ozvalo ono „Grrr". „Maškaři" si vyhledali svého tanečníka nebo tanečnici a zatočili dvě nebo tři svižná kola. Pak se šlo dál, do dalšího hostince. Masky přicházely jednotlivě, po dvojicích i ve skupinách a nechávaly se obdivovat diváky.

Bylo vidět celé harémové skupiny se svým šejkem, kolovrátkáře, pohádkové postavy, muzikanty s papírovými nástroji, chyběla ani dámská kapela nebyla výjimkou – pod jejich bílými šaty a parukami ovšem nevězely ženy, nýbrž muži. Jednou se objevil pekařský učeň, který byl ve skutečnosti dívkou a jen s obtížemi natlačila své ženské tvary do mužského oblečení. A naopak, muži si zase rádi „maškařili" v ženských šatech. Ať už ale některá „dáma" působila sebeuhlazeněji, velké nohy ihned prozradily pravé pohlaví. Lidé často žasli nad originálními kostýmy, které svědčily o bohaté fantazii a hodně vtipu – například ženy, které se objevily jako kočky a žalostně mňoukaly. Velký potlesk sklidili hornoslavkovští námořníci se svým kapitánem a ten pár masek, který ztvárnil ve dvacátých letech tolik oblíbené filmové komiky Pata a Patachona.

Když se jednou chtěli zorganizovat sekáči, vytáhli v masopustě do pole „Sjednocení modři" s papírovými kosami a spojení zmařili. Na žádném masopustě nechyběly „staré panny" a „šlomly" (maškarní postavy podivínů), které patřily mezi tradiční masopustní figury. Ještě mnoho originálních masek by se dalo vypočítat.

[obr] „Hornoslavkovští námořníci" – masopust 1936
Dolní řada zleva doprava: Wolf Mani s tahací harmonikou, Schiener (Hub, Steigerhäusl), Nowotny Luise (paní Fürst), Köhler Seff (Leßnitzgasse), Martin Irmgard (paní Kößler), Kunstmann Max † (padl); zadní řada zleva doprava: Marterer Toni, Schindler Anna (paní Wohner), Rößler Fritz † (padl), Blederl Anna (paní Oeser †), Kollmer Erich, Würkner Josef (Peint), Rohm Marianne (Kaunitz).

Během celého maškarního reje se mimochodem odehrálo i leccos veselého, jako třeba s mužem, který se za každou cenu chtěl vypravit do hospody „na maškary". Jeho manželka na to ale neměla chuť a zůstala doma. Jakmile však muž odešel, žena se rychle převlékla za masku a přidala se k cizí skupině maškarů. V jednom hostinci objevila svého drahého manžela. Lichotila mu a byla k němu velmi důvěrná. On si to nechal bez odporu líbit. Nakonec krásná maska přistála na jeho klíně. Tu se mu udělalo horko, jeho prsty ohmatávaly krásnou postavu odshora dolů, až toho bylo „jí" příliš. Vyskočila a zvolala: „No počkej, až dnes přijdeš domů, to ti dám, ty darebo, copak jsi nevěděl, že jsem tvá žena!" Starý požitkář opravdu netušil, že se pod touto maskou skrývá jeho manželka. V očekávání důkladné domácí kázně se s těžkým srdcem vydal na cestu domů.

Vrcholem byl velký průvod, který se konal na masopustní pondělí, občas i na masopustní úterý. Při tomto masopustním průvodu, který se každoročně konal bez velkých příprav, byla vždy přítomna i městská kapela. Skupinky a skupinečky, jednotlivci, vozy a nosiči v nejrůznějších kostýmech tam byly k vidění a divákům stojícím špalírem podél ulic připravily opravdové potěšení. Děti měly největší radost hlavně z „holmbauerů" a „bojazzerů". Bojazzeři mávali dlouhými tyčemi, na kterých na šňůře visely buď preclíky, nebo párky, jež bylo třeba pochytat. Běda ale, když na šňůře místo klobásy visela „guggerna" naplněná sazemi. Pak se objevily černé obličeje, které ale veselému hollolo nikterak neubraly.

V tomto maškarním průvodu jsme často vídali i dětský kočárek, ve kterém leželo malé dítě – ve skutečnosti to byl muž, který tuto roli hrál skvěle. Jednou už řidič sotva dokázal kočárek protlačit rozbředlým sněhem. Řekl proto tomu dítěti: „Toni, vylez, dál už to netlačím." „Dítě" na to pohotově odpovědělo: „Houby vylezu, vždyť jsem přece batole."

Zvlášť veselou masopustní událostí bylo svěcení pramene u Malzmühldammu (hráze u sladovnického mlýna) ve dvacátých letech. Při obnově zdi hráze se na jejím dně objevil pramen. Vynalézaví otcové města usoudili, že jde o léčivou vodu, a pomýšleli už na čtvré lázně vedle Karlových Varů, Mariánských Lázní a Františkových Lázní. Vzorek vody proto poslali k rozboru do Prahy, jehož výsledek ale dopadl negativně, protože voda neobsahovala žádné minerály ani jiné účinné látky. Tento nález samozřejmě nezůstal tajemstvím. Pár šprýmařů dostalo nápad zinscenovat slavnostní otevření pramene o masopustu, což se také skvěle povedlo.

To masopustní úterý bylo celé Horní Slavkov na nohou. Vysocí a nejvyšší páni v cylindrech byli dovezeni všemi dostupnými auty a kočáry k prameni, kde už byly přítomny studánkové dívky a lázeňští hosté, mezi nimi i šáh perský, kterého jsme v našem masopustním žargonu nazývali „Pers ze Šasie". Nadaný řečník přednesl u vyzdobeného pramene projev o vzestupu lázeňského města Horní Slavkov. Hostince byly už předtím přejmenovány na lázeňské domy, například „Reingold" (hostinec Reinhold), „U čtyř ročních dob" (hostinec Dietrich) a podobně. Byl to tehdy slunečný den bez sněhu a rozbředliny, kdy byla tato krásná masopustní událost předvedena občanům našeho města.

Při všem tomto dění zůstávala politika stranou. Mezi maskami nebyl žádný rozdíl v politickém smýšlení. Tak jsme doma slavili masopust se skutečným humorem a bez velkých nákladů pro jednotlivce. Později, když bylo vše dobře přestáno, se ještě dlouho vzpomínalo na krásné chvíle toho bláznivého času – na které i já sám dnes ještě rád vzpomínám.

Se srdečným „Hollolo" Váš Otto

Zobrazit původní německý text

Faschings-Erinnerungen

In der neuen Heimat treibt die tolle Faschingszeit, die in diesem Jahr bis in den März hineinreicht, ihrem Höhepunkt entgegen. Schon bei Beginn dieser närrischen Periode wurden in allen größeren Städten Prinzenpaare gekürt, Prinzengarden aufgestellt und Prunksitzungen abgehalten. Dies alles gab es bei uns daheim nicht. Auch fingen wir mit der Narretei nicht schon am 11. 11. an, wie es hierzulande geschieht, sondern konnten die Zeit abwarten, bis die Weihnachtskrippe ihren Platz verlassen und der Weihnachtskreis sich zum Lichtmeßtag geschlossen hatte. Wir hielten die richtige Faschingszeit genau ein, wie sie der Kalender anzeigte.

Trotz dieser Beschränkung konnten sich bei uns die Freunde der Narretei genug austoben. Die in unserer Heimatstadt Schlaggenwald geübten Faschingsbräuche bereiteten den Beteiligten vielleicht mehr Freude und Genuß, als die hiesigen Karnevalsfeiern, bei denen sehr oft die äußere Aufmachung überwiegt. Wie schön war es doch, wenn bei uns am Dienstag, Donnerstag, Samstag und Sonntag, den Haupttagen der Maschkerade, die Masken in den Abendstunden von Gasthaus zu Gasthaus zogen. Die Musik im Gastlokal spielte auf, wenn draußen das „Grrr" zu hören war. Die „Maschkerer" suchten sich ihren Tänzer oder ihre Tänzerin und drehten zwei oder drei flotte Runden. Dann ging es weiter ins nächste Gasthaus. Als Einzelgänger, zu Paaren oder in Gruppen kamen die Masken gezogen und ließen sich von den Zuschauern bewundern.

Man sah ganze Haremsgruppen mit ihrem Scheich, Leierkastenmänner, Märchengestalten, Musikanten mit Papierinstrumenten, sogar eine Damenkapelle fehlte nicht, unter deren weißen Kleidern und Perükken allerdings keine Frauen, sondern Männer steckten. Einmal kreuzte ein Bäckerjunge auf, der ein Mädchen war, das nur mit Mühe ihre weiblichen Vorsprünge in die männliche Kleidung zwängen konnte. Umgekehrt gingen die Männer gern in Frauenkleidern „maschkern". Doch so vornehm auch manche „Dame" wirkte, die großen Füße verrieten sofort das Geschlecht. Man staunte oft über die originellen Verkleidungen, die eine reiche Phantasie und viel Witz verrieten, wie z. B. die Frauen, die als Katzen erschienen und kläglich miauten. Viel Beifall erhielten die Schlaggenwalder Matrosen mit ihrem Kapitän und jenes Maskenpaar, das die in den zwanziger Jahren so beliebten Filmkomiker Pat und Patachon verkörperte.

Als sich einmal die Mäher organisieren wollten, traten zur Faschingszeit „Die vereinigten Moder" mit Papiersensen auf den Plan und vereitelten den Zusammenschluß. Bei keiner Fasching fehlten die „alten Jungfern" und „Schlommeln", die mit zu den traditionellen Faschingsfiguren gehörten. Noch viele originelle Masken

[obr] „Schlaggenwalder Matrosen" — Fasching 1936
Untere Reihe von links nach rechts: Wolf Mani mit dem „Schifferklavier", Schiener (Hub, Steigerhäusl), Nowotny Luise (Frau Fürst), Köhler Seff (Leßnitzgasse), Martin Irmgard (Frau Kößler), Kunstmann Max † (gefallen); hintere Reihe von links nach rechts: Marterer Toni, Schindler Anna (Frau Wohner), Rößler Fritz † (gefallen), Blederl Anna (Frau Oeser †), Kollmer Erich, Würkner Josef (Peint), Rohm Marianne (Kaunitz).

könnte man aufzählen. Bei der ganzen Maschkerade hat sich nebenbei auch manches heitere Erlebnis abgespielt, wie z. B. mit dem Mann, der unbedingt ins Gasthaus gehen und „Maschkererschauen" wollte. Seine Gattin hatte aber keine Lust dazu und blieb daheim. Doch als der Mann fort war, verkleidete sich die Frau rasch als Maske und schloß sich einer fremden Maskengruppe an. In einem Gasthaus entdeckte sie ihren Göttergatten. Sie beschmeichelte ihn und wurde recht zutraulich. Er ließ sich das ohne weiteres gefallen. Endlich landete die schöne Maske auf seinem Schoß. Da wurde ihm warm, seine Finger betasteten die schöne Figur von oben bis unten, bis es „ihr" doch zu dumm wurde. Sie sprang auf und rief: „Na word nua, wenns du heit hamkinnst, dir wia ich's geb'm, du Schlaucherl, host niat gwißt, daß ich dei Wei(b bin". Der alte Genießer hatte es wirklich nicht vermutet, daß unter dieser Maske seine Gattin steckte. In Erwartung der Gardinenpredigt trat er schweren Herzens den Heimweg an.

Der Höhepunkt war der große Umzug, der am Faschingsmontag, mitunter auch am Faschingsdienstag, stattfand. Bei diesem Faschingszug, der alljährlich ohne große Vorbereitungen zustande kam, war auch die Stadtkapelle immer mit dabei. Gruppen und Grüppchen, Einzelgänger, Fahrzeuge und Träger in den verschiedensten Aufmachun-

gen waren da zu sehen und bereiteten den Spalier stehenden Zuschauern an den Straßen ein wahres Vergnügen. Die Kinder hatten vor allem an den „Holmbauern" und „Bojazzern" ihre größte Freude. Die Bojazzer schwangen lange Stangen hin und her, an denen an einer Schnur entweder Brezen oder Knacker baumelten, die erhascht werden mußten. Wehe aber, wenn an der Schnur statt einer Wurst eine „Guggern" hing, die mit Ruß gefüllt war. Da gab es dann schwarze Gesichter, die aber dem fröhlichen Hollolo keinen Abbruch taten.

In diesem Maschkererzug sahen wir oft auch einen Kinderwagen, in dem ein kleines Kind lag, das in Wirklichkeit ein Mann war, der diese Rolle wunderbar spielte. Einmal konnte der Fahrer den Kinderwagen durch den Schneematsch kaum mehr vorwärts schieben. Er sagte daher zu dem Kind: „Toni, steich aus, ich daschöbs nimmer." Das „Kind" antwortete darauf schlagfertig: „En Dreck steichi aus, ich bin ja a Büscherl."

Ein besonders lustiges Faschingsereignis war die Brunnenweihe am Malzmühldamm in den zwanziger Jahren. Bei der Erneuerung der Dammauer zeigte sich auf der Mauersohle eine Quelle. Findige Stadtväter vermuteten ein Heilwasser und dachten schon an ein viertes Bad neben Karlsbad, Marienbad und Franzensbad. Man schickte daher eine Probe des Wassers nach Prag zur Untersuchung, deren Ergebnis jedoch negativ ausfiel, da das Wasser keinerlei Mineralien oder sonstige Wirkstoffe enthielt. Dieser Befund blieb natürlich nicht geheim. Ein paar Witzvögel hatten den Einfall, die Einweihung der Quelle im Fasching in Szene zu setzen, was auch wunderbar gelang.

An diesem Faschingsdienstag war ganz Schlaggenwald auf den Beinen. Hohe und höchste Herren mit Zylinderhut wurden in allen verfügbaren Autos und Kutschen zur Quelle gefahren, an der schon Brunnenmädchen und Kurgäste anwesend waren, darunter auch der Schah von Persien, den wir in unserer Faschingssprache „Pers von Schasien" nannten. Ein begabter Redner hielt bei der geschmückten Quelle eine Ansprache über den Aufstieg der Kurstadt Schlaggenwald. Die Gasthäuser hatte man bereits in Kurhäuser umbenannt, wie „Reingold" (Gasthaus Reinhold), „Zu den vier Jahreszeiten" (Gasthaus Dietrich) usw. Es war damals ein sonniger Tag ohne Schnee ud Matsch, an dem dieses schöne Faschingsereignis den Bürgern unserer Stadt vorgeführt wurde.

Bei all diesen Vorgängen blieb die Politik außer Erwähnung. Unter den Masken gab es keinen Unterschied der politischen Anschauung. So feierten wir daheim Fasching mit wirklichem Humor und ohne große Kosten für den einzelnen. Nachher, wenn alles gut überstanden war, dachte man noch oft an die schönen Stunden dieser närrischen Zeit, an die auch ich mich heute noch gerne einmal erinnert habe.

Mit einem freundlichen „Hollolo" Euer Otto

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Sál U Červeného vola

„Volský sál"

Napsala Ernestine Müller, učitelka

Bylo všeobecně známo, že Horní Slavkov (Schlaggenwald) měl ve svém velkém sále v hotelu „U Červeného vola" nejprostornější slavnostní halu bývalého Loketského okresu. Tento velký sál se výborně hodil k nejrůznějším účelům – jako kino, divadlo, koncerty, plesy, veřejná shromáždění a později dokonce sloužil i jako tělocvična, protože sál „u Müllera" se ukázal být příliš stísněný. Díky přilehlému menšímu sálu bylo možné pojmout dostatek lidí i při tanečních zábavách.

Horní Slavkov velmi rád chodil do divadla a už předtím, než jsem tam byla přeložena, zažíval vynikající operetní představení, která se odehrávala pod osvědčeným vedením pana vrchního učitele Sturma a která navštěvovali lidé z celého okolí. Vzpomínám si jen na „Cikánského barona", „Zvony z Corneville", „Krásnou Galateu" a „Fešáky". I když se pro jednotlivé role občas přizvaly síly odjinud, hlavní tíha ležela na bedrech režiséra a jeho spolupracovníků z Horního Slavkova, kteří jako ochotníci podávali velmi dobré výkony a zvláště na ženské straně úspěšně zvládali nosné role. V pozdějších letech se přešlo více na veselohry, které stejně jako předtím operety byly vždy dobře navštívené a sklízely velký potlesk. Známé byly divadelní večery o vánočních svátcích a na Silvestra, ale i při jiných příležitostech. Protože každý návštěvník věděl, že pan Sturm začíná přesně na minutu, všichni pospíchali, aby přišli včas a zajistili si předem dobrá místa. Spolky jako Bund a Kulturverband pořádaly občas i pestré večery, na jejichž zdaru se svými vystoupeními významně podílel pěvecký spolek a salonní orchestr. Tak si vzpomínám na oslavu Goetha v roce 1932 u příležitosti 100. výročí úmrtí velkého básníka. Tehdy sestavil program a dohlížel na jeho průběh pan Rudolf Herzog, ačkoli byl už nemocný a téhož roku zemřel. Samozřejmě bývaly i doby, kdy nastaly delší pauzy v představeních, zejména v létě; tehdy občas zaskočila kočovná divadla.

Jinak sloužil Volský sál jako kinosál. Když jsem v roce 1923 přišla do Horního Slavkova, ještě neexistoval zvukový film, takže jsem zpočátku zažívala jen němé filmy, které sice podle tehdejších měřítek byly herecky i obsahově často dobré, ale se pozdějším zvukovým filmem se nedaly srovnávat. V době masopustu se filmová představení přerušovala, protože sál musel být volný pro různé plesy.

Horní Slavkov se přísně držel staré tradice a svou plesovou sezónu a masopustní veselí zahajoval až 2. února (Hromnice). Řadu zahajoval ples hudebníků, po něm obvykle následoval ples Svazu mládeže (Jugendbund) a závěr tvořil oblíbený ples Sokola (Turnerball). Jeden rok jsem zažila i ples úřednictva porcelánky, kdy byl sál obzvlášť slavnostně vyzdoben. Na „tučný čtvrtek" ve dvacátých letech se ve velkém sále konala i dobře navštívená maškarní zábava s tancem. Kapelu tehdy svižně dirigoval pan Alois Kern.

Když si vzpomenu na taneční zábavy ve Volském sále, vždy mi přijdou na mysl diváci na galerii, z nichž mnozí často vytrvali neúnavně až do svítání a poslední smyčce houslí. I když po první světové válce už pronikaly moderní tance, vedle nich se – zvláště na plesích – dál drželo tancování valčíku, rejnského, polonézy a čtverylky. Při té posledně jmenované byli dobrými hlasateli figur pánové Hermann Völkl a Rudolf Kastl. Slavnostní nálada v sále utrpěla újmu jen o půlnoční přestávce, kdy velká část hostů v tu dobu vyhledala jiné podniky nebo domov. Pak obvykle trvalo pěkně dlouho, než se do baráku zase vrátil život.

Protože Sokol, jak už bylo zmíněno, později využíval Volský sál pro své cvičební hodiny, přičemž jsme v zimě někdy mrzli, vystupoval i s předváděcím cvičením na veřejnosti. K tomu se pak přidávala ještě žákovská vystoupení, která budila velký zájem. Celkem vzato: Volský sál za léta svého trvání viděl a hostil mnoho lidí v dobré náladě. A dnes? Jak to tam teď vypadá a zda ještě slouží podobným účelům, to nevím.

Zobrazit původní německý text

Der »Ochsensaal«

Von Ernestine Müller, Lehrerin

Es war wohl allgemein bekannt, daß Schlaggenwald mit seinem großen Saal im Hotel „Zum roten Ochsen" die geräumigste Festhalle des ehemaligen Elbogner Bezirkes besaß. Dieser große Saal eignete sich in vortrefflicher Weise für die verschiedensten Zwecke, wie Kino, Theater, Konzerte, Bälle, Kundgebungen und später sogar als Turnraum, da der Saal bei „Müller" sich als zu beengt erwies. Durch den anschließenden kleinen Saal war auch die Möglichkeit gegeben, genügend Leute bei Tanzunterhaltungen unterzubringen.

Schlaggenwald war sehr theaterfreudig und erlebte bereits in der Zeit, bevor ich dahin versetzt wurde, hervorragende Operettenaufführungen, die unter der bewährten Leitung von Herrn Oberlehrer Sturm über die Bühne gingen und aus dem ganzen Umkreis besucht wurden. Ich erinnere nur an den „Zigeunerbaron", „die Glocken von Corneville", „die schöne Galathee" und „Flotte Bursche". Wenn auch zum Teil auswärtige Kräfte für einzelne Rollen herangezogen wurden, so lag doch die Hauptlast auf den Schultern des Spielleiters und seiner Schlaggenwalder Mitarbeiter, die als Laienspielkräfte sehr gute Leistungen boten und besonders auf weiblicher Seite mit tragenden Rollen erfolgreich beschäftigt waren. In späteren Jahren verlegte man sich mehr auf Lustspielaufführungen, die genau wie vorher die Operetten stets gut besucht wurden und viel Beifall ernteten. Bekannt waren die Theaterabende zu den Weihnachtsfeiertagen und an Silvester, aber auch bei anderen Gelegenheiten. Da jeder Besucher wußte, daß Herr Sturm auf die Minute pünktlich begann, beeilten sich alle, rechtzeitig zu erscheinen und sich im voraus günstige Plätze zu sichern. Vereine, wie Bund und Kulturverband, veranstalteten hin und wieder auch bunte Abende, bei denen der Gesangverein und das Salonorchester durch ihre Beiträge viel zum Gelingen beitrugen. So erinnere ich mich an die Goethefeier 1932 anläßlich der 100. Wiederkehr des Todestages des großen Dichters. Damals hatte Herr Rudolf Herzog das Programm aufgestellt und die Durchführung überwacht, obwohl bereits leidend und im gleichen Jahr verstorben. Natürlich gab es auch Zeiten, da längere Spielpausen eintraten, besonders im Sommer; da sprangen dann bisweilen Wanderbühnen ein.

Im übrigen diente der Ochsensaal als Kinoraum. Als ich 1923 nach Schlaggenwald kam, gab es noch keinen Tonfilm, so daß ich anfangs nur Stummfilme erlebte, die zwar für unsere damaligen Begriffe darstellerisch und inhaltlich oft gut waren, aber mit dem späteren Tonfilm keinen Vergleich aushielten. Zur Faschingszeit wurden die Kinovorstellungen unterbrochen, da der Saal für die verschiedenen Bälle freigehalten werden mußte.

Schlaggenwald hielt sich streng an alte Überlieferung und begann seine Ballsaison und das Karnevaltreiben erst ab 2. Feber (Lichtmeß). Den Reigen eröffnete der Musikerball, ihm folgte gewöhnlich der Ball des Jugendbundes, und den Abschluß bildete der beliebte Turnerball. In einem Jahr erlebte ich auch einen Ball der Beamtenschaft der Porzellanfabrik, bei dem der Saal besonders festlich geschmückt war. An einem „tollen Donnerstag" in den zwanziger Jahren fand auch im großen Saal ein gut besuchter Maskenrummel mit Tanz statt. Die Musikkapelle wurde damals von Herrn Alois Kern flott dirigiert.

Wenn ich an die Tanzunterhaltungen im Ochsensaal denke, dann fallen mir immer wieder die Zuschauer auf der Galerie ein, von denen manche oft unentwegt bis zum Morgengrauen und letzten Bogenstrich aushielten. Wenn auch nach dem ersten Weltkrieg die modernen Tänze bereits Eingang fanden, hielt man daneben — besonders auf Bällen — an Walzer, Rheinländer, Polonaise und Quadrille fest. Bei letzterer waren die Herren Völkl Hermann und Kastl Rudolf gute Ansager. Die gehobene Stimmung im Saal erlitt nur in der Mitternachtspause eine Einbuße, da ein Großteil der Gäste in dieser Zeit andere Lokale oder das Heim aufsuchte. Es dauerte dann meist eine ganze Weile, bis nachher wieder Leben in die Bude kam.

Da der Turnverein, wie schon erwähnt, später den Ochsensaal für seine Übungsstunden benutzte, wobei wir im Winter manchmal froren, trat er auch mit Bühnenschauturnen an die Öffentlichkeit. Dazu kamen dann noch Schüleraufführungen, die großes Interesse fanden. Alles in allem: Der Ochsensaal hat in den Jahren seines Bestehens viel vergnügte Menschen gesehen und beherbergt. Und heute? Wie es jetzt darin aussieht und ob er noch ähnlichen Zwecken dient, weiß ich nicht.

Sken originálu Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Horní slavkovský cín v Amberku (Horní Falc)

Horní slavkovský cín v Amberku (Horní Falc)

Napsal Franz Heidler — 2. díl a závěr

Do roku 1549 se ročně odebíralo asi 400 centnýřů horního slavkovského (Schlaggenwald) cínu, většinu z toho zprostředkoval Hans Ölpogner. Král Ferdinand v tomto roce nařídil, že veškerý cín se má nadále dodávat královské komoře — pozoruhodné merkantilistické opatření. Hornofalcká vláda v Amberku pak musela u královské české komory žádat o povolení dodávat ambereským cínovým pánvím ročně 400 až 450 centnýřů horního slavkovského cínu.

Až na roky průtahů vojsk Horní Falcí směrem do Čech, které se staly zvláště po bitvě na Bílé hoře u Prahy velkou pohromou, dosahovala amberská Společnost obchodu s cínovým plechem, jež existovala v letech 1534–1631, bohatých zisků. Byla to už tehdy vlastně skutečná akciová společnost; každý společník ročně vkládal jako „hlavní jmění" 100 zlatých (i vícekrát) a stejně tak mu byl ročně vyplácen kapitál i podíl na zisku. Ve srovnání s dnešními výnosy z akcií působí tehdejší zisky jako sázky: 1620/21 ... 53,6 %, 1621/22 ... dokonce 188,8 %. Ovšem nejhorší válečná léta 1623/24 a 1625 až 1627 nepřinesla žádný výnos. V roce 1630 se už znovu vyplácelo 23 procent. V roce 1631 byl faktor pro cínový plech Spindler propuštěn kvůli svému evangelickému vyznání.

Účetní kniha Společnosti obchodu s cínovým plechem uvádí za rok 1628/29 tyto zásoby: z Norimberku 18 centnýřů 75 liber „předního cínu" po 25½ tolaru za centnýř, z Horního Slavkova centnýř po 21 tolarech, z Božího Daru centnýř po 25½ tolaru, stejně tak z Hengstererben (Smrčiny) a z Eibenstocku. Všechen tento „přední cín" se odebíral přes norimberský mezisklad, opět srozumitelně skrze norimberské podnikatele v Horním Slavkově. Celkem bylo na skladě 91 centnýřů (a 44 liber norimberské váhy) a stály 3297 zlatých 6 krejcarů a 9,5 feniku, přičemž je nápadný rozdíl mezi amberskou a norimberskou váhou: 100 liber amberských vážilo 120,5 libry norimberské. Pocínované amberské plechy putovaly k norimberskému faktorovi. Sud, do něhož se vešlo 300 plechů — jistě velmi malého formátu — stál 42 zlatých.

V hospodářském roce 1629/30 se znovu odebírá cín z Horního Slavkova a z výše uvedených krušnohorských míst. Rodina Mulzů, pocházející z Horního Slavkova, se od této doby objevuje jako amberští měšťané: 1636 Georg Multz, 1672 Conrath Multz, 1691 pan Joh. Erhard Multz, kurfiřtský vládní advokát, 1695 Johann Melchior Mulz, „prokurátor města Amberku". Označení „pan" bylo tehdy vyhrazeno výhradně starostům a radním, vyšším kurfiřtským úředníkům a akademikům.

V letech 1653 až 1656, po zániku první amberské Společnosti obchodu s cínovým plechem, si druhou společnost pronajal norimberský měšťan Georg Michael. Už delší dobu bylo možné pozorovat, jak se pocínování plechu přesouvá do Smrčin (Fichtelgebirge) a do saského Krušnohoří. Zejména v Sasku byla cena bílého plechu tak snížena, že amberská výroba musela být zastavena.

Dne 15. května 1654 podává amberský faktor pro cínový plech ve své poslední účetní zprávě o zásobách toto hlášení: „Ke každému dílu (werku) připadá 113 centnýřů cínu amberské váhy, a poněvadž centnýř pěkného norimberského cínu se tou dobou prodává za 27 říšských tolarů a slavkovský za 24 říšské tolary, vychází na každé dílo napůl smíchané po 137 librách norimberské váhy centnýř za 25½ říšského tolaru, na 70 dílů 95 centnýřů 90 liber, což činí 3668 zlatých 11 krejcarů 2 feniky."

I po skončení výroby cínového plechu se z Horního Slavkova jistě dodávalo amberským cínařům; poněvadž zde vedl Norimberk, nedochovaly se o tom žádné záznamy. Amberské měšťanské knihy ale zmiňují i přímo Horní Slavkov: dne 22. 5. 1545 získává měšťanské právo Mathes Hamman z Horního Slavkova, tesař, dne 24. 4. 1623 Sebastian Nittsch z Horního Slavkova, posel — ten druhý za 12 zlatých. Tak dodnes vyzařuje píle chebského lesního cínového horníka do příbuzné Horní Falce.

Literatura: Friedrich Hessel: „Die Zinnblechhandelsgesellschaft in Amberg und ihre Stellung in der Gesamtentwicklung der Weißblechindustrie", Stadtamhof 1914; Státní archiv Amberg, svazky 243–245: „Amberger Bürgerbücher 1425–1868".

Zobrazit původní německý text

Schlaggenwalder Zinn in Amberg (Oberpfalz)

Von Franz Heidler — 2. Teil und Schluß

Bis 1549 wurden jährlich etwa 400 Zentner Schlaggenwalder Zinn, das meiste durch Hans Ölpogner, bezogen. König Ferdinand ordnete in diesem Jahr an, daß nunmehr alles Zinn an die königliche Kammer zu liefern ist, eine beachtenswerte merkantilistische Maßnahme. Die Oberpfälzer Regierung in Amberg mußte nun an die königlich-böhmische Kammer das Ansuchen richten, jährlich 400 bis 450 Zentner Schlaggenwalder Zinn den Amberger Zinnpfannen zu liefern.

Abgesehen von den Jahren der Truppendurchzüge durch die Oberpfalz nach Böhmen, die namentlich nach der Schlacht auf dem weißen Berg bei Prag zu großen Heimsuchungen wurden, erzielte die Amberger Zinnblechhandelsgesellschaft, die von 1534—1631 bestand, reiche Gewinne. Es war schon eine richtige Aktiengesellschaft; jeder Teil-

haber zahlte alljährlich als „Hauptgut" 100 Gulden (auch mehrfach) ein und erhielt Kapital und Gewinnanteil ebenso jährlich zurückbezahlt. Verglichen gegen die heutigen Aktienerträgnisse muten diese Gewinne schon wie Wetten an: 1620/21 ... 53,6 %, 1621/22 ... gar 188,8 %. Freilich erbrachten die schlimmsten Kriegsjahre 1623/24 und 1625 bis 1627 keinen Ertrag. Im Jahre 1630 wurden bereits wieder 23 Prozent ausgeschüttet. 1631 hat man den Zinnblechfaktor Spindler wegen seines evangelischen Glaubensbekenntnisses entlassen.

Das Rechnungsbuch der Zinnblechhandelsgesellschaft weist im Jahre 1628/29 folgende Vorräte nach: von Nürnberg 18 Zentner 75 Pfund „vorder Zien" à 25½ Taler je Zentner, aus Schlaggenwald der Zentner 21 Taler, aus Gottesgab der Zentner 25½ Taler, ebenso aus Hengstererben und Eibenstock. Alles dieses „vorder Zien" wurde durch den Nürnberger Zwischenhandel bezogen, wiederum verständlich durch die Nürnberger Gewerken in Schlaggenwald. Es waren insgesamt 91 Zentner auf Lager (und 44 Pfund Nürnberg Gewicht) und kosteten 3297 Gulden 6 Kreuzer und 9,5 Pfennig, wobei der Unterschied zwischen Amberger und Nürnberger Gewicht doch auffällt: 100 Pfund ambergisch wogen 120,5 Pfund nürnbergisch. Die verzinnten Amberger Bleche gingen an den Nürnberger Faktor. 300 Bleche, sicher sehr kleinformatig, enthielt ein Faß, das 42 Gulden kostete.

Im Geschäftsjahr 1629/30 wird wiederum Zinn aus Schlaggenwald und den oben genannten Erzgebirgsorten bezogen. Die in Schlaggenwald beheimateten M u l z erscheinen ab dieser Zeit als Amberger Bürger: 1636 Georg Multz, 1672 Conrath Multz, 1691 Herr Joh. Erhard Multz, churfürstlicher Regierungsadvocat, 1695 Johann Melchior Mulz, „procurator der statt Amberg". Die Bezeichnung „Herr" war damals ausschließlich Bürgermeistern und Ratsherren, höheren kurfürstlichen Beamten und Akademikern vorbehalten.

1653 bis 1656 hatte nach Auflösung der ersten Amberger Zinnblechhandelsgesellschaft der Nürnberger Bürger Georg M i c h a e l die zweite Gesellschaft gepachtet. Schon seit längerer Zeit konnte die Verschleppung der Blechverzinnung nach dem Fichtelgebirge und dem sächsischen Erzgebirge beobachtet werden. Besonders in Sachsen wurde der Preis des Weißbleches so gedrückt, daß die Amberger Erzeugung eingestellt werden mußte.

Am 15. Mai 1654 berichtet in seiner letzten Rechnung der Amberger Zinnblechfaktor über den Vorrat: „Zue jedem werkh khomen 113 Zentner Zin Amberger gewicht und weil der Zentner in Nürnberg schön Zin der Zeit zu 27 Reichsthaler, Schlackenwalder zue 24 Reichsthaler geben wird, khompt uf jedes werkh jedenteils halb zesamen 137 Pfund Nürnberger gewicht der Zentner gemischt à 25½ Reichsthaler uf 70 werkh 95 Zentner, 90 Pfund, das tuet 3668 Gulden 11 Kreuzer 2 Pfennig".

Auch nach Aufhören der Zinnblecherzeugung wird Schlaggenwald an die Amberger Zinngießer geliefert haben; da Nürnberg hier führend war, gibt es keine Aufzeichnungen darüber. Aber auch direkte Schlaggenwalder nennen die Amberger Bürgerbücher: am 22. 5. 1545 erwirbt Mathes Hamman von Slackhenwald zimerman, am 24. 4. 1623 Sebastian Nittsch von Schlackenwaldt bott (Bote), letzterer um 12 Gulden das Bürgerrecht. So strahlt der Fleiß des Kaiserwäldler Zinnberghäuers heute noch aus in die stammverwandte Oberpfalz.

Literatur: Friedrich Hessel: Die Zinnblechhandelsgesellschaft in Amberg und ihre Stellung in der Gesamtentwicklung der Weißblechindustrie", Stadtamhof 1914; Stadtarchiv Amberg, Bände 243—245: „Amberger Bürgerbücher 1425—1868".

Sken originálu
originál — klik zvětší

Sudetoněmecký den o letnicích 1962 ve Frankfurtu nad Mohanem

Sudetoněmecký den o letnicích 1962 ve Frankfurtu nad Mohanem

Pod heslem „Právem k míru" se sudetští Němci ze svobodného světa sejdou o letnicích 1962 ve Frankfurtu nad Mohanem.

Zobrazit původní německý text

Sudetendeutscher Tag Pfingsten 1962 Frankfurt am Main

Unter dem Motto „Durch Recht zum Frieden" versammeln sich die Sudetendeutschen der freien Welt zu Pfingsten 1962 in Frankfurt a. M.

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Naši sedmdesátníci jako žáci měšťanky

Naši sedmdesátníci jako žáci měšťanky

1. třída chlapecké měšťanské školy v Horním Slavkově (Schlaggenwald) v roce 1903 s odborným učitelem Görlichem. Žáci patří k ročníku narození 1892. Následují jména těchto žáků. Hvězdička před jménem znamená: zemřel; dvě hvězdičky před jménem: padl.

Jména jsou uvedena zleva doprava.

1. řada dole:

** Kreuzer Franz, výrobce hudebních nástrojů, Kaunitz 176 (hřbitov G.)
Waldert Franz, soustružník porcelánu, Trüb 420
Buchberger Johann, soustružník porcelánu, Am Lutschn 260
Kern Josef, obchodník, Obere Gasse 386
Langhammer Richard, vrchní strojvedoucí, Neustadt 21
* Reif Oskar, řezník, Markt 567
Marterer Franz, sládek, Neustadt 35 (Hansl)
Wawersich Georg, zámečník, Peint 272
Horner Ernst, inženýr, Markt 6
Wirlitsch Anton, vrchní soustružník, Markt 49
Schaufuß Johann, zoologický preparátor, Wassergasse 377

2. řada:

Bräuer Franz, Alter Markt 88
Klement Karl, Leßnitzgasse
John Josef, ředitel továrny, Obere Gasse 396
Gareis Adolf, učitel, Schönfeld
* Roth Eugen, malíř pokojů, Neustadt 27
neznámý
Pecher Rudi, soustružník porcelánu, Zech
Brandl, Schönfeld
Listner, Leßnitzgasse
Schöberl Anton, Zech

3. řada:

** Brummeisl Josef, hrnčíř, Hub
Kämpf Karl, obchodník, Malzmühldamm 203
Schellhorn, hrnčíř, Hub
Steinbach Josef, obchodník, Hauptstraße 497
Putz Ernst, soustružník porcelánu, Sackgasse 284
Heinrich Heinrich, střelmistr, Töppeles
Doppler Josef, Bräuhausgasse 189
Heinek Johann, obchodní zaměstnanec, Leßnitzgasse 130
Ruppert Franz, obchodník, Schönfeld
Gräf Fritz, poštovní úředník, Schönfeld

4. řada:

** Korb Josef, malíř porcelánu, Obere Gasse 388
Hofmann Anton, městský tajemník, Obere Gasse 354
Kern Alois, hudebník, Obere Gasse 396
Lang Karl, malíř porcelánu, Unterer Graben 238
Plass Josef, obuvník, Unterer Graben 250
Waldert Josef, vojenský úředník, Unterer Graben 253
Marterer Emanuel, soustružník porcelánu, Sackgasse 291
Ruhs Eduard, brusič porcelánu, Obere Gasse 384
* Schimmer Josef, koželuh, Seifertsgrün 473

5. řada:

Bodenstein Franz, dělník v porcelánce, Kaunitz 167
Janker Ottomar, zaměstnanec, Sackgasse 316
Heß Ferdinand, sedlák a starosta, Leßnitz
Wenzl Josef, řezník, Hauptstraße 204
Schuster, Donawitz
Gareis Franz, litograf, Zech 582
Lochschmidt Anton, zámečník, Sackgasse 291
Kreutzer Johann, hudebník, Zehentplatz 558
Lenk Isidor, sedlák, Gfell

Uvedený seznam jmen sestavil podle nejlepšího vědomí krajan Anton Hofmann z Auerbachu, který sám patřil mezi tyto žáky měšťanky. Je ve 4. řadě druhým žákem. Vedle něj vpravo stojí Kern Lois (hudebník). Za zaslání 50 feniků ve známkách zašle vydavatel Heimatbriefu otisk této žákovské fotografie na křídovém papíře.

KARLOVARSKÝ Becherbitter

150 LET

CHUTNÁ A SVĚDČÍ

Výhradní výrobce: Johann Becher oHG. – Kettwig/Ruhr

Zobrazit původní německý text

Unsere 70jährigen Landsleute als Bürgerschüler

Die 1. Klasse der Knabenbürgerschule in Schlaggenwald im Jahre 1903 mit Fachlehrer Görlich. Die Schüler gehören dem Geburtsjahrgang 1892 an. Nachstehend folgen die Namen dieser Schüler. Es bedeuten: ein Sternchen vor dem Namen: gestorben; zwei Sternchen vor dem Namen: gefallen.

Die Aufzählung der Namen erfolgt von links nach rechts

1. Reihe unten:

** Kreuzer Franz, Instrumentenmacher, Kaunitz 176 (Friedh. G.)
Waldert Franz, Porzellandreher, Trüb 420
Buchberger Johann, Porzellandreher, Am Lutschn 260
Kern Josef, Kaufmann, Obere Gasse 386
Langhammer Richard, Ober-Lokführer, Neustadt 21
* Reif Oskar, Fleischer, Markt 567
Marterer Franz, Brauer, Neustadt 35 (Hansl)
Wawersich Georg, Schlosser, Peint 272
Horner Ernst, Ingenieur, Markt 6
Wirlitsch Anton, Oberdreher, Markt 49
Schaufuß Johann, Zoolog. Präparator, Wassergasse 377

2. Reihe:

Bräuer Franz, Alter Markt 88
Klement Karl, Leßnitzgasse
John Josef, Fabriksdirektor, Obere Gasse 396
Gareis Adolf, Lehrer, Schönfeld
* Roth Eugen, Zimmermaler, Neustadt 27
unbekannt
Pecher Rudi, Porzellandreher, Zech
Brandl, Schönfeld
Listner, Leßnitzgasse
Schöberl Anton, Zech

3. Reihe:

** Brummeisl Josef, Töpfer, Hub
Kämpf Karl, Kaufmann, Malzmühldamm 203
Schellhorn, Töpfer, Hub
Steinbach Josef, Kaufmann, Hauptstraße 497
Putz Ernst, Porzellandreher, Sackgasse 284
Heinrich Heinrich, Sprengmeister, Töppeles
Doppler Josef, Bräuhausgasse 189
Heinek Johann, Kaufm. Angestellter, Leßnitzgasse 130
Ruppert Franz, Kaufmann, Schönfeld
Gräf Fritz, Postbeamter, Schönfeld

4. Reihe:

** Korb Josef, Porzellanmaler, Obere Gasse 388
Hofmann Anton, Stadtsekretär, Obere Gasse 354
Kern Alois, Musiker, Obere Gasse 396
Lang Karl, Porzellanmaler, Unterer Graben 238
Plass Josef, Schuhmacher, Unterer Graben 250
Waldert Josef, Militär. Beamter, Unterer Graben 253
Marterer Emanuel, Porzellandreher, Sackgasse 291
Ruhs Eduard, Porzellanschleifer, Obere Gasse 384
* Schimmer Josef, Lederarbeiter, Seifertsgrün 473

5. Reihe:

Bodenstein Franz, Porzellanarbeiter, Kaunitz 167
Janker Ottomar, Angestellter, Sackgasse 316
Heß Ferdinand, Bauer u. Bürgermeister, Leßnitz
Wenzl Josef, Fleischer, Hauptstraße 204
Schuster, Donawitz
Gareis Franz, Steindrucker, Zech 582
Lochschmidt Anton, Schlosser, Sackgasse 291
Kreutzer Johann, Musiker, Zehentplatz 558
Lenk Isidor, Bauer, Gfell

Die vorstehende Namensliste wurde nach bestem Wissen von Ldm. Anton Hofmann, Auerbach, angefertigt, der mit zu diesen Bürgerschülern gehört. Er ist in der 4. Reihe der zweite Schüler. Rechts neben ihm Kern Lois (Musiker). Gegen Einsendung von 50 Pfennig in Briefmarken liefert der Herausgeber des HB einen Abzug dieses Schülerbildes auf Kunstdruckpapier.

KARLSBADER Becherbitter

150 JAHRE

SCHMECKT UND BEKOMMT

Alleinhersteller: Johann Becher oHG. - Kettwig/Ruhr

Sken originálu
originál — klik zvětší

Slavkovští „Berlíňané"

Berlínští Slavkované

Co všechno museli v uplynulých letech obyvatelé Berlína vytrpět: rozdělení svého města na čtyři sektory, izolaci, hladovou blokádu a od 13. srpna 1961 Ulbrichtovu ostudnou zeď, která odděluje rodinu od rodiny. V tomto městě, na jehož osudu závisí i osud celého Německa a Evropy, žije mnoho sudetských Němců – někteří tam bydleli už před rokem 1945, jiní se do bývalého říšského hlavního města dostali vyhnáním. Mezi nimi najdeme i několik rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald).

Podle dostupných podkladů žijí v Západním Berlíně tito krajané z hornoslavkovského farního okrsku: Marie Finger (poštovní úřednice), Eduard Haberer (Cech), Marie Häckerlich (Seifertsgrün), Ernst Klement (Gfell), Willi Leist (učitel tance), Marie Ludwig, rozená Dörfl (Kürschner Marie, Seifertsgrün), paní Tyll, rozená Dörfel, a její bratr Josef (jejich otec byl po první světové válce starostou v Horním Slavkově a správcem konzumu, později se přestěhoval do Chodova).

Dříve v Berlíně bydleli ještě Willi Reif (syn Heinricha Reifa z Leßnitzgasse) se sestrou a dále Loni Dohrow, rozená Marterer, která nyní žije ve Spolkové republice. Zda se krajané z hornoslavkovského farního okrsku zdržují i ve Východním Berlíně, mi není známo. Do Západního Berlína chodí pět výtisků Hornoslavkovského Heimatbriefu.

Krajanka Marie Häckerlich bydlí vedle šenebergské radnice, takže je očitou svědkyní všeho, co se tam odehrává. V jednom dopise mi napsala: „...když jsme přestáli těžké časy blokády 1948/49, přestojíme i tuto zeď." Ačkoliv se jí Berlín stal druhým domovem, zůstala věrnou Chebankou a Slavkovankou – čtyřicet let byla členkou Eghalanda Gmoi z'Berlin a za to byla vyznamenána Spolkovým čestným odznakem.

Je to krásný důkaz vytrvalosti, že i v sevřeném Západním Berlíně žijí hornoslavkovští krajané a zachovávají věrnost této předsunuté baště svobody. Kéž se oni i my všichni dožijeme dne, kdy se Berlín znovu stane hlavním městem v míru a svobodě sjednoceného Německa. Berlínská manifestace Sudetoněmeckého dne 1961 v Kolíně nad Rýnem ukázala, že Berlíňané a sudetští Němci mají společný zájem: uznání práva na domov a sebeurčení.

Marterer

Zobrazit původní německý text

Die »Berliner« Schlaggenwalder

Was haben die Bewohner Berlins in den vergangenen Jahren nicht alles ertragen müssen: Die Teilung ihrer Stadt in vier Sektoren, Isolierung, Hungerblockade und seit dem 13. August 1961 die Ulbrichtsche Schandmauer, die Familie von Familie trennt. In dieser Stadt, von deren Schicksal auch das Schicksal Gesamtdeutschlands und Europas abhängt, leben viele Sudetendeutsche, die zum Teil schon vor 1945 dort wohnten, zum Teil durch die Vertreibung in die ehemalige Reichshauptstadt kamen. Unter ihnen finden wir auch einige Schlaggenwalder.

Nach den mir vorliegenden Unterlagen wohnen folgende Landsleute aus dem Schlaggenwalder Kirchsprengel in Westberlin: Marie Finger (Postbeamtin), Haberer Eduard (Zech), Häckerlich Marie (Seifertsgrün), Klement Ernst (Gfell), Leist Willi (Tanzlehrer), Ludwig Marie, geborene Dörfl (Kürschner Marie, Seifertsgrün), Frau Tyll, geborene Dörfel und ihr Bruder Josef (der Vater war nach dem ersten Weltkrieg Bürgermeister in Schlaggenwald und Konsumverwalter, später nach Chodau übersiedelt).

Früher wohnten in Berlin noch Reif Willi (Sohn von Reif Heinrich, Leßnitzgasse) und seine Schwester, sowie Loni Dohrow, geborene Marterer, die sich in der Bundesrepublik aufhalten. Ob sich auch in Ostberlin Landsleute aus dem Schlaggenwalder Kirchsprengel befinden, entzieht sich meiner Kenntnis. Nach Westberlin gehen fünf Schlaggenwalder Heimatbriefe.

Landsmännin Marie Häckerlich wohnt neben dem Schöneberger Rathaus, so daß sie Augenzeugin aller Ereignisse ist, die sich dort abspielen. In einem Brief schrieb sie mir: „...haben wir die schwere Zeit der Blockade 1948/49 überstanden, so werden wir auch diese Mauer überstehen." Obwohl ihr Berlin zur zweiten Heimat wurde, ist sie eine treue Egerländerin und Schlaggenwalderin geblieben, die 40 Jahre der Eghalanda Gmoi z'Berlin angehört und dafür mit der Bundesehrennadel ausgezeichnet wurde.

Es ist ein schöner Beweis der Standhaftigkeit, wenn in dem bedrängten Westberlin auch Schlaggenwalder Landsleute leben und dieser vorgeschobenen Bastion der Freiheit die Treue halten. Mögen sie und wir alle den Tag erleben, an dem Berlin wieder die Hauptstadt eines in Frieden und Freiheit wiedervereinigten Gesamtdeutschlands ist. Die Berlin-Kundgebung des Sudetendeutschen Tages 1961 in Köln hat gezeigt, daß die Berliner und die Sudetendeutschen das gleiche Anliegen haben: die Anerkennung des Rechtes auf Heimat und Selbstbestimmung.

Marterer