Schlaggenwälder Heimatbrief — červen / červenec 2010
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 9–15 ročníku 61/3. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Milí krajané!
Je to vlastně zvláštní. Pořád ještě sotva uplyne den, kdy by nebyl důvod myslet na náš život ve staré domovině: telefonát milé známé, která doma bydlela na Peintu, dopis krajana, dnes už z Falce, pozdrav z dalekého Ameriky, fotografie z rodinného alba, nářeční výraz, který jsme dlouho neslyšeli, příspěvek v časopise „Der Egerländer", talíř z porcelánky H & C, který nás tenkrát doprovázel do ciziny a dodnes se používá, a leccos dalšího dokáže probudit vzpomínky na dřívější časy a přimět nás se do nich ponořit. Nemáte to podobně?
Nesmím samozřejmě zapomenout ani na sdělení a zprávy určené pro Heimatbrief; vždyť se stále starám o jeho podobu.
Dětství a mládí v tehdejším krásném Chebsku jsou stále přítomné a pevně zakotvené v paměti, vzpomínky na ně jsou vzácným, téměř nevyčerpatelným duchovním pokladem a zároveň trvalým odkazem, jehož opatrování obohacuje náš život i ve vysokém věku. A Heimatbrief se snaží tento odkaz střežit a uchovávat.
Ještě něco jiného. Až vám toto číslo přijde do domu, bude se rok už blížit ke své polovině – a bude zase léto. Přítel květin s básnickou žilkou, jehož jméno zůstane neuvedeno, vyjádřil své pocity těmito procítěnými verši:
Sluneční dny – čas růží,
vonná krása v hojnosti!
A každá z nich,
ať žlutá, či růžová,
je vroucím pozdravem léta!
Rudé růže – znamení lásky,
poslové skryté něhy;
a bodnou-li trny,
jejich věční průvodci,
smiř se s tím, snes tu bolest!
V létě je jen málo velkých svátků. Doma tomu nebylo jinak. Bylo to zřejmě dáno tím, že práce na polích nenechávala čas na oslavy. Pokud podle kalendáře „pohyblivý" svátek Božího Těla (deset dní po Letnicích) připadne ještě na květen – letos až na 3. 6. –, pak zvláštní pozornost patří slunovratu (21. 6.) a svatojánskému dni (24. 6.). Už na „svatého Víta" (15. 6.) lidová víra předpokládá rozhodující přechodné či zlomové období, vždyť platí pořekadlo: „Svatý Vít mění čas, vše se obrací na druhou stranu."
Zobrazit původní německý text
## Liebe Landsleute!
Es ist schon seltsam. Noch immer vergeht kaum ein Tag, an dem es nicht einen Grund gibt, an unser Leben in der alten Heimat zu denken: Anruf einer lieben Bekannten, die daheim auf der Peint gewohnt hat, der Brief eines Landsmannes, nunmehr aus der Pfalz, ein Gruß aus dem fernen Amerika, Bilder aus dem Familienalbum, ein mundartlicher Ausdruck, lange nicht mehr vernommen, ein Beitrag in der Zeitschrift „Der Egerländer“, ein Teller aus der H & C, der uns damals in die Fremde begleitete und noch in Gebrauch ist, und so manches andere ist dazu angetan, Erinnerungen an früher zu wecken und nachzuhängen. Geht es Euch nicht ähnlich?
Nicht zu vergessen sind natürlich Mitteilungen und Nachrichten, die für den Heimatbrief gedacht sind; bin ich doch nach wie vor mit seiner Gestaltung befaßt.
Kindheit und Jugendzeit im schönen Egerland von einst sind allgegenwärtig und im Gedächtnis fest verankert, die Erinnerungen daran sind ein wertvoller, schier unerschöpflicher ideeller Schatz, zugleich ein immerwährendes Vermächtnis, dessen Pflege unser Leben selbst im hohen Alter noch bereichert. Und der Heimatbrief ist bemüht, dieses Vermächtnis zu hüten und zu bewahren.
Etwas anderes. Wenn diese Folge zu Euch ins Haus kommt, nähert sich das Jahr schon seiner Mitte – und es ist wieder Sommer geworden. Ein Blumenfreund mit poetischer Ader, der ungenannt bleibt, findet für seine Gefühle sinnige Verse:
Sonnige Tage – Zeit der Rosen,
duftende Schönheit im Überfluß!
Und jede von ihnen,
ob gelb oder rosa,
sei eines Sommers inniger Gruß!
Rote Rosen – Zeichen der Liebe,
Boten der heimlichen Zärtlichkeit;
und stechen die Dornen,
die steten Begleiter,
füge dich drein, erdulde das Leid!
Zur Sommerszeit gibt es nur wenige hohe Feste. Das war daheim nicht anders. Es kam wahrscheinlich daher, daß die Arbeit auf den Feldern keine Zeit zum Feiern ließ. Wenn nach dem Kalender der „bewegliche“ Fronleichnamstag (zehn Tage nach Pfingsten) noch in den Monat Mai fällt – heuer erst am 3.6. –, dann kommen der Sonnenwende (21. 6.) und dem St. Johannitag (24.6.) besondere Aufmerksamkeit zu. Schon am „Veitstag“ (15.6.) sieht der Volksglaube eine entscheidende Übergangs- oder Wendezeit voraus, lautet doch die Prophezeiung: „St. Veit ändert die Zeit, alles geht auf die andere Seit'.“
Slunovrat
Jako kdysi na horách domoviny otcové zapalovali
záři ohně svatojánské noci,
aby zapudili zlo a zvěstovali dobro,
tak i my chceme zažehnout plamen.
Nechte jej zářit jasněji nad údolími i výšinami,
s hořícím srdcem stůjme kolem ohně!
Všeotec moudrý uložil za úkol
odvážit se boje proti Lokiho lstivosti;
neboť temnota musí zaniknout
a mírumilovná země musí znovu povstat.
Zita Ladwig (1919–2007), chebská spisovatelka
Pozn. Loki = lstivá postava severské mytologie
Zapálením slunovratového ohně (svatojánského ohně, u nás nářečně zvaného „Khonasfeia") dosahoval domovský zvyk svého letního vrcholu. S tímto lidovým zvykem se pojily veselé chvíle společného setkávání s tancem, zpěvem a zkouškami odvahy. Svatojánská noc je také „osudovou nocí", s níž se pojí nejeden tajemstvím opředený zvyk. Mimochodem, Jan je jediný svatý, jehož se vzpomíná v den narození, u ostatních platí za památný den datum úmrtí. Křesťanství jej, „předchůdce" Ježíše Krista, vědomě postavilo do popředí jako výraznou symbolickou postavu, aby čelilo pohanskému kultu slunovratu. Svatojánské ohně nepostrádaly jistou slavnostnost, přičemž zvláštní roli hrálo lidovectví a národní cítění.
Za zmínku stojí i svátek svaté Anny, který se rád slavil 26. července u kávy a koláče. Samozřejmě jsou ke kávovému stolu zvány všechny ženy s důvěrně známými jmény Anneliese, Annemarie, Marianne atd.! Jméno Anna (tak se jmenovala Ježíšova babička, manželka Jáchyma) bylo mezi dívkami stejně rozšířené jako Franz a Josef mezi chlapci.
Milí krajané! Užívejte si krásné letní dny! Přeji všem hezký čas a srdečně vás zdravím.
Váš krajan Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Sonnenwende
Wie auf den Bergen der Heimat die Väter entfachten (?)
den Feuerschein der Johannisnacht,
das Böse zu bannen, vom Guten zu künden,
so wollen auch wir die Flamme entzünden.
Laßt heller sie leuchten über Täler und Höhen,
mit brennendem Herzen um das Feuer stehen!
Allvater der Weise hat aufgetragen,
gegen Lokis Schläue den Kampf zu wagen;
denn Finsternis muß untergehen
und Friedenserde neu erstehen.
Zita Ladwig (1919-2007), Egerländer Schriftstellerin
Anm. Loki =
listenreiche Gestalt der altnordischen Mythologie
Mit dem Abbrennen des Sonnwendfeuers (Johannisfeuer, mundartlich bei uns „Khonasfeia“ genannt) erreichte das heimatliche Brauchtum seinen sommerlichen Höhepunkt. Fröhliche Stunden der Gemeinsamkeit mit Tanz, Gesang und Mutproben verbanden sich mit diesem Volksbrauch. Die Johannisnacht ist auch eine „Losnacht“, mit der manch geheimnisumwitterter Brauch verbunden ist. Übrigens ist Johannes der einzige Heilige, dessen Geburtstag gedacht wird, bei den anderen gilt das Sterbedatum als Gedenktag. Das Christentum stellte ihn, den „Vorläufer“ Jesu Christi, bewußt als markante Symbolgestalt in den Vordergrund, um dem heidnischen Sonnwendkult zu begegnen. Johannisfeuer entbehrten nicht einer gewissen Feierlichkeit, wobei Volkstum und Nationalgefühl eine besondere Rolle spielten.
Zu erwähnen ist auch das Annafest, das man am 26. Juli gerne bei Kaffee und Kuchen feierte. Selbstredend sind alle weiblichen Personen mit den vertrauten Vornamen Anneliese, Annemarie, Marianne usw. zur Kaffeetafel eingeladen! Der Vorname Anna (so hieß die Großmutter Jesu, Frau des Joachim) war für Mädchen so verbreitet wie Franz und Josef bei den Buben.
Liebe Heimatfreunde! Genießt die schönen Sommertage!
Ich wünsche allen eine gute Zeit und grüße Euch herzlich.
Euer Landsmann Franz Pöttig
Senoseč
Trpká vůně čerstvého sena vane
až sem k cestě, po níž kráčím domů.
Osvobodivá je ta podivuhodná šíře
posečených luk, než slunce zajde.
Světlý koberec, jenž se rozprostírá,
lemuje soumračně tmavý okraj lesa.
Z hluboko rozježděné cesty se kolébá a naklání
povoz za voznicí.
Svět tichne. Tiše, obřadně
dozní jasná melodie dne,
umlkne shon, smích, žal i hněv –
večer nad tím vším rozprostírá mír.
Elfriede Brandler, chebská lyrická básnířka
Zobrazit původní německý text
## Heumahd
Der herbe Duft des frischen Heues weht
bis her zur Straße, drauf ich heimwärts schreite.
Befreiend ist die wunderbare Weite
gemähter Wiesen, eh' die Sonne geht.
Den lichten Teppich, der gebreitet liegt,
begrenzt des Waldes dämmerdunkler Saum.
Aus tiefgefurchtem Wege wiegt und biegt
sich eine Fuhre hinterm Deichselbaum.
Die Welt wird stiller. Leise, weihevoll
verklingt des Tages helle Melodie,
verstummen Eifer, Lachen, Kummer, Groll –
der Abend breitet Frieden über sie.
Elfriede Brandler, Egerländer Lyrikerin
Slavnost Božího Těla 1936
Bylo zvykem, že se v tento církevní svátek slavnostního průvodu účastnily i děti z mateřské školky, a dokonce jej vedly. Dívky v bílých šatech nosily květiny ve vlasech a v ručních košíčcích.
[obr] Před usedlostí č. 38 (Franz Heinzl, obuvník) na dolním náměstí dohlížejí tři paní na děti, které se seřadily na chodníku. Dospělí zleva: Therese (Resi) Gareis, švadlena, Marie Bräutigam (Schmieger-Schneider) a Marie Fischer (manželka poslance Josefa Fischera, bytem na Zehentplatzu č. 508). Před oběma ženami Gareis-Bräutigam se s vážným výrazem dívají do fotoaparátu: Anneliese Veit (se stuhou ve vlasech), před ní zprava: Marianne Bräutigam, Gudrun Hubl a Franziska (Fanni) Ott. Jména ostatních dívek a chlapců už nejsou známa. Pozná se snad někdo?
Fotografii nám poskytla Marianne Schnappauf, Schirmitz.
F. P.
Zobrazit původní německý text
## Fronleichnamsfest 1936
Es war Brauch, daß an diesem kirchlichen Feiertag auch die Kleinen aus dem Kindergarten am festlichen Umzug teilnahmen und diesen sogar anführten. Die Mädchen in weißen Kleidern trugen Blumen im Haar und in den Handkörbchen.
[obr] Vor dem Anwesen Nr. 38 (Franz Heinzl, Schuhmacher) am unteren Marktplatz beaufsichtigen drei Damen die Kinder, die sich am „Trottoir“ aufgestellt haben. Die Erwachsenen v.l.: Therese (Resi) Gareis, Schneiderin, Marie Bräutigam (Schmieger-Schneider) und Marie Fischer (Gattin des Abgeordneten Josef Fischer, wohnhaft am Zehentplatz Nr. 508). Vor den beiden Frauen Gareis-Bräutigam schauen mit ernsten Mienen zum Fotografen: Anneliese Veit (mit Schleife im Haar), davor v.r.: Marianne Bräutigam, Gudrun Hubl und Franziska (Fanni) Ott. Die Namen der anderen Mädchen und Buben sind nicht mehr bekannt. Wer erkennt sich vielleicht wieder?
Das Foto stellte uns Marianne Schnappauf, Schirmitz, zur Verfügung. F.P.
Minulost na fotografiích
Ústřední místo hornického města tvořilo protáhlé náměstí (Marktplatz). K obrazu města, jak jej ještě známe, patřilo i druhé, přibližně obdélníkové prostranství, „Starý trh" (Alter Markt). Obklopoval jej věnec pěkných domů. Na zelené ploše obehnané živými plůtky stál pomník padlým z válečných střetů let 1848/1866 (viz Heimatbrief 5/2000). Ulice vedoucí od náměstí pokračovala jako „Nová ulice" klikatě do kopce směrem ke Gfellu a Poschitzau, odbočovaly z ní cesty k Leßnitzgasse a ke kostelním schodům (Kirchstaffel).
Obě fotografie ukazují část důvěrně známých budov na Starém trhu.
[obr] Řada domů zahrnuje zleva čísla popisná 90 (Konrad Möhler), 91 (Max Tippmann, truhlář), 92 (Anna Stowasser, Josef Fechter) – úzká ulička vedla ke školnímu náměstí (dívčí škola) – č. 93 (Josef Stöhr) a 94/95 (obecní dům, „Hnědý dům"). Vysoké, lepenkou kryté střechy a špičaté štíty byly pro tyto usedlosti typické a často umožňovaly prostorná dvoupodlažní podkroví. Budova zcela vlevo na snímku zůstává nezmíněna.
[obr] Od Starého trhu směrem k Leßnitzgasse stály po levé ruce v jedné řadě mimo jiné honosné měšťanské domy č. 72 (Marie a Albrecht Sacher, hostinec „U pěkného měšťana"), 73 (Else Völkl) a 74 (Oskar Pöttig, zámečnický mistr), vždy zleva.
S pivní zahrádkou před hostincem (vlevo na snímku) se pojí vzpomínky na pohostinné posezení za slunných svátečních dnů. Pozornosti pozorovatele jistě neuniknou hezké, členité fasády a vysoká, mnohdy trojdílná okna, která se, jak bylo doma zvykem, otvírala ven.
[obr] „Vysvědčení o propuštění" Anny Seidl, rozené Rossmeisl.
Firemní označení u domu vpravo nad okny v přízemí zní: „Autogenní svářečská dílna", „Zámečnictví".
K oběma fotografiím se nabízí jedna osobní zajímavost: krajanka Anna Seidl, rozená Roßmeisl, se narodila roku 1874 v Tippmannově domě (č. 91). Vysvědčení o propuštění z obecné školy ve Schlaggenwaldu ze 4. dubna 1888 je podepsáno ředitelem školy Wenzelem Schusterem, třídním učitelem Friedrichem Sturmem starším a katechetou Wenzelem Manlikem a představuje zajímavý dobový dokument.
Paní Seidlovou to v březnu 1932, ve věku 58 let, přitáhlo zpět na Starý trh; bydlela v domě č. 74, v prvním patře nad zámečnictvím.
Krajan Hans Roßmeisl, Wiesbaden, její prasynovec, poskytl tyto podklady. Je potomkem Wenzela Roßmeisla, majitele hostince „Potherr" ve Krásně (Schönfeld). Heimatbrief děkuje!
Zobrazit původní německý text
## Die Vergangenheit in Bildern
Die zentrale Stelle der Bergstadt bildete der langgestreckte Marktplatz. Zum Stadtbild, wie wir es noch kennen, gehörte auch ein zweiter, in etwa rechteckiger Platz, der „Alte Markt“. Ihn umgab ein Kranz ansehnlicher Häuser. In einer von Hecken umschlossenen Grünfläche stand ein Gedenkstein für die Gefallenen der kriegerischen Auseinandersetzungen der Jahre 1848/1866 (s. Heimatbrief 5/2000). Die Straße, vom Marktplatz kommend, führte anschließend als „Neia Strauß“ kurvenreich bergan in Richtung Gfell und Poschitzau, Wege zweigten ab zur Leßnitzgasse und Kirchstaffel.
Die beiden Bilder zeigen einen Teil der vertrauten Gebäude am Alten Markt.
[obr] Die Häuserzeile umfaßt v.l. die Hs-Nr. 90 (Möhler Konrad), 91 (Tippmann Max, Tischler), 92 (Stowasser Anna, Fechter Josef) – das schmale Gäßchen führte zum Schulplatz (Mädchenschule) – Nr. 93 (Stöhr Josef) und 94/95 (Haus der Gemeinde, „Braunes Haus“). Hohe Dächer, mit Teerpappe gedeckt, und spitze Giebel waren für die Anwesen kennzeichnend und erlaubten oft zweigeschossige, geräumige Dachböden. Das Gebäude im Bild ganz links bleibt unerwähnt.
[obr] Vom Alten Markt in Richtung Leßnitzgasse standen zur linken Hand einzeilig u.a. die stattlichen Bürgerhäuser Nr. 72 (Sacher Marie u. Albrecht, Gasthaus „Zan schöin Bürgha“), 73 (Völkl Else) und 74 (Pöttig Oskar, Schlossermeister), jeweils v.l.
Mit dem Biergarten vor dem Wirtshaus (links im Bild) verbinden sich Erinnerungen an gastliche Aufenthalte an sonnigen Feiertagen. Der Aufmerksamkeit des Betrachters entgehen sicherlich nicht die schönen, strukturierten Fassaden und die hohen, vielfach dreiteiligen Fenster, die, wie daheim üblich, nach außen
[obr] „Entlassungs-Zeugnis“ von Anna Seidl geb. Rossmeisl.
zu öffnen waren. Die Firmierung beim Haus rechts über den Fenstern im Erdgeschoß lautet: „Autogen. Schweißanlage“, „Schlosserei“.
Zu den beiden Fotos bietet sich eine Personalie an: Lmn. Anna Seidl geb. Roßmeisl, wurde 1874 im Tippmann-Haus (Nr. 91) geboren. Das Entlassungszeugnis der Volksschule in Schlaggenwald vom 4. April 1888 ist von Schulleiter Wenzel Schuster, Klassenlehrer Friedrich Sturm sen. und Wenzel Manlik, Katechet, unterschrieben und stellt ein interessantes zeitgenössisches Dokument dar.
Frau Seidl zog es im März 1932, im Alter von 58 Jahren, an den Alten Markt zurück; sie wohnte in Haus Nr. 74, im ersten Stock der Schlosserei.
Lm. Hans Roßmeisl, Wiesbaden, ihr Großneffe, stellte die Unterlagen zur Verfügung. Er ist ein Nachkomme von Wenzel Roßmeisl, dem Inhaber des Gasthofes „Potherr“ in Schönfeld. Der Heimatbrief sagt Dank!
S lokomotivou k Pince
Rozhodneme-li se, bohužel jen v myšlenkách, k malému nedělnímu jarnímu výletu, vydáme se v teplém jarním slunci směrem ke Krásnu (Schönfeld) a zopakujeme si tak jednu z dřív oblíbených procházek do bližšího okolí, pak se pomalu procházíme až nahoru na Hub (Hou), k Jahnheimu a k Pince. Jakmile opustíme část obce Horní ulice (Obere Gasse), míjíme podél silnice po pravé straně nejprve porcelánku „Sommer & Matschak", pak punčochářskou tkalcovnu rodiny Wölfel, na chvíli se zastavíme u soustružnictví Franze Müllera, abychom se potěšili probouzející se přírodou, poté dojdeme k továrnímu objektu staré hřebíkárny, který stále více chátrá, a dorazíme ke střelnici v Pince nebo k hostinci Emila Kolba. Je čas na zastávku; vzpomínka nám pomůže na skok!
Je těžko představitelné, že na tomto úseku silnice – od středu města je to méně než dva kilometry – kdysi „jezdila" lokomotiva. A bylo to takto: Když se za druhé světové války roku 1940 znovu obnovila těžba rudy a na Huberské výšině se postavilo velké úpravárenské zařízení, byl konec klidu i na území Pinky. Razily se šachty, doufalo se v bohaté nálezy rudy. Báňská správa nechala mezi Pinkou a hřebíkárnou položit polní kolejovou dráhu (úzkorozchodnou), aby se surová ruda promývala vodou z Flutbachu. K přepravě sklápěcích vozíků měla sloužit polní lokomotiva. Malá parní lokomotiva dorazila na plošinovém vagonu Říšských drah na nádraží ve Schlaggenwaldu; s velkou námahou a za pokřiku „hej rup" byla vyložena a hned posazena na koleje. Protože tehdy nebyly k dispozici ani podvalníky, ani jeřáb, zvlášť v této hmotnostní třídě a s potřebnou nosností, pomohli si jinak: doprovodné mužstvo se řídilo pokynem vedení provozu a postupovalo po částech – položením určitého úseku kolejí na silnici, popojetím lokomotivy až na konec „předsunuté trati", rozebráním kolejí na ujetém úseku a jejich novým položením před lokomotivou, přičemž tento postup opakovali, až konečně dosáhli cíle, Pinky. Výhybná kolej pak umožnila, aby lokomotiva mohla přejet na druhou stranu.
Přirozeně se nedalo zabránit tomu, aby zvědavý hlouček dětí a také zainteresovaní dospělí tuto nevšední událost nesledovali a přitom nešetřili „odbornými" komentáři. Když se zrovna nepracovalo, bylo to zvláště pro děti z okolí zvláštní potěšení projet se s prázdnými vozíky od silnice až k hřebíkárně. Jako brzda přitom sloužila kulatá dřevěná tyč.
[obr] Fotografie zachycuje doprovodné mužstvo: inženýry, strojvedoucí, strojníky a provozní personál při přesunu lokomotivy na cestě k Pince.
V odstavené továrně bydlela ještě rodina Miedl a několik ruských rodin (cizích dělníků).
F. P.,
podle zápisků krajana Rolanda Rohma
(chlapce z Hubu), který poskytl i tuto fotografii.
Poznámka: S obnovením těžby v posledních letech druhé světové války přibylo i mnoho hlušiny. Začalo se proto s jejím ukládáním v sousedním lučním údolí. Tím se ztratil půvabný blízký cíl výletů s hostincem a ozvěnou (volání: „Co jedí studenti?" – odpověď: „…kachny!"). Vodovod horního pivovaru musel být přeložen. I česká báňská správa pokračovala v zasypávání údolí mrtvým materiálem, který se nedal využít ani na stavbu cest. Dnes je luční údolí zasypané a mezitím i zalesněné. Závěrečný příkrý svah sahá až k železničnímu viaduktu v Seifertsgrünu a výškou převyšuje most. Z Horní ulice se dá po rovné cestě přes Korbberg dostat až ke Kaunici!
F. P.
Zobrazit původní německý text
## Mit der Lok zur Pinge
Wenn wir uns, leider nur in Gedanken, an einem Sonntag im Frühjahr zu einem kleinen Ausflug entschließen, uns in der warmen Frühlingssonne in Richtung Schönfeld auf den Weg machen und so einen der früher beliebten Spaziergänge in die nähere Umgebung wiederholen, dann flanieren wir gemächlich bis hinauf zur Hub (Hou), zum Jahnheim und zur Pinge. Nachdem wir den Ortsteil Obere Gasse verlassen haben, kommen wir entlang der Straße auf der rechten Seite zunächst an der Porzellanfabrik „Sommer & Matschak“, dann an der Strumpfweberei der Familie Wölfel vorüber, halten bei der Drechslerei von Franz Müller kurz inne, um uns an der erwachenden Natur zu erfreuen, gelangen anschließend zum Werksgebäude der alten Nagelfabrik, das zunehmend dem Verfall ausgesetzt ist, und erreichen das Schützenhaus (Schießhaus) in der Pinge oder das Gasthaus von Emil Kolb. Es ist Zeit zu einer Einkehr; die Erinnerung hilft uns auf die Sprünge!
Es ist nur schwer vorstellbar, daß einmal auf diesem Abschnitt der Straße – es sind, ab Stadtmitte, weniger als zwei Kilometer – eine Lokomotive „fuhr“. Und das kam so: Als im Zweiten Weltkrieg im Jahre 1940 der Erzbergbau wieder aufgenommen und auf der Huber Höhe eine große Aufbereitungsanlage errichtet wurde, war es auch auf dem Areal der Pinge mit der Ruhe vorbei. Es wurden Schächte niedergebracht, man hoffte auf ergiebige Erzfunde. Die Bergbauverwaltung ließ zwischen der Pinge und der Nagelfabrik ein Feldbahngleis (in Schmalspur) verlegen, um das Roherz mit dem Wasser des Flutbaches zu waschen. Zur Beförderung der kippbaren Loren sollte eine Feldbahnlok zum Einsatz kommen. Die kleine Dampflok traf auf einem Flachwaggon der Reichsbahn am Bahnhof Schlaggenwald ein; sie wurde mit viel Mühe und „Hau ruck“ entladen und gleich auf Schienen gesetzt. Da weder Tieflader noch Kran, zumal in dieser Gewichtsklasse und mit der notwendigen Tragkraft, damals zur Verfügung standen, behalf man sich auf andere Weise: Die begleitende Mannschaft folgte der Anweisung der Betriebsleitung, durch Verlegen eines bestimmten Gleisabschnittes auf der Straße, Vorrücken der Lok bis zum jeweiligen Ende der „Vorspur“, Abbau der Schienen im zurückgelegten Abschnitt und ihr erneutes Vorlegen sowie in Wiederholung dieser Prozedur stückweise voranzukommen und schließlich das Ziel „Pinge“ zu erreichen. Ein Ausweichgleis ermöglichte es, daß die Lok umsetzen konnte.
Es blieb natürlich nicht aus, daß eine neugierige Kinderschar und auch interessierte Erwachsene das nicht alltägliche Ereignis verfolgten und dabei mit „fachkundigen“ Kommentaren nicht sparten. Wurde einmal nicht gearbeitet, so war es, zumal für die Kinder der Umgebung, ein besonderes Vergnügen, mit leeren Loren von der Straße bis zur Nagelfabrik zu fahren. Dabei diente eine runde Holzstange als Bremse.
[obr] Das Foto zeigt die begleitende Mannschaft: Ingenieure, Lokführer, Maschinisten, Betriebspersonal bei der Überführung der Lok unterwegs auf der Straße zur Pinge.
In der stillgelegten Fabrikanlage wohnten noch die Familie Miedl und einige russische Familien (Fremdarbeiter). F.P.,
nach Aufzeichnungen von Lm. Roland Rohm
(a Bou va da Hou), der auch das Foto zur Verfügung stellte.
Anmerkung: Mit der erneuten Aufnahme des Bergbaus in den letzten Jahren des Zweiten Weltkrieges fiel auch viel Abraum an. So begann man, das taube Gestein im benachbarten Wiesental abzulagern. Damit ging ein liebliches Nahziel für Ausflüge mit Gasthaus und Echo (Ruf: „Was essen die Studenten?“ – Antwort: „.... Enten!“) verloren. Die Wasserleitung der Bergbrauerei mußte verlegt werden. Auch die tschechische Bergbauverwaltung setzte das Auffüllen des Tales mit totem Material fort, das sich nicht einmal für den Wegebau verwenden ließ. Heute ist das Wiesental zugeschüttet und inzwischen auch bewaldet. Der abschließende Steilhang reicht bis zum Bahnviadukt in der Seifertsgrün heran und überragt die Brücke an Höhe. Man kann von der Oberen Gasse über den Korbberg auf ebenem Weg hinüber zum Kaunitz gelangen! F.P.
Zahradníkova radost
Kdo z nás mohl ve staré domovině nazývat zahradu svou vlastní, byť sebemenší kousek země, ten ji pečlivě využíval a svou „říši" opatroval s oddaností.
Když si po vyhnání mnozí krajané i v cizině znovu pořídili vlastní pozemek a dopracovali se k novému bydlišti, bylo vlastnictví zahrady, stejně jako doma, nadmíru vítané. „Zahradničení" zůstalo oblíbenou volnočasovou činností mladých i starých.
Pozemek zprvu sloužil spíš k soběstačnosti v bramborách, zelenině a kuchyňských bylinkách, s tím se často pojilo i pěstování ovoce. Větší plochy později umožnily zakládání květinových záhonů, okrasných a skalních zahrádek a otevřely možnosti k trávení volného času.
Ať je to jak chce, každá pořádná zahrada vyžaduje mnoho tělesné práce. Od časného jara do pozdního podzimu práce nikdy nekončí a nejeden den stačí jen na krátké oddechnutí. Trávit celé hodiny, natožpak odpoledne, sladkým nicneděláním, by pilného zahrádkáře vůbec nenapadlo.
Jinak to vidí dobří známí, kteří občas přijdou na návštěvu nebo se na procházce podívají přes plot. „Taková malá zahrádka se udělá sama od sebe, velká námaha to přece nemůže být," zní jeden z těch „znaleckých", dokonce i veršovaných komentářů, které člověk slýchá.
Kdepak! Naše krajanka Anneliese Scherf-Clavel to ví lépe a zahradnickou skutečnost shrnula do veršů:
Zobrazit původní německý text
## Gärtners Freude
Wer von uns in der alten Heimat einen Garten sein eigen nennen konnte, und war das Fleckchen auch noch so klein, der nutzte ihn mit Sorgfalt und pflegte sein „Reich“ mit Hingabe.
Als nach der Vertreibung viele Landsleute auch in der Fremde wieder Eigentum an Grund und Boden erworben und es zu einem neuen Wohnsitz gebracht hatten, war der Besitz eines Gartens wie daheim höchst willkommen. „Gartln“ blieb eine beliebte Beschäftigung in der Freizeit für jung und alt.
Das Areal diente zunächst mehr der Selbstversorgung mit Kartoffeln, Gemüse und Küchenkräutern, die Nutzung für Obst ging vielfach einher. Größere Flächen erlaubten später das Anlegen von Blumenbeeten, Zier- und Steingärten und eröffneten Möglichkeiten zur Gestaltung der Freizeit.
Wie auch immer, jeder ordentliche Garten verlangt viel körperlichen Einsatz. Vom zeitigen Frühjahr bis zum späten Herbst geht die Arbeit nie aus, und an so manchem Tag reicht es nur zu kurzen Verschnaufpausen. Ganze Stunden, Nachmittage gar, mit süßem Nichtstun zu verbringen, käme dem fleißigen Gärtner erst recht nicht in den Sinn.
Anders sehen es die guten Bekannten, die gelegentlich zu Besuch kommen oder beim Spaziergang über den Zaun schauen. „So ein bißchen Garten macht sich von allein, und große Mühe kann es doch nicht sein“, lautet einer jener „kundigen“, sogar gereimten Kommentare, die man zu hören bekommt.
Von wegen! Unsere Lmn. Anneliese Scherf-Clavel weiß es besser und faßte die gärtnerische Wirklichkeit in Verse:
Lehátko
„Ach, jak ti závidíme
tolik zahradních radostí!"
volají pořád přátelé,
co nemají za domem zahrádku.
Vidí mě, líně jako v katalogu,
malebně natažené,
zatímco kolem pestrá nádhera
kvete, prospívá a těší!
Ó, co víte vy o té dřině,
již člověk má se vším tím kvetením:
aby se krása udržela,
bojuje se s přírodními živly!
Pořád se dřepí na zemi,
aby se plelo a klučilo.
Vysadí se nové rostliny,
a slunce je hned spálí.
A když konečně vzejde semínko
reseda a cyklámenu,
sní tu první něžnou zeleň
vždycky slepice od sousedky!
Sotva se zaženou myši,
usadí se na růžích mšice,
a pěkně upravený trávník
pokryjí krtčí hromádky.
Zrovna se sází cibulky,
už je třeba stříhat živý plot,
a jakmile je to hotovo,
znovu začíná sekání!
Všechno chce být hýčkáno,
jen plevel roste sám od sebe...
Unavená a celá poštípaná,
s ulámanými nehty,
tahá se s konvemi sem a tam.
A lehátko zůstává prázdné!
Když si do něj ale lehnu
a nechám všechnu tu dřinu být,
vy přátelé si jistě myslíte:
Místo dřiny se jen povaluje!
(F. P., z „Kaadner Heimatbrief" 11/09)
Zobrazit původní německý text
## Der Liegestuhl
„Ach, wie bist du zu beneiden
um die vielen Gartenfreuden!“,
rufen stets die Freunde aus,
die kein Gärtchen hinterm Haus.
Seh'n mich, faul wie im Prospekt,
malerisch dahingestreckt,
während rings die bunte Pracht
blüht, gedeiht und Freude macht!
O, was wißt Ihr von den Mühen,
die man hat um all dies' Blühen:
Um die Schönheit zu erhalten,
kämpft man mit Naturgewalten!
Ständig hockt man auf dem Boden,
um zu jäten und zu roden.
Setzt man neue Pflanzen ein,
brennt sie tot der Sonnenschein.
Und geht endlich auf der Samen
von Reseda und Zyklamen,
frißt das erste zarte Grün
stets das Huhn der Nachbarin!
Kaum verjagte man die Mäuse,
sitzen auf den Rosen Läuse,
und der Rasen, wohlgepflegt,
Maulwurfstatendrang bedeckt.
Grad ist man am Zwiebelstecken,
muß man schneiden schon die Hecken,
und ist dieses dann getan,
fängt das Mähen wieder an!
Alles will gehätschelt sein,
nur das Unkraut wächst allein ...
Müde und total zerstochen,
Fingernägel abgebrochen,
schleppt man Kannen hin und her.
Und der Liegestuhl bleibt leer!
Leg' ich mich jedoch hinein
und laß alles Mühen sein,
denkt Ihr Freunde sicherlich:
Statt zu schaffen, aalt sie sich!
(F. P., aus „Kaadner Heimatbrief“ 11/09)




