Schlaggenwälder Heimatbrief — říjen / listopad 2008

📖 Read as a book

Heimatbrief

Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 10–15 ročníku 59/5. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.

Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.

← back to Heimatbriefs

Scan of the original
original — click to enlarge

Milí krajané!

[obr] Panoramatický pohled na Horní Slavkov (Schlaggenwald) s kostelem a věží radnice.

Milí krajané!
Zase je tu říjen. Dny se znatelně krátí, noci a stíny prodlužují. Plody z polí a zahrad jsou dávno sklizeny. Na mnoha místech se s radostnou myslí slaví dožínky a posvícení. My starší ještě rádi užíváme slunečných podzimních dnů a těšíme se z pestrých barev v přírodě. I my však cítíme, že nás čeká obrat. Čas nás ladí na loučení.

Po mnoho tisíciletí – od prvního pohřbu „Homo sapiens" (doslova „vědoucího člověka") – až do naší doby se rozvíjela kultura truchlení. Dušičkové dny v listopadu, který naši předkové nazývali také „Nebelung", tedy mlhový měsíc (nomen est omen!), jsou pro nás zvláštní příležitostí najít si jednou čas k zamyšlení, přemýšlet o smrti a pomíjivosti a zdůraznit sounáležitost se zesnulými. S láskou zdobíme jejich hroby astrami a chryzantémami, zahrnujeme je do svých modliteb, v záři svící vedeme osamělé rozhovory a jsme jim ve vzpomínkách blízko zde i tam ve staré vlasti.

Vzpomínáme na ně o Dušičkách (2. 11., katolický svátek) – od 10. století památný den všech zesnulých – a o Dni lidového smutku (16. 11.). Od druhé světové války stojí ve středu těchto slavností výzva k míru. V tuto druhou nebo třetí neděli v měsíci se při veřejných shromážděních a kladením kytic a věnců uctívají oběti války, teroru a násilí.

[obr] Linoryt Herberta Jakoba, 1952.

Den pokání a modliteb (19. 11., evangelický) slouží k zamyšlení. Neděle mrtvých (23. 11., evangelická), zvaná také nedělí věčnosti, je od 15. století dalším vzpomínkovým dnem na zesnulé.

Málo slunečního svitu, zato mlha a vlhko, možná už i první sníh určují počasí v tomto čase. Lidový hlas o tom umí soudit: „V listopadu je za každým keřem jiné počasí." Taková scenérie svádí k tomu, aby mysl zachvátila melancholie, a nejednoho přiměje povzdechnout si: „Kdyby tak už ty pošmourné týdny byly za námi!"

Poslední den měsíce nám letos otevírá nedělí bránu k adventu. Krajané, nenechte se tím rozladit! Pamatujte, že zde na zemi je jediným stálým právě proměna. Náš život přitom občas potřebuje i časy, kdy jdeme do sebe, díváme se „dovnitř", nacházíme sami sebe, obracíme se k vlastnímu nitru; z rozjímání a klidu však opět čerpáme sílu a důvěru, abychom se po obratu světla a roku mohli zase snáze dívat „ven".

V tomto duchu vám, milí krajanští přátelé, ať náš „oběžník" čtete kdekoli, přeji dobré zdraví, nemocným zlepšení a uzdravení, všem ještě mírné, „zlaté" podzimní dny a dobrý, požehnaný čas. Ve staré sounáležitosti vás zdraví
Váš krajan Franz Pöttig

Zobrazit původní německý text

Liebe Landsleute!
Es ist wieder Oktober geworden. Die Tage werden merklich kürzer, Nächte und Schatten länger. Die Früchte aus Feld und Garten sind längst eingebracht. Vielerorts feiert man frohen Sinnes Erntedankfest und Kirchweih. Wir Älteren genießen gerne noch die sonnigen Herbsttage und erfreuen uns an den bunten Farben in der Natur. Doch auch wir spüren, daß uns eine Wende bevorsteht. Die Zeit stimmt uns auf Abschied ein.
Über viele Jahrtausende hinweg – seit der ersten Bestattung eines „Homo sapiens“ (wörtl. „wissenden Menschen“) – bis in unsere Zeit entwickelte sich eine Trauerkultur. Die Totengedenktage im November, von unseren Altvorderen auch „Nebelung“ genannt (nomen est omen!), sind für uns ein besonderer Anlaß, sich einmal Zeit zur Besinnung zu nehmen, über Den Tod und die Vergänglichkeit nachzudenken und die Verbundenheit mit den Verstorbenen zu betonen. Wir schmücken ihre Gräber liebevoll mit Astern und Chrysanthemen, schließen sie in unsere Gebete ein, halten beim Lichterschein der Kerzen einsame Zwiesprache und sind ihnen in der Erinnerung hier und drüben in der alten Heimat nahe.
Wir gedenken ihrer an Allerseelen (2.11., kath.) – seit dem 10. Jh. Gedächtnistag für alle Verstorbenen – und am Volkstrauertag (16.11.). Seit dem Zweiten Weltkrieg steht die Mahnung zum Frieden im Mittelpunkt der Feierlichkeiten. An diesem zweiten oder dritten Sonntag im Monat werden in öffentlichen Feiern und durch Niederlegen von Blumengebinden und Kränzen die Opfer von Krieg, Terror und Gewalt geehrt.

[obr] Linolschnitt von Herbert Jakob, 1952.

Der Buß- und Bettag (19.11., ev.) dient der Besinnung. Der Totensonntag (23.11., ev.), auch Ewigkeitssonntag genannt, ist seit dem 15. Jh. ein weiterer Gedenktag für die Verstorbenen.
Wenig Sonnenschein, dafür Nebel und Nässe, vielleicht schon ein erster Schnee, bestimmen die Witterung in dieser Zeit. Die Volksmeinung weiß darüber zu urteilen: „Im November ist hinter jeder Staude ein anderes Wetter.“ Eine solche Szenerie ist dazu angetan, daß Melancholie das Gemüt erfaßt, und läßt gar manchen seufzen: „Wenn nur diese trüben Wochen wieder vorbei wären!“
Am Monatsletzten öffnet uns heuer ein Sonntag schon das Tor zum Advent. Landsleute, laßt es Euch nicht verdrießen! Denkt daran, daß hier auf Erden das einzige Beständige stets der Wandel ist. Dabei braucht unser Leben manchmal auch Zeiten, in denen wir in uns gehen, „einwärts“ schauen, zu uns finden, einkehren bei uns selbst; aus Besinnung und Ruhe jedoch wieder Kraft und Zuversicht schöpfen, damit wir nach der Licht- und Jahreswende wieder leichter „auswärts“ schauen können.

10

In diesem Sinne wünsche ich Euch, liebe Heimatfreunde, wo auch immer Ihr unseren „Rundbrief“ lest, Wohlbefinden, den Kranken Besserung und Genesung, allen noch milde, „goldene“ Tage im Herbst und eine gute, gesegnete Zeit. Es grüßt Euch in alter Verbundenheit
Euer Landsmann Franz Pöttig

Scan of the original
original — click to enlarge

Péče o hroby na podzim

[obr] Žena upravuje květinovou výsadbu u rodinného hrobu na slavkovském hřbitově.

Jen málokterým z nás bylo po vyhnání z vlasti umožněno starat se dál o hroby doma zemřelých. Důvody jsou známé. Snahy zachovat hrobová místa příbuzných co nejdéle v důstojné podobě si zaslouží pozornost a úctu.

Slunečný podzimní den přišel vhod naší krajance Eugenii Pirkl, rozené Jessl z Gfellu, která žije v Horní Falci, když opět jednou „dala do pořádku" místo posledního odpočinku své rodiny na hřbitově v Horním Slavkově (Schlaggenwald), zbavila je obtížného náletu a nově osázela květinami. Jména prarodičů jsou na očištěném náhrobku opět dobře čitelná: Rosina Jessl, roz. Kempf, 1858–1922, Karl Franz Jessl, 1856–1925. Z bujného travnatého koberce vyčnívají ojediněle ještě další náhrobní kameny.

Fotografii nám poskytl krajan Dr. Oskar Jessl, Rothenburg o.d.T.

Zobrazit původní německý text

## Grabpflege im Herbst
[obr] (bez popisku) (žena upravuje květinovou výsadbu u rodinného hrobu na slavkovském hřbitově)

Nur wenigen von uns war es nach der Vertreibung aus der Heimat möglich, die Gräber von daheim Verstorbenen weiterhin zu betreuen. Die Gründe dafür sind bekannt. Bemühungen indessen, Grabstätten von Verwandten möglichst lange in würdiger Form zu erhalten, verdienen Beachtung und Respekt.
Ein sonniger Herbsttag kam unserer Lmn. Eugenia Pirkl, geb. Jessl aus Gfell, die in der Oberpfalz lebt, zustatten, als sie wieder einmal die Ruhestätte der Familie am Schlaggenwalder Friedhof „richtete“, von lästigem Wildwuchs befreite und mit Blumen neu bepflanzte. Die Namen der Großeltern sind auf dem gesäuberten Grabstein wieder gut lesbar: Rosina Jessl, geb. Kempf, 1858-1922, Karl Franz Jessl, 1856-1925. Aus dem üppigen Grasteppich ragen vereinzelt noch andere Grabsteine heraus.
Das Foto stellte uns Lm. Dr. Oskar Jessl, Rothenburg o.d.T., zur Verfügung.

Scan of the original
original — click to enlarge

Kostel svatého Jiří

Kostel svatého Jiří zůstal symbolem našeho rodného horního města. Jeho věž s ošlehanými, měděnkově zelenými báněmi, pod nimiž kdysi bydlel a hlídkoval věžník, je pro nás vyhnance stále ještě důvěrně známým pohledem.

Prostor kolem vstupu na kostelní věž byl na jaře 2007 ještě staveništěm. Mezitím byly ukončeny i práce na obnově ochozu nahoře; zábradlí kolem dokola, dřevěná konstrukce, dává návštěvníkovi jistotu. Cestující hlásí, že vstup je denně od 14.00 do 16.00 hodin možný pro každého (bezplatně).

[obr] Kostel svatého Jiří s věží, v popředí zarostlý hřbitov s náhrobky.

Kostelní střecha dostala po požáru ze 14. 3. 1964 novou krytinu. Vnitřní prostory Božího domu jsou ohroženy chátráním a už delší dobu nejsou přístupné. O současných majetkových poměrech není nic přesného známo. Opravy spíše nasvědčují tomu, že příslušná je obec.

Hrobová pole jsou zarostlá trávou. Péče o hroby se, až na jednotlivé případy, patrně už neděje. Jak by také mohla? Na některých náhrobcích jsou ještě čitelná jména zesnulých. I ony nás upomínají na pomíjivost všeho pozemského. Memento mori!

Snímek z května 2007 nám poskytla krajanka Irene Scharnagl, Fischhausen-Neuhaus.

Zobrazit původní německý text

## Die St.-Georgs-Kirche
ist ein Wahrzeichen unserer heimatlichen Bergstadt geblieben. Ihr Kirchturm mit seinen verwitterten, kupfergrünen Hauben, unter denen einmal ein Türmer wohnte und wachte, ist für uns Vertriebene noch immer ein vertrauter Anblick.
Der Bereich um den Aufgang zum Kirchturm war im Frühjahr 2007 noch eine Baustelle. Inzwischen sind auch die Arbeiten zur Erneuerung des Rundgangs oben beendet; das Geländer rundum, eine Holzkonstruktion, gibt dem Besucher Sicherheit. Reisende berichten, daß der Zutritt täglich von 14.00 Uhr bis 16.00 Uhr für jedermann (gebührenfrei) möglich sei.

[obr] (bez popisku) (kostel sv. Jiří s věží, v popředí zarostlý hřbitov s náhrobky)

Das Kirchendach erhielt nach dem Brand vom 14.03.1964 eine neue Eindeckung. Die Innenräume des Gotteshauses sind vom Verfall bedroht und seit einiger Zeit nicht mehr zugänglich. Zu den derzeitigen Besitzverhältnissen ist nichts Genaues bekannt. Instandsetzungen deuten eher darauf hin, daß die Gemeinde zuständig ist.

Scan of the original
original — click to enlarge

Dušičky

Zlatě žhne podzimní listí,
listy se tiše snášejí k zemi,
všechen život se obrací v prach,
z prachu prýští nové stávání.

Vzdáleněji šumí píseň života,
čase, kam ses jen poděl!
Příliš rychle míjí
náš život, strádání, milování.

Vrány veslují vzduchem,
mlčky letí do večera.
Všechna přání tiše pohřbívajíce
kráčíme ke své hrobce.

Dr. Hans Klitzner, Doupov

Zobrazit původní německý text

## Allerseelen
Golden glüht des Herbstes Laub,
Blätter schweben leis’ zur Erde,
alles Leben wird zu Staub,
aus dem Staube quillt das Werde.

Ferner rauscht des Lebens Lied,
Zeit, wo bist du denn geblieben!
Allzu schnell vorüberzieht
unser Leben, Leiden, Lieben.

Krähen rudern durch die Luft,
fliegen schweigsam in den Abend.
Alle Wünsche still begrabend
schreiten wir zu uns’rer Gruft.

Dr. Hans Klitzner, Duppau

Die Gräberfelder sind vom Gras überwuchert. Grabpflege findet, von Einzelfällen abgesehen, wohl nicht mehr statt. Wie denn auch? Auf manchen Grabsteinen sind noch die Namen der Verstorbenen lesbar. Auch sie mahnen uns an die Vergänglichkeit alles Irdischen. Memento mori!
Die Aufnahme vom Mai 2007 stellte uns Lmn. Irene Scharnagl, Fischhausen-Neuhaus, zur Verfügung.

Scan of the original
original — click to enlarge

Za dvacet let...

Za dvacet let bude všechno pryč!
Nebudeš žít ty, ani tvá žena.
Tví dobří přátelé budou všichni pod zemí –
neptej se, co bude potom.

Co bylo, se už nevrátí.
Jiná doba potřebuje jiné lidi!
Co ti vědí o naší vlasti,
o našem stesku, o našem žalu?

Mnoho, mnoho trávy nad tím vyroste
a všechno upadne v zapomnění;
až ale budeme jednou nahoře u Pánaboha,
už nás ta otázka trápit nebude.

Traudl Irgang, chebská básnířka

V originále chebským nářečím.

Zobrazit původní německý text

## In zwånzigh Gåuhan ...
In zwånzigh Gauhan is ålles vabei!
Du lebst nimma, nimma dei(n Wei(b.
Deina goutn Freind san ålla unta da Er(dn –
fräigh niat, woos danåuch wiad wer(dn.

Dees, woos wår, kinnt nimma wieda.
Ånnara Zeit braucht ånnara Leit!
Woos wissn döi va unnara Hoimat,
va unnan Hoimwäih, unnan Leid?

V(ül, v(ül Groos wiad drüwa wåchsn,
u ålles in Vagessnheit gråutn;
doch san mia amål druabm ban Herrgott,
wiad uns döi Fråugh dånn nimma plåugn.

Traudl Irgang, Eghalanda Lyrikerin

Scan of the original
original — click to enlarge

Císařské posvícení

Císař Josef II. (1741–1790), nejstarší syn Marie Terezie a horlivý reformátor školství, zdravotnictví i soudnictví, dal roku 1786 vyhlásit dvorské rozhodnutí, že se napříště mají posvícení ve všech rakouských dědičných zemích, od Chebu (Eger) až po Temešvár, konat společně třetí říjnovou neděli. A tak vyšel ve sbírce c. k. zeměpanských zákonů a nařízení tento patent: „Jeho c. k. Veličenstvo ráčilo dne 12. (září) přikázati, aby všechna dosud v různých dnech roku konaná posvícení byla napříště ve všech německých dědičných zemích přeložena na jediný den, totiž na třetí neděli v měsíci říjnu, a v tento den konána."

Již za císařovny Marie Terezie se vytýkalo, že se posvícenské radovánky v jednotlivých farních obvodech táhnou od srpna do října, takže kvůli hýření mnozí sedláci už v prosinci nemají doma chleba; slavilo se, tančilo, jedlo a pilo tři dny v jednom kuse a nakonec se příští neděli slavilo ještě „poposvícení". Císař Josef II. všechna tato v domácím lidovém životě a zvycích hluboce zakořeněná posvícení svým císařským patentem zakázal a termín tohoto obecného posvícení stanovil tak pozdě na říjen proto, že se mu tato doba vzhledem k právě svezené úrodě a skončeným polním pracím zdála příhodná; navíc měly být oslavy omezeny jen na jediný den.

Tento nařízený jednotný říjnový posvícenský den, poprvé slavený roku 1787, nazval lid „císařským posvícením". Po smrti Josefa II. se postupně opět začala slavit dřívější posvícení a k tomu ještě navíc posvícení císařské. A tak došlo k tomu, že se ve většině míst na venkově konaly dvě, občas dokonce tři slavnosti ročně: památný den posvěcení kostela, svátek patrona kostela a císařské posvícení, jehož nařízení nebylo zrušeno. Císař tak dosáhl pravého opaku toho, co vlastně chtěl.

(Podle příspěvku v Kaadner Heimatbrief č. 1/2008)

Zobrazit původní německý text

## Die Kaiserkirchweih
Kaiser Joseph II. (1741-1790), der älteste Sohn Maria Theresias und eifriger Reformer im Bildungs- und Gesundheitswesen sowie in der Rechtspflege, ließ anno 1786 die Hofentschließung verkünden, daß in Zukunft die Kirchweihfeste in allen österreichischen Erblanden, von Eger bis Temeschwar, gemeinsam am dritten Oktobersonntag abzuhalten sind. Und so erschien in der Sammlung der k.k. Landesfürstlichen Gesetze und Verordnungen folgendes Patent: „Seine k.k. Majestät haben unterm 12. (September) zu befehlen geruhet, daß alle bisher an verschiedenen Tagen des Jahres gehaltenen Kirchweihfeste künftighin in den gesamten deutschen Erblanden auf einen einzigen Tag, nämlich dem dritten Sonntag im Monat Oktober, versetzet und gehalten werden sollen.“
Schon unter Kaiserin Maria Theresia wurde bemängelt, daß sich die Kirchweihlustbarkeiten in den einzelnen Kirchsprengeln vom August bis Oktober hinziehen, so daß wegen der Verschwendung viele Bauern bereits im Dezember kein Brot mehr in ihrer Behausung haben; es wurde drei Tage durchgefeiert, getanzt, gegessen und getrunken und schließlich am nächsten Sonntag eine Nachkirchweih gefeiert. Kaiser Joseph II. hat alle diese im heimischen Volksleben und Brauchtum tief verwurzelten Kirchweihfeste durch sein kaiserliches Patent verboten und den Termin dieser allgemeinen Kirchweih so spät im Oktober angesetzt, weil ihm dieser Zeitpunkt hinsichtlich der eben eingebrachten Ernte und beendigten Feldarbeit günstig erschien; außerdem sollten die Feiern nur auf einen Tag beschränkt bleiben.
Diesen angeordneten einheitlichen Oktober-Kirchweihtag, der 1787 zum ersten Mal begangen wurde, nannte das Volk „Kaiserkirchweih“. Nach dem Tode Josephs II. wurden allmählich wieder die früheren Kirchweihfeste gefeiert und zusätzlich noch die Kaiserkirchweih. Und so kam es, daß in den meisten Orten auf dem Lande zwei, mitunter sogar drei Feste im Jahr abgehalten wurden: Der Gedächtnistag der Kirchenweihe, der Namenstag des Kirchenpatrons und die Kaiserkirchweih, deren Verordnung nicht zurückgenommen wurde. So hatte der Kaiser gerade das Gegenteil von dem erreicht, was er eigentlich wollte.
(Nach einem Beitrag im Kaadner Heimatbrief Nr. 1/2008)

11

Scan of the original
original — click to enlarge

Světla reflektorů...

Stalo se to na počátku padesátých let, kdy naše rodné město každý den a především o víkendech ztrácelo víc a víc ze své podstaty. Náš krajan Toni Herget z Donawitz, okres Karlovy Vary (Karlsbad), byl až do roku 1955 nasazen jako takzvaný „retribuční vězeň" ve slavkovském uranovém táboře „Svatopluk" (přeloženo „svatý pluk") a vypravoval:

„Mezi Rusy, českou Státní bezpečností (StB) a památkovým úřadem panoval spor o budoucnost města. Chtěli město zasypat hlušinou z uranových rud. (Památková péče nakonec dokázala prosadit svou. Pozn. red.) Většina slovenských civilních dělníků na uranových dolech tam pracovala jen na půl plynu, často neplnili ani normy, aby po šichtě mohli v Horním Slavkově (Schlaggenwald) bourat domy. Cihly, dřevo a břidlici posílali na Slovensko. Za jeden vagon platili 500 Kčs. Protože se jim i bez splnění normy dostávalo ruského ‚sobotníku' (volná sobota, česky sobota = Samstag), pobírali vysoké příplatky v kořalce, potravinách a textilu a jako uranoví horníci byli placeni mnohem lépe než dělníci v jiných průmyslových odvětvích, měli dobrý příjem, takže na Slovensku vyrůstaly (nové) domy takřka přes noc. Vysoká spotřeba alkoholu ale způsobovala, že ve dnech, kdy se vyplácely peníze, nebyly v hornoslavkovských hostincích vidět žádné ubrusy a cesty k ubytovnám – později „nový Slavkov" – byly v ty dny dobře vyznačeny lahvemi od kořalky...

V nové sídlištní čtvrti bydlel český hudebník ve věku asi 65–70 let, který si také nějaký čas musel ‚odsedět'. Vlastnil rukopis novějších dějin Horního Slavkova zhruba do roku 1989. Byl přizpůsobený době a musel by se přepracovat. (Roku 2001 vyšla velkoformátová obrazová a textová publikace v češtině i s německým názvem ‚Královské horní město Horní Slavkov – město s tradicí cínového hornictví a výroby porcelánu' od Pavla Berana a kolektivu s krátkými souhrny v angličtině a němčině, 415 stran, pozn. red.)

Tento muž měl v bytě na stěnách asi 300 klíčů od hornoslavkovských domů. Byly to domovní klíče, které Němci museli při vyhnání odevzdat na radnici. Po záhadném požáru, který vypukl po zasedání rady (28. 9. 1976), je našel na spáleništi, kde se nacházelo i mnoho cínového nádobí, knih a podobně. Protože šlo o věci po Němcích, nikdo o ně neměl zájem. On jich ale mnoho posbíral a v jeho bytě to bylo ještě vidět...

Pro mnoho sudetských Němců ze severních Čech byl při vyhnání konečnou stanicí Rabensgrün. Kdesi u Karlových Varů je vyložili a odvezli do Rabensgrünu, kde byli nasazeni jako horníci. Tito sudetští Němci se k nám, německým retribučním vězňům, chovali velmi slušně. Ačkoli bylo zakázáno s námi mluvit, přece jen se leckterý rozhovor podařil a dozvěděli jsme se něco o dění ve světě. Jinak tomu bylo s německými antifašisty ze Sokolovska (Falkenau). Pro ty jsme byli právem potrestaní zločinci, kteří nestáli ani za slovo. V táboře Svatopluk jsem roku 1954 zažil mistrovství světa ve fotbale. Pro nás německé vězně to bylo to nejpovznášející v oněch smutných letech."

Pozn. red.: Retribuční vězni byli převážně Němci, kteří nebyli vyhnáni, nýbrž odsouzeni k pracovnímu výkonu jako „náhrada škody pro český stát". Bylo také obvyklé srážet zadrženým Němcům (těm, kdo zůstali doma) z řádné mzdy část jako „odškodné" – státní opatření, které se nepříznivě projevilo i na pozdějším vyplácení důchodů. F.P.

Zobrazit původní německý text

## Schlaglichter ...
Es geschah in den frühen fünfziger Jahren, als unsere Heimatstadt jeden Tag und vor allem an den Wochenenden mehr und mehr an Substanz verlor. Unser Lm. Toni Herget aus Donawitz, Bezirk Karlsbad, war bis 1955 als sog. „Retributionsgefangener“ im Schlaggenwalder Uran-KZ „Svatopluk“ (übers. „heiliges Regiment“) eingesetzt und berichtete: ...
„Es gab Streit zwischen den Russen, dem tschechischen Sicherheitsdienst (Stb) und dem Denkmalamt wegen der Zukunft des Ortes. Man wollte die Stadt mit dem tauben Gestein der Uranerze zuschütten. (Der Denkmalschutz konnte sich letztendlich durchsetzen. Anm. d. Red.) Der größte Teil der slowakischen Zivilarbeiter in den Urangruben arbeitete dort nur mit halber Kraft, oftmals nicht einmal die Normen erfüllend, damit sie nach Feierabend in Schlaggenwald Häuser einreißen konnten. Ziegel, Holz und Schiefer schickten sie in die Slowakei. Für einen Waggon zahlten sie 500 Kč. Da sie mit und ohne Normerfüllung dennoch in den Genuß des russischen ‘Sobotniks’ kamen (arbeitsfreier Samstag, tsch. sobota = Samstag), hohe Zulagen an Schnaps, Lebensmitteln und Textilien bezogen und als Uranbergarbeiter weit besser als die Arbeiter in anderen Industriesektoren bezahlt wurden, hatten sie ein gutes Einkommen, so daß in der Slowakei die (neuen) Häuser quasi über Nacht aus dem Boden wuchsen. Der hohe Alkoholgenuß bewirkte aber, daß an den Tagen, da Geld ausbezahlt wurde, in Schlaggenwald keine Tischdecken in den Gasthäusern zu sehen und die Wege zu den Unterkünften – später das ‘neue Schlaggenwald’ – an diesen Tagen mit Schnapsflaschen gut markiert waren...
In der neuen Siedlung wohnte ein tschechischer Musiker von etwa 65-70 Jahren, der auch einige Zeit ‘sitzen’ mußte. Er besaß ein Manuskript einer neueren Geschichte von Schlaggenwald bis etwa 1989. Es war der Zeit angepaßt und mußte überarbeitet werden. (Im Jahre 2001 erschien ein großformatiger Bild- und Textband in tsch. Sprache auch mit dt. Titel ‘Königlichbergmänische Stadt Horní Slavkov – Die Stadt mit Tradition des Zinnbergbaus und den Porzellanherstellung’ von Pavel Beran u. Koll. mit kurzen Zusammenfassungen in englischer und deutscher Sprache, 415 Seiten, Anm. d. Red.)
Dieser Mann hatte in seiner Wohnung an den Wänden etwa 300 Schlüssel von Schlaggenwalder Häusern. Es waren die Hausschlüssel, die von den Deutschen bei der Vertreibung im Rathaus abgegeben werden mußten. Nach dem mysteriösen Brand nach einer Ratssitzung (28.09.1976) fand er sie in der Brandstätte, wo sich auch viele Zinngerätschaften, Bücher und ähnliches befanden. Da es sich um Dinge von Deutschen handelte, hatte niemand daran ein Interesse. Er aber trug etliches zusammen, und in seiner Wohnung war es noch zu sehen...
Für viele Sudetendeutsche aus Nordböhmen war bei der Vertreibung Rabensgrün Endstation. Sie wurden irgendwo bei Karlsbad ausgeladen und nach Rabensgrün gebracht, wo sie als Bergleute eingesetzt wurden. Diese Sudetendeutschen waren zu uns deutschen Retributionsgefangenen sehr anständig. Obwohl es verboten war mit uns zu sprechen, ergab sich doch manches Gespräch, und wir erfuhren einiges vom Geschehen in der Welt. Anders die deutschen Antifaschisten aus dem Falkenauer Raum. Für sie waren wir zu Recht bestrafte Verbrecher, die nicht eines Wortes würdig waren. Im Lager Svatopluk erlebte ich 1954 die Fußball-Weltmeisterschaft. Für uns deutsche Gefangene war es das Erhebendste in jenen traurigen Jahren.“

Anm. d. Red.: Retributionsgefangene waren vorwiegend Deutsche, die nicht vertrieben, sondern zur Arbeitsleistung als „Schadensersatz für den tsch. Staat“ verurteilt wurden. So war es auch üblich, vom regulären Lohn der zurückgehaltenen Deutschen (Heimatverbliebenen) Abzüge als „Entschädigung“ einzubehalten, eine staatliche Maßnahme, die sich auf eine spätere Rentenzahlung nachteilig auswirkte. F.P.

12

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Tajemné osudové číslo Čech

Magická „8" jako koncová číslice znovu a znovu označuje letopočty spojené s historickými událostmi v českých (a evropských) dějinách. Právě rok 2008 nabízí příležitost sledovat několik výrazných událostí této „osmičkové série" – byť jen v heslech.

Anno domini
908 rok narození svatého Václava, národního světce Čech, který padl za oběť útoku svého bratra Boleslava I.
1108 byl také slovanský rod Vršovců – po Slavníkovcích roku 995 – odstraněn konkurenčními šlechtickými rody.
1158 kníže Vladislav II. z rodu Přemyslovců obdržel od císaře Fridricha I. (Barbarossy) královskou korunu jako Vladislav I., od roku 1198 dědičně. (Roku 1198 získali Přemyslovci i kurfiřtskou hodnost.)
1178 kníže Soběslav II. vydal privilegium (Sobieslavum) pro německé přistěhovalce v Praze a okolí. (Viz Heimatbrief č. 4/2007!)
1278 král Přemysl Otakar II. (*1233) nachází smrt v bitvě na Moravském poli (na dolním toku Moravy, levého přítoku Dunaje na Moravě) proti Rudolfu I. Habsburskému (1218–1291).
1348 založení pražské univerzity, první v říši severně od Alp, králem Karlem I. z rodu Lucemburků (1316–1378), od roku 1355 císařem jako Karel IV.
1458 husitsky věřící zemský správce Jiří z Poděbrad se zmocňuje českého trůnu. Za jeho vlády je založena „Jednota bratrská" (Unitas fratrum Bohemorum).
1618 pražská defenestrace vyvolává třicetiletou válku. (Roku 1620 se odehrává bitva na Bílé hoře – u Prahy.)
1648 vestfálský mír (v Münsteru a Osnabrücku) ukončuje třicetiletou válku. V Čechách je zničeno: 215 zámků, 80 měst, 813 vesnic; ze 3 milionů obyvatel žije ještě 800 000.
1748 konec války o rakouské dědictví, v níž si císařovna Marie Terezie podržela Čechy.
1848 Národní shromáždění ve Frankfurtu, ovšem bez českých poslanců. Protiváhou je Slovanský sjezd v Praze. Cíl: přeměna rakouského císařství ve „svazek rovnoprávných národů", zrušení nevolnictví, odstranění roboty a desátků a výkup pozemků pro sedláky. Svatodušní povstání českých radikálů v Praze.
1868 Češi odmítají volby do říšské rady, opouštějí zemský sněm a přednášejí své státoprávní a národní požadavky v takzvané „deklaraci". Založení Národního divadla, roku 1888 otevření Nového německého divadla. Mezníky rozdělení německého a českého kulturního života.
1918 zhroucení rakousko-uherské monarchie. Založení první Československé republiky z bývalých korunních zemí Čech, Moravy, rakouského Slezska a částí Uher, jejichž obyvatelé byli násilně začleněni do nového státního území. Po vytržení z „žaláře národů Habsburků" následovalo vytvoření mnohonárodnostního státu ČSR! Tomáš G. Masaryk jako prezident měl na mysli státní uspořádání podle švýcarského vzoru. Státní území o rozloze 140 000 km² mělo 13,6 milionu obyvatel; z toho 46 % Čechů (tedy méně než polovinu!), 28 % Němců (kteří jako druhá největší národní skupina nebyli ani zmíněni v názvu státu!), 13 % Slováků, 8 % Maďarů, 5 % Ukrajinců, Poláků a Židů.
1938 uzavření „Mnichovské dohody", odtržení Sudet a připojení k Německé říši, odstoupení Benešovy vlády. Přepjatý nacionalismus a vyhraněný šovinismus Čechů nepřipustily právo sudetských Němců, prapůvodního německého pohraničního obyvatelstva, na sebeurčení.
1948 po vyhnání německé menšiny z ČSR se druhá Československá republika stává lidovou demokracií pod komunistickou vládou. Následuje přes 40 let diktatury sovětského ražení!
1968 vpád vojsk Varšavské smlouvy (kromě NDR a Rumunska). Násilný konec „pražského jara", konec reforem v socialismu ČSSR za Alexandra Dubčeka.
1988 pod vzorovým vlivem Gorbačovovy glasnosti a přestavby se i v ČSFR nesměle rýsují první změny v politickém systému.

Tyto historické poznámky k „osmičkovým rokům" ať jsou zvídavému čtenáři pobídkou zabývat se blíže i dějinami našich Čech. Franz Pöttig

Zobrazit původní německý text

## Böhmens geheimnisvolle Schicksalszahl
Die magische „8“ als Endziffer kennzeichnet immer wieder Jahreszahlen, die mit historischen Ereignissen in der böhmischen (und europäischen) Geschichte in Verbindung stehen. Gerade das Jahr 2008 bietet die Gelegenheit, einigen markanten Geschehnissen dieser „Achter-Serie“ – wenn auch nur in Stichworten – nachzuspüren.
Anno domini
908 Geburtsjahr des hl. Wenzel (Václav), Nationalheiliger Böhmens, der einem Anschlag seines Bruders Boleslav I. zum Opfer fiel.
1108 wurde auch das slawische Geschlecht der Vršovci – nach den Slavnikiden 995 – von konkurrierenden Adelsgeschlechtern beseitigt.
1158 Herzog Vladislav II. aus dem Geschlecht der Přemysliden erhält von Kaiser Friedrich I. (Barbarossa) die Königskrone als Vladislav I., ab 1198 erblich. (1198 erhalten die Přemysliden auch die Kurwürde.)
1178 Herzog Sobieslav II. erläßt einen Freibrief (Sobieslavum) für die deutschen Einwanderer in und um Prag. (S. Heimatbrief Nr. 4/2007!)
1278 König Přemysl Ottokar II. (*1233) findet in der Schlacht auf dem Marchfeld (am Unterlauf der March, linker Nebenfluß der Donau in Mähren) gegen Rudolf I. von Habsburg (1218-1291) den Tod.
1348 Gründung der Prager Universität, der ersten im Reich nördlich der Alpen, durch König Karl I. aus dem Hause Luxemburg (1316-1378), Kaiser ab 1355 als Karl IV.
1458 Der hussitisch-gläubige Reichsverweser Georg von Podiebrad setzt sich in Besitz des böhmischen Throns. Unter ihm wird die „Vereinigung der Böhmischen Brüder“ gegründet (Unitas fratrum Bohemorum).
1618 Prager Fenstersturz löst den Dreißigjährigen Krieg aus. (1620 findet die Schlacht am Weißen Berge statt – bei Prag.)
1648 Westfälischer Friede (zu Münster und Osnabrück) beendet den 30jährigen Krieg. In Böhmen sind zerstört: 215 Schlösser, 80 Städte, 813 Dörfer; von 3 Mio. Einwohnern leben noch 800.000.
1748 Ende des österreichischen Erbfolgekrieges, in dem Kaiserin Maria Theresia Böhmen behielt.
1848 Nationalversammlung in Frankfurt, jedoch ohne tschechische Abgeordnete. Gegengewicht dazu ist Slawenkongreß in Prag. Ziel: Umformung des österr. Kaiserstaates in einen „Bund von gleichberechtigten Völkern“, Aufhebung der Leibeigenschaft, Abschaffung von Robot und Zehent und Grundentlastung der Bauern. Pfingstaufstand tschechischer Radikaler in Prag.
1868 Die Tschechen verweigern die Wahl in den Reichsrat, verlassen den Landtag und tragen ihre staatsrechtlichen und nationalen Forderungen in der sog. „Deklaration“ vor. Gründung des Tschechischen Nationaltheaters, 1888 Eröffnung des Neuen Deutschen Theaters. Wegmarken für die Spaltung des deutschen und tschechischen Kulturlebens.
1918 Zusammenbruch der österreichisch-ungarischen Monarchie. Gründung der ersten tschechoslowakischen Republik aus den ehemaligen Kronländern Böhmen, Mähren, österr. Schlesien und Teilen von Ungarn, deren Bewohner zwangsweise in das neue Staatsgebiet eingegliedert wurden. Dem Ausbruch aus dem „Völkerkerker Habsburg“ folgte die Bildung des Vielvölkerstaates ČSR! Thomas G. Masaryk als Präsident schwebte eine Staatsform nach Schweizer Muster vor. Das Staatsgebiet von 140.000 qkm hatte 13,6 Mio. Einwohner; davon 46% Tschechen (also weniger als die Hälfte!), 28% Deutsche (die als zweitgrößte Volksgruppe nicht einmal im Staats-

namen vorkamen!), 13% Slowaken, 8% Ungarn, 5% Ukrainer, Polen und Juden.
1938 Abschluß des „Münchner Abkommens“, Abtrennung des Sudetenlandes und Anschluß an das Deutsche Reich, Rücktritt der Regierung Benesch. Übersteigerter Nationalismus und ausgeprägter Chauvinismus der Tschechen ließen das Selbstbestimmungsrecht der Sudetendeutschen als urdeutsches Grenzvolk nicht zu.
1948 Nach der Vertreibung der deutschen Minderheit aus der ČSR wird die zweite tschechoslowakische Republik eine Volksdemokratie unter kommunistischer Herrschaft. Über