Schlaggenwälder Heimatbrief — říjen / listopad 2010
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 12–17 ročníku 61/5. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Milí krajané!
[obr] (bez popisku) (pohled na Horní Slavkov s kostelem a věží radnice – záhlavní fotografie)
Říjen / listopad 2010
Milí krajané!
Opět se jeden rok chýlí ke konci. Jak rychle ten čas utíká! Nám starším připadá, že dokonce spěchá. I Heimatbrief má co dělat, aby s ním držel krok. Má svým odběratelům, jako vždy, přinést na příští dva měsíce příjemné příspěvky, což, přiznejme si, často není snadné. Tentokrát patří toto číslo říjnu a listopadu, nestejnorodé dvojici. Oba měsíce sice podle kalendáře patří k podzimu, přesto od října i přes loučení s letním teplem ještě očekáváme jasné a mírné dny, zářivé barvy v lesích, poslední sklizeň, zatímco s listopadem spojujeme prožívání šedých dnů s vlhkem a mlhou, s tmou a tušením zimy, se dny smutku a niterného rozjímání, s myšlenkami tak zasmušilými jako počasí.
Heimatbrief to má obsahově těžké, aby těmto ročním zvláštnostem dostál. Snad pomohou některé verše.
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute!
Wieder nähert sich ein Jahr seinem Ende. Wie rasch vergeht doch die Zeit! Uns Älteren scheint sie sogar zu eilen. Da hat auch der Heimatbrief Mühe, mit ihr Schritt zu halten. Er soll, wie immer, seinen Beziehern für die nächsten zwei Monate gefällige Beiträge bringen, was, zugegeben, oft nicht einfach ist. Dieses Mal gilt die Folge dem Oktober und dem November, ein ungleiches Paar. Beide zählen nach dem Kalender zum Herbst, doch wir erwarten vom Oktober trotz des Abschieds von der sommerlichen Wärme noch heitere und milde Tage, leuchtende Farben in den Wäldern, ein letztes Ernten, während wir mit dem November das Erleben grauer Tage mit Nässe und Nebel, mit Dunkelheit und Winterahnen verbinden, mit Tagen der Trauer und inneren Einkehr, mit Gedanken, die so trübe sind wie das Wetter.
Da hat es der Heimatbrief inhaltlich schwer, diesen jahreszeitlichen Eigenheiten gerecht zu werden. Vielleicht helfen einige Verse weiter.
Můj přítel podzim
Kabát má pestrý jako svou paletu,
směle vede štětec, ať maluje kdekoli;
plane mu červeň jak korálů provaz,
zeleň patiny, jež v slunci záři vzplane.
Je to přítel, kterého mám tolik rád,
přítel i větru, nakloněný k listí.
Učí mě přemýšlet; v koloběhu času
vše kvete a zraje, uvadá a mlčí.
Naše známá chebská básnířka Zita Ladwig, která zemřela 21. října 2007 ve věku 88 let ve svém druhém domově Waldkraiburgu, nás povede dál plná poezie:
Zobrazit původní německý text
## Mein Freund, der Herbst
Bunt ist sein Rock wie seine Palette,
kühn führt er den Pinsel, wo immer er malt;
flammend sein Rot, wie Korallenkette,
Patinagrün, das im Sonnenlicht strahlt.
Er ist ein Freund, den ich so liebe,
Freund auch des Windes, dem Laub zugeneigt.
Er lehrt mich sinnen; Im Zeitgetriebe
blüht es und reift es, vergeht und schweigt.
Unsere bekannte Egerländer Lyrikerin Zita Ladwig, die am 21. Oktober 2007 im Alter von 88 Jahren in ihrer zweiten Heimat Waldkraiburg starb, führt uns mit viel Poesie weiter:
Z pozdního pohledu
Každý musí zestárnout, a když vaše mládí
je už jen vzpomínkou, korunuje to ctnost.
Když je samota tvrdší a když vás opustí
i poslední z přátel, jděte svou cestou dál
plni trpělivosti. Existuje slitování –
brzy kroky doputují do laskavé náruče.
Zita Ladwig (1919–2007), chebská básnířka
Milí krajané! Přeji vám, ať už si náš krajanský list vezmete do ruky kdekoli, dobrou pohodu, nemocným brzké zlepšení a uzdravení, nám všem ještě příjemné a přívětivé dny v doufejme „zlatém" říjnu a dobrý, také rozjímavý a požehnaný čas.
Zdraví vás ve starém přátelství
váš krajan Franz Pöttig
Zůstaňte věrni našemu Heimatbriefu! Verbujte pro jeho odběr! Ze spolučtenářů by se měli stát předplatitelé. Každé zrušení odběru oslabuje naše společenství. Heimatbrief je poslední most do staré vlasti a ke krajanům.
Zobrazit původní německý text
## Aus später Sicht
Ein jeder muß altern, und wenn euere Jugend
nur noch Erinnern, dann krönet die Tugend.
Wenn Einsamkeit härter und wenn euch verlassen
der letzte der Freunde, dann geht euere Straßen
voll Duldsamkeit weiter. Es gibt ein Erbarmen –
bald enden die Schritte in gütigen Armen.
Heimatfreunde! Ich wünsche Euch, wo auch immer Ihr unseren Heimatboten zur Hand nehmt, Wohlbefinden, den Kranken recht bald Besserung und Genesung, uns allen noch angenehme und freundliche Tage in einem hoffentlich „goldenen" Oktober und eine gute, auch besinnliche und gesegnete Zeit.
Es grüßt Euch in alter Verbundenheit
Euer Landsmann Franz Pöttig
Bleibt unserem Heimatbrief treu! Werbt für seinen Bezug! Aus Mitlesern sollen Abonnenten werden. Jede Abbestellung schwächt unsere Gemeinschaft. Der Heimatbrief ist die letzte Brücke zur alten Heimat und zu den Landsleuen.
Kalendárium
V říjnu (Gilbhardt)
3. 10. (ne) Den německé jednoty (státní svátek), díkůvzdání za úrodu
17. 10. (ne) Posvícení, „císařské posvícení" (Kaiserkirchweih)
31. 10. (ne) Den reformace, letos zároveň konec letního času.
Říjnová obloha plná hvězd má ráda teplá kamna.
V listopadu (Nebelung)
1. 11. (po) Slavnost Všech svatých
2. 11. (út) Dušičky
11. 11. (čt) Svatomartinský den; „Na svatého Martina prý sníh říká: Tady jsem."
14. 11. (ne) Den truchlení za padlé (Volkstrauertag)
17. 11. (čt) Den pokání a modliteb (Buß- und Bettag)
21. 11. (ne) Den vzpomínky na zesnulé (Totengedenktag)
28. 11. (ne) 1. neděle adventní
30. 11. (út) Svatoondřejský den; noc z 29. na 30. listopadu, tzv. „losovací noc", u nás nazývaná „Andresnacht".
V listopadu je za každým keřem jiné počasí.
V originále chebským nářečím.
Zobrazit původní německý text
## Kalendarisches
Im Oktober – Gilbhardt
3.10. (So) Tag der deutschen Einheit (gesetzlicher Feiertag), Erntedankfest
17.10. (So) Kirchweih, „Kaiserkirchweih"
31.10. (So) Reformationstag, heuer Ende der Sommerzeit.
Oktoberhimmel voller Sterne hat die warmen Öfen gerne.
Im November – Nebelung
1.11. (Mo) Hochfest Allerheiligen
2.11. (Di) Allerseelen
11.11. (Do) St. Martinstag; „Martini sågt da Schnäi: Dåu bin i."
14.11. (So) Volkstrauertag
17.11. (Do) Buß- und Bettag
21.11. (So) Totengedenktag
28.11. (So) 1. Advent
30.11. (Di) St. Andreastag; 29./30. Losnacht, bei uns „Annaresnå(bmd" geheißen.
Im November ist hinter jeder Staude ein anderes Wetter.
Čím to je?
Člověk si udiveně protírá oči. Přečetl jsem to opravdu správně? Německy psaný pražský list Landeszeitung č. 16 z 10. 8. 2010 totiž na titulní straně píše, že podle průzkumu EMNID je Česká republika po Polsku nejméně oblíbenou sousední zemí Němců. (Nejoblíbenější je Rakousko, následované Švýcarskem.) Autorka příspěvku hledá důvody této nechuti a hned na počátku vylučuje osobní, soukromé jednání mezi lidmi jako příčinu. Dotázaní naproti tomu uváděli, že jejich antipatie mají především historické kořeny. Nebyli jediní, kdo jako příklad uváděl vyhnání Němců po druhé světové válce. Bylo nápadné, že takový odmítavý postoj nezaujímají převážně staří lidé. Tolik k novinovému článku. Hlubšímu pátrání po příčinách se autoři vyhnuli.
K tomu je třeba hned sáhnout po zbavení práv, vyvlastnění a vyhnání německého obyvatelstva ze Sudet, které Češi zlehčujícím způsobem nazývají „odsun", a po nesčetných nelidských ústrcích až po vraždy, jež k tomu byly páchány a jež byly po desetiletí zlehčovány, popírány, potlačovány a zamlčovány, zatímco tato křivda zůstala dodnes nepotrestána; většina Čechů ji stále schvaluje.
Nyní v poslední době – bohužel až tak pozdě – pronikají do širší veřejnosti mediální zprávy o zločinech Čechů v českých zemích bezprostředně po konci války. Brutální vraždění tisíců nevinných německých civilistů v oněch dnech vzbuzuje všude naprosté zděšení. V neposlední řadě vyvolává úžas i zákonem zaručená beztrestnost, nesená čirou národnostní nenávistí, pro těžké zločiny spáchané na Němcích. Civilizovaný svět je šokován dlouho zamlčovanými událostmi oné doby, které jsou vším jiným než vhodné k tomu, aby vzbudily sympatie k zemi na Vltavě.
A stále se v ČR oficiálně nepřiznává upřímně k této temné kapitole vlastních dějin, stále se široké kruhy staví nechápavě k dnes již zjevné skutečnosti, že i Češi byli krutými pachateli. To nás vede k domněnce o neupřímném přístupu i tam, kde jde o připomínku německých obětí vražd v Česku.
Po dlouhém, neúnavném úsilí příbuzných a potomků a jen příliš často proti masivnímu odporu českých obcí a proti předsudkům a obavám nacionalistických a postkomunistických svazů a spolků se na některých místech zločinů podařilo prosadit umístění a slavnostní odhalení památníků, jako jsou pamětní desky a tabule. Dlouhou dobu byly takové záměry tabuizovaným tématem!
Celých 65 let museli potomci asi 760 německých obětí vraždění v Postoloprtech (Postelberg) čekat, než bylo 3. 6. 2010 na hřbitově tohoto města možné umístit pamětní desku. Ta nese – jako vždy dvojjazyčný – nápis: „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945." (Původní znění mělo být: „Obětem postoloprtského masakru 1945"; tento text byl zamítnut.) Chybí jak národnost obětí (byli to Němci ze Žatce (Saaz)), tak pachatelů (byly to české jednotky, které zůstaly nepotrestány!), stejně jako výstižné pojmy „vražda" nebo „masakr". Nad důvody záměrného zastírání není třeba dlouho hloubat! Co by se mělo odpovědět třeba nezasvěceným zahraničním návštěvníkům na otázku po oněch „událostech"!?
V Přerově (Prerau), městě mezi Brnem (Brünn) a Moravskou Ostravou (Mährisch Ostrau), zastřelila slovenská soldateska zezadu 267 uprchlíků (78 dětí, 69 mladistvých chlapců a 120 žen). Prostý pomník bez přímé zmínky o té hrozné události od roku 1993 připomíná tuto krvavou lázeň.
Další případ: vražda osmi obyvatel v Kleinhanu (Krušné hory) dne 11. 7. 1945. Na pamětním kameni stojí: „Obětem druhé světové války v roce 1945." Cynismus lze stěží překonat, vždyť k vraždě osmi Němců došlo dva měsíce po skončení války.
Pamětní deska na ústeckém Labském mostě (před rokem 1938 a po roce 1995 Benešův most) v Ústí nad Labem (Aussig) připomíná masakr německých obyvatel. Znění: „Na památku obětí násilí ze dne 31. července 1945." Jakým obětem, prosím, jakého násilí? Kdo vlastně byli vrazi? Je vidět, jak polovičatě a neochotně dávaly příslušné politické orgány svůj souhlas k pozdějšímu uctění německých obětí!
Chomutov (Komotau), 9. 6. 1945. Pochod smrti asi 8000 německých mužů ve věku od 16 do 75 let k saské hranici u Deutschneudorfu skončil, po odmítnutí Rusy a strastiplné zpáteční cestě, v táboře podobném koncentračnímu, zvaném Maltheuern, místní části Litvínova/Mostu (Oberleutensdorf/Brüx). Počet obětí těchto barbarských opatření není znám. V Deutschneudorfu stojí dojemný památník, jehož reliéf hluboce připomíná zastavení křížové cesty. Pamětní kámen na hlavním hřbitově v Chomutově nese nápis: „Německým spoluobčanům, jimž byl Chomutov po staletí milovaným domovem." I to je něco. Marně však hledáme zmínku o „vyhnání", o tom „kdo, jak, kdy, proč".
Příklady by bylo možné dále rozšiřovat.
Kde zůstává hluboká změna smýšlení v sousední ČR směrem k historické pravdě, k poctivému vyrovnání se s historickými fakty a ke skutečné a věrohodné účasti nad utrpením a smrtí nevinných obětí z řad původního obyvatelstva v Sudetech?
Snad tyto úvahy jednou najdou cestu i do redakčních místností pražského listu Landeszeitung – a nejen tam – a osvětlí motivy stále ještě zdrženlivého postoje k ČR nejen v kruzích tehdejších vyhnanců, ale i u leckterého dalšího dnešního německého souseda.
Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Woran liegt es?
Man reibt sich verwundert die Augen. Habe ich da richtig gelesen? Schreibt doch die deutschsprachige Landeszeitung Nr. 16 vom 10.8.2010 aus Prag auf ihrer Titelseite, daß gemäß EMNID-Umfrage die Tschechische Republik nach Polen das unbeliebteste Nachbarland der Deutschen ist. (Das beliebteste ist Österreich, gefolgt von der Schweiz.) Die Autorin des Beitrags sucht nach Gründen für diese Abneigung und schließt dafür den persönlichen, privaten Umgang von Mensch zu Mensch schon einmal aus. Befragte indes äußerten, daß ihre Antipathien vor allem historisch begründet seien. Sie waren nicht die einzigen, die dazu die Vertreibung der Deutschen nach dem Zweiten Weltkrieg als Beispiel anführten. Es fiel auf, daß es nicht vorwiegend alte Leute sind, die eine solche ablehnende Haltung einnehmen. Soweit der Artikel der Zeitung. Man vermied es, nach Ursachen tieferschürfend zu forschen.
Dazu sollte man gleich auf die Entrechtung, Enteignung und Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus dem Sudetenland, letztere von den Tschechen verharmlosend „odsun", d.h. Abschub, Aussiedlung genannt, und auf die dabei einhergehend begangenen unzähligen unmenschlichen Mißhandlungen bis zum Mord zurückgreifen, die jahrzehntelang kleingeredet, geleugnet, unterdrückt und totgeschwiegen wurden, während das Unrecht bis heute ungesühnt blieb; es wird noch immer von der Mehrheit der Tschechen gutgeheißen.
Nun dringen in jüngster Zeit – leider erst so spät – Medienberichte über Untaten von Tschechen in den böhmischen Ländern unmittelbar nach Kriegsende in die breite Öffentlichkeit. Die brutale Ermordung von Tausenden unschuldigen deutschen Zivilisten in jenen Tagen erregt allenorts blankes Entsetzen. Nicht zuletzt sorgt die von purem Völkerhaß getragene, gesetzlich garantierte Straffreiheit für an Deutschen verübte Kapitalverbrechen für Fassungslosigkeit. Die zivilisierte Welt ist schockiert über die lange Zeit verschwiegenen Geschehnisse von damals, die alles andere als geeignet sind, für das Land an der Moldau Sympathien zu wecken.
Und noch immer steht man in der CR offiziell nicht ehrlich zu diesem dunklen Abschnitt der eigenen Geschichte, noch immer zeigen sich weite Kreise uneinsichtig gegenüber der nun offenkundigen Tatsache, daß auch Tschechen grausame Täter waren. Sie läßt uns auch an unaufrichtiges Verhalten glauben, wenn es darum geht, deutscher Mordopfer in Tschechien zu gedenken.
Nach langen, unermüdlichen Bemühungen der Angehörigen und Nachkommen und nur zu oft gegen den massiven Widerstand tschechischer Gemeinden und gegen Vorurteile und Bedenken nationalistischer und postkommunistischer Verbände und Vereinigungen wurde an einigen Orten der Verbrechen erreicht, Gedenkstätten, wie Platten und Tafeln, anzubringen und feierlich zu enthüllen. Lange Zeit waren solche Vorhaben Tabuthema!
Ganze 65 Jahre mußten die Nachfahren der etwa 760 deutschen Mordopfer von Postelberg warten, bis am 3.6.2010 auf dem Friedhof der Stadt eine Gedenkplatte angebracht werden konnte. Sie trägt – wie immer zweisprachig – die Inschrift: „Allen unschuldigen Opfern der Postelberger Ereignisse von Mai und Juni 1945." (Die ursprüngliche sah vor: „Den Opfern des Postelberger Massakers 1945"; der Text wurde abgelehnt.) Die Volkszugehörigkeit der Opfer (es waren Deutsche aus Saaz) und der Täter (es waren tschechische Einheiten, die straffrei blieben!) fehlt ebenso wie die zutreffenden Begriffe „Mord" oder „Massaker". Über die Gründe der absichtlichen Verschleierung braucht man nicht zu rätseln! Was sollte man denn da z.B. unbedarften ausländischen Besuchern auf die Frage nach den „Ereignissen" antworten!?
In Prerau, einer Stadt zwischen Brünn und Mährisch Ostrau, erschoß slowakische Soldateska hinterrücks 267 Flüchtlinge (78 Kinder, 69 männliche Jugendliche und 120 Frauen). Ein schlichtes Denkmal ohne direkte Hinweise auf das furchtbare Geschehen erinnert seit 1993 an dieses Blutbad.
Der nächste Fall: Ermordung von acht Einwohnern in Kleinhan (Erzgebirge) am 11.7.1945. Auf dem Gedenkstein steht: „Den Opfern des Zweiten Weltkrieges im Jahr 1945." Der Zynismus ist kaum zu überbieten, geschah doch der Mord an den acht Deutschen zwei Monate nach Kriegsende.
Die Gedenktafel an der Aussiger Elbbrücke (vor 1938 und nach 1995 Beneschbrücke) weist auf das Massaker an deutschen Bewohnern hin. Der Wortlaut: „Zum Gedenken an die Opfer der Gewalt vom 31. Juli 1945." Welche Opfer, bitte, welche Gewalt? Wer waren denn die Mörder? Es ist zu erkennen, wie halbherzig und widerwillig die maßgeblichen politischen Gremien ihr Plazet zur späteren Würdigung der deutschen Opfer gaben!
Komotau, 9.6.1945. Der Todesmarsch von etwa 8.000 deutschen Männern zwischen 16 und 75 Jahren zur sächsischen Grenze bei Deutschneudorf endete nach Zurückweisung durch die Russen und qualvollem Rückweg im KZ-ähnlichen Lager Maltheuern, einem Ortsteil von Oberleutensdorf/Brüx. Die Zahl der Opfer dieser barbarischen Maßnahmen ist nicht bekannt. In Deutschneudorf steht ein ergreifendes Denkmal, dessen Relief zutiefst einer Kreuzwegstation ähnelt. Der Gedenkstein am Hauptfriedhof in Komotau trägt die Inschrift: „Den deutschen Mitbürgern, denen Komotau jahrhundertelang geliebte Heimat war." Immerhin. Jedoch sucht man vergebens eine Aussage zu „Vertreibung", zu „wer, wie, wann, warum".
Die Beispiele ließen sich fortsetzen.
Wo bleibt ein tiefgreifender Sinneswandel im Nachbarland CR hin zur geschichtlichen Wahrheit, zu einer ehrlichen Aufarbeitung historischer Tatsachen und zu einer echten und glaubwürdigen Anteilnahme an Leid und Tod der unschuldigen Opfer aus den Reihen der angestammten Bevölkerung im Sudetenland?
Vielleicht finden diese Ausführungen auch einmal Eingang in die Redaktionsstuben der Prager Landeszeitung – und nicht nur dort – und geben Aufschluß zu den Motiven für die noch immer reservierte Einstellung zur CR nicht nur aus den Kreisen der Vertriebenen von dazumal, sondern auch bei so manchem anderen deutschen Nachbarn von heute.
Franz Pöttig
Obraz domova
[obr] Částečný pohled na dolní náměstí (stranu s radnicí) s bývalým hotelem „U Rudého vola" (Zum roten Ochsen), dnes „Restaurace U Karkulky" (německy: „Zum Rotkäppchen"); vlevo navazují domy Nového Města (v prvním z nich byla dříve umístěna mateřská škola). V popředí vlevo je vidět plochá střecha přízemního obchodu. Nechť je čtenář shovívavý k mírné neostrosti fotografie. Dodává snímku modelový charakter. Byl pořízen v srpnu 2009 z věže kostela svatého Jiří teleobjektivem.
Poskytl krajan Edwin Reinhold (Bahnhofstraße)
Příští uzávěrka redakce:
29. října 2010!
Zobrazit původní německý text
## Bild der Heimat
[obr] Teilansicht vom unteren Marktplatz (Rathausseite) mit dem ehemaligen Hotel „Zum roten Ochsen", jetzt „Restaurace u Karkulky" (deutsch: „Zum Rotkäppchen"); anschließend links Häuser der Neustadt (im ersten war früher der Kindergarten untergebracht). Im Vordergrund links ist das Flachdach eines ebenerdigen Verkaufsladens zu sehen. Man möge die leichte Unschärfe des Fotos nachsehen. Sie verleiht dem Bild einen modellhaften Charakter. Es wurde im August 2009 vom Turm der St.-Georgs-Kirche mit Teleobjektiv aufgenommen.
Lm. Edwin Reinhold (Bahnhofstraße) stellte es zur Verfügung
Nächster Redaktionsschluß:
29. Oktober 2010!
Zralost stáří
Znamená stárnutí jen vadnutí,
vysychání, slabost, únavu?
Přináší všední starost, tíže pozemská
do srdce tvého úzkost a obavu?
Roste však mnoho zralých plodů
na starém stromě života:
trpělivost, jež z poznání pramení,
poznání, moudrost, důvěra v Boha.
Ať zrak tvůj kalí se i mhouří –
jasný pohled zůstal ti vlastní;
naučil ses při sporu
mlčet ve chvíli, kdy je to vhodné.
Neboj se proto poslední fáze,
jež neúprosně blíží se stále –
jsi tak mladý, jak tvá naděje,
která s radostí ke hvězdám hledí.
Zita Ladwig (1919–2007), chebská básnířka
Zobrazit původní německý text
## Reife des Alters
Heißt Älterwerden nur Verblühen,
Verdorren, Schwäche, Müdesein?
Bringt Alltagssorge, Erdenschwere
dir Bangigkeit ins Herz hinein?
Es wachsen viele reife Früchte
an einem alten Lebensbaum:
Geduld, die aus der Einsicht kommt,
Erkenntnis, Weisheit, Gottvertrau'n.
Ist trübe auch dein Augenlicht –
ein klarer Blick ward dir zu eigen;
du hast gelernt, bei Zwistigkeit
im rechten Augenblick zu schweigen.
Drum fürchte nicht die letzte Phase,
die unerbittlich näherrückt –
du bist so jung wie deine Hoffnung,
die freudig zu den Sternen blickt.
Zita Ladwig (1919-2007), Egerländer Lyrikerin
Pomník padlých
[obr] Pomník padlých připomínal mnohé padlé, nezvěstné a zemřelé z první světové války 1914–1918, které bylo třeba oplakávat i v našem hornickém městě. Jejich jména byla uvedena nad podstavcem na měděných deskách; jsou zaznamenána v Heimatbuchu na stranách 386–387.
Umělecký návrh pomníku pocházel od krajana Stefana z porcelánky H. & C., která vyráběla z porcelánu i hlavy frontových bojovníků. Kamenické práce provedla sochařská dílna Herzog. Dílo mělo hodnotu asi 60 000 Kč. Trojhranný žulový sloup vysoký 4 m, korunovaný kamennou obětní mísou, stál na trojúhelníkové zahradě, přizpůsobené obklopujícímu trojstrannému náměstí Zehentplatz (Desátkovému náměstí).
Pomník musel být v roce 1945 na český rozkaz zničen a odstraněn. K jeho likvidaci byli povinni místní muži.
K fotografii, zleva: za plotem část domu č. 508 a zahrada Marie Fischer, vedle ní „Pichhaisl" (výčepní domek) Horního pivovaru (Bergbrauerei), za ním (uprostřed snímku, za „Flout") sklady a dílny pivovaru Ernsta Kirchnera; docela vzadu vykukuje obytný dům a šenk („Schalanda"), mohutná střecha pivovaru a svah Zvonového vrchu (Glockenberg, ještě s řídkým porostem stromů) se tyčí nad prostorem u vstupu do Pivovarské uličky (Bräuhausgasse).
[obr] Fotografie ukazuje trojstranné uspořádání pomníku padlých v oplocené zahradě na bývalém Zehentplatzu, k němuž – podobně jako na náměstí – vedlo pět přístupových cest (uliček). Z řady domů směrem k Bahnhofstraße jsou vidět, zleva: č. 334 (Albert John/Franz Letz), č. 333 (Elise Pimpl) a č. 330 (Theresia Krautzberger).
Heimatbuch datuje odhalení pomníku do roku 1936. Jiná zpráva uvádí víkend s nedělí 21. srpna 1938. Vlajky a girlandy na plotech a oknech poukazují na slavnostní vysvěcení pomníku.
Lze si stěží představit, že by Češi trpěli symboly s hákovým křížem. Kdy tedy vlastně k vysvěcení došlo? Obě fotografie poskytl krajan Franz Hofmann.
Zobrazit původní německý text
## Ehrenmal der Gefallenen
[obr] Das Kriegerdenkmal erinnerte an die vielen Gefallenen, Vermißten und Verstorbenen des Ersten Weltkrieges 1914-1918, die auch in unserer Bergstadt zu beklagen waren. Ihre Namen waren oberhalb des Sockels auf Kupfertafeln aufgeführt; sie sind im Heimatbuch auf den Seiten 386-387 verzeichnet.
Der künstlerische Entwurf für das Ehrenmal stammte von Lm. Stefan, Porzellanfabrik H. & C., die auch die Köpfe der Frontkämpfer aus Porzellan herstellte. Die Steinmetzarbeiten verrichtete die Bildhauerwerkstatt Herzog. Das Werk hatte einen Wert von etwa 60.000 Kč. Die dreikantige Granitsäule, 4 m hoch, gekrönt mit einer Opferschale aus Stein, stand in einem Garten in Dreieckform, der seinerseits dem umgebenden dreiseitigen Zehentplatz angepaßt war.
Das Denkmal mußte 1945 auf tschechischen Befehl zerstört und abgetragen werden. Männer vom Ort wurden zu seiner Vernichtung verpflichtet.
Zum Foto, v.l.: Hinter dem Zaun ein Teil des Hauses Nr. 508 und Garten von Marie Fischer, daneben das „Pichhaisl" der Bergbrauerei, dahinter (in Bildmitte, jenseits der „Flout") Lager- und Werkstätten der Brauerei Ernst Kirchner; ganz im Hintergrund lugen Wohnhaus und Schankstätte („Schalanda") hervor, das mächtige Dach des Brauhauses und der Abhang des Glockenberges (noch mit spärlichem Baumbestand) überragen den Bereich am Eingang zur Bräuhausgasse.
[obr] Das Foto zeigt die dreiseitige Anlage des Kriegerdenkmals im umzäunten Garten am früheren Zehentplatz, auf den – ähnlich wie am Marktplatz – fünf Zufahrten (Gassen) zuliefen. Von der Häuserzeile in Richtung Bahnhofstraße sind zu sehen, v.l. Nr. 334 (Albert John/Franz Letz), Nr. 333 (Elise Pimpl) und Nr. 330 (Theresia Krautzberger).
Das Heimatbuch datiert die Enthüllung auf das Jahr 1936. Ein anderer Bericht nennt dazu das Wochenende vom Sonntag, den 21. August 1938. Fahnen, Girlanden an Zäunen und Fenstern weisen auf die feierliche Einweihung des Denkmals hin.
Es ist kaum vorstellbar, daß die Tschechen Symbole mit dem Hakenkreuz geduldet hätten. Wann also erfolgte die Einweihung? Beide Fotos stellte Lm. Franz Hofmann zur Verfügung.



