Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 132 (květen 1973)
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald) vydávaný v Německu. 25. ročník, číslo 132, květen 1973 — 24 stran. Český překlad pořízen s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Titulní strana Heimatbriefu č. 132 (květen 1973)
Titulní strana
1 Z 21102 F
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské hornické obce
Horní Slavkov (Schlaggenwald)
a okolí
Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Siedlungsstraße 11
25. ročník květen 1973 číslo 132
[obr] Mariánský oltář v děkanském kostele v Horním Slavkově
Zobrazit původní německý text
Titelseite
1 Z 21102 F
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald
und Umgebung
Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main
Siedlungsstraße 11
25. Jahrgang Mai 1973 Folge 132
[obr] Marienaltar in der Dekanalkirche zu Schlaggenwald
Přijďte všichni na slavkovské setkání 7. a 8. července 1973 v Goldbachu
Přijďte všichni na slavkovské setkání 7. a 8. července 1973 v Goldbachu
Milí krajané z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a okolí!
Tímto vás ještě jednou srdečně zveme na naše setkání 7. a 8. července 1973 v Goldbachu u Aschaffenburgu, hostinec „Grüner Baum", Aschaffenburger Straße 70. Vynasnažíme se, aby vám tyto dva dny zůstaly v dobré paměti.
Mnohé již došlé přihlášky k přenocování jsou zarezervovány, další lze ještě vyřídit. Vzhledem k tomu, že vydavatel našeho Heimatbriefu, krajan Brummeissl, je až do 17. června na dovolené, prosíme, aby všechny dotazy ohledně setkání a ubytování byly směřovány na krajana Hermanna Häusera, 8752 Goldbach, Berwindstr. 6. Telefon: Aschaffenburg (0 60 21) 5 15 95.
Z Dachau přijede Egerlandská gmoi se svým předsedou, krajanem Josefem Gareisem. Kapela gmoi přispěje se sólisty a pořádnou muzikou k zábavě. Namažte si unavené nohy, bude se totiž i tancovat! Naše slavnosti navštíví také goldbašská gmoi, v níž je mnoho Slavkovanů.
Už v sobotu od 10 hodin bude místo setkání otevřeno k dopolednímu posezení; všichni přijíždějící hosté se tam mohou informovat o svém ubytování. Goldbach nabízí pro hladové poctivé selské hospody.
Od 19 hodin pak bude v sále „Zum Grünen Baum" společenské posezení. V neděli ráno bude lokál otevřen od 9 hodin.
V 11 hodin se v novém kostele „Maria Immaculata" koná slavnostní mše za naše zesnulé i žijící slavkovské krajany. Bude ji sloužit krajan Dr. Kurt Huber a náš bývalý kaplan a nynější farář ve výslužbě Johannes Womes. Navštivte tuto mši v hojném počtu!
Od 14 hodin se pak všichni znovu sejdeme v sále „Grüner Baum".
Na shledanou v hojném počtu v Goldbachu!
Zdejší Slavkované
Zobrazit původní německý text
Kommt alle zum Schlaggenwalder Treffen am 7. u. 8. Juli 1973 in Goldbach
Liebe Landsleute aus Schlaggenwald und Umgebung!
Hiermit laden wir Sie nochmals alle zu unserem Treffen am 7. und 8. Juli 1973 in Goldbach bei Aschaffenburg, Gasthaus „Grüner Baum", Aschaffenburger Straße 70 herzlich ein. Wir werden uns bemühen, daß diese zwei Tage für Sie in guter Erinnerung bleiben.
Die schon eingelangten vielen Anmeldungen zur Übernachtung sind bereits gebucht, alle weiteren können noch erledigt werden. Da aber der Herausgeber unseres Heimatbriefes, Lm. Brummeissl, bis 17. Juni in Urlaub ist, bitten wir alle Anfragen bezüglich Treffen und Quartier an Lm. Hermann Häuser, 8752 Goldbach, Berwindstr. 6 zu richten. Telefon: Aschaffenburg (0 60 21) 5 15 95.
Aus Dachau kommt die Egerländer Gmoi mit ihrem Vorsteher Lm. Josef Gareis. Die Gmoi-Kapelle trägt mit einigen Solisten und zünftiger Musik zur Unterhaltung bei. Schmiert die müden Beine, denn es wird auch getanzt! Auch die Goldbacher Gmoi, dabei sind viele Schlaggenwalder, wird unser Fest besuchen.
Schon am Samstag, ab 10 Uhr ist das Trefflokal zu einem Frühschoppen geöffnet; alle ankommenden Gäste können sich dort über ihre Unterkunft informieren. Goldbach bietet für Hungrige gutbürgerliche Essenlokale.
Ab 19 Uhr ist dann geselliges Beisammensein im Saal „Zum Grünen Baum". Am Sonntagmorgen ist das Lokal ab 9 Uhr geöffnet.
Um 11 Uhr ist in der neuen Kirche „Maria Immaculata" eine feierliche Messe für unsere verstorbenen und lebenden Schlaggenwalder Landsleute. Sie wird zelebriert von Lm. Dr. Kurt Huber und unserem ehemaligen Kaplan und jetzigem Pfarrer i. R. Johannes Womes. Besucht recht zahlreich diese Messe!
Ab 14 Uhr treffen wir uns dann alle wieder im Saale „Grüner Baum".
Auf ein zahlreiches Wiedersehen in Goldbach!
Die hiesigen Schlaggenwalder
Slovo redaktora před setkáním v Goldbachu a svatodušními slavnostmi
Milí krajané!
Už nezbývá dlouho a mnozí z nás se v Goldbachu opět setkají. Doufám, že si toto setkání nenechá ujít žádný krajan, kterému to jen trochu půjde.
Musíme mít na paměti, že uspořádat takovou akci není nic samozřejmého. Proto chci našemu krajanovi Hermannu Häuserovi a jeho manželce Ilse vyslovit nejsrdečnější díky za všechnu námahu, kterou vynaložili, aby nám toto setkání umožnili. Zároveň doufám, že se všichni včas přihlásili k přenocování.
V této souvislosti chci upozornit, že telefonní číslo uvedené ve 131. čísle Heimatbriefu bylo chybné. Správné číslo zní: Aschaffenburg (06021) 51595.
Jak se do Goldbachu dostat, jsem už popsal ve 131. čísle. Hostinec, kde jsme se scházeli i při našich dřívějších setkáních, si mnozí jistě ještě pamatují. Leží přímo na hlavní ulici a zdálky je vidět nápis „Zum Grünen Baum". Kromě toho jistě uvidíme i některé krajany v chebském kroji, protože na naše setkání přijede i Egerländer Gmoi z Dachau se svým čestným předsedou (Ehrenvüastäiha) Josefem Gareisem. Bude to veselé shledání, neboť kapela z Dachau, kterou naši krajané odtud přivezou, nám slibuje radostné chvíle. Příjemné povídání se starými přáteli a známými, které jsme dlouho neviděli, nás jistě všechny povzbudí.
Přijďte prosím v hojném počtu! Setkání jsme naplánovali tak, aby nepřipadlo na dobu prázdnin, což by mělo cestu značně usnadnit.
Od svatodušních svátků nás dělí už jen pár dní. Mnozí krajané navštíví setkání sudetských Němců v Mnichově. Znovu opakuji místo srazu slavkovských: hostinec „Zum Brückenwirt", 8 München 70, Ganghoferstraße 76. Dostanete se tam tramvají linky 2 směrem na výstaviště. Já se bohužel tohoto svatodušního setkání zúčastnit nemohu, protože mě moje firma spolu s manželkou vysílá na zotavenou do Eberbachu nad Neckarem. A takový velkorysý sociální dar se přece nemá odmítat, tak musím kvůli tomu na jiné věci rezignovat. Ale do Goldbachu určitě přijedu. Těším se na to obzvlášť, protože tam budeme my ze Slavkova a okolí opravdu jen mezi sebou.
Bylo by pěkné, kdyby se z našich řad našel někdo, kdo by měl chuť něco přednést. Přitom myslím na našeho zesnulého krajana Grilla. Svého času svou parodií na kuří oka velmi přispěl k všeobecnému veselí. Nemáme už mezi sebou žádného vtipálka? Žádného mladého krajana? Byl by srdečně vítán.
Nechci opomenout poděkovat všem dárcům, kteří přispěli na výbavu Heimatbriefu. Díky této štědré podpoře je totiž možné otisknout v HB o jeden obrázek ze staré vlasti navíc a nejednu smuteční zprávu lze zveřejnit zdarma.
Kvůli přiloženým poukázkám k platbě v HB se nikdo nemusí cítit dotčen. Mnozí krajané si poukázku přejí, jiní jsou naopak uraženi, protože svůj příspěvek platí včas. Nemohu ale vyhovět všem přáním najednou. Kdo poukázku nepotřebuje, ať ji prostě přehlédne. Já sám bych byl vděčný tomu, kdo by mě ve vydávání HB vystřídal. Když jsem tehdy náhle převzal tuto funkci, myslel jsem to jen jako dočasné řešení – jistě jsou mezi námi hodnější krajané, kteří by se této záležitosti kolem naší vlasti mohli věnovat lépe než já.
Chci poděkovat za dopisy, v nichž všichni vyjadřují spokojenost se současnou podobou HB. Zvlášť bych chtěl poděkovat jednomu krajanovi, který si však nepřeje být jmenován, za to, že mi poskytl krásné fotografie k otištění a nejeden pěkný příspěvek. I dnešní titulní obrázek – mariánský oltář v kostele sv. Jiří – je od něj a mnohým se jistě také vybaví. Vždyť byl v období máje vždy nádherně vyzdoben a všem návštěvníkům májových pobožností dělal velkou radost. Kromě toho je to umělecké dílo. Ale panující tamní duch doby už na to zřejmě nebude brát ohled, a tak brzy nebude ani tento oltář k nalezení.
Je s podivem, že si i 27 let po vyhnání z naší domoviny pamatujeme téměř každou podrobnost. Stále ještě promítáme staré milé koutky nebo o nich živě vyprávíme. Jistě je to nepříjemné pro ty, kteří se domnívali, že si vyhnáním původního obyvatelstva z této země vydobyli slavnou stránku v dějinách, a zlobí se na nás, když stále připomínáme spáchané křivdy a bezpráví. I naše setkání jsou pro mnoho politiků ve Spolkové republice nevítaná, protože prý nezapadají do koncepce mírového úsilí. Nuže, počkejme, jak se otázka mnichovské dohody mezi oběma státy vyřeší. Vyhnaným lidem by z toho neměly plynout žádné nevýhody. Místo odškodnění v duchu spravedlnosti se má prohlásit za neplatné jen to, co bylo tehdy čtyřmi velkými národy po nejpečlivějším právním posouzení uznáno. Historicky tato země vždy patřila tam žijícím Němcům. Dokud oba národy žily v sousedské snášenlivosti a vzájemně se obohacovaly, panoval tam kvetoucí blahobyt. Jak to tam vypadá dnes? Nu, mnozí krajané to mohli sami zažít – ti, kteří sem konečně po letech zdržování přišli jako pozdní vystěhovalci, i ti, kteří ČSSR navštívili.
Jak bohaté bývalo kdysi naše městečko, dokládají četné umělecky tesané kamenné sochy, jako svatý Jan Nepomucký na Reinholdově mostě a na sladovnickém jezu, svatý Florián, kašnové figury na náměstí, morový sloup a mnohé další, které si už nepamatuji. I latinská škola v Horním Slavkově (Schlaggenwaldu) byla v tehdejším německém kraji široko daleko známá a leckterý velký kazatel v našem městě působil.
Sám Goethe si při svých pobytech v Karlových Varech nikdy nenechal ujít návštěvu našeho městečka. Připomínala to pamětní deska umístěná na radnici. Zaujal ho černý kámen, který se v našem kraji dobýval. V jeho sbírce kamenů se nachází nejeden kus ze Slavkova. Kde jinde bylo město, které mělo hned dvě obecné a měšťanské školy – jednu pro dívky a jednu pro chlapce? Tehdejší státní zřízení asi vzdělávací ústavy nepodporovalo tak, jak se to děje dnes u nás. Ale naši učitelé ještě učili s ideály a my jsme se s nadšením učili s nimi. Znali každou rodinu i chlapce či dívky, které měli vyučovat. O německé povaze a jednotlivých německých kmenech nás učili víc než jinde. Vždy se totiž znovu potvrzovalo, že Němci z vnitrozemí toho o svých kmenových bratřích ve zbytku světa vědí jen velmi málo, a málo věděli i tehdy. Rozdíl byl jen v životní úrovni, u nás byla skromnější, a přesto jsme s tím byli spokojení. Pokud jde o kulturu, tam jsme udělali vlastní zkušenost. Byli jsme přesídleni do krajů, které se daly klidně srovnat s oblastmi na Sibiři. Obydlí, která nám přidělili, se podobala spíš středověkým příbytkům. Samozřejmě je tu řeč jen o venkově – města byla tehdy většinou zničená. Přesto se mělo pro rozvoj tohoto vnitrozemí udělat mnohem víc.
Jak čistá a upravená bývala doma naše vesnice v celém farním okrsku! Skoro každý statek zdobila ovocná zahrada a jak nádherně prosvítalo zralé ovoce zeleným listím, když kolem takové zahrady procházel chodec. Nejeden kluk takovému pokušení neodolal. Rychle vylezl na strom a rychle měl kapsy plné. Ovšem nechat se přitom chytit se samozřejmě nesmělo.
V našem farním okrsku vedly zpevněné silnice jen přes několik málo obcí. Vesnice na Chebsku byly ostatně většinou založeny stranou od velkých průjezdních silnic – vyzařoval z nich zvláštní klid. Jak často jsem naslouchal zvonku z Lesné (Leßnitz), když ohlašoval polední hodinu nebo svolával k večerní modlitbě! Podle síly větru bylo možné zvonek z té vsi na cestě z našeho města do Toužimi zaslechnout kvílet nebo jásat. Doprovázel mě od prvního cestního kříže směrem k Toužimi nebo od Boží muky směrem zpátky do města. Touto cestou jsem chodíval ve všech ročních i denních dobách. Vesnička ležela pěkně zasazená mezi mírně stoupajícím terénem. Mnoho vysokých stromů, jejichž šťavnatě zelené listí se odráželo od modré časně letní oblohy, prorůstalo černě natřenými střechami mohutných statků a bíle nalíčené stěny domů se z dálky důvěrně leskly. Když porovnám zdejší statek ve Spessartu, dopadá v porovnání s tím velmi špatně. Myslím, že v tom se mnou budou souhlasit mnozí krajané, kteří měli příležitost se s tím blíže seznámit. Jak upravené bývaly velké jizby! V mohutné kamnech vždy hořel oheň. A hospodyně – to byly opravdové hospodyně – uměly u něj hospodařit a přinést na stůl něco chutného. I dobytek byl u nás upravenější. Se stelivem se nešetřilo, a tak byla zvířata vždy čistá a doječce se do obličeje netloukly žádné umazané kravské ocasy. Ani na TBC si nevzpomínám, že by se u nás nějak rozšířila. Pokud si pamatuji chlévy doma, byly světlé a vzdušné a často se vápnily. Dnes se staví velkolepé vystěhovalecké dvory. Podobné jsme ale u nás měli odjakživa – Windhof byl takový. Takže jsme byli tehdejším poměrům dokonce o pár kroků napřed. Dalo by se ještě mnohé vyjmenovat, co bylo doma přece jen hezčí a lepší. Ale mezitím si vyhnaní přece jen znovu vytvořili místo, kde jejich práce a snažení přináší velmi pěkné plody. Obětí za to samozřejmě byla tehdejší spokojenost.
Kdo by dnes ještě chtěl žít tak, jak to my starší ještě pamatujeme? Takovou skromnost z tehdejška bychom dnes přiznali snad jen Číňanům. Naše nároky jsou dnes prostě úplně jiné. Kdo by se dnes chtěl vzdát koupele, kterou si může dopřát, kdykoli se mu zachce? Kdo by ještě v sobotu ohříval vodu v necičkách na kuchyňských kamnech a tahal ven valchu? Ano, to byly časy. Měli bychom na ně ale pamatovat i tehdy, když nás dnešní způsob života znepokojuje.
Mnozí krajané to přece jen dotáhli zase k slušnému blahobytu. Doufejme jen, že nenastanou žádné zvraty a že nám vydrží mír. Brzy bude začlenění všech dokončeno. Naši potomci už dnes necítí pocit cizosti. Významně přispějí k obohacení celého národa. Postupně, ale jistě, se stará domovina vyhnaných Němců vzdává. Zda ale kdy znovu dosáhne oné rozkvětu, jaký naše země kdysi měly, zůstává otázkou. V každém případě uplynulé čtvrtstoletí tam vytvořilo velmi smutné poměry. Člověk tam ztratil svou svobodu a příroda musí snášet zpustnutí nejednoho kdysi kultivovaného koutku.
H. Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Nicht mehr lange und für viele gibt es in Goldbach ein Wiedersehen. Ich hoffe, daß sich alle Landsleute, die es nur irgendwie möglich machen können, dieses Treffen nicht entgehenlassen werden.
Wir müssen bedenken, daß es nicht etwas Alltägliches ist, so eine Veranstaltung zu ermöglichen. Deshalb will ich unserem Landsmann, Hermann Häuser und seiner Ehefrau Ilse, den herzlichsten Dank aussprechen für all die Mühe, um uns zu diesem Zusammenkommen zu verhelfen. Gleichzeitig möchte ich die Hoffnung aussprechen, daß sich alle rechtzeitig für die Übernachtung angemeldet haben.
In diesem Zusammenhang möchte ich darauf hinweisen, daß die im 131. HB angegebene Telefonnummer falsch ist. Die richtige Telefonnummer lautet: Aschaffenburg (06021) 51595.
Wie Goldbach zu erreichen ist, habe ich bereits in dem 131. HB beschrieben. Die Gaststätte, in der wir bei unseren früheren Treffen zusammenkamen, wird noch vielen in Erinnerung sein. Sie befindet sich direkt an der Hauptstraße und weithin leuchtet die Aufschrift „Zum Grünen Baum". Außerdem sind bestimmt einige Landsleute in der Egerländer Tracht zu sehen, da die Egerländer Gmoi z'Dachau mit ihrem Ehrenvüastäiha Josef Gareis zu unserem Treffen kommt. Es wird ein fröhliches Wiedersehen werden, denn eine Musikkapelle aus Dachau, die unsere Landsleute von dort mitbringen, verspricht uns frohe Stunden. Eine gemütliche Plauderei mit lange nicht gesehenen Freunden und Bekannten dürfte uns alle aufmuntern.
Bitte kommt recht zahlreich! Das Treffen wurde so gelegt, daß es nicht in die Ferienzeit fällt, was den Anreiseweg ziemlich erleichtern dürfte.
Nur noch wenige Tage trennen uns von dem Pfingstfest. Viele Landsleute werden das Treffen der Sudetendeutschen in München besuchen. Ich wiederhole den Treffpunkt der Schlaggenwalder: Gasthaus „Zum Brückenwirt", 8 München 70, Ganghoferstraße 76. Es ist mit der Straßenbahn Linie 2 in Richtung Messegelände zu erreichen. Ich kann leider nicht an diesem Pfingsttreffen teilnehmen, weil ich von meiner Firma aus mit meiner Frau zur Erholung nach Eberbach am Neckar verschickt werde. Da man eine so großherzige soziale Tat nicht ausschlagen soll, muß man auf anderes verzichten. Aber in Goldbach bin ich bestimmt anwesend. Darauf freue ich mich besonders, weil wir Schlaggenwalder und Umgebung da so richtig unter uns sein können.
Es wäre schön, wenn aus unseren Reihen einiges zum Vortrag kommen könnte. Dabei denke ich an unseren verstorbenen Landsmann Grill. Er hatte damals mit seiner Hühneraugenparodie sehr viel zur Erheiterung aller beigetragen. Ist kein Humorist mehr unter uns? Kein junger Landsmann? Er wäre sehr willkommen.
Ich möchte nicht versäumen, allen Spendern für die Ausgestaltung des Heimatbriefes recht herzlich zu danken. Durch diese großzügige Unterstützung ist es doch möglich, ein Bild aus der alten Heimat mehr in den HB zu veröffentlichen und manche Todesnachricht kann kostenlos bekanntgemacht werden.
Wegen der beigefügten Zahlkarten im HB braucht sich niemand angesprochen fühlen. Viele Landsleute wünschen eine Zahlkarte, andere wiederum sind darüber beleidigt, weil sie ja pünktlich den Beitrag entrichten. Ich kann aber nicht allen Wünschen Rechnung tragen. Wer eben keine Zahlkarte benötigt, möchte diese übersehen. Ich selbst wäre demjenigen dankbar, der mich von der Herausgabe des HB ablösen würde. Bei der damaligen plötzlichen Übernahme hatte ich nur an eine vorübergehende Lösung gedacht, denn es sind bestimmt würdigere Landsleute unter uns, die sich dieser Heimatsache besser widmen können als ich.
Für die Zuschriften, die alle ihre Zufriedenheit über die jetzige Aufmachung des HB ausdrücken, möchte ich mich bedanken. Besonders möchte ich einem Landsmann danken, der allerdings nicht genannt werden möchte, der mir die schönen Aufnahmen zur Veröffentlichung und so manchen schönen Beitrag überlassen hat. Auch das heutige Titelbild — der Marienaltar in der St. Georgs-Kirche sind von ihm — wird so vielen noch in Erinnerung sein. War er doch immer in der Maienzeit prächtig geschmückt und hatte alle Besucher der Maiandacht besonders erfreut. Außerdem ist es ein Kunstwerk. Aber der dort nun herrschende Zeitgeist dürfte dafür keine Beachtung mehr erübrigen und so wird auch der Altar bald nicht mehr vorzufinden sein.
Es ist erstaunlich, daß wir 27 Jahre nach der Vertreibung aus unserer Heimat diese fast in jeder Einzelheit noch in Erinnerung behalten haben. Immer noch werden liebe alte Fleckchen im Bild gezeigt oder lebendig beschrieben. Es ist bestimmt unangenehm für diejenigen, die der Meinung waren, mit der Austreibung des Stammvolkes aus diesem Land, sich ein Rumesblatt in der Geschichte geschaffen zu haben und sind böse auf uns, wenn wir noch immer an die begangenen Schandtaten und die Ungerechtigkeit erinnern. Auch unsere Treffen sind für viele Politiker in der Bundesrepublik unwillkommen, weil sie angeblich nicht in das Konzept der Friedensbemühungen passen. Nun wollen wir abwarten, wie die Frage des Münchner Abkommens von den beiden Staaten gelöst wird. Nachteile sollen für die Vertreibung der Menschen nicht entstehen. Statt einer Entschädigung im Geiste der Gerechtigkeit will man nur etwas für ungültig erklärt haben, das damals von vier großen Nationen, nach sorgfältigster Prüfung des Rechtes, erkannt worden war. Geschichtlich hat dieses Land immer den dort lebenden deutschen Menschen gehört. Solange sich die beiden Völker in nachbarlicher Verträglichkeit befruchteten, gab es für sie blühenden Wohlstand. Wie sieht es heute dort aus? Nun, viele Landsleute haben es erleben dürfen, die endlich, nach jahrelangem Zurückhalten als Spätaussiedler hierher kamen und andere, die die CSSR bereist haben.
Wie reich unser Städtchen einst gewesen ist, bezeugen die vielen kunstvoll in Stein gehauenen Statuen wie der hl. Nepomuk auf der Reinholdbrücke und am Malzmühldamm. Der hl. Florian, die Brunnenfiguren am Marktplatz, die Pestsäule u. v. a., die mir nicht im Gedächtnis sind. Auch die Lateinschule von Schlaggenwald war im damaligen deutschen Lande weithin bekannt, und mancher großer Prediger hat im Ort gewirkt.
Selbst Goethe hat bei seinen Aufenthalten in Karlsbad es nie versäumt unser Städtchen zu besuchen. Die am Rathaus angebrachte Gedenktafel erinnerte daran. Ihm hatte es das schwarze Gestein angetan, das man in unserer Gegend schürfte. In seiner Steinsammlung befindet sich so manches Stück aus Schlaggenwald. Wo gab es eine Stadt, die zwei Volks- und Bürgerschulen aufzuweisen hatte, eine für Mädchen und eine für die Knaben. Die damaligen Staatsformen dürften die Bildungsstätten nicht so gefördert haben, wie es heute bei uns geschieht. Aber unsere Pädagogen haben noch mit Idealen gelehrt, und mit Begeisterung gingen wir mit. Sie kannten jede Familie und die Buben oder Mädchen, die zu unterrichten waren. Über deutsches Wesen und die Volksstämme haben sie mehr gelehrt als anderen Ortes. Denn man konnte immer wieder feststellen, daß die Binnendeutschen von ihren Stammesbrüdern in der übrigen Welt nur sehr wenig wissen und gewußt haben. Nur im Lebensstandard war ein Unterschied, der war bei uns bescheidener, und damit war man auch zufrieden. Was die Kultur anbelangt, nun da machten wir unsere Erfahrung. Wir wurden in Gebiete geschleußt, die man leicht mit Gegenden in Sibirien vergleichen konnte. Die uns zugewiesenen Behausungen glichen eher mittelalterlichen Einrichtungen. Natürlich ist hier nur die Rede vom Lande. Die Städte waren ja damals meist zerstört. Trotzdem hätte vielmehr für die Entwicklung des Hinterlandes getan werden sollen.
Wie sauber und gepflegt waren daheim unsere Dörfer im ganzen Kirchsprengel. Fast jeden Hof zierte ein Obstgarten, und wie herrlich leuchteten die reifen Früchte durch das grüne Laub, wenn an einem solchen Garten Fußgänger vorbeispazierten. Mancher Bub konnte einer solchen Lockung nicht widerstehen. Flugs war er den Stamm hochgeklettert, und schnell waren die Taschen vollgestopft. Erwischen durfte man sich natürlich auch da nicht lassen.
In unserem Kirchsprengel wurden nur wenige Orte von ausgebauten Straßen berührt. Überhaupt waren die Dörfer im Egerland meistens etwas abseits der großen Durchgangsstraßen angelegt gewesen, es ging eine seltsame Ruhe von ihnen aus. Wie oft lauschte ich dem Glöckchen von Leßnitz, wenn es die Mittagsstunde verkündete oder zum Abendgebet rief. Je nach Windstärke konnte man das Glöckchen vom Dorf beim Weg von unserer Stadt nach Töppeles wimmern oder jauchzen vernehmen. Es begleitete einem vom ersten Wegkreuz ab in Richtung Töppeles oder vom Bildstöckl ab in Richtung zur Stadt. Diesen Weg habe ich zu allen Jahreszeiten und Tageszeiten zurückgelegt. Schön eingebettet zwischen sanft ansteigendem Gelände lag das Dörfchen da. Viele hohe Bäume, deren saftig-grünes Laub sich vom blauen Frühsommerhimmel abhob, durchbrach die schwarzgeteerten Dächer der mächtigen Höfe und die weißgekalkten Hauswände schimmerten vertraulich hervor. Wenn ich einen hiesigen Bauernhof im Spessartgebiet vergleiche, so schneidet dieser sehr schlecht ab. Ich denke, daß diesbezüglich viele Landsleute mit mir übereinstimmen, die Gelegenheit hatten, näher damit Bekanntschaft zu machen. Wie gepflegt waren die großen Stuben. In dem mächtigen Herd brannte immer ein Feuer. Und die Bäuerinnen — solche waren sie in der Tat — wußten darauf zu hantieren und etwas Schmackhaftes auf den Tisch zu bringen. Auch das Vieh war gepflegter. Mit Einstreu wurde da nicht gegeizt und so waren die Tiere immer sauber und keine verdreckten Kuhschwänze schlugen der melkenden Magd in das Gesicht. Von TBC ist mir auch nichts in Erinnerung, daß diese sich verbreitet vorgefunden hat. Soweit ich die Ställe daheim in Erinnerung habe, waren diese hell und luftig und wurden oftmals gekalkt. Nun heute schafft man großartige Aussiedlerhöfe. Ähnliche hat es aber bei uns schon immer gegeben. Der Windhof war ein solcher. Somit waren wir den heutigen Verhältnissen auch einige Schritte voraus. Es gäbe noch so manches aufzuzählen, was daheim doch schöner und besser war. Aber mittlerweile haben die Vertriebenen sich doch wieder einen Platz geschaffen, auf dem ihr Werken und Wirken sehr schöne Früchte bringt. Natürlich wurde als Opfer die einstige Zufriedenheit dahingegeben.
Wer würde heute noch so leben wollen wie wir Älteren es noch kennen. Diese Genügsamkeit von damals kann man nur noch den Chinesen zubilligen. Unsere Ansprüche sind heute eben ganz andere. Wer wollte heute auf das Bad verzichten, das er genießen kann, wann es ihm nur Spaß macht. Wer würde noch im Waschtopf das Wasser am Samstag am Küchenofen erhitzen und den Waschtrog reinholen? Ja, das waren die Zeiten. An die sollten wir aber auch denken, wenn uns die heutige Lebensart beängstigen sollte.
Viele Landsleute haben es doch wieder zu ansehnlichem Wohlstand gebracht. Wollen wir nur hoffen, daß es keine Rückschläge gibt und daß uns der Frieden erhalten bleibt. Bald wird die Eingliederung aller vollzogen sein. Unsere Nachkommen haben heute schon das Gefühl des Fremdseins nicht mehr. Sie werden zur Befruchtung der gesamten Nation erheblich beitragen. Allmählig, aber sicher, werden die alten Heimatländer der vertriebenen Deutschen aufgegeben. Ob sie aber jemals diese Blütezeit wiedergewinnen werden, die unsere Länder aufzuweisen hatten, bleibt dahingestellt. Auf alle Fälle hat das vergangene Vierteljahrhundert dort sehr traurige Verhältnisse geschaffen. Der Mensch hat dort seine Freiheit verloren und die Natur muß die Verödung manches kultivierten Fleckchens ertragen.
H. Brummeissl
Franz Heidler slaví 75. narozeniny
Franz Heidler — 75 let
Své 75. narozeniny oslavil 28. února 1973 Franz Heidler, patrně poslední z lidových zpěváků Chebska (Egerlandu). Heidler pochází z Falknova (Falkenau), kde už jako chlapec ve sboru zamiloval si lidovou hudbu a nevědomky se vydal cestou, jakou před ním šli Josef Hoffmann a Anton Günther. Po vyučení a letech tovaryšských v otcovské klempířské dílně se ve třicátých letech začal profesionálně věnovat péči o lidové tradice — v Německém tělocvičném svazu, v Kulturním svazu i ve Svazu Němců. Jako přednášející začínal s cykly diapozitivů a tyto přednášky postupně rozšířil až v celovečerní národopisný program. Stejně nadaný jako recitátor, zpěvák i bavič, rozdával při tisících takových večerů společenskou veselost.
Byl však víc než pouhým bavičem. Pilnou archivní prací nashromáždil téměř 3000 lidových písní, motivů lidových tanců a hudebních skladeb, sestavil vlastivědnou bibliografii o 15 000 kartotéčních lístcích a pro různé odborné časopisy napsal přes 300 národopisných statí. Od roku 1952 byl jednatelem Pracovního společenství bavorský Nordgau v Ambergu, v roce 1953 založil vlastní divadelní soubor, který uvedl řadu premiér jeho her. Heidler byl také opakovaně slyšet v rozhlase. Kromě toho po celá desetiletí nebylo jediného chebského (egerlandského) setkání, na jehož podobě by se nepodílel. Od roku 1967 žije na odpočinku v Norimberku. Jeho vitalita a svěžest byly ještě před dvěma lety tak velké, že dokázal třicet večerů po sobě vystupovat sám jako jediný účinkující. Kéž mu vydrží ještě dlouho. R. H.
Zobrazit původní německý text
Franz Heidler — 75 Jahre
Seinen 75. Geburtstag feierte am 28. Februar 1973 Franz Heidler, wohl der letzte unter den Volkssängern des Egerlandes. Heidler stammt aus Falkenau, wo er schon als Chorknabe an der Volksmusik Gefallen fand und unbewußt die Wege eines Josef Hoffmann und Anton Günther beschritt. Nach Lehr- und Gesellenjahren im väterlichen Spenglerbetrieb widmete er sich in den Dreißigerjahren hauptberuflich der Volkstumspflege, im Deutschen Turnverband, im Kulturverband und im Bund der Deutschen. Als Vortragender begann er mit Lichtbildreihen und weitete diese Vorträge zu einem abendfüllenden volkskundlichen Programm aus. Gleichermaßen begabt als Rezitator, Sänger und Unterhalter, hat er in tausenden solcher Abende gesellige Fröhlichkeit verbreitet.
Doch war er mehr als bloßer Unterhalter. In fleißiger Archivarbeit sammelte er fast 3000 Volkslieder, Volkstanzmotive und Musikstücke, stellte eine heimatkundliche Bibliographie zusammen, die 15 000 Karteikarten umfaßt und schrieb für die verschiedenen Fachzeitschriften über 300 volkskundliche Aufsätze. Seit 1952 war er Geschäftsführer der Arbeitsgemeinschaft bayerischer Nordgau in Amberg, 1953 gründete er eine eigene Spielschar, die eine Reihe von Uraufführungen seiner Spiele veranstaltete. Auch im Rundfunk war Heidler wiederholt zu hören. Außerdem gab es seit Jahrzehnten kein Egerländer Treffen, das er nicht mitgestaltet hätte. Seit 1967 lebt er in Nürnberg im Ruhestand. Seine Vitalität und Frische war noch vor zwei Jahren so groß, daß er an 30 Abenden hintereinander als Alleinunterhalter auftreten konnte. Sie möge ihm noch lange erhalten bleiben. R. H.
Sudetoněmecká výstava knih v Mnichově
Sudetoněmecká výstava knih v Mnichově
Navštivte velkou sudetoněmeckou VÝSTAVU KNIH v rámci Sudetoněmeckého dne v Mnichově.
Pamatujte: domov žije v knize o domově. Proto zní heslo Sudetoněmeckého dne:
Přivezte si domů knihu!
Oficiální knižní přehlídka představuje přes 1000 knih o domově: poezii, krásné obrazové publikace, knihy pro mládež, historická a dokumentární díla, dále vyobrazení rodného kraje, znaky měst, mapy a gramofonové desky.
Mapa Sudet z roku 1938
Zvláštní nabídka výstavy: mapa „Stará vlast Sudety" (stav z roku 1938), která je již léta rozebraná a stále po ní bývá poptávka, se nabízí opět poprvé po dlouhé době. Návštěvníci výstavy ji obdrží za zvýhodněnou cenu 6 DM (místo 8 DM). Návštěva se vyplatí.
Místo konání výstavy: KONGRESSHALLE na výstavišti. Otevřeno: sobota 9–19 hodin, svatodušní neděle 8–19 hodin, svatodušní pondělí 8–15 hodin.
Zobrazit původní německý text
Sudetendeutsche Buchausstellung in München
Besucht die große sudetendeutsche BUCHAUSSTELLUNG beim Sudetendeutschen Tag in München
Denk daran: Die Heimat lebt im Buch der Heimat. Daher die Parole für den Sudetendeutschen Tag
Bring ein Buch mit heim!
Die offizielle Bücherschau zeigt über 1000 Bücher der Heimat: Dichtung, schöne Bildbände, Jugendbücher, Geschichts- und Dokumentarwerke sowie Heimatbilder, Städtewappen, Landkarten, Schallplatten.
Landkarte Sudetenland 1938
Ausstellungs-Sonderangebot: Die seit Jahren vergriffene und immer wieder verlangte Landkarte „Alte Heimat Sudetenland" (Stand 1938) wird erstmals wieder angeboten. Ausstellungsbesucher erhalten sie zum Sonderpreis von DM 6,— (statt 8,—). Der Besuch lohnt sich.
Ort der Ausstellung: KONGRESSHALLE im Messegelände. Geöffnet: Samstag 9 — 19 Uhr, Pfingstsonntag 8 — 19 Uhr, Pfingstmontag 8 — 15 Uhr.
Svědkové minulosti, ukazatelé budoucnosti
Svědkové minulosti, ukazatelé budoucnosti
Ve světě, který už jen navenek září leskem, se v den Sudetoněmeckého sjezdu scházíme ve chvílích radosti i zamyšlení. K radosti proto, že nás mnohdy nese štěstí ze shledání; k zamyšlení proto, že v těchto dnech více než dřív hledáme vzájemný rozhovor.
Je jisté, že s německo-československou smlouvou stojí na aktuálním jednacím stole i část našeho vlastního osudu. Neděláme si však starosti jen o sebe – co bude s Německem, co bude se starou vlastí, co bude s Evropou?
Usilovali jsme snad nadarmo o mír a svobodu doma, v podniku, v obci, o pravdivost ve veřejném životě, ve škole, v umění a vědě? Nejsou snad nositelé Karlovy ceny, ceny za kulturu a ceny za péči o lidové tradice, které každoročně udělujeme, svědectvím o příspěvku, jímž jsme od roku 1945 přispívali k obnově obecného života?
Protože je tento život ohrožován zvenčí i zevnitř, je ohrožení naší právní základny smlouvou jen dílčím aspektem. Stejně nebezpečné jako zrušení historických právních pozic je zrušení pozic současných.
Co jiného ale stojí za požadavky na změnu systému, které chtějí náš dnešní a nynější způsob života stáhnout zpět na úroveň kolektivizace, jíž jsme na konci války unikli? Tehdy jsme ztratili domov, Češi – jak se říká – ztratili svobodu. Nechystáme se však právě teď nechat ztrátu jednoho vysokého statku vystřídat ztrátou statku ještě vyššího?
Takové i jiné otázky si žádají odpověď, kterou můžeme dát ze zkušenosti vlastního prožitku. Jako svědkové minulosti jsme se stali ukazateli budoucnosti. Víme, jak vypadá život řízený a uskutečňovaný podle hesel doktrinářského marxismu-leninismu. Známe setbu, jež vyrůstá z porušení práva na sebeurčení. Známe ji z útrap let 1918/19, které postihly nás společně s lidmi u řeky Etsch a dalšími evropskými národnostními skupinami. Naučili jsme se z nich, že ani třídní boj, ani boj národnostní nevytváří svobodný život. Stali jsme se zastánci partnerství dovnitř i navenek a v tomto smyslu průkopníky mladého světa.
Ať si jiné sjezdy v německých zemích zneužívají jméno mládeže, jak chtějí. Sudetoněmecký sjezd roku 1973 se chápe jako setkání mládeže i stáří, především však jako kongres svobody – bez podívané, vojenských přehlídek a fanfár! Slunná země Jihotyrolanů mu k tomu dává úvodní slovo. Osud tohoto i našeho národního společenství bude pro všechny, kdo jsou dobré vůle, víc než jen úvodním slovem.
Dr. WALTER BECHER, poslanec Spolkového sněmu
mluvčí
Sudetoněmeckého krajanského sdružení
Zobrazit původní německý text
Zeugen der Vergangenheit Wegweiser der Zukunft
In einer Welt, die nur noch äußerlich glänzt, finden wir uns am Sudetendeutschen Tag zu Stunden der Freude und der Besinnung zusammen. Zur Freude deshalb, weil uns vielfach das Glück des Wiedersehens trägt; zur Besinnung, weil wir die Aussprache untereinander in diesen Tagen mehr als früher suchen.
Sicher steht mit dem deutsch-tschechoslowakischen Vertrag ein Teil unseres eigenen Schicksals zur aktuellen Debatte. Wir sorgen uns aber nicht nur um uns, was wird aus Deutschland, was wird aus den alten Heimatländern, was wird aus Europa?
Haben wir uns vergebens um Frieden und Freiheit im Heim, im Betrieb, in der Gemeinde, um Wahrhaftigkeit im öffentlichen Leben, in der Schule, in Kunst und Wissenschaft bemüht? Sind die Träger des Karlspreises, der Kultur- und Volkstumspreise, die wir alljährlich auszeichnen, nicht Künder des Beitrages, den wir seit 1945 zur Regeneration des allgemeinen Lebens lieferten?
Weil dieses Leben von außen und von innen gefährdet wird, ist die Bedrohung unserer Rechtsbasis durch einen Vertrag nur ein Teilaspekt. Ebenso gefährlich wie die Annullierung historischer ist die Annullierung gegenwärtiger Rechtspositionen.
Was anderes aber liegt den Forderungen nach Systemveränderung zugrunde, die unser Dasein heute und jetzt auf das Niveau der Kollektivierung zurückführen wollen, dem wir am Ende des Krieges entrinnen konnten? Wir verloren damals die Heimat, die Tschechen — so sagt man — verloren die Freiheit. Schicken wir uns indes nicht mächtig an, dem Verlust des einen hohen Gutes den Verlust des noch höheren Gutes folgen zu lassen?
Solche und andere Fragen erheischen eine Antwort, die wir aus der Erfahrung des eigenen Erlebens geben können. Als Zeugen der Vergangenheit sind wir Wegweiser der Zukunft geworden. Wir wissen, wie das Leben aussieht, das nach den Parolen des doktrinären Marxismus-Leninismus gelenkt und vollzogen wird. Wir kennen die Saat, die aus dem Bruch des Selbstbestimmungsrechtes erwächst. Wir kennen sie aus den Zwängen der Jahre 1918/19, die uns gemeinsam mit den Menschen an der Etsch und anderen europäischen Volksgruppen trafen. Wir haben aus ihnen gelernt, daß weder Klassenkampf noch Nationalitätenkampf ein freies Leben erzeugen. Wir sind Befürworter der Partnerschaft nach innen und außen geworden und in diesem Sinne Pioniere einer jugendlichen Welt.
Mögen andere Kongresse in deutschen Landen den Namen der Jugend mißbrauchen. Der Sudetendeutsche Tag 1973 versteht sich als eine Zusammenkunft der Jugend und des Alters vor allem aber als ein Kongreß der Freiheit — ohne Show, militärische Aufmärsche und Fanfaren! Das Sonnenland der Südtiroler gibt ihm dazu das Geleitwort. Das Schicksal dieser und unserer Volksgruppe wird allen, die guten Willens sind, mehr als nur ein Geleitwort sein.
Dr. WALTER BECHER, MdB
Sprecher
der Sudetendeutschen Landsmannschaft
Mnichov volá krajany – XXIV. sjezd sudetských Němců 1973
Mnichov volá sudetské Němce
XXIV. SUDETONĚMECKÝ SJEZD MNICHOV 1973, 9.–11. června 1973
Letošní XXIV. sudetoněmecký sjezd, který se koná o svatodušních svátcích v Mnichově, připadá na 25. výročí založení Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) jako velké organizace této národnostní skupiny. Nese proto heslo „25 let Sudetoněmeckého krajanského sdružení – osud jedné národnostní skupiny". V tomto čtvrtstoletí existence sdružení hrají sudetoněmecké sjezdy, počínaje tím v Kemptenu, rozhodující roli. Nejsou totiž jen projevem toho, že národnostní skupina existuje i po vyhnání, ale i vyjádřením vůle všech sudetských Němců zastávat se svého práva na domov a na sebeurčení. Statisíce lidí, kteří se každoročně scházejí k této velké manifestaci, jsou důvodem, proč sudetoněmecké sjezdy už nelze zahalovat mlčením – naopak, ve světě jsou vnímány jako jednoznačný projev vůle celé národnostní skupiny. Sílící štvavá propaganda komunistického východního bloku proti této akci je nejjasnějším důkazem toho, že ji tam berou vážně – a to nejen kvůli nelibosti nad požadavky na odškodnění za bezpráví vyhnání, ale i proto, že jde o manifestaci svobodných lidí za svobodu, jejíž účinek se nemine se svým cílem ani u národů žijících v nesvobodě východního bloku.
Letošní sudetoněmecký sjezd v Mnichově se ale nebude vyznačovat jen tím, že sudetští Němci ústy svého mluvčího znovu vyhlásí svou vůli k dorozumění a smíření s českým a slovenským národem a svou podporu svobodě obou těchto národů, ale i tím, že bude vyjádřena sounáležitost s těmi německými národnostními skupinami, které ještě žijí v cizím státě. To platí jak pro Němce zadržované v Československu, tak například pro Jihotyrolany, s nimiž sudetské Němectvo od roku 1918 vždy spojoval společný osud.
Sudetoněmecký sjezd v Mnichově navíc připadne na fázi mezinárodní politiky, kdy se kvůli požadavku pražských komunistických vůdců na prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou při plánovaných jednáních mezi Bonnem a Prahou o normalizaci vztahů znovu stává aktuální sudetoněmecká otázka. Je třeba znovu dokázat, že národnostní skupina není ochotna přijmout komunistické požadavky, které porušují její právní postavení. Masovou účastí statisíců lidí má být světu i letos dokázána jednota vůle národnostní skupiny. Sudetoněmecké krajanské sdružení proto očekává, že Mnichov si i letos zachová svou tradiční přitažlivost. Pořadatelé sudetoněmeckého sjezdu jsou organizačně i prostorově připraveni na masovou návštěvu.
SLAVNOSTNÍ PROGRAM v Mnichově
Sobota 9. června 1973:
9.00 hodin – Zahájení sudetoněmecké knižní výstavy
Místo: výstaviště, Kongresová hala (Kongreßhalle)
11.00 hodin – Slavnostní zahájení
Předání kulturních cen
Evropská slavnostní hodina s předáním Karlovy ceny
Místo: výstaviště, Bavorská hala (Bayernhalle)
13.30 hodin – Zahájení stanového tábora sudetoněmecké mládeže (SdJ) na kempu v Thalkirchner Straße
14.00 hodin – Zasedání Pracovního společenství sudetoněmeckých pedagogů
Místo: výstaviště, jednací budova
14.00 hodin – Zahájení sportovních soutěží sudetoněmecké mládeže (SdJ) na okrskovém sportovišti na Pullacher Platz, Dietramszeller Straße
14.30–15.30 hodin – Promenádní koncert kapely z Algundu (Jižní Tyrolsko)
Místo: výstaviště před Kongresovou halou
16.00 hodin – Slavnostní zasedání funkcionářů u příležitosti 25. výročí založení Sudetoněmeckého krajanského sdružení
Místo: výstaviště, Kongresová hala
18.30–19.15 hodin – Koncert kapely z Algundu (Jižní Tyrolsko)
Místo: výstaviště, Bavorská hala
Vstupné: 4 DM; vstupenka na koncert opravňuje i k účasti na následujícím národopisném večeru
19.00 hodin – Umělecká soutěž skupin sudetoněmecké mládeže v malé Kongresové hale na výstavišti
19.30 hodin – Sudetoněmecko-bavorský národopisný večer
Místo: výstaviště, Bavorská hala (vstupné 4 DM)
20.00 hodin – Kamarádský večer Pracovního společenství sudetoněmeckých tělocvičářů
Místo: Pschorrkeller, Theresienhöhe, malý sál
Neděle 10. června 1973:
9.30 hodin – Římskokatolická pontifikální mše
Místo: výstaviště, shromažďovací plocha
10.30 hodin – Průvod sudetoněmecké mládeže a všech krojových a národopisných skupin k hlavnímu shromáždění
10.45 hodin – HLAVNÍ SHROMÁŽDĚNÍ
Místo: výstaviště, shromažďovací plocha
15.00 hodin – Sudetoněmecké národopisné odpoledne s provedením kantáty Widmara Hadera „Der Wassermann von der Thaya" (Vodník z Dyje) – v Bavorské hale
Vstupné: 3 DM na všechna místa
19.30 hodin – Pestrý zábavní večer v malém sále Pschorrkelleru na Theresienhöhe pro mladší účastníky tábora sudetoněmecké mládeže
20.00 hodin – Volný taneční večer sudetoněmecké mládeže ve slavnostním sále Pschorrkelleru na Theresienhöhe (hraje kapela „Wolpertinger Tanzlmusi" – vstup volný)
Pondělí 11. června 1973:
8.00 hodin – Ranní slavnost sudetoněmecké mládeže, vyhlášení vítězů a likvidace tábora na kempu v Thalkirchner Straße
9.00 hodin – Hospodářské a sociální zasedání
Místo: výstaviště, veletržní budova, jednací sál
ROZDĚLENÍ HAL
Adlergebirge (Orlické hory) – Hala 3
Altvater (Praděd) – Hala 14
Beskiden (Beskydy) – Hala 3
Böhmerwald (Šumava) – Hala 5
EGERLAND (Chebsko) – Hala 19
Elbetal (Polabí) – Hala 2
Erzgebirge-Saazerland (Krušnohoří-Žatecko) – Hala 14
Mittelgebirge (Středohoří) – Hala 2
Polzen-Neiße-Niederland (Ploučnicko-Nisko-Podřipsko) – Hala 18
Riesengebirge (Krkonoše) – Hala 7
Schönhengstgau (Hřebečsko) – Hala 1
Südmähren (Jižní Morava) – Hala 7
Sprachinseln (jazykové ostrůvky) – Hala 3
Kuhländchen (Kravařsko) – Hala 14
Zobrazit původní německý text
München ruft die Sudetendeutschen
XXIV. SUDETENDEUTSCHER TAG MÜNCHEN 1973 vom 9.–11. Juni 1973
Der XXIV. Sudetendeutsche Tag, der dieses Jahr über Pfingsten in München stattfindet, fällt in das 25. Jahr nach der Gründung der Sudetendeutschen Landsmannschaft als der großen Volksgruppenorganisation der Sudetendeutschen. Er steht deshalb unter dem Motto „25 Jahre Sudetendeutsche Landsmannschaft — Schicksal einer Volksgruppe". In diesem Vierteljahrhundert der SL spielen die Sudetendeutschen Tage, beginnend mit dem von Kempten, eine entscheidende Rolle. Denn sie sind nicht nur die Manifestation einer auch in der Vertreibung präsenten Volksgruppe, sondern eine Bekundung des Willens aller Sudetendeutschen, für ihr Heimat- und Selbstbestimmungsrecht einzustehen. Die Hunderttausende, die alljährlich zu dieser großen Demonstration der Volksgruppe zusammenkommen, sind der Grund dafür, daß man die Sudetendeutschen Tage nicht mehr unter dem Mantel des Verschweigens verbergen kann, sondern, daß man sie in der ganzen Welt als die eindeutige Willensbekundung der Volksgruppe zur Kenntnis nimmt. Die zunehmende Hetze der kommunistischen Propaganda des Ostblocks gegen diese Demonstration ist der deutlichste Beweis dafür, daß man sie dort ernst nimmt, und dies nicht nur aus Unbehagen über die Forderungen nach Wiedergutmachung des Unrechts der Vertreibung, sondern auch wegen der Tatsache, daß es sich um die Manifestationen freier Menschen für die Freiheit handelte, die ihre Wirkung auf die in Unfreiheit lebenden Völker des Ostblocks nicht verfehlen.
Der diesjährige Sudetendeutsche Tag in München wird sich aber nicht nur dadurch auszeichnen, daß die Sudetendeutschen durch ihren Sprecher erneut ihren Willen zur Verständigung und Versöhnung mit dem tschechischen und slowakischen Volk und ihren Einsatz für die Freiheit dieser beiden Völker verkünden, sondern, daß auch die Verbundenheit mit jenen deutschen Volksgruppen, die noch in einem fremden Staat leben, bekundet werden soll. Das trifft auf die in der Tschechoslowakei zurückgehal-
tenen Deutschen ebenso zu wie z. B. die Südtiroler, mit denen das Sudetendeutschtum seit 1918 wegen des gemeinsamen Schicksals schon immer verbunden war.
Der Sudetendeutsche Tag in München wird außerdem in eine Phase der internationalen Politik fallen, in der wegen der Forderung der Prager Kommunistenführer nach einer Nichtigerklärung des Münchner Abkommens bei den vorgesehenen Verhandlungen zwischen Bonn und Prag über die Normalisierung der Beziehungen die sudetendeutsche Frage wieder aktuell wird. Es gilt erneut zu beweisen, daß die Volksgruppe nicht gewillt ist, kommunistische Forderungen hinzunehmen, die ihre Rechtsposition verletzen. Der Welt soll durch eine Massenbeteiligung von Hunderttausenden auch dieses Jahr die Geschlossenheit des Willens der Volksgruppe bewiesen werden. Die Sudetendeutsche Landsmannschaft erwartet daher, daß München auch in diesem Jahr seine traditionelle Anziehungskraft bewahrt. Die Veranstalter des Sudetendeutschen Tages sind organisatorisch und räumlich für einen Massenbesuch gerüstet.
Das FESTPROGRAMM in München
Samstag, 9. Juni 1973:
9.00 Uhr Eröffnung der Sudetendeutschen Buchausstellung
Ort: Festgelände, Kongreßhalle
11.00 Uhr Festliche Eröffnung
Verleihung der Kulturpreise
Europa-Feierstunde mit Karlspreisverleihung
Ort: Festgelände, Bayernhalle
13.30 Uhr Zeltlagereröffnung der SdJ auf dem Campingplatz an der Thalkirchner Straße
14.00 Uhr Tagung der Arbeitsgemeinschaft sudetendeutscher Erzieher
Ort: Festgelände, Tagungsgebäude
14.00 Uhr Eröffnung der Sportwettkämpfe der SdJ auf der Bezirkssportanlage am Pullacher Platz, Dietramszeller Straße
14.30 Uhr bis 15.30 Uhr Standkonzert der Algunder Musikkapelle aus Südtirol
Ort: Festgelände vor der Kongreßhalle
16.00 Uhr Festliche Amtsträgertagung aus Anlaß des 25jährigen Bestehens der Sudetendeutschen Landsmannschaft
Ort: Festgelände, Kongreßhalle
18.30 Uhr bis 19.15 Uhr Konzert der Algunder Musikkapelle aus Südtirol
Ort: Festgelände, Bayernhalle
Eintrittspreis: DM 4,—; die Konzertkarte berechtigt auch zur Teilnahme am anschließenden Volkstumsabend
19.00 Uhr Musischer Wettkampf der SdJ-Gruppen in der kleinen Kongreßhalle/Festgelände
19.30 Uhr Sudetendeutsch-bayerischer Volkstumsabend
Ort: Festgelände, Bayernhalle (Eintrittspreis DM 4,—)
20.00 Uhr Kameradschaftsabend der Arbeitsgemeinschaft Sudetendeutscher Turner
Ort: Pschorrkeller, Theresienhöhe, kl. Saal
Sonntag, 10. Juni 1973:
9.30 Uhr Röm.-Kath. Pontifikalmesse
Ort: Festgelände, Kundgebungsplatz
10.30 Uhr Einzug der Sudetendeutschen Jugend sowie aller Trachten- und Kulturgruppen zur Hauptkundgebung
10.45 Uhr HAUPTKUNDGEBUNG
Ort: Festgelände, Kundgebungsplatz
15.00 Uhr Sudetendeutscher Volkstumsnachmittag mit Aufführung der Kantate von Widmar Hader „Der Wassermann von der Thaya" — in der Bayernhalle —
Eintrittspreis: DM 3,— auf allen Plätzen
19.30 Uhr Bunter Spielabend im kleinen Saal des Pschorrkellers auf der Theresienhöhe für die jüngeren SdJ-Lagerteilnehmer
20.00 Uhr Offener Tanzabend der Sudetendeutschen Jugend im Festsaal des Pschorrkellers auf der Theresienhöhe (es spielt die „Wolpertinger Tanzlmusi" — Eintritt frei)
Montag, 11. Juni 1973:
8.00 Uhr Morgenfeier der SdJ, Siegerehrung und Abbau des Lagers auf dem Campingplatz an der Thalkirchner Str.
9.00 Uhr Wirtschafts- und Sozialtagung
Ort: Festgelände, Messehaus, Sitzungssaal
HALLENEINTEILUNG
Adlergebirge Halle 3
Altvater Halle 14
Beskiden Halle 3
Böhmerwald Halle 5
EGERLAND Halle 19
Elbetal Halle 2
Erzgebirge-Saazerland Halle 14
Mittelgebirge Halle 2
Polzen-Neiße-Niederland Halle 18
Riesengebirge Halle 7
Schönhengstgau Halle 1
Südmähren Halle 7
Sprachinseln Halle 3
Kuhländchen Halle 14
Praze se najednou nedočkavě spěchá
Praha to spěchá
Jak vyplývá z četných vyjádření předních československých politiků i z komentářů tamního tisku, má Československo velký zájem na pokračování rozhovorů se Spolkovou republikou Německo o normalizaci vzájemných vztahů. Z prohlášení sovětského stranického šéfa Leonida Brežněva a představitelů československého komunistického vedení z poslední doby vyplývá, že Praha zřejmě už netrvá na prohlášení mnichovské dohody za neplatnou „od samého počátku se všemi z toho vyplývajícími důsledky", nýbrž že se spokojí s prostým prohlášením této dohody za neplatnou. Brežněv při své návštěvě Prahy u příležitosti oslav 25. výročí komunistického převzetí moci v Československu použil formulaci o „protiprávnosti" mnichovské dohody. Někteří čeští politici a český i slovenský tisk k tomu používali výraz „nezákonnost".
Při Brežněvově pražské návštěvě si československý ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek na svých cestách po Blízkém východě nechal do závěrečných komuniké vkládat pojem „úplná nulita" mnichovské dohody. Čeští publicisté tento pojem vykládali v tom smyslu, že jím má dojít k „nápravě mnichovského zločinu". Tento vágní pojem a jeho ještě vágnější výklad naznačuje, že si v Praze chtějí ponechat otevřená dvířka pro výklad ve smyslu neplatnosti od samého počátku. Ústup od přemrštěných československých požadavků ohledně mnichovské dohody je nakonec dán i tím, že státní tajemník dr. Paul Frank z ministerstva zahraničí, který dosud vedl pět konzultačních jednání s československými zástupci, zůstal vůči formulaci „od samého počátku" neústupný. Na druhé straně si Praha z hospodářských důvodů přeje navázání normalizovaných vztahů. Ještě více však toto ustoupení pravděpodobně souvisí s tím, že i Maďarsko a Bulharsko chtějí zahájit s Bonnem jednání o normalizaci politických a posílení hospodářských vztahů. Podle harmonogramu stanoveného Kremlem však musí být nejprve dovedena do konce jednání s Československem, než přijde řada na oba další státy.
Spolková vláda nemá důvod ustupovat pražskému naléhání na okamžité zahájení jednání. Praha nemůže nabídnout žádné výhody, ať politické nebo hospodářské, které by ospravedlňovaly spěch. Jediné, na čem by mělo záležet, je zlepšení kulturních a sociálních poměrů Němců žijících v Československu a záruka, že těm z nich, kdo chtějí vystěhovat, nebudou kladeny do cesty žádné překážky.
Zobrazit původní německý text
Prag hat es eilig
Die Tschechoslowakei ist, wie aus zahlreichen Bekundungen ihrer führenden Politiker und aus den Kommentaren ihrer Presse hervorgeht, an der Weiterführung der Gespräche mit der Bundesrepublik Deutschland über die Normalisierung der Beziehungen sehr interessiert. Aus den Erklärungen des sowjetischen Parteichefs Leonid Breschnew und der tschechoslowakischen Kommunistenführer der letzten Zeit geht hervor, daß Prag offensichtlich nicht mehr auf einer Ungültigerklärung des Münchner Abkommens „von Anfang an mit allen sich daraus ergebenden Konsequenzen" besteht, sondern, daß man sich mit einer einfachen Ungültigkeitserklärung dieses Abkommens begnügen will. Breschnew gebrauchte dazu während seines Aufenthaltes in Prag anläßlich der Feiern zum 25. Jahrestag der kommunistischen Machtergreifung in der Tschechoslowakei die Formel von der „Rechtswidrigkeit" des Münchner Abkommens. Einige tschechische Politiker und die tschechische und slowakische Presse verwendeten dazu den Ausdruck „Gesetzwidrigkeit".
Von dem Prager Besuch Breschnews hatte der tschechoslowakische Außenminister Bohuslav Chnoupek bei seinen Reisen im Vorderen Orient den Begriff „völlige Nullität" des Münchner Abkommens in die Abschlußkommuniqués einfügen lassen. Tschechische Publizisten deuteten diesen Begriff dahingehend, daß mit ihm „eine Korrektur des Verbrechens von München" erfolgen sollte. Dieser vage Begriff und seine noch vagere Interpretierung deutet darauf hin, daß man sich in Prag eine Tür für eine Auslegung im Sinne einer Nichtigerklärung von Anfang an offen lassen will. Die Zurückstellung der hochtrabenden tschechoslowakischen Forderungen zum Münchner Abkommen ist letztlich auch darauf zurückzuführen, daß Staatssekretär Dr. Paul Frank vom Auswärtigen Amt, der bisher fünf Konsultationsgespräche mit tschechoslowakischen Vertretern abhielt, gegenüber der Formel „von Anfang an" hart geblieben ist. Andererseits wünscht aber Prag aus wirtschaftlichen Gründen die Aufnahme normalisierter Beziehungen. Noch mehr dürfte aber das Einlenken darauf zurückzuführen sein, daß auch Ungarn und Bulgarien Verhandlungen mit Bonn über die Normalisierung der politischen und Verstärkung der wirtschaftlichen Beziehungen aufnehmen wollen. Nach dem vom Kreml aufgestellten Fahrplan müssen jedoch erst die Verhandlungen mit der Tschechoslowakei zu Ende geführt werden, bevor die beiden anderen Staaten an die Reihe kommen.
Für die Bundesregierung besteht kein Anlaß, dem Drängen Prags nach sofortiger Aufnahme der Verhandlungen nachzugeben. Weder politisch noch wirtschaftlich kann Prag Vorteile anbieten, die zur Eile berechtigen. Das einzige, woran man interessiert sein sollte, ist die Verbesserung der kulturellen und sozialen Verhältnisse der in der Tschechoslowakei lebenden Deutschen sowie eine Zusicherung dafür, daß den Aussiedlungswilligen unter ihnen keine Schwierigkeiten in den Weg gelegt werden.











