Schlaggenwälder Heimatbrief — únor / březen 2011

📖 Číst jako knihu

Heimatbrief

Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 12–17 ročníku 62/1. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.

Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.

← zpět na Heimatbriefy

Sken originálu
originál — klik zvětší

Milí krajané!

Před pár týdny začal nový rok. „Děti, jak ten čas letí," zpívá se ve staré písničce, a tak si i dnes povzdechneme. Máme únor, nejkratší měsíc, který si mezi platy a mzdami pobírajícími, především mezi důchodci, odjakživa užívá velké obliby.

Ale nadšeni jsou z něj i maškarní bláznové – vždyť „Hornung", jak mu kdysi říkali naši předkové, se stává toužebně očekávaným vrcholem celého roku. Tehdy se mohou pořádně vydovádět a vklouznout do rolí, o kterých jinak jen sní. Na chvíli se promění, od pana ředitele až po podomního poslíčka, v příslušném převleku v paši, kapitány, piráty, kovboje, astronauty, nebo prostě jen v tuláky. Tohle prožívání v jiné kůži, maškaráda, lidem vždycky, ať už s maskou nebo bez ní, přinášelo mnoho radosti. Člověk se vrhne do pestrého a hlučného reje, odloží starosti a nechá se prostě unášet.

Obyvatelé u Mohanu, Rýna, ve Frankách a v alemanské oblasti jsou v karnevalu, ve „Fastnacht", „Fosnat" či „Fasnet" opravdovými mistry oslav, ale ani blázni v jižnějších krajích si při svém masopustu nenechají nic ujít – letos trvá neobvykle dlouho, až do 8. března. Když musí, tak leckdo při hubené peněžence zastaví i poslední košili, jen aby si mohl ještě o kousek déle užívat hýřivého života. Toto „osvobození se" ze všech pout nezůstává občas bez následků, a v žádné jiné době prý nekrachuje tolik manželství jako v těch „uvolněných týdnech", jak tvrdí nejen pomlouvačné jazyky.

U nás doma se to s masopustními zvyky nepřehánělo. Naše vlastivědná kniha popisuje Fosnat docela názorně, kdo chce, ať si přečte stranu 262 a dále! Občas si lidé navzájem vyčítali nevhodné chování, ale to se pak brzy zase zapomnělo. S odhalením masky bláznivé řádění většinou skončilo a všechno šlo zase svým obvyklým, normálním chodem.

Bláznivá doba bývala dříve v běhu roku jen krátkou epizodou. Dnes má člověk bohužel dojem, že je bláznovství trvalým stavem. Jak se jen chová politika! Jednání a reakce zúčastněných se místy podobají spíš loutkovému divadlu, zatímco pořádnému vládnutí zbývá hodně co dohánět. My, „malí lidé", jsme většinou ti, kdo prohrávají, kdo na to doplácejí.

Ale copak si kvůli tomu máme nechat zkazit dobrou náladu, zapírat si smích, nebo si ho dokonce odvykat? To bychom byli pěkně hloupí! Bylo by dobré, kdybychom se čas od času dokázali zasmát, nebo se aspoň pousmát sami nad sebou a nad svými nedostatky. V každém případě je to lepší, než se kvůli nim zlobit. A: humor má ten, kdo se přesto směje, jak nenuceně říkají moji vrstevníci. Jistě, člověk nemůže být pořád ve formě a ve stáří se musí smířit s tělesnými potížemi i duševními výpadky (to je ten „Gmiark"!). Chceme se přece za každou cenu dožít vysokého věku, takže musíme počítat i se stařeckými slabostmi. Pamatujte, milí krajané, že smích je zdravý!

Tak tedy: Zůstaňte nebo buďte pěkně zdrávi, protože to je přece náš největší poklad.
Se srdečným pozdravem vás všechny zdraví váš krajan
Franz Pöttig

Radost je lék, co uzdravuje,
zhojí nejednu tu ránu.
Jak dobrá víla kouzly svými
uzdraví rychle každou stranu.

Potřebujeme ji co chvíli –
nic jiného ji nenahradí.
I maličkost nás může mile
potěšit a nás srdce hladí.

Úvodní pozdrav autora v originále obsahuje větu v chebském nářečí.

Zobrazit původní německý text

## Liebe Landsleute!
Vor ein paar Wochen hat ein neues Jahr begonnen. „Kinder, wie die Zeit vergeht", heißt es in einer alten Melodie, und so seufzt man auch heute noch. Wir haben Feber, den kürzesten Monat, der bei Gehalts- und Lohnempfängern, vor allem bei Rentnern von jeher äußerst beliebt ist.
Aber auch die Faschingsnarren sind von ihm begeistert, gerät doch der „Hornung", wie er bei den Altvorderen einmal genannt wurde, zum sehnlich erwarteten Höhepunkt vom ganzen Jahr. Da können sie sich so richtig austoben und in Rollen schlüpfen, von denen sie sonst nur träumen. Für kurze Zeit verwandeln sie sich vom Herrn Direktor bis zum Büroboten, in entsprechender Kostümierung in Paschas, Kapitäne, Seeräuber, Cowboys, Astronauten oder einfach nur in Landstreicher. Dieses (Er)Leben in einer anderen Haut, die Maskerade, hat den Leuten, mit oder ohne „Lårv", schon immer viel Freude bereitet. Man begibt sich in den bunten und lauten Trubel, streift seine Sorgen ab und läßt sich einfach treiben.
Die Bewohner an Main, Rhein, in Franken und im Alemannischen sind im Karneval, in Fastnacht, Fosnat, Fasnet beim Feiern wahre Meister, doch auch die Narren in südlicheren Gefilden lassen sich bei ihrem Fasching nicht lumpen, der heuer überlang bis zum 8. März dauert. Wenn es denn sein muß, versetzt mancher bei knapper Kasse sogar sein letztes Hemd, um noch ein wenig länger in Saus und Braus leben zu können. Dieses „Sichbefreien" von allen Bindungen bleibt bisweilen nicht ohne Folgen, und zu keiner Zeit gehen so viele Ehen in die Brüche wie in jenen „lockeren Wochen", behaupten nicht nur Lästerzungen.
Bei uns daheim hat man die Faschingsbräuche nicht übertrieben. Unser Heimatbuch beschreibt die Fosnat recht anschaulich, man lese auf Seite 262 ff. nach! Gelegentlich gab es gegenseitig Vorwürfe wegen ungebührlichen Verhaltens, aber das war dann bald wieder vergessen. Mit der Demaskierung fand das närrische Gehabe meist sein Ende, und alles ging wieder seinen gewohnten, normalen Gang.
Die närrische Zeit war früher im Jahreslauf nur eine kurze Episode. Heutzutage hat man leider den Eindruck, daß die Narretei ein Dauerzustand sei. Wie sich allein die Politik aufführt! Das Agieren und Reagieren der Beteiligten gleicht mitunter eher einem Kasperltheater, während das rechte Regieren arg zu wünschen übrig läßt. Wir, die „kleinen Leute", sind meist die Verlierer, die Ausgeschmierten.
Aber wollen wir uns deswegen die gute Laune verderben lassen, das Lachen verkneifen oder gar abgewöhnen? Da wären wir aber schön dumm! Gut wäre es, wenn wir ab und zu auch über uns selbst und unsere Unzulänglichkeiten lachen oder zumindest schmunzeln könnten. Jedenfalls besser, als sich darüber zu ärgern. Und: Humor hat, wer trotzdem lacht, meinen Zeitgenossen unbekümmert. Sicher, man kann nicht immer in Hochform bleiben und muß sich im Alter mit körperlichen Beschwerden und geistigen Ausfällen (as Gmiark!) abfinden. Wir wollen ja unbedingt alt werden, also müssen wir auch die Altersschwächen in Kauf nehmen. Denkt daran, Ihr lieben Landsleute, daß Lachen gesund ist!

Ålso: Bleibts ma oda werdts schöi gsund, wal dees is doch unna gräißta Reichtum.
Seid alle recht herzlich gegrüßt, von Eurem Landsmann
Franz Pöttig

Freude, diese Medizin,
sie heilt so manche Wunden.
Gleich einer guten Zauberin
läßt alles schnell gesunden.
Wir brauchen sie zu jeder Zeit –
nichts kann sie uns ersetzen.
Ist's auch nur eine Kleinigkeit,
an der wir uns ergötzen.

Sken originálu
originál — klik zvětší

Kalendárium

V únoru – Hornungu:
2. 2. (st) Hromnice, církevní svátek, 40 dní po narození Krista
3. 2. (čt) sv. Blažej (žehnání)
14. 2. (po) sv. Valentýn
Je-li na Hromnice jasno a čisto, bude dlouhá zima.
Je-li na Valentýna ještě bílo, o Velikonocích už kvete proutek.
Komáři, kteří v únoru bzučí, na dlouhou dobu často utichnou.

V březnu – Dubnu (Lenzingu):
3. 3. (čt) sv. Kunhuta („...už lezou červi ze země")
7. 3. (po) Růžové pondělí (masopustní)
8. 3. (út) masopustní úterý, konec masopustu
9. 3. (st) Popeleční středa, začátek postní doby
19. 3. (so) svátek sv. Josefa (poslední zimní úplněk)
21. 3. (po) začátek jara
27. 3. (ne) začátek letního času – hodiny se posouvají o hodinu dopředu
Hřmí-li o svaté Kunhutě, ještě si zima dovádí.

Výhled: Velikonoce jsou, jak známo, „pohyblivý" svátek. Jejich termín se řídí prvním jarním úplňkem, tedy termínem po 21. březnu. Protože ten letos, 2011, připadá až na 18. dubna, budeme letos slavit Velikonoce pozdě, o následujícím víkendu (24./25. 4.).

Rčení o svaté Kunhutě je v originále uvedeno v chebském nářečí.

Zobrazit původní německý text

## Kalendarisches
Im Feber – Hornung:
2.2. (Mi) Maria Lichtmeß, kirchlicher Feiertag, 40 Tage nach Geburt Christi
3.2. (Do) St. Blasius (Segen)
14.2. (Mo) St. Valentin
Ist Lichtmeß hell und rein, wird ein langer Winter sein.
Ist Valentin noch weiß, blüht an Ostern schon das Reis.
Mücken, die im Feber summen, oft auf lange Zeit verstummen.

Im März – Lenzing:
3.3. (Do) Hl. Kunigunde („... kinnt die Wirm va unt")
7.3. (Mo) Rosenmontag
8.3. (Di) Faschingsdienstag, Kehraus
9.3. (Mi) Aschermittwoch, Beginn der Fastenzeit
19.3. (Sa) St. Josefstag (letzter Vollmond im Winter)
21.3. (Mo) Frühlingsanfang
27.3. (So) Beginn der Sommerzeit – Uhren um eine Stunde vorstellen
Donnergrollen um Kunigund, treibt's noch der Winter bunt.

Vorausschau: Ostern ist bekanntlich ein „bewegliches" Fest. Sein Termin richtet sich nach dem ersten Vollmond im Frühling, also nach dem 21. März. Da dieser 2011 erst am 18. April stattfindet, feiern wir das Osterfest heuer spät am folgenden Wochenende (24./25.4.).

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Soudobé dějiny – úvahy ke 4. březnu 1919

Konec první světové války (1914–1918) znamenal rozpad mnohonárodnostního státu Rakousko-Uhersko. Poslední císař z rodu Habsburků, Karel I., otec Otty von Habsburga, abdikoval 11. listopadu 1918. Už 28. 10. 1918 byla v Praze vyhlášena první Československá republika (ČSR) jako slovanský nástupnický stát podunajské monarchie. Nový státní útvar, rovněž stát mnoha národností, sjednotil území Čech, Moravy, rakouského Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. K národnostním menšinám patřilo téměř 3,5 milionu Němců, kteří žili převážně v průmyslově bohatých pohraničních oblastech Čech a Moravy a měli dosud rakouské státní občanství. A to si ve své velké většině pochopitelně chtěli i podržet. Německy hovořící obyvatelé Sudet požadovali právo na sebeurčení, které bylo přiznáno i „státnímu národu" Čechů při zakládání jejich „Česka".

Pro připomenutí: Spojené státy americké vstoupily v dubnu 1917 do války proti ústředním mocnostem (Německu, Rakousku-Uhersku, Osmanské říši a Bulharsku). Jejich prezident Thomas Woodrow Wilson vyhlásil v lednu 1918 ve svém demokratickém mírovém programu „Čtrnácti bodů" (zásady pro světový mír) mimo jiné „svobodu autonomního vývoje národů Rakouska-Uherska" (bod 10), tedy právo na sebeurčení, platné i pro menšiny.

Když koncem roku 1918 a začátkem roku 1919 obsadilo české vojsko sudetské oblasti s převážně německým obyvatelstvem, zmizela veškerá naděje na dorozumění s Čechy. Tento násilný akt posílil touhu druhé nejsilnější národnostní skupiny, sudetských Němců, jejichž existence byla dokonce i v názvu nového státu záměrně přehlížena, po připojení k Německému Rakousku.

Je významné a zajímavé vědět, že usnesení přijaté 9. února 1919, pouhé tři měsíce po příměří, Mezinárodní socialistickou konferencí v Bernu (ve Švýcarsku) uvádělo, že spojení navzájem si odporujících národů do nuceného státu bude vždy příčinou mezinárodních komplikací a ohrožením míru. Tato rezoluce, nesená duchem mírového vyrovnání, posilovala národy v jejich právu na sebeurčení, počítala s plebiscity pod dohledem Společnosti národů a odmítala záměry vítězných mocností na kořistění území a stanovení hranic podle strategických hledisek. Usnesení bylo přijato jednomyslně, avšak proti hlasům českých delegátů.

Jen o tři týdny později, 4. března 1919, se poprvé sešlo Národní shromáždění Republiky Německé Rakousko. Česká vláda odepřela poslancům ze sudetských zemí účast na zasedání parlamentu ve Vídni. Nato vyzvaly všechny německé zemské vlády, strany a odbory ke generální stávce. Toho 4. března 1919, v úterý, se v německých částech Čech a Moravy zastavila práce a lidé se shromáždili k nenásilnému protestu.

České posádky postupovaly brutálně a tato pokojná shromáždění rozehnaly. V Hostinném (Arnau), Ústí nad Labem (Aussig), Chebu (Eger), Kadani (Kaaden), Kaplici (Kaplitz), Karlových Varech (Karlsbad), Stříbře (Mies), Liberci (Reichenberg) a Šternberku (Sternberg) zahájili vojáci palbu do davu:

54 mrtvých a 104 zraněných sudetských Němců byla bilance tohoto strašného dne. Byl zaset zárodek ničivé nenávisti, která o dvacet let později vedla k zániku ČSR.

Po tomto krveprolití by každá demokratická vláda zahájila přísné vyšetřování. Nikoli však vláda v Praze, právě naopak! Tehdejší, lží oplývající ministr zahraničí Dr. Eduard Beneš protestoval u francouzského ministerského předsedy Georgese Clemenceaua a vinu za toto krveprolití svaloval na německorakouskou vládu, přičemž žádal opatření ze strany spojenců.

Světové svědomí mlčelo, jak už tak často, i k těmto krvavým obětem sudetských Němců.

Kolik utrpení by bylo národům ve 20. století ušetřeno, kdyby 4. března 1919 nepadly výstřely proti právu na sebeurčení. Při udělení autonomních práv, zvláště s kantonální samosprávou podle vzoru „Švýcarska", jak to Beneš nejednou avizoval, by bylo docela dobře myslitelné prospěšné soužití Němců a Čechů. Takový smírný postup by na scénu nepřivolal ani Henleina, ani Hitlera. Snad by vnitropoliticky stabilní republika, tedy svobodné společenství respektující práva menšin, dokázala zabránit i vypuknutí další, druhé světové války! Místo toho byly záměry mocných českého národa od počátku zaměřeny na znevýhodňování a útlak etnických menšin.

Je příznačné, že ustanovení pařížských předměstských smluv z června 1919 (Versailles a Saint-Germain-en-Laye) definitivně vyloučila připojení sudetských oblastí k Německému Rakousku; ani plebiscit o tom nebyl předpokládán. Sudetští Němci tak byli proti svému výslovnému přání vtlačeni do nového státu, který nechtěli, na jehož názvu, založení a podobě neměli žádný nebo jen nepatrný podíl, který přehlížel jejich práva jako národnostní skupiny a nerovně s nimi zacházel i jako se státními občany.

Je zřejmé, že i vítězné mocnosti první světové války nesou notný díl viny jak na Hitlerově vzestupu, tak na národnostním odvratu sudetských Němců od státu, ve kterém od počátku pociťovali, že jsou pokládáni jen za (ještě) trpěné občany druhé kategorie.

V roce 1920 byla bez účasti zástupců menšin přijata centralisticky pojatá ústava.

Sebeurčení? Názor československé vlády vyjádřil její ministr Rašín: „Právo na sebeurčení je pěkná fráze, ale teď, po vítězství, rozhoduje moc."

Vyrovnání se Čechů s vlastními soudobými dějinami by mělo začít nejpozději u 4. března 1919, dne, který nabádá k zamyšlení a návratu k paměti. – Už nějakou dobu se v Česku opakovaně nacházejí tělesné pozůstatky zavražděných a zahrabaných sudetských Němců, kteří se v roce 1945 a poté stali oběťmi českých zločinů. Mediální zprávy o tom vyvolávají pozornost a probouzejí zájem veřejnosti. Lidé se leknou a žádají objasnění zvěrstev, jichž se tehdy Češi po celé zemi dopouštěli na německém civilním obyvatelstvu.

Jakkoli jsou tyto pozdní nálezy pozoruhodné, ve znamení „politické korektnosti" se bude usilovat o to, aby i krutý osud těchto nevinných obětí masakrů co nejdříve znovu upadl v zapomnění – tak jako se to stalo s březnovými padlými z roku 1919, kteří ve městech německých Čech a severní Moravy přišli o život v kulometné palbě českého vojska.

Nebylo by divu, kdyby se pozornost a pohnutí i nad nepochopitelným vražděním v Česku po druhé světové válce – na obou stranách – udržely v mezích. Zdá se, že mnozí dnešní lidé – v Německu stejně jako v České republice – už o hrůzách minulosti nechtějí nic vědět, podle motta: Vždyť je to všechno už tak dávno a na světě se každý den děje tolik bezpráví... Přitom i pro naši přítomnost platí:

Kdo nezná minulost, nemůže utvářet budoucnost.

Franz Pöttig

Zobrazit původní německý text

## Zeitgeschichte – Gedanken zum 4. März 1919
Der Ausgang des Ersten Weltkrieges (1914-1918) bedeutete den Zerfall des Vielvölkerstaates Österreich-Ungarn. Der letzte Kaiser aus dem Hause Habsburg, Karl I., Vater von Otto von Habsburg, dankte am 11. November 1918 ab. Bereits am 28.10.1918 wurde die erste Tschechoslowakische Republik (ČSR) in Prag als slawischer Nachfolgestaat der Donaumonarchie ausgerufen. Das neue Staatsgebilde, ebenfalls ein Nationalitätenstaat, faßte die Gebiete Böhmen, Mähren, österreichisch Schlesien, die Slowakei und Karpatho-Ukraine zusammen. Zu den völkischen Minderheiten zählten knapp 3,5 Millionen Deutsche, die über-

wiegend in den industriereichen Randgebieten Böhmens und Mährens lebten und bisher die österreichische Staatsangehörigkeit besaßen. Und diese wollten sie verständlicherweise in ihrer großen Mehrheit auch behalten. Die deutschstämmigen Bewohner des Sudetenlandes verlangten das Recht auf Selbstbestimmung, das man auch dem „Staatsvolk" der Tschechen bei der Gründung ihrer „Tschechei" zugebilligt hatte.
Zur Erinnerung: Die Vereinigten Staaten von Amerika waren im April 1917 in den Krieg gegen die Mittelmächte (Deutschland, Österreich-Ungarn, Osmanisches Reich und Bulgarien) eingetreten. Ihr Präsident Thomas Woodrow Wilson proklamierte im Jänner 1918 in seinem demokratischen Friedensprogramm der „Vierzehn Punkte" (Richtlinien für den Weltfrieden) u.a. „die Freiheit zu autonomer Entwicklung der Völker Österreich-Ungarns" (Punkt 10), d.h. das Recht auf Selbstbestimmung, gültig auch für Minderheiten.
Als Ende 1918/Anfang 1919 tschechisches Militär die Sudetengebiete mit überwiegend deutscher Bevölkerung besetzte, schwand jegliche Hoffnung auf Verständigung mit den Tschechen. Dieser Gewaltakt stärkte das Verlangen der zweitstärksten Volksgruppe, der Sudetendeutschen, deren Existenz selbst im Namen des neuen Staates absichtlich unbeachtet geblieben war, auf einen Anschluß an Deutsch-Österreich.
Es ist bedeutsam und interessant zu wissen, daß die am 9. Feber 1919, nur drei Monate nach dem Waffenstillstand von der Internationalen Sozialistenkonferenz in Bern (Schweiz) gefaßte Entschließung besagt, daß die Vereinigung von Völkern, die einander widerstreben, zu einem Zwangsstaat immer Ursache internationaler Verwicklungen und eine Gefahr für den Frieden sein werde. Diese vom Geist friedlichen Ausgleichs getragene Resolution bestärkte die Völker in ihrem Recht auf Selbstbestimmung, sah Volksabstimmungen unter Aufsicht des Völkerbundes vor und verwarf die Absichten der Siegermächte auf Landbeute und Festlegung von Grenzen nach strategischen Gesichtspunkten. Die Entschließung wurde einmütig, aber gegen die Stimmen der tschechischen Abgesandten angenommen.
Nur drei Wochen später, am 4. März 1919, trat erstmals die Nationalversammlung der Republik Deutsch-Österreich zusammen. Die tschechische Regierung verwehrte den Abgeordneten aus den Sudetenländern an der Sitzung des Parlamentes in Wien teilzunehmen. Daraufhin riefen alle deutschen Provinzregierungen, Parteien und Gewerkschaften zum Generalstreik auf. An diesem 4. März 1919, einem Dienstag, ruhte in den deutschen Teilen Böhmens und Mährens die Arbeit, und die Menschen versammelten sich zum gewaltlosen Protest.
Tschechische Besatzungen gingen brutal vor und sprengten diese friedlichen Kundgebungen. In Arnau, Aussig, Eger, Kaaden, Kaplitz, Karlsbad, Mies, Reichenberg und Sternberg eröffneten Soldaten das Feuer auf die Menge:
54 tote und 104 verwundete Sudetendeutsche waren die Bilanz dieses schrecklichen Tages. Der Keim vernichtenden Hasses war gelegt, der zwanzig Jahre später zum Untergang der ČSR führte.
Nach diesem Blutbad hätte jede demokratische Regierung eine strenge Untersuchung eingeleitet. Nicht so die Regierung in Prag, im Gegenteil! Der damalige lügenreiche Außenminister Dr. Eduard Benesch protestierte beim französischen Ministerpräsidenten Georges Clemenceau, indem er die Schuld an diesem Blutvergießen der deutsch-österreichischen Regierung aufbürdete und Maßnahmen der Alliierten forderte.
Das Weltgewissen schwieg, wie so oft, auch zu den Blutopfern der Sudetendeutschen.
Wieviel Leid wäre den Völkern im 20. Jh. erspart geblieben, hätte es am 4. März 1919 nicht Schüsse gegen die Selbstbestimmung gegeben. Bei der Gewährung von autonomen Rechten, zumal mit kantonaler Selbstverwaltung im Rahmen eines Musters „Schweiz", wie des öfteren von Benesch angekündigt, wäre durchaus ein gedeihliches Miteinander von Deutschen und Tschechen vorstellbar gewesen. Ein solches einvernehmliches Vorgehen hätte weder Henlein noch einen Hitler auf den Plan gerufen. Vielleicht hätte eine innenpolitisch stabile Republik, eben ein freies Gemeinwesen unter Achtung der Rechte der Minderheiten, sogar den Ausbruch eines weiteren, des Zweiten Weltkrieges, verhindern können! Stattdessen waren die Absichten der Machthaber des tschechischen Volkes von Anfang an auf die Benachteiligung und Unterdrückung von ethnischen Minderheiten gerichtet.
Es ist bezeichnend, daß Bestimmungen der Pariser Vorortverträge vom Juni 1919 (Versailles und St. Germain en Laye) den Anschluß der Sudetengebiete an Deutsch-Österreich definitiv ausschlossen; auch eine Volksabstimmung darüber war nicht vorgesehen. Also wurden die Sudetendeutschen gegen ihren ausdrücklichen Willen in einen neuen Staat gepreßt, den sie nicht wollten, an dessen Namen, Gründung und Gestaltung sie keinen oder nur geringen Anteil hatten, der ihre Rechte als Volksgruppe mißachtete und sie auch als Staatsbürger ungleich behandelte.
Es liegt auf der Hand, daß auch die Siegermächte des Ersten Weltkrieges ein gerüttelt Maß an Schuld sowohl am Aufstieg Hitlers als auch an der nationalen Abkehr der Sudetendeutschen von einem Staat tragen, in dem sie a priori (von vornherein) zu spüren bekamen, daß sie nur als (noch) geduldete Bürger zweiter Klasse galten.
Im Jahre 1920 wurde ohne Mitwirkung der Minderheitenvertreter eine zentralistisch angelegte Verfassung verabschiedet.
Selbstbestimmung? Die Meinung der tschechoslowakischen Regierung brachte ihr Minister Rasin zum Ausdruck: „Das Selbstbestimmungsrecht ist eine schöne Phrase, aber jetzt, nach dem Siege, entscheidet die Macht."
Die Aufarbeitung der Zeitgeschichte durch die Tschechen sollte spätestens mit dem 4. März 1919 beginnen, einem Tag, der zur (Rück)Besinnung mahnt. – Seit einiger Zeit werden in Tschechien immer wieder sterbliche Überreste von ermordeten und verscharrten Sudetendeutschen entdeckt, die 1945 und danach Opfer tschechischer Verbrechen wurden. Medienberichte darüber lassen aufhorchen und wecken die öffentliche Aufmerksamkeit. Man schreckt auf und verlangt Aufklärung der Untaten, die Tschechen damals landesweit an der deutschen Zivilbevölkerung begingen.
So aufsehenerregend diese späten Funde auch sind, so wird man im Zeichen der „political correctness" versuchen, auch das grausame Schicksal dieser unschuldigen Opfer der Massaker möglichst bald wieder dem Vergessen anheimfallen zu lassen, wie es bei den Märzgefallenen von 1919 geschehen ist, die in den Städten Deutschböhmens und Nordmährens im Kugelhagel des tschechischen Militärs ihr Leben verloren.
Es wäre nicht verwunderlich, wenn sich Aufsehen und Betroffenheit auch über das unfaßliche Mordgeschehen in der Tschechei nach dem Zweiten Weltkrieg – hüben wie drüben – in Grenzen hielten. Es hat den Anschein, als ob viele Menschen von heute – in Deutschland wie in der Tschechischen Republik – von den Greueln der Vergangenheit nichts mehr wissen wollen, frei nach dem Motto: Das alles ist doch schon so lange her, und es geschieht jeden Tag so viel Unrecht in der Welt... Dabei gilt doch auch für unsere Gegenwart:
Wer die Vergangenheit nicht kennt, kann die Zukunft nicht gestalten.
Franz Pöttig

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Vzpomínky

Vzpomínka je jediný ráj, z něhož nemůžeme být vyhnáni, říká básník Jean Paul. Podle mého názoru k tomu patří i ohlédnutí za radostným shledáním se známými lidmi. U příležitosti „Dne domova" se 1. a 2. srpna 1953 konalo v Roßhauptenu čtvrté slavkovské krajanské setkání, které se stalo vydařeným

[obr] 4. slavkovské krajanské setkání 1953 v Roßhauptenu/Allgäu.

svátkem shledání. Mnoho vysídlenců, především z jihoněmeckého prostoru (Bavorska a Bádenska-Württemberska), mezi nimi i asi 50 krajanů z Gfellu, přijelo tehdy do obce v Algavsku, kde početná skupina Slavkovanů našla nový domov.

Fotografie ukazuje našeho kaplana Antona Pinzku v kruhu krajanů v jejich krásném chebském kroji. Poznáváme známé tváře. Kdo (ještě) zná jména těchto přátel z domova? Většina z nich už nás předešla do věčného domova.

Krajanský dopis č. 31 z 15. 9. 1953 podrobně informuje o setkání u (pozdějšího) jezera Forggensee, které v té době teprve vznikalo. Člověk žasne nad množstvím fotografií a čte o vroucím sepětí tohoto krajanského společenství, které dnes už bohužel neexistuje. Zůstávají jen vzpomínky.

F.P.

Zobrazit původní německý text

## Reminiszenzen
Die Erinnerung ist das einzige Paradies, woraus wir nicht vertrieben werden können, sagt der Dichter Jean Paul. Nach meiner Ansicht gehört dazu auch die Rückschau auf das frohe Wiedersehen mit vertrauten Menschen. Anläßlich des „Tages der Heimat" fand am 1./2. August 1953 in Roßhaupten das vierte Schlaggenwalder Heimattreffen statt, das zu einem gelungenen

[obr] 4. Schlaggenwalder Heimattreffen 1953 in Roßhaupten/Allgäu.

Fest der Begegnung wurde. Viele Vertriebene, vor allem aus dem süddeutschen Raum (Bayern und Baden-Württemberg), unter ihnen auch etwa 50 Landsleute aus Gfell, kamen damals in den Ort im Allgäu, in dem eine stattliche Anzahl von Schlaggenwaldern eine neue Bleibe gefunden hatte.
Das Bild zeigt unseren Kaplan Anton Pinzka im Kreis von Landsleuten in ihrer schmucken Egerländer Tracht. Wir erkennen bekannte Gesichter. Wer weiß (noch) die Namen der Heimatfreunde? Die meisten von ihnen sind uns schon in die ewige Heimat vorausgegangen.
Der Heimatbrief Nr. 31 vom 15.9.1953 berichtet ausführlich über das Treffen am (späteren) Forggensee, der zu dieser Zeit im Entstehen war. Man staunt über die zahlreichen Fotos und liest über die innige Verbundenheit dieser heimatlichen Gemeinschaft, die es leider nicht mehr gibt. Es bleiben eben nur die Erinnerungen.
F.P.

Sken originálu
originál — klik zvětší

Ze starých časů Horního Slavkova

Od Rudolfa Proscha, ředitele měšťanské školy

Horní Slavkov (Schlaggenwald), nejvýznamnější z hornických měst západních Čech, které se může ohlédnout za bezmála 600 lety své existence a které je dodnes vědcům známé pro své bohatství rud a nerostů, mnoho vytrpěl pod bouřemi třicetileté války. Ležel totiž při průtahové cestě na Plzeň a všelijaká vojska tudy táhla sem a tam. Není divu, že velké budovy, kostely a čilý život v místě lákaly k útoku!

Otcové města si však ze dvou zel, mezi nimiž měli na výběr, vybrali to menší: dobrovolně platili kontribuce (1) ukládané jim přáteli i nepřáteli, zaopatřovali ubytované zdravé i nemocné vojáky, jak jen mohli nejlépe, a netrvalo dlouho a z kdysi tak bohatých těžařů (2) se stali žebráci. Všechny deputace (3) vyslané do Prahy nebo Vídně, které prosily o zmírnění válečných útrap, byly odbyty pěknými slovy, nic to však nepomohlo. Slavkovští proto raději jednali napříště s generály sami, a jelikož již ve starověku platilo, že „zlatem obtěžkaní oslíci překonají každou hradbu", vyvázlo horní město bez plenění, požárů, ničení a podobně.

V archivu města leží četné dopisy tohoto druhu od Valdštejna, Tillyho, Illa, Mansfelda, Lichtenštejna a dalších. V následujícím chci přinést opis jednoho takového dopisu švédského generála Wirtebergera, který přesně ukazuje, jak přísně chtěl, aby i jeho podřízení dodržovali jeho dané slovo.

Poznámka: Následuje ochranný list, sepsaný v téměř nekonečných, kroucených větách v tehdy obvyklém, honosném vojenském žargonu, prostoupený latinskými výrazy. Smysl některých spletitých formulací se možná vyjeví až po opakovaném čtení.

Text – ve výňatku – zní:

„Jeho Královské Milosti a Koruny švédské ustanovený generál nad jízdou, též plukovník nad koňmo i pěšo.
Poněvadž ve jménu Nejvýše ctěné Královské Milosti švédské ... se tímto Jejím oddaným a příslušným vysokým i nízkým válečným důstojníkům, jakož i obecné soldatesce (4) na koni i pěšky náležitě ukládá (5), a se vší vážností připomíná a přikazuje, aby horní město a panství Slavkov (Schlackenwalde), spolu s císařským vrchním úřadem, horním úřadem, kostely, školami, farními dvory, jakož i kostelními a školními služebníky, se všemi úředníky, měšťany a obyvateli i jejich příslušenstvím (6), zůstalo zcela nedotčeno (7); a aby tito nebyli žádným svévolným ubytováním či kvartýrováním, ani svémocně vymáhanou kontribucí, výpalným ani jinými podobnými vydíráními (8) nikterak obtěžováni (9), tím méně pak loupeží, ohněm, plundrováním, odnímáním koní, drobného i velkého dobytka, obilí a jiného movitého majetku (10) sužováni (11) či poškozováni (12), a aby se nikdo žádným způsobem, ať se to jmenuje jakkoli, neprohřešil proti tomuto uděleném ochrannému listu, nýbrž aby jej či jeho ověřený opis (13) vždy náležitě zachovával (14) a ctil, pod hrozbou přísné odpovědnosti a nevyhnutelného trestu na těle i na hrdle za zjištěné provinění, čímž se má každý řídit a vystříhat se nesnází.
Dáno v hlavním stanu v Kadani (15), dne 30. ledna 1646.
Arfug Wirteberge von Deben"

(Z „Unsere Heimat", ročník 1937/38, nakladatelství Knab, Planá)

Vysvětlivky: (1) požadavek na výživné/kontribuci, (2) hornoprávní společenstvo (těžařstvo), (3) deputace, (4) soldateska, (5) nařízeno, (6) državy, pozemky, (7) nedotčeno, (8) nucené dávky, (9) sužovat, (10) movitý majetek, (11) sužovat, postihovat, (12) způsobit újmu, (13) ověřený opis, (14) dbání, respektování, (15) Kadaň

Průvodní list. Aby bylo možné v oné době překročit územní hranice, bylo často zapotřebí zvláštního povolení vojenské správy. „Průvodní list" zněl tehdy takto:

„Jeho Královské Milosti a Koruny švédské ustanovený generál nad jízdou, též plukovník nad koňmo i pěšo.
Poněvadž zde přítomných pět osob ze Slavkova (Schlackenwalde) a Krásna (Schönfeld) mělo za tato města vyřídit záležitost ohledně kontribuce a nyní opět obdrželi své vyřízení, budiž jim dovoleno vrátit se domů zcela svobodně, bezpečně a bez jakékoli překážky.
Dáno v Kadani dne 1. února léta 1646.
Arfug Wirteberge, von Deben"

Zobrazit původní německý text

## Aus Schlaggenwalds alter Zeit
Von Rudolf Prosch, Bürgerschuldirektor

Schlaggenwald, die bedeutendste der Bergstädte Westböhmens, die auf ein Alter von rund 600 Jahren zurückblicken kann und die heute noch den Wissenschaftlern ob ihres Reichtums an Erz und Mineralien bekannt ist, hatte unter den Stürmen des 30jährigen Krieges viel zu leiden. Lag es ja an der Durchzugsstraße nach Pilsen, und Truppen aller Art zogen da hin und her. Was Wunder, wenn die großen Gebäude, die Kirchen und das regsame Leben im Orte nicht zum Angriff gereizt hätten!
Die Stadtväter aber haben von den zwei Übeln, die ihnen zur Wahl standen das kleinere gewählt: sie zahlten gutwillig die ihnen von Freund und Feind auferlegten Kontributionen (1), verpflegten die einquartierten gesunden und kranken Soldaten, so gut sie es vermochten, und so dauerte es dann gar nicht lange, so waren die einst so reichen Gewerken (2) zu Bettlern geworden. Alle nach Prag oder Wien abgesandten Deputationen (3), die um Milderung der Kriegslasten baten, wurden mit schönen Worten abgespeist, genützt hat es gar nichts. Da zogen es die Schlaggenwalder vor, künftighin mit den Generalen selbst zu verhandeln, und da nicht nur im Altertum „goldbeladene Esel alle Mauern überstiegen", so kam die Bergstadt ohne Plünderung, Brand, Zerstörung usw. davon.
Im Archiv der Stadt liegen zahlreiche diesbezügliche Briefe von Wallenstein, Tilly, Illo, Mansfeld, Lichtenstein u.a. Im Nachstehenden will ich die Abschrift eines solchen Briefes des schwedischen Generals Wirteberger bringen, der so recht zeigt, wie strenge er sein gegebenes Wort auch von seinen Untergebenen gehalten wissen wollte.

Anmerkung: Es folgt ein Schutzbrief, der in schier endlosen, geschraubten Sätzen in schwülstigem, damals gebräuchlichem Militärjargon gehalten und mit lateinischen Vokabeln durchsetzt ist. Der Sinn von mancher verklausulierten Formulierung mag sich erst nach wiederholtem Lesen ergeben.
Der Text – auszugsweise – lautet:
„Dero Königl. May. und Cron Schweden bestalten General über die Cavallerie, auch Obristen zu Roß und Fueß.
Demnach In Namen Höchstgeachter Königl. May. zu Schweden ... werden Ihre zugethane und angehörige Hohe und niedrige Kriegsoffiziere, auch gemeine Soldaksque (4) zu Roß und Fueß respektive gebührendt angesucht (5), auch alles Ernsts erienert undt befehlt, die Bergkstatt undt Heerschaft Schlackenwalde nebenst dem Kayserl. Oberambt, Bergkambt, Kirchen, Schulen, Pfarrhöfen, auch Kirchen- undt Schuldiener, sambt allen Beamten, Bürgern undt Innwohnern mit allen Ihren pertinentien (6) ganz ungentubieret (7) sein und bleiben lassen, dieselbe weder mit aigentätiger einquartier- oder einlogirung, selbst angemaßter Contribution, Brandschatz undt dergleichen exactionen (8) keineswegs beschweren (9), viel weniger mit raub, Brandt, plünderung, abnahme der Pferde, Klein- undt großn Viehes, Getreidigt undt anderer mobilien (10) infossieren (11) oder Beleidigen (12), noch sich uff einicherlei weise, wie immer diese Nahmen haben möchte, wider diesen ertheilten Schutzbrief vergreifen, sondern vielmehr denselben oder dessen vidimirte Copey (13) jedes mals in gehöriger observanz (14) undt respekt halten wollen und sollen, bey Vermeydung schwerer Verantwortung auch befindlichen Verbrechen nach unausbleiblicher Leibs- und Lebensstraff, wornach sich ein Jeder zu achten undt für Ungelegenheit zu Hüetten.
Signatum im Haupt quartier Cadan (15), den 30. Jannary 1646.
Arfug Wirteberge von Deben
(Aus „Unsere Heimat" Jge. 1937/38, Verlag Knab, Plan)
Erläuterungen zu (1) Unterhaltsforderung, (2) bergrechtliche Gemeinschaft (Gewerkschaft), (3) Abordnungen, (4) Soldateska, (5) angewiesen, (6) Besitzungen, Ländereien, (7) unangetastet, (8) Zwangsabgaben, (9) bedrängen, (10) bewegliche Habe, (11) heimsuchen, (12) Leid zufügen, (13) beglaubigte Abschrift, (14) Beachtung, (15) Kaaden

Passierschein. Um in jener Zeit territoriale Grenzen zu überschreiten, war oft eine besondere Erlaubnis der militärischen Verwaltung erforderlich. Ein „Passierschein" lautete damals wie folgt:
„Dero Königl. Mayt. undt Cron Schweden bestalten General über die Cavallerie auch Obristen zu Roß und Fueß.
Demnach Gegenwärtiger Fünff Persohnen von Schlackenwalde und Schönfeld wegen selbig Städte alhier der Contribution halber zu verrichten gehabt undt nunmehr wiederumb Ihre abfertigung erlanget; Als wolle man dieselbe ganz frey, sicher undt ohne einiche Hinderung nacher Haus passiren laßn. Signatum Cadan den 1. February Av.: 1646. Arfug Wirteberge, von Deben

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Idyla na náměstí

Střed dolního náměstí ovládala velká, čtyřhranná městská kašna, která obyvatelům dodávala čerstvou pitnou vodu. Zděná stavba byla nahoře zakrytá proti znečištění. Před ní stál vysoký stožár označující zastávku autobusu. Z domů radniční řady, všechny přistavěné jeden k druhému, jsou vidět čísla 6 až 10 (zprava): Petpaul (hostinec „U koruny"), Reif (lékárna), Putz, Hanika a Schmieger. Typické jsou strmé střechy kryté lepenkou, do nichž jsou místy vsazeny vikýře. Důvěrně nám připadají i dvoukřídlá okna (vždy po třech tabulkách), která se otvírala směrem ven (odpovídající zdvojená okna se v zimě otvírala dovnitř).

[obr] Horní Slavkov, Dolní náměstí.

Na levém okraji snímku jsou vidět chodci na „trotoáru" (chodníku), kteří se přes otevřená okna baví s obyvateli domů. Nechybí ani děti, kočárek odpovídá době před rokem 1945. Kdo asi je ten chlapeček vpředu na obrázku, který se tak usilovně dívá nahoru? Fotografii nám poskytl krajan Heinrich Fischer.

Zobrazit původní německý text

## Marktplatzidyll
Die Mitte des unteren Marktplatzes beherrschte der große, quadratische Stadtbrunnen, der für die Bewohner frisches Trinkwasser lieferte. Die gemauerte Anlage war gegen Verschmutzung oben abgedeckt. Davor stand ein hoher Mast, der eine Omnibushaltestelle anzeigte. Von den Häusern der Rathauszeile, alle aneinandergebaut, sind die Nr. 6 bis 10 zu sehen (v. r.): Petpaul (Gasthaus „Zur Krone"), Reif (Apotheke), Putz, Hanika und Schmieger. Typisch sind die steilen, mit Teerpappe gedeckten Dächer, in die gelegentlich Gauben eingesetzt sind. Vertraut erscheinen uns auch die doppelflügeligen Fenster (mit je drei Scheiben), die nach außen zu öffnen waren (die entsprechenden Doppelfenster im Winter nach innen).
Am linken Bildrand befinden sich Spaziergänger am „Trottoir"

[obr] Schlaggenwald, Unterer Marktplatz.

(Bürgersteig), die sich über die offenen Fenster mit Bewohnern der Häuser unterhalten. Kinder sind mit von der Partie, der Kinderwagen entspricht der Zeit vor 1945. Wer mag der kleine Bub vorn im Bild sein, der so angestrengt nach oben schaut? Das Foto stellte uns Lm. Heinrich Fischer zur Verfügung.

Sken originálu
originál — klik zvětší

Kluk potřebuje nové šaty

Kvůli růstu, s ohledem na blížící se Velikonoce a s vědomím, že šaty dělají člověka, bylo třeba něco podniknout. Otec s matkou dlouho uvažovali, jak klukovi opatřit oblek. Mysleli na své skromné finance, zvažovali přešití málo nošených kalhot a saka nějakého blízkého příbuzného, nebo chtěli u sousedů a známých vyzvídat, jestli by se nedalo sehnat něco levného. Opatrně tyto plány naznačili i tak mimochodem v rozhovoru s prarodiči. Po několika neúspěšných pokusech se chopila iniciativy bystrá babička, pověřila dědečka, aby šel s chlapcem ke krejčímu Kochovi, ať dostane nové šaty, protože ve starých už dál chodit nemůže, a stanovila k tomu den v týdnu a čas na zkoušku míry.

Brzy nato zacinkal u krejčího mosazný zvonek nade dveřmi.

Po zaklepání, výzvě ke vstupu: „Dále!", pozdravu: „Pojďte dál! Vítejte! Posaďte se!", po řečech o počasí a obchodech a s otázkou na chlapce: „Tak, potřebuješ nové šaty? Do které třídy to vlastně chodíš? Učíš se dobře? Co dělá tvůj tatínek?", se přešlo k věci.

Krejčí Koch vzal do ruky svůj sešitek na míry a tužku, přiložil krejčovský metr, nechal chlapce zvednout paže, roztáhnout nohy do stran, několikrát ho vyzval, ať se otočí, a zapisoval: pro kalhoty délku po straně, délku kroku, obvod sedu a pasu; pro sako, zvané také „frak", délku zad, obvod hrudi, obvod v pase a délku rukávu. Myslel i na další růst a přidal několik centimetrů na přešití. Poté předložil na výběr vhodné knoflíky a zeptal se, kolik má být kapes – čím víc, tím lépe. Nato si mistr s dědečkem povídali o kvalitě látky – „mělo by to už být něco pevného" – a o ceně. Pro oblek se potřebné množství látky počítalo podle vzorce „dvakrát délka postavy", což při výšce 150 cm vyžadovalo asi 3 metry látky, pokud byla 80 cm široká.

Zákazníci si z úsporných důvodů většinou přinášeli látku, včetně podšívky, sami. Látky na oblek, na kabát, na šaty nebo kostým, i látky na zástěry se rády uchovávaly ve skříni pro případ, že by se něco jednou hodilo. „Stará zásoba je dobrá i po sto letech" platilo za dobře známou lidovou moudrost.

V pravidelných odstupech – často až příliš často – se objevovali podomní obchodníci, postavili na stůl nebo na židli starý hnědý kufr z lepenky a výřečně a vtíravě nabízeli za nízké ceny lepší i horší látky. Aby člověk získal dobrou látku a přitom se nenechal ošidit, byly zapotřebí znalosti, vyjednávací dovednosti a pevný postoj. Vytahovaly se nitě a spalovaly se, aby se zjistil podíl vlny. Obchodník rozbalil pruhy látky, udělal velký uzel a vyzval, aby se za oba konce zatáhlo a předvedla se tak nemačkavost, znovu je složil a zase rozložil, dokud se člověk nenechal přesvědčit a přemluvit ke koupi levné látky vzoru „sůl a pepř".

V obci byli i krejčovští mistři, kteří zároveň vedli obchod se střižním zbožím a předkládali látky na výběr. Nechávali si tam šít především ti, kdo nemuseli obracet každou korunu třikrát.

Nyní přišly ke slovu nůžky, jehla a nit. Necelé dva týdny nato – trvalo to víc nebo míň – se šlo na zkoušku. Tuhle cestu už mohl kluk zvládnout sám. U kalhot se vypíchla délka, stanovila přesná šířka pasu, u saka se ověřila šířka ramen a délka rukávů a knoflíkové dírky se označily krejčovskou křídou. Těšení rostlo, protože i přes množství stehovacích nití nový oblek už nabíral tvar. Termín vyzvednutí se blížil.

Nové šaty byly nedělní oblek. Smělo se do nich obléknout jen v neděli nebo o svátcích, když se šlo do kostela, koupit si bonbony a sladovou tabulku čokolády, do kina a na procházku – v mladších letech s rodiči, později se spolužáky a pak s první láskou. V novém obleku se člověk radostně cítil povznesený nad všední den, den dostal jiný obsah, plynutí času svůj řád. Dodnes jsem nezapomněl na pochvalu, když o mně někdo řekl: „Herbert si vždycky drží svou neděli, podívej se, jak je pěkně oblečený." Myslel tím zřejmě i rozdíl oproti ostatním, kteří pobíhali se zamazanými kalhotami. Snad mi to ještě jednou přijde vhod, pokud je pravda, co se říká: „Jaká tvá neděle, takový tvůj den smrti."

S novým oblekem přinášela každá neděle i své vážné problémy, když člověk zapomněl na všechna varování „dávej pozor na ty šaty" a na jaře si nemohl odepřít zapalování suché trávy a „dělání ohýnků". Rodiče totiž hned večer pod dveřmi jizby poznali, že člověk páchne jako cikán, a nedělní nálada jim rychle klesala. Další nebezpečí obleku hrozila při chytání chroustů, „loupání proutků" a při jiných sezonních klukovinách, jako přelézání plotů nebo výprava ke Granitzerově díře.

Teprve nedávno mi jeden Krasňan (rodák z Krásna) vyprávěl, jak to jednou dopadlo s jedním klukem a jeho novým oblekem. Náš kluk pomáhal na Palmovém trhu muži u stánku s párky. Ten mu slíbil, že bude-li do večera pilný, dostane pár párků. Tak se do toho kluk pořádně opřel a pracoval až do tmy. Když pak dostal svou zaslouženou odměnu, ale ostatní kluci mu ty uzeninky nepřáli, strčil si je bez okolků do kapsy kalhot svého nového obleku. Došlo k rvačce. Vrhli se na něj a roztrhli mu po straně celé kalhoty.

Chudák! Za svou práci a smůlu dostal doma ještě pořádný výprask.

Pokračování příště!

(Podle příspěvku našeho znalého krajanského přítele Herberta Jakoba v Heimatbriefu 4/1991)

DOMOV MÁ TRVÁNÍ!

V originále chebským nářečím.

Zobrazit původní německý text

## Da Bou braucht an neis Gwandl
Wachstumsbedingt, vorausschauend auf Ostern und eingedenk der Tatsache, daß Kleider Leute machen, mußte etwas unternommen werden. Vater und Mutter überlegten hin und her, wie sie dem „Boum" zu einem Anzug verhelfen könnten. Sie dachten an ihre knappen Finanzen, erwogen eine Änderung der wenig getragenen Hose und Joppe eines nahen Verwandten oder wollten bei den Nachbarn und Bekannten herumhorchen, ob es nicht etwas Billiges zu erwerben gäbe. Vorsichtig ließ man solche Pläne so nebenbei auch im Gespräch mit den Großeltern anklingen. Nach einigen erfolglos verlaufenen Ansätzen ergriff die hellhörige Großmutter die Initiative, beauftragte den Großvater, mit dem Buben zum Koch-Schneider zu gehen, „daßa a neis Gwandl kröigt, sua kuara jå nimma rimlaffm", und legte dazu Wochentag und Zeit des Anmessens fest.
Bald darauf bimmelte beim Schneider die Messingglocke über der Haustür.
Nach dem Anklopfen, der Aufforderung zum Eintreten: „Herein!", der Begrüßung: „Gäih weita! Schöi w(üllkumma! Setz di nieda!", nach Gesprächen über das Wetter und die Geschäfte und, zum „Boum" gewandt: „Sua, a neis Gwandl brauchst? In woos füra Klass gäihst denn? Lernst aah gout? Woos mechtn dei(n Våta?", kam man zur Sache.
Der Koch-Schneider nahm sein „Måußböichl" und den Bleistift zur Hand, legte das Maßband an, ließ die Arme hochheben, die Beine seitwärts grätschen, forderte mehrmals zum Umdrehen auf und notierte: für die Hose Seitenlänge, Schrittlänge, Gesäß- und Bundweite; für den Rock, auch das „Frackl" genannt, die Rückenlänge, die Oberweite, die Unterweite und die Ärmellänge. Er dachte an das weitere Wachsen und gab einige Zentimeter zum Einschlagen zu. Dann legte er passende Knöpfe zur Auswahl vor und fragte, wieviel Taschen – je mehr, desto lieber – es sein sollten. Danach sprachen Meister und Großvater über die Stoffqualität – „woos Fests sollts schu sei(n" – und über den Preis. Für einen Anzug errechnete sich der Stoffbedarf nach der Formel „Zwamål d'Läng", was bei einer Körpergröße von 150 cm etwa 3 m Stoff erforderte, wenn er 80 cm breit lag.
Meist brachten die Kunden aus Kostengründen den Stoff, einschließlich des Futterstoffes, selbst mit. Stoffe für einen Anzug, einen Mantel, für ein Kleid oder Kostüm, auch Schürzenstoffe hatte man gerne im Schrank liegen, wenn einmal etwas gebraucht werden sollte. „Ålta Vurråut is af hunnert Jåuha gout", galt als bekannte Volksweisheit.
In regelmäßigen Abständen – oft allzu häufig – tauchten Hausierer auf, stellten einen alten braunen Fiberkoffer auf Tisch oder Stuhl und boten zu billigen Preisen wortgewandt und aufdringlich gute und weniger gute Stoffe an. Um einen guten Stoff zu erhalten und ohne dabei übers Ohr gehauen zu werden, waren Sachverstand, Verhandlungsgeschick und Standfestigkeit erforderlich. Man zog Fäden heraus und brannte sie an, um den Wollanteil festzustellen. Der Händler nahm die Stoffbahnen auseinander, band einen großen Knoten und forderte auf, an beiden Enden zu ziehen, um die Knitterfreiheit zu demonstrieren, legte erneut zusammen und wiederum auseinander, bis man sich überzeugen und zum Kauf eines billigen „Salz- und Pfeffer"-Stoffes überreden ließ.
Im Ort gab es auch Schneidermeister, die zugleich ein „Schnietwårngschäft" führten und die Stoffe zum Aussuchen vorlegten. Es ließen vor allem diejenigen dort arbeiten, welche nicht gerade Krone und Heller dreimal umdrehen mußten.
Nun traten Schere, Nadel und Faden in Aktion. Nach knapp vierzehn Tagen – mehr oder weniger mag's gedauert haben – ging's zum Anprobieren. Diesen Weg konnte der „Bou" allein machen. Bei den „Huasn" wurde die Länge abgesteckt, die genaue Bundweite festgelegt, beim „Frackla" die Schulterweite, die Ärmellänge geprüft und die „Knuaplöchla" mit Schneiderkreide markiert. Die Vorfreude stieg, denn trotz der vielen Heftfäden nahm der neue Anzug schon Gestalt an. Der Termin zum Abholen rückte näher.
„'s neia Gwandl" war ein Sonntagsanzug. Nur am Sonn- oder Feiertag durfte es angezogen werden, um in die Kirche zu gehen, „Zuckala" und „Målztafala" zu kaufen, ins Kino und spazierenzugehen; in jüngeren Jahren mit den Eltern, später mit den Schulkameraden und danach mit der ersten Liebe. Im neuen Anzug fühlte man sich freudig über den Alltag herausgehoben, der Tag bekam einen anderen Inhalt, der Ablauf der Zeit seine Ordnung. Bis heute habe ich das Lob nicht vergessen, als jemand über mich sagte: „Da Herbert hölt allawal sein Sunntigh, schau, wöi schöi daß a uazuagn is." Er meinte wohl auch den Unterschied zu anderen, die mit verschmierten Hosen herumliefen. Vielleicht nützt es mir einmal, wenn es stimmt, was gesagt wird: „Wie dein Sonntag, so dein Sterbetag."
Mit dem neuen Gwandl brachte jeder Sonntag auch seine ernsten Probleme, wenn man alle Warnungen „Paß fei afs Gwandl af" vergaß und im Frühjahr beim Zündeln mit dürrem Gras und beim „Feierlmåchn" nicht abseits stehen konnte. Merkten doch die Eltern am Abend gleich unter der Stubentür, daß man wie ein Zigeuner stank, und ließen dann ganz schnell die sonntägliche Stimmung sinken. Weitere Gefahren drohten dem Gwandl beim Maikäferfangen, „Fliedakraaln" und bei anderen jahreszeitlich bedingten Lausbübereien, wie über Zäune kraxeln oder ein Gang zum Granitzerloch.
Erst unlängst erzählte mir ein Schönfelder, wie es einmal einem Buben mit seinem neuen Gwandla ergangen ist. „Unna Bou" half am Palmmarkt dem Mann am Würstelstand. Dieser versprach ihm, wenn er bis abends fleißig wäre, daß er ein Paar Würstel bekäme. Also legte sich „da Bou" ins Zeug und arbeitete bis in die Dunkelheit hinein. Als er dann seinen verdienten Lohn erhielt, andere Buben ihm aber die Bratwürste nicht gönnten, steckte er sie kurzerhand in die Hosentasche seines neuen Anzugs. Es kam zur Rauferei. Sie fielen über ihn her und rissen seitlich „die gånza Huasn asranånna".
Der arme Teufel! Für seine Arbeit und sein Pech bekam er daheim noch die Huck voll Prügel.
Fortsetzung folgt!
(Nach einem Beitrag unseres kundigen Heimatfreundes Herbert Jakob im HB 4/1991)

HEIMAT HAT BESTAND!

Sken originálu
originál — klik zvětší

Stáří přichází po svém

Z třetího patra dolů scházím,
na ulici vesele vyrážím.
Vtom se sama sebe ptám znepokojena:
„Zamkla jsem doopravdy okna?
Na to bych přísahala hned!" –
Musím zpět nahoru, jaký to bled,
a poznání mi potichu praví:
Stáří přichází po svém, hravě.

Potkám kohosi, kdo mě zdraví.
Kéž bych jen věděla, kdo to vlastně je!
Jak se jen jmenuje, vždyť ho znám,
jaké má jméno, nevím sám.
Přemýšlím, pátrám, hloubám v duchu,
nic mě nenapadá k mé ostudě!

Potřebuji něco ze skříně,
postava už štíhlá dnes mi není.
Sotva dveře otevřu však,
ptám se hned, co jsem to chtěla tak?
Jsem zmatená, neb za pár vteřin
mi důvod z hlavy úplně zmizí.

Žehličkou žehlím prádlo doma
a pak se vydávám na cesty sama,
celé dny se pak bez lži trápím:
Vytáhla jsem tu šňůru ze zásuvky?
Jsem daleko, v cizí zemi teď,
copak mi doma nehoří snad chalupa?

Když v hotelu jdu na kutě,
starost mě sužuje pořád stejně,
šekovou knížku dobře schovat,
aby ji zloděj nemohl najít.
Když ale peníze potřebuji,
zapomněla jsem, kam jsem je schovala.

K snídani beru tři tabletky,
mají zachránit mou paměť chatrnou.
Vtom se ale úzkostně ptám sama sebe:
„Vzala jsem si je doopravdy?"
Copak už mám hlavu tak děravou?
Vždyť dvakrát je brát přece nesmím.
A z ničeho nic to na mě volá:
Ty chudáku, teď už opravdu stárneš!

A teprve ta upovídanost!
Ve stáří z ní mají ostatní dost;
vždyť co jsem včera vyprávěla,
to i dnes v hovoru zas zazní,
a jak mě zkušenost učí,
i zítra se to zase vrátí, čerstvé jak z pekárny.

Tak to jde dál s mnoha věcmi,
které mi léta dávají znát citelně. –
Leckdo to přesto bere s klidem,
dosáhl-li v životě mnohého.
Nač ještě honit se za úspěchy?
Lépe je s dny zacházet klidně a v pohodě!
Člověk může cestovat i rád zůstávat doma,
trávit čas svým koníčkem;
může pěstovat sympatie a přátelství,
pečovat o sebe a své neduhy.
Ve stáří se nemá jen naříkat,
lépe je radovat se z dobrých dní!

Autor neuveden

Zobrazit původní německý text

## Das Alter(n kommt auf seine Weise
Vom dritten Stock steig' ich hinunter,
geh' auf die Straße froh und munter.
Auf einmal frag' ich mich verdrossen:
„Hab' ich auch wirklich abgeschlossen?
Ich könnte schwören jeden Eid!" –
Steig' doch hinauf zu meinem Leid,
und die Erkenntnis sagt mir leise:
Das Alter(n kommt auf seine Weise.

Ich treffe einen, der mich grüßt.
Wenn ich nur wüßte, wer er ist!
Wie heißt er bloß, ich kenn' ihn doch,
wie ist denn nur sein Name noch?
Ich denke, forsche, sinne nach,
nichts fällt mir ein zu meiner Schmach!

Ich brauche etwas aus dem Schrank,
denn die Figur ist nicht mehr schlank.
Kaum hab' geöffnet ich die Tür,
da frag' ich mich, was wollt' ich hier?
Ich bin verstört, weil in Sekunden
der Grund dafür mir ist entschwunden.

Ich bügle Wäsche mit dem Eisen
und geh' anschließend ich auf Reisen,
dann bang' ich Tage – ungelogen:
Hab' ich den Stecker rausgezogen?
Ich bin weit fort im fremden Land.
Ist mein Zuhause abgebrannt?

Wenn im Hotel ich geh' zur Ruh',
plagt mich die Sorge immerzu,
das Scheckheft bestens zu verstecken,
damit kein Dieb es kann entdecken.
Brauch' ich dann Geld, hab' ich indessen
den ausgewählten Platz vergessen.

Zum Frühstück nehm' ich drei Tabletten,
sie sollen mein Gedächtnis retten.
Doch plötzlich frag' ich mich beklommen:
„Hab' ich sie wirklich eingenommen?"
Ja, ist mein Denken denn noch dicht?
Denn zweimal nehmen darf ich nicht.
Da ruft es aus dem Hinterhalt:
Du armer Tropf, nun wirst du alt!

Und erst noch die Geschwätzigkeit!
Im Alter(n wird sie andern leid;
zumal, was gestern ich erzählt,
auch heute im Gespräch nicht fehlt,
und wie mich die Erfahrung lehrt,
auch morgen brühwarm wiederkehrt.

So geht es fort mit vielen Sachen,
die mir die Jahre fühlbar machen. –
Gar mancher nimmt es trotzdem leicht,
hat er im Leben viel erreicht.
Wozu noch nach Erfolgen jagen?
Beschaulich umgeh'n mit den Tagen!
Man kann reisen und gern bleiben,
mit Steckenpferd die Zeit vertreiben;
kann Sympathie und Freundschaft hegen,
sich selbst und sein Wehwehchen pflegen.
Man soll im Alter(n nicht nur klagen,
sich lieber freu'n an guten Tagen!

Ungenannt