Schlaggenwälder Heimatbrief — únor / březen 2003
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Milí krajané!
Do nového roku jsme vstoupili s mnoha dobrými přáními. Na předním místě mezi nimi stála naděje na udržení míru, kterému se už více než půl století smíme těšit ve svobodě a blahobytu, a na to, aby se v jiných zemích předešlo dalším válečným střetům. Z každodenní zkušenosti však víme, že žijeme v neklidné době a v ohroženém světě. Toto poznání tlumí důvěru a zvyšuje obavy.
Když k vám do domu přichází první Heimatbrief roku 2003 – je to už sedmdesátý z mého pera –, dávno se už rozloučil dříve často krutý, mrazivě třeskutý leden, jemuž se proto také říká „Hartung" (ledoměsíc), a my ještě vězíme uprostřed masopustu, který letos trvá až do 4. března. O bujarém reji dnešních „bláznivých dnů" s jeho často nesmyslnými výstřelky ať si každý udělá úsudek sám. Jak to bývalo doma, popisuje naše vlastivědná kniha na stranách 268/69. Podívejte se, vyplatí se si o tom zase jednou přečíst!
Čtyřicet dní po Vánocích nás církevní svátek Hromnic (2. 2.) se svěcením „bouřkových svící" už ukazuje cestu do předvelikonočního času. Délka dne znatelně přibývá – „na svatého Tomáše o kohoutí krok, na Nový rok už o celý krok, na Tři krále o skok jelena, na Hromnice už o celou hodinu", tak se snažili tomuto přírodnímu dění dostát i v nářečním rýmu. Druhý únor platil za zvláštní „ztracený den" (Lostag) pro některá selská pravidla. Tak prý dřevo poražené v tento den s přibývajícím věkem tvrdne, nečerviví ani nehnije. Čeledíni si hledali jiné, lepší místo.
V únoru najdeme v kalendáři známé svátky, jako sv. Blažeje (3. 2.), kdy kněz uděluje svatoblažejské požehnání, sv. Doroty (6. 2.) – „na Dorotu ještě mnoho sněhu, zato v létě dobrý jetel", sv. Valentina (14. 2. – dříve bez květin a bonbonů!) a svátek apoštola Matěje (24. 2.) s pravidlem „Matěj láme led; nemá-li žádný, udělá si ho". V únoru se sousedé ještě rádi scházeli na dračkách (draní peří).
Třetí březen je zasvěcen sv. Kunhutě, a tehdy se říkalo: „Hřmí-li na Kunhutu, rozdovádí se zima", ale také „Kunhuta přivádí teplo zezdola".
Čtvrtého března vzpomínáme na 54 sudetoněmeckých krajanů, kteří roku 1919 pokojně demonstrovali za svobodu a sebeurčení a přišli o život kulkami české soldatesky.
Popeleční středou (5. 3.) začíná půst; následují týdny rozjímání a vnitřního usebrání, ale pro nejednoho současníka i vážného úsilí se uskrovnit, aby konečně shodil zimní sádlo a nepříjemná kila. Na svátek sv. Josefa (19. 3.) platí povětrnostní pravidlo: „Je-li na Josefa jasno, bude dobrý rok"; 21. 3. dosáhneme rovnodennosti, počátku jara, a na Zvěstování Páně (25. 3.) slavíme slavnost „Zvěstování Páně". V tuto dobu se také vraceli špačci z jihu (dnes podstatně dříve).
Přeji vám – nejen k masopustu – zdravý humor a veselou mysl, i když už si nožka tak docela nezaskotačí. Snad i osvěžující zimní vycházka přinese zpět krásné vzpomínky na náš dříve tak sněhem bohatý domov. Vyrovnejte se všichni dobře s nástrahami zimy – a to prosím bez zlomených rukou a nohou!
S domáckým „Servus" vás srdečně zdraví váš krajan
Franz Pöttig
Původní znění (Liebe Landsleute!)
Mit vielen guten Wünschen haben wir das neue Jahr begonnen. Dabei stand die Hoffnung auf Erhaltung des Friedens, dessen wir uns seit mehr als einem halben Jahrhundert in Freiheit und Wohlstand erfreuen dürfen, und Vermeidung weiterer kriegerischer Auseinandersetzungen in anderen Ländern mit an vorderster Stelle. Aus täglicher Erfahrung jedoch wissen wir, daß wir in einer unruhigen Zeit und in einer bedrohten Welt leben. Diese Erkenntnis dämpft die Zuversicht und steigert die Besorgnis.
Wenn der erste Heimatbrief 2003 zu Euch ins Haus kommt – es ist der 70. aus meiner Feder – hat sich der früher oft strenge, frostklirrende Jänner schon verabschiedet, der dafür auch „Hartung" genannt wird, und wir stecken noch mitten im Fasching, der heuer bis zum 4. März dauert. Über das ausgelassene Treiben in den „närrischen Tagen" von heute mit seinen oft unsinnigen Auswüchsen mag jeder selbst befinden. Wie es früher daheim zuging, beschreibt unser Heimatbuch auf den Seiten 268/69. Seht nach, es lohnt sich, wieder einmal darüber nachzulesen!
Vierzig Tage nach Weihnachten weist uns der kirchliche Feiertag „Mariä Lichtmeß" (2.2.) mit der Weihe der „Wetterkerzen" bereits den Weg in die vorösterliche Zeit. Die Tageslänge nimmt spürbar zu – „zan Thomastoogh an Håhnatritt, 's Neia Gåuha schu an gånzn Schritt, Dreikenigstoogh an Hirschnsprung, za Löichtmeß schu a gånza Stund", so versuchte man, diesem Naturgeschehen auch im mundartlichen Reim gerecht zu werden. Der zweite Feber galt als besonderer „Lostag" für einige Bauernregeln. So wird Holz, an diesem Tag geschlagen, mit zunehmendem Alter härter, nicht wurmstichig oder faulig. Dienstboten suchten sich eine andere, bessere Stellung.
Im Feber finden wir im Kalender bekannte Namenstage, wie St. Blasius (3.2.), an dem der Priester den Blasiussegen erteilt, die hl. Dorothea (6.2.) – „an Dorothee noch viel Schnee, im Sommer dafür guter Klee", St. Valentin (14.2. – früher ohne Blumen und Pralinen!) und den des Apostels Matthias (24.2.) mit der Regel „Mattheis bricht's Eis; håut a kaans, mecht a sich aans". Im Feber fanden sich Nachbarsleute noch gern zum „Federnschlöißn" ein.
Der 3. März ist der hl. Kunigunde gewidmet, und da hieß es: „Dunnats ua Kunigund, treibts da Winta bunt", aber auch „Kunigund, kinnt die Wiarm va unt".
Am 4. März gedenken wir der 54 sudetendeutschen Landsleute, die 1919 für Freiheit und Selbstbestimmung friedlich demonstrierten und durch Kugeln der tschechischen Soldateska ihr Leben ließen.
Mit dem Aschermittwoch (5.3.) beginnt die Fastenzeit; es folgen Wochen der Besinnung und der inneren Einkehr, aber auch für so manche Zeitgenossen des ernsthaften Bemühens, sich einzuschränken, um endlich Winterspeck und lästige Pfunde loszuwerden. Am Josephitag (19.3.) gilt die Wetterregel: „Josephi klar, ein gutes Jahr"; am 21.3. erreichen wir die Tagundnachtgleiche, den Beginn des Frühlings, und an Mariä Verkündigung (25.3.) begehen wir das Hochfest „Verkündigung des Herrn". Um diese Zeit kamen auch die Stare aus dem Süden zurück (heute wesentlich früher).
Ich wünsche Euch – nicht nur zum Fasching – gesunden Humor und ein fröhliches Gemüt, wenn auch das Tanzbein sich nicht mehr so recht schwingen läßt. Vielleicht bringt auch eine erholsame Winterwanderung schöne Erinnerungen an unsere früher so schneereiche Heimat zurück. Kommt alle gut mit den Unbilden des Winters zurecht – und dies bitte ohne Arm- und Beinbruch!
Mit einem heimatlichen „Servus" grüßt Euch herzlich Euer Landsmann
Franz Pöttig
Krajanské setkání 2002 – obrazové ohlédnutí
Z fotografií, které mi byly pro Heimatbrief přenechány, jsem vyhradil ještě dvě ke zveřejnění. Oba snímky pocházejí od našeho krajana Josefa Hahna. (Doma bydlel u Stoky naproti Roßmeisslově továrně.)
[Foto] Členská schůze SHGV dne 7. 9. 02 v Kolpingově domě v Auerbachu. Zleva: Otto Dilling, Franz Hofmann, Kurt Völkl, Bruni Metzler (Wirlitsch), Herbert Jakob, Heinrich Dilling, Franz Pöttig, Anna Zimmerhackl (Veit), Gudrun Hubl, Rudi Dörfl.
[Foto] Po vzpomínce na zesnulé u pomníku vyhnanců z domoviny, zleva: bývalý starosta Hanni Haberberger (s chotí Elly), důstojný pán Kurt Völkl, druhý starosta Georg Gsell, Franz Hofmann a další věrní krajané.
Původní znění (Heimattreffen 2002 – eine Bildnachlese)
Aus den mir für den Heimatbrief überlassenen Fotos habe ich noch zwei für die Veröffentlichung vorgesehen. Beide Aufnahmen stammen von unserem Lm. Josef Hahn. (Daham håut a am Floutbooch vua da Roßmeissl-Fabrik gwohnt.)
[Foto] Mitgliederversammlung des SHGV am 7.9.02 im Kolpinghaus in Auerbach. V.l.: Otto Dilling, Franz Hofmann, Kurt Völkl, Bruni Metzler (Wirlitsch), Herbert Jakob, Heinrich Dilling, Franz Pöttig, Anna Zimmerhackl (Veit), Gudrun Hubl, Rudi Dörfl.
[Foto] Nach dem Totengedenken am Ehrenmal der Heimatvertriebenen mit v.l. Altbürgermeister Hanni Haberberger (mit Gattin Elly), Hw. Kurt Völkl, 2. Bürgermeister Georg Gsell, Franz Hofmann und anderen treuen Landsleuten.
Na cestách po domovině...
Když v neděli 8. září skončilo krajanské setkání 2002 v Auerbachu v Horní Falci, uskutečnili jsme, můj přítel a já, svůj záměr využít dlouhé cesty, kterou jsme až sem urazili, a podniknout také zajížďku do staré domoviny.
Přechod hranice u Waldsassenu a další jízda přes Cheb (Eger) a Loket (Elbogen) proběhly za nádherného počasí bez potíží. Když jsme si za časného večera chtěli pronajmout pokoj k přenocování v teprve nedávno zrenovovaném hotelu „U Karkulky" („Zum Rotkäppchen"), dříve „U červeného vola" („Zum roten Ochsen"), narazili jsme na potíže. Řídil jsem se údaji z Heimatbriefu z června/července 2002 a chtěl jsem si je, zvědavý jak jsem byl, ověřit na místě. Každopádně dodnes nevím, zda nám nerozuměli, nebo rozumět nechtěli! (Později nám bylo vysvětleno, že jsme se ptali v pivnici v přízemí, a ne, jak by bylo správné, v prvním patře.) Proč nám nedali potřebnou radu? (Na tento zjevný nedostatek komunikace si už stěžovalo více krajanů. Pozn. red.)
Po tomto nezdaru jsme se, jako už několikrát předtím, vydali do bývalé Nádražní ulice a hned v domě č. 326 (Gröschl/Reinhold) jsme dostali kýžené ubytování: nocleh uspokojivý s vydatnou snídaní, za mírnou cenu; parkování v uzavřeném dvoře. No prosím!
Ještě jsme měli žízeň a stůj co stůj jsme si chtěli něčeho dopřát ve „Volu". Bylo tak kolem půl deváté večer, opět v pivnici. Za pultem stál docela mladý muž, několik Čechů hrálo karty. Měl jsem chuť na skleničku červeného vína. Výčepní zřejmě neuměl německy, ukazoval nám několik lahví kořalky nebo likéru, až jsem po dlouhém dohadování prostě objednal dvě piva. To pak vyšlo. Ale pět minut před devátou byl konec! Posunky a ukazováním na hodiny nám dal najevo, že chce zavírat. Při odchodu jsem zahlédl letmo známou hostinskou; seděla v koutě a byla zabraná do hovoru. Rozmrzeni tak brzkou zavírací hodinou jsme vyšli ven.
Na dolním náměstí mě zaujalo množství aut – mohlo jich být dvacet i více –, která tam parkovala trvale, i přes den. Lámali jsme si hlavu, kde všichni ti lidé jsou.
Poté jsme se procházeli po náměstí a u „Café Reinhold" jsme zpozorovali světlo. Ve dvou velkých oknech stálo: BAR. Po krátkém zaváhání jsme vešli. Hosté, samí mladí lidé, hráli „dart" (házecí hru), obsluhovali hrací skříň puštěnou naplno; v jednom koutě běžel film s Mickey Mousem. Přívětivý hostinský nám přinesl sklenice dobrého českého piva. Měli jsme štěstí a dali se do řeči s rodilým, zjevně v domovině zůstalým Němcem jménem Rudl Egerer z Gänsdörflu, který se ještě dobře uměl vyjadřovat naším nářečím. Ve 23 hodin hostinský otevřel dveře a vyzval k opuštění lokálu. Dlouhá, událostmi nabitá neděle se tak na domácí půdě chýlila ke konci.
Pondělí, teplý pozdně letní den, nás nejprve zavedlo do obcí Kohlhau a Schneidmühl. Do těchto míst mě mé vzpomínky obzvláště táhnou, neboť tam jsem jako voják zažil konec druhé světové války. Poté jsme pokračovali k obci Andělská Hora (Engelhaus) s její působivou zříceninou hradu na výrazném sopečném kuželu a na několik hodin opět do lázeňského města Karlovy Vary (Karlsbad). V následujících dnech byly na programu krátké návštěvy zrestaurovaného a pozoruhodného zámku Bečov (Petschau) a zajížďky do Toužimi (Theusing) a ke klášteru Teplá (Tepl), kde jsem se několik dní nacházel v americkém zajetí. V samotném rodném městě Horní Slavkov (Schlaggenwald), kde jsem chtěl potkat i známé v novém sídlišti, jsme zamířili ke hřbitovu a kostelu sv. Jiří. Na jižní straně chrámu umožnil průzor v jednom z velkých kostelních oken pár pohledů dovnitř. Od mé zprávy v Heimatbriefu 5/2002 se, pokud lze poznat, něco změnilo: bylo uklizeno. (Jiní návštěvníci hlásí, že kostelní prostor je vymeten do čista a boční oltáře jsou odstraněny. I nepořádek v sakristii je odklizen. Pozn. red.) Co se tam plánuje? –
[Foto] Obě budovy č. p. 211 (Gareis/Schröck) a č. p. 497 (Pflughaus) v září 2002. Foto poskytl krajan Josef Hahn.
V novém muzeu na bývalé Hlavní ulici (dnes: Pluhová ulice = Pflughausgasse) v budově č. 211 (hostinec Georg Gareis/Emma Schröck), zvenčí i zevnitř zdařile zrenovované, lze za nízké vstupné zhlédnout leccos zajímavého z hornické doby, jako minerály, přístroje, nářadí, výrobky z porcelánu, historické dokumenty. Prapor c. a k. střeleckého spolku Horní Slavkov vede k zamyšlení. V horním patře přitahuje pozornost pěkný hodinový stroj ve skleněné skříni, který řídí ručičky hodin ve věžičce na střeše a odbíjení zvonu. V přízemí se nacházejí kancelář, prodejna cínových předmětů a replika „měšťanské černé kuchyně" (prastaré začouzené kuchyně). Vyobrazení budovy přináší Heimatbrief 5/2001.
Další výlet, tentokrát do Krušných hor (Keilberg = Klínovec), pak kvůli špatnému počasí skončil už v Nejdku (Neudek).
Ještě několik poznámek: Stravovali jsme se v hotelu „Aktus" v Lokti. Když už jsme byli ve starém okresním městě, nechali jsme si ukázat prázdninové byty, na které upozorňuje inzerát na zadní straně EHB 4/2002. Tato ubytování lze doporučit, údaje odpovídají. – Zdá se, že vyklizený pozemek „Schmieger-Schneider/Bräutigam" naproti „Volu" se upravuje jako další parkoviště. Natankovat osobní auto je možné i v Horním Slavkově nad železničním mostem směrem na Krásno (Schönfeld). Platba v korunách, ale i novou měnu euro téměř všude v pohraničí rádi přijímají (28 Kč za jedno euro).
Zde má zpráva končí. S mnoha novými dojmy ze staré domoviny, ale i s nezkalenými vzpomínkami na náš život ve starém horním městě a jeho okolí jsme nastoupili dlouhou zpáteční cestu. A pochybnosti o opakování takových „cest domů" se ve věku přes osmdesát let nezdají vůbec tak liché.
Ve staré sounáležitosti
Váš Josef Roth
Původní znění (Daheim unterwegs...)
Als das Heimattreffen 2002 in Auerbach i.d.Opf. am Sonntag, den 8. September zu Ende gegangen war, setzten wir, mein Freund und ich, unsere Absicht in die Tat um, die bisher weite Anreise zu nützen und auch einen Abstecher in die alte Heimat zu unternehmen.
Der Grenzübertritt bei Waldsassen und die Weiterfahrt über Eger und Elbogen verliefen bei herrlichem Wetter ohne Probleme. Als wir am frühen Abend im erst unlängst renovierten Hotel „U Karkulky" („Zum Rotkäppchen"), früher „Zum roten Ochsen", Zimmer zum Übernachten mieten wollten, bekamen wir Schwierigkeiten. Ich hatte mich nach den Angaben im Heimatbrief Juni/ Juli 2002 gerichtet und wollte diese, neugierig wie ich war, vor Ort überprüfen. Jedenfalls weiß ich bis heute nicht, ob man uns nicht verstehen konnte oder wollte! (Später wurden wir aufgeklärt, daß wir im Bierlokal im Parterre und nicht, wie es richtig gewesen wäre, im ersten Stock gefragt hatten.) Warum gab man uns nicht den erforderlichen Hinweis? (Über diese offensichtlich fehlende Kommunikation haben sich schon mehrere Landsleute beklagt. Anm. d. Red.)
Nach diesem Fehlschlag begaben wir uns, wie schon mehrmals vorher, in die frühere Bahnhofstraße und erhielten sogleich im Haus Nr. 326 (Gröschl/Reinhold) das gewünschte Quartier: Übernachtung zufriedenstellend mit reichlichem Frühstück, zu mäßigem Preis; Parken im abgeschlossenen Hofraum. Na also!
Wir waren noch durstig und wollten partout im „Ochsen" noch etwas zu uns nehmen. Es war so gegen 20.30 Uhr, wieder in der Bierstube. Ein ganz junger Mann stand hinter der Theke, einige Tschechen spielten Karten. Mein Sinn stand nach einem Glas Rotwein. Der Schankkellner verstand wohl kein Deutsch, zeigte uns einige Flaschen Schnaps oder Likör, bis ich nach langem Hin und Her einfach zwei Bier bestellte. Das klappte dann. Aber fünf Minuten vor 21.00 Uhr war Schluß! Mit Handzeichen und Fingerzeigen auf die Uhr bedeutete er uns, daß er Feierabend machen wollte. Beim Gehen bemerkte ich die mir flüchtig bekannte Wirtin; sie saß in einer Ecke und war in ein Gespräch vertieft. Verstimmt ob der frühen „Sperrstunde" gingen wir nach draußen.
Auf dem unteren Marktplatz fielen mir die vielen Autos auf – es mögen zwanzig oder mehr gewesen sein, die dort ständig, auch tagsüber, parkten. Wir rätselten, wo die ganzen Leute waren.
Anschließend schlenderten wir über den Markt und bemerkten beim „Café Reinhold" Licht. In zwei großen Fenstern war zu lesen: BAR. Nach kurzem Zögern gingen wir hinein. Die Gäste, lauter junge Leute, spielten „Dart" (ein Wurfspiel), bedienten eine Musikbox mit Überlautstärke; in einer Ecke lief ein Micky-Maus-Film. Ein freundlicher Wirt brachte uns Gläser guten böhmischen Bieres. Wir hatten Glück und kamen mit einem gebürtigen, offenbar heimatverbliebenen Deutschen namens Rudl Egerer vom Gänsdörfl ins Gespräch, der sich noch gut in unserem Dialekt ausdrücken konnte. Um 23.00 Uhr öffnete der Wirt die Türen und forderte zum Verlassen des Lokals auf. Ein langer, ereignisreicher Sonntag ging nun auf heimatlichem Boden zu Ende.
Der Montag, ein warmer Spätsommertag, führte uns zunächst in die Orte Kohlhau und Schneidmühl. In diese Gegend ziehen mich meine Erinnerungen besonders hin, denn dort erlebte ich als Soldat das Ende des Zweiten Weltkrieges. Danach ging es weiter zur Ortschaft Engelhaus mit seiner beeindruckenden Burgruine am markanten Vulkankegel und für einige Stunden wieder in die Bäderstadt Karlsbad. In den nächsten Tagen standen Kurzbesuche des restaurierten und sehenswerten Schlosses Petschau und Abstecher nach Theusing und zum Stift Tepl, wo ich mich einige Tage in amerikanischer Gefangenschaft befand, auf dem Programm. In der Heimatstadt Schlaggenwald selbst, wo ich auch Bekannte in der neuen Siedlung treffen wollte, strebten wir dem Friedhof und der St.-Georgs-Kirche zu. Auf der Südseite des Gotteshauses gewährte ein Guckloch in einem der großen Kirchenfenster ein paar Blicke in das Innere. Seit meinem Bericht im Heimatbrief 5/2002 hat sich, soweit erkennbar, etwas verändert: Es wurde aufgeräumt. (Andere Besucher berichten, daß der Kirchenraum besenrein gekehrt ist und die Seitenaltäre entfernt sind. Auch das Durcheinander in der Sakristei ist beseitigt. Anm. d. Red.) Was wird da geplant? –
[Foto] Die beiden Gebäude Hs-Nr. 211 (Gareis/Schröck) und Hs-Nr. 497 (Pflughaus) im September 2002. Das Foto stellte Lm. Josef Hahn zur Verfügung.
Im neuen Museum an der früheren Hauptstraße (heute: Pluhová ulice = Pflughausgasse) im Gebäude Nr. 211 (Wirtshaus Georg Gareis/Emma Schröck), innen wie außen gekonnt renoviert, ist gegen geringen Eintritt so manch Interessantes aus der Bergbauzeit, wie Mineralien, Geräte, Werkzeuge, sind Erzeugnisse aus Porzellan, historische Dokumente zu besichtigen. Eine Fahne des k.u.k. Schützenvereins Schlaggenwald stimmt nachdenklich. Im oberen Stockwerk zieht ein ansehnliches Uhrwerk im Glasgehäuse die Aufmerksamkeit auf sich, das die Uhrzeiger im Dachtürmchen und den Glockenschlag steuert. Im Erdgeschoß befinden sich Büro, Verkaufsraum für Zinngegenstände und der Nachbau einer „bürgerlich schwarzen Küche" (uralte Rußküche). Eine Abbildung des Gebäudes zeigt der Heimatbrief 5/2001.
Eine weitere Fahrt, diesmal ins Erzgebirge (Keilberg) endete dann wegen schlechter Witterung bereits in Neudek.
Noch einige Anmerkungen: Die Mahlzeiten nahmen wir im Hotel „Aktus" in Elbogen ein. Einmal in der alten Kreisstadt, ließen wir uns die Ferienwohnungen zeigen, auf die im Inserat des EHB 4/2002 Rückseite hingewiesen wird. Diese Quartiere sind empfehlenswert, die Angaben sind zutreffend. – Es hat den Anschein, als ob das abgeräumte Grundstück „Schmieger-Schneider/Bräutigam" gegenüber dem „Ochsen" als zusätzlicher Parkplatz hergerichtet wird. Tanken des Pkw ist auch in Schlaggenwald oberhalb der Bahnbrücke in Richtung Schönfeld möglich. Bezahlung in Kronen, auch die neue Euro-Währung wird fast überall im Grenzland gerne angenommen (28 Kc für einen Euro).
Hier endet mein Bericht. Mit vielen neuen Eindrücken aus der alten Heimat, aber auch eingedenk ungetrübter Erinnerungen an unser Leben in der alten Bergstadt und ihrer Umgebung traten wir die lange Rückreise an. Und die Zweifel an einer Wiederholung solcher „Heimreisen" erscheinen bei einem Alter von über achtzig Jahren gar nicht so abwegig.
In alter Verbundenheit
Euer Josef Roth
Krajané!
Krajané! Heimatbrief, setkání na Sudetoněmeckém dni a v patronátním městě nás vyhnance z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a okolí pevně drží pohromadě. Díky tomu zůstávají vzpomínky na náš nezapomenutelný domov živé a my zůstáváme věrně spojeni!
Původní znění (Landsleute!)
Landsleute! Heimatbrief, das Treffen beim Sudetendeutschen Tag und in der Patenstadt halten uns Vertriebene aus Schlaggenwald und Umgebung fest zusammen. Dadurch bleiben die Erinnerungen an unsere unvergeßliche Heimat lebendig und wir in Treue verbunden!
V zimě 1938/39
V zimě 1938/39 se personál firmy punčochárna Gustav Wölfel, ležící nad porcelánkou Sommer & Matschak při silnici na Krásno (Schönfeld), postavil fotografovi ke skupinovému snímku.
[Foto] Osoby zleva: Hilde Vetana (Hub), Erna Lochschmidt (Obere Gasse), Anna Pöttig (Leßnitzgasse; ta snímek poskytla), Maria Albert (Obere Gasse/filiálka Konsumu), Babette Wölfel, choť majitele firmy, za ní Ernst Wölfel, syn. V pozadí protékala Stoka (Flutbach), pěšina vedla kolem zarostlých zbytků zdí Červeného dvora (Roter Hof) k Jahnheimu. Jako každý rok napadlo i tehdy mnoho sněhu.
Původní znění (Im Winter 1938/39)
Im Winter 1938/39 stellte sich das Firmenpersonal der Strumpffabrik Gustav Wölfel, oberhalb der Porzellanfabrik Sommer & Matschak an der Straße nach Schönfeld gelegen, dem Fotografen zum Gruppenbild.
[Foto] Die Personen v.l.: Hilde Vetana (Hub), Erna Lochschmidt (Obere Gasse), Anna Pöttig (Leßnitzgasse; sie stellte das Foto zur Verfügung), Maria Albert (Obere Gasse/Konsum-Filiale), Babette Wölfel, Gattin des Firmeninhabers, dahinter Ernst Wölfel, Sohn. Im Hintergrund floß der Flutbach vorbei, ein Fußweg führte an den überwachsenen Mauerresten des Roten Hofes vorüber zum Jahnheim. Wie in jedem Jahr, war auch damals viel Schnee gefallen.
Skákání do závějí (Windwahn)
Ostrý západní vítr to byl, který od Slavkovského lesa (Kaiserwald) hnal jemný sníh přes širou, holou pláň k městu ležícímu v údolním zářezu, vháněl jej do úvozu „Huhlnweegh", pěchoval a v dlouze klenutých, bizarních závějích jej vršil do výše metrů. Tehdy nebylo z Nádražní ulice směrem k Florianu, Langmaalu či ke Schödlhofu žádné projití.
Než se obcí přidělení odhazovači sněhu pustili do bílých mas, sloužil nám, klukům, téměř zavátý úvoz jako ideální zimní dobrodružné hřiště. Vyzbrojili jsme se domácími lopatami na uhlí, hloubili chodby, vykopávali jeskyně, za soumraku zapalovali oharky svíček a vytvářeli tak v labyrintu téměř romanticky kouzelnou atmosféru. Jakmile však nastala obleva, byla za pár dní celá ta nádhera pryč.
Než k tomu ale došlo, využívali jsme příležitosti ke skákání do závějí (Windwahnspringen). Travnatá plocha nahoře nesla většinou jen dost tenkou sněhovou pokrývku, což byl předpoklad pro dobrý rozběh k dalekému skoku. Přistání těsně před „propastí" bylo přitom to nejlepší a zajišťovalo hluboké zaboření. Kdo skočil příliš daleko, prolomil hranu a náhle se ocitl dole. Při dobrém doskoku se člověk zabořil až po břicho do sněhu, dostat se ven pak bylo dost namáhavé. Skutečný mistrovský skok se povedl Joslovi. Na jeho smůlu měl tehdy na sobě krátké, hrubé holínky, které by pojaly ještě mnohem silnější lýtka, než byla ta jeho.
A tak se stalo, co se stát muselo: jedna holínka zůstala dobrého půl metru hluboko ve sněhu a milý Josl stál jako čáp s pokrčenou nohou vedle a čekal, zatímco my ostatní jsme se pilně prohrabovali a po pěkné chvíli vynesli na světlo obuv naplněnou sněhem.
V úvozu „Huhlnweegh" se zbytky sněhu držely dlouho do jara. Dnes jeho průběh sleduje spojovací silnice ze starého jádra města nahoru k novému sídlišti. Závěje už asi nejsou.
F.P.
Původní znění (Windwahn)
Der scharfe Westwind war es, der vom Kaiserwald her den feinen Schnee über die weite, kahle Fläche gegen die im Taleinschnitt gelegene Stadt trieb, ihn in den „Huhlnweegh" wehte, preßte und in langgeschwungenen, bizarren Schneewehen meterhoch auftürmte. Da gab es von der Bahnhofstraße her in Richtung Florian, Langmaal oder zum Schödlhof kein Durchkommen mehr.
Bevor die von der Gemeinde eingeteilten Schneeschaufler den weißen Massen zu Leibe rückten, diente der beinahe zugewehte Hohlweg uns Buben als idealer winterlicher Abenteuerspielplatz. Wir bewaffneten uns mit den häuslichen Kohlenschaufeln, gruben Gänge, schachteten Höhlen aus, steckten in der Dämmerung Kerzenstummel an und schufen so im Labyrinth eine fast romantisch-zauberhafte Atmosphäre. Setzte jedoch Tauwetter ein, war schon in wenigen Tagen die ganze Pracht vorbei.
Bevor es aber soweit kam, nutzten wir die Gelegenheit zum Windwahnspringen. Die Wiesenfläche oben trug meistens nur eine recht dünne Schneedecke, eine Voraussetzung für einen guten Anlauf zum weiten Sprung. Eine Landung knapp vor dem „Abgrund" bot dabei das Optimale und sicherte ein tiefes Einsinken. Wer zu weit sprang, brach die Kante und fand sich abrupt unten wieder. Bei gutem Einsprung versank man bis zum Bauch im Schnee, ein Herauskommen gestaltete sich dann recht mühevoll. Ein wahrer Meistersprung gelang dem Josl. Zu seinem Pech trug er damals kurze, derbe Stieferl, die noch weit stärkeren Wadeln Platz geboten hätten als den seinen.
So kam es auch, wie es kommen mußte: Ein Stiefel blieb einen guten halben Meter tief im Schnee zurück, und der liebe Josl stand, gleich einem Storch, mit angezogenem Bein wartend daneben, während wir anderen emsig drauflos wühlten und das Schuhwerk nach einer guten Weile schneegefüllt wieder zutage förderten.
Im „Huhlnweegh" hielten sich Schneereste bis weit in das Frühjahr hinein. Heute folgt seinem Verlauf die Verbindungsstraße vom alten Stadtkern hinauf zur neuen Siedlung. Schneewehen gibt es wohl keine mehr.
F.P.
Domov
Vyhnankyně trpěla stýskáním po domově...
Nové přátele jsem tu snad našla,
leč štěstí nikde ne.
Mé srdce po domově prahne
a vrátit se už nemůže.
Ve dne, v noci, každou hodinu
mě volá vzdálený hlas
a zdraví mě ústy domova,
jak kdysi zpívávala máma.
Sama jdu světem
a nikde nenacházím klid.
Širá, modrá nebeská klenba
mou touhu přikrývá.
Christine Langer, †1967
Původní znění (Heimat)
Eine Vertriebene litt unter Heimweh ...
Wohl fand ich neue Freunde hier,
doch nirgends fand ich Glück.
Mein Herz sehnt nach der Heimat sich
und kann nie mehr zurück.
Bei Tag, bei Nacht, zu jeder Stund'
ruft mich ein ferner Klang
und grüßt mich mit der Heimat Mund,
wie einst die Mutter sang.
Ich gehe einsam durch die Welt,
und nirgends find' ich Ruh'.
Das weite, blaue Himmelszelt
deckt meine Sehnsucht zu.
Christine Langer, †1967
Něco pro pousmání!
(z chebského nářečí) Když člověk o masopustu prohýří skoro celou noc a teprve časně ráno unavený a nevyspalý padne do postele, může se mu pak přihodit, že má ještě úzkostný sen. Takový zlý sen jsem nedávno jednou měl. Ten hned tak nezapomenu. Snad se mi trochu uleví, když vám ho vypovím.
Zdálo se mi totiž doopravdy, že jsem umřel. Zní to sice podivně, ale to mě zas tak nerozrušilo; o to víc ale to, co přišlo potom.
Zprvu bylo všechno tak, jak jsem si to představoval. U nebeské brány byl pořádný nával. Ale co, měl jsem přece čas. Když jsem přišel na řadu, nahlédl svatý Petr do své tlusté knížky, kde je zaznamenáno všechno, co jsme na zemi tak páchali. Sotva si kousek přečetl, ostře se na mě podíval a řekl, že jsem hodně těžký případ a že rozhodnutí, zda nebe nebo peklo, může padnout jen u nejvyšší instance. Nato přišel anděl a odvedl mě k Pánu Bohu.
Servus, císaři, pomyslel jsem si. Jak si dovedete představit, byl jsem tam pěkně nesvůj. Nebeský Otec se na mě chvíli díval svýma dobrýma očima a pak řekl: „Ano, co s tebou jen mám dělat? Má přikázání jsi jakžtakž dodržoval, ale u šestého přikázání to vázne. S první ženou ses nechal rozvést a u druhé jsi taky zaběhl vedle."
To jsem se sice lekl, ale pak jsem si pomyslel: drzé čelo předmět a útok je nejlepší obrana. Aby nebylo všechno ztraceno, podíval jsem se na Pána Boha upřímně a řekl: „Milý Bože, mou první svatbou jsi i ty tak trochu vinen. Byl jsem tehdy mladý a hloupý a slepý samou láskou a teprve potom jsem si všiml, že se k sobě vůbec nehodíme. Mohl jsi mi přece předem otevřít oči, pak bych do toho nespadl."
Viděl jsem, že mé argumenty nebeskému otci nebyly lhostejné, protože na to poznamenal: „Tak dobrá, ta historie ještě spadá pod amnestii mládí. Ale pořád jsou tu ještě ty mnohé jiné dívky a taky ženy, kterým jsi popletl hlavu a dělal naděje!"
Hned jsem se zase bránil: „Ano, ty milý Bože, i tím nejsi tak docela nevinen. Konec konců jsi stvořil Evu se všemi jejími půvaby a svůdnickým uměním. Je to přece velký kompliment pro tebe, když my muži těm půvabům pořád podléháme! Kdyby ses při stvoření Evy tolik nevytáhl, nebyla by pro nás pokušení tak veliká!" I tenhle úder seděl. Pán Bůh se na mě zamyšleně zadíval a pak přiznal: „Z téhle strany jsem to ještě vůbec neviděl. Co se mě týče, odpouštím ti.
Teď ale záleží na tom, jestli ti odpustí i ty dívky, které už všechny na tebe čekají." Chtěl jsem od něj vědět, kolik jich tam čeká. On na to: „Nepočítal jsem je, ale je to pěkný houf." Věřte mi, bylo mi úplně divně, dostal jsem opravdové bušení srdce. Malou naději jsem ještě měl, když jsem se zeptal dál: „Milý Bože, prozraď mi ještě, jsou taky ještě tak mladé jako tehdy, když jsem jim byl milý?" Ale tu jsem narazil na toho pravého! Pán Bůh: „Kam to myslíš? To jsou dneska všechno staré ženské, a rovnou se připrav: pár mužů taky čeká!"
To jsem samozřejmě hned zaprotestoval a poukázal na to, že to musí být omyl, protože o muže jsem nikdy nestál.
„Ne, ne, to já vím," uklidňoval mě nebeský Otec. „To jsou jen ti muži, kterým jsi nasadil parohy!"
Tu na mě vyrazil úzkostný pot a udělalo se mi úplně zle. Když jsem vydávil: „To je přece peklo!", poznamenal Pán Bůh jen lakonicky: „To může být, i to sis poctivě zasloužil." –
Tu jsem se probudil zbrocený potem, srdce se řítilo jak splašené, musel jsem se teprve vzpamatovat, kde jsem: v posteli. Jak jsem byl rád, že to všechno byl jen sen! Co si člověk často nasní za nesmysly, ne, ne, něco takového! –
Trochu jste se s tím čtením natrápili, viďte? Přečtěte si to ještě párkrát, pak to určitě půjde mnohem líp.
Váš Franz z Desátého náměstí (Zehntplatz)
Původní znění (A wing woos zan Schmunzln!)
Wenn ma in Fåsching fåst die gånza Nåcht durchgmåcht håut u erscht fröih möid u üwanachtig ins Bett föllt, dånn kuas aan fei påssian, daß ma danåuch aa nuch an Ångsttraam håut. Sua ran Ålptraam ho i neilich amål ghått. Dian wiari niat sua schnell vagessn. Vielleicht wiad ma a wing leichta, wenn ich nan Enk daz(ühl.
Dåu håut ma doch wirklich traamt, daß i gsturbm bin. Es häiat si zwår merkwürdig ua, owa dees håut mi fei niat weita aufgregt; um sua mäiha dees, woos danåuch kumma is.
Zunächst wår ålles sua, wöi i mas vüagstöllt ho. Am Himmlståua wår a ziemlicha Åndrång. Owa woos solls, i ho ja Zeit ghått. Wöi i ua da Reih wår, håut da Petrus in sei dicks Böichl neigschaut, wåu ålls vazeichnat is, woos mia hålt af da Earn sua gendiat håm. Kaum håut a a wing woos glesn ghått, håut a mich schårf uagschaut u gsågt, daß ich a gånz schwara Fåll bin u die Entscheidung, ob Himml oda Höll, nua va da häichstn Instanz troffm wean kua. Dåudrauf is a Engl kumma, dea mich zan Herrgott bråcht håut.
Servus, Kaiser, ho a ma denkt. Wöids Enk vüastölln kinnts, wår i dåu gånz schöi dahoost. Da Himmlvåta håut mi mit seina goutn Augn a Waal uagschaut u dånn gsågt: „Jå, woos måch i denn mit Dir? Du håst jå meine Gebote sua einighamåßn ei(nghåltn, owa ban 6. Gebot, dåu happats schwaa. Va da erschtn Frau håst Di scheidn låua u ba da zweitn bist aa danebm nausgånga".
Dåu wår i schu daschrockn, owa dånn ho i ma denkt, Frechheit siegt u Ångriff is die beste Vateidigung. Damit niat ålls valåuan is, ho i an Herrgott treiherzig uagschaut u gsågt: „Löiwa Gott, ua meina erschtn Heiat bist Du aa a wing schuld. Ich wår damåls jung u dumm u blind va lauta Löib u ho erscht danåuch gmiarkt, daß mia hålt gåua niat zåmmpassn. Du häist ma doch vuahea die Augn öffna kinna, dånn war i niat neidäppt".
Ich ho gseah, daß meine Arghamenta an Himmldada niat gleichg(ültig glaut håm, waal a drauf gmaant håut: „Ålso gout, döi Gschicht föllt nuch unta die Jugendamnestie. Dåu san owa imma nuch döi v(üln ånnan Mådla u aa Weiwa, diannan Du an Kuap vadraht u Hoffnungen gmåcht håst!"
Dåu ho i mi glei wieda za Wehr gsetzt: „Jå Du löiwa Gott, aa dåu drua bist Du niat gånz unschuldig. Schließlich håst Du die Eva gschåffm, mit åll ihrn Reizn u Verführungskünstn. Dees is doch a gråuß Kompliment füa Dich, wenn mia Månna dian Reizn imma wieda untaliegn! Häist hålt bei da Erschåffung va da Eva niat gåua sua auftrumpft, dånn waarn füa uns die Vasuchungan niat gånz sua gråuß!" Aa dea Hieb håut gsessn. Da Herrgott håut mi nåchdenklich betråcht u dånn zougebm: „Va dera Seitn ho i dees nuch gåua niat gseah. Woos mich uagäiht, sua vazeiha Da.
Oitza kinnts nuch drauf ua, ob Da die Mådla aa vazeiha werdn, döi schu ålla af Dich wårtn". Dåu wollt i va ih(n wissn, wöiv(ül dåu wårtn. Ea drauf: „Z(ühlt ho i sa niat, owa es is a gånz schöina Auflauf". Glaubts mas, mia is gånz ännasch wuan, ich ho richtigh Herzkloppm kröigt. A klaana Hoffnung ho i nuch ghått, wöi i weita gfräigt ho: „Löiwa Gott, varråut ma nuch, ob döi aa nuch sua gung san wöi dåmals, wöi ich ihnan gout wår". Dåu bin i owa uan Rechtn kumma! Da Herrgott: „Wåu denkstn Du hi? Dees san heint ålls ålte Weiwa, u daß Di glei drauf ei(nstöllst: a påar Månna wårtn aa!"
Dåu ho i natürlich glei protestiat u drauf hi(ngwiesn, daß dees a Irrtum sei mou, waal ich mia aus Månnan nöi woos gmåcht ho.
„Na, naa, dees waaß i schu", håut da Himmlvåta beschwichtigt. „Dees san nua die Månna, diannan woos Du „Hiana" aufgesetzt håst!"
Dåu is ma da Ångstschwaaß kumma u mia is gånz schlecht wuan. Wöi i rausgwürgt ho: „Dees is jå die Höll!", håut da Herrgott nua lakonisch gmaant: „Dees kua schu sei, döi håst Du Dir aa redlich vadöint". –
Dåu bin i schwaaßbådt aufgwåcht, as Herz is gråast wöi varruckt, ich ho mi möin erscht bsinna, wåu i wår: im Bett. Wår ich dåu fråuch, daß dees ålles nua a Traam wår! Woos ma doch oft füa an Bleedsinn zåmmtramt, naa, naa, sua woos! –
Håtts Enk schu a wing plåugn möin mi(tn Lesn, gella? Lest sas hålt nuch a påar Mål, dånn gäihts gwiß v(ül leichta.
Enka Frånz van Zehntplåtz