Schlaggenwälder Heimatbrief — prosinec 2007 / leden 2008
Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 10–15 ročníku 58, čísla 6. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Milí krajané!
Za pár týdnů budeme opět slavit svátek míru a světla, Svatou noc, narození našeho Pána. Snad v žádném jiném ročním období naše myšlenky tolik nebloudí zpět do staré vlasti, do kraje, kde jsme se narodili, vyrůstali a strávili část svého života. Znovu ožívají zážitky a spojují se se vzpomínkami, dětství a mládí zůstávají nezapomenutelné.
Možná právě v těchto dnech někdo znovu vezme do ruky naši domovskou knihu, bude v ní číst nebo z ní číst nahlas a nechá tak doma znovu ožít vánoční čas: vidí kraj, své město, jak kdysi vypadalo, s kostelem na kopci, uličku, dům, uvnitř útulnou světnici, na Štědrý večer stromeček s cukrovím a rodinu shromážděnou kolem slavnostně prostřeného stolu, při modlitbě, u dárků. Voní to sladovou kávou a vonným pečivem, cukrovím, perníkem, vanilkovými rohlíčky, linckými kolečky a vánočkou. Ještě jednou jde strmou cestou vzhůru na půlnoční a brodí se čerstvým sněhem.
Tak to může být s každým, kdo pátrá po minulosti, která už leží tak dávno za námi. Ale i po letech se stále znovu dostavuje stesk, který nám dává poznat, že jsme tenkrát ztratili vzácný statek: domov.
Rok se chýlí ke svému konci. Znovu prožíváme ty „krátké" dny, kdy se nechce pořádně rozednít, a dlouhé zimní večery v adventu. Když se stáhneme do příjemného tepla bytu a snažíme se nechat odeznít shon rušných dnů a stres namáhavých týdnů, není pro to lepší roční doby. S touhou po klidu a rozjímání se dostavuje i ticho, které se šíří kolem světla hořících svící.
Hluk a spěch, starosti a úzkosti ustupují, na jejich místo přichází klid a naděje.
Dopřejme si v adventu čas jeden pro druhého, k naslouchání a porozumění, k poznávání a děkování; podávejme a uchopme ruku k větší důvěře a žité sounáležitosti. Všichni jsme zase o rok starší.
Srdečný dík všem krajanům, kteří mě i letos podpořili svými příspěvky pro náš „Heimatbote" (Domovský posel).
Pro první číslo Heimatbriefu v příštím roce je připraven cestopis krajanů Reinhard a Gabriele Herrling z konce srpna 2007, kteří nepatří ke generaci pamětníků a navštívili Horní Slavkov (Schlaggenwald) poprvé.
Vánoční pokoj, teplo a bezpečí v kruhu blízkých, zdraví a mnoho dobrého v nadcházejícím roce vám ze srdce přeje
Váš krajan
Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Liebe Landsleute!
In wenigen Wochen feiern wir wieder das Fest des Friedens und des Lichts, die Heilige Nacht, die Geburt unseres Herrn. Wohl zu keiner anderen Jahreszeit wandern unsere Gedanken so sehr in die alte Heimat zurück, in das Land, in dem wir geboren und aufgewachsen sind und einen Teil unseres Lebens verbracht haben. Erlebnisse werden wieder wach und verbinden sich mit Erinnerungen, Kinder- und Jugendzeit bleiben unvergeßlich.
Vielleicht wird mancher gerade in diesen Tagen unser Heimatbuch wieder einmal zur Hand nehmen, lesen oder vortragen und so die Weihnachtszeit daheim auferstehen lassen: Er sieht das Land, seine Stadt, wie sie einmal war, mit der Kirche am Berg, die Gasse, das Haus, drinnen die gute Stube, am Heiligen Abend den Zuckerbaum und die Familie um den festlich gedeckten Tisch versammelt, im Gebet, bei den Gaben. Es riecht nach Malzkaffee und duftet nach köstlichem Backwerk, nach Plätzchen, Pumpernickel, Vanillekipferln, Spitzbuben und Christstollen. Er geht noch einmal den steilen Weg hinauf zur Christmette und watet durch den frischen Schnee.
So mag es jedem ergehen, wenn er dem Vergangenen nachspürt, das nun schon so lange zurückliegt. Doch auch nach Jahr und Tag kommt noch immer Wehmut auf, die uns erkennen läßt, daß wir damals ein wertvolles Gut verloren haben: die Heimat.
Das Jahr neigt sich an seinem Ende zu. Wir erleben wieder die „kurzen" Tage, an denen es nicht so recht hell werden will, und die langen Winterabende im Advent. Wenn wir uns in die wohlige Wärme der Wohnung zurückziehen und versuchen, die Hektik aufregender Tage, den Streß anstrengender Wochen abklingen zu lassen, dann gibt es dafür keine bessere Jahreszeit. Mit der Sehnsucht nach Ruhe und Besinnlichkeit stellt sich auch die Stille ein, die sich um den Lichtschein brennender Kerzen aus-
Für die erste Folge des Heimatbriefes im nächsten Jahr ist ein Reisebericht der Heimatfreunde Reinhard und Gabriele Herrling von Ende August 2007 vorgesehen, die nicht der Erlebnisgeneration angehören und die Bergstadt zum ersten Mal besuchten.
Weihnachtlichen Frieden, Wärme und Geborgenheit im Kreis der Lieben, Gesundheit und viel Gutes im kommenden Jahr wünscht Euch von ganzem Herzen
Euer Landsmann
Franz Pöttig
Vánoční a novoroční pozdrav z patronátního města
Milí přátelé z Horního Slavkova (Schlaggenwald),
všední den se svým shonem a povinnostmi nás občas hrozí zcela pohltit. Hrozí nám, že zapomeneme, proč a pro co vlastně žijeme, jaké máme cíle a co si nakonec přejeme.
Vánoce a dny kolem přelomu roku se obzvlášť dobře hodí k tomu, abychom konečně našli klid, po němž tak často toužíme. Promluvme si s rodinou o všem, co nás hýbe. Obraťme se na přátele, známé a sousedy k rozhovoru, který už dávno na řadu přišel.
A upřeme pohled i za horizont našich každodenních starostí. Leccos, co nás tíží, pak často dostane jiný, snesitelnější rozměr.
Přeji vám všem radostné svátky a zdravý, dobrý nový rok.
Váš Helmut Ott,
1. starosta
Zobrazit původní německý text
## Weihnachts- und Neujahrsgrüße der Patenstadt
Liebe Schlaggenwalder Freunde,
der Alltag mit seiner Geschäftigkeit und seinen Pflichten droht uns manchmal zu vereinnahmen. Wir laufen Gefahr zu vergessen, warum und wofür wir eigentlich leben, welche Ziele wir haben und was wir letztlich wollen.
Weihnachten und die Tage um die Jahreswende eignen sich besonders gut dazu, endlich die Ruhe zu finden, nach der wir uns so oft sehnen. Reden wir mit der Familie über alles, was uns bewegt. Wenden wir uns den Freunden, Bekannten und Nachbarn für ein längst fälliges Gespräch zu.
Und richten wir auch den Blick über den Horizont unserer Tagesprobleme hinaus. So manches, was uns bedrängt, bekommt dann oft eine andere, erträglichere Dimension.
Ich wünsche Ihnen allen frohe Feiertage und ein gesundes, gutes neues Jahr.
Ihr Helmut Ott,
Erster Bürgermeister
Chebské Vánoce
Vítr navál sníh do výše kolen,
sotva vidět, kudy vede cesta ven;
laťový plot, studna i holubník
mají bílé čepice, den co den.
Vrabci mrznou, že Bůh se slituj,
ale ve světnici je teplo jak v peci;
matka tam hospodaří, plotna plná,
sotva ví, co dřív má na starosti:
Devatero jídel připravuje
pro všechny v domě, pro lidi i dobytek.
Otec potají – už se stmívá –
bere sekeru z kůlny a jde do lesa.
A v polostmavých koutech dřepí
děti a šeptají si o hračkách a panenkách,
o cukrových hvězdách a andělských vlasech,
a jestli všechno bude jako každý rok.
Čistý bílý ubrus na stole,
„spařené knedlíčky", sušené ovoce, ryba.
„Ty, milý Pane Ježíši, buď naším hostem" –
a pak jedí všichni, beze spěchu,
rodiče, děti, čeleď.
V jesličkách kolébá Maria své dítě.
Potom nese matka kadidelnici domem,
vykuřuje světnici i chlév od nemocí.
Otec přináší dobytku pochoutku:
chleba, sůl a jablka pro Bělku i Strakatou,
a děti, s radostí a tajným ostychem,
jdou ven odnést jídlo bytosti jménem „Zemberer"
a třesou stromy: „Probuď se a rodit,
neboť dnes je svatý den!"
Potom, když už dávno leží v postelích,
jdou rodiče a čeleď na půlnoční
a zpívají, jak vždy staří i mladí:
„Tichá noc" a „Vzešla nám dnes růže".
Margarete Kopka (1902–1941),
chebská (egerlandská) básnířka z Karlových Varů (Karlsbad)
V originále chebským nářečím (výrazy jako „Zemberer" ponechány v původní podobě).
Zobrazit původní německý text
## Egerländer Weihnacht
Der Wind hat den Schnee knietief verweht,
man sieht fast nicht, wo die Straße geht;
und Lattenzaun, Brunnen und Taubenschlag
haben weiße Kappen auf, Tag für Tag.
Die Spatzen frieren, daß Gott erbarm,
aber drinnen in der Stube ist's backofenwarm;
da schafft die Mutter, der Herd steht voll,
sie weiß kaum, was sie zuerst machen soll:
Neunerlei Speisen bereitet sie
für alle im Hause, für Mensch und Vieh.
Der Vater holt heimlich – es dunkelt bald –
die Axt aus dem Schuppen und geht in den Wald.
Und in den halbdunklen Ecken hocken
die Kinder und wispern von Spielzeug und Docken,
von Zuckerstern und Engelhaar,
und ob alles so sein wird wie jedes Jahr.
Das reine weiße Tuch am Tisch,
die „bröihten Büazerla", die Hutzeln, der Fisch.
„Du, lieber Herr Jesus, sei unser Gast" –
und dann essen sie alle, ohne Hast,
die Eltern, die Kinder, das Hausgesind.
In der Krippe wiegt Maria ihr Kind.
Nachher trägt die Mutter das Rauchfaß durchs Haus,
räuchert Stube und Stall von Krankheiten aus.
Der Vater bringt dem Vieh das Geleck:
Brot, Salz und Äpfel für die Bleß und die Scheck,
und die Kinder, mit Lust und heimlichem Zagen,
gehen hinaus, dem „Zemberer" Essen zu tragen
und schütteln die Bäume: „Wach auf und trag,
denn heute ist der heilige Tag!"
Nachher, sie liegen schon lang in den Betten,
gehen Eltern und Ingesind zur Metten
und singen, wie immer die Alten und Jungen:
„Stille Nacht" und „Es ist ein Ros' entsprungen".
Margarete Kopka (1902-1941),
Egerländer Lyrikerin aus Karlsbad
breitet. Lärm und Hast, Sorgen und Ängste weichen, Gelassenheit und Hoffnung kehren ein.
Lassen wir uns im Advent Zeit füreinander, zum Zuhören und Verstehen, zum Erkennen und Danken; reichen und ergreifen wir die Hand zu mehr Vertrauen und gelebter Mitmenschlichkeit. Wir alle sind wieder ein Jahr älter geworden.
Herzlicher Dank allen Landsleuten, die mich mit Beiträgen für unseren „Heimatboten" auch in diesem Jahr unterstützt haben.
10
Můj první Mikuláš
Vlastně je mi ten shon, který se dnes kolem adventu a Vánoc rozpoutá už na podzim, dost proti mysli. V mém dětství to bylo jinak. Tehdy nebyly výlohy tak přeplněné hračkami a jinými dárkovými předměty a ani Santové (pardon, Mikulášové) nestáli hned v celých zástupech.
Jak často jsem si jako malá holčička přitiskla nos na sklo a prohlížela si toho jednoho čokoládového Mikuláše, pěkně zabaleného v barevném staniolu, který stál ve výloze na schůdku a jako by se na mě usmíval. Byla jsem si téměř jistá, že takového Mikuláše nikdy mít nebudu.
Jednoho dne, začátkem prosince, mě maminka se zdviženým prstem upozornila, že večer, až venku bude tma, přijde od Krudumu zase Mikuláš. Tak jsem tedy za soumraku seděla ve svém koutku ve světnici a nacvičovala modlitbičku, kterou jsem se měla naučit – bez ní by se totiž ten svatý muž hněval. Když bylo na dřevěném schodišti slyšet těžké kroky a rachot, srdce mi bušilo až v krku. Zabušilo to na dveře. Maminka zavolala: „Jen pojďte dál, Mikuláši, tady je hodná holčička!" Dveře se pomalu otevřely, Mikuláš se musel sehnout, aby se neuhodil. Když se pak narovnal, pořádně jsem se lekla. Ten byl ale velký! Bála jsem se jen, abych se při modlitbě nezakoktala. Mikulášovi zajiskřily oči, když mě k modlitbě vyzval. Ale šlo to docela dobře. Nakonec vytáhl z pytle jablka, ořechy a – malého Mikuláška. Byla jsem blažená! Později jsem si ho postavila na komodu, abych na něj pořád viděla.
Druhý den jsem si ho vzala do náruče při poledním spánku a klidně jsem podřimovala. A tu se to stalo. Bylo mu asi příliš horko, jeho vnitřek pronikl krásným červeným papírem a všude zanechal ošklivé skvrny, které nedokázaly odstranit ani mé slzy. Chudák Mikuláš!
Elvira Höss (Zhorzel), Ruhpolding, dříve Töppeles
Zobrazit původní německý text
## Mein erster Nikolaus
Eigentlich ist mir der Trubel, der sich heutzutage um Advent und Weihnachten rankt und schon im Herbst beginnt, ziemlich zuwider. In meiner Kindheit war das anders. Damals waren die Schaufenster noch nicht so mit Spielzeug und anderen Geschenkartikeln überladen, und auch die Weihnachtsmänner (pardon, die Nikoläuse) standen nicht gleich kompanieweise Spalier.
Wie oft habe ich als kleines Mädchen mir meine Nase am Glas plattgedrückt und den einen Nikolaus aus Schokolade, feinverpackt in buntes Staniolpapier, betrachtet, der im Schaufenster auf einem Treppchen stand und mir zuzulächeln schien. Ich war mir fast sicher, daß ich einen solchen Nikolaus nie haben würde.
Eines Tages, Anfang Dezember, machte mich Mama mit erhobenem Finger darauf aufmerksam, daß am Abend, wenn es draußen schon dunkel geworden war, vom Krudum her wieder der Nikolaus käme. So saß ich denn, als es dämmerte, in meinem Winkel in der Stube und übte das mir aufgetragene Gebet ein, denn ohne dem war der heilige Mann ungehalten. Als auf der Holzstiege schwere Schritte und Gepolter zu vernehmen waren, schlug mir das Herz bis zum Halse. Es pumperte an der Tür. Mama rief: „Komm nur herein, Nikolo, hier ist ein braves Mädchen!" Langsam ging die Tür auf, der Niklas mußte sich bücken, um nicht anzustoßen. Als er sich dann aufrichtete, bekam ich doch einen gehörigen Schreck. War der groß! Angst hatte ich nur, daß ich mich beim Beten verhaspeln und stottern würde. Nikolausens Augen blitzten, als er mich dazu aufforderte. Doch es ging ganz gut. Schließlich holte er aus seinem Sack Äpfel, Nüsse und – einen kleinen Nikolaus heraus. Ich war selig! Später stellte ich ihn auf die Kommode, damit ich ihn immer sehen konnte.
Am nächsten Tag nahm ich ihn beim Mittagsschläfchen in die Arme und schlummerte friedlich. Da passierte es. Es war ihm wohl zu warm geworden, sein Inneres drang durch das schöne, rote Papier und verbreitete überall häßliche Flecken, die auch meine Tränen nicht beseitigen konnten. Armer Nikolaus!
Elvira Höss (Zhorzel), Ruhpolding, früher Töppeles
První ztráta v nové vlasti
Byla zima 1945 a mně bylo třináct let. Dospívající, obzvlášť dívky, mívají v tomto věku své pevné představy. Každopádně jsem si vysnila tmavomodré lyžařské kalhoty se šikmými kapsami a puky a se svým přáním jsem obtěžovala maminku. Ale kde je vzít, když se už dlouho nedalo nic koupit.
Svého úmyslu jsem se jen tak nevzdávala, dokud si maminka nevzpomněla, že po zesnulém dědečkovi máme ještě pár soukenných kabátů, z nichž by se dal jeden rozpárat. Řečeno, uděláno. Díly se vypraly a obarvily na tmavomodro. Domácí švadlena pak splnila mé představy, výsledek se opravdu mohl ukázat. Na lem nohavic jsem si upletla „štrapáčky" a přišila gumičky, které se natahovaly přes boty. Připadala jsem si v těch kalhotách prostě neodolatelná!
Pak přišel rok 1946 a v polovině června odchod z domova. Směli jsme si vzít 50 kg zavazadel a co jsme měli na sobě. Oblékla jsem si samozřejmě svůj skvost, lyžařské kalhoty, zimní šaty a přes ně ještě dvoje letní šaty. Při kontrole v „Hnědém domě" na Starém trhu (Alter Markt) jsme museli ještě jednou „nechat peří". Nákladní auta nás odvezla do tábora v Neusattlu. Po pár dnech to pokračovalo dobytčím vagonem směrem do Bavorska. Po přejezdu hranice jsme ozdobili křoví u trati svými bílými páskami na rukáv. My děti jsme seděly v otevřených dveřích a nechávaly nohy volně viset. Byl krásný letní den, když jsme dorazili do Augsburgu. Následovalo ubytování v tělocvičně a přidělení místa. Směli jsme se osprchovat, jaké dobrodiní! Oblečení se dalo odložit v předsíni. Když jsem byla hotová, oblékla jsem si lehké letní šaty a vrátila se ke své rodině. Ale ouha, jaké leknutí – kalhoty jsem tam nechala ležet. Běžela jsem zpátky, jak nejrychleji jsem uměla, ale byly pryč a pryč zůstaly. Cítila jsem se zdrcená. Bylo ale léto a venku pěkně teplo, což mou bolest ze ztráty trochu zmírnilo. Po pobytu v táboře Lauingen nás rozdělili do okolních obcí. Přestože jsme upozorňovali, že ještě podléháme školní docházce, dostali jsme se do nejodlehlejší vesnice. Nejezdil tam žádný autobus, k nejbližšímu nádraží bylo 6 km po nezpevněné cestě. Musel nás přijmout jeden velký sedlák, malá kuchyň a pokoj se dvěma normálními a dvěma polními postelemi se staly naším domovem. Skříň jsme neměli, šaty jsme věšeli kolem volně stojících kachlových kamen, která se nedala vytápět. Pomáhali jsme při senoseči a brzy jsme měli na rukou puchýře. Byli jsme u toho i při sklizni brambor a dostali jsme, uznávám, vydatnou svačinu. Šlo o to přežít a dostat se přes zimu.
Když byl můj bratr Fritz propuštěn z francouzského zajetí a přišel k nám, vyprávěl, že se ještě na rok zavázal jako civilní pracovník v uhelném dole. Řekl, že když teď skoro nic nemáme, mohl by si tam vydělat dobré peníze a podporovat nás. Nejenže dostál slovu, ale přímo nás hýčkal. Posílal krásné barevné hedvábné šátky a my jsme měly první nylonové punčochy, se švem!
Vyprávěla jsem mu o své nehodě se ztracenými lyžařskými kalhotami. A hle, jednoho dne dorazily jako náhrada americké vojenské kalhoty: nejjemnější vlněná látka, ostrý puk, ale khaki barvy. Ten pěkný kus jsme obarvili na tmavohnědo. Byla jsem sice ráda, že zase mám pěkné kalhoty, ale mé nadšení mělo své meze. Prosím, nenazývejte mě nevděčnou! Toto je pravdivý příběh o mé velké ztrátě, jak jsem si to tenkrát myslela. S pozdravem z domova
Vaše
Emmi Weichert, rozená Bräutigam, z Bräuhausgasse
Zobrazit původní německý text
## Erster Verlust in der neuen Heimat
Es war im Winter 1945 und ich dreizehn Jahre jung. Heranwachsende, besonders weibliche, haben in diesem Alter so ihre bestimmten Vorstellungen. Jedenfalls bildete ich mir eine dunkelblaue Skihose mit schrägen Taschen und Bügelfalte ein und bedrängte meine Mama mit diesem Wunsch. Aber woher nehmen, gab es doch schon lange nichts mehr zu kaufen.
Ich gab mein Vorhaben so schnell nicht auf, bis meiner Mama einfiel, daß wir vom verstorbenen Großvater noch einige Tuchmäntel hätten, von denen man einen auftrennen könnte. Gesagt, getan. Die Teile wurden gewaschen und dunkelblau eingefärbt. Die Hausschneiderin erfüllte dann meine Vorgaben, das Endprodukt konnte sich wahrlich sehen lassen. An den Saum der Hosenbeine strickte ich „Stutzala" und nähte Gummibänder dran, die man über die Schuhe streifte. Ich fand mich in der Hose einfach unwiderstehlich!
Dann kam das Jahr 1946 und Mitte Juni das Verlassen der Heimat. Wir durften 50 kg Gepäck mitnehmen und was man am
Vánoce
Tichý čas bílých vloček,
vznešený čas jasných zvonů,
čas dětských snů.
Vroucí touha v srdcích,
slzy se třpytí ve svících
tichých jedliček.
Vzpomeňme na domov
a darujme mu naši lásku,
jak tomu bývalo vždy.
Nechme zaznít naše písně,
pak nám Vánoce znovu přinesou
světlo a mír.
Heli Schwalm-Trötscher, *1924 ve Žluticích (Luditz), malířka, píše básně
Zobrazit původní německý text
## Weihnacht
Stille Zeit der weißen Flocken,
hohe Zeit der hellen Glocken
Zeit der Kinderträume.
Heiße Sehnsucht in den Herzen,
Tränen schimmern in den Kerzen
stiller Tannenbäume.
Laßt uns an die Heimat denken
und ihr uns're Liebe schenken,
wie es immer war.
Laßt erklingen uns're Lieder,
dann bringt uns die Weihnacht wieder
Licht und Frieden dar.
Heli Schwalm-Trötscher, *1924 in Luditz,
Malerin, schreibt Lyrik
Leibe trug. Ich zog natürlich mein Prachtstück von Skihose an, ein Winterkleid und zwei Sommerkleider darüber. Bei der Kontrolle im „Braunen Haus" am Alten Markt mußten wir nochmals „Federn lassen". Lastwagen brachten uns ins Lager nach Neusattl. Nach ein paar Tagen ging es im Viehwaggon Richtung Bayern. Nach dem Passieren der Grenze verzierten wir das Gebüsch am Bahnkörper mit unseren weißen Armbinden. Wir Kinder saßen in der offenen Tür und ließen die Beine baumeln. Es war ein schöner Sommertag, als wir Augsburg erreichten. Unterbringung in einer Turnhalle und Platzzuweisung folgten. Wir durften duschen, eine Wohltat! Man konnte die Kleidung in einem Vorraum ablegen. Als ich fertig war, zog ich ein leichtes Sommerkleid an und begab mich zu meiner Familie zurück. Aber ach, o Schreck, ich hatte meine Hose liegenlassen. Ich rannte zurück, so schnell ich nur konnte, aber sie war weg und sie blieb weg. Ich fühlte mich wie am Boden zerstört. Nun war es Sommer und draußen schön warm, das minderte meinen Schmerz um den Verlust. Nach einem Aufenthalt im Lager Lauingen wurden wir auf die Umgebung verteilt. Trotz eines Hinweises unsererseits, daß wir noch schulpflichtig wären, kamen wir in das entlegenste Bauerndorf. Es verkehrte kein Autobus, bis zum nächsten Bahnhof waren 6 km unbefestigte Straße zurückzulegen. Ein Großbauer mußte uns aufnehmen, eine kleine Küche und ein Zimmer mit zwei normalen und zwei Feldbetten wurden unsere Bleibe. Einen Schrank gab es nicht, wir hängten die Kleider um den freistehenden Kachelofen, den man nicht heizen konnte. Wir halfen bei der Heuernte und hatten bald Blasen an den Händen. Bei der Kartoffelernte waren wir auch dabei und erhielten eine, zugegeben, reichliche Brotzeit. Es galt zu überleben und über den Winter zu kommen.
Als mein Bruder Fritz aus französischer Gefangenschaft entlassen wurde und zu uns kam, berichtete er, daß er sich noch für ein Jahr als Zivilarbeiter ins Kohlenbergwerk verpflichtet habe. Er meinte, da wir doch jetzt fast nichts mehr hätten, er könnte dort gutes Geld verdienen und uns unterstützen. Er hielt nicht nur Wort, sondern verwöhnte uns geradezu. Er schickte schöne bunte Halstücher aus Seide, und wir hatten die ersten Nylonstrümpfe, mit Naht!
Ich hatte ihm von meinem Mißgeschick mit der verlorenen Skihose erzählt. Und siehe da, eines Tages traf ein Amihose als Ersatz ein: Feinster Wollstoff, scharfe Bügelfalte, aber khakifarben. Wir färbten das gute Stück dunkelbraun. Ich war zwar froh, wieder eine schöne Hose zu besitzen, meine Begeisterung hielt sich jedoch in Grenzen. Man nenne mich bitte nicht undankbar! Dies ist eine wahre Geschichte von meinem großen Verlust, wie ich damals meinte. Mit heimatlichem Gruß
Eure
Emmi Weichert geb. Bräutigam, aus der Bräuhausgasse
11
Z domovského lesního revíru
Náš krajan Anton Saebl, 85 let, rodák z Loketu (Elbogen), který už v minulém Heimatbriefu vyprávěl slovem i obrazem o lesnických a mysliveckých chatách v revíru „Ziegenruck" u okresního města, působil před svým odvodem k vojenské službě v říjnu 1941 také rok jako lesní adjunkt u revírního lesnictví Horního Slavkova (Schlaggenwald). Žije v Großweilu u Kochelského jezera v Horním Bavorsku a i po vyhnání zůstával v kontaktu s posledním německým lesnickým personálem.
Lesník vzpomíná: „Můj nadřízený, revírní lesní Anton Fischer, bydlel až do roku 1943 na Wolfshofu (služební sídlo) a poté nastoupil vojenskou službu. V roce 1953 byl v oblasti Schweinfurtu převzat do státní lesní služby, v roce 1967 odešel jako vrchní lesní do penze a zemřel roku 1980 ve věku 76 let. Můj školitel, revírní hajný (lesní dělník) Josef Hofmann (1888–1965), bydlel v obecním hajném domku, po skončení války musel zůstat ve své funkci a zaučit českého „nástupce". Po vysídlení si našel nové místo v oblasti Gelnhausenu.
[obr] Lesní adjunkt Anton Saebl, 18 let.
[obr] Revírní lesní Anton Fischer, narozen 1904.
Krajan Toni Saebl, který byl se souhlasem americké vojenské správy od 1. června 1945 na přechodnou dobu ustanoven lesním dozorcem městských lesů – za měsíční kapesné –, vypráví o památném setkání: „Když jsem jednoho dne v červnu 1945 šel od Wolfshofu dolů přes ptačí rezervaci, nečekaně jsem narazil na skupinu, která byla zjevně na útěku: tři muži v civilu, lékař v důstojnické uniformě a zdravotní sestra Německého Červeného kříže. Uvedli, že už několik dní jdou pěšky z Vídně a nyní chtějí postranními cestami dál na západ, aniž by se dostali do ruských a amerických kontrol. – Sestra Červeného kříže si mě náhle prohlédla, trochu se usmála a řekla mi: ‚Já vás znám!'
Nyní jsem si i já tu ženu prohlédl blíž – nějak mi připadala povědomá. Po několika otázkách sem tam se skutečně ukázalo, že jsem jako těžce raněný byl jejím pacientem ve vídeňském lazaretu. Celá skupina se radovala z té podivné, málem neuvěřitelné náhody. Mně bylo podobně, div jsem se údivem nezmohl na slovo.
Bylo pro mě samozřejmostí ujmout se vedení skupiny přes hornoslavkovský lesní revír. Doprovodil jsem tedy tu malou skupinku, dokud se se mnou nemusela poblíž Krudumu rozloučit, a dal jsem jí ještě pár rad na další útěkovou cestu.
Zda se jí podařilo dostat se v pořádku do Bavorska?
K tomuto příspěvku odkazujeme na údaje v naší domovské knize o Wolfshofu (str. 86, 89) a v Heimatbriefu č. 1/2003. Nahlédněte také na strany 255 a 256!
[obr] Kácení dřeva v revíru Horní Slavkov kolem roku 1940.
Revírní hajný (lesní dělník) Josef Hofmann dohlíží na dva lesní dělníky při kácení smrku, ještě rámovou pilou! Dřevorubec vpravo je Willi Grill. Kdo zná toho druhého? Snímky poskytl krajan Toni Saebl.
Zobrazit původní německý text
## Aus heimatlichem Waldrevier
Unser Lm. Anton Saebl, 85jährig, aus Elbogen gebürtig, der schon im vorherigen Heimatbrief über Forst- und Jagdhütten im Revier „Ziegenruck" der Kreisstadt in Wort und Bild zu berichten wußte, war vor seiner Einberufung zum Militärdienst im Oktober 1941 auch ein Jahr lang als Forstanwärter bei der Revierförsterei der Bergstadt tätig. Er lebt in Großweil nahe dem Kochelsee in Oberbayern und stand mit dem letzten deutschen Forstpersonal nach der Vertreibung weiterhin in Verbindung.
Der Forstmann erinnert sich: „Mein Vorgesetzter, Revierförster Anton Fischer, wohnte bis 1943 am Wolfshof (Dienststelle) und leistete danach Wehrdienst. Er wurde 1953 im Raum Schweinfurt in den Staatsforstdienst übernommen, trat 1967 als Oberförster in den Ruhestand und verstarb 1980 im Alter von 76 Jahren. Mein Ausbilder, Revierheger (Forstwart) Josef Hofmann (1888-1965), wohnte im gemeindeeigenen Hegerhaus, mußte nach Kriegsende in seiner Tätigkeit bleiben und den tschechischen „Nachfolger" anlernen. Nach der Ausweisung fand er im Raum Gelnhausen eine neue Anstellung.
[obr] Forstanwärter Anton Saebl, 18jährig.
[obr] Revierförster Anton Fischer, geb. 1904.
Lm. Toni Saebl, der mit Zustimmung der amerikanischen Militärverwaltung ab 1. Juni 1945 für eine Übergangszeit als Forstaufseher für die städtischen Forsten – gegen ein monatliches Taschengeld – eingestellt wurde, berichtet von einer denkwürdigen Begegnung: „Als ich eines Tages im Juni 1945 vom Wolfshof bergab durch das Vogelschutzgebiet ging, stieß ich unvermutet auf eine Gruppe, die sich offensichtlich auf der Flucht befand: drei Männer in Zivil, ein Arzt in Offiziersuniform und eine DRK-Krankenschwester. Sie gaben an, daß sie seit Tagen zu Fuß von Wien kämen und nun auf Schleichwegen weiter nach Westen wollten, ohne in russische und amerikanische Kontrollen zu geraten. – Plötzlich musterte mich die Rote-Kreuz-Schwester, lächelte ein wenig und sagte zu mir: 'Ich kenne Sie!'
Po svátcích
Sváteční dny jsou nyní za námi,
splnilo se leckteré přání
krásnými dárky, ať byly jaké byly,
svícemi, silvestrovským punčem.
Tak stoupá vzhůru rok, jenž přichází!
Co ukrývá ve svém klíně?
Přinese požehnání, či nouzi a nebezpečí?
Osud člověka zůstává zahalen.
Obstůj ve všedním dni, postav se času!
Vyžadují si od tebe daň.
Důvěra v Boha dává dobrý doprovod,
kéž ti daruje sílu a odvahu!
Franz Pöttig
Zobrazit původní německý text
## Nach den Feiertagen
Die festlichen Tage sind nun vorbei,
erfüllt ist so mancher Wunsch
mit schönen Geschenken, was es auch sei,
mit Kerzen, Silvesterpunsch.
So steigt denn herauf das kommende Jahr!
Was birgt es in seinem Schoß?
Ob Segen es bringt, ob Not und Gefahr?
Verhüllt ist der Menschen Los.
Besteh' Du den Alltag, stell' Dich der Zeit!
Sie fordern von Dir Tribut.
Vertrauen auf Gott gibt gutes Geleit,
Er schenke Dir Kraft und Mut!
Franz Pöttig
Nun betrachtete auch ich die Frau näher, die mir irgendwie bekannt vorkam. Nach einigen Fragen hin und her stellte sich doch tatsächlich heraus, daß ich als Schwerverwundeter in einem Wiener Lazarett ihr Patient gewesen war. Die ganze Gruppe freute sich über diesen seltsamen, schier unglaublichen Zufall. Mir ging es ebenso, ich fand vor Verwunderung kaum Worte.
Es war für mich selbstverständlich, die Führung durch das Schlaggenwalder Forstrevier zu übernehmen. So begleitete ich die kleine Gruppe, bis sie sich in Krudumnähe von mir trennen mußte, und gab ihr noch einige Ratschläge für den weiteren Fluchtweg.
Ob sie es geschafft hat, heil nach Bayern zu gelangen?
Zu diesem Beitrag sei auf die Angaben in unserem Heimatbuch über den Wolfshof (S. 86, 89) und im Heimatbrief Nr. 1/2003 verwiesen. Man lese auch auf den Seiten 255 und 256 nach!
[obr] Holzfällen im Revier Schlaggenwald um 1940.
Revierheger (Forstwart) Josef Hofmann beaufsichtigt zwei Waldarbeiter beim Fällen einer Fichte, noch mit der Wiegesäge! Der Holzhauer rechts ist Willi Grill. Wer kennt den anderen? Die Aufnahmen stellte Lm. Toni Saebl zur Verfügung.



