Schlaggenwälder Heimatbrief — duben / květen 2010
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 13–18 ročníku 61/2. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Milí krajané!
Jakmile skončí březen, slunce už znatelně nabralo na síle a jeho příjemné teplo my starší tolik oceňujeme. Svět nám připadá přívětivější, život je zas o něco snesitelnější. Drsné, často mrazivě studené zimní dny patří opět minulosti a člověk si s úlevou oddechne.
Až pošťák přinese do domu toto číslo Heimatbriefu, budeme slavit Velikonoce, svátek Kristova vzkříšení. Vzpomínáme na slavnostně vyzdobený Boží hrob, na sváteční mši v kostele svatého Jiří a na bohaté velikonoční zvyky staré domoviny. Myslíme na májové pobožnosti v kostele svaté Anny, zasvěcené svaté Marii, Matce Boží; na Nanebevstoupení Páně, kdy si mnohé rodiny po mši rády vyrazily na výlet do zelenající se a kvetoucí přírody; nezapomínáme ani na Den matek, kdy slovem i písní děkujeme matkám. Padesát dní po Velikonocích slavíme Letnice, svátek seslání Ducha svatého.
Těšme se teď na toužebně očekávané jaro, na sytou zeleň luk, na pestrou rozmanitost květin, na známé hlasy ptáků a také na radostné shledání s dobrými přáteli ze staré domoviny.
Přeji vám k tomu hezký čas, nemocným úspěšnou cestu k uzdravení, všem pokojné velikonoční svátky a krásné květnové svátky.
Zdraví vás s krajanskou sounáležitostí
váš krajan Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Liebe Landsleute!
Wenn der Monat März vorüber ist, hat die Sonne schon mächtig an Kraft gewonnen, deren wohlige Wärme wir Älteren so sehr schätzen. Die Welt erscheint uns freundlicher, das Dasein lebenswerter. Die rauhen, oft frostig-kalten Wintertage gehören wieder der Vergangenheit an, und man seufzt erleichtert auf.
Wenn der Postbote diese Ausgabe des „Heimatblattes“ ins Haus bringt, feiern wir Ostern, das Fest der Auferstehung Christi. Wir erinnern uns an das festlich geschmückte Heilige Grab, an das feierliche Hochamt in der St.-Georgs-Kirche und an das reiche österliche Brauchtum in der alten Heimat. Wir denken an die Maiandachten in der St.-Anna-Kirche, die der hl. Maria, der Muttergottes, gewidmet waren; an den Himmelfahrtstag, an dem viele Familien nach der Messe gerne Ausflüge in die grünende und blühende Natur unternahmen; wir vergessen nicht den Muttertag, an dem unser Dank in Wort und Lied den Müttern gilt. Fünfzig Tage nach Ostern feiern wir Pfingsten, das Fest der Sendung des Hl. Geistes.
Freuen wir uns nun auf den sehnlich erwarteten Frühling, das satte Grün der Fluren, die bunte Vielfalt der Blumen, die vertrauten Stimmen der Vögel und auch auf ein frohes Wiedersehen mit guten Freunden aus der alten Heimat.
Ich wünsche Euch dazu eine gute Zeit, den Kranken erfolgreiche Wege zur Genesung, allen ein friedvolles Osterfest und schöne Feiertage im Monat Mai.
Es grüßt Euch in heimatlicher Verbundenheit
Euer Lm. Franz Pöttig
Duben
Když duben pořádně se rozjaří,
seno i obilí bujně se daří.
A mísí-li sníh se sluncem v hře,
nech ho být, tak to prostě běž!
Přijde-li Rozmunda s bouří, s větrem,
nevadí to – vyhraje ten,
kdo len zaseje o Ezechielovi,
ten mu jistě nezklame, poroste.
Dokud žáby řvou před Markem,
potom už musí zmlknout tichem.
Dej pozor o Valpuržině noci,
ať ti čarodějka neuškodí nic!
Rolf Nitsch (1920–1984), chebský spisovatel
Poznámka: Rozmunda (30. 4.?), Ezechiel, prorok v Babylonu, 10. 4., Marek, evangelista, 25. 4., Valpuržina noc (filipojakubská noc) 30. 4.
Věrní čtenáři, získejte pro Heimatbrief (EHB) nového odběratele!
Zobrazit původní německý text
## April
Wenn der April Spektakel macht,
gibt's Heu und Korn in voller Pracht.
Drum, mischt er Schnee mit Sonnenschein,
laß ihm sein Spiel und schick' dich drein!
Kommt Rosamund mit Sturm und Wind,
das schadet nicht. – Doch der gewinnt,
der Lein sät an Ezechiel,
der wächst ihm ganz bestimmt nicht fehl.
Solang' die Frösch' vor Markus schrei'n,
müssen sie nachher stille sein.
Gib acht in der Walpurgisnacht,
daß dir die Hex' kein Schaden macht!
Rolf Nitsch (1920-1984), Egerländer Schriftsteller
Anmerkung: Rosamunde (30.4.?), Ezechiel (Hesekiel), Prophet in Babylon, 10.4., Markus, Evangelist, 25.4., Walpurgisnacht (Frei-, Losnacht) 30.4.
Treue Leser werben einen neuen Bezieher für den EHB!
Spor o Steinbachovou
„Karlovarské noviny" (Karlsbader Zeitung, KZ) – vydání únor 2010 – se podrobně zabývaly mezitím už téměř odpudivým handrkováním kolem předsedkyně Svazu vyhnanců Eriky Steinbachové a jejího místa ve správní radě Centra proti vyhánění. V příspěvcích jako „Zatvrzelé fronty ve sporu o Steinbachovou" a „Zahajovací návštěva v Praze" se autoři věnují protichůdnému postoji tehdejšího spolkového ministra zahraničí Guida Westerwelleho k obsazení tohoto místa paní Steinbachovou.
Ve stejném vydání KZ je k uvedenému politikovi otištěna i básnička. Pochází z „Pruských všeobecných novin" (Preußische Allgemeine Zeitung) z 9. 12. 2009. Pod titulkem „Westerwelleho obrat" (Die Westerwende) a pod pseudonymem „Pannonicus" je bohužel citováno jen pět z osmi slok. Šlo o přehlédnutí?
Zde jsou verše v úplném znění:
Jak se ví už odedávna,
usmíření samo nejde,
vždyť se na něm obě strany
musí podílet, a poctivě.
Role jsou však obrácené,
když se dnes obětem diktuje,
jak se mají usmiřovat,
aby to vyhovovalo pachatelům.
Ještě zvrácenější a podlejší,
leč pachatelům nadmíru vhod,
je, když navíc někdo vlastním lidem
vrazí navrch nůž do zad.
Byl bych odpřisáhl na vše svaté,
že dřív mluvil jinak –
přišel snad o rozum?
Ne, naučil se: tudy vede cesta!
Tak tedy vyje se smečkou
a osvědčuje se ve špagátu,
vždyť dnes je ministrem –
člověk se ptá, pro jaký stát?
Ano, ten liberální tovaryš
se vypracovává na mistrovské beránka,
a měkká vlna smíření
tak zůstává v hlavním programu.
Na usmiřování právě
absolvoval i rychlokurz –
na Blízkém východě, kde bez milosti
se týrají vyhnanci.
Ovšem takové usmíření
není jen prostě nespravedlivé,
nýbrž navíc výsměchem –
jenže Němec mlčí a platí…
Poznámka volně podle Goethova Fausta: „Politická píseň, ošklivá píseň?"
F. P.
Zobrazit původní německý text
## Steinbach-Streit
Die „Karlsbader Zeitung“ (KZ) – Ausgabe Februar 2010 – befaßte sich ausführlich mit dem inzwischen fast widerwärtigen Gezerre um die Präsidentin der Vertriebenen Erika Steinbach und ihrem Sitz im Stiftungsrat für das Zentrum gegen Vertreibungen. In Beiträgen, wie „Verhärtete Fronten im Steinbach-Streit“ und „Antrittsbesuch in Prag“, geht man auf die gegensätzliche Haltung des derzeitigen Bundesaußenministers Guido Westerwelle zur Besetzung mit Frau Steinbach ein.
In der gleichen Ausgabe der KZ ist zum genannten Politiker auch Gereimtes angeführt. Es stammt aus der „Preußischen Allgemeinen Zeitung“ vom 9.12. 2009. Unter dem Titel „Die Westerwende“ und Pseudonym „Pannonicus“ werden (leider) nur fünf der acht Strophen zitiert. Ein Versehen?
Hier die vollständigen Verse:
Wie man weiß seit alten Zeiten,
klappt Versöhnung nicht allein,
denn es müssen beide Seiten
ehrlich dran beteiligt sein.
Doch verdreht sind wohl die Rollen,
wenn man Opfern heut' diktiert,
wie sie sich versöhnen sollen,
daß es Tätern konveniert.
Noch perverser und gemeiner,
aber Tätern höchst genehm
ist's, wenn eignen Leuten einer
in den Rücken fällt zudem.
Stein und Bach hätt' ich geschworen,
daß der früher anders klang –
hat er den Verstand verloren?
Nein, er lernte: Da geht's lang!
Also heult er mit der Meute
und bewährt sich im Spagat,
ist er doch Minister heute –
fragt man sich, für welchen Staat?
Ja, der Liberal-Geselle
mausert sich zum Meister-Lamm.
und die weiche Sühnewelle
bleibt daher im Hauptprogramm.
Fürs Versöhnen hat er grade
auch den Schnellkurs absolviert –
in Nahost, wo ohne Gnade
man Vertrieb'ne malträtiert.
Allerdings, so ist Versöhnung
nicht nur schlichtweg ungerecht,
sondern obendrein Verhöhnung –
bloß der Deutsche schweigt und blecht ...
Anmerkung frei nach Goethes Faust: „Politisch' Lied, ein garstig' Lied?“
F.P.
Domov, který zcizověl
Jaké pocity se zmocní „navrátilce", když se blíží ke svému rodnému domu, který musel před více než šedesáti lety s rodiči a sourozenci násilím opustit, a s jakými pocity do něj vstupuje? Přepadne ho sevřená úzkost, rozšíří se v něm nejistota, která nezmizí ani po přátelském přivítání. Dlouhý časový odstup od tehdejších hrozných událostí a dodnes skličující vzpomínky na utrpěné bezpráví vyvolávají zvláštní pocit cizoty, který jako by ho obestíral. Minulost znovu ožívá, člověk hledá něco povědomého, pohled mu bloudí. To, co si dosud láskyplně uchovává v paměti, už tam není, nebo to vypadá jinak. Barva kdysi hnědých dřevěných domovních dveří vybledla, klikaté dřevěné schodiště do patra k podkrovím náhle vypadá tak úzké a strmé. Ve vzpomínce je mnohem hezčí a pohodlnější.
Člověk si všímá přestaveb, které působí cize. V cestě stojí mezidveře; dřív se dalo jít přímo do kuchyně. K docela jinak zařízeným pokojům, do nichž smí nahlédnout, necítí žádný vztah. Kam se poděla velká kachlová kamna, která v mrazivých zimních dnech vždy tak příjemně hřála a vedle nichž byla navršena polena a stál kbelík s uhlím? Není vidět žádnou poličku s pohádkovými knížkami a milovanými svazky Karla Maye. Návštěvník neustále srovnává tehdejší dobu s dneškem. Výsledek vyznívá vystřízlivěle: dům se dávno stal domovem někoho jiného.
Z této návštěvy starého rodného domu zůstává v paměti něco pozoruhodného. Je to poznání, že čeští obyvatelé – většinou jde o mladší lidi – dnes na dění po skončení druhé světové války hledí stále více nezaujatě a k lidem, jimž byl kraj až do konce války domovem, přistupují spíše bez předsudků. K tomu přistupuje i to, že leckdo oficiální výklad nedávné historie pokládá za nepravdivý – a klade otázky.
Druhá generace po těch, kteří se jako „zlatokopové" (zlatokopči) brutálně, podobně jako lupiči, zmocnili německého majetku, v Chebsku mezitím zdomácněla a zapustila tam kořeny. Navázat rozhovor s bývalými německými obyvateli se pro mnohé mladé Čechy zdá být potřebou, rozšiřuje jim to obzor o léta před českým „záborem", o nichž se mnohdy mlčelo jako o zamlčovaném. Takovým kontaktům s mladou českou populací by se člověk neměl uzavírat.
Ty, kdo si domy obsadili v letech 1945/46, už dnes stěží potkáme. Převzaté domy a byty mezitím zčásti už několikrát změnily majitele. V Horním Slavkově (Schlaggenwald) tomu není jinak. I rodný dům je opět jednou na prodej: chce ho převzít mladý manželský pár, který se do něj již nastěhoval. Oba, otevření a nezatížení předsudky, bez dlouhého váhání vyhověli prosbě Němců stojících přede dveřmi, aby směli nahlédnout i do bývalé rodičovské zahrady. Bez okolků je pozvali na čaj ke stolku vedle staré zahradní besídky a pak sami od sebe navrhli, aby si prošli i dům. Ostych oba neznali, chybějící znalost němčiny nahradili angličtinou, jazykem, jímž se dalo stejně dobře dorozumět. Poznat lidi, jimž usedlost patřila za německých časů, považovali zjevně za užitečnou zkušenost. Dům pro ně teď už neměl temnou, neznámou minulost. A i pro návštěvníky je, byť se smíšenými pocity, dobré vědět, kdo dnes bydlí v bývalém rodném domě.
Přirozeně zůstává mnohé otevřené. Jak se tito mladí Češi staví k otázce vyhnání? Bylo snad po právu, nebo nešlo přece jen o bezpráví pohrdající lidskou důstojností? Považují se po vyvlastnění Němců svým státem za právoplatné vlastníky?
F. P. (podle příspěvku Dr. W. Rotha v Karlovarských novinách, čísle 7/2004)
[obr] Fotografie (z května 2007) zachycuje kdysi útulný kout na bývalém Zehenplatzu se dvěma dosud zachovanými domy č. 330 (Therese Krautzberger, uprostřed) a č. 331 (Anna Pöttig, vlevo: můj rodný dům), který od roku 1946 už několikrát změnil majitele a byl přestavěn. Obě usedlosti jsou obydlené a navenek v příjemném stavu. Ostatní domy v okolí chybí. Dům č. 330 zakrývá chlapeckou obecnou a měšťanskou školu z naší doby. V pozadí vpravo je vidět opravenou kamennou zeď se studniční grotou (bývalé ohraničení školní zahrady); voda z ní ovšem už neteče! – Asfaltová silnice vede směrem k nádraží a nové čtvrti.
Zobrazit původní německý text
## Fremdgewordenes Zuhause
Welche Gefühle überkommen den „Heimkehrer“, wenn er sich seinem Geburtshaus nähert, das er vor über sechzig Jahren mit Eltern und Geschwistern zwangsweise verlassen mußte, und mit welchen Empfindungen betritt er es? Beklommenheit kommt auf, Unbehagen macht sich breit, das auch nach freundlicher Begrüßung nicht weichen will. Der lange zeitliche Abstand zu den schrecklichen Ereignissen von damals und die noch heute bedrückenden Erinnerungen an das erlittene Unrecht lassen eine eigenartige Fremdheit entstehen, die einen zu umfangen scheint. Vergangenes wird wieder lebendig, man sucht nach Vertrautem, Blicke verirren sich. Was man noch immer liebevoll im Gedächtnis bewahrt, ist nicht mehr da oder hat ein anderes Aussehen. Die Farbe der einmal braunen hölzernen Haustür ist verblichen, die gewundene Holztreppe ins Obergeschoß zu den Mansarden erscheint plötzlich so eng und steil. In der Erinnerung ist sie viel schöner und bequemer.
Man nimmt Umbauten wahr, die fremd anmuten. Eine Zwischentür steht im Weg; früher konnte man direkt in die Küche gehen. Keinerlei Bezug hat man zu den ganz anders eingerichteten Zimmern, in die man einen Blick werfen darf. Wo blieb der große Kachelofen, der sich in den kalten Wintertagen immer so angenehm warm anfühlte und neben dem Holzscheite gestapelt waren und der Kohleneimer stand? Kein Regal mit Märchenbüchern und den geliebten Karl-May-Bänden ist zu sehen. Ständig vergleicht der Besucher zwischen dem Damals und dem Jetzt. Das Ergebnis fällt ernüchternd aus: Das Haus ist längst das Zuhause anderer geworden.
Etwas Bemerkenswertes bleibt von diesem Aufenthalt im alten Elternhaus. Es ist die Erkenntnis, daß die tschechischen Bewohner – meist sind es jüngere Leute – heute das Geschehen nach dem Ende des Zweiten Weltkrieges zunehmend neutral betrachten und den Menschen, denen das Land bis nach dem Krieg Heimat gewesen ist, eher unbefangen begegnen. Dazu kommt, daß so mancher die offizielle Darstellung der jüngeren Geschichte als unwahr erkennt – und Fragen stellt.
Die zweite Generation nach jenen, die sich als „Goldgräber“ (zlatokopči) brutal wie Räuber des deutschen Vermögens bemächtigten, ist im Egerland inzwischen heimisch geworden und hat dort Wurzeln geschlagen. Mit den früheren deutschen Bewohnern ins Gespräch zu kommen, scheint vielen jungen Tschechen ein Bedürfnis zu sein, es erweitert ihren Horizont auf die vielfach totgeschwiegenen Jahre vor der tschechischen „Landnahme“. Solchen Kontakten mit der jungen tschechischen Bevölkerung sollte man sich nicht verschließen.
Die Hausbesetzer der Jahre 1945/46 sind kaum noch anzutreffen. Die übernommenen Häuser und Wohnungen haben teilweise schon mehrmals die Besitzer gewechselt. In Schlaggenwald (Horní Slavkov) ist das nicht anders. Auch das Elternhaus steht wieder einmal zum Verkauf an: Ein junges Ehepaar, das bereits eingezogen ist, will es übernehmen. Die beiden, offen und unbefangen, gingen ohne langes Zögern auf das Ersuchen der vor der Tür stehenden Deutschen ein, einen Blick auch in den ehemals elterlichen Garten werfen zu dürfen. Sie luden sie ohne Aufhebens zum Tee am Tisch neben der alten Gartenlaube ein und schlugen dann – von sich aus – vor, doch auch einen Gang durch das Haus zu machen. Berührungsängste kannten die beiden nicht, die mangelnden Deutschkenntnisse wurden durch Englisch ersetzt, eine Sprache, in der man sich ebenso verständigen konnte. Die Leute kennenzulernen, denen das Anwesen in deutscher Zeit gehörte, betrachteten sie offenbar als nützliche Erfahrung. Nun hatte das Haus für sie keine dunkle, unbekannte Vergangenheit mehr. Und auch für die Besucher ist es, wenn auch mit gemischten Gefühlen, gut zu wissen, wer heute das Elternhaus von einst bewohnt.
Natürlich bleiben so manche Fragen offen. Wie stehen diese jungen Tschechen zur Frage der Vertreibung? War sie etwa Rechtens, oder war die Enteignung nicht doch menschenverachtendes Unrecht? Sehen sie sich nach der Enteignung der Deutschen durch ihren Staat als rechtmäßige Eigentümer?
F.P. (nach einem Beitrag von
Dr. W. Roth in der Karlsbader Zeitung Folge 7/2004)
[obr] Das Foto (vom Mai 2007) zeigt einen ehemals heimeligen Winkel am früheren Zehenplatz mit den beiden noch übrigen Häusern Nr. 330 (Therese Krautzberger, Mitte) und Nr. 331 (Anna Pöttig, links: mein Elternhaus), das seit 1946 schon mehrmals den Besitzer gewechselt hat und umgebaut wurde. Beide Anwesen sind bewohnt und in äußerlich ansprechendem Zustand. Die anderen Häuser in der Runde fehlen. Haus-Nr. 330 verdeckt die Knabenvolks- und Bürgerschule unserer Zeit. Im Hintergrund rechts ist die instandgesetzte Steinmauer mit der Brunnengrotte (frühere Schulgartenbegrenzung) zu erkennen; Wasser indes fließt keines mehr! – Die Teerstraße führt in Richtung Bahnhof und neue Siedlung.
Pohled na druhou stranu
Kontroly alkoholu. Kdo se na českých silnicích dostane do běžné dopravní kontroly, bude nově vždy zkontrolován i na alkohol za volantem. Důvod: prudký nárůst těžkých dopravních nehod pod vlivem alkoholu. V sousední zemi platí přísný limit 0,0 promile.
Mýto. Roční dálniční známka 2010 pro jízdu po českých dálnicích stojí pro osobní automobily nově 1200 korun, v přepočtu asi 45 eur, měsíční známka 350 korun, asi 13 eur.
Cestující do Prahy! Zlatá ulička na Pražském hradě bude od května 2010 pravděpodobně na rok uzavřena. Důvod: restaurátorské a kanalizační práce a archeologický průzkum.
Pozor, řidiči! Při cestách po ČR mějte vždy zapnutá denní světla (potkávací světlomety), jinak hrozí pokuty!
Zobrazit původní německý text
## Blick nach drüben
Alkoholkontrollen. Wer auf tschechischen Straßen in eine allgemeine Verkehrskontrolle gerät, wird künftig auch immer auf Alkohol am Steuer überprüft. Grund: Starker Anstieg schwerer Verkehrsunfälle unter Alkoholeinwirkung. Im Nachbarland gilt eine strikte 0,0-Promille-Grenze.
Maut. Die Jahresvignette 2010 für die Fahrt auf tschechischen Autobahnen kostet für Pkw nunmehr 1.200 Kronen, umgerechnet rund 45 Euro, die Monatsvignette 350 Kronen, etwa 13 Euro.
Pragreisende! Die Goldene Gasse auf der Prager Burg wird ab Mai 2010 voraussichtlich für ein Jahr gesperrt. Grund: Restaurierungs- und Kanalarbeiten sowie archäologische Grabungen.
Achtung Autofahrer! Bei Reisen in der CR immer das Tagesfahrlicht (Abblendlicht) einschalten, sonst drohen Geldbußen!
Milé vaření
Doma se to pořád opakovalo: hospodyně ještě pozdě dopoledne nevěděla, co dnes dá na stůl. Na otázku milé sousedky, co bude k obědu, si ta dobrá žena postěžovala: „Ale jo, ale jo, to je kříž, co já dnes zas navařím?"
Tehdy byla žádaná „rychlá kuchyně". A dobrá rada někdy nebyla vůbec drahá, když si kuchyňská víla rychle vzpomněla, co všechno se ještě dá udělat ze zbytků. Tak se dal například bez velké námahy připravit pekáčový pokrm z housek a mléka s přídavkem vajec, náš známý „Semmlwawa", zvaný také „nakrájené housky". Chcete k tomu recept? Prosím, tady je!
Šest až osm housek se nakrájí na plátky, jablka se oloupou a rovněž nakrájí na plátky. Do vymaštěného pekáče se poskládá vrstva housek, vrstva jablek, housky, jablka atd., až nahoře skončí vrstva jablek. Přidání rozinek pokrm zjemní. Nyní se rozšlehají tři vejce, tři polévkové lžíce cukru, trocha vanilky a třetina litru mléka a polije se tím nákyp. Ten se peče asi půl hodiny v troubě. Hotovo!
Když se rozmazlenému současníkovi jednou zprotiví pojídání novomódních hotových jídel, může si znovu pochutnat na jednoduchém pokrmu podle starého, osvědčeného receptu z domovské kuchyně! Co takhle to zkusit?
Mimochodem: v naší vlastivědné knize (Heimatbuch) je naší „kuchařině" věnován celý příspěvek.
F. P.
Zobrazit původní německý text
## Die liebe Kocherei
Es kam daheim immer wieder vor, daß die Hausfrau am späten Vormittag noch nicht wußte, was sie an diesem Tag auf den Tisch bringen sollte. Auf die Frage der lieben Nachbarin, was es denn zu Mittag gebe, lamentierte die Gute: „Manna, manna, is dees a Kreiz, woos koch i denn heint wieda?“
Nun war „schnelle Küche“ gefragt. Und manchmal war guter Rat gar nicht teuer, wenn sich die Küchenfee rasch besann, was aus Resten noch alles werden kann. So ließ sich z.B. ohne großen Aufwand ein Pfannengericht aus Semmeln und Milch unter Zusatz von Eiern zubereiten, unser bekannter „Semmlwawa“, auch „Ei(ngschniena Semmln“ genannt. Ein Rezept dazu gefällig? Bitte sehr!
Sechs bis acht Semmeln werden in Scheiben geschnitten, Äpfel geschält und ebenfalls in Scheiben geteilt. In eine mit Fett bestrichene Pfanne legt man eine Schicht Semmel, eine Schicht Äpfel, Semmel, Äpfel usw., bis obenauf Äpfel liegen. Die Zugabe von Rosinen verfeinert das Gericht. Nun werden drei Eier, drei Eßlöffel Zucker, etwas Vanille mit einem drittel Liter Milch
verquirlt und über den Auflauf gegossen. Diesen etwa eine halbe Stunde in der Röhre backen. Fertig!
Wenn ein verwöhnter Zeitgenosse einmal des Verzehrs neumodischer Fertiggerichte überdrüssig ist, kann er sich wieder ein einfaches Essen nach altem, bewährtem Rezept aus der heimatlichen Küche schmecken lassen! Wie wär's?
Übrigens: Im Heimatbuch ist ein ganzer Beitrag unserer „Kocherei“ gewidmet.
F.P.
Staré hornické město
(Dokončení)
Krátký výtah z místních dějin
Kaspar Bruschius, rodilý hornoslavkovský dějepisec, uvádí ve svém díle „Das Fichtelgebirge" (Smrčiny, vydáno 1. září 1542), že v Horním Slavkově (Schlaggenwald) se hornictví provozovalo už kolem roku 1222. Skutečný počátek hornické činnosti však patrně sahá ještě hlouběji do šeré minulosti. Ke skutečnému založení Horního Slavkova ale došlo až kolem roku 1300 zásluhou hraběte Schlacka. Listinně je v liber confirmationum 46 až 63 doloženo, že kněz Ullrich byl roku 1357 dosazen jako farář Horního Slavkova oběma bratry Slavkem a Borsem z Rýzmburka. Karel IV., římsko-německý císař a český král, pobýval často na blízkém hradě Loket (Elbogen) a udělil zmíněným bratrům horní svobodu, tedy povolení těžit rudu na svých pozemcích bez daně. Horní Slavkov, Krásno (Schönfeld) a Lauterbach prodal roku 1407 Borso mladší Ulrichovi z Hasenburka; v kronikách ale nacházíme roku 1411 jako majitele hornických měst Jindřicha z Plavna. Roku 1490 obdržel Horní Slavkov městská práva s plavenským lvem ve znaku. Roku 1495 přechází majetek pánů z Plavna na pány Pluhy z Rabštejna, za jejichž vlády dosáhla cínařská těžba v Horním Slavkově svého vrcholu; současně do města přišla i nejvyšší moc a nejvyšší blahobyt. Hornoslavkovský cín, z něhož se zhotovovaly předměty všeho druhu i luxusní zboží jako konvice, šálky, tabatěrky, svícny, lampy, kahánky a nejrůznější kostelní náčiní, dokonce celé svatostánky, se pod značkou „Schlaggenwalder Feinzinn" (hornoslavkovský jemný cín) těšil všude nejlepší pověsti. Protože se z cínu vyrábělo velké množství kostelního náčiní, přijíždělo v té době do města mnoho zástupců duchovenstva, jako kanovníci, opati a další, prohlíželi si jednotlivé dílny a sklady a zadávali objednávky všeho druhu. Díky blahobytu obyvatel se město značně rozrostlo, byl vybudován plavební příkop, který vedl veškerou vodu z okolí Špičáku (Spitzberg) a Krudumu přes kola stoup a mlýnů podél celého údolí. Císař Ferdinand I. měl zvláštní radost z rozkvětu hornictví a Horní Slavkov od něj roku 1547 získal císařský horní úřad. V roce 1545 byla zřízena latinská škola, která si brzy získala dobrou pověst a trvala téměř sto let. Když pak za protireformace museli protestantští duchovní a učitelé opustit jak kostel, tak školu, latinská škola pomalu zanikla. V letech 1560 až 1580 se prý v okolí města úspěšně těžilo i stříbro. Doly se táhly od osady Gfell až po Galgenberg (Šibeniční vrch). Také dodnes používané pojmenování „Silberbach" (Stříbrný potok) pro potok v bezprostředním okolí města svědčí o tehdejším výskytu tohoto kovu. Roku 1615 připadlo ke Hornímu Slavkovu koupí za 55 456 kop míšeňských zlatých panství Bečov (Petschau). Toto mocenské postavení však bylo brzy zničeno náboženskými spory (třicetiletá válka: protestantismus proti katolicismu). Dnešní děkanský kostel, tehdy protestantský, byl uzavřen, protestantští učitelé a duchovní vypovězeni a katolická víra byla roku 1628 násilím znovu zavedena. Panství Bečov bylo zkonfiskováno. Průchody vojsk a ubytovací povinnosti vyžadovaly z městské pokladny mnoho peněz a vysoké kontribuce za sedmileté války směřovaly k úplnému finančnímu úpadku města. Když pak ještě roku 1713 zničil požár na 80 domů, přišlo mnoho rodin o veškerý majetek a upadlo do naprosté chudoby. Roku 1772 byl zrušen císařský horní úřad, který tedy trval 225 let, a namísto něj zřízen jednoduchý horní úřad, který byl ovšem roku 1868 rovněž zrušen,
neboť v tomto roce hornictví zcela zaniklo. Teprve za světové války se prozkoumaly jednotlivé doly a zčásti se znovu uvedly do provozu, aby se z nich těžil dříve nepovšimnutý wolfram, který se ve válečné době odváděl přímo k zušlechťování oceli na ministerstvo války do Vídně. Nyní jsou všechny doly opět v klidu. Při procházce blízkým i vzdálenějším okolím města lze podle různých starých haldiček, pinek a odvodňovacích štol rozpoznat bývalou hornickou činnost. Pro geology a sběratele minerálů je na haldách dost pozoruhodných nálezů.
Dnešní obyvatelé města se živí řemesly, zemědělstvím a průmyslem. V posledně jmenovaném je nejpozoruhodnější porcelánka „Haas a Czjzek", nejstarší porcelánka v Čechách (založená 1792). Továrna leží na císařské silnici Horní Slavkov–Loket, půl hodiny cesty od Horního Slavkova, takže zplodiny z jejích komínů ani v nejmenším neškodí zdravému ovzduší v obci. Podnik zaměstnává kolem 600 dělníků, má 10 pecí, jednu kobaltovou pec a dodává svůj porcelán do celého světa. Druhá porcelánka, „Sommer & Matschak", leží na císařské silnici Horní Slavkov–Krásno a je mladšího data. Pozoruhodný je i kožedělný průmysl, koželužství a bělokoželužství. Za zmínku stojí dále hornoslavkovský pivovar, který se vždy stará o dobrý mok, a několik zbytků starého cínařského řemesla, které stále ještě dodává různé kostelní náčiní a cínové zboží v nejlepším provedení.
Zobrazit původní německý text
## Die alte Bergstadt
(Schluß)
Kurzer Auszug aus der Ortsgeschichte
Kaspar Bruschius, ein geborener Schlaggenwalder Geschichtsschreiber, berichtet in seinem Werke: „Das Fichtelgebirge“ (erschienen am 1. September 1542), daß in Schlaggenwald bereits um 1222 Bergbau betrieben wurde. Der eigentliche Beginn der Bergbautätigkeit dürfte jedoch noch weiter in die graue Vorzeit zurückreichen. Die richtige Gründung Schlaggenwalds ist aber erst um das Jahr 1300 durch den Grafen Schlacko erfolgt. Urkundlich in liber confirmationum 46 bis 63 wird bewiesen, daß der Priester Ullrich im Jahre 1357 als Pfarrer von Schlaggenwald durch die beiden Brüder Slavko und Borso von Riesenburg angestellt wurde. Karl IV., röm.-deutscher Kaiser und König von Böhmen, hielt sich öfters auf der nahen Burg Elbogen auf und erteilte den genannten Brüdern die Bergfreiheit, das war die Erlaubnis, auf ihren Gründen Erze steuerfrei schürfen zu dürfen. Schlaggenwald, Schönfeld und Lauterbach wurden 1407 durch Borso den Jüngeren an Ullrich von Hasenburg verkauft; in den Chronisten finden wir aber 1411 Heinrich von Plauen als Besitzer der Bergstädte. 1490 erhielt Schlaggenwald das Stadtrecht mit dem Plauischen Löwen im Wappen. 1495 geht der Besitz der Herren von Plauen an die Herren Pflug von Rabenstein über, unter deren Herrschaft der Zinnbergbau in Schlaggenwald zur höchsten Blüte gelangte; gleichzeitig zog höchste Macht und höchster Wohlstand in die Stadt ein. Schlaggenwalder Zinn, aus dem man Gegenstände aller Art als auch Luxusgegenstände, wie Kannen, Tassen, Schnupftabakdosen, Leuchter, Lampen, Ampeln und allerlei Kirchengeräte, sogar ganze Tabernakel formte, erfreute sich besonders unter der Marke „Schlaggenwalder Feinzinn“ überall des besten Rufes. Da sehr viele Kirchengeräte aus Zinn erzeugt wurden, fanden sich um diese Zeit viele Vertreter des Klerus, wie Domherren, Äbte usw. hierorts ein, besichtigten die einzelnen Werkstätten und Niederlagen und machten Bestellungen aller Art. Durch den Wohlstand ihrer Einwohner wurde die Stadt bedeutend vergrößert, ein Flößgraben wurde gebaut und führte sämtliches Wasser aus der Gegend des Spitzberges und Krudums über die Räder der Pochhämmer und Mühlen längs des ganzen Tales. Kaiser Ferdinand I. hatte besondere Freude am Aufblühen des Bergbaues, und Schlaggenwald bekam durch ihn 1547 ein kaiserliches Bergoberamt. Im Jahre 1545 wurde eine Lateinschule errichtet, welche sich bald eines guten Rufes erfreute und welche fast hundert Jahre bestand. Als dann bei der Gegenreformation die protestantischen Geistlichen und Lehrer sowohl Kirche als auch Schule verlassen mußten, verfiel langsam die Lateinschule. Vom Jahre 1560 bis 1580 soll auch mit Erfolg in der Umgebung der Stadt auf Silber gegraben worden sein. Die Zechen erstreckten sich vom Orte Gfell bis zum Galgenberg. Auch die jetzt noch übliche Bezeichnung „Silberbach“ für einen Bach in der nächsten Umgebung der Stadt läßt auf das damalige Vorhandensein dieses Metales schließen. 1615 kam durch Kauf um 55.456 Schock Meißner Gulden die Herrschaft Petschau zu Schlaggenwald. Diese Machtstellung wurde jedoch bald durch religiöse Reibereien (30jähriger Krieg: Protestantismus kontra Katholizismus) vernichtet. Die heutige Dekanalkirche, zur damaligen Zeit protestantisch, wurde gesperrt, die protestantischen Lehrer und Geistlichen ausgewiesen und die katholische Lehre mit Gewalt 1628 wieder eingeführt. Die Herrschaft Petschau wurde beschlagnahmt. Truppendurchmärsche und Einquartierungen erheischten viel Geld aus den Kassen der Stadt, und hohe Entschädigungen zur Zeit des Siebenjährigen Krieges arbeiteten auf einen vollständigen finanziellen Untergang der Stadt hin. Als dann noch im Jahre 1713 an die 80 Häuser durch eine Feuersbrunst vernichtet wurden, waren viele Familien ihrer Habe bloß und der vollständigen Verarmung ausgeliefert. 1772 wurde das kaiserliche Bergoberamt, das also 225 Jahre bestand, aufgehoben und dafür ein einfaches Bergamt eingesetzt, welches indessen 1868 ebenfalls aufgehoben wurde,
da in diesem Jahre der Bergbau vollständig verfiel. Erst in der Zeit des Weltkrieges untersuchte man einzelne Gruben und setzte sie teilweise in Tätigkeit, um das in alter Zeit unerkannt gebliebene Wolfram zu gewinnen, das in der Kriegszeit zur Veredlung der Stähle direkt an das Kriegsministerium nach Wien abgeliefert wurde. Jetzt sind alle Gruben wieder in Stillstand. Bei einer Wanderung in die nähere und weitere Umgebung der Stadt kann man an verschiedenen alten Schuttkegeln, Pingen und Abwässerstollen die ehemalige Tätigkeit des Bergbaues erkennen. Für Geologen und Mineraliensammler gibt es in den Halden genug beachtenswerte Funde.
Die heutigen Bewohner der Stadt ernähren sich durch Gewerbe, Landwirtschaft und Industrie. In letzterer erscheint die Porzellanfabrik von „Haas und Czjzek“, welche die älteste Porzellanfabrik von Böhmen (1792 gegründet) darstellt, am bemerkenswertesten. Die Fabrik liegt an der Reichsstraße Schlaggenwald-Elbogen eine halbe Wegstunde von Schlaggenwald weg, so daß die Abgase ihrer Kamine nicht im geringsten die gesunde Luft im Orte schädigen. Das Unternehmen beschäftigt gegen 600 Arbeiter, hat 10 Brennöfen, einen Kobaltofen und liefert ihr Porzellan in die ganze Welt. Eine zweite Porzellanfabrik „Sommer & Matschak“ liegt an der Reichsstraße Schlaggenwald-Schönfeld und ist jüngeren Ursprungs. Bemerkenswert erscheint auch die Lederindustrie, Loh- und Weißgerberei. Erwähnenswert sind ferner die Schlaggenwalder Bierbrauerei, welche stets für gutes Gebräu sorgt, und einige Reste des alten Zinngießergewerbes, welche immer noch verschiedene Kirchengeräte und Zinnartikel in bester Ausführung liefern.
Cesta domů
Táhlo mě to po letech
zpátky do staré vlasti,
jet do Horního Slavkova,
kde jsem se narodil.
Na náměstí stojím zaražený,
světu už nerozumím.
Jak otevřený je pohled na město!
Poznávání mi jde tak těžko.
Proměněná jsou náměstí i ulice,
všude kolem je rozpad,
celé uličky často chybí –
ó domove, už to nejsi ty!
Radnice zničená ohněm,
fara jen pustá a prázdná,
svatý Jiří jen holé zdivo,
hřbitov moře trávy.
Hledám hroby svých milých,
v plevelu nalézám kámen.
Od té doby, co jsem vyhnán z domova,
odpočívají tam nahoře sami.
Z věže se neozývá zvonění,
v obci už žádné bohoslužby,
na ulicích dnešního města
neslyším žádné německé slovo.
Ve „starém městě" stojí ruiny
a domy jsou neudržované.
Chatová osada v zeleni
je obyvateli neudržovaná.
A mnoho staveb vzniklo
u Kaunice podél trati,
které jsme my, doma, už neznali,
u kapliček ke svatému Florianu.
Na Hubu se hutní wolfram,
u viaduktu ční komín elektrárny,
luční údolí je zasypané hlušinou,
potok teče cihlově červený.
Lidé, cizí mně jako já jim,
se na mě dívají jen tázavě,
ne vždy s přívětivým výrazem:
Cizinče, co tu vlastně chceš?
Jdu po starých cestách
ke Krudumu, bohatému na lesy,
a nacházím, ležící u Špičáku,
temný rybník Muckengrundteich.
A toulám se poli a lukami,
důvěrně známými z mládí,
ještě poznávám staré stopy,
obrazy z minulosti.
Pak jdu s nejistotou
přes ulici k rodnému domu.
Mám prosit o vpuštění?
Třeba mě vyženou!
Vždyť tam bydlí cizí lidé.
Co dělat v tomto okamžiku,
kterého jsem se dlouho obával?
Cesty zpět už asi není.
Ještě chvíli čekám,
mlčky stojím u plotu,
pak se beze spěchu odvracím
a bez ohlédnutí odcházím.
Táhlo mě to po tolika letech
zpátky k české zemi,
musel jsem pak bolestně poznat,
jak cizí jsem ve své domovině.
Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Heimreise
Es zog mich nach vielen Jahren
zur alten Heimat hin,
nach Schlaggenwald zu fahren,
wo ich geboren bin.
Am Marktplatz steh' ich betroffen,
verstehe die Welt nicht mehr.
Wie ist das Stadtbild offen!
Das Erkennen fällt mir so schwer.
Verändert sind Plätze und Straßen,
Verfall ist ringsumher,
es fehlen oft ganze Gassen –
o Heimat, Du bist es nicht mehr!
Das Rathaus vernichtet durch Feuer,
der Pfarrhof nur öd' und leer,
St. Georg nur rohes Gemäuer,
der Friedhof ein Gräsermeer.
Ich suche die Gräber der Lieben,
finde im Unkraut den Stein.
Seit ich heimatvertrieben,
ruh'n sie dort oben allein.
Vom Turm ertönt kein Geläute,
kein Gottesdienst mehr im Ort,
auf den Straßen der Stadt von heute
vernehm' ich kein deutsches Wort.
In der „Altstadt“ stehen Ruinen,
und die Häuser sind ungepflegt.
Eine Wochenendsiedlung im Grünen
wird von Bewohnern unhegt.
Und viele Gebäude entstanden
am Kaunitz entlang der Bahn,
die wir, daheim, nicht mehr kannten,
bei den Kapellen zum Florian.
Auf der Hub wird Wolfram verhüttet,
am Viadukt ragt ein Kraftwerksschlot,
das Wiesental mit Abraum verschüttet,
der Flutbach fließt ziegelrot.
Die Menschen, fremd wie ich ihnen,
sehen nur fragend nach mir,
nicht immer mit freundlichen Mienen:
Fremdling, was willst Du denn hier?
Ich gehe auf alten Wegen
zum Krudum, an Wäldern reich,
und finde, am Spitzberg gelegen,
den dunklen Muckengrundteich.
Und streife durch Feld und Fluren,
vertraut aus der Jugendzeit,
erkenne noch alte Spuren,
Bilder aus der Vergangenheit.
Dann geh' ich mit Unbehagen
hinüber zum Elternhaus.
Soll ich um Einlaß fragen?
Man weist mich vielleicht hinaus!
Denn dort wohnen fremde Leute.
Was tun in diesem Augenblick,
vor dem ich mich lange scheute?
Doch es gibt wohl kein Zurück.
Ich warte noch eine Weile,
verharre stumm am Zaun,
wende mich ab ohne Eile
und ohne mich umzuschau'n.
Es zog mich nach so vielen Jahren
zur böhmischen Erde hin,
mußte schmerzlich dann erfahren,
wie fremd ich in der Heimat bin.
Franz Pöttig




