Schlaggenwälder Heimatbrief — srpen / září 2010

📖 Read as a book

Heimatbrief

Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 9–15 ročníku 61/4. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.

Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.

← back to Heimatbriefs

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Milí krajané!

Někdy se ještě dějí znamení a zázraky, říká lidová moudrost, když se nějaká věc nečekaně obrátí (k dobrému). Nečekané, bohužel pozdní zveřejnění filmového dokumentu „Zabíjení po česku" pražského režiséra Davida Vondráčka přináší jasné, platné důkazy o zvěrstvech, jichž se Češi dopustili na bezbranných, nevinných německých civilistech v Praze a Postoloprtech (jen tam 763 obětí vraždy) po 8. květnu 1945. Film představuje historickou senzaci. Fotografií z vyhnaneckých zločinů není mnoho a filmových záběrů téměř žádné. Že jeden z masakrů (v Praze se 42 oběťmi) byl téměř celý natočen, se ví teprve od té doby, co český televizní kanál ČT2 odvysílal Vondráčkův příspěvek 6. května letošního roku.

Pořad vyvolal v České republice (ČR) prudké diskuse (i na internetu). Pro mnohé Čechy jde o kruté, doufejme ozdravné probuzení. Jiní, většinou nacionalisté, komunisté a takzvaní „bojovníci o pohraničí (?)", i nadále tvrdošíjně a paličatě tvrdí, že to všechno není pravda, nebo že to bylo dodatečně nainscenováno, a že si Němci navíc nic lepšího nezasloužili. V novinách se ale klade otázka beztrestnosti takových činů.

Za zvláštní znamení a zázrak by se dalo považovat, kdyby takový filmový dokument vyvolal i změnu smýšlení v médiích a v hlavách zatvrzelých současníků a kdyby širší veřejnost na obou stranách konečně vzala na vědomí, že pachateli byli i příslušníci jiných národů! Kdoví, kolik takových dokumentů a dosjé se ještě nachází v úředních archivech a v soukromém vlastnictví, dosud záměrně drženo pod zámkem a i nadále vědomě zatajováno veřejnosti! Televize ZDF mezitím získala práva na film, aby jej mohla u nás uvést. Sledujte tedy termín vysílání!

Mimochodem: Vondráček vzbudil počátkem devadesátých let pozornost televizním filmem o bývalém mluvčím sudetských Němců Franzi Neubauerovi, který byl kdysi v ČR podobně nechvalně proslulý jako dnes Erika Steinbachová v Polsku. Nyní se čilý český režisér obrací už k novému projektu. Tentokrát mu jde o hromadné hroby na české půdě, do nichž byly zahrabány oběti poválečného teroru a které dodnes nebyly zmapovány ani prozkoumány.

Jiné téma. Bavorský ministerský předseda Horst Seehofer chce, jak to sám oznámil na Sudetoněmeckém dnu v Augsburgu, na podzim vykonat oficiální návštěvu ČR, což jeho předchůdci vylučovali, dokud nebudou zrušeny Benešovy dekrety. Doprovázet jej mají zástupci sudetských Němců (Landsmannschaft). Seehofer už předem dost jasně naznačil, že si nelze dělat příliš velké naděje na velký průlom v sudetoněmecko-českých vztazích. Tím ztlumil vysoká očekávání svých exponentů Bernda Posselta a Franze Panyho, kteří pak své představy o nadcházející návštěvě v Praze jako o „historické události" zredukovali na skromnější prohlášení: „Tato návštěva nezmění svět." Přitom není třeba měnit svět. Stačilo by, kdyby k té změně konečně došlo v Česku!

Horst Seehofer patrně nedosáhne zrušení Benešových dekretů ani zákona o beztrestnosti (amnestijního zákona). Můžeme však předpokládat, že jako otevřený, spolehlivý partner a zastánce vyhnanců z domova přednese nové české vládě požadavky, které se na Sudetoněmeckých dnech znovu a znovu vznášejí, aby se z jeho cesty na Vltavu stalo víc než jen zdvořilá, ale nezávazná hodinka u čaje na Hradčanech.

Budeme dění pozorně sledovat.

Až vám tento Heimatbrief přijde na přelomu července a srpna, léto dosáhne svého vrcholu, dny budou znatelně kratší a i hlučné fotbalové představení v Jižní Africe už bude minulostí. Na domácích lukách a i doma v Císařském lese (Kaiserwald) dozrávají „borůvky, houby a maliny". Horké dny (psí dny) mohou, zejména ve své druhé polovině, ještě přinést prudké bouřky. Na nevlídné ráno ale staří lidé znali pravidlo: „Ranní nečas a upovídaná ženská se přes den ještě párkrát vrátí." Nic ve zlém!

Přeji vám, milí krajané blízcí i vzdálení, zdraví a hezký čas. Se srdečným „SERVUS!"

Váš krajan Franz Pöttig

Poznámka: Televizní kanál 3SAT odvysílal 16. června ve večerním programu krátkou zprávu o filmu „Zabíjení po česku" bez dalších podrobností.

Zobrazit původní německý text

## Liebe Landsleute!
Manchmal geschehen noch Zeichen und Wunder, meint Volkes Stimme, wenn sich eine Sache unverhofft (zum Guten) wendet. Da liefert die unerwartete, leider späte Veröffentlichung der filmischen Dokumentation „Töten auf tschechisch“ des Prager Regisseurs David Vondráček klare, gültige Beweise über die von Tschechen verübten Greueltaten an wehrlosen, unschuldigen deutschen Zivilpersonen in Prag und Postelberg (allein dort 763 Mordopfer) nach dem 8. Mai 1945. Der Film stellt eine historische Sensation dar. Es gibt nicht viele Fotos von Vertreibungsverbrechen und fast keine Filmaufnahmen. Daß eines der Massaker (in Prag mit 42 Opfern) fast zur Gänze gefilmt wurde, weiß man erst, seit der tschechische Fernsehkanal CT2 den Beitrag Vondráčeks am 6. Mai d.J. ausstrahlte.

Die Sendung löste in der Tschechischen Republik (ČR) heftige Diskussionen (auch im Internet) aus. Für viele Tschechen gibt es ein böses, hoffentlich heilsames Erwachen. Andere, mehrheitlich Nationalisten, Kommunisten und sog. „Grenzlandkämpfer (?)“, behaupten weiter stur und steif, daß alles nicht wahr oder später gestellt sei, außerdem hätten die Deutschen nichts Besseres verdient. In Zeitungen aber wird die Frage der Straffreiheit für derartige Untaten gestellt.
Nun wäre als besonderes Zeichen und Wunder zu werten, wenn ein Filmdokument wie dieses auch einen Gesinnungswandel in den Medien und Köpfen verbohrter Zeitgenossen hervorriefe und die breite Öffentlichkeit hüben wie drüben endlich zur Kenntnis nähme, daß Angehörige anderer Völker auch Täter waren! Wer weiß, wie viele solche Dokumente und Dossiers sich

noch in offiziellen Archiven und im privaten Besitz befinden, die bisher absichtlich unter Verschluß gehalten wurden und auch weiterhin bewußt der Öffentlichkeit vorenthalten werden! Das ZDF hat inzwischen die Rechte an dem Film erworben, um ihn bei uns zeigen zu können. Man achte also auf einen Sendetermin!
Übrigens: Vondráček erregte Anfang der neunziger Jahre Aufsehen mit einem Fernsehfilm über den ehemaligen Sprecher der Sudetendeutschen, Franz Neubauer, der ehemals in der ČR ähnlich verrufen war wie in unseren Tagen Erika Steinbach in Polen. Nun wendet sich der rührige tschechische Regisseur bereits einem neuen Projekt zu. Diesmal geht es ihm um die Massengräber auf böhmischem Boden, in denen die Opfer des Nachkriegsterrors verscharrt wurden und die bis heute nicht erfaßt und untersucht worden sind.
Ein anderes Thema. Der bayerische Ministerpräsident Horst Seehofer will, so hat er es auch beim Sudetendeutschen Tag in Augsburg angekündigt, im Herbst der ČR einen offiziellen Besuch abstatten, was seine Vorgänger ausgeschlossen hatten, solange die Benesch-Dekrete nicht aufgehoben sind. Repräsentanten der Sudetendeutschen (Landsmannschaft) sollen ihn begleiten. Seehofer ließ schon einmal vorab ziemlich deutlich verlauten, daß man sich nicht allzu große Hoffnungen auf den großen Durchbruch in den sudetendeutsch-tschechischen Beziehungen machen dürfe. Er dämpfte damit die hohen Erwartungen ihrer Exponenten Bernd Posselt und Franz Pany, die daraufhin ihre Vorstellungen vom bevorstehenden Besuch in Prag als ein „historisches Ereignis“ auf die bescheidenere Erklärung: „Dieser Besuch wird nicht die Welt verändern“ einschränkten. Dabei bedarf es gar keiner Veränderung der Welt. Es genügte schon, wenn sie endlich in Tschechien geschähe!
Horst Seehofer wird die Aufhebung der Benesch-Dekrete und des Straffreistellungsgesetzes (Amnestiegesetzes) wohl nicht erreichen. Wir dürfen jedoch davon ausgehen, daß er als erklärter, verläßlicher Partner und Anwalt der Heimatvertriebenen die auf den Sudetendeutschen Tagen immer wieder erhobenen Forderungen der neuen tschechischen Regierung vorträgt, damit aus seiner Reise an die Moldau mehr wird als nur eine höfliche, aber unverbindliche Teestunde auf dem Hradschin.
Man wird das Geschehen aufmerksam verfolgen.
Wenn dieser Heimatbrief zur Monatswende Juli-August bei Euch eintrifft, hat die Sommerzeit ihren Höhepunkt erreicht, die Tage werden merklich kürzer, und auch das laute Fußballspektakel in Südafrika gehört wieder der Vergangenheit an. In den heimischen Gefilden und auch daheim im Kaiserwald reifen die „Schwarzbeer, Schwamma u Graslitzbeer“. Heiße Tage (Hundstage) können noch, vor allem in ihrer zweiten Hälfte, heftige Gewitter bringen. Für Unbilden am Morgen jedoch kannten die Alten eine Regel: „A Wetta fröih u an tråtschats Wei(b kumma am Toogh nuch a påarmål vabei.“ Nix füa ungout!
Ich wünsche Euch, liebe Heimatfreunde in nah und fern, Gesundheit und eine gute Zeit. Mit einem herzlichen „SERVUS!“
Euer Landsmann Franz Pöttig
Anmerkung: Der Fernsehkanal 3SAT brachte am 16. Juni im Vorabendprogramm einen Kurzbericht über „Töten auf tschechisch“ ohne weitere Hinweise.

Scan of the original
original — click to enlarge

Z kalendáře

V srpnu:

10. 8. Svátek svatého Vavřince, pořekadlo: „O svatém Vavřinci temnou nocí jistě proletí nádhera padajících hvězd" – v lidové víře se rády nazývají „Vavřincovy slzy". V těch nocích se po obloze míhají roje meteoritů. Pranostika: Je-li o Vavřinci pěkně, bude pěkný i podzim.

15. 8. Svátek Nanebevzetí Panny Marie, matky Ježíše Nazaretského, přímluvkyně věřících.

24. 8. Svátek svatého Bartoloměje, konec vrcholně letních „psích dnů" (jejich začátek 22. 7.). V tomto období stojí slunce ve znamení nejjasnější stálice Síria (psí hvězdy) v souhvězdí Velkého psa.

V září:

8. 9. Svátek Narození Panny Marie. Lidová moudrost říká: „...tehdy vlaštovky zas odlétají pryč."

15. 9. Den svaté Ludmily (†921), kněžny a patronky Čech.

21. 9. Den svatého Matouše, apoštola a evangelisty. Pranostika: „Jaké počasí je na svatého Matouše, takové zůstane ještě čtyři týdny."

23. 9. Začátek podzimu, rovnodennost.

29. 9. Den svatého Michaela, ochránce církve a německy mluvících národů.
F. P.

Zobrazit původní německý text

## Kalendarisches
Im August – Ernting:
10.8. Tag des hl. Laurentius, Spruch: „Laurenzi kommt in finst'rer Nacht ganz sicher mit Sternschnuppenpracht“ – im Volksglauben gerne „Laurentiustränen“ genannt. In den Nächten huschen Meteoritenschwärme über den Himmel. Wetterregel: Laurenzi schön – Herbst schön.
15.8. Festtag Mariä Himmelfahrt, Mutter Jesu von Nazareth, Fürbitterin der Glaubenden.
24.8. Tag des hl. Bartholomäus, Ende der hochsommerlichen „Hundstage“ (ihr Beginn am 22.7.). In dieser Zeit steht die Sonne im Zeichen des hellsten Fixsterns Sirius (Hundssterns) im Sternbild Großer Hund.
Im September – Scheiding:
8.9. Festtag Mariä Geburt. Volkes Stimme reimt: „... zöiha d'Schwålbm wieda furt.“
15.9. Tag der hl. Ludmilla († 921), Herzogin und Patronin von Böhmen.
21.9. Tag des hl. Matthäus, Apostel und Evangelist. Wetterregel: „Wöis da Matthäus treibt, es vöia Wochn bleibt.“
23.9. Herbstbeginn, Tag- und Nachtgleiche.
29.9. Tag des hl. Michael, Schutzheiliger der Kirche und der deutschsprachigen Völker. F.P.

Scan of the original
original — click to enlarge

Ve starém přátelství...

Krajané, po svém vyhnání z Chebska rozptýlení do všech koutů světa, nikdy neztratili vazbu ke staré domovině ani vzájemnou sounáležitost. Tak se i letos koncem dubna znovu sešli v Altdorfu u Norimberku.

[obr] Hornoslavkovští přátelé na výročním setkání v Altdorfu u Norimberku. Účastníci, vždy zleva: Maria Zeidler, Gudrun Hubl, Hilde Kadesch (Wirlitsch), Anneliese Kaiser (Eckl), Herbert Kaiser, Ernestine Hackenberg (Wawersich), Anton Schnappauf, Franz Pöttig; vzadu: Annemarie Pöttig, Charlotte Kastner-Berkel (Gareis), Irmtraud Gerstner, Helmut Hackenberg, Marianne Schnappauf (Bräutigam).
Foto: F. P.

Zobrazit původní německý text

## In alter Freundschaft ...
Heimatfreunde, nach ihrer Vertreibung aus dem Egerland in alle Winde zerstreut, haben die Bindung an die alte Heimat und die Verbundenheit untereinander nie verloren. So trafen sie sich auch heuer wieder Ende April in Altdorf b. Nürnberg.

[obr] Schlaggenwalder Freunde beim jährlichen Treffen in Altdorf bei Nürnberg. Die Teilnehmer, jeweils v.l.: Maria Zeidler, Gudrun Hubl, Hilde Kadesch (Wirlitsch), Anneliese Kaiser (Eckl), Herbert Kaiser, Ernestine Hackenberg (Wawersich), Anton Schnappauf, Franz Pöttig; dahinter: Annemarie Pöttig, Charlotte Kastner-Berkel (Gareis), Irmtraud Gerstner, Helmut Hackenberg, Marianne Schnappauf (Bräutigam).
Foto: F.P.

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

61. Sudetoněmecký den

Každoroční, tradicemi bohaté setkání vyhnaných sudetských Němců se o letnicích 2010 opět konalo v Augsburgu. Setkání ve švábské metropoli, jež je zároveň patronátním městem Nejdku a Liberce, s posledně jmenovaným navíc spojeným partnerstvím, neslo tentokrát motto „Společné dějiny – společná budoucnost v Evropě".

Počet účastníků – hovořilo se asi o 10 000, očekávaných 30 000 se rozhodně zdaleka nedosáhlo –, slavnostní akce, projevy, přednášky, kulturní vystoupení, praporečnické delegace, krojované skupiny, informační stánky, výstavy a čilý zájem o domovskou literaturu u nakladatelství Helmut Preußler Verlag v hale 5 a mnohé další i tentokrát o tomto víkendu dokázaly, že naše národnostní skupina sice opět trochu zmenšela, ale nedá se zlomit a žije. Znovu se působivě prezentovala se svou historií a kulturou na výstavišti starého Fuggerova města, a to více než 60 let po vyhnání z odvěké domoviny, jež bylo v rozporu s lidským i mezinárodním právem, navzdory rozptýlení a úspěšnému začlenění. Opravdu mírové vyznání k domovu a k právu! O Sudetoněmeckém dnu, projevech bavorského ministerského předsedy a patrona naší národnostní skupiny Dr. Horsta Seehofera, mluvčího národnostní skupiny Bernda Posselta, spolkového předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) Franze Panyho a o dalším průběhu informovaly tisk, rozhlas i televize sice věcně, ale jen krátkými příspěvky.

[obr] Sudetoněmecký den 2010 v Augsburgu: V hale 5 se radovali ze shledání a vyměňovali si vzpomínky, zleva: Franz Pöttig, Weilheim i.OB; Ewald Weinhart, Roßhaupten; Heinz Wesp, Landau a.d. Isar; Günter Fechter, Gfell-Sonnefeld. Fotografii „vystřelila" Helga Fechter, Annemarie Pöttig se setkala se svými krajany z Doupova. Hala byla v tuto hodinu ještě málo navštívená. Mnoho hostů se účastnilo projevů zástupců ve Schwabenhalle.

Zatímco v neděli dopoledne byly v hale 5 (domovská oblast Chebsko) stoly obsazeny jen řídce, po bohoslužbě a hlavním shromáždění ve Schwabenhalle se leckterá řada ještě zaplnila. Zjevně bývá počet návštěvníků v Augsburgu vždy o něco nižší než v Norimberku. „Štamtisch" zůstal s pouhými šesti účastníky poddimenzovaný. Někteří museli krátkodobě odřeknout. Klidně jich mohlo být o pár víc! Politováníhodně nízká odezva má své známé příčiny: mnozí, bohužel příliš mnozí krajané z generace pamětníků už odešli do věčného domova, jiní onemocněli a nejsou už schopni cestovat, někteří se necítí dorostlí námaze dalekých cest. Stejně tak nelze přehlédnout, že se – až na některé výjimky – nepodařilo získat a zapojit naše potomky jako generaci hlásící se k našim věcem.

Několik podrobností si ještě zaslouží zmínku:

Mnoho návštěvníků Sudetoněmeckého dne přijelo autobusy; mohlo jich být na 60.

Bohoslužba obou konfesí byla hojně navštívená, stejně tak hlavní shromáždění.

Krajané coby pozdní přesídlenci vyprávěli zajímavé věci z doby, kdy jsme my vyhnanci už domovinu opustili. Došlo tak k čilé výměně myšlenek a zážitků s bývalými obyvateli Nového Sedla, Bečova, Bošířan a dalších míst.

V neděli v hale 7 vládl pestrý čilý ruch. Nabídka informací a podkladů byla víc než bohatá, stejně jako pochoutek z českých krajů: koláče, pravé karlovarské oplatky a drobenkový koláč.

Jak bylo slyšet, má se Sudetoněmecký den 2011 opět konat v Norimberku.

Zobrazit původní německý text

## 61. Sudetendeutscher Tag (ST)
Die jährliche, traditionsreiche Zusammenkunft der heimatvertriebenen Sudetendeutschen fand an Pfingsten 2010 wiederum in Augsburg statt. Das Treffen in der Schwabenmetropole, die auch Patenstadt von Neudek und Reichenberg ist, mit letzterer auch in Partnerschaft verbunden, stand diesmal unter dem Leitwort „Gemeinsame Geschichte – Gemeinsame Zukunft in Europa“.
Die Zahl der Teilnehmer – man sprach von etwa 10.000, die erwarteten 30.000 wurden sicherlich weit unterschritten –, die festlichen Veranstaltungen, Ansprachen, Vorträge, kulturellen Darbietungen, Fahnenabordnungen, Trachtengruppen, Informationsstände, Ausstellungen und das lebhafte Interesse an heimatlicher Literatur beim Helmut Preußler Verlag in Halle 5 und vieles mehr bewiesen an diesem Wochenende auch dieses Mal, daß unsere Volksgruppe zwar wieder etwas kleiner geworden, aber nicht unterzukriegen ist und lebt. Sie präsentierte sich mit ihrer Geschichte und Kultur auf dem Messegelände der alten Fuggerstadt eindrucksvoll aufs neue, und dies mehr als 60 Jahre nach der menschen- und völkerrechtswidrigen Vertreibung aus der angestammten Heimat, trotz Zerstreuung und gelungener Einbürgerung. Ein wahrhaft friedliches Bekenntnis zu Heimat und Recht! Über den ST, die Ansprachen des bayerischen Ministerpräsidenten und Schirmherrn unserer Volksgruppe, Dr. Horst Seehofer, des Sprechers der Volksgruppe Bernd Posselt, des

[obr] ST 2010 in Augsburg: In Halle 5 freuten sich über das Wiedersehen und tauschten Erinnerungen aus, v.l.: Franz Pöttig, Weilheim i.OB; Ewald Weinhart, Roßhaupten; Heinz Wesp, Landau a.d. Isar; Günter Fechter, Gfell-Sonnefeld. Helga Fechter „schoß“ das Foto, Annemarie Pöttig traf sich mit ihren Landsleuten aus Duppau. Die Halle war zu dieser Stunde noch wenig besucht. Viele Gäste nahmen an den Ansprachen der Repräsentanten in der Schwabenhalle teil.

Bundesvorsitzenden der SL Franz Pany und den weiteren Verlauf berichteten Presse, Rundfunk und Fernsehen zwar sachlich, jedoch nur in kurzen Beiträgen.
Waren am Sonntagvormittag in Halle 5 (Heimatgebiet Egerland) die Tische nur dünn besetzt, füllte sich nach Gottesdienst und Hauptkundgebung in der Schwabenhalle noch so manche Reihe. Offenkundig fällt die Besucherzahl in Augsburg immer etwas geringer aus als in Nürnberg. Der „Stammtisch“ blieb mit gerade mal sechs Teilnehmern unterbesetzt. Einige hatten kurzfristig absagen müssen. Es hätten ruhig ein paar mehr sein können! Die bedauerlich geringe Resonanz hat ihre bekannten Ursachen: Viele, leider zu viele Landsleute aus der Erlebnisgeneration sind schon in die ewige Heimat eingegangen, andere erkrankt und nicht mehr reisefähig, manche fühlen sich den Mühen weiter Wege nicht mehr gewachsen. Ebenso ist nicht zu verkennen, daß es – von einigen Ausnahmen abgesehen – nicht gelungen ist, unsere Nachkommen als Bekenntnisgeneration für unsere Anliegen zu gewinnen und einzubinden.
Einige Einzelheiten verdienen noch Erwähnung:
Viele Besucher des ST reisten mit Omnibussen an; es mögen an die 60 gewesen sein.
Der Gottesdienst beider Konfessionen war gut besucht, ebenso die Hauptkundgebung.
Landsleute als Spätaussiedler berichteten Interessantes aus der Zeit, als wir Vertriebene bereits die Heimat verlassen hatten. So kam ein reger Gedanken- und Erlebnisaustausch mit ehemaligen Bewohnern von Neusattl, Petschau, Poschetzau u.a. zustande.
Buntes Leben und Treiben herrschte am Sonntag in Halle 7. Überreichlich war das Angebot an Informationen und Unterlagen, aber auch an Köstlichkeiten aus böhmischen Landen: Kolatschen, echte Karlsbader Oblaten und Streuselkuchen.
Wie zu vernehmen war, soll der ST 2011 wieder in Nürnberg stattfinden.

Scan of the original Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Byla to touha po dálkách...

(Cestopisná zpráva)

Bylo to napjaté očekávání nových dojmů, anebo se v nás přece jen znovu ozvala stará, hluboká touha po domově, co nás pohnulo koncem dubna zúčastnit se krátké cesty do Česka (pardon: do Čech)? Ať tak či onak, mohli jsme se připojit ke skupině krajanů z Doupova a okolí, kteří chtěli znovu navštívit své domovské, stejnojmenné pohoří. Kromě toho měla autobusová jízda vést i do krajů, jejichž bližší poznání nám tehdy jako mladým lidem před vyhnáním zůstalo odepřeno. Návštěva mého užšího domova v okrese Loket nad Ohří (Elbogen a.d. Eger) však bohužel plánována nebyla.

Rychlík IC nás rychle dovezl do franské metropole, poté nás rychlospoj svižně přepravil do Chebu (Eger). Tady si vynutil delší zastávku stále chybějící přímý spoj do Karlových Varů. No dobrá, byli jsme prostě v jiné, nám zcizovělé zemi. Toto příhraniční pásmo zvané Euregio Egrensis vykazovalo své nedostatky i v jízdním řádu! (Kolem dosud tak euforicky vychvalovaného přeshraničního rozvoje se i mediálně podivně odmlčelo!)

Po více než hodině jsme konečně pokračovali pražským rychlíkem. Kolem nepřehlédnutelně ošklivých území těžby uhlí, pohodlně podél údolí ještě mladé Ohře, přes stanice Sokolov (Falkenau) a Chodov (Chodau) jsme za necelou hodinu (na 40 km), zato přesně, dorazili do cíle naší cesty, perly lázeňského trojúhelníku: do Karlových Varů!

Nádražní budova nabízí pořád stejně sklíčený pohled, prostředí fatálně připomíná staré časy Říšských drah. Horní nádraží, na konci druhé světové války částečně zničené, dříve zvané „Buštěhradské", stále čeká na dávno splatnou obnovu. „Zde se host odvrací s hrůzou," dalo by se soudit (Schiller). Češi potvrzují mohutný ruský vliv v hospodářském životě bývalých světových lázní. Rubly nových boháčů zjevně plynou do rozvoje jiných dopravních prostředků, vždyť pohodlná tryskáčová letadla z Moskvy mezitím přistávají v nedalekém Olšových Vratech (Espenthor) pod zříceninou hradu Andělská Hora (Engelhaus). Malý autobus nás dovezl do blízké městské části Březová (Pirkenhammer) v údolí Teplé, kde nás přátelsky přijal hostinec „Stará mlýna" (Starý Mlýn).

Následující ráno, byl to Prvního máje, počasí, navzdory všem předpovědím, s námi a našimi plány myslelo dobře. Jeli jsme, sledujíce mnohé zákruty Ohře, dolů až do Kyselky (Gießhübl-Sauerbrunn). Lázeňský areál podél nábřežní silnice připomíná ruinu: prkny zabedněná okna, opadaná omítka, sesuté střechy. Silně poškozenou kupoli bývalé kolonády kryje plastová fólie. Lázně vděčily za svou celosvětovou proslulost svobodnému pánu Heinrichu von Mattoni (1830–1910). Úzká silnička se vine východním směrem do kopce. Šli jsme po ní, kolem moderní stáčírny minerálních pramenů „Mattoni" (alkalická kyselka), až do Dolní Lomnice. Tam upozorňuje zákazová cedule na vojenský cvičný prostor v Doupovských horách, přístupný jen v omezeném rozsahu se zvláštním povolením české vojenské správy.

Z místa, kde stávala bývalá vesnice Sachsengrün, která jako mnoho jiných obcí padla za oběť srovnání se zemí, se otevírá hustě listnatými dřevinami zarostlý široký kotlinovitý terén, na jehož svazích a dně se až do poloviny padesátých let nacházelo městečko Doupov. Ve svahu dole stála také, lemovaná statnými buky, osaměle v polích buková kaple „Maria pomoz", která byla kdysi cílem mnoha prosebných procesí a snad podobná i naší („velké") kapli svatého Josefa – na cestě ke svatému Florianu. Tam, kde nyní holé větve vysokého a mohutného, sukovitě starého buku čnějí do nebe jako v obžalobě, konali přijevší krajané, jako při každé návštěvě, se zpěvem a modlitbou pobožnost. Na tato místa upomíná mariánský obrázek na kmeni buku a pamětní kámen.

Dorazili jsme na dno údolí. Autobus zastavil na místě, kde kdysi bývalo náměstí. Z rodného města mé ženy nezbylo kromě skromných zbytků zdiva nic víc, hledání stop domů a usedlostí, zahrad a hrobů bylo většinou marné. Po nerovném terénu, léta rozorávaném granáty a rozrytém pásy tanků, se člověk pohybuje na vlastní nebezpečí. Náš zesnulý krajan Fritz Götzl byl podle vlastního vyjádření v polovině padesátých let přítomen jako český voják u toho, když dělostřelectvo vzalo obec pod palbu jako cvičný cíl a z velké části ji zničilo. (Viz také příspěvek „Lauterbach-Duppau, jeden osud" v Heimatbriefu č. 1/2002!) Mezitím se o tomto pohoří mluví i jako o možném konečném úložišti radioaktivního odpadu z jaderných elektráren!

Český průvodce, který dobře mluví německy, nás napomenul, abychom zůstávali na rozeznatelných cestách. Důvod: nedávno zde cvičila belgická jednotka NATO a používala ostrou munici; přitom prý byly některé střely nevybuchlé a už se nenašly.

Poté se autobus namáhavě soukal příkrým svahem Dürmauler Bergu vzhůru na Johannisberg (744 m), který nás odměnil pěkným kruhovým výhledem do dálky. Při zpáteční cestě do Březové jsme si udělali krátkou zajížďku do Rájova (Rodisfort) a obdivovali dřevěnou krytou mostní konstrukci přes Ohři ze 14. století. Večerním středem dění ve Staré mlýně bylo pečení buchet účastnicemi zájezdu.

Doupov, 570 m n. m., vzdušnou čarou jen 26 km od našeho Horního Slavkova (584 m u nádraží), měl roku 1930 asi 1500 obyvatel (3300), z toho vždy jedno procento Čechů, byl sídlem okresního soudu a měl známé klášterní gymnázium s internátem.

Geologicky v období třetihor (miocén, oligocén), tedy asi před 25 miliony let, ovládala oblast jižně od Krušných hor 2000 m vysoká kuželovitá sopka. Její výbuchy (erupce) vytvarovaly celé čedičové pohoří a zanechaly kráter (kalderu) o průměru asi 5 km. (Čedič je tmavá, těžká vyvřelá hornina.) Nejvyššími vrcholy jsou dnes: Hradiště (Burgstadl, 934 m) a Pustý zámek (Ödschloß, 925 m); náš domácí Krudum v blízkém Slavkovském lese (Kaiserwald) dosahuje jen 838 m.

Následující den, byla neděle, nás měl zavést až do Mostecké pánve. Čekali jsme na svůj autobus u říčky Teplé.

Poklidné, krotké šplouchání tohoto širokého potoka nesmí klamat: jeho občasné povodně sužovaly a pustošily především Karlovy Vary. Teprve stavba přehrady v letech 1931 až 1935 zkrotila divoké výboje Teplé. Kolem impozantní vodní stavby jsme pomalu projeli. Hráz je 220 m široká a 30 m vysoká, délka nádrže dosahuje podle stavu vody až 3 km. Respekt! Přes Ostrov (Schlackenwerth) a Klášterec (Klösterle), kolem Kadaně (Kaaden), jsme dorazili do Chomutova (Komotau), kde jsme se zúčastnili bohoslužby v děkanském a farním kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Mladý duchovní nás očekával a přivítal německy. Představil nás ostatním věřícím. Jako skupina jsme obsadili volná místa, abychom svou účast zdůraznili, pokud možno, i hlasitě zpěvem. Sborový zpěv a varhany doprovázely liturgii v českém jazyce. Významné texty a modlitby, jako Otčenáš, kněz opakoval latinsky (podle tridentského ritu), takže jsme se my, ještě znalí církevní latiny, mohli přidat a sledovat průběh. Tím mše získala zvláštní, slavnostní nádech. Jemné gesto, hezky provedeno! Krátká májová pobožnost u bočního oltáře ukončila bohoslužbu v pozdně gotickém halovém kostele.

V tuto nedělní dopoledne byla jen mírně navštívená, což sotva překvapí, vždyť převážná část obyvatelstva se nehlásí k žádnému vyznání; jen asi 20 % je orientováno křesťansko-katolicky, a nachází se tedy v diaspoře. Země by vlastně potřebovala misii, což by se u zatvrzelých „nevěřících" setkalo s malou odezvou. Ale ruku na srdce: jak to vypadá u nás? Mimochodem: přítomní Němci, kteří v domovině zůstali, se jako takoví nedali poznat.

Chomutov, okresní město a významný železniční uzel, měl roku 1930 asi 33 000 obyvatel, německý podíl činil asi 85 %. Na protáhlém náměstí stojí na jedné úzké straně vysoký morový sloup Nejsvětější Trojice s pískovcovými sochami svatých, na druhé straně chátrá uzavřený kostel svatého Ignáce, bývalý jezuitský kostel, který stojí doslova prázdný. Poblíž města se nachází Kamencové jezero (16 ha), vzniklé ze spodní vody kamencového dolu.

V pozdním dopoledni jsme pokračovali v cestě. Obloha se zatáhla, začalo mrholit. Blížili jsme se k hnědouhelné oblasti Mostu. Po obou stranách naší cesty se táhla rozlehlá průmyslová zařízení. Kuželovitý, zalesněný Šibeniční vrch (Schloßberg, 411 m) je korunován rozhlednou (hradem). Prohlédli jsme si trojlodní gotický děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie, který stojí osaměle na širých lánech v prostředí připomínajícím park. Fundovaný výklad a film promítaný v podzemí kostela nám německy vysvětlily, že tento uměleckohistoricky cenný chrám byl roku 1975 prostředky UNESCO přesunut ze svého původního místa o 860 m dál, protože stál v cestě těžbě mocných hnědouhelných slojí a demolice nepřipadala v úvahu. Několik podrobností: naložení kostela na 53 čtyřnápravových podvozků, posun 2,16 cm za minutu od 30. 9. do 27. 10. po 160 m dlouhé přepravní dráze, která se za sakrální stavbou demontovala a před ní znovu montovala.

Staré město Most muselo zcela ustoupit, vzniklo nové město. –
Mezitím se spustil lehký déšť, který bránil fotografování. Rychle jsme vyhledali blízký hostinec, kde na nás čekal předobjednaný oběd.

Most (německy: Brüx, česky doslova „most"), okresní město, od roku 1811 uhelný revír, centrum obchodu, řemesel, škol, 1930 28 000 obyvatel, německý podíl 65 %; 1939 zřízení hydrogenačního závodu na syntetickou výrobu benzinu z hnědého uhlí v Maltheuernu (Záluží).

Při další jízdě jsme míjeli Borschen (Bořeň, 837 m), rovněž sopečného původu, zavadili o lázeňské městečko Bílinu na okraji Českého středohoří a odpoledne jsme dorazili do okresního města Duchcov u paty východních Krušných hor. Byla naplánována návštěva zámku, který byl v několika slozích přestavován a rozšiřován, roku 1835 byl místem setkání rakouského císaře Ferdinanda I., pruského krále Fridricha Viléma III. a ruského cara Mikuláše I. a dlouho patřil rodu Valdštejnů.

Prohlídku zámku vedla mladá dáma, která mluvila výborně a bezchybně německy. Kumšt: ukázalo se, že měla vynikající učitelku, totiž svou německou babičku. Bravo! Provedla nás dlouhými chodbami s množstvím obrazů, ukázala nám v řadě přístupných zámeckých místností obytné, ložní a herní pokoje obyvatel, vyprávěla zajímavé podrobnosti z historie hraběcích majitelů a jejich známého a slavného hosta: Giacoma Girolama Casanovy (1725–1798), který posledních 13 let svého života strávil na zámku jako knihovník hraběte Valdštejna. Legendární je jeho útěk roku 1756 z olověných komor benátského vězení. Zemřel v Duchcově. Náhrobní kámen se našel, místo hrobu je neznámé. V úmrtní knize chybí tehdy obvyklé údaje o příčině smrti a místě pohřbení italského dobrodruha a literáta.

Když jsme se na závěr zdrželi v knihovně, poprosila naše průvodkyně o naprostý klid a tlumeným hlasem o nejvyšší soustředění na osobnost Casanovy, protože pak, a jen pak, bychom prý mohli případně počítat s jeho zjevením. V okamžiku zavládlo úplné ticho. Byl jsem připraven na něco neobvyklého. A skutečně – vedle mě se náhle jako mávnutím kouzelného proutku otevřela knihovní stěna, objevily se tajné dveře – a tam v malé komůrce seděl jako živý Casanova u psacího stolu, skloněný nad listinami, a psal při svíčce své paměti! Překvapení se povedlo!

Duchcov, těžba hnědého uhlí, železniční uzel, průmyslové centrum; 1930: 13 000 obyvatel, německý podíl 50 %; poblíž klášter Osek (Ossegg) s barokním kostelem.

Na zpáteční cestě pršelo bez přestání. Z krajiny nebylo skoro nic vidět. Škoda! Po více než 100 km jsme až v pozdní hodinu dorazili do svého ubytování v karlovarské čtvrti Březová. Sklenkou moravského vína jsme nechali doznít den plný zážitků.

Následující dopoledne jsme, opět vlakem, nastoupili sedmihodinovou zpáteční cestu. Když vlak u Schirndingu překročí hranici, mimoděk si s úlevou oddechnu, jako bych se teprve teď opět ocitl v bezpečí. Posttraumatický zážitek, řekl by k tomu můj rodinný lékař, a já bych přesně věděl, co tím myslí.
Franz Pöttig

Zobrazit původní německý text

## War es Fernweh ...
(Ein Reisebericht)
Mit der gespannten Erwartung neuer Eindrücke, oder regte sich doch wieder das alte, tiefgründige Heimweh, die uns bewogen, Ende April an einer Kurzreise in die Tschechei (pardon: nach Tschechien) teilzunehmen? Wie dem auch sei, wir konnten uns einer Gruppe von Landsleuten aus Duppau und Umgebung anschließen, die erneut ihr heimatliches gleichnamiges Bergland aufsuchen wollten. Außerdem sollte die Busfahrt in Gegenden führen, deren näheres Kennenlernen uns damals Jugendlichen vor der Vertreibung versagt geblieben war. Ein Besuch meiner engeren Heimat im Kreis Elbogen a.d. Eger jedoch war dabei – leider – nicht vorgesehen.
Der IC-Expreßzug brachte uns rasch zur Frankenmetropole, ein Schnelltriebwagen anschließend zügig nach Eger (Cheb). Hier erzwang der nach wie vor fehlende unmittelbare Anschluß nach Karlsbad (Karlovy Vary) einen längeren Aufenthalt. Nun gut, wir waren eben in einem anderen, uns fremdgewordenen Land. Diese Grenzzone namens Euregio Egrensis zeigte auch im Fahrplan noch ihre Mängel! (Um die bisher so euphorisch gepriesene grenzüberschreitende Entwicklung ist es auch medial merkwürdig still geworden!)
Nach mehr als einer Stunde ging es mit dem Prager Schnellzug endlich weiter. An den unübersehbaren häßlichen Kohlenabbaugebieten vorbei, gemütlich entlang im Tal der noch jungen Eger, über die Stationen Falkenau (Sokolov) und Chodau (Chodov) erreichten wir in einer knappen Stunde (für 40 km), dafür pünktlich, unser Reiseziel, die Perle des Bäderdreiecks: Karlsbad!
Das Bahnhofsgebäude bietet noch immer den gleichen trostlosen Anblick, das Milieu erinnert fatal an alte Reichsbahnzeiten. Noch immer harrt der Ende des Zweiten Weltkrieges teilzerstörte, früher „Buschtiehrader“ genannte obere Bahnhof seiner längst fälligen Erneuerung. „Hier wendet sich der Gast mit Grausen“, so ließe sich urteilen (Schiller). Tschechen bestätigen den massiven russischen Einfluß im Wirtschaftsleben des ehemaligen Weltkurortes. Die Rubel der Neureichen fließen offenbar in den Ausbau anderer Verkehrsmittel, landen doch die komfortablen Düsenflugzeuge aus Moskau inzwischen im benachbarten Espenthor unter der Burgruine Engelhaus. Ein Kleinbus brachte uns zum nahen Ortsteil Pirkenhammer im Tepltal, wo uns der Gasthof „Alte Mühle“(Starý Mlýn) freundlich aufnahm.
Am nächsten Morgen, es war der Erste Mai, meinte es das Wetter, entgegen allen Vorhersagen, gut mit uns und unseren Vorhaben. Wir fuhren, den vielen Windungen der Eger folgend, abwärts bis Gießhübl-Sauerbrunn. Die Kuranlage längs der Uferstraße ähnelt einer Ruine: mit Brettern vernagelte Fenster, abgebröckelter Putz, verfallene Dächer. Die stark beschädigte Kuppel der einstigen Kolonnade bedeckt eine Kunststoffolie. Der Kurort verdankte seine weltbekannte Berühmtheit dem Freiherrn Heinrich von Mattoni (1830-1910). Ein schmales Sträßchen windet sich in östlicher Richtung bergwärts. Wir folgten ihm, vorbei an der modernen Abfüllanlage der „Mattoni“-Mineralquellen (alkalischer Sauerbrunnen) bis Unterlomnitz. Dort weist ein Sperrschild auf das Manövergelände im Duppauer Gebirge hin, das nur mit besonderer Genehmigung der tschechischen Militärverwaltung in beschränktem Umfang zugänglich ist. Vom Standort des ehemaligen Dorfes Sachsengrün aus, das wie viele andere Orte der Einebnung anheimfiel, öffnet sich der von Laubgehölzen dicht überwachsene weite Talkessel, an dessen Hängen und Sohle sich bis Mitte der fünfziger Jahre die Kleinstadt Duppau befand. Hangabwärts stand auch, flankiert von stattlichen Buchen, allein in der Feldflur die Buchenkapelle „Maria hilf“, die einmal Ziel vieler Bittprozessionen und unserer („großen“) St.-Josephs-Kapelle – auf dem Weg zum Florian – wohl ähnlich gewesen war. Dort, wo jetzt die kahlen Äste einer hohen und mächtigen, knorrig-alten Buche wie anklagend in den Himmel ragen, hielten die angereisten Landsleute, wie bei jedem Besuch, mit Gesang und Gebet eine Andacht ab. Ein Marienbild am Stamm der Buche und ein Gedenkstein erinnern an diese Stätte.
Wir erreichten den Talgrund. Der Bus hielt an der Stelle, wo einmal der Marktplatz gewesen war. Von der Heimatstadt meiner Frau ist außer von kärglichen Mauerresten nichts mehr übrig, die Suche nach Spuren von Haus und Hof, von Gärten und Gräbern meistens vergeblich. Man bewegt sich im unebenen Gelände auf eigene Gefahr, das jahrelang von Granaten umgepflügt und von Panzerketten zerwühlt wurde. Unser verstorbener Landsmann Fritz Götzl war nach eigenem Bekunden Mitte der fünfziger Jahre als tschechischer Soldat zugegen, als die Artille-

rie den Ort als Übungsziel unter Beschuß nahm und weitgehend zerstörte. (S. auch Beitrag: „Lauterbach-Duppau, ein Schicksal“ im Heimatbrief Nr. 1/2002!) Inzwischen ist das Bergland auch als mögliche Endlagerstätte für radioaktive Abfälle von Atomkraftwerken im Gespräch!
Der tschechische Reiseleiter, der gut deutsch spricht, ermahnte uns, auf den erkennbaren Wegen zu bleiben. Grund: Vor kurzem habe eine belgische Nato-Einheit hier geübt und scharfe Munition verwendet; dabei seien einige Geschosse Blindgänger gewesen und nicht mehr gefunden worden.
Anschließend quälte sich der Bus den steilen Hang des Dürmauler Berges zum Johannisberg (744 m) hinauf, der uns mit einer guten Fernsicht rundum belohnte. Bei der Rückfahrt nach Pirkenhammer machten wir einen kurzen Abstecher nach Rodisfort und bewunderten die Kastenbrücke über die Eger aus dem 14. Jh. mit ihrem hölzernen Überbau. Den abendlichen Mittelpunkt in der Alten Mühle bildete das Buchtelbacken der Teilnehmerinnen.
Duppau, 570 m Seehöhe, in der Luftlinie gerade mal 26 km von unserem Schlaggenwald (584 m am Bhf.) entfernt, hatte 1930 etwa 1.500 Einwohner (3.300), davon jeweils ein Prozent Tschechen, war Sitz eines Amtsgerichtes und besaß ein bekanntes Stiftsgymnasium mit Internat.
Erdgeschichtlich im Zeitalter Tertiär (Miozän, Oligozän), also vor etwa 25 Mio. Jahren, beherrschte ein 2.000 m hoher, kegelförmiger Vulkan das Gebiet südlich des Erzgebirges. Seine Ausbrüche (Eruptionen) formten das gesamte Basaltgebirge und hinterließen einen Krater (Caldera) von rd. 5 km Durchmesser. (Basalt ist ein dunkles, schweres Eruptivgestein.) Die höchsten Erhebungen sind heute: Burgstadl (934 m) und Ödschloß (925 m); unser heimischer Krudum im nahen Kaiserwald bringt es nur auf 838 m.
Der nächste Tag, ein Sonntag, sollte uns bis in das Brüxer Becken führen. Wir warteten am Flüßchen Tepl auf unseren Bus.
Das friedliche, zahme Plätschern dieses breiten Baches kann nicht darüber hinwegtäuschen, daß seine gelegentlichen Hochwasser vor allem Karlsbad heimsuchten und verheerten. Erst der Bau der Talsperre in den Jahren 1931 bis 1935 bändigte die wilden Ausbrüche der Tepl. Wir fuhren an dem beeindruckenden Wasserbauwerk langsam vorbei. Die Sperrmauer ist 220 m breit und 30 m hoch, die Staulänge beträgt je nach Wasserführung bis 3 km. Respekt! Über Schlackenwerth und Klösterle, vorbei an Kaaden, gelangten wir nach Komotau, wo wir am Gottesdienst in der Dekanal- und Pfarrkirche Mariä Himmelfahrt teilnahmen. Der junge Geistliche erwartete und begrüßte uns auf deutsch. Er stellte uns den übrigen Kirchgängern vor. Wir belegten als Gruppe die freien Plätze, um unsere Teilnahme auch stimmlich, soweit möglich, zu betonen. Geschulter Chorgesang und Orgel begleiteten die Liturgie in tschechischer Sprache. Bedeutsame Texte und Gebete, so das Vaterunser, wiederholte der Priester auf lateinisch (nach tridentinischem Ritus), so daß wir, des Kirchenlateins noch kundig, einstimmen und folgen konnten. Dadurch erhielt die Messe einen besonderen, feierlichen Akzent. Eine feine Geste, gut gemacht! Eine kurze Maiandacht am Seitenaltar beendete den Gottesdienst in der spätgotischen Hallenkirche.
Sie war an diesem Sonntagvormittag nur mäßig besucht, was wohl kaum verwundert, gehört doch der überwiegende Teil der Bevölkerung keiner Glaubensrichtung an; lediglich etwa 20% sind christkatholisch orientiert und befinden sich somit in der Diaspora. Das Land bedarf eigentlich der Missionierung, was bei den hartgesottenen „Ungläubigen“ auf wenig Gegenliebe stoßen würde. Aber Hand aufs Herz: Wie sieht es denn bei uns aus? Übrigens: Anwesende heimatverbliebene Deutsche gaben sich nicht als solche zu erkennen.
Komotau (Chomutov), Bezirksstadt und bedeutender Bahnknotenpunkt, hatte 1930 etwa 33.000 Einwohner, der deutsche Anteil betrug rd. 85%. Am langgestreckten Marktplatz steht an einer Schmalseite eine hohe Dreifaltigkeitssäule mit Sandsteinstatuen von Heiligen, auf der anderen dämmert die St.-Ignatius-Kirche, eine frühere Jesuitenkirche, geschlossen vor sich hin, denn sie steht buchstäblich leer. In Stadtnähe befindet sich der Alaunsee (16 ha), der aus dem Grundwasser des Alaunbergwerks entstand.
Am späten Vormittag setzten wir unsere Fahrt fort. Der Himmel hatte sich eingetrübt, es begann zu nässeln. Wir näherten uns dem Braunkohlengebiet von Brüx. Rechts und links säumten immer wieder ausgedehnte Industrieanlagen unseren Weg. Den kegelförmigen, bewaldeten Schloßberg (411 m) überragt die Landeswarte (Burg). Wir besichtigten die dreischiffige gotische Dekanalkirche Mariä Himmelfahrt, die allein auf weiter Flur in einem parkähnlichen Umfeld steht. Die kundige Führung und ein im Untergeschoß der Kirche gezeigter Film gaben uns auf deutsch darüber Aufschluß, daß das kunstgeschichtlich wertvolle Gotteshaus 1975 mit Mitteln der UNESCO von seinem alten Standort 860 m weit verschoben wurde, weil es dem Abbau mächtiger Braunkohlenflöze im Wege war und ein Abriß nicht in Frage kam. Einige Einzelheiten: Verladung der Kirche auf 53 4achsige Fahrgestelle, Verschub 2,16 cm pro Minute vom 30.9. bis 27.10. auf einer 160 m langen Transportbahn, die hinter dem Sakralbau demontiert und vor ihm wieder montiert wurde.
Die Altstadt von Brüx mußte gänzlich weichen, eine neue Stadt entstand. –
Inzwischen hatte leichter Regen eingesetzt, der das Fotografieren behinderte. Rasch suchten wir den nahen Gasthof auf, wo das vorbestellte Mittagessen auf uns wartete.
Brüx (Most, zu deutsch: Brücke), Bezirksstadt, seit 1811 Kohlerevier, Zentrum für Handel, Gewerbe, Schulen, 1930 28.000 Einwohner, deutscher Anteil 65%; 1939 Errichtung eines Hydrierwerkes zur synthetischen Herstellung von Benzin aus Braunkohle in Maltheuern.
Bei der Weiterfahrt kamen wir am Borschen (837 m), ebenfalls vulkanischen Ursprungs, vorbei, streiften den Bade- und Kurort Bilin am Rande des Böhmischen Mittelgebirges und erreichten nachmittags die Bezirksstadt Dux am Fuße des östlichen Erzgebirges. Ein Besuch des Schlosses war vorgesehen, das in mehreren Stilrichtungen um- und weitergebaut wurde, anno 1835 Treffpunkt des österreichischen Kaisers Ferdinand I., des preußischen Königs Friedrich Wilhelm III. und des russischen Zaren Nikolaus I. war und lange Zeit der Familie von Waldstein gehörte.
Die Schloßführung übernahm eine junge Dame, die ausgezeichnet und akzentfrei deutsch sprach. Kunststück: Es stellte sich heraus, daß sie eine exzellente Lehrerin hatte, nämlich ihre deutsche Großmutter. Bravo! Sie führte uns durch lange Flure mit einer Vielzahl von Gemälden, zeigte uns in der Flucht zugänglicher Räume des Schlosses Wohn-, Schlaf- und Spielzimmer der Bewohner, erzählte interessante Einzelheiten aus der Geschichte der gräflichen Besitzer und ihres bekannten und berühmten Gastes: Giacomo Girolamo Casanova (1725-1798), der die letzten 13 Jahre seines Lebens als Bibliothekar des Grafen Waldstein auf dem Schloß verbrachte. Legendär ist seine Flucht 1756 aus den Bleikammern des Kerkers in Venedig. Er starb in Dux. Man fand den Grabstein, die Grabstelle ist unbekannt. Im Sterbebuch fehlen die damals üblichen Angaben zur Todesursache und zum Ort der Bestattung des italienischen Abenteurers und Literaten.
Als wir uns zum Abschluß in der Bibliothek aufhielten, bat unsere Begleiterin um absolute Ruhe und mit gedämpfter Stimme um äußerste Konzentration auf die Persönlichkeit Casanova, weil wir dann, und nur dann, eventuell mit seinem Erscheinen rechnen könnten. Im Nu herrschte völlige Stille. Ich war auf etwas Außergewöhnliches gefaßt. Und wirklich – plötzlich öffnete sich neben mir wie von Zauberhand die Bücherwand, eine Geheimtür tat sich auf – und da saß in einer kleinen Kammer wie leibhaftig Casanova am Schreibtisch, über Schriftstücke gebeugt, und schrieb bei Kerzenlicht an seinen Memoiren! Überraschung geglückt!

Dux (Duchcov), Braunkohlenbergbau, Bahnknotenpunkt, Industriezentrum; 1930: 13.000 Einwohner, deutscher Anteil 50%; in Nähe Kloster Ossegg mit Barockkirche.
Auf dem Rückweg regnete es ohne Pause. Von der Landschaft war kaum etwas zu sehen. Schade! Nach über 100 km erreichten wir erst zu später Stunde unser Quartier im Karlsbader Vorort Pirkenhammer. Mit einem Glas mährischen Weines ließen wir den erlebnisreichen Tag ausklingen.
Am nächsten Vormittag traten wir, wieder per Bahn, die siebenstündige Rückreise an. Wenn der Zug bei Schirnding die Grenze passiert hat, atme ich unwillkürlich erleichtert auf, so, als ob ich mich nunmehr wieder in Sicherheit befände. Posttraumatisches Erleben würde mein Hausarzt dazu sagen, und ich wüßte genau, was er meint. Franz Pöttig

Scan of the original
original — click to enlarge

Otrava houbami!

V neděli má u ředitele Klingeho
pro tři osoby liščí houby.
Pan ředitel se o víkendu
často toulá krajem na houby.
Všichni jedí pořádně, bez váhání,
i na kočku se dostane přidání.
Ta se lačně vrhne na zbytek,
který jí milostivě nechají. –

Po čtvrthodině pak
začne se Minka svíjet,
přitom žalostně a hlasitě
naříkavě mňouká.
Paní Klingeová, jež na životě lpí
a hned myslí na otravu z hub,
vyžene svého manžela z gauče,
ať se jde podívat, co se děje.

Pan Klinge teď přirozeně
sám dostane strach;
zvlášť když jeho dcerka Annette
tvrdí, že ji bolí bříško. –
Řekne: „Rychle do nemocnice,
tam nám vypláchnou žaludek.
Měli bychom si trochu pospíšit,
u jedu jde vždycky o minuty!"

V panické rozrušenosti
nastartují auto.
Pan Klinge řítí se jak pominutý
k nejbližší nemocnici. –
Ach, hrozná byla ta procedura,
kterou rodina musela podstoupit.
Paní Klingeová si pak povzdechla:
„Já už žádné houby jíst nebudu!"

Zcela vyčerpáni se vracejí zpět.
Annette pořád jen naříká:
„Minka určitě zdechla,
jí to obzvlášť chutnalo."
Doma je úžas veliký,
kočce je naprosto výborně;
zdravá a bez úhony
přivedla na svět čtyři koťata.

Rodina Klingeových je otrávená,
což jistě nikoho nepřekvapí,
vždyť nakonec to byli oni,
kdo museli ostudně zaplatit za omyl.
Pan ředitel pak prohlásil:
„To ať je mi poučením!
Příště místo hub bude
jen brambora s tlačenkou."

Z „Kaadner Heimatbrief" 9/2003 (bez uvedení autora)

Zobrazit původní německý text

## Pilzvergiftung!
Am Sonntag gibt's bei Rektor Klinge
für drei Personen Pfifferlinge.
Herr Rektor streift am Wochenende
oft pilzesuchend durchs Gelände.
Sie essen alle nicht zu knapp,
auch für die Katze fällt was ab.
Sie stürzt sich gierig auf den Rest,
den man ihr gnädig überläßt. –
Nach einer Viertelstunde dann
fängt Minka sich zu krümmen an,
wobei sie jämmerlich und laut
in kläglichster Manier miaut.
Frau Klinge, die am Leben hängt
und gleich an Pilzvergiftung denkt,
scheucht ihren Gatten in die Höhe,
damit er nach dem Rechten sähe.
Natürlich kriegt Herr Klinge nun
es selber mit der Angst zu tun;
zumal sein Töchterchen Annette
behauptet, daß es Bauchweh hätte. –
Er sagt: „Nun schnell ins Krankenhaus,
dort pumpt man uns den Magen aus.
Wir sollten uns ein wenig sputen,
bei Gift geht's immer um Minuten!“
In panikartiger Erregung
setzt man das Auto in Bewegung.
Herr Klinge rast wie nicht normal
zum nächstgeleg'nen Hospital. –
Ach, scheußlich war die Prozedur,
die der Familie widerfuhr.
Frau Klinge seufzte hinterher:
„Ich esse keine Pilze mehr!“
Total erschöpft kehrt man zurück.
Annettchen heult in einem Stück:
„Die Minka ist bestimmt verreckt,
ihr hat's besonders gut geschmeckt.“
Daheim ist die Verblüffung groß,
der Katze geht es tadellos;
sie hat gesund und unverletzt
vier Junge in die Welt gesetzt.
Familie Klinge ist verstimmt,
was sicherlich nicht wundernimmt,
denn schließlich hatte sie den Schaden
des Irrtums schmählich auszubaden.
Herr Rektor sprach im Nachhinein:
„Das soll mir eine Lehre sein!
In Zukunft gibt es statt der Pilze
Kartoffel nur mit Schweinskopfsülze.“

Aus „Kaadner Heimatbrief“ 9/2003
(ohne Autorenangabe)

Scan of the original
original — click to enlarge

Přijít na psa

Už dva roky se, jak je obecně známo, světové hospodářství nachází ve finanční krizi, kterou všichni pociťujeme. A konec té bídy (zatím) není v dohledu. V souvislosti s takovými nepříznivými poměry zná náš jazyk několik výstižných pojmů.

Tak se mezitím nad leckterou firmou vznáší „krachový sup" (Pleitegeier). Nejde přitom o nový druh dravce ve střední Evropě. Slovo se totiž odvozuje od jidiš „plejte gejer", tedy od „toho, kdo jde do bankrotu". Běžný jazykový úzus je pak přetvořil na „Pleitegeier" (doslova „supa krachu").

Tento neoblíbený pták koncem loňského roku navštívil i známý zásilkový obchodní dům, který najednou nebyl hoden „ani zlámané grešle". Haléř (Heller), stříbrná mince, byl od konce 12. století v Evropě široce rozšířen a v některých krajích běžným platidlem až do 20. století. Dnes slouží přirovnání k haléři k zdůraznění bezcennosti nějaké věci.

Jsou-li podniky nerozvážně vyprodávány – banky nevyjímaje –, často se tím kupuje „zajíc v pytli" (doslova kočka v pytli). I toto rčení pochází ze středověku. Tehdy se drobný dobytek, jako selátka, zajíci, králíci, dával na prodej do pytle. Skryl-li v něm místo toho podvodný obchodník bezcennou kočku, koupil si nepozorný zákazník právě „kočku v pytli".

Do okruhu zvířat, jejichž jména musí posloužit pro neblahé obchodní praktiky, patří i kukačka. Je-li tento pták hostem ve firmě, pak její budoucnost nevypadá zrovna růžově. Byl totiž na návštěvě soudní exekutor a na hodnotné exekvovatelné předměty zanechal nápadné zabavovací značky, rovněž nazývané „kukačka".

Za příčiny hospodářské krize se považují pochybné machinace na různých finančních trzích. Zavinili je nezodpovědní bankovní manažeři, jistí politici se přinejmenším podíleli jako pomahači. Právem byli veřejně postaveni „na pranýř", média je zasypala „posměchem a výsměchem". Přitom podvodníci mohli ještě mluvit o štěstí! Zvlášť ve středověku by byli jako zlí darebáci přivázáni ke dřevěnému kůlu a na náměstí vystaveni opovržení lidu. V 19. století byl trest pranýřem zrušen, ale rčení se udrželo dodnes.

V hospodářsky nesnadné době přišlo mnoho pracovitých lidí o „práci" a pravidelný příjem. Někteří z nich se bez vlastního zavinění dokonce „dostali na psa" (přišli na mizinu). Původ tohoto výrazu opět tkví ve středověku. Peníze se tehdy uchovávaly v dřevěné truhle, na jejímž dně byl namalovaný pes. Byly-li peníze utraceny, objevil se obrázek psa – člověk „přišel na psa".

Doufejme, že se současná nejistá finanční situace brzy obrátí k lepšímu, že hodnota eurové měny, zatížené nedůvěrou, navzdory všem černým věštbám zůstane zachována a že o své těžce našetřené úspory znovu nepřijdeme!
F. P.
(z Lz)

Zobrazit původní německý text

## Auf den Hund gekommen
Seit zwei Jahren schon befindet sich, wie allgemein bekannt, die Weltwirtschaft in der Finanzkrise, die wir alle zu spüren bekommen. Und ein Ende der Misere ist (noch) nicht in Sicht. In der Folge solcher mißlichen Verhältnisse kennt unsere Sprache einige treffende Begriffe.
So schwebt inzwischen über manch einer Firma der „Pleitegeier“. Es handelt sich dabei nicht um eine neue Greifvogelart in Mitteleuropa. Das Wort leitet sich vielmehr vom jiddischen „plejte gejer“, also vom „Pleite-Geher“, ab. Der allgemeine Sprachgebrauch wandelte es dann zum „Pleitegeier“ ab.
Der unbeliebte Vogel suchte gegen Ende des letzten Jahres ein bekanntes Versandhaus heim, das unversehens „keinen roten Heller“ mehr wert war. Der Heller, eine Silbermünze, war ab Ende des 12. Jhs. in Europa weit verbreitet und in manchen Gegenden bis ins 20. Jh. gängiges Zahlungsmittel. Heutzutage dient der Hellervergleich dazu, die Wertlosigkeit einer Sache zu betonen.
Werden Unternehmen unüberlegt verscherbelt – Banken sind davon nicht ausgenommen –, wird oft „die Katze im Sack gekauft“. Auch diese Redensart stammt aus dem Mittelalter. Damals steckte man Kleinvieh, wie Ferkel, Hasen, Kaninchen, zum Verkauf in einen Sack. Verbarg darin ein betrügerischer Händler stattdessen eine wertlose Katze, dann kaufte der unachtsame Kunde eben „die Katze im Sack“.
Zum Kreis der Tiere, deren Namen für ungutes Geschäftsgebaren herhalten müssen, gehört auch der Kuckuck. Ist dieser Vogel Gast in einer Firma, dann sieht ihre Zukunft nicht gerade rosig aus. Da war nämlich der Gerichtsvollzieher zu Besuch und hat die auffälligen Pfandmarken, auch „Kuckuck“ genannt, auf pfändbare Gegenstände von Wert hinterlassen.
Zweifelhafte Machenschaften an verschiedenen Finanzplätzen gelten als Ursachen der Wirtschaftskrise. Verantwortungslose Bankmanager haben sie verschuldet, gewisse Politiker zumindest Beihilfe geleistet. Man stellte sie zu Recht in aller Öffentlichkeit „an den Pranger“, die Medien übergossen sie mit „Hohn und Spott“. Dabei konnten die Betrüger noch von Glück reden! Besonders im Mittelalter wären sie als schlimme Bösewichte an einen Holzpfahl gebunden und am Marktplatz der Verachtung des Volkes ausgesetzt worden. Im 19. Jh. wurde die Prangerstrafe abgeschafft, die Redensart hielt sich bis heute.
In der wirtschaftlich schwierigen Zeit verloren viele arbeitsame Menschen ihren „Job“ und ihr geregeltes Einkommen. Manche von ihnen sind unverschuldet sogar „auf den Hund gekommen“. Wieder liegt die Herkunft dieses Ausdrucks im Mittelalter. Man verwahrte seinerzeit das Geld in einer hölzernen Truhe, auf dessen Boden ein Hund gemalt war. War das Geldvermögen aufgebraucht, kam das Hundebild zum Vorschein, man war „auf den Hund gekommen“.
Hoffen wir, daß sich die derzeitig unsichere Finanzlage bald wieder zum Besseren wendet, der Wert der mit Mißtrauen behafteten Euro-Währung trotz aller Unkenrufe erhalten bleibt und wir unser mühsam Erspartes nicht erneut verlieren! F.P.
(aus Lz)

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Trochu pro pobavení ...

Učitel s dětmi procvičuje „tvoření slov" v němčině a ptá se svých oveček: „Kdo mi řekne slovo odvozené od 'životní nebezpečí' (Lebensgefahr)?" – Nato to vystřelí jako z pistole z lavice úplně vzadu: „Životní družka (Lebensgefährtin), pane učiteli."

Jaký je rozdíl mezi hráčem loterie a zubařem? Zubař vyhrává při každém tahu!

BMW se řítí po dálnici rychlostí 200 – povoleno je jen 100. Policejní hlídkový vůz za ním, honička trvá už půl hodiny. Konečně se řidič vzdá. Policista, zpocený: „Tak, když mi dáte výmluvu, kterou jsem ještě nikdy neslyšel, tentokrát přimhouřím oko." – Řidič BMW na to: „Moje žena minulý týden utekla s policistou. Když jsem vás uviděl ve zpětném zrcátku, myslel jsem si, že mi ji chcete přivézt zpátky..."

On jí: „Co bys dělala, kdybychom vyhráli v loterii?" – Ona: „Hned bych si sbalila kufry a zmizela. Řekni, vyhráli jsme náhodou něco?" – On: „Ano, vyhráli jsme." – Ona: „Tak mi řekni kolik!" – Muž: „Přesně 25 eur a padesát centů. Tady máš 12 eur 75 centů, a teď zmiz!"

Dvě mouchy se procházejí po pleši. Říká jedna: „Vzpomínáš si ještě? Tady jsme si dřív hrávaly na schovávanou!"

Zobrazit původní německý text

## A wing woos zan Schmunzln ...
Da Lehra übt mi(tn Kinnan „Wuartbildung“ in da deitschn Språch u fräigt seina Schäifla: „Wer kann mir denn ein Wort nennen, das von 'Lebensgefahr' abgeleitet ist?“ – Drauf kinnts wöi aus da Pistoln gschossen aus da Bänk va gånz hintn: „Lebensgefährtin, Herr Lehra.“

Woos is da Untaschied zwischn Lottosp(üla u Zåhnårzt? Da Zåhnårzt gwinnt ba jeda Ziehung!

A BMW saust mit 200 Såchn üwa die Autobåhn – nua 100 san erlaubt. A Streifmwogn va da Polizei hintn nåuch, a hålwa Stund

dauat schu die Jågd. Endlich gi(bt da Råsa auf. Da Polizist, schwaßnåß: „Ålso, wenn Sa ma a Ausriad gebm, döi woos i nuch nöi ghäi(hat ho, w(üll i deesmal a Augh zoudruckn.“ – Da BWM-Fåhra drauf: „Mei Wei(b is letzta Woch mit aran Polizistn durchbrennt. Wöi ich Sie im Rückspöigl gseah ho, ho i denkt, Sie wolln sa mia wieda zruckbringa ...“

Er za ihr: „Woos teetst du måchn, wemma im Lotto gwunna häin?“ – Sie: „Ich teet glei meina Kuffa påckn u vaschwindn. Soogh amål, håmma latt woos gwunna?“ – Er: „Jå, mia håbm gwunna.“ – Sie: „Soogh ma doch, wöiv(ül?“ – Da Mua: „Genau 25 Euro u fuffzigh Cent. Dåu hast 12 Euro u 75 Cent, u dånn vadruck di!“

Zwa Flöign gänga afra Glåtz spåzian. Sågt die aana: „Kuast du dich nuch dainna(rn? Fröiha håbm ma dåu Vasteckalas gsp(ült!“