Schlaggenwälder Heimatbrief — červen / červenec 2008
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 7–12 ročníku 59/3. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
Milí krajané!
„Kde domov můj?" (Kde je můj domov?), zpíval český básník J. K. Tyl v polovině 19. století, „tam, kde voda šumí po lukách, tam, kde lesy šumí po skalách" – přírodní obrazy, věčná touha člověka po zemi, v níž začal jeho život a kde navždy zůstávají jeho kořeny. Tato lidová píseň se roku 1919 stala státní hymnou Československé republiky (ČSR) a měla vyjadřovat základní lidský cit k domovu dětství, k rodině, domovu a národu.
I my jsme v zemi české milovali svou vlast a v Chebsku (Egerland) jsme my Němci byli doma po staletí. Státní útvar ČSR, v lidu zvaný „Tschechei", vzniklý roku 1918 útržkovitě ze zemí rakousko-uherské monarchie, však nikdy nebyl naší vlastí. Jak by také mohl?
Zato při zpěvu rakouské hymny: „Bůh ochraňuj, Bůh chraň našeho císaře, naši zem..." (do roku 1918) a čistě ideové písně: „Deutschland, Deutschland, über alles..." (1938–45) jsme cítili těsné pouto k zemi otců a skutečnou sounáležitost.
Po prožití a přetrpění osudu pohraničí, jemuž není v Evropě rovno, a po druhé světové válce, jež pro nás roku 1946 skončila vyhnáním z rodné vlasti, jsme my Němci z Čech, Moravy a sudetského Slezska nalezli v zemích Spolkové republiky útočiště a domov, mír a svobodu, ochranu a bezpečí, které jsme dvacet let pod českým jhem museli postrádat.
Bolestná zkušenost vyhnání nám nemůže zastřít pohled zpět. Od roku 1945 určují osud a směřování země jiní, cizí lidé. Když při slavnostní příležitosti zazní jejich hymna „Kde domov můj?", ať i nám připomene, že vzali druhým to, čeho se panovačně zmocnili a kde sami dosud nezapustili kořeny.
Sebeklam existence v cizích domech, protiprávní přivlastnění cizího majetku se nejzřetelněji projevuje v písemnictví, v průvodcích a příručkách, v nichž je obsazená země, naše vlast, zdobena úspěchy a tradicemi minulosti, jež nepatří dnešním lidem, nýbrž jejím německým zakladatelům a vyhnaným obyvatelům.
Naše dějiny v zemi na Ohři nejsou pouhou včerejší záležitostí. Dýcháme v nich, z nich čerpáme sílu. Vybavuje se nám výrok Adalberta Stiftera: „Člověk bez paměti sotva je zvíře, sotva rostlina, a národ bez paměti sotva je národem." Žít z paměti znamená být blízko staré vlasti. To přivádí do vědomí přítomnosti důvěrně známou krajinu, kraj proslulý hornictvím a porcelánkami, proslulý svými lázněmi, jejichž jména přetrvávají čas, i naše hornické městečko na úpatí Slavkovského lesa (Kaiserwald), na něž nezapomeneme až do konce svých dnů.
Co všechno tvoří domov? Podstatné je soužití s důvěrně známými lidmi. Kruh věrných se sice stále zmenšuje, ale vzdávat se není v naší povaze. Proto se chceme i letos znovu sejít v patronátním městě Auerbachu i.d.Opf. O víkendu 6.–7. září by se mělo sejít co nejvíce účastníků.
Předtím si dovolíme nahlédnout do kalendáře. Blížíme se opět k polovině roku. Po chladných a nevlídných měsících březnu a dubnu bychom se rádi obešli bez studeného vpádu vzduchu v polovině června, u nás doma zvaného „ovčí zima" (Schafskälte). Lidové pořekadlo ke svátku sv. Víta (15. 6.) říkávalo: „Svatý Vít mění čas, vše se obrací na druhou stranu!" (Svatý Vít je patronem Prahy.) Po slunovratu 21. 6. následuje svatojánský svátek (24. 6.) s ohněm zvaným „Khonasfeia", den Sedmi spáčů (27. 6.) s pověrou „Dnes déšť, sedm týdnů déšť" a svátek svatého Petra a Pavla 29. června, u nás doma obávaný jako bouřkový den. Dne 26. července pak slaví svátek všechny dívky a ženy jménem Anna, Anneliese, Annemarie, Annalena a další. V poslední třetině měsíce července začínají horké „psí dny"; trvají asi čtyři týdny a jsou pojmenovány po „psí hvězdě" (Sirius), nejjasnější stálici na obloze.
Užijte si krásné léto! Přeji vám všem příjemné dny. S domáckým „SERVUS!"
Váš krajan
Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Liebe Landsleute!
„Kde domov muj?" (Wo ist meine Heimat?), sang der tschechische Lyriker J. K. Tyl Mitte des 19. Jahrhunderts, „dort, wo das Wasser durch die Wiesen plätschert, dort, wo die Wälder über den Felsen rauschen" – Naturszenen, ewige Sehnsucht der Menschen nach dem Land, in dem ihr Leben begann und immer ihre Wurzeln gründen. Dieses Volkslied wurde 1919 zur Nationalhymne der Tschechoslowakischen Republik (CSR) und sollte dem elementar-menschlichen Empfinden für den Lebensraum der Kindheit, für Familie, Heim und Volk entsprechen.
Im Lande Böhmen liebten auch wir unsere Heimat, und im Egerland waren wir Deutschen seit Jahrhunderten daheim. Das Staatsgebilde CSR indes, im Volk „Tschechei" genannt, 1918 fragmentarisch aus den Ländern der österreichisch-ungarischen Monarchie entstanden, war nie unser Vaterland. Wie denn auch?
Jedoch beim Intonieren der österreichischen Hymne: „Gott erhalte, Gott beschütze unser'n Kaiser, unser Land ..." (bis 1918) und des rein ideellen Liedes: „Deutschland, Deutschland, über alles ..." (1938-45) spürten wir die enge Bindung zum Land der Väter und fühlten echte Zugehörigkeit.
Nach Erleben und Durchleben eines Grenzlandschicksals, das in Europa seinesgleichen sucht, und nach dem Zweiten Weltkrieg 1946 mit unserer Vertreibung aus der angestammten Heimat endete, fanden wir Deutschen aus Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien in den Ländern der bundesdeutschen Republik Obdach und Bleibe, Frieden und Freiheit, Schutz und Geborgenheit, die wir zwanzig Jahre unter dem tschechischen Joch entbehren mußten.
Die schmerzliche Erfahrung der Vertreibung kann uns nicht den Blick zurück verstellen. Seit 1945 bestimmen andere, Fremde Weg und Geschick des Landes. Wenn sie aus gehobenem Anlaß ihre Hymne „Wo ist meine Heimat?" anstimmen, dann soll sie
auch unser Egerland daran gemahnen, daß sie anderen nahmen, wovon sie herrisch Besitz ergriffen und wo sie selbst noch keine Wurzeln schlugen.
Der Selbstbetrug einer Existenz in fremden Häusern, der widerrechtlichen Aneignung fremden Eigentums wird am deutlichsten im Schrifttum, in Führern und Handbüchern, in denen man das besetzte Land, unsere Heimat, mit den Erfolgen und Traditionen einer Vergangenheit schmückt, die nicht den Menschen von heute, sondern den deutschen Begründern und vertriebenen Bewohnern gehört.
Unsere Geschichte im Land an der Eger ist keineswegs nur ein Geschehen von gestern. Wir atmen in ihr, wir wirken aus ihr. Das Wort Adalbert Stifters kommt uns in den Sinn: „Ein Mensch ohne Erinnerung ist kaum ein Tier, kaum eine Pflanze, und ein Volk ohne Erinnerung ist kaum ein Volk". Aus der Erinnerung leben heißt auch der alten Heimat nahe sein. Das holt eine vertraute Landschaft in das Bewußtsein der Gegenwart, eine Region, bekannt durch Montan- und Porzellanindustrie, berühmt durch ihre Heilbäder, deren Namen die Zeiten überdauern, und unsere Bergstadt am Kaiserwald, die wir nicht vergessen werden bis an das Ende unserer Tage.
Was alles macht Heimat aus? Wesentlich ist der Umgang mit vertrauten Menschen. Der Kreis der Getreuen wird zwar immer kleiner, doch Aufgeben entspricht nicht unserem Naturell. Deshalb wollen wir uns auch heuer wieder in der Patenstadt Auerbach i.d.Opf. treffen. Am Wochenende 6./7. September sollten sich möglichst viele Teilnehmer einfinden.
Vorher erlauben wir uns einen Blick in den Kalender. Wir nähern uns schon wieder der Jahresmitte. Nach den kalten und unfreundlichen Monaten März und April könnten wir auf den Kaltlufteinbruch Mitte Juni, auch daheim „Schafskälte" geheißen, gerne verzichten. Der Volksmund wußte zum St. Vitus-Tag
7
(15.6.) zu reimen: „St. Veit ändert die Zeit, alles geht auf die andere Seit'!" (St. Veit ist Stadtpatron von Prag.) Der Sonnenwende am 21.6. folgen das Johannisfest (24.6.) mit dem „Khonasfeia", der Sieben-Schläfer-Tag (27.6.) mit der Prophezeiung „Heute Regen, sieben Wochen Regen" und der St. Peter- und Paulstag am 29. Juni, der daheim als gewitterträchtig gefürchtet war. Am 26. Juli feiern dann alle Mädchen und Frauen mit Vornamen Anna, Anneliese, Annemarie, Annalena u.a. ihren Namenstag. Im letzten Drittel des Monats Juli beginnen die heißen „Hundstage"; sie dauern etwa vier Wochen und sind nach dem „Hundsstern" (Sirius) benannt, dem hellsten Fixstern des Himmels.
Genießt die schöne Sommerzeit! Ich wünsche Euch allen dazu angenehme Tage. Mit einem heimatlichen „SERVUS!"
Euer Landsmann
Franz Pöttig
Obilné pole
Jaro láme moc zimy!
Teď se myslí na setí.
Zrnko semene, do země vložené,
brzy k životu procitá.
Obilným polem se stane to množství
s pomocí Boží pokaždé.
Když ráno rosa smáčí klíčky,
mlha klade své stíny,
vánek přes návrší zavane;
to jiskření se diamantům podobá.
Sluneční svit zahaluje kraj,
teplem naplňuje den,
v jezerech se zrcadlí každý paprsek,
v lesku leží hory i údolí.
Slunce klesá, den se sklání,
večerní záře stoupá k nebi.
Obilí teď kvete,
sedlák jde přes pole.
Neboť dozraje-li obilí v pravý čas,
ke žni už není daleko.
Když klasy plné dozraje setba,
jdou ženci ke žňové seči;
ženská ruka svírá srp,
obratně uchopí náruč stébel.
Slaměné pásmo pevně stáhne snopek,
„mužíci" stojí v kruhu.
Vysoko naloženy a snopy těžké
přijíždí žňový vůz.
Obilí se semele na mouku a šrot,
každý má svůj denní chléb.
Kdo prosil o nejvyšší pomoc,
prokáže se vděčný v modlitbě.
Podle veršů Magdy Hartmann-Schierl, dříve z Doupova
Zobrazit původní německý text
## Das Kornfeld
Der Frühling bricht des Winters Macht!
Nun ist aufs Säen man bedacht.
Ein Samenkorn, zur Erd' gebracht,
alsbald zum Leben ist erwacht.
Zum Kornfeld wird die große Zahl
mit Gottes Hilfe jedes Mal.
Wenn früh der Tau die Sprossen netzt,
der Nebel seine Schatten setzt,
ein Windhauch über Hügel streicht;
das Funkeln Diamanten gleicht.
Das Sonnenlicht das Land umhüllt,
mit Wärme es den Tag erfüllt,
in Seen sich spiegelt jeder Strahl,
im Glanze liegen Berg und Tal.
Die Sonne sinkt, der Tag sich neigt,
das Abendrot zum Himmel steigt.
Getreide nun in Blüte steht,
der Bauer durch die Felder geht.
Denn wächst das Korn zur rechten Zeit,
ist es zur Ernte nicht mehr weit.
Wenn ährenvoll gereift die Saat,
dann geh'n die Schnitter hin zur Mahd;
der Frauen Hand die Sichel faßt,
ergreift geschickt der Halme Last.
Ein Strohband gürtet fest den Bund,
die „Mannla" stehen in der Rund'.
Hochaufgetürmt und garbenschwer
der Erntewagen kommt daher.
Man mahlt das Korn zu Mehl und Schrot,
ein jeder hat sein täglich' Brot.
Wer höchsten Beistand hat erfleht,
erweist sich dankbar im Gebet.
Nach Versen von Magda Hartmann-Schierl, früher Duppau
Ebmet
Vzpomínky na léto
Každý rok, když se do kraje vrátí léto, ožívají vzpomínky. Vracím se v mysli do svého dětství v Zechu, do Horního Slavkova (Schlaggenwald) a k našemu krásnému koupališti Ebmet, kterému jsme v nářečí říkali „Iamat". Leželo uprostřed volných polí a v horkých dnech nás ta voda přitahovala jako magnet.
Cesta tam nebyla pro nás „Zechňáky" zrovna krátká. Ale uměli jsme dobře chodit. Vytrénováni dlouhou cestou do školy jsme se vesele vydávali k rybníku Ebmet. Dodnes před sebou vidím kvetoucí louky, klasy obilných polí, vlnící se jako mořské vlny, a cítím teplý letní vítr, který vál nad lány. Vdechuji tu nepopsatelnou vůni, která mi neomylně říkala: Teď je tu léto!
Krátce před Ebmetem jsme míjeli nádherné pole vlčího bobu, které náš ředitel školy pan Prosch osel na krmení pro srnčí zvěř. Pak už na nás v dopoledním slunci zářila vytoužená voda a byli jsme u cíle.
[obr] Pohled na část Ebmetu. Vpravo je vidět chatka na půjčování loděk. Na pravém břehu vedla pěšina, která – stejně jako přítok – vedla k dolnímu rybníku Muckengrund. Zejména v neděli tu bývalo plno koupajících se hostů. V pozadí zalesněné výběžky Slavkovského lesa (Kaiserwald).
Přinesli jsme si deky a hledali si pěkné místo na ležení u vody. Protože jsme byli pořádně rozehřátí, dali jsme si na čas a dbali napomenutí rodičů: „Nikdy nechoďte rozehřátí do vody a neplavte s plným břichem!"
Později, po osvěžující koupeli a čvachtání ve vodě, nám obzvlášť chutnalo. Na celý dlouhý den jsme měli obvykle dobře zásobeno chleby, kyselými okurkami, tvarohem, salámky a citronovým čajem. O nedělích a svátcích si člověk mohl na koupališti i něco koupit. Kromě piva tam byla i limonáda a obložené chleby nebo housky. Ty chutnaly obzvlášť lahodně – s máslem, šunkou, ančovičkami, okurčičkami, vejci a majonézou. Pro nás ale byly dost drahé. Mohli jsme si takovou dobrotu dovolit jen zřídka, leda že byl přítomen otec a zaplatil ji! Myslím, že takové vyhlášené chleby připravovala paní Adolfa Neidhart a koupaliště provozovala paní Anna Dietrich, hostinská „U Chebana" (Zum Egerländer). K tomu patřila kromě péče o tělesné blaho hostů i půjčovna loděk a pronájem převlékacích kabinek.
Někdy jsme si brali s sebou zavařovací sklenice od okurek, abychom chytali rybičky. Nejlépe se to dařilo s velkým kapesníkem u mělkého břehu nebo u odtoku, kde vznikala malá klidná zátoka. Byli to střevle, malé hbité rybky z čeledi kaprovitých, kterým jsme říkali „Irlitzgala" nebo prostě „Litzgala". Nevěděli jsme, jestli je jejich lov dovolený. Ale naše matky rozhodně nebyly nadšené, když sklenice s rybičkami stály po bytě. Krmili jsme je mravenčími vajíčky, ale to asi nebylo to pravé, protože jsme se z úlovku netěšili dlouho: nejpozději po dvou třech dnech plavaly rybičky ve sklenici břichem vzhůru. Byly mrtvé, my jsme byli smutní. Tak jsme s „rybařením" brzy přestali.
Strávili jsme na Ebmetu, našem „koupacím ráji", mnoho krásných letních a prázdninových dnů. Navečer jsme se, opálení sluncem a větrem, vydávali domů. Na západě zapadalo slunce za Krudumem, na východě bylo v dálce vidět zříceninu hradu Andělská Hora (Engelhaus). Pak jsme byli zase doma, unavení a šťastní. Brzy padla noc, vyšel měsíc a zablikaly hvězdy. A byli tam ještě svatojánští broučci! Blaženě jsme usínali a snili o dalším letním dni, kdy nad vodou budou opět, jako vždy, poletovat a tančit vážky, kterým jsme u nás říkali také „vodní panny", nad naším Ebmetem!
Mohla bych vyprávět ještě mnohé, co žije v mé paměti a co tam navždy zůstane.
O léta později jsme jezdili na kole na koupání, rychle po práci. Ale to už nebyl ten krásný, bezstarostný dětský čas. Výkonnostní tlak a stres se šířily už tehdy a provázely nás dál časem. Přišlo ještě horší – válka a vyhnání. Poté bylo, daleko od domovské vlasti, třeba tvrdě pracovat – až do vytouženého důchodu.
Teprve od té chvíle jsme měli znovu čas najít sami sebe a znovu prožívat, oceňovat a užívat si vše krásné na světě, jako dítě. Vůbec to přitom nemusí být nic velkolepého!
Erich Kästner kdysi napsal: „Nenechte si vzít dětství. Jen ten, kdo dospěje a zůstane dítětem, je člověkem!"
Vaše krajanka
Hilde Rippl ze Zechu
Zobrazit původní německý text
## Die Ebmet
Erinnerungen an den Sommer
Alljährlich, wenn der Sommer ins Land zieht, leben Erinnerungen wieder auf. Ich denke zurück an meine Kindheit in der Zech, an Schlaggenwald und an unser schönes Strandbad, die Ebmet, die wir in der Mundart „Iamat" nannten. Mitten in freier Feldflur gelegen, zog uns dieses Gewässer an heißen Tagen immer wie magisch an.
Der Weg dahin war für uns „Zechener" nicht gerade kurz. Doch wir waren gut zu Fuß. Trainiert durch den langen Schulweg, wanderten wir fröhlich dem Ebmetteich zu. Ich sehe noch heute die blühenden Wiesen vor mir, die Ähren der Kornfelder, sich
wiegend wie die Wellen des Meeres, und spüre den warmen Sommerwind, der über die Fluren strich. Ich atme den unbeschreiblichen Duft, der mir unverwechselbar sagte: Jetzt ist der Sommer da!
Kurz vor der Ebmet kamen wir an einem wunderschönen Lupinenfeld vorbei, das unser Schuldirektor Prosch zur Fütterung der Rehe angepflanzt hatte. Dann lockte schon, schimmernd in der Vormittagssonne, das ersehnte Naß, und wir waren am Ziele.
[obr] Teilansicht der Ebmet. Am rechten Rand das Zapfenhaus. Am rechten Ufer befand sich ein Fußweg, der ebenso wie der Zulauf zum unteren Muckengrundteich führte. Er war, zumal an Sonntagen, von Badegästen umlagert. Im Hintergrund bewaldete Ausläufer des Kaiserwaldes.
Wir hatten Decken mitgebracht und suchten uns nun einen schönen Lagerplatz nahe dem Wasser. Da wir ziemlich erhitzt waren, ließen wir uns Zeit und befolgten so die Mahnungen unserer Eltern: „Geht nie erhitzt ins Wasser und nicht mit vollem Bauch zum Schwimmen!"
Später, nach dem erfrischenden Baden und Planschen, schmeckte es uns besonders gut. Für den langen Tag waren wir mit Broten, Essiggurken, Quark, Knackern und Zitronentee meist gut versorgt. An Sonn- und Feiertagen konnte man sich im Strandbad auch etwas kaufen. Da gab es außer Bier auch Limonade und belegte Brote oder Semmeln. Diese schmeckten besonders delikat – mit Butter, Schinken, Sardellen, Gurkerln, Eiern und Mayonnaise belegt. Sie waren aber für uns ziemlich teuer. Wir konnten uns daher nur selten so etwas Gutes leisten, außer der Vater war zugegen und bezahlte! Ich glaube, Frau Neidhart Adolfa richtete solche begehrten Brote her, und Frau Anna Dietrich, die Wirtin „Zum Egerländer", bewirtschaftete das Strandbad. Dazu gehörten neben der Sorge für das leibliche Wohl der Gäste auch der Verleih von Kähnen und das Vermieten von Badekabinen.
Manchmal nahmen wir Gurkengläser mit, um Fischlein zu fangen. Dies gelang am besten mit einem großen Taschentuch am flachen Ufer oder beim Ablauf, der dort eine kleine Staumulde bildete. Es waren Elritzen, kleine, wendige Fische einer Karpfenart, die wir „Irlitzgala" oder einfach „Litzgala" nannten. Wir wußten nicht, ob das Fangen erlaubt war. Aber unsere Mütter waren alles andere als begeistert, wenn die Gläser mit den Fischlein in der Wohnung herumstanden. Wir fütterten Ameiseneier, aber das war wohl nicht das Richtige, denn wir hatten nicht lange Freude an unserem Fang: nach spätestens zwei bis drei Tagen schwammen die Fischerln mit dem Bauch nach oben im Glas. Sie waren tot, wir waren traurig. So gaben wir das „Fischen" bald auf.
Wir verbrachten viele herrliche Sommer- und Ferientage auf der Ebmet, unserem „Badeparadies". Gegen Abend machten wir uns, gebräunt von Sonne und Wind, auf den Heimweg. Im Westen ging schon die Sonne beim Krudum unter, im Osten sah man in der Ferne die Burgruine Engelhaus. Dann waren wir wieder zu Hause, müde und glücklich. Bald fiel die Nacht herein, der Mond ging auf und die Sterne funkelten. Und es gab noch Glühwürmchen! Selig schliefen wir ein und träumten vom nächsten Sommertag, an dem die Libellen, die bei uns auch „Wasserjungfern" hießen, sicherlich wieder über den Wassern schweben und tanzen würden, auf unserer Ebmet!
8
Ich könnte noch vieles erzählen, das in meiner Erinnerung lebt und immer da sein wird.
Jahre später fuhren wir mit dem Fahrrad zum Baden, schnell mal nach der Arbeit. Aber es war nicht mehr die schöne, unbeschwerte Kinderzeit. Leistungsdruck und Streß machten sich schon damals breit und begleiteten uns weiter durch die Zeit. Schlimmeres trat noch hinzu, es kamen Krieg und Vertreibung. Danach war, fern der vertrauten Heimat, harte Arbeit zu leisten – bis zum ersehnten Ruhestand.
Von da an aber sollten wir wieder die Zeit haben, zu uns selber zu finden und alles Schöne auf der Welt nochmals, wie ein Kind, erleben, schätzen und genießen. Es muß durchaus nichts Großartiges sein!
Erich Kästner schrieb einmal: „Laßt Euch die Kindheit nicht austreiben. Nur wer erwachsen wird und Kind bleibt, ist ein Mensch!"
Eure Heimatfreundin
Hilde Rippl aus der Zech
V staré vlasti
[obr] Naše krajanka Hilde Kadesch (Wirlitsch) si na chvíli odpočinula na dolním náměstí před sochou svatého Floriána. Staré kaštany – zbyly už jen dva – poskytují příjemný stín. V průhledu je vidět část domů na straně radnice a bývalý hotel „U Rudého vola" (Zum roten Ochsen); nad nimi se tyčí listnaté stromy na Šibeničním vrchu (Galgenberg). Snímek vznikl v květnu 2007. Poskytla nám ho naše krajanka Hilde.
Zobrazit původní německý text
## In der alten Heimat
[obr] Unsere Lmn. Hilde Kadesch (Wirlitsch) ruht sich am unteren Marktplatz vor der Statue des hl. Florian ein wenig aus. Die alten Kastanienbäume – es sind nur noch zwei übrig – spenden angenehmen Schatten. Im Durchblick ist ein Teil der Häuser auf der Rathausseite und das frühere Hotel „Zum roten Ochsen" zu sehen; sie werden von Laubbäumen am Galgenberg überragt. Die Aufnahme entstand im Mai 2007. Heimatfreundin Hilde stellte sie uns zur Verfügung.
V staré vlasti
Návštěvník stojí na konci Seifertsgrünu před železničním viaduktem, který tam překlenuje údolí Wiesental, a nemůže dál pokračovat v cestě. Důvod: údolí bylo po našem vyhnání až po most a ještě výš zasypáno (zarovnáno) nepoužitelnou hlušinou z hornictví (af da Hou). Terén dnes hustě zarůstá břízami, olšemi, borovicemi a dalšími dřevinami.
[obr] Železniční viadukt zarostlý stromy.
V tomto smíšeném lese lze občas pozorovat srnčí zvěř, která tu nachází dobrý úkryt. V devadesátých letech bylo dokonce možné dojít z Horní uličky přes Korbberg a pak přes hlušinou zasypané údolí Wiesental za železničním viaduktem po rovné cestě až ke Kaunici (Kaunitz). Dalo by se jít i přímo po samotném mostě, protože vlaková doprava je už léta zastavena. Snímek pochází z doby před přelomem století – od té doby se nic nezměnilo – a poskytla nám ho naše krajanka Emmi Weichert (Bräutigam).
Zobrazit původní německý text
## In der alten Heimat
[obr] Unsere Lmn. Hilde Kadesch (Wirlitsch) ruht sich am unteren Marktplatz vor der Statue des hl. Florian ein wenig aus. Die alten Kastanienbäume – es sind nur noch zwei übrig – spenden angenehmen Schatten. Im Durchblick ist ein Teil der Häuser auf der Rathausseite und das frühere Hotel „Zum roten Ochsen" zu sehen; sie werden von Laubbäumen am Galgenberg überragt. Die Aufnahme entstand im Mai 2007. Heimatfreundin Hilde stellte sie uns zur Verfügung.
Demontáž
Krajané Reinhard a Gabriele Herrling nám v Heimatbriefu č. 1/2008 popsali své dojmy z cesty do staré vlasti na sklonku léta 2007 a doplnili je několika snímky.
[obr] Průjezd polní cesty pod bývalou železniční tratí v Zechu.
Další jejich fotografie zachycuje průjezd polní cesty v Zechu pod tratí Horní Slavkov–Loket (Schlaggenwald–Elbogen), která je od devadesátých let mimo provoz. Ocelové nosníky a dubové pražce tam ještě jsou, ale koleje chybí. Kdo se to postaral o tu demontáž?
Krajanský list „Sudetenpost, Linec" ve svém čísle 5/2008 informuje, že na jedné vyřazené železniční trati u Chebu (Eger) v západních Čechách byl kolem přelomu roku ukraden celý železniční most. Policejní mluvčí: „Od 5. prosince do 11. ledna neznámý pachatel odcizil železniční most o hmotnosti čtyř(?) tun."
Je prý pravděpodobné, že most skončil ve sběrně kovošrotu. V okrese Cheb dochází ke krádežím kovů často, uvádí policie.
Jak je vidět, lidové rčení „Krade se, co není přinýtováno a přišroubováno" už také neplatí.
F.P.
Zobrazit původní německý text
## Demontage
Die Landsleute Reinhard und Gabriele Herrling haben uns über ihre Reiseeindrücke von der alten Heimat im Spätsommer 2007 im Heimatbrief Nr. 1/2008 berichtet und diese mit mehreren Bildern ergänzt.
[obr] (bez popisku) (průjezd polní cesty pod bývalou železniční tratí v Zechu)
Ein weiteres Foto von ihnen zeigt einen Fahrwegdurchlaß in der Zech unter der Bahnlinie Schlaggenwald-Elbogen, die seit den neunziger Jahren stillgelegt ist. Stahlträger und Eichenschwellen sind noch vorhanden, aber die Schienen fehlen. Wer war da bei der Demontage zugange?
Die „Sudetenpost, Linz" berichtet in ihrer Ausgabe Nr. 5/2008, daß auf einer stillgelegten Bahnstrecke bei Eger (Cheb) in Westböhmen um die Jahreswende eine ganze Eisenbahnbrücke gestohlen worden ist. Ein Polizeisprecher: „Vom 5. Dezember bis zum 11. Jänner hat ein unbekannter Täter eine vier(?) Tonnen schwere Bahnbrücke entwendet".
Es sei wahrscheinlich, daß die Brücke in einer Schrottsammelstelle gelandet sei. Im Kreis Eger kommen Metalldiebstähle häufig vor, so die Polizei.
Wie man sieht, hat die landläufige Meinung „Gestohlen wird, was nicht niet- und nagelfest ist" auch keine Gültigkeit mehr.
F.P.
„Seznam vagonu"
Jak už bylo zmíněno v Heimatbriefu č. 2/2008, je mimo jiné i pro vyhnané z bývalého okresu Loket nad Ohří (Elbogen a.d. Eger) možné opatřit si kopii „seznamu vagonu" jako dobový dokument z vyhnání roku 1946, který svědčí o strašlivé kapitole našeho „odsunu". Prosíme, vezměte na vědomí: O vyhnání do tehdejší sovětské zóny bohužel (zatím) žádné podklady nejsou!
Zájemci ať píší na Sudetoněmecký muzejní a archivní spolek (Sudetendeutscher Museums- und Archivverein), Hochstraße 8, 81669 München, uvedou jméno, křestní jméno, věk v roce 1946, domovské místo/okres, měsíc vyhnání resp. transportu a přiloží ofrankovanou obálku se zpáteční adresou. Vydání seznamu je zdarma. Prosíme, odměňte jeho obdržení darem!
Některé údaje v tomto „přehledu transportu" jsou uvedeny anglicky, např. národnost „German" (německá) a povolání „household" (v domácnosti) – seznamy totiž sloužily k předání americké okupační správě. My, vyhnaní obyvatelé vagonů, jsme byli jen posunovací hmota, oloupení, ponížení, natlačení jako dobytek do nákladních vozů, bez domova, bezcenní...
Záblesky: Přede mnou leží „Seznam ... odsunutých osob", v němž jsem pod pořadovým č. 354 zapsán i já, váš pisatel Heimatbriefu. Sběrný bod Nové Sedlo (Neusattl), 9. 9. 1946, vagon č. 12. Následují jména dalších 29 osob, které, ať už náhodně či svévolně sestavené dohromady, musely sdílet pojízdný železný podstavec „dobytčák" na svou „odsunovou cestu" na Západ. Cíl neznámý, osud nejistý!
Co si spojenečtí politici tenkrát, už na svých konferencích ještě před koncem druhé světové války, kterou jsme si nepřáli ani za ni nemohli nést odpovědnost, naplánovali a rozhodli, a co pak s námi nechali provést? Byli si odpovědní lidé vůbec vědomi dosahu svého bezohledného počínání? Nehoráznost tohoto hanebného zločinu ve znamení kolektivní viny: Němci ven! a proti veškeré lidskosti otřásá člověkem hluboce ještě dnes! Vyhnat nevinné obyvatele z jejich odvěké vlasti jako dobytek! A jak se k tomu staví takzvané společenství hodnot zvané Evropská unie (EU)? Dnes se vyhánění po celém světě odsuzuje, jeho strůjci jsou souzeni jako zločinci v Haagu. Copak naše vyhnání do toho už nepatří? Chová se raději oportunisticky a dává přednost vládnoucímu „duchu doby účelovosti" (politické korektnosti)? Vždyť přece stát, který nás vyhnal, ČR, byl bez výhrad přijat do tohoto společenství hodnot! Ať žije poddajnost!
Můj dědeček, sociální demokrat staré školy, byl podle seznamu se svými 79 lety nejstarším spolucestujícím v krytém nákladním vagonu. Jak mu asi tehdy bylo u srdce? Když byl stanoven termín „odsunu", vrátil se den předtím z hřbitova, kde se rozloučil u hrobu své ženy, naší babičky. Stál, opřen o hůl, vzpřímeně ve dveřích a na otázku, kde tak dlouho byl, odpověděl bledý a se strnulou tváří, že teď s námi, svými dětmi, opouští vlast a že si nepřeje nic vroucnějšího, než nechat za sebou hrůzný život pod terorem Čechů.
Jeho přání se vyplnilo. Po několika dnech v táboře Nové Sedlo opustil pod pořadovým č. 351 ve vagonu č. 12 zemi svých otců, po strastiplné cestě našel nouzové přístřeší v Pörndorfu, okres Eggenfelden, Dolní Bavorsko, v prosinci 1947 přežil přestěhování do Horního Bavorska jen o pár týdnů a v lednu 1948 nalezl v Uttingu na Ammersee, daleko od milované vlasti, svůj poslední odpočinek. Osud vyhnance, zastupující tisíce dalších, prožitý, vytrpěný, snášený.
Ta strašná událost oněch dnů zůstává jako trauma nezapomenutelná a bude nás v paměti provázet jako temný stín na naší cestě.
F.P.
(Pozn. red.: Na této straně vycházela v originále vedle textu i drobná rubrika „Věrní čtenáři získávají nového odběratele" – její vlastní text se v přepisu nedochoval. Bezprostředně poté následuje faksimile seznamu.)
[obr] Faksimile transportního seznamu „Waggonliste" č. 12 ze sběrného střediska Nové Sedlo, okres Loket, ze dne 9. 9. 1946.
Seznam osob v transpo[rtu] o[dsu]nutém dne 9.9. 1[94]6 ze sběrného střediska v Novém Sedle, okres Loket
The list of the persons, transfered in the transport of the 9.9. 1946 from the colect-centre in Nové Sedlo district Loket.
Das Verzeichnis der im Transporte vom 9.9. 1946 vom Sammelpunkte in Nové Sedlo Bezirk Loket abgeschobenen Personen
Jméno a příjmení / Name / Namen (1) – Stáří / Age / Alter (2) – Pohlaví / Sex / Geschlecht (3) – Národnost / Nationality / Nationalität (4) – Trvalé bydliště / Fermanent residence / Ständige Wohnung (5) – Zaměstnání / Occupation / Beruf (6) – Kam by si přál / Desires to go to / Wünscht zu gehen nach (7) – Poznámka / Notice / Anmerkung (8)
331 Pöttig Oskar, 66, M, German, Horni Slavkov, loksmith-farmer
332 Pöttig Anna, 34, W, German, Horni Slavkov, household
333 Kastl Theresia, 56, W, German, Horni Slavkov, household
334 Leipert Agnes, 52, W, German, Horni Slavkov, china-worker
335 Kastl Rudolf, 52, M, German, Horni Slavkov, invalid
336 Hess Hugo, 70, M, German, Horni Slavkov, butcher-farmer
337 Hess Marie, 65, W, German, Horni Slavkov, household
338 Fassmann Kilian, 56, M, German, Horni Slavkov, shoemaker
339 Fassmann Aloisia, 54, W, German, Horni Slavkov, household
340 Fassmann Marie, 19, W, German, Horni Slavkov, functionary
341 Fassmann Emma, 25, W, German, Horni Slavkov, household
342 Hahn Paula, 58, W, German, Horni Slavkov, household, Loppenhausen
343 Pöttig Hans, 6, M, German, Horni Slavkov, child
344 Jäger Karl, 47, M, German, Horni Slavkov, smith
345 Jäger Ella, 50, W, German, Horni Slavkov, household
346 Hahn Franz, 49, M, German, Horni Slavkov, locksmith
347 Hahn Emma, 48, W, German, Horni Slavkov, household
348 Hahn Anne, 18, W, German, Horni Slavkov, worker
349 Hahn Walter, 8, M, German, Horni Slavkov, pupil
350 Hahn Irene, 3, W, German, Horni Slavkov, child
351 Eckl Albert, 79, M, German, Horni Slavkov, pensioner
352 Pöttig Oskar, 46, M, German, Horni Slavkov, electro-techn.
353 Pöttig Anna, 42, W, German, Horni Slavkov, household
354 Pöettig Franz, 15, M, German, Horni Slavkov, pupil
355 Pöttig Hertwig, 5, M, German, Horni Slavkov, child
356 Tauber Josef, 56, M, German, Horni Slavkov, farmer, Wallenburg
357 Tauber Hedwig, 57, W, German, Horni Slavkov, household, "
358 Stark Karl, 50, M, German, Chodov, bricklayer
359 Stark Hermine, 43, W, German, Chodov, household
360 Stark Ernestine, 11, W, German, Chodov, pupil
muži: 13 / men: 13
ženy: 15 / women: 15
děti: 2 / children: 2
Tisk R. Woldich, nár. správce J. Storkán, Loket.
Čís. skupiny a vozu: / No. of the group and car: / Nr. der Gruppe u. d. Wagens: 12
Zobrazit původní německý text
## „Waggonliste"
Wie schon im Heimatbrief Folge 2/2008 erwähnt, ist es u.a. auch für die Vertriebenen aus dem ehemaligen Kreis Elbogen a.d.
9
Eger möglich, sich eine Kopie der „Waggonliste" als zeitgeschichtliches Dokument aus der Vertreibung 1946 zu beschaffen, das für einen schrecklichen Abschnitt bei unserem „Abschub" (tsch. odsun) Zeugnis ablegt. Bitte beachten: Von der Vertreibung in die damalige Sowjetzone gibt es leider (bis jetzt) keine Unterlagen!
Interessierte Leser schreiben an den Sudetendeutschen Museums- und Archivverein, Hochstraße 8, 81669 München, nennen Namen, Vornamen, das Alter 1946, den Heimatort/Kreis, Vertreibungs- bzw. Transportmonat und fügen einen Freiumschlag bei. Der Bezug der Liste ist kostenlos. Bitte den Eingang mit einer Spende honorieren!
Bestimmte Angaben in diesem „Transportverzeichnis", z.B. zur Nationalität „German" (deutsch) und zum Beruf „household" (Hausfrau) sind in englischer Sprache gehalten, dienten die Listen doch der Übergabe an die amerikanische Besatzungsmacht. Wir, die vertriebenen Insassen der Waggons, waren nur Verschubmasse, beraubt, entwürdigt, wie Vieh in Güterwagen gepreßt, heimatlos, wertlos ...
Schlaglichter: Vor mir liegt das „Verzeichnis der ... abgeschobenen Personen", in dem auch ich, Euer Heimatbriefschreiber, unter der lfd. Nr. 354 verzeichnet bin. Sammelpunkt Neusattl, 9.9.46, Waggon Nr. 12. Es folgen die Namen von weiteren 29 Personen, die, willkürlich oder zufällig zusammengewürfelt, den fahrbaren, eisernen Untersatz „Viehwaggon" für ihre „Abschubreise" in den Westen zu teilen hatten. Ziel unbekannt, Schicksal ungewiß!
Was haben die alliierten Politiker damals, bereits bei ihren Konferenzen vor dem Ende des Zweiten Weltkrieges, den wir weder gewollt noch zu vertreten haben, geplant und beschlossen und dann danach mit uns machen lassen? Waren sich die Verantwortlichen über die Tragweite ihres gewissenlosen Tuns im klaren? Die Ungeheuerlichkeit dieses schandbaren Verbrechens im Zeichen der Kollektivschuld: Němci ven! (Deutsche hinaus!) und gegen jedwede Menschlichkeit läßt auch jetzt noch zutiefst erschaudern! Unschuldige Bewohner aus ihrer angestammten Heimat vertreiben wie Vieh! Und wie verhält sich dazu die angebliche Wertegemeinschaft namens Europäische Union (EU)? Heute werden Vertreibungen überall in der Welt gebrandmarkt, ihre Urheber als Verbrecher in Den Haag vor Gericht gestellt. Zählt denn unsere Vertreibung nicht (mehr) dazu? Verhält man sich lieber opportun und gibt dem herrschenden „Zeitgeist der Zweckmäßigkeit" (political correctness) den Vorrang? Hat man doch den Vertreiberstaat CR ohne Wenn und Aber in diese Wertegemeinschaft aufgenommen! Es lebe das Duckmäusertum!
Mein Großvater, Sozialdemokrat der alten Schule, war mit seinen 79 Jahren gemäß Liste der älteste Mitreisende im gedeckten Güterwaggon. Wie mochte ihm damals zumute gewesen sein? Als der „Abschubtermin" feststand, kam er am Vortag vom Friedhof zurück, wo er am Grab seiner Frau, unserer Großmutter, Abschied genommen hatte. Er stand,
auf seinen Stock gestützt, aufrecht in der Tür und entgegnete auf die Frage, wo er denn so lange gewesen war, bleich und mit versteinerter Miene, daß er nun mit uns, seinen Kindern, die Heimat verlassen wolle und sich nichts sehnlicher wünsche, als das schreckliche Dasein unter dem Terror der Tschechen hinter sich zu lassen.
Sein Wunsch ging in Erfüllung. Nach einigen Tagen im Lager Neusattl verließ er unter der lfd. Nr. 351 im Wagen Nr. 12 das Land der Väter, fand nach mühevoller Fahrt in Pörndorf, Kreis Eggenfelden, Niederbayern, notdürftig eine Bleibe, überlebte im Dezember 1947 eine Übersiedlung nach Oberbayern nur wenige Wochen und fand im Jänner 1948 in Utting am Ammersee, fern seiner geliebten Heimat, seine letzte Ruhe. Vertriebenenschicksal, stellvertretend für viele tausend andere, erlebt, erlitten, erduldet.
Das furchtbare Geschehen jener Tage bleibt wie ein Trauma unvergeßlich und wird uns in der Erinnerung als dunkler Schatten auf unserem Wege begleiten.
F.P.
Vzpomínka na nucenou práci
Bylo to asi na jaře 1949, kdy naše rodina byla ještě odvlečena na nucenou práci do vnitrozemí Čech. V té době jsem už od venkovského obyvatelstva pochytila „pár slovíček" češtiny a osvojila si je. Jednoho dne jsem se ocitla uprostřed skupiny českých žen, které měly za úkol na poli s mladou setbou vytrhávat bodláky a jiný plevel ze země. Český správce, přívětivý muž, pravidelně přicházel podívat se, jak to jde. Byl s naší prací zřejmě docela spokojen a dobře naladěný. Najednou ženy vyzval: „Zpívejte, děvčata, zpívejte 'La Paloma'!"
Myslela jsem, že špatně slyším. „La Paloma" – to je přece německá píseň!? Ale dělnice začaly zpívat – česky! Překvapená, ale dost odvážná, jsem si tu píseň potichu podzpěvovala – ovšem německy.
A pokaždé, když tu melodii slyším v rádiu nebo kdekoli jinde, znovu si bolestně uvědomím, kolik drahocenného času pro školu a vzdělání jsem tehdy ztratila, když jsem jako dospívající musela u Čechů vykonávat nucenou práci.
Erni Hackenberg, rozená Wawersich (z Peintu)
Zobrazit původní německý text
## Erinnerung an die Fron
Es kann im Frühjahr 1949 gewesen sein, als unsere Familie noch zur Fronarbeit ins innertschechische Gebiet verschleppt war. In jener Zeit hatte ich schon „ein paar Brocken" der tschechischen Sprache bei der Landbevölkerung abgelauscht und mir zu eigen gemacht. Eines Tages befand ich mich mitten in einer Gruppe tschechischer Frauen, die dazu eingeteilt war, in einem Feld mit junger Saat Disteln und anderes Unkraut aus dem Boden zu stechen. Der tschechische Verwalter, ein umgänglicher Mann, kam regelmäßig, um nach dem Rechten zu sehen. Er war wohl ganz zufrieden mit unserer Arbeit und guter Laune. Plötzlich forderte er die Frauen auf: „Zpivejte děvčata, zpivejte 'La Paloma'!" Das heißt auf deutsch: „Singt, Mädchen, singt 'La Paloma'!"
Ich dachte, ich höre nicht recht. „La Paloma" – das ist doch ein deutsches Lied!? Doch die Arbeiterinnen begannen zu singen – auf tschechisch! Verwundert, aber mutig genug, sang ich das Lied, allerdings auf deutsch, leise mit.
Und immer dann, wenn ich im Radio oder irgendwo sonst diese Melodie höre, wird mir wieder schmerzlich bewußt, wie viel kostbare Zeit für Schule und Weiterbildung ich damals verloren habe, als ich als Jugendliche bei den Tschechen Zwangsarbeit leisten mußte.
Erni Hackenberg geb. Wawersich (von der Peint)