Schlaggenwälder Heimatbrief — únor / březen 2012
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 9–14 ročníku 63/1. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Milí krajané!
Když k vám do domu přijde tento první letošní Heimatbrief, máme už za sebou leden – měsíc svou povahou tuhý a zimní, který naši předkové proto nazývali také „Hartung“ (tuhý měsíc). Jméno dostal od dvoutvářného římského boha Jana (Januse), který jednou tváří hledí do minulosti a druhou do budoucnosti... Od té doby, co Gaius Julius Caesar zavedl roku 46 př. Kr. nový, juliánský kalendář, se leden posunul z jedenáctého na první místo mezi našimi dvanácti měsíci. Ale to jen na okraj.
Čtyřicet dní po narození Krista uzavírá církevní svátek Hromnice (2. 2.) definitivně vánoční sváteční okruh. Když měl hospodář na venkově dobře zajištěné zásoby krmiva pro dobytek, mohl se spokojeně opřít, protože: „O Hromnicích ještě polovina krmiva – pak ti nebude scházet mléko ani máslo.“
Letos sahá masopust, u nás také zvaný „Fasching“, hluboko do měsíce února. Bláznivé veselí, počítáno od 11. 11. předchozího roku, prý zase trvá příliš dlouho, stěžuje si nejeden mrzutý současník. Otrlým „karnevalistům“ a vytrvalým pijanům se naopak ta veselá doba bude zdát příliš krátká. Vyhovět jednou každému – to se nikdy nepovede!
Nám Chebanům se s dobrým úmyslem přezdívá, že jsme „docela snesitelný národ“, který umí i slavit. Vzpomínky na masopust doma to potvrzují. Veselost se ovšem nedá naučit, musí vycházet ze srdce, aby k srdci i došla; je to dar. V každé společnosti a v každém spolku bývalo mnoho veselých duší, které svou dobrou náladou při každé příležitosti nenuceně a s vtipem uměly nadchnout publikum. Neměly nic společného s těmi baviči, kteří vtip snadno zaměňují za netaktnost a sami se musí smát, protože ostatní rozesmát nedokážou. Známe je dostatečně, například z televize. Tehdy byl humor našich „umělců“ opravdový, vycházel z nitra a nemohl urazit, protože vždy zůstával v mezích slušnosti. Nepotřebovali šaškovskou čepici a za své vystoupení na spolkových a domácích plesech, na jevišti nebo v masopustním průvodu nedostávali zaplaceno! Rýmovali a vyprávěli, zpívali a recitovali, mimovali a gestikulovali, a z očí jim vždy blýskalo šibalství, které jim vkládalo slova do úst a strhávalo všechny s sebou.
Ještě něco jiného. Poslední týdny s krátkými, dosti pošmournými dny a dlouhými nocemi ledaskomu ležely na náladě a probouzely touhu po více světle a teple. Doufám, že jste našli chvíli na čtení nových knih, na poslech dobré hudby, na hraní si s vnoučaty, na trochu proběhnutí či poposedávání, a že jste měli čas se zastavit, přemýšlet, vzpomínat a nabírat síly na další cestu.
Ať už uplynulo jakkoli mnoho života, každý nový rok skrývá překvapení, nečekané věci a přináší bolest a smutek, ale i radost a štěstí. Prožíváme dobré, ale i zlé zkušenosti; i ty mají svůj smysl a patří k životu.
Přeji vám tedy i nadále všechno dobré, nemocným mezi námi úlevu od jejich potíží, ať šťastně projdete nástrahami a útrapami zimy, a požehnaný předvelikonoční čas.
Zdraví vás v krajanské sounáležitosti
Váš krajan Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Liebe Landsleute!
Wenn dieser erste Heimatbrief des neuen Jahres zu Euch ins Haus kommt, haben wir den an sich winterlich-strengen Jänner, den unsere Altvorderen deswegen auch „Hartung“ nannten, wieder hinter uns gebracht. Der Monat erhielt seinen Namen vom zwiegesichtigen römischen Gott Janus, der mit einem Gesicht in die Vergangenheit, mit dem anderen in die Zukunft blickt ... Seit Gaius Julius Caesar im Jahre 46 v. Chr. einen neuen, den julianischen Kalender einführte, ist der Januar (Jänner) von der elften an die erste Stelle unserer zwölf Monate gerückt. Doch das nur nebenbei.
Vierzig Tage nach der Geburt Christi schließt der kirchliche Feiertag Mariä Lichtmeß (2.2.) den weihnachtlichen Festkreis endgültig ab. War es auf dem Lande um die Vorräte für das liebe Vieh gut bestellt, so konnte sich der Bauer zufrieden zurücklehnen, denn: „Zu Lichtmeß noch das halbe Futter, so fehlt's dir nicht an Milch und Butter“
Heuer reicht „d'Foosnat“, die bei uns auch „die Fasching“ hieß, bis weit in den Monat Feber hinein. Das närrische Treiben, vom 11.11. des Vorjahres an gerechnet, dauere wieder viel zu lange, klagt mancher Zeitgenosse mürrisch. Hartgesottenen „Karnevalisten“ und trinkfesten Zechern hingegen wird die lustige Zeit viel zu kurz sein. Måch's amål an jedn recht!
Uns Egerländern sagt man wohlmeinend nach, wir seien „ein ganz passables Völkchen“, das auch zu feiern verstehe. Erinnerungen an die Faschingszeit daheim bestätigen dies. Die Fröhlichkeit indes kann man nicht erlernen, sie muß aus dem Herzen kommen, um zum Herzen zu finden; sie ist ein Geschenk. In jeder Gesellschaft und jedem Verein gab es viele Frohnaturen, die mit ihrem Frohsinn bei jeder Gelegenheit ungezwungen und schlagfertig ihr Publikum begeisterten. Sie hatten nichts gemein mit jenen Spaßmachern, die Witz so leicht mit Taktlosigkeit verwechseln und selber lachen müssen, weil sie die anderen nicht zum Lachen bringen können. Wir kennen sie zur Genüge, z.B. aus dem Fernsehen. Damals war der Humor unserer „Künstler“ echt, er kam aus dem Innern heraus und konnte nicht beleidigen, weil er immer in den Grenzen des Anstandes blieb. Sie brauchten keine Narrenkappe, und sie wurden für ihr Auftreten bei Vereins- und Hausbällen, auf der Bühne oder beim Faschingszug nicht bezahlt! Sie reimten und erzählten, sie sangen und rezitierten, sie mimten und gestikulierten, und immer blitzte der Schalk aus den Augen, der ihnen die Worte eingab und alle mitriß.
Etwas anderes. Die letzten Wochen mit den kurzen, auch recht düsteren Tagen und den langen Nächten drückten so manchem aufs Gemüt und ließen die Sehnsucht nach mehr Licht und Wärme wachsen. Ich hoffe, Ihr habt Muße gefunden, in neuen Büchern zu lesen, gute Musik zu hören, mit den Enkeln zu spielen, „aah a wing Hutschn za göih“, und hattet Zeit zum Innehalten, zum Nachdenken, Erinnern und Kräftesammeln für den weiteren Weg.
Ganz gleich wieviel Lebenszeit schon verflossen ist: Jedes neue Jahr birgt Überraschendes, nicht Erwartetes und bringt Schmerz und Trauer, aber auch Freude und Glück. Wir machen gute, aber auch schlimme Erfahrungen; auch sie haben ihren Sinn und gehören zum Leben.
Nun wünsche ich Euch weiterhin alles Gute, den Kranken unter uns Linderung ihrer Beschwerden, daß Ihr behütet noch durch die Fährnisse und Unbilden des Winters kommt, und eine gesegnete vorösterliche Zeit.
Es grüßt Euch in heimatlicher Verbundenheit
Euer Landsmann Franz Pöttig
*
K zamyšlení
Naši staří říkávali: „Raději skvrna než díra.“
V originále chebským nářečím.
Zobrazit původní německý text
## Zan Nåuchdenkn
Unnara Åltn håbm gsågt: „Löiwa a Fleek wöi a Luach.“
Z kalendáře
Únor – Hornung (ledový měsíc)
2. 2. (čt) Hromnice, církevní svátek, 40 dní po narození Krista (25. 12.)
3. 2. (pá) sv. Blažej (žehnání)
14. 2. (út) sv. Valentýn
20. 2. (po) masopustní pondělí
21. 2. (út) masopustní úterý, ostatky
22. 2. (st) Popeleční středa, začátek postní doby
29. 2. (st) přestupný den
Je-li o Hromnicích jasno a čisto, bude dlouhá zima. Na Dorotu (6. 2.) hodně sněhu, v létě dobrá jetelina.
Je-li na Valentýna ještě bílo, na Velikonoce už kvete proutek. Komáři, kteří bzučí v únoru, potom na dlouho zmlknou.
Březen – Lenzing (jarní měsíc)
3. 3. (so) sv. Kunhuta („... už se hýbou červi pod zemí“)
19. 3. (po) svátek sv. Josefa
20. 3. (út) začátek jara (rovnodennost, „ekvinokcium“)
25. 3. (ne) začátek letního času – hodiny se posouvají o hodinu dopředu
Když o Kunhutě zahřmí, ještě si zima dovádí.
*
4. 3. (ne) Den památky obětí české zvůle z roku 1919
*
Masopustní doba končí masopustním úterým. Na Popeleční středu začíná také předvelikonoční doba; trvá 46 dní a končí na Bílou sobotu.
Začátek jara má svůj „pevný“ termín: 20. nebo 21. března.
Po prvním jarním úplňku (letos na Velký pátek, 6. 4.) bezprostředně následují Velikonoce (velikonoční neděle 8. 4.). Oba tyto termíny jsou „pohyblivé“ a každý rok se mění. Proto se i délka „bláznivé“ doby řídí prvním jarním úplňkem, a bývá tak různě dlouhá.
Zobrazit původní německý text
## Aus dem Kalender
Im Feber – Hornung
2.2. (Da) Mariä Lichtmeß, kirchlicher Feiertag, 40 Tage nach Geburt Christi (25.12.)
3.2. (Fr) St. Blasius (Segen)
14.2. (Di) St. Valentin
20.2. (Mo) Rosenmontag
21.2. (Di) Faschingsdienstag, Kehraus
22.2. (Mi) Aschermittwoch, Beginn der Fastenzeit
29.2. (Mi) Schalttag
Ist Lichtmeß hell und rein, wird ein langer Winter sein. Dorothee (6.2.) viel Schnee, Sommer guten Klee.
Ist Valentin noch weiß, blüht an Ostern schon das Reis. Mücken, die im Feber summen, oft auf lange Zeit verstummen.
Im März – Lenzing
3.3. (Sa) Hl. Kunigunde („... kinnt die Wirm va unt“)
19.3. (Mo) St. Josefstag
20.3. (Di) Frühlingsanfang (Tag- und Nachtgleiche, „Äquinoktium“)
25.3. (So) Beginn der Sommerzeit – Uhren um eine Stunde vorstellen
Donnergrollen um Kunigund, treibt's noch der Winter bunt.
*
4.3. (So) Gedenktag für die Opfer tschechischer Willkür im Jahre 1919
*
Die Faschingszeit endet mit dem Faschingsdienstag. Am Aschermittwoch beginnt auch die vorösterliche Zeit; sie dauert 46 Tage und endet am Karsamstag.
Der Frühlingsanfang hat seinen „festen“ Termin: 20. oder 21. März.
Dem ersten Vollmond im Lenz (heuer am Karfreitag, 6.4.) folgt unmittelbar das Osterfest (Ostersonntag 8.4.). Diese beiden Termine sind „beweglich“ und ändern sich jedes Jahr. Daher richtet sich auch die Dauer der „närrischen“ Zeit nach dem ersten Vollmond im Frühjahr und fällt somit recht unterschiedlich lang aus.
Toulka historií
Kdo nezná minulost, nemůže utvářet budoucnost, praví moudré přísloví. Proto je užitečné a prospěšné osvojovat si historické znalosti. Toto doporučení by si měli vzít k srdci i politici.
V květnu 1804 se Napoleon Bonaparte (*1769 v Ajacciu na Korsice, †1821 na Svaté Heleně v Atlantiku) prohlásil císařem Francouzů a na prosinec ohlásil císařskou korunovaci za přítomnosti papeže Pia VII. Dalo se čekat, že bude usilovat i o korunu Svaté říše římské národa německého. Aby tomu zabránil, přijal císař František II. z rodu Habsburků (1768–1835, v pořadí 55. římský císař, „vždy rozmnožitel říše, král germánský, uherský a český, haličský a vladimiřský, arcivévoda rakouský a toskánský, vévoda burgundský a lotrinský atd.“) pro sebe a své nástupce v habsburských dědičných zemích i titul rakouského císaře (jako František I.).
O dva roky později, 6. 8. 1806, tedy před více než 200 lety, složil František II. římskou císařskou korunu a prohlásil Římskou říši za zaniklou, aby nepadla do rukou Korsičana.
Tisíc let dějin, které začaly korunovací Karla Velikého (747–814) z franského rodu Karlovců na římského císaře v Římě roku 800, tak nyní skončilo. (Západní císařství obnovil roku 962 Ota Veliký.) Papežem pomazaný a korunovaný císař byl pokládán za ochránce křesťanstva a římské církve. Od Fridricha III. (1415–1493) nosili od roku 1452 římskou císařskou korunu pouze Habsburkové, s výjimkou vlády wittelsbašského Karla VII. Albrechta (1697–1745), kurfiřta bavorského, císaře od roku 1742.
Příliš snadno zapomínáme, že až do roku 1806 existoval jen jediný římský císař a teprve od roku 1871, po prusko-francouzské válce, císař německý, totiž Vilém I. Pruský (1797–1888) z rodu Hohenzollernů. Ale tato druhá „říše“ pod říšským kancléřem Otto von Bismarckem už nebyla nadnárodní říší, nýbrž zvětšeným Pruskem.
Vzestup, existenci i zánik „třetí říše“ (1933–1945) pod Adolfem Hitlerem (1889–1945) jsme zažili sami.
Vzpomínka na Svatou říši římskou (Sacrum Imperium Romanum) zůstávala v habsburském Rakousku živá až do konce první světové války v roce 1918. Císař František Josef I. (1830–1916) zemřel, jeho nástupcem se stal synovec Karel I. (1887–1922). Především zůstávaly zachovány nadnárodní pohled, univerzální myšlenka císařství, dvouhlavý orel jako znak říše i barvy černá a žlutá, pod nimiž byly národy, království, národnosti a knížectví spojeny v jednotu ve státním útvaru osvědčeném po staletí.
Jen málo velkých (státních) mužů rozpoznalo význam stabilizujícího habsburského soustátí pro Evropu. Jedním z nich byl papež Pius IX. (1792–1878), který začal projevovat pochopení pro jednání císaře Františka II. Dokonce i takový politik jako britský státník Winston Churchill (1874–1965), který v roce 1943 ustoupil naléhání českého exilového politika Edvarda Beneše (1884–1948) na „přesídlení“ sudetských Němců, ve svých vzpomínkách na druhou světovou válku konstatoval: „Velkou tragédií první světové války byl úplný konec rakousko-uherské říše... Po staletí umožňoval tento poslední živý pozůstatek Svaté říše římské velkému množství národů společný život ve prospěch obchodu a bezpečnosti... Není jediné vlády národů ani provincie habsburské říše, jíž by získání nezávislosti nepřineslo muka, jaká staří básníci a teologové vyhrazovali zatracencům v pekle.“
S koncem první světové války a pomstychtivostí poznamenanými „mírovými“ smlouvami z Versailles (1919 s Německem), ze Saint-Germain-en-Laye (1919 s Rakouskem) a z Trianonu (1920 s Maďarskem) byla druhá světová válka předem naprogramována. Pro Hitlera to byly „hanebné smlouvy“. (Prozrazovaly málo politické moudrosti a prozíravosti.)
Němci v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku byli až do roku 1918 rakouskými státními občany; proti své vůli byli vtěsnáni do nově založeného československého národního státu, v němž nebyli zastoupeni, nýbrž nenáviděni, a který nechtěli. Tak se dějiny v první polovině minulého století ubíraly osudovým směrem. F.P.
(Z SdZ/Vb č. 32 z 11. 8. 06 – autor: Rudolf Grulich)
Zobrazit původní německý text
## Historischer Streifzug
Wer die Vergangenheit nicht kennt, kann die Zukunft nicht gestalten, lautet ein weiser Spruch. Deshalb ist es nützlich und vorteilhaft, sich geschichtliches Wissen anzueignen. Diese Empfehlung sollten sich auch Politiker zu eigen machen.
Im Mai 1804 hatte sich Napoleon Bonaparte (*1769 in Ajaccio/Korsika, †1821 auf St. Helena/Atlantik) zum Kaiser der Franzosen erklärt und für Dezember die Kaiserkrönung im Beisein des Papstes Pius VII. angekündigt. Es war zu erwarten, daß er auch nach der Krone des Heiligen Römischen Reiches Deutscher Nation strebte. Um dies zu verhindern, nahm Kaiser Franz II. aus
Zwei Jahre später, am 6.8.1806, also vor gut 200 Jahren, legte Franz II. die Römische Kaiserkrone nieder und erklärte das Römische Reich für erloschen, um es dem Korsen nicht in die Hände fallen zu lassen.
Tausend Jahre Geschichte, die mit der Krönung Karls des Großen (747-814) aus dem fränkischen Hause der Karolinger in Rom zum Kaiser im Jahre 800 begannen, gingen nun zu Ende. (Das abendländische Kaisertum wurde 962 von Otto dem Großen erneuert.) Der vom Papst gesalbte und gekrönte Kaiser galt als der Schirmherr der Christenheit und der römischen Kirche. Seit Friedrich III. (1415-1493) trugen ab 1452 nur Habsburger die Römische Kaiserkrone, ausgenommen die Regierungszeit des Wittelsbachers Karl VII. Albrecht (1697-1745), Kurfürst von Bayern, Kaiser seit 1742.
Wir vergessen zu leicht, daß es bis 1806 nur einen Römischen Kaiser gab und erst 1871, nach dem deutsch-französischen Krieg, einen Deutschen Kaiser, nämlich Wilhelm I. von Preußen (1797-1888) aus dem Hause Hohenzollern. Aber das zweite „Kaiserreich“ unter Reichskanzler Otto von Bismarck war kein supranationales Reich mehr, sondern ein vergrößertes Preußen.
Aufstieg, Existenz und Untergang des „Dritten Reiches“ (1933-1945) unter Adolf Hitler (1889-1945) haben wir selbst erlebt.
Die Erinnerung an das Heilige Römische Reich (Sacrum Imperium Romanum) blieb im habsburgischen Österreich bis zum Ende des Ersten Weltkrieges 1918 wach. Kaiser Franz Joseph I. (1830-1916) war gestorben, sein Neffe Karl I. (1887-1922) sein Nachfolger. Vor allem blieben die übernationale Sichtweise, die universale Kaiseridee, der Doppeladler als Wappen des Reiches, ebenso die Farben Schwarz und Gelb, unter denen Nationen, Königreiche, Völker und Fürstentümer zu einer Einheit in einem in Jahrhunderten bewährten Staatsgebilde zusammengefaßt waren.
Nur wenige große (Staats)Männer erkannten die Bedeutung des stabilisierenden Habsburger Reiches für Europa. Einer von ihnen war Papst Pius IX. (1792-1878), der Verständnis für die Handlungsweise Kaiser Franz II. zu zeigen begann. Sogar ein Politiker wie der britische Staatsmann Winston Churchill (1874-1965), der dem Drängen des tschechischen Exilpolitikers Eduard Benesch (1884-1948) auf „Umsiedlung“ der Sudetendeutschen im Jahre 1943 nachgab, stellte in seinen Erinnerungen über den Zweiten Weltkrieg fest: „Die große Tragödie des Ersten Weltkrieges war das vollständige Ende des österreichisch-ungarischen Reiches ... Jahrhunderte hatte dieser letzte lebende Überrest des Heiligen Römischen Reiches einer großen Zahl von Völkern, zum Vorteil von Handel und Sicherheit, ein gemeinsames Leben ermöglicht ... Es gibt keine einzige Völker(herr)schaft oder Provinz des Habsburgerreiches, der das Erlangen der Unabhängigkeit nicht die Qualen gebracht hätte, wie sie von den alten Dichtern und Theologen für die Verdammten der Hölle vorgesehen sind.“
Mit dem Ende des Ersten Weltkrieges und den von Rachsucht geprägten „Friedens“-Verträgen von Versailles (1919 mit Deutschland), Saint-Germain-en-Laye (1919 mit Österreich) und Trianon (1920 mit Ungarn) war ein zweiter Weltkrieg vorprogrammiert. Für Hitler waren sie „Schandverträge“. (Sie verrieten wenig politische Klugheit und Weitsicht.)
Die Deutschen in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien waren bis 1918 österreichische Staatbürger; sie wurden gegen ihren Willen in einen neugegründeten tschechoslowakischen Nationalstaat gepreßt, in dem sie nicht vertreten, sondern verhaßt waren und den sie nicht wollten. So nahm die Geschichte in der ersten Hälfte des vorigen Jahrhunderts einen verhängnisvollen Verlauf. F.P.
(Aus SdZ/Vb Nr. 32 v. 11.8.06 – Verfasser: Rudolf Grulich)
Chvalozpěv na Becherbitter
Becherbitter je věhlasný,
nejen u nás v Chebsku známý.
Ceněný širým světem všude,
chvála mu ve slovech těchto bude:
Když jsem rozrušený a chvěji se,
pomůže doušek Becherbitteru hned se.
Když se žene bouřka na obzoru,
starosti zažene Becherbitter.
Neukáže-li se muž jako rytíř,
utěš se Becherbitterem.
Odloudí-li ti ženu jiný,
zalij žal Becherbitterem.
Jsi-li otrávený hlídáním děcka,
ukonejši toho spratka Becherbitterem.
Jako dobře vyškolený samaritán
měj po ruce Becherbitter.
Nesnesl-li jsi pokrm
a žaludek se ti kvůli tomu bouří,
skleničkou hned na místě
se rychle uklidní.
Zešediví-li ti jednou vlas a prořídne,
brzy s Becherbitterem znovu vyroste.
Trkne-li tě mezi ovcemi beran,
bolest ti utiší Becherbitter.
Hraje-li někdo falešně na citeru,
neposlouchej a napij se Becherbitteru.
I naše milá teta Rita
je do Becherbitteru celá zamilovaná.
Někdo si libuje v cetkách a třpytkách,
jiný miluje Becherbitter.
Zavřou-li tě jednou za mříže,
sni si sladce o Becherbitteru.
Přiblíží-li se jednou smrt, zvaná Kmotřička s kosou,
opij ji Becherbitterem.
Na „-itter“ se hodí i slovo „Zwitter“ (obojetník),
na to však Becherbitter sotva pomůže.
I bez zvláštního důvodu ti bude chutnat
a probudí v tobě životní síly.
Ale nepij hned celý litr,
buď s Becherbitterem vždy střídmý.
*
I když autor rýmovaných veršů zůstává neznámý, přece jen se ukazuje, že proslulý výrobek, který kdysi pocházel z Karlových Varů (Karlsbad), podnítil i fantazii veršotepců, aby se zabývali nepopiratelnými kvalitami tohoto elixíru.
Spory před evropskými instancemi o práva na název a distribuci přitom nehrály žádnou roli. Jen taková recesistická legrace? F.P.
Zobrazit původní německý text
## Loblied auf den Becherbitter
Der Becherbitter ist bekannt
nicht nur bei uns im Egerland.
Geschätzt weltweit an vielen Orten,
gepriesen sei er mit den Worten:
Wenn ich erregt bin und erzitter',
so hilft ein Schluck vom Becherbitter.
Zieht einmal auf ein Ungewitter,
vertreibt die Sorgen Becherbitter.
Erweist der Mann sich nicht als Ritter,
dann tröste dich mit Becherbitter.
Nimmt deine Frau dir weg ein Dritter,
ertränk' den Gram mit Becherbitter.
Wirst du genervt als Babysitter,
füll' ab den Balg mit Becherbitter.
Als gutgeschulter Samariter
hältst du bereit den Becherbitter.
Hast du die Speisen nicht vertragen,
empört sich deshalb arg dein Magen,
mit einem Gläschen auf der Stelle
beruhigt sich derselbe schnelle.
Wird einst das Haar dir grau und schütter,
bald sprießt es neu mit Becherbitter.
Stößt bei den Schafen dich ein Widder,
die Schmerzen lindert Becherbitter.
Spielt einer falsch mal auf der Zither,
so hör' nicht hin, trink' Becherbitter.
Selbst uns're liebe Tante Rita
ist ganz vernarrt in Becherbitter.
Manch einer schwärmt für Tand und Flitter,
ein and'rer liebt den Becherbitter.
Bringt man dich einmal hinter Gitter,
dann träume süß vom Becherbitter.
Naht einst der Tod, genannt der Schnitter,
dann mach' ihn blau mit Becherbitter.
Auf „itter“ reimt sich auch noch „Zwitter“,
da hilft wohl kaum ein Becherbitter.
Selbst ohne Anlaß wird er schmecken
und dir die Lebensgeister wecken.
Doch trink' nicht gleich 'nen ganzen Liter
sei mäßig stets mit Becherbitter.
*
Wenn auch der Verfasser der gereimten Zeilen ungenannt bleibt, so zeigt sich doch, daß das berühmte Erzeugnis, das einmal aus Karlsbad kam, auch die Phantasie von Verseschmieden anregte, sich mit den unbestreitbaren Qualitäten dieses Elixiers zu befassen.
Die Querelen vor europäischen Instanzen um Namens- und Vertriebsrechte spielten dabei keine Rolle. Nur eine Narretei? F.P.
dem Hause Habsburg (1768-1835, der 55. Römische Kaiser in Folge, „allzeit Mehrer des Reiches, König in Germanien, Ungarn und Böhmen, Galizien und Lodomerien, Erzherzog von Österreich und Toscana, Herzog von Burgund und Lothringen usw.“) für sich und seine Nachfolger in den Habsburger Erblanden auch den Titel eines Kaisers von Österreich an (als Franz I.).
Domov trvá!
Domov trvá!
Zobrazit původní německý text
## Heimat hat Bestand!
Cestopisné zprávy
Jeden krajan píše: ... Cesta v květnu 2011 neměla za těžiště Horní Slavkov (Schlaggenwald), nýbrž Loket (Elbogen, hrad), Krásno (Schönfeld, hornické muzeum) a Glatzy, přičemž jsme projeli i zaniklým horním městem Lauterbach. V Horním Slavkově jsme se pouze naobědvali, a to v opravdu doporučeníhodné restauraci, která – stejně jako vlastivědné muzeum – sídlí poblíž Pluhových domů (Pflughäuser).
Příjezd vedl z Loketu „přes Zech“, odjezd do Krásna „přes Hou“ (Huberhöhe), přičemž jsme si ještě udělali krátkou zajížďku do „moderního“ Horního Slavkova.
Před několika dny, v říjnu 2011, jsme byli s manželkou spolu s přáteli znovu „v Čechách“ a prohlédli jsme si zblízka – vedle kláštera Teplá, Krásna, Bečova (Petschau), Gängerhofu a Schönthalu – Horní Slavkov, rodné město mého otce. Zvláštní zájem platil i bádání po naší rodinné historii, k níž jsem v místních a farních knihách zmíněných obcí našel několik údajů.
Pozornost jsme věnovali i hřbitovům, co se týče jejich celkového stavu a především dosud dochovaných svědectví o bývalém německém obyvatelstvu. Ve středu zájmu stál samozřejmě hřbitov v Horním Slavkově, kde jsem našel hroby svých předků (i další náhrobky) a vyfotografoval je. Všiml jsem si, že starý hřbitov zůstal zcela ponechán přírodě a že se za posledních deset let mých návštěv v okolí kostela zásadně nic nezměnilo. Děkanský kostel sv. Jiří sám je uvnitř nadále nepřístupný, natož využitelný ke svému účelu. Z tabulky umístěné na prkny zabedněném kostelním okně na straně obrácené k řadám hrobů lze vyčíst, že zastřešení, a tím i statické zajištění budovy, je dokončeno a další sanace kostela sv. Jiří probíhá pod dohledem českého státu, přičemž její další postup závisí už jen na schválení peněz z EU. Kostelní věž byla zřejmě už opravena natolik, že je z hlediska statiky bezpečné na ni vystoupit, jak je patrné z tabulky u vchodu, která upozorňuje na poplatek za vstup.
Na naší cestě jsme také zjistili, že Česká republika vyvíjí určité úsilí, aby zachránila kostely a kláštery ohrožené sešlostí. Přitom se zřejmě používá více prostředků z kulturního fondu EU než peněz z vatikánského majetku. Sakrální stavby, které jsme navštívili, měly téměř všechny na znamení své sanace a údržby modrou plaketu se zlatým hvězdným věncem EU; odkazy na činnost Vatikánu však chyběly.
(Vylíčení krajana Gerharda Gröschla, syna Augusta Gröschla, Mnichov, ze dne 12. 10. 11)
Zobrazit původní německý text
## Reiseberichte
Ein Landsmann schreibt: ... Die Fahrt im Mai 2011 hatte nicht Schlaggenwald zum Schwerpunkt, sondern Elbogen (Burg), Schönfeld (Bergbaumuseum) und die Glatzen, wobei wir auch durch die untergegangene Bergstadt Lauterbach gekommen sind. In Schlaggenwald haben wir lediglich zu Mittag gegessen und zwar in einem wirklich empfehlenswerten Speiselokal, das – ebenso wie das Heimatmuseum – nahe den Pflughäusern untergebracht ist.
Die Anreise erfolgte von Elbogen „über die Zech“, die Abreise nach Schönfeld „über die Hou“ (Huberhöhe), wobei wir noch einen kurzen Abstecher in das „moderne“ Schlaggenwald (= Horní Slavkov) unternahmen.
Vor einigen Tagen, im Oktober 2011, waren meine Frau und ich zusammen mit Freunden nochmals „im Böhmischen“ und haben uns – neben dem Kloster Tepl, Schönfeld, Petschau, Gängerhof und Schönthal – Schlaggenwald, die Heimatstadt meines Vaters, näher angesehen. Das besondere Interesse galt auch der Erforschung unserer Familiengeschichte, über die ich in den Heimat- und Kirchenbüchern der genannten Orte einige Angaben finden konnte.
Ein Augenmerk richtete sich auch auf die Friedhöfe, was den allgemeinen Zustand und vor allem die noch vorhandenen Zeugnisse über die frühere deutsche Einwohnerschaft betrifft. Im Mittelpunkt stand natürlich der Friedhof von Schlaggenwald, in dem ich Gräber meiner Vorfahren (und auch andere Grabdenkmale) ausfindig machen konnte und im Foto festhielt. Mir fiel auf, daß der alte Friedhof völlig naturbelassen geblieben ist und sich seit meinen Besuchen in den letzten zehn Jahren um den Bereich des Gotteshauses nicht grundlegend verändert hat. Die Dekanalkirche zum hl. Georg selbst ist im Innern weiterhin nicht zugänglich, geschweige denn für ihre Zweckbestimmung nutzbar. Einer Tafel, die an einem holzvernagelten Kirchenfenster an der den Gräberreihen zugewandten Seite angebracht ist, ist zu entnehmen, daß die Bedachung und damit die statische Sicherung des Gebäudes abgeschlossen ist und die weitere Sanierung der St.-Georgs-Kirche unter der Aufsicht des tschechischen Staates steht, wobei deren Fortgang nur noch von der Bewilligung von EU-Geldern abhängt. Der Kirchturm wurde wohl bereits wieder soweit instandgesetzt, daß er von der Statik her gefahrlos zu besteigen ist, wie auf einer Tafel am Aufgang ersichtlich ist, die auf die Gebühren für den Zutritt hinweist.
Auf unserer Fahrt konnten wir auch feststellen, daß die Tschechische Republik einige Anstrengungen unternimmt, um die vom Verfall bedrohten Kirchen und Klöster zu retten. Dabei werden wohl mehr Mittel aus dem EU-Kulturfonds eingesetzt als Gelder aus dem Vermögen des Vatikans. Die von uns besichtigten sakralen Bauten wiesen zum Zeichen ihrer Sanierung und Erhaltung fast durchwegs eine blaue Plakette mit dem goldenen Sternenkranz der EU auf; Hinweise auf Tätigkeiten des Vatikans fehlten jedoch.
(Schilderung von Lm. Gerhard Gröschl, Sohn von August Gröschl, München, vom 12.10.11)
Existuje jen jeden domov?
O tématu „domov“ už bylo mnoho řečeno a napsáno. Ústředními pojmy naší doby jsou dnes slova jako „migrant“ či „migrace“, nebo dokonce téměř nevyslovitelné slovo „migrační pozadí“. Protože bývá tento pojem často mylně vykládán a nepochopen, měli bychom se pojmem „domov“ zabývat. Když například přijdou lidé z jiných zemí do Spolkové republiky, čte se často o „novém“ domově, který má tato skupina lidí zde údajně najít nebo už našla. Domov však není něco, co lze libovolně vyměnit: dnes sbalím stan, odejdu jinam a jsem hned v novém domově.
Domov jako země předků znamená především pouto, souhrn původu, zakořeněnosti, rodiny, výchovy, kultury a nářečí, znamená krajinu, z níž pocházím a v níž jsem zakořeněn skrze své předky. Domov jsou lidé mého jazyka a rázu, kteří utvářeli mé myšlení a cítění. Neexistuje ani „nový“, ani „druhý“ domov, nýbrž jen jeden domov. Kdo jej musí opustit z donucení a nemůže se už vrátit, nebo kdo jej opustí dobrovolně a už se nechce vrátit, ten jej ztratil navždy; je bez domova. Kdyby tomu bylo jinak, neexistovalo by v němčině slovo „heimatlos“ (bezdomovský) a pojmy jako „doma“, „stesk po domově“ a „cizina“. Domov je něco jedinečného, nezaměnitelného, duchovní vlastnictví, kořenová půda duše.
Přesvědčení, jako je toto, podněcují k zamyšlení; stesk se leckomu z nás dodnes „vkrádá pod kůži“, i po letech. V cizině jsme, vyhnáni z domova, nalezli nový domov a snažíme se zde stát se něčím jako „doma“.
Domov je však tam, kde jsme kdysi byli „doma“, tenkrát, a zůstane jím, nyní v dálce, po celý život.
V naší vlastivědné knize jsme tomuto tématu věnovali samostatný příspěvek (s. 13–16). F.P.
Zobrazit původní německý text
## Gibt es nur eine Heimat?
Über das Thema „Heimat“ ist schon viel gesprochen und geschrieben worden. Dreh- und Angelpunkte sind in unseren Tagen Begriffe wie „Migrant“ bzw. „Migration“ oder gar das schier unsägliche Wort „Migrationshintergrund“. Weil er oft falsch ausgelegt und mißverstanden wird, sollte man sich mit dem Begriff „Heimat“ auseinandersetzen. Wenn z.B. Menschen aus anderen Ländern in die Bundesrepublik kommen, liest man häufig von der „neuen“ Heimat, die dieser Personenkreis hier angeblich finden soll oder gefunden hat. Aber Heimat ist nicht etwas, das man beliebig austauschen kann: Ich breche heute meine Zelte ab, gehe woanders hin und befinde mich schon in der neuen Heimat.
Heimat, als Land der Ahnen, bedeutet vor allem Bindung, die Summe von Herkunft, Bodenständigkeit, Familie, Erziehung, Kultur und Mundart, bedeutet die Landschaft, aus der ich stamme, in der ich durch meine Vorfahren verwurzelt bin. Heimat sind die Menschen meiner Sprache und Art, die mein Denken und Fühlen geprägt haben. Es gibt weder eine „neue“ noch eine „zweite“ Heimat, sondern nur eine Heimat. Wer sie unter Zwang verlassen muß und nicht mehr zurückkehren kann, oder wer sie freiwillig verläßt und nicht mehr zurückkehren will, hat sie für immer verloren; er ist heimatlos. Wäre es anders, gäbe es in der deutschen Sprache dieses Wort „heimatlos“ und Begriffe wie „Zuhause“, „Heimweh“ und „Fremde“ nicht. Heimat ist etwas Einzigartiges, Unverwechselbares, ein ideeller Besitz, Wurzelgrund der Seele.
Überzeugungen wie diese regen zum Nachdenken an; Wehmut geht so manchem von uns noch immer „unter die Haut“, auch nach Jahr und Tag. In der Fremde haben wir, aus der Heimat vertrieben, ein neues Zuhause gefunden und versuchen, hier so etwas wie „heimisch“ zu werden.
Heimat jedoch ist dort, wo wir einmal „daheim“ waren, damals, und wird es, nun in der Ferne, bleiben, ein Leben lang.
In unserem Heimatbuch haben wir diesem Thema einen eigenen Beitrag gewidmet (S.13-16). F.P.