Schlaggenwälder Heimatbrief — červen / červenec 2011
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 9–16 ročníku 62/4. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Milí krajané!
[obr] pohled na Horní Slavkov (Schlaggenwald) s kostelem a věží radnice – záhlavní fotografie
Schlaggenwalder Heimatbrief
Červen / červenec 2011
Milí krajané!
Dvěma letními měsíci – červnem, jehož jméno se odvozuje od římské bohyně Junony, a červencem, který dostal své jméno na počest římského vojevůdce a státníka Gaia Julia Caesara – dosahuje rok, kalendářně i meteorologicky, svého tepelného a světelného středu a vrcholu. Radujeme se z rození a vzkvétání v přírodě, z hojnosti pestrých květů a kvetoucích rostlin i ze zpěvu ptáků.
V tomto vrcholně letním čase se v Auerbachu i.d. Opf. o víkendu 9.–10. července opět koná Bürgerfest (městská slavnost), na kterou nás naše patronátní město srdečně zve.
Kdo se ještě cítí na to, aby zvládl nároky cesty do Horní Falce, kdo dokáže na chvíli přejít své zdravotní i jiné potíže a je ochoten se letos – po dvouleté přestávce – znovu setkat s krajany z domova, ať se s lehkým srdcem a dobrou myslí vydá na cestu do Auerbachu i.d. Opf. Další pokyny k tomu najdete v rubrice „Zprávy"!
Je pochopitelné, že se v týdnech před tímto termínem už několik let mísí radostné očekávání i s jinými, úzkostnými myšlenkami, které nutí k zamyšlení: Kdo ještě přijede? Kolik nás tentokrát bude? Před dvěma lety se přece jen sešlo přes dvacet návštěvníků. Jak často se ještě můžeme těšit na shledání?
Naše krajanská skupina pomalu vymírá. My, poslední z generace pamětníků, jsme po vyhnání kdysi byli těmi „mladými". Protože naši rodiče mezitím téměř všichni zemřeli, patříme dnes mezi „staré". Na rozdíl od dřívějška naši otcové a matky věděli, že jejich děti budou pěstovat sepětí se starou vlastí a s jejími bývalými obyvateli, zatímco se nám nepodařilo v nijak významné míře zaujmout naše potomky pro sounáležitost s domovským společenstvím postiženým bezprávím vyhnání natolik, aby oni, „mladí", nyní ze své strany vstoupili do našich šlépějí. Jsme bezpochyby „poslední z Gótů"! S námi opět odchází ze světového jeviště jedna celá národnostní skupina.
Pokles počtu návštěvníků na setkáních posledních let dává podnět k zamyšlení. Všichni známe a chápeme důvody. Některé obce svá setkání již zcela zastavily nebo je sloučily s jinými. Úplné vzdání se těchto setkání by bylo hlubokým, bolestným zásahem do tradice pěstované po desetiletí. A kdyby jednou přestal vycházet i Heimatbrief, ztratila by se do značné míry vzájemná spojení a poslední soudržnost mezi námi.
Milí krajané a přátelé! Vyhlídky nejsou růžové. Musíme se chtě nechtě smířit se změněnými poměry, chceme však doufat, že se i letos krajané rozhodnou vydat na cestu do Auerbachu, aby jako oddaní „kmotřenci" znovu ukázali svou přítomnost na Bürgerfestu.
Bývalý soused z domova, když se ho na to zeptali, řekl: „Do Auerbachu, v červenci? No, snad by to šlo, jen aby mi nohy nedělaly zase potíže. Uvidíme." A s mírným úsměvem dodal: „Pokud ještě budeme naživu!"
V tomto duchu s srdečným krajanským pozdravem
Váš Franz Pöttig
V originále chebským nářečím.
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Mit den beiden Sommermonaten Juni, dessen Name auf die römische Göttin Juno zurückgeht, und Juli, der seinen Namen zu Ehren des römischen Feldherrn und Staatsmanns Gaius Julius Caesar erhielt, erreicht das Jahr, kalendarisch und meteorologisch, an Wärme und Licht, Mitte und Höhepunkt. Wir freuen uns am Werden und Gedeihen in der Natur, über die Fülle von bunten Blumen und Blüten und über den Gesang der Vögel.
Z kalendáře
V červnu – lidově „Brachet" (úhorový měsíc):
1. (St) Nov
2. (Čt) Nanebevstoupení Páně
12. (Ne) Letnice (Svatodušní svátky)
13. (Po) Svatodušní pondělí
21. (Út) Začátek léta, slunovrat, nejdelší den v roce
23. (Čt) Slavnost Božího těla, deset dní po Letnicích
24. (Pá) Svatojánský den
(svobodná noc, „losovací" noc; svatojánské ohně)
27. (Po) Den sedmi spáčů (Sedm svatých pastýřů z Efesu), úplněk, lidové pořekadlo: „Když dnes prší, prší sedm týdnů."
Svatý Vít (15.6., úplněk) mění počasí, vše se obrací na druhou stranu. – Svatý Vít, zažeň bouřky do dáli!
Je-li od svatého Petra a Pavla (29.6.) do svatého Vavřince (10.8.) horko, zůstane zima dlouho bílá.
V červenci – lidově „Heuet" (senoseč):
1. (Pá) Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, nov
10. (Ne) Den sedmi bratří
(sedm synů mučednice Felicity)
15. (Pá) Úplněk
22. (Pá) Svátek svaté Máří Magdalény
(počátek vrcholně letních „psích dnů", které trvají až do svátku svatého Bartoloměje 24.8.)
24. (Ne) Svatý Kryštof, patron řidičů
26. (Út) Svátek svaté Anny (Anenská pouť)
30. (So) Nov
Jak se chovají sedmi bratři, tak to zůstane čtyři týdny. První hrušky přináší svátek Markéty (20.7.), poté všude začíná sklizeň. Je-li o Jakubu (25.7.) sucho, bude zima tuhá. Jakmile mine svatá Anna, přichází chladnější rána.
Zobrazit původní německý text
## Aus dem Kalender
Im Juni – Brachet:
1. (Mi) Neumond
2. (Do) Christi Himmelfahrt
12. (So) Pfingsten
13. (Mo) Pfingsten
21. (Di) Sommeranfang, Sonnenwende, längster Tag des Jahres
23. (Do) Fronleichnamsfest, zehn Tage nach Pfingsten
24. (Fr) St. Johannitag
(Freinacht, Losnacht; Sonnwend-, Johannisfeuer)
27. (Mo) Siebenschläfertag (Die sieben Hl. Hirten in Ephesus), Vollmond, Volksmund: „Heute Regen, sieben Wochen Regen."
St. Veit (15.6., Vollmond) ändert die Zeit, alles geht auf die andere Seit'. – Hl. Veit, treib' die Wetter weit!
Ist's von St. Peter u. Paul (29.6.) bis St. Laurenzi (10.8.) heiß, bleibt der Winter lange weiß.
Im Juli – Heuet:
1. (Fr) Herz-Jesu-Fest, Neumond
10. (So) Sieben-Brüder-Tag
(Die sieben Söhne der Märtyrerin Felizitas)
15. (Fr) Vollmond
22. (Fr) St. Magdalenentag
(Beginn der hochsommerlich-heißen „Hundstage", die bis zum St. Bartholomäustag am 24.8. dauern.
24. (So) Christophorus, Patron der Autofahrer
26. (Di) St. Annatag (Annafest)
30. (Sa) Neumond
Wie es die sieben Brüder treiben, so soll es vier Wochen bleiben. Die erste Birn' bringt Margaret(20.7.), drauf überall die Ernt' angeht. Jakobi (25.7.) trocken, Winter hart. Ist St. Anna erst vorbei, kommt der Morgen kühl herbei.
Ti staří
Když je člověk mladý, moderní,
rád by přirozeně měnil
a předělával všechno kolem.
Kdo si ale stěžuje?
Ti staří.
Když chce někdo dynamické nápady
konečně jednou vidět uskutečněné,
svraští ustaraně čelo –
ti staří.
Rádi vyprávějí o svém mládí,
mravná přece byla jejich ctnost;
co všechno vydrželi –
ano, to oni zvládli,
ti staří.
Válku a bídu, hlad,
předčasnou smrt nejednoho přítele;
přesto to všechno vydrželi –
ano, to oni dokázali,
ti staří.
Co s námahou a trápením
za svých dnů znovu vybudovali,
je teď třeba zachovat.
Mějte pochopení
pro ty staré!
Skruťte své mladické pudy,
ukažte starým svou lásku;
dejte si čas s rozvíjením,
starejte se
o své staré.
Proč honit se, proč spěchat?
Podle věčných zákonů
čas nelze zastavit –
a najednou budete i vy
těmi starými.
A ve vašich starých dnech
uslyšíte své děti naříkat:
Ach, to se nedá vydržet,
pořád si stěžují
ti staří.
Domov trvá!
[obr] Impozantní radnice našeho patronátního města Auerbach i.d. Opf. na horním náměstí.
Snímek vznikl při návštěvě Bürgerfestu. Bylo pozdní odpoledne, slunce se už téměř rozloučilo, byl to čas mezi dnem a soumrakem. Skupina stromů ve spodní části snímku už byla ponořena do stínu.
Zobrazit původní německý text
## Die Alten
Wenn man jung ist und modern,
möchte man natürlich gern
alles neu- und umgestalten.
Doch wer meckert dann?
Die Alten.
Will man dynamische Ideen
nun endlich mal verwirklicht seh'n,
zieh'n sie sorgenvolle Falten –
die Alten.
Reden gern von ihrer Jugend,
sittsam war doch ihre Tugend;
was sie alles ausgehalten -
ja, das haben sie,
die Alten.
Krieg und Elend, Hungersnot,
manchen Freundes frühen Tod;
doch sie haben durchgehalten –
ja, das haben sie,
die Alten.
Was sie unter Müh' und Plagen
neu erbaut in ihren Tagen,
gilt es nunmehr zu erhalten.
Habt Verständnis für
die Alten!
Bändigt eure jungen Triebe,
zeigt den Alten eure Liebe;
laßt Euch Zeit mit dem Entfalten,
kümmert Euch um
eure Alten.
Wozu jagen, warum hetzen?
Nach den ewigen Gesetzen
ist die Zeit nicht aufzuhalten –
plötzlich seid Ihr dann
die Alten.
Und in euren alten Tagen
hört man eure Kinder klagen:
Ach, es ist nicht auszuhalten,
immer meckern
diese Alten.
Heimat hat Bestand!
[obr] Das imposante Rathaus unserer Patenstadt Auerbach i.d. Opf. am oberen Marktplatz.
Die Aufnahme entstand beim Besuch eines Bürgerfestes. Es war am späten Nachmittag, die Sonne hatte sich schon so gut wie verabschiedet, Zeit zwischen Tag und Dämmerung. Die Baumgruppe im unteren Teil des Bildes war bereits in den Schatten geraten.
Uvítání!
Jako starosta vašeho patronátního města vás jménem obce i osobně srdečně vítám jako návštěvníky Bürgerfestu ve dnech 9.–10. července a přeji vám mnoho radosti ze shledání v kruhu vašich krajanů.
Váš Joachim Neuß, první starosta
Zobrazit původní německý text
## Willkommensgruß!
Als Bürgermeister Ihrer Patenstadt heiße ich Sie im Namen der Gemeinde und persönlich als Besucher des Bürgerfestes am 9./10. Juli herzlich willkommen und wünsche Ihnen viel Freude beim Wiedersehen im Kreis Ihrer Landsleute.
Ihr Joachim Neuß, Erster Bürgermeister
Svatodušní pouť do Chlumu Svaté Maří
Mezi Chebem (Eger) a Karlovými Vary (Karlsbad), nedaleko Sokolova (Falkenau), leží Chlum Svaté Maří (Maria Kulm), nejproslulejší poutní místo Chebska. První kostel, který zde stál již roku 1383, vznikl z lesní kapličky „Maria v lískovém houští". Nynější sakrální stavba byla postavena v letech 1690–1712 Marcantoniem Canevalem podle plánů barokního stavitele Christopha Dientzenhofera. Také tajný rada Goethe při svých cestách do Karlových Varů tento nádherný poutní kostel při několika příležitostech navštívil.
Naši rodiče vyprávěli, že se čas od času, především na jaře, vydávali věřící z farnosti hornického města Horní Slavkov (Schlaggenwald) na pouť do Chlumu Svaté Maří. Za druhé světové války jsem se jako desetiletý chlapec i já jedné takové pouti zúčastnil. Bohužel si podrobnosti z té doby už nepamatuji, kromě toho, že tato pouť byla spojena s dlouhými a namáhavými cestami. Naproti tomu se mi dobře vryly do paměti obrazy z návštěvy ještě před „sametovou revolucí", kdy byly na kostele nepřehlédnutelně vidět děsivé známky pokročilého chátrání.
V následujícím líčí zbožní poutníci z farních obcí Donawitz, Funkenstein, Kohlhau a Schneidmühl – míst na jih(-východ) od Karlových Varů – co zažili na své pouti do Chlumu Svaté Maří, samozřejmě v době před rokem 1945:
S batohem na zádech a pevnou obuví na nohou, nezapomínajíce na modlitební knížku a růženec, jsme se scházeli v časných ranních hodinách před farním kostelem v Donawitz, abychom přes Horní Slavkov, Dreihäuser, kolem Krudumu, Birndorf a Unterreichenau „putovali" do Chlumu Svaté Maří.
S kněžským doprovodem, vedeni předříkávačem modliteb, šlo se až ke „Töppeleserovu kříži", kde se k průvodu připojili spolupoutníci z Trossau. Dívky v bílých šatech, většinou pod dohledem matky nebo nějaké známé, nesly místy sošku Panny Marie na nosítkách. Platilo za zvláštní čest směti ji vynést z donawitzského kostela, vnést do poutního kostela v Chlumu a doma ji zase odnést zpátky do domácího kostela. Mladé ženy naplňovala hrdost, když v rukou držely stuhy ozdobené sošky Panny Marie. O tuto čestnou službu se občas rozhořela pramálo svatá horlivost, někdy dokonce i hádka. Mimo obce si to lidé usnadňovali, neboť to byl daleký a dosti namáhavý pochod až k cíli. Tehdy nesl Pannu Marii v dřevěné skříňce na zádech nějaký statný muž.
Kdo zná náš kraj, ví, jak kopcovitý je zdejší terén. Cesta navíc často uhýbala silnicím, rybníkům a bažinatým místům, což stálo další kapky potu. Nemalou roli hrálo i sluneční horko, které pozdě dopoledne pálilo z nebe. Nesla-li navíc matka v nůši na zádech své nemocné batole, nebo bylo-li třeba podpírat pohybově postiženého příbuzného, mohla se pouť změnit v dřinu a útrapu. Jakmile se však dorazilo do Chlumu a vylilo se srdce nebeské Matce, byla cesta domů už o něco lehčí.
Kde jsou věřící lidé, není prý daleko ani pověra. Tak umývání u „Svatého pramene" dávalo mladým dívkám krásu a zdraví. Kdo vystoupal 400 schodů na zvonici a napsal své jméno na velký zvon, byl osvobozen od bolesti zubů. Mnohé z předmětů sloužících k pobožnosti (devocionálie), které bylo možné koupit u stánků kolem kostela, platily za viditelný výraz přání předneseného v modlitbě a důvodu pouti.
Noclehy v Chlumu nenabízely žádné pohodlí. Na zem se nasypala sláma a spalo se na ní, pokud člověk nedal přednost ležení na stolech a lavicích. Protože ze všech stran přicházely o svatodušních svátcích do Chlumu četné procesí, muselo se využít každé volné místečko, a náš venkovský lid, zvyklý na málo přepychu, snášel jak námahu cesty, tak jednoduchost nocležení bez reptání.
Před odchodem z Chlumu patřil ještě jeden pohled nitru milostné kapličky a myšlence, zda a kdy se sem ještě vrátíme. Pak se ještě nakoupilo pár dárků „pro doma", samozřejmě se nezapomnělo ani na pár obrázků svatých – vždyť při návratu na nevyhnutelnou otázku „Přinesl jsi něco?" nechtěl nikdo stát s prázdnýma rukama. Jakmile bylo procesí, navzdory velké tlačenici všude kolem, kompletní, vydalo se za modlitby a zpěvu opět z chlumského kopce dolů, domů. Člověk pociťoval úlevu, splnil svou křesťanskou povinnost, řádně se pomodlil a obětoval. Cesta domů šla rychleji, i když se tu a tam už objevily puchýře na nohou. V Horním Slavkově, už nedaleko od domovských polí, se zastavilo a odpočinulo u hostince Sacher, „u pěkného měšťana".
I když byla dlouhá a únavná cesta do Chlumu dostatečně namáhavá a litanie z tlusté modlitební knihy se místy předčítaly až do omrzení nebo se zpívaly mariánské písně, vždy se našly nečekané události, díky nimž si přišli na své i ti, kdo se rádi zasmáli. Vracející se poutníci, „ti chlumští", byli podle starého zvyku večer o svatodušním pondělí opět vyzvednuti u Töppeleserova kříže. S vlajícími prapory, lehkým batohem, zaprášenou obuví a pořádně unavení se pak za společného zpěvu ubírali k farnímu kostelu. Doprovázela je vesnická mládež a před domy stáli lidé, kteří poutníky vítali. Pro mnohé ze starší generace byla taková pouť roční dovolenou, malou cestou kolem světa.
F.P.
(Podle příspěvku W. Lorenze v Karlsbader Zeitung č. 6/2006)
Poznámka: Vzdálenost Donawitz – Chlum Svaté Maří činí vzdušnou čarou úctyhodných 24 km, ve skutečnosti asi 28 km, což odpovídá celodennímu pochodu v délce zhruba osmi hodin.
V originále chebským nářečím.
Zobrazit původní německý text
## Pfingstwallfahrt nach Maria Kulm
Zwischen Eger und Karlsbad, nahe Falkenau, liegt Maria Kulm, der berühmteste Wallfahrtsort des Egerlandes. Die bereits 1383 vorhandene erste Kirche war aus einer Waldkapelle „Maria in der Haselstaude" hervorgegangen. Der derzeit bestehende Sakralbau wurde 1690-1712 von Marcantonio Canevale nach Plänen des Barockbaumeisters Christoph Dientzenhofer erbaut. Auch Geheimrat Goethe hat bei seinen Reisen nach Karlsbad mehrmals diese prächtige Wallfahrtskirche besichtigt.
Unsere Eltern erzählten, daß von Zeit zu Zeit, vornehmlich im Frühjahr, sich Gläubige aus dem Kirchsprengel der Bergstadt Schlaggenwald zur Wallfahrt nach Maria Kulm auf den Weg machten. Während des Zweiten Weltkrieges habe auch ich als Zehnjähriger an einer solchen Pilgerfahrt teilgenommen. Leider sind mir Einzelheiten von damals nicht mehr in Erinnerung, außer, daß dieses Wallfahren mit langen und mühevollen Wegen verbunden war. Bilder von einem Besuch noch vor der „Wende" hingegen haben sich gut eingeprägt, als sich an der Kirche unübersehbar erschreckende Zeichen eines fortgeschrittenen Verfalls zeigten.
Im Folgenden schildern fromme Pilger aus den Kirchengemeinden von Donawitz, Funkenstein, Kohlhau und Schneidmühl Orte süd(öst)lich von Karlsbad, was sie auf ihrer Wallfahrt nach Maria Kulm – in der Zeit vor 1945, versteht sich – erlebten:
Mit einem Rucksack am Buckel und festen Schuhen an den Füßen, Gebetbuch und Rosenkranz nicht vergessend, versammelten wir uns zu sehr früher Stunde vor der Pfarrkirche in Donawitz, um über Schlaggenwald, Dreihäuser, am Krudum vorbei, Birndorf und Unterreichenau nach Maria Kulm zu „wallfahren".
Mit priesterlichem Geleit, von einem Vorbeter geführt, ging es bis zum „Töppeleser Kreuz", wo sich Mitpilger aus Trossau der Prozession anschlossen. Mädchen in weißem Kleid, meist in Obhut der Mutter oder einer Bekannten, trugen ortsweise die Muttergottes auf der Stangentrage. Es galt als besondere Ehre, sie aus der Donawitzer Kirche heraus, in die Kulmer Wallfahrtskirche hinein und zu Hause wieder in die heimatliche Kirche tragen zu dürfen. Die jungen Frauen erfüllte es mit Stolz, wenn sie die Bänder der geschmückten Maria in Händen hielten. Um diesen Ehrendienst entbrannte gelegentlich auch ein recht unheiliger Eifer, manchmal sogar Streit. Außerhalb der Ortschaften machte man es sich leichter, denn es war ein weiter und recht beschwerlicher Marsch bis zum Ziel. Dann trug ein kräftiger Mann die Muttergottes in einem Holzkästchen auf dem Rücken.
Wer unsere Gegend kennt, weiß, wie hügelig das Gelände ist. Zudem wich der Wanderweg oftmals Straßen, Teichen und sumpfigen Stellen aus, was zusätzliche Schweißtropfen kostete. Nicht zu unterschätzen war zunehmend die Sonnenwärme, die am späten Vormittag vom Himmel brannte. Trug noch dazu eine Mutter ihr krankes Kleinkind im Buckelkorb mit, oder galt es, einen gehbehinderten Angehörigen zu stützen, konnte die Wallfahrt zur Strapaze und Tortur werden. War einmal Kulm erreicht, und hatte man sein Herz der himmlischen Mutter ausgeschüttet, war der Heimweg schon etwas leichter.
Wo gläubige Menschen sind, ist auch der Aberglaube nicht weit, sagt man. So gab Waschen am „Heiligen Brunnen" jungen Mädchen Schönheit und Gesundheit. Wer die 400 Stufen zum Glockenturm erklomm und auf die große Glocke seinen Namen schrieb, wurde von Zahnschmerzen befreit. So manche der Andacht dienenden Gegenstände (Devotionalien), die man an den Ständen rings um die Kirche erwerben konnte, galten als sichtbarer Ausdruck des im Gebet vorgetragenen Wunsches und des Wallfahrtsgrundes.
Die Kulmer Nachtlager boten keine Bequemlichkeiten. Man schüttete Stroh auf den Boden und schlief darauf, wenn man es nicht vorzog, auf Tischen und Bänken zu liegen. Da aus allen Richtungen zahlreiche Prozessionen zu Pfingsten nach Kulm kamen, mußte eben jedes verfügbare Plätzchen ausgenützt werden, und unser durch wenig Luxus verwöhntes Landvolk nahm die Anstrengung des Weges wie auch die Einfachheit des Nachtlagers ohne Murren auf sich.
Vor dem Aufbrechen von Kulm galt noch einmal ein Blick dem Innern der Gnadenkapelle und dem Gedanken, ob und wann man wohl wiederkommen würde. Dann wurden noch ein paar Mitbringsel „für die daheim" eingekauft, selbstverständlich auch ein paar Heiligenbilder nicht vergessen, wollte man doch bei der Rückkehr bei der unvermeidlichen Frage: „Hast ma woos mitbracht?", nicht mit leeren Händen dastehen. Sobald die Prozession, trotz des „graußn Gwürghs" rundum, vollzählig war, ging es unter Beten und Singen wieder den Kulmer Berg hinab heimzu. Man war erleichtert, hatte seiner Christenpflicht genügt, ordentlich gebetet und geopfert. Heimwärts ging es flotter, wenn sich auch bei dem einen oder anderen schon Blasen an den Füßen zeigten. In Schlaggenwald, schon nicht mehr weit von den
heimatlichen Fluren, wurde beim Gasthaus Sacher, „ban schöin Bürgha", eingekehrt und Rast gemacht.
War auch der weite und ermüdende Weg nach Kulm anstrengend genug, und wurden Litaneien aus dem dicken Vorbeterbuch manchmal bis zum Überdruß vorgelesen oder Marienlieder gesungen, so sorgten immer wieder unvorhergesehene Ereignisse dafür, daß auch die Lacher auf ihre Rechnung kamen. Die heimkehrenden Wallfahrer, „die Kulmer", wurden nach altem Brauch am Abend des Pfingstmontags wieder beim Töppeleser Kreuz abgeholt. Mit wehenden Fahnen, leichtem Rucksack, mit staubigem Schuhwerk und reichlich müde ging es dann unter gemeinsamem Gesang zur Pfarrkirche. Die Dorfjugend gab das Geleit, und vor den Häusern standen die Leute, die Wallfahrer begrüßend. Für viele der älteren Generation war eine solche Wallfahrt der Jahresurlaub, eine Weltreise im kleinen.
F.P.
(Nach einem Beitrag von W. Lorenz in der Karlsbader Zeitung Nr. 6/2006)
Anmerkung: Die Entfernung Donawitz-Maria Kulm beträgt in der Luftlinie stattliche 24 km, tatsächlich etwa 28 km, was einem Tagesmarsch von rund acht Stunden entspricht.
Stará vlast
[obr] Historický snímek dolního náměstí ve starém hornickém městě Horní Slavkov (Schlaggenwald). Fotografie vznikla před první světovou válkou.
Zaslal: Hans Roßmeißl, Wiesbaden
(nápis na pohlednici: Schlaggenwald bei Karlsbad – Horní Slavkov u Karlových Varů)
Zobrazit původní německý text
## Alte Heimat
[obr] Eine historische Aufnahme vom unteren Marktplatz in der alten Bergstadt Schlaggenwald. Das Foto entstand vor dem Ersten Weltkrieg.
Einsender: Hans Roßmeißl, Wiesbaden
(nápis na pohlednici: Schlaggenwald bei Karlsbad)
Svatodušní požehnání
a strach dětí z Ducha svatého
Svatodušní svátky nám přinášejí volný den. Na rozdíl od vánočních a velikonočních svátků však jen málokdo ví, co se o Letnicích vlastně slaví. „Řeč o 'narozeninách' církve má jen malou šanci obstát vedle zažitých tradic, jako je vánoční stromek o Vánocích nebo velikonoční zajíček o Velikonocích," řekl bamberský farář Hartmut Preß.
Teolog už řadu let sbírá dětské výroky. Nemálo z nich se přitom týká témat jako „Duch svatý" nebo „Trojice" a svými originálními formulacemi ukazují, jak cizí a snadno nepochopitelné jsou tyto dogmatické pojmy pro nejmenší. „Ale humor je přece také jedním z darů Ducha svatého," míní farář. Tak například pětiletý Roland končí svou večerní modlitbu slovy: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého." Následuje krátká pauza a pak otázka: „Proč je vlastně vždycky u Otce a Syna ten strašidlo?" – Proti hrozivé představě přízračné postavy se brání pětiletá Verena a modlí se: „Milý Bože, ochraňuj mě před Duchem svatým!" – Velké potíže působí výrok o trojjediném Bohu, a tak devítiletá Kathrin opakuje po kostele závěrečné požehnání: „Ať vás žehná trojnohý Bůh..." – A Tobias se pro jednoduchost modlí: „Ve jménu (text zakryt, nečitelné) Otce (text zakryt, nečitelné) i Syna a sedmi kůzlátek."
Farářovo shrnutí: „Církev musí pro svatodušní svátek (text zakryt, nečitelné) hledat názorné formy a symboly, aby děti (text zakryt, nečitelné), stejně jako (text zakryt, nečitelné) dospělí, mohli tento svátek spojit i s křesťanským obsahem (text zakryt, nečitelné)."
(Poznámka: na tomto místě je v originále část textu zakryta nalepeným lístkem, další text je nečitelný.)
Zobrazit původní německý text
## Der Pfingstsegen
und die Angst der Kinder vor dem Hl. Geist
Das Pfingstfest beschert uns einen freien Tag. Doch im Gegensatz zu den Feiertagen an Weihnachten und Ostern wissen nur wenige, was an Pfingsten eigentlich gefeiert wird. „Die Rede vom 'Geburtstag' der Kirche hat geringe Chancen gegen bewußte Traditionen, wie sie sich mit dem Christbaum an Weihnachten oder den Osterhasen an Ostern verbinden", meinte der Bamberger Pfarrer Hartmut Preß.
Seit vielen Jahren sammelt der Theologe Kindersprüche. Gar nicht wenige von ihnen befassen sich dabei mit Themen, wie „Heiliger Geist" oder „Trinität" und zeigen in originellen Formulierungen, wie fremd und mißverständlich solche dogmatischen Begriffe für die Kleinen oft sind. „Aber der Humor ist ja auch eine der Gaben des Heiligen Geistes", findet der Pfarrherr. So schließt Roland (5) sein Abendgebet mit den Worten: „Im Namen des Vaters und des Sohnes und des Heiligen Geistes". Es folgt eine kurze Pause, dann kommt die Frage: „Warum ist denn immer beim Vater und Sohn dieses Gespenst?" – Gegen die bedrohliche Vorstellung von einer unheimlichen Gestalt wehrt sich Verena (5) und betet: „Lieber Gott, beschütze mich vor dem Heiligen Geist!" – Große Schwierigkeiten bereitet die Aussage vom dreieinigen Gott, und so wiederholt Kathrin (9) den Schlußsegen in der Kirche: „Es segne euch der dreibeinige Gott ..." – Und Tobias betet, der Einfachheit halber: „Im Namen des (?) Vaters (?) und des Sohnes und der sieben Geißlein."
Das Fazit des Geistlichen: „Die Kirche muß für das Pfingstfest (?) anschauliche Formen und Symbole suchen, damit Kinder (?) wie auch (?) Erwachsene – dieses Fest auch mit christlichen Inhalten (?) verbinden können."
[část textu zakryta nalepeným lístkem]
Můj Chebský kraj
Jako dítě od Ohře mě to dodnes bolí,
po mém krásném domově, po mém Chebském kraji volá.
Kdo tam byl doma, ten mi rozumí hned.
Srdce mi těžkne v hrudi,
řekněte, proč musím
jít pryč, jít v svět?
Teď jsem od tebe pryč už skoro celý život,
a když mě zavoláš, jsem hned zas u tvých vrat.
Ať prší nebo sněží, táhne mě to k tobě zas:
Není tu co váhat,
přijdu, protože musím
a rád tě zas spatřím.
Mé hodiny mi říkají, že času mnoho nemám;
a jednou přijde chvíle: „Dnes to bylo naposled."
Pak asi budu plakat. To přece není hanba –
Bolí to velmi,
když teď musím jít,
milý Chebský kraji.
Refrén:
Tiše mě volá můj domov,
touhu po něm mám:
Chybíš mi, drahý domove!
Sním pořád jenom o tobě.
Nemohu na tě zapomenout,
mnohým je jako mně.
Měl jsem tě jen krátce,
bylo tak krásně, doma, u tebe!
F.P., podle nářeční předlohy Kurta Worzischka, Karlsbader Zeitung, únor 2011
V originále chebským nářečím.
Zobrazit původní německý text
## Mei Eghalånd
Als Kind va da Egha touts ma heint nuch ånt,
nåuch meina schöin Heimat, nåuch mein Eghalånd.
Wer duart daham wår, der kua mi vastöih.
As Herz wiad ma schwaa,
sågts ma, vawaa
ho wi möin göih?
Öitza bin i va dir fåst a Lebm lång schu fuart,
u wennst mi hålt röifst, bin i glei wieda duart.
Obs rängt oda schneit, mich zöihts ållawal za dir:
Dåu gitts ka Vatou(n,
ich kumm, waal i mou,
u dich gean siah.
Schu sågt ma mei Uhr, ich ho nimma v(ül Zeit;
u amål wiads haaßn: „'s wårs letzta Mål heit.
Dånn mou i amend greina. Dees is jå kaa Schånd –
Es tout hålt årgh wäih,
wenn i öitza gäih,
löibs Eghalånd.
Refrain:
Gänz såcht röift mi mei Heimat,
ho Sehnsucht nåuch ihr:
Du fahlst ma, teira Heimat!
Draam ållawal va dir.
Kua di hålt niat vagessn,
's gäiht v(ülan sua wöi mir.
Ho di nua kua(rz besessn,
's wår sua schöi, daham, ba dir!
F.P., nach einer mundartlichen Vorlage von Kurt Worzischek, Karlsbader Zeitung, Feb. 2011