Schlaggenwälder Heimatbrief — prosinec 2009 / leden 2010
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 13–19 ročníku 60/6. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Moji milí krajané!
„Pokoj na zemi", tak zní vánoční poselství. Jen tři krátká slova, obsahově tak závažná, věstící spásu, symbol lidské touhy. Ale jak daleko jsme my lidé od míru vzdáleni! Krize a svár mezi námi navzájem, ale i války, bída a utrpení nás nutí pochybovat o tomto příslibu. Jednotlivec se cítí bezmocný tváří v tvář takovému neštěstí, a mocní mění málo nebo nic. Tu snad pomůže už jen modlitba.
Jsou lidé, kteří žijí v blahobytu, ale velký svátek křesťanstva chtějí snižovat na „konzumní Vánoce", „sentimentální narkózu" a „citové rozněžnění". Kdo takto lehkovážně soudí, dělá si to velmi, ba příliš snadné. Přiznejme, i svíčky na vánočním stromku vrhají stín. Přesto Vánoce nikdy nebyly oázou blaženosti s nezkalenou harmonií. Ale svátky narození Páně vždy byly a zůstávají svátkem rodiny, i a dnes víc než kdy jindy svátkem pro mládež. To je dobře ve světě, který se do značné míry stal citově chudým, chladným a sobeckým a jemuž vládne mánie chamtivosti. Vánoce nezávisí na darech a jejich hodnotě.
Kdo není zcela zaslepen sobectvím, nesmí ani, či právě v adventní době, zavírat oči před starostmi druhých, před utrpením chudých, osamělých a uprchlíků, před chřadnutím nemocných, před hladem dětí a starých lidí, kteří žijí nejen ve slumech na okraji velkoměst, sevřeni mezi horami odpadků a smetišti, v chatrčích z lepenky, plechu a plastu. Chudoba a opuštěnost jsou trámy toho kříže, na který se tito nejchudší přibíjejí. Oni, oběti citově otupělého, lhostejného okolního světa, zaměřeného jen na moc a zisk, v němž je každý sám sobě nejbližším, potřebují náš soucit a pomoc.
Nezapomeňme, že i my jsme kdysi byli vyhnáni z domova, chudí a osamělí, a byli jsme vděční za každou pomocnou ruku!
Přesto nikdo nemůže přehlédnout, že mnoho lidí zůstalo vnímavými k nouzi druhých a schopnými sounáležitosti. Náboženské a sociální poselství vánočního evangelia je stále ještě chápáno – aniž by se o tom vždy a všude muselo hlasitě mluvit. V zemi je nesčetně chudých, ale i bezpočet dobrých skutků, které se konají mimo veřejnost.
I pro všechny, kdo smysl svátků už nechápou nebo nikdy nepochopili, jsou Vánoce nabídkou: k nadechnutí a zamyšlení, k nalezení sebe sama a k rozjímání.
Křesťanskou víru a mír v naší době nelze ani nařídit, ani zabalit do vánočního papíru. Poselství z Betléma, poselství radosti, míru a důvěry, platí všem, v neposlední řadě neklidným, zklamaným, těm, jež sužuje nepokoj, a nakonec i těm, kdo nechtějí připustit, že bez víry nelze pochopit život.
Až k vám tento „domovský posel" dorazí, budeme se už nacházet v adventní době a Vánoce budou opět stát přede dveřmi. Vánoce doma – jak krásné vzpomínky se v nás probouzejí! Dětství a mládí, rodičovský dům, bezstarostná léta v bezpečí. Člověk skoro nemůže uvěřit, že je to všechno už přes 60 let. A přesto v srdci nosíme svou důvěrně známou tehdejší domovinu, náš milý Horní Slavkov s jeho vesnicemi, a tak to chceme udržet i nadále a nezapomenout na ni.
Vám všem, moji milí krajané, přeji klidný advent a radostné, požehnané vánoční svátky; kéž tyto svátky přinesou klid a rozjímání. Pro nový rok 2010 bych vám chtěl popřát zdraví a štěstí, spojené s radostí a spokojeností.
Někomu starý rok jistě přinesl i utrpení, a ani v novém nebude vždy svítit slunce.
Srdečně vás zdraví a ve staré sounáležitosti
Váš Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Meine lieben Landsleute!
„Friede auf Erden", so heißt es in der Weihnachtsbotschaft. Drei kurze Worte nur, inhaltsschwer, heilverheißend, Sinnbild menschlicher Sehnsucht. Aber wie weit sind wir Menschen vom Frieden entfernt! Krisen und Zwietracht untereinander, aber auch Kriege, Not und Elend lassen an dieser Verheißung zweifeln. Machtlos sieht sich der einzelne solchem Unglück gegenüber, und die Mächtigen ändern wenig oder nichts. Da hilft wohl nur noch Beten.
Es gibt Leute, die im Wohlstand leben, aber das große Fest der Christenheit als „Konsumweihnacht", „sentimentale Narkose" und „Gefühlsduselei" herabsetzen wollen. Wer so leichtfertig urteilt, macht es sich sehr, ja zu einfach. Zugegeben, auch Christbaumkerzen werfen Schatten. Doch zu keiner Zeit war Weihnachten eine Oasé der Glückseligkeit mit ungetrübter Harmonie. Aber das Christfest war schon immer und bleibt ein Fest der Familie, auch und mehr denn je für die Jugend. Das ist gut so in einer Welt, die weithin gefühlsarm, kalt und egoistisch geworden ist und von einer Manie, der Gier, beherrscht wird. Weihnachten ist nicht von Geschenken und ihrem Wert abhängig.
Wer nicht völlig von Eigensucht geblendet ist, darf auch oder gerade in der Adventszeit nicht die Augen verschließen vor den Sorgen anderer, vor dem Leid der Armen, Einsamen und Flüchtlinge, vor dem Siechtum der Kranken, vor dem Hunger der Kinder und Alten, die nicht nur in den Elendsvierteln am Rande der Großstädte, eingezwängt zwischen Müllbergen und Unrathalden, in Hütten aus Pappe, Blech und Plastik hausen. Armut und Allein(gelassen)sein sind die Balken jenes Kreuzes, an das man diese Ärmsten nagelt. Sie, die Opfer einer gefühlsrohen, gleichgültigen, nur auf Macht und Profit ausgerichteten Mitwelt, in der jeder sich selbst der Nächste ist, bedürfen unserer Anteilnahme und Hilfe.
Vergessen wir nicht, daß auch wir einmal, heimatvertrieben, arm und einsam und dann für jede hilfreiche Hand dankbar waren!
Doch niemand kann übersehen, daß viele Menschen für die Nöte anderer ansprechbar und zu Gemeinsamkeiten fähig geblieben sind. Die religiöse und soziale Botschaft des Weihnachtsevangeliums wird noch immer verstanden – auch ohne sie immer und überall an die große Glocke zu hängen. Es gibt ungezählte Arme im Lande, aber zahllose gute Taten, die fernab der Öffentlichkeit vollbracht werden.
Auch für alle, die den Sinn des Festes nicht mehr begreifen oder noch nie begriffen haben, ist Weihnachten ein Angebot: zum Atemholen und Nachdenken, zum Sich-Finden und zur Besinnlichkeit.
Christlicher Glaube und Frieden in unserer Zeit lassen sich weder verordnen noch in Weihnachtspapier verpacken. Die Botschaft von Bethlehem, aber eine Botschaft der Freude, des Friedens und der Zuversicht, gilt allen, nicht zuletzt den Friedlosen, den Enttäuschten, den von Unrast Geplagten und schließlich auch jenen, die nicht wahrhaben wollen, daß man ohne Glauben das Leben nicht verstehen kann.
Wenn dieser „Heimatbote" bei Euch ankommt, befinden wir uns schon in der Adventszeit und Weihnachten steht wieder vor der Tür. Weihnachten daheim, welch schöne Erinnerungen werden da in uns wach! Die Kinder- und Jugendzeit, das Elternhaus, die unbeschwerten Jahre in Geborgenheit. Man kann fast nicht glauben, daß dies alles nun schon über 60 Jahre her ist. Und trotzdem tragen wir unsere vertraute Heimat von einst, unser liebes Schlaggenwald mit seinen Dörfern, im Herzen und so wollen wir es auch weiterhin halten und sie nicht vergessen.
Euch allen, meine lieben Landsleute, wünsche ich eine geruhsame Adventszeit und ein frohes, gesegnetes Weihnachtsfest; mögen diese Feiertage Ruhe und Besinnlichkeit bringen. Für das neue Jahr 2010 möchte ich Euch Gesundheit und Glück, verbunden mit Freude und Zufriedenheit, wünschen.
Für manche hat das alte Jahr sicherlich auch Leid gebracht, und auch im neuen wird nicht immer die Sonne scheinen.
Es grüßt Euch herzlich und in alter Verbundenheit
Euer Franz Pöttig
13
Vánoční a novoroční pozdrav patronátního města
Milí přátelé z Horního Slavkova a okolí!
Naše městská slavnost v červenci vám i letos znovu dala příležitost zúčastnit se setkání svých krajanů. I když se počet návštěvníků zmenšil, přesto bylo znovu cítit vzájemnou sounáležitost i pouto k vaší staré domovině v Chebsku, kterou jste před více než 60 lety museli násilím opustit. Vzpomínky na ni jsou stále živé. Rozjímání a vděčnost za desetiletí pokojného soužití ať nás provázejí i v této adventní době.
Ve svém patronátním městě jste vždy vítáni. My, občané Auerbachu, bychom byli rádi, kdybyste k nám přijeli i příští rok, abyste se svými přáteli z domova oslavili radostné shledání. V tomto smyslu vám a vašim rodinám přeji požehnané vánoční svátky a do nového roku především zdraví a mnoho štěstí.
Se srdečnými pozdravy
Váš Joachim Neuß, první starosta
Zobrazit původní německý text
## Weihnachts- und Neujahrsgruß der Patenstadt
Liebe Freunde aus Schlaggenwald und Umgebung!
Unser Bürgerfest im Juli gab Ihnen auch heuer erneut Gelegenheit, an einem Treffen Ihrer Landsleute teilzunehmen. Wenn auch die Zahl der Besucher kleiner geworden ist, so konnte man wieder die Verbundenheit untereinander und mit Ihrer alten Heimat im Egerland spüren, die Sie vor nunmehr über 60 Jahren unter Zwang verlassen mußten. Die Erinnerungen daran sind noch immer lebendig. Besinnlichkeit und Dankbarkeit für die Jahrzehnte friedlichen Zusammenlebens sollen uns auch in dieser Adventszeit begleiten.
Sie sind in Ihrer Patenstadt stets willkommen. Wir, die Bürger von Auerbach, würden uns freuen, wenn Sie auch im nächsten Jahr zu uns kommen, um mit Ihren Freunden von daheim ein frohes Wiedersehen zu feiern. In diesem Sinne wünsche ich Ihnen und Ihren Familien ein gesegnetes Weihnachtsfest und für das neue Jahr vor allem Gesundheit und viel Glück.
Mit herzlichen Grüßen
Ihr Joachim Neuß, Erster Bürgermeister
Ohlédnutí
Po bolestných zkušenostech vyhnání, kdy nás denně trápila ztráta důvěrně známé domoviny a kdy jsme v cizí zemi pociťovali svou nezaviněnou nouzi, byli jsme sklíčení a bez naděje. A plni touhy jsme zpívali lidovou píseň:
Do domova bych se chtěl vrátit,
do drahého rodného kraje,
kde se zpívají veselé písně,
kde se říká mnohé důvěrné slovo.
Drahá domovino, buď zdravena,
v dálce buď zdravena,
buď zdravena v širé dálce,
drahá domovino, buď zdravena.
Tvá údolí, tvé výšiny,
zeleň tvých posvátných lesů,
ó ty bych chtěl znovu spatřit,
tam, tam bych se chtěl vydat.
Drahá domovino...
Ale můj osud to už nechce,
musím bloudit světem.
Milý domove, na tebe stále myslím,
milý domove, tobě patří můj pozdrav.
Drahá domovino...
Text a hudba: Karl Kramer (kolem 1885)
Zobrazit původní německý text
## Rückbesinnung
Nach den schmerzlichen Erfahrungen der Vertreibung, als uns täglich der Verlust der vertrauten Heimat quälte und wir unsere unverschuldete Not im fremden Land spürten, waren wir niedergeschlagen und ohne Hoffnung. Und voller Sehnsucht sangen wir das Volkslied:
„Nach der Heimat möcht' ich wieder,
nach dem teuren Vaterort,
wo man singt die frohen Lieder,
wo man spricht manch trautes Wort.
Teure Heimat, sei gegrüßet,
in der Ferne sei gegrüßet,
sei gegrüßt in weiter Ferne,
teure Heimat, sei gegrüßt.
Deine Täler, deine Höhen,
deiner heil'gen Wälder Grün,
o die möcht' ich wiedersehen,
dorthin, dorthin möcht' ich zieh'n.
Teure Heimat ...
Doch mein Schicksal will es nimmer,
durch die Welt ich wandern muß.
Trautes Heim, dein denk' ich immer,
trautes Heim, dir gilt mein Gruß.
Teure Heimat ..."
Text & Musik: Karl Kramer (ca. 1885)
Poselství
Znovu hoří svíce
a jejich hřejivé světlo
utěšuje bázlivá srdce:
Radujte se a nebojte se!
Znovu voní jedličky,
naděje se zelená pod sněhem.
Nikdo ji nedokáže zapudit.
Sláva Bohu na výsostech!
Znovu září ta nejjasnější
z hvězd nad dítětem,
slibujíc pokoj všem,
kdo jsou dobré vůle.
Rolf Nitsch (1920–1984), chebský (egerlandský) spisovatel
Zobrazit původní německý text
## Botschaft
Wieder brennen die Kerzen,
und ihr wärmendes Licht
tröstet die zagenden Herzen:
Freut Euch und fürchtet Euch nicht!
Wieder duften die Tannen,
Hoffnung grünt unterm Schnee.
Keiner vermag sie zu bannen.
Ehre sei Gott in der Höh'!
Wieder leuchtet der Sterne
hellster über dem Kind,
Frieden verheißend all denen,
die guten Willens sind.
Rolf Nitsch (1920-1984), Egerländer Schriftsteller
Kdo ještě zná tu melodii?
Dnes, po letech, kdy bolest nad drahou domovinou u většiny krajanů ustoupila spíše tichému stesku, upadly text i melodie této důvěrné písně téměř v zapomnění. Také Šumavská a Krkonošská píseň se zpívají už jen při zvláštních příležitostech.
Uplynulo mnoho let od nuceného opuštění odvěké domoviny. Vzpomínky začínají blednout, jsou překrývány změnami. Už nikdy to nebude tak, jak to bývalo. Tento vývoj přispívá i k skličujícímu poznání, že čas nad tím bolestným osudem vyhnání už dávno přešel.
„Do domova bych se chtěl vrátit," tak zní první verš písně. Jaký význam má toto přání ještě dnes?
Zobrazit původní německý text
## Wer kennt noch die Melodie?
Heute, nach Jahr und Tag, da bei den meisten Landsleuten der Schmerz um die traute Heimat mehr einer stillen Wehmut gewichen ist, sind Text und Melodie dieses innigen Liedes fast in Vergessenheit geraten. Auch das Böhmerwald- und das Riesengebirgslied wird nur noch bei besonderen Anlässen gesungen.
Viele Jahre sind seit dem erzwungenen Verlassen der angestammten Heimat vergangen. Die Erinnerungen beginnen zu verblassen, sie werden von Veränderungen überlagert. Es wird nie wieder so sein, wie es war. Diese Entwicklung führt mit zur bedrückenden Erkenntnis, daß die Zeit über jenes leidvolle Schicksal der Vertreibung längst hinweggegangen ist.
„Nach der Heimat möcht' ich wieder", so lautet die erste Zeile des Liedes. Welche Bedeutung hat dieser Wunsch heute noch?
Chebský den (Egerlandtag) 2009
Každé dva roky se v hornofrancké Marktredwitz koná Chebský den. Tentokrát – bylo to začátkem září – se zdálo, že se nekoná pod dobrou hvězdou, neboť krátce předtím, 29. srpna, zemřel ve věku pouhých 69 let páter Norbert Schlegel, vizitátor pro duchovní péči o sudetské Němce, a v předvečer Chebského dne (4. 9.) byl ve Villingenu uložen k poslednímu odpočinku. Navíc před několika týdny složil spolkový předseda Ralf Heimrath z pracovních důvodů a jeho zástupce Ernst Schneider (Gmoi Mnichov) ze zdravotních důvodů svůj úřad.
„Chebsko – domov a vyznání" stálo na slavnostním odznaku, a tak znělo i heslo, které lze nepochybně chápat jako ukazatel směřující k pamětnické i k vyznávající generaci. Vzpomínka na zesnulé, slavnostní zahájení v Chebském kulturním domě s udělením kulturní ceny „Johannes von Tepl", prohlídky v Chebském muzeu, kulturní odpoledne „Řemeslo v Chebsku" a krajanský večer patřily v sobotu (5. 9.) k programu.
Na rozdíl od dosti nevlídného počasí předchozího dne přivítalo v neděli (6. 9.) slunečné ráno četné návštěvníky, kteří přijížděli autobusy, především z jižního a západního Německa, a mnoha soukromými auty. Při tradiční slavnostní bohoslužbě zaplnilo prostorný stan asi 400 účastníků. Poté se – jako náhrada za slavnostní průvod městem – vydaly k Chebskému domu četné praporečnické delegace, krajané v krojích a zástupy hostů. Zářivý sluneční svit pak doprovázel slavnost u kašny. Lidové zpěvní, hudební a taneční produkce u mezitím dokončené Chebské kašny sklidily velké uznání.
Dobré pohoštění, opět ve slavnostním stanu, se postaralo o tělesné blaho, i když obsluha méně jazykově zdatným personálem východoevropského původu se nejednomu vyhnanému Chebanovi nelíbila. Po obědě pronesly Birgit Seelbinder, primátorka, a další čestní hosté pozdravná slova ke shromážděným Chebanům. Ve středu shromáždění však stál projev Christine Haderthauerové, státní ministryně a nové patronky vysídlenců. Její řeč byla odměněna zdvořilým potleskem. Nejeden posluchač mohl její vývody hodnotit jako povinné cvičení nebo lákání hlasů pro nadcházející volby do Spolkového sněmu, neboť výčet už známých historických skutečností o vyhnání a opětovné připomenutí nesplněných oprávněných požadavků – jako předpokladu porozumění – přinesl historicky znalému posluchači v podstatě málo nového. Bouřlivý potlesk však prozradil širokou shodu.
Poté krajané ještě pohodově poseděli pospolu a snažili se bavit, pokud to hladina hluku ve slavnostním stanu dovolovala. Chebské dechové kapely hrály obratně a svižně. Ale proč proboha v takové hlasitosti, že člověk neslyšel ani vlastní slovo. Většinou starší
[obr] Krajanští přátelé zleva: Hilde Kadesch (Wirlitsch), Anna Oertl (Rippl), Marianne Lugner (Turba), Franz Pöttig, Annemarie Pöttig, Werner Oertl.
účastníci akce si přece chtěli spolu popovídat. Copak je hudba krásná jen tehdy, když je hlasitá?
Během odpoledne řady řídly. Lidé si ještě jednou promítali v mysli setkání tohoto Chebského dne, radovali se z nečekaného shledání s přáteli a známými z domova a vydávali se zamyšleně na často dlouhou cestu zpět. „Cesta domů" by pro mnohé byla kratší!
Ostatně Chebský den s asi tisícem účastníků (v neděli), pokud je známo, nenašel žádnou zmínku v celostátním zpravodajství. Ať už domluveně, nebo náhodou – krajanští přátelé se setkali i na Chebském dni: manželé Rudi a Erna Dörflovi, Werner a Anna Oertlovi, Franz a Annemarie Pöttigovi, Hilde Kadesch (Wirlitsch) a Marianne Lugner (Turba) prožili, tentokrát před působivou, umělecky ztvárněnou Chebskou kašnou, opět radostné shledání.
Zobrazit původní německý text
## Egerlandtag 2009
Alle zwei Jahre findet im oberfränkischen Marktredwitz der Egerlandtag statt, Diesmal – es war Anfang September – schien er unter keinem guten Stern zu stehen, war doch kurz vorher Pater Norbert Schlegel, Visitator für die Seelsorge an den Sudetendeutschen, am 29. August im Alter von erst 69 Jahren verstorben und am Vorabend des Egerlandtages (4.9.) in Villingen zur letzten Ruhe gebettet worden. Zudem hatte wenige Wochen zuvor Bundesvüarstäiha Ralf Heimrath aus beruflichen, Stellvertreter Ernst Schneider (Gmoi München) aus gesundheitlichen Gründen ihr Amt niedergelegt.
„Egerland – Heimat und Bekenntnis" stand auf dem Festabzeichen, und so lautete auch das Motto, das man unverkennbar als Fingerzeig auf die Erlebnis- und auf die Bekenntnisgeneration sehen kann. Totengedenken, festliche Eröffnung im Egerland-Kulturhaus mit Verleihung des Kulturpreises „Johannes von Tepl", Führungen im Egerland-Museum, Kulturnachmittag „Das Handwerk im Egerland" und der Heimatabend gehörten am Samstag (5.9.) zum Programm.
Im Gegensatz zum recht unfreundlichen Wetter am Vortag, begrüßte am Sonntag (6.9.) ein sonniger Morgen die zahlreichen Besucher, die mit Omnibussen, vor allem aus Süd- und Westdeutschland, und vielen privaten Pkws anreisten. Beim traditionellen Festgottesdienst füllten etwa 400 Teilnehmer das geräumige Zelt. Anschließend zogen – als Ersatz für einen Festzug durch die Stadt – mehrere Fahnenabordnungen, Landsleute in heimatlicher Tracht und Scharen von Gästen zum Egerlandhaus. Strahlender Sonnenschein begleitete dann das Brunnenfest. Die volkstümlichen Lied-, Musik- und Tanzdarbietungen am inzwischen fertiggestellten Egerlandbrunnen ernteten viel Anerkennung.
Die gute Bewirtung, wieder im Festzelt, sorgte für das leibliche Wohl, wenngleich die Bedienung durch wenig sprachkundiges Personal osteuropäischer Herkunft so manchem vertriebenen Egerländer mißfiel. Nach dem Mittagessen richteten Birgit Seelbinder, Oberbürgermeisterin, und andere Ehrengäste Grußworte an die versammelten Egerländer. Im Mittelpunkt der Kundgebung jedoch stand die Ansprache von Christine Haderthauer, Staatsministerin und neue Schirmherrin der Vertriebenen. Ihre Rede wurde mit höflichem Beifall bedacht. Mancher Zuhörer mag ihre Ausführungen als Pflichtübung oder Stimmenwerbung für die anstehende Bundestagswahl gewertet haben, brachte doch das Aufzählen bereits bekannter geschichtlicher Tatsachen zur Vertreibung und das erneute Anmahnen unerfüllter gerechter Forderungen – als Voraussetzung für eine Verständigung – dem historisch Kundigen im Grunde wenig Neues. Aufbrausendes Applaudieren jedoch verriet breite Zustimmung.
Danach saßen die Landsleute noch gemütlich beisammen und versuchten, sich zu unterhalten, soweit es der Lärmpegel im Festzelt zuließ. Die Egerländer Blaskapellen spielten gekonnt und flott auf. Warum aber in aller Welt in einer Lautstärke, daß man sein eigenes Wort nicht mehr verstand. Die meist älteren
14
[obr] Die Heimatfreunde v.l.: Hilde Kadesch (Wirlitsch), Anna Oertl (Rippl), Marianne Lugner (Turba), Franz Pöttig, Annemarie Pöttig, Werner Oertl.
Teilnehmer der Veranstaltung wollten doch miteinander plaudern. Ist denn Musik nur dann schön, wenn sie laut ist?
Im Laufe des Nachmittags lichteten sich die Reihen. Man ließ die Begegnungen dieses Egerlandtages noch einmal Revue passieren, freute sich über ein unverhofftes Wiedersehen mit Freunden und Bekannten von daheim und begab sich nachdenklich auf einen oft weiten Rückweg. Der „Heimweg" wäre für viele kürzer gewesen!
Im übrigen fand der Egerlandtag mit etwa tausend Teilnehmern (am Sonntag), soweit bekannt, in der überregionalen Berichterstattung keine Erwähnung. Verabredet oder zufällig – Heimatfreunde trafen sich auch beim Egerlandtag: Für die Eheleute Rudi und Erna Dörfl, Werner und Anna Oertl, Franz und Annemarie Pöttig, für Hilde Kadesch (Wirlitsch) und Marianne Lugner (Turba) gab es, diesmal vor dem eindrucksvollen, künstlerisch gestalteten Egerlandbrunnen, erneut ein frohes Wiedersehen.
Zimní nálada
[obr] Horní Slavkov, železniční viadukt, Horní ulička.
Rozbředlý sníh leží na spojovací silnici do Krásna (Schönfeld), z něhož vyčnívají bílé mezníky. Pohled se vrací na část Horní uličky a „Tröib". Korbberg v pravé polovině snímku v pozadí odděluje obě místní části od sousedního Seifertsgrünu. Mohutně se klenou oblouky viaduktu železniční trati na Leßnitz a Schönwehr. Ta vede (vpravo mimo záběr) hned do tunelu (my jsme říkávali „tunel"), na nějž navazoval železniční most stejné konstrukce, který překlenoval údolní zářez Seifertsgrünu. Ještě rozeznáváme bývalé A-stožáry elektrického a telefonního vedení s jejich bílými izolátory. Bývalo, bývalo... Krajan Heinrich Fischer poskytl fotografii.
Zobrazit původní německý text
## Winterstimmung
[obr] Schlaggenwald, Bahnviadukt Obere Gasse.
Schneematsch liegt auf der Ortsverbindungsstraße nach Schönfeld, aus dem die weißen Begrenzungssteine herausragen. Der Blick geht zurück auf einen Teil der Oberen Gasse und der „Tröib". Der Korbberg in der rechten Bildhälfte im Hintergrund trennt die beiden Ortsteile von der benachbarten Seifertsgrün. Mächtig spannen sich die Viaduktbögen der Bahnlinie nach Leßnitz und Schönwehr. Sie führt (zur Rechten außerhalb des Fotos) gleich in einen Tunnel (wir pflegten „ein Tunell" zu sagen), dem sich eine Bahnbrücke gleicher Bauart anschloß, die den Taleinschnitt der Seifertsgrün überspannte. Wir erkennen noch die früheren A-Masten der Strom- bzw. Telefonleitungen mit ihren weißen Isolatoren. Es war einmal ... Lm. Heinrich Fischer stellte das Foto zur Verfügung.
Toulka
po naší staré hornické metropoli dnes končí třemi dalšími snímky.
[obr] Hlavní ulice s bývalou koželužskou továrnou Roßmeissl.
Díváme se z horní Nádražní ulice, krátce před zatáčkou k Nádražnímu hotelu, dolů na Hlavní ulici. V popředí stojí (patrně) bývalý dům čp. 345 (Emanuel Kreis) v renovovaném stavu. Naproti se nachází bývalá koželužská továrna Franze Roßmeissla, v níž se dnes vyrábějí jiné průmyslové výrobky. I tento továrenský areál se prezentuje v pěkném vzhledu. Za ním určuje obraz hustý porost listnatých stromů směrem k Seifertsgrünu, resp. na Donně. V pozadí vlevo se krčí děkanství za stromy, vedle vykukuje věž kostela svatého Jiří, na horním okraji snímku se tyčí řady vysokých jehličnanů. Bujný stromový porost v celém území města výrazně mění nám důvěrně známý ráz místa.
[obr] Hlavní ulice s Horním příkopem.
Pohled padá na řadu domů vpravo od Hlavní ulice s usedlostmi čp. 347 až 352 (přibližně), dřívější majitelé Wirlitsch, Lochner, Bachmann, Borkenstein, Herzog. Za zábradlím na levé straně ulice – dříve lemovala koryto potoka pevná zeď – se skrývá „Flout". Cesta z místní části Horní příkop (uprostřed snímku) vede stále doleva na Donnu, doprava do Horní uličky. Nápadný je i zde hustý stromový porost, který v mnoha místech zasahuje až k městu. Stanoviště pozorovatele je opět horní Nádražní ulice.
V zatáčce široké Hlavní ulice v oblasti Horní uličky odbočuje – na snímku vlevo dole – horní Nádražní ulice. Na levém okraji snímku stojí dům čp. 353 (Tschamler). I zde je bývalá zeď podél Flutbachu nahrazena zábradlím. Most přes potok u domu čp. 356 (Hahn) vytváří spojení k Hornímu příkopu, na jehož
[obr] Hlavní ulice / Horní příkop / Horní ulička.
svahové straně stojí domy čp. 422 až 427 (majiteli byly rodiny Gräf, Korb, Grill, Sprenger, Bergler, Streitenberger). Na úplně pravém okraji snímku stojí první z řady garáží směrem k Tröib. Na tomto místě stál dům čp. 515 (Hölperl/Scharnagl). Snímek vznikl před bývalým hostincem „Stará pošta". Foto Irene a Klaus Scharnagl.
Zobrazit původní německý text
## Der Streifzug
durch unsere alte Bergstadt endet nun mit drei weiteren Bildern.
[obr] Hauptstraße mit ehemaliger Lederfabrik Roßmeissl.
Wir schauen von der oberen Bahnhofstraße, kurz vor der Kurve zum Bahnhofhotel, auf die Hauptstraße hinab. Im Vordergrund steht (vmtl.) das ehemalige Haus Nr. 345 (Emanuel Kreis) in renoviertem Zustand. Gegenüber befindet sich die frühere Lederfabrik Franz Roßmeissl, in der heute andere Industrieprodukte hergestellt werden. Auch diese Fabrikanlage präsentiert sich in ansprechendem Äußeren. Dahinter bestimmt dichter Bestand an Laubbäumen das Bild in Richtung Seifertsgrün bzw. Auf der Donner. Im Hintergrund links duckt sich die Dechantei hinter Bäumen, daneben schaut der Kirchturm der St.-Georgs-Kirche hervor, am oberen Bildrand ragen Reihen hoher Nadelbäume auf. Der üppige Baumbestand im gesamten Stadtgebiet verändert erheblich das uns gewohnte Ortsbild.
[obr] Hauptstraße mit Oberen Graben.
Der Blick fällt auf die rechts der Hauptstraße liegende Häuserzeile mit den Anwesen Nr. 347 bis 352 (in etwa), frühere Besitzer Wirlitsch, Lochner, Bachmann, Borkenstein, Herzog. Hinter dem Geländer an der linken Straßenseite – früher säumte eine stabile Mauer das Bachbett – verbirgt sich „die Flout". Noch immer führt der Weg vom Ortsteil Oberer Graben (Bildmitte) nach links zur Donner, nach rechts zur Oberen Gasse. Auffällig auch hier der dichte Baumbestand, der in vielen Bereichen bis an die Stadt heranreicht. Standort des Betrachters ist wieder die obere Bahnhofstraße.
In der Kurve der breiten Hauptstraße im Bereich der Oberen Gasse zweigt – im Foto links unten – die obere Bahnhofstraße ab. Am linken Bildrand steht Haus Nr. 353 (Tschamler). Auch hier ist die frühere Mauer entlang des Flutbaches durch Geländer ersetzt. Die Brücke über den Bach beim Haus Nr. 356 (Hahn) stellt eine Verbindung zum Oberen Graben her, an dessen
15
[obr] Hauptstraße / Oberer Graben / Obere Gasse.
Hangseite die Häuser Nr. 422 bis 427 stehen (Besitzer waren Fam. Gräf, Korb, Grill, Sprenger, Bergler, Streitenberger). Am Bildrand ganz rechts steht die erste einer Reihe Garagen in Richtung Tröib. An dieser Stelle stand das Haus Nr. 515 (Hölperl/Scharnagl). Die Aufnahme entstand vor dem ehemaligen Gasthaus „Alte Post". Fotos von Irene und Klaus Scharnagl.




