Schlaggenwälder Heimatbrief — říjen / listopad 2013
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 7–12 ročníku 64/5. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Milí krajané!
Před více než 65 lety, tedy téměř před jednou generací, muselo mnoho z nás pod nátlakem opustit domov a v cizině si najít nový příbytek. Odjakživa naléháme – bohužel často marně – aby byla při zveřejňování o vysídleneckých oblastech alespoň naše rodná místa uváděna pod svým původním pojmenováním, přinejmenším jako dodatečný údaj. To by přece v Evropě bez hranic mělo být bez potíží možné, pokud už nacionalismy nemají hrát žádnou roli. Ale zdaleka tomu tak není! Neustálá snaha nás vysídlenců zachovat i staré německé názvy míst se podobá sisyfovské práci, tedy téměř nekonečnému úsilí. Neznalost zeměpisu českých zemí je mezi německou veřejností široce rozšířená, stav vzdělanosti v tomto ohledu je zarážející. Většině autorů a tvůrců pořadů německá místní jména „tam za hranicí" jednoduše nejsou známá.
Když, jak se stává, německé cestovní prospekty o západních Čechách uvádějí jen česká místní jména jako Cheb, Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Karlovy Vary nebo Loket a Bečov nad Teplou, sotva se zvědavému cestovateli dostane nějakého poučení o historickém pozadí; nedozví se nic o tom, že se za tím skrývá bývalé říšské město a císařská falc Eger (Cheb), známá lázeňská města v „lázeňském trojúhelníku" Franzensbad (Františkovy Lázně), Marienbad (Mariánské Lázně) a Karlsbad (Karlovy Vary), krajinný klenot Elbogen (Loket) na řece Ohři, rád nazývaný „český Rothenburg", a romanticky na říčce Teplé položený Petschau (Bečov) se svým hradem a zámkem. Toto bolestné vynechávání naší německo-české minulosti se možná neděje vždy ze zlého úmyslu, nýbrž je jen důsledkem obyčejné neznalosti.
Pokud se však v běžném zpravodajství stále dokola tvrdošíjně používá „Liberec" místo Reichenberg, důsledně „Ústí nad Labem" místo našeho krásného Aussigu nad Labem, nebo „Český Krumlov" místo Böhmisch Krummau (nikoli Krumau!) a vytrvale „Bratislava" místo slovenského hlavního města Prešpurk (Preßburg) bez jakéhokoli doplnění v závorce, pak v tom vedle domýšlivosti a marnivosti zajisté hraje roli i hloupost a falešná pýcha. Ó svatá prostoto!
A když se pak jazyky poslušných novinářů z německých zemí trápí i s výrazem „Špindlerův Mlýn", místo aby jednoduše pojmenovali známé zimní středisko Spindlermühle v horním údolí Labe v západních Krkonoších pod jeho německým jménem, pak jsou kmotry určitě omezenost a nevědomost.
Mnozí krajané jsou právem zahořklí, když vidí, že po ztrátě domova, majetku a jmění jsou ještě navíc připraveni i o jména svých rodných míst. Místní jména utvářejí identitu, je s nimi spjato kulturní dědictví!
Bohužel jsou mezi námi současníky i takoví, kteří se v duchu vládnoucího zeitgeistu, ve svém nápadně horlivém úsilí o pochybné usmíření, podbízivě chovají, nebo prostě postupují jako neznalci dějin: I oni ve svých příspěvcích pro všeobecně známá německá místní jména vědomě, respektive proti lepšímu vědomí, přednostně používají česká označení. Pohybují se přitom na stejné duchovní, „politicky korektní" rovině jako ti, kdo u tématu „vyhnání" ještě stále, zlehčujícím, ale hanebně nesprávným způsobem, mluví o „vystěhování".
Tak daleko, tak špatně.
Jiná, spíše místní, ale sotva lepší zpráva nás zaráží: Jak se uvádí, byla výroba porcelánu, důležitého produktu v našem kraji, v Zechu (Zeč, dříve firma Haas & Czjzek) už delší dobu zastavena. Po fúzi s dalšími závody v karlovarském regionu pod českým vedením měl výrobu údajně převzít ruský investor. Poté byl provoz zastaven a zaměstnanci, převážně ženy, propuštěni. Zjevně se přepočítali. Pro postižené není situace nijak růžová: jsou totiž bez práce.
Čas letí. Blíží se už konec srpna. „Psí dny" jsou za námi, velké vedro vrcholného léta ustoupilo, nastává přechod. Pozdní léto říkají jedni, babí léto, méně galantně, říkají druzí. Kdo rád chodí na výlety, může v příštích týdnech zažít mnoho radosti. Když občas zaprší, radují se houbaři, jak jen ze země vyrážejí žluté, hnědé a červené hlavičky hub.
Dny začínají znatelně později. Vzduch se v noci citelně ochlazuje a ráno se nad poli nesměle objevují tenké pruhy mlhy. Jemné, stříbrně se lesknoucí pavučinky poletují v oslnivém slunečním světle. Listí žloutne a lesy se začínají barvit. „Podzimí se," říkají lidé; v Severní Americe se tomu říká „indiánské léto". Hejna mladých špačků se hlučně shromažďují v korunách stromů, vlaštovky sedají na dráty jako opeřené noty na notovém papíře.
Později fouká západní vítr přes holá strniska a děti, malé i velké, pouštějí své pestré draky. Vzpomínáme na námahu sklizně brambor a nezapomínáme na tehdejší „bramborovou slavnost", kdy se kouřové obláčky táhly přes pole a pilní „kuřáci" ohně nechávali okolostojící pokašlávat v dýmu. Vzpomínáme na sbírání zralých jeřabin, šípků a trnek.
Krajané ze starého domova! Kéž nám měsíc říjen, jak doufáme, přinese ještě sluncem prohřáté „zlaté" dny! A komu je do toho, ať se nezdráhá radostně oslavit třetí neděli „lidovou pouť", zvanou také „císařská pouť" nebo „egerlandská pouť".
Přeji vám dobré zdraví, nemocným brzké uzdravení a uzdravení, nám všem příjemné, přívětivé, i klidné dny a požehnaný čas.
Zdraví vás ve starém krajanském spojení
Váš krajan Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Liebe Landsleute!
Vor mehr als 65 Jahren, also fast einem Menschenalter, mußten die meisten von uns unter Zwang die Heimat verlassen und in der Fremde eine neue Bleibe finden. Seit jeher dringen wir darauf – leider oft vergeblich, daß bei Veröffentlichungen über die Vertreibungsgebiete wenigstens unsere Heimatorte in ihrer ursprünglichen Bezeichnung – zumindest als zusätzliche Angabe – genannt werden. Das müßte doch in einem Europa ohne Grenzen fraglos möglich sein, wenn Nationalismen keine Rolle mehr spielen (sollen). Doch weit gefehlt! Das stete Bemühen von uns Vertriebenen, auch die alten deutschen Ortsnamen zu erhalten, gleicht einer Sisyphusarbeit, also einem schier unendlichen Unterfangen. Die Unkenntnis über die Geographie der böhmischen Länder ist in der deutschen Öffentlichkeit weit verbreitet, der Bildungsnotstand erschreckend. Den meisten Autoren und Programmgestaltern sind die deutschen Ortsbezeichnungen „drüben" einfach nicht geläufig.
Wenn, wie es vorkommt, deutsche Reiseprospekte über Westböhmen nur tschechische Ortsnamen wie Cheb, Františkovy Lazně, Mariánské Lázně, Karlovy Vary oder Loket und Bečov nad Teplou nennen, wird dem interessierten Reisenden kaum etwas über die geschichtlichen Hintergründe vermittelt; sie erfahren nichts darüber, daß dahinter die ehemalige Reichsstadt und Kaiserpfalz Eger, die bekannten Städte im „Bäderdreieck" Franzensbad, Marienbad und Karlsbad, das landschaftliche Kleinod Elbogen am Fluß Eger, gern als „böhmisches Rothenburg" bezeichnet, und das romantisch am Flüßchen Tepl gelegene Petschau mit Burg und Schloß stehen. Das schmerzliche Weglassen unserer deutsch-böhmischen Vergangenheit mag nicht immer in böser Absicht geschehen, sondern banaler Unkenntnis zuzuschreiben sein.
Wird jedoch in der landesüblichen Berichterstattung ständig wiederkehrend „Liberec" für Reichenberg, partout „Usti nad Labem" für unser schönes Aussig an der Elbe oder „Česky Krumlov" anstelle von Böhmisch Krummau (nicht Krumau!) und beharrlich „Bratislava" für die slowakische Hauptstadt Preßburg ohne jede Ergänzung (Klammervermerk) verwendet, dann sind zweifellos neben Einbildung und Eitelkeit auch Dummheit und falscher Stolz im Spiele. O heilige Einfalt!
Wenn dann noch die Zungen willfähriger Journalisten aus deutschen Landen sich gar mit „Špinlerův Mlyn" abmühen, anstatt einfach den bekannten Wintersportort Spindlermühle im oberen Elbetal des westlichen Riesengebirges zu nennen, dann stehen bestimmt Borniertheit und Ignoranz Pate.
Viele Landsleute sind zu Recht verbittert, wenn sie sich nach dem Verlust von Heimat, Hab und Gut auch noch der Namen ihrer Geburtsorte beraubt sehen. Ortsnamen stiften Identität, mit ihnen verbindet sich kulturelles Erbe!
Nun gibt es leider unter uns Zeitgenossen, die sich, dem herrschenden Zeitgeist folgend, in ihrem auffällig eifrigen Streben nach zweifelhafter Versöhnung anbiedernd verhalten oder eben wie die Geschichtsignoranten verfahren: Auch sie verwenden in
ihren Beiträgen für allseits bekannte deutsche Ortsbezeichnungen bewußt bzw. wider besseren Wissens vornehmlich die tschechischen. Sie bewegen sich dabei auf der gleichen geistigen, „politisch-korrekten" Ebene wie jene, die beim Thema „Vertreibung" noch immer verharmlosend, aber schändlich falsch, von „Aussiedlung" sprechen.
So weit, so schlecht.
Eine andere, eher lokale, aber kaum bessere Notiz läßt uns aufmerken: Wie berichtet wird, ist die Erzeugung von Porzellan, ein wichtiges Produkt in unserer Gegend, in der Zech (ehemals Firma Haas & Czjzek) seit geraumer Zeit eingestellt. Nach einer Fusion mit anderen Werken in der Region Karlsbad unter tschechischer Regie soll im weiteren Verlauf ein russischer Investor die Produktion übernommen haben. Danach wurde der Betrieb eingestellt und die Belegschaft, vorwiegend weibliche Beschäftigte, entlassen. Man hat sich offensichtlich verspekuliert. Für die Betroffenen ist die Lage alles andere als rosig: Sie sind nämlich arbeitslos.
Flüchtig ist die Zeit. Schon geht es auf Ende August zu. Die „Hundstage" sind vorüber, die große Hitze des Hochsommers ist gewichen, ein Übergang bahnt sich an. Nach- oder Spätsommer sagen die einen, Altweibersommer, wenig galant, meinen die anderen. Wer gerne wandert, kann in den nächsten Wochen viel Freude erleben. Regnet es gelegentlich, freuen sich die Schwammerlsucher, wenn die gelben, braunen und roten Kappen der Pilze nur so aus dem Waldboden sprießen.
Die Tage beginnen merklich später. Die Luft kühlt sich nachts spürbar ab, und zaghaft noch zeigen sich morgens dünne Nebelstreifen über den Fluren. Feine, silbern glänzende Spinnfäden wehen im gleißenden Sonnenlicht. Das Laub vergilbt, und die Wälder beginnen sich bunt zu färben. „Es herbstelt", sagen die Leute; Indian summer – Indianersommer heißt es in Nordamerika. Scharenweise sammeln sich lärmend die Jungstare in den Kronen der Bäume, die Schwalben hocken auf den Leitungsdrähten wie gefiederte Punkte auf dem Notenblatt.
Später bläst der Westwind über die kahlen Stoppelfelder, und die Kinder, groß und klein, lassen ihre bunten Drachen steigen. Wir erinnern uns an die Mühen der Kartoffelernte und vergessen nicht das „Eadepplfeierl" von einst, wenn die qualmenden Schwaden über die Felder strichen und die fleißigen „Growa" einnebelnd zum Husten brachten. Wir denken an das Sammeln der reifen Vogelbeeren, Hagebutten und Schlehen.
Landsleute aus der alten Heimat! Möge uns der Monat Oktober, wie ersehnt, noch sonnenwarme „goldene" Tage bescheren! Und wem danach ist, der lasse sich nicht abhalten, am dritten Sonntag die „Låndkirwa", auch „Kaiserkirwa" oder „Eghalanda Kirwa" genannt, frohgemut zu feiern.
Ich wünsche Euch Wohlbefinden, den Kranken gute Besserung
Podzimní den
Pane, je čas. Léto bylo velké přespříliš.
Vrhni svůj stín na sluneční hodiny
a na luka pusť ještě vítr blíž.
Poruč, ať poslední plody dozrají v tichu;
dej jim ještě dva dny jižního jasu,
žeň je k naplnění a vžeň v tu chvíli
poslední sladkost do těžkého vína.
Kdo teď dům nemá, už si nepostaví.
Kdo teď je sám, dlouho sám zůstane,
bude bdít, číst, psáti dlouhé listy
a bude po alejích sem a tam
neklidně bloudit, když se listí vzdaluje.
Rainer Maria Rilke (1875–1926),
rakouský básník
Zobrazit původní německý text
## Herbsttag
Herr, es ist Zeit. Der Sommer war sehr groß.
Leg' deinen Schatten auf die Sonnenuhren,
und auf den Fluren laß die Winde los.
Befiehl den letzten Früchten, voll zu sein;
gib ihnen noch zwei südlichere Tage,
dränge sie zur Vollendung hin und jage
die letzte Süße in den schweren Wein.
Wer jetzt kein Haus hat, baut sich keines mehr.
Wer jetzt allein ist, wird es lange bleiben,
wird wachen, lesen, lange Briefe schreiben
und wird in den Alleen hin und her
unruhig wandern, wenn die Blätter treiben.
Rainer Maria Rilke (1875–1926),
österr. Dichter
und Genesung, uns allen angenehme, freundliche, auch besinnliche Tage und eine gesegnete Zeit.
Es grüßt Euch in alter Verbundenheit
Euer Landsmann Franz Pöttig
Přípitek
Nalij si – skleničku vína,
pozvi si k ní přátele,
a už nebudeš sám!
Skleničku vína v pravou chvíli
srdce zahřeje a zdraví zachová.
Víno se nepije rádo samotné,
chutná mnohem lépe ve dvou.
Zobrazit původní německý text
## Trinkspruch
Schenk' Dir ein – ein Gläschen Wein,
lad' Dir dazu die Freunde ein,
und Du wirst nicht mehr einsam sein!
Ein Gläschen Wein zur rechten Stund'
erwärmt das Herz und hält gesund.
Man trinkt den Wein nicht gern allein,
er schmeckt viel besser stets zu zwei'n.
Z kalendáře
V říjnu – Gilbhardt:
3.10. (čt) Den německé jednoty (státní svátek)
5.10. (so) Nov
6.10. (ne) Díkůvzdání za úrodu
19.10. (so) Úplněk
20.10. (ne) Posvícenská neděle, „císařská pouť"
27.10. (ne) Konec letního času
31.10. (čt) Den reformace; „svobodná noc"
Přinese-li říjen hodně deště, je to pro pole požehnání.
Říjnové nebe plné hvězd má rádo teplá kamna.
Znamení zvěrokruhu: Váhy (24.9.–23.10.)
V listopadu – Nebelung:
1.11. (pá) Slavnost Všech svatých
2.11. (so) Památka zesnulých (Dušičky)
3.11. (ne) Úplněk
11.11. (po) Den sv. Martina
17.11. (ne) Den památky obětí válek a násilí
20.11. (st) Den pokání a modliteb
24.11. (ne) Neděle mrtvých
30.11. (so) Den sv. Ondřeje; 29./30. noc losování
Listopadový sníh setbě neuškodí.
Ranný nástup zimy nebyl ještě v první polovině minulého století nijak neobvyklý. Lidová moudrost tak uměla veršovat: „O Martinovi říká sníh: já už tu jsem." Jiné zkušenosti vyjadřují: „Zůstane-li listí v listopadu na stromech, bude zima dlouhá" a „V listopadu je za každým keřem jiné počasí."
O svatoondřejském večeru (nářečně „Anaresnå(bmd"), jedné ze „svobodných nocí", se rádo provozovaly nejrůznější lotroviny; viz k tomu i naši vlastivědnou knihu, s. 275.
Znamení zvěrokruhu: Štír (24.10.–22.11.)
Zobrazit původní německý text
## Aus dem Kalender
Im Oktober – Gilbhardt:
3.10. (Do) Tag der deutschen Einheit (gesetzlicher Feiertag)
5.10. (Sa) Neumond
6.10. (So) Erntedankfest
19.10. (Sa) Vollmond
20.10. (So) Kirchweihsonntag, „Kaisakirwa"
27.10. (So) Ende der Sommerzeit
31.10. (Do) Reformationstag; Freinacht
Bringt der Oktober viel Regen, so ist's für die Felder ein Segen.
Oktoberhimmel voller Sterne hat warme Öfen gerne.
Sternzeichen: Waage (24.9.-23.10.)
Im November – Nebelung:
1.11. (Fr) Hochfest Allerheiligen
2.11. (Sa) Allerseelen
3.11. (So) Vollmond
11.11. (Mo) St. Martinstag
17.11. (So) Volkstrauertag
20.11. (Mi) Buß- und Bettag
24.11. (So) Totensonntag
30.11. (Sa) St. Andreastag; 29./30. Losnacht
Novemberschnee tut den Saaten nicht weh.
Ein früher Wintereinbruch war noch in der ersten Hälfte des vorigen Jahrhunderts nicht selten. So wußte der Volksmund zu reimen: „Ua Martini sågt da Schnäi: Dåu bin i." – Andere Erfahrungen sprechen aus „Hängt's Laub in den November rein, wird der Winter lange sein" und „Im November ist hinter jeder Staude ein anderes Wetter".
Am Andreasabend (mundartlich „Anaresnå(bmd"), einer Freinacht, wurde gerne allerlei Unfug getrieben; siehe dazu auch unser Heimatbuch S. 275.
Sternzeichen: Skorpion (24.10.-22.11.)
Setkání při městské slavnosti
Dne 6.–7. července uspořádalo naše patronátní město opět svou městskou slavnost. Pozvalo nás na ni. Slabý ohlas mezi krajany na upozornění v Heimatbriefu prozradil jen malou ochotu k účasti. Za tím se ovšem skrývají různá omezení, jako vysoký věk, křehké zdraví, nemoc, neschopnost cestovat, velké vzdálenosti a další. Jsou to tytéž závažné důvody, které mnohým z nás brání doprovodit staré známé a sousedy z domova na jejich poslední cestě. Nelze přehlédnout ani vysoký počet krajanů, kteří nás už navždy opustili.
Ale byly to znovu rodiny kolem krajana Güntera Fechtera, potomka ze selského statku Liebreicha Fechtera, Gfell čp. 2, které se, stejně jako před dvěma lety, vydaly na cestu, aby se při městské slavnosti v Auerbachu i.d. Opf. snad – i bez předchozí domluvy – setkaly se starými známými a sousedy z domova. Zda
[obr] Krajané ze Gfellu u Horního Slavkova (Schlaggenwald) při příležitosti městské slavnosti patronátního města Auerbach i.d. Opf. dne 7.7.2013. Zleva, 1. řada: Sigrid a Alfred Rotschovi, Günter Fechter, Horst a Claudia Fechterovi; 2. řada: Helga Fechterová, Ruth Ladeková; 3. řada: Traudl Krapfová (Neumann), Helmut a Doris Fechterovi, Otto Ladek.
[obr] Pamětní kámen „Mrtvým domova" na hřbitově města Auerbach i.d. Opf.
se po tak dlouhé době ještě poznají, nebo se dají poznat?
Ale ať se snažili sebevíc, vyhlíželi na náměstí a oslovovali další návštěvníky – žádné krajany nenašli. (Už v roce 2011 byla situace podobná, srovnej příspěvek v Heimatbriefu č. 5, s. 12 a násl.) Náš krajan dále vypráví: „Už v sobotu jsme si chtěli prohlédnout vlastivědnou světnici na dolním náměstí. Bohužel to nebylo možné. Bylo nám řečeno, že věci jsou uskladněné a
nelze je prohlédnout. Bývalá muzejní budova, dříve nádraží, je prý prodaná. Jak to bude pokračovat dál, se neví.
V neděli jsme se po bohoslužbě, která se konala v hřbitovním kostele, protože farní kostel se opravuje, odebrali k pomníku obětem domova na pobožnost. Je dobře udržovaný. Poté jsme si znovu udělali přestávku na náměstí a shromáždili se ke společné fotografii. Bohužel jsme ani tento den nepotkali žádné krajany."
Závěr: Očekávaný, nyní se rýsující konec dosavadních zvyklých setkání krajanů znamená i další rozpad rodné pospolitosti. Jako poslední pojítko společenství pak zůstává už jen Heimatbrief.
Zobrazit původní německý text
## Treffen beim Bürgerfest
Am 6./7. Juli veranstaltete unsere Patenstadt wieder ihr Bürgerfest. Sie lud uns dazu ein. Die schwache Resonanz unter den Landsleuten auf die Hinweise im Heimatbrief ließ eine geringe Bereitschaft zur Teilnahme erkennen. Dahinter verbergen sich indes so manche Einschränkungen wie hohes Alter, Gebrechlichkeit, Krankheit, mangelnde Reisefähigkeit, weite Entfernungen u.a. mehr. Es sind die gleichen triftigen Gründe, die es vielen von uns verwehren, gute alte Bekannte und Nachbarn von daheim auf ihrem letzten Weg zu begleiten. Man darf die hohe Zahl von Heimatfreunden nicht übersehen, die uns schon für immer verlassen haben.
Aber da waren es wieder die Familien um Lm. Günter Fechter, Nachfahre aus dem Bauernhof von Liebreich Fechter, Gfell Nr. 2, die sich, wie vor zwei Jahren, auf den Weg machten, um beim Bürgerfest in Auerbach i.d. Opf. vielleicht – auch ohne Absprachen – alte Bekannte und Nachbarn von daheim zu treffen. Ob
[obr] Landsleute aus Gfell bei Schlaggenwald anläßlich des Bürgerfestes der Patenstadt Auerbach i.d. Opf. am 7.7.2013. Von links, 1. Reihe: Sigrid u. Alfred Rotsch, Günter Fechter, Horst u. Claudia Fechter; 2. Reihe: Helga Fechter, Ruth Ladek; 3. Reihe: Traudl Krapf (Neumann), Helmut u. Doris Fechter, Otto Ladek.
[obr] Gedenkstein „Den Toten der Heimat" am Friedhof der Stadt Auerbach i.d. Opf.
man sich nach langer Zeit noch erkennt oder sich zu erkennen gibt?
Doch so sehr sie sich auch mühten, am Marktplatz Ausschau hielten und andere Besucher ansprachen – sie fanden keine Landsleute. (Schon im Jahre 2011 war die Situation ähnlich, man vgl. den Beitrag im Heimatbrief Nr. 5, S. 12 ff.) Unser Landsmann berichtet weiter: „Schon am Samstag wollten wir uns die Heimatstube am unteren Markt ansehen. Leider war es nicht möglich. Man sagte uns, daß die Sachen eingelagert und
nicht zu besichtigen seien. Das frühere Museumsgebäude, vormals Bahnhof, sei verkauft. Wie es in Zukunft weitergehe, wisse man nicht.
Am Sonntag nach dem Gottesdienst, der in der Friedhofskirche stattfand, weil die Stadtpfarrkirche renoviert wird, begaben wir uns zum Ehrenmal für die Toten der Heimat zur Andacht. Es ist gut gepflegt. Anschließend legten wir wieder am Marktplatz eine Pause ein und versammelten uns zum Gruppenbild. Leider trafen wir auch an diesem Tag keine Landsleute."
Fazit: Das zu erwartende, nunmehr sich abzeichnende Ende der bisher gewohnten Treffen der Landsleute bedeutet auch die weitere Auflösung der heimatlichen Gemeinschaft. Als letzte Klammer der Gemeinsamkeit bleibt dann nur noch der Heimatbrief.
Dušičky
Šedě a vlhce stoupá mlha
tiše vzhůru z polí a mezí.
Kolem dokola hluboké ticho –
listopad – Dušičky.
U hrobů – zkřehlé postavy,
zahalené v šedých pláštích,
ruce se skládají k modlitbě,
a matné světlo je obestírá.
Pohledy sklánějí k zemi,
tak se modlí a naslouchají,
jako by se svými mrtvými mluvili
milé, dávno zaváté slovo.
I tam v domově za hranicí se teď
mlhy táhnou nad hřbitovem;
však kříže i pahorky jsou zchátralé
a kvítí už tam nekvete žádné.
Neleží tam věnec ani kytice,
z žádného hrobu nesvítí světlo;
jen stará, šedá lípa
shazuje své poslední listy.
A větvemi zaznívá docela tiše
cvrlikání plné hlubokého žalu,
jako by malá sýkorka
zpívala píseň pro tuto samotu.
Tak vypadají tam za hranicí Dušičky.
Nejeden tichý hrob je zavátý listím,
světla i květiny chybí
a nikdo už nepronese modlitbu.
Walter Gubin
Zobrazit původní německý text
## Allerseelen
Grau und feucht die Nebel steigen
still empor aus Feld und Haag.
Ringsumher ist tiefes Schweigen –
November – Allerseelentag.
An Gräbern – fröstelnde Gestalten,
in grauen Mänteln eingehüllt,
die Hände zum Gebet sich falten,
und matter Lichtschein sie umspielt.
Die Blicke wenden sie zu Boden,
so beten sie und lauschen dort,
als sprächen sie mit ihren Toten
ein liebes, längst verwehtes Wort.
Auch in der Heimat drüben wallen
jetzt Nebel überm Friedhof hin;
doch Kreuz und Hügel sind verfallen
und keine Blumen mehr dort blüh'n.
Kein Kranz liegt dort und kein Gebinde,
kein Lichtschein strahlt von einem Grab;
nur eine alte, graue Linde
wirft ihre letzten Blätter ab.
Und durch die Zweige tönt ganz leise
ein Zirpen voller tiefem Leid,
als übe eine kleine Meise
ein Lied für diese Einsamkeit.
So ist dort drüben Allerseelen.
Manch stilles Grab vom Laub verweht,
die Lichter und die Blumen fehlen
und niemand spricht mehr ein Gebet.
Walter Gubin
Vzpomínka na mrtvé
Když koncem října podzimní vítr smetá zvadlé listí ze stromů, žene je po zemi a nechává je bez povšimnutí ležet u plotů, živých plotů a v koutech zdí, není už do Všech svatých daleko.
Kdo má hrob „upravit", vyhledá místo, kterému se dříve rádo říkalo boží pole. Zde spí naši milí zesnulí vstříc věčnosti. Hrob se uklidí, ozdobí květinami a čerstvou zelení; hoří svíce. Jména zastupují osudy. Většinou jsou to prarodiče, rodiče, někdy manželé a sourozenci, kteří leží v cizí zemi. Nebylo jim dopřáno nalézt poslední odpočinek v milovaném domově. Zlí lidé je vyhnali. Je tomu více než šedesát let a přece na to nezapomínáme. Myšlenky putují a tápavě se vracejí k rodnému hřbitovu. Hřbitovní pole tiché, opuštěné, zpustlé, zarostlé trávou, cesty přerostlé křovím; hrobové pahorky propadlé, náhrobky nakřivo nebo už spadlé; nápisy zvětralé, sotva čitelné, podobizny rozbité, lucerny rozbité. Hroby domova. Někde bliká světýlko, kradmo, znamení milosrdenství.
Tam za hranicí, v Egerlandu, leží předkové, známí, důvěrně blízcí lidé z dřívějška, z minulých dnů, kdy tato země byla ještě naše. Tváře a postavy se znovu vynořují, tak jak kdysi žily. Mnohé jsme znali od dětství, s některými jsme se setkávali s hlubokou úctou, těšili se vážnosti, jiní žili v chudobě. Slova, rčení, roztomilé slabosti, ba i nepodstatné maličkosti, radost a bolest, společně prožité a protrpěné, znovu probouzejí vzpomínku k životu.
V žádné jiné době se necítíme svým zesnulým příbuzným, přátelům a krajanům z domova tak blízcí a spjatí jako v těchto dnech rozjímání. I padlým z válek a obětem vyhnání patří uctivá vzpomínka a tichá modlitba, jež spojuje naše duše.
F.P.
Zobrazit původní německý text
## Totengedenken
Wenn Ende Oktober der Herbstwind die welken Blätter von den Bäumen streift, über den Boden treibt und achtlos an Zäunen, Hecken und in Mauerwinkeln liegen läßt, ist es bis Allerheiligen nicht mehr weit.
Wer ein Grab zu „richten" hat, sucht die Stätte auf, die man früher gern den Gottesacker nannte. Hier schlafen unsere lieben Verstorbenen der Ewigkeit entgegen. Das Grab wird gesäubert, mit Blumen und frischem Grün geschmückt; eine Kerze brennt. Namen stehen für Schicksale. Meist sind es Großeltern, Eltern, manchmal Ehepartner und Geschwister, die in fremder Erde liegen. Es war ihnen nicht vergönnt, ihre letzte Ruhe in der geliebten Heimat zu finden. Böse Menschen hatten sie vertrieben. Mehr als sechzig Jahre ist das her und bleibt doch unvergessen. Die Gedanken wandern und tasten sich hinüber zum heimatlichen Friedhof. Das Gräberfeld still, öde, verlassen, mit Gräsern
überwachsen, Wege von Gestrüpp überwuchert; Grabhügel versunken, Steine schiefstehend oder schon umgefallen; Inschriften verwittert, kaum mehr lesbar, Bildnisse zersplittert, Laternen zerbrochen. Gräber der Heimat. Irgendwo flackert ein Lichtlein, verstohlen, Zeichen von Barmherzigkeit.
Drüben im Egerland liegen die Ahnen, Bekannte, vertraute Menschen von früher, aus vergangenen Tagen, als dieses Land noch unser war. Gesichter und Gestalten tauchen wieder auf, wie sie einmal leibten und lebten. Viele kannte man von Kindheit an, einigen begegnete man mit Hochachtung, sie genossen Respekt, andere lebten in Armut. Worte, Redensarten, liebenswerte Schwächen, ja unbedeutende Kleinigkeiten, Freude und Leid, gemeinsam erlebt und durchlitten, lassen die Erinnerung wieder aufleben.
Zu keiner anderen Zeit fühlen wir uns unseren verstorbenen Angehörigen, Freunden und Landsleuten von daheim so nahe und verbunden wie an solchen Tagen der Besinnung. Auch den Gefallenen der Kriege und den Toten der Vertreibung gilt ein ehrendes Gedenken und ein stilles Gebet, das unsere Seelen vereint.
F.P.
Má milá rodná vesnice
„V mělké terénní kotlině na západním svahu protáhlého lesního hřbetu, zvaného „Haad" (Heide, na horním okraji obrázku), se rozkládala rodná vesnice, moje milované Poschitzau (Početice)."
[obr] (bez popisku) (skupina dětí – děvčata v zástěrkách a dva chlapci s vozíkem – na polní cestě nad vsí Poschitzau, 1936)
Tak popisuje naše krajanka Anni Schamsová, roz. Starková, žijící v 87 letech v Mnichově, místo svého narození, a tak to zůstane v její vzpomínce až do poslední hodiny. Snímek z roku 1936 ukazuje v pozadí, napůl zakrytou listnatými stromy, část horní vsi. „V nejednom letním dni jsme se my děti bavily veselou hrou a prožívaly jsme bezstarostné dětství," vypráví dál. Na snímku sleduje hlouček děvčátek v tehdy zcela běžných zástěrkách na polní cestě k Muckenbergu dva chlapce s vozíkem. Děti zleva: Fritz Lang, Ernst Vlach; Marie Vlachová, Else Vlachová (sestra), Anna Vlachová, Anna Langová, Anna Starková (x).
Pro orientaci: Světlý dům s malou valbovou střechou a vikýřem (uprostřed snímku) patřil Karlu Langovi. Srovnejte také s horní fotografií na straně 63 naší vlastivědné knihy.
O něco později – měla jsem za sebou čtyři roky v jednotřídní obecné škole vesnice – jsem navštěvovala měšťanskou školu pro dívky v sousedním městě Horní Slavkov (Schlaggenwald).
Všední cesta do školy kladla po celý rok zvláštní nároky. Tehdy ještě nejezdily žádné školní autobusy! V létě jsme chodily pěšky po polních cestách přes lada a rády jsme využívaly pěšiny a zkratky. Jak jsme byly rády, když jsme dosáhly „Nové silnice" a město leželo před námi! V zimě, když nám sníh ztěžoval
[obr] (bez popisku) (budova s nápisem „Volksschule" – vesnická obecná škola v Poschitzau, před plotem děti a muž)
postup z kopce, používaly jsme sáňky až k hlavní silnici (od strany od Loketu). Když měl člověk štěstí a přijelo spřežení, mohl se sáněmi zavěsit za povoz nebo si dokonce přisednout. Nebylo vždy jednoduché přijít včas na vyučování a ne každý učitel měl pro naše obtíže pochopení.
K mála budovám, které ze starého Poschitzau (Početic) ještě zbyly, patřila v roce 1990 i školní budova. Stála, zarostlá plevelem a náletovými dřevinami, osamělá a opuštěná v terénu. Údaje ve vlastivědné knize na stranách 60 až 63 probouzejí nejednu vzpomínku na minulé časy.
Jedenadvacet mladých dívek ročníků 1925 a 1926 navštěvovalo ve školním roce 1936/37 první třídu měšťanské školy pro dívky v Horním Slavkově.
Žákyně, vždy zleva, v nejnižší řadě:
[obr] (bez popisku) (třídní snímek dívek první třídy měšťanské školy ve Slavkově s učitelkou a učitelem, 1936/37)
Anna Starková (Poschitzau), Gerda Erlerová (Stirn), Hilde Hahnová (Gfell), Gertrud Lugnerová (Slavkov), Anna Plomerová (Slavkov), Brunhilde Lochnerová (Slavkov), Frieda Richterová (Nallesgrün); ve střední řadě: Marianne Gröschlová (Slavkov), Frieda Pimplová (Slavkov), Irma Vrbová (Slavkov), Anna Wawersichová (Slavkov), Anna Simonová (Schönfeld/Krásno), Brunhilde Süßmannová (Slavkov), Erna Luckiová (Slavkov); v horní řadě: Berta Oertlová (Nallesgrün), Erna Kühnhacklová (Hubhof), Dora Heßová (Leßnitz), Marie Novotná (Slavkov), Emilie Schröcková (Slavkov), Herta Stöhrová (Zech), Traudl Kempfová (Leßnitz).
Učitelka: Ernestine Müllerová, učitel: Friedrich Möckl.
Pro tehdejší dobu byl typický oblíbený účes s copánky u dívek, pro tehdejší stavební styl byla typická dvoukřídlá okna s příčkami a nadsvětlíkem.
Snímky nám poskytla krajanka Anni Schamsová (Stark), Mnichov.
Otázka pro odběratele našeho Heimatbriefu: Nemá už opravdu nikdo z vesnic vhodné fotografie z domova? Jejich zveřejnění probouzí vzpomínky a udržuje je při životě! Vrácení, bude-li si to kdo přát, je zaručeno, na čest a svědomí!
F.P.
Zobrazit původní německý text
## Mein liebes Heimatdorf
„In einer flachen Geländemulde am Westabhang des langgestreckten Waldrückens, der „Haad" (Heide, am Bildrand oben), lag hingebreitet das heimatliche Dorf, mein geliebtes Poschitzau."
[obr] (bez popisku) (skupina dětí – děvčata v zástěrkách a dva chlapci s vozíkem – na polní cestě nad vsí Poschitzau, 1936)
So beschreibt unsere Lmn. Anni Schams geb. Stark, 87jährig in München lebend, den Ort ihrer Geburt, und so wird es in der Erinnerung bleiben, bis zu ihrer letzten Stunde. Das Bild aus dem Jahre 1936 zeigt im Hintergrund, von Laubbäumen halb verdeckt, einen Teil vom oberen Dorf. „An so manchem Sommertag vergnügten wir Kinder uns beim fröhlichen Spiel und verlebten eine unbeschwerte Kindheit", erzählt sie weiter. Im Bild verfolgt die kleine Mädchenschar in ihrer damals durchaus üblichen Kleiderschürze auf dem Feldweg zum Muckenberg die beiden Buben samt Wägelchen. Die Kinder v.l.: Fritz Lang, Ernst Vlach; Marie Vlach, Else Vlach (Schwester), Anna Vlach, Anna Lang, Anna Stark (x).
Zur Orientierung: Das helle Haus mit kleinem Walmdach und Dachgaube (in Bildmitte) gehörte Karl Lang. Man vergleiche auch mit dem oberen Foto auf Seite 63 unseres Heimatbuches.
Einige Zeit später – ich hatte vier Jahre in der einklassigen Volksschule des Dorfes hinter mich gebracht – besuchte ich die Bürgerschule für Mädchen in der benachbarten Stadt Schlaggenwald.
Der werktägliche Schulweg dorthin stellte das Jahr über seine besonderen Anforderungen. Damals fuhren noch keine Schulbusse! Im Sommer gingen wir zu Fuß auf Feldwegen durch die Fluren und benützten gerne Steige und Abkürzungen. Wie waren wir froh, wenn wir die „Neue Straße" erreichten und die Stadt vor uns lag! Im Winter, wenn viel Schnee das Vorwärtskommen
[obr] (bez popisku) (budova s nápisem „Volksschule" – vesnická obecná škola v Poschitzau, před plotem děti a muž)
erschwerte, benutzten wir unsere Rodel hügelabwärts bis zur Hauptstraße (von Elbogen her). Wenn man Glück hatte und ein Gespann daherkam, konnte man den Schlitten beim Fuhrwerk anhängen oder gar aufsitzen. Es war nicht immer einfach, rechtzeitig zum Unterricht zu kommen, und nicht jede Lehrkraft hatte für unsere Schwierigkeiten Verständnis.
Zu den wenigen Gebäuden, die vom alten Poschitzau noch übrig sind, gehörte 1990 auch das Schulhaus. Es stand, vom Unkraut und Wildwuchs überwuchert, einsam und verlassen im Gelände. Die Angaben im Heimatbuch auf den Seiten 60 bis 63 wecken so manche Erinnerung an vergangene Zeiten.
Einundzwanzig junge Mädchen der Jahrgänge 1925 und 1926 besuchten im Schuljahr 1936/37 die erste Klasse der Bürgerschule für Mädchen in Schlaggenwald.
Die Schülerinnen, jeweils von links, in der untersten Reihe:
[obr] (bez popisku) (třídní snímek dívek první třídy měšťanské školy ve Slavkově s učitelkou a učitelem, 1936/37)
Anna Stark (Poschitzau), Gerda Erler (Stirn), Hilde Hahn (Gfell), Gertrud Lugner (Schl.), Anna Plomer (Schl.), Brunhilde Lochner (Schl.), Frieda Richter (Nallesgrün); in der mittleren Reihe: Marianne Gröschl (Schl.), Frieda Pimpl (Schl.), Irma Vrba (Schl.), Anna Wawersich (Schl.), Anna Simon (Schönfeld), Brunhilde Süßmann (Schl.), Erna Lucki (Schl.); in der oberen Reihe: Berta Oertl (Nallesgrün), Erna Kühnhackl (Hubhof), Dora Heß (Leßnitz), Marie Novotny (Schl.), Emilie Schröck (Schl.), Herta Stöhr (Zech), Traudl Kempf (Leßnitz).
Lehrerin: Ernestine Müller, Lehrer: Friedrich Möckl.
Zeittypisch war die beliebte Zopffrisur der Mädchen, bautypisch waren die zweiflügeligen Fenster mit Sprossen und Oberlicht.
Die Aufnahmen stellte uns Lmn. Anni Schams (Stark), München, zur Verfügung.
Frage an die Bezieher unseres Heimatbriefes: Besitzt denn niemand mehr aus den Dörfern geeignete Fotos von daheim? Ihre Veröffentlichung weckt Erinnerungen und hält sie wach! Rückgabe, falls gewünscht, wird zugesichert, auf Ehr' und Gewissen!
F.P.




