Schlaggenwälder Heimatbrief — duben / květen 2012
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 10–14 ročníku 63/2. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Milí krajané!
Když k vám tento Heimatbrief začátkem dubna přijde do domu, patří – doufejme! – studené roční období konečně minulosti. Končí i postní doba. Začal svatý týden a probouzí k životu nejeden velikonoční zvyk z domova. Vždyť Velikonoce už klepou na dveře. Přichází jaro, příroda se probouzí k novému životu a slunce nám to zase přeje. Nejen my staří si oddechneme, že jsme „sibiřsky mrazivé“ únorové týdny šťastně přestáli, a snad nám už neublíží ani nástrahy často vrtkavého dubna!
I básník se raduje z mladého růstu a rození a citově to vyjadřuje ve verších.
Velikonoce doma. S tichým steskem vzpomínáme na působivě vyzdobený „Boží hrob“ (Haaligha Gråb) ve vstupní síni (grotě) našeho kostela sv. Jiří, který byl o Velikonocích půvabně ozdoben, slavnostně osvětlen mnoha barevnými lampičkami a hlídán mladými dívkami v bílých šatech. Vidíme před sebou průvod ke vzkříšení, kterého se dříve účastnil i střelecký spolek se svou hudbou, spolek veteránů, hasiči a další; v tichých dnech svatého týdne slyšíme tvrdé staccato rachotících klapaček a mírnější klepot chlapců s řehtačkami, praskot karbidových a klíčových pistolí.
Ve vzpomínce ožívá minulost. O Velikonoční neděli se za zvučného zvonění zvonů kostela sv. Jiří vydáváme na slavnostní bohoslužbu a účastníme se slavné mše, abychom vzpomněli na zmrtvýchvstání Ježíše Krista. O velikonočních svátcích bývalo i zvláštní pečivo: „Åustalawarl“ (velikonoční bochánek) z kynutého těsta, kulatý jako bochník chleba a upečený dozlatova.
Po často dlouhé zimě podnikaly rodiny za pěkného počasí první procházky do bližšího okolí; vydávaly se pomalu do půvabného údolí luk (Wiesental) nebo k ptačímu parku. Děti poskakovaly, tancovaly, měly náladu na žertování a radovaly se, že si zase mohou hrát venku. Jak dávno už to je?
Jak vypadají Velikonoce dnes?
Měsíc květen je církevně zasvěcen Matce Boží. Nezapomenutelné zůstávají krásné májové pobožnosti v kostele nahoře na Zvonovém vrchu (Glockenberg), při nichž jasné dětské hlasy zpívaly známé mariánské písně. Druhou neděli jsme i u nás slovem a písní vděčně ctili obětavý život a působení našich matek, předávali jim květiny a dárky. Děti přednášely básničky, jejich snaha dojímala k srdci a sklízela chválu a potlesk. A mateřská láska sahá i za hrob:
„Kde budeš, milované dítě?“
tak se budu ptát ještě na onom světě.
A jak už to u matek bývá,
i tam se o tebe budu starat.
Budu při tvých tvářích,
jako bych od tebe nikdy neodešla.
Dítě mé, nenechám tě samotné.
Setři si slzy z tváří!
Šest prken a lidský hrob,
to si přece vážně nemyslíš,
že by se tam dolů dala navždy
spustit láska matčina!
(Margarete Pschorn)
Svátek matek letos opět připadá na často „chladnou“ dobu ledových mužů. Protože se ale i ti od kalendáře odchylují a obvykle nás kruté zimy ušetří, neměly by tím plánované výlety trpět. Poté následuje svátek Nanebevstoupení Páně (Den otců) a padesát dní po Velikonocích svatodušní svátky, při nichž se slaví slavnost Ducha svatého, stvořitelského Ducha (Creator Spiritus). O těchto dnech se doma zbožní poutníci vydávali na pouť do Chlumu Svaté Maří (Maria Kulm).
Milí krajanští přátelé! Přeji vám všem, blízko i daleko, ať už čtete našeho „Heimatbotena“ kdekoli, veselé Velikonoce, požehnané svatodušní svátky a hezký čas.
S krajanským pozdravem váš krajan Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Liebe Landsleute!
Wenn dieser Heimatbrief Anfang April zu Euch ins Haus kommt, gehört – hoffentlich! – die kalte Jahreszeit endlich der Vergangenheit an. Auch die Fastenzeit geht zu Ende. Die Karwoche hat begonnen und läßt so manchen Osterbrauch aus der Heimat wieder aufleben. Denn das Osterfest steht schon vor der Tür. Der Frühling kehrt ein, die Natur erwacht zu neuem Leben, und die Sonne meint es wieder gut mit uns. Nicht nur wir Alten atmen erleichtert auf, die „sibirisch-frostigen“ Wochen im Feber wohlbehalten überstanden zu haben, und die Unbilden des oft wetterwendischen Monats April sollen uns auch nicht mehr wehtun!
Auch der Poet freut sich am jungen Wachsen und Werden und bringt es gefühlvoll auf den Reim.
Liebe Heimatfreunde! Ich wünsche Euch allen in nah und fern, wo auch immer Ihr unseren „Heimatboten“ lest, ein frohes Osterfest, gesegnete Pfingstfeiertage und eine gute Zeit.
Mit heimatlichem Gruß Euer Lm. Franz Pöttig
Velikonoční čas
Les už voní bílými sasankami,
kolem nich pobíhá každé selské dítě,
protože nebydlíme daleko od světlých luk,
kolem domu si hraje jemný vánek prvosenek.
Stojíme u plotu, procházíme zahradou,
obdivujeme každou větévku, jak nabobtnává,
sotva se už můžeme dočkat zázraku,
než z listí vyrazí první fialka.
Znovu věříme v dobré časy,
kdy každý ví, jak hluboko oblažuje světlo.
A zítra půjdeme do lesa nařezat kočičky,
aby nám mile zdobily úzkou světnici.
A setká-li se s námi pak ta líbezná paní
na tichých nohou a se sladkým svitem,
požehná nám tiše svým úsměvem,
a milostiplná bude tato chvíle.
(Karl Burkert)
Zobrazit původní německý text
## Osterzeit
Es weht der Wald von weißen Anemonen,
es läuft um sie schon jedes Bauernkind,
weil wir nicht fern der hellen Wiesen wohnen,
spielt um das Haus der zarte Primelwind.
Wir steh'n am Zaun, wir streifen durch den Garten,
bestaunen jeden Zweig und wie er schwillt,
Kaum können wir das Wunder noch erwarten,
bis aus dem Laub das erste Veilchen quillt.
Wir glauben wieder an die guten Zeiten,
wo jeder weiß, wie tief das Licht beglückt.
Und morgen geht's ins Holz, den Palm zu schneiden,
daß er uns lieb die schmale Stube schmückt.
Und will uns dann die holde Frau begegnen
auf leisen Füßen und mit süßem Schein,
wird sie mit ihrem Lächeln still uns segnen,
und gnadenvoll wird diese Stunde sein.
(Karl Burkert)
Ostern daheim. Mit leisem Wehmut erinnern wir uns an das eindrucksvoll gestaltete „Haaligha Gråb“ in der Eingangshalle (Grotte) unserer St.-Georgs-Kirche, das an Ostern ansprechend geschmückt, mit vielen bunten Lämpchen festlich beleuchtet war und von jungen Mädchen im weißen Kleid bewacht wurde. Wir sehen den Umzug zur Auferstehung, an dem früher auch der Schützenverein mit seiner Musik, der Veteranenverein, die Feuerwehr u.a. teilnahmen; wir vernehmen an den stillen Tagen der Karwoche das harte Stakkato der Rumpelkästen und das mildere Geklapper der Ratschenbuben, das Krachen der Karbid- und Schlüsselbüchsen.
In der Erinnerung wird Vergangenes lebendig. Wir begeben uns am Ostersonntag unter dem klangvollen Geläut der Glocken der St.-Georgs-Kirche zum festlichen Kirchgang und nehmen am feierlichen Hochamt teil, um der Auferstehung Jesu Christi zu gedenken. An den Osterfeiertagen gab es auch ein besonderes Gebäck: das „Åustalawarl“ (Osterlaibchen), aus Hefeteig, rund wie ein Brotlaib und goldbraun gebacken.
Nach einer oft langen Winterszeit unternahmen die Familien bei gutem Wetter die ersten Spaziergänge in die nähere Umgebung; man wanderte gemächlich ins liebliche Wiesental oder zum Vogelschutzpark. Die Kinder hüpften, tanzten, waren zu Späßen aufgelegt und freuten sich, daß sie wieder im Freien spielen konnten. Wie lange ist das schon her?
Wie sieht Ostern heute aus?
Der Monat Mai ist kirchlich der Muttergottes geweiht. Unvergeßlich bleiben uns die schönen Maiandachten in der Kirche oben am Glockenberg, bei denen helle Kinderstimmen bekannte Marienlieder sangen. Am zweiten Sonntag würdigte man auch bei uns in Wort und Lied dankbar das aufopfernde Leben und Wirken unserer Mütter, überreichte ihnen Blumen und Geschenke. Die Kinder sagten Gedichte auf, ihr Einsatz ging zu Herzen, fand Lob und Beifall. Und Mutterliebe reicht über das Grab hinaus:
„Wo wirst Du sein, geliebtes Kind?“
So werde ich noch im Jenseits fragen.
Und wie nun Mütter einmal sind,
um Dich auch dort die Sorge tragen.
An deinen Wangen werd' ich sein,
als wär' ich nie von Dir gegangen.
Mein Kind, ich laß Dich nicht allein.
Wisch ab die Tränen von den Wangen!
Sechs Bretter und ein Menschengrab,
Du wirst es doch nicht ernsthaft denken,
daß man für immer da hinab
der Mutter Liebe könnte senken!
(Margarete Pschorn)
Der Ehrentag der Mütter fällt heuer einmal mehr in die oft „unterkühlte“ Zeit der Eisheiligen. Da sie aber auch vom Kalender abweichen und uns im allgemeinen mit grimmiger Kälte verschonen, sollte die Planung fälliger Ausflüge darunter nicht leiden. Danach folgen der Feiertag Christi Himmelfahrt (Vatertag) und, fünfzig Tage nach Ostern, die Pfingsttage, an denen das Hochfest des Hl. Geistes, des Schöpfergeistes (Creator Spiritus), begangen wird. An diesen Tagen gingen daheim fromme Pilgersleute auf Wallfahrt nach Maria Kulm.
Velikonoční pozdrav patronátního města
Město Auerbach i.d. Opf. přeje svým kmotřencům z farního obvodu Horní Slavkov (Schlaggenwald) v Chebsku (Egerland) „Veselé Velikonoce!“
Joachim Neuß, první starosta
Zobrazit původní německý text
## Ostergruß der Patenstadt
Die Stadt Auerbach i.d. Opf. wünscht ihren Patenkindern aus dem Kirchsprengel Schlaggenwald im Egerland „Frohe Ostern!“
Joachim Neuß, Erster Bürgermeister
Doma u svatého Jiří
Nevím, jak je vám. U nás sotva uplyne den, kdy by nebyla nějaká příležitost mluvit o dřívějších dobách. Politická událost, nevhodný příspěvek v médiích, dlouho neslyšené nářeční rčení nebo telefonát od krajanů – to vše dokáže znovu vyvolat vzpomínky na domov.
Na jednom „Hutscha“ odpoledni zdejší chebské krajanské obce (Gmoi) se hovory točily i kolem kostelů a duchovní péče, jaké kdysi bývaly ve staré vlasti, přičemž nezůstaly opomenuty ani poměry po vyhnání, úpadek, zpustlost a zkáza. Zavěsil jsem se do svých myšlenek.
Kdo se v naší době blížil k rodnému městu, ať přicházel z kterékoli strany, uviděl nejdřív symbol horního města: kostel sv. Jiří. Nahoře na Zvonovém vrchu (Glockenberg) čněl nad členitými řadami domů, uličkami a náměstími obce. Gotické a barokní prvky, přístavby a přestavby daly sakrální renesanční stavbě její charakteristickou, nezapomenutelnou podobu.
Není náhodou, že právě tento kostel zdobí i obálku naší vlastivědné knihy, ilustruje mnohé její stránky a že je „děkanskému kostelu“, jak se také nazýval, v oddílu „Dějiny církve“ (od strany 283) věnován podrobný popis.
Bezprostředně vedle přiléhající sídlo katolického duchovenstva a několik hospodářských budov doplňovaly církevní areál v působivý celek. Fara se u nás – po dobrém, starorakouském způsobu – nazývala „Dechantei“; vlastně by se mělo říkat „Dechanei“, protože (podle Dudenova slovníku) se pod Dechantei nebo Dechanat rozumí úřední obvod děkana. Náš poslední děkan, důstojný pán Josef Bühl, vykonával od roku 1934, od roku 1940 spolu se svými kaplany Antonem Pinzkou a Nepomukem Wommesem, stejně jako jeho ctihodní předchůdci, duchovní péči pro město a okolní vesnice, k níž patřily svatý křest, první svaté přijímání, biřmování, sňatek a zádušní mše i doprovod k poslednímu odpočinku pro celý životní okruh zdejšího usedlého obyvatelstva. V roce 1946 doprovázel své farníky i na jejich obtížné a bolestné cestě do neznámé ciziny.
S církevními svátky a jejich obyčeji, které se v naší křesťansko-katolické obci slavily v průběhu roku ve zbožnosti a bázni Boží, se pojí nezapomenutelné vzpomínky. Po svátku Tří králů nás velikonoční neděle uváděla do tajemství Kristova zmrtvýchvstání, měsíc květen k mariánským pobožnostem a prosebným procesím na Nanebevstoupení Páně, ke slavné mši o Letnicích; nezapomenutelné zůstávají slavnostní procesí o Božím těle ke čtyřem oltářům na náměstí, tradiční slavnosti posvícení až po svatou půlnoční mši před působivým výjevem betlémských figur v životní velikosti na hlavním oltáři.
Nesmí zůstat nezmíněn ani na konci Nového Města „dolní“, v barokním slohu postavený kostel sv. Anny, kterému se také říkalo „špitální kostel“, protože vedle fary byl přistavěn městský špitál pro místní chudé a nemocné. Katecheta Rudolf Schmitt se od roku 1917 svým prostým, laskavým způsobem staral o katolické věřící, stál při těch, kdo zůstali v domově, a v roce 1960 nalezl svůj poslední odpočinek na hornoslavkovském hřbitově.
[obr] (bez popisku) (kostel sv. Jiří v Horním Slavkově — loď kostela s vysokou věží s cibulovou bání a dřevěnou přístavbou; popisek k tomuto snímku je vytištěn až na následující straně)
Jak je to dnes s kostelem na Zvonovém vrchu, který nám byl kdysi tak důvěrně známý, ví mezitím mnozí z nás. Heimatbrief o tom už častěji informoval. Návštěvníka tam čekají smutné zkušenosti. Více než šedesát let ateismu a nepřátelství vůči církvi zanechalo všude své stopy. Vzpomínáme na slova prezidenta Masaryka: „Vyřídili jsme si to s Vídní, vyřídíme si to i s Římem!“ Podíl katolíků na českém obyvatelstvu činí sotva 30 procent.
Zatímco na faře (Dechantei) se v minulých letech opakovaně prováděly opravy, aniž by bylo známo nebo patrné, co se s budovou má nakonec stát, kostel sv. Jiří den ode dne dále chátrá. Po požáru z 14. března 1964 dostala zbylá stavba novou střechu, která stojí v příkrém rozporu se žalostným stavem zdí a interiéru. Přístup zvenčí přes bývalou sakristii dlouho znemožňoval odpad a svévolně zničené bývalé vybavení. V lodi kostela sahalo postavené lešení z kovových trubek až ke stropu a vyplňovalo téměř celý vnitřní prostor, který sám o sobě skýtal obraz zkázy.
Vysoká barevná okna jsou rozbitá, jen z jednotlivých částí lze ještě usuzovat na náboženské motivy v jejich nádherných původních podobách a barvách. Vlhkost a chlad nutily každého vetřelce otřást se zimou i v létě, šířil se tíživý zápach plísně. Tma a ticho dodávaly zbytek. Člověk se cítil spíš jako v obrovské hrobce než v Božím domě; s úlevou si oddechl, když znovu vystoupil do jasného denního světla. Zda se na tomto zoufalém stavu mezitím něco změnilo, není známo, neboť přístup je prý už znemožněn.
Kostelní věž ční k nebi jako varovný, žalující prst Boží. Její stav je znepokojivě špatný. Holé zdivo z hrubých lomových kamenů vykazuje nepřehlédnutelné podélné trhliny. Dlouho byla venkovní galerie u bývalého bytu věžníka zřícená a dřevěné nosné trámy trčely jako pahýly do prázdna. Mezitím byl tento ochoz obnoven a je opět schůdný. Horní báň a špička věže se nadále zjevně naklánějí směrem k městu.
Jak se doslýcháme, zástupci církve a stát se nemohou dohodnout na vlastnických poměrech. Podle jiných vyjádření je nyní vlastnicí (majitelkou?) obec. Co se stane s naším bývalým kostelem sv. Jiří i s jeho věží, je asi psáno ve hvězdách. Oprava by pohltila obrovské sumy. A i kdyby: k čemu, pro koho? Český
duchovní z Loketu, který v neděli odpoledne slouží mši v kostele sv. Anny, by jistě byl rád, kdyby se aspoň tam účastnilo více věřících. Kdo by ostatně financoval opravu? Ateistický stát, nevěřící obyvatelé, chudičká církevní správa, případně EU? V krajanských novinách se lze dočíst, že na některých místech právě vyhnanci sehnali značné finanční dary na opravy a stále ještě prostředky shromažďují. O smyslu takových „darů“ může mít člověk klidně rozdílný názor!
Ale zpět k bývalému symbolu našeho horního města. Je to zarmucující, když musí člověk z dálky zjistit, že z tohoto kdysi náboženského středobodu je vidět už jen málo. Vysoký porost stromů kolem Zvonového vrchu i v okolí už dávno podstatně omezil výhled na něj. Podniky a sídliště nejen na Kaunitz, ale i vysoké komíny nápadně mění nám dobře známý obraz města. Vzpomínka pracně hledá záchytné body, někdy marně. Silueta obce už nesouhlasí; je nám cizí, stejně jako lidé, kteří tam nyní žijí. Sv. Jiří se choulí osamocen a zapomenut na úbočí hory.
Na hřbitově je jako vždy ticho. Leží tam opuštěný. Šedá zvonice, zamčená a zabedněná, ale s obnovenou střechou, se tyčí nahoře u hřbitovní zdi, hledí na zpustlá hrobová pole u svých nohou a bdí nad klidem mrtvých. I její zvony mlčí. Teprve v roce 1992 postavený dřevěný pamětní kříž u vstupu do horní části hřbitova brzy zvětral; i druhý časem chátral a mezitím byl i s pamětním kamenem odstraněn.
Jednotlivé hroby se občas dočkají trochy péče, když to vyžaduje nějaká zvláštní příležitost nebo se najdou milosrdné ruce. Mnohé náhrobky jsou zarostlé, mohyly propadlé, tu a tam trčí kameny nakřivo z často vysoké trávy a plevele. Nápisy jsou po více než šedesáti letech vybledlé, smyté, zvětralé. A přece pátravý pohled najde známá jména. I ta probouzejí vzpomínky. Nejedna tvář znovu nabývá před vnitřním zrakem důvěrně známých rysů. Váhavý krok se zastaví, člověk se pomodlí Otčenáš, na chvíli zapomene na přítomnost a odchod odkládá. Člověk teskně vnímá nevyhnutelné, často definitivní loučení a cítí, jak nás i zesnulí stále ještě poutají ke staré vlasti.
[obr] Kostel sv. Jiří, kdysi symbol našeho města. Na kostelní věži je vidět nový ochoz kolem bývalého bytu věžníka. Vstup k němu se nachází v dřevem obitém přístavku (vlevo). Vpravo – ke straně kostela obrácené na východ – zakrývá hustý porost popraskanou zeď kolem vysokého kostelního okna. Areál působí vyklizeně a prázdně, protože stromy v okolí kostela byly odstraněny. Přístup do vnitřku kostela není možný; loď kostela a presbytář jsou pokládány za staticky ohrožené zřícením. Kuriozita: Zchátralá sakrální stavba dostala po požáru krovu v roce 1964 novou střechu – opatření, které dalšímu chátrání nezabránilo. Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Daheim bei St.Georg
Ich weiß nicht, wie es Euch ergeht. Bei uns vergeht kaum ein Tag, an dem es nicht einen Anlaß gibt, von früheren Zeiten zu reden. Ein politisches Ereignis, ein unpassender Beitrag in den Medien, eine lange nicht mehr vernommene mundartliche Redewendung oder ein Anruf von Landsleuten sind geeignet, wieder Erinnerungen an daheim aufkommen zu lassen.
Bei einem Hutscha-Nachmittag der hiesigen Egerländer Gmoi drehten sich die Gespräche auch um die Kirchen und die Seelsorge, wie sie einmal in der alten Heimat waren, wobei die Zustände nach der Vertreibung, der Niedergang, die Verwahrlosung und Zerstörung nicht ausgespart blieben. Ich hing meinen Gedanken nach.
Wer sich zu unserer Zeit der Heimatstadt näherte, sah, aus welcher Richtung er auch immer kam, zuerst das Wahrzeichen der Bergstadt: die St.-Georgs-Kirche. Oben am Glockenberg überragte sie die Gliederung der Häuserzeilen, die Gassen und Plätze des Ortes. Gotische und barocke Elemente, An- und Umbauten verhalfen dem sakralen Renaissancebau zu seiner charakteristischen, einprägsamen Form.
Es kommt nicht von ungefähr, daß gerade diese Kirche auch den Umschlag des Heimatbuches schmückt, viele seiner Seiten illustriert, und der „Dekanalkirche“, wie sie auch genannt wurde, im Abschnitt „Kirchengeschichte“ (ab Seite 283) eine ausführliche Beschreibung gewidmet ist.
Das unmittelbar daneben angegliederte Domizil der katholischen Geistlichen und etliche Wirtschaftsgebäude ergänzten den kirchlichen Bereich zu einem beeindruckenden Bild. Das Pfarrhaus hieß bei uns – auf gute, altösterreichische Weise – „Dechantei“; eigentlich müßte es „Dechanei“ heißen, weil man (laut Duden) unter Dechantei oder Dechanat den Amtsbereich eines Dechanten zu verstehen habe. Unser letzter Dechant, Hw. Josef Bühl, versah seit 1934, ab 1940 zusammen mit seinen Kaplänen Anton Pinzka und Nepomuk Wommes, wie seine ehrwürdigen Vorgänger die seelsorgerischen Aufgaben für Stadt und Dörfer, zu denen die hl. Taufe, Erstkommunion, Firmung, die Trauung und die Totenmesse sowie das Geleit zur letzten Ruhe für den Lebenskreis der bodenständigen Bevölkerung gehörten. Im Jahre 1946 begleitete er seine Pfarrkinder auch auf ihrem beschwerlichen und schmerzlichen Weg in die unbekannte Fremde.
Einprägsame Erinnerungen verbinden sich mit den kirchlichen Festen und ihrem Brauchtum, die in unserer christkatholischen Gemeinde im Jahreslauf in Frömmigkeit und Gottesfurcht gefeiert wurden. Nach dem Dreikönigsfest führte uns der Ostersonntag in das Mysterium der Auferstehung Christi, der Monat Mai zu den Andachten Mariens und Bittgängen an Christi Himmelfahrt, zum Hochamt an Pfingsten; unvergeßlich bleiben die feierlichen Prozessionen an Fronleichnam zu den vier Altären am Marktplatz, die traditionellen Festlichkeiten an Kirchweih bis hin zur heiligen Christmette vor dem eindrucksvollen Szenarium der lebensgroßen Krippenfiguren am Hochaltar.
Nicht unerwähnt bleiben darf am Ende der Neustadt die „untere“, im Barockstil errichtete St.-Anna-Kirche, die man auch „Spitalkirche“ nannte, weil neben dem Pfarrhaus ein Bürgerspital für die Ortsarmen und Kranken angebaut war. Katechet Rudolf Schmitt betreute von 1917 an in seiner schlichten, liebevollen Art die katholischen Gläubigen, stand denen bei, die in der Heimat verblieben waren, und fand 1960 am Schlaggenwalder Friedhof seine letzte Ruhestätte.
[obr] (bez popisku) (kostel sv. Jiří v Horním Slavkově — loď kostela s vysokou věží s cibulovou bání a dřevěnou přístavbou; popisek k tomuto snímku je vytištěn až na následující straně)
Wie es heute um die uns früher so vertraute Kirche am Glockenberg steht, ist inzwischen vielen von uns bekannt. Der Heimatbrief hat darüber schon des öfteren berichtet. Den Besucher erwarten dort schlimme Erfahrungen. Mehr als sechzig Jahre Atheismus und Kirchenfeindlichkeit haben überall ihre Spuren hinterlassen. Man erinnert sich der Worte Präsident Masaryks: „Wir haben mit Wien abgerechnet, wir werden auch mit Rom fertig werden!“ Der Anteil der Katholiken an der tschechischen Bevölkerung beträgt kaum 30 Prozent.
Während an der Dechantei in den vergangenen Jahren immer wieder Renovierungen vorgenommen wurden, ohne daß bekannt oder erkennbar war, was aus dem Gebäude einmal werden soll, verfällt die St.-Georgs-Kirche mit jedem Tag weiter. Nach dem Brand vom 14. März 1964 hat man dem verbliebenen Bauwerk ein neues Dach aufgesetzt, das in krassem Gegensatz zum erbärmlichen Zustand der Mauern und des Innern steht. Den Zugang von außen über die ehemalige Sakristei behinderten lange Zeit Gerümpel und das mutwillig zerstörte Inventar von einst. Im Kirchenschiff reichte ein aufgestelltes Gerüst aus Metallrohren bis hinauf zur Decke und füllte fast den gesamten Innenraum aus, der in sich ein Bild der Verwüstung bot.
Die hohen, bunten Glasfenster sind zerschlagen, nur von einzelnen Teilen kann man noch auf die religiösen Motive in ihren herrlichen ursprünglichen Darstellungen und Farben schließen. Feuchtigkeit und Kälte ließen jeden Eindringling auch im Sommer schaudern, beklemmender Modergeruch machte sich breit. Dunkelheit und Stille taten ein übriges. Man fühlte sich eher wie in einer riesigen Gruft denn in einem Gotteshaus; man atmete erleichtert auf, wenn man wieder in das helle Licht des Tages trat. Ob sich an diesem desolaten Zustand inzwischen etwas geändert hat, ist nicht bekannt, da der Zutritt angeblich nicht mehr möglich ist.
Der Kirchturm ragt mahnend wie ein Finger Gottes anklagend in den Himmel. Sein Zustand ist besorgniserregend schlecht. Das nackte Gemäuer aus groben Feldsteinen zeigt unübersehbare Längsrisse. Lange Zeit war die Galerie außen an der früheren Türmerwohnung herabgebrochen, und die hölzernen Tragbalken standen als Stummel radial ins Leere. Inzwischen wurde dieser Rundgang erneuert und ist wieder begehbar. Die obere Haube und die Turmspitze neigen sich nach wie vor erkennbar stadtwärts.
Wie zu vernehmen ist, können sich die Vertreter der Amtskirche und der Staat über die Besitzverhältnisse nicht einigen. Andere Äußerungen besagen, daß nun die Stadtgemeinde Besitzerin (Eigentümerin?) sei. Was aus unserer St.-Georgs-Kirche von einst mit ihrem Turm einmal werden wird, steht wohl in den Sternen. Eine Instandsetzung würde ungeheure Summen verschlingen. Und selbst wenn: wozu, für wen? Der tschechische
Geistliche aus Elbogen, der am Sonntagnachmittag in der St.-Anna-Kirche eine Messe hält, wäre sicherlich froh, wenn wenigstens dort mehr Gläubige teilnähmen. Wer käme denn für eine Restaurierung auf? Der atheistische Staat, die ungläubigen Bewohner, eine bettelarme Kirchenverwaltung, eventuell die EU? Man liest in den Heimatzeitungen, daß an einigen Orten vor allem die Vertriebenen erhebliche Spendenbeträge für Renovierungen aufgebracht haben und noch immer Mittel sammeln. Über den Sinn solcher „Geschenke“ kann man durchaus geteilter Meinung sein!
Doch zurück zum früheren Wahrzeichen unserer Bergstadt. Es macht betroffen, wenn man von weitem feststellen muß, daß von diesem einstmals religiösen Mittelpunkt nur noch wenig zu sehen ist. Längst hat hoher Baumbestand um den Glockenberg und auch in der Umgebung die Sicht auf ihn erheblich eingeschränkt. Betriebe und Siedlungen nicht nur am Kaunitz, auch hohe Kamine verändern augenfällig das uns vertraute Bild der Stadt. Die Erinnerung sucht mühsam Anhaltspunkte, manchmal vergeblich. Die Silhouette des Ortes stimmt nicht mehr; sie ist uns fremd geworden wie die Menschen, die jetzt dort wohnen. St. Georg duckt sich einsam und vergessen am Berghang.
Am Friedhof ist es wie immer still. Verlassen liegt er da. Der graue Glockenturm, verriegelt und verrammelt, aber mit erneuerter Bedachung, erhebt sich oben an der Friedhofsmauer, schaut auf die verfallenen Gräberfelder zu seinen Füßen und wacht über der Toten Ruhe. Auch seine Glocken schweigen. Das erst 1992 errichtete hölzerne Gedenkkreuz am Aufgang zum oberen Teil des Gottesackers verwitterte bald; auch ein zweites verfiel mit der Zeit und wurde inzwischen samt Gedenkstein entfernt.
Einzelne Grabstätten erfahren gelegentlich etwas Pflege, wenn ein besonderer Anlaß dies gebietet oder sich barmherzige Hände finden. Viele Grabmäler sind eingewachsen, die Hügel eingesunken, hier und da ragen Steine schief aus dem oft hohen Gras und Unkraut. Die Inschriften sind nach mehr als sechzig Jahren verblaßt, verwaschen, verwittert. Und doch findet der forschende Blick bekannte Namen. Auch sie lassen Erinnerungen aufleben. So manches Gesicht nimmt vor dem geistigen Auge wieder vertraute Züge an. Der zögernde Schritt hält inne, man betet ein Vaterunser, vergißt eine Weile die Gegenwart und schiebt das Weggehen vor sich her. Man spürt wehmütig den unausweichlichen, oft endgültigen Abschied und fühlt, wie uns auch die Verstorbenen noch immer an die alte Heimat binden.
St.-Georgs-Kirche, einst Wahrzeichen unserer Stadt, Am Kirchturm ist der neue Rundgang um die frühere Türmerwohnung zu sehen. Der Aufgang dazu befindet sich in dem holzverschalten Anbau (links). Rechts – zur Ostseite der Kirche hin – verdeckt dichtes Gerank(?) die eingebrochene Mauer um das hohe Kirchenfenster. Das Areal wirkt ausgeräumt und leer, weil die Bäume im Umfeld des Gotteshauses entfernt wurden. Der Zutritt zum Innern der Kirche ist nicht möglich; Kirchenschiff und Altarraum gelten als einsturzgefährdet. Kuriosum: Der ruinöse Sakralbau wurde nach dem Dachstuhlbrand von 1964 neu eingedeckt, eine Maßnahme, die den weiteren Verfall nicht verhindert. Franz Pöttig
„Mostní světec“
Jan Nepomucký, jeden z nejznámějších světců Čech, je zobrazován v sochách a na obrazech častěji než kterýkoli jiný. Jeho svátek připadá na 16. května. Je zemským patronem Čech a je pokládán za ochránce kněží, zpovědníků, vorařů, plavců, mlynářů a rodu habsburského.
Jan, narozený kolem roku 1350 v českém městečku Nepomuk, žil v době vlády císaře Karla IV. (1316, †1378); později, zejména v době protireformace (16./17. stol.), dosáhl velké obliby. Protože se jako generální vikář pražského arcibiskupa vzepřel vlivu krále Václava IV. (1361, †1419), nechal jej tento v roce 1393 svrhnout z Karlova mostu do Vltavy. Jan byl pohřben v pražské katedrále sv. Víta, kde se mu jako mučedníkovi dostalo velké úcty. Roku 1683, téměř tři sta let po jeho násilné smrti, byla na témže pražském Karlově mostě postavena socha statečného církevního muže, která se stala vzorem pro nesčetné „mostní světce“ po celé Evropě, především v Čechách a na Moravě, v jižním Německu a v Rakousku. Mnohé kostely a kaple mu byly zasvěceny. Snad jeden z nejkrásnějších kostelů mu postavil v ryzím rokokovém slohu stavitel a umělec Egid Quirin Asam (1692–1750) v Mnichově vedle svého obytného domu – slavný Asamův kostel. Velká stropní freska zobrazuje výjevy ze života českého světce.
Socha Jana Nepomuckého stávala (stojí) doma na severním zábradlí mostu přes Flutbach u bývalé kavárny Reinhold a na jižním zábradlí mostu přes „Flout“ na příjezdu k bývalé hrázi sladovnického mlýna (ta druhá stávala v naší době ve skupince čtyř stromů přímo u sladovnického mlýnského rybníka, u vtoku odtoku Flutbachu). Tamní pozemek sloužil dětem jako oblíbené hřiště, k velké nelibosti hlukem sužované sousedky Marie Schmiegerové (žehlířky).
Historické poznámky: Rodné město Nepomuk leží asi 30 km jihovýchodně od Plzně na okraji středočeské lesnaté pahorkatiny na železniční trati Plzeň–Budějovice.
Po smrti krále Václava II. roku 1305 a zavraždění Václava III. roku 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči. Po přechodné vládě Rudolfa III. (I.) z rodu Habsburků 1306/07 a Jindřicha Korutanského (1307–10) nad Čechami zažila země s králem Janem (Slepým) z rodu Lucemburků, sezdaným s Eliškou, mladší dcerou Václava II., od roku 1310 nový lesk a pod jeho nejstarším synem Karlem IV. (1316, †1378), který od roku 1347 nosil českou svatováclavskou korunu, prožila „zlatý věk“. Z jeho života: 1346 římsko-německý král, 1348 zakladatel první univerzity severně od Alp v Praze, 1355 král italský a korunovace na římsko-německého císaře v Římě, 1356 vydání „Zlaté buly“ (úprava volby a korunovace římsko-německých králů a císařů sedmi kurfiřty). Za jeho nejstaršího syna Václava IV. (1361, †1419, od roku 1376 římsko-německý král, ale roku 1400 sesazen, od roku 1378 král český a slezský) byla politika poznamenána úpadkem moci a rozeběhlo se husitské hnutí. Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Der „Brückenheilige“
Johannes von Nepomuk, einer der bekanntesten Heiligen Böhmens, ist so oft wie kein anderer in Statuen und Bildern dargestellt. Sein Namenstag fällt auf den 16. Mai. Er ist Landespatron von Böhmen und gilt als Schutzheiliger der Priester, Beichtväter, Flößer, Schiffsleute, Müller und des Hauses Habsburg.
Johannes, geboren um 1350 im böhmischen Ort Nepomuk, lebte in der Zeit der Regentschaft Kaiser Karls IV. (1316, †1378); er gelangte später, vor allem in der Gegenreformation (16./17. Jh.) zu großer Beliebtheit. Da er sich als Generalvikar des Prager Erzbischofs der Einflußnahme von König Wenzel IV. (1361, †1419) widersetzt, ließ ihn dieser im Jahre 1393 von der Karlsbrücke in die Moldau werfen. Johannes wurde im Prager Veitsdom bestattet, wo ihm als Märtyrer hohe Verehrung zuteil wurde. Anno 1683, fast dreihundert Jahre nach seinem gewaltsamen Tod, errichtete man auf eben dieser Prager Karlsbrücke ein Standbild des mutigen Kirchenmannes, das zum Vorbild für unzählige „Brückenheilige“ in ganz Europa, vor allem in Böhmen und Mähren, in Süddeutschland und Österreich gereichte. Viele Kirchen und Kapellen wurden ihm geweiht. Wohl eine der schönsten Kirchen erbaute ihm in reinem Rokokostil der Baumeister und Künstler Egid Quirin Asam (1692-1750) in München neben seinem Wohnhaus, die berühmte Asamkirche. Ein großes Deckenfresko zeigt Szenen aus dem Leben des böhmischen Heiligen.
Eine Statue des Johannes von Nepomuk stand (steht) daheim an der nördlichen Brüstung der Flutbachbrücke beim ehemaligen Café Reinhold und an der südlichen Brüstung der Brücke über die „Flout“ an der Auffahrt zum früheren Malzmühlendamm (letztere stand zu unserer Zeit in einer Vierer-Baumgruppe unmittelbar am Malzmühlenteich, am Einlauf der Flutbachableitung). Das Gelände dort diente den Kindern als bevorzugter Spielplatz, sehr zum Mißvergnügen der lärmgeplagten Nachbarin Maria Schmieger (Büglerin).
Historische Anmerkungen: Der Geburtsort Nepomuk liegt etwa 30 km südöstlich von Pilsen am Rande des Mittelböhmischen Waldgebirges an der Bahnstrecke Pilsen-Budweis.
Nach dem Tode König Wenzels II. 1305 und der Ermordung Wenzels III. 1306 war das Herrschergeschlecht der Přemisliden im Mannesstamm erloschen. Nach der zwischenzeitlichen Regentschaft Rudolfs III. (I.) aus dem Hause Habsburg 1306/07 und Heinrichs von Kärnten (1307-10) über Böhmen erfuhr das Land mit König Johann (dem Blinden) aus dem Hause Luxemburg, vermählt mit Elisabeth, der jüngeren Tochter Wenzels II., ab 1310 wieder neuen Glanz und erlebte unter seinem ältesten Sohn Karl IV. (1316, †1378), der ab 1347 die böhmische Wenzelskrone trug, das „Goldene Zeitalter“. Aus seinem Leben: 1346 römisch-deutscher König, 1348 Gründer der ersten Universität nördlich der Alpen in Prag, 1355 König von Italien und Krönung zum röm.-dt. Kaiser in Rom, 1356 Erlaß der „Goldenen Bulle“ (Regelung der Wahl und Krönung der röm.-dt. Könige und Kaiser durch die sieben Kurfürsten). Unter seinem ältesten Sohn Wenzel IV. (1361, †1419, seit 1376 röm.-dt. König, aber anno 1400 abgesetzt, seit 1378 König von Böhmen und Schlesien) war die Politik von Machtverfall gekennzeichnet, und die hussitische Bewegung kam in Gang. Franz Pöttig
[obr] (bez popisku) (kruhový plakát se sudetoněmeckým znakem a paprsky)
63. Sudetendeutscher Tag
Herkunft pflegen
Zukunft sichern
26. und 27. Mai 2012 in Nürnberg
63. sudetoněmecký den
[obr] (bez popisku) (kruhový plakát se sudetoněmeckým znakem a paprsky)
63. sudetoněmecký den
Pěstovat původ
Zajistit budoucnost
26. a 27. května 2012 v Norimberku
Zobrazit původní německý text
63. Sudetendeutscher Tag
Herkunft pflegen
Zukunft sichern
26. und 27. Mai 2012 in Nürnberg
Z kalendáře
Duben – Ostermond (velikonoční měsíc):
1. 4. (ne) Květná neděle (žertovný den!)
2. 4. (po) začátek svatého týdne
5. 4. (čt) Zelený čtvrtek
6. 4. (pá) Velký pátek (1. jarní úplněk)
7. 4. (so) Bílá sobota
8. 4. (ne) Velikonoční neděle, slavnost Zmrtvýchvstání Páně
9. 4. (po) Velikonoční pondělí
15. 4. (ne) Bílá neděle
30. 4. (po) Valpuržina noc
Duben větrný a suchý zastavuje všechen růst.
Namluvíš mě v dubnu, přijdu, kdy budu chtít;
namluvíš mě v květnu, přijdu hned.
Je-li na svatého Jiří (23. 4.) mírno a hezky, brzy se ukáže špatné počasí.
Květen – Wonnemond (líbezný měsíc).
1. 5. (út) Svátek práce, svátek Patrona Bavariae
12. 5. (so) Pankrác, 1. ledový muž
13. 5. (ne) Den matek, Servác, 2. ledový muž
14. 5. (po) a
15. 5. (út): Bonifác, 3. ledový muž, a Žofie Ledová
16. 5. (st) svátek sv. Jana Nepomuckého, mostního světce
17. 5. (čt) svátek Nanebevstoupení Páně
(40 dní po Velikonocích)
27. 5. (ne) svatodušní neděle (50 dní po Velikonocích),
Sudetoněmecký den v Norimberku
28. 5. (po) svatodušní pondělí
Na svatého Floriána (4. 5.) může ještě klidně sněžit.
Zmrzne-li na Pankráce, hodně se v zahradě zničí.
První láska a květen zřídka projdou bez mrazu.
Zobrazit původní německý text
## Aus dem Kalender
Im April – Ostermond:
1.4. (So) Palmsonntag, (scherzhafter Tag!)
2.4. (Mo) Beginn der Karwoche
5.4. (Do) Gründonnerstag
6.4. (Fr) Karfreitag (1. Vollmond im Frühling)
7.4. (Sa) Karsamstag
8.4. (So) Ostersonntag, Hochfest der Auferstehung Christi
9.4. (Mo) Ostermontag
15.4. (So) Weißer Sonntag
30.4. (Mo) Walpurgisnacht, Frei- und Losnacht
April windig und trocken, läßt alles Wachstum stocken.
Baust mich an im April, komm' ich, wann ich will;
baust mich an im Mai, so komme ich glei(ch.
Ist St. Georg (23.4.) mild und schön, wird man bald schlecht' Wetter seh'n.
Im Mai – Wonnemond.
1.5. (Di) Maifeiertag, Fest Patrona Bavariae
12.5. (Sa) Pankraz, 1. Eisheiliger
13.5. (So) Muttertag, Servaz, 2. Eisheiliger
14.5. (Mo) und
15.5. (Di): Bonifaz, 3. Eisheiliger, und Kalte Sophie
16.5. (Mi) St. Nepomukstag, Brückenheiliger
17.5. (Do) Feiertag Christi Himmelfahrt
(40 Tage nach Ostern)
27.5. (So) Pfingstsonntag (50 Tage nach Ostern),
Sudetendeutscher Tag in Nürnberg
28.5. (Mo) Pfingstmontag
Am Tag des hl. Florian (4.5.) es immer nochmals schneien kann.
Wenn's an Pankraz gefriert, wird im Garten viel ruiniert.
Die erste Liebe und der Mai gehen selten ohne Frost vorbei.
Jak jsme to říkali doma?
Pro většinu označení, pojmů a názvů z každodenního života existují nářeční výrazy. Tak například u nás říkával člověk místo:
tváře (obličeje) — Gsicht
šíje (týla) — Gnack
hrdla (krku) — Gurgl
úst — Maal
ucha, uší — Åuha, Åuhan
slz — Zaah
nohy/chodidla, chodidel — Fouß, Föiß
kolena, kolen — Knöi
nohy, nohou — Baa, (Bana)
břicha — Rånzn, Wåmpm
zad — Buckl
prstu na noze, prstů na nohou — Zäiha, Zäihan
vlasů — Håua
nehtu, nehtů — Nogl, Negl
a místo:
kladiva — Håmma
kleští — Zånga
vrtáku — Buahra
dláta — Stemmeisn
pily — Seegh
motyky — Håck
sekyry — Hackl
šroubováku — Schraubmzöiha
pilníku — Faal
nůžek, malé nůžky — Schar, Scharl
jehly — No(dl
řetězu — Kian
lana — Saal
šňůry — Spåghåt
Místo spisovných sloves se říkalo:
honit (lovit) — gecht
křičet — bäigt
posílat — schickt
spěchat — tummelt sich
plakat — greint, höint
lepit — picht
mluvit — redt
šeptat — fischpat
klepat — tampert
krást — graalt
A místo:
koktat — droggn
kývat hlavou — gnappm
podvádět — bedaggln
nařezat (zbít) — daggn
troubit, vytrubovat — trätern
vážit si, ctít — ästamian
lechtat — griezln
mluvit, vykecávat — låtschn
inkasovat, vybírat peníze — osaggln
hltavě pít — neikuttln
Je-li někdo indisponovaný, chystá se „Krånkhat“ (nemoc), přinejmenším „a Strauchn“ (rýma) nebo „a Houstn“ (kašel). „Wäihding“ (bolest, neduh) nechybí. Obávaný je „Reefma“ (revmatismus), neméně pak „Kuapwäih“, „Hålswäih“, „Zuahwäih“ (bolesti hlavy, krku, zubů).
Při bolestivém močení zní diagnóza „Wåssaschneidn“ (řezání při močení).
Aby z toho čtení ještě někdo neonemocněl, teď už raději přestaneme!
V originále chebským nářečím.
Zobrazit původní německý text
## Wöi håmma daham gsågt?
Für die meisten Bezeichnungen, Begriffe, Namen aus dem täglichen Leben, gibt es mundartliche Ausdrücke. So hatte bei uns eine(r z.B.
statt des/der — a/an
Antlitzes — Gsicht
Nackens — Gnack
Kehle — Gurgl
Mundes — Maal
Ohres, Ohren — Åuha, Åuhan
Tränen — Zaah
Fußes, Füße — Fouß, Föiß
Knies, Knie — Knöi
Beines, Beine — Baa, (Bana)
Bauches — Rånzn, Wåmpm
Rückens — Buckl
Zehe, Zehen — Zäiha, Zäihan
Haares, Haare — Håua
Nagels, Nägel — Nogl, Negl
statt eines/einer — a/an
Hammers — Håmma
Zange — Zånga
Bohrers — Buahra
Stechbeitels — Stemmeisn
Säge — Seegh
Hacke — Håck
Beils — Hackl
Schraubenziehers — Schraubmzöiha
Feile — Faal
Schere, kl. Sch. — Schar, Scharl
Nadel — No(dl
Kette — Kian
Seiles — Saal
Schnur — Spåghåt
Man — man
jagt nicht — gecht
schreit nicht — bäigt
sendet nicht — schickt
eilt nicht — tummelt sich
weint nicht — greint, höint
klebt nicht — picht
spricht nicht — redt
flüstert nicht — fischpat
klopft nicht — tampert
stiehlt nicht — graalt
Anstelle von — heißt es
stottern — droggn
nicken — gnappm
betrügen — bedaggln
verhauen — daggn
posaunen — trätern
schätzen, ehren — ästamian
kitzeln — griezln
reden, ausplaudern — låtschn
abkassieren — osaggln
gierig trinken — neikuttln
Ist jemand unpäßlich, ist eine „Krånkhat“ im Anzug, zumindest „a Strauchn“ (Schnupfen) oder „a Houstn“ (Husten). Der „Wäihding“ (Schmerz, Wehdam) bleibt nicht aus. Das „Reefma“ (Rheumatismus) ist gefürchtet, „Kuapwäih“, „Hålswäih“, „Zuahwäih“ (Kopf-, Hals-, Zahnschmerzen) nicht minder.
Bei schmerzhaftem Wasserlassen heißt die Diagnose „Wåssaschneidn“.
Damit ma niat nuch öimats ban Lesn marod wiad, häia ma öitza auf!




