Schlaggenwälder Heimatbrief — prosinec 2000 / leden 2001

📖 Als Buch lesen

Heimatbrief

Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.

← zurück zu Heimatbriefe

Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Moji milí krajané!

„Mír na zemi," hlásá vánoční poselství. Jen tři slova, a přece symbol. Neboť: jak daleko jsou lidé míru vzdáleni! Válka, nouze a bída všude ve světě, neustále a znovu vzplanuvší, dávají o tomto zaslíbení pochybovat. Bezmocně stojí jednotlivec tváří v tvář takovému neštěstí a mocní mění málo nebo nic. Tady zřejmě pomůže už jen modlitba.

A ještě něco jiného: Jsou lidé, kteří žijí v blahobytu, ale velký svátek křesťanstva chtějí snižovat na „konzumní Vánoce", „sentimentální narkózu" a „citovou rozněžnělost". Kdo soudí tak lehkovážně, dělá si to velmi, ba příliš snadné. Připouštím, i svíčky na vánočním stromku vrhají stíny. Přesto nebyly Vánoce nikdy oázou blaženosti s nezkalenou harmonií. Ale svátek Kristova narození byl vždy a zůstává svátkem rodiny, i – a víc než kdy jindy – pro mládež. Tak je to dobře ve světě, který se z velké části stal střízlivým, chladným a především sobeckým. Vánoce nezávisejí na dárcích a jejich hodnotě.

Kdo není zcela zaslepen sobectvím, nesmí ani – nebo právě – v době adventní zavírat oči před starostmi druhých, před utrpením chudých, osamělých a uprchlíků, před chřadnutím nemocných, před hladem dětí a starých lidí, kteří živoří nejen v chudinských čtvrtích na okraji velkoměst, vtěsnáni mezi hory odpadků a haldy smetí, v chatrčích z lepenky, plechu a plastu. Chudoba a opuštěnost jsou trámy onoho kříže, na nějž jsou tito nejubožejší přibíjeni. Oni, oběti bezcitného, lhostejného, jen na moc a zisk zaměřeného okolního světa, v němž je každý sám sobě nejbližší, potřebují náš soucit a naši pomoc.

Nezapomínejme, že i my jsme kdysi byli vyhnáni z domova, chudí a osamělí, a pak vděční za každou pomocnou ruku!

Nikdo však nemůže přehlédnout, že mnozí lidé zůstali vnímaví k nouzi druhých a schopní pospolitosti. Náboženskému a sociálnímu poselství vánočního evangelia se stále ještě rozumí – i bez toho, aby se s ním pokaždé a všude vyzvánělo na velký zvon. V zemi jsou nesčetní chudí, ale i nespočet dobrých skutků, které se konají daleko od očí veřejnosti.

I pro všechny, kdo smysl svátku už nechápou nebo nikdy nepochopili, jsou Vánoce nabídkou: k nadechnutí a přemýšlení, k nalezení sebe sama a k rozjímání.

Křesťanská víra se však nedá ani nařídit, ani zabalit do vánočního papíru. Poselství z Betléma, poselství radosti, míru a důvěry, však platí všem, v neposlední řadě lidem bez pokoje, zklamaným, těm, které sužuje neklid, a nakonec i těm, kdo nechtějí připustit, že bez víry nelze životu porozumět.

Nemocným přeji uzdravení, vám všem rozjímavé, pokojné a milostiplné Vánoce a do nového roku zdraví a dobrý, požehnaný čas. Zdraví vás ve vlastenecké sounáležitosti váš krajan Franz Pöttig

Původní znění (Meine lieben Landsleute!)

„Frieden auf Erden", so verkündet es die Weihnachtsbotschaft. Drei Worte nur, und doch ein Symbol. Denn: Wie weit sind die Menschen vom Frieden entfernt! Krieg, Not und Elend überall in der Welt, ständig und neu aufflammend, lassen an dieser Verheißung zweifeln. Machtlos sieht sich der einzelne solchem Unglück gegenüber, und die Mächtigen ändern wenig oder nichts. Da hilft wohl nur noch Beten.

Etwas anderes: Es gibt Leute, die im Wohlstand leben, aber das große Fest der Christenheit als „Konsumweihnacht", „sentimentale Narkose" und „Gefühlsduselei" herabsetzen wollen. Wer so leichtfertig urteilt, macht es sich sehr, ja zu einfach. Zugegeben, auch Christbaumkerzen werfen Schatten. Doch Weihnachten war zu keiner Zeit Oase der Glückseligkeit mit ungetrübter Harmonie. Aber das Christfest war schon immer und bleibt ein Fest der Familie, auch und mehr denn je für die Jugend. Das ist gut so in einer Welt, die weithin nüchtern, kalt und vor allem egoistisch geworden ist. Weihnachten ist nicht von Geschenken und ihrem Wert abhängig.

Wer nicht völlig von Eigensucht geblendet ist, darf auch oder gerade in der Adventszeit nicht die Augen verschließen vor den Sorgen anderer, vor dem Leid der Armen, Einsamen und Flüchtlinge, vor dem Siechtum der Kranken, vor dem Hunger der Kinder und Alten, die nicht nur in den Elendsvierteln am Rande der Großstädte, eingezwängt zwischen Müllbergen und Unrathalden, in Hütten aus Pappe, Blech und Plastik hausen. Armut und Allein(gelassen)sein sind die Balken jenes Kreuzes, an das man diese Ärmsten nagelt. Sie, die Opfer einer gefühlsrohen, gleichgültigen, nur auf Macht und Profit ausgerichteten Mitwelt, in der jeder sich selbst der Nächste ist, bedürfen unserer Anteilnahme und Hilfe.

Vergessen wir nicht, daß auch wir einmal, heimatvertrieben, arm und einsam und dann für jede hilfreiche Hand dankbar waren!

Doch niemand kann übersehen, daß viele Menschen für die Nöte anderer ansprechbar und zu Gemeinsamkeiten fähig geblieben sind. Die religiöse und soziale Botschaft des Weihnachtsevangeliums wird noch immer verstanden – auch ohne sie immer und überall an die große Glocke zu hängen. Es gibt ungezählte Arme im Lande, aber zahllose gute Taten, die fernab der Öffentlichkeit vollbracht werden.

Auch für alle, die den Sinn des Festes nicht mehr begreifen oder noch nie begriffen haben, ist Weihnachten ein Angebot: zum Atemholen und Nachdenken, zum Sich-Finden und zur Besinnlichkeit.

Christlicher Glaube indes läßt sich weder verordnen noch in Weihnachtspapier verpacken. Die Botschaft von Bethlehem aber, eine Botschaft der Freude, des Friedens und der Zuversicht, gilt allen, nicht zuletzt den Friedlosen, den Enttäuschten, den von Unrast Geplagten und schließlich auch jenen, die nicht wahrhaben wollen, daß man ohne Glauben das Leben nicht verstehen kann.

Ich wünsche den Kranken Genesung, Euch allen besinnliche, friedvolle und gnadenreiche Weihnachten und für das neue Jahr Gesundheit und eine gute, gesegnete Zeit. Es grüßt Euch in heimatlicher Verbundenheit Euer Landsmann Franz Pöttig

Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Vánoční a novoroční pozdrav

Milí slavkovští přátelé,
rok 2000 jako aritmetický konec 20. a zároveň první rok 21. století – protože začíná dvojkou – se chýlí ke konci. S rokem 2001 tak konečně přijde do našeho časového uspořádání zase pořádek.
Pokud jde o naše patronátní partnerství, bylo jistě 36. krajanské setkání v září v Auerbachu pamětihodným shledáním. Překvapivě potěšitelně velký zástup příbuzných, přátel a bývalých sousedů se u nás na dva dny sešel, aby nechal myšlenky a hovory zabloudit do minulosti a do staré domoviny. Myslím, že slova „život bez setkávání s přáteli k oslavě ubíhá jako jízda vlakem bez nádraží" platí i pro naše patronátní partnerství. Z toho důvodu mě těší, že patronátní město Auerbach i. d. Opf. smí být díky mnoha slavkovským krajanským setkáním od svého založení v roce 1956 takříkajíc hlavním nádražím.
Ke konci roku ze srdce děkuji všem, kdo přispěli k tomu, že naše patronátní partnerství zůstalo až dodnes naplněno životem, a může tak s velkou důvěrou v příštím roce ohlédnout za 45 lety své existence.
K vánočnímu svátku vám přeji radostné chvíle a odstup od všedního dne s jeho starostmi a nepříjemnostmi a do roku 1 v 21. století především zdraví a chápavé a spolehlivé přátele.
Váš Helmut Ott, první starosta

Původní znění (Weihnachts- und Neujahrsgruß)

Liebe Schlaggenwalder Freunde,
das Jahr 2000 als arithmetisches Ende des 20. und gleichzeitig das erste Jahr des 21. Jahrhunderts – weil es mit einer 2 beginnt – neigt sich dem Ende zu. Somit kommt mit 2001 endlich wieder Ordnung in unser Zeitgefüge.
Was unsere Patenschaft betrifft, war sicher das 36. Heimattreffen im September in Auerbach eine erinnernswerte Begegnung. Eine überraschend erfreulich große Schar Verwandter, Freunde und ehemaliger Nachbarn hat sich für zwei Tage bei uns eingefunden, um die Gedanken und Gespräche in die Vergangenheit und die alte Heimat zurückschweifen zu lassen. Ich denke, daß das Wort „ein Leben ohne Begegnung von Freunden zum Feiern läuft ab wie eine Bahnfahrt ohne Bahnhöfe" auch für unsere Patenschaft gilt. Aus diesem Grund freue ich mich, daß die Patenschaft Auerbach i. d. Opf. durch die vielen Schlaggenwalder Heimattreffen seit der Gründung im Jahr 1956 sozusagen der Hauptbahnhof sein darf.
Zum Jahresende danke ich allen ganz herzlich, die dazu beigetragen haben, daß unsere Patenschaft bis heute mit Leben erfüllt geblieben ist und so mit großer Zuversicht im kommenden Jahr auf ihr 45jähriges Bestehen zurückblicken kann.
Für das Weihnachtsfest wünsche ich Ihnen frohe Stunden und Abstand vom Alltag mit seinen Sorgen und Unannehmlichkeiten und für das Jahr 1 im 21. Jahrhundert vor allem Gesundheit und verständnisvolle und zuverlässige Freunde.
Ihr Helmut Ott, Erster Bürgermeister

Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Vánoční pozdrav Erny Kögler

Veselé Vánoce a dobrý nový rok přeje svým krajanům z rodné vsi Milíkov (Gfell) a z ostatních vesnic Erna Kögler, rozená Jessl (ban Zenkn)

Původní znění (Weihnachtsgruß von Erna Kögler)

Frohe Weihnachten und ein gutes neues Jahr wünscht ihren Landsleuten aus dem Heimatdorf Gfell und den anderen Dörfern Erna Kögler geb. Jessl (ban Zenkn)

Scan des Originals Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Krajanské setkání v Auerbachu i. d. Opf.

Patronátní město a Heimatbrief zvaly – a krajané přišli 9. a 10. září zblízka i zdaleka na 36. setkání do hornofalckého horního města (v Auerbachu podvacáté čtvrté). Seznam jmen uvádí 90 návštěvníků. Mnozí „stálí hosté" se opět dostavili a zachovávají věrnost. Nepřítomnost bývalých obyvatel vesnic našeho farního obvodu však byla i tentokrát s lítostí zaznamenána.

Sobota, 9. 9.
Nebe nám nadělilo „císařské počasí"! Během odpoledne se ve slavnostně vyzdobeném Kolpingově sále sešlo asi 60 účastníků, vyhnanců z celého Německa, k radostnému posezení. (V roce 1994 jich bylo ještě dvakrát tolik.) Radost ze shledání, často po mnoha letech, jim byla vepsána do tváře. Kolpingova rodina jako vždy zásobila hosty jídlem a nápoji a bohatým a levným bufetem s koláči.

Skupinová fotografie před domovskou světnicí
Asi třetina návštěvníků setkání v Auerbachu i. d. Opf. se s krajanem Franzem Hofmannem (vpředu, třetí zleva) a domovským farářem důst. p. Kurtem Völklem (napravo od středu snímku) sešla před domovskou světnicí k pamětní fotografii. Snímek poskytla krajanka Bruni Metzler (Wirlitsch).

Za to si čilá skupina kolem paní Elli Habergerové zaslouží i na tomto místě srdečné poděkování!
V 16 hodin se konala členská schůze spolku SGH (viz zpráva). Na domovském večeru pak náš čilý Franz Hofmann, organizátor „na místě", přivítal krajany a hosty. Litoval, že „slavkovská rodina" je stále menší, že se někteří domovští přátelé většinou z důvodu věku nebo zdravotních potíží nemohou setkání zúčastnit, a popřál všem radostné chvíle a shromáždění dobrý průběh. Jmenovitě zmínil nepřítomného čestného předsedu našeho domovského spolku Josefa A. Taubera a vyřídil jeho pozdravy. První starosta Helmut Ott a bývalý starosta Hanni Habersberger pronesli k nám, patronátním dětem, srdečná slova a opětovně vyjádřili obdiv nad naší stále vroucí sounáležitostí se starou domovinou, která nás znovu a znovu přivádí na setkání do patronátního města. Vtipné verše v našem nářečí přivítání zaokrouhlily.
Poté se v příjemné zábavě z odpoledne pokračovalo s přáteli a známými. V pestrém sledu se o pobavení, potlesk a dobrou náladu postaraly hudební doprovod našeho krajana Franze Wawersicha, písňový přednes našeho přítele Richarda Arnolda, humorné rýmy Otty Dillinga a rozjímavé básně z mého pera, i v nářečí. V živém, čilém rozhovoru ubíhaly společné hodiny až příliš rychle. Kolem 23. hodiny domovský večer dozněl.

Neděle, 10. 9.
V 9 hodin začala slavnostní bohoslužba v městském farním kostele. Zároveň se v Kristově kostele konala evangelická ranní pobožnost. Náš domovský farář důst. p. Kurt Völkl opět sloužil mši svatou. Jeho kázání se neslo pod heslem „Domov lze ztratit, vzpomínky si podržet". (Znění následuje v příštím Heimatbriefu.)
Po slavnostní velké mši jsme se za zářivého slunce vydali na hřbitov. Manželé Walter a Maria Zeidlerovi a krajanka Anneliese Kaiser (Eckl) si oblékli své pěkné kroje a dodali tak chebský ráz. První starosta Helmut Ott položil u pomníku vyhnanců květinovou vazbu a my jsme v modlitbě vzpomněli našich zesnulých, z nichž nejeden našel poslední odpočinek i na hřbitově patronátního města.
Mezitím dorazili další návštěvníci. Od 11 hodin otevřela domovská světnice své dveře k prohlídce a její zařízení se opět setkalo s živým zájmem. Ze staré domoviny přijeli jen dva hosté. Krajan Rudolf Moder se v Horním Slavkově (Schlaggenwald) marně snažil sehnat více krajanů ochotných cestovat, jimž byly přislíbeny peníze na cestu a stravu.

Po obědě v hostincích se zábava s proměnlivými stolními společnostmi protáhla až hluboko do odpoledne. Když pak do sálu vstoupila ještě naše „matka světnice" Erna Kögler (Jessl), následovalo opět srdečné přivítání. Nakonec, byť se steskem, přišlo loučení. Zda se ještě uvidíme? Kolikrát nám ještě budou dopřány takové dny důvěrné pospolitosti? Je dobře, že odpověď nikdo nezná. Přání „Zase někdy!" zůstává.
Děkujeme městu Auerbach za trvalou vstřícnost a finanční podporu!
Místní a regionální tisk o naší akci podrobně informoval. Hotel „Federhof" v Auerbachu už nebyl k dispozici pro ubytování. Mnozí domovští přátelé našli ubytování v okolních obcích. Krajanům cestujícím vlakem prokazovali také vítané „šoférské" služby. F. P.
Poděkování náleží i krajance Annemarie Pöttig (pochází z Doupova (Duppau)), která na našich setkáních dobrovolně a spolehlivě koná „službu" u vchodových dveří Kolpingova sálu.
Heinrich Dilling, jménem naší domovské pospolitosti.

Původní znění (Das Heimattreffen in Auerbach i. d. Opf.)

Patenstadt und Heimatbrief luden ein – und die Landsleute kamen am 9./10. September aus nah und fern zum 36. Treffen in die Oberpfälzer Bergstadt (zum 24. in Auerbach). Die Namensliste weist 90 Besucher auf. Viele „Stammgäste" fanden sich wieder ein und halten die Treue. Das Ausbleiben von ehemaligen Bewohnern der Dörfer unseres Kirchsprengels jedoch wurde auch diesmal mit Bedauern vermerkt.

Samstag, 9. 9.
Der Himmel bescherte uns „Kaiserwetter"! Im Laufe des Nachmittags versammelten sich etwa 60 Teilnehmer, Heimatvertriebene aus dem ganzen Bundesgebiet, im festlich geschmückten Kolpingsaal zum frohen Beisammensein. (Im Jahre 1994 waren es noch doppelt so viele.) Die Freude des Wiedersehens, oft nach vielen Jahren, stand ihnen ins Gesicht geschrieben. Die Kolpingfamilie versorgte, wie immer, die Gäste mit Speisen und Getränken sowie einem reichhaltigen und preiswerten Kuchenbüfett.

Gruppenbild vor der Heimatstube
Etwa ein Drittel der Besucher des Treffens in Auerbach i. d. Opf. hat sich mit Lm. Franz Hofmann (vorne, 3. v. l.) und Heimatpfarrer Hw. Kurt Völkl (rechts der Bildmitte) vor der Heimatstube zum Erinnerungsfoto eingefunden. Das Bild stellte Lmn. Bruni Metzler (Wirlitsch) zur Verfügung.

Dafür verdient die rührige Mannschaft um Frau Elli Haberger auch an dieser Stelle ein herzliches Dankeschön!
Um 16 Uhr fand die Mitgliederversammlung des SGH-Vereins statt (siehe Bericht). Beim Heimatabend begrüßte dann unser rühriger Franz Hofmann, Organisator „vor Ort", Landsleute und Gäste. Er bedauerte, daß die „Schlaggenwalder Familie" immer kleiner werde, manche Heimatfreunde meist aus Altersgründen oder wegen gesundheitlicher Beschwerden dem Treffen fernbleiben müßten, und wünschte allen frohe Stunden und der Zusammenkunft einen guten Verlauf. Namentlich erwähnte er den abwesenden Ehrenvorsitzenden unseres Heimatvereins, Josef A. Tauber, und übermittelte dessen Grüße. Der Erste Bürgermeister Helmut Ott und Altbürgermeister Hanni Habersberger richteten herzliche Worte an uns Patenkinder und äußerten zum wiederholten Male ihre Bewunderung über unsere nach wie vor innige Verbundenheit mit der alten Heimat, die uns immer wieder zu den Treffen in die Patenstadt führt. Sinnige Verse in unserer Mundart rundeten die Begrüßung ab.
Danach setzte man die gemütliche Unterhaltung vom Nachmittag mit Freunden und Bekannten fort. In bunter Folge sorgten die musikalische Begleitung unseres Lm. Franz Wawersich, ein Liedervortrag unseres Freundes Richard Arnold, humorig Gereimtes von Otto Dilling und besinnliche Gedichte aus meiner Feder, auch im Dialekt, für Erheiterung, Beifall und gute Laune. In angeregter, lebhafter Plauderei vergingen die gemeinsamen Stunden viel zu schnell. Gegen 23 Uhr klang der Heimatabend aus.

Sonntag, 10. 9.
Um 9 Uhr begann der feierliche Gottesdienst in der Stadtpfarrkirche. Gleichzeitig fand in der Christuskirche eine evangelische Morgenfeier statt. Unser Heimatpfarrer Hw. Kurt Völkl hielt wieder die hl. Messe. Seine Predigt stand unter dem Leitwort „Die Heimat kann man verlieren, Erinnerungen behalten". (Der Wortlaut folgt im nächsten Heimatbrief.)
Nach dem feierlichen Hochamt begaben wir uns bei strahlendem Sonnenschein zum Friedhof. Das Ehepaar Walter und Maria Zeidler und Lmn. Anneliese Kaiser (Eckl) hatten ihre schmucken Trachten angelegt und setzten damit Egerländer Akzente. Erster Bürgermeister Helmut Ott legte am Ehrenmal der Heimatvertriebenen ein Blumengebinde nieder, und wir gedachten im Gebet unserer Verstorbenen, von denen so mancher auch am Gottesacker der Patenstadt seine letzte Ruhe fand.
Inzwischen waren weitere Besucher eingetroffen. Ab 11 Uhr öffnete die Heimatstube ihre Pforte zur Besichtigung, und die Einrichtung fand wieder reges Interesse. Aus der alten Heimat waren nur zwei Gäste angereist. Lm. Rudolf Moder hatte sich in Schlaggenwald vergeblich um mehr reisewillige Landsleute bemüht, denen ein Fahr- und Zehrgeld zugesichert war.

Nach dem Mittagessen in den Gasthöfen zog sich die Unterhaltung mit wechselnden Tischrunden bis weit in den Nachmittag hinein. Als dann noch unsere Stubenmutter Erna Kögler (Jessl) den Saal betrat, gab es nochmals eine herzliche Begrüßung. Schließlich hieß es, wenn auch mit Wehmut, Abschied nehmen. Ob man sich wiedersieht? Wie oft noch sind uns solche Tage vertrauter Gemeinsamkeit vergönnt? Es ist gut so, daß niemand die Antwort kennt. Der Wunsch „Auf ein Neues!" bleibt.
Wir danken der Stadt Auerbach für das beständige Entgegenkommen und die finanzielle Unterstützung!
Die örtliche und regionale Presse berichtete ausführlich über unsere Veranstaltung. Das Hotel „Federhof" in Auerbach stand für Übernachtung nicht mehr zur Verfügung. Viele Heimatfreunde fanden ihr Quartier in den umliegenden Ortschaften. Sie leisteten auch für bahnreisende Landsleute willkommene „Chauffeur"-Dienste. F. P.
Ein Dankeschön gebührt auch Lmn. Annemarie Pöttig (sie stammt aus Duppau), die bei unseren Treffen freiwillig und zuverlässig „Dienst" an der Eingangstür des Kolpingsaales versieht.
Heinrich Dilling, im Namen unserer heimatlichen Gemeinschaft.

Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Vzpomínám na tebe, můj Slavkove

Vzpomínám na tebe, když se mi v duchu
rozezní stará melodie,
když v lese nesměle tiše
zazpívá ptáček.

Vzpomínám na tebe, když se zlatý klas
sklání v mírném letním vánku,
když se zralý plod, ten těžký,
sbírá ze stébla i ze stromu.

Vzpomínám na tebe, když vysoko v modrém éteru
táhne vlaštovka,
když na dalekém obzoru pak později
prchá den.

Vzpomínám na tebe, když nad znavenými poli
burácí podzimní vítr,
když v tichých zasněžených lesích
přebývá zima.

Vzpomínám na tebe, když pozvednu zrak
k mihotavému moři hvězd.
Vím, že dokud budu žít,
nikdy na tebe nezapomenu.
Josef Putz, Dachau

Původní znění (Ich denke Dein, mein Schlaggenwald)

Ich denke Dein, wenn mir im Geiste
eine alte Melodie erklingt,
wenn im Walde zaghaft leise
ein Vöglein singt.

Ich denke Dein, wenn die gold'ne Ähre
sich neigt im linden Sommerwind,
wenn man die reife Frucht, die schwere
vom Halm und Baume nimmt.

Ich denke Dein, wenn hoch im blauen Äther
die Schwalbe zieht,
wenn am fernen Horizont dann später
der Tag entflieht.

Ich denke Dein, wenn über die müden Felder
der Herbstwind braust,
wenn in den stillen verschneiten Wäldern
der Winter haust.

Ich denke Dein, wenn ich den Blick erhebe
zum flimmernden Sternenmeer.
Ich weiß, daß ich, solang' ich lebe
vergessen kann Dich nimmermehr.
Josef Putz, Dachau

Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Když přijde Mikuláš…

(z chebského nářečí)
Naše maličká byla mezitím už tři roky stará. Tak měl i k nám přijít Mikuláš a něco přinést. Vhodný plášť, kožešinovou čepici, vousy a pytel se našly. Dárků tenkrát nebylo mnoho: pár jablek, trochu čokolády, pár ořechů a pár kousků cukru. Táta, tedy já, jsem chtěl dělat Mikuláše. Malá holčička se ustrašeně dívala, když ten chlap vešel do dveří, trochu se rozplakala a utekla k mámě. Chvíli si šeptaly, ale pak Erna přednesla básničku. Při modlení jí pomáhala máma. Obličejík zářil, když se těch pár maličkostí vykutálelo z pytle před ni. Byla to už malá mlsalka a taková zůstala i později. Zkrátka, když se holčička měla s Mikulášem na rozloučenou hezky rozloučit slovy „na shledanou", podívala se na mě celá udivená a místo toho řekla: „Na shledanou, tati!"
Tomu se dodnes smějeme.
Váš Roth Seff

Původní znění (Da Niklas kinnt…)

Unna Klaana wår inzwischn schu drei Gåuha ålt. Also håut aa dåu da Niklas kumma u woos bringa solln. A passenda Måntl, a Pölzmutz, a Bårt u a Soock håm sie gfunna. Gschenka håuts dåmals niat v(ül gebm: a pår Eppl, a wing Schokolad, a pår Nuß u a pår Zuckala. Da Dada, also ich, håut möin an Niklas måchn. As klaana Madl håut angstlich dreigschaut, wöi dea Karl ba da Tüa reikumma is, a wing greint u is za da Mama grennt. Sie håbm a Waal gfischpat, owa dånn håut die Erna a Gedichtl aufgsågt. Ban Betn håut ara die Mama gholfm. As Gsichtl håut gstråhlt, wöi döi pår Klaanighkeitn ausn Soock vua sie hi(ngrollt san. Sie wår schu a klaana Näschkåtz u is's speta bliebm. Kurzum, wöis Madl an Niklas zan Åbschied håut schöi „Auf Wiedersehen" soogn solln, håut sa mich gånz gråuß uagschaut u ståttdessn gsågt: „Auf Wiedersehen, Vati!"
Dåu drüwa låchma heint nuch.
Euer Roth Seff

Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Obraz domoviny někdejší

Betlém s figurami v životní velikosti nad hlavním oltářem v kostele sv. Jiří (děkanský kostel) horního města Horní Slavkov (Schlaggenwald). Z krásného a působivého betléma se nezachovalo nic. Figury byly odneseny (ukradeny) nebo zničeny. Sám boží dům je obrazem zpustošení. Zůstaly jen vzpomínky.

Původní znění (Bild der Heimat von einst)

Weihnachtskrippe mit den lebensgroßen Figuren über dem Hochaltar in der St.-Georgs-Kirche (Dekanalkirche) der Bergstadt Schlaggenwald. Von der schönen und beeindruckenden Krippe ist nichts mehr vorhanden. Die Figuren wurden weggebracht (gestohlen) oder zerstört. Das Gotteshaus selbst ein Bild der Verwüstung. Geblieben sind nur die Erinnerungen.

Scan des Originals
Original — zum Vergrößern klicken

Poslední dny doma

I po tolika letech nezůstalo o nic snazší v myšlenkách sledovat události oněch týdnů a měsíců před Vánocemi 1945.

Hrozil nám osud: musíme pryč! Nikdo tomu však nechtěl uvěřit, že na příští jaro se dá očekávat naše vyhnání. Každý z nás lpěl na svém majetku, který pak měl zůstat za námi. Sotva kdo kdy slyšel o dekretech nějakého Beneše, v nichž bylo předvídáno vyvlastnění a „transfer" německého obyvatelstva, nebo o konferenci vítězných mocností druhé světové války v Postupimi (Potsdam), která tento „odsun" posvětila. Odkud také? Neměli jsme už ani noviny, ani rádio. Protože představa, že máme navždy opustit svou po staletí zděděnou domovinu, v níž jsme se přece narodili a vyrostli, byla takřka nesnesitelná, bujely fámy. Jedna z nich se hned šířila od úst k ústům: Chebsko se svým lázeňským trojúhelníkem Karlovy Vary (Karlsbad), Mariánské Lázně (Marienbad) a Františkovy Lázně (Franzensbad) prý bude připojeno k zemi Bavorsko a pak se bude jako vládní obvod jmenovat „Nové Bavorsko". Někteří si oddechli. Čím víc jsme se však zabředávali do takového přání, tím větší rostly i pochybnosti, zda takové zprávy neměly sloužit jen k uklidnění obyvatel. Naděje, že snad přece jen budeme moci zůstat, u některých zdánlivě dokonce překrývala strach, že pak budou muset žít pod nadvládou Čechů.

Všechny naděje však klamaly. „Vysídlení", jak se tento barbarský proces dodnes stále znovu zlehčujícím způsobem nazývá, bylo už hotovou věcí.

Ať chtě nechtě jsme se museli smířit s přisouzeným osudem, takže tyto Vánoce budou posledními na našem vlastním statku a ve známém prostředí. Jakkoli tísnivé a bolestné byly vyhlídky, že budeme s ruksakem a s trochou zavazadel, opatřeni jen tím nejnutnějším, odvezeni do nejisté ciziny – začali jsme s prvními přípravami: chystat truhly, zhotovovat bedny, šít pytle. Už jen rozhodnutí, které předměty z rozsáhlého domácího majetku vzít s sebou a které mají zůstat, nám postavilo před oči celý rozsah té nehorázné křivdy a uvrhlo rodiny do hlubokého zoufalství. Myšlenka na domácí zvířata k tomu přidala své. Často bezmocný hněv ochromoval jakoukoli činnost.

I v naší vsi byli krajané, převážně muži, kteří podstoupili riziko a při nočních výpravách přenášeli pár svršků přes zelenou hranici do bezpečí.

Seno, obilí, otava, brambory a řepa byly svezeny, čekala nás přece ještě dlouhá zima. Ostatní hospodářské práce na podzim se odbývaly spíše povrchně. K tomu přišlo, že Češi odvedli mnoho mužů z naší obce a věznili je na hradě Loket (Elbogen). Tam měli tito vězni před sebou těžkou dobu. Byli denně nasazováni na nucené práce, hlídáni vojáky a museli, jako my všichni, nosit bílé pásky na rukávech.

Na svých cestách se nesměli dívat vlevo ani vpravo, ačkoli tam vždy stáli ustaraní příbuzní, kteří jim chtěli vsunout něco k jídlu. Nejistota, kdy asi budou smět zase domů, nebo zda budou odsouzeni a dokonce zavlečeni na Sibiř, je navíc užírala. Vězni bídně hubli, vypadali s propadlými tvářemi a sklíčeně. (To druhé je třeba brát i doslova!)

Mezi těmito ubohými zajatci byl i náš otec. Nabídl se, že spoluvězňům dá pár metráků brambor ze svého statku. Jednoho dne přijel s ním a se dvěma ozbrojenými „gardisty" nákladní vůz před stodolu. Otec měl brambory („Eadeppl") sám přinést. Náš pomocník při žních Michl z Ukrajiny, který u nás ještě zůstal, si však prosadil svou a tuto práci převzal. Tak měl otec dobrou hodinu čas, aby si trochu odpočinul. Dovolili mu i vyměnit úplně zašpiněné prádlo. Když naše matka uviděla jeho rozdrásaná, podlitá záda, musela zatnout zuby, aby hrůzou nevykřikla. O tomto strašném shledání nám vyprávěla teprve mnohem později.

Vánoční svátek byl trpký a nepředstavitelně smutný. Ještě jsme sice měli co jíst, ale žádná radost nepřicházela. Několik dní předtím ozdobila naše vesnická mládež v nedalekém lese jedli svíčkami. Ležela jen trocha sněhu. Sousedé a známí se s námi za soumraku vydali na to místo. Stáli jsme všichni v kruhu, podávali si ruce a zpívali vánoční koledy. Jedna mi dodnes dobře utkvěla v paměti: „Vysoká noci jasných hvězd…" Při návštěvě poslední půlnoční mše v kostele sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald) měli všichni oči zvlhlé.
F. P., podle vyprávění Erny Kögler, rozené Jessl, dříve Milíkov (Gfell).
Poznámka: Naše domovská kniha podrobně líčí na stranách 399 a dále podrobnosti oné strašné doby.

Původní znění (Letzte Tage daheim)

Es ist auch nach so vielen Jahren nicht leichter geworden, den Ereignissen der Wochen und Monate vor Weihnachten 1945 in Gedanken nachzuspüren.

Uns drohte ein Verhängnis: Wir müssen fort! Doch niemand wollte es wahrhaben, daß im kommenden Frühjahr unsere Ausweisung zu erwarten war. Jeder von uns hing an seinem Hab und Gut, das dann zurückbleiben sollte. Kaum jemand hatte je von den Dekreten eines Benesch gehört, in denen die Enteignung und der „Transfer" der deutschen Bevölkerung vorgesehen waren, oder von einer Konferenz der Siegermächte des Zweiten Weltkrieges in Potsdam, die diesen „Abschub" abgesegnet hatten. Woher auch? Es gab ja für uns weder Zeitung noch Radio mehr. Da die Vorstellung, daß wir unsere seit Jahrhunderten angestammte Heimat für immer verlassen müssen, in der wir doch geboren und aufgewachsen waren, schier unerträglich war, blühten die Gerüchte. Eines davon ging sofort von Mund zu Mund: Das Egerland mit seinem Bäderdreieck Karlsbad, Marienbad und Franzensbad würde dem Land Bayern zugeschlagen und dann als Regierungsbezirk „Neubayern" heißen. Manche atmeten auf. Doch je mehr wir uns in solches Wunschdenken verrannten, desto größer wuchsen auch die Zweifel, ob derartige Nachrichten nur zur Beruhigung der Einwohner dienen sollten. Die Erwartung, vielleicht doch dableiben zu können, schien bei einigen sogar die Furcht zu überdecken, danach unter der Herrschaft der Tschechen leben zu müssen.

Doch alle Hoffnungen trogen. Die „Aussiedlung", wie dieser barbarische Vorgang bis heute immer wieder verniedlichend genannt wird, war bereits beschlossene Sache.

Wohl oder übel mußten wir uns mit dem zugedachten Schicksal abfinden, so daß diese Weihnachten die letzte in unserem eigenen Anwesen und in der vertrauten Umgebung sein würde. So bedrückend und schmerzlich die Aussichten auch waren, mit einem Rucksack und wenig Gepäck, nur mit dem Notwendigsten versehen, in eine ungewisse Fremde verfrachtet zu werden – begannen wir mit den ersten Vorbereitungen: Truhen herrichten, Kisten fertigen, Säcke nähen. Allein die Entscheidung, welche Gegenstände aus dem umfangreichen Hausrat mitzunehmen waren und welche zurückzubleiben hatten, führte uns das ganze Ausmaß dieses ungeheuerlichen Unrechts vor Augen und stürzte die Familien in tiefe Verzweiflung. Der Gedanke an die Haustiere tat dazu ein übriges. Oft lähmte ohnmächtiger Zorn jedwede Tätigkeit.

Es gab auch in unserem Dorf Landsleute, vorwiegend Männer, die das Wagnis eingingen, auf nächtlichen Gängen ein paar Habseligkeiten über die grüne Grenze in Sicherheit zu bringen.

Heu, Getreide, Grummet, Kartoffeln und Rüben waren eingebracht, es stand ja noch ein langer Winter vor uns. Andere bäuerliche Arbeiten im Herbst wurden eher oberflächlich erledigt. Hinzu kam, daß die Tschechen viele Männer aus unserer Ortschaft abgeholt hatten und auf der Elbogener Burg gefangen hielten. Dort stand diesen Häftlingen eine harte Zeit bevor. Sie wurden täglich zu Strafarbeiten eingesetzt, von Soldaten bewacht und mußten, wie wir alle, weiße Armbinden tragen.

Sie durften auf ihren Wegen nicht nach links und rechts schauen, obwohl da immer besorgte Angehörige standen, die ihnen etwas Eßbares zustecken wollten. Die Ungewißheit, wann sie wohl wieder nach Hause durften oder ob sie verurteilt und gar nach Sibirien verschleppt würden, zehrte zusätzlich an ihnen. Die Inhaftierten magerten erbärmlich ab, sahen hohlwangig und niedergeschlagen aus. (Letzteres ist auch wörtlich zu nehmen!)

Unter diesen armen Gefangenen befand sich auch unser Vater. Er hatte sich angeboten, den Mithäftlingen ein paar Zentner Kartoffeln von seinem Hof zukommen zu lassen. Eines Tages fuhr ein Lastwagen mit ihm und zwei bewaffneten „Gardisten" vor die Scheune. Vater sollte die „Eadeppl" selbst herbeischaffen. Doch unser Erntehelfer Michl aus der Ukraine, der noch bei uns geblieben war, setzte seinen Willen durch und übernahm diese Arbeit. So hatte Vater eine gute Stunde Zeit, um sich etwas zu erholen. Man erlaubte ihm, auch die völlig verschmutzte Wäsche zu wechseln. Als unsere Mutter seinen zerschundenen, blutunterlaufenen Rücken sah, mußte sie die Zähne zusammenbeißen, um nicht vor Entsetzen aufzuschreien. Sie erzählte uns von diesem schrecklichen Wiedersehen erst viel später.

Das Weihnachtsfest war bitter und unvorstellbar traurig. Wir hatten zwar noch zu essen, aber es kam keine Freude auf. Einige Tage vorher schmückte unsere Dorfjugend im nahen Wald einen Tannenbaum mit Kerzen. Es lag nur wenig Schnee. Nachbarn und Bekannten begaben sich in der Dämmerung mit uns zu dieser Stelle. Wir standen alle im Kreis, reichten uns die Hände und sangen Weihnachtslieder. Eines ist mir noch gut in Erinnerung geblieben: „Hohe Nacht der klaren Sterne…" Beim Besuch der letzten Christmette in der St.-Georgs-Kirche in Schlaggenwald hatten alle feuchte Augen.
F. P., nach einer Erzählung von Erna Kögler geborene Jessl, früher Gfell.
Anmerkung: Unser Heimatbuch berichtet auf den Seiten 399 ff. ausführlich über die Einzelheiten jener schrecklichen Zeit.