Schlaggenwälder Heimatbrief — únor / březen 2014
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 10–14 ročníku 65/1. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Milí krajané!
Na Hromnice (2. února) končí i porůznoběžnovaně poklidová vánoční doba, všední den si nás už dávno „přivlastnil". Teď je třeba hledět vstříc nadcházejícím událostem nového roku, které jsou ještě skryty ve tmě budoucnosti, s důvěrou a klidem stáří. Kéž je to dobrý rok a uchová nás před neštěstím! Doufejme, že nám zůstane zachován mír a že lidé, kteří musí strádat ve válečné nouzi, budou moci konečně žít také v míru. Nikdo neví lépe než my ze Sudet, co to znamená být zbaven práv, trýzněn, pronásledován a vyhnán! Píšeme rok 2014, ale bezpráví, jež jsme tehdy utrpěli, jsme nezapomněli.
Milí krajané! Když tento Heimatbrief přijde k vám domů, nový rok bude ještě mladý; vždyť teprve před pár týdny vešel do země. Nu, přece jen: leden, dřív často tvrdý, bohatý na chlad a sníh, jejž už naši předkové báli jako „drsňáka" a proto jej nazývali „Hartung", jsme už přestáli. Znehodnocení? Nu, my starší, které se počítá vlastně jako „poslední Mohykány" té generace, jež zažila vyhnání z vlasti, milujeme teplo! Doma se říkávalo: „Člověk se plazí za teplem." Chlad je naproti tomu většině z nás mezitím proti mysli a stal se zátěží. A nachlazení se všemi následky nemáme rádi vůbec! Ruku na srdce: bylo by mi, přes osmdesátiletému, věru těžké zapět chválu na zimní čas, leda by se dalo koncem března skutečně zazpívat: „Sbohem, zimo...!"
Přiznávám: zimní krajiny, jako hory, údolí, lesy, jezera atd., které malíři a fotografové v mnoha motivech – zasněžené, ledem strnulé, jinovatkou obalené, ponořené do šikmého slunečního světla – umně zachycují na plátně a celuloidu, mohou lahodit i našemu oku, každodenní obcování s nízkými teplotami však nevyhnutelně vede k otřesnému vystřízlivění: Všechno je těžší – nakupování, topení, odklízení sněhu, posypávání, kluzké cesty a silnice, strach z pádu, všechno je studené, nepříjemné – hrozné!
Zimní sporty? Sáňkování, lyžování? Takovým radovánkám v našem věku holduje už jen málokdo. A tolik vychvalovaná procházka ven do bílé nádhery? Ano, snad, pokud je člověk ještě dobře na nohou!
Radujme se raději z blížícího se jara. Jakmile v tuto dobu ucítíme na tváři obvyklý jarní vánek, vlahý jarní vzduch, víme, že se opět blýská na lepší časy, že bude tepleji.
Myslíme na domov, na naše zahrady a lada ve staré vlasti. U nás začínalo jaro o něco později než jinde v mírnějších údolích, vždyť náš kraj ležel ve výšce kolem 600 m. Když povolil krutý mráz, bylo doslova cítit „po jaru". Už brzy ráno melodicky pískali kosi a odpovídal jim jiný ptačí štěbot. Jakmile se svahy a meze zbavily sněhu, vykukovaly mezi zežloutlou trávou první sněženky, kvetly sasanky hajní a drobné bledule; na okraji luk se k nim přidávaly vonící fialky a jemně žluté prvosenky.
Slunce, naše životodárné nebeské těleso, den ode dne mohutně nabíralo na síle. My lidé, tehdy ještě více spjatí s přírodou než dnes, měli pro tento nový začátek dobrý cit; ožívali jsme a znovu čerpali čerstvou odvahu a důvěru.
V tomto smyslu vám všem přeje dobrý předvelikonoční čas
Váš Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Liebe Landsleute!
An Mariä Lichtmeß (2. Feber) ist auch die nachweihnachtliche Zeit vorüber, der Alltag hat uns längst „vereinnahmt". Nun heißt es, den kommenden Ereignissen des neuen Jahres, die noch im Dunkel der Zukunft verborgen sind, mit Vertrauen und der Gelassenheit des Alters entgegenzusehen. Möge es ein gutes Jahr werden und uns vor Unheil bewahren! Wollen wir hoffen, daß uns der Frieden erhalten bleibt und die Menschen, die in Kriegsnot darben müssen, endlich auch in Frieden leben können. Niemand weiß besser als wir aus dem Sudetenland, was es bedeutet, entrechtet, gequält, verfolgt und vertrieben zu werden! Wir schreiben das Jahr 2014, haben aber das erlittene Unrecht von damals nicht vergessen.
Liebe Heimatfreunde! Wenn dieser Heimatbrief zu Euch ins Haus kommt, zeigt sich das neue Jahr noch jung; ist es doch erst vor wenigen Wochen ins Land gezogen. Nun, immerhin: Den früher oft harten, kälte- und schneereichen Jänner, den schon unsere Altvorderen als grimmig fürchteten und deshalb „Hartung" nannten, haben wir bereits überstanden. Eine Abwertung? Nun, wir Älteren, die man quasi als „letzte Mohikaner" noch der Erlebnisgeneration bei der Vertreibung aus der Heimat zurechnet, lieben die Wärme! Daheim konnte man vernehmen: „Ma kröicht da Wirm nåuch." Kälte hingegen ist den meisten von uns inzwischen zuwider und zur Last geworden. Und Erkältungen samt Folgen mögen wir schon gar nicht! Hand aufs Herz: Es fiele mir über 80jährigen wahrlich schwer, ein Loblied auf die Winterzeit anzustimmen, außer wenn man tatsächlich schon gegen Ende März singen könnte: „Winter ade ...!"
Zugegeben: Winterliche Landschaften, wie Berge, Täler, Wälder, Seen usw., die Maler und Fotografen in vielen Motiven – schneelastig, eisesstarr, rauhreifbehangen, in schräges Sonnenlicht getaucht – gekonnt auf Leinwand und Zelluloid bannen, mögen auch unserem Auge gefallen, der tägliche Umgang mit den niedrigen Temperaturen jedoch führt unweigerlich zu erschauernder Ernüchterung: Ålls wiad schwara, Ei(nkaffm, Haazn, Schnäirama, Streia, glåtte Wegh u Stråußn, Ångst vuam Hiefålln, ålls is kålt, ungout – graislich!
Wintersport? Rodeln, Schifahren? Solchen Vergnügen frönen in unserem Alter nur noch wenige. Und der vielgepriesene Spaziergang hinaus in die weiße Pracht? Ja, schon, wenn man noch gut zu Fuß ist!
Freuen wir uns lieber auf den kommenden Frühling. Sobald wir den um diese Zeit gewohnten „Lei(nwind", die laua Frühlingsluft, im Gesicht spüren, wissen wir, daß es wieder aufwärts geht, wärmer wird.
Wir denken an daheim, an unsere Gärten und Fluren in der alten Heimat. Bei uns begann das Frühjahr etwas später als anderswo in milden Tälern, lag unsere Gegend doch rund 600 m hoch. Wenn der strenge Frost gebrochen war, roch es förmlich „nach Frühling". Schon am frühen Morgen flöteten melodiös die Amseln, und anderes Vogelgezwitscher antwortete ihnen. Waren Hänge und Raine vom Schnee befreit, dann lugten zwischen vergilbten Gräsern die ersten Schneeglöckchen hervor, blühten Buschwindröschen und die zierlichen Griesblümchen; am Wiesenrand gesellten sich duftende Veilchen und zartgelbe Himmelsschlüssel dazu.
Die Sonne, unser lebensspendendes Gestirn, gewann mit jedem Tag mächtig an Kraft. Wir, die Menschen, damals noch der Natur näher verbunden als heute, hatten ein gutes Gespür für diesen Neubeginn; wir lebten auf und schöpften wieder frischen Mut und Zuversicht.
In diesem Sinne wünscht Euch allen eine gute, vorösterliche Zeit
Euer Franz Pöttig
Tušení jara
Rok teprve pár týdnů čítá,
byť je ještě tak studený;
v Hornungu je to už zjevné:
zima je už stará.
A ač nás únor ještě zebe,
mráz už brzy pomine.
A s ním končí opravdu
i masopustní bláznění.
Slunce znovu hřeje víc,
dráhu si vede výš.
Zda tím už myslí jaro?
Připomíná nám to.
Olizuje měkký sníh z míst,
rozpouští rampouchy malé,
každým dnem ubírá kousek.
Brzy bude jaro.
Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Frühlingsahnen
Erst ein paar Wochen zählt das Jahr,
und ist's auch noch so kalt;
im Hornung wird es offenbar:
Der Winter wird schon alt.
Und macht uns klamm der Februar,
der Frost ist bald vorbei.
Und mit ihm endet auch fürwahr
die Faschingsnarretei.
Die Sonne wieder wärmer scheint,
zieht häher ihre Bahn.
Ob sie damit den Lenz schon meint?
Erinnert uns daran.
Sie leckt den weichen Schnee vom Fleck,
schmilzt Eiseszapfen klein,
nimmt jeden Tag ein Stückchen weg.
Es wird bald Frühling sein.
Franz Pöttig
Z kalendáře
V únoru – „Hornung":
2. 2. (ne) Hromnice, církevní svátek, 40 dní po narození Krista (25. 12.), svěcení svící
3. 2. (po) Svatý Blažej (žehnání)
14. 2. (pá) Svatý Valentýn; Cyril (†869), Metoděj (†885), apoštolové Slovanů
Je-li na Hromnice jasno a čisto, bude zima dlouhá. Na Agátu (5. 2.) a Dorotu (6. 2.) hodně sněhu, v létě dobrý jetel. Je-li na Valentýna ještě bílo, kvete o Velikonocích už proutek. Komáři, kteří v únoru bzučí, na dlouhý čas často umlknou.
Znamení zvěrokruhu: Vodnář (21. 1. – 19. 2.)
V březnu – „Lenzing":
2. 3. (ne) Masopustní neděle
3. 3. (po) Rejdovačkové pondělí (Rosenmontag); svatá Kunhuta – doma se říkávalo: „...a s ní přichází teplo zespoda"
4. 3. (út) Masopustní úterý, „vymetení" masopustu; památný den obětí českého bezpráví z roku 1919
5. 3. (st) Popeleční středa, začátek postní doby
19. 3. (st) Svátek svatého Josefa
20. 3. (čt) Začátek jara, rovnodennost (ekvinokcium)
Hřmí-li kolem svaté Kunhuty, bude zima ještě dlouho vyvádět své kousky.
Znamení zvěrokruhu: Ryby (20. 2. – 20. 3.)
Masopustní doba končí masopustním úterým. Na Popeleční středu začíná předvelikonoční doba; trvá 46 dní a končí na Bílou sobotu.
Začátek jara má svůj „pevný" termín: 20. nebo 21. březen. Po prvním jarním úplňku (letos až 15. 4.) bezprostředně následují Velikonoce (20./21. 4.); oba tyto termíny jsou „pohyblivé" a každý rok se mění. Proto se také délka „bláznivé" doby řídí prvním jarním úplňkem, a proto vychází pokaždé různě dlouhá.
Zobrazit původní německý text
## Aus dem Kalender
Im Feber – Hornung:
2.2. (So) Mariä Lichtmeß, kirchlicher Feiertag, 40 Tage nach Geburt Christi (25.12.), Kerzenweihe
3.2. (Mo) St. Blasius (Segen)
14.2. (Fr) St. Valentin; Kyrillos (†869), Methodios (†885), Apostel der Slawen
Ist Lichtmeß hell und rein, wird ein langer Winter sein. Agathe (5.2.) und Dorothee (6.2.) viel Schnee, Sommer guten Klee. Ist Valentin noch weiß, blüht an Ostern schon das Reis. Mücken, die im Feber summen, oft auf lange Zeit verstummen.
Sternzeichen: Wassermann (21.1. – 19.2.)
Im März – Lenzing:
2.3. (So) Faschingssonntag
3.3. (Mo) Rosenmontag; hl. Kunigunde („... kinnt die Wirm va unt")
4.3. (Di) Faschingsdienstag, Kehraus; Gedenktag für die Opfer tschechischer Willkür im Jahre 1919
5.3. (Mi) Aschermittwoch, Beginn der Fastenzeit
19.3. (Mi) St. Josephstag
20.3. (Do) Frühlingsanfang, Tag- und Nachtgleiche (Äquinoktium)
Donnergrollen um Kunigund, treibt's noch lang der Winter bunt.
Sternzeichen: Fische (20.2. – 20.3.)
Die Faschingszeit endet mit dem Faschingsdienstag. Am Aschermittwoch beginnt die vorösterliche Zeit; sie dauert 46 Tage und endet am Karsamstag.
Der Frühlingsanfang hat seinen „festen" Termin: 20. oder 21. März. Dem ersten Vollmond im Lenz (heuer erst am 15.4.) folgt unmittelbar das Osterfest (20./21.4.).; diese beiden Termine sind „beweglich" und ändern sich jedes Jahr. Daher richtet sich auch die Dauer der „närrischen" Zeit nach dem ersten Vollmond im Frühjahr und fällt somit recht unterschiedlich lang aus.
Doby se mění...
Ze zápisků jednoho Chebana (Egerländera), narozeného roku 1900. Na svých 70. narozeninách se ohlédl zpět:
„Pryč jsou teď krásné svátky k sedmdesátce a s všedním trotem jde se do osmého desetiletí tohoto století. Jako malé děti jsme si jistě nedovedli představit, že tohoto jubilea dosáhneme a ještě zažijeme, jak lidé jako blouznivci cestují sem a tam mezi matkou Zemí a družicí Měsícem. A když se ohlížíme zpět v radosti i žalu, pak přece jen zůstávají dětství a mladá léta nejbezstarostnějšími. Jak často jsme zpívali: „Zachovej nám, Bože, ochraňuj nám našeho císaře, naši zem..." a smekali jsme před černo-žlutými prapory ve vědomí, že jsme c. a k. státními občany. Tak jsme prožili prvních osmnáct let v habsburské dědičné zemi „Království české" za císaře Františka Josefa I. (do 1916) a jeho prasynovce Karla „Posledního" (do 1918), poslední čtyři z toho v první světové válce. „Vysoké" politice jsme nerozuměli.
Teprve ke konci roku 1918, když byla podunajská monarchie Rakousko-Uhersko rozbita huny a husity (míněni Rusové a Češi, pozn.), jsme pochopili, že nastává nová doba; nebyla to dobrá doba, jak se brzy ukázalo! Nyní jsme byli, aniž by se nás kdo ptal, prohlášeni za nové státní občany, totiž nově založeného Československa, a museli jsme pak dvacet let vzdávat úctu modro-bílo-červené vlajce a zpívat „Kde domov můj". Mnozí z nás byli povoláni k vojenské službě v armádě ČSR.
Byla to dvě starostmi a napětím naplněná desetiletí, jimiž jsme jako německy mluvící obyvatelstvo museli projít s mnoha nevýhodami.
Strasti přibývaly, nezaměstnanost a bída rostly. Situace byla nakonec neúnosná. Poměry opět tlačily ke změně. Proto byla velká radost, když zemí zazněl pokřik „Chceme domů do Říše". Nebyl to sklon k národnímu socialismu, nýbrž touha po osvobození z jha Čechů, kteří dělali vše pro to, aby nám znechutili jejich národní stát, co bylo hnací silou k vytoužení „připojení". Znovu jsme se stali novými státními občany, zdravili prapor s hákovým křížem a zpívali „Deutschland, Deutschland über alles". Že tohle nové státní občanství nevydrží ani sedm let, jsme netušili. „Hnědí" mocipáni hnali do války, a už 1939 jsem musel narukovat k Velkoněmecké branné moci, takže jsem ze sedmi let strávil samotnou Francii šest let.
Jak tato úspěšná a slavná branná moc spolu s vůdcem, národem a vlastí roku 1945 zanikla, o tom se ještě bude moci léta a dny číst.
Strávil jsem, u Paříže, poté v Normandii a na Atlantiku, navzdory hnutí odporu a před spojeneckou invazí roku 1944, bezstarostné dny, přece jen se ale nevyhnuly dny plné starostí a trápení. Protože jsem tuto zemi vstoupil roku 1940 „nelegálně", musel jsem jako nenáviděný „boche" později odpykat 30 měsíců za ostnatým drátem a s nucenými pracemi. Roku 1947 konečně přišel den svobody.
Nenechal jsem se propustit do staré vlasti, nového Československa, nýbrž do Bavorska. Zde, v severovýchodním koutě svobodného státu, jsem se opět setkal se svou rodinou a příbuznými; všechny je postihla svévole vítězných mocností: vyhnání z domova. Zde jsem se také dozvěděl, co museli mí drazí po konci války vytrpět pod hrůzovládou pomstychtivých Čechů.
Zde, v nám přece příbuzné Horní Falci, jsem znovu zapustil kořeny, zařadil se do pracovního procesu, zdravil bílo-modrou kosočtvercovou vlajku a zpíval bavorskou hymnu i se sudetskou slokou. Pod praporem „černo-červeno-zlatým" jsem uznán a vážen jako státní občan Spolkové republiky Německo, 23 let jsem se svými v cizině, jež se nám mezitím dávno stala druhým domovem. Klidně lze říci, že jsme se s krajem a lidmi, v místě i okolí, stali „jedním" a získali si přátele.
Už pět let jsem teď v penzi, takže mě brzy ráno už nikdo nesvolává hvizdem do práce. Mohu a chci Pánubohu děkovat, že jsem dosáhl sedmdesátky, ačkoli každý ví, že od nynějška jde všechno rapidně z kopce. Přesto bych chtěl svého Stvořitele poprosit, aby mi ještě dopřál oddechový čas. Rád se držím jednoho úsloví, lidové moudrosti z domova, o milosti umět zapomínat: „Mnohý srdcebol, byť by byl sebetěžší, člověk zapomene, jako by nic nebylo."
Nedávno jsem byl „na druhé straně", ve staré vlasti, se svým synem jako řidičem. Změny, ten úpadek jsou děsivé a berou dech. „Zde se host odvrací se zděšením", řečeno se Schillerem. Šikany na hranici tomu ještě přidaly. Jak to asi půjde dál?
Zda se toho ještě dožiji? Úzkostné otázky..."
F. P.
Mimochodem: Bůh Všemohoucí vyslyšel prosbu jubilanta a udělil „prodloužení lhůty". Náš krajan odešel do věčného domova teprve ve vysokém věku 94 let. Jeho životní vzpomínky zůstaly delší čas bez povšimnutí.
F. P.
Zobrazit původní německý text
## Es wechseln die Zeiten ..
Aus den Aufzeichnungen eines Egerländers, geboren im Jahre 1900. An seinem 70. Geburtstag blickte er zurück:
„Vorbei sind nun die schönen Festtage zum 70., und mit alltäglichem Trott geht es in das achte Jahrzehnt dieses Jahrhunderts. Wir haben es uns als kleine Kinder gewiß nicht träumen lassen, daß wir dieses Jubiläum erreichen werden und noch erleben, daß Menschen gleich Phantasten zwischen Mutter Erde und Trabant Mond hin- und herreisen. Und wenn wir zurückblicken in Freud und Leid, so sind halt immer noch die Kindheits- und Jugendjahre die sorgenlosesten gewesen. Wie oft sangen wir: „Gott erhalte, Gott beschütze unsern Kaiser, unser Land ..." und zogen vor den schwarz-gelben Fahnen unsere Mützen im Bewußtsein, k.u.k. Staatsbürger zu sein. So haben wir die ersten achtzehn Jahre im Habsburger Erbland „Königreich Böhmen" unter Kaiser Franz Joseph dem Ersten (bis 1916) und seinem Großneffen Karl „dem Letzten" (bis 1918) verbracht, die letzten vier im Ersten Weltkrieg. Von der „hohen Politik" verstanden wir nichts.
Erst gegen Ende anno 1918, als die Donaumonarchie Österreich-Ungarn von Hunnen- und Hussitenvölkern (gemeint sind Russen und Tschechen, Anm.) zerschlagen wurde, begriffen wir, daß sich eine neue Zeit anbahnte; keine gute, wie sich bald herausstellen sollte! Nun wurden wir, ohne gefragt zu werden, zu neuen Staatsbürgern erklärt, nämlich der neugegründeten Tschechoslowakei, mußten dann 20 Jahre der blau-weiß-roten Flagge unsere Reverenz erweisen und „Kde domov muj" (Wo ist meine Heimat. Anm.) singen. Viele von uns wurden zum Militärdienst in der ČSR-Armee einberufen.
Es waren zwei sorgenvolle, spannungsreiche Jahrzehnte zu überstehen, in denen wir als deutschsprachige Bevölkerung viele Nachteile hinnehmen mußten.
Die Drangsale mehrten sich, die Arbeitslosigkeit und Not wuchsen. Die Lage wurde schließlich unerträglich. Wieder drängten die Verhältnisse nach Veränderung. Daher war die Freude groß, als der Ruf „Wir wollen heim ins Reich" durch die Lande ging. Nicht die Tendenz zum Nationalsozialismus, sondern die Befreiung vom Joch der Tschechen, die alles taten, um uns ihren Nationalstaat zu verleiden, war die Triebfeder, den „Anschluß" herbeizusehnen. Wieder wurden wir neue Staatsbürger, grüßten die Fahne mit dem Hakenkreuz und sangen „Deutschland, Deutschland über alles". Daß diese neue Staatsbürgerschaft nicht einmal sieben Jahre dauern würde, konnten wir nicht ahnen. Die „braunen" Machthaber trieben zum Krieg, und schon 1939 mußte ich zur Großdeutschen Wehrmacht einrücken, so daß ich von den sieben Jahren allein sechs in Frankreich verbrachte.
Wie diese erfolg- und ruhmreiche Wehrmacht samt Führer, Volk und Vaterland 1945 unterging, darüber wird man noch nach Jahr und Tag lesen können.
Ich verbrachte bei Paris, danach in der Normandie und am Atlantik, trotz Resistance und vor der alliierten Invasion im Jahre 1944, unbeschwerte Tage, doch blieben kummer- und sorgenvolle nicht aus. Da ich dieses Land 1940 „illegal" betreten hatte, mußte ich als verhaßter „boche" später 30 Monate hinter Stacheldraht und mit Strafarbeit verbüßen. Im Jahre 1947 kam endlich der Tag der Freiheit.
Ich ließ mich nicht in die alte Heimat, die neue Tschechoslowakei, entlassen, sondern nach Bayern. Hier, in der Nordostecke des Freistaates, traf ich meine Familie und Verwandten wieder; sie alle hatte die Willkür der Siegermächte getroffen: die Ausweisung aus der Heimat. Hier erfuhr ich auch, was meine Lieben nach Kriegsende unter der Schreckensherrschaft rachsüchtiger Tschechen zu erdulden hatten.
Hier, in der uns doch verwandten Oberpfalz, faßte ich wieder Fuß, ordnete mich im Arbeitsprozeß ein, grüßte die weißblaue Rautenfahne und stimmte in die Bayernhymne samt Sudetenstrophe ein. Unter dem Banner „Schwarz-Rot-Gold" bin ich als Staatsbürger der Bundesrepublik Deutschland anerkannt und wohlgelitten, 23 Jahre mit den Meinen in der Fremde zusammen, die uns inzwischen längst zur zweiten Heimat geworden ist. Man kann ruhig sagen, daß wir mit Land und Leuten, im Ort und Umkreis, „eins" geworden sind und Freunde gewonnen haben.
Seit fünf Jahren bin ich nun schon Rentner, so daß frühmorgens niemand mehr pfeift, um mich zur Arbeit zu rufen. Ich kann und will dem Herrgott danken, daß ich die 70 erreicht habe, obwohl jeder weiß, daß es von nun an rapid abwärtsgeht. So möchte ich meinen Schöpfer trotzdem bitten, mir noch eine Schnaufpause zu gönnen. Gerne halte ich mich an einen Spruch, eine Volksweisheit von daheim, über die Gnade des Vergessenkönnens: „Månch Herzeleid, u wårs aah nuch sua schwaa, vagißt da Mensch, åls wenn nix gwesn waa."
Neulich war ich „drüben", in der alten Heimat, mit meinem Sohn als Fahrer. Die Veränderungen, der Verfall sind erschreckend und machen fassungslos. „Hier wendet sich der Gast mit Grausen", um es mit Schiller zu sagen. Die Schikanen an der Grenze taten ein übriges. Wie es wohl weitergeht?
Ob ich es noch erleben werde? Bange Fragen ..."
F.P.
Übrigens: Gott der Allmächtige hat die Bitte des Jubilars erhört und „Fristverlängerung" gewährt. Unser Landsmann ging erst im hohen Alter von 94 Jahren in die Ewige Heimat ein. Seine Lebenserinnerungen blieben längere Zeit unbeachtet.
F.P.
Domov
Slovu, jež zní „domov", je základem
světlo tvého prvního dne.
Pár rodičovských očí jako zrcadlo jejich radosti
nad dítětem, jež leželo v kolébce.
Co ti s mateřským mlékem přitékalo,
byla láska a péče pro tebe v každou hodinu.
Byl jsi jako článek v dlouhém řetězu
radostně přijat do rodinného svazku.
Vrostl v tebe zvyk a mrav předků
i jejich řeč, jež ti zůstala důvěrně blízká.
Rodný dům byl středem tvého bytí,
i když tě později zavál svět kamkoli.
Domov je to, co je ti nejhlouběji vlastní,
je to zcela a úplně tvůj vlastní majetek.
I když ti byl bezprávím vyrván,
zůstáváš jeho dítětem v každé krůpěji krve.
T. W.
Zobrazit původní německý text
## Heimat
Dem Wort, das „Heimat" heißt, ihm liegt zu Grunde
das Licht an deinem ersten Tag.
Der Eltern Augenpaar als ihrer Freude Spiegel
über dem Kind, das in der Wiege lag.
Was mit der Muttermilch Dir zugeflossen,
war Lieb' und Müh' für Dich zu jeder Stund'.
Du warst als Glied in einer langen Kette
froh aufgenommen im Familienbund.
Es wuchs Dir zu der Ahnen Brauch und Sitte
und ihre Sprache, die Dir blieb vertraut.
Dein Elternhaus war deines Daseins Mitte,
zog's Dich auch später in die Welt hinaus.
Heimat ist das, was Dir zutiefst zu eigen,
sie ist dein ganz und gar ureignes Gut.
Auch wenn sie Dir durch Unrecht wird entrissen,
bleibst Du ihr Kind mit jedem Tropfen Blut.
T. W.
Národnost v proměnách času
Můj dědeček se narodil ve starém Rakousku
a přísahal na císaře Františka Josefa.
Můj otec činil totéž,
však „osmnáctý" rok byl s Rakouskem konec.
Tu se ustavil nový stát,
který si i mého otce podmanil.
Stal se – kdo se ptal, zda je mu to vhod –
občanem Československa.
Čas plynul. Ale po dvaceti letech
zažil další proměnu:
ze zákona obdržel hned
státní občanství ve Velkoněmecké říši.
Tehdy jsem u toho byl už samozřejmě i já.
Jenže nám oběma zbylo jen pár let –
pak přišel s hrůzou konec Říše,
s ním znovu obrat časů.
Vyhnali nás z naší země,
vzali nám domov, vyhnali do ciziny.
Po krátké době pouhých čtyř let
zažili jsme další změnu.
Napříč Německem šla hranice
a oddělila Západ od NDR.
Po čtyřiceti letech, jež nás Němce dělily,
padla konečně zeď, přišel převrat.
Sešli jsme se opět, spojeni ve štěstí,
do společné Spolkové republiky.
Tam jsem dodnes a zůstanu tam až do konce.
Jako závěr bych ještě chtěl napsat:
Státy přicházejí, státy odcházejí,
ale jedno, to vím, zůstane navždy:
co dědečka, otce i syna vždy spojovalo –
láska k domovu, Sudetům!
Zobrazit původní německý text
## Nationalität im Wandel der Zeit
Mein Großvater ist in Alt-Österreich geboren
und hat auf Kaiser Franz Josef geschworen.
Mein Vater tat es jenem gleich,
doch „Achtzehn" war's aus mit Österreich.
Da etabliert sich ein neuer Staat,
der auch meinen Vater vereinnahmt hat.
Er wurde – wer fragte, ob's recht ihm sei –
ein Bürger der Tschechoslowakei.
Die Zeit verging. Doch nach zwanzig Jahren
hat er die nächste Wandlung erfahren:
Kraft Gesetz erhielt er nun sogleich
die Staatsbürgerschaft im Großdeutschen Reich.
Da war ich natürlich auch schon dabei.
Doch nur ein paar Jahre blieben uns zwei' –
da kam mit Schrecken des Reiches Ende,
mit ihm erneut eine Zeitenwende.
Man hat uns vertrieben aus unserem Land,
uns die Heimat genommen, in die Fremde verbannt.
Nach kurzer Zeit von nur vier Jahren
hat man den nächsten Wechsel erfahren.
Durch Deutschland ging eine Grenze quer
und trennte den Westen von der DDR.
Nach vierzig Jahren, die uns Deutsche trennte,
fiel endlich die Mauer, es kam die Wende.
Wir fanden zusammen, vereint im Glück,
zur gemeinsamen Bundesrepublik.
Da bin ich noch heut', werd' bis zum Ende es bleiben.
Als Fazit möchte ich noch schreiben:
Die Staaten kommen, die Staaten gehen,
doch eines, das weiß ich, wird immer bestehen,
was Großvater, Vater und Sohn stets verband:
die Liebe zur Heimat Sudetenland!
Citát
„Můj otec vždycky říkal: ‚Proč bych se teď měl přít o ten dům; Češi v něm přece bydleli déle než já kdy vůbec.' Vyhnání zůstává samozřejmě bezprávím, ale abychom je napravili, nemůžeme přece spáchat druhé. Vyhnaní si už dávno vybudovali něco nového. I Benešovy dekrety jsou bezprávím a musí zmizet. Ale nikam se nedostanu, když budu pořád mluvit jen o tomhle tématu."
Franz Pany, spolkový předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu, v rozhovoru pro jihotyrolský deník „Dolomiten" na otázku, jak se staví k požadavkům na navrácení majetku a k Benešovým dekretům.
(Z „Karlsbader Zeitung", číslo 12, prosinec 1913; k tomu žádný komentář!)
Zobrazit původní německý text
## Zitat
„Mein Vater sagte immer: ‚Was soll ich mich jetzt um das Haus streiten; die Tschechen haben doch länger darin gewohnt als ich jemals.' Die Vertreibung bleibt natürlich Unrecht, aber um es aufzuheben, kann man doch kein zweites begehen. Die Vertriebenen haben sich lange schon etwas Neues aufgebaut. Auch die Benesch-Dekrete sind Unrecht und müssen weg. Aber ich komme nicht weiter, wenn ich immer nur dieses Thema anspreche."
Franz Pany, Bundesvorsitzender der Sudetendeutschen Landsmannschaft, in einem Interview der Südtiroler Tageszeitung „Dolomiten" auf die Frage, wie er zu Rückgabeforderungen und den Benesch-Dekreten stehe.
(Aus „Karlsbader Zeitung", Folge 12, Dezember 1913; dazu kein Kommentar!)
Měšťanské domy kdysi dotvářely tvář města
Impozantní obytná a obchodní budova ve Schlaggenwaldu (Horní Slavkov) na začátku Hlavní ulice, č. p. 223, majitelé: Josef Emil a Wilhelmine Schmidovi, krátce zvaní „Schmid-Kaufmann". V obchodě bylo možné koupit koloniální zboží, vlnu a textil. Ve městě bylo jen málo domů se dvěma poschodími, většinou kolem náměstí. Vlevo vykukuje hostinec „U ostrého rohu" (Eduard Kühnl, Horní trh), vpravo navazuje dům č. p. 224 s obchody v přízemí: krátké, galanterní a papírenské zboží Karla Wolfa; také Konzumní spolek Chodov (Chodau) tam měl kdysi svou pobočku (s řeznictvím). V patře se nacházely byty.
[obr] (bez popisku) (patrový nárožní obytný a obchodní dům č. p. 223 na začátku Hlavní ulice ve Slavkově, obchod „Schmid-Kaufmann", před domem stojící lidé)
Nápadná jsou trojdílná okenní křídla, jež se otevírala směrem ven a v zimě umožňovala vsadit zevnitř dvojitá okna! U Schmid-Kaufmanna byla okna i dveře obchodu v přízemí navíc zajištěny sklápěcími okenicemi. Krajan Herbert Jakob z Groß-Umstadtu nám tuto fotografii poskytl.
Zobrazit původní německý text
## Bürgerhäuser prägten einst das Stadtbild
Imposantes Wohn- und Geschäftsgebäude in Schlaggenwald am Beginn der Hauptstraße, Hs-Nr. 223, Eigentümer: Josef Emil und Wilhelmine Schmid, kurz „Schmid-Kaufmann" genannt. Im Geschäft waren Kolonialwaren, Wolle und Textilien erhältlich. Es gab im Stadtgebiet nur wenige Häuser mit zwei Stockwerken, zumeist um den Marktplatz. Links spitzt das Gasthaus „Zum scharfen Eck" (Eduard Kühnl, Oberer Markt) hervor, rechts schließt sich Hausnummer 224 an mit Läden im Erdgeschoß: Kurz-, Galanterie- und Papierwaren von Karl Wolf; auch der Konsumverein Chodau hatte dort einmal eine Niederlassung (mit Fleischerei). Im Obergeschoß befanden sich Wohnungen.
[obr] (bez popisku) (patrový nárožní obytný a obchodní dům č. p. 223 na začátku Hlavní ulice ve Slavkově, obchod „Schmid-Kaufmann", před domem stojící lidé)
Auffällig sind die dreiteiligen Fensterflügel, die nach außen zu öffnen waren und im Winter das Anbringen von Doppelfenstern innen ermöglichten! Beim Schmid-Kaufmann waren Fenster und Ladentür im Parterre zusätzlich mit Klappläden gesichert. Lm. Herbert Jakob, Groß-Umstadt, hat uns das Foto überlassen.



